Sidebar

28
st, čen

Blogosféra
Typography

Aféra Kavan Začala 22. března 1991, kdy parlamentní komise 17. listopadu zveřejnila jména poslanců Federálního shromáždění ČSFR evidovaných v registrech svazků StB jako tajní spolupracovníci, kteří se na předchozí výzvu komise nevzdali mandátu.

Mezi nimi byl i Jan Kavan, poslanec za OF, který v letech 1970–89 žil v emigraci ve Velké Británii a založil agenturu Palach Press Agency, podle StB jednu z ideodiverzních centrál. Kavan stejně jako ostatní komisí jmenovaní poslanci vědomou spolupráci s StB popřel a zveřejnil řadu vysvětlujících článků. Britská a po ní i československá televize potom odvysílaly šot, na němž člen Komise 17. listopadu poslanec S. Devátý ukazuje britskému novináři zpravodajský svazek I. správy SNB (rozvědky StB) s krycím jménem KATO, podle něhož byl Kavan koncem šedesátých let spolupracovníkem důvěrného styku.

Aféra pokračovala postupným zveřejňováním a různým interpretováním dokumentů ze svazku KATO a také uvedením videonahrávky setkání Kavana s pracovníky StB v listopadu 1989, když se vrátil do Československa a byl zadržen. Do kampaně proti Kavanovi byly zahrnuty také informace z akce DELTA. Novináři zřejmě vůbec nepochopili, co znamená, že Kavan před pádem režimu navštívil tajně třikrát komunistické Československo pod cizím jménem, ale na řádný britský pas, a setkal se s některými významnými disidenty. Kavan se nakonec obrátil na soud, který ho obvinění z vědomé spolupráce s StB zprostil. Také lustrační zákon nepokládá kategorii, v níž StB Kavana vedla, za vědomou spolupráci.

Aféra časem umlkla, ale ještě prudčeji se rozpoutala v roce 1996, kdy Kavan kandidoval na senátora, a v roce 1998, kdy se stal ministrem zahraničí sociálnědemokratické vlády.

Konec dohadům učinili publicisté John Bok a Přemysl Vachalovský, když v květnu 2000 vydali kopii dokumentů StB knižně (pod názvem Kato. Příběh opravdového člověka). Plyne z nich, že Kavan, který studoval od roku 1969 ve Velké Británii, se tam snažil pobývat co nejdéle legálně, a proto se s pracovníkem rezidentury v Londýně (pod diplomatickým krytím) scházel často a ochotně. Je však zřejmé, že nikomu neuškodil. Když se pak dozvěděl, že poslední prodloužení jeho pobytu nenávratně končí v srpnu 1970, přerušil s velvyslanectvím v Londýně ihned styk, zůstal v emigraci a později zahájil rozsáhlé aktivity proti režimu doma.

Již v květnu 1970 psala centrála rozvědky StB do Londýna, že “KATO s námi nehraje zcela čistou a otevřenou hru”, a podezírala ho ze spolupráce s Brity. Ve vyhodnocení styku s ním stojí jasně, že “neměl charakter agenturního spolupracovníka”. V záznamu z června 1977 se říká, že “je nutné vést ho i nadále jako sledovanou osobu”. To už je záznam ve svazku vedený na “emigraci VB” (tedy ve Velké Británii, nikoli Veřejné bezpečnosti!). V něm do Kavanova podsvazku byl začleněn původní podsvazek KATO (z let 1969–73, vedený “na domácí báze VB”).

Vydavatelé tvrdili, že “poslední díl” svazku KATO byl zničen v květnu 1989. To je velmi nepřesná formulace. Ve skutečnosti zveřejnili ukončené jednodílné podsvazky dvou různých svazků rozvědky StB a o existenci nějakého dalšího “dílu” nepřinesli žádnou informaci, natož důkaz. Možná, že měli na mysli v roce 1989 zničený svazek KANÁL, v němž kontrarozvědka StB sledovala Kavanova utajovaná spojení s disentem doma.

To vše je nezaujatým zcela jasné. Nejasné však zůstává, co znamená věta, kterou si počátkem října 1989 zapsal do svého autentizovaného sešitu A. Lorenc: “Kavan, ak by nesúhlasil, tak vyvolať jeho ostudu, odhalenie a vyhostiť.”

AFÉRA ORFEI

V první polovině roku 1990 obdržela italská zpravodajská služba stovky stran originálních dokumentů pocházejících z I. správy SNB (rozvědka StB), a to konspirativně, bez osobního kontaktu (materiály byly postupně uloženy v několika mrtvých schránkách). Šlo o několik svazků italského referátu z období 1986–90, mimo jiné korespondence mezi rezidenturou StB v Římě a centrálou, jednání s rezidentem KGB v Římě, a především svazek údajného agenta StB s krycím jménem EFO (poslanec a poradce bývalého italského ministra zahraničí Orfeie) včetně záznamu o vázacím aktu a o předání finančního obnosu.

Skandál otřásl italskou politickou scénou a načas zkomplikoval i československo-italské styky. Pracovník československé rozvědky a defektor V. Ludvík usoudil, že v aféře šlo o originální dokumenty, ale domníval se, že EFO nebyl vědomým spolupracovníkem StB, nýbrž jen spolupracovníkem důvěrného styku. Rozbor prý prokázal, že kanálem, kterým informace unikly, byl “pracovník československé špionáže z italského pracoviště odboru 42, slovenské národnosti. Jeho téměř stoprocentní identifikaci umožnila skutečnost, že ve snaze pomoci italské zpravodajské službě lépe se orientovat, zdroj doplnil vlastnoručně ke krycím jménům pracovníků čs. špionáže i jejich pravá jména”. Výsledky vyšetřování nebyly nikdy zveřejněny. Aféra je jedním ze školních příkladů úniku informací.

AFÉRA WALLIS

Václav Wallis byl příslušníkem I. a poté II. správy SNB (tedy rozvědky a kontrarozvědky StB). Po listopadu 1989 ho kupodivu prověřila občanská komise při Federálním ministerstvu vnitra a sám se stal členem prověrkových komisí (kromě jiných kolegů prověřoval také náčelníka kontrarozvědky K. Vykypěla, ale neprověřil!). Působil pak v různých funkcích v ÚOÚD a nástupnických organizacích ve vysoké hodnosti podplukovníka. Dne 7. prosince 1992 byl po oznámení Viktora Koženého zatčen po převzetí větší částky peněz. Tehdejší prezident Harvardských fondů mu vyplatil podle vlastních slov asi půl milionu korun, prý po vydírání. V dubnu 1993 přinesl časopis Respekt článek, v němž se tvrdilo, že Wallis předával Koženému významné hospodářské informace z poznatků FBIS a rovněž kompromitující materiály na vysoce postavené politické představitele v ČR. To byla vědomá nebo nevědomá dezinformace. Údajné kompromitující materiály nebyly nic jiného než informace a drby, které Wallis porůznu shromáždil, úhledně sepsal a svázal do fasciklu (týkaly se například prezidenta V. Havla, premiéra V. Klause, ministra T. Ježka a dalších).

Aféra plnou silou vypukla v létě 1993 po ukončení vyšetřování. Po něm však Wallis nebyl obviněn z vydírání, ale z prozrazení státního a služebního tajemství (předal Koženému svazek HADR, který FBIS na Koženého založila) a ze zneužívání pravomoci veřejného činitele. Kožený trval na tom, že byl vydírán, ale neřekl kvůli čemu. Wallis naopak tvrdil, že dostal jen 100 000 korun, a to jako zálohu na plat, poněvadž prý měl ke Koženému nastoupit do zaměstnání. V průběhu aféry překvapil ředitel BIS S. Devátý, když veřejně prohlásil, že činnost V. Wallise byla jeho soukromou iniciativou a že BIS nemůže za své zaměstnance ručit. Proběhlo několik soudních řízení, která nejsou dodnes pravomocně ukončena (jako Wallisovi důvěrníci v nich několikrát vystoupili Petr Uhl a Jaroslav Bašta). Bez ohledu na konečný výrok soudu je jisté, že V. Wallis poskytl V. Koženému kopii na něj vedeného svazku – z hlediska zpravodajských služeb velmi zavrženíhodný a trestný čin. V. Kožený, žijící dnes v bahamském ráji přírodním i finančním, po svém polistopadovém návratu do Československa byl jeden čas také zaměstnancem Federálního ministerstva vnitra a do svých Harvardských fondů si pak přivedl několik příslušníků bývalé StB. Když aféra vypukla, tehdejší federální ministr vnitra a místopředseda ODS Petr Čermák poskytl Koženému na jeho žádost ochranku. Také mu věnoval osobní zbraň “za odvahu”. Co odvážného Kožený učinil, Čermák nikdy nevysvětlil a nikdo se ho na to neptá.

Jako zpravodajec rozvědky se Wallis příliš neosvědčil. Z této exkluzivní složky StB byl přeložen ke kontrarozvědce, podle v Londýně vydané knihy defektora V. Ludvíka (The Little Sister, Malá sestra) prý proto, že si s sebou jako legalizovaný zpravodajec na československém velvyslanectví přivezl česko-anglický slovník s razítkem I. správy SNB. To by byl školní příklad vlastní dekonspirace. Wallis absolvoval standardní dvouměsíční kurs KGB a ještě v FBIS si prý vedl soukromý seznam agentů, které řídil ve Velké Británii a jako důstojník protibritského odboru kontrarozvědky StB i doma. Jeho agenti nikoho nezajímají, ale Wallis je dodnes občasnou hvězdou televizních šotů senzacechtivých novinářů.

AFÉRA WATERGATE 

Tak byl nazván skandál, který v letech 1972–74 otřásl politickou scénou v USA a skončil odstoupením republikánského prezidenta Richarda Nixona. Aféra vznikla, když se investigativním novinářům podařilo odhalit, že v hotelu Watergate, sídle volebního štábu Demokratické strany, bylo nainstalováno odposlouchávací zařízení. Nixonově administrativě se skandál nepodařilo ututlat, naopak nabíral s postupem času stále větších rozměrů.

V červnu 1972 bylo zatčeno pět osob, krátce poté i další dva, kteří stáli v čele vlastní operace. Při vyšetřování se ukázalo, že oba dva a ještě další ze zadržených jsou bývalými agenty CIA a že zároveň pracují pro komisi pro znovuzvolení Nixona. Vyšetřování prokázalo, že zajištěná skupina nejen odposlouchávala, ale také pořizovala fotokopie důležitých tajných dokumentů Demokratické strany a plnila “komplexní špionážní misi”.

Zvláštní senátní výbor, vedený neúprosným senátorem Georgem McGovernem a pracující pod silným tlakem rozbouřeného veřejného mínění, se nespokojil s předhozenými obětními beránky z prezidentova štábu. Prokázalo se, že Nixon o akci věděl, což dokazovaly i zvukové nahrávky o jednáních v Bílém domě, které byl nucen vydat. Nakonec odstoupil, aby se vyhnul odvolání, prvnímu v dějinách USA, na základě takzvaného impeachementu. Jeho nástupce, dosavadní viceprezident Gerald Ford, mu pak ihned udělil milost, aby Nixon nemohl být trestně stíhán.

AFÉRA ZILK

Aféra vypukla před udělováním státních vyznamenání k jubilejnímu státnímu svátku 28. října 1998. Rozpoutal ji prezident V. Havel, když zrušil pozvání bývalého rakouského novináře, politika a vídeňského starosty Helmuta Zilka (měl dostat Řád Bílého lva) “kvůli určitým okolnostem, které se týkají Vaší činnosti v minulosti”, jak mu napsal. Těmito okolnostmi, jak v dalších dnech vyšlo najevo, měla být Zilkova spolupráce s StB. Informaci o tom 24. října 1998 zveřejnil německý list Süddeutsche Zeitung. Havel pak veřejně zrušení pozvání potvrdil a německý list obvinil, že proti němu vede “sprosté vydírání, organizované z Čech”. To za několik dní vyvrátil vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Ivan Medek, který prohlásil, že jednání redaktora listu bylo “naprosto korektní”; pracovník tiskového oddělení Hradu pak sdělil, že slova o vydírání nebyla přesná (o organizování akce z Čech se již nezmínil).

V průběhu aféry se ukázalo, že Hrad před veřejným vystoupením prezidenta požádal o “expertní vyjádření” senátora Václava Bendu (bývalého ředitele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu), který písemně potvrdil, že má zcela spolehlivé informace o Zilkově spolupráci s StB. Později uvedl, že Zilk byl od roku 1965 spolupracovníkem důvěrného styku a od ledna 1968 agentem, který za své informace pobíral i peníze. Ještě později Benda řekl, že v letech 1995–97 poskytoval Hradu s vědomím prezidenta Havla informace o důvěryhodnosti lidí navržených na státní vyznamenání. Prezident to popřel a řekl, že Benda lže.

Mezitím byla ustavena mezirezortní vládní komise, která zkoumala Zilkův svazek (krycí jméno HOLEC), o jehož existenci se zatím mlčelo. Komise, kterou vedl vysoký úředník ministerstva vnitra Jan Frolík, dospěla k závěru, že ze svazku nelze prokázat Zilkovu spolupráci s StB. I když to nebylo výslovně sděleno, ze souvislostí vyplývalo, že šlo o svazek rozvědky StB, ale komise nesdělila, zda jde o svazek spolupracovníka StB nebo o svazek sledované osoby. Právě z mlčení komise to však bylo zcela zřejmé. V. Benda ostatně na svých informacích neustále trval. Po mlhavých závěrech komise pak ministerstvo zahraničí sdělilo Zilkovi své politování nad celou záležitostí a V. Havel ho počátkem prosince pozval na soukromou návštěvu do své vily. Tam se mu omluvil za ten díl viny na aféře, kterou nese jeho kancelář. Zilk chápal pozvání k prezidentovi jako satisfakci a oba pak prohlásili celou záležitost za uzavřenou. Zilk kromě toho prohlásil, že za veřejné zostuzení nebude nikoho žalovat. Na nahlédnutí do spisu neměl podle úředního stanoviska jako cizinec nárok. Ovšem právě v té době se prodával český překlad knihy Timothy G. Ashe Svazek, shrnující a komentující obsah svazku, který na něj vedla STASI. Německé úřady jej britskému občanovi poskytly bez potíží.

V souvislosti s aférou Zilk se začalo psát i o jiných případech. Novináři seznámili veřejnost s výpovědí defektora J. Frolíka, jenž před americkým senátem pod přísahou vypovídal o různých českých agentech rozvědky StB. Politici pak začali mluvit o nutnosti odtajnit dokumenty StB. Byl mezi nimi i J. Ruml, který na zpracování příslušného návrhu měl jako český ministr vnitra čas od roku 1992. Koncem dubna 1999 český Senát rozhodl, že nezbaví V. Bendu imunity a nevydá jej k trestnímu stíhání pro podezření z neoprávněného nakládání s osobními údaji. V červnu 1999 však V. Benda zemřel a nad rakví přítele “lháře” neváhal promluvit V. Havel 

Za rok po aféře zveřejnil časopis Týden (č. 44/1999) článek “Helmut Zilk s StB spolupracoval”. Autoři (Lubor Kohout, Martin Řezníček a Rebeka Křižanová) uvedli, že Zilkův svazek a podsvazky k němu vedla rozvědka StB, zveřejnili jeho číslo (44958) a popsali jeho obsah. Zveřejnili také jména řídících orgánů Zilka – byli to pracovník velvyslanectví ve Vídni Jiří Stárek (spolupracovník rozvědky, po srpnu 1968 emigroval) a pak pozdější defektor L. Bittman. Ve svazku je dochován Zilkův závazek ke spolupráci a jeho potvrzenky o příjmu peněz, které podepisoval jménem Johann Meinz. V srpnu 1968 byl spis ukončen. Je z něho patrné, co vše Zilk dělal, ale neobsahuje doklady o tom, že by někomu nebo něčemu ublížil. Autoři článku si nepoložili otázku, zda se Zilk s pracovníky StB nestýkal po předcházející dohodě s příslušnými rakouskými institucemi. Rozhodně však nebyl vhodným kandidátem na vysoké české státní vyznamenání.