Sidebar

24
čt, srp

Blogosféra
Typography

Názorů na to, jakým způsobem se prezentujeme, a co do svého virtuálního alter-ega vkládáme, se různí. Kupříkladu Bargh tvrdí, že oproti osobní interakci face-to-face se na internetu daří lépe vyjadřovat své pravé Já. 


“[…] Our praxis with electronic memories forces us to admit that what each of us calls 'I' is a knot of relations that, when unraveled, revers itself to have no hook on which those relations may hang (like the proverbial onion).[…]”

V souladu s tímto náhledem na virtuální identitu je i Jacques Lacan. Uznávaný francouzský psychoanalytik vnímá identifikaci jako nejdůležitější fázi vývoje jedince. „Stadium zrcadla“ vyjadřující moment, kdy se dítě ve věku cca 6 měsíců podívá na svůj odraz a dojde k rozlišení pozorujícího a pozorovaného subjektu, vede Lacana k myšlence, že sebe lze poznat a pozorovat jen skrze pohled druhých.S myšlenkou utváření a prezentace vlastní identity závislé na mínění ostatních samozřejmě Lacan není sám. Běžně chápaná identita předpokládá víc aspektů sebe sama, a v prostředí internetu se nemálo z těchto částí identity uskutečňuje o  mnoho viditelněji než v reálném světě. Stojíme tedy před obrovským zrcadlem, které obsahuje naše dilatované Já, včetně reflexe ostatních na všechny části, které vědomě či nevědomě prezentujeme. Identita v online prostředí je stále rekonstruována a svým způsobem vykazuje strategický potenciál. Demonstrování sebe sama je tak možné neustále upravovat a přizpůsobovat ji ostatním uživatelům, či roli ve virtuální komunitě, a to na základě zpětné vazby.

Profesorka sociologie Sherry Turkle vidí sebeprezentaci obdobně, jen se vyjadřuje k transformaci vnímání sebe sama až do roviny, kdy je naše rozmanité Já prezentováno jako nová, necenzurovaná identita, která otevírá možnosti rozvíjení určitých složek osobnosti.

Jiní teoretici zase tvrdí, že do sebeprezentace na internetu vkládáme naše ideály a přání, jinak řečeno o sobě pro ostatní vytváříme obraz našeho lepšího, ideálního Já.V tomto úhlu pohledu by se v přeneseném slova smyslu dala virtuální identita označit jako Baudrilardovské Simulakrum, tedy jako kopie chybějícího originálu.

Přestože se názory různí, Jonesovi a Pittmanovi se podařilo již v roce 1982 sjednotit pět strategií v oblasti sebeprezentace, které se dají pohodlně aplikovat i do  online prostředí. Jedná se o zavděčování se (ingratiation), sebe-propagaci, příkladnost (exemplification), pokoru (supplication) a zastrašování.Pro tuto práci je ale důležité, že jakkoliv se jedinec v prostředí internetu prezentuje, měl by myslet i na konsekvence, tedy na vytvářející se digitální stopu a následný virtuální profil, který o něm vypovídá, a bude vypovídat i po smrti. Takový profil totiž zahrnuje celé, mnohostranné já, jak je popisuje McAdams. Jde o model postmoderního člověka, který žije svůj život hned v několika, často protichůdných rolích. Gackebach a Ellerman vnímají vysokou míru tohoto postmoderního rozvrstvení právě v prostředí internetu a za vinu to dávají změně společnosti nasměrované k individualismu. Individualismus také nutí člověka interpretovat sama sebe v jiném světle. Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky přikládá hlavní změnu době, kam společnost dospěla, tedy do éry prázdnoty a neonarcismu. Lipovetsky stojí v opozici proti Lacanovi. Tvrdí totiž, že se naše dnešní Já stává jen prázdným zrcadlem, které se považuje za středobod a neustále se hledá za pomoci projevujícího se nevědomí, jenž je hlavním provokujícím činitelem s účinkem věčného procesu personalizace a potřeby „všechno říct“. Stává se tak neurčitou, roztříštěnou entitou, která podle něj nepracuje se svojí prezentací v závislosti na jiných, ale snaží se nalézt svou podstatu pomocí otázek a odpovědí, které jsou všechny směřované jen na vlastní Já, a kterých je nadbytek.

[…]Narcis už nestojí před vlastním nehybným obrazem, žádný takový obraz není. Není nic, než nekonečné hledání sebe sama. I vlastní Já, nadměrně zaměřené samo na sebe, se teď paradoxně zbavuje různých vrstev, a vlastní identity. Tak jako kvůli přemíře informací, podnětů a vzruchů ztrácejí na přitažlivosti věci veřejné, naše Já ztrácí přemírou pozornosti své znaky a jednotu, a stává se čímsi neurčitým.[…]

Když tyto názory aplikujeme striktně na oblast online sítě, můžeme dojít k závěru, že to, co tvoří námi definovaný digitální profil, tedy virtuální identitu, je jen záznamem o hledání sebe sama, který nešetří sebe-prezentací v podobě velkého množství informací o sobě samém, aby zjistil, kým je. I tento proces hledání je ovšem pro každého jedince specifický a může pro ostatní vytvářet představu o naší osobnosti. Navíc ono zanechávání informací ve virtuálním prostoru je hlavním atributem pro rekognoskaci naší identity, ať už jsou data pravdivá, nebo ne.

Digitální stopa

Každá „procházka“ v digitálním prostředí zanechává nemalé množství důkazů o naší existenci, zájmech či názorech. Jednoduše řečeno, jestliže jsme jednou uživateli internetu, musíme se smířit s faktem, že nebudeme neviditelní, ale naopak si s každým pohybem neseme stigmata, která nás mohou v nečekanou chvíli usvědčit, nebo nám mohou naopak pomoci. Každý náš krok zanechává nesmazatelnou věčnou stopu, ani kroky v online světě nelze vzít zpět, ba co víc, mnohdy jsou hůře odstranitelné než ty v reálném světě. Digitální stopou se rozumí veškeré informace, které za sebou zanecháváme při použití digitálních médií. Jsou to profily na sociálních sítích, online nákupy, záznamy o stránkách, které jsme navštívili, emailová korespondence, příspěvky v diskuzích a mnohé další. Tuto stopu je možné nechat na zakázku vysledovat od odborně zaměřených firem, které provádějí analýzu digitálních dat.

Ať si to připustíme nebo ne, internet je místem, které o nás má často více informací než naše rodina, přátelé či partner. Vzhledem k tomu, že není možné někomu zakázat, aby o jiné identitě vyhledával informace, ani to, aby se jedinec pohyboval v síti naprosto anonymně, nezbývá než tuto stopu alespoň ovlivňovat a analyzovat. V červnu 2011 zveřejnila společnost Microsoft výsledky výzkumu zaměřeného právě na digitální stopu. Z jejich výsledků vyplývá, že 42% z dotázaných vnímá jako největší riziko volného pohybu na internetu ztrátu soukromí. Téměř 30% zase uvádí předpoklad, že je do roku 2020 bude internet znát lépe než jejich životní partner. 24% si myslí, že jejich virtuální profil bude pro jejich kariéru více důležitý než pravá identita. Přes polovinu zúčastněných (62%) má silnou obavu o sledování jejich pohybu marketingovými společnostmi. Na závěr většina (69%) uvedla, že jejich největším snem v této oblasti je, aby byla do roku 2020 úroveň zabezpečení umožňující svobodný pohyb na internetu beze strachu o sledování.Je samozřejmě otázkou, jestli některé z bodů, ze kterých mají respondenti strach, už nenastaly. Nicméně důležitý je výzkum potvrzující fakt, že majoritní počet uživatelů internetu si je vědom přítomnosti své digitální stopy, která tvoří jejich virtuální profil.

Terminologie

Spojení „digitální stopa“ (digital footprint) se stalo v současnosti mnohokrát skloňovaným a v České republice oblíbeným pojmenováním, které většinou nemá problém s uchopitelností tohoto pojmu ani pro laickou veřejnost. Přestože se jedná o stopu v digitálním prostředí, reflexe této problematiky probíhá už v šedesátých letech, kdy byl ještě vývoj internetu „v plenkách“, jelikož se teprve zprovozňuje síť Arpanet.V tomto kontextu se objevují počáteční úvahy nad stopou, kterou za sebou zanecháváme, v jiných než analogových souvislostech. O první pojmenováníse postaral profesor Kolumbijské Univerzity, Alan Westin, který použil v roce 1967 termín datový stín (data shadow).

„[…]he warned that credit records, bank records, instance records, and other information that made up America's emerging digital infrastructure could be combined to create a detailed digital dossier.[…]“

V dalších letech, kdy hlavní roli hraje internet a vývoj technologií, se díky těmto okolnostem posunula společnost k situaci, kdy je osobní počítač přítomný i v domácnostech, pojmenovává tuto stopu zřejmě jako první Nicholas Negroponte. Tento průkopník digitálních médií, techno-vizionář a spoluzakladatel Mediální laboratoře na MIT (Massachussetts Institute of Technology), nazývá v roce 1996 ve své knize Being Digital onen stín „slug trail“, tedy „slimáčí stopa“, a později ji označil například Tom O’Reilly jako „Data Exhaust“. Potenciál digitální stopy se ovšem plně odkrývá až v posledních letech. Tento posun ilustruje i americký spisovatel a  novinář, který pomáhal založit časopis Wired, John Batelle, přisuzující digitální stopě název „clickstream“

. „[…]So cast yourself back to the pre web days, the “PC era” of 1985-1995. In this phase of the computing revolution, we brought our habitual presumptions to communication and discovery via the computer keyboard – we assumed (rightly or wrongly) that there was no permanent record of our actions on the computer. When we rummaged through our hard drives we assumed the digital footprints we left behind – our clickstream exhaust, so to speak – were as ephemeral as a phone call – fleeting, passing, unrecorded. Why would it be anything but? Clickstreams had no value beyond the action they predicated, serving only as a means to an end of finding a file or passing along a message.[…]”

Je logické, že se v dnešní době, kdy vypouštíme do internetového ovzduší více a více informací a využíváme internet prakticky denně, naše digitální stopa úměrně zvětšuje. Můžeme se jenom domýšlet, zda bude i prostor internetu hypertrofovat donekonečna. Studie společnosti Digital Universe říká, že v roce 2011 je na světě 1.8 zettabytů informací a tento počet se každé dva roky zdvojnásobuje. V roce 2020 by tak mělo jít o 50 krát větší množství informací, u nichž naše digitální stopa tvoří nemalou část.Prvkem, který tuto skutečnost také ovlivňuje, je pradávný zájem člověka o záznam svého života a  nekonečnou paměť, která se dá v případě potřeby prezentovat i ostatním.

Vznik a zánik digitální stopy

Nechat vzniknout svou digitální stopu není samozřejmě podmíněno jen vůli uživatele. Je nutné si uvědomit, že je tvořena více způsoby než jen vlastním přičiněním. Vznik internetové stopy a její determinace by se dal rozdělit na tři hlavní faktory – pasivní, aktivní a externí. Pasivní jsou složky, jejichž existence je uživatelem manipulovatelná jen do malé míry. Jsou to především technické informace jako IP adresy či cookie, kterými se budeme zabývat podrobněji v následující kapitole. Tyto identifikační údaje tvoří sice digitální stopu a jsou stěžejní především pro oblast komerce, nicméně jsou považovány za veskrze anonymní a pro běžného „smrtelníka“ nezajímavé. Aktivní komponenty digitální stopy jsou informace jedincem prezentované a úzce se dotýkají jeho skutečné virtuální identity. Ať už jde tedy o stopu náhodně tvořenou, nebo specificky modelovanou (například profil na sociální síti), je zde premisa aktivní, vědomé účasti uživatele internetu. Poslední částí je externí participace ostatních. Tato složka je nebezpečná především tím, že utváří z velké části virtuální profil jedince, a to často bez jeho vědomí a s chybějícími pravomocemi na jejich manipulaci. 

„[…]While 75% of the information in the digital universe is generated by individuals, enterprises have some liability for 80% of information in the digital universe at some point in its digital life.[…]”

Ačkoliv to může znít paradoxně, člověk ani nemusí být uživatelem internetu, a přesto může vznikat jeho internetová stopa, a to pouze díky třetí zmíněné složce, externímu zapojení ostatních uživatelů. Společnost AVG Technologies zveřejnila v říjnu 2010 zajímavý výzkum, ze kterého vyplývá, že téměř čtvrtina dětí (23 %) vlastní digitální stopu, ještě než se narodí. Postarají se o to většinou rodiče, kteří prezentují fotky svých dětí ještě v prenatálním období. Celých 82 % dětí vlastní do věku dvou let nějaký druh digitálního profilu včetně fotografií (v USA je to dokonce 92 %, v Evropě 73 %). Kolem 7 %batolat už má svoji emailovou adresu a 5 %vlastní profil na některé ze sociálních sítí. Během několika prvních týdnů života má 33 % dětí své fotografie online. Generální ředitel AVG Technologies, J. R. Smith k těmto údajům ještě dodal:

„[…]Pomyšlení, že většina dnešních třicátníků má svoje online profily staré maximálně 10-15 let, zatímco většina dnešních dětí bude mít bez vlastního přičinění své digitální stopy již od svých dvou let a svou online existenci bude dále rozvíjet po celý svůj život, je šokující. Náš výzkum ukazuje, že tento trend má rostoucí charakter, kdy k digitálnímu zrození dochází současně se skutečným narozením dítěte a v mnoha případech dokonce i dříve.[…]“ 

Nutno poznamenat, že na rozdíl od skutečného zrození, nemá skutečná smrt s tou digitální mnoho společného. Zatímco je poměrně snadné na internetu nechat vzniknout a následně kumulovat nejrozličnější informace o nás samotných, se zánikem a mazáním digitální stopy, potažmo naší virtuální identity to už není tak jednoduché. Přesto informace, které po sobě zanecháváme my sami, i ty které jsou zaznamenávány cizím přičiněním, můžeme alespoň do jisté míry ovlivňovat.

Manipulativnost digitální stopy

Jak řekl v roce 2000 Simson Garfinkel:

 „[…]We stand at the brink of an information crisis. Never before has so much informatik about so many people been collected in so many different places. Never before has so much information been made so easily available to so many institutions in so many different ways and for so many different purposes.[…]“

Digitální stopa má sice nesporné výhody v podobě lepšího vyhledávání a uchovávání informací, nicméně silným protiargumentem jsou její vlastnosti, které jsou spojeny se ztrátou soukromí i bezpečnosti. Ty jsou analyzovány a kritizovány ve velkém množství periodik a podepisují se i na vývoji technologií. Cílem této práce ovšem není revidovat míru soukromí či zabezpečení. Možnosti ovlivnění digitální stopy jsou tu proto uvedeny v konotaci s rozsahem informací, které jsou součástí našeho virtuálního profilu (jde tedy o digitální stopu fyzické osoby) a mnohdy jimi být nemusí, nebo by být dokonce neměly. Tyto možnosti manipulace s daty jsou rozděleny na technické parametry, které mají pro téma této práce marginální charakter, a z těchto důvodů je jim věnovaná menší část, a také na sociální, jejichž dopad je pro nás stěžejní.

Technická disponibilita

Jak již bylo zmíněno výše, technická kritéria jsou skrytými záznamy, které tvoří kardinální pilíř především pro komerční sféru. Pro běžného uživatele je navíc poněkud obtížné tuto část digitální stopy upravovat či ovlivňovat. Hlavní jednotkou pro určení identity, a tedy i přiřazení digitální stopy jednomu uživateli je IP adresa. To je číslo identifikující počítač, který využívá TPC/IP protokol. V případě, že je adresa dynamická, vytváří se při každém připojení na internet nové číslo, ale jestliže jde o tzv. statickou adresu, která je při každém připojení stejná, už se jedná o silně identifikující osobní údaj, přestože panuje celkově přijímaný dogmatický argument, že se totožnost týká jen věci (tedy počítače), a ne člověka.

 IP adresu si každý může chránit různými anonymizéry, které nahradí skutečné číslo svou alternativou (jako jsou Proxy servery), nebo lze využít dokonalejší techniku, např. TOR, popřípadě i placenou službu. Samotné číslo počítače, který je využíván, není tak nebezpečným údajem, dokud není ve spojení s dalšími prvky. Takovou součástkou ke sdílení internetového prostoru s počítačem jsou tzv. cookies (koláčky). Jedná se o metodu umožňující identifikovat návštěvníky webových stránek tím, že jsou soubory z těchto stránek ukládány na pevný disk počítače. Přestože cookies mají i kladné funkce,většinu uživatelů může znepokojovat hrozba v podobě jejich zneužití. Soubory cookies můžou sloužit k webové analytice, tedy k vytváření profilu uživatele (jaké stránky navštěvuje, co nakupuje, kam jezdí na dovolenou, jak často na které stránce je, v kolik hodin se připojuje atd.), což je přínosné především pro marketingové machinace, jelikož po vytvoření tohoto profilu je možné nabídnout cílenější produkty ke koupi a podobně. Na druhé straně samozřejmě pomáhají tvůrcům stránek se zlepšováním jejich prezentace evidencí návštěvnosti. Cookies jsou sice všudypřítomným jevem a součástí digitální stopy, nicméně jsou také snadno smazatelné z každého počítače. Momentálně se dostávají do širokých diskuzí především ve spojitosti se sociální sítí Facebook, která pomocí cookies „šmíruje“ nejen své klienty, ale i na facebooku neevidované uživatele. Stačí, když je na navštívené stránce na internetu jakýkoliv plugin Facebooku.

  Ať už je důvodem možnost nalezení falešných účtů, nebo čistě reklamní účely (čemuž se společnost brání), vědomí, že má jakákoliv společnost úplný přehled o navštívených stránkách jedince, vypovídá o existenci poměrně rozsáhlé digitální stopy. V případě komerce je podle těchto statistik nabízen například odkaz na webové stránky s produktem určeným k prodeji, a svým způsobem se stopa uživatele stává částečně řiditelnou. V některých zemích už se začínají usměrňovat pravidla a zákony pro archivování digitálních stop vytvořených textovými soubory cookies. Například ve Velké Británii mají od 26. května letošního roku platit nová pravidla, která říkají, že je nutný souhlas návštěvníka stránky s další manipulací s jeho daty pořízenými právě cookies. Bez souhlasu uživatele se bude jednat o nelegální akt. 

„[…]The Regulations do not distinguish between cookies used for analytical activities and those used for other purposes. We do not consider analytical cookies fall within the ‘strictly necessary’ exception criteria. This means in theory websites need to tell people about analytical cookies and gain their consent.[…]“

Z těchto informací vyplývá, že technickou digitální stopu sice ovlivňovat můžeme (skrytí IP adresy, mazání cookies), ale z celkového pohledu s jejím zaznamenáváním a dalším zpracováním zatím mnoho neuděláme. Naštěstí je ale tato stopa ještě stále z části anonymní, a pro obyčejného člověka hodnotícího vlastní či cizí virtuální identitu a osobnost je zjišťovaní těchto informací neperspektivní. Navíc vzhledem k tomu, že technická digitální stopa je závislá na aktivitě uživatele, není teoreticky nutné se jí podrobněji zabývat v této práci, jelikož reálnou smrtí zaniká i její zaznamenávání a tedy i existence. Stačí si ale představit, že uživatel zdědí počítač po zemřelém. Digitální stopa, navázaná na IP adresu žije svým životem dál.

Sociální disponibilita

Ovlivnitelnost sociální digitální stopy ze strany uživatele má principiální význam. Člověk sám je nejčastějším zdrojem nezodpovědně tvořené virtuální identity. Společně s opětovným uvědoměním, jak rozprostřená tato identita je, docházíme k závěru, že většinu z ní tvoří právě sociální digitální stopa, která z převážné části vzniká „rukou“ samotného jedince. Nicméně, jak bylo už řečeno: 

„[…]Významným zdrojem stop mohou být také aktivity jiných uživatelů, se kterými ale člověk nemůže dělat téměř nic, pokud je dodržován zákon na ochranu osobních údajů  či není porušeno právo na ochranu osobnosti.[…]“ 

Naše manipulovatelná digitální stopa je tvořena příspěvky v diskuzích, na blogu či webové stránce, konverzací na chatu, profily na  různých sítích včetně sociálních, digitálními fotoalby, registracemi na nejrůznějších stránkách, zveřejněným členstvím v nějaké skupině (virtuální či reálné), či obyčejnou emailovou adresou. U majoritní části není třeba demonstrovat způsob ovlivňování sebe-prezentace, navíc tu  ani nechceme hodnotit. V hledáčku je spíše míra informací, které o sobě člověk zanechává, bez toho aniž by si uvědomoval, že tyto informace po něm pravděpodobně nikdo mazat nebude, a ony budou tvořit jeho virtuální profil i v době, kdy už ani například se svými názory z minulosti nemusí souhlasit. Zjednodušeně řečeno, pokud se distancujeme od analýzy sebe-prezentace jako takové (tedy od hodnocení kompatibility reálné a virtuální identity), sociální disponibilita je v tomto kontextu především námětem k diskuzi hodnotící míru uživatelem uvolňovaných informací o sobě samém. Část z této explikace je nastíněna v kapitole zabývající se sebe-prezentací, a to především prostřednictvím myšlenek sociologa Gillese Lipovetského. Ten svádí potřebu uvolnění veškeré intimity na neonarcistický postmoderní svět, kdy je potřeba všechno o sobě sdělovat, prezentovat a propojovat. 

„[…]Současně s informatickou revolucí se v postmoderních společnostech odehrává i vnitřní revoluce, ohromné hnutí za sebeuvědomění, nebývalé horování pro poznávání sama sebe a pro seberealizaci.“ „[…]Naše Já reaguje tím, že se vrhá do nekonečné práce na svém osvobození, pozorování, interpretaci. […]“

 Lipovetsky nevnímá tuto elevaci egoistické, sebe-prezentační mánie sám. Bernie Hogan z Oxfordské Univerzity se zaměřil na míru prezentace sebe sama v online prostředí a rozdělil ji na performance a exhibici. Performance představuje na příkladu Goffmana a na jeho práci s divadlem. Definuje ji jako sebe-prezentaci herce na jevišti, jehož interakce s cílenou a konkrétní skupinou diváků se odehrává v jednotném čase a na jednotném místě. Na druhé straně exhibice své publikum nezná. Navíc předpokládá propojení soukromých „zákulisních“ prostor s prezentací v internetovém prostředí.

„[…]. An exhibition site can now be defined as a site (typically online) where people submit reproducible artifacts (read: data). These artifacts are held in storehouses (databases). Curators (algorithms designed by site maintainers) selectively bring artifacts out of storage for particular audiences. The audience in these spaces consists of those who have and those who make use of access to the artifacts. This includes those who respond, those who lurk, and those who acknowledge or are likely to acknowledge.[…]”

 Hogan dále upozorňuje, že tato exhibice, která nepředpokládá časové „tady a teď“ se v offline prostředí projevuje pocitem řízení své prezentace, například výběrem obrazů, které má dotyčný vystavené v bytě.Obsahem tohoto eseje je také ujištění v přiklonění autora k tezi, že online prostředí se plní (často zbytečně) velkým množstvím intimních informací, které uživatelé produkují v míře větší než v reálném životě. Tento názor sdílí i Yalom, když říká, že je dnešní společnost dychtivá po proslavení se a sdílí i citlivé osobní informace více, než by bylo v mezích normy.Lidská snaha otisknout se do paměti druhých a zviditelnit se, i kdyby ve zkonstruovaném světle, tedy pravděpodobně ovlivňuje i naše projevy v online prostředí. Pokud je jedním z podstatných příčin nadprůměrného sdílení informací právě snaha vymodelovat naše Já v paměti ostatních, mělo by být uvědomění vlastní smrtelnosti (a tedy odkaz žijící v paměti ostatních) tomuto jednání „prerekvizitou“. V pojetí uznávané rakouské psycholožky Dorothy Rowe je důraz na paměť v úzkém vztahu s pojetím nesmrtelnosti. Upozorňuje například na pozitivní působení vět typu: „Budeme si ho pamatovat navždy“.Vzpomínka je, jak se zdá, v úzkém vztahu s vnímáním života i smrti. Naše sociální prezentace, digitální stopa i množství informací, které po sobě zanecháváme (jak příznačné slovo), je tak tvořeno v reálném čase a s vysokou mírou interaktivity, přitom ale, jakoby mimochodem, na nás samotné rovnou vytváříme vzpomínku. Co když je ovšem tato vzpomínka interaktivní i po naší reálné smrti…

Nesmazatelný vs. Nesmrtelný

Vysocí hodnostáři a kněží ve Starém Egyptě, kteří nějakým hrubým způsobem porušili své pravomoci, dostávali jeden z trestů, který byl v době cca 2000 let př. n. l. poměrně obvyklým, a zároveň považovaným za horší než trest smrti. Jejich jména byla vymazána z jejich hrobky i ze všech míst, kde mohla figurovat. Důvodem byla víra v posmrtný život, kde duše nedojde míru, když bude bezejmenná, jelikož se tak znemožní její navázání spojení se záhrobím, a duši bude brána na onen svět uzavřena. Navíc tak byla vymazána i jména některých panovníků, většinou z politických důvodů, aby byli zapomenuti a v daleké budoucnosti o jejich existenci nikdo nevěděl. Takový odkaz je zmíněn i v bibli:  

„Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno“. 

Podobných příkladů bojujícího člověka proti zapomenutí na jeho existenci by se dalo nalézt mnoho, a téměř všechny jsou spojeny s vírou směřující k nesmrtelnému odkazu na jedince (popř. zemi, společenství…). Potřeba něco po sobě zanechat je pro člověka přirozená, počínaje reprodukcí a konče označením místa hrobu. Zdá se, že slavné Descartovo „Myslím, tedy jsem“ se dá rozvést na „Pamatují si mě, tedy byl jsem“. Zajímavé je, že spojení nesmazatelného a nesmrtelného funguje v symbiotické podobě i v lingvistickém světě. Například slovo „nesmrtelný“ je často přímým ekvivalentem slovního spojení „nesmazatelně se zapsal“, a to má zase ekvivalent ve spojení „nebyl zapomenut“. Zjevně je tedy mezi triádou nesmazatelný, nezapomenutelný a nesmrtelný úzký významový vztah, který přetrvává dlouhá staletí. V tom nynějším tomu není jinak. Přerodem části naší identity do internetového rozhraní se ve vztahu těchto klíčových pojmů stále nic nemění, až na jednu drobnost. Nesmrtelnými se nestávají význační bojovníci, panovníci či spisovatelé, řečeno jazykem dnešní doby elita, ale nesmrtelným se stává každý z nás nehledě na zásluhy, a to v podobě naší nesmazatelné virtuální identity. Samozřejmě, jak už bylo naznačeno, je míněna nesmrtelnost společenská, ne fyzická.

Jak už bylo řečeno v předchozích kapitolách, internet není prostorem, který zapomíná. Naopak tato paměť dnešního technologického věku střádá obrovské množství informací, které zůstávají online. Je nezbytné si uvědomit, že jsou to i ty informace, které tvoří náš virtuální profil. A tvoří náš virtuální profil, i když už je neaktuální, stejně jako v případě naší smrti.

Charakter indelebilis virtuální identity

Charakter indelebilis má význam nesmazatelného, nezrušitelného znamení. Přestože se tohoto výrazu užívá spíše v teologii jako označení např. vtisknutého statusu křtěného, který zůstává navždy křtěným, můžeme ho v přeneseném smyslu použít pro pojmenování vlastnosti, kterou prozatím virtuální profil nese, tedy k atributu nesmazatelného. Potenciál tohoto znaku přetrvávající existence předvídal už Vilém Flusser v roce 1990. Označuje elektronické vzpomínky jako ty, které navždy zůstanou a lidské vzpomínky, jako ty, které jsou pomíjivé. 

„[…]Our brains are burdened with invalid information; this inhibits us from processing new, valid information. But electronic memories permit a progressive accumulation of information, which will lead to 'historical thought and action' in a new and more radical sense. And, coincidentally, this will show us that forgetting is just as important a function of memory as remembering.[…]“

 Se stále rostoucím množstvím informací a přítomností internetu v každé domácnosti, je otázka paměti internetu, kde absentuje funkce zapomínání, stále aktuálnější. Ne náhodou se na letošní březnové konferenci s názvem Trendy v internetové bezpečnosti stala jedním z hlavních témat ona nesmrtelnost virtuální stopy a virtuálních profilů. Novinář a nezávislý konzultant Daniel Dočekal na ní zdůraznil především hrozbu sociálních sítí, potažmo jedné z nejpoužívanějších z nich – Facebooku, kde virtuální stopa a tedy i profil vzniká nejdynamičtěji. Dočekal vidí problematiku charakteru indelebilis především v případě reálné smrti a upozorňuje i na nesmrtelnost virtuální identity:

 „[…]Fyzická smrt ale nijak neovlivní ani neodstraní všechny naše internetové profily, kde se i nadále objevují automatická upozornění her a aplikací, poznámky či otázky známých (kteří nevědí, co se stalo) a profily si tak paradoxně "žijí svým životem". Už v dnešní době jsou na Facebooku odhadem řádově desítky milionů profilů zemřelých lidí, se kterými Facebook nehodlá nic dělat.[…]“ 

Nesmazatelné, nesmrtelné virtuální identity se tedy stávají aktuálním tématem oslovujícím především odbornou veřejnost. Na tuto situaci reaguje i politický svět. V závěru ledna tohoto roku přednesla lucemburská politička a eurokomisařka pro spravedlnost a základní práva Viviane Redingová návrhy na změny v zacházení s osobními údaji na internetu pro Evropskou Unii. Mezi pilíře její argumentace patří především právo být na internetu zapomenut a možnost smazání veškerých údajů o uživateli. Jednoduše jde o právo nechat zmizet z internetu vše, co na něj bylo vloženo samotným uživatelem, ale i cizí osobou. Právní úpravy mají samozřejmě některé trhliny a přímo nereagují na stav digitálního profilu po reálné smrti, nicméně by se mohlo jednat o „první vlaštovku“ zaměřující se na nesmazatelnou digitální stopu a učení internetu zapomínat.

Lifelogging

Vlastnost nesmazatelnosti a nezrušitelnosti může mít i pozitivní konotace, které jsou založeny na plném uvědomění uživatele, jenž tyto atributy přijímá a dále s nimi pracuje. Jedná se opět o formu lidské snahy zvěčnit se a stát se společensky nesmrtelným tak, aby naše Já bylo dostatečně zaznamenané a zahrnovalo veškeré možné informace a vzpomínky s námi spojené.  V tolerované míře je virtuální profil právě součástí „nahrávaného“ života jedince. Poněkud expresivněji začala být tato procedura nazývána jako tzv. lifelogging, někdy také označovaný jako lifestreaming, nebo e-memory. Jedná se o sběr informací o vlastním životě a chování. Samotný proces tvorby virtuální identity či virtuálního profilu zachovávající důkazy o existenci, včetně záznamu digitálních stop, označuje trojice Kieron O’Hara, Mischa M. Tuffield a Nigel Shadbolt jako pasivní lifelogging, a v opozici stojí aktivní lifelogging, jenž se přímo uchyluje k účelnému „nahrávání“ vlastního života, a snaží se vytvořit co nejbohatší obraz sama sebe.

Přestože se může jednat o součást, smysl aktivního lifeloggingu není prezentace života online. Naopak jde o poměrně privátní snahu zaznamenat co nejvíce ze svého života, přičemž jsou tyto informace rozdělovány dle časové osy a koncipovány jako záznam paměti jedince. Počátky této praxe ve spojení s moderními technologiemi se poprvé objevily kontextu vojenského experimentu LifeLog, který měl za úkol vytvořit masivní elektronickou databázi, obsahující veškeré informace o jedincích včetně vztahů s okolím dotyčného, zaznamenaných telefonických hovorů, zaplacených faktur a podobně, a to v průběhu celého života.

 Významným, a asi nejznámějším projektem je MyLifeBits. Software od společnosti Microsoft, jehož činnost byla zahájena v roce 2001se považuje se za naplnění vizí Vanevara Bushe a jeho Memexu, včetně fulltextového hledání, zvukových, textových i obrazových poznámek a hypertextových odkazů.

Nahrávání života má pozitivní i negativní stránky. Může být využito v kriminalistice, může nám zaznamenávat příjemné vzpomínky, dávat pocit zdánlivé kontroly nad správou našich osobních informací, nebo dokonce pomáhat utřídit vlastní hodnotový systém. Oproti tomu jde o zneužitelné, pohromadě sestavené informace o jedinci, jejichž shromažďování možná zabírá více času, než samotné žití. Ať je ovšem na lifelogging nahlíženo z jakékoliv perspektivy, rozhodně značí zájem o vlastní digitální prezentaci: 

„[…]Lifelogging sounds somewhat recondite, but personal knowledge management is an issue for anyone with a significant Web presence, or who uses digital technologies. Lifelogging is an extreme case, but the tools and interfaces that support it will also support querying of and retrieval from smaller repositories of personal data collected using more discriminating methods, a fact that is captured by the term ‘Personal Information Management’. To that extent, lifelogging tools are tools for everyone to exert more control over their personal data, their public presence online and their digital identity.[…]”

Zdá se, že i přes veškerá lidová tvrzení typu „smrt patří k životu“, lifelogging tuto konečnou kapitolu lidského života příliš neřeší. Mezi stoupenci lifeloggingu se ovšem najdou tací, kteří mají technooptimistický náhled na budoucnost a doufají, že jejich „nahrávka“ se může např. stát vzorem pro jejich živoucí kopii po jejich smrti, nebo formou nesmrtelné duše. Technologie a věda tuto tématiku skutečně řeší, a snaží se revidovat hypotézu, že naše vzpomínky a identita je to, co tvoří naši lidskou podstatu.

{jacomment on}