Sidebar

21
út, lis

BLOGEE
Typography

Bezdomovci - působí na nás často jako memento, výstražné varování, zdvihnutý prst, který nás k čemusi nabádá. Bylo by hloupou a nesmyslnou chybou domnívat se, že se nás jejich problém netýká. 

 

Týká se každého z nás, a nejenom proto, že bezdomovcem se může stát kdokoliv, ale i proto, že v jejich případě může jít i o život. Stačí taková zdánlivě banální záležitost, jakou je změna počasí. Jak žijí bezdomovci? Kde přespávají? Možná se někomu bude zdát divné, jestliže bezdomovec rozbije například výlohu u obchodu, nic neukradne, ani neuteče a čeká, až si pro něho přijede policie. Případně se pouze do sytosti nají a napije. Ocitl se totiž v situaci, se kterou si neví rady, má hlad, je mu zima a je psychicky i fyzicky vyčerpaný.

Tímto činem má alespoň šanci, dostat se někam, kde může přečkat zimu, či alespoň momentální psí počasí. Ať už jde o vazbu či o nepodmíněný trest odnětí svobody. Ačkoli je více než zřejmé, že ne všichni bezdomovci se snaží najít si práci a dostat se ze své životní situace vlastními silami, je přesto na místě otázka: „Poskytuje společnost nějaké možnosti lidem bez domova, kteří se snaží svůj život změnit?“ Jakou skutečnou pomoc a ne jen drobné „do klobouku“ jsme schopní a ochotní jim poskytnout? Nejprve jsem jen uvažoval o tom, jak hluboko musí člověk klesnout, co tak strašného se mu musí v životě přihodit, aby se dostal až na ulici. Snažil jsem se podívat na svět a život jejich pohledem, jejich očima. Pochopit fakt, že vůbec existují nejen v zaostalých zemích, ale i u nás či v dalších ekonomicky a sociálně rozvinutých zemích. Co když se mě nebo někomu koho osobně znám přihodí to samé co se přihodilo jim? Jak zareaguji? Jak zareaguje mé okolí? Ulicemi, kde tito lidé celé dny postávají, posedávají, polehávají či klečí a občas žebrají, každý den projde plno lidí, většinou nevšímavě. Někteří z kolemjdoucích jim občas hodí nějaké drobné mince, dají nějaké jídlo, ale nevnímají v té bytosti před sebou člověka, jako jsou oni sami. Člověka, který má své sny, touhy, naděje i trápení. Své smutky, radosti i přání. Mnozí z nich za sebou mají pohnuté osudy, častokrát se ocitli na úplném dně a někteří se od něj dokázali opět odrazit. Jejich příběhy mohou být varováním pro nás i pro naše děti. Cesta dolů je velmi rychlá, ale cesta zpět na vrchol je nesnadná a nesmírně namáhavá. Tak těžká, že ji velká část jedinců není schopna zvládnout sama, vlastními silami a potřebuje naši pomoc. Málokdo z nás si dokáže představit, co vlastně člověk, který se ocitl na ulici cítí. Jaké to je, ocitnout se najednou na ulici. Bez prostředků, bez možnosti vrátit se do bezpečí svého bytu či domu.

Historie bezdomovectví

Problematika bezdomovectví ve své podstatě existuje již odedávna – tuláci, žebráci, kočovníci, potulní tovaryši a podobně. Již v Bibli se píše, že Adam s Evou byli vyhnáni z ráje. Člověka při tom napadne, jak vlastně potom žili? Neměli nic, museli se všemu učit, postavit si první primitivní obydlí, přežít. Starozákonní Židé bloudili 40 let v poušti nežli došli do země zaslíbené. Kočovné národy putovaly krajem a neměli nic, nežli to, co měli na sobě a uvezli na koních či vozech. I Ježíš se svými učedníky neměl nic jen svůj oděv a chodil od domu k domu kázal a nechával se hostit. Všechno toto lze svým způsobem považovat jako určitou formu bezdomovectví. V Novém zákoně v Evangeliu podle Marka se píše: „.....Ježíš jim řekl: „Pojďte se mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Ihned opustili sítě a šli za ním....“ Učedníci opouštěli své domovy a odcházeli bez veškerého majetku s Ježíšem žít z milosrdenství lidí. Toto je typický příklad člověka jenž se stal bezdomovcem – opustil, případně ztratil domov a tak žije pouze z toho, co vyžebrá či dostane. Od dávných dob až po současnost se dozvídáme o nemocných, chudých či opuštěných lidech, kteří se stahují do měst a doufají, že se jim podaří vyžebrat alespoň na přežití. Rosario Messina uvádí, že již koncem 4. století v Apoštolských konstitucích bylo popsáno doporučení biskupovi, aby - mimo jiné – „rozděloval spravedlivě almužny mezi sirotky, vdovy, nešťastné a cizince bez prostředků, opatřil práci nezaměstnaným či dal pokrm a šat těm, kdo to nemají“. Z toho je zřejmé, že již v té době byla určitá snaha pomoci lidem bez prostředků, kteří žili v nouzi. Himl ve své knize uvádí, že v podstatě až do novověku nikoho příliš nezajímalo místo pobytu jednotlivce a nikdo to ani neregistroval. Teprve s příchodem novověku si jednotlivé mocenské autority (ať už to byl panovník, šlechtic či nějaký městský či krajský úřad) postupně vytvářet přehled o pohybu svých poddaných či obyvatel daného území. Bezdomovci na nás v podstatě působí rušivě nejen svým vzhledem, zápachem a chováním, ale zejména svým způsobem života, který se vymyká našemu chápání spokojeného a normálního života. Berou nám tím určitým způsobem naši sebejistotu a zákonitosti. Ve své podstatě právě toto spojuje dnešní bezdomovce a dávné tuláky či vagabundy. Díky jejich existenci pociťujeme stejně jako naši předkové nejistotu a obavu z vlastního života, ze své budoucnosti. Jedinec, který se nedokáže začlenit do společnosti, případně žije úplně mimo většinovou společnost svou samotnou existencí podrývá autoritu vrchnosti či úřadů, neboť je nezařaditelný a často nevíme jak k němu máme přistupovat, co máme dělat. Z historie můžeme jako příklad uvést například různé pogromy nebo hony na čarodějnice, cikány, tuláky, případně jiné, v té době kriminální, živly. Známkou toho, že je člověk podezřelý mohlo být zejména oblečení jedince, či jeho chování. Již v průběhu 18. století se v habsburské monarchii rozšiřuje používání pasů. Kdokoli vyrazil někam na cestu, musel si nejprve vyzvednout pas. Patent z roku 1754 zakazuje hostinským ubytování pocestných, kteří přišli pěšky či přijeli na koni, pokud to nebyly „distingované osoby“, bez toho, aby se prokázaly „věrohodnými pasy a listinami“. Pas či jiné doporučující listiny byl v tehdejší době vyžadován zejména od osob, které byly neurozené, popřípadě necestovaly s viditelným erbem nebo šlechtickém či úředním oblečení. Obdobou pasů byla také řemeslnická vysvědčení od představitelů cechů či tzv. vandrovní knížky, které byly vydávány řemeslníkům či tovaryšům, a které musela potvrdit i městská rada. Tato opatření byla zavedena proto, aby bylo možné snáze identifikovat tuláky a jiné nekalé živly a zamezilo se jejich pohybu. Tento princip je svým způsobem zachován do dnešní doby, kdy i „naši“ bezdomovci, jestliže nemají platné doklady o své totožnosti, jako by neexistovali. Nemají nárok na žádné dávky ani jinou sociální podporu ze strany státu.

Historie bezdomovectví v našich zemích do 19. století

Bezdomovectví výraznou měrou ovlivnila chudoba. Je prakticky nemožné v období středověku či starověku zjistit bližší informace o tulácích, vagabundech či jiných kočovnících coby předchůdcích bezdomovectví. Bližší informace máme až s rozvojem písemností, vynálezem knihtisku a rozvojem úředních samospráv. Himl ve své knize píše, že iž od období sahajícího do 15. století se začínají mimo jiné objevovat různé tisky, z nichž nejznámějším je „Liber vagatorum“ z roku 1510, které v sobě nesly popis světa falešných žebráků včetně jejich jazyka a umožňovaly tak jejich čitatelům proniknout do tohoto světa a lépe jej poznat. Počátky chudinské péče v českých zemích byly propojeny se vznikem domovského práva již od poloviny 16. století. Dobové označení jako „tulák“ či „země-tulák“, „vagant“ či „vagabund“ vyvolává i dnes dojem člověka, který je neusedlý, nestálý či věčně v pohybu. Z tohoto historického hlediska vychází i dnešní názvosloví, používané po celé Evropě. Naše vnímání pojmu „bezdomovec“ je odvozeno právě z těchto kořenů. Ať už české „bezdomovec, či anglické „homeless“ – značící člověka bez domova, tak také německé „obdachlos“ a francouzské „sans-abri“ – znamenající člověk bez přístřeší či případně francouzský pojem „sans domicile fixe“ označující člověka bez pevného pobytu. Všechny tyto pojmy mají své kořeny právě v období 15 – 16. století. Za vlády Josefa II, byl zaveden Tereziánský zákon, který ukládal každé obci nad 800 obyvatel povinnost zřídit na svém území chudobinec, sirotčinec, základní školu a šatlavu. Markéta Štěchová ve své knize píše:

„Domovské právo ukládalo obci povinnost postarat se o své chudé (pojem „chudý“ se patrně blížil pojmu „bezdomovec“ v dnešním pojetí). Zákonné normy o domovském právu byly několikrát upravovány, ale jeho hlavní obsah, tj. právo na nerušený pobyt a na chudinské opatření zůstával zachován.“ Štěchová dále uvádí: „Nárok na chudinská opatření v nouzi byl podmíněn domovským právem, prokázanou chudobou, neschopností výdělku a nedostatkem osob, které byly dle předpisů povinny nebo zavázány k zaopatření chudého.“

Pomocí chudým a lidem bez domova se také v této době zabývala zejména církev a různé charitní organizace. Podle Himla například v 17. a 18. století v našich zemích stačilo častokrát pouze vzdálit se několik kilometrů od své obce či z místně příslušného panství, popřípadě se toulat většinu svého života, aby člověk dostal označení jako vagabund a tulák. V této době se o všechny tuláky, případně válečné veterány byly povinny postarat jejich domovské obce. Výjimkami byli cikáni či jiné národnostní menšiny, které nepatřily nikam a byly často vyháněny či odsouvány za hranice země. „Patent z roku 1723 nazývá tehdy tulákem jednak žebrajícího cizozemce pohybujícího se po Čechách, potom žebráka „domácího“, potulujícího se mimo své panství a konečně také cizozemského obchodníka bez pasu.“ Himl dále uvádí, že v 50. letech 18. století došlo k reorganizaci a správním reformám. V patentu ze dne 3. dubna 1750 byli za vagabundy označováni cizinci bez pasů a také čeští poddaní, kteří se pohybují mimo své panství. Ti, kdo byli dopadeni při potulce či žebrání byli poté buď odsunuti za hranice (v případě cizince) nebo do místa svého narození v případě tuzemského tuláka. Kdo byl opakovaně přistižen při potulce, čekal jej před transportem trest obecních prací či tělesný trest v podobě několika ran karabáčem. Ty tuláky, kteří byli zdravotně a fyzicky zdatní, mohly úřady odvést jako rekruty do armády.

Historie bezdomovectví v našich zemích od 19. století

Bezdomovectví, jak ho známe ze současné doby, začalo na Evropském kontinentě vznikat přibližně v druhé polovině 19. století vlivem industrializace a rozvoje techniky. V důsledku vědeckotechnické revoluce a vzniku mnoha továren započala migrace obyvatelstva z vesnic do měst. Do té doby zákonná opatření v podobě domovského zákona a chudinských fondů zamezovala občanům jednotlivých států stát se zcela bezprizorními, přestože fakticky byli absolutně nemajetní a často též neměli ani rodinné zázemí. Kraus, B., Hroncová, J. ve své knize uvádějí, že po vzniku Československé republiky roku 1918 nový stát převzal většinu norem z bývalé monarchie Rakousko-Uhersko. Mezi jinými i předpis o domovském právu, podle kterého každý občan republiky musel mít své domovské právo v nějaké obci. V této obci poté mohl požádat v případě nouze o podporu. Tato obec byla povinna svým obyvatelům zajistit základní prostředky na přežití, mezi které zejména patřilo přístřeší a nejnutnější obživa. Další, kdo se počátkem 20. století podílel na podpoře lidí bez domova, či chudých, byla církev jí zřízené organizace. V období hospodářských krizí se mnoho lidí stalo nezaměstnanými, následkem čehož ztratili základní zdroj obživy a upadli do chudoby. „S chudobou (bídou) a nezaměstnaností souvisí velmi často bezdomovectví“. Tento systém se ve své podstatě udržel až do 50.let 20. století. Roku 1948, volby vyhrála Komunistická strana Československa a chopila se moci. Postupem času po upevnění moci radikálně změnila většinu zákonů a vyhlášek z období tzv. „první republiky“. Systém podpory domovských obcí, stejně jako nejrůznější organizace zabývající se chudobou, byl ukončen, jelikož byla vyslovena striktní doktrína, že v socialistickém a sociálním státě nebudou potřeba, neboť nebude chudých a tudíž ani lidí bez domova. Dochází k rozvoji a budování sítě sociálních a zdravotních institucí jako jsou například domovy důchodců, léčebny pro dlouhodobě nemocné, kojenecké ústavy, dětské domovy, ústavy sociální péče apod. v těchto zařízeních velmi často žili i skrytí či potenciální bezdomovci. Oficiálně ovšem problém lidí bez domova neexistoval. Podle tehdy platných zákonů byl každý občan socialistického státu povinen zdržovat se na místě svého trvalého bydliště a být řádně zaměstnán, případně studovat. V případě, že se někdo vyhýbal práci a nezdržoval se v místě trvalého pobytu, případně neměl nahlášen pobyt přechodný, nastoupila represe ze strany státních orgánů, kdy byl člověk označen za příživníka a jako takový odsouzen do vězení. Po propuštění z vězení, případně v období podmínečného odsouzení tito lidé žili pod státním dohledem a museli se pravidelně hlásit státním úředníkům, typicky na místním či obvodním oddělení SNB (VB). Podle Misíkové začalo od sedmdesátých let 20. století zejména ve velkých městech přibývat rapidně lidí bez domova v tom smyslu, ve kterém tento pojem chápeme dnes. V Sociologickém slovníku se můžeme dočíst, že se bezdomovectví jako problém velkoměst objevuje v posledních dvaceti až třiceti letech. Před rokem 1989 žila spousta lidí v různých svobodárnách, podnikových ubytovnách, maringotkách či na montážích. Velká část jedinců, kteří takto žili, neměla žádné rodinné zázemí. Misíková k tomu uvádí, že : „...ještě před několika desítkami let, kdy byl pojem domov spojován výhradně s rodinným prostředím, byli v anglicky mluvících zemích pojmem „homeless“ (bezdomovci) označováni lidé, kteří bydleli v levných ubytovnách či svobodárnách, žili sami a málo se stýkali se svou rodinou.“ Po tzv. „Sametové revoluci“ v listopadu 1989, kdy byla ukončena vláda Komunistické strany Československa, došlo v roce 1990 k velmi zásadním změnám. Byla přijata Listina základních práv a svobod a byla zrušena povinnost pracovat. Tehdejší prezident Václav Havel vyhlásil masovou amnestii, v důsledku čehož rapidně stoupl počet bezdomovců v ulicích a došlo také ke zvýšení kriminality. Dalším faktorem, který výrazně ovlivnil fenomén bezdomovectví u nás je rušení podnikových ubytoven a bytů, privatizace bytových domů a zvyšujícím se přílivem uprchlíků z jiných zemí do naší republiky. Od tohoto období již registrujeme bezdomovectví v současné podobě.

Bezdomovectví

Vymezení pojmu bezdomovec

Kdo je bezdomovec? Mgr. Ladislav Ptáček v časopise Sociální práce uvádí: „....termín bezdomovectví není stále pevně vydefinován, stejně jako posuzování toho, koho je za bezdomovce možné považovat a koho ne. Toto vymezení osciluje mezi „hmatatelnou“ absencí bydlení nebo alespoň nouzového přístřeší na straně jedné a širším psychosociálním pojetím, které nečiní tak ostré hranice mezi absencí bydlení a dalšími negativními životními faktory, které se vzájemně ovlivňují, na straně druhé.“ Hradecký ve své knize Bezdomovství – extrémní vyloučení píše: „.....bezdomovství je nejlépe definováno jako kontinuum podmínek a potřeb. Na jedné straně jsou lidé bez střechy nad hlavou, snad spící na ulicích nebo jiných veřejných místech anebo ve squatech. Na druhé straně jsou lidé, jejichž ubytování je nejisté, snad kvůli neplacení nájemného, nebo je budova, ve které bydlí, určena k demolici. Mezi těmito dvěma krajnostmi jsou lidé v rozličných životních situacích. Ti, kteří mají nouzové ubytování na kratší nebo delší období, lidé kteří mají sice samostatné bydlení, ale nedostává se jim základního zdravotního a jiného životního standardu.“ Podle FEANTSA „Bezdomovectví je absence vlastního, trvalého a přiměřeného bydlení. Bezdomovci jsou ti lidé, kteří nejsou schopni získat vlastní trvalé, přiměřené obydlí, nebo si nejsou schopni takové obydlí udržet kvůli nedostatku finančních prostředků nebo jiným sociálním bariérám.“ Náš právní řád pojem bezdomovectví zná pouze ve vztahu s osobami, které nemají státní občanství. Ve Wikipedii se píše: „Podle českého právního řádu jde o osobu bez státního občanství. V obvyklém užití jde o osobu, která nemá vlastní domov, či si jej nenajímá, nebo nežije v takovém obydlí u osoby důvěrně blízké, či tento domov nemůže, nebo z vážných důvodů nechce užívat anebo takový domov užívá protiprávně. Domov v této definici chápeme obecně jako místo, kam jeho uživatel může de-iure jinému člověku zakázat, nebo umožnit přístup. Podle zákona jde o osoby ohrožené sociálním vyloučením a státem zajišťovanou péči jako o „osoby bez přístřeší“ vymezuje zákon o pomoci v hmotné nouzi (resp. § 2, odst. 6 zákona 111/2006 Sb.) a zákon o sociálních službách (resp. § 92, pís. b) zákona 108/2006 Sb.).“ Podle zákona č. 108/2006 Sb. je používán pojem „osoba bez přístřeší“ a také pojem „osoba v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení“. V oblasti sociální bývají bezdomovci často zařazováni do kategorie „občanů společensky nepřizpůsobených“.

V sociologickém slovníku se u pojmu bezdomovectví (homelessness) dočteme, že tento pojem může označovat: 1. „Právní situaci lidí, kteří nemají občanství (státní příslušnost) žádného státu, nebo jsou to lidé, kteří nemají místo trvalého pobytu“ 2. Je takto označována „životní situace lidí bez přístřeší, kteří sice z úředního hlediska trvalý pobyt „papírově“ mají, ale nežijí v něm; postrádají pevný, pravidelný a přiměřený příbytek k přenocování.“ Všechny tyto pojmy ať už použijeme výraz bezdomovec, osoba bez přístřeší či dokonce občan společensky nepřizpůsobivý jsou určitým způsobem nepřesné a stigmatizující, neboť vyvolávají v posluchači určité negativní pocity. V této diplomové práci budu používat všeobecně nejznámější výraz bezdomovec, neboť pod tímto pojmem si většina lidí dokáže představit konkrétní problematiku.  

Formy bezdomovectví

Hradecký ve své knize Bezdomovství – extrémní vyloučení rozděluje bezdomovce do tří kategorií a to na „zjevné bezdomovství, skryté bezdomovství a potenciální bezdomovství.“ Pokud se přidržíme rozdělení bezdomovců podle Hradeckého, lze jedince bez domova rozdělit do tří skupin:

1. Zjevní bezdomovci (v angličtině se používá výraz roofless) Do této skupiny můžeme zařadit osoby žijící na ulicích, na nádražích, apod. Jsou to ti, kteří jsou často vidět jak špinaví, otrhaní postávají před nádražím, obchodním domem či v parku a popíjejí levné krabicové víno. Tito jedinci také často vyhledávají ubytování v období zimních měsíců ubytování v různých noclehárnách zřizovaných městy nebo charitativními organizacemi či azylových domech. Tito na první pohled jasně rozpoznatelní bezdomovci však představují pouze část obyvatel bez domova. Jsou nejviditelnější špičkou ledovce zvaného bezdomovectví.

2. Skrytí bezdomovci (v angličtině se používá pojem houseless) Sem můžeme zařadit všechny jedince bez přístřeší, kteří se z nejrůznějších důvodů nechtějí nebo nemohou obrátit na nejrůznější zařízení a organizace, které se pomocí lidem bez domova zabývají. Patří sem například lidé, kteří přespávají ve sklepích, squatech, ve starých či vyřazených dopravních prostředcích, stanech či zemljankách, ale také osoby přespávající různě po známých. Počet těchto tzv. skrytých bezdomovců může být poměrně vysoký a to hlavně v regionech, kde neexistují žádné služby zabývající se pomocí lidem bez domova. Také ve velkých městech lze často jen odhadovat počet skrytých bezdomovců, protože velká část z nich může ať už z nejrůznějších sezónních či brigádních prací či důchodů pokrýt své základní životní potřeby a tudíž nevyhledává pomoc nocleháren či nízkoprahových denních center pro osoby bez domova.

3. Potenciální bezdomovci Do této skupiny osob řadíme jedince, jejichž potřeby jsou úřadům buď neznámé, nebo známé jen částečně. Není vždy jednoduché a často ani možné stanovit přesné hranice mezi podmínkami života bezdomovců, kteří se obracejí na provozovatele ubytoven či nocleháren a těch osob, které žijí v nejistých podmínkách nájemních bytů s nájemní smlouvou na dobu určitou, v domech určených k asanaci či k demolici nebo v bytech provizorních, zchátralých a často přelidněných. Velká část potenciálních bezdomovců žije také v bytech sociálních, v tzv. holobytech, případně v různých podnájmech. Do této skupiny bezdomovců můžeme zařadit také ty osoby, které čekají na propuštění z nejrůznějších ústavů a zařízení, jako jsou například věznice, dětské domovy, diagnostické ústavy, psychiatrické léčebny podobně. Hradecký do této skupiny zařazuje také „….skupinu migrační a exilní.“ Kraus, B., Hroncová, J., uvádějí, že podle statistik vypracovaných v zemích Evropské unie se riziko potencionálního bezdomovectví může týkat až 10% populace.

Typologie bezdomovectví

Postupem času a stále hlubším pronikáním do problematiky bezdomovectví se projevila potřeba a nutnost upřesnit a definovat typologii bezdomovectví. Bylo nutno určit kategorie do kterých by se vešli jednak bezdomovci zjevní či skrytí, ale současně i lidé bezdomovectvím ohrožení. Hradecký uvádí čtyři hlavní kategorie, které vycházejí z evropské koncepce a členění fenoménu bezdomovectví.

Jsou to lidé:

  • BEZ STŘECHY(roofless) = spaní venku nebo v noclehárně – zjevné bezdomovství
  • BEZ BYTU (houseless) = skryté bezdomovství + ubytování s podporou
  • NEJISTÉ BYDLENÍ = bydlení v provizoriu, dočasné, pod násilím
  • NEVYHOVUJÍCÍ BYDLENÍ = nestandardní, nevhodné, neobyvatelné, přelidněné

Kategorie „BEZ STŘECHY“ je poměrně specifická, spadají sem všichni jedinci, kteří přespávají venku, ať už na lavičce v parku, ve stanu, v lese, na zemi, či někde pod mostem, ale také ti jedinci, kteří využívají noclehárny pro osoby bez přístřeší. Do kategorie osob „BEZ BYTU“ můžeme zařadit jedince pobývající dlouhodobě ve vězení či v různých léčebných a sociálních ústavech, v různých ubytovnách, azylových domech apod. Do kategorie „NEJISTÉ BYDLENÍ“ spadají všichni, kdo žijí například v bytě bez nájemní smlouvy, u příbuzných, u přátel, v bytě z něhož dostali výpověď nájmu, squateři apod. V poslední kategorii, kterou je „NEVYHOVUJÍCÍ BYDLENÍ“ nalezneme jedince, kteří žijí například v různých chatách, maringotkách, karavanech, na pracovišti, v přelidněných bytech, v chatrčích a podobně.

Příčiny bezdomovectví

Příčin, ze kterých se mohou lidé ocitnout „na ulici“ existuje celá řada. Podle (Kraus, B., Hroncová, J., 2007) lze faktory, které ovlivňují vznik bezdomovectví rozdělit na faktory: a) objektivní b) subjektivní Mezi objektivní faktory můžeme zařadit zejména míru nezaměstnanosti v daném městě či regionu, sociální politikou daného státu, případně panujícími politickými a společenskými poměry v konkrétní zemi. Mezi subjektivní faktory můžeme zařadit veškeré vlivy, které konkrétně působí na jedince žijícího ve společnosti. Jsou to především faktory materiální, vztahové, osobnostní či institucionální. Eduarda Heczková na internetových stránkách www.getsemany.cz uvádí ve svém článku tato výzkumná data:

„Podle výzkumů je nejčastější příčinou bezdomovectví ztráta zaměstnání (23 %), následuje rozvod (20 %), odchod z rodiny (11 %), výkon trestu (5 %), špatné hospodaření (3 %), výstup z ústavního zařízení (2 %). Jiné příčiny tvoří 29 %, a pouze u 7 % bezdomovců má jít o dobrovolné rozhodnutí (ovšem i zde je třeba vzít v úvahu jejich psychický stav a další okolnosti).“

Tato autorka na stejných internetových stránkách dále uvádí že: Ženy u nás tvoří 10-15 % bezdomovců (v USA a EU je to celých 25 %).

Věková struktura českých bezdomovců vypadá následovně:

4 % bezdomovců jsou ve věku 0-18 let
9 % ve věku 18-25 let
19 % ve věku 25-40 let
28 % ve věku 40-50 let
25 % ve věku 50-62 let
15 % bezdomovců jsou starší 62 let.

 

Co se týče nejvyššího dosaženého vzdělání, tak:

34 % bezdomovců jsou vyučeni
30 % má základní vzdělání
7 % středoškolské s maturitou
6 % středoškolské bez maturity
1 % vyšší než středoškolské vzdělání
1 % nedokončené základní vzdělání
21 % nebylo vzdělání zjištěno.

 

Co se týče toho, odkud bezdomovci pocházejí, tak:

60 % jsou mimopražští
30 % jsou Pražané
7 % Slováci
3 % ostatní cizinci.

 

25% českých bezdomovců jsou invalidní důchodci, cca 25 % bezdomovců má zkušenost s dětským domovem, 15 % s psychiatrickou léčebnou a 35 % s vězením A kde bezdomovci přespávají? Na ubytovně, noclehárně či azylovém domě přespává 21% bezdomovců, na nádraží 15 %, u někoho v bytě 13 %, v podnájmu 2 %, ve squatu 1 %. Jiné, nestálé nocování, má 48 % bezdomovců. Z různých výzkumů a publikací vyplývá, že bezdomovcem se může stát prakticky kdokoliv. Může jím být dospělý jedinec, i dítě či mladistvý. Na ulici se mohou ocitnout i celé rodiny. Bezdomovcem může být starý člověk stejně jako mladý, zdravý i nemocný. Být bezdomovcem nemusí dokonce nutně znamenat, že dotyčný nepracuje – naopak, může mít stálé zaměstnání, ale jeho příjem naprosto nedostačuje, aby si opatřil vlastní bydlení či ubytování. Důvodem může být například exekuce, která pohltí většinu jeho příjmů a dotyčný nemá jinou možnost, nežli žít coby bezdomovec. Bezdomovcem může být člověk, který požívá nějaké omamné či psychotropní látky a je v různém stupni závislosti, stejně tak v určitých případech mezi bezdomovci narazíme na naprostého abstinenta. na ulici se člověk často ocitá i po propuštění z vězení, týraná žena či dítě, kteří raději podobné zařízení, například diagnostický či výchovný ústav.

Existují dokonce jedinci, kteří si tento život vybrali dobrovolně, jako určitou formu životního stylu, či protest proti většinové společnosti. V této skupině se můžeme setkávat zejména s mladými lidmi žijícími ve squatech. Jak je patrné, tato skupina může být opravdu rozmanitá, stejně tak je velmi mnoho příčin, proč se ten který jedinec ocitl mezi bezdomovci. Nelze tudíž všechny bezdomovce šmahem hodit do „jednoho pytle“. Někteří z nich jsou špinavá, opilá, páchnoucí individua, která obtěžují okolí žebráním, či se jen tak povalují někde na ulici či v parku s krabicí či láhví levného vína, jiní naopak o sebe dbají, chodí upravení, mají i několik brigád, aby si mohli zaplatit ubytovnu, když už nemají na pronájem či koupi bytu. Jiní žijí v podstatě normální život v zařízeních, která nejsou primárně určena k trvalému bydlení. V zásadě lze tedy rozdělit bezdomovce podle jejich statusu do dvou kategorií:

1. Ti, kteří si svůj život vybrali dobrovolně Sem můžeme zařadit například mladé lidi, kteří se zdržují ve squatech, či si dobrovolně zvolili život bez domova jako životní styl, jedinci, pro které je život venku, či toulání vlastním rozhodnutím a svobodnou volbou.

2. Ti, kteří k tomu byli donuceni okolnostmi Sem patří jedinci, kteří se v této situaci ocitli nedobrovolně, ať už jako dlužníci v důsledku exekuce, kdy přišli o střechu nad hlavou nebo kvůli rozvodu či rozchodu s partnerem, či z jiných, na jejich vůli nezávislých, okolnostech. Většina lidí se setkává ve svém životě pouze s onou špičkou ledovce, kterou představují oni neupravení, zapáchající jedinci, kteří se přehrabují v popelnicích, nosí veškerý svůj majetek v naditých igelitkách po ulici a popíjí laciný alkohol. Život mnohých z nich se vyznačuje změnami, podle známé písně Život je jen náhoda, ve které se zpívá: „. jednou jsi dole, jednou nahoře….“ Někdy pijí a nestarají se o sebe, jindy se jim podaří se z toho dostat, vyřídit si doklady, najít nějakou práci (většinou brigádu) a chvíli „normálně žít". Někteří se snaží si udržet tento standard několik let a mají i několik brigád najednou, aby si mohli zaplatit ubytovnu a žít, pokud možno co nejběžnějším životem, jako většina populace. Je zajímavé, že mnoho bezdomovců dává přednost ubytování mimo instituce, jež se zabývají pomocí lidem bez domova, protože sami sebe mezi tzv. „klasické bezdomovce“ nepočítají. Nejtěžším obdobím pro osoby bez domova je zima. V zimních měsících často nemohou sehnat žádnou práci, je jim zima a tak využijí rádi služeb institucí, které se zabývají poskytováním služeb pro bezdomovce, jako jsou například nízkoprahová denní centra nebo noclehárny pro lidi bez domova. Teprve tehdy se dá poněkud přesněji v jednotlivých městech odhadnout, kolik bezdomovců se v katastru města či obce zdržuje. Mnoho měst však nemá žádné instituce, které služby pro lidi bez domova poskytují, vůbec zavedeny, případně mají pouze noclehárny pro muže bez domova a nemají kam umístit ženy, které žijí na ulici. Jedinou možností těch bezdomovců, kteří pocházejí z těchto měst, je se přestěhovat do větších měst, které tyto služby mají, čímž dochází ke shromažďování lidí bez domova v katastru jednotlivých měst, nejčastěji v krajských či okresních městech jednotlivých krajů a okresů a narůstání náročnosti poskytovaných služeb po finanční, personální i materiální stránce.

Stigmatizace lidí bez domova

Bezdomovec je, jak samotný název vypovídá, člověk bez domova. Domov však není pouze nějaký druh přístřešku, kde člověk může hlavu složit. Domov, to je také jistota, zázemí, forma mezilidských vztahů, je to vlastní soukromí, životní prostor, kde se cítím bezpečně, kde mohu být sám sebou. Cítím se zde dobře, je to pro mě místo odpočinku, relaxace. Být bezdomovcem znamená toto všechno ztratit. Člověk, který je bezdomovcem se dostává mimo společnost, žije, či spíše živoří, na jejím okraji. Dochází u něho k sociálnímu vyloučení ze společnosti. Bývá častokrát vyloučen z okruhu rodiny, příbuzných i přátel, z bydlení, pracovního procesu a tím i z kolegiálních a přátelských vztahů, z vnímání sebe sama jako plnohodnotného člověka. Tento člověk je stigmatizován, je na něho pohlíženo jako na osobu, která selhala. Dochází ke ztrátě společenského postavení a vnímání vlastní sebehodnoty. Být bezdomovcem většinové společnosti připadá divné a podezřelé. Život jedince, který žije „na ulici“ se vymyká chápání společnosti o tom, jak by měl vypadat, jednat a chovat se „normální“ občan. Bezdomovec, jelikož nepracuje, není spoluúčastný na vytváření hodnot, nic pro společnost nevyprodukuje a tudíž je nadbytečný. Většina lidí si osobu bezdomovce spojuje s asociálním, či kriminálním jednáním. Výsledkem těchto úvah je tedy strach, opovrhování, nedůvěřivost a ponižování bezdomovců většinovou společností.

Himl k tomu uvádí: „Kromě podprahového znejistění každého jednotlivce byli - a jsou - tuláci, žebráci či bezdomovci veřejně (zákony, vyhláškami) prezentováni jako (potenciální) ohrožení celé společnosti.“

Většina občanů se s bezdomovectvím jako takovým setkává nejčastěji ve formě na první pohled viditelného žebráka, či zapáchajícího, po zemi či lavičce se povalujícího, opilce. Dochází tedy ke stereotypnímu pohlížení na bezdomovce coby na osoby líné, bez jakékoli hygieny prosáklé skrz naskrz alkoholem. Velká část společnosti si myslí, že si bezdomovci svůj statut zvolili sami, že jim to vyhovuje a nechtějí s tím nic měnit. Právě tato skupina nejvíce zviditelňuje problematiku bezdomovectví a znepokojuje společnost právě tím, že jsou naprosto nepřehlédnutelní. Mnohé z nás nikdy nenapadne, že být bezdomovcem neznamená být jen zpustlým individuem. Velmi mnoho lidí, kteří se ocitli na ulici bydlí na ubytovnách či přespává v noclehárnách pro lidi bez přístřeší. někteří chodí i do práce či na různé brigády či sezónní práce, většinou načerno. Být bezdomovcem je velmi negativně vnímáno i samotnými bezdomovci. Většina z nich pociťuje opovržení společnosti, cítí se ponižována a vyčleňována z většinové společnosti. Proto se velká část bezdomovců snaží být pokud možno co nejvíce nenápadná, tzv. splynout s davem. snaží se chodit slušně oblečeni, pokud mají možnost, dbají o svou hygienu a všemožně se snaží, aby vypadali a chovali se jako většina ostatních lidí. Pracovníci zařízení, která se pomocí lidem bez domova zabývají, potvrdí, že pokud mají bezdomovci tu možnost, využívají často možnost osprchování, vyprání či výměny oblečení. Při výběru oděvu jednoznačně preferují to, které je co nejmodernější, aby na ulici příliš nevyčnívali z davu.

Doby, kdy bezdomovec rovná se pouze špinavý, otrhaný alkoholik, jsou již nenávratně pryč. Rovněž bezdomovci pociťují strach o svou bezpečnost, kdy bývají jen tak pro zábavu napadeni nejčastěji mladými jedinci, kteří jako by si neuvědomovali, že ten na kterého zaútočili je také „jen“ člověk, který na následky jejich útoku může i zemřít. V médiích se v posledních letech objevilo několik takových případů. A tato čísla stále narůstají a jsou určitým varovným signálem. Někteří bezdomovci pociťují určitou šikanu i ze strany policie a to zejména městské či obecní. V článku 8 Smluvních přepravních podmínek Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje je cestujícím mimo jiné zakázáno „Prodlévat ve vozidle i ve vlaku v nedostatečném, znečistěném nebo zapáchajícím oděvu. Tento článek je bezesporu zaměřen zejména proti jedincům, kteří žijí na ulici a často využívají dopravní prostředky k tomu, aby se alespoň trochu zahřáli či někam dojeli. Že nezaplatí jízdné je u nich bráno jako samozřejmost. Jelikož vědí o svém statutu, je jim úplně jedno, jestli dostanou pokutu nebo ne, protože ji stejně nemohou zaplatit a ani případný soudní příkaz či exekuce jim nemůže nic zabavit, jelikož nevlastní žádný movitý ani nemovitý majetek. Toto jednání je však velmi krátkozraké, neboť v případě, že se člověk bez domova ze svého postavení dostane, sežene si práci a ubytování, v ten moment jej minulé dluhy dohoní a jelikož nebyly několik let placeny, penále a odměny exekutorům často stokorunový dluh vyženou až do statisícových částek. A roztáčí se spirála dluhové pasti, kdy se častokrát jedinec opět raději vrací na ulici, protože veškeré jeho úsilí žít jako většinová společnost přijde vniveč díky exekučním srážkám na plat. Člověk náhle není schopen zaplatit ubytování, častokrát je podezřelý v očích svého zaměstnavatele a přichází o práci. Jediným jeho východiskem je jeho stará, známa ulice. Nelze se proto divit, že mnoho bezdomovců pracuje raději „načerno“, aby se vyhnuli svým exekucím. V tomto případě by pomohla změna legislativy, kdy by se drobné dluhy nemohly vymáhat exekučně, a také přísný dohled nad nebankovními půjčkami, kdy by subjekty poskytující tyto půjčky podléhaly stejně přísným pravidlům jako banky a jiné finanční instituce, čímž by se zamezilo mnohdy až lichvářským úrokům a skrytým poplatkům u nebankovních půjček.

Sociální vyloučení

Většina bezdomovců je ohrožena tzv. sociálním vyloučením. Co to sociální vyloučení vlastně je? Marta Misíková která se odvolává na webové stránky ESF píše, že : „Jako sociální vyloučení označujeme proces, v jehož rámci je jedinci, skupině jedinců či komunitě výrazně znesnadňován, či zcela zamezován přístup ke zdrojům, pozicím a příležitostem, které umožňují zapojení do společenských, ekonomických a politických aktivit většinové společnosti.“ Mareš k sociálnímu vyloučení píše: „Sociální vyloučení v užším slova smyslu brání sdílet určité sociální statusy či sociální instituce. Jde o zamezení účasti v sociálních, ekonomických, politických a kulturních systémech, které podmiňují sociální integraci jedince do společnosti.“ Bezdomovci jsou reálně sociálním vyloučením ohroženi, neboť mají výrazně sníženou možnost participace na sociálních, ekonomických, politických i kulturních systémech daného státu. Jsou často bez osobních dokladů, tudíž nemohou žádat o sociální dávky, nejsou vedeni na úřadu práce, čímž se jim nezapočítává doba strávená na ulici do důchodového pojištění, nemohou se bez dokladů zúčastnit ani voleb a o tom, že by jedinec bez domova navštěvoval nějaké kulturní zařízení, například divadelní představení se není potřeba ani zmiňovat. Díky svému postavení a statutu bezdomovce, se tito lidé ocitají mimo většinovou společnost, jsou více ohroženi patologickými jevy i různými zdravotními obtížemi. O sociálním vyloučení se v současné době nejvíce hovoří ve srovnání s chudobou. Někteří jedinci tyto dva pojmy často zaměňují. Misíková uvádí, že:

„Jednoduše lze říci, že ne všichni chudí musí být nutně sociálně vyloučení, a naopak, ne všichni sociálně vyloučení musí být chudí. Můžeme se setkat například s tzv. dobrovolnou chudobou, kdy lidé z vlastního přesvědčení výrazně omezují svůj materiální blahobyt. Naopak i majetní lidé se mohou stát sociálně vyloučenými, např. v důsledku pobytu ve vězení.“

Zmínky o různých formách vyloučení můžeme najít v nejrůznějších spisech či literárních dílech již odedávna. Podle Mareše představovalo odsouvání určitých osob či sociálních skupin na okraj společnosti či mimo ni pro společnost určitý mechanismus sociální kontroly, čímž společnost do určité míry zajišťovala konformitu jedinců v oné společnosti žijících. U lidí bez domova se často střídají období kdy se jim daří (mají práci, bydlí na ubytovně apod.) s obdobím, kdy jsou nuceni žít přímo na ulici z nedostatku finanční hotovosti a práce. Potom žijí v různých kanálech, chatkách, opuštěných domech, stanech, či jiných opuštěných či pro jejich potřebu jinak vhodných objektech. Někteří z bezdomovců se snaží přivydělat si prodejem časopisu Nový prostor, jiní se stydí tento časopis prodávat, protože mají pocit, že by se příliš zviditelnili, či je nebaví postávat na jednom místě, případně nesplňují kriteria na prodej tohoto časopisu či prostě mají smůlu, že v jejich městě se časopis Nový prostor neprodává.

Další skupina bezdomovců vybírá kontejnery či sbírají druhotné suroviny a vozí je do sběru. Někteří vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, zdravotnímu postižení či vysokému věku nemohou vykonávat žádnou pracovní činnost a jsou tudíž odkázáni na pomoc a služby institucí, které se touto problematikou zabývají. Velká část lidí bez domova je závislá na různých omamných či psychotropních látkách, zejména na alkoholu, marihuaně či pervitinu. Jsou i takoví, kteří se ze své vůle či nařízením soudu podrobili léčení, ale po návratu ke svému způsobu života se postupně ke svému rizikovému chování vrátili. Bohužel velkým problémem současnosti jsou neexistující tzv. startovací byty pro jedince, kteří se vracejí z nemocnic, léčeben či nápravných zařízení a po propuštění končí „na ulici“, kde jsou ohroženi zejména opětovným návratem k společensky škodlivému jednání. Na obranu některých jedinců lze říci, že jim společnost nedala šanci žít jiný život. Vždyť jakou šanci má například člověk, kterého po 15 letech propustí z vězení a ocitne se na ulici, protože nikoho nemá, ani nemá žádné kamarády s výjimkou spoluvězňů, že bude mít možnost se plně začlenit do společnosti a být jejím platným členem?

Ocitne se v pro něj neznámém a stresujícím prostředí, nemůže sehnat zaměstnání, ubytování a navíc ani nemá dostatek finančních prostředků k alespoň trochu slušnému životu. Nezbývá mu nežli přežívat na ulici a živit se příležitostnou prací na černo, případně pácháním drobné majetkové trestné činnosti, aby byl schopen uspokojit své základní životní potřeby. Mnoho lidí bez domova se postupně stahují do velkých měst, kde mají nejvhodnější podmínky na přežití. V naší republice stejně jako v okolních státech se nejvíce bezdomovců nachází v hlavním městě republiky a dále pak ve všech velkých krajských či okresních městech. Smutným faktem je, že se lidé bez domova objevují i v menších městech po celé republice. Většina bezdomovců má sice v občanském průkazu (pokud ho ještě neztratili či neprodali) uvedené místo trvalého pobytu, kde se však dlouhodobě nezdržují. Nejčastějšími důvody jsou rozvod partnerů, nechce je tam nechat bydlet některý z rodinných příslušníků, případně odsud odešli ze své vlastní vůle a nechtějí se vracet. Zákon o trvalém pobytu je příliš omezující a spousta lidí díky němu bydlí na fiktivních adresách či trvale obývají města, ve kterých již 30 let nebyli jen proto, že se v něm narodili a byli zde hlášení. Nejpočetnější skupinou mezi bezdomovci jsou zejména muži od 30 – 50 let. V poslední době ovšem také dochází k velkému nárůstu počtu žen mezi bezdomovci, i když tato skupina zatím není tak početná a viditelná. Počet mužů bez domova se může dle odhadů vyšplhat ke dvěma třetinám až třem čtvrtinám z celkového počtu bezdomovců. Další skupinou ohroženou rizikem bezdomovectví jsou mladí lidé od 18 do 25 roků. Většina těchto mladých lidí se ocitá na ulici po propuštění z různých výchovných ústavů a zařízení, kvůli špatné situaci v rodině (alkoholismus rodičů, domácí násilí, generační neshody), katastrofální finanční situaci či z důsledku konzumace různých drog. V případě dospělých jedinců jsou bezdomovectvím nejvíce ohroženi především lidé handicapovaní, lidé dlouhodobě nezaměstnaní, senioři, příslušníci etnických menšin, imigranti či lidé propuštění z výkonu tretu odnětí svobody. V případě dětí a mládeže jde převážně o děti, které uprchly z různých ústavních zařízení nebo dysfunkčních rodin.

Ztrátou domova jsou více ohroženi muži než ženy, spíše lidé staršího nebo středního věku než lidé mladší. „Typickým příkladem českého bezdomovce je čtyřicetiletý minimálně dva roky nezaměstnaný Rom“. V současné době mezi specifickou skupinu lidí ohrožených bezdomovectvím patří i lidé, kteří nezvládají splácet své půjčky, zejména u nebankovních společností, a na základě exekučních příkazů přicházejí o veškerý svůj majetek. Další specifickou skupinou v řadách bezdomovců jsou lidé závislí na návykových a psychotropních látkách a lidé propuštění z výkonu trestu či různých lékařských zařízení. V sociologickém slovníku se dočteme, že: „Určitou část bezdomovců sice tvoří bývalí psychiatričtí pacienti nebo osoby závislé na alkoholu a drogách, ale velká část se do této skupiny dostala z nejrůznějších osobních příčin (rozpad rodiny, ztráta zaměstnání, mladí, kteří po konfliktu odešli z domu). Převažují mezi nimi lidé nekvalifikovaní“. Mezi bezdomovce můžeme klidně počítat i jedince, kteří bydlí v podnájmech či přespávají u kamarádů a známých – o těchto lidech se příliš nemluví, protože nejsou vidět na ulicích. Jde o takzvané skryté bezdomovectví. Jana Havlíková v časopise Sociální práce uvádí, že: „Rizikovým faktorem bezdomovectví je také novelizace vyhlášky Ministerstva financí ČR č.176/1993 Sb., podle které se na nájemce nemovitosti, kteří mají uzavřenou nájemní smlouvu k 31. 12. 1995 i nadále vztahuje regulace nájemného, zatímco na smlouvy uzavřené po tomto datu se již žádná regulace nevztahuje a to bez ohledu na sociální situaci nájemce.“ V národní zprávě o bezdomovectví 2006 se píše, že v Brně „celkový počet bezdomovců zaznamenaný v průběhu sčítání dosáhl 1179 osob, z toho 852 mužů (72,5%) a 327 žen (27,5%).“ Při sčítání bezdomovců v Praze v roce 2004 „Celkový počet bezdomovců zaznamenaný v průběhu sčítání dosáhl 3096, z toho 2662 mužů (86%) a 434 žen (14%) Tento projekt byl zaměřen na fenomén zjevného bezdomovectví a nezahrnoval bezdomovectví skryté či jedince bezdomovectvím ohrožené.

Lze předpokládat, že počet osob bez domova je v současné době podstatně vyšší a bude dále rapidně narůstat. Velkým problémem současnosti je, že nikdo přesně netuší, kolik bezdomovců a lidí bezdomovectvím bezprostředně ohrožených v současné době v České republice žije, protože plošné sčítání bezdomovců v jednotlivých městech, obcích a krajích dosud neproběhlo. V současnosti se objevují snahy v Praze o vytlačení bezdomovců z centra na okraj města do sběrného tábora.Jde o jakousi formu ghetta, kam budou shromážděni lidé bez přístřeší. Ubytováni budou ve stanech či chatkách, měly by tam být dostupné i sociální služby. I lokality, které jsou v Praze plánovány pro vznik tohoto tábora, jsou do značné míry stigmatizující a podporují sociální vyloučení. Patří sem zejména oblast skládky v Praze – Ďáblicích, či spalovna v Praze – Malešicích. Tento přístup mi přijde jako příliš extrémní. Již od dávných dob byla určitá ghetta v každém městě a nikdy to nevedlo ke zlepšení situace, spíše naopak. V důsledku sociálního vyloučení a nedostatku participace s většinovou společností docházelo k různým sociálněpatologickým jevům, kdy se zvýšila zejména kriminalita, zhoršovala se kultura bydlení, izolovanost od většinové společnosti, prohlubovala se bída. Jak píše Janoušková ve své knize: „Pokud žijí bohatí i chudí společně, chudí jsou pod neustálou kontrolou a zůstávají v kontaktu se svými vzory, což posiluje jejich sounáležitost s celou společností.“ Pokud se tento kontakt poruší, vzniknou v těchto ghettech postupem času vlastní pravidla a normy zcela odlišné od společnosti. Může docházet k postupnému odtržení od reality a k nárůstu nejrůznějších projevů fundamentalismu a nesnášenlivosti k jedincům žijícím mimo ghetto.

Rodina a její vliv v rámci prevence bezdomovectví

Velká část bezdomovců se setkala ve svém dětství s nějakými deprivujícími prvky již ve své rodině. Rodiče na ně neměli čas, pocházejí z neúplné či nefunkční rodiny, či dokonce svou rodinu nikdy nepoznali a vyrůstali v různých výchovných zařízeních. Rodina je v naší kulturní sféře mnohdy chápána v úzkém pojetí jako nukleární rodina ve smyslu soužití manželského páru a jejich svobodných dětí. Jde o základ, na němž je postavena širší rodina. V případě soužití dalších členů rodiny – prarodičů, tet a strýců hovoříme o širší rodině.[44] Rodina je důležitý a primární prvek v socializaci a rozvoji dítěte. Podle odborníků na sociologii má rodina různé funkce.

„Mezi základní funkce patří funkce reprodukční (zachování člověka jako biologického druhu), socializační (výchovná), ekonomická, zachování nepřetržitosti kulturního vývoje a přenos kulturních vzorců.“

Ideální rodina by měla svým dětem zajišťovat různé, kvalitní a všestranné podněty a harmonické prostředí. Bohužel, současný stav rodinného prostředí je možno nazvat krizí. Rodiče bývají příliš zaměstnáni a nezbývá jím čas na své děti, ani na členy své širší rodiny. Převládají sklony k uznávání materiálních hodnot na úkor těch duchovních. Ve většině rodin rapidně klesá doba, kterou všichni věnují společným zálibám, činnostem či koníčkům. Děti jsou nuceny trávit čas před televizorem, či si hrát samy, protože rodiče na ně nemají čas. Končí velmi často někde na ulici, kde často získávají špatné vzorce chování, které posléze mohou výrazně ovlivnit jejich další život. Rodiče si velmi často ani neuvědomují, že svým jednáním a chováním formují osobnost svého dítěte. Rodina, jak píše Z. Matějček v knize O rodině vlastní, nevlastní a náhradní,

„… má tedy možnost ovlivňovat vývoj dítěte v jeho nejcitlivějších fázích. Za druhé, nejpřirozenějším způsobem a nejvydatněji může uspokojovat základní psychické potřeby dítěte. A za třetí, je modelem mezilidských vztahů, který si dítě ponese dál do života a jímž bude poměřovat všechny vztahy další, do nichž samo vstoupí.“

Dítě je v určitém věku formováno činností rodičů. Tím, jak se chovají, jací jsou, nikoliv tím, co říkají. Nezáleží příliš na tom, o jakou činnost jde, ale je důležité, aby se dělala společně s dítětem. Rodič vychovává své dítě tím, že je zapojí do činnosti, kterou právě dělá, například při opravě auta. Nejmenší šance na úspěšnou výchovu je tehdy, když zavolá své děti, aby si vedle něj sedly a poslouchaly jeho rady do života. Rodiče tedy vychovávají své potomky především tím, že žijí s nimi, nikoli vedle nich. Důležitým prvkem výchovy je tedy společné prožívání. Na rozdíl od jiné výchovy je v rodině princip spravedlnosti překonáván principem lásky, i to je velmi důležité. Soužití v rodině má přednost před jinými praktikami výchovy, rodiče zůstávají privilegovanými vychovateli svých dětí, i když je musí svěřovat i jiným vychovatelům a učitelům. Právo a povinnost dohlížet, zda výuka a vzdělání odpovídá jejich přesvědčení, jim zůstává. To jim zaručuje i mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čl. 18, v odst. 4., kde se Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, a tam, kde je to vhodné, poručníků, zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů nebo poručníků. Listina základních práv a svobod - součást ústavního pořádku ČR zaručuje:

„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, č. 120/76 Sb. čl. 23, chrání rodinu vysloveně jako základní přirozenou jednotku společnosti a státu, jejíž základ spočívá na manželství jakožto svobodném projevu vůle mezi mužem a ženou. Důraz je především kladen na rovnost manželství. Rodina je tedy společensky významným a nenahraditelným základním stavebním kamenem národa. Rodina je první, kdo má výchovný vliv na úctu nebo také neúctu k životu, formuje postoje dítěte k okolnímu světu. Rodina je také hlavním předpokladem zdravého duševního vývoje další generace. Dítě potřebuje ze strany rodičů podněty k aktivitě a na druhé straně je i pro ně velkým stimulem, přílivem podnětů a jedinečných zážitků. Při společném životě děti pomáhají rodičům mnohé pochopit. Jde o učení se ze života. Každý má potřebu osobního pouta k někomu. Dítě má tuto potřebu k dospělému a zároveň zase jemu dává možnost prožívat nové, specifické citové vztahy. Listina základních práv a svobod - součást ústavního pořádku ČR zaručuje:

„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.“

„Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu."

Největším současným problémem je fenomén rychlých půjček. Spousta rodin se tak dostává do dluhové pasti, ze které se nedokážou nijak dostat a postupně jsou připraveny o veškerý movitý majetek a nakonec i o střechu nad hlavou. Tyto rodiny jsou velmi ohroženy bezdomovectvím. Naše ústava hovoří o rodině jako základním pilíři státu, ale stát pro rodinu jako jeden ze svých pilířů mnoho nedělá. Neexistují domy pro rodiny, které se ocitnou bez prostředků na ulici, neexistují žádné vládní programy na podporu sociálně slabých rodin, na jejich aktivizaci. V momentě, kdy se rodina ocitne „na ulici“, nejčastěji dochází k tomu, že pracovníci či pracovnice místního úřadu odeberou rodině děti a umístí je do nějakého zařízení pro děti a mládež. Rodiče poté skončí v lepším případě na ubytovně, v tom horším na ulici a poté se rodina definitivně rozpadá. Neexistence nocleháren pro páry či rodiny s dětmi předurčuje krach rodiny jako celku. Muž musí jít spát do noclehárny pro muže, ženě nezbývá nežli vyhledat noclehárnu pro ženy na ulici či azylový dům pro matky s dětmi. Pokud ovšem je zcela bez prostředků, nemá mnoho možností jak udržet rodinu jako celek po hromadě.

Možnosti pomoci bezdomovcům

Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.

(Listina základních práv a svobod, čl. 30, odst.2)

Zřizují-li nebo financují-li obce azylové domy, holobyty nebo jiná ubytovací zařízení, pomáhají řešit osobní problémy lidí žijících v obtížných životních podmínkách. Každá z těchto možností je pomocí konkrétní osobě v konkrétním čase, je ochranou před úplným vyloučením ze společnosti, není však řešením problému bezdomovství. Obyvatel azylového domu, obecní ubytovny nebo holobytu zůstává nadále bezdomovcem. Sociální bydlení, jak je známo v zemích Evropské unie, představuje přiměřené bydlení pro domácnosti v hmotné nouzi. Od běžného bydlení se liší sociální bydlení podporou obce nebo státu, či zvláštním přístupem obce k postižené domácnosti. Hradecká – Hradecký Bezdomovectví je komplexní problém a proto je nezbytné hledat komplexní řešení. V rámci pomoci je nezbytné aby vzájemně úzce spolupracovali všichni, kteří se na pomoci podílejí či mohou podílet. To znamená státní správa, neziskové a nestátní organizace, veřejnost i sami bezdomovci. Jen tak může být pomoc efektivní a účinná. V tom nejideálnějším případě by existoval účinný systém prevence, tomu odpovídající legislativa a samozřejmě v neposlední řadě zájem a ochota ke spolupráci ze strany všech zúčastněných. Velkým problémem lidí bez domova je, že již nevěří svým vlastním schopnostem, ani většinové společnosti, neboť na základě svých vlastních zkušeností nabyli dojmu, že se o ně společnost nezajímá, ba dokonce, že jimi pohrdá. Jejich sebevědomí se tak ocitá v troskách a sami nevěří, že by se ze své obtížné situace mohli někdy dostat. Mnozí z nich to již mnohokrát zkusili, ale častokrát se setkali s nepochopením, pohrdáním a odmítavým postojem. Nikdo se o ně nezajímal, nikdo jim neřekl, co mají dělat a jak to mají dělat. Dostali se do pozice, která jim nedávala jiné možnosti, nežli přemýšlet o sebevraždě, nebo rezignovat na změnu svého postavení. Čím déle člověk žije „na ulici“, tím obtížnější je pro něj návrat zpět. Vhodná by byla úzká spolupráce státních i neziskových organizací. Například součinnost Denních center pro bezdomovce, s Úřady práce za pomoci sociální rehabilitace. Lidé, kteří žijí na ulici by měli mít možnost se dále vzdělávat, mít možnost se opětovně vrátit do společnosti, dostat pomocnou ruku od svého okolí. Ideální by bylo zejména absolvování rekvalifikací, doplnění vzdělání, možnost sociálního bydlení jak je známé ze zemí Evropské Unie, kdy stát či obec podporuje domácnosti v hmotné nouzi. Sociální pracovníci by měli v těchto bytech naučit klienty běžným úkonům, jako je vyrovnané hospodaření s rozpočtem, schopnost postarat se o sebe, případně o rodinu, udržet si zaměstnání. Cestou, jak snížit rizikové chování, by mohla být obdoba asistentů, které mají například zdravotně handicapovaní, kteří by docházeli do domácnosti či rodiny a trénovali správné návyky. Jistě by pro sociálně vyloučené jedince byla vhodná i nějaká forma chráněného zaměstnání, ve kterém by tito jedinci získali správné pracovní návyky a naučili se něčemu novému a tím získali důvěru ve své vlastní schopnosti. V současné době také chybí zařízení pro rodiny s dětmi, které jsou zatíženy exekučními srážkami či jsou rodiče dlouhodobě nezaměstnaní a v důsledku toho přijdou o střechu nad hlavou. Rodina, která přijde o bydlení – ať už z důvodu exekuce, či z důvodu že není schopna platit stále se zvyšující nájemné – dnes nemá prakticky žádné možnosti kam se obrátit o pomoc. Velkým problémem je i to, že se prakticky nikdo nezabývá lidmi, kteří se dostávají do dluhů a neumí hospodařit se svými příjmy. Mgr. Ladislav Ptáček k tomu uvádí v časopise Sociální práce toto:

„Prakticky neexistuje například sociální práce s lidmi dlužícími na nájemném, tedy s lidmi ohroženými ztrátou bydlení.“

Města a obce se prodejem zbavují svého bytového fondu, tudíž nemají možnost nabízet svým občanům stabilní bydlení. Sociální kurátoři by měli pracovat s těmi klienty, kteří dluží městu na nájemném či na jiných poplatcích a tak eliminovat možnost, že tito lidé budou zatíženi exekucí, případně vystěhováni na ulici. Také je nezbytná úzká spolupráce s neziskovými organizacemi, které v daném městě či regionu působí. Nezbytným předpokladem k řešení tohoto problému je zejména adekvátní legislativa a důsledný postup především v oblasti prevence. Bezdomovci jsou většinou lidé bez stabilních sociálních vazeb a při řešení své krizové situace se nemají o koho opřít a mají pocit, že jsou na všechno sami, že to nezvládnou. Řešení nejrůznějších problémů pro ně bývá často velmi složité. Tato skutečnost často stojí za jejich selháním při pokusu začlenit se opětovně do většinové společnosti a navrací je zpět do skupiny bezdomovců. Je složité určit nebo posoudit, proč se ten který člověk ocitl na samém dně, proč ztratil či zpřetrhal svá pouta a vztahy k ostatním lidem či rodině. Problém je patrný zejména ve způsobu překonávání životních překážek, v rodinném a sociálním zázemí, ve vůli člověka vytrvat a překonat složité období, v síle bojovat se svou nepříznivou sociální a životní situací. Závisí to také na schopnosti, či spíše neschopnosti jedince postarat se o sebe, komunikovat a udržovat si sociální vazby. Mnoho lidí zastává názor, že si bezdomovci za svou situaci mohou z větší části sami. Někteří zřejmě ano, jiní se však do této situace dostali ne zcela vlastní vinou a nemají příliš šancí ani sil se z této situace dostat bez pomoci z vnějšku.

Organizace pracující s bezdomovci v rámci ČR

V České republice se pomocí lidem bez domova zabývají různé organizace a instituce, jak státní, tak nestátní. Největším problémem bývá při jejich práci zejména to, že mnoho jejich klientů nemá žádné doklady, či se zdržuje mimo místo svého trvalého bydliště, což do značné míry limituje pomoc těmto jedincům zejména v oblasti pomoci státních institucí.

Státní organizace a instituce

V oblasti státní pomoci lidem bez přístřeší můžeme jmenovat především kurátory, sociální odbory, úřady práce, apod. Výrazným problémem státní pomoci je nutnost trvalého pobytu každého jedince, čímž jsou často jakékoli prvky pomoci bezdomovcům prakticky znemožněny. Podstatná část bezdomovců totiž žije daleko od svého místa trvalého pobytu, tudíž se nemůže dostavit přihlásit na úřad práce, či požádat o sociální dávky. Velká část bezdomovců dokonce ani žádné doklady nemá, a to nejen občanský průkaz, ale ani rodný list. Nemohou se tudíž ani přihlásit na úřad práce a nepobírají žádné dávky hmotné nouze. Východiskem v jejich situaci jim je pouze neziskový sektor, kde mohou navštívit buď Azylový dům, či Nízkoprahové denní centrum, kde jim mohou sociální pracovníci pomoci se získáním dokladů a vyřídit s nimi žádosti o sociální dávky. Pro mnoho lidí bez domova je velmi traumatickým zážitkem návštěva „úřadů“, neboť se velmi často naprosto ztrácejí v získaných informacích, případně je odradí neochota a arogance úředníků. Stěžejními jsou v této oblasti zejména tyto zákony: zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi Především z těchto dvou předpisů vychází státní pomoc lidem bez přístřeší, i když lze použít i další vyhlášky a předpisy z oblasti Občanského, ale i Trestního práva. Konkrétní formy a aplikace těchto zákonů je však na každém jednotlivém kraji, městě či obci, které si je upravují podle svých místních, aktuálních podmínek či potřeb.

Nevládní neziskové organizace

V České republice se pomocí lidem bez domova zabývají různé subjekty. Mezi nejznámější patří zejména nevládní, neziskové a charitní organizace, které provozují různé azylové domy či noclehárny. Dále často poskytují krizovou pomoc, pracovní rehabilitaci či odborné sociálně právní poradenství. Tato zařízení postupně vznikají ve všech větších městech v České republice, přičemž nutně nemusí být jejich provoz spojen pouze s fenoménem bezdomovectví, nýbrž jejich služeb může využít každý jedinec, který se ocitl v tíživé životní situaci či se dostal do dočasného stavu nouze. Jednou z problematických oblastí v oblasti pomoci bezdomovcům je, že se tyto organizace velmi často potýkají s nedostatkem finančních prostředků, jelikož jsou odkázány na dotace od státu, případně na dary dobrovolníků či firem. Jimi provozovaná zařízení tedy vznikají nahodile, podle momentální finanční situace organizace a často mívají potíže s udržením běžného provozu během roku. Do oblasti sociální pomoci, kterou poskytují, patří kromě uspokojení základních potřeb také možnost poskytnutí krátkodobé i dlouhodobé odborné pomoci jedincům, kteří vyhledají jejich činnost. Ať už jde o pomoc při vyřízení osobních dokladů, sociálních dávek apod. Často také zprostředkují či doporučí zdravotní péči a léčbu, doprovázejí jedince při obstarávání svých náležitostí ať už na sociálním odboru, tak také při evidenci na úřadu práce, či hledání zaměstnání a ubytování. V těchto organizacích se pomocí lidem v tíživé sociální situaci zabývají jednak odborníci – psychologové, zdravotníci, sociální pracovníci, ale také dobrovolníci, kteří chtějí pomáhat potřebným bez nároku na mzdu.