Sidebar

29
čt, čen

Blogosféra
Typography

Podle současné právní úpravy může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Ne každý důkaz však může být v trestním řízení použit. V této práci se zabývám některými otázkami vztahujícími se k problematice nepřípustnosti důkazů v trestním řízení. 

Dokazování

„Dokazováním se rozumí zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, jehož úkolem je umožnit těmto orgánům poznání skutečností důležitých pro rozhodnutí.“

Podle současné právní úpravy může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věcí. „Důkazem se rozumí přímý poznatek nebo výsledek činnosti orgánu činného v trestním řízení při dokazování (např. obsah výpovědi vyslýchané osoby, obsah listiny, výsledek znaleckého zkoumání, poznatky získané ohledáním místa činu, věci nebo osoby atd.)”

Pramenem důkazu jsou pak nositelé informace, z níž se čerpá poznatek, který je předmětem dokazování. Může se jednat o osoby nebo věci. Dalším pojmem je důkazní prostředek, což je procesní činnost orgánu činného v trestním řízení, která má sloužit k poznání skutečnosti, jež má být zjištěna. Důkazními prostředky jsou například výslech obviněného, výslech svědka, ohledání osoby nebo věci, čtení listiny atd. „O přípustnosti určitého důkazního prostředku rozhoduje výlučně soud.” Jako důkazy v trestním řízení před soudem mohou být v trestním řízení zásadně použity pouze poznatky provedené ve formálně-procesní podobě. „Důkazem nejsou zásadně poznatky opatřené postupem podle zákona o policii, které mají pouze orientační význam pro zaměření pátrání, vytčení a prověrku verzí, pro přípravu a provádění procesních úkonů.“ Předmětem dokazování je pak myšlen okruh skutečností, které je nutné v trestním řízení dokazovat.

Sem patří:

1. okolnosti důležité pro rozhodnutí věci

2. okolnosti důležité pro postup trestního řízení

3. okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání

Ustanovení § 89 odst. 1 stanoví, že v trestním stíhání je v nezbytném rozsahu třeba dokazovat zejména:

a) zda se stal skutek, v němž je spatřován trestný čin,

b) zda tento skutek spáchal obviněný, případně z jakých pohnutek,

c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu,

d) podstatné okolnosti k posouzení osobních poměrů pachatele,

e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše škody způsobené trestným činem,

f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

S předmětem dokazování úzce souvisí i rozsah dokazování. Lze jím rozumět stanovení hranice dokazování, tedy množství a kvalitu důkazů, kterými má být prokázán ten okruh dokazovaných skutečností, který je vymezen předmětem dokazování. 

Dokazování lze zpravidla provádět až poté, co bylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, aby tato mohla (již jako obviněný) plně uplatnit svá práva včetně vlivu na dokazování, zejména z hlediska vlastní obhajoby. „Dokazování se provádí ve všech stádiích trestního řízení, přičemž v každém stadiu má dokazování určité zvláštnosti, které vyplývají z účelu jednotlivých stadií.“

Základními zásadami dokazování jsou:

· zásada vyhledávací – orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjišťovat skutečnosti důležité pro trestní řízení, bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch nebo neprospěch obviněného a to i bez návrhu stran

· zásada presumpce neviny – uplatňuje se v tom, že vina má být úplně a nepochybně prokázána v průběhu dokazování, které probíhá v hlavním líčení

· zásada volného hodnocení důkazů – projevuje se v tom, že soud jednak stanoví svým rozhodováním rozsah přípustných důkazů. „Dále pak v tom, že každý důkaz posuzuje z hlediska zákonnosti, věrohodnosti a vztahu k dokazování skutečnosti (závažnosti) a rovněž v tom, že posuzuje důkazy ve svém celku, tedy jak jednotlivé důkazy potvrzují či vyvracejí určité trestněprávní relevantní skutečnosti.“

· zásada ústnosti – v důkazním řízení se projevuje především tak, že se důkazy v hlavním líčení a ve veřejném zasedání provádějí zpravidla ústně, tedy obvinění, svědci a znalci musí vypovídat ústně, listiny, kterými se u soudu provádí důkaz, a protokoly o úkonech, které nelze z povahy věci opakovat, musí být přečteny. „Trestní řád pak ze zásady ústnosti při provádění dokazování připouští určité výjimky (srov. Zejména § 102 odst. 2, § 211 a 212).“

· zásada bezprostřednosti – uplatňuje se v požadavku, aby byly důkazy provedeny bezprostředně před soudem, který rozhoduje o vině a trestu; soud při provádění důkazů vnímá jednotlivé skutečnosti, které jsou jednotlivými důkazy potvrzovány nebo vyvráceny, zkoumá zákonnost, věrohodnost důkazů a jejich vztah k dokazované skutečnosti

· zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností – vede orgány činné v trestním řízení k provádění dokazování v takovém rozsahu, jenž je nezbytný z hlediska zjištění stavu pro konkrétní rozhodnutí

„Účelem dokazování v českém trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (srov. § 2 odst. 5).“

Ke správnému, byť zprostředkovanému poznání skutečnosti, a tudíž ke správnému, spravedlivému a přesvědčivému rozhodnutí ve věci, může vést jen takové zjištění, ke kterému dospěly orgány činné v trestním řízení po dokazování provedeném v dostatečné kvalitě, v potřebném rozsahu a za dodržení všech zákonných požadavků.

Nepřípustné důkazy

Ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ uvádí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Podle platné právní úpravy dále není skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, důvodem k odmítnutí takového důkazu. Každá ze stran totiž může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout.

Podstatnou část hodnocení důkazů tvoří zkoumání jejich zákonnosti. Zákonností důkazu se myslí zjištění, zda byl získán procesním postupem orgánu provádějícího dokazování, který je v souladu s právními předpisy. Od zákonnosti je někdy odlišována přípustnost důkazu. „Toto odlišování má své racionální jádro, pokud je nepřípustnost považována za širší pojem, který zahrnuje nejen nepřípustnost vyplývající z nezákonnosti důkazu, ale i nepřípustnost danou pramenem důkazu.“ Podle soudní praxe je nepřípustným důkazem výsledek vyšetření na tzv. detektoru lži (R 8/1993). Jako důkaz při rozhodování věci není připuštěno ani oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1,2 („Oznámení o trestném činu podle § 158 odst.1 tr.ř. není důkazem v trestním řízení a orgány činné v tomto řízení z něj tedy nemohou vycházet při zjišťování skutečného stavu věci. Pokud je oznamovatel po zahájení trestního stíhání vyslýchán jako svědek, musí být proto vyslechnut i k těm skutečnostem, které uváděl již v oznámení o trestném činu, jinak je dokazování neúplné.“ ) nebo úřední záznam orgánu činného v trestním řízení o skutečnostech zjištěných z evidence osob („K zjišťování skutečnosti významné pro rozhodnutí v trestním řízení ( § 2 odst. 5 tr. r. ) záležící v tom, zda je v evidenci obyvatel nebo v evidenci vězňů vedena určitá osoba, nelze použít jako důkaz před soudem úřední záznam orgánu činného v trestním řízení o dotazu učiněném u orgánu, který vede takovou evidenci. Takovou skutečnost je třeba zjišťovat přímo ze zprávy orgánu evidence.“) resp. z telefonického hovoru se svědkem (R 56/1984). V oblasti znaleckých posudků se pak projevila snaha považovat znalecké posudky, které nesplňují procesní předpisy stanovené pro znalecký posudek, za důkaz listinou. Za nepřípustný důkaz je dále považováno např. vidění jasnovidce. 

J. Pipek ve svém článku Zákaz důkazů v českém trestním řízení uvádí, že zákazy důkazů se mohou týkat zákazu předmětu (tématu) dokazování, zákazu důkazních prostředků, zákazu způsobu (metody) provedení důkazních prostředků, popřípadě další regulace upravující způsob získávání důkazů nebo opatřování podkladů k získání důkazů, jejíž porušení pak fakticky znamená zákaz důkazu, vedoucí až k zákazu použití důkazu.

Ustanovení § 89 odst. 3 TrŘ říká: „Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.“ Zde se jedná o nejzávažnější případ nepřípustnosti důkazu v trestním řízení. Takto získaný důkaz je absolutně neúčinný, tedy tuto jeho vadu nelze odstranit a v trestním řízení jej zásadně nelze použít. Výjimkou je případ, kdy má být důkaz použit proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Nezákonné donucení může mít různé podoby – zejména půjde o fyzické donucení (násilí). „Donucení musí být takové intenzity, aby vedlo k získání důkazu proti vůli jiné osoby, vůči níž donucení směřuje.“ Podobně je to u hrozby nezákonným donucením, kde se jedná spíše o psychické působení na vůli osoby, od níž byl takový důkaz získán. 

Přípustnost důkazů získaných na základě nedovolených, často i nezákonných zásahů do práv a svobod druhých osob, je v naší teorii sporná. V první řadě je třeba rozlišit, zda se takového zásahu dopustily přímo orgány činné v trestním řízení nebo jiné osoby, které však jednaly na výzvu těchto orgánů nebo s jejich vědomím. „Takto získané důkazy by byly podle převažujících názorů nezákonné, a proto v trestním řízení nepřípustné a neúčinné.“ Pokud však takový důkaz opatří nezákonným způsobem osoba bez součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, a to dokonce spácháním trestného činu, pak podle převažujících názorů v teorii i praxi se takový důkaz považuje za přípustný a použitelný. Trestní řád totiž nemůže jít tak daleko, aby se vzdával důkazů, které byly jejich držiteli, kterými jsou soukromé osoby, získány nedovoleným způsobem.

A. Nett uvádí, že při posuzování případů, kdy soukromá osoba opatřila důkaz nedovoleným způsobem, bude zřejmě nezbytné vycházet ze základních zásad trestního řízení, především ze zásady materiální pravdy. „Bude třeba zkoumat, jaké důsledky přiznat oné nedovolenosti opatření důkazu ze strany soukromých osob.“ K tomuto uvádí dvě odlišné situace. V první se soukromá osoba ve snaze získat listinný důkaz, který by svědčil o nevině obviněného, dopustí bez vědomí obviněného krádeže předmětné listiny a anonymně ji předloží jako důkaz soudu. Zde nemůže mít skutečnost, že listina – důkaz byl získán soukromou osobou spácháním trestného činu, za následek neúčinnost důkazu. „Soud totiž důkaz na základě objektivní pravdy přezkoumá a nutně musí zjistit, že důkaz je věrohodný a může přispět ke zjištění objektivní pravdy.“ Ve druhém případě soukromá osoba přinutí určitou osobu k nepravdivé svědecké výpovědi. „Taková výpověď je pak stižena sankcí neúčinnosti.“

S tím pak souvisí také problematika důkazů získaných na základě neúčinných důkazů. Jedná se například o situaci, kdy byl obviněný násilím nebo hrozbou donucen k výpovědi a na základě jeho údajů obsažených v této výpovědi byly získány další důkazy, nebo kdy byly věcné či jiné důkazy vyhledány, opatřeny a zajištěny na základě nezákonné domovní prohlídky nebo nezákonným odnětím věci. Podle dosavadní české teorie a praxe jsou sice původní vynucená výpověď obviněného nebo nezákonná domovní prohlídka nebo odnětí věci neúčinné a nepoužitelné v trestním řízení, avšak tyto další důkazy, jestliže byly jinak opatřeny a provedeny zákonným způsobem, účinné jsou. Takový postup ale v podstatě navádí orgány činné v trestním řízení k používání nezákonných metod při opatřování důkazů, jelikož pokud se jim podaří „dostat“ doznání nebo výpověď z obviněného, který až dosud zapíral nebo nevypovídal, nebo pokud se jim podaří vniknout např. bez soudního příkazu do bytu obviněného a získat tam další důkazy proti němu, hrozí sice, že později bude takový původní úkon prohlášen za neúčinný, ale to už nebude mít podstatný význam, jelikož další důkazy získané na základě tohoto původního absolutně neúčinného důkazu „usvědčí“ obviněného a potvrdí „objektivní pravdu“. Pokud stojíme na zásadě řádného zákonného procesu, který jako jediný může vést k zákonnému a spravedlivému rozhodnutí, pak je třeba jednoznačně odmítnout názor, který připouští účinnost důkazů získaných na základě nezákonných úkonů a neúčinných důkazů. J. Pipek k této problematice mimo jiné uvádí: „Domnívám se však, že je možno zastávat názor, že v případě zprostředkovaně získaných důkazů, kdy by dosavadní postup trestního řízení k tomuto důkazu s pravděpodobností hraničící s jistotou dospěl i bez závislosti na porušení důkazních předpisů, je možno takového důkazu výjimečně použít. Zcela je však nutno vyloučit případy porušení ústavních práv a svobod a porušení práv obviněného garantovaných právní úpravou trestního řízení.“

Absolutní a relativní neúčinnost důkazů

Z hlediska stupně nezákonnosti je možné rozlišovat:

1. absolutní neúčinnost důkazů

2. relativní neúčinnost důkazů

Absolutní neúčinnost důkazu je důsledkem existence podstatné (závažné) vady, která je neodstranitelná. Relativní neúčinnost důkazu je důsledkem existence podstatné (závažné) vady, která je odstranitelná. Pokud je vada, ke které došlo, nepodstatná (nezávažná), je důkaz účinný a lze ho v trestním řízení použít. Pro rozlišení relativní neúčinnosti důkazu od absolutní neúčinnosti důkazu není rozhodující závažnost vady, jelikož v obou případech musí jít o vadu podstatnou (závažnou), ale to, že v případě relativně neúčinného důkazu, lze jeho podstatnou vadu dodatečně odstranit a tím důkaz z hlediska použitelnosti konvalidovat.

Jestliže dojde pouze k nepodstatné procesní vadě, je důkaz účinný (přípustný) a lze jej v trestním řízení použít. Některé vady (které nelze považovat za podstatné) tak nemusí způsobovat ani relativní neúčinnost důkazu. Pokud došlo při opatřování nebo provádění důkazu k procesní vadě, která vedla k neúčinnosti důkazu, je nutné ji v dalším řízení, pokud je to ještě možné, napravit. To je možné zpravidla opakováním vadně provedeného procesního nebo důkazního úkonu s dodržením všech příslušných procesních předpisů. Po nápravě vady absolutně neúčinného důkazu opakováním příslušného úkonu trestního řízení, popřípadě jiným odstraněním podstatné vady, je zpravidla možné použít v dalším řízení pouze nový, bezvadně opatřený a provedený důkaz. „Původně vadně provedený důkaz lze v dalším řízení použít pouze v případech relativní neúčinnosti.“

V trestním řízení nemohou být jako důkazy použity poznatky, které sice byly získány procesním dokazováním, avšak při jejich obstarávání nebo provádění došlo k porušení právního předpisu, které mělo povahu podstatné vady řízení. Tyto důkazy jsou pak považovány za absolutně neúčinné. Nelze k nim tedy přihlížet a musí být vyloučeny z hodnocení při zjišťování skutkového stavu věci „Jde především o získání důkazu nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, což výslovně uvádí ustanovení § 89 odst. 3, které připouští použití takového důkazu jen v případě, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení použila.“

Podle B. Repíka lze zákonnost důkazu posuzovat z následujících hledisek:

1. zda byl důkaz opatřen z pramene, který stanoví, popřípadě alespoň připouští zákon,

2. zda byl důkaz opatřen a proveden procesním subjektem k tomu zákonem oprávněným,

3. zda byl důkaz opatřen a proveden v tom procesním stádiu, v němž je příslušný procesní subjekt podle zákona oprávněn opatřovat a provádět důkazy v procesním smyslu, tj. takové důkazy, které mohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním stíhání, zejména pro rozhodnutí soudu,

4. zda opatřený a provedený důkaz se týká předmětu dokazování v daném procesu, tj. zda se týká skutku, o němž se řízení vede, popřípadě otázek, o nichž lze a je třeba podle zákona v souvislosti s tímto skutkem v řízení rozhodovat,

5. zda byl důkaz opatřen a proveden způsobem, který stanoví, popřípadě připouští zákon.

Jaké porušení předpisů vztahujících se k opatřování a provádění důkazů je třeba považovat za podstatnou vadu řízení, trestní řád neřeší (s výjimkou ustanovení § 89 odst. 3). To je třeba posuzovat individuálně vzhledem ke konkrétní situaci. Podle teorie i praxe jsou podstatnými vadami řízení zejména:

a) obstarávání důkazu při provádění nezákonného procesního úkonu (např. získání listiny nebo jiného věcného důkazu při nepovolené domovní prohlídce, opatření magnetofonových záznamů rozhovorů osob v rozporu se zákonem)

b) výslech obviněného v době, kdy nemá obhájce, ačkoliv jde o případ nutné obhajoby a výslech není neodkladným úkonem

c) provádění výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností, které výrazně nepříznivě ovlivňují jeho psychický stav

d) získání výpovědi obviněného s využitím kapciózních nebo sugestivních otázek

e) výslech svědka bez náležitého poučení ve smyslu § 101 odst. 1, zejména podle § 100 odst. 1, 2

f) výslech svědka provedený tak, že svědek pouze prohlásí po přečtení protokolu jiného svědka, že tato výpověď má být považována za jeho vlastní výpověď, nebo že svědek prohlásí, aby za jeho svědeckou výpověď bylo považováno jeho vysvětlení do protokolu podle § 12 odst. 1, 9 PolČR nebo do úředního záznamu podle § 158 odst.5

g) znalecký posudek podaný znalcem, který vzhledem ke svému poměru k věci, k orgánům činným v trestním řízení nebo ke stranám může vyvolávat pochybnost o své nepodjatosti

h) důkazy získané nad rámec úkonů, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí při vstupu do obydlí, jiných prostor a na pozemek podle § 83c (úkony, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí, mohou vést k odhalení, případně zajištění důkazů, jen pokud jsou důkazy získány v bezprostřední souvislosti nebo návaznosti na tyto úkony. Například při prohlížení objektu z hlediska, zda je zde uložena výbušná nálož, může dojít k nalezení takové nálože a k jejímu zajištění jako důkazu pro trestní řízení o trestném činu obecného ohrožení podle § 179 TrZ. Není však možné po provedení těchto úkonů pokračovat v domovní prohlídce, aniž by byly splněny podmínky ustanovení § 82 odst. 1 a § 83, a zajišťovat další stopy a důkazy.

i) získání a použití záznamu telekomunikačního provozu s porušením § 88 nebo údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu s porušením § 88a

j) provádění důkazů ke skutku, pro který nebylo zahájeno trestní stíhání

k) provádění důkazů orgány činnými v přípravné řízení po podání obžaloby

l) použití poznatků získaných z důkazů, které sice soud využil jako podklad pro své rozhodnutí učiněné po hlavním líčení, ale které v hlavním líčení nebyly provedeny buď řádně nebo vůbec

Samotná skutečnost, že byl důkaz opatřen a proveden podle cizozemských právních předpisů a v době před zahájením trestního stíhání v České republice, jej nečiní nepoužitelným v trestním řízení před soudy ČR.25 Za určitých podmínek jsou jako důkazy přípustné také fotografie, filmové záznamy, videozáznamy a audiozáznamy pořízené soukromými osobami před činem, v době činu i po něm.

„Detektor lži“ – fyziodetekční vyšetření

Už v roce 1895 upozornil italský kriminolog Cesare Lombroso na souvislosti mezi hodnotami krevního tlaku a tepu a jejich změnami při výslechu podezřelých z kriminální trestné činnosti. V roce 1908 byla publikována kniha profesora psychologie na Harwardské universitě Hugo Munsterbergra "On the Witness Stand", která pojednávala o možnostech detekce lži sledováním fyziologických změn lidského organismu. Této problematice věnovali pozornost například italský kriminolog V. Bennussi, americký psycholog W. M. Marston nebo švýcarský psychiatr a psycholog C. G. Jung. „Na základě jejich poznatků sestrojil v roce 1921 americký policejní důstojník J. A. Larson přístroj pro snímání a záznam hodnot fyziologických reakcí lidského organismu, kterým snímal a registroval změny krevního tlaku, tepu a dýchání. Tento přístroj, který byl předchůdcem dnešních polygrafů, používal při vyšetřování osob podezřelých z podvodů.“ Přístroj dále zdokonalil v roce 1926 americký psycholog L. Keeler, který také začal používat místo názvu "Lie Detector" označení "polygraf". Přístroj používaný k polygrafickému vyšetření prošel od doby svého vzniku do současnosti dlouhým vývojem. 

Metoda fyziodetekce vychází z předpokladu, že přirozeností člověka je mluvit pravdu. U většiny lidí proto dochází v případě, že nemluví pravdu, ke zvýšení emočního napětí, které se projevuje určitými změnami. Tyto změny je pak možné s použitím vhodných přístrojů snímat, zaznamenávat a poté hodnotit. „Vlastní fyziodetekční vyšetření je principiálně aplikací řízeného rozhovoru s vyšetřovanou osobou, zaměřeného na průběh a okolnosti činu a na to, co k objasňování věci vypovídala.“ Během vyšetření jsou snímány změny fyziologických hodnot na periferii organismu vyšetřované osoby a tyto hodnoty jsou zaznamenávány ve formě grafu na záznamový papír.

Základní podmínkou pro fyziodetekční vyšetření je dobrovolný, písemný souhlas vyšetřované osoby s provedením tohoto úkonu. Vyšetření nelze bez tohoto souhlasu provést. Dobrovolný souhlas vyšetřované osoby je nutný již z toho důvodu, že je třeba, aby se tato osoba řídila pokyny pracovníka, který vyšetření provádí, aby strpěla přiložení snímačů na hrudník a ruce, seděla klidně a odpovídala na pokládané otázky.

„V úvodu fyziodetekčního vyšetření je vyšetřovaná osoba podrobně seznámena s jeho průběhem. Je dotázána na aktuální zdravotní stav, případně na další skutečnosti, které by mohly mít negativní vliv na prováděné vyšetření. Poté je znovu dotázána na dobrovolnost své účasti na vyšetření a je ověřen její podpis na písemném souhlasu.“ V průběhu vyšetření jsou vyšetřované osobě pokládány otázky, které jsou formulovány tak, aby na ně bylo možné odpovídat jednoznačně „ano“ nebo „ne“. Každá série otázek je pokládána dvakrát. Poprvé aby se vyšetřovaná osoba s otázkami seznámila a posoudila, zda jim rozumí a je schopná na ně jednoznačně odpovědět. Pokud tomu tak není, je nutné otázky přeformulovat do přesnějšího znění. Poté je zapnut přístroj a otázky jsou pokládány znovu (již „na ostro“). Po celou dobu vyšetření jsou vyšetřované osobě ponechána její práva, že v okamžiku, kdy ucítí jakékoli ohrožení svých zájmů, může ihned průběh vyšetření ukončit bez jakýchkoli důsledků pro svou osobu.

Po skončení vyšetření jsou grafické záznamy změn hodnot fyziologických reakcí komparovány a hodnoceny ve vzájemných vztazích. Ze získaných výsledků je pak zpracována „Zpráva o výsledku fyziodetekčního vyšetření“. Její obsah je obvykle použit ve fázi operativního rozpracování případu, často se objevuje i ve vyšetřovacích spisech a nezřídka se zmínka o tomto úkonu objeví i v rozsudku soudů. Tato zpráva však obvykle není samostatným důkazem nebo pramenem důkazu pro potřeby trestního řízení. „Praktické zkušenosti potvrzují, že informace získané fyziodetekčním vyšetřením mohou inspirovat k použití úkonů a opatření, vedoucích k nalezení takových faktů a skutečností, které po legalizaci do příslušné procesní formy mohou dále sloužit jako důkaz nebo pramen důkazu.“ Jedině soud může posuzovat, které důkazy pro své rozhodnutí přijme a které nikoli. 

V rozhodnutí č. 8/1993 soud vyjádřil názor, že výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nemůže soud použít jako důkaz při rozhodování trestní věci. Nejvyšší soud uvedl, že soud prvého stupně sice poukazuje na ustanovení § 89 odst.2 tr.ř., podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Toto ustanovení však neplatí bez výhrad, nehledě k tomu, že směšuje pojem důkaz a důkazní prostředek. Trestní řád totiž v některých dalších ustanoveních, jež jsou ve vztahu k citovanému ustanovení ustanoveními speciálními, stanoví, že některé úkony nelze jako důkaz použít, resp. pro zjištění některých skutečností připouští jen určité důkazní prostředky a tuto proceduru přesně vymezuje. Dále uvedl, že podstatou vyšetření na tzv. detektoru lži je výslech obviněného ke skutečnostem, které se více či méně týkají trestného činu. V trestním řízení však lze použít jen ty poznatky, které obviněný poskytl v souladu s ustanovením § 91 a násl. tr. řádu, což v případě vyšetření na tzv. detektoru lži není splněno. K výsledku vyšetření na detektoru lži tedy nemůže soud přihlížet při svém rozhodování. 

Právní názor na použití výsledků fyziodetekčního vyšetření je u nás i v dalších státech různý, mnohdy protichůdný. V současnosti přitom již není problémem stránka technická, ale stránka právní. Nejvíce a nejpodrobněji je problematika právní stránky použití polygrafu rozpracována ve Spojených státech amerických. V důkazním právu se zde setkáváme s pojmem “důkazní břemeno“, což je nezbytnost nebo povinnost předložit k věci, která je předmětem sporu mezi stranami, dostatečně přesvědčivá fakta. „Důkazní břemeno je pojem, který skrývá dvě rozdílné koncepce: za prvé, „burden of persuasion“, břemeno přesvědčovací, které, podle tradičního přístupu, nemůže být během řízení v jakékolov jeho fázi přesunuto z jedné strany na druhou; za druhé, „burden of going forward with the evidence“ – povinnost pokračovat v dokazování, která se může přesouvat v průběhu řízení z jedné strany na druhou.“ V trestním řízení má přesvědčovací břemeno (burden of persuasion) vláda, která musí poskytnout důkazy všem podstatným skutečnostem, které se týkají trestného činu, a to „nade vší pochybnost“ (beyond reasonable doubt). Burden of going forward je pak důkazní břemeno spočívající v popření nějaké skutečnosti (např. je-li žalovaná strana obviněna z držení kradeného zboží poté, co vláda předložila důkaz, že žalovaný takové zboží v nedávné době měl, je na něm dokázat, že nevěděl o tom, že se jedná o kradené zboží).

Podle americké justiční praxe nemá výsledek polygrafického vyšetření v podstatě význam důkazu. „Poprvé v USA nabídla obhajoba jako důkaz odvolacímu soudu pro District Columbia v případu Fryeho, kdy byl pro něho tento výsledek příznivý (šlo o případ vraždy a měřeny byly pouze změny krevního tlaku). Soud tehdy prohlásil, že výsledky uvedených testů nemohou být uznány jako důkazy a odsoudil Fryeho na doživotí. V době, kdy již vykonával trest, byl odhalen a usvědčen skutečný pachatel vraždy. V dalším případě již dovolil newyorkský soud použít výsledky polygrafického vyšetření obžalovaného jako důkaz. Toto vyšetření navrhla obhajoba a žalobce neprotestoval. Tak byla započata praxe přípustnosti výsledku vyšetření jako důkazu, ovšem po předchozím souhlasu všech stran.“ V roce 1948 připustil soud v Kalifornii jako důkaz provedení polygrafického vyšetření. Výsledek vyzněl v neprospěch obžalovaného a rozsudek byl i přes protesty obhajoby ( která chtěla vzít zpět svůj původní souhlas s polygrafickým vyšetřením) potvrzen. Americká soudní praxe v této oblasti není jednotná a názory jednotlivých soudů na připuštění výsledku polygrafického vyšetření jako důkazu se liší. „Přípustnost v konkrétním případě tedy závisí pouze na uvážení soudu.“

To, že nejsou výsledky polygrafických vyšetření soudy přijímány jako důkaz, však neznamená, že jejich používání v policejní praxi zavrhují. „Výroky soudů při odmítnutí tohoto důkazu hovoří obvykle o tom, že polygraf je velmi užitečný při policejním vyšetřování, při vyhledávání stop a důkazů, případně při dalších vyšetřovacích úkonech.“

V Německu rozhodl v roce 1954 Nejvyšší spolkový soud o zákazu používání polygrafu. Své rozhodnutí přitom zdůvodnil tím, že jeho použití je porušením ústavy, jelikož narušuje svobodu rozhodování osoby. Polygrafické vyšetření pak bylo zakázáno také v Rakousku a v některých skandinávských zemích, kde byl dokonce polygraf zařazen do stejné kategorie prostředků, jako je narkoanalýza. Ve většině ostatních evropských zemí v té době není situace pro použití výsledků polygrafického vyšetření v soudní praxi příznivá. To ale neznamená, že se polygraf v těchto zemích nepoužívá. Například ve Švýcarsku bylo možné setkat se jak s rozhodnutími soudů, která vylučují výsledky polygrafických vyšetření z důkazních materiálů, tak s rozhodnutími soudů, která je přijímají a přiznávají jim důkazní význam. „Známy jsou také případy použití výsledku polygrafického vyšetření jako důkazu v soudním řízení v Izraeli, Kanadě, Mexiku a některých dalších zemích.“

„Přes rozdílné názory na problematiku použití výsledků polygrafického vyšetření jako důkazu v soudním řízení se autoři polemizujících článků shodují v tom, že použití polygrafu je účinné v policejní praxi například tehdy, je-li třeba rychle "přefiltrovat" velký počet osob, které z nějakých příčin přicházejí v úvahu jako možní pachatelé objasňovaného činu.”

Myslím, že v současné době jsou technické možnosti vyšetření na polygrafu na takové úrovni, aby byla jeho vypovídací hodnota dostačující k tomu, aby mohly být výsledky tohoto vyšetření použity jako důkaz v trestním řízení. Byla by však nutná přesná právní úprava stanovující podmínky a pravidla pro provedení fyziodetekčního vyšetření tak, aby jeho výsledek bylo možné použít u soudu jako jeden z důkazů.

Znalecký posudek

Jedním z důkazních prostředků je i důkaz posudkem znalce. Znalec je osoba odlišná od procesních stran a orgánů činných v trestním řízení. Je to osoba se speciálními vědomostmi v určitém oboru lidské činnosti, jejímž úkolem je posouzení skutečností důležitých pro trestní řízení, ke kterým je zapotřebí odborných znalostí. Po novele trestního řádu z roku 2001 mohou předkládat znalecké posudky i strany. Se znaleckým posudkem předloženým stranou, který má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, je třeba nakládat stejně, jakoby se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Stejně se pak postupuje i při provádění takového znaleckého důkazu. Znalecký posudek se vyžádá jen pokud pro složitost posuzované otázky nepostačuje odborné vyjádření. V této kapitole se budu dále zabývat jen vybranými otázkami vztahujícími se k účasti znalce v trestním řízení.

„Funkci znalce mohou vykonávat zásadně jen znalci zapsaní do seznamu znalců, ústavy nebo jiná pracoviště, specializovaná na znaleckou činnost, vědecké ústavy, vysoké školy a vědecké instituce.“

Výjimečně může být ustanovena znalcem osoba, která není zapsána do seznamu znalců a to pokud má potřebné odborné předpoklady, s ustanovením vyslovila souhlas a pro daný obor není žádný znalec do seznamu zapsán, nebo znalec zapsaný do seznamu nemůže úkon provést, anebo by provedení úkonu znalcem zapsaným do seznamu bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady. Ve většině případů je dostačující přibrání jednoho znalce. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly, je-li podezření, že smrt byla způsobena trestným činem. K prohlídce a pitvě mrtvoly přitom nesmí být jako znalec přibrán ten lékař, který zemřelého ošetřoval pro nemoc, která smrti bezprostředně předcházela. Trestní řád přitom výslovně nestanoví, jakou specializaci musí mít znalci-lékaři, kteří provádějí prohlídku a pitvu mrtvoly podle § 115 TrŘ. „Volba znalců z oboru zdravotnictví musí vycházet z požadavku, aby šlo o lékaře, kteří na základě svých odborných znalostí mohou přispět k objasnění skutečností v konkrétním případě důležitých pro rozhodnutí. Skutečnost, že znalecký posudek o prohlídce a pitvě mrtvoly byl zpracován vedle znalce z odvětví soudního lékařství též znalcem z odvětví patologické anatomie, nemůže být sama o sobě důvodem vadnosti posudku a rozhodnutí o vrácení věci prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.“ „Znalcům - soudním lékařům přibraným k prohlídce a pitvě mrtvoly nepřísluší vyjadřovat se k otázce, zda obžalovaný byl schopen rozpoznat ohrožení života poškozeného. Jejich úkolem je zejména popsat příčiny úmrtí poškozeného a mechanismus vzniku jeho jednotlivých zranění.“ Dva znalce je třeba přibrat také v případě, jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité. Nerespektování povinnosti přibrat dva znalce má za následek vadu, která způsobuje absolutní neúčinnost důkazu. 

Při objasňování jednodušších otázek v rámci jednoho oboru je možné, aby si znalec přibral konzultanta. Ustanovení § 10 odst. 2 zákona o znalcích a tlumočnících uvádí, že jestliže to vyžaduje povaha věci, je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek. Tuto okolnost pak musí společně s důvody, které k ní vedly, uvést v posudku. Znalec přitom odpovídá i za tu část posudku, o níž bylo konzultováno. V rozhodnutí č. 29/1986 soud uvedl, že posudek, který nevypracoval pověřený znalec, ale pod jeho jménem ho vypracovala jiná osoba, která nebyla přibrána jako znalec, není použitelný jako znalecký důkazní prostředek. Jestliže by bylo třeba k posouzení dílčí odborné otázky v trestním řízení vyslechnout i konzultanta, není možné ho vyslechnout v postavení svědka, ale bylo by ho třeba přibrat do řízení jako znalce. V judikátu č. 20/2000 se uvádí, že v případě přibrání konzultanta musí znalec postupovat tak, aby jeho odpovědnost znalce nebyla dotčena ani v té části posudku, o níž bylo konzultováno. To znamená, že sice není vyloučeno, aby konzultant byl odborníkem z jiného oboru, než je znalec, ale jeho úkolem musí být jen posouzení dílčí otázky z tohoto jiného oboru, jež tvoří podklad pro posudek z oboru znalce. V případě, že je k objasnění více skutečností důležitých pro trestní řízení třeba odborných znalostí z více oborů a nejde jen o dílčí otázky v uvedeném smyslu, je nutné postupem podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibrat znalce z každého z těchto oborů.

Trestní řád upravuje v ustanovení § 105 odst. 3 možnost vznést v souvislosti s přibráním znalce, vymezením předmětu znaleckého posudku i jeho obsahem námitky, které nejsou omezeny lhůtou pro jejich uplatnění. Námitky lze vznést proti osobě znalce z důvodů, které stanoví zvláštní zákon (zákon č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících), proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek položených znalci. Důvodnost těchto námitek posuzuje v přípravném řízení státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu soudu, před kterým se v době oznámení námitek vede řízení. Námitky je možné vznést i v rámci opravného prostředku. V takovém případě je posuzuje orgán, kterému přísluší o opravném prostředku rozhodnout. Vyhoví-li příslušný orgán námitkám a důvody pro vyžádání znaleckého posudku trvají, učiní opatření k vyžádání znaleckého posudku buď jiným znalcem nebo podle jinak formulovaných otázek. Jestliže příslušný orgán námitkám nevyhoví, oznámí osobě, která je vznesla, že neshledal k takovému postupu důvody. Stanovisko k námitkám uplatněným v rámci opravného prostředku pak zpravidla tvoří součást odůvodnění rozhodnutí o takovém opravném prostředku.

K provedení znaleckého úkonu se znalec předvolává. V předvolání musí být upozorněn na následky nedostavení a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec. Následkem za nedostavení může být jen pořádková pokuta (§ 66 TrŘ), nikoli předvedení. Znalec musí být také poučen o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku (§ 175 TrZ). To platí i pro znalce, který podal posudek na základě žádosti některé strany podle § 89 odst. 2. Znalec, který je zapsán v seznamu znalců, se při znaleckém posudku odvolá na složený slib. Znalec ustanovený ad hoc, tedy nezapsaný do seznamu znalců, složí slib před podáním posudku. Podle judikátu č. 3/1987 není skutečnost, že přibraný znalec nezapsaný do seznamu ( § 24 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb. ), složil slib podle § 6 cit,. zák. po provedení úkonů potřebných k přípravě posudku, ale ještě před jeho podáním ( § 24 odst. 2 cit. zák. ), takovou vadou, která by mohla mít vliv na správnost posudku a na jeho účinnost. Poučen podle § 106 TrŘ musí být znalec ještě před podáním znaleckého posudku. „Není vadou znaleckého posudku, jestliže znalci ještě před tímto poučením vyšetří zdravotní (duševní) stav obviněného, popř. provedenou jiné úkony potřebné k přípravě a zpracování posudku.“

Znalci pověřenému úkonem se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly. „Vymezení úkolů (znalci) se děje tak, že se uvedou okolnosti, které má znalec objasnit (např. příčina smrti poškozeného, hodnota věci v době odcizení, duševní stav obviněného v době spáchání činu, rozsah způsobené škody na podkladě účetních dokladů, zjištění, zda otisky prstů sejmuté na místě činu jsou otisky prstů obviněného, zda střela nalezená na místě činu byla vystřelena z pistole nalezené u obviněného apod.), popř. jestliže to je vhodné a účelné, se formulují přímo příslušné otázky (srov. R I/1966), např. u znaleckého posudku o duševním stavu obviněného, zda trpěl v době činu duševní chorobou či poruchou a jakého druhu, zda v důsledku této duševní poruchy byly u něho vymizelé nebo snížené schopnosti rozpoznávací či ovládací a jakém rozsahu, zda je pobyt obviněného na svobodě v důsledku jeho duševního stavu nebezpečný, zda znalci navrhují uložení ochranného léčení a v případě že ano, jakého druhu a v jaké formě atd.“ Znalec sám nemůže provádět vyšetřovací úkony a při vypracovávání posudku vychází jen z materiálů shromážděných ve spise, jenž mu byl poskytnut k nahlédnutí nebo zapůjčen orgánem činným v trestním řízení. V určitých případech je znalec oprávněn vyžadovat zdravotnickou dokumentaci konkrétní osoby. Je tomu tak v případě, kdy je znalec přibrán k podání znaleckého posudku o příčině smrti nebo o zdravotním stavu zemřelé osoby. V ostatních případech múže znalec vyžadovat zdravotnickou dokumentaci za podmínek stanovených zvláštním zákonem. Znalec může také navrhnout, aby byly jinými důkazy nejprve objasněny okolnosti potřebné k podání posudku. 

Znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Znalec se nemůže zabývat otázkou viny nebo neviny obviněného. Soud však vyjádřil názor, že znalecký posudek nelze odmítnout jen proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění vyjadřoval i k otázkám právním. Skutečnost, že znalec ve svém posudku zaujme stanovisko k otázce, jejíž zodpovězení přísluší soudu, nečiní tento posudek nepoužitelným, jestliže obsahuje odborné poznatky a zjištění, ze kterých znalec tento právní závěr učinil a které umožňují, aby si soud sám dovodil tentýž nebo jiný takový závěr.

Znalec vypracovává posudek zpravidla písemně. Posudek se doručuje také obhájci, který je povinen uhradit náklady s tím spojené. Jestliže byl znalcem posudek vypracován písemně, postačí, aby se na něj při výslechu odvolal a stvrdil jej. V opačném případě jej při výslechu znalec nadiktuje do protokolu. Pokud bylo přibráno znalců více pak:

- v případě, že dospěli k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, kterého si sami určí

- v případě, že se závěry znalců různí, je třeba vyslechnout každého zvlášť

Pokud nemá policejní orgán ani státní zástupce pochybnosti o spolehlivosti a úplnosti písemně podaného znaleckého posudku, lze v přípravném řízení od znaleckého posudku upustit. 

Pokud existuje pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný či neúplný, je nutné požádat znalce o vysvětlení. Jestliže byli přibráni dva znalci z téhož oboru (§ 105 odst. 4 TrŘ), může podat vysvětlení, pokud jsou ve shodě, pouze jeden z nich, jinak je třeba vyslechnout znalce oba. Pokud vysvětlení nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný. Ten musí podat nový znalecký posudek, ve kterém se musí vyrovnat i se znaleckým posudkem předchozího znalce. „Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, které vyžadují zvláštního vědeckého posouzení, je možné zejména tehdy, jestliže si navzájem odporují dva znalecké posudky a ani vysvětlením znalců, ani zhodnocením znaleckých posudků není možné dospět z odborného hlediska ke spolehlivému závěru o skutečnosti důležité pro trestní řízení, postupovat podle § 110 odst. 1 a rozhodnout o přibrání státního orgánu, vědeckého ústavu, vysoké školy nebo instituce specializované na znaleckou činnost.“ Zákon neříká, zda je původní posudek stižený vadou, která nebyla odstraněna postupem podle ustanovení § 109 TrŘ, neúčinný či nikoliv. „Podle našeho názoru je třeba vycházet z toho, že postupem podle ust. § 109 tr. Ř. lze vlastně zajistit další posudek. Jsou tu tedy vytvořeny předpoklady pro získání a opatření znaleckého posudku bez vad. Znalecký posudek stižený vadou by měl být za této situace považován za neúčinný důkaz k němuž nelze přihlédnout.“

Výslech obviněného a výslech svědka

Výslech obviněného

Obviněným se nazývá ten, proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání (ve smyslu § 160 TrŘ). „Výslech je procesním úkonem, jehož účelem je získání informací o vyšetřované události prostřednictvím výpovědi vyslýchané osoby.“ Před prvním výslechem je nutné zjistit totožnost obviněného, dotázat se ho na jeho rodinné, majetkové a výdělkové poměry a předchozí tresty a také mu objasnit podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech. Obsah poučení se přitom poznamená do protokolu o výslechu obviněného. Pokud nelze ihned zjistit totožnost obviněného, je nutné k protokolu o jeho výslechu připojit takové důkazy, aby obviněný nemohl být zaměněn s jinou osobou. Zjištění totožnosti je podstatnou náležitostí výslechu obviněného. Bez ní je důkaz neúčinný. Problém účinnosti či neúčinnosti důkazu v případě absence některých dat týkajících se osoby obviněného je třeba řešit s přihlédnutím k významu chybějících údajů. 

Dále je třeba zajisti, aby v případě, že je obviněných více, byli vyslýcháni odděleně. „Samotné porušení ustanovení o odděleném výslechu obviněných nezakládá neúčinnost důkazu. Teprve za situace, kdy porušení tohoto ustanovení směřuje k donucení, lze považovat takto získaný důkaz za neúčinný.“ Výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení.

„K výpovědi nebo k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován a při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost.“

V souvislosti s ustanovením § 89 odst. 3 TrŘ je zřejmé, že porušení zákazu donucení k výpovědi nebo doznání má za následek absolutní neúčinnost důkazu. K tomu Vrchní soud v Praze uvedl, že obviněný má právo odepřít vypovídat a tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Absolutně neúčinným důkazem je proto:

a) jak jeho odpověď na otázky, které mu byly vyslýchajícím k obvinění položeny poté, co prohlásil, že bude vypovídat až v přítomnosti svého obhájce, tak

b) i jeho vyjádření, jež neučinil před orgány činnými v trestním řízení, ale před znalci vyšetřujícími jeho duševní stav.

„Provádění výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností výrazně nepříznivě ovlivňujících jeho psychický stav, jako je např. výslech bezprostředně následující po dlouhodobé eskortě obviněného uskutečňovaný po dlouhou dobu i v nočních hodinách za aktivní účasti většího počtu vyslýchajících, je nedovoleným nátlakem na obviněného a může být tak podstatnou vadou takového výslechu, že půjde o důkaz absolutně neúčinný.“ Obviněnému se musí dát možnost, aby nejprve sám souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí a nabídnout o nich důkazy. Poté mohou být obviněnému kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Přitom musí být otázky kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností. Také v nich nesmí být naznačeno, jak má na ně obviněný odpovědět. Zákon zakazuje používání kapciózních a sugestivních otázek. Porušení tohoto zákazu je možné považovat za podstatnou vadu procesního úkonu, která vede k neúčinnosti důkazu. V judikátu č. 49/1968 se uvádí: „Je v rozporu s § 92 odst. 3 tr. ř. , je-li obviněný při kladení otázek za účelem doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů přesvědčován, že jeho výpověď je nepravdivá a je mu předstírán názor vyslýchajícího na obsah výpovědi s cílem přizpůsobit výpověď obviněného tak, aby byla v souladu s výsledky místního ohledání a pitvy, které jsou známy vyslýchajícímu.

V odůvodnění soud uvádí, že obviněnému mohou být vznášeny pouze dotazy k cílům uvedeným v ustanovení § 92 odst. 3 TrŘ, tedy dotazy jasné a srozumitelné, vylučující jakoukoli kapciosnost. Je v rozporu s tímto ustanovením, jestliže obviněný byl přesvědčován vyšetřovatelem o nepravdivosti svých výpovědí, o nereálnosti vylíčení svého počínání s tím cílem, aby doznal takové jednání, které by bylo v souladu s výsledky objektivních zjištění (místním ohledáním a pitvou). Jde o nepřípustné působení na obviněného, které sleduje odstranění rozporů mezi jeho výpovědí a zjištěnými skutečnostmi a tak o nahrazování hodnocení provedených důkazů ( § 2 odst. 6 TrŘ) ovlivňováním výpovědi obviněného.

Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, které musí vyslýchajícímu, pokud o to požádá, předložit k nahlédnutí. Tato okolnost musí být poznamenána v protokolu. Pokud se má výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve se obviněný, aby ji popsal. Teprve potom je mu osoba nebo věc ukázána, a to zpravidla mezi několika osobami nebo věcmi téhož druhu. Za účelem zjištění pravosti rukopisu může být obviněný vyzván, aby napsal potřebný počet slov. K tomu však nesmí být žádným způsobem donucován. Obviněný je však povinen vždy strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost (§ 93 odst. 3 TrŘ). S výjimkou protokolu o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání musí být protokol po skončení výslechu obviněnému předložen k přečtení nebo požádá-li o to, přečten. Obviněný má právo žádat doplnění a opravy v souladu s jeho výpovědí. „Výslechu má právo být přítomen obhájce, jestliže ho obviněný má (§ 165 odst. 2, 3), a podle potřeby se ho může zúčastnit i znalec (§ 107 odst. 1 věta čtvrtá). Součástí náležité organizační přípravy výslechu obviněného je i zajištění přítomnosti tlumočníka v případech, kdy je toho třeba (srov. § 28).“ Jestliže se koná výslech obviněného, který není neodkladným úkonem, v době, kdy obviněný dosud nemá obhájce, přestože se jedná o případ nutné obhajoby, nemůže obviněný svým prohlášením, že souhlasí s výslechem bez účasti obhájce, zhojit vadu takto provedeného důkazu. „Takový výslech je absolutně neúčinným důkazem a nelze jej v trestním řízení jako důkaz použít.“ „Pokud obžalovaný v přípravném řízení prohlásí, že bude vypovídat jen v přítomnosti obhájce, nesmí být ke stíhanému skutku vyslýchán. Nedbání této zásady způsobí, že výpověď obviněného v takovém případě je nepřípustným důkazem v soudní fázi řízení nepoužitelným.“ Pokud se obviněného vyjádří před znalci ke skutku, který je předmětem trestního řízení, při přípravě podkladů pro znalecký posudek, je toto vyjádření jako důkaz v řízení před soudem nepoužitelné.

V případě, že byl obviněný vyslechnut k dalšímu skutku předtím, než bylo pro tento skutek zahájeno trestní stíhání, není možné se po zahájení tohoto trestního stíhání a po vznesení obvinění spokojit s tvrzením obviněného, že v předchozí výpovědi vypovídal pravdivě a že se na tuto výpověď odvolává. Původní výpověď totiž vzhledem k okolnostem, za nichž byla učiněna, nelze před soudem použít, jelikož jde o důkaz absolutně neúčinný. Po zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění pro další skutek je nutné obviněného znovu vyslechnout v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Obdobně to platí i v případě výpovědi svědka.

Výslech svědka

Výslech svědka je upraven v § 97 a násl. trestního řádu. „Svědek je fyzická osoba odlišná od obviněného (§ 32 a § 12 odst. 7 tr. řádu), předvolaná orgánem činným v trestním řízení (§ 12 odst. 1 tr. řádu), aby uvedla všechny jí známé skutečnosti, které vnímala svými smysly a které jsou důležité pro rozhodnutí v trestní věci.“svědek vypovídá pouze o tom, co viděl, slyšel a co bezprostředně vnímal. „Hodnocení faktů a tím spíše takových, na nichž neměl účast jako jedinečná a nezaměnitelná individualita, mu nepřísluší. Je nepřípustné, aby soud vyslýchané osoby do takové situace uváděl a jejich názory a hodnocení považoval za "důkazy" ve smyslu trestního řádu. V tomto směru je nutno důsledně rozlišovat mezi výpovědí svědka a znaleckým důkazem.“ Svědek je povinen dostavit se na předvolání a vypovídat o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo okolnostech důležitých pro trestní řízení. Výjimky pak stanovuje trestní řád (§ 99, § 100).

Podle ustanovení § 99 TrŘ nesmí být nikdo vyslýchán jako svědek o okolnostech, týkajících se utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, které je povinen zachovat v tajnosti. Výslech je možný pouze v případě, že je této povinnosti zproštěn příslušným zákonem. Zproštění je přitom pravidlem a lze jej odepřít jen tehdy, jestliže by byla výpovědí způsobena státu vážná škoda.

Dále nesmí být svědek vyslýchán také v případě, že by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti. Státem uloženou povinnost mlčenlivosti ukládá řada různých právních předpisů relativně širokému okruhu osob v různých oblastech. „To reprezentuje zájem společnosti na tom, aby určité informace z určitých oblastí nebyly v zájmu úspěšné činnosti institucí, ale i v zájmu ochrany osobnosti a její cti, stejně jako ochrany některých důležitých osobních a jiných dat, přístupné a zneužitelné.“ Za státem uznanou povinnost mlčenlivosti se nepovažuje taková povinnost, jejíž rozsah není vymezen zákonem, ale vyplývá z právního úkonu učiněného na základě zákona (§ 8 odst. 4 TrŘ).

„Jedná se především o mlčenlivost osob vykonávajících duchovenskou činnost.“

Státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti neplatí, jestliže byl svědek této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Zákaz výslechu v případech státem uložené nebo uznané povinnosti mlčenlivosti se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran něhož má svědek oznamovací povinnost podle trestního zákona (§ 168 odst. 1 trestního zákona). Nevztahuje se také na svědeckou výpověď o utajovaných informacích klasifikovaných ve zvláštním zákoně stupněm utajení „Důvěrné“ nebo „Vyhrazené“. 

Důkaz, který je získán zakázaným výslechem je neúčinný a nepoužitelný, avšak jen relativně. Hodnotu takového důkazu je možné konvalidovat, je-li vyslechnutá osoba k tomu oprávněným subjektem dodatečně zproštěna své povinnosti zachovávat státní tajemství nebo povinnosti mlčenlivosti. V takovém případě je pak možné důkaz použít. 

V některých případech má svědek právo odepřít výpověď o určitých skutečnostech. „Důvodem této úpravy je humánní respektování citlivých vztahů rodinných a vztahů k dalším blízkým osobám garantovaným Listinou (čl. 37 odst. 1), a to tak, aby nebyly vztahy narušovány, a dále velmi důležitých vztahů důvěry nezbytných při výkonu některých ústavních funkcí.“ Pokud se oprávněná osoba rozhodne svědectví poskytnout, nelze jí v  tom bránit a takto získaný důkaz je účinný a tedy použitelný. Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojenec, osvojitel, manžel a druh. Pokud je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď vzhledem k jiným obviněným jen v případě, že nelze odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se toho obviněného, vůči němuž je svědek v tomto poměru. Svědek může odepřít výpověď také tehdy, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání jemu samotnému, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojenci, osvojiteli, manželu nebo druhu nebo jiným osobám v rodinném či obdobném poměru, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Nebezpečím trestního stíhání se zde rozumí nejen stav hrozící možným trestním stíháním svědka, ale i trestní stíhání svědka již probíhající, ve vztahu k němuž by si svědek mohl svou výpovědí přitížit. Odepřít výpověď jako svědek však nemůže ten, kdo má vůči trestnému činu, kterého se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona. Ústava České republiky pak dává poslancům a senátorům právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem mandátu, a to i po skončení mandátu (čl. 28 Ústavy). Z Ústavy vyplývá také právo soudce Ústavního soudu odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem své funkce, a to i poté, kdy přestal být soudcem Ústavního soudu (čl. 86 odst. 3 Ústavy).

Před výslechem svědka je vždy třeba zjistit jeho totožnost a jeho poměr k obviněnému. Pokud není zjištěna totožnost svědka a tudíž není zřejmé, kdo vypověděl, nemůže být taková výpověď považována za důkaz. Pokud jsou jen neúplně nebo chybně uvedena nebo zjištěna osobní data svědka, nelze vyloučit použitelnost důkazu. Jde o vadu odstranitelnou, jejímž odstraněním dojde ke zhojení vady. Potom je možné výslech použít jako důkaz v trestním řízení. Zjištění poměru svědka k obviněnému slouží k ověření toho, zda má svědek právo odepřít výpověď podle § 100 TrŘ. Opomenutí zjištění poměru svědka k obviněnému má pak význam z hlediska věrohodnosti svědka, avšak nemá vliv na účinnost důkazu. Dále je před výslechem svědka vždy třeba poučit jej o právu odepřít výpověď a, je-li to třeba, také o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2 a dále o povinnosti vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Svědek musí být také poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi. Osoba mladší patnácti let pak musí být poučena přiměřeně jejímu věku. Obsah poučení svědka přitom není v trestním řádu jednoznačně stanoven. Poučení svědka je podstatnou náležitostí svědecké výpovědi. Bez řádného poučení tedy nelze považovat svědeckou výpověď za důkaz. 

Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a pokud je třeba také na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho věrohodnosti. Opomenutí zjištění poměru svědka k projednávané věci, ke stranám nebo zjištění jiných okolností významných pro zjištění jeho hodnověrnosti nezakládá neúčinnost důkazu. 

Při vlastní svědecké výpovědi musí být svědkovi nejprve dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Výslech svědka není možné provádět tak, že orgán činný v trestním řízení dá svědkovi přečíst protokol o výpovědi jiného svědka a vyslýchaný svědek pak do protokolu prohlásí, že tato výpověď má být považována za jeho vlastní. Klást otázky lze svědkovi až poté, co mu byla dána dostatečná možnost, aby sám souvisle vypověděl. Podobně jako u obviněného jsou zakázány sugestivní a kapciózní otázky. „Zákon sice výslovně zakazuje klást svědkovi pouze otázky sugestivní, ovšem nepřípustné jsou nepochybně i otázky kapciózní.“ Výslechu svědka může být přítomen obhájce obviněného, který má v přípravném řízení také právo klást svědkovi otázky. V přípravném řízení může policejní orgán umožnit také obviněnému zúčastnit se výslechu svědka a klást mu otázky. „V hlavním líčení a veřejném zasedání mají po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. Provádět důkazy zásadně strany, a to zejména výslechy svědků. Soud je povinen sám doplnit dokazování výslechem svědka nebo svědků v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. 

 

Jestliže je to třeba ke zjištění pravosti rukopisu, může být svědkovi přikázáno, aby napsal potřebný počet slov. Na rozdíl od obviněného může být k tomuto svědek donucován uložením pořádkové pokuty podle § 66 TrŘ. 

Pokud je jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let a to o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je nutné výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat. Je tedy nutná zvláště pečlivá příprava takového výslechu. Dále je třeba přibrat k výslechu pedagoga nebo jinou osobu mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Rodiče mohou být přibrání pokud to může přispět ke správnému provedení výslechu. V některých případech je přítomnost rodičů při výslechu nežádoucí, zejména pokud mají zájem na výsledku řízení nebo pokud hrozí, že dítě v jejich přítomnosti není schopno nebo ochotno pravdivě vypovídat.

„Z povahy věci pak vyplývá, že rodiče nesmí být přítomni výslechu osoby mladší než 15 let ve věci, v níž jsou nebo mohou být sami stíháni.“

Osoby, které byly takto k výslechu přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, jestliže by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. Pokud nehrozí nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestní řízení takovému návrhu vyhoví (viz. § 102 odst. 1 TrŘ). V dalším řízení má pak být taková osoba vyslechnuta znovu pouze v nutných případech. V řízení před soudem je možné na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne ke správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i ke způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala. (§ 102 odst. 2 TrŘ)

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu představuje zásah do ústavně zaručeného tajemství zpráv předávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením podle čl. 13 LZPS a případně také do práv na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 odst. 3 LZPS. 

„Odposlech je záměrné a utajované a současné vnímání obsahu komunikace zprostředkované telekomunikačními zařízeními nebo sítěmi prostřednictvím k tomu určených zařízení.“ Záznam je pak souběžné zachycení obsahu komunikace na nosičích záznamu umožňujících jejich uchování a reprodukci. „Telekomunikačním provozem se rozumí spojení zabezpečované prostřednictvím telefonu, telefaxu, mobilních telefonů, vysílaček i jiných telekomunikačních zařízení využívajících např. modem (zasílání zpráv elektronickou poštou). Po vytištění e-mailové zprávy jde však již o zásilku ve smyslu § 87c TrŘ (a listinu podle § 112 odst. 2 TrŘ).“

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit pokud je vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, a pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. 

Zcela nepřípustný je odposlech a záznam telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným. Jakmile se při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je policejní orgán povinen odposlech ihned přerušit, záznam o jeho obsahu zničit a nijak nepoužít informace, které se v této souvislosti dozvěděl. Je tedy zcela zřejmé, že takovéto poznatky nelze použít jako důkaz, jelikož by se jednalo o důkaz nezákonný a absolutně neúčinný – tedy nepoužitelný. 

Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Je přitom rozhodnutím svého druhu, není usnesením a proto proti němu není přípustná stížnost. V příkazu musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn. Tato doba nesmí být delší než šest měsíců, přičemž ji soudce může opakovaně prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. „Z principu minimalizace zásahů do ústavních práv vyplývá, že odposlech bude nutno neprodleně ukončit, jestliže byl splněn účel, pro který byl nařízen.“ Opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je soudce povinen bez odkladu zaslat státnímu zástupci. „Novela trestního řádu účinná od 1.1. 2002 vypustila požadavek povinnosti vyrozumět o vydání příkazu a délce odposlechu a záznamu organizaci obstarávající provoz telekomunikační sítě. Vypuštění tohoto požadavku svědčí o vůli zákonodárce takové vyrozumění dále neprovádět. Jestliže organizace obstarávající provoz telekomunikační sítě budou mít pochybnosti o oprávněnosti provádění odposlechu a záznamu, mohou se obrátit na státního zástupce, aby zákonnost přezkoumal, případně na příslušný orgán parlamentní kontroly. „V zásadě potom musí stačit, že se tyto orgány odvolají na existenci příkazu a jeho zákonnost a potvrdí tím legalitu prováděného odposlechu a záznamu.“ Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. 

Jestliže k tomu dá účastník odposlouchávané stanice souhlas, může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu i bez příkazu (podle § 88 odst. 1 TrŘ) nebo jej provést i sám a to i tehdy, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin neuvedený v § 88 odst. 1 TrŘ. Odposlech je zde vázán na souhlas účastníka stanice a proto by měl trvat jen po dobu potřebnou k dosažení jeho účelu, maximálně však pokud trvá souhlas účastníka, který může vzít svůj souhlas kdykoli zpět. Pokud tak učiní, je nutné odposlech bez odkladu ukončit.

Aby mohl být záznam telekomunikačního provozu použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu a údajů o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je pak třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. Nedostatky splnění formálních podmínek při sepsání tohoto protokolu, zvláště pokud jde o údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu nebo osobě, která záznam pořídila, lze podle názoru vrchního soudu odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. i výslechem osoby, resp. osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. „Takový postup nelze považovat za nepřípustnou manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a rozhodně se tento postup nevymyká možnostem soudu.“ Význam doprovodného protokolu spočívá v tom, že s pomocí uvedených údajů je možné zpětně prověřit autentičnost a neporušenost záznamu.

„Podstatnou náležitostí protokolu o záznamu je i uvedení údajů o obsahu provedeného záznamu. Ze samotného znění zákona vyplývá, že zákon nestanoví jako podstatnou náležitost předmětného protokolu přepis jednotlivých hovorů na provedeném záznamu, ale že postačuje uvedení údajů o času jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů účastnických stanic, tedy osobách volajících a volaných. Pro tento výklad svědčí i skutečnost, že důkazem je samotný záznam telekomunikačního provozu, v němž obsah hovorů je zachycen. Přepis jednotlivých hovorů obsažený v protokolu nepochybně zjednodušuje provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu a v nesporných případech, kdy o záznamech nevznikají pochybnosti, se lze spokojit s provedením důkazu čtením přepisu telefonických hovorů v protokolu. V případech, kdy vznikají pochybnosti, je však třeba provést důkaz samotným záznamem. Nelze ovšem vyloučit, aby v případě, kdy přepis nebyl pořízen a záznam není dostatečně srozumitelný, soud požádal o provedení přepisu Kriminalistický ústav Policie České republiky.“ Podle názoru vrchního soudu nelze za vadu považovat ani skutečnost, že jsou ke spisu jako příloha připojeny magnetofonové pásky se záznamy telekomunikačního provozu, o nichž nebyl sepsán protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. 

Záznam telekomunikačního provozu lze za splnění zákonných podmínek užít jako důkaz i v jiné trestní věci – a to pokud je i v této věci vedeno trestní stíání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo jiný úmyslný trestný čin k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice.

Pokud při odposlechu a záznamu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je nutné záznamy předepsaným způsobem zničit. 

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je mimo podmínky stanovené trestním řádem možný také podle zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, použitím zpravodajské techniky, případně podle zákona č. 67/1992 Sb., ve znění zákona č. 153/1994 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody dále umožňuje odposlech odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. „Ve všech těchto případech je odposlech telekomunikačního provozu operativně pátrací metodou provedenou podle jiného předpisu než trestního řádu.” V těchto případech nelze záznam o odposlechu použít jako důkaz v trestním řízení.

„Pro přípustnost užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení § 88 tr. ř. Bylo-li tomu tak, pak není relevantní, zda k povolení odposlechu a pořízení záznamu o něm došlo u podezřelého nebo obviněného či u jiné osoby.“

Podle judikátu č. 33/1995 jsou magnetofonové záznamy rozhovorů osob, které byly pořízeny v rozporu se zákonem, důkazem absolutně neúčinným. Přepisy takových záznamů nelze zařazovat do trestního spisu, a pokud už k tomu dojde, nelze je, stejně jako samotné záznamy, použít v trestním řízení jako důkaz.

Informace získané na základě odposlechu, u nějž nebyly splněny zákonné podmínky, nelze žádným způsobem použít. Osoby, které byly takovému odposlechu přítomny, mají s takto získanými informacemi zacházet tak, jakoby vůbec neexistovaly.

Závěr

Za důkaz může podle současné právní úpravy sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Dokazování má být prováděno v dostatečné kvalitě, v potřebném rozsahu a za dodržení všech zákonných požadavků. Vyhledávat, předkládat nebo navrhovat provedení důkazů může každá ze stran. Ne každý důkaz však může být v trestním řízení použit. Nepřípustný je především důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila. Zde se jedná o nejzávažnější případ nepřípustnosti důkazu v trestním řízení. Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení je absolutně neúčinný a tudíž nepoužitelný. 

Případy, kdy je sice důkaz stižen podstatnou vadou, ale které nelze zahrnout pod § 89 odst. 3 TrŘ, pak nejsou v zákoně výslovně řešeny. Obecně platí, že o přípustnosti důkazu může rozhodovat jedině soud. Ten pak musí zvážit, zda v konkrétním případě, je vada důkazu natolik závažná, že nebude možné důkaz použít, případně zda je důkaz neúčinný absolutně či relativně. Vždy je nutné dobře zvážit všechny okolnosti konkrétního případu.

Zásahy do soukromí osob a jejich práv a svobod musí být vždy odůvodněné a v mezích zákona. Do práv osob nesmí být zasahováno víc, než je nezbytně nutné a vždy je třeba postupovat podle zákona.

Ne zcela jasná je otázka přípustnosti důkazů získaných na základě nedovolených (často i nezákonných) zásahů do práv a svobod druhých osob a to ze strany soukromých osob bez součinnosti s orgány činnými v trestním řízení. V těchto případech bude nutné postupovat individuálně s ohledem na konkrétní situaci. Sporná je také otázka použitelnosti důkazů získaných na základě neúčinnosti důkazů.

Domnívám se, že problematika přípustnosti důkazů není vždy jednoznačná a je třeba vždy dobře zvážit do jaké míra má mít případná vada důkazu vliv na jeho použitelnost v trestním řízení.

 

{jacomment on}