Sidebar

28
st, čen

Blogosféra
Typography

Nacismus. Jediné slovo vyvolávající v normálním člověku zděšení a nahánějící strach. Čím to je? Na to je lehké nalézt odpovědi, byť jsou tyto závěry hrůzu nahánějící. Stačí se podívat do nepříliš vzdálené minulosti, do našich dějin. Kdy právě toto hnutí způsobilo nesmyslné vraždění a smrt mnoha lidí. 

Bezesporu se téměř každému z nás vybaví při slovu nacismus i jeho smutný společník – holocaust. Z jedněch lidí se tak staly oběti a z jiných to učinilo stvůry, už jen málo se podobající lidem. Nelze nepřipomenout tyto děsivé skutečnosti, které budou součástí nás a naší minulosti už na věky. Jediné slovo bude pro nás a další generace znamenat smrt, ponižování, nerovnost mezi lidmi, ale na druhé straně i boj proti tomuto bezpráví, který však přišel mnohem později, než měl. Buďme však rádi, že se vůbec uskutečnil. Kdo ví, jak by to s naším světem a potažmo společností dopadlo, kdyby se proti nacismu nezvedla vlna odporu.

My žijeme dnes, o mnoho let později, a i když víme, co se tehdy stalo, nedokážeme si to vlastně skutečně představit. Je však nepopiratelnou skutečností, že byť druhá světová válka skončila a vrcholná doba nacismu opadla, stále zde je. Nezmizel, jak by se mohlo zdát, do propadliště dějin a nezůstane pouze smutnou vzpomínkou. Dále existuje, díky lidem, kteří v něm opětovně nachází zalíbení. Je otázkou proč? Cožpak neznají smutnou historii provázející toto hnutí? Cožpak jsou opravdu tak omezení, že mohou popírat ony zločiny? Myslím si, že právě ona neznalost způsobuje, že se přiklání k nacismu. Ale jak se říká: neznalost neomlouvá. Nejspíše by měli prožít nějakou chvíli v té éře, aby si uvědomili, k čemu se hlásí. Ale je nejasnou věcí, zda by se nestali také agresory. Věřím však, že někteří by dozajista upustili od toho přesvědčení. Bohužel tato věc možná není. Můžeme jen informovat a snažit se jim ukázat jinou cestu, než cestu nacismu. Domnívám se, že tito lidé zapomněli na jeden základní fakt, a to ten, že všichni jsme si rovni, bez rozdílu rasy, pohlaví či vyznání. Když se zabývám otázkou, proč stále existují propagátoři nacismu, nemohu pominout multikulturalitu dnešní společnosti, potažmo světa. Možná právě tento fakt, že dochází ke spojování lidí a národů s různou kulturou, v nich vyvolává tak velký strach, že hledají východisko v nacistické ideologii. Ale i přesto, že mohou mít obavy z toho, aby nepřišli o své místo ve společnosti a my můžeme tento strach chápat, ba dokonce jej můžeme cítit také, není tento systém idejí prominutelný. Ba v nás ostatních musí právem vyvolávat bázeň, z toho, aby hnutí nepřerostlo svým způsobem tolerovatelnou hranici a opět pak nedošlo k tak děsivým událostem jako v minulosti.

Obecný pohled na nacismus

Než začnu rozpracovávat podotázky související s nacismem, musím se zabývat samotným pojetím pojmu. Co si představit pod pojmem nacismus, bez toho, že bychom použili nějakou definici. Mě napadá v této souvislosti, smrt, nenávist, holocaust a další, ale ne pozitivní myšlenky. Myslím si, že na nacismu nelze najít nic dobrého. Můžeme jen se snažit pochopit důvody vzniku a to nejzákladnější, co v nacismu bylo a stále je, kořeny násilí. Kde vůbec vzniklo a z čeho pramení. Rovněž se musíme zabývat osobností nacistického vůdce, který byl natolik charismatický, že dokázal omámit tolik lidí svým názorem. Jak může mít jediný člověk takovou moc. Rovněž se nevyhnu základním projevům nacistického smýšlení. Zajímavé bude zjištění, zda náhodou tyto projevy nevídáme každý den. Neuvědomujeme si je a oni nás tak vlastně lákají na svou stranu. Tyto odpovědi bych chtěla, na následujících stranách, přinejmenším nastínit.

Kořeny násilí a agrese

Domnívám se, že je důležité pokusit se zodpovědět otázku, kde pramení násilí, jelikož je úzce spojeno, ba dokonce je hlavním obsahem, nacismu. A jak tedy definovat násilí? Podle Světové zdravotnické organizace je násilí záměrné použití nebo hrozba použití fyzické síly proti sobě samému, jiné osobě nebo skupině či společnosti osob, které způsobilo smrt nebo má vysokou pravděpodobnost způsobit zranění, smrt, psychické poškození, strádání nebo újmu.

Tedy když si to vztáhneme k nacismu je jasné, že je násilím a potažmo agresí prostoupen úplně od prvopočátku. Tím, že jeho cílem byla likvidace určitých etnických skupin, se násilí vyhnout nemohl.

J. Spurný přistupuje k násilí z psychologického hlediska a říká, že psychologický přístup chápe násilí jako psychologický způsob interakce konkrétního jedince (skupiny) s okolím. Řadí se sem všechny aktivity, pomocí nichž si jedinec či skupina vytváří a reguluje vztahy vůči sociálnímu okolí způsobem, který je vnímán jako agresivní či manipulativní. Dále pak rozlišuje násilí jako agresi, manipulaci a kombinaci obou typů. Autor také upozorňuje, že násilí ovlivňuje lidskou psychiku natolik, že může způsobit negativní postoj ke světu, že člověk, jenž byl delší dobu násilí vystaven, může pak spatřovat nebezpečí všude a ve všem. Může rovněž, dle Spurného a dalších vědeckých výzkumů, dojít k tomu, že začneme být k násilí otupělí a přestáváme jej jakoby vnímat. A v nejhorším případě začneme násilí tolerovat, ba jej převezmeme jako svůj vzorec chování. Tyto důsledky jste jistě ve svém okolí mohli pozorovat, stačí si jen vzít příklad týraného dítěte, které se pak v dospělosti rovněž stane tyranem. A proč? Vždyť nic jiného nezná.

Další kdo se zabýval násilím byl ku příkladu J. Alan, který zveřejnil rozhovor s Milanem Petruskem, jež vidí násilí jako nižší stupeň zla. Jde o čin či činnost, kterou jinému působíme škodu, újmu, kdy ubližujeme – na zdraví, majetku atd. Původně byl pojem násilí v podstatě vázán na násilí brutální, to znamená vraždu nebo loupež. V novějším modernějším pojetí se chápe obecněji, o násilí se mluví jako o prostředku nebo způsobu, jak donutit jiného člověka nebo jinou sociální skupinu, aby činili něco, co činit sami nechtějí, anebo jim znemožní vykonávat něco, co vykonávat chtějí. Zde stačí jen dodat – nacismus. Dalším fenoménem, který úzce souvisí s násilím je agrese, je to jeho jakýsi „podpojem“. Agresí se rozumí destruktivní chování, směřující k fyzickému, slovnímu nebo symbolickému útoku vůči jiné osobě či předmětu. Ale je třeba si uvědomit i jeden základní fakt, že například fyzický trest, který se běžně používá, pokud nepřekročí určitou mez pak, ačkoli jde o agresivní akt, nelze chápat jako negativní jev.

Ano je to tak. Byť třeba s fyzickými tresty nesouhlasíme, je to typický příklad, kdy agresivita je brána v pozitivním smyslu. A rovněž si musíme uvědomit, že v dnešním světě je trocha té zdravé agrese potřeba, jelikož bez ní bychom se asi nikam nedostali a zůstali bychom ochromeni kdesi v koutku naší společnosti. A kde jsou tedy prameny násilí potažmo agrese? Pojďme se podívat, jak to vidí někteří autoři. Stanislav Grof ve svém díle „Psychologické kořeny lidského násilí říká, že maligní agrese není odrazem skutečné povahy, je spojena s doménou nevědomé, perinatální dynamiky, která nás odděluje od hlubší identity. Lidé, kteří podněcují válečnou činnost a násilí obecně, se v podstatě zaměřují na vnější cíle, které jim slouží jako náhrada za prvky vlastní psyché, s nimiž by se při procesu důsledného sebezkoumání měli správně střetnout.

Takže pokud se zaměříme sami na sebe, do svého nitra můžeme snad předejít sklonům k násilí. Ale je další věcí, zda to všichni dokážeme. Když se zamyslíme, cožpak v dnešní době všichni neprahneme po nějakých vnějších věcech? Ať už je to dům či jiný majetek, nebo se snažíme získat nějaké prestižní místo či uplatnění ku příkladu v politice. Pácháme už jen tím násilí? To nejspíš nikoli, ale pokud se rozhodneme jít, tak zvaně „přes mrtvoly“, pak se již násilí dopouštíme, byť v té nejnevinnější podobě. A jak z toho ven? Potom je tedy třeba obrátit se sami k sobě, do svého nitra a zaměřit se opět na to, co je podstatné, na své vnitřní já. Ale opravdu stačí tohle, nevzniká násilí ještě dříve, než začneme pořádně vnímat svět a okolí? Posle Stanislava Grofa, vše začíná při zrození. Hovoří o tom, že okolnosti porodu sehrávají důležitou roli při formování, buďto násilných a sebedestruktivních tendencí, nebo naopak mohou aktivovat sklony k laskavému chování a pomáhat rozvíjet zdravé mezilidské vztahy.

Znamená to, že změna porodní praxe orientovaná na lidštější a jemnější způsoby provádění porodů by měla obrovský vliv na míru násilí projevovanou ve vnějším světě. Tedy základem je, dle Grofa, nejprve změnit samotný přístup ke zrození nového života. Podmínky mají být příjemné tak, aby rodící se nový člověk neměl potřebu po porodu křičet. Beru-li v úvahu myšlenky Grofa, tak je nutné, aby se malý človíček jemně přivinul k matce a nezažil ten šok, když vyšel z bezpečí matčina lůna. Protože, co si budeme říkat, tento svět je sám o sobě natolik stresujícím místem, že alespoň příchod na svět by měl být ve znamení klidu. Pokud se nám to podaří, máme tak, dle Grofa, šanci nastartovat svůj život pozitivním směrem. Tedy bez násilí. Je však další záležitostí, zda špatná výchova nemůže opět nastartovat tendence k násilí. Může. Proto by se mělo, již od útlého dětství, učit potomky nahlížet do svého nitra takovým způsobem, aby jim to umožnilo vyrovnat se s různými situacemi natolik, aby neměly pocit, že musejí využít násilí k dosažení cílů. Ale je otázkou jak to, že tolik z nás, ba většina jsme po porodu křičeli a stejně se u nás nerozvinulo násilné chování jako u Hitlera či nacistů?

V Grofově práci bychom našli odpověď, že samotným porodem vše nekončí, je nutné dál aplikovat pozitivní postoj ať už ve výchově či při učení přístupu k světu nebo ke společnosti. Jak Grof říká, tak právě násilí a chtivost patří mezi nejmocnější psychologické síly, které se v historii lidstva projevují. A my nemusíme ani chodit tak daleko do minulosti. Vždyť právě nacismus způsobil jedny z největších ztrát životů. Nacismus je a vždy byl protkán násilím, již od počátku svého vzniku, neboť hlásal asimilaci lidských ras, nadřazenost jedněch a podřízenost druhých. Požadoval odstranění těch lidských plemen, které považoval za nečisté a způsobující veškeré problémy té doby. A jak jinak by to bylo možné, splnit cíle, které si nacismus vzal za vlastní, než za pomoci násilí a destrukce lidské společnosti. Samotná slova, která vyjadřují, co si nacismus usmyslel splnit, budí strach, a když si uvědomíme, že byla vzata doslova a dovedena do konce, ba možná ještě daleko za původní záměr, je to ještě děsivější. Kořeny násilí a agrese podle Grofa v nás mohou tedy vzniknout, již v období zrození, a to tehdy, jestliže jsme přišli na svět ve stresu. Základním bodem, který musíme učinit, je tak, dle něj, zlepšit podmínky příchodu na svět pro nové malé lidi. Aby si v sobě již nenesli základy pro násilnou a chtivou činnost. Pokud se nám to nezdaří, pak ještě nemusíme mít přehnaný strach. Dalším obdobím, kdy můžeme ještě tyto falešné pocity potlačit, je výchova. Výchova má být pozitivní, soucitná a laskavá.

Ale ani nyní, když lidé nedostanou to nejlepší vychování, není všem dnům konec. Stačí, když pak dosáhnou takového uvědomění, že není podstatné mít všechno nebo nic, a jít si pro to cestou represe, ale že onen kladný vztah k sobě a druhým, nám může pomoci žít ve světě lásky. Přičemž, když zvolíme tuto cestu, nebude dobře jen nám, samotným, ale i druhým lidem a samozřejmě přírodě, která je již značně zatížena naší snahou získat nad ní nadvládu. Pokud se nám toho podaří, dáváme dobrý základ tomu, aby se společnost a naše příroda vymanila ze spárů násilností a my mohli poklidně odejít na věčnost, bez pocitu, že jsme naše děti nechali ve světě krutosti, který vede k záhubě lidstva a ke zničení celé planety. Vědci zkoumali, zda je agrese vrozená a ve větším množství se kloní k názoru, že genetické vlivy jsou méně důležité než vlivy prostředí.

Ovšem domnívám se, že nějaké minimální základy, jež agresi a sklony k násilí způsobují, bychom pravděpodobně našli. Ale z našeho hlediska, si myslím, je podstatnější vztahovat agresi na nějaký hodnotový řád, který si, v dlouhodobém kulturním procesu jako lidský rod a v socializačním procesu jako individuum, osvojuje. Další z možných názorů na kořeny agrese a násilí má S. Freud a K. Lorenz, a jsou vlastně protipólem ostatních, zde uvedených autorů, jelikož se opírají o to, že agrese je vrozená. Myslím si, že pro úplnost našeho pátrání po kořenech násilí musím uvést i takový způsob vysvětlení dané otázky. Je pak na každém z nás, ke které hypotéze se přikloní. S. Freud vidí za základ takového chování jakýsi pud smrti.

Pud smrti míří proti existenci daného organismu, a je tedy pudem sebezničujícím, nebo je mířen navenek a v tom případě má tendenci ničit jiné organismy. Když se pud smrti spojí se sexualitou, mění se v méně škodlivé podněty, projevující se v sadismus či masochismu.“(S. Freud, 1927)

Z toho plyne, že z hlediska teorie pudu smrti, není agresivita reakcí na určité podráždění, ale je trvale působící silou, zakořeněnou v samotném lidském organismu.10 Je to jeden z mála autorů, jež agresivitu vidí jako vrozenou dispozici. Ale já se domnívám, stejně jako jiní zde uvedení autoři, že daleko podstatnější je ovlivnění společností a vůbec samotným žitím. Podobný způsob vysvětlení agrese bychom našli u K. Lorenze. Lidská agresivita je pro něj rovněž pudem, který se sytí z nepřetržitě proudícího se pramene energie a není nutně výsledkem reakce na vnější podněty. Lorenz tvrdí, že energie specifická pro určité instinktivní jednání se neustále hromadí v nervových centrech, které mají k příslušnému chování vztah, a jakmile se nahromadí dostatek energie, nastane výbuch, a to i bez vnějšího podnětu.

Agrese je vrozeným vnitřním stavem. A instinkt je nebezpečný právě svou spontaneitou.“ (K. Lorenz, 1966)

Tak tedy poskytla jsem zde možnosti, díky nimž by si každý měl nalézt uspokojující závěry, kde pramení násilí a agrese. Myslím si, že ať již se připojíme ke Grofovi či třeba Freudovi, není tolik podstatné jako to, co je dle mě nepopiratelný fakt a to ten, že ať máme agresi v genech či nikoli, můžeme tento jev ovlivnit u našich dětí a vlastně i u okolních lidí správným způsobem sestaveným žebříčkem hodnot, postoji ke světu a společnosti. Myslím si, že tohle je nejdůležitější skutečnost, kterou bychom si měli uvědomit a také tuto cestu naplňovat, aby mezi námi lidí se „zlou agresivitou“ ubývalo.

Nacismus – historie a důvody vzniku

A jak definovat nacismus? Jan Charvát říká, že definovat nacistickou ideologii je značně složité. Dodnes se vedou spory o to, zda se má nacismus zařadit do pravicové, nebo levicové části politického spektra, stejně jako o to, zda se jedná o barbarskou ideologii, o reakční vybočení z jinak pokrokového evropského myšlení, nebo o do extrému dovedený důsledek politického myšlení, typického pro evropskou politiku první poloviny 20. století. Obtížné je i definovat, zda je nacismus specifickou formou fašismu, nebo spíše samostatnou ideologií. Přes všechny obtíže se však Charvát dobírá jakési definice. Nacismus je z politického hlediska do důsledku dovedená ideologie rasismu, antisemitismu a německého expanzivního nacionalismu. Spojení konzervativního antimodernismu se sociálně-revolučním programem vytváří politicky obtížně uchopitelný ideologický konglomerát. Nacistický důraz na mýtus jej naopak činí přitažlivým pro mladou generaci i mnoho let po válce. Z jiného pohledu by se pak dal nacismus charakterizovat následovně. Nacismus neboli národní socialismus či nacionální socialismus, pochází z německého National socialismus. Je to totalitní ideologie oficiálně uplatňovaná diktaturou v Německu v letech 1933–1945, v období tzv. Třetí říše, prostřednictvím Národně socialistické německé dělnické strany, oficiální název byl Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei neboli NSDAP, vedená Adolfem Hitlerem. Nacismus se odvolával na řeckou tragédii, Herdera, Novalise, Hegela a Nietzscheho a samozřejmě na vědecké hnutí mající původ u Darwina. Nacistická ideologie kombinuje prvky socialismu, nacionalismu, pangermanismu, což je preference rasy před národem a nese v sobě i ideu sjednocené germánské Evropy, rovněž nechybí prvky fašismu, rasismu, zvláště antisemitismu a také neugeniky.

Nacismus vznikl spojením koncepce fašistického státu, zahrnující vůdcovský princip a rasistických teorií o nadřazenosti árijské rasy a o pokroku skrze konflikt mezi vyšší a nižší rasou, řešený podrobením či likvidací nižší rasy. Nacistická ideologie dále čerpá ze socialismu, kdy si přivlastňuje prvky kolektivismu či sociální demagogie vyhovující nižším vrstvám, antibolševismu, který zase vyhovuje vyšším vrstvám, nacionalismu, jež umožňuje získat podporu konzervativních sil a antisemitismu. Filosofická podstata nacismu pak obsahuje prvky výrazného iracionalismu, okultismu a esoterismu a dále tu rezonuje víra v rasový mýtus a jsou zde výrazné odkazy ke starogermánským bohům a odpor k moderní společnosti.

A kdy se dají nalézt první zmínky o vznikajícím nacismu? G. Bruce ve své knize Nacisté píše, že vše začalo již po první světové válce, kdy Výmarská republika byla rozdělena konfliktními politickými idejemi, inspirovanými nenávistí, hněvem a násilím. Docházelo k rebéliím. Němci se stále snažili vymanit z rozvalin společnosti, jíž chtěli naočkovat nový sociální systém, který by lépe vyhovoval jejich nejrůznějším aspiracím. Společenská struktura byla v pohybu, lámala se a štěpila v ozbrojené tábory. Na pozadí sociálního zoufalství, hospodářského úpadku a hrozby násilné revoluce došlo k tomu, co Hitler později nazval „zázrakem“ rozmachu nacismu. Nacismu nechyběl vlastní program, kde se spojovaly některé prvky fašistické doktríny. Základem mělo být odstranění parlamentarismu, politické plurality a hlavně demokracie.

Další samozřejmostí bylo využití myšlenek rasismu, antislavismu a antisemitismu, který nakonec vyústil v holocaust. Uplatňování tzv. rasové hygieny, což značí genocidu, viz např. Konečné řešení židovské otázky. Typickou byla teorie nadřazenosti árijské neboli germánské či chcete-li nordické rasy a teorie nadčlověka, přičemž se nejedná přímo o nadčlověka ve významu uváděném Nietzschem, ale o vizi přizpůsobenou lépe potřebám nacismu. Existuje názor, že nepokoje a rozmrzelost, které ve dvacátých letech v Německu panovaly, pramenily převážně z nespravedlivého poválečného uspořádání, tak jak bylo zakotveno ve Versaillské smlouvě z roku 1919. Autoři knihy „Hitlerovo Německo však říkají, že ona nespravedlnost je těžko obhajitelná. Jelikož bližší pohled na válečné reparace, které bylo Německo povinno uhradit, jasně napovídá, že bylo v jejich možnostech tyto sumy uhradit. Německá neochota platit však vedla k sérii kompromisů, což nakonec vyústilo Hitlerovým vypovězením smlouvy ve třicátých letech.

Ovšem v populaci, která se pokoušela vyrovnat s realitou válečné porážky a hospodářskou krizí, se myšlenka nespravedlivého a trestajícího míru dobře uchytila. Zde se dostáváme k samotnému počátku nacistického mýtu o „dýce vražené do zad“. Podle této teorie neporazili německou armádu zahraniční protivníci, nýbrž ji zradily marxistické a židovské živly doma v Německu. Nacismus chci sice pojímat především jako etický a psychologický problém, ale domnívám se, že je nutné jej chápat také ve spojitosti se sociálně ekonomickými faktory, které jsem výše uvedla. Lidé se tak ve snaze, aby lépe žili, přiklonili k nacistické koncepci. Musím se ptát sama sebe, jestli bych se v prvopočátku k ní nepřiklonila také. Tolik toho přeci sliboval. Ať to, že lidem zajistí práci a nebudou již muset žít nuzně ale i, že vyzdvihne německý národ zpět na výsluní. Základní potíž byla v tom, že od počátku neříkal, jak k tomuhle cíli chce dojít. To až později, kdy se postupně začalo s tvrdou propagandou plnou násilí, až tehdy, kdy už měl spoustu příznivců a jim už nebylo s to, vyčistit hlavu, jelikož byli natolik ovládnuti myšlenkami na lepší život, že přistoupili na vše, co nacismus přinesl. Tenhle názor píši, ne abych nacismus hájila, nýbrž proto, abych ukázala, že každá z takových ideologií, např. i komunismus i socialismus, se na počátku tvářil stejně nevině. Myslím si, že nebýt postavy Adolfa Hitlera, možná by k žádné genocidě ani nedošlo. Byl to právě on, kdo přivedl nacismus až k děsivě vyhlížející koncepci státu.

Domnívám se také, že na počátku nebyl tolik zdůrazňován rozdíl v rasách, aby se snad lidé nezalekli, ale bylo to dávkováno postupně. Je však otázkou, zda si lidé nemohli včas uvědomit tu hrůzu, co hlásá? Já se domnívám, že ano. Copak se dá uvěřit tomu, že byli všichni, tak slepí, aby je nenapadlo, jak se budou eliminovat „nižší“ rasy? Zároveň si myslím, že nejde jen hanit samotný národ, který se k této koncepci přiklonil, ale i okolní národy přece musely vidět, kam se vývoj ubírá. Myslím si, že právem A. Besancon nazval nacismus, ve své stejnojmenné knize, nemocí století. Kdo vlastně byli lidé, kteří na tuto ideologii, zdá se, až bezmyšlenkovitě přistoupili a nejsme snad jiní? Besancon tvrdí, že takový člověk se přímo nabízí k psychiatrickému vyšetření. Jsou to lidé uzavření, odříznuti od reality, schopni argumentovat se společníkem do nekonečna v kruhu, jsou zaslepení, ale přitom přesvědčení, že jsou racionální.

Dále hovoří o tom, že toto šílenství je umělé, a to proto, že když tlak ustane a okolnosti se změní, takový člověk vystoupí jakoby ze snu. Ale můžeme to pochopit? Copak normálně uvažující člověk, by ztratil kontakt s realitou a je něco takového vůbec omluva? Autor hovoří o tom, že právě nesmyslnost tvoří základ morální destrukce. Je její podmínkou. Jak se tedy stane, že přirozené a běžné vědomí je narušeno a je ochotno přijmout tuto „nakažlivou nemoc“ jako nezbytné očkování? Tato porucha může nastat jen tehdy, když je předem narušen světový názor a vztah k realitě. A to je asi pravda. Jak by se jinak lidé mohli dívat na ta zvěrstva, jak bychom i my ostatní mohli jen tak zavírat oči. Je však tato zaslepenost nějakou polehčující okolností? Možná ano, možná ne. Každopádně to, jak říká sám Besancon, nesnižuje morální soud.

Velmi dobré je Besanconovo upozornění, že nacismus falzifikuje dobro a tím i to, co je běžně považováno jako vinu, někoho na něčem. Může se snad i zdát, že díky tomuto převrácení dobra, se nacismus nachází kdesi nad rámcem lidskosti a že nacistický člověk je „posedlý ďáblem“. Možná až přísné přirovnání, dle mě, jistě vystihuje tuto koncepci a lidi v ní a s ní žijící. Jak autor uvádí, tak ďábelskost v tomto smyslu znamená, že ony děsivé činy, jež byly spáchány, jsou jakoby ve jménu dobra, pod pláštíkem morálky. Morální ničení má za nástroj falzifikaci dobra, jako když zločinec dokáže v těžko určitelné míře udržet odstup od vědomí toho, že páchá zlo. Jedním z příkladů, kdy je dobro využíváno v opačném smyslu, jsou projevy Himmlera, např.:

„ Vše, co děláme, musí být ospravedlnitelné před našimi předky. Jestliže nenajdeme toto morální pouto, nejhlubší a nejlepší, protože je nejpřirozenější, nebudeme na té úrovni schopni pomoci křesťanství a nastolit takový germánský reich, který bude pro celou zemi požehnáním. Po tisíciletí je povinností plavé rasy ovládat zemi a stále jí přinášet štěstí a civilizaci.“

(Himmler, 9. Června 1942)

V jiných projevech, to, co je třeba v zájmu německého národa vykonat, přirovnává asimilaci k odvšivování, k tyfu či moru a nutnosti zavedení čistoty. Domnívám se, že to, co bylo výše řečeno, byť v přirovnání, jasně napovídá tomu, co se bude dít. Jak se asi zbavíme vší, moru či tyfu, vždy jde přece o likvidaci. Jak jen mohli lidé slepě poslouchat a jít v šlépějích těchto názorů? Vždyť už v době, kdy tohle probíhalo, se hovořilo o tom, že to, co se dělo v táborech bylo tzv. veřejným tajemstvím např. Hilberg říká, že tajemství bylo známé všem. Dobro tedy, dle nacismu, spočívá právě v obnovení přirozeného pořádku porušeného dějinami, kdy árijská rasa byla neprávem utlačena. Nacistická morálka, přikazuje řídit se pořádkem, který určuje příroda. Tento přírodní řád je však chápán z ideologického hlediska. Kdy existují dva póly – dobra a zla – bílé a židovské rasy, které mezi sebou musí strnout boj a jen jedna zvítězí. Lidé musejí překročit sami sebe a podporovat tuto válku, aby se rovnováha opět ustálila.

Etika, díky těmto a dalším negacím tradic, jako používání výrazu nadčlověk či podčlověk apod., sklouzla až na pole estetiky. Nositelem nacismu se od počátku stala, již zmíněná, Německá dělnická strana, později přejmenovaná na Nacionálně socialistickou německou dělnickou stranu. Hitler, jakožto vynikající řečník, dokázal na začátku tvrdě obhájit německý nacionalismus, a tím bylo dokonáno. Následně, po ostrém útoku na nedostatky „výmarské vlády zrádců“ byl oznámen program strany. Jejím cílem bylo zrušení versailleské smlouvy, vytvoření nové národní armády, vrácení německých kolonií, sjednocení všech Němců do jednoho evropského státu, přísná protižidovská opatření, agrární reforma, zákaz spekulace s půdou, kontrola tisku a přísně centralizovaná autorita státu. Od socialistických opatření se později upustilo, a vynořil se tvrdě protimarxistický tón. Postupně se tak z malé skupiny přívrženců stala větší a větší.

Hitler svým charisma dokázal ovládnout takové množství lidí, že už bylo pouze do času, než nacismus přeroste v obrovskou stvůru požírající vše živé. Shirer o Hitlerovi napsal, že člověk, který dovedl Třetí říši k moci a  k tak žalostnému konci, byl nepochybným, avšak ďábelským géniem. Je pravda, že v Německu nalezl vhodný materiál, jenž se dal tvarovat až do konce. Bez Adolfa Hitlera a jeho démonické osobnosti, zvláštního instinktu, chladné bezohlednosti, přebujelé obrazotvornosti a překvapivé schopnosti hodnotit lidi a situace a to, až do úplného konce, kdy už přepočítal své síly, by určitě Třetí říše neexistovala. Důležitým mezníkem ve vývoji nacismu bylo i vydání jeho, nechvalně proslulé knihy, Mein Kampf, kde popsal své jasné názory a cíle, kterých, o léta později, ve velké míře docílil. Tím, že se přiklánělo k nacismu stále více lidí, přičemž nechyběli ani zástupci armády, mohl nacismus začít násilně řešit problémové situace a uplatňovat se v plné síle.

Jak G. Bruce píše, Hitler velebil moc Velké lži. V ní, vždy spočívá síla důvěryhodnosti, široké masy lidu se snadněji stávají oběťmi Velké lži než malé, neboť lidé sami v malých věcech lžou často, ale styděli by se uchýlit k nějakému podvodu velkého formátu. Nikdy jim nepřijde na mysl fabrikovat kolosální nepravdy, a neuvěří, že jiní by mohli mít takovou drzost překrucovat pravdu tak hanebným způsobem. Základním opěrným bodem pro nacismus se tak stalo násilí a propaganda, postavená na oné Velké lži. Ale na počátku, kdy se Nacismus teprve rozvíjel, nebylo vše zcela jednoduché, protože nacistická strana byla zakázaná, přesto však Hitlerovi nic nezabránilo v tom, aby pořádal různé srazy svých příznivců, a že jich postupně značně přibývalo. Jeho cílem bylo v první řadě odstranění tehdejší vlády, aby mohl, bez starostí, začít uplatňovat svůj šílený plán očisty Německa a pokud možno světa. Výmarská republika nebyla postavena na dobrých základech, což značně usnadňovalo nacistům cestu k moci. V polovině třicátých let se Německo vzpamatovávalo z války, což bylo pro nacisty poněkud složité, stáhli se do ústraní a čekali na vhodnou chvíli.

A ta brzy měla přijít. Osudná chvíle se datuje na rok 1929, kdy padla New Yorská burza a výsledkem byla hrozivá hospodářská krize, jež zachvátila celý svět. V klimatu těžké hospodářské krize se začalo nacistické hnutí vzmáhat. Němci tak začali opět nabývat přesvědčení, že výmarská demokracie na řešení problémů nestačí a začali znovu naslouchat hlasům extremistů. Dalším důležitým mezníkem pak byly volby v roce 1932, kdy je NSDAP vyhrála a Hitler se kupodivu demokratickým způsobem dostal k moci a mohl tak začít pomalu uskutečňovat své plány. Ovšem tehdejší vláda, tímto výsledkem tvrdě nesouhlasila a začalo zdlouhavé vyjednávání s Hitlerem, protože nechtěla připustit, aby se nacisté chopili moci. Po neúspěších, se na něčem domluvit a několika dalších volbách, vše skončilo o rok později, kdy Hitler přijal jmenování kancléřem a to umožnilo přímý vstup nacismu k moci. Vrcholem se pak stala revoluce v únoru 1933, kdy byla převzata kontrola nad německými policejními silami.

Jednotky SA a SS, však nebyly stejné jako řádní policisté, měli neomezenou kontrolu a moc v používání jakéhokoli násilí a krutosti. Následné volby v březnu 1933 pak potvrdily vedoucí roli nacistů a jejich strany. Byť byli vítězi, nebylo to takové vítězství, jaké si představovali, neboť nezískali tolik hlasů, kolik si původně mysleli. Přesto, v duchu oné propagandy, hovořili nacisté na veřejnosti o velkém vítězství a jeden z hlavních představitelů, Goring, prohlašoval, jak je vděčný, že německý národ s takovou drtivou převahou přivítal Hitlerovo kancléřství. Soukromě však museli připustit, že šlo o odmítnutí, a proto byl teď, v souladu s Hitlerovou vírou v jeho donucovací moc, intenzifikován terorismus. Snahou bylo kontrolovat celé Německo, což nešlo jinak než za pomocí tvrdých represí a násilných kroků. V této době také vznikly první koncentrační tábory a byli sem posíláni první vězni. Kruté mučení a podmínky v koncentračních táborech si vybíraly první oběti.

V samotném Německu to nebylo lepší. Pronásledování, vraždy a mizení „nepohodlných“ lidí. To vše byl teprve začátek hrůz, které teprve měly přijít. Dalším plusem, který nacismus posílil, bylo vydání zákona o výjimečném stavu a zmocňovacího zákona, což bylo dalším logickým krokem nacifikace všech oblastí národního života – tzv. „vyrovnávání“. Nacifikace zahrnovala země, obce, státní službu, odbory, ostatní politické strany, kdy byly ne pro-nacistické strany zakázány, a také v jistém smyslu i antisemitismus. „Strana,“ řekl Hitler, dalšímu významnému pohlavárovi, Hermannu Rauschningovi,

převzala funkci společnosti. Strana zahrnuje vše. Vládne našim životům v celé jejich šířce i hloubce… Nebude žádná volnost, žádné volné místo, kam by se jednotlivec mohl ukrýt.“

To byla esence myšlenek o nacifikaci. Takže cílem bylo, aby nikdo nebyl mimo stranu a pokud byl, tak se stal vyvrhelem a je pronásledován, ať ve větší či menší míře. Nacisté tak chtěli mít vše pod kontrolou, aby jim nikdo a nic nemohl ze sítí uniknout. Myslím si, že to bylo i z důvodu obav, aby jim někdo nemohl narušit jejich zvrácené plány na ovládnutí Evropy a „pročištění“ světa. Následovali manifestace nacistů, vydávání diskriminačních zákonů a tvrdé pronásledování nejen Židů. Jeden z diskriminačních zákonů se týkal i žen. Úloha žen se už před tím chápala jako přísně biologická. Další zákon přijatý začátkem července 1933, nařizoval, že až do svého 35. roku jsou ženy kandidátkami na mateřství, a proto nemohou zastávat trvalá placená místa ve státních, obecních nebo poloveřejných institucích. Abychom však byli spravedliví, je třeba říci, že ženám výjimečného talentu a energie, které se chtěly uplatnit v jimi zvolené odbornosti nebo profesi, ovšem za předpokladu, že to bylo ve prospěch nacistické věci, se nekladly do cesty žádné překážky.

Tedy nevýhody postihly především průměrnou ženu. Jak je vidět nejen Židé, i když samozřejmě ti nejvíce, byli značně utiskováni. Takovým a podobných zákonů bylo v tehdejší německé společnosti bezpočet. Základním kamenem, o nějž se nacisté při své cestě k moci opírali, bylo hospodářské oživení státu a vyzdvihnutí Němců, jako výjimečného národa. Německý národ byl propagován stylem, že jsou „exkluzivní“, a že si nezaslouží, aby tolik „trpěli“. Tohle a podobná přihlášení samozřejmě lidi značně fascinovalo a přitahovalo natolik, že chtěli a souhlasili s nacismem. Hitler byl mnohdy vítán a oslavován jako spasitel. Díky falešné propagandě, tak lidé zprvu neviděli, co se vskutku skrývá, za těmito sliby a nadějemi, které nacisté zaseli do jejich duší.

Ale bylo jen do času, než se skutečné úmysly projevily. Nacisté pod záštitou těchto příslibů stále konali zlo a násilí se dále stupňovalo. Zabíjení a odsuzování lidí bez soudu, kdy Hitler se posupně pasoval na nejvyššího soudce, který rozhoduje, jak se mu zlíbí. Od toho již byl krůček k převzetí prezidentského křesla. Což se v polovině roku 1934, po smrti tehdejšího prezidenta, také stalo. Hitler tak získal neomezenou moc. Důležitým mezníkem byla rovněž tzv. „svatá přísaha“, kdy všichni členové ozbrojených sil museli slíbit neomezenou poslušnost Německé říši a potažmo tak Hitlerovi, že musejí, bez reptání, nejen učinit vše, co jim bude uloženo, a to hlavně ve jménu násilí a krutosti, ale rovněž musejí být schopni položit za říši i život. Tato přísaha vlastně degradovala ozbrojence pouze na otroky, jež nemají vlastní rozum, ani city, a musí konat jen to, co je jim přikázáno. Hitler samozřejmě konejšil i zahraničí, které jen přihlíželo, co se v Německu děje a pomalu začínalo mít obavy, jak to vše bude pokračovat. Ve snaze utišit protesty a obavy zahraničí, Hitler přednesl roku 1935 projev, v němž zdůrazňoval, že Německo potřebuje a přeje si mír. Slavnostně prohlásil, že nemá v úmyslu anektovat Rakousko a že bude respektovat demilitarizace Porýní a územní nároky, zakotvené ve Versailleské mírové smlouvě. Kdokoli v Evropě zapálí pochodeň války, nepřeje si nic než chaos,“ konstatoval v tomto licoměrném projevu.

O pár let později se okolní země přesvědčily, že to byly opravdu jen pouhé lži a plané sliby. V následujícím období pokračovalo v říši vraždění, represe a Německo postupně získalo na síle a, jakoby z ničeho nic, se stalo obrovskou mocností, které již nic nebrání, aby zasadilo Evropě pořádnou ránu. A v září roku 1939 se tak stalo. Hitler vtrhl do Polska a následně vypukla jedna z nejděsivějších bitev našich dějin, druhá světová válka. V tomto boji nacismus gradoval. Došlo k obrovské genocidě, hlavně Židů, ale i Romů a dalších skupin obyvatelstva, které byly, nějakým způsobem, nevhodné. Ztráty životů byly nemyslitelné a ve velkém překonaly původní záměry nacistů. Když válka skončila, zdálo by se, že nacismus je poroben. Ale bohužel, postupem let, se ukázalo, že nacismus je znovu oslavován a vzkvétá, byť nenápadně, však přesto.

Osobnost Adolfa Hitlera

„ Pro budoucnost Německa mají zásadní význam tři věci…(a ta třetí z nich je) antisemitská koncepce: ta potvrzuje rasové odmítnutí toho, co je svou podstatou nepřátelské všemu německému. Nacionalismus je nad všechna očkování proti bacilům a antisemitská koncepce je nutnou obranou, chcete-li protilátkou proti moru, který dnes vládne celému světu.“(Hitler,1923)

Adolf Hitler byl v Rakousku narozený německý národně socialistický politik, diktátor a ideolog nacismu. Jeho politické působení vyvolalo druhou světovou válku. Byl inspirátorem a hlavním organizátorem masového vyvražďování obyvatelstva a vojenských zajatců v okupovaných zemích, hlavně v Sovětském svazu. Za nepřítele Německa považoval Židy, Romy, Slovany, homosexuály, zdravotně postižené a také své politické oponenty. Byl zodpovědný za hmotné a morální zničení Německa na konci druhé světové války.34 Adolf Hitler neboli „génius zla“. To je jedna z nejjemnějších přezdívek, pod kterou zůstal v historii zapsán Adolf Hitler. Tento tyran uvrhl svět do války, ve které ztratilo životy přes čtyřicet miliónů můžů, žen a dětí, z nichž více než polovina byli civilisté. Krátce řečeno, pokud na sebe někdy noční můra vzala podobu živého člověka, byl jím Adolf Hitler.35 Narodil se 20. dubna 1889 v rakouském Braunau am Ihn, blízko německých hranic. Byl čtvrtým ze šesti dětí celního úředníka Aloise Hitlera (rozeného Schickelgrubera, změnil si jméno po svém nevlastním otci, jehož jméno bylo původně Hiedler) a Klary Pölzlové. Otec měl autoritářskou a přísnou povahu, proto mladý Adolf vždy tíhl spíše k matce. Druhým důvodem bylo, že po něm otec chtěl, aby se stal stejně jako on celním úředníkem. Adolf však tíhl spíše k umění a chtěl se stát malířem. Místo jeho narození mělo důležitý význam pro první léta jeho života, kdy už jako chlapec byl posedlý myšlenkou, že mezi dvěma německy mluvícími zeměmi nemá existovat hranice či, že oba národy patří do jedné říše.36 Adolfovu školní docházku nelze považovat za úspěšnou. Byl podprůměrným žákem ať na základní tak na střední škole.

Kvůli vzpurnému chování se také dostával do konfliktů s učiteli a vypěstoval si tak k nim odpor. Jediné téma, které mladého Hitlera v době středoškolských studií zaujalo, bylo Německo a němectví. Tento zájem mu vydržel i později a přečetl na toto téma snad všechny knihy, které byly ve veřejných knihovnách dostupné. V roce 1907, aniž by dokončil střední školu, odešel do Vídně. Dvakrát se pokusil dostat se na vídeňskou uměleckou Akademii, ale ani jednou neuspěl. Rektor školy mu doporučil architekturu, ale na tu mu chybělo předchozí vzdělání. To, že neuspěl při přijímacích zkouškách, považoval za nespravedlnost a jeho nenávist k učitelům a intelektuálům dostala nový impulz. A navíc se rozplynuly naděje, že bude umělcem. Následného roku mu zemřela matka a to byla pro Hitlera zdrcující zpráva. Zejména pro to, že se musel starat sám o sebe, a že to nebylo nejjednodušší. Další čtyři roky představovaly pro Hitlera období tuláctví a bídy.

Živil se jako příležitostný dělník a také ne mnoho úspěšný malíř, přespával v noclehárnách a ubytovnách a zaháněl hlad zadarmo ve vývařovnách. Asi v tuto dobu v něm začal zrát antisemitismus. Dle Hughese, ale Hitler takovou velkou bídou, byť ne vždy měl dostatek prostředků, jakou rád připomínal, netrpěl. Bylo tu dědictví po matce a slušnou úroveň mu zajišťovalo kapesné od tety. Dalším zdrojem příjmů pak bylo i jeho malování. V roce 1913 se rozhodl opustit Vídeň, aby unikl před odvodem do rakouské armády a odešel do bavorského Mnichova. Do Vídně už se nechtěl nikdy v životě vrátit. Pokračoval v izolovaném životě.

Tam poprvé začal formulovat nenávistné myšlenky vůči Židům, jež se později staly jeho doživotní posedlostí. Rok poté začala válka. Hitler byl již dříve uznán nezpůsobilým sloužit v rakouské armádě, ale okamžitě po začátku konfliktu narukoval do bavorské armády. V průběhu války to v armádních hodnostech nikam vysoko nedopracoval, nestal se nikdy ani desátníkem, ale dokázal získat Železný kříž první třídy, německé vojenské ocenění. Byl také zraněn, ale po krátké chvíli mimo válku se na frontu vrátil. Těsně před koncem války byl v nemocnici znovu, když byl krátkodobě oslepen při útoku plynem. Konec války Hitlera doslova šokoval. Německo kapitulovalo v okamžiku, kdy armády Dohody stále ještě pořádně nevstoupily na jeho území. Mezi vojáky se šířila známá legenda o „dýce v zádech“, které uvěřil i Hitler. Ten uvěřil i další lži, že tuto dýku vrazili Německu do zad Židé. Další ranou pro národní hrdost pak byla smlouva z Versailles, která Německu připsala vinu za válku a přinutila ho platit obrovské reparace. Po válce odešel z armády a vrátil se do Mnichova, aby se konečně věnoval politice. Nemohl si zvolit lepší dobu.

Na adresu Výmarské republiky se hrnula spousta pomluv a německé obyvatelstvo očekávalo změnu. Zpočátku Hitler nechtěl mít s dělnickou stranou nic společného, ale byl natolik inteligentní, aby tlumil svou zaujatost proto, aby zjistil příčiny její obliby. V roce 1919 dostal pozvání aby se stal jejím členem a nakonec se tak stalo. Jako výborný řečník začal brzy ve straně stoupat. Díky svým proslovům, které kritizovaly ponejvíce marxisty, Židy a smlouvu z Versailles, se stal známým i mimo partaj.


Hitler dostal za úkol vést propagandu, což byl šálek jeho čaje. V průběhu roku 1920 dospěl Hitler k podstatnému zjištění, že straně chybí nějaký emblém či standarta. Po dlouhém přemýšlení přišel s nápadem červeného praporu s bílým kruhem uprostřed, který se stal podkladem pro černou svastiku, kříž s konci zalomenými do pravého úhlu. Hákový kříž, který se stal symbolem nacistické strany a nacistického Německa. Postupně si vedení strany uvědomovalo Hitlerovu touhu po moci a v létě 1921 se pokusilo jeho vliv omezit, ale Hitler pohrozil odchodem a následně byl drtivou většinou členů potvrzen do čela strany. Poprvé se na scéně objevil titul „Vůdce“ (Führer), který později znal celý svět. A strana se přejmenovala na Nacionálně socialistickou dělnickou stranu Německa (NSDAP). Hitler postupně získával spojence jako Herman Göring, Erst Röhm či Rudolf Hess.


Na listopad 1923 Hitler naplánoval puč, který však nevyšel. Hitler sám byl v následujícím procesu odsouzen na pět let vězení do věznice v Landsbergu, z nichž si však odseděl jen něco přes jeden rok. Stačilo to ale na to, aby sepsal knihu „Můj boj“ (Mein Kampf). V tomto textu Hitler představuje svoje vidění světa s Židy jako největším zlem a Německem hledajícím svůj „životní prostor“. Typický antisemitský názor lze vidět třeba na tomto tvrzení.

Židé jsou odpovědni za to, že zavlekli do Porýní negry a jejich konečným cílem odjakživa bylo zprznit bílou rasu, kterou nenávidí, a tak snížit její kulturní a politickou úroveň, aby ji židovstvo mohlo ovládnout.“(A. Hitler, 1923)

Zlomovým bodem se pro NSDAP stala hospodářská krize v roce 1929. Do té doby relativně neznámá strana se rázem stala ve volbách na podzim toho roku druhou největší parlamentní stranou. Po neshodách byl v lednu roku 1933 jmenován kancléřem. Když tohoto roku pak zemřel prezident von Hindenburg, Hitler spojil funkci hlavy státu a šéfa kabinetu a stal se „vůdcem a říšským kancléřem“.

V roce 1938, kdy se stal „Mužem roku“ podle časopisu TIME, dosáhl Hitler již velkých úspěchů. V průběhu války se Hitler soustředil též na systematické vyhlazování Židů na teritoriích, které Němci obsadili. Kolik jich v průběhu války zahynulo, zůstává neznámo a už to nikdo nezjistí. Odhady obětí „konečného řešení židovské otázky“ se pohybují okolo šesti milionů osob. V polovině roku 1944 část německého armádního velení porážku vytušila a na Hitlera tak byl v červenci spáchán atentát vedený rukou Clause von Stauffenberga. Hitler však zázrakem přežil a zbavil se generálů zainteresovaných na atentátu. Hitler vydržel až téměř do konce války, otrávil se až v okamžiku, kdy armáda prohrávala svůj boj v ulicích Berlína. Psal se 30. duben 1945.

Spolu s ním se otrávila i jeho milenka Eva Braunová, kterou si téhož dne vzal za svou manželku. Těla nařídil spálit svému sluhovi Ottu von Gunschemu, aby se ostatky nedostaly do rukou Rudé armády, která byla v okamžiku sebevraždy jen pár set metrů od jeho sídla. Tak takový byl Hitlerův život ve zkráceném podání. Ale jaký byl z jiného pohledu? Byl opravdu tak zkažený, již od narození nebo až postupně, co poznával život? A jaké měl tedy názory? Nechtěl snad to, po čem touží většina národů? Sjednocení a respekt? Pojďme se na to podívat podrobněji, přičemž se zaměřím na dvě základní mínění, jež hlásal. Ve své knize „Main Kamf“ neboli „Můj boj“ píše v první kapitole, Rodný domov, že Německé Rakousko se musí opět stát velkou německou vlastí a to ne z důvodu nějakých hospodářských úvah.

Ne, ne: I kdyby bylo toto sjednocení po hospodářské stránce lhostejné, dokonce i kdyby bylo škodlivé, muselo by se přesto uskutečnit. Stejná krev patří do společné říše. Německý národ nebude mít žádné morální právo na koloniálně-politickou činnost, dokud nebude moci své vlastní syny spojit ve společném státě.“

Hitler dále říkal, že jestliže bude existovat jediný Němec, jemuž by nebylo možné zajistit výživu, vznikne z nouze vlastního národa morální právo na získání cizí půdy. Pluh pak bude mečem a ze slz války vyroste pro potomky chléb vezdejší. Tedy Hitler požadoval v první řadě, aby všichni Němci se navrátili do vlasti až teprve tehdy, že je možno, když to řeknu jasnými slovy, zaměřit se na okupaci okolních zemí. Ale cožpak to tak bylo, když Hitler začal zabírat cizí území? Ovšem že ne.

Stačí si vzpomenout, kolik Němců žilo v pohraničí tehdejšího Československého státu. Takže Hitler sám sobě odporoval. Opět o něčem mluvil a něco jiného pak konal. Myslím si, že by stejně nebylo možné, aby všichni Němci z celého světa se vrátili zpět do vlasti. Podle mě to byla jen další propagandistická slova, které uměl volit vskutku bravurně, to se musí uznat. Na první pohled se ani nezdá, že by měl v úmyslu takové hrůzy, jež pak následovaly. Typické jsou jeho názory ohledně židovského národa.   Židé jsou za jedno, pouze pokud je k tomu nutí společné nebezpečí, nebo je k tomu vede vidina společné kořisti.

Zmizí-li však oba důvody, nastupují do jejich práva vlastnosti nejhrubšího egoizmu, a z věčného národa se obratem ruky stává krvavě se potírající horda krys. Pokud by Židé byli na tomto světě sami, utopili by se ve špíně a svinstvu. Stejné tak se pokouší v nenávistí naplněných bojích navzájem se ošidit a vyhubit. Ovšem jejich zbabělostí vyjádřený nedostatek jakéhokoliv smyslu pro sebeobětováni mění jejich boje stejně v pouhopouhé divadlo. Je tedy ze zásady chybou vyvozovat ze skutečnosti, kdy se Židé sjednocují za účelem boje, nebo lépe řečeno vyvražďování svých blízkých, že by měli určitý ideální smysl pro sebeobětování. Také zde nevede Židy nic jiného, než holý egoizmus. Proto je také židovský stát, který by měl být živoucím organizmem pro zachování a výživu své vlastní rasy, teritoriálně naprosto neohraničen, neboť určité prostorové ohraničení státního útvaru předpokládá vždy určité idealistické smýšlení státní rasy, a obzvláště pak správné pochopení pojmu práce. A pokud tento přístup schází, selhává jakýkoliv pokus o vytvoření, a dokonce i o zachování jakéhokoliv prostorově ohraničeného státu.

Tím však odpadá i základna, bez které nemůže vzniknout žádná kultura. Proto je také židovský národ při všech svých zdánlivě intelektuálních vlastnostech stále bez jakékoliv skutečné kultury, a obzvláště pak bez své vlastní. Neboť zdánlivá kultura, kterou dnes Židé vlastní, není většinou nic jiného, než zkažené statky ostatních národů. Hitler spatřoval v Židech to nejhorší, co si lze představit. Podle něj byli právě oni zodpovědní za úpadkem německého národa. A vlastně za všechno zlo, které se kdy stalo. Nemohl jim také zapomenout, že zastávají vrcholné pozice a ještě více množství majetku, jež byli schopni získat a kterým, často ve velké míře oplývali.

Ovšem tady se nabízí otázka. Proč se nechtěl spíše přiučit tomu, jak to dělají, než aby je posílal do koncentračních táborů? Přeci normální člověk by se je snažil pochopit a možná by z nich učinil i rádce. Ale proč Hitler udělal opačný, tak razantní krok? Proč se stal takovou nestvůrou? To se již nikdy nedozvíme, můžeme jen spekulovat.

Základní projevy nacistického smýšlení

První, co mě v této souvislosti napadá, je typické „hajlování“. Vztyčení pravice doprovází pozdrav „Heil Hitler“. Je to tedy německý pozdrav, nesoucí význam zhruba „Sláva Hitlerovi“. Používán byl ještě předtím, než se NSDAP ujala moci v Německu, ale zejména v dobách Třetí říše, kdy se stal všeobecným pozdravem a projevem sympatií k Adolfu Hitlerovi. Byl využíván při veškerých setkáních, kdy byl pozdrav doprovázen ještě vztyčením pravice do úrovně ramen, případně o něco výše. Čtyři dny po neúspěšném atentátu na Hitlera v Rastenburgu 24. července 1944 vstoupilo v platnost nařízení, které zavádělo slova „Heil Hitler“ jako povinný pozdrav mezi všemi příslušníky vojenských sil Třetí říše. A kde se tento pozdrav vůbec vzal?

Hajlování má své kořeny v římském pozdravu, který rovněž spočíval ve vztyčení pravice doprovázeného zvoláním „Ave Imperator!“, případně v pozdějších dobách „Ave Caesar!“. V císařském období pozdvihnutou pravici jako pozdrav používal také Napoleon Bonaparte, který chtěl navázat na odkaz římských císařů a římského impéria. O totéž se ve dvacátých letech 20. století pokoušeli také italští fašisté, po jejichž vzoru pak pozdrav pravicí ve druhé polovině dvacátých let převzal Adolf Hitler při budování své Třetí říše, jakož využil i další symboliku, např. říšskou orlici, která významově odkazovala jak na původní římskou říši, tak i na Svatou říši římskou národa německého. Původně stranický pozdrav příslušníků NSDAP se po uchopení moci v Německu nacistickou stranou v roce 1933 stal oficiálním pozdravem, kterým Němci, sympatizanti s nacismem, vazalové a spojenci nacistického Německa dávali najevo přízeň vládnoucí nacistické straně respektive jejímu Vůdci. Příkladem mohou být olympijské hry v Berlíně v roce 1936, kdy mnohé z olympijských výprav pozdravily představitele německého státu tímto způsobem. Tedy jde vidět, že tento pozdrav má daleké kořeny.

Ovšem v dávných dobách neznamenal, tak děsivé skutečnosti, které vyjadřuje nyní. Ani dnes, mnoho let po válce, nevymizel z našich ulic. Příznivci nacismu jej stále užívají jako svůj oficiální pozdrav, a to i pod pohrůžkou vězení. Nejen podle vztyčené ruky bychom mohli poznat vyznavače nacistické ideologie. Většinou také chodí s oholenou hlavou a nosí specifické oblečení, tzv. bomber bundu. Tyto projevy nacismu jsou ještě mírné. Je však následován daleko tvrdšími. V minulosti to bylo zatýkání nežádoucích osob a jejich vraždy. Koncentrace obyvatel v getech a následně jejich přesun do koncentračních či pracovních táborů, kde museli přežívat v nelidských podmínkách nebo byli rovnou zabiti v plynových komorách. Pronásledování všech, kteří nějakým způsobem ohrožovali existenci říše. Typickou věcí, ba samozřejmostí, bylo zabavování majetku ve prospěch německého státu. Klasikou byla rovněž, již zmíněná, propaganda, které měla na stranu nacismu přitáhnout, co největší množství lidí, aby tak nezbyl nikdo, kdo byl měl jiný názor. Falešné sliby o zlepšení podmínek pro německé obyvatelstvo se nesly pod závojem násilností a boje proti neárijským národům. ¨ Další klasickou součástí nacismu a vyjádření souhlasu s ním je svastika, chcete-li hákový kříž. Je starý téměř jako kulturní život na této planetě.

Byl nalezen ve zříceninách Tróje, v Egyptě a Číně. Lze se sním setkat na hinduistických a buddhistických památkách v Indii. V moderní době je oficiálním znakem v takových pobaltských zemích, jako je Estonsko nebo Finsko, kde byl viděn v době bojů v letech 1918-1919. V současnosti k vyjádření příslušnosti nacismu patří ku příkladu i repertoáry některých hudebních skupin, které oslavují tehdejší zvěrstva a propagují nenávist. Tato zášť se, dnes, zaměřuje především na příslušníky romského etnika, které musí čelit nerůznějším útokům. Ať se jedná o názorové střety nebo přímé fyzické napadání, které již, ne jednou, skončilo smrtí. Tedy projevů je spousta, nabízí se však otázka, zda my sami někdy, třeba bezděky, nevyjadřujeme příslušnost k nacismu. Proč? Například, když haníme způsob života Romů a nesouhlasíme s jejich, často výsadním postavením oproti nám Slovanům. Nebo když se nám nelíbí velká přistěhovatelská aktivita vietnamských a jim podobným národům.

Asi bychom se měli nejdříve zamyslet, než začneme vykřikovat až rasistické názory vůči ostatním etnikům. A to proto, abychom pak, v případě, že by se našel podobný charismatický řečník jako Hitler, nedopadli jako v Německu. Protože od slov je jen krůček k činům. Měli bychom se tedy naučit respektovat ostatní a uvědomit si, že žijeme v multikulturní společnosti, kde není místo pro takové názory, jelikož není možné zůstat pouze národním státem, i když bychom si to možná přáli.

Shrnutí

Na počátku jsme se zabývali kořeny násilí. Dle Grofa je třeba, jak bylo řečeno, začít bojovat proti násilí je třeba již v okamžiku zrození nového života. Je nutné, aby se v první řadě začalo užívat více láskyplného prostředí, aby nemluvňata nebyla při příchodu na svět stresována. Tento stres by pak mohl způsobit, že se v nich rozvinou sklony k násilí. Musím říci, že v současnosti se v mnoha porodnicích přístup k porodům již zlepšuje, některé mají dokonce titul baby friend hospital. Tedy přátelská dětská nemocnice. Mohu z vlastní zkušenosti říci, že se přístup k porodům poměrně zlepšil, ale myslím si, že bude ještě třeba hodně práce, aby se z porodů stala, alespoň v rámci možností, příjemná záležitost. Domnívám se, že když chceme, aby novorozeňata nebyla stresována, je nutné nejdříve začít u matky. Aby ona byla v klidu a ne vynervována a vyčerpaná ze dlouhavého procesu rození. V tom si myslím, že jsou ještě v našem porodnictví značné rezervy, které je třeba odstranit. Pokud se to podaří, pak snad bude možné, aby sklony k násilí byly potlačeny, potažmo zcela vymýceny z dětské duše. Jak se většina autorů shoduje další možností, kdy je možno sklony násilí omezit, je dětství a dospívání, kdy je nutné aplikovat pozitivní způsob výchovy, aby se vyvinuly dobré pocity a postoje ke světu a společnosti. Ale co my? Můžeme ještě nějakým způsobem ovlivnit sklony k násilí? Ano. Stačí, když se začneme obracet sami k sobě, do svého nitra, kde budeme hledat odpovědi. Budeme jakoby rozjímat o sobě a světě. Základní povinností, kterou však musíme splnit je ta, že se musíme přestat hnát za majetkem a ničemnými cíli, které v nás právě pocity násilí a chtivosti vyvolávají. Rovněž se musíme přestat snažit ovládat přírodu a její zákony, ale naučit se žít ve shodě s ní, to nám pomůže existovat v míru.

Násilí a agrese je špatná, to dozajista všichni víme, ale zároveň bychom si měli uvědomit, že pro přežití v tomto světě je trocha zdravé agrese nezbytná, jelikož bez ní bychom zůstali „otroky“ silnějších jedinců, ztratili bychom sami sebe. A jak souvisí násilí s nacismem? Vždyť právě tato ideologie, jakoby násilí vzala za svého nejvěrnějšího spojence. Je jím prostoupena úplně celá. Hlásá segregaci národů a povýšenost jedné rasy nad jiné. Požadovala a stále požaduje, likvidaci tzv. nečistých ras, které si sama vybrala, dle toho v které společnosti a době se právě vyskytuje. Tím, že hovoří o povýšenosti jedněch nad druhými, stále přitahuje přívržence, kteří za ni pak bojují prostředky represe. I když je vyznávání nacismu trestné, mnoho lidí se k němu kloní.

Nacismus stál život mnoha lidí nejrůznějších národností, přesto je alarmující, že současní vyznavači nacismu popírají fakt, že došlo ke genocidě a holocaustu. A co hůř. Nebo o tom vědí a souhlasí s tím, co se v dobách druhé světové války stalo. Příslušníci nacistické ideologie jsou často fascinovaní osobností Adolfa Hitlera, což by se dalo pochopit, jelikož se jím zaobírají mnozí jiní lidé, ať spisovatelé, historici či psychologové. A vlastně i my, obyčejní lidé. Ale to, že ho obdivují a berou jeho názory za své je již na pováženou. Jelikož tím, že se kloní k těmto asimilačním soudům, dávají šanci opětovnému rozmachu nacismu, ve stejné, ba ještě horší podobě.

Proto bychom se měli snažit o informovanost, již od útlého mládí, abychom předešli tomu, že počet stoupenců nacistické ideologie bude vzrůstat. Když se ještě vrátím k Hitlerově osobnosti, musím říci, že je vskutku otázkou, proč se z něj a také z mnoha jeho příznivců, stalo krvelačné zvíře, které baží jen po krvi nevinných lidí. Můžeme se jen dohadovat, zda to byl negativní způsob příchodu na svět, špatná výchova, či onen vrozený pud agresivity, který v něm a v jemu podobných lidech rozbila hradby obkličující pocity násilí a chtivosti a dala jim volný průchod. Možná to není ani tak složité. Třeba již zkrátka byli zlí a násilní v okamžiku početí a vlastně jim nebylo už pomoci.

V této polemice nemůžeme nalézt jednoduchou a jasnou odpověď. Můžeme se jen dohadovat a vymýšlet nové a nové teorie, jež by nám pomohly tyto zvrácené osobnosti pochopit. Domnívám se, že v současnosti je velkým nebezpečím, které je skryto pod krásnými slovy, pak ona multikulturní společnost. Můžeme říci, že na jedné straně je skvělé, že se národy setkávají a žijí spolu, že dochází k poznávání kultur jiných národů, že se tak stáváme „světáky“ ve vlastním státě. Na druhé straně je však toto problémem. Protože se může najít národ, který řekne – dost. Již nechceme další cizince ve vlastním státě, chceme stát ryze národní.

A to může znamenat opětovné otevření cesty pro nacismus. My se můžeme jen modlit, že se to nestane a snažit se žít ve shodě s ostatními lidmi, jelikož jsou nám stejně rovni jako my k sobě. Naučíme-li se toleranci a lásce k bližnímu, byť je jiného původu, myslím si, že nacismu a ani jiná, jemu podobná ideologie, nebude mít šanci opětovně zachvátit společnost.

Nacismus, společnost a svět

Postavení německého obyvatelstva

Samozřejmostí, kterou nemohu opomenout je, postavení německého lidu. Jak se stalo, že taková spousta znalých osob se přiklonila k této ideologii a souhlasila s ní a přijala ji za svůj světový názor. Kam se poděl zdravý rozum? Jak se to tedy stalo, že nacismus získal podporu? Robert Gellately ve své knize „Kdo podporoval Hitlera“ píše, že Hitler usiloval nejen o vytvoření diktatury, ale také o podporu lidu. Mnozí říkali: jsme především Němci. Teď tu byla skupina, která tvrdila, že na prvním místě je Německo a volala: Německo probuď se! Jak výstižné. Nejlepším způsobem, jak si naklonit široké vrstvy, bylo řešení problému masové nezaměstnanosti. A je fakt, že tento úkol vyřešil rychleji, než kterákoli ze západních demokracií. Tak si Hitler nakrátko vybudoval pověst silného vůdce, který má všechno pevně v rukou, a po letech chaosu, jenž charakterizoval Výmarskou republiku, německý stát opět budil zdání „normálnosti“ jako za časů před první světovou válkou.

Výmarská republika upomínala na prohranou válku, ponižující mír, hospodářské zmatky a sociální rozvrat, z těchto důvodů málokomu v Německu přirostla k srdci. A tak pokus o zavedení demokracie ve společnosti nezapustil hluboké kořeny, proto bylo snadné se od něj odvrátit. Jak můžeme vidět, vina doby a poměry v republice připravily skvělou půdu pro rozmach nacismu a příklon lidí k němu. Rovněž snahou Hitlera bylo zrušit mírové vypořádání po první světové válce, jelikož to degradovalo německou říši.

Chtěl tak získat opětovné postavení Německa, aby bylo zase, jak se říká „na úrovni“. Tato snaha také přispěla k tomu, že si získával stále více příznivců, byť třeba s nacistickou ideologií plně nesouhlasili. Gellately i Hughes dále uvádějí, že se v prvopočátku nacismus nezaměřil jen na Židy a jiné „nižší“ rasy, ale šel proti jednotlivcům a skupinám obyvatel, které byly považovány za nebezpečné pro říši. Nátlak a represe se tak pomalu stupňovaly, a to vše souhlasem lidu. Jeden z hlavních pilířů, o které se nacistický režim při svém vzniku a rozmachu opíral, tvořila Hitlerova osobní popularita. Obecná obliba vůdce ve skutečnosti vyjadřovala jistý základní souhlas, na nějž neměly vliv otevřené kritické hlasy zaměřené na jednotlivosti.

Často se uplatňoval názor, že dělníci zůstávali vůči nacismu neteční, Alf Ludtke, však ve své nedávno publikované práci na základě studia mnoha dopisů, které zasílali vojáci domů rodinám, vyvozuje, že ve skutečnosti většina obyvatel země „ochotně uznávala“ Hitlera a s nadšením schvalovala jeho plány „vzkřísit“ velikost a slávu Říše a očistit politiku i společnost od cizorodých nepřátel. V podstatě ještě dnes Němci při pohledu do minula s potěšením vzpomínají na „úspěchy“ diktatury při obnově společenských hodnot, znovuzavedení pořádku a nastolení sociálního míru. Zajímavá je vzpomínka současnice Hitlera, jež si pamatuje jeden z Hitlerových projevů, který mluví za vše a odpovídá nám, proč se lidé k Hitlerovi přiklonili jako ke spasiteli.

„Byl tam obrovský dav lidí a člověk prostě musel nabýt dojmu, že se Hitler snaží všechny kolem přímo zelektrizovat. Dnes si to dokážu vysvětlit jedině tak, že za to mohla bída, kterou jsme dlouho trpěli. Hitler se nám jevil jako ten, kdo nám přinese spásu. Říkal: ,Dostanu vás z té vaší bídy a mizérie. Musíte se však ke mně připojit a stát se členy strany´ A každý mu rozuměl.

Když jsme zaměřili pozornost na střední a nižší třídu, jak se k nacismu stavěla inteligence? Cožpak právě oni tím, jak byli vzdělaní, neměli vidět nebezpečí, které nacismus v sobě nese? Jak to, že neupozornili na nebezpečí, které je již před branami Německa a chce pohltit nejen tuto zemi? Myslím si, že zde sehrála výraznou roli právě ona falešně sladká propaganda, jíž byl Hitler králem. Sliby o znovuoživení Německa a povznesení státu do vznosných výšek, zatemnělo vyšším vrstvám hlavu natolik, že přestaly vidět nebezpečí a spatřovaly jen vidinu růstu ba i bohatství, jež jim bylo slibováno. Rovněž ženy nebyly přímo proti nacismu.

I když bylo postupně zavedeno několik diskriminačních zákonů, dá se říci, že i ony jak mnohdy samy uváděly, byly spokojené. Samozřejmě jen pokud to byly ženy „vyhovující“. Tedy rasově čisté a neposkvrněné. Zkrátka se přizpůsobily, jako ostatní, tehdejšímu režimu, aby mohly vést v rámci možností produktivní život. A co antisemitismus? Cožpak lidé nevycítili nebezpečí? Vždyť antisemitismus nebyl něco nového, existoval již od pradávna a byl a je zaměřen na Židy. Cožpak si nevzpomněli na hrůzy, které již tento národ postihly v důsledku toho názorového pojetí? Než si odpovíme na tyto otázky, vraťme se ještě na chvíli k významu pojmu antisemitismu a k jeho kořenům. Antisemitismus představuje specifickou formu rasismu. Bývá popisován jako nenávist vůči etnickým Židům i lidem praktikující židovské náboženství.

Termín antisemitismu ve smyslu nesnášenlivosti je znám dlouho, ale samotný pochází od Němce W. Marra, jenž napsal v  19. století knihu „Cesta k vítězství germánství nad židovstvím“. Kdo ví, zda se jí Hitler neinspiroval. Antisemitismus se pak dělí na náboženský, klasické jsou střety mezi křesťanstvím a židovstvím, dále rasový, jež nabral nejhrůznější podoby a je výslovně spojen s nacismem a následným holocaustem, poslední je tzv. nový antisemitismus, jež se rozmáhá po druhé světové válce, jde především o popírání holocaustu a antisionismus. Tak jsme si v krátkosti přiblížili význam pojmu antisemitismu. A nyní se pokusme nalézt odpovědi na výše položené otázky. Gellately uvádí, že antisemitismus se projevoval zpočátku mírně a to nejen proto, že vyhoštěním Židů z hospodářských aktivit by se narušil proces oživení ekonomiky, ale i proto, že většina Němců v roce 1933, tedy na počátku rozmachu nacismu, zdaleka nezastávala tak silně protižidovské postoje jako Hitler a jeho následovníci, nacisté. První útoky tedy nesměřovaly proti Židům, nýbrž proti jednotlivcům a skupinám dlouho pokládaných za hrozbu pro společenský řád, například vymícení komunistů a posupně i demokratů a ostatních, jež představovali, podle nacistů, nebezpečí pro mravní ovzduší, bylo nutností, stejně jako zbavení se kriminálních živlů, „asociálů“ a dalších „problémových existencí“.

Tedy v prvních letech nové Říše se rasistická linie formovala a prosazovala jen velmi obezřetně. Nacisté tak na počátku nejednali z klamného či slepého fanatismu, ale naopak si bedlivě všímali společenských a politických jevů, jež je obklopovaly. Svou represivní politiku rozvíjeli s ohledem na německou společnost, historii a tradice. Způsob, jakým si režim vybíral a odstraňoval politické protivníky a pronásledoval společensky a rasově odlišné jedince jasně vypovídá o populistickém charakteru diktatury, která za Hitlera vznikla. Židé byli tak pomalu, ale jistě tlačeni pryč ze společnosti. Začali být vykořisťování a diskriminování stále víc. Jak v knize dále můžeme sledovat, veřejnost se neúprosně zapojila do diskriminačních aktivit diktatury, včetně perzekuce Židů, a to z důvodu, jež ne vždy zahrnovaly jednoznačný rasismus.

Lidé se obraceli na mocenské struktury s udáními Židů a těch, kteří nesdíleli oficiální antisemitismus. Mnohdy je k tomu vedly jejich vlastní účelové pohnutky, nezřídka spojené s aktivní nenávistí a touhou po obohacení. V důsledku pronásledování mnoho Židů opustilo zemi a ti, kteří zůstali, čelili nepřátelství ze strany úřadů a stoupající lhostejnosti svých spoluobčanů. Shirer píše o tom jak to vypadalo s postupem doby. Byly to orgie sadismu. Den co den bylo vidět velký počet židovských mužů a žen, jenž pracovali při úklidech kanálů, zatímco byli na kolenou, střežili je vysmívající se členové úderných oddílů a také rostly zástupy lidí, jež jim spílaly. Stovek Židů, mužů a žen, se zmocňovali násilníci na ulicích a nutili je k práci při čištění veřejných latrín a záchodů v barácích nacistických jednotek. Mnoho jich bylo odvezeno a jejich majetek zkonfiskován či rozkraden.

A tak to šlo stále dál a násilí se stupňovalo do obřích rozměrů, a to již nejen v Říši. A jak to bylo s onou informovaností veřejnosti o praktikách, které nacisté zaváděli? Opravdu obyčejní lidé neměli tušení o vyhlazovacích táborech a masovém vraždění nevinných? Gellately dokládá, že tehdejší sdělovací prostředky přinášely nepřeberné množství informací o policii, koncentračních táborech i o nejrůznějších projevech diskriminace. Režim ve třicátých letech dbal na to, aby se o koncentračních táborech psalo v tisku, pyšnil se jimi a hrdě oznamoval, že vězni jsou v nich drženi bez soudu na příkaz policie. Režim nepokrytě stavěl na odiv nový systém „policejní spravedlnosti umožňující gestapu i Kripu, což byla Kriminální policie, samostatně rozhodovat v právních záležitostech a podle vlastního uvážení posílat lidi do táborů.

Nacisté oslavovali policii během celotýdenních oslav konaných každoročně po celé zemi a chlubili se svými úspěchy v boji proti zločinnosti, nemravnosti a pornografii. Svůj podíl na tom nesli i soudci. Vyměřovali velmi tvrdé tresty a vynášeli rozsudky smrti v míře, jež do té doby neměla obdoby. Režim nejenže se tímto konáním netajil, ba naopak ho zdůrazňoval v tisku a vyzdvihoval modernost a nadřazenost nacistického systému nad všemi ostatními. Gellately tak dokládá, že mediální zpravodajství a tiskové reportáže tvořily podstatnou dimenzi života a smrti v Hitlerově diktatuře. Nejenže jim občané věnovali horlivou pozornost, ale většina z nich zažívala gestapo, soudy a koncentrační tábory právě prostřednictvím sdělovacích prostředků. Tento mediální obraz dění je ve vztahu k tématu donucování a informovanosti veřejnosti nanejvýš významný a jeho nutné podrobit rozličnému zkoumání z mnoha úhlů.

Nacisté zásobovali obyvatele nejen příběhy o potrestaných zločincích, ale vyvinuli i ucelenou, racionálně a „vědecky“ podloženou teorii policie a vězeňství. Vypracovali myšlenku převýchovných táborů pro delikventy a prosazovali doživotní odnětí svobody v případech opakovaného provinění. Preventivní posílání za mříže a „pracovní převýchova“ pachatelů trestných činů, opilců a povalečů údajně vedly k obnovení bezpečnosti v ulicích, návratu pořádku a vzkříšení tradičních německých hodnot. To vše se s náležitým důrazem objevovalo v tisku. Takže jak je patrné, lidé o tom co se dělo věděli. Je zarážející, že se proti těmto zvěrstvům ihned nepostavili. Proč vyčkávali a nechali zemřít tolik nevinných? Jak se mohla vytratit touha po soucitu a solidaritě. Opravdu byl Hitler tak mocný a měl takovou sílu, aby řečmi ovládl mysl většiny německého národa, aby dělal to, co si on přeje a je jeho cílem? Na počátku musíme vzít v potaz, že opravdu to, co sliboval, bylo vzhledem k hospodářské a ekonomické krizi značně lákavé.

A nelze popřít, že se mu ve velké míře podařilo Německo pozvednout na vyšší úroveň. Ale za jakou cenu? Za vše se platí. A Říši to stálo životy. Možná, že když nacismus nabral na síle, bylo již pozdě otevřít lidem oči, aby si uvědomili, čemu umožnili vzniknout. Vlastně jen díky lidem a veřejnému souhlasu mohl nacismus vtrhnout do světa a rozšířit, sebou nesoucí, antisemitismus. Myslím si, že je důležité si uvědomit, že nemůžeme odsuzovat tehdejší německou společnost zcela. V těžkých dobách, kdy neviděli jinou volbu a vlastně jim nikdo ani jinou cestu nenabídl, se přiklonili k tomu, co jim toho tolik slibovalo, k nacismu.

Již však nemůžeme omlouvat nebo chápat činy tehdejší společnosti, jež pak následovaly. Stejně jako lidé umožnili nacismus vypustit z řetězu okovů, měli pak stejně vyslovit jasné ne. Říci stop bezpráví a zabíjení. Říci stop nerovnosti, jež je zachvátila. Můžeme pochopit, že doba byla těžká a nepřející a že, jako všichni, si chtěli žít lépe.

Ale to, že umožnili obětovat životy, se jeví jako barbarský akt někde z hlubokých a skrytých pralesů. My a potažmo oni žijeme a žili jsme v civilizované společnosti, kde není místo pro takovou genocidu, která se odehrála. Éra v Německu byla nelehká, ale s prvotním pochopením ohledně přijetí nacistické ideologie lidmi, musím říci, že nelze nalézt ospravedlnění pro německý a vlastně i okolní národy, za zvěrstva, která svým společenským souhlasem umožnili. Ba ještě více pohoršující je fakt, že o nich věděli. Bažili po nich. Četli o nich a věřím tomu, že mnohdy se nemohli dočkat dalších nových zpráv s pocitem chorobné slasti. Naše porozumění by se mělo zastavit úplně na počátku, ale na druhou stranu nemůžeme německý lid zcela odsuzovat.

Proč? Cožpak můžeme s jistotou říci, zda bychom se v tehdejší dobové atmosféře nepřiklonili k nacismu také, když jako jediný nabízel řešení všech problémů? Já nevím. A domnívám se, že ani vy nemůžete říci jasné – ne. Jelikož si onu atmosféru, která ve státě panovala, neumíme ani představit. Samozřejmě, že nyní, když víme, kam to vše dospělo, by byla odpověď na tuto otázku zcela jasná. Na závěr můžeme snad jen říci, škoda, že to nevěděli oni.

Jiný pohled na Adolfa Hitlera

Podle Freudova principu reality, než dítě přijde na svět, nerozlišuje ještě já a svět, sebe a matku. Žije ve stavu jednoty. Tento stav zakouší jako všemocnou jednotu já-matka-svět. Do tohoto rajského stavu však záhy po narození a v průběhu jeho dalšího vývoje cosi vpadne.

Nevyhnutelně přijde cosi, co tuto jednotu rozlomí. Přijdou okamžiky, kdy dítě zjistí, že není všemocné. Přeje si matčinu blízkost, a matka nepřichází. Jak to? Předtím vždycky přišla. Dítě zjistí, že tu stojí cosi, co vzdoruje jeho přáním a fantaziím o jejich okamžitém naplnění. Co je to? Nejprve je to sama realita. Matka prostě někdy přání vyplní, jindy ne.

Dítě zjišťuje, že nemá vše pod kontrolou. Stěží má pod kontrolou své vlastní tělo. A to, co nemá pod kontrolou, je právě realita. Později se přidají zákazy, varování a hrozby, jakési směrnice ze strany matky a posléze především otce, co smí a nesmí, co je dovolené a co je zakázané. Dítě s hrůzou zjišťuje, že není všemocné, že ne všechny jeho tužby jsou splnitelné, že jeho touha po uspokojení naráží čím dál častěji na nejrůznější překážky, vnější realitu. Strukturu těchto překážek si zvnitřní jakožto superego, hlas svědomí, vnitřní hlas rodičů a jimi předávaných morálních norem. Ty se nejběžněji projevují jako pocity viny. Od té doby se v něm tyto složky nepřestanou hádat. Od té doby, až do smrti, se bude každou vteřinu svého života potýkat s hlasem, který mu bude říkat "vstaň, musíš do práce" (superego) - a hlasem, který mu bude říkat "ještě si přispi" .

Bude volit mezi hlasem, který bude mít chuť na dortíčky - a hlasem, který bude chtít držet linii. Bude muset volit mezi sexem - a morálkou, mezi hlasem lásky - a povinnosti. Tím, kdo mezi těmito hlasy bude volit, bude samo "jáství" neboli ego. Už nikdy neokusí sladký stav jednoty bez rozhodování, kdy se cítilo všemocné, bezpečné, neohrožené a naprosto celistvé, dokonalé. Od té doby je cosi v něm rozlomeno. Přesto však cosi zůstává. Je to vzpomínka. Vzpomínka na onen dokonalý, blažený stav nerozlomeného já. V psychoanalýze se nazývá já ideál. Když se zamyslíme, je toto vylíčení vlastně značně děsivé. Opět se dostáváme ke spojení matka – dítě. Jak je zde konstatováno, tak vše začíná opět okamžikem zrození. Dítě je odtrženo z bezpečí mateřského lůna a je najednou samo. Již není možno schoulit se v bříšku, ale dýchá na něj okolní svět, který není, co si budeme povídat, zrovna bezpečným místem. Musí se učit, že ne vše dostane, že bude muset volit mezi tím, co je správné a tím, co by chtělo.

Tyto dilemata jsou mnohdy značně obtížné a jejich řešení se musí dítě stejně učit jako samotné žití ve světě a společnosti. Ale ona vzpomínka na bezpečí, které zažívalo od okamžiku početí, stále zůstává. Lze tohoto stavu opět dosáhnout? Co se stane, když zvítězí při rozhodování ne to, co je správné, ale naše, mnohdy negativní, přání?

Freud říká, že ho budeme hledat sami v sobě v podobě narcismu, kdy své poraněné „já" začne identifikovat s „já“ ideálem, čímž se jakoby zahojí, ke škodě jakéhokoli jiného „já“ v jeho okolí.

Bude ono dokonalé ideál-jáství hledat, skrze projekci, v homosexuální lásce, kterýžto objekt je „já" nejpodobnější. Bude ho hledat v heterosexuální, romantické lásce (ona/on je "mým pravým já"). Bude ho hledat v ikonách umělců a celebrit vyznačujících se fascinující "dokonalostí" (pokud možno v té oblasti, v níž se sami cítíme nedostateční, aby jizva byla zacelena; navíc tyto ikony by měly být pokud možno co nejandrogynnější, aby mohly přijmout dívčí i chlapecké, hetero- i homo- sexuální projekce našeho já-ideálu. Bude o tomto splynutí snít, bude po něm toužit, zoufale, s nadějí, navěky. Avšak v okamžiku, když se zamilujeme, setkáváme se s fascinující projekcí já-ideálu, vše se najednou začne jevit v jiném světle. Ráj je na okamžik nalezen. Hlas povinnosti, toho co by se mělo nebo nemělo, je konečně „odejit“. „Já“ splývá s ideálem „já“, jako dítě v matčině náručí, nerušeno hlasem reality. Brány ráje se na chvíli otevřely. Takže jednou z možností je tedy láska. Ovšem, co si budeme říkat, láska je prchavý cit. Může přetrvat na věky, ale nikdy nebude stejná jako v okamžiku zamilování. Ta síla a ten pocit, který nás na počátku zcela ochromí a dává nám naději na bezpečí, jež jsme ztratili při zrození, nás brzy opustí. První nedorozumění či konflikt nás vrátí do reality a my zjistíme, že to byla jen falešná hra osudu, která nám jen na chvíli umožnila být jakoby v lůně naší matky. Možná proto, že tento opojný pocit, který nám zamilovanost poskytne jen na chvíli, tolik lidí nehledá skutečný vztah, ale obrací se k tak zvaným idolům. Chtějí být jako oni, chtějí být s touto modlou spojeni v jedno. Ovšem, domnívám se, že stejně tak jako my ostatní je to jen člověk, který dělá chyby a i když jsou hledači a obdivovatelé značně tolerantnější ke svému ideálu, tak bezpochyby nastane jednou okamžik, kdy jejich modla, byť bezpochyby pro ně jinak dokonalá, udělá něco, s čímž se již nebudou moci ztotožnit nebo to přehlédnout a tak nastává stejná situace jako v prvním případě. Tvrdý vpád zpět do reality.

Stejně dočasnou iluzi nám může nabídnout reklama, která bude vytvořena tak, aby přijala projekci „já“ ideálu většího vzorku populace. V tu chvíli si myslíme, že platíme za výrobek, který si kupujeme, ve skutečnosti, ale platíme za chvilkový příslib dokonalosti našeho vlastního já. Nejíme jogurt, protože nám chutná. Ale protože věříme, že když se onen jogurt dotkne našeho jazyka a smyslů, pocítíme znovu stav já-ideálu, nerozlomené jednoty s naší matkou, do níž dosud nepronikl stín reality ani pocitů viny. Toto je univerzální kód reklamy. Zatímco naše svědomí (superego) nás tlačí k, mnohdy bolestnému, vývoji tváří v tvář realitě, který, když získáme, nám nikdo vzít nemůže - iluzorní splynutí "já" a já-ideálu se musí zákonitě jednoho dne zase rozplynout. A ona "růžově přelepená" jizva v našem já - se jednoho dne zase otevře. Po té, co nás ten, koho jsme milovali, "zradí". Co je opravdové, obstojí ve zkoušce času. Co je iluzorní, rozplyne se.

Tak tedy můžeme zvolit cestu lásky. Ale problémem je, jak již jsme si řekli, že vše je jen chvilkové. Pocit zamilovanosti v nás zůstává jen do okamžiku, kdy se stane něco nepřístojného, co nás vrátí zpět do reality. Strhne nám růžové brýle z očí a my jsme opět na počátku hledání onoho spojení, které nám zaručí bezpečí. Když přijde zrada a co si budeme povídat, v každé lásce či vztahu dříve či později, menší nebo větší nastane a my musíme hledat jinou lásku, aby nám ten pocit jistoty a splynutí s „já“ poskytl. Ani ono hledání a splynutí s ideálem není dokonalé, jelikož stejně brzy skončí. Stejně jako iluze reklamy. I když, vezmeme-li v úvahu právě onen jogurt, nás pocit blaženosti a klidu a míru zachvátí, jogurt není bezedný a opět to vše končí a my se vracíme tam, kde jsme byli předtím. Do hledání spojení, jež nás zachrání, možná i před sebou samými. Ale cožpak to není začarovaný kruh? Ze vztahu do vztahu, hledání ideálů či iluze reklamy, to přeci nemůže poskytnout trvalé uspokojení? Není snad jiná cesta? Existuje ještě jiná šance. Jednotlivec se může stát součástí nějaké větší skupiny. Freud říká, že ve skupině mizí u jedince pojem nemožnosti, v jejímž čele bude stát charismatický vůdce, který bude schopen přijmout projekce našeho já-ideálu. K tomu jsou nutné především sliby, ideály, krajina lákavých iluzí. Musí nám slibovat cosi snového, nad-reálného, čím je jakoby sám obklopen a prodchnut, protože tomu věří. Vůdce slíbí ráj bez práce, snadný a lehký skok ze zoufalého stavu rozlomeného jáství do krajiny, kde vše je možné. Můžeme si sem dosadit Adolfa Hitlera, ale i jakéhokoli New Age duchovního gura, který žádá málo a slibuje hodně. A zde se již dostáváme k podstatě. Přesně takový byl Hitler. Sliboval, že pomůže k opětovnému povznesení Říše do nebe. Lidé se budou mít skvěle a vše „špatné“ bude vymíceno. Nyní možná nalezneme pochopení, proč se tolik lidí přiklonilo k nacismu a nebojovalo proti němu. Byl to právě vůdce, který svými řečmi a charismatem přiměl lidi uvěřit, že nacismus je jediná a správná cesta, která přinese ozdravení celého německého národa. Tak tedy tím, že lidé začali hromadně vyznávat nacismus, stali se součástí skupiny, která jim pomůže nalézt ono ideální „já“ v podobě vůdce.   Ten je jejich zachráncem a oni se tak cítí v bezpečí, možná ještě více než v matčině lůně. Nyní, pokud se přikloníme k tomuto názoru, můžeme nalézt odpověď, proč Němci nacistickou ideologii přijali za svůj světový názor. Ale čím, respektive kdo to je vlastně vůdce?

Je pro nás vůdce náhražkou otce? Nikoliv, podle Chasseguetové – Smirgelové vůdce totiž není náhražkou otce, naopak je to člověk, který slibuje příchod světa bez jakéhokoli otce a zároveň spojení se všemohoucí matkou, s tou, která tu byla před rozpadem primární fúze, nebo dokonce tou, která tu byla ještě před zrozením. Dále dokonce přirovnává vůdce k perverzní matce, která vnukne svému synovi víru, že není třeba čekat a dospět, chce-li zaujmout roli otce a chopit se své matky. Spojení vůdce a euforicky naladěné skupiny je synergické a explozivní. Smirgelová cituje Freudovu myšlenku, že skupina nesnese žádný odklad či zdržení mezi svou touhou a naplněním toho, po čem touží. Tudíž dochází tu vlastně k plnému odtržení od otce, který přestává plnit svou roli a odchází do pozadí. Hitler se tedy, nechtěl stát otcem německého národa, nýbrž chtěl být nějakým vyšším člověkem, chcete-li nadčlověkem, který se chce svou podstatou přiblížit, co nejvíce bohu. Ba možná si myslel, že je sám bohem, že je všemocný, protože se tak nemálo choval.

Erich Fromm charakterizuje Adolfa Hitlera jako typicky narcistní osobnost, přičemž tento narcismus dává do souvislosti s krajně shovívavým a příliš milujícím, ochranitelským přístupem matky, vůči ní však Hitler zaujímal chladný a neosobní postoj jako k něčemu samozřejmému a s přísným, tvrdým, avšak nikoli despotickým nebo sadistickým přístupem otce, jehož nabádání, aby se vzdal svého bohémského, rádoby uměleckého stylu života, nechtěl Hitler přijmout. Hitler byl chráněn bublinou narcistních fantazií, kudy vědomí reality nemělo šanci proniknout. Pokud nebyl přijat ani po druhé na akademii umění, znamenalo to prostě, že „nepochopili jeho génia". Nechtěl si připustit, že je jen průměrným malířem, který by si celý život musel živit obkreslováním fotografií. Narcisova grandiózní a fantastická představa o jeho „já" jej chrání před zklamáním z vnějšího světa a faktem, že v hloubi duše sebou samým, svým skutečným „já" vlastně pohrdá.

Jako každý Narcis si v sobě nese nezhojené a bolestivé zranění sebeúcty, lásky k sobě samému. V hloubi duše ví, že neobstál, že je nicotný. Pohrdá sebou. To si ovšem není schopen připustit. Namísto toho, aby pokorně přijal skutečnost o sobě samém a podle ní změnil své životní postoje, vykročil jiným směrem, třeba ke studiu architektury, k níž si vždy choval vřelý vztah, vytvoří si obranu v podobě velikášské fantazie - a raději změní celý svět tak, aby odpovídal jeho destruktivní, sadistické fantazii. Stane v čele fanaticky rozběsněných mas, které potvrdí jeho fantazii grandiózního „já". Stejnou iluzi vyvolenosti, jako číši sladkého jedu, nabídne německému národu. Nyní bychom mohli nalézt odpovědi, proč Hitler byl takovým člověkem, jakým byl. Dalo by se říci, že základní chyba, pokud bychom vynechali traumatický zážitek z porodu, byla ve výchově. Příliš milující a úzkostlivá matka a despotický otec, který Hitlera tlačil směrem, o který neměl zájem.

Tohle všechno v něm patrně vyvolávalo silnou frustraci, ještě zvýšenou neúspěšným pokusem dostat se na vysněnou školu. A tak, byť si možná někde v hloubi duše uvědomoval, čím prochází, vybudoval narcistní povahu, pro niž byl nacismus jako úrodná půda. Stačilo jen přesvědčit společnost a mohl si splnit své plány. Jelikož mu nestačilo či nebylo dopřáno, aby byl spokojen s průměrně spokojeným a úspěšným životem, tak se rozhodl, že chce být něco víc. Chce být onou „matkou“ německého národa, k níž všichni vzhlížejí a hledají bezpečí. „Blut und Boden“, krev a země, pohanské obřady, germánská mytologie, Hitler jako velekněz megalomanské mše... - to vše je, dle Chasseguetová - Smirgelové, výrazem touhy po spojení se všemohoucí matkou. Německý národ, jako malé, ponížené dítě, splývající opět se svou „velkou perverzní matkou“ v narcistickém splynutí ve stavu já-ideálu. Jaké euforické vytržení! A jaké probuzení do reality!

Co se děje, stane-li se člověk součástí shromáždění, které aktivuje iluze a brnká na onu strunu našeho "já" toužícího po sjednocení s matkou? Dojde ke smetení superega, tedy všech morálních norem a příkazů svědomí. Z tohoto důvodu člověk jako součást masy nepociťuje pocity viny. Dále ke splynutí „já“ s „já“ ideálem, teď hned, bez jakékoli námahy, je přemostěna propast mezi „já" a „já“ ideálem. Zatímco normálně mezi nimi panuje určité napětí, které nás nutí na sobě pracovat a toto napětí, není-li přílišné, je zdravé a produktivní. Zakoušíme dokonalost, pocit sebe akceptace. Nedochází však k tomu, že by se malé „já“ ztratilo v davu a zažívalo svou nepatrnost. Naopak. Dochází k tomu, že jednotlivec svým individuálním „já“ obestře v megalomanském vytržení celou skupinu. Průvody totalitních režimů se slogany, portréty, fábory, transparenty, mávátky a ikonami svých „božstev“ jsou zhmotněním tohoto splynutí individuálních „já“ do skupiny. A to dokonce i tehdy, nejedná-li se o fyzickou blízkost, protože individuální „já“ se cítí propojena skrze celou monumentální ideologii a propagandu i na dálku. Nicméně aby došlo k takové hromadné exaltaci, je třeba potlačit nejen hlasy, které jsou ideologii nepřátelské, ale i ty, které jsou neutrální nebo zůstávají v pozadí. Jakýkoli, pro stejnou věc nezapálený člověk, je totiž potenciální hrozbou „testování reality“, která může kdykoli zpochybnit hromadně vytvořenou iluzi!

Celá řeka fantasmat jakoby se mohla zničehonic zastavit o jeden pevně stojící kámen, o člověka, jenž si uchoval vlastní svědomí. Proto všechny ty čistky, které smetou vše, co "nejde s námi". Každý, kdo nejde s námi, by mohl být naším svědomím. Mohl by otestovat naše iluze. Něco za iluzemi, jakýsi tichý svědek, v nás i v Hitlerovi, možná tuší, že jsou to jen iluze. A proto má strach. Má-li někdo pravdu, nemá se čeho bát a zůstává v míru. Tak tedy Hitler svým „já“ jakoby obstoupil německý lid a to natolik, že ten byl ochoten nevidět zvěrstva, které nacismus přináší. Byli ochotni jít za svým ideálem, kterým se Hitler pro ně stal, přes všechna úskalí, která by jim byla postavena do cesty. Chtěli zkrátka zažít ten pocit bezpečí, který zažívali naposledy, když byli spojeni pupeční šňůrou s matkou. Našli si tedy náhradu v podobě „všemocné náhradní matky“, Hitlera. V tu dobu se pro ně stal vším, co hledali. Milencem, který poskytuje bezbřehou lásku, idolem, který je nanejvýš dokonalý i výborným pokrmem, který poskytuje nekonečnou slast. A tak žijí ve sladké iluzi. Proto, aby nebyla tato představa zničena, musí být odstraněno všechno, co by ji ohrožovalo. Ať již to byly nepohodlné jinak politicky orientované strany nebo lidi, kteří byli nějakým způsobem nevhodní. Možná právě proto Hitler přišel s ničivým plánem o vyhlazení tak zvaných nižších ras, jelikož mu nepasovali do jeho zvrácených cílů, kterých chtěl dosáhnout.

Myslím si, že německý národ byl pouze nástrojem k tomu, aby si splnil své perverzní choutky a touhu po moci, která mu měla uspokojit jeho „já“. Ovšem existovali i lidé, kteří nepropadli Hitlerovu kouzlu a nevěřili blahosklonným slibům. Jak to dokázali? Proč onen jeden člověk nepodlehl, zatímco ostatní se nechali svést proudem ideologických fantasmat? Jak to, že se přeci jen tu a tam objeví člověk, který s odvahou vyřkne „A přece se točí!“? Chasseguetová - Smirgelová odpovídá, že takový člověk má lépe zakořeněné oidipovské superego a jeho „já“ ideál dosáhl vlastní zralosti, nevadí mu zřejmě tolik ztráta přízně druhých lidí a nalézá své vlastní narcistické uspokojení z toho, že nepodlehl svodům iluze. Tedy takový člověk je natolik zralý, že si uvědomuje, že nejsou tak důležité sympatie druhých k vlastní osobě, ale že nejvýznamnější je žít v realitě a nedostat se jakoby mimo prostor a čas a věřit snům, byť jsou sebevíce přitažlivé. V tom tak nachází ono uspokojení, že již nebude hledat jakýsi svět iluze, ale bude se cítit „bezpečně“ v našem reálném světě. Bude uspokojen rovněž z toho, že lidově řečeno, „nenaletěl“ na lep, ale že prohlédl lež, která se mu snažila dostat do mysli a ovládnout ji. Tak takový člověk je ten, který „odolal“.

Tak tedy se nabízí říci, že základem nacismu byl sám Hitler, respektive jeho osobnost. Ta byla porušena již od počátku. Možná to byl již okamžik zrození, který byl natolik stresující, že v něm vyvolal sklony k násilí a chtivosti. Pokud ne, tak jistě k tomu, že zažíval obrovské pocity frustrace, přispěl styl výchovy jeho rodičů. Mnoho lásky na jedné straně a despotismus na straně druhé. To a neúspěchy v civilním životě způsobily, že již mu nestačilo být jakoby spokojený průměrný člověk, ale chtěl dosáhnout jakéhosi vyššího „já“. Mohl si zvolit cestu lásky, vztah, který by mu alespoň na chvíli ten opojný pocit bezpečí, který zažíval v matčině břiše. Nebo si mohl zvolit nějaký ideál, někoho nebo něco k čemu by se přimknul, s čím by se ztotožnil, tak jak to děláme mnohdy my. A nám to stačí. A jak to, že mu ne? Možná byla jeho frustrace natolik velká, že ji nedokázal tímto způsobem překonat, a proto zvolil svou cestu. Cestu násilí, boje a chtivosti. Cestu touhy po zničení všech a všeho, co by stálo nebo bránilo v dosažení jeho cílů.

Sám se tak vpasoval do role „nadčlověka“, jakési „božské matky“, jež otevírá náruč německému národu a slibuje porozumění, lásku a bezpečí. A národ, oslaben těžkou dobou, ve které žil se snadno nechal zmámit, hledajíc právě tyto jistoty, které se Hitler zavazoval splnit. A tak se stalo, že nacismus zachvátil mysl, mnohdy dobrých lidí a oni byli odsouzeni, aby se jednou za nacismus zodpovídali, nejen před námi, ale zejména sami před sebou. Takže se uchýlili do světa iluze, v němž hledali mír a bezpečí. Ale stejně se tento iluzorní svět nakonec rozpadl a zbyly jen vzpomínky a možná i výčitky, že si nechali zatemnit mozek těmito tužbami. Můžeme být rádi, že přece jen existovali lidé, kteří se nenechali zmást krásnými řečmi a byli s to, říci ne této nacistické ideologii a její propagandě. Škoda jen, že trvalo tak dlouho, než se těchto lidí našlo dostatek na to, aby tento svět iluze byl zničen.

Postoj okolního světa

Nyní se na chvíli pozastavme nad otázkou postoje okolního světa k nacismu. Německo bylo již od první světové války sledováno, neboť mělo snahy nebýt pouze dalším „obyčejným“ státem v Evropě, ale něčím víc. Toužilo být mocností, která nebude koexistovat s okolím, ale bude Evropě vládnout, ba možná, chtěla být „pánem světa“. Aby se vše od Německa odvíjelo a s ním žilo i umíralo. Tyto snahy jsou patrné z bojů, které se konaly v rámci první a hlavně druhé světové války.

Nacismus byl jen dalším prostředkem pro to, aby tyto cíle byly naplněny. I v první světové válce byly v Německu sledovány národní zájmy, což ve velkém měřítku přispělo k jejímu vypuknutí. Po válce byla tehdejší republika značně oslabena. Jak již bylo řečeno, tak listopadová revoluce roku 1918 učinila z Německa parlamentní demokracii. V lednu 1919 bylo zvoleno národní shromáždění, které se však nesešlo v tehdy neklidném Berlíně, nýbrž ve městě Výmaru. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. výmarská ústava. Ve francouzských Versailles mezitím probíhala mírová konference, jejímž výsledkem byla Versailleská smlouva podepsaná 28. června 1919. Německo se v ní muselo vzdát Alsaska a Lotrinska, území kolem měst Eupen a Malmédy, Severního Šlesvicka, Hlučínska a města Memel. Obnovené Polsko obdrželo Poznaňsko, Západní Prusko a část Horního Slezska. Všechny německé kolonie byly předány vítězným spojencům.

Porýní bylo demilitarizováno a průmyslově významné Sársko bylo na příštích 15 let svěřeno do správy Společnosti národů. Německo a jeho spojenci přijali plnou odpovědnost za rozpoutání války a byli nuceni zavázat se k placení válečných reparací. Tyto ponižující mírové podmínky roznítily vlnu nevole po celé zemi, čímž byl nový demokratický režim vážně oslaben. Všeobecné nespokojenosti s Versailleskou smlouvou využil v roce 1920 extrémně pravicový politik Wolfgang Kapp, jenž v čele jednotek Freikorps vstoupil do Berlína a prohlásil se říšským kancléřem. Kappův puč byl však již po několika dnech zdolán. Ekonomicky se Německo už od konce války potýkalo s vysokou inflací, což mu znemožňovalo uhradit válečné reparace.

Německá vláda vyzvala občany v Porúří k uplatnění pasivní rezistence. Tím však uštědřila ránu do vazu německému hospodářství. V následujících měsících proto v zemi propukla hyperinflace neskutečných rozměrů. V tomto ovzduší ekonomické a politické nestability se v listopadu 1923 válečný hrdina Erich Ludendorff a vůdce nové extremně pravicové strany nacionálních socialistů (NSDAP), Adolf Hitler, neúspěšně pokusili provést v Mnichově převrat, tak zvaný Pivnicový puč. Krach na newyorkské burze v roce 1929 znamenal počátek velké hospodářské krize, jejíž drtivý dopad pocítilo rovněž Německo. Hospodářská situace země rychle upadala. V zimě 1932-1933 činil počet nezaměstnaných více než šest miliónů. Vzrůstající vnitřní napětí připravilo živnou půdu pro rozmach různých extremistických hnutí, především komunistů (KPD) a nacionálních socialistů (NSDAP). Takže jak je vidět, situace v Německu byla značně nestabilní a ostatní státy jistě sledovaly, kam se vývoj ubírá. Jak to, že okolní národy nezasáhly proti těmto negativním jevům, které republiku postihly? Myslím si, že měly spoustu možností.

Například mohly poskytnout nějakou finanční pomoc. Ovšem na druhé straně proč by měly pomáhat státu, který vyvolal první světovou válku a díky kterému zemřelo mnoho lidí. Ale kdyby tak učinily, možná by nedošlo k rozmachu nacismu, který stejně zasáhl většinu evropských států. Všechno možná mohlo být jinak. Je to však věc, která nám zůstane nezodpovězena. Také se nemůžeme nepozastavit nad samotným problémem rozrůstajícího se nacismu. Jak to, že státy nepociťovaly žádnou hrozbu? Cožpak se ani jeden výtisk Hitlerovy knihy „Mein Kamf“ nedostal za hranice? Cožpak nevyvolala slova, která zde byla napsána zděšení? Možná si vrcholní představitelé mysleli, že vše, co je tam psáno zůstane bezpečně ukryto za německými hranicemi a je to nemůže v žádném případě zasáhnout. Ba dokonce ty problémy republice přáli jako trest za způsobenou válku. Také se mohli cítit natolik silní, že i kdyby k nim nacismus nějakým způsobem pronikl, rychle by se s ním vypořádali, vždyť se stali vítězi jednou, tak je nemůže přece nic ohrozit. Natož pak jednou poražený soupeř. Přesto všechno však měly být státy na pozoru, zejména potom, co se zformovala nacionalistická strana s cílem vytvořit čistě národní stát. Cožpak to jde?

Tehdy ani dnes není možnost, aby se všichni příslušníci jednoho národa sešli na stejném územní prostoru a na druhé straně není možné „odstranit“ příslušníky ostatních ras z území daného státu. Představme si třeba Českou republiku.

Pokud bychom měli poslat všechny do jejich vlasti a měli by tu zůstat jen „plnokrevní“ Češi, tak by zde nebyl asi nikdo. Protože za dobu existence našeho státu došlo k takovému míšení ras i národů, že pravých Čechů bude jako šafránu. Těžko bychom tohoto člověka hledali. A kdo ví, jaké měl předky. Třeba právě já nebo vy jsme mohli mít i židovské předchůdce. A to Hitler nedomyslel. Není pravého Árijce stejně jako Čecha, Žida nebo Roma. Ale ve své pohnuté mysli se i tak Hitler rozhodl, že se vydá cestou tvrdého nacionalismu a vytvoří „čistý německý stát“.

Tohle bylo první varování, které měly státy zaznamenat. Protože, byť je tato snaha vlastně nereálná, jak jinak toho docílit než násilím a krutostí. Protože kdo by chtěl dobrovolně opustit svůj domov a odejít jinam a nechat zde majetek a vše, co si vybudoval. Nikdo.

A tak začala represe. Další otázkou, která mne napadá je, že když už nezasáhly, proč nenabídly, že vezmou ty „nečisté“ národy obývající říši k sobě, proč neposkytly azyl. Bylo hodně států, jež by si to jistě mohlo dovolit. Ale neudělaly to, ani to. Jen přihlížely možná s vírou, že stejně to k ničemu nepovede a že tento pro nacistický trend zmizí stejně rychle, jako se objevil. Jak se spletly! Myslím si, že tahle nečinnost byla základní chybou, kterou zahraničí udělalo. Dalo tak vlastně nacismu volný prostor, aby se, byť z počátku, nevinně šířil. Domnívám se, že v tomhle smyslu padá vina za smrt nevinných lidí i na okolní státy. Ano je jasné, že Německo byla suverénní republika a nelze jen tak zasahovat do situace, která je věcí daného státu, ale na druhé straně nešlo o malý spor, který by nebyl až tak nebezpečný. Šlo zde o kruté vyhlazování, ne o boj za nějaký vyšší cíl, ale prostě o nenávist jedněch k druhým a to nemělo zůstat nepovšimnuto. Ano nakonec zasáhly, ale to už bylo mnoho bezúhonných lidí mrtvých a ještě spousta dalších životů měla být promarněna v následné druhé světové válce. A odpověď na stěžejní otázku – proč to nechalo okolí zajít až tak daleko? – opět mizí někde v dějinách.

Shrnutí

I když ne vždy jsou zcela konkrétní a možná i sporné, ale myslím si, že tak dávají možnost k zamyšlení každému jinému člověku. Pojďme si nyní v krátkosti připomenout, k čemu jsme na předcházejících stranách došli. Nejdříve jsem se zabývala postavením německého lidu k nacismu. Zpočátku bylo velice zarážející, že se takové masy lidí přiklonily k nacismu s tak velkou důvěrou. Ale postupně jak jsem tuto část rozpracovávala, tak musím říci, že odsouzení Němců, jež se zprvu nabízelo, by bylo velmi nespravedlivé. A proč? Nacismu se zpočátku opravdu jevil jako jakýsi zachránce Německa před krizí, která jej tehdy obklopovala. Nenávist, kterou v sobě skrýval, nevyjevil hned, ale dávkoval ji postupně, tak aby již nebylo možno úniku z jeho spárů. Spojení s Adolfem Hitlerem pak byla smrtelná kombinace, která připravila o život mnoho nevinných.

Německá republika byla hodně poškozena v důsledku prohrané první světové války a následná ekonomická a hospodářská krize způsobila masovou nezaměstnanost a tím nespokojenost tamějších lidí. A v této chvíli přišel nacismus v čele s Hitlerem. Nasliboval povznesení německého národa a potažmo celého státu na výsluní Evropy, ba dokonce světa. Lidé budou mít práci a žít si skvělým životem. A tak není divu, že se k němu lidé přiklonili, protože v té době nebyl nikdo, kdo by nabízel jinou alternativu. Ani zde nebyla žádná jiná ideologie. A tak nacismus dostal volnou cestu, aby zachvátil německý národ a po té i velkou část Evropy. Tak tedy, můžeme pochopit, že chtěli žít lépe, a tak se přiklonili k nacismu, který jako jediný sliboval vše, po čem oni toužili. Ovšem pro další skutečnosti, které s nacismem souvisely, pochopení mít nemůžeme. To, že když se německý národ dozvěděl, díky medializaci a obrovské propagandě, co se ve skutečnosti ve jménu nacismu odehrává, neřekl dost a nepostavil se těmto zvěrstvům, je obludné. A ještě více pak fakt, že často bažili po nových informacích o zabíjení svých spoluobčanů. Ano, pro počáteční přijetí této zvrácené ideologie, musíme mít porozumění i proto, že nemůžeme bezpečně říci, že bychom se k ní, v začátcích, nepřiklonili také, ale další věci, se kterými se německý národ mnohdy ztotožnil, jsou hodny odsouzení. Také jsme se podívali na osobnost Adolfa Hitlera z jiného úhlu.

Proč byl Hitler tak zlým člověkem? Pokud budeme zastánci stejné teorie, o níž jsme se opírali, pak můžeme říci, že na jeho hrůznou osobnost mělo vliv hned několik skutečností. Na začátku to bylo samotné zrození, kdy byl odtrhnut z bezpečí matčina lůna a vržen do nehostinného světa. Tam nenašel správnou funkci rodiny, ale přehnanou lásku na jedné straně a despotismus na straně druhé. A tak se u něj začala vytvářet frustrace, s kterou se běžný člověk umí poprat, tak, aby měl opět vyvážený život, ale Hitler to neuměl, ba možná ani nechtěl.

S přibývajícími neúspěchy v civilním životě se tato frustrace natolik zvětšovala, až se z ní stala narcistická povaha, jež chce všechno nebo nic. A to byl začátek. Nacismus mu tak poskytl jen jakýsi nástroj, kterým se oné frustrace mohl zbavit. A nyní se pojďme ještě na chvíli pozastavit nad prvopočátečním světovým souhlasem, bez kterého by nacismus nemohl přerůst do tak obřích rozměrů. Tím, že okolní státy jen přihlížely tomu, co se v Německu děje, se staly odpovědni za hrůzy, k nimž pak docházelo. Můžeme chápat, že nechtěly zasahovat do svrchovanosti Německa, ale tím, že věděly jakou bitvu Německo, již jednou rozpoutalo, měly být na pozoru a zakročit, již v zárodku. Je kupodivu, že uvěřily slibům Hitlera, že nedojde k ničemu špatnému. Cožpak byl opravdu tak mocný, že svými projevy ohromil mnoho učených hlav?

Patrně nikoli. Myslím si, že se zkrátka nechtěly země angažovat. Asi si myslely, že jak to začalo, tak tento režim zase brzy skončí. Ale bohužel se spletly a došlo to tam, kam by to nikdo nedomyslel. Takže původní pochopení pro jejich nečinnost se ztrácí kdesi v minulosti. A my můžeme jen spekulovat, které to byly důvody, jež zapříčinily, že nezasáhly mnohem dříve. Jediný pozitivní dopad, i když je smutné, že musel přijít až tehdy, kdy tato ideologie zachvátila lidské národy, který mě v souvislosti s nacismem napadá je ten, že si státy uvědomily nebezpečí jakékoli formy rasismu a začaly přísně dohlížet na dodržování lidských práv a rovnost mezi lidmi.

Byť je tragické, že v tomhle „uvědomění si“ musel sehrát hlavní roli nacismus, můžeme být rádi, že tak státy učinily alespoň tehdy. Protože kdo ví, zda by se tohle „prozření“ vůbec konalo. Možná bychom nyní zažívali hrůzy nacismu či jiného jemu podobného hnutí nebo bychom žili ve státech jako z dob antiky, kde se prosazuje nadřazenost jedněch nad druhými, ve světě otroků. Takže ať chceme či nechceme, musíme být na jednu stranu nacismu smutně „vděčni“.

Etický pohled na nacismus – hledání odpovědí

A nyní se dostáváme k nejpodstatnější kapitole. Zde bychom se měli pokusit nalézt odpovědi na otázky morálky, viny, trestu i odpuštění. Zapátráme po základech morálky, kde se vůbec v nás bere a co je to „být morální člověk“? Zda vůbec jde bát opravdu morální osobou a co morálku a její pojetí v nás ovlivňuje. Nemůžeme se pak vyhnout otázce nacistické morálky, která zachvátila německý lid při rozmachu nacistické ideologie. Rovněž základní kategorií, na níž se musíme zaměřit, je pak kategorie viny. Jestli můžeme dávat kolektivní vinu Němcům či dokonce vinit všechny národy, za činy oné doby a spatřovat tak vinu historickou. A samozřejmostí jsou pak otázky ohledně potrestání nacistických zločinů a zda máme právo na odpuštění, když nežijeme tehdy, ba dokonce může-li někdo odpustit něco, co se ho přímo netýká. Snad na následujících stranách nalezneme alespoň nějaké uspokojující odpovědi.

Nacismus a morálka

Nejdříve se pojďme podívat na charakterizaci samotného pojmu – morálka. Morálka, z latiny moralitas, správné chování, znamená celkovou představu správného jednání ve společnosti. Od pravidel zdvořilosti se liší tím, že se týká věcí závažných a podstatných, na druhé straně od práva se liší tím, že se nedá soudně vymáhat a na její porušení nejsou sankce, tresty. Používá se ve dvojím významu, a to v normativním významu, kdy znamená to, co je z vnitřního přesvědčení správné nebo naopak nepřípustné, případně i soubor principů, podle nichž se má lidské jednání a rozhodování hodnotit.

V popisném významu je to pojem pro to, čím se členové určité společnosti nebo skupiny fakticky řídí, co jejich společnost vyžaduje a co naopak odmítá. Morálka jako předmět vědeckého popisu je významným tématem etnologie, kulturní antropologie, sociologie a dalších společenských věd.

Popisný přístup zdůrazňuje objektivní a nezaujatý postoj pozorovatele, který ji popisuje zvenčí. Tím ovšem zároveň zdůrazňuje odlišnosti a vůbec rozmanitost společenských norem jednání. Velkým problémem je jazyk takového popisu. Vědec může pozorovaná jednání a hodnocení popisovat v pojmech své vlastní, to jest obvykle západní civilizace. Přitom se často míjí s tím, jak vlastní morálce rozumějí sami pozorovaní účastníci. V současné době se proto v etnologii a v antropologii zdůrazňuje požadavek, aby se vědec snažil o porozumění pozorovanému jednání pokud možno z hlediska účastníků samých.

Naopak ideologie někdy vytvářejí „popis“ morálky svých odpůrců, který ji má předvést jako pokryteckou a vůbec nemorální – například když se v komunistické propagandě mluvilo o „buržoazní morálce“ a princip respektování soukromého majetku se představoval jen jako projev sobectví bohatých. Nyní se ještě blíže podíváme na normativní význam pojmu morálka. V běžné řeči i ve filosofii se morálkou obvykle rozumí principy a zásady správného jednání, jimiž se člověk řídí z vnitřního přesvědčení, ne ze strachu či donucení. Normativní význam slova morálka zdůrazňuje, že se jedná o zásady všem rozumným bytostem společné, kdežto kulturní odlišnosti jsou druhořadé. Naproti tomu kulturní i mravní relativismus zdůrazňuje tyto rozdíly a normativní morálku spíše zpochybňuje. Podstatnou složkou každé morálky je zásada „nikomu neškodit“, případně i poškození druhých předcházet, často vyjádřená řadou jednoduchých zákazů. Klasickou formou obecné morální zásady je tak zvané Zlaté pravidlo.

Toto „Zlaté pravidlo říká „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ a „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi."

Jak logické, viďte. Dvě věty, které, dalo by se říci, vystihují to nejpodstatnější, co bychom si pod pojmem morálky či morálnosti měli představit. Tradiční morálky se opíraly o náboženskou autoritu a obvykle obsahovaly i příkazy týkající se vztahu člověka k Bohu nebo božstvům. Teprve když vznikaly společnosti kulturně a nábožensky smíšené, hledali už starověcí filosofové způsoby, jak morálku založit bez této náboženské opory, aby mohla být všem společná čili univerzální. Švýcarský teolog Hans Küng ukázal, že zásady morálky v různých kulturách jsou do značné míry shodné.

Protože jsou však vesměs založeny na náboženské autoritě, zavazují člověka přísně vzato jen vůči členům vlastního společenství. Na druhé straně morálky filosofické, jež se snaží být univerzální, hledají argumenty pro jejich závaznost. Platón i Hobbes zdůvodňují občanskou morálku potřebou pokojného spolužití v obci, což však její platnost opět omezuje na členy této obce. Immanuel Kant výslovně kritizoval morálku, jejíž zásady lidé přijímají na základě vnější autority, například náboženské. Proti takové heteronomní morálce postavil požadavek morálky autonomní, kterou člověk přijímá dobrovolně, a to na základě vlastního rozumového náhledu.

Ten ovšem musí každá rozumová bytost uznat a přijmout za vlastní. Proto se Kant pokusil morálku opřít jen o předpoklady individuální lidské svobody, rozumnosti a rovnosti, a vyjádřil ji pak kategorickým imperativem. Ve snaze o přísně rozumové založení morálky však Kant zásadně odmítl prvek zkušenosti a morální hodnocení omezil pouze na samo rozhodnutí, kdežto jeho důsledky zcela vyloučil. Je-li rozhodnutí samo správné, nemohou na tom jeho důsledky nic změnit. Tuto slabinu kritizovali například Max Weber a Georg Simmel, kteří zdůraznili, že správnost rozhodnutí se musí hodnotit i s ohledem na jeho praktické důsledky.

Opačným extrémem je pak morálka pragmatismu, která každý čin hodnotí podle souhrnu jeho důsledků a za nejlepší pokládá ten, který přinesl nejvíce pozitivního. Tím ovšem obchází vlastní otázku morálky, totiž co je dobré a zlé, a přesouvá ji do představy „pozitivního". Protože hodnocení je možné jen zpětně, nemá tento princip pro jednajícího člověka valnou cenu. Konečně doveden do extrému má pragmatický přístup blízko k zásadě „účel světí prostředky". A co je tedy základem morálky? Dle M. Thompsona jsou podstatou morálky touhy či emoce. A morálka je pak dále rozvíjena rozumem, buď z hlediska jeho schopnosti předvídat následky jednání, nebo z hlediska toho, že zakládá určitou společenskou smlouvu.

Toto pojetí morálky tak staví do popředí zájmy jednotlivce. Úlohou státu je pak podporovat jejich poučené zájmy. Otázky „dobra“ a „zla“, „správného“ a „nesprávného“ se tak vztahují k nějaké metafyzice, jak tomu bylo u Tomáše Akvinského a jeho přirozeného zákona, Aristotelova účelu či Platónovy ideje dobra, ale jsou to jednoduše pojmy, které používáme pro ty věci, s nimiž naše pocity souhlasí nebo nesouhlasí. Pokud je rozum následně používá jako základ společenské smlouvy nebo odhaduje možné důsledky jednání, pak se podnětem k činu a konečným odůvodněním toho, co se stalo, zdá být emoční nastavení jedince. Další, kdo se zabýval otázkami kolem morálky, byl také H. Heidbrink, který „morálnost“ posuzoval z psychologického hlediska a došel, na základě svých výzkumů k názoru, že morální vývoj se odehrává v určitých stupních a to tak, jak člověk nabývá vyššího věku. Prvním stupněm je orientace na trest a poslušnost. Zde se posuzuje na základě fyzických důsledků, jestli je naše jednání dobré či špatné. Vyhnutí se trestu a nekritické podřízení se moci platí za hodnoty samy o sobě. Nejsou zprostředkované hlubším morálním uspořádáním, podepřeným trestem a autoritou.

Druhý stupeň je tak zvaná instrumentálně-relativistická orientace. Jak autor říká tak zde je důležité uspokojení potřeb nejen svých, ale i druhých. Přičemž vztahy k druhým lidem se vyznačují jako tržní. Základy etického chování jsou stále chápány jako hmotné a účelové. Dalo by se zde použít přísloví „ruka ruku myje“. Třetí stupeň je pojímán jako orientace na souhlas vázaný k určité osobě nebo model „správné dívky či správného chlapce“. Tady můžeme pak považovat za „správné jednání“ takové, které nějakým způsobem pomáhá druhým, respektive je to takové jednání, které je podpořeno jinými lidmi, nebo chcete-li, se jim zalíbilo.

Čtvrtým stupeň je pak orientace na právo a pořádek. Jak autor uvádí, tak v této chvíli je zde již vědomí autority a nějakého sociálního prostředí, které má svoje pravidla, podle nichž se člověk musí řídit. Musí je respektovat a žít podle nich. Musí si být vědom svých povinností, nejen sám k sobě, ale zejména ke společnosti a musí být schopen tyto povinnosti splnit. Má tak vlastně chránit blaho společnosti, ve které žije. Předposledním stupněm je orientace na zákonné chování a sociální úmluvy je všeobecně spojena s utilitaristickými rysy. Kdy je stanoveno ono správné jednání, po případě nesprávné jednání, zákony. Společnost se dohodla na všeobecně platných normách, které přijala většina a ty musejí být dodržovány jako nejvyšší „dobro“.

Snahou je tak nalézt to, na čem by se shodlo společenství, aby nikdo nebyl znevýhodněn a mohlo se rozvíjet jen ono „správné jednání“. Posledním stupněm je pak, podle Heidbrinka, orientace na všeobecně platné etické principy. Právo je definováno jako vědomé rozhodnutí ve shodě se zvolenými etickými principy s odvoláním na rozsáhlé logické extenze, univerzalitu a konzistenci. Dále autor říká, že zákonitosti jsou ale pouze pomyslné, nekonkrétné povahy. V zásadě se pak jedná o univerzální principy spravedlnosti, vzájemnosti a rovnosti lidských práv a respektování důstojnosti člověka jako jednotlivce. Nyní je už na posouzení každého z nás do kterého stupně morálního vývoje se zařadíme.

Myslím si, že nejvíc jsou tyto pomyslné stupně patrné na vývoji dětí, takže pokud je máte, jistě je dokážete rozpoznat. Nyní se pojďme na morálku podívat ještě z jiného úhlu. Projev slušnosti mě zahřeje u srdce, ale zároveň si uvědomuji, že jsem poněkud ohromený. Ohromený, protože jsem to neočekával. Stejný pocit se mě zmocní, kdykoliv jsem svědkem velkorysosti. Co motivovalo tyto osoby, aby poslechly hlasu svého vyššího „já“, které je nabádá k vlídnosti a ohleduplnosti vůči jiným? A. Hass odpovídá, že je důležité cítit jakési sepětí s jinými lidmi. Zdůrazňuje fakt, že je podstatné, aby se toto pouto učily již děti v raném věku. A to za pomoci nás, dospělých, my máme být jakýsími průvodci v tomto světě, aby se získaly tohle základní uvědomění, a tím si vštěpovaly základy morálky. A co že nás podněcuje k morálnímu jednání a chování? Hass uvádí, že skutečná empatie. Musíme chápat pocity, myšlenky a potřeby druhých. Musíme být schopni vžít se do obav jiných lidí. Musíme vidět svět jejich očima.

Abychom byli schopni věnovat pozornost druhým, musíme si být vnitřně jistí sami sebou. Musíme uznat, že si naši pozornost druzí zasluhují z toho prostého důvodu, že jste lidská bytost.¨ Dále Hass hovoří o zabíjení lidí, kteří se nám jakýmkoli způsobem nelíbí. Můžeme to vztáhnout na nacismus, kdy nacisté vraždili tzv. nižší rasy. Hass tvrdí, že abychom je mohli bez výčitek zavraždit, musíme se ujistit, že nám nejsou vůbec podobní. Na tomhle principu pravděpodobně nacisté také, mimo jiné, stavěli.

Jsou „jiní“ tak je zkrátka zničíme, až po nich nezbude nic. Ovšem zapomněli, že nejde pouze o zevnějšek, ale i o vlastnosti člověka, kdyby si to uvědomili, nemohli by tak činit, protože v každém jiném člověku se najde, byť jediná vlastnost, která je totožná jako ta naše. Budeme-li uvažovat globálně, pak vlastně žádné zabíjení není ospravedlnitelné, jelikož každý jiný člověk bude mít, přinejmenším jednu vlastnost shodnou jako jeho vrah. Hass dále říká, že je nutné zmíněnou empatii pěstovat již od útlého dětství.

Tady je několik rad, které považuje za podstatné. Tedy máme své děti nechat chybovat, protože chybami se člověk učí. Poskytovat jim kontakt s méně šťastnými osobami a nechat je pomáhat druhým. Také bychom měli využít každé situace, kdy můžeme dítě přivést k tomu, aby se vžilo do situace jiného. Nemáme se snažit vštěpovat jim morálku poučováním a hesly, máme jim pomoci pochopit, jakou citovou odezvu vyvolává jejich chování u druhých. A nakonec jim máme pomoci k dobrému životnímu pocitu. Hass tak říká, že je důležité mít kolem sebe dostatek lásky proto, abychom dokázali zaměřit svou pozornost na někoho druhého.

Pokud tomu tak není, tak nejsme schopni empatie a zaměřujeme pouze sami na sebe a zejména pak na věci, se kterými nejsme na sobě spokojeni. Dále Hass uvádí, že empatie vyžaduje snahu. Když vám někdo vypráví o neštěstí, jaké jste nikdy nepoznali, pokuste se představit si pocity, které zážitek doprovázely. Pak si vzpomeňte na událost z vlastního života, která mohla vyvolat podobné reakce. Druhého lépe pochopíme, když se můžeme opřít o vlastní prožitky.

Cestu k bližnímu nalezneme snáze, když nalezneme podobnosti mezi ním a námi. Dále si Hass klade až nebezpečné otázky. Jsem já dostatečně dobrým člověkem? Nejsem. A co vy? Pravděpodobně také ne. Zasluhuji si, aby se ke mně ostatní chovali slušně a ohleduplně? Samozřejmě. Jsem dost dobrý, abych mohl chodit po světě se vztyčenou hlavou? Určitě. Ale jsem dost dobrý? Sotva. Potřebuji popohnat, abych na sobě pracoval. A vy také. S tímto nelze než souhlasit. Myslím si, že se můžeme jen snažit, abychom se představě skutečně „dobrého člověka“, potažmo opravdu morálního, alespoň přiblížili.

Domnívám se, že doopravdy morální osoba neexistuje. Protože každý z nás, byť sebemenším způsobem, zachoval amorálně. My máme však možnost snažit se přiblížit tomuto ideálu tak, jak to jen jde. Tato cesta jistě není jednoduchá, ale pro spokojený život dozajista nutná. A co může stát v cestě „správnému jednání“? Hass odpovídá, že emoce. Jsem pevně přesvědčený, že bychom raději byli šlechetní, spravedliví, velkorysí a soucitní než lakomí, sobečtí, závistiví a necitliví. Všichni však prožíváme trpká zklamání, stáváme se otroky svého hněvu a rozčilení, nebo podlehneme pocitu nejistoty.

Uchylujeme se k podvodu, když cítíme vlastní slabost nebo když chceme dokázat svou sílu a neporazitelnost, která je pouhým odrazem hluboce zakořeněného strachu ze selhání. Necitlivě jednáme, když pochybujeme sami o sobě. Když máme plnou hlavu svých starostí, když se bojíme, že na nás dolehne nedostatek, je téměř vyloučeno, abychom dokázali vytušit potřeby jiných a odpovědět na ně. Naopak jsme-li šťastni, a proto ne ponořeni sami do sebe, štědře rozdáváme svou empatii a pomoc. Tak tedy mohli jsme nahlédnout na různá pojetí pojmu morálky, jež však nejsou zdaleka všechna. V různých dobách byla morálka spojována s různými pojmy, ať náboženskými nebo třeba majetkovými. Nelze je všechny zde uvést. Ale myslím si, že lehký základ byl výše nastíněn. Domnívám se, že Hass morální chování, potažmo člověka vystihl.

Podle něj jsou klíčem i překážkou v morálním chování emoce a pak následná empatie. My se tak musíme snažit žít spokojený život, abychom tuto schopnost mohli využít. Myslím si, že kdybych se přestali honit za nemožnými cíly a byli spokojeni zkrátka tím, že máme možnost života, tak bychom se jistě ideálu „morálního člověka“ přiblížili a byli jsme schopni tuto „morálnost“ předat dál, ať svým potomkům ba druhým lidem. Ovšem je opravdu těžké být spokojený teď a tady. Vždyť je kolem tolik lákadel, které v nás vyvolávají nedobré pocity, ku příkladu závisti. Vskutku nelehké, ale domnívám se, že to, že si tohle uvědomíme, může nám to pomoci v cestě, stát se oním „morálním člověkem“. A jaká tedy byla morální situace za nacismu v Německu?

P.Sedláček říká, že došlo k relativizaci zla. Relativizace zla spočívá v tom, že se libovolně velký počet lidí mezi sebou dohodne, že určitá krádež, loupež nebo vražda není vraždou, ale důležitou společenskou nutností. Pokud vytvoříme morální prostředí, kde je zabití člověka za určitých okolností nejen tolerované, ale je dokonce považováno za důležité, je to dokonalá cesta k destrukci společnosti. Typickým příkladem je nacismus. Nacisté vytvořili morální prostředí, kde Židé přestali být rovnoprávnými občany, respektive přestali být občany úplně. "Budování" tohoto morálního prostředí šlo dokonce tak daleko, že se předmětem priorit nacistické společnosti stalo vyhubení všech Židů. Nacistická morálka vycházela z myšlenek, které nevycházely z neměnných a provždy platných hodnot, které se dají označit jako Pravda.

Například, že láska je nevyšší cit, že soucit je opakem lhostejnosti, že život každého člověka má absolutní hodnotu, to znamená, že neexistuje život s větší a menší hodnotou atd. Zkuste jednu z těchto věcí vyvrátit - je to nemožné. Můžete se o to samozřejmě pokusit, ale pouze s předpokladem, že se budete snažit obelhat sám sebe. Stará nacistická morálka učila lidi nedělat nic, dokud k tomu nejsou donuceni násilím. Znala jen karabáčnické, tyranské, donucovací metody.

A to je právě zarážející. Když bylo užíváno takových metod jak to, že se lidé nezalekli a neřekli dost? Asi proto, že nic jiného neznali, jelikož demokracie, nastolená po první světové válce neměla úspěch. Další otázkou, jež mě v tomto smyslu napadá je, kam se podělo svědomí. G. Schwanová se ptá také. Cožpak se to, co obvykle nazýváme svědomím, před rokem 1945 skutečně vytratilo, takže bychom v konkrétních případech nemohli volat prakticky nikoho k zodpovědnosti? Dle Schwanové, která se opírá o výsledky zkoumání H. Jagera, jež vycházejí z výzkumů soudních věcí, vzpomínek a dalších zdrojů, říká, že o ztrátě svědomí se mluvit nemůže. V řadě případů však nelze jednoznačně vysledovat ani „vědomí bezpráví“. Morální či právní hodnocení situace zůstávalo mnohdy v rovině pocitů, jednotlivé prvky poznání se u příslušných osob ne vždy „zhustily“ v jasné vědomí. Právě tento meziprostor mezi jasným vědomím bezpráví, případně viny na jedné a hermetickou absencí svědomí na druhé straně mi tu jde: o prostor, v němž – ať už při činu, či po něm – člověk cítil vinu, aniž by si uvědomil, natož aby tomuto pocitu naslouchal a své konání či opomenutí mu přizpůsobil, respektive je později reflektoval. Základní potíž pak je, dle Schwanové, ta, že ve společnosti existovalo stále mnoho těch, kteří svědomí měli, a zachovávali si zbytky oné „tradiční“ morálky, ale i tak se účastnili zabíjení, měli podíl na lžích a zradách.

Jak Schwanová říká, nacházejí se jakoby mlhavém stavu, že v činu rozpoznávají zločin, avšak poté s ním jasně nezúčtují, tedy ve stavu zamlčené viny. Takže tradiční morálka v povědomí Němců sice zůstala, ale oni nebyli schopni s ní správným způsobem naložit a tak to došlo do situace, že se přeformovala na zvrhlou nacistickou morálku, jež pouze využívala tradiční hodnoty pro své vlastní cíle. Jak Schwanová uvádí, tak střet mezi tradiční morálkou a tou nacistickou byl zdrojem největších starostí Heinricha Himmlera v jeho úsilí motivovat a stimulovat své podřízené v SS.

A tak tvořil projevy, ve kterých tvrdě obhajoval likvidaci Židů. Starosti pak dělalo Himmlerovi i to, aby se likvidační protižidovské akce obecně nezvrhly v bezuzdnost, sadismus či nemorálnost. Svévolné střílení Židů, ke kterému nedochází z čistě politických nýbrž sobeckých či sadistických, případně sexuálních důvodů, se mělo stíhat soudně, a to případně i jako vražda, respektive zabití. Přímo příslovečná souběžnost tradiční a vražedné nacistické morálky se projevuje opět v jeho proslovu. Ve kterém uváděl základní zásady, jež musejí členové SS mít. Základní ctnosti esesmanů, kteří byli vzorem nacistické „morálky“ byla věrnost, čestnost, poslušnost, tvrdost, slušné chování, chudoba a statečnost.

Hitler tvrdil, že se Němci nemají starat o jiné národy než sami o sebe, mají být lhostejní. Zajímat se o jiné národy je dovoleno pouze, chceme-li z nich učinit svoje otroky. V zápětí zase vyslovuje to, že jistě nebudou nacisté bezcitní či nějakým způsobem suroví, tedy pokud to nebude nutné. A jak se ukázalo, asi to bylo nutné stále. Je děsivé, že lidé slepě poslouchali a přijali tuto děsivou morálku za vlastní. G. Schwanová dále říká, že lidé nebyli slepí, ale že vnímali rozpor mezi ideologií a skutečností, což vyplývá mimo jiné ze dvou zajímavých postřehů. Poté, co nacisté německé společnosti vštípili, že Rusové a bolševici jsou šmahem méněcenní podlidé, mnoho Němců překvapilo, když u řady Rusů, jež ve všedním životě poznali jako „cizí pracovní sílu“, pozorovali poctivost, kompetentnost i víru.

Stejně tak byli překvapeni, že ruské ženy nejsou tak necudné, jak jim to bylo vylíčeno a rovněž museli uznat vysokou inteligenci některých Rusů. Jak je tedy vidět nacismus se tradiční morálku pokusil upravit k obrazu svému, ale i přesto byli lidé konfrontování se základními morálními kategoriemi stále. Měli tedy možnost zvolit, ke kterému druhu morálky se přikloní. Je otázkou, zda byli zbabělí, že se nepostavili „zabijácké morálce“ nebo zda zkrátka viděli jen sami sebe a přestali si uvědomovat, že na světě nejsou jen „Němci a otroci“. Možná, že v touze po lepším životě zavřeli oči a se sebezapřením přijali nacistickou morálku za svou. Ale bohužel pro ně, tohle nelze chápat jako omluvu za činy, jež sebou tato morálka přinesla.

Kategorie vina

Nejdříve se pozastavme nad základním vymezením pojmu vina. Vina znamená odpovědnost člověka za nějaké ublížení, ničemnost, zločin nebo porušení práva. Může mu být přičtena zvenčí (policií, soudem), anebo si ji přičítá sám. Podle toho lze rozlišit vinu právní (zavinění), která má být potrestána a vinu mravní, s níž se viník musí vyrovnávat sám, například snahou o nápravu, o odškodnění, případně odpuštění, pocit viny je pak nepřiměřené sebeobviňování, dané určitou výchovou. Představa viny spojuje představu závazku, dluhu a povinnosti, jež vznikla nějakou újmou, poškozením druhého nebo druhých (např. německé die Schuld znamená jak dluh, tak vinu), a představu původce či příčiny (např. řecké aitia znamená vinu i příčinu), česky provinilého či viníka. Znamená, že někdo má odpovědnost za to, co způsobil druhému, co zavinil, anebo i čemu jen nezabránil, ačkoli zabránit mohl. V málo individualizovaných společnostech se vina přičítala jak vlastnímu původci, tak i celé jeho rodině či skupině (kolektivní vina). Odtud pochází rodová pomsta (krevní msta), trestné výpravy a pod.

S postupem individualizace se tento přístup opouští a nahrazuje zásadou, že každý odpovídá jen za to, co sám způsobil. To platí zejména v právu, které může trestat jen určitou osobu, nicméně zná i odpovědnost za újmu, způsobenou nezletilými dětmi, a tzv. nedbalostní činy, tj. právní odpovědnost za újmu, způsobenou zanedbáním, případně jeho zvířaty nebo věcmi. Právní vinu charakterizuje to, že se podezřelému resp. obviněnému prokazuje zvenčí, předepsaným důkazním postupem s právem na obhajobu atd. Jeho vlastní doznání může být podpůrným důkazem, případně polehčující okolností. Toto vnější dokazování viny ale nestačí.

Podle Platónova Prótagory, sám Zeus vydal zákon, „že ten, kdo není schopen mít podíl na studu a spravedlnosti, má být vymýcen jako nákaza obce“. I současná společnost musí předpokládat, že její občané jsou „příčetní“, čili si své činy přičítají a hodnotí také sami – například tam, kde vnější prokázání a soudní trest nejsou možné. Podle I. Kanta je příčetnost nezbytnou podmínkou lidské svobody ve společnosti, která právě přisouzením viny a trestem tuto svobodu uznává.

Tak jsme si přiblížili základní vymezení viny, nyní se pojďme zaměřit na vinu hlouběji a ve spojení s nacismem. Pokusím se nalézt odpověď na otázku, zda můžeme hanit německý národ za zvěrstva, která se stala. Jak vůbec lidé dospěli k tomu, že se nakonec začali zamýšlet nad tím, jaké děsivé činy se kolem nich odehrávají. Možná, že ono „zrůdné tajemství“ se už stalo denním tématem, žhavou zprávou, kterou již nebylo možné, jakoby nevidět. Snad lidi vyděsilo to zlo, ne co se děje kolem nich, nýbrž to, co jsou schopni sami spáchat. Nebo si uvědomili onu neskutečnou moc, jež je přivedla až sem, k činům, které nechápou a dělají je nevědomky, jako loutky.

Jsou snad tohle polehčující okolnosti, že byli poblouzněni tím, že chtěli jen žít, a tak činili mimo rozum? Mají být spaseni, ale jsou vůbec vinni? Můžeme je soudit, když jsme nežili v té době? Myslím si, že je důležité, obrátit se na pomoc k některým autorům, jež se vinou zabývali. Schwanová hovoří o vině jako o základním duševním rozpoložení člověka. Vychází z různé literatury a autorů. Zajímavé je např. pojetí viny z dob antiky. Svět je dědictví, jehož se ujímáme v den svého narození. V jistém okamžiku, který nelze přesně určit, pochopíme, že nám toto dědictví nechává stále otevřenou volbu. Můžeme ji odmítnout, když odmítneme život.

A od této chvíle, protože si uvědomujeme možnost dobrovolné smrti, a přesto žijeme dál, jako by se nám provinilost světa stala naší vlastní provinilostí. Žít zkrátka znamená přijmout i veškerou prohnilost a hanbu, uznat, že se i přes dluhy vyplatí dědictví přijmout, neboli že život si naši účast zaslouží i navzdory útrapám a všemu svinstvu. Ve skutečnosti nejsme a v rozporu s nadějemi starých theodicejí nikdy nebudeme s to spočítat aktiva a pasiva tohoto dědictví, sečíst položky jeho dobra a zla. Schwanová se obrací k polskému filosofovi Kolakowskemu, jež vyvozuje, že náš primární vztah k světu je vztahem dobrovolně přijaté odpovědnosti, zodpovědnosti za to, aby se zmenšily dluhy světa. Od počátku naší existence na tomto světě, rozlišujeme mezi dobrem a zlem a cítíme výzvu, abychom spláceli dluhy, jež se hromadí na účtu zla. Je to zajímavé pojetí viny a její historické vymezení. Tedy její historické pojetí.

Musím se však ptát sama sebe, zda mohu souhlasit. Kdybych si připustila, že narozením přijímáme dědictví svých předků, musela bych se bát přivést na svět další generaci. Ano, dříve jsem skutečně uvažovala stejným směrem. Ale když se nad tím hlouběji zamyslím a byť se zaměřím jen na svůj život, a to, co by pak mé děti musely absolvovat, nevím, zda bych je uvážlivě mohla přivést na tento svět.

Ještě horší je představa, že narozením odpovídáme za historická úskalí, která se tu stala před námi. Nejen v generacích našich rodin, ale i našeho národu. Jak bychom přeci mohli našim dětem připravit od malička boj za odpuštění našich skutků? Jak bychom mohli chtít, aby někdo pykal za naše viny. Je těžké najít smíření a odpuštění sami v sobě a v těch, kterých se to týká, natož ještě považovat vinu za dědičnou. Myslím si, že bychom se měli chovat tak, abychom se nedopustili takových skutků, které by onu dědičnou a historickou vinu vyvolaly. Na druhé straně nacismus a činy, které přinesl a jež naši předci spáchali, tak na nás zůstávají. Ano, je to naše historie a tu nevymažeme. Myslím si, že je hlavně důležité nezavírat, před tímto, byť nepříjemným, dědictvím oči, ale postavit se mu a říct – vím, co se stalo, vím, jaké se staly chyby a budu činit tak, abych se nestal slepým a nenapomohl tak k dalším takovým událostem.

Domnívám se, že je to první krok, který musíme učinit. Ne k tomu, aby nám bylo odpuštěno, jelikož ti, co by nám mohli odpustit, zde již nejsou, nýbrž abychom mohli zodpovědněji žít a onu historickou vinu nepřenést v takové míře na naši další generaci. Autorka hovoří o tom, že už od pradávna, člověk vždy ručil za své činy, nikoliv za motivy či důvody, jež ho k tomu či onomu vedly. Ty jsou vždy sporné. Můžeme si myslet, že náš motiv je čistý a správný, ale kdybychom nahlédli do svého nitra, málokdy by tomu tak skutečně bylo. Skutková podstata nesplývá s individuálním vědomím viny. Čistota člověka byla v prvopočátcích chápana jako čistota těla. Tedy z vnějšku. I my si často myslíme, že když je navenek vše v pořádku, je bez viny i naše duše. Ale tomu přeci tak není. Musíme nahlížet hlouběji a hlouběji abychom si uvědomili, kde je pravá podstata. Problémem však je, že je snazší naříkat nad vlastním utrpením, než vinu hledat a uvědomit si ji. Pocit viny je třeba nazírat jako výsledek procesu, v němž se zniterní a zosobní vědomí hříchu. Vina je zde chápana jako důsledek reálného hříchu a s tím už se dá bojovat, nějak jej odčinit a očistit se.

Vina tento poklesek přesouvá do roviny subjektivního vědomí a tak se měřítkem a kritériem poklesku stává vědomí viny. Člověk se tak stává subjektivní instancí rozhodující o dobru a zlu. Svědomí se musí zasáhnout v naprosté osamělosti, člověk je vinen od chvíle, kdy se vinen cítí, pocit viny v krystalickém stavu se stal modalitou člověka coby míry všech věcí. Jak vidíme, zatímco potřeba rozlišovat mezi dobrem a zlem pramení z mnoho jednotlivých zkušeností lidského soužití a partnerství, zdá se, že k raným průvodním jevům všech lidských společenství, procházejí, skutečné i žádoucí postoje lidí, k tomuto problému, zcela nahodilým historickým vývojem. Ten vykazuje znatelný směr. Od toho, že chybné jednání definujeme a hodnotíme vnější symbolikou, k symbolice vnitřní a individuálně subjektivní.

Od jakési magické a navenek ulpívající poskvrny a odpovídajícího studu, přes objektivní hřích, jenž postihuje všechny lidi ve společenství, ale už před Bohem je vyznáván coby instance oslovující a vyzývající každého jedince, až konečně k vnitřnímu, už jen subjektivně-individuálnímu pocitu, respektive vědomí viny.. Ono vědomí viny, právě jako zkušenost zodpovědnosti, tudíž nepředstavují prosté antropologické konstanty, nýbrž jevy vzniklé historicky. Důležité je si uvědomit, že vina předpokládá trest a znamená stíhatelnost.

Jaký je pro to důvod? Autorka cituje, že onen vnitřní důvod tkví v tom, že člověk je nadán svobodným, zodpovědným a mravním sebeurčením, a proto, jakmile dosáhl mravní zralosti a pokud není jeho schopnost, svobodného mravního sebeurčení, nějakým způsobem narušena, ochromena či zničena, je schopen se rozhodnout pro to, co je správné, respektive, co právo považuje za správné. Pokud se však svobodně rozhodl, jít opačnou cestou, pak se provinil. Podle mého názoru tohle přesně popisuje hranici mezi vinou a nevinou. Hranici, která nám pomůže odpovědět si na otázku, zda lidé byli nacismem a zrůdnostmi té doby vinní, stejně, ba možná ještě víc, jako slavní pohlaváři či nikoli. Když bych vycházela z výše uvedeného, tak bych musela říci, ano, mají vinu. Mohli se svobodně rozhodnout odsoudit tuto ideologii, ale oni ji přijali. Mohli se svobodně rozhodnout a říci – stop – po projevech, které si vyslechli, ale stejně tak neučinili. V tomto smyslu jsou vinni. Ale když se zamyslím podrobněji.

Cožpak nesliboval nacismus lepší život a oni, často žijící v bídě, viděli v něm jedinou naději? Zachovali bychom se jinak, v touze po lepším žití? A jak vlastně můžeme posuzovat jejich vinu, my, kteří žijeme o tolik let později? Domnívám se, že v tomto historickém pojetí lze vidět vinu národa, nejen jednoho, ale všech, kteří jen přihlíželi, když byl ještě čas zastavit to monstrum, které se řítilo Evropou. Ale zároveň, nemůžeme soudit, jelikož bychom nebyli nestrannými soudci.

Myslím si, že je asi nejhorší, že nikdo nemůže dát odpuštění, jelikož ti, kterých se to týká, dávno odešli z tohoto světa. Abych mohla ještě lépe rozpracovat nacismus a otázky viny, obracím se k K. Jaspersovi a jeho knize, která se touto problematikou zabývá. Myslím si, že je důležité si uvědomit, že nelze spojovat všechnu vinu v jeden celek. Zde se mi zdá přijatelné rozlišení viny od Jasperse. Ten odlišuje čtyři typy viny. Prvními dvěma se příliš zabývat nebudu, ale pro úplnost je uvedu. První je vina kriminální, která spočívá v objektivně prokazatelných činech porušujících jednoznačně zákony, přičemž nejvyšší instancí je zde soud.

Následně pak jde o vinu politickou, která spočívá v činech státníků a příslušníků k určitému státu, v jejímž důsledku musíme nést následky činů tohoto státu, jehož moci jsem podřízen a jehož řád mi umožňuje život. Dalším typem je vina morální. Za činy, kterých se dopouštím jako určitý jedinec, jsem zodpovědný morálně, a to za všechny své činy, i za politické a vojenské, které vykonám. Každý čin podléhá morálním kritériím. V tomto případě je instancí naše svědomí a komunikace s blízkým člověkem, který má živý zájem o mou duši. Nyní se dostávám k tomu nejpodstatnějšímu typu. K vině metafyzické.

Na světě existuje solidarita mezi lidmi jako lidmi, v jejímž důsledku je každý spoluodpovědný za všechno bezpráví a všechnu nespravedlnost na světě, zvláště za zločiny, k nimž dochází v jeho přítomnosti nebo s jeho vědomím. Tenhle druh viny, nám, při zamyšlení pomůže najít odpovědi. Jaspers říká, že jestli jsme neučinili všechno, co jsme mohli, abychom jim zabránili, jsme spoluvinní. Jestliže jsme nenasadili svůj život, abychom zabránili zavraždění druhých, ale jen přihlíželi, cítíme se vinní způsobem, který nelze právně, politicky ani morálně přiměřeně postihnout. To, že ještě žiji, když se stalo něco takového, spočívá na mně jako nesmazatelná vina. Dále říká, že nejsme-li díky nějaké šťastné okolnosti ušetřeni této zkušenosti, dospíváme jako lidé na hranici, kde musíme volit – buď bezpodmínečně, bez vyhlídky na úspěch nebo bezúčelně, nasadit život či raději zůstat naživu, jelikož úspěch je nemožný. Mezi některými lidmi bezpodmínečně platí, že mohou žít jen společně nebo vůbec nemohou žít, pokud se některý stal obětí zločinu. Upozorňuje na to, že tato solidarita není vlastní všem lidem či občanům, nýbrž je omezena na malý úzký lidský svazek. A v tom, Jaspers, spatřuje právě základ viny nás všech.

Další otázka, která se nabízí, je ohledně smyslu výčitek. Nemá smysl vyčítat vinu politickou či kriminální, zde je možno soudit na základě práva. U metafyzické viny je to, dle autora, těžší. Může se vyjevit v dílech, v konkrétní situaci, ale sotva ji lze osobně sdělit. Podle něj, si ji nejhlouběji uvědomují lidé, kteří už jednou došli k bezpodmínečnosti, ale zakusili, že selhávají právě na tom, že nejsou schopni tohoto bezpodmínečného vztahu vůči všem lidem. Výčitky zvenčí tedy mají smysl pouze, pokud jde o vinu kriminální či politickou. Zevnitř pak slyší viník výčitky za své morální selhání a vůči své metafyzické křehkosti. Morálně můžeme dávat vinu jen sami sobě, a jestliže druhému, pak jen v solidaritě láskyplného boje. Nikdo jiný nemůže morálně soudit druhého, a pokud tak činí, pak jen jako by to byl on sám. Myslím si, že právě tenhle druh – metafyzické – viny, nám může poskytnout návod, jak se postavit k základnímu pojetí kapitoly.

Ve smyslu, jaký Jaspers uvádí, bych měla bezpodmínečně odpovědět, že jsme vinní, jako národ, chcete-li kolektiv, když jsme dopustili ty zločiny, jež byly páchány. Ano, lidé se nepostavili, proti těm, co konali ty hrůzné skutky, jen přihlíželi či se odvraceli. Nedali všanc svůj život. Ale já nevím? Přemýšlím a říkám si, cožpak já bych se postavila a řekla dost, cožpak vy byste tak učinili? Jak je pak můžeme posuzovat, zda byli vinní, když bychom se nezachovali jinak. Kdybych měla volit mezi životem a smrtí, kvůli neznámému člověku, zvolila bych si život. Dobré je však Jaspersovo upozornění, že kdyby se to týkalo našich blízkých, řekněme dětí, to bychom neváhali. Za ně bychom život dali. A právě toto uvědomění je o to děsivější. Nezbývá nám snad jen doufat, že se v téhle situaci neocitneme, že nebudeme muset volit mezi životem s pocitem viny a smrtí. Je jasné, že každý zločin následuje trest, z politické viny se zodpovídáme a z morální viny pak vyrůstá morální náhled a tím i pokání a obroda. Jde o vnitřní proces, který pak má i skutečné důsledky ve světě. A co vyplývá z metafyzické viny?

Proměna vlastního já před Bohem, který jako jediný může v tomhle smyslu být jakýmsi soudcem. Jaspers říká, že pýcha člověka je pak zlomena. Tato proměna vnitřním jednáním může vést k počátku nového vnitřního života, spojeného však s nesmazatelným pocitem viny v pokoře, která se uskrovňuje před Bohem a ponořuje všechno konání do takové atmosféry, kde svévole je nemožná. Je však otázkou, jak Jaspers uvádí, v jakém smyslu lze soudit kolektiv a v jakém jednotlivce. K tomuto říká, že má bezpochyby smysl volat k odpovědnosti všechny příslušníky určitého státu za následky, které vznikají z jednání tohoto státu. Jde tu o záležitost kolektivu.

Tato odpovědnost má však své meze. Za zločin lze potrestat jen jednotlivce, ať už se daného činu dopustil sám či s komplici a to podle míry zavinění. Upozorňuje tak na to, že je nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. A proč? Myslím si, že v tomhle mu musím dát za pravdu. Není totiž národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národu. Na druhé straně však existuje společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale i zde je možné najít také velké rozdíly. Cožpak všichni, kdo hovoříme stejnou řečí, jsme si blízcí? Domnívám se, stejně jako autor, že si i tak můžeme zůstat cizí, jako bychom k témuž národu vůbec nepatřili. Morálně lze tedy posuzovat opět jen jednotlivce nikoliv kolektiv. Nacisté právě využili myšlení v pojmech kolektivu, čímž se dostali lidem do hlavy a umožnilo jim to, vykonat ony děsivé skutky. Toto typologické pojetí, kdy říkáme – ti Židé, ti Němci apod.– svádí k domněnce, že jsme všechny členy národa poznali, což však není pravda a je to více méně i nemožné. Stačí si jen uvědomit, že kolikrát neznáme ani nejbližší sousedy, jak bychom pak mohli znát celý národ a ještě k tomu jej soudit či obviňovat. Národ není jednotlivec a ani z něj individuum učinit nemůžeme. Nikdo není stejný jako jiný, žádný z nás nemá stejné názory jako druhý člověk. Národ nemůže jako celek jednat mravně či nemravně, tvoří ho lidé, kteří jsou pak takoví či jiní. Zároveň je člověk, při posuzování v kategorii národa zbaven důstojnosti. Problémem je, jak Jaspers uvádí, světové mínění, které dává nějakému národu kolektivní vinu. A to je fakt. Uvádí zde příklad z historie, kdy Židé, jako ve smyslu kolektivu – ti Židé – byli staletí haněni za to, že ukřižovali Ježíše Krista. Ale když se zamyslíme? Mohli za to, opravdu všichni? Nebo jen ti nejmocnější. A z hlediska kolektivní viny národa a nacismu je to stejné. Kolektivní vina národa nebo skupiny uvnitř národů tedy nemůže existovat: ani jako kriminální, morální či metafyzická. Prohlásit za viníka kolektiv je tedy omyl. Něco jiného, jak říká, je však politická odpovědnost, kdy jsou vinní všichni, bez výjimky a musí tedy společně pracovat na nápravě. Myslím si, že je důležité ještě Jaspersovo pojetí, vlastního vědomí kolektivní viny. To je ten pocit spoluviny, který se tam kdesi zevnitř ozývá. Tuto vinu, píše, nelze nijak objektivizovat, jelikož bychom pak zavrhli jakoukoli odpovědnost za činy svých příbuzných.

Ale přece jsme nakloněni – neboť jsme stejné krve. Cítíme, že se to nás týká, když se někdo z naší rodiny dopustí bezpráví. A proto jsme i nakloněni – podle situace a druhu činu a podle toho, kdo je bezprávím postižen – věc zase napravit, i když nejsme morálně ani právně odpovědni. Stejně tak je to i s nacistickými činy, kdy se lidé mohou cítit odpovědni, tím že patřili k národu, který toto bezpráví vykonal. Tento společný osud se pak stává základem jakési nehmatatelné spoluviny na podkladě metafyzického kontextu. I nyní, my jako potomci, můžeme cítit, že nejsme nevinní, protože si neseme v naší historii a dědictví, to čím se provinili naši předchůdci. Co říci závěrem, zamyslím-li se nad pojetím kolektivní viny u Jasperse, musím říci, že s jeho závěry souhlasím. Myslím si, že z hlediska přístupu ke kolektivu, jak uvádí on, není možné všechny „házet do stejného pytle“. Museli bychom snad být vinní pokaždé, když některý z občanů našeho státu něco hrůzného spáchá? Dle Jasperse ne, za činy jednotlivců nejsme odpovědni my všichni, ale pokud jakoby celý stát, potažmo vláda zapříčiní, nějaké nepřístojnosti pak jsme vinní i my.

Bohužel. Jelikož my jsme dopustili, aby taková vláda vznikla, tudíž nemůžeme stát bokem a prstem ukazovat na jiné. My všichni jsme tak kolektivně odpovědni. A stejně tak Němci, byli to oni, jež v demokratických volbách zvolili Hitlera a jeho diktaturu. Padá na ně vina jako na všechny nacisty. Ale měli bychom si uvědomit, že bychom neměli posuzovat celé národy jako „špatné“, když máme s některým s jejich příslušníků špatnou zkušenost. Z historického pojetí viny rovněž, jak již sem psala výše, není, dle mě, národ osvobozen. Myslím si, že v historickém kontextu je vina neodmyslitelná. Právě proto, že se tím provinili naši blízcí nebo jen proto, že to byli lidé jako my. Domnívám se tedy, že je důležité si uvědomit, že historická vina, je podle mě, neoddiskutovatelná, a to proto, že si ji neseme v sobě jako dědictví našich předků. Zároveň, se ale domnívám, že s tímto dědictvím musíme naložit tak, abychom tuto vinu zmírnili, pro další generaci. Tedy chovat se tak, že víme, co se v minulosti stalo, že nebudeme zamlčovat ani přehlížet a ignorovat činy nacismu. Budeme-li k tomu přistupovat, jakože jsme vědoucí, neměli bychom učinit stejné chyby jako naši předchůdci.

Zkrátka, je nejdůležitější ono poučení se z jejich pochybení a nedopuštění se toho, že by se podobné monstrum jako nacismus ještě někdy zrodilo. Podstatné je si rovněž uvědomit, že není možné všechny členy jednoho národa posuzovat na základě skutků jednotlivce, jelikož nejsme stejní. Ani nám by se nelíbilo, kdyby nás přece někdo posuzoval a dával nám vinu, za to, že některý náš občan či skupina, vykonala nějaký děsivý čin. Tedy, abychom chápali, že kolektivní vina, národu, jako celku, nepřísluší, pokud se zabýváme činy jednotlivců či omezené skupiny. Ale za činy vlády jsme kolektivně odpovědni, jelikož jsme to byli my, kteří se pro ni rozhodli a umožnili jí vzniknout a konat. Ano, máme tedy kolektivní vinu za vše, co se stane. A je tak vlastně nesmyslné, když si na vládu a její skutky stěžujeme, protože ti, co měli zásadní a rozhodující slovo, jsme byli my. Na druhé straně, i když nejsme odpovědni za činy jednotlivců, musíme si uvědomit, že jsme jen lidé a že je přirozené cítit jakousi spoluvinu za spáchané skutky, když si uvědomíme, že jsme všichni lidé, ba třeba ze stejného národa či dokonce rodiny. Ale ne proto, abychom se cítili méněcenní a špatní, ale proto, že uvědomění si této viny, z nás může udělat lepší lidi tím, že se ponoříme do vlastního nitra a vydáme se na cestu sami k sobě a svému lepšímu já.

Nacismus a trest

Nyní se dostáváme k pojmu trest. Pojďme si jej pro začátek přiblížit. Trest nebo také sankce je uvalení nějakého omezení, újmy, ztráty nebo bolesti, jímž oprávněná osoba vymáhá dodržování mravních, společenských nebo právních pravidel daného společenství. Smyslem trestu může být náprava, odstrašení, ochrana společnosti nebo obnovení narušeného řádu. Tresty se vyskytují v právu, ve výchově, v náboženství, ve společenském životě a ve sportu. Trestem společenství vymáhá dodržování svých norem. Tím jednak hodnotí a potvrzuje jejich závažnost a zároveň uznává trestaného jako příčetnou osobu, odpovědnou za své jednání.

Trest může plnit čtyři základní funkce a to přispět k nápravě potrestaného (výchovná funkce); odradit či odstrašit jiné od podobného jednání (preventivní funkce); chránit společnost před pachatelem (ochranná funkce – např. vězení); obnovit spravedlnost, která byla přečinem narušena (restaurativní funkce). Tato poslední funkce, totiž obnova a potvrzení porušeného řádu, je historicky patrně nejstarší a i když je nám dnes hůře pochopitelná, je pro význam trestu základní. Nejstarší indický Zákoník Manuův ji vyjadřuje takto, kdyby král neúnavně netrestal ty, které trestat má, silnější by si pekli ty slabší jako ryby na rožni. Nikomu by nic nepatřilo a svět by byl vzhůru nohama. Potrestaný zločin padá na hlavu pachatele. Čtvrtina nepotrestané nespravedlnosti padá na toho, kdo ji způsobil, čtvrtina na svědky, čtvrtina na soudce a čtvrtina na krále. Podobně to říká Immanuel Kant, že kdyby se měla ztratit spravedlnosti, neměl by život lidí na Zemi žádnou cenu. Kritikové právního trestu jej často přirovnávají k pomstě. Od pomsty by se trest měl lišit tím, že se neukládá za utrpěnou újmu, nýbrž za porušení pravidel, že jej ukládá a vykonává autorita (případně společnost) a nikoli poškozený sám a že je co do rozsahu omezen. Prvním omezením trestu je zásada „oko za oko, zub za zub“: za vyražený zub jen jeden zub a ne všechny.

Postupně se tato míra trestu dále snižovala a dnes se nejen postiženým, ale i kritikům společnosti často zdá, že trest je až příliš mírný. Naopak vlivná kritika moderního vězeňství M. Foucaulta ukazuje, jak právě zdánlivě „humánní“ vězení trestance lidsky poškozuje. Trest jakožto sankce, uvalená na pachatele vnější autoritou bez ohledu na to, jak své jednání hodnotí on sám, se vyskytuje už v archaických společnostech bez státního monopolu na násilí. Běžnými sankcemi jsou například veřejný posměch, vyloučení z kmene, tělesný trest anebo smrt. Trest, vynesený kmenovou autoritou, vykonává celé společenství. Ve starověkých společnostech se trestní řízení chápalo jako spor mezi poškozenými nebo jejich příbuznými a pachatelem (akuzační princip). Ještě v antickém Římě musel žalobce obviněného sám chytit, předvést a usvědčit. Aby se předcházelo zbytečným žalobám, měl proces často charakter sázky: pokud žalobce obviněného neusvědčil, musel sám zaplatit pokutu, kterou chtěl vymoci. Teprve s posilováním centrální moci se trestní řízení odchyluje od soukromoprávního a funkci žalobce přebírá stát, který také zařizuje vyšetřování a případný výkon trestu (inkviziční princip); naopak poškozený hraje v procesu nanejvýš roli svědka a o náhradu škody musí žalovat zvlášť. Tak vzniká funkce veřejného žalobce a později i policejního vyšetřování. Důležitým krokem bylo zavedení práva na obhajobu, jež se prosadilo ve vrcholném středověku, a monopol státu na legitimní užívání násilí.

V tradici římského práva se konečně prosadila i zásada, že trest lze ukládat jen na základě zákona (nulla poena sine lege)a jen v jím stanovené výši. Od 18. století se také zavádí instituce odvolacích soudů a odvolání. Starší hrdelní a tělesné tresty se od počátku novověku nahrazují vězením nebo pokutami a vyskytují se už jen ve velmi tradicionalistických, zejména islámských zemích. Trest smrti poprvé napadl italský právník Beccaria a přes vehementní obhajobu I. Kanta a dalších se v průběhu 20. století ve většině zemí zrušil; přispělo k tomu i zneužívání trestu smrti totalitními režimy 20. století. V současné době se diskutuje o účelnosti a účinnosti běžného trestu vězení a zkoušejí se různé alternativní tresty, které například pachatele konfrontují s jeho obětí a ukládají mu, aby se o ni nebo o pozůstalé postaral, nebo mu ukládají veřejně prospěšné práce. Nyní se na krátko zastavíme u formy trestu a to ku příkladu ve výchově, v náboženském smyslu a samozřejmě i ve společenském životě. Výchovné tresty neukládají soudy, nýbrž rodiče, případně vychovatelé. Jejich jedinou funkcí je také potvrdit závažnost určitých norem a přimět dítě či žáka, aby je dodržoval. To se netýká jen chování, ale například také řeči: rodiče i učitelé mají dítě naučit řeč tak, aby se ve společnosti dobře dorozumělo, a pokud dělá chyby, mohou svoji snahu podpořit přiměřeným trestem.

„Přiměřenost“ výchovných trestů se však měří výhradně jejich výsledky a každý vychovatel by měl vědět, že příliš tvrdé tresty a od jistého věku tělesné tresty vůbec bude dítě vnímat jako ponižování, takže svého cíle nemohou dosáhnout. Ostatně i malé děti mohou vnímat něco jako trest jen na pozadí a v kontrastu s pochvalou nebo odměno. V náboženském smyslu se v archaických společnostech, kde se právo ještě nevydělilo jako samostatná oblast, má trest vždy také charakter náboženský a i nejstarší známé zákoníky se dovolávají božské autority. Pokud by společnost zločince strpěla a nepotrestala, musí počítat s tresty od bohů, jako je smrt a nemoc, neúroda, hlad nebo neplodnost. Podobně je tomu i v biblickém judaismu, kde je každý zločin porušením Božího řádu, a tedy zároveň proviněním proti Bohu čili hříchem. V individualizovaných a vnitřních monoteistických náboženstvích jako je judaismus nebo křesťanství a do jisté míry i islám se náboženské tresty také zvnitřňují a vyjadřují obrazy soudu a věčných trestů. Také zde je trest jednak potvrzením a zdůrazněním významu náboženských zásad a požadavků, a na druhé straně uznáním lidské svobody, kterou člověk může i zneužívat a hřešit.

A jaké že bychom mohli najít tresty ve společenském životě? Jsou jimi například tzv. spontánní „tresty“, které vykonávala celá společnost (nebo přesněji veřejnost), jako je například lynč nebo kamenování, moderní státy nepokládají za legitimní a dnes se už vyskytují spíše výjimečně. Také pranýř jako nástroj veřejného trestu se pro masové společnosti nehodí, zato i dnes různá společenství vymáhají dodržování svých zásad a pravidel tím, že přestupníky „trestají“ například odmítáním komunikace („s tím my nemluvíme“), posměchem nebo vyloučením (například bojkotem). Tyto postihy se však často zneužívají v prostředcích masové komunikace, v kampaních, veřejně šířených pomluvách a podobně, kde obviněný nemá žádnou možnost obhajoby a obvinění tedy už znamená odsouzení. Klasickým trestem v moderní společnosti je pak vězení, popřípadě nějaký nápravný ústav. To je podmíněno urřitým způsobem zformulovaným trestním právem. Dle G. Scgwanové, opírající se o názory A. Kaufmanna, je jednou z alternativ trestní právo, jež je založeno na principu viny. Tato vina je vina volní a skutková, předpokládá svobodnou vůli působit vědomě bezpráví a tím se odlišuje od viny rozumové, citové i charakterové. Vina představuje stíhatelné jednání, svobodný prohřešek proti tomu, co je vědomě zakotveno jako právo.

Úkolem trestu , jenž pak následuje, když byl odsouzen přečin, není ani pomsta ani odplata, nýbrž satisfakce. Trest má být zaslouženou odpovědí za provinění a jako takový prostředek nápravy a zároveň umožňuje odsouzenému, aby se od své viny oprostil. Na druhé straně k právu trestnímu postavenému na principu viny je právo zaměřené na terapeutická a výchovná opatření. Princip viny je zde odmítnut jako základ práva proto, že nezohledňuje podíl společnosti na přestupku, tj. chápání činu jako možná nezbytného důsledku společenských souvislostí. Je zde základní předpoklad, že se zlo reprodukuje vlivem společnosti, respektive systému, tu tedy stojí proti předpokladu individuální svobody, sebeurčení. Vina je v tomto případě jakoby odsunuta do pozadí. Ale prý to nevadí. Nestíhat vinu neznamená upustit od pojmu viny. Ten je spíš nutno chápat v přísně objektivním smyslu, nikoli na základě možnosti pachatelova jednání, nýbrž jen z hlediska „objektivně porušené povinnosti, z hlediska požadavků druhých. V trestním právu, které chce upustit od principu viny a stíhatelnosti, už ani trestu nepřináleží funkce satisfakce a oproštění od individuální viny, jež přece přísně vzato vůbec neexistuje, protože příčinou poklesku je společnost, nýbrž jen prevence v zájmu společnosti, tedy tak zvané generální prevence. Základem je zásada „úměrnosti“, jejímž měřítkem se však právě nesmí stát vina. Místo toho se usiluje jednak o praktickou shodu uplatněním základních práv pachatele na straně jedné a ochranou ostatních právních hodnot na straně druhé. A dále je třeba zavést správné prostředky vedoucí k žádoucím cílům, zejména k terapii pachatele. Jak jsme mohli vidět, k pojmu trest se dá přistupovat různě. A jsou nejrůznější alternativy, jakými trest vykonat. Myslím si, že nacisté byli po zásluze potrestání v moderní společnosti odpovídajícími prostředky, tedy soudně. Nabízí se však otázka, zda je to spravedlivý trest. Zda by nebylo lepší uplatnit nejzákladnější potrestání, které je uvedeno již v Bibli – oko za oko, zub za zub.

Ovšem nebyli bychom pak stejní jako ty lidské zrůdy, jež spáchaly až nemyslitelné činy? Patrně. A pak bychom si zasluhovali stejný trest jako oni. Takže by to byl nekonečný kolotoč násilí a krutosti, který by v absolutní podobě znamenal konec lidstva. Proto je asi dobře, že existuje možnost soudů a zákonů, jež se těmito tresty zaobírají. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že zavření do věznice či nějakého nápravného ústavu nemůže smýt jejich hříchy a dostát zadostiučinění pro ty, kterých se to týká. Není však namístě, abych tu rozhodovala o trestu, který si skutečně zasloužili nacisté, jen jsem chtěla nastínit určité možnosti, jakými lze trest pojímat. Domnívám se, že pokud budeme alespoň maličko věřit v Boha či nějakou jinou nadpozemskou autoritu, pak můžeme být od nespokojenosti s jejich potrestáním oproštěni, jelikož po smrti se jim dostane toho, čeho si skutečně zaslouží. My si můžeme jen přát, aby to „peklo“ kam se dostanou, bylo jaksepatří horké.

Možnost a právo na odpuštění

Co je to vůbec odpuštění? Odpuštění znamená vědomé, dobrovolné a jednostranné zrušení závazku či povinnosti. Ten, kdo odpouští, zbavuje toho, kdo je mu dlužen nebo kdo mu ublížil, závazků, které tím vznikly. V terminologii soukromého práva tedy oprávněná osoba zbavuje povinnou osobu její povinnosti. U drobných přehmatů a dluhů se mluví spíše o prominutí, hranice ovšem není ostrá. Povahu odpuštění osvětlují z různých stránek slova. České od-pustit – podobně jako pro-pustit – je odvozeno od slovesa pustit, pouštět a navozuje tedy představu pouta nebo vazby, již oprávněná osoba „pouští z ruky“ a uvolňuje tak osobu povinnou. Řecké af-iémi i latinské re-mittere říká doslova od-pustit, zbavit se něčeho. Podobnou souvislost vyjadřuje latinské ab-solvere a řecké apo-lyó: rozvázat nebo odvázat. Slabší význam vyjadřuje latinské indulgere, povolit, vyhovět. Německé ver-geben souvisí s geben, dávat, a vyjadřuje tedy, že se oprávněná osoba vzdává svého oprávnění. Podobně anglické to for-give a francouzské par-donner, jež se také odvozují od významu dávat.140 Podmínky a okolnosti odpuštění viny jsou patrně formálně podobné jako u dluhu, komplikují se však mnohoznačností pojmu vina. Karl Jaspers rozlišil, jak již jsme si řekli, čtyři roviny viny.

A to vinu kriminální, kterou trestají soudy, vinu politickou, kterou nesou pasivní účastníci zločinných režimů, vinu morální, individuální, s níž se člověk musí vypořádat ve svědomí, a vinu metafysickou, totiž vinu před Bohem. Kriminální i morální vinu může poškozený odpustit pachateli, pokud ji pachatel uzná. Proto se jako podmínka odpuštění obvykle uvádí přiznání, případně i lítost a odhodlání již neškodit. U vážnějších provinění se obvykle očekává i snaha odčinit napravitelné důsledky provinění (satisfakce) a v tradičních společnostech se odpuštění potvrzuje veřejným obřadem, v křesťanských církvích společnou nebo soukromou svátostí smíření. Odpuštění je jediný způsob, který může důsledky provinění definitivně a beze zbytku odstranit ve smíření, obnovení vnitřního míru mezi pachatelem a obětí, proto je odpuštění pro život ve společnosti tak důležité. V moderních společnostech, kde se nepopravuje, je totiž zřejmé, že oba musí dál žít vedle sebe. Na druhou stranu nemůže odpuštění nikdy být automatické a ani příliš snadné, protože by to znamenalo bagatelizování viny. Odpustit tedy neznamená zapomenout, neboť zapomenuté se může kdykoli připomenout a oživit, nýbrž zrušit osten nároku a výčitky, který ve vzpomínce byl. Charles Griswold pokládá odpuštění za způsob, jímž se obnovují vztahy, a děje se podle něho obvykle tím, že si pachatel a poškozený vymění svá vyprávění i stanoviska v dialogu. Pokud se to nestalo a na minulé křivdy se jen zapomnělo, může je nová situace nebo i propaganda znovu aktualizovat, jak se stalo například po rozpadu Jugoslávie mezi Srby a Chorvaty s tragickými důsledky.

Než přistoupím k  závěru kapitoly, tak bych se chtěla chvíli pozastavit nad otázkou odpuštění respektive očisty u G. Schwanové. Ta chápe vinu jako břímě, s čímž je nutné souhlasit. Viník je osamělý, ztracený, izolovaný a neukotvený. Pokud jsme něčím vinní, tak mezi sebou a druhými cítíme napětí, náš pohled se roztěká a my se vyhýbáme přímému očnímu kontaktu. Jistě to všichni znáte, stejně jako já. Díky tomu jsme sami se svou vinou a nejistí ve vztahu k ostatním. Toto je názor psycholožky J. Lindsayové-Hartzové a myslím si, že přesně vystihuje ten pocit, když za něco cítíme vinu. A je jedno, jestli je tato vina, vzhledem k světu, zanedbatelná či nikoli. Vzpomínám si dobře, jak vina užírá zevnitř, a na rozum se vyderou otázky – kdyby, proč apod. Vina je zkrátka břímě a není proto div, že se jí snažíme zbavit. Chybou však je, že hledáme tu nejjednodušší a pokud možno bezbolestnou cestu. Touto bezbolestnou cestou rozumíme předstírání, že ne my, jsme vinní a zodpovědní. Jiným způsobem popření je pak utíkání k cynismu a opovrhování sebou samým, což ale nakonec vede až k sebedestrukci.

Rovněž sem spadá i snaha vymícení daného přečinu, tedy provinění, z paměti, jeho vytlačení až k zapomnění. Také, ve snaze, zbavit se jí, poukazujeme na vinu obecnou, tedy ukazujeme na druhé, čím oni jsou vinní a opět popíráme a z nich děláme obětní beránky. Možností je i mlčet a nepřipouštět si ji. Určitě, kdybychom se zamysleli, nejeden způsob této cesty jsme vyzkoušeli. A je pravdou, že se nám pak jakoby lépe žilo, ale ve skutečnosti, kdybychom nahlédli, tam dovnitř, do svého nitra, zjistili bychom, že jsme nic nevyřešili. Ona je tam stále a bude, než najdeme tu pravou stezku k odpuštění. A jaká tedy je? V tomhle si myslím, že se v podstatě Jaspers i Schwanová shodují. A já se nemohu než přiklonit. Očista je cestou člověka jako člověka, kdy prostřednictví rozvinutí myšlenky viny je jen momentem. Neděje se tak vnějšími činy, vnějškovým odčiňováním či magií, ale je to vnitřní pochod. Nelze jej jednou provždy vyřídit, ale je to neustávající proces, v němž se člověk stává sebou samým. Je to věc naší svobody. Stále znovu stojíme na rozcestí, kdy jedna cesta vede k očistě a druhá do nečistoty.

Očista není pro všechny táž, každý jdeme svou vlastní cestou. Cesta zbavení se viny je tedy dlouhá a nikdy nekončící. Je to cesta do hlubin naší duše. Nakonec bych ráda zmínila knihu Slunečnice, od S. Wiesenthala, který se také zabývá otázkou viny a odpuštění z dob nacismu. Vychází ze svých zážitků, což je vždy zajímavější, než jakákoli teorie. Velmi mě upoutala poslední část knihy, kde si autor klade otázku, zda měl odpustit esesmanovi, který se mu vyznal ze své viny, před tím než zemřel, zda by mu vůbec někdo odpustit měl a směl. Klade tuto otázku mnohým intelektuálům, potažmo vlastně nám všem, kteří se k ní vyjadřují. Já nechci vypisovat jejich názory ani vás ovlivňovat svým a ani nezmíním jeho rozhodnutí, spíše bych ráda nechala tuto otázku bez odpovědi, abychom se my všichni mohli sami zamyslet, co bychom učinili v jeho situaci a zda jsme příslušní k tomu, abychom vůbec odpuštění mohli dát, a máme-li na to právo, když ti, jichž se to týká, učinit tak nemohou.

Shrnutí

Tak tedy na výše uvedených stranách jsme se zabývali otázkami morálky, viny, trestu a odpuštění. Nyní si pojďme ve stručnosti připomenout nejzákladnější poznatky, ke kterým jsme došli. Na počátku jsme se podívali blíže na morálku. Morálka je tedy jakési správné chování, které neubližuje, je nesobecké, upřímné a hlavně „dobré“. Ve výsledku jsem došla k názoru, že základem „správné morálky“ je, dle Hasse empatie, jež má být pěstována od dětství. Je to schopnost vcítit se do druhých lidí, vcítit se do jejich bolesti či radosti a být v určité míře schopni prožívat to, co prožívá někdo jiný. Tohle bychom mohli jinak nazvat jako soucit. Ten je tak charakteristický pro nás, lidi. To je to, co nám pomáhá v cestě, jak se stát vskutku „morálním člověkem“. Zároveň si však musíme dávat na své emoce také pozor, protože stejně jak nám mohou pomoci, mohou být i překážkou v této cestě hledání.

Tato cesta je hodně obtížná, jelikož emoce v nás mohou vyvolat negativní reakce. Když jsme naštvaní, rozčilení a především, když nevěříme sami v sebe, jsme jakoby v mlze a ztrácí se nám pod rukama schopnost empatie a soucitu. Musíme nalézt vyrovnanost, abychom se mohli opět vydat k vysněnému ideálu – morálnímu člověku. A proč ideálu? Jelikož se domnívám, že opravdu morální osoba je vskutku jen vzdáleným snem, protože každý člověk se nějaké, byť minimální amorálnosti dopustil.

Ale i přesto je důležité ba nutné, abychom se stále snažili tohoto ideálu dosáhnout, protože jenom tak můžeme být spokojení v životě svém i ve společnosti jiných. Neopomněli jsme ani nacistickou morálku, jež vycházela z tradiční morálky, která ale byla přeformována ve „zlou“, tedy takovou aby se hodila do plánů nacistů. Kdybychom vzali v potaz, že nacistická morálka nahradila tu klasickou, možná bychom dokázali pochopit, že se k ní lidé přiklonili, když se původní „dobrá“ morálka vytratila, ale tomu tak nebylo.

Podle Schwanové zůstala v povědomí lidí stále, a to je na tom nejděsivější. Lidé věděli, že konají zlo, ale přesto stále pokračovali a co víc, souhlasili, i když jen třeba navenek, s činy nacistů ba po nich i bažili. Toužili o nich číst a snad je to i zrůdně uspokojovalo. Naštěstí se však tradiční morálka s porážkou nacismu vrátila mezi lid, i když to stálo milióny životů. Další kategorií, s níž jsme se setkali, byla vina. Zde jsem se pokusila dopracovat k závěru, jestli můžeme dávat německému národu, potažmo všem národům kolektivní či historickou vinu za činy nacismu. Myslím si, že vina je jasně charakterizována jako odpovědnost někoho za něco.

Nakonec s pomocí knih jsem došla k názoru, že můžeme nalézt historickou vinu, která je neoddiskutovatelná, protože to, co se stalo, je zkrátka součástí naší historie a my nemůžeme toto zjištění popírat. Kolektivní vinu pak můžeme spatřovat na národu jako celku, jelikož oni zvolili vládu, která pak zosnovala ony děsivé skutečnosti, jež se odehrály. Kolektivně nejsou odpovědni za činy jednotlivců, ale za to, že dopustili rozmach nacismu, tím že ho zvolili jako vedoucí ideologii ve svém státě. V otázce trestu jsem nechtěla posuzovat, zda nacisté byli potrestáni tak, jak by měli, ale spíše jsem snažila nalézt různé způsoby trestů, z nichž si každý může zvolit ten, který je podle něj pro nacisty optimální.

Ovšem je otázkou, zda vůbec máme takové právo, jelikož ti kteří by měli vybrat odpovídající trest, jsou již dávno po smrti, potažmo přeživší nedostali možnost se k tomu vyjádřit. My ostatní, dle mě, můžeme jen doufat, že ten pravý trest přijde pak od toho „nejvyššího“, jež jako jediný má skutečně právo trestat. A nakonec odpuštění. Máme právo odpustit činy našich předků? Myslím si, že ne.

Toto právo mají pouze ti, jež jsou však bohužel na jiné straně světa. My se máme snažit nalézt v těch děsivých událostech, jež nacismus přinesl, ponaučení, abychom, když se proti něčemu proviníme, obrátili do svého nitra a hledali sebe sama. Nesmíme zavírat oči nad vinou a potlačovat ji, ale hledat odpuštění ve svém nitru.

Současnost nacistického smýšlení

V poslední kapitole se nakrátko zastavíme u otázek týkajících se současnosti nacismu. Zda bychom jej stále našli v našem okolí, byť třeba v pozměněné podobě. A čím to vůbec je, že se někteří lidé stále kloní k myšlenkám takové zvrácené ideologie. Cožpak se tu někde skrývá taková osobnost, jako byl Hitler? Jak to, že nebyl nacismus usmrcen, stejně jako bylo v jeho důsledku zabito mnoho nevinných lidí? A také se podíváme na možnosti, jak bojovat proti nacistické a jí podobné ideologii. Zda vůbec máme nějaké takové prostředky a možnosti.

Stálá fascinace nacismem

Nacismus dnes? Je tu stále mezi námi nebo zmizel v propadlišti dějin? Stačí se jen podívat na televizi a nejméně jednou týdně se objeví zmínka o pochodech neonacistů židovskou čtvrtí nebo o střetech neonacistů s Romy. Již samotné slovo neonacismus nám jasně říká, z čeho pochází a velké míře čerpá, jen je zkrátka „nový“. Ale proč se k němu lidé kloní, cožpak neznají smutnou historii nacismu?

Myslím si, že byť jí znají, tak ji nezažili na vlastní kůži a to je ten zásadní problém. Přála bych jim, aby zažili den v koncentračním táboře a pak by jistě rychle utíkali daleko od neonacismu. Myslím si, že tím, že žijeme, jak jsem již jednou uvedla, v multikulturní společnosti a světě, tak to působí negativisticky na „slabé“ povahy. A co že je to vlastně multikuturalita? Učení o tom, že je třeba se naučit žít i s ostatními etniky či kulturami. Toto učení k nám dorazilo nejspíše ze západu a USA. Prostě rozdílnost a její akceptace je "v kurzu". V případu Ameriky, která sama zažila a pořád mnohde ještě zcela neukončila období "kuklux" klanu. Na jedné straně tam jsou lidé, kteří se těchto svých myšlenek nevzdali a na straně druhé se učí o multikulturalitě. Ano multikulturalita je hezká, ale méně je již zajímavé mít vše "pelmel" zamotáno na jednom místě. Poté se nelze divit, že vznikají třenice.


Stále více se poté tyto snahy (snahy o multikulturalitu) příčí ve spojitosti s etniky, které nesdílejí naše - západní - hodnoty. Něco jiného asi bude přistěhovalec z Česka ve Velké Británii (zapadne nejspíše bez větších problémů) a něco jiného bude přistěhovalec z Iránu. Každý z národů si chce uchovat svou národní identitu, které je tímto narušena, a to je právě nebezpečné.

A nabízí se otázka. Proč bych se jako obyvatel a člen určitého majoritního etnika, národa měl učit žít a poznávat jiné etnika, když tyto původně v mé zemi nežily? Třeba se mi vůbec nechce. Kde zmizela svoboda volby. Zde se dostáváme k problému jak vlastně tyto minoritní etnika, národy v národech vznikají. Dochází zkrátka ke stěhování národů.

A jediné východisko pak tito lidé často spatřují v nacistické ideologii, která právě ryze „národní“ stát chtěla vytvořit. S tím, že nacismus se opíral o „německé nadlidi“ a neonacismus pak je vázán na danou zemi a původní obyvatele daného státu. Všichni ostatní jsou špatní, jsou to přivandrovalci a oni se jich chtějí zbavit. Když se hlouběji zamyslíme, tak nevím, zda jsme doopravdy spokojeni s takovou mírou přistěhovatelství, která dnes postihuje nejen náš stát, ale většinu vyspělých zemí, zejména pokud si vzpomeneme na nějaké „problémové lidi“ v našem okolí.

Také se nám to pravděpodobně zcela nelíbí, ale zvolit cestu nacismu potažmo neonacismu je natolik krajní řešení, že ho nemůžeme chápat ba ani tolerovat mezi námi. Ano, žijeme v demokratické společnosti, ale i demokracie by měla mít své hranice a domnívám se, že alespoň náš stát má značné rezervy v boji proti těmto extremistickým hnutím. Měl by tvrději zasáhnout, aby vůbec nemohlo vzniknout, jelikož je otázkou, zda se někde neskrývá nový Hitler. Taková charismatická osobnost, jež by si podmanila širší vrstvy veřejnosti. Multikulturalita je dobrá na jedné straně, když nám pomáhá učit se žít vedle rozdílných národů a rozvíjí naše kulturní znalosti, ale na straně druhé je opravdu problémem, protože ne všem se to zamlouvá.

A my musíme jen věřit, že nenajde chvíle, kdy původní národy ve vlastní zemi řeknou dost, již nechceme „jiné“, chceme být opět svými pány ve své zemi. A rovněž musíme v této souvislosti věřit, že se nestaneme cizinci ve vlastní zemi, což by pak dávalo šanci opětovnému zrodu nacismu či podobného světového názoru.

Neonacismus

Neonacismus je politická ideologie a představuje fúzi panárijského rasismu a antisemitismu s militantním antikomunismem a vůdcovským principem nahrazující demokracii. Ideologicky navazují na rasovou koncepci Hitlerova Německa a okrajově se dovolávají italského fašismu či jihoafrického apartheidu. Významnou roli zde ovšem hrají i proklamované návaznosti pseudohistorického charakteru, kdy se neonacisté často odvolávají na starogermánskou či keltskou historii, avšak i ty v zásadě kopírují původní hitlerovskou doktrínu.

A kdy vlastně vznikl? Domnívám se, že lze jeho kořeny vidět krátce po válce, kdy zastánci Hitlera vystupovali s podobnými projevy jako on a hlásali jemu podobné názory. Jen se na to podívejme. Houf podivínů ve stejnokrojích Hitlerových úderných jednotek rozdával kolemjdoucím brožurky se zanícenými výzvami, jako třeba: „Prokomunistický, Židy ovládaný tisk vám vymývá mozky!“

Další, kdo stál za, byť poraženou, nacistickou ideologií a znovu ji hlásal byl ku příkladu F. Yockey, který napsal příručku, pro intelektuální příznivce neonacismu a podobných ideologií, Impérium. Například zde vyjádřil radostné poselství pronásledovaným nacistům, které v době, která pro ně byla krajně nepříznivá, vyzval, aby se zapojili do „celosvětového historického boje“. Dále třeba zdůraznil, že zničení národně socialistického Německa bylo jen dočasnou prohrou, jež dláždí cestu k budoucímu triumfu:

„Duše západu, obohacená a tříbená porážkou a katastrofou, povstává z trosek s vůlí nezlomenou a v duchovní jednotě čistší než kdykoli dřív….Musí hledět do budoucna, musí věřit i tehdy, kdy je to na chvíli zdánlivě beznadějné, být poslušná až k smrti, bojovat až do konce a nikdy se nepoddat. Posilou jí je vědomí, že proti heroickému duchu je každá materialistická síla bezmocná.“

A takových stálých uctívačů ďábelského Hitlera bylo nemálo. A vlastně v současnosti jsou stále. K tomu se ale dostaneme o něco později. Nyní se pojďme zabývat neonacismem ještě blíže, abychom si ujasnili, co vlastně obnáší. Neonacismus se řadí k extremismu, chcete-li pravicovému extremismu popřípadě radikalismu. Ale i když je význam těchto pojmů často zaměňován a využívají se jako synonyma, není tomu tak, jak se shoduje množství autorů. Myslím si proto, že je důležité podívat se na samotné pojmy extremismu a radikalismu, abychom si jejich význam ujasnili. V běžné mluvě se obvykle slovem extremista označuje člověk zastávající politické názory, které jsou v dané společnosti neakceptovatelné.

Nebo představuje střechový pojem pro všechny ideologie, které vystupují proti stávajícímu režimu bez ohledu na to, z jakých pozic režim kritizují. Uwe Backes a Eckhard Jesse zase chápou politický extremismus jako antitezi k demokratickému ústavnímu státu a v tomto směru slouží tak pojem k označení antidemokratických názorů a činností. Dále se extremismem zabýval třeba V. Čermák, jež říká, že o politickém extremismu je snad možno konstatovat, že je stár jako lidstvo samo, přesněji řečeno, jeho existenci lze zaznamenat již v období vzniku a postupného etablování politických útvarů, tedy v období, kdy se člověku podařilo alespoň z části se vymanit ze sevření masivní vnější nedostatkovosti, dosud převážně eliminující některé projevy jeho ambivalence, nedostatečnosti a také destruktivity.

Vyplývá z toho, že extremismus je starý jako lidstvo a má určité společné znaky, jež lze nalézt ve všech údobích. Extremismus je tedy jakékoli snažení, které směřuje proti stávajícímu politickému řízení, ale není politickou doktrínou ani ideologií, je dynamickým jevem přičemž to, co bylo v minulosti považováno za extrémní dnes, nemusí být a naopak. Pro naše potřeby budeme uvažovat o extremismu jakožto ideologii nebo aktivity směřující proti demokratickému zřízení.

Pravicový extremismus se pak často projevuje jednostranným vyšším hodnocením vlastního etnika, rasy či národa a ve snižování skupin, které jsou jiného druhu či cizí. Extremismus se dá dělit do různých kategorií ,náboženský, kulturní a další. Pro nás je podstatný tzv. etnický extremismus, kdy je využíváno nedemokratických metod, tedy i násilí a je hlásána kulturní a politická výlučnost etnika, často je spojené i se separatistickými požadavky.

Radikalismus je pak obvykle chápán jako souhrn politických názorů, jejichž aplikace na společnost by vedla k rozsáhlým změnám, avšak nikoli k likvidaci demokracie jako takové.Popřípadě lze radikalismus chápat jako mezistupeň mezi extremismem a demokracií a je relativně rozšířené a uznávané. V tomto rámci radikalismus ještě spadá do oblasti tzv. ústavně-konformního spektra, definovaného pomocí svobodného demokratického zřízení.

Jak lze vidět, obě teorie se v zásadě shodují. A my jsme si měli uvědomit, že neonacismus spadá skutečné do pravicově extremistického hnutí a nikoli jej nelze nazývat radikální ideologií. Značnou část neonacismu pak tvoří antisemitismus. Podle J. Svobodové je antisemitismus – obecně shrnuto – postoj, jehož subjekt postrádá individuální hodnotící kritéria a pomocí kritérií vzniklých utvrzováním vlastní skupinou se nepřátelsky staví vůči objektu, jehož individuální rysy a vlastnosti nedoceňuje, přehlíží nebo popírá a naopak mu přisuzuje rysy a vlastnosti odvozené svou vlastní skupinou vytvořeného obecného modelu. Antisemitismus v podstatě nepotřebuje skutečného konkrétního příslušníka židovského etnika, národa nebo víry, stačí mu po staletí utvářený a staletími petrifikovaný model Žida, který aplikuje na celou židovskou populaci, každého jejího příslušníka a často i na všechny ne-Židy, kteří z jakéhokoli důvodu vzbuzují antipatie. Antisemita tedy své vlastní vnímání blokuje před mnohotvárnou skutečností, ale svým konáním a počínáním se k této skutečnosti vztahuje, ztěžuje a ztrpčuje její prožitek všem, kteří jakkoli zapadají do jeho modelu Žida.

Myslím si, že tato definice je více než výstižná. Tento „starý“ antisemitismus se po druhé světové válce mírně přeformoval v tzv. nový antisemitismus, který se obohatil o prvky antisionismu, tedy odmítání existence židovského státu a o popírání holocaustu. Mezi nejznámější popírače holocaustu pak patří Němec Ernst Zundel a anglický historik David Irving.

Celé dějiny neonacisté vnímají jako dějiny rasového boje. Židé si v jeho průběhu vytvořili několik institucí, které jim mají pomoci jejich odpůrce porazit, spadá sem křesťanství a jeho láska k bližnímu, komunismus a liberalismus a samozřejmě demokracie. Posledním důležitým prvkem, jež Židé podle neonacistů vytvořili, aby si podřídili Árijskou rasu, je humanismus a s ním spojená migrace a multikulturalita. Tohle vše je nutné zničit, aby bylo možno Židy vyhladit.

V mezinárodní politice dokonce neonacisté věří, že Židé ovládají OSN a mají hlavní vliv i v USA, kde ovládají zase NATO a snaží se ustanovit nový světový řád, ve kterém budou vládnout světu. A aby toho nebylo málo, tak neonacisté věří, že Židé ovládají i všechny vlády euroamerických států.

Neskutečné, co člověk dokáže vymyslet, aby si uhájil takový světový názor jako je neonacismus. K tomu není co dodat. Snad jen – absurdní. Jak jsme si řekli neonacismus staví na myšlenkách iracionalismu, sociálního darwinismu. nacionalismu, absolutního státu, vůdcovského princiou, rasismu a antikomunismu.

Neonacisté nekladou hlavní důraz na národ, ale na rasu a představují tak extrémní případ etnického potažmo rasového nacionalismu. Jsou tak militantními rasisty a antisemity a otevřeně se k tomu hlásí. Hlásají rovněž odpor k imigrantům, požadují trest smrti pro drogové dealery a homosexualitu pokládají za zvrácenou, jež je třeba trestat. 

Rovněž hlásají tvrdý postup proti komunistům. Neváhají sáhnout k násilí vůči těm, které pokládají za nepřítele a nemusí to být jen Židé, ale spíše příslušníci určitých etnických menšin a protivníci z opačného politického spektra, antifašisté, anarchisté a komunisté. Chtějí uskutečnit tzv. „Bílou revoluci“ jež by měla zbavit svět Židů a jejich přisluhovačů z nižších řas, zlikvidovat demokracii, humanismus, liberalismus a komunismus a nastolit vládu árijců sjednocených pod vládou Vůdce, ten by měl být schopen překonat „chaos demokracie“ a dát národu pevné a jasné vedení. I když se nezaměřují jen na Židy, tak právě oni jsou na prvním místě jejich zájmu.

Právě Židé mají, podle nich, esenci veškerého zla, a proto je nutné je vymýtit. Současnou biblí neonacistů jsou Turnerovy zápisky Williama L. Pierce, kde popsal fiktivní konflikt mezi neonacisty a federální americkou vládou, která je ovládaná Židy a nakonec bude poražena. Objevují se zde podobné motivy jako u Hitlera. Například se zde říká, že nacistický řád je zcela přirozený a hlavní překážkou jsou Židé, a tak se musí nemilosrdně vyhubit.

Pro neonacisty je rovněž důležitá jejich image. Neonacista bývá potenciálním příznivcům představován jako silný, neohrožený a hrdý bojovník, potomek dávných válečníků, který s požehnáním dávných bohů bojuje za bílou rasu proti všem jejím nepřátelům, v první řadě pak proti Židům.

Neonacisté obvykle nevytváří politické strany, běžnější jsou subkulturní-politické skupiny, z nichž nejvýznamnější jsou zejména skupiny Blood and Honour a Hammer Skinheads s mezinárodním dosahem.

U nás je to zejména neregistrovaná organizace Národní odpor. Neonacistické skupiny představují sociální segment, jejhož fungování se blíží sektám, kladouc důraz na sebezáchovu a autoreprodukci. Pojítkem pak není politika, ale subkultura rasistických skinheads. Důležitá je sdílená vnější image a tzv. White Power Music, přičemž hudební formace mají pro neonacisty zásadní význam, a to v celosvětovém měřítku, jelikož šíří ideologické poselství a utužují pocit jednoty. Pro neonacisty je důležitá krev, respektive barva kůže, na zemi původu jim nezáleží.

Na závěr se pojďme podívat na neonacistickou, značně propracovanou, symboliku, Je významná proto, že pro neonacisty je velmi důležitá sebeidentifikace. Například používají tzv. barevný kánon červená-černá-bílá, tedy barvy nacistické vlajky, jež nejsou trestně postižitelné. Často se objevují i německé válečné kříže. Zástupným symbolem je pro ně např. keltský kříž, jež je často užíván místo zakázané svastiky.

Keltský kříž je symbolem tzv. Černé internacionály, mezinárodní organizace neofašistických a neonacistických skupin se sídlem ve Španělsku. Ze zahraničních symbolů se objevují symboly Ku-Kux-Klanu a Afrikánského hnutí odporu z Jihoafrické republiky. Mezi nově vytvořené pak patří znaky lokálních organizací a skupin.

Ze starogermánských symbolů se využívají zejména runové znaky, jako je tzv. Thorovo kladivo, což je ochranný amulet, samotný však s nacismem ani neonacismem nemá žádnou souvislost. Vzhledem k tomu, že neonacistické hnutí je úzce propojeno s rasistickou odnoží skinheads, je logické, že i jeho symbolika je skinheadskou ovlivněna. Image samotných neonacistů je jak skinheadská tak polovojenská, stejně jako bychom našli podobné tvary písma či oblíbené oděvní značky.

Vidíme, že neonacistická ideologie je stejně děsivá jako nacismus. Jeden podstatný rozdíl tu ale, zatím je. Nepřerostla v nezvladatelnou bestii požírající vše živé, byť má na svém kontě také desítky životů. Je otázkou zda jednou najde svého magického řečníka, jako nacismus Hitlera, a nenastane další genocida. My můžeme jen doufat, že se tak nestane a bojovat proti jakýmkoli formám extremismu informovaností a osvětou. Protože jak se zdá, na nacismus a neonacismus jsou zákony krátké, byť existují stále tu neonacismus je a jeho příznivci se jen tak neztratí.

Nástroj proti nacismu a násilí

Na následujících stranách budu pátrat po nějakých nástrojích stojících proti nacismu. Nebudu se ovšem zabývat zákony, které jak víme, existují, ale zdá se, že stejně nemají moc ukončit extremistická hnutí jako je neonacismus, protože se dokáží dobře přetvařovat. Chtěla bych se zaměřit na jiné, alternativní cesty, jež snad tuto, byť malou, možnost poskytnou. Eugen Haičman se zabýval stejnou otázkou, zda existuje nějaký nástroj proti nacismu a násilí. Než nalezneme spolu s autorem odpověď, musíme postupovat trošku obšírnější cestou, stejně jako on.

Haičman nejdříve ukazuje jak se stát tím pravým diktátorem, a to v ironickém smyslu. Kdybych byl politikem a chtěl ve své zemi nastolit diktaturu, postupoval bych takto. Především bych se musel poučit z chyb svých předchůdců, jako byli Hitler, Lenin, Stalin apod. Tyto chyby bych nehledal v jejich písemných dílech ale v jejich činech. Každý politik, který se chce stát diktátorem, si totiž musí osvojit schopnost jinak mluvit a jinak jednat. Výše uvedení pánové jí měli v dokonalé míře. Jestliže fakticky pokládám Hitlera a Stalina za své vzory, formálně se od nich musím naprosto distancovat, jinak bych se zdiskreditoval. Tak jako to učinil Stalin ve vztahu k Hitlerovi. Tím se ale jejich dějinný neúspěch stává mým esem v rukávě. Chci-li omezit svobodu slova, nedovolím číst své idoly.

Autor říká, že tím zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Jednak, že je nutno zabránit druhým v bližším seznámení se s jejich dílem a tím se budou držet ve strachu z návratu fašismu či komunismu. Po přečtení Mein Kampfu totiž každý soudnější člověk pochopí, že problém německého nacismu je složitý a že sama kniha je snůška blábolů, která je určená jisté inferiornější vrstvě obyvatelstva (v současné době tuto úlohu plní televizní reklama a sportovní utkání). Zároveň si ale zákazem takovýchto knih připravím podmínky pro zákaz jakýchkoliv knih. Chci totiž ovládat lidi a to znamená, že jim musím zabránit za každou cenu udělat si na cokoliv vlastní názor. Snažím-li se ovlivnit myšlení druhého, musím tomu dát legitimitu, musím vytvořit zdání, že jednám v nějakém vyšším zájmu.

Mým předchůdcům chvíli trvalo, než pochopili, že než revoluce a její nezákonnosti je lepší uchopení moci legitimní cestou a vytvoření takových zákonů, které jí upevňují. Ale jak jsem již napsal, učím se především z jejich chyb, ne knih. Naše zákonodárství, které stojí na pilířích středověké inkvizice a zákonů carského Ruska mi pro mé zvrácené cíle skýtá mimořádně kvalitní podhoubí. Mohu být stokrát přesvědčen, že by bylo efektivnější nahradit naše soudce počítači PC 286 z odpadového kontejneru a program, který by rozhodoval stejně formálně podle litery, ne ducha zákona jako oni, mi zhotoví žák třetí třídy základní školy za balíček žvýkaček.

Své přesvědčení si musím nechat pro sebe a naopak práci soudů vyzdvihovat. Dále hovoří o tom, že každý diktátor potřebuje své pomocníky, jež jsou velmi důležití. Rozděluje je do tří kategorií. První jsou podle Haičmana „snaživí hlupáci“. To jsou lidé, kteří sice vše myslí dobře, ale nejsou schopní přijmout relativnost svých vlastních pravd ve vztahu k pravdám jiným stejně platným. Jejich snahu napravit svět musím dokonale proměnit ve snahu o dosažení svých nízkých egoistických cílů.

Není to tak těžké, stačí je správně nasměrovat. Příklad. Všichni teoretici, kteří studovali velké totalitní systémy dvacátého století, pochopili, že jejich skutečnou páteří nejsou psychopaté jako Hitler, ale normální "slušní" občané. Hannah Arendtová, která sledovala proces s Eichmannem, došla k závěru, že se nejednalo o žádného výjimečného zločince, ale o docela obyčejného byrokrata, který jen poctivě plnil úkol, kterým byl pověřen. Kolik takových Eichmannů potkáváme? Kolik byrokratů nám denně znepříjemňuje život, protože na to mají pokyny, kterých se musí za každou cenu držet? Chci-li tedy zmanipulovat snaživého hlupce, ukáži mu jednoduše směr k nějakému reliktu doby minulé, např. k Hitlerově knize a tím dosáhnu, aby ti skutečně nebezpeční měli klid pro své mnohem destruktivnější chování. Následně uvádí druhou kategorii pomocníků. Ty nazývá nemyslící nástroje. Jsou jimi byrokraté právě typu Eichmanna, bez kterých se neobejde žádná racionální administrativa.

Patří mezi ně soudci, kteří zavírají děti za pár kytek trávy, jelikož zákon to nařizuje nebo nekompromisně trestají vydavatele bezcenné pornografie. Jako diktátor si jich musím cenit a jejich výkony vyzdvihovat i když jimi lidsky pohrdám více než těmi prvními. Poslední, třetí důležitou kategorií "spolupracovníků" jsou pak všeho schopní kariéristé. U těch musím být na pozoru, aby nebyli náhodou chytřejší než já a nepřerostli mi přes hlavu. Také se jich po splnění své funkce musím ihned zbavovat.

A nyní se konečně dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu, co autor chtěl říci, ba co chtěl poradit, aby společnost již nikdy nebyla zachvácena nacismem nebo jemu podobnou ideologií. Haičman říká, že nechce být diktátorem, že jen chce upozornit na charakterové typy lidí, jež jsou nebezpečné pro společnost a demokracii, byť by byli „jen“ diktátorovými pomocníky. Podle sociologických průzkumů má v sobě každá společnost asi pět procent psychopatických jedinců, jako byl Hitler. Těch zbývajících devadesát pět procent může a nemusí vytvořit podmínky pro to, aby se dostali k moci.

Omezení svobody slova je jedna ze základních podmínek pro. Dále říká, že mnohem důležitější než zákazy, je to, aby v naší zemi vzniklo prostředí, kde nemohou zvrácené ideje přežívat. V prostředí cenzury se jim naopak daří velmi dobře. Je-li nosnou hodnotou nějaké ideologie pudová nenávist, není ani tak důležité, proti komu je tato nenávist namířena. Důležité je jen, aby se mohla projevit. Na fotbalových a hokejových utkáních mnoho lidí běžně ventiluje své skryté agrese. Kvůli tomu, ale nikdo soudný nezakáže sport. Napadlo někdy někoho v poslední době, že volání po znovuzavedení trestu smrti je ukazatel skryté agresivity ve společnosti? To nemá nic společného s právem či spravedlností. Tento zdánlivě okrajový fenomén je ve skutečnosti značně nebezpečný. Při nedávných demonstracích v Praze volal jeden z politiků po použití ostrých nábojů. Ten politik je mimořádně schopný a dovede vycítit náladu společnosti, která je krmena televizí. Právě jistá "nálada společnosti", jistý stav vědomí lidí vytváří podmínky pro nástup politických gangsterů. Tento stav vědomí se dá určitým způsobem popsat. Základem je pocit nejistoty. Onen pocit je důležitější než skutečný stav věcí. U nás nikdo nehladoví, životní úroveň je relativně slušná. Celé se to odehrává spíše v psychologické rovině. Ostatně i ekonomové vědí, že mezi lidským štěstím a životní úrovní není přímá souvislost. Sebevražednost na bohatém severu je vyšší než na chudém jihu. Pocit nejistoty, zklamání, frustrace mnohdy nutí člověka k hledání vnějšího nepřítele. Carl Gustav Jung to nazývá projekcí Stínu. Své vlastní chyby a nedostatky vidím jinde a na jiných. Je nepodstatné, vidím-li je na židech jako Hitler nebo na Václavu Havlovi, centrální bance, či politice třetí cesty, jako jeden náš politik. Podstatné je, že "agnus dei" je nalezen a případě obětován. Nebezpečí, že se u nás ujme nějaká zvrácená ideologie a že se k moci dostane zvrácený politik, můžeme potlačit, jen když vytvoříme průhledné prostředí, kde si budou různé ideje svobodně konkurovat a v němž ty zvrácené nenaleznou úrodnou půdu. Takové u nás není a zákazy jej ještě nikdo nevytvořil.

K tomu, co bylo výše uvedeno, se domnívám, není, co dodat. Snad jen jakési přání, abychom si toto všechno brzy všichni uvědomili, zejména naši vrcholní představitelé, a vytvořili tak ono „krásné prostředí“, kde nebude jediné místo pro vznik nacistické či jí podobné ideologie.

Shrnutí

Co říci závěrem. Nacismus není mrtev jako jeho největší propagátor Adolf Hitler. Byť v mírně pozměněné podobě jako neonacismus je stále mezi námi. Ale proč? Domnívám se, že základním problémem je dnešní multikuluralita společnosti. 

Byť je na jedné straně prospěšná a pomáhá nám pomáhat poznávat ostatní kultury, národy či rasy, na druhé straně je však potíž v tom, že tím, že se skoro stávají z původních národů menšiny ve vlastním státě, tak to vyvolává v lidech obavy. Strach, že se stanou cizinci ve vlastní zemi, ba možná se jako národ zcela vytratí. A to je pak může vést k tomu, že hledají takovou ideologii, jež jim poskytne možnost vybudovat čistě národní stát a právě takovou ideologií byl nacismus a je neonacismus.

Právě on chce čistotu rasy v národním státě, bohužel však prostředky k tomu volící jsou nanejvýš špatné. My můžeme chápat obavy těchto lidí, že přijdou o své místo na slunci, ba co si budeme říkat, nemáme strach snad také? Ale nemůžeme již tolerovat či mít pochopení pro způsob jakým toho chtějí dosáhnout. Cesta neonacismu dlážděná antisemitismem a rasismem je hrůzná, a když si uvědomíme, co v dějinách toto hnutí způsobilo, nemůžeme, zůstat nečiní.

Měli bychom informovat tyto nové nacisty o hrůzách, jež nacismus způsobil, vytvořit, jak říká Haičman průhledné prostředí, kde již nebude pro takovou ideologii místo. Jak je vidět zákazy v podobě zákonů stejně k ničemu nevedou a neonacismus si vesele bují dál. Proto je třeba hledat odlišnou cestu informovanosti a otevřenosti světa, abychom zastavili tento neonacistický trend. Myslím si, že není třeba opakovat, co bylo napsáno o neonacismu, jelikož se domnívám, že vše podstatné je vystihnuto v kapitole o neonacismu. Snad jen, že je stejně hrozivé jako nacismus a my všichni bychom si toto nebezpečí měli uvědomit a nestát jen se svěšenýma rukama, dívajíc se na to, jak se toto hnutí rozmáhá. Každý jeho projev by měl být tvrdě odsouzen, nejen zákony a soudy, ale především námi obyčejnými lidmi, jelikož demokracie je vláda lidu a my jsme ti, jež rozhodují. Kdyby lidé v tehdejším Německé republice řekli ne, nikdy by se žádná genocida a možná ani druhá světová válka nestala. To si musíme uvědomit. A nyní, vzhůru do boje proti takovému extremismu!

{jacomment on}