Sidebar

24
čt, srp

Blogosféra
Typography
Nacházíme se v době, kdy se může zdát, že veškeré oblasti lidského konání jsou otevřené diskuzi. Prakticky všechna dříve tabuizovaná témata už si nalezla svůj prostor, který okupuje v nikde nekončící síti komunikačních technologií.

 Ani smrt samozřejmě není výjimkou, přesto má její přítomnost v digitálním prostředí poněkud latentní ráz. Není šokující setkat ses ní prostřednictvím nových médií. Pokud se ale společnost postaví před téma umírání v reálném hovoru, je tato tématika brána jako morbidní. S odsunem smrti do hospiců a nemocnic, kdy už na rozdíl od dřívějších dob blízký neumírá v domě za přítomnosti rodiny, se vytvořila jakási bariéra, díky které neumí člověk reagovat a brát smrt jako součást života. 

Transhumanistické diskuze směřující k nesmrtelnosti člověka tomuto stavu příliš nepomáhají. Jenže chybějící debaty na toto téma způsobují, že člověk smrt vnímá jako něco vzdáleného. Nyní, kdy s moderními technologiemi probíhá část našeho života virtuálně, projevuje se chápání smrti stejným způsobem i v tomto prostředí. Většina lidí se někdy, alespoň krátce nad koncem svého života zamýšlela, nicméně málokdo ve spojení s novými médii. Leč ve světě, kde jsou média naším denním chlebem, se stále častěji pohybujeme v prostředí binárního kódu pod naší virtuální identitou, nad jejímž koncem je třeba částečně uvažovat v podobném duchu, jako nad osudem naší skutečné existence. Smrt virtuální identity totiž není totožná s tou reálnou. 
 
Objevuje se otázka, co se stane s naším virtuálním životem, když ten skutečný skončí? Jedná se o aktuální problematiku, která se ještě prohloubila v posledních deseti letech díky rostoucímu charakteru vývoje nových médií a vzniku sociálních sítí. Běžný uživatel pracuje v digitální dimenzi s velkým množství dat, které je díky přirozené hypertextové podstatě internetu prakticky nemožné centralizovat a uhlídat. Co ale dělat, když tento uživatel zemře? Jak se vypořádat s jeho facebookovým profilem, emailovým účtem, nebo předplaceným internetovým časopisem? Je možné tohoto člověka nenávratně vymazat z virtuálního prostředí, nebo je naše virtuální identita svým způsobem nesmrtelná? Jde své digitální „já“ připravit na nejhorší a přichystat tak pozůstalým půdu pro snadnější a rychlejší administrativu spojenou s úmrtím?
 
Co je to digitální dědictví? A jak se vyrovnat s webovými aplikacemi, které umožňují vypořádat se se ztrátou blízkého?

Fascinace neukončeným

Kanadský mediální teoretik a filozof, představitel Torontské školy Marshall McLuhan tvrdí již v roce 1969:
  […]Položíme-li veškerý důraz na obsah a prakticky žádný na médium, ztrácíme veškeré šance k pochopení a ovlivnění účinku nových technologií na člověka, proto jsme vždy ohromeni a nepřipraveni na převratnou transformaci prostředí, kterou nová média způsobila.[…]“
Zmíněný obsahový akcent je více než patrný při formování naší identity ve virtuálním prostředí, která je podmínkou pro existenci ve světě binárního kódu. Moderní technologie modelují život celé společnosti zásadním způsobem, především díky svým vlastnostem, které jakoby předurčují novým médiím funkci nástroje nesmrtelnosti.  Dle Manoviche se jedná o číselnou reprezentaci, modularitu, automatizaci, variabilitu, překódování, potažmo i o interakci.Všechny tyto principy nových médií ještě podtrhují atribut, základní vizuální komunikační strategii, kterou je „neukončenost“. Italský spisovatel a kritik Carlo Levi (1902–1975) vidí tuto přitažlivost neukončenosti ve snaze uniknout ze spárů smrti: 
[…]If every straight lineis the shortest distance between two fated and inevitable points, digressions will lengthen it; and if these digressions become so complex, so tortuous, so rapid as to hide thein own tracks, who knows perhaps death may not find us, perhaps time will lose its way, and perhaps we ourselves can remain concealed in our lifting hiding places.[…]”
 Jsme tedy jakési Šeherezády, které dalším a dalším svým příběhem pouze oddalují konec.
 
Tuto vlastnost popsal také americký profesor Peter Lunenfeld již v roce 2000 v eseji Unfinished Bussines. Lunenfeld ukazuje tento rys moderní doby hned v několika perspektivách. Může se jednat o neukončené ve smyslu seriálovosti, nebo o pouze navrhnuté, ale nikoliv realizované. V neukončeném je pro člověka také prvek atraktivnosti.
 
Prostředím, které tuto neukončenost nabízí v maximální míře a dotáhlo tuto vizi téměř k dokonalosti, je internet. Prostor, který je od začátku svého vzniku koncipován jako neohraničený, interaktivní a decentralizovaný, vděčí za tento profil svému základnímu stavebnímu kameni - hypertextu. Díky němu se text ve virtuálním prostředí mísí s kontextem, a podtrhuje tak nepostradatelnost neukončené povahy nových médií.

Hypertextová struktura

Podstata neukončenosti předcházela i celému principu vzniku hypertextu, a tady vzniku celého internetového prostředí. Když v roce 1945 použil Vannevar Bush svůj návrh na rozšíření paměti Memex ve svém článku As We May Think, popsal ho pouze v teoretickém světle jako stroj ne nepodobný stolu, založený na principu asociativního propojování informací. Přestože nebyl v analogovém světě technicky realizovatelný, byla v něm představena myšlenka transformace způsobu práce s informacemi v lidské mysli do mechanického stroje.
 
 Bush si uvědomoval, že způsob ukládání, klasifikace a vyhledávání informací, ať už se jedná o jakékoliv údaje, je člověkem uměle zaznamenáván pomocí indexů ve formě číslování, či způsobem nadřazených a podřazených (popřípadě duplicitních) pojmů
[…]The human mind does not work that way. It operates by association. With one item in its grasp, it snaps instantly to the next that is suggested by the association of thoughts, in accordance with some intricate web of trails carried by the cells of the brain.[…] Man cannot hope fully to duplicate this mental process artificially, but he certainly ought to be able to learn from it. […]“
Douglas Carl Engelbart, americký vynálezce počítačové myši a průkopník internetových technologií, pokoušel tuto myšlenku v šedesátých letech. Dvacet let po Memexu je nové, už digitální a nelineární médium představeno Tedem Nelsonem, který je označuje názvem „hypertext“. Nelsonovi je dnes téměř sedmdesát pět let a stále pokračuje ve zdokonalování svého celoživotního projektu Xanadu, které je na hypertextu založeno. Navzdory jeho dlouhodobému vývoji vidí Nelson v této počítačové síti obrovskou budoucnost, jež má být jednodušší, obsáhlejší, lépe spravovaná a nekonečnější než nynější software WWW Tima Bernerse-Leeho, který ostatně Nelson vnímá jen jako jeho do praxe uvedenou nepochopenou vizi
[…]Since 1960, we have fought for a world of deep electronic documents-- with side-by-side intercomparison and frictionless re-use of copyrighted material. We have an exact and simple structure. Today's popular software simulates paper.  The World Wide Web (another imitation of paper) trivializes our original hypertext model with one-way ever-breaking links and no management of version or contents. […]“
V posledních měsících se diskutuje otázka konceptu sémantického desktopu založeného na myšlence, že se snaží počítač datům porozumět, nejen s nimi manipulovat, a poskytoval by tak mnohem lepší prostor pro vyhledávání dat a další přiblížení k lidskému asociativnímu přemýšlení.Systém se snaží tvořit myšlenkovou mapu seskládanou z velké části z metadat, které mají být přidělovány samotným uživatelem, jelikož samotné počítače ještě nedisponují dostatečnou umělou inteligencí.Zatím nejvýznamnějším představitelem síťového (pracovního) prostředí pro osobní ontologii, kde současně může probíhat integrace dat napříč aplikacemi, je v českém prostředí Nepomuk. Ve světovém kontextu je takových nástrojů mnoho.
 
Hypertext nemění jen strukturu textu, mění i způsob čtení, a tím celou sílu participace uživatele internetu, který se tak stává spoluautorem. Takové čtení je pro člověka přirozenější, jelikož souzní s jeho asociativním přemýšlením. Již teoretická podoba hypertextu je zamýšlena (jak je zmíněno na začátku této podkapitoly) jako rozšíření lidské paměti. Jenže každá paměť má přes své pozoruhodné vlastnosti svoji kapacitu. Hypertext, potažmo prostředí internetu se tak z pouhé extenze lidské schopnosti stává prostředím nadpřirozeným, nad kapacitním, neohraničeným, a díky absenci zapomnětlivosti svým způsobem informačně nesmrtelným.

Absence zapomínání jako prvek nesmrtelnosti

Zapomínání v člověku nevzbuzuje právě pozitivní konotace. Přesto leží v harmonické rovině s procesem zapamatování. Naše paměť má omezenou kapacitu i možnosti vybavování, což má svůj význam u jednotlivce, ale i pro celou společnost.
 
“[…] Often such societal forgetting gives individuals who have failed a second chance. We let people try out new relationships, if their previous ones did not make them happy. […]In some instances, even criminals have their convictions expunged from their record after sufficient time has passed. Through these and many similar mechanisms of societal forgetting, of erasing external memories, our society accepts that human beings evolve over time, that we have the capacity to learn from past experiences and adjust our behavior.[…]“

Člověk se v průběhu staletí pokoušel rozšířit svou paměť v externí podobě, od prvních maleb na stěnách přes knihy po dnešní disky s kapacitou několika terabytů. Síť převzala roli „archivu informací“. Téměř vše je dohledatelné, téměř vše je v digitalizované podobě, a to často už v několika kopiích, pouhý okamžik po první publikaci. V digitálním věku je zapamatovávání v nerovnováze se zapomínáním. Internetovým archivem odkazujeme sami sebe na nedůvěru ve vlastní paměť, a zároveň dovolujeme virtuálnímu prostředí, aby o nás shromažďovalo nepřeberné množství údajů, ovšem bez jakékoliv záruky na naši participaci v míře ovlivnění doby setrvání těchto informací. Ty totiž v digitalizované podobě zůstávají v kyberprostoru, a často se ještě množí díky ostatním uživatelům. Informace nezapomenutá se logicky stává nesmrtelnou, a pokud je to informace související s naší identitou, stáváme se nesmrtelnými spolu s ní. Tuto situaci v roce 1998 reflektoval J. D. Lasica z pohledu sociálního teoretika:

[…]Our past now follows us as never before. For centuries, refugees sailed the Atlantic to start new lives; Easterners pulled up stakes and moved west. Today, reinvention and second chances come less easily: You may leave town, but your electronic shadow stays behind. […]”

Victor Mayer-Schönberger navrhl, jak zapomínání na internetu uměle naprogramovat. Klíčem by měla být přidělená exspirace, tedy doba platnosti u různých informací tak, aby byl virtuální prostor zaplněn zprávami, které jsou užitečné a cenné, nikoliv informacemi zbytečnými či neplatnými. Celý systém by fungoval obdobně jako sémantický web na principu přidělených meta-informací, které by byly připojeny k datům. Samozřejmě by bylo možné stanovit míru důležitosti dokumentu, a tím i čas do vypršení doby existence. Každý recipient by si mohl tuto dobu sám limitovat, pokud by ovšem věc nebyla omezena smlouvou, či jinými předem určenými pravidly. Uživatelé by tak platili svým časem, kdy by se bylo nutné například u každého vyhledávání na internetu rozhodnout, jak dlouho má „důkaz“ o tomto hledání existovat, na druhou stranu by ovšem každý dostal mnohem větší kontrolu nad vlastní historií a zároveň i svou virtuální identitou, včetně zmenšení rozsahu digitální internetové paměti. Idealistická vize je tedy otevřená různým způsobům práce s daty, které by skrývali kódy a indexy pro budoucí smazání z virtuálního prostředí, i když autor nepopírá jisté komplikovanější zacházení s údaji sdílenými a přiznává, že exspirace dat neřeší veškeré problémy s informačním soukromím. Navrhnuté znovuzavedení zapomínání má i historický podtext. Mayer-Schönberger například zmiňuje nedávné diskuze Evropských soudů, které se zaobíraly právem na zapomenutí (smazání)zveřejněných seznamů komunistických informátorů. Soudy se musely rozhodnout, zda mají zúčastnění právo na výhody odstranění těchto informací, více než dvě desetiletí po skončení studené války.

Zapomínání by tedy mělo být chápáno jako činnost, která je hodna reflexe. V případě zaznamenání informací na jakékoliv médium vyžaduje totiž pozornost nejen samotný akt zanesení údajů, ale i zodpovězení otázky způsobu a doby archivace. Na rozdíl od analogových médií, jako je papír, kde přibližnou životnost známe, digitální překódování posunulo trvanlivost do roviny našeho aktivního rozhodnutí, kterému se ovšem společnost v případě virtuálně uchovávaných informací zatím nezodpovědně vyhýbá, a namísto toho koncentruje svoji pozornost na hypertrofii digitální paměti. Technologie se i s touto pamětí posouvají rychle dál. Podle známého Moorova zákona z roku 1965 se počet tranzistorů v počítači přibližně každých 18 měsíců při stejné ceně zdvojnásobí. Tento exponenciální růst se, po prozkoumání tohoto zákona spoluzakladatele firmy Intel Gordona Moora, projevuje především v efektivitě, nejen ve výkonu počítače. Na to upozornil ve své studii z roku 2011 Jonathan Koomey, profesor Stanfordské Univerzity. Zvýšení energetické účinnosti zlepšuje reakční dobu, zajišťuje zmenšení velikosti výrobních komponentů, ale především opět navyšuje kapacitu. Snaha řešit situaci a umožnit digitálním informacím být zapomenuty, se s rychlým rozvojem technologií dostává konečně do popředí.
 
Paměť, včetně zapomínání, je jedním z pilířů naší identity. Dalo by se říct, že u člověka se ztráta paměti rovná ztrátě celé identity. Profesor James L. McGaugh z Univerzity v Kalifornii, světový odborník v oblasti neurobiologie, speciálně v odvětví učení a paměti, poznamenal:
“[…]We are, after all, our memories. It is our memory that enables us to value everything else we possess. Lacking memory, we would have no ability to be concerned about our hearts, hair, lungs, libido, loved ones, enemies, achievements, failures, incomes or income taxes. Our memory provides us with an autobiographical record and enables us to understand and react appropriately to changing experiences. Memory is the ‘glue’ of our personal existence. […]”

Naše identita je tedy na paměti založena. Důležitý je však i způsob selekce vybavování si. Existuje nespočet faktorů, které ovlivňují, co bude zapomenuto a co je naopak uchováno dlouhodobě. Nemůžeme si v reálném okamžiku pamatovat vše zároveň. Jak říká americký psycholog William James:  

„[…]Selection is the very keel on which our mental ship is built…If we remembered everything, we should, on most occasions be as ill off as if we remembered nothing. It would take as long for us to recall a space of time as it took the original time to elapse, and we should never get ahead with our thinking […]”

 

Prostor internetu je také svým způsobem pamětí, jenže pamětí, která si ponechává v databázi téměř vše, co do ní bylo vloženo.Selekce probíhá způsobem vyhledávání (např. na základě klíčových slov), které by se dalo připodobnit lidskému vzpomínání, ovšem s podstatným rozdílem. Internet si pamatuje i to, co se možná snažíme zapomenout, a to podstatně déle a kvalitněji než my. Jako bonus si o nás často pamatuje i informace, u kterých si přejeme, aby byly okolím zapomenuty. A to dlouho po naší smrti. Člověk se vždy snažil vložit svoji paměť do náruče nesmrtelnosti. Snaha střádat vědomosti byla důvodem pro vznik písma, papíru, potažmo prvního masového média, knihy, které dovolovalo i šíření těchto informací.
 
Už v antice lze nalézt odkazy na myšlenku nesmrtelnosti v područí paměti. Římský filozof Gaius Plinius Secundus Maior řekl, že: „nesmrtelnost lidí uchovává papír“. O sto let dříve se vyjádřil řečník Marcus Tullius Cicero slovy: „Život zemřelých je uložen v paměti žijících.“ Když si představíme papír minulosti jako dnešní digitalizované dokumenty a internet jako živoucí paměť současnosti, můžeme dojít k závěru, že část našeho Já je nesmrtelná. Více se této problematice věnuje Jay David Bolter.
 
Uznávaná rakouská psycholožka Dorothy Rowe vidí nesmrtelnost jako věčnou lidskou snahu o zviditelnění se a proslavení. V jejím pojetí nesmrtelnost souvisí úzce právě s pamětí, kdy na pozůstalé více než kladně působí věty typu: „Budeme si ho pamatovat navždy“.Věčný život je hypotetickou vlastností, o které lidstvo sní celá staletí, a díky prudkému vývoji technologií se objevuje nová naděje na naplnění této zatím utopistické představy.

Nesmrtelnost

Vymezit pojmy jako život, smrt či nesmrtelnost je více než komplikovanou úlohou. Možný je úhel pohledu lékařský, teologický, antropologický, psychologický, sociologický, filozofický, a ještě mnohé další. Filosofický přístup ovšem umožňuje nejobsáhlejší výpověď. Nesmrtelnost je výraz, který je chápán často subjektivně a to zvláště s přihlédnutím k charakteru doby či vlastnímu vnímání samotného autora definice.

Prvotní vize

Pravděpodobně první písemné zmínky o věčném životu pocházejí už z období 2000 let př. n. l. a to z Eposu o Gilgamešovi. První epické dílo světové literatury pojednává o putování sumerského krále, který hledá nesmrtelnost. Podrobněji se pojetí nesmrtelnosti věnuje Platón ve svém díle Faidón, kde polemizuje nad smrtí jako nad koncem života při popisování posledního dne svého učitele Sokrata. Líčí zde duši oddělenou od těla, která je nesmrtelnou a nehmotnou. V případě, že se člověk zabýval filozofií, jeho duše stoupá mezi bohy, v opačném případě se vrací zpět na zem, do jiného těla:
 „Kdyby byla smrt odloučením ode všeho, byla by to výhoda pro lidi zlé, že by se smrtí zbavili zároveň i těla i spolu s duší své špatnosti; takto však, když je zřejmo, že je nesmrtelná, není pro ni asi žádného jiného uniknutí ani záchrany od zlého nežli to, aby se stala co nejlepší a nejrozumnější.“

Platón tedy pracuje s myšlenkou věčně žijících duší, které jen mění tělesné schránky, a smrt vnímá spíše jako pozitivní začátek, než jako negativní konec. Paralelou k takové ideji je většina náboženství, která se ztotožňují s nesmrtelností duše od antických bohů, přes křesťanské vnímání posmrtného života,až po buddhistickou víru v reinkarnaci.

Existují samozřejmě i protichůdné názory. Výrazným zastáncem smrti totožné s úplnou konečností je filosof Martin Heidegger. Ten tvrdí, že naše bytí je úzce spjato nejen s tím, co je, ale i s tím, co bude a bylo. Náš život je děním a smrt je to nejvlastnější, co člověk má. Díky svému vnímání času a kladení člověka do role součásti neoddělitelné od světa se tedy staví do opozice k platónovým myšlenkám.Podobně vidí nesmrtelnost i J. P. Sartre, který ovšem konečnost vnímá jako vlastnost pro člověka potřebnou, a přisuzuje lidem neschopnost existence v jiném než konečném světě. Navíc říká, že díky kontinuitě a nezvratnosti času by člověk, který by se stal nesmrtelným, stejně nemohl začít od začátku.
 „Z tohoto pohledu se nesmrtelné i smrtelné rodí jako mnohé a činí se jedním. Pro časově neurčité bytí, tj. pro bytí bez hranic, bude jeho „život“ v jeho bytí konečný právě proto, že si dává být jedinečným. Smrt zde nemá co činit, přichází v „mezičase“ a lidská realita, která odkrývá vlastní konečnost, neodhaluje svou smrtelnost.
Vnímání nesmrtelnosti mělo vždy charakter něčeho hledaného a lákavého. Důkazem jsou nejstarší mýty, pověsti a pohádky, ve kterých se nesmrtelnost (nejčastěji v podobě hledání elixíru života/mládí) často vyskytuje buď jako věc nepochybně existující, nebo alespoň jako tajemná a žádaná. Souběžně je percepce věčného života viděna v záporných konotacích. Vymezuje se na perspektivu nesmrtelnosti jako trestu, kdy se jedná o nemožnost vykoupení do božího království, nebo o neschopnost najít „klid duše“. Takový úhel pohledu je v současné kultuře reflektován například v Čapkově Věci Makropulos nebo v jedné z nejznámějších oper Richarda Wagnera, Bludný Holanďan. Podobných příkladů je možné najít nespočet.
 
Od nábožensky a filozoficky motivovaných vizí v minulosti po dnešní zpracování tohoto tématu plní v převážné míře funkci věčně živé složky oddělená duše, a na tělo je nahlíženo jako na pouzdro opotřebitelné časem. V kontextu odtělesněné duše začala vznikat i idea odtělesněné informace.

Postmoderní vize

Odtělesnění informace

Odtělesnění informace je pojmem, který je spjatý s vědou zabývající se sdělováním a řízením informací mezi organickými a neorganickými systémy - kybernetikou.V počátcích se Norbert Wiener, zakladatel tohoto oboru, zabýval především paralelou mezi mozkem a řízením stroje, načež popsal společně se svým kolegou Claude E. Shannonem nehmotnou podstatu informace vázanou na fyzický svět a exaktně analyzovatelnou pouze po vymanění z její sémantické stránky.Díky této teorii informace došlo i ke změně vnímání tělesnosti, jelikož bylo možné nahlížet na informaci bez hmotného zakotvení ve formě smrtelného světa. Optimistické vidění nových médií ve světle techno-determinismu podpořilo idealistické koncepty, kdy technologie plnily utopické představy vizionářů, kteří existenci těla posunuli do roviny nepodstatné a nepotřebné složky lidského bytí. Kevin Robins si ve svém konceptu kyberprostoru představuje tělesnost a identitu jako prostředek volby a svobody, když hovoří o virtuální realitě jako o světě představ a fantazií, kde si každý může při výběru svého těla hrát na boha. Tělesnost je v jeho očích pojmem irelevantním, jelikož ve virtuální realitě identita nepodléhá rozkladu. Nové technologie podle něj slibují oproštění se od fyzického světa.Podobný horizont využívá i Hans Moravec, který krajně utopicky říká, že:
 „Lidská identita je svou podstatou informační vzorec, nikoli entita ukotvená v těle.“
Názor podporující odtělesnění by podle něj mohlo potvrdit přenesení lidského vědomí z těla do média. Takový příběh rozvíjí v díle Mind Children z roku 1988, kde je chirurgem bez komplikací zkopírován mozek člověka se všemi informacemi do počítače, přičemž se operovaný po zákroku probudí s plným uvědoměním sama sebe. Tento koncept, potažmo i výše zmíněné platónské učení o extrahované duši jako nehmotné substanci, kritizuje v roce 1999 teoretička N. Katherine Haylesová. Zastává názor, že každá informace je uložena na nějakém médiu a není možné ji tak jednoduše vymanit z materiálního světa. 
[…]Information, like humanity, cannot exist apart from the embodiment that brings it into being as a material entity in the world; and embodiment is always instantiated, local, and specific. Embodiment can be destroyed, but it cannot be replicated. Once the specific form constituting it is gone, no amount of massaging data will bling it back.[…]

Koncept odtělesnění informace otevřel další otázky týkající se futurologických představ o podobě a existenci lidského těla a dalším vývoji lidstva. S prudkým rozvojem technologií se objevují vize nastiňující cesty k nesmrtelnosti člověka a zdokonalování jeho vlastností, včetně prodlužování života.

Transhumanismus a post-člověk

Max More, anglický filozof a futurolog popsal transhumanismus jako volně definovatelné kulturní a ideologické hnutí, které si klade za cíl multidisciplinárně analyzovat interakci mezi lidstvem a technologiemi. 
[…]Transhumanism is a class of philosophies of life that seek the continuation and acceleration of the evolution of intelligent life beyond its currently human form and human limitations by means of science and technology, guided by life-promoting principles and values.[…]”
Člověk je tedy vnímán jako počátek vývoje, ne jako jeho konec. Přestože se transhumanismus, někdy také označovaný jako H+, koncentruje ve své základní poloze na vylepšení lidského druhu jako takového, tedy i na vymizení chudoby, handicapů a podvýživy, jeho centrální myšlenkou zůstává snaha o zdokonalení člověka, jakožto bytosti s limity, které může díky novým technologiím a svému potenciálu v nejbližší budoucnosti překročit.  
 
Nesmrtelnost má v tomto myšlenkovém proudu své nezastupitelné místo. Transhumanistické pojetí budoucího post-člověka chápe  jeho budoucí ontogenezi jako technodeterministickou a kontinuálně se inovující. Vylepšení lidského jedince pojímá v biologickém světle, tedy jako formu prodlužování života, např. za pomoci transplantací a v současnosti i nanotechnologií, ale zároveň se objevují poměrně technooptimistické vize, které se snaží naplnit představu nesmrtelného kyborga. Prostředků, jak by mohlo k vytvoření takové bytosti dojít má transhumanismus ve spolupráci s kybernetikou „v rukávu“ hned několik, od kryoniky po genetické mutace.

Filozofie Extropie

            Filozofie extropie se vyčlenila z transhumanistického hnutí. Principy, které uznává, nejsou dogmatické, ale jsou naopak více obory prostupujícími myšlenkami, které hledají inteligentní využití technologií k překonání bariér bránících neomezenému pokroku a trvalému pokračování života a svobody. Stejně jako v transhumanismu stojí zde rozum, věda a technologie na vrchních příčkách pojmů, se kterými extropisté pracují. Výčet zásad je ovšem rozsáhlejší a predikuje svobodnou možnost identifikace každého jedince s participovanou částí souznící s jeho vlastním filozofickým náhledem na budoucnost. Extropiáni se snaží bojovat proti entropii, která v termodynamice původně znamená snižování energetických rozdílů a tepelnou smrt, ke které spěje každý uzavřený systém, tedy i celý vesmír.Snaží se o umožnění lidské nesmrtelnosti a vědecké řízení mysli.
 „[…]Poznání vždy vyvolává možnost změny. Jakmile jednou pochopíme, že smrt lze definovat jako otázku paměťového zachování vědomostí a informací, objeví se i různá řešení tohoto odvěkého problému. Zjistíme, že rozumným postupem je pokusit se uchovat kapacitu lidské bytosti jakožto informačního prostoru, jak dlouho to jen bude možné.[…]”
Nesmrtelnost má několik podob i podle amerického spisovatele Timothyho Learyho. Ten určil jako nejlepší formu digitalizaci mysli. Každá myšlenka sebe-transformace predikuje existenci Já, jehož autonomie zůstane neporušena. Člověk jednající dle vlastního vědomí, i když s technologickou extenzí, musí žít ve světě jako obraz fyzických a psychických rozpoznatelných znaků, jinak řečeno musí být vlastníkem identity. A to i ve světě pro dnešní dobu charakteristickém, v tom virtuálním.

Co s sebou nese virtuální identita

            Identita je abstraktum, které s sebou nese především rozostřené definice. Zároveň se ale jedná o přítomný jev, bez něhož si nelze představit fungování člověka ve světě plném informačních dálnic. Přestože intuitivně s vymezením a rozpoznáním totožnosti nemáme v reálném světě větší potíže, v digitálním pojetí se její význam posouvá za hranice původních konceptů. To, čím jedinec je, s čím se ztotožňuje a v čem chápe svoji autenticitu, jak vymezuje identitu například Hartl,se zdá být zásadním v další existenci ve virtuálním prostoru. Pro jakoukoliv komunikaci a interakci v síti je nutné jakési zakotvení splňující základní požadavky identifikace, nicméně naše sebeprezentace, tedy virtuální Já se nemusí s tím, kým jsme, ztotožňovat. Námi prezentovaná virtuální identita se od hmotného a tělesného bytí zpodobněném v našem vzhledu, názorech, zájmech či vlastnostech může zásadně lišit. V závěru se můžeme v prostředí internetu pohybovat hned v několika prezentacích a zanechávat za každou z nich nespočet vyhledatelných informací.

Identita

Na identitu jedince je možné nahlížet z několika perspektiv. První pokus o uchopení tohoto pojmu ve světle psychologie je definice z roku 1890. William James formuloval identitu jako průsečík sebepoznání a poznání sebe druhými lidmi.Podobně vnímá identitu i Bačová, která tvrdí, že se tak snaží jedinec odlišit od ostatních, ale současně dává najevo příslušnost k lidskému druhu a společenství. Bačová hlouběji rozděluje pojetí identity na intrapersonální, což je získání identity prožitím sama sebe v kontinuitě času, interpersonální, kde je nutné přijímání a prezentace nových sociálních rolí, a jako poslední, ale neméně důležité je pojetí sociální, kdy jedinec prožívá příslušnost ke skupinám.V sociální interakci se k utváření identity staví i Gestalt psychologie, která přikládá kontaktu se světem vysokou hodnotu:  
[…]Každý člověk si vytváří a obnovuje vědomí, že "já" není "ty", ačkoli koexistují. Být v kontaktu se sebou (s některou svojí částí, již si právě uvědomuji) nebo s okolím (s lidmi, rodinou, kulturou, jež si právě uvědomuji) znamená být v napětí mezi tím, co je staré, známé a rigidní a tím, co je nové, neznámé a zdravé.[…]“
Velký význam ve vnímání vlastních hranic v kontaktu s okolím vidí při sebedefinování Anton Polák. Ten tvrdí, že utváření zdravé identity probíhá ve smyslu oscilace v uvědomění si odlišnosti sebe a ne-já s tím, že hranice spojování se a oddělování se od ne-já musí umožňovat sociální kontakt tak, aby nedocházelo k izolaci. Tyto hranice jsou ovšem v neustálém pohybu a transformaci s přihlédnutím k času a sociální skupině, kde je jedinec prezentován. To ostatně shrnul už E. H. Erikson, který vytvořil jednu z prvních psychologických teorií vedoucích k hlubšímu zkoumání identity, když v každé z osmi etap života člověka vidí novou potřebu sebehodnocení a sebedefinice Já skrze subjekt.
 
Peter Berger a Thomas Luckmann v díle Sociální konstrukce reality upozorňují, že identity jsou jen sociálními produkty, které se celý život utvářejí. Identita je podle nich neustále komunikována v sociálních interakcích, přičemž člověk přejímá role ostatních i s celým jejich „světem“. 
[…]Identita se utváří během sociálních procesů. Jakmile je vytvořena, je udržována, obměňována a dokonce i přebudovávána sociálními vztahy.[…] Identity vytvořené vzájemným působením organismu, individuálního vědomí a sociální struktury zpětně danou sociální strukturu ovlivňují. Společnosti mají své dějiny, v jejichž průběhu vznikají určité identity. Tyto dějiny jsou však vytvářeny lidmi s určitou identitou.[…]“
Z této perspektivy by se dalo říct, že nyní procházíme obdobím, kdy se společnost a  v ní utvářené identity orientují směrem do virtuálního prostředí, kde začínají vznikat i její budoucí dějiny. Kromě nutných konformit s identitami vzniknuvšími v reálném světě se totiž objevilo další společenské a sociální spektrum, které nabízí nespočet alternativních sebeprezentací a nových, ne vždy se s reálným Já identifikujících totožností.

Virtuální identita

Virtuální, nebo také digitální identita má stejné funkce jako identita v reálném světě. Podle Adamse má úlohu vytvářet rámec pro pochopení kdo jsem, pomoci ujasnit si cíle, názory a hodnoty, přičemž se jedinec snaží vytvořit mezi nimi harmonii, pocit osobní kontroly, ale zároveň svobodné vůle, a samozřejmě skýtá i možnost zkoumání vlastních možností či potenciálu.Přestože v základních premisách je teoreticky identita reálná s tou digitální v souladu, kontaktem jedince s virtuálním světem vznikají diferenciace přímo zásadní. Virtuální svět je v současnosti definován například jako:  
"synchronní, perzistentní síť lidí reprezentovaných avatary, která je podporována počítačovou sítí"
Takové označení je poněkud vágní, a tak je často virtuální svět vnímán jen jako synonymum virtuální reality, potažmo počítačových her. Je ho ale možné chápat i jako prostor komunikace v systému počítačových sítí za účelem výměny dat, tedy jako prostředí internetu, kde virtuální identita, která obsahuje čím dál větší množství provázaných informací včetně obrazové fotografické struktury, funguje jako v definici zmíněný avatar. V přeneseném významu by se tak dalo tvrdit, že virtuální identita je naším alter-egem.
 
Podobně je možné nahradit označení virtuální identita termínem identita v kyberprostoru, což by byla v jistém ohledu přesnější varianta, ale na ustálení takového názvu má kyberprostor nedostatečně stabilizované vymezení. Stejně tak ji nemůžeme pojmenovat jako online identitu, jelikož naše Já zůstává na internetu i  v případě našeho odpojení od sítě, jinak řečeno i když jsme offline. Piere Lévy definuje virtuální jako:  
“Ve filozofickém pojetí je virtuální to, co existuje jen jako síla, a ne jako skutek, je to pole sil a problémů, které má sklon k řešení aktualizací.[…]V přísně filozofickém smyslu však virtuální není opakem skutečného, ale aktuálního, virtualita a aktualita jsou pouze dvě různé druhy reality.“ 
Navíc pokud se ponoříme do definice virtuálního jako teoretického diskursu v oblasti digitálních médií, je logičtější považovat virtuální pouze za formu reálného, komplementární k aktuálnímu a ne ve významu každodenním, jako něco neautentického ba dokonce zdánlivého či v tomto čase neexistujícího.Ovšem v případě, že propojíme slovo „virtuální“ a „identitu“ definovanou v psychologickém smyslu v předchozí kapitole, je nutné si uvědomit, že taková symbiotická forma evokuje možnost jejího prožívání a sebehodnocení, což v digitálním prostoru (alespoň zatím) není možné. David Šmahel z těchto důvodů rozumí virtuální identitou námi přidělenou hodnotu k jednotlivým virtuálním reprezentacím. 
[…]V prostředí internetu se nenachází jedinec jako fyzický subjekt, ale zachází se zde pouze s reprezentacemi sebe sama.[…]Tato reprezentace nedisponuje identitou (v psychologickém slova smyslu) sama o sobě, je vlastně jen jakýmsi shlukem digitálních dat – tedy přesněji skupinou dat jakýmsi způsobem uspořádaným. Tato virtuální reprezentace často obsahuje nějakým způsobem uloženou a uchovávanou informaci o tom, kdo jsme.[…]“
  Toto vidění identity, tedy soubor charakteristik denní reprezentace Já známé pro ostatní uživatele, označuje odborník na digitální média Jacob van Kokswijk jako digitální identitu.V tomto kontextu je identita chápána i v této práci, jde tedy říct, že se jedná o soubor znaků, informací a specifik v počítačovém světě, které odkazují k jednomu uživateli. Po těchto argumentech se pojmenování „virtuální identita“ jeví jako dostatečné a přesvědčivé.

Konstrukce virtuální identity

                   Je bezpodmínečně nutné si uvědomit, že každá námi vytvořená virtuální identita je s naší skutečnou osobností vždy nějakým způsobem spojena. Když si uvědomíme, že virtuální identita, tak jak ji chápeme v této práci, je konzistentním datovým profilem jedince, je nezbytné tato data definovat v konotaci s konstrukcí našeho Já v kyberprostoru. Z obecnějšího hlediska můžeme rozlišit technickou a sociální virtuální identitu.
 
                   Technická virtuální identita je spíše druhem identifikace. Jedná se o množinu dat, která umožňuje určení uživatele internetu za pomoci technických parametrů. Může se jednat například o IP adresu a různé v počítači se ukládající informace o našem pohybu na síti (např. cookies). Taková data o naší osobnosti pro průměrně zdatného informatika nesou více informací, než si uvědomujeme, jelikož otevírají především pro komerční účely personalizované reklamy důkazy o surfování na internetu, námi preferovaných stránkách, apod. Jsou to také poměrně snadno zneužitelná data, která vypovídají o naší digitální stopě. Nicméně v kontrastu s principy identity definované v psychologickém světle se zde neočekává žádná míra ztotožnění, či iniciace vytváření vlastního Já, především z důvodu nevelké míry ovlivnitelnosti.
 
Na opačném pólu se vyskytuje naše sociální virtuální identita. Ta je souborem dat, která přímo tvoří uživatelovu identitu, včetně informací a  rozpoznatelných rysů na informačních technologiích nezávislých a odkazujících k reálné osobě. U této koncepce identity je nutná aktivní participace jedince. Může se jednat o jméno, adresu, datum narození apod., ke kterým se pojí například emailová adresa, užívaná přezdívka, která často implicitně obsahuje zabarvení genderové i zájmové,nebo sociální profil. Zároveň se ale tyto informace slévají v jeden synergický profil společně s nejrůznějšími projevy v diskuzích, fotografiemi, přihlášeními v nejrůznějších virtuálních komunitách, včetně příspěvků přímo se vztahujících k dané osobě od ostatních uživatelů sítě. Jde o sumarizaci informací i jednotlivých identit do ucelené představy o jedné reálné identitě.
 
 Jednotlivé identity se samozřejmě můžou různě transformovat. Kupříkladu jednoduché vytvoření nové emailové adresy může být chápáno jako nová identita, která už sama o sobě umožňuje zařazení do jiné role. 
[…] Každá podoba adresy odkazuje čitatele na určitý kontext, kam si mají adresáta zařadit, či ukazuje, k jakému kontextu se vztahuje. Například adresy Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. a  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. mohou náležet stejné osobě, přičemž první z nich odkazuje k běžné, možná i privátní rovině a druhá spíše k profesnímu životu.[…]“ 
Obě v citaci uvedené varianty patří ovšem jedné sociální virtuální identitě.
 Otázku, čím je tvorba jednotlivých virtuálních rolí ovlivněna a jaké chování si v nepřesně ohraničeném území každé z nich jedinec zvolí, můžou pomoci zodpovědět nejrůznější faktory, které konstrukci těchto identit ovlivňují.

Faktory determinující virtuální identitu

Internet dokáže pojmout vysoké množství uživatelů projevujících se v nejrůznějších formách lidské interakce v jednom čase a prostoru, bez naší identifikovatelné reprezentace by existence a komunikace v tak obsáhlé síti nebyla možná. Prvotním bodem, na kterém se uživatel aktivně podílí, je vytvoření „obrazu“, pod kterým hodláme vystupovat, a se kterým se nějakým způsobem hodláme ztotožnit. Takových identit si každý uživatel může vytvořit nespočet, a každou z nich přizpůsobit specifickému prostředí, ve kterém se bude prezentovat. John Suler je profesorem psychologie na Rider University v New Jersey, který se zabývá chováním a komunikací v prostředí internetu a v roce 1998 předložil koncept, kde určuje pět faktorů pro navigaci ve spletitém bludišti kyberprostoru.
 
Míra disociace a integrace stojí hned na prvním místě. Do každé nové virtuální identity vkládáme v určité míře některé aspekty své reálné identity. Když je jedinec dokáže oddělit, často má sklony s identitami experimentovat, jindy rozvíjí jistý fragment své osobnosti, a v případě sjednocení reálné i virtuální totožnosti a zharmonizování se jedná o integrační princip.  Následujícím aspektem je pozitivní a negativní valence, kdy je buď často za podpory určité virtuální komunity rozvíjena nějaká vlastnost, nebo je naopak chování směřováno k uvolnění agrese. Třetí faktor analyzuje míru fantazie a reality, tedy očekávání míry lhaní v sebeprezentaci, přičemž některé komunity klam téměř vyžadují a jiné předpokládají, že bude uživatel vystupovat sám za sebe (např. online hry). Do virtuálních identit mnohokrát vstupují utajená přání a skryté potřeby. Čtvrtý faktor se proto orientuje na úroveň vědomého uvědomění a kontroly nad sebou samým včetně míry připuštěné sebereflexe. Posledním příspěvkem k managementu virtuální identity je zohlednění výběru média. Textovou komunikaci přisuzuje spíše analytickým lidem, tvorbu avatarů a bohatých profilů vizuálním typům osobnosti. Navíc si každý může zvolit, jestli bude především skrytě získávat, co internet nabízí, nebo se bude více veřejně prezentovat. Virtuální identitu určují samozřejmě i mnohé další rysy, než jaké Suler sjednotil. Paradoxně je jedním z nich internetu přisuzovaná iluzorní vlastnost, kterou je anonymita. Ta totiž ovlivňuje i množství informací, s nimiž v digitálním prostředí manipulujeme a které dáváme pod záštitou své identity všanc. Absurdita ideje internetu jakožto anonymního prostoru je sice empiricky ověřitelná pro každého jedince, ale reprezentace uživatelů s tímto faktem mnohdy nekoresponduje. Šmahel rozdělil anonymitu na síti na objektivní a subjektivní. U první zmíněné jde o míru odhalitelnosti technickými prostředky, reálnou možnost identifikace na internetu. Subjektivní anonymita je náš názor na to, jak jsme na internetu anonymní, tedy osobní nazírání na míru našeho „utajení“. Ta je také z psychologického hlediska důležitá pro chování a myšlení lidí v prostředí internetu, a samozřejmě ovlivňuje i míru a formu námi vytvořených informací, které za sebou zanecháváme prostřednictvím digitální stopy a utváříme si tím svou virtuální identitu.
 
{jacomment on}