Sidebar

24
po, zář

BLOGEE
Typography

Slovo lesba (lesbička) se datuje nejméně k datu 1732 a lesbismus se objevuje v roce 1870 v Oxford English Dictionary (1870), znamenající sexuální orientaci spíše než odkaz na Sapfó a obyvatele ostrova Lesbos. Lesbický – jako přídavné jméno (adjektivum) se tam objevuje v roce 1890 a jako podstatné jméno (substantivum) v roce 1925). 

Až do raného dvacátého století bylo slovo lesba zaměnitelné se slovem Sapfistka (lesbismus – sapfismus).

 

Nejranější písemné „reference“ o homosexuální lásce mezi dvěma ženami jsou přisuzovány Sapfó (odtud pojmenování sapfismus). Žila na ostrově Lesbos ve starověkém Řecku (o Sapfó viz. výše). Sami obyvatelé ostrova ovšem touto spojitostí nejsou nadšeni.

Lesbické vztahy byly také běžné ve starověké Spartě. Plutarch napsal, že mezi ženami byla láska velmi vážená a tyto ženy se stávaly erotickým objektem vážených dam.

Ukázky lesbických vztahů jsou nalezeny též v poezii a příbězích starověké Číny.Podle výzkumu antropoložky Lizy Dalby, založeného převážně na erotických básních, vyměněných mezi ženami, se braly lesbické vztahy jako samozřejmost a byly společensky akceptovány v Japonsku během Heian Period (poslední část klasické japonské historie (794 - 1185).

Ze středověké Arábie existují zprávy o vztazích mezi “obyvateli” harému, ačkoli ty byly někdy potlačeny. Například Caliph Musa al-Hadi přikázala setnutí hlavy dvěma dívkám, které byly přistiženy při aktu společné lásky. Během dvanáctého století se Etienne de Fougéres vysmíval lesbičkám ve svém Livre des maniéres (cca 1170), přirovnával jejich chování k slepicím a korouhvím a (odrážejíce obecné tendence mezi náboženskými a světskými autoritami v Evropě) zamítnout názor, že ženy by mohly být řádně “sexuální” bez mužů.

Sexuální aktivity mezi ženami jsou rozmanité jako se mezi heterosexuály či gay (muži). Některé ženy v homosexuálním vztahu se neidentifikují jako lesby, ale jako bisexuály, queer či jiným označením.

lesbičky_nadrevo_cz_14„Libertini“

(16. – 18. století). Jako příklad uvádí knihu Francouze Sierra de Bourdeille (1540-1614) „Životy krásných a šlechetných dam“, která popisuje milostná dobrodružství žen na dvoře Jindřicha II. V této době bylo milostné přátelství mezi ženami uznáváno, ba téměř vítáno. Když se žena „přátelila“ s mužem byla označována za děvku. Dokonce byl povolen i sexuální styk mezi ženami (tření – tribadie – neškodný – bez penetrace) – žena se tak prý připravovala na pohlavní život s mužem. Takový vztah mezi ženami "nelze brát vážně", protože „nemůže trvat dlouho“. Ovšem muži si tohle nemohli dovolit, prováděli se útoky proti sodomitům. V románech mužů se objevovaly přímé definice sexuálního uspokojování mezi dvěma ženami, hraničící s pornografií. Muži se v tom doslova vyžívali – ženy buď (o tom) nepsaly, nebo se nic nedochovalo. Výjimku tvořil osvícenský filosof Denis Diderot se svou knihou Jeptiška, „jedním z nejodpornějších pojednání o lesbismu v literatuře 18. století“ kde se hlavní hrdinka ocitá v klášteře, kde „se stane obětí chlípností tyranské matky představené.“ Zaznamenáním tohoto „chlípného patologického lesbismu“ si Diderot vyrovnává osobní účty se svojí milenkou, kterou podezírá z poměru s její sestrou. Libertini se objevovali také v Anglii či Americe.

Ovšem postava travestitní ženy v této době byla pro společnost daleko větším problémem než představa sexuálního potěšení mezi dvěma ženami. Souviselo to s politikou; s rolemi – tyto ženy se vměšovali se do „mužských záležitostí“, což vzbuzovalo společenské obavy, hrozbu – „odmítaly se podřídit, nosily mužské oblečení“, hrozil jim za to rozsudek smrti. Výjimku ovšem tvořily „umělkyně“- herečky, operní zpěvačky či klauni, které mohly nosit kalhoty a chovat se skandálně. Byly považovány za „neškodné typy ze subkultury“

lesbičky_nadrevo_cz_16„Romantická přátelství“

Michel de Montigne ve svém eseji „O přátelství“ odlišuje tuto lásku od homosexuality. (Motaigne dle Faderman, 2002) V renesanční Anglii je normální, že dvě ženy i dva muži spolu mohou sdílet „jedno lože, jeden dům, jeden stůl a jeden měšec…jedno srdce.“ Tento svazek byl považován za vzor ctnosti, ideál platonismu, v němž se dokonalé přátelství chápe jako nadřazené vůči pohlavní lásce (a otázka – „má duše pohlaví?“). Genitální složka byla potlačena, sublimovala v cit. Pro tyto páry byla typická korespondence, deníky, poezie i beletrie. Romantické přátelství provozovala například básnířka Katherine Philips (1631-1664) – „kdyby psala ve 20. století, její poezie by byla nepochybně prohlášena za lesbickou, ovšem její současníci ze 17. století v ní naopak viděli nejvybroušenější výraz ženského přátelství“.. Toto přátelství se stalo dokonce módou v 18. století. „Móda“ v 17., 18. a 19. století stanovovala, že se ženy do sebe

mohou vášnivě zamilovat, i když se nemusí oddávat genitálnímu sexu. Ovšem někteří spisovatelé beletrie jsou toho názoru, že ženy udržují s jinými ženami vášnivá přátelství proto, aby měly někoho, komu se mohou svěřit se svými vztahy s muži“./ Tato přátelství s sebou nesla přehnanou sentimentalitu, plačtivost, lpění jedné na druhé…Některé ženy spolu navazovaly celoživotní přátelství – největším „trhákem“ byl příběh Satan Ponsonby a Eleonor Butler, „dam z Llangollenu“. Šlo o Irky z vyšších vrstev, kterým se podařilo společně uprchnout a strávit pak spolu krásných třiapadesát let. „Místní noviny je označovaly jako „ty irské dámy, které se [tu] usadily tak romantickým způsobem; jejich dům považovaly za “pohádkové místo údolí” a za “venkovské a lesní útočiště ozdob ženského pohlaví”. Tyto ženy inspirovaly i mnohé básníky k jejich tvorbě. Mezi jejich obdivovatele patřil např. vévoda Welington, básnici William Wordswoth, Robert Southey nebo sir Walter Scott. Přestože Eleanor byla maskulinního vzezření, jejich vztah byl považován za posvátný, jelikož do puntíku dodržovaly pravidla romantického přátelství: uchýlily se na venkov, měly každodenní kontakt s přírodou, (…) trávily své dny četbou a péči o zahradu.” To, byl či nebyl jejich vztah genitální, není známo (a i kdyby byl, jistě by se tím nechlubily), faktem ale je, že “ve všech ostatních ohledech byly manželským párem”.

„Asexuální žena“

je již pojmem 19. století. „V roce 1811 zažalovaly slečna Marianne Woods a slečna Jane Pirie, ředitelky dívčí internátní školy pro dcerky ze zámožných rodin v Drumsheughu (skotské město nedaleko Edinbourghu) paní Helen Cummingrdon pro urážku na cti.“ Vnučka paní Gordon totiž po škole roznesla, že se tyto dvě ženy spolu oddávají sexuálním hrátkám, tedy „provozují zločin“. Roku 1819 Horní sněmovna vynesla rozsudek ve prospěch obou žen, který jim zajišťoval nárok na finanční odškodnění od paní Gordon. K takovému rozsudku vedlo soudce hlavně přesvědčení, že „žena z vyšších vrstev je bytostně asexuální“ Dále pak absence penisu – „bez příslušného nástroje je skutek vyloučen“– rozhodne soudce. Jejich přátelství neslo tedy „vážnost mravního profilu“; šlo o ctihodné ženy (jedna druhé dokonce darovala Bibli). Kdyby tyto ženy byly herečkami, prostitutkami či dekadentními šlechtičnami, dokázala by si společnost představit, že mají sklony ke zkaženosti. Ale skutečnost, že se živily jako učitelky, měl ujišťovat společnost o hloubce jejich citu. Je známo, že osmnácté století žilo myšlenkou, že slušná žena setrvává v sexuálním spánku, což přetrvalo až do století devatenáctého. Zvláštně pak v Anglii, kde tato "cudnost středních vrstev" dostala přízvisko „viktoriánská“. V Americe zůstaly znalosti o možnostech ženské lásky tabu až do konce 90. let 19. století.

lesbičky_nadrevo_cz_17„Spřízněné duše“

V 19. století odstup mezi muži a ženami neustále rostl. Muži nepovažovali ženy za „rovnocenné“, nadřazovali se nad nimi, stavěli je k plotně. Nedokázali si připustit, že by i žena mohla projevovat nějakou intelektuální činnost. A ženy? Ještě více se spolu spojily a využily tohoto zaškatulkování ve svůj prospěch, aby rozvinuly „kult pravého ženství“. Jak říká Simone de Beauvoir, muži pohlížely na ženy jako na „Jiné“, sentimentální bytosti s plytším mozkem. „Mužské hodnoty svalů a hodnoty rozumu se utvrzovaly vyloučením žen.“ Ženy navíc před svatbou nesměly projevit heterosexuální cit ani k budoucímu manželi a i ve svazku se musely chovat cudně a zdrženlivě. Ovšem ve styku s jinou ženou mohla žena v klidu odhodit tento „nastolený štít absence vášně“. „Tato hluboce prožívaná přátelství mezi ženami v americké společnosti přijímala jako samozřejmost, především proto, že ženy se chápaly a byly chápány jako spřízněné duše, obývající svět zájmů a citů, jež jsou mužům cizí.“ Takové svazky žen byly společností přijímány jako samozřejmost, chápány jako sesterství, v němž si dvě ženy navzájem nabídnou citové porozumění a podporu. Přesto že ji občas na první pohled nešlo rozeznat od „dokonalého manželství“, tato láska se pyšnila puncem čistoty, duchovnosti, intelektuálnosti. Ženy prý byly dokonce rády, že nemusí snášet „nepříjemné stránky heterosexuální lásky, nutné trapné zlo“, spojené s nižšími pudy. Láska mezi ženami mohla během 19. století „bezpečně vzkvétat“ hlavně proto, že ještě nebyla spojena s revolučním postavením, tedy nebyla předmětem obecných obav.

 

„Nové ženy“

Na konci 19. století ovšem získala láska mezi ženami novou podobu, díky feministickému hnutí, které jim zajistilo nezávislost či přístup k novým možnostem, např. co se týče volby povolání. Přestaly si připadat osamělé a vyvržené, místo sňatku mohly dát přednost kariéře. V Evropě i v Americe se sice už dříve vyskytovaly osamělé feministky, ovšem až v polovině 19. století se objevilo feministické hnutí. Jeho cíli bylo posílení středních vrstev, možnost vyššího vzdělání i pro ženy (a následná možnost výběru „lepšího povolání“). V roce 1790 vydala Američanka Sargent Murray esej „O rovnosti pohlaví“, v roce 1837 vznikla v Americe první skutečná vysoká škola pro ženy. „Utvořila se tak početná skupina vzdělaných a jasně uvažujících žen, které viděly možnosti, jak se organizovat v zájmu společenské nápravy, a nebyly poutány starými tradicemi; žen, které byly vychovávány v domnění, že muži a ženy představují odlišné živočišné druhy a jediné, co mohou sdílet, je rodina (…).“Za svá práva bojuje také spisovatelka anglická Charlotte Bronteová, ve svém román Shirley (1849). Heterosexuální manželství obvykle znamenalo, že musí žena podřídit své vlastní já péči o rodinu. Americká herečka Charlotte Cushman, která navazovala vztahy výhradně se ženami, se v dopise své přítelkyni svěřila, že „nehledala mužský ´protějšek´, nýbrž snažila se zdokonalit svůj talent. Díky tomu, že unikla heterosexualitě, mohla „celé své já věnovat práci“, což by se jí v manželství s mužem nikdy nepodařilo.“. A tak vznikla „nová, moderní žena“ s novými možnostmi; mj. i lásky k jiné ženě.

lesbičky_nadrevo_cz_18„Bostonské manželství“

„Termín „bostonské manželství“ se používal v závěru 19. století v Nové Anglii pro označení dlouhodobých monogamních vztahů mezi neprovdanými ženami. Tyto ženy byly většinou finančně nezávislé na mužích, a to díky dědictví anebo profesní kariéře. Obvykle se jednalo o feministky, „nové ženy“, často o průkopnice v určitém oboru. Soustředěně se též věnovaly kultuře a zlepšování sociálních podmínek, a tyto ženské hodnoty, které spolu sdílely, tvořily pevný základ jejich soužití.“ Opět není známo, zda tyto ženy měly krom jiného mezi sebou sex; ovšem dnes bychom takové ženy pro svoji náklonnost (pouze) k jiným ženám určitě označily slovem lesba. Jednalo se o duchovní splynutí, romantické přátelství. Některé ženy prožily v tomto „bostonském manželství“ společně celý život, věrně se o sebe staraly i v nemoci, až do smrti jedné z partnerek. Je známo, že básnířka Emily Dickinsová psala milostné básně a dopisy své budoucí švagrové.

„Láska a ´ženy, které se živí hlavou´“

Většina žen měla v poslední třetině 19. století velmi málo příležitostí najít si práci. Žena, která se chtěla sama uživit, si mohla vybrat zaměstnání z velmi úzké nabídky (učitelka, guvernantka, služka, ošetřovatelka invalidy, herečka, švadlena prodavačka či zdravotní sestra). „Výjimečně schopná žena se však v závěru 19. století mohla prosadit způsobem, který byl v dřívějších dobách skoro nepředstavitelný. Mohla snít o tom, že se stane profesionální malířkou, spisovatelkou, reformní vůdkyní, lékařkou nebo profesorkou (…)“Ovšem tohoto elitního postavení mohla tato žena „nového životního stylu“ dosáhnout výlučně díky vlastnímu úsilí. Vytvářet svazky s muži bylo vyloučeno, tyto ženy potřebovaly svou energii k využití svého uměleckého potenciálu, k tvorbě, nikoli k péči o manžela a starání se o děti. Tato silná žena se nechtěla nikomu podřizovat, hledala si tedy v ženách – romantických přítelkyních – „bytosti sobě rovné“. Šlo tedy většinou o ambiciózní umělkyně-intelektuálky. Irská spisovatelka Edith Somerville podotkla: „Zdá se mi, že význačným rysem žen, které se živí hlavou, je přátelství. Hluboké přátelství, které zahrnuje všechny životní fáze a aspekty; intelektuální, společenské i finanční. Každý, kdo má nějaké zkušenosti se životem nezávislých a umělecky nadaných žen, to ví.“ Tyto ženy se stávaly „novými ženami“, básnířkami a estétkami; spojovala je láska i práce; v této době nalezneme tandemi uměleckých přítelkyň – například Katherine Bradley a Edith Cooper, které psaly pod pseudonymem „Michael Field“. Do této „škatulky“ patří také spisovatelka Gertrude Stein a její múza Alice B. Toklas. Tyto ambiciózní extravagantní umělkyně se také často oblékaly do mužského oděvu, aby „odhodily pouta konvenčního ženství“. Tyto ženy bývaly též často akademicky činné.

„Nástup antifeminismu“

Je logické, že tyto záchvěvy feminismu brzy vyvolaly hnutí antifeministické. „Nejhlasitějšími zastánkyněmi antifeminismu byly překvapivě ženy.“. Například Sarah Stickney Ellis v pojednání Žena Anglie: společenské povinnosti a domácí zvyklosti lká nad tím, že ženy věnují příliš mnoho času pěstění svých duševních schopností, místo aby byly užitečné v domácnosti. Henry F. Harrington zase ve svém článku s názvem „Ženské vzdělání“ varoval, že ženy, které usilují o vzdělání, jsou „polo-ženy“ a „duševní hermafroditky“. Tehdejší lékaři přišli s tezí, že vzdělání škodí zdraví, též pracující ženy přispívají ke zkáze rodiny, což ohrožuje společnost. Láska mezi ženami se tedy poprvé v dějinách stala hrozbou pro společenskou strukturu, na romantická přátelství, která byla dříve podporována, se začalo pohlížet ve „výsostně antisociálním světle.

lesbičky_nadrevo_cz_20„Sexuologové“

Co se týče lékařských teorií sexuologů, vznikly dvě. Carl von Westphal a jeho žák Krafft-Ebing prohlašovali: „Kongenitální invertka svou abnormalitu nezískala vlivem okolností ani v důsledku touhy vymanit se z nudy a pasivity ženského údělu, ale vinou dědičné degenerace a neurózy.“ Hovoří o lesbismu jako o chorobě, šílenství, patologii, travestismus. Po mnoho let byl jejich názor nejvlivnější. Ve 20. letech pohled na lesbu zásadně změnil Sigmund Freud. Zatímco Krafft-Ebing tvrdil, že pravý invert či invertka se se svým stavem narodili, Freud prohlašoval, že hlavní příčinou daného stavu je trauma z dětství, dal důraz raději na psychologické (potlačené sexuální touhy) než biologické příčiny. Tahle vlastnost, která se do té doby chápala jako přirozená, najednou byla považována za vlastnost neurotickou, což lesbám spíše uškodilo. Anglická spisovatelka Radclyffe Hall se ve svém románu Studna osamění (dodnes považována za „lesbickou bibli“, jak ji sama nazvala) snaží obhájit „pozici invertky“ jako člověka s vrozenou vadou, snaží se tak poskytnout lesbám mravní a lékařskou obranu.

„Během 20. let se v USA rozšířily všechny typy mimomanželské sexuální aktivity. Tuto sexuální revoluci lze zčásti přisoudit prudké reakci na viktoriánskou „čistotu“ předchozí generace, zčásti osvobozujícímu působení Fredových názorů na nutkavý vliv sexuálního pudu.“ Mezi ženami, i když se nepovažovaly za lesby, docházelo stále častěji k sexuálním kontaktům. V minulosti jen málokterá žena svůj lesbismus přiznala, teď se o něm vedly veřejné debaty a diskuze. Ovšem nekladou důraz na sex, ale na kvalitu vzájemné komunikace, přátelství Ve skutečnosti jsou lesby – stejně jako hetero-ženy posedlé láskou a věrností, míní Fadremanová

V 70. letech

si ženy začaly definovat lesbismus samy, již nebyly pacientkami odborných lékařů. Dle současných studií jsou lesby považovány za naprosto zdravé ženy, roku 1973 odstranila Americká psychiatrická asociace homosexualitu ze soupisu duševních poruch, což přineslo větší toleranci, novou morálku; lesbismus konečně dostal příležitost podílet se na sexuální svobodě, kterou si pro sebe vydobyli heterosexuálové.

Ovšem spojení lesbismu a feminismem se začalo objevovat stále častěji, bylo moderní, aby feministky byly zároveň lesbami. Tyto ženy na sebe vzaly charakteristiku druhého pohlaví, což samozřejmě provokovalo mužský despotismus a vedlo spoustu spisovatelů k literárním počinům; začaly vznikat antilesbické romány. Např. anglický spisovatel D. H. Lawrence píše román Lišák, který je spíše „klinickou studií lesbické chorobnosti“.

lesbičky_nadrevo_cz_21„Nástup lesbického feminismu“

„Do 70. let 20. století platilo, že lesbické čtenářky nacházely v beletrii jen málokdy zpodobnění vlastních životů“ I lesbické romány – psané lesbami nahlížely na homosexualitu jako na nemoc. 60. léta s sebou přináší feministické hnutí a sexuální revoluci. Heterosexuální ženy se přestaly bát nemanželského sexu a z leseb – „psanců“ se staly „průkopnice“. Začaly vznikat lesbické organizace, vycházet lesbické časopisy (psány „lesbami a pro lesby, o nové lesbě“), nejvýznamnějším z nich byl The Ladder (Žebřík), zrodil se dokonce tzv. lesbický šovinismus. Tato revoluce, vzniknuvši v Americe, se pak dále šířila do Francie, Německa, Anglie. Co se týče lesbického feminismu, nejde jen o životní styl, jde hlavně o rozhodnutí politické, boj za nezávislost. „Současný lesbismus naopak nabízí mnoho pozitivních možností. Slučuje přirozenou lásku mezi ženami, jež se v časech romantických přátelství těšila ohromné podpoře, s ženskou svobodou, jak ji ve 20. století vybojoval feminismus.“

Od roku 1980

byly lesby stále více viditelné v mainstreamových kulturních oblastech – jako třeba hudba, (Melissa Etheridge, K.D. Lang a Indigo Viros), televizi (Ellen DeGeneres, Rosie O´Donnell a Pria de Rossi), ve sportu (Martina Navrátilová, Amélie Mauresko, Lisa Raymond a billie Jean King) a v komixu (Alison Bechdel and Diane DiMassa). „Lesbická smyslnost“ také kvete ve výtvarném umění, fotografii a literatuře autorů (Pat Califia, Janette Winterson, Saah Watte, Stlla Duffy) či ve filmu (Desert Hearts, Go Fish, Loving annabelle, Watermelon Woman, Oranges Are Nt The Only Fruit, Everything Relativ a Berger than Chocolate). Prominentní a kontroverzní akademické spisovatelky jako Camille Pallia a Germaine Greer se též identifikují s lesbismem.

 

{jacomment on}