Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Pravidelně co půl roku já a moje rodina jezdíme na dovolenou. Tady Vás však musím zastavit v domění, že létáme či utrácíme v zahraničí. K radosti své máme rádi tuzemské pobyty a především s ohledem na nevlastnictví rekreačního objektu využíváme pronajatých chalup v různých částech naší rodné vlasti.

 
Chalupářství je jednou z významných forem venkovské turistiky, která existuje již desítky let. Jde o takový druh cestovního ruchu, který je definován jako vícedenní pobyt na venkově spojený s rekreačními aktivitami. V Česku má zájem o venkov tradici zvláště od doby národního obrození, v širším měřítku se pak tento typ rekreace ujímá v 60. letech. Tehdy dochází k využívání a renovaci tradičních, případně památkově chráněných objektů, ale i dalších objektů spjatých s klasickou venkovskou společností. Mnozí sociologové i další odborníci v této souvislosti upozorňují na skutečnost, že dochází ke změně priorit lidí, takže za socialismu nezastupitelný víkendový pobyt na chalupě je v dnešní době nahrazován takzvaným shoping binge, tedy pravidelnými víkendovými pobyty v supermarketech a dalších obchodních centrech.

Úvod

Chataření a chalupaření dorostlo v České republice v průběhu 20. století do pozice fenoménu z kulturního, ekonomického, ekologického, ale i sociologického hlediska a o Češích se tak často hovoří jako o národu chatařů a chalupářů. Přímou či zprostředkovanou zkušenost s jejich využíváním má nejméně polovina české populace a objekty druhého bydlení představují 20 % z úhrnu všech obytných staveb. Avšak to, co činí české chataření a chalupaření v mezinárodním srovnání výjimečné, není ani tak jejich kvantitativní stránka.   Výjimečný je zejména význam a pozice, které zaujímají v oblasti využívání volného času a životního stylu jednotlivých obyvatel i celé společnosti v jednotlivých historických etapách. Různé formy druhého bydlení jsou rozšířeny, někde dokonce více než v Česku, i v ostatních evropských zemích. Typické jsou především pro skandinávské země, Francii, Německo, ale i USA, avšak důvody a způsoby jejich využívání jsou do velké míry odlišné od druhých bydlení v Česku. Tyto objekty jsou obecně charakteristické svoji jednoduchostí a strohostí, jelikož jsou využívány zejména pro nárazové, přechodné, méně pak víkendové přespání a bydlení. České chaty a chalupy jsou naopak exteriérově a interiérově velice rozmanité, jsou využívány celoročně a spíše na delší časový úsek a pro jejich majitele často představují skutečný druhý domov.

Chataření a chalupaření se v Česku začalo masově rozšiřovat od počátku 60. let 20. století a svého vrcholu dosáhlo v průběhu 80. let 20. století. V těchto letech obsadilo přední příčku v oblíbenosti způsobu trávení volného času a dodnes zaujímá své specificky významné místo v životě českých obyvatel. Hlavní příčinou vzniku a oblíbenosti chataření a chalupaření bývá často označována politika socialismu s jejím nejcitelnějším dopadem na život jedince, omezováním individuálních svobod. Avšak toto vysvětlení je ze sociologického hlediska nedostačující a problematiku chataření a chalupaření dosti zjednodušuje. Socialismus sám o sobě nezapříčinil jejich vznik, jelikož historické kořeny druhých bydlení na českém území lze vysledovat již do období 19. století. Politika socialismu však dodala druhým bydlením v průběhu jejich vývoje určité specifické charakteristiky, které k jejich rozvoji výrazně napomohly.
 

Cílem práce je snaha o porozumění a vysvětlení rozšíření tohoto fenoménu v Česku. Při jeho studiu je důležité mít na mysli, že se jedná o jev multidimenzionální a z tohoto důvodu je třeba na něj takto nahlížet. Koncept chataření a chalupaření tak bude vyložen skrze vybrané historické, společenské, politické, kulturní a jiné souvislosti 19. a 20. století českého území.   Práce je strukturována do několika tematicky zaměřených částí, přičemž po úvodu je pozornost soustředěna na koncept modernity a na její dílčí aspekty, které do velké míry přetvořily chod společnosti a znamenaly klíčový impulz k rozkvětu a zájmu o rekreaci a turismus. Následuje kapitola věnující se historickým kořenům chataření a chalupaření a poukazující zejména na období počátku 20. století a s tím spojený vývoj trampského hnutí a sportovních spolků, které vedly k velkému zájmu o přírodu. V této době je již možné vysledovat počátky chataření, následně i chalupaření, a protože je jejich vznik a obsah do velké míry odlišný, jsou zde tyto formy rekreace samostatně charakterizované. Práce dále pokračuje politikou socialismu a jeho rolí v rozvoji chataření a chalupaření. Socialismus, který naplno ovládl stát po roce 1945, znamenal zásadní zlom ve většině oblastech života jedince. Restrikce, cílené potlačování svobody, nedostatečné možnosti v rozvoji osobnostních vlastností, ideologická propaganda „správného socialistického života“ a omezené cestování se staly nevyhnutelnou samozřejmostí každodenního života jedince.   Součástí politiky socialismu bylo i nedostatečné a nekvalitní bydlení spojené s porodnostním boomem v průběhu 70. let 20. století. Tato situace vytvářela napětí na stávající bydlení a na jeho obyvatele, kteří byli nuceni hledat nějaké alternativy k řešení této situace. Zmíněna bude také módní a statusová dimenze chataření a chalupaření, která provází tento fenomén již od svého počátku a i za socialismu se nějakým způsobem vyvíjela. Další kapitola zkoumá chataření a chalupaření z pohledu životního stylu, potřeby jeho změny a střídání, úniku ze stereotypu. Na závěr je pak věnován prostor kapitole týkající se motivu přírody, čistého prostředí a také klidu a samoty, který je původní pro všechny jedince ve společnosti a je protkán všemi jeho historickými etapami.   V průběhu realizování této práce byly čerpány informace převážně z odborné literatury sociologické, historické, geografické a architektonické. Na poli české geografie má studium druhých domovů již poměrně dlouhou historii a v průběhu devadesátých let byly publikovány četné studie zaměřené na chataření a chalupaření v kontextu krátkodobé rekreace. Z architektonického hlediska je zajímavé ztvárnění obrovské rozmanitosti chat, stejně tak i historického zachování původního vzezření chalup. S touto tématikou tak existuje široké množství literatury doplněné o fotografie, obrázky či návrhy. Problematickým se však stalo čerpání z literatury sociologické. Ukázalo se, že ze sociologické perspektivy problematika chataření a chalupaření není stále dostatečně reflektována. Ačkoliv se jedná o tak významný fenomén, který je součástí života Čechů již po několikátou generaci a zaujímající v ní velice specifickou pozici, ze strany českých sociologů stále leží z nějakého důvodu mimo zájem a s tématem pracuje jen velmi málo autorů.

Modernita

Přechod od tradiční společnosti ke společnosti moderní bývá kladen do souvislosti s propuknutím průmyslové revoluce ve druhé polovině 18. století, avšak kořeny modernity je možné v Evropě vysledovat již do období 17. století. Změny, které jsou s příchodem modernity asociovány, jsou charakteristické svým rozsahem, rychlostí a prudkostí a postupně zasáhly více či méně celý svět a zcela tak pozměnily způsob organizace života společnosti i jejich ostatních aspektů.

Nejčastěji bývá modernita spojována s rozvojem industrializace a technologickým a zemědělským rozvojem, avšak obdobně výrazná je i v ostatních oblastech života. V oblasti politické se odehrávaly národní a sociální revoluce, které vytvořily systém národních států.

Neustále rostoucí organizace a specializace v oblasti dělby práce zapříčinila větší efektivitu výroby, na druhé straně však závislost specializovaných orgánů na sobě navzájem. Přechod od strojové práce k hromadné mechanické velkovýrobě zboží zapříčinil reorganizaci výrobního a pracovního procesu. Giddens jako jeden ze zdrojů dynamického rozvoje modernity uvádí oddělení času od prostoru, což napomohlo k fungování mnohem složitějších sítí vztahů a to po celém světě a k vytvoření přesného časového a prostorového zónování. Podmínky modernity daly vzniknout samostatnému jedinci, nezávislém a emancipovaném na tradičních pospolitostech, svobodným, rozhodujícím a odpovědným sám za sebe. S rostoucí životní úrovní se lidé začínají orientovat na vzdělání a profesní život, do popředí se dostává konzumní způsob života a trávení volného času.

Pro tuto práci, hledající odpověď po rozvoji a pozici chataření a chalupaření, jsou klíčové procesy zejména v oblasti urbanizace, technologického rozvoje, oddělení mimopracovního času od pracovního a zvyšování zájmu o cestování a rekreaci u širší vrstvy obyvatelstva.  

Modernita a urbanizace

Urbanizace znamená koncentrování obyvatel do měst a dochází k ní v souvislosti se strukturálními změnami ve společnosti, které vyplývají právě z procesů spojených s modernitou. Na českém území probíhala urbanizace v několika etapách. Nejvýraznější byla po první světové válce, dále v 50. letech 20. století a poté v 70. a 80. letech 20. století. Vylidňování venkova a stěhování obyvatel do velkých měst představovalo pro rozvoj druhých bydlení významný impulz. Díky vylidňování venkova dochází i k uvolňování prostorů pro druhé bydlení, které je následně zabíráno a využíváno právě obyvateli z měst. Neustálý růst města sebou přináší ekologické a zdravotní problémy, městský životní styl je charakteristický stresem a svoji rychlostí. Díky těmto jevům vzniká a v souvislosti s růstem měst neustále sílí potřeba obyvatel trávit volný čas mimo město.

Modernita a změna v chápání volného a pracovního času

Institucionální oddělení mimopracovního času od pracovního vzniklo až s příchodem modernity, konkrétněji bylo způsobeno ekonomickým a sociálním pokrokem a do jisté míry tak umožnilo i oddělení soukromé sféry od veřejné. Z mimopracovního času se ještě o něco později oddělil volný čas, za jehož hlavní funkci považujeme rekreaci, relaxaci a obnovu fyzických a psychických sil jedince. Moderní společnost transformovala sociální čas, který se stal organizujícím principem každodenních aktivit bez ohledu na roční období či počasí, což vedlo k pravidelné a opakované struktuře každodenních aktivit a následné rutinizaci v oblasti práce.

V průběhu 20. století dále postupně docházelo ke zkracování denního a zároveň týdenního pracovního času, stejně tak i počtu roků strávených v pracovním procesu, na straně druhé k zavedení a prodlužování placené dovolené. Ještě v první polovině 19. století byla průměrná pracovní doba 12-14 hodin denně, v 60. letech 20. století to bylo už jen průměrně osm hodin denně. Ustálily se i volné soboty, zpočátku každá druhá, avšak v roce 1969 to byla již téměř každá. V současnosti představuje v nejvyspělejších zemích volný čas v úhrnu zhruba stejný objem jako je objem pracovního času. S neustálým růstem rozsahu volného času je mu přikládán i neustále větší význam a zároveň vyvstává otázka, jak jej smysluplně a kreativně využít.

Teprve prodloužení volného času umožňuje plné rozvinutí osobnosti člověka, plnou realizaci všech jeho kreativních schopností, opravdové naplnění života“

  Díky nárůstu objemu volného času dochází ke zvyšování zájmu o volnočasové aktivity, zároveň díky vývoji moderních technologií se možnosti volného času stále rozrůstají a obohacují. Postupem času se status volnočasových aktivit mění z neefektivní „ztráty času“ na významný prostředek kompenzace námahy a dřiny v pracovní době, který zároveň napomáhá zvyšovat její produktivitu a výkonnost. Současně se stává i základním znakem masové spotřeby a součástí přiměřeného životního standartu.

Díky nárůstu objemu volného času a zároveň diferenciaci volnočasových aktivit dochází také k zájmu o cestování, poznávání a rekreaci. Na přelomu 19. a 20. století však nebylo cestování za vzdálenějšími oblastmi díky technologickým a finančním možnostem příliš rozšířené. Cestování se odehrálo spíše v rámci státu, rekreace v oblastech blízkých domovu, často v objektech situovaných v přírodě, která představovala místa klidu, odpočinku a čistého prostředí.
 

 

  Funkce volného času jsou nejčastěji charakterizovány jako rozvíjející, zaměřené na všestranný rozvoj osobnosti, regenerační, s cílem obnovení fyzických a psychických sil jedince a prožitkové sloužící k odreagování a navozování nových prožitků. Výhodou cestování, rekreace a chataření a chalupaření je, že mohou spojovat všechny tyto funkce zároveň. Oproti jiným volnočasovým aktivitám zaměřených pouze na jednu aktivitu tak představují pro jedince, ale i rodinu, určitou výhodu. Představy o naplňování volného času se také mění v průběhu ontogeneze jedince, jsou odvislé od celkového vývoje člověka, měnících se životních podmínek, sociálního prostředí a dalších okolností, kterým se jedinec přizpůsobuje a na které musí aktivně reagovat. V průběhu vývoje chataření a chalupaření najdeme jisté rozdíly mezi věkovými skupinami, které dávají přednost této rekreaci. V období socialismu se tyto rozdíly, zejména díky širokému množství aktivit, které chataření a chalupaření nabízí, smazávají.

Modernita a technologický rozvoj

  V rozvoji moderního cestování, rekreace a chataření a chalupaření sehrál významnou úlohu i technologický pokrok, zejména v oblasti transportu a výstavby dopravních komunikací. Počátek železniční dopravy lze datovat do 30. let 19. století, v této době se staly vlaky prvním masovým dopravním prostředkem. Ten představoval jeden z prvních impulzů pro rozvoj cestování, jelikož umožnil cestovat široké vrstvě obyvatel a to i do vzdálenějších oblastí v relativně krátkém časovém úseku. Po první světové válce se dále nezadržitelným tempem rozvíjí automobilový průmysl. Vznikají autobusové linky, které zanedlouho vytváří hustou síť a přepravují širokou masu lidí za prací a jinými povinnostmi a včleňují se tak i díky nízkým nákladům do každodenního života obyvatel. Nejzásadněji podobu cestování však změnil příchod osobního automobilu a jeho rozšíření mezi běžné obyvatele, čímž způsobil revoluci v dopravě. Jeho důsledky citelně zasahují prakticky celý životní způsob jedince. Nejenže ještě významně zrychlil mobilitu jedince, ale poskytl mu i svobodu a nezávislost na časovém rozvrhu veřejné dopravy a tím i určitou nezávislost v plánování a využívání volného času a trasy cesty. Cesty za poznáváním a rekreací se tak postupně ještě více začleňovaly do běžného života jedince, který navíc, díky úspoře času, mohl za rekreací vyrazit častěji a na delší dobu. Automobil umožnil dostat se i do hůře přístupných míst, například přímo k lesu, kde se nacházely především chaty. Absolvovat tuto cestu autobusem či vlakem bylo, zejména pokud se ještě objekt nacházel ve vzdálenější oblasti, dosti komplikované a často byl jedinec nucen ujít k chatě dlouhý úsek pěšky. Také veškeré vybavení na údržbu a opravu chaty, potraviny, osobní věci či sportovní a jiné vybavení k vyplnění volného času si nesl sám. Automobil se stal nositelem technického, ekonomického a sociálního pokrok u moderní společnosti.


Průmyslová revoluce dala vzniknout i dalším novým technologiím a materiálům, zlepšila se mechanizace výroby, začaly se využívat lepší zdroje energie. Postupná elektrifikace zjednodušila chod strojů v továrnách i život v domácnostech. Po druhé světové válce přichází na scénu možnost používat civilní letecké společnosti, což vede dalším rozměrům a možnostem v cestování. Využívání telefonů a jeho rozšíření do domácností zásadním způsobem změnilo charakter komunikace. Tyto a další nové technologie a spotřebiče, které byly v průběhu 20. století vynalezeny a využívány, ovlivnily rozměr a charakter života jedince. Měly dopad jak na jeho kvalitu, délku a rychlost, díky nim se stal svět menším a přístupnějším. V konečném důsledku tak poskytly významný impulz k přeměně charakteru společnosti samé.

 

 

Turismus, cestování, rekreace a jejich role v moderní společnosti

  Cestování se týkalo společnosti již v minulých dobách, avšak jeho charakter a účel byl do velké míry odlišný. Cestování také nemělo tak organizovanou a kolektivní podobu. Na cesty se vydávali vojáci, kupci, poutníci, studenti, rytíři, králové či například papeži a cestování pro radost bylo výsadou jen velmi omezenému počtu lidí. Až rozvoj moderní industriální společnosti vytvořil podmínky a předpoklady pro masové cestování a turismus, které se ve společnosti začíná objevovat již od 20. století. Rozvoj dopravy a zejména železnic, změny v oblasti práce, času a zavedení dovolené byly dalším předpokladem pro rozvoj a zájem o cestování. „K rozvoji turismu v 19. století však rozhodující mírou přispěla i jeho institucionalizace spojená s organizováním hromadných zájezdů“. Díky cestovním společnostem se cestování také rozšiřuje do dalších vrstev obyvatelstva. Spolu s cestováním se dostává do popředí i rekreace. Tyto dva pojmy spolu úzce souvisí a navzájem se doplňují a ovlivňují. Často bývá cestování spojeno s rekreací, na druhou stranu může být i rekreace kombinována s cestováním například za historickými památkami, kulturou či zábavou. „Turismus a rekreace se pomalu stává významnou složkou masové konzumní kultury a moderního života, ze složky individuálních hobby, osobní potřeby a zájmu se přesouvá k vyžadované složce života, pro zdraví a duševní pohodu nevyhnutelnou“.


 

Historické kořeny chataření a chalupaření

Tendence městských obyvatel stěhovat se v letních, ale i jiných obdobích mimo město se neobjevila naráz, ale měla dlouhý vývoj. Obdobně jako ve většině evropských zemích, i u nás lze v nejširším smyslu považovat za první objekty sloužící k rekreaci a odpočinku středověké královské residence, letohrádky, letní, zimní či lovecké zámečky a jejich pořizování vycházelo z části ze stejných pohnutek jako pořizování současných druhých domovů . Společně s rozvojem trendu lázeňství, který měl i v českých oblastech značný význam již od konce 19. století, se tyto objekty soustředily v lázeňských oblastech a plnily tak ozdravnou a rekreační funkci. Tento způsob rekreace byl však stále dostupný jen určitému okruhu bohatší společnosti.   S rozvojem industrializace a nárůstem obyvatel ve velkých městech se začíná zhoršovat městské prostředí, které vede obyvatele k životnímu stylu směřujícímu k návratu k přírodě. Pro městské obyvatelstvo se stávají oblíbené různé formy „útěku z města“, které jsou spjaté s aktivitami jako je myslivost, rybaření, turistika, letními a víkendovými pobyty ve venkovském prostředí. „Naopak pro nižší vrstvy a mladou generaci se jeví přitažlivým táboření a stanování v přírodě a její poznávání “. Ze Spojených států amerických se k nám na počátku 20. století dostává, zejména díky němým filmům s tématikou divokého západu, tramping spolu s jeho zvyky a rituály. Překlad slova „tramp“ je především tulák a v tomto duchu se nesla i filosofie trampingu. V krátké době si zde získal velkou oblibu a jeho vliv následně prostoupil i do různých oblastí lidského života. S tím však nesouhlasila meziválečná politika a různými způsoby se snažila tramping omezovat. Následné období je charakteristické změnami a přetvářením trampingu, které se ubíralo dvěma odlišnými směry. První směřoval spíše k rodinné rekreaci. Důvodem bylo, že se většina trampů oženila, měla děti, stany postupně vyměnila za chatky a díky tomu se i uvázala na jedno místo. Druhý směr trampingu se ubíral ke společenské, převážně snobské, módě. Hlavním důvodem bylo jeho rozšíření spolu s trampskými písněmi do rozhlasu a filmů s trampskou tématikou. Právě díky tomuto rozšíření a zpopularizování se o tramping začínají zajímat i lidé z vyšších sociálních vrstev, kteří si místo stanů stavějí luxusní vily a volnou přírodu nahrazují oplocenými zahradami.

Na území Česka začaly vznikat již v průběhu 19. století turistické a sportovní spolky, které sdružovaly jedince toužící trávit svůj volný čas poznáváním, pobytem a činnostmi v přírodě. Prvním takovým spolkem byl německý Wanderclub, ryze českým pak Pohorská jednota Radhošť v roce 1884 a členové těchto spolků byly především z vyšších sociálních vrstev. Další turistická organizace, Klub českých turistů, budoval chaty, organizoval výlety, pravidelná setkávání, výstavy i vydával mapy. Tělovýchovná organizace Sokol, založená již v roce 1861, orientovala svoje aktivity na počátku 20. století právě na putování, táboření a sportovní činnosti v přírodě. Do českého prostředí se dostává i anglický skauting, který představoval jedno z nejvýznamnějších hnutí založených na přiblížení k přírodě. Díky své atraktivitě se rozšířil do celého světa a podnítil zájem o přírodu i u lidí z nižších sociálních vrstev.   Ke zvyšujícímu zájmu o přírodu, aktivitami v ní a posléze i o druhé bydlení výrazně napomohla i diferenciace české krajiny. Ačkoliv se jedná o relativně malý prostor, jeho složení je velice rozmanité. Českou přírodu tvoří spojení hor, vodních toků a ploch, lesů a luk, které spolu s mírným klimatem a střídáním ročního období na těchto různých přírodních typech navíc vytváří jedinečné prostředí pro různorodé trávení volného času, relaxaci a sport. Jednou z prvních a doposud nejsilnějších oblastí s největším výskytem rekreačních objektů je zázemí Prahy, jehož hlavní výhoda tkví v přírodní atraktivitě a dobré dostupnosti (Fialová 2004). Nachází se zde údolí, zčásti divoká a skalnatá, řek Vltavy, Berounky a Sázavy, tvořících tzv. Zlatý kříž rozvoje chataření.   Díky neustálému technologickému rozvoji a nárůstu volného času se lidé začínají zajímat o cestování, avšak vzdálenější oblasti a cesty do zahraničí byly na přelomu 19. a 20. století stále nedostupné pro většinu obyvatelstva a dopřávat si jí mohli pouze nejbohatší občané. V důsledku všech výše uvedených skutečností vzrůstal zájem o rekreaci v individuálních objektech, které byly situovány v okolí přírody. Ty si nejdříve jedinec mohl pronajmout, později i sám vlastními silami postavit. Od tohoto momentu je již možné rozpoznat počátky chataření, následně i chalupaření v tom pravém smyslu. Každá z těchto forem rekreace vytváří odlišnou kulturu, ačkoliv bývají často směšovány či zaměňovány. Právě historický vývoj a jeho pozadí dalo vzniknout specifickým charakteristikám, které je od sebe odlišují, zejména co se týče vzhledu objektu a do jisté míry i způsobu využívání volného času.  

Chataření

  Vznik chataření lze vysledovat do první poloviny 20. století a pojí se právě s již výše zmíněným českým trampingem a specifickou mentalitou jeho členů, kteří upřednostňovali alternativní životní styl s prvky romantismu a odporu proti pokrytectví v pracovním, osobním a rodinném životě. Díky tomu získalo chataření specifický impulz, který se odráží jak ve vzhledu objektů, ale i v aktivitách a celkovém životním stylu těchto rekreantů. Postupně docházelo k osvobozování od trampského hnutí, které si vytříbilo svůj vlastní charakter využívání volného času a po 2. světové válce již došlo k úplnému vydělení chatařského hnutí.
Chaty, na rozdíl od chalup, byly vymýšleny a zbudovány přímo za účelem trávení volného času, seberealizace a zejména uspokojení jejich majitelů a stavitelů zároveň. Pojmem chatař označujeme nejen majitele chaty, ale i například srubu či boudy. „Chata je většinou jednoduchá, malá stavba v přírodě nebo mimo město, kterou si vlastník vlastnoručně vystavěl a která často využívá recyklované nebo různě levně dostupné materiály“. Charakteristickým rysem je jejich originální ztvárnění, kdy každý objekt je výsledkem míry kreativity chataře. Z průzkumů vyplývá, že chatařům se jejich chata líbí právě proto, že si ji sami vybudovali podle svých představ a život na chatě je baví i přesto nebo možná právě proto, že je s ní spojena řada prací. Chaty mívaly často stanovenou maximální možnou velikost a na rozdíl od chalup situovaných jednotlivě vytvářejí vlastní osady či kolonie.
Z hlediska využívání volného času lze chataře považovat za „pasivnější“ nežli chalupáře, jelikož se častěji věnují odpočinku, opalování, koupání, výletům, sportům nebo zahrádkaření a důraz je kladen na rodinné soukromí. V důsledku těchto činností, které se odehrávají spíše v rámci rodiny nebo jsou plně individuální, také nejsou příliš rozvinuté sousedské vztahy a vztahy s okolím. V tomto směru hraje velkou roli i umístění chat, které jsou nejčastěji alokovány v extravilánu obcí a díky tomu chataři s obyvateli vesnic nepřichází příliš často do styku. Na rozdíl od družného kolektivního života, který byl charakteristický pro předválečné trampské osady, chataři se berou spíše jako individualisté, kteří se uzavírají do své chaty a jeho okolí.

 

Chalupaření

  Chalupaření má svůj dávný původ již v 19. století, kdy převážně obyvatelé městských aglomerací a lidé ze středních vrstev začali trávit svůj volný čas na venkově. Postupně byla vystavěna letní a víkendová sídla, kam jezdili načerpat inspiraci pro svoji tvorbu i známí umělci, spisovatelé a významní představitelé tehdejšího společenského života. Ačkoliv jejich majitelé nebyli chalupáři v dnešním slova smyslu, měli společný motiv v úniku a odreagování se od města.   Vlastní chalupaření jako forma rekreace se rozvíjí až o dosti později a to po 2. světové válce, kdy je způsobené vylidňováním venkova a zejména v odsunem Němců z pohraničí. Neosídlení části pohraničí, uvolnění zemědělských usedlostí a rodinných domků v rekreačně atraktivních oblastech, migrace obyvatel do měst i do pohraničí, představoval impuls, který následně vedl k extenzivnímu rozvoji chalupaření. Tyto objekty byly hromadně zabírány a využívány k rekreačním účelům. Při rekonstrukcích a úpravách chalup bylo snahou co nejvíce zachovat původní ráz stavení a jejich architektonický vzhled, exteriér i vnitřní vybavení se zařizovalo v původním rázu lidové architektury. Chalupu tedy můžeme charakterizovat jako venkovský objekt, někdy i několik set let starý, který byl původně zbudován jako venkovské hospodářství k trvalému obývání. Na rozdíl od chat, které byly stavěny v přírodě, v blízkosti lesů a luk, se chalupy zpravidla vyskytují v intravilánu obcí.   Chalupáři, na rozdíl od chatařů, svůj volný čas tráví aktivněji. Častěji navazují kontakty se sousedy i s obyvateli lokality, ve které je objekt umístěn, preferují aktivity spojené s manuální úpravou a údržbou chalupy či péčí o zahrádku. Chalupaření také bývá přijímáno pozitivněji, jelikož většinou nenarušuje vesnické a krajinné prostředí, uchovává stavební fond vesnice a navíc alespoň částečně zmírňuje úbytky obyvatel vesnice.

 

Politika socialismu

  V období po druhé světové válce již byla na českém území silně zakořeněna tradice trávení volného času a rekreace v přírodě, chatách, chatkách a jiných rekreačních zařízeních. Tento trend do velké míry posílil a dále rozvíjel nastupující socialismus a způsob vedení jeho politiky. Je však nutno podotknout, že socialismus aktivně a oficiálně chataření a chalupaření nepodporoval, postoj moci k tomuto druhu rekreace byl zpočátku spíše neutrální, později přešel ke skryté podpoře. Důvodem tak zásadního rozšíření a obliby druhých domovů tedy není následkem aktivní podpory výstavby chat a chalup socialistickým režimem, nýbrž nezamýšleným důsledkem a dopadem politiky socialismu. Nejčastěji bývá označováno omezování individuálních svobod jedince jako faktor, který nejzásadněji ovlivnil rozvoj chataření a chalupaření. Dle této teorie si lidé pořizovali druhé domovy právě proto, že jako jedny z mála možností nabízely svobodu ve vyjádření a projevu, do velké míry tak představovaly protiklad života v prvním bydlení. Tato skutečnost jistě patří mezi nejpřednější motiv k vlastnění druhého bydlení, avšak v následujících podkapitolách se pokusím poukázat i na další vztahy, které vedly k rozvoji a oblíbenosti chat a chalup na českém území v období socialismu.

 

Socialismus a únik z veřejné do soukromé sféry

  Jako další z nejcitelnějších důsledků socialistického vládnutí lze po omezování individuálních svobod jedince označit znehodnocení veřejné sféry a politiky. Socialismus způsobil nedostatečnou a nechtěnou identifikaci jedinců se státem a jeho institucemi a díky tomu se stát a jedinec staly nepřáteli. Politická seberealizace a občanská angažovanost ztrácela význam, stejně tak svobodné vyjadřování v pracovní sféře. Velkému množství vědeckých odborníků bylo po roce 1968 znemožněno pokračovat ve své práci a byli přeřazeni na jiné či podřadné pozice. Lidé si nedostatek seberealizace ve veřejné sféře kompenzovali únikem do vlastního, soukromého prostředí. Začali si vytvářet svůj „druhotný svět“, ve kterém si kladli druhotné cíle a stávali se součástí druhotné společnosti (Vávra 2008). Cílem bylo nahradit stávající společnost jinou, intimnější s těsnými sociálními kontakty, zapojit se do aktivit, které umožňovaly být součástí pevných kolektivů se stejnými zájmy. Lidé chtěli i za oklešťujících podmínek socialismu stále něco dělat a být aktivní. Chataření a chalupaření nabízelo možnost, jak zapojit aktivitu a dostat ji do úplně jiné sféry.   Destrukce veřejnosti tedy vedla k potvrzování hodnoty soukromí, důvěra v širší vazby se vytratila ve prospěch menších ostrůvků, avšak s pevnými a intimními vazbami. Hlavní roli v soukromé sféře hrála rodina, okruh nebližších přátel a kamarádů, ke kterým se lidé obraceli stále častěji a ve větší míře. Na významu také získávají různé spolky, například rybářské, myslivecké či sportovní, lidé hrají divadlo a nebo se stávají chataři a chalupáři. V těchto sférách lidé hledali mimo jiné již zmíněné nedosažitelné možnosti seberealizace, opravdového prožívání, vztahy důvěry, zejména ve sféře soukromí pak ochranu národních a kulturních tradic. Důležitost těchto útočišť byla potvrzována zejména v situacích, kdy byl jedinec nucen jednat v rozporu se svými názory a představami. Každodenní realita socialismu totiž vyžadovala, aby se lidé do veřejné sféry zapojovali ať už z profesních, kariérních či osobních důvodů. V těchto rolích pak byli nuceni jednat dle vnucených pravidel a na tuto hru často přistoupili především s vědomím, aby mohli co nejdříve opět uniknout do svého soukromí. Lze říci, že jedinec žil dvojím životem, jelikož sféra veřejná a soukromá byla oddělena jasnými hranicemi a v každé z nich se nacházely jiné hodnoty. Útočiště a domovy získávaly stále více na důležitosti a nutnosti, stávali se místy, ve kterých se odehrává nejdůležitější část života jedince, místy, ve kterých se opravdu žije.

Socialismus, role domova a druhého domova

  V moderní společnosti se hovoří o postupné ztrátě významu domova a to zejména v důsledku procesů spojených s postupující modernizací a migrací obyvatelstva. Život v této společnosti je stále méně vázán na jedno místo a ekonomické a sociální motivy dosahují větší důležitosti nad citovým vztahem k lokálně vázanému domovu. Rozvolňují se tak sociální vztahy v rámci sousedství, které ztrácí na svém významu. Právě postmodernita je v podání Baumana charakterizována skrze roli tuláka a turisty, kteří se vyznačují nepřítomností domova, přičemž turista si bere domova na cestu, tulák je bezdomovcem.   V totalitních režimech však nastává odlišná situace. V prostředí, kde je nulová sociální mobilita, ať už vertikální nebo horizontální, omezené cestování, život realizující se převážně v soukromé sféře, hraje role domova stále zásadní roli. Jak již bylo naznačeno v předchozí kapitole, únikem z veřejné do soukromé sféry dosáhly rodinné vztahy na výjimečné důležitosti. Charakteristickou se stala intimizace a privatizace, člověk se měl tendenci vtahovat do určitého okruhu lidí, hledal sociální kontakty a snažil se být s lidmi, které měl rád. A byly to právě domovy, prostřednictvím nichž a ve kterých se tyto vztahy intimity odehrávaly, jelikož prostorová blízkost je pro budování sociálních vztahů jedním z nejdůležitějších faktorů. A ačkoliv domov získával stále více na důležitosti a nutnosti, ani zde nebyl jedinec úplně odproštěn od všech konotací, spojených se socialistickým způsobem života, povinnostmi, které z této skutečnosti pro jedince vyplývaly. Druhé bydlení naopak nabízelo větší možnosti ke svobodnému vyjádření a projevu, chata a chalupa představovaly určitou mez, za kterou režim nemohl. „Tady na vás nechodily v jednom kuse brigády a takovýhle věci a schůze, tady to byla taková svoboda“ .Pokud se jedinec nacházel v místě svého trvalého bydliště, byl stále v kontaktu s okolím a tedy i pod jeho kontrolou, což znamenalo okruh nejbližších sousedů a spolupracovníků. Řada respondentů v druhých bydleních hledala klid i před Státní bezpečností, která chování jedince neustále monitorovala a následně i určitým způsobem vyhodnocovala.   Domov, útočiště představující nejvyšší míru intimity tak nemohlo plnit svou základní funkci-jedinec nemohl projevit naplno svobodu a nechat projevit svoji osobnost. Myšlenka a realizace nějakého „druhého domova“, jak bývají chaty a chalupy nazývány, do kterých by si jedinec přenesl veškeré aspekty prvního domova a který by skýtal možnosti ke svobodnému projevu spojené s minimální kontrolou, se tak jevila jako velice zajímavá.

Socialismus a volný čas

  Socialistický režim zasahoval i do struktury a formy volného času společnosti. Volný čas zde sloužil třídním zájmům, rozvíjel participaci na dané kultuře, výchova pro volný čas byla integrální součástí komunistické výchovy a sloužila k formování socialistického způsobu života. Totalitní režimy si byly vědomy „nebezpečí volného času“, proto byl mimopracovní čas vyplněn kontrolovanou činností, jehož základní funkcí byla regenerace pracovní síly k práci nové. Dělo se tak prostředky rozmanitými, od organizace letních táborů, přes rekreaci pracujících či mládežnickou organizaci. Některé z akcí byly povinné a případná neparticipace znamenala pro jedince jisté dopady, jiné byly formou odměn za poslušnost k režimu. Jako jednu z příčin rozvoje chataření a chalupaření vidím právě ve způsobu zasahování a přetváření volného času, zejména pak v malých možnostech výběru rekreačních a sportovních aktivit. Chataření a chalupaření ve smyslu trávení volného času naopak představovalo širokou škálu sportovních, manuálních, leckdy i intelektuálně laděných aktivit mezi kterými si jedinec mohl svobodně vybrat a sám určovat strukturu těchto aktivit. V určitém smyslu tak představovalo kompenzaci relativně méně tvořivé a méně intelektuálně bohaté práce v zaměstnání, prostřednictvím volnočasových aktivit mohl nechat jedinec probudit svoji kreativitu a tvořivost, která byla v pracovní sféře nežádoucí. Chaty a chalupy také více než jiná prostředí, především díky variabilitě nabízených možností aktivit, vytvářejí předpoklady pro navozování pocitů spontaneity. Prostřednictvím jednotlivých pracovních činností, na kterých participují rodiče i děti, dochází k utužování rodinných vztahů a tedy i k potvrzování důležitosti soukromé sféry. Chataření a chalupaření také potvrzuje privatizaci i v oblasti trávení volného času za socialismu.   V rozvoji chataření a chalupaření výrazně dopomohly i omezené možnosti cestování a velice chudá nabídka rekreačních zařízení. Podle Kalinové sloužila chata či chalupa jako určitá „náhrada“ za znemožněné svobodné cestování a zároveň byla projevem deziluze z kolektivních rekreací. V socialistické společnosti sloužil turismus jako jeden z nástrojů ovládání širokých vrstev obyvatelstva. Vycestovat bylo možné jen do potencionálně „bezpečných zemí“, stát podporoval trávení dovolených v okruhu spolupracovníků v prostředí závodních rekreačních středisek, což mělo utužovat vztahy v pracovním prostředí a odrážet socialistický způsob života. Tyto dovolené byly formou odměn v případě poslušnosti pracovníků k režimu a ne všichni na ně dosáhli.

 

Socialismus a bytové, demografické a ekonomické podmínky

  Období 70. a 80. let 20. století na českém území je charakteristické porodnostním boomem a nedostatečnými a nevyhovujícími podmínkami trvalého bydlení, zejména ve velkých městech. Tyto skutečnosti lze zařadit k významným příčinám rostoucího zájmu o rekreační objekty.   V letech 1970-1975 dochází k zásahům do populačního vývoje ze strany státu, jsou přijaty nové zákony a opatření, jejíchž cílem je stimulovat porodnost a sňatky mladých lidí. Tato populační politika je formulována jako pro-natální a na její realizování byly vynakládány velké částky. Zpočátku skutečně vedla k poměrně rychlému růstu obyvatelstva, avšak tento jev nebyl trvalého charakteru. K porodnostnímu boomu také přispěla populační vlna poválečné generace, která se dostala do reprodukčního věku. Tento náhlý přírůstek obyvatel a vznik mladých manželství vytvářel silný tlak na byty a domy, ubytovací kapacita a infrastruktura neodpovídala potřebám tak rychle rostoucího počtu obyvatel. Domy byly obývány často několika generacemi současně a výstavba nového domu byla pro mladou rodinu finančně náročná.   Byty byly nejčastěji stavěny jako dvoupokojové, bylo jich málo a na jejich přidělení se čekalo řádově několik měsíců až let. Všeobecně pociťovaná nutnost nárůstu ubytovací kapacity vedla k intenzivní výstavbě velkých panelových sídlišť koncentrovaných nejčastěji na městských okrajích Charakterizují se česká sídliště jako křížence industrializmu, vulgarizovaného pojetí industrialismu, socialistických představ o kultuře a chudých finančních zdrojů. Ačkoliv byla sídliště stavěna, aby splnila residenční funkci, v některých případech i služby denní potřeby, fyzická prostředí sídlišť, velikost bytu a charakter sousedských vztahů příliš ideální nebyly. Mezi hlavní negativa sídlišť patřila monotónnost a opakování vedoucí k nudě, prostorová otevřenost a funkční jednostrannost. Od jejich výstavby se do oprav většinou neinvestovalo a velká část sídlišť tak byla ve špatném stavu. A ačkoliv bylo v průběhu 70. a 80. let dosaženo pokroku v oblasti bydlení, nové byty byly rozměrově menší i nižší kvality.   Tato situace vytvářela tlak na psychiku jedince i na jeho soužití s ostatními členy rodiny. Možnost alespoň na chvíli opustit sídlištní prostředí a nahradit jej prostornějším a čistějším prostředím představovala vítané zpestření. Brzy po dokončení sídlišť dochází k tomu, že současně s nastěhováním do nového bytu si někteří obyvatelé pořizují chatu či chalupu.  

„Vlastnictví druhého objektu bydlení se též stalo vítanou a vhodnou možností uložení rodinných úspor“

  Lze říci, že se jednalo v podstatě o jedinou legální možnost soukromého podnikání a investování. Nedostatečná nabídka zboží, služeb a možností vůbec byla jednou z příčin růstu úspor, které se často investovaly opět do trvalého či druhého bydlení. Velkého rozmachu dosáhla i šedá ekonomika, se kterou šlo v ruce úplatkářství, korupce a melouchaření. Lidé chtěli i za socialismu vydělávat či získávat peníze nějakým způsobem mimo profesní pracovní činnost, investovat a něco vlastnit, a protože jim to podmínky socialismu neumožňovaly, dělo se to tímto způsobem.

Módní a statusová dimenze chataření a chalupaření

  Chaty a chalupy se staly v průběhu 20. století do jisté míry i prostředkem demonstrace sociálního statusu i určitou módní vlnou. Chaty prošly ve svém vývoji několika etapami, které pozměnily status jeho majitelů. Jak již bylo zmíněno dříve, chataření se původně vyvinulo z trampingu, tedy spíše z hnutí sociálně slabších vrstev. Avšak šetření provedená v 70. letech prokázala, že se chataření z tohoto vlivu dokázalo osvobodit a že se jejich vlastnictví již neomezuje pouze na některé sociální vrstvy, ale rovnoměrně proniká do celé populace.   Situace s chalupami byla poněkud odlišná. Původně byla letní sídla a chalupy doménou vyšších vrstev, umělců a spisovatelů, po 2. světové válce, kdy došlo k uvolnění nesčetných usedlostí a domků, však docházelo víceméně k jejich spontánnímu zabírání. Pokud se nenašli zájemci o tato bydlení, nabízeli je národní výbory k rekreacím různým zájmovým organizacím či jednotlivcům, vysokoškolákům či brigádníkům, kteří jezdili do oblasti pohraničí vypomáhat. Sociální spektrum jejich majitelů tak bylo velmi pestré. V průběhu 70. let se objevuje nový zájem o chalupy a chalupaření a začíná tak další etapa chalupaření. Objevila se nová vlna chalupářů, kteří často museli vhodný objekt zdlouhavě a namáhavě hledat a díky několika faktorům se chalupaření stalo módou. Velkou zásluhu na tom měla publicita chalup a chalupaření v televizi, rozhlasu či tisku. Chalupu si pořizovali známí umělci či politici. Známým se stal Hrádeček manželů Havlových, chalupu si pořídila Vlasta Chramostová či prezident Antonín Novotný. Vlastnictví dobře vybaveného rekreačního objektu, zároveň v pěkném prostředí, je stále více otázkou prestiže a symbolem společenského postavení vyjadřující moderní životní styl. Chalupa tak určitým způsobem vyjadřovala ekonomický standard, odkazovala na pozici člověka ve struktuře společnosti a pro část veřejnosti představovala doplnění tehdejšího konzumního trojúhelníku byt-osobní automobil-chalupa/popřípadě chata.  Velké rozdíly v životních podmínkách obyvatel, který socialismus jedincům zaručoval, měly za následek i podobný způsob života a i díky tomu se pravděpodobně móda chalup a chalupaření rychleji rozšířila. Že byl zájem o chalupaření v 70. letech do určité míry vyvolán jeho módním charakterem potvrzuje i řada autorů. Trypesová ve své práci, která se zabývá chalupařením a motivacemi k jeho pořízení, provedla rozhovory s chalupáři, ze některých vyplývá skutečnost, která spojuje chalupaření v 70. a 80. letech s módní záležitostí. Při jednom z rozhovorů se jí jedna chalupářka svěřila, že při motivacích k pořízení chalupy její rodinu ovlivnil tehdejší chalupářský trend, že se jednalo svým způsobem o módu. Řada chalupářů v 70. letech nechala strhnout postupujícím chalupářským trendem. Velkou zásluhu na novém zájmu o chalupy také přispělo zákonné omezení výstavby chat, které se již neumožňovaly stavět bez jakéhokoliv plánu, zejména na zemědělských a lesních půdách. Důvodem byl nerovnoměrný a k přírodě nešetrný způsob výstavby chat. Plochy pro stavbu chat tak byly do velké míry vyčerpány a hledaly se jiné-staré či původní objekty, které by mohly lidé využít k rekreačním účelům nebo se stavělo na zachovalých základech. Díky všem těmto skutečnostem nastal v 70. a 80. letech opravdový boom chalup.

Motiv přírody a čistého životního prostředí

  Dalším důvodem, který vedl jedince k budování a pořizování chat a chalup, patří potřeba přírody a čistého životního prostředí. Předně tento motiv může představovat primární výbavu a touhu člověka po návratu k přírodě a po touze být jeho součástí. Librová  označuje tento vztah za biopsychického původu. Touha po čistém vzduchu, vodě a zelené krajině je pro člověka přirozená a ztotožnění se s přírodou jen potvrzuje evoluční výbavu člověka starou sto milionů let. Snahu využít volný čas v prostředí přírody lze najít již ve starém Řecku, poté například v období renesance a humanismu. A i v dnešní době člověk přes veškeré své civilizační úspěchy zůstává nadále tvorem s přírodními a bazálními fyziologickými potřebami, tj. zůstává tvorem na přírodu odkázaným a od přírody neoddělitelným . A ačkoliv si člověk v průběhu času vytvořil svět, kde byla příroda nahrazena společností a kulturou, potřeba přírody a všech jejich aspektů je člověku neustále potřebná.   Tento primární motiv přírody jistě hraje zásadní roli i při pořizování chat a chalup, avšak potřebu přírody a čistého životního prostředí lze dát do souvislosti i se soustřeďováním obyvatelstva do měst a neustále se zhoršujícím životním prostředím v nich. Životní prostředí ve městech se v průběhu 20. století stále zhoršovalo a jako akutní sociální a ekonomický problém ovlivňující životy lidí vyvrcholil v 70. a 80. letech, kdy se důsledky tohoto zhoršení projevily i na zdraví občanů. V Československu klesl průměrný věk obyvatelstva, přibýval počet dětí, které trpěly chronickým onemocněním a průzkumy očekávaly, že se do budoucna situace spíše zhorší a to především ve městech nad 100 tisíc obyvatel. V roce 1985 dokonce patřilo Československo k zemím s nejvíce zdevastovaným prostředím a díky tomu byl přijat státní program koncepce ochrany životního prostředí. Špatné životní prostředí má důsledek nejen na tělesné, ale i duševní zdraví, tudíž potřeba přírody a čistého vzduchu byl jeden z předních motivů, který řada chatařů a chalupářů uváděla v průzkumech na otázku k pořízení druhého bydlení. A přestože nelze chataření a chalupaření ztotožňovat s pobytem v přírodě, díky nim trávilo v lese a aktivitami v přírodě čas velké množství lidí. Librová ve své stati odkazuje na výzkum, který byl proveden v letech 1975 až 1988 a který se týkal hodnocení města a venkova jako místa trvalého bydliště. Výsledky výzkumu dokazuji pozitivní hodnocení venkova, v roce 1975 by se na vesnici chtělo přestěhovat 71 % obyvatel a v roce 1988 už to bylo dokonce 82 %.   Librová dále dává do souvislosti potřebu přírody s nespokojeností či zvraty ve společnosti. Snaha vyřešit krizový stav společnosti návratem na venkov či k rurálnímu hospodářství není podmíněna až industrializací, naopak je historicky staršího data. Je tedy možné, že v důsledku nemožnosti angažovat se ve veřejné sféře a omezování svobod jedinec ocenil možnosti, které mu příroda nabízí, a to zejména vyhnutí se společnosti a soustředění se na sebe sama.  

Chataření, chalupaření a změna životního stylu

 Obliba chataření a chalupaření spočívá také v tom, že umožňuje do velké míry změnu životního stylu jedince, který je charakteristický specifickým trávením volného času víkendů a dovolených. Druhé bydlení nabízí činnosti a aktivity, se kterými jedinec nepřijde do kontaktu ve svém běžném a každodenním životním stylu a rytmu. Lidé často očekávají od druhého bydlení právě to, co postrádají v pracovní dny. Život na chatách a chalupách je odlišný od městského prostředí zejména svým fyzickým prostředím, velkým množstvím manuálních, sportovních, odpočinkových činností a aktivit odehrávajících se v přírodním prostředí, v neposlední řadě také v prostředím odlišným sociálními kontakty. Výhodou druhých domovů je možnost ve střídání a libovolném kombinování těchto aktivit, což vylučuje stereotyp, naopak má tento jev a neustálé stimuly pozitivní vliv na psychiku a rozvoj osobnosti jedince. Díky sezónnímu proměnu charakteru aktivit v druhých bydleních je možné provozovat chataření a chalupaření v průběhu celého roku.   Chataření a chalupaření tedy v podstatě umožňuje žít „dvojí život“, kdy je týden vyčleněn pro pracovní a jiné záležitosti v prostředí trvalého bydlení, víkendy pak patří aktivitám v druhých domovech. Právě chataření a chalupaření v sobě spojuje a umožňuje vykonávat řadu aktivit, které jsou na českém území značně oblíbené, jako je kutilství všeho druhu, zahrádkaření, houbaření, zkrášlování interiérů a další dílčí koníčky.
V období socialismu sloužilo chataření a chalupaření jako určitá „základna“ nebo odpočinková terapie, prostřednictvím které lidé čerpali fyzické i psychické síly na nastávající pracovní týden. Někteří si sem přinášeli svoji práci z městského prostředí a využívali prostředí, které podporuje regeneraci mysli i těla, umožňuje více se koncentrovat a o věcech hlouběji přemýšlet. To následně vedlo i k lepším výsledkům v profesní aktivitě, než kterých by mohlo být docíleno v uspěchaném městském prostředí. K regeneraci mysli a těla často pomáhaly i činnosti, které obvykle charakterizujeme jako pracovní (například stavba či různé manuální úpravy), ty však na chatách a chalupách nabývaly relaxačního charakteru a právě již zmíněné odpočinkové terapie. V neustálé opravě a údržbě druhých domovů nacházelo mnoho majitelů smysl, který jim v podmínkách socialismu chyběl. Tento fakt potvrzuje i Schindler-Wisten , která tvrdí, že ačkoliv se většina jedinců neživila manuální prací, právě při těchto pracovních činnostech se nacházeli a zjišťovali, že umí dělat i něco jiného a byli na sebe hrdí.   Právě s chatařením a chalupařením je spojena i možnost změny sociální role jedince, ze kterého se na víkend stává zedník, malíř, instalatér, zahradník a mnoho dalších. Duffková vidí v této změně sociální role přirozenou touhu člověka být alespoň občas někým jiným, utéct ve volném čase někam jinam, pryč od reality, a pokud je při tom změněno místo a jeho sociální role, tím lépe. Chaty a chalupy nabízí změnu obou těchto faktorů. V současné době lze tento jev vypozorovat v mladší generaci například prostřednictvím různých počítačových her, virtuální reality a internetového světa vůbec.   Obliba chat a chalup spočívá také v tom, že je nevyužíváme stále, ale jen po určitý časový úsek.

Tento jev je zakořeněn právě v již výše zmíněné psychologické potřebě změny prostředí a činností. Vágner připodobňuje uživatele druhého bydlení k turistovi a cestovateli, kteří také neustále vyhledávají změnu, kterou jim nemůže první bydlení a širší městské prostředí a okolí nabídnout a uspokojit. Z tohoto důvodu se na konci pracovního týdne jedinec nemůže dočkat, až odjede na chatu či chalupu, zároveň se však již v neděli těší, až se vrátí do svého domova a do pracovního prostředí.

{jacomment on}