Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography
Profesor na University of Louisiana, Nathan McCune rozdělil snahy o  nesmrtelnost na dva tábory. Prvním je jednosměrná nesmrtelnost. 

Míněna je právě ona imortalita, která je vyjádřena ve většině této práce, tedy uchování vzpomínek v myslích ostatních, pozůstatek virtuálního profilu, zvěčnění formou velkého činu, zanechání autorské knihy, a podobně. Jedinec tedy skutečně zemře, ale myšlenky, vzpomínky na něj a zanechané odkazy žijí dál a mohou být sdíleny s budoucností. Pro obousměrnou nesmrtelnost je příznačné použití prostředků (nejčastěji samozřejmě technologií) pro prodlužování života do nekonečna, jinak řečeno oddálení bodu fyzické smrti. V tomto případě skutečný subjekt zůstává žijící entitou, ale svět může tuto entitu změnit. Může jít i o biologickou nesmrtelnost, které se můžeme snažit dosáhnout například za pomoci nanorobotů apod.

Na půli cesty mezi těmito zmíněnými strategiemi stojí názory naznačující možnosti zkopírování lidského vědomí/paměti/identity do digitální podoby. Objevují se totiž významné rozpory v chápání toho, co dělá člověka žijícím člověkem, a zda je potřeba jeho tělo. 

„[…]The transference of consciousness must first be established as possible and consistent with maintaining identity. Digital identity is perhaps the most controversial issue because humans refuse to admit that just replicating a self means that the entity is the same entity which also arises in human cloning debates. The self is a construct with consciousness as its base, and one makes the self whatever one wants it to be.[…]“

Zastáncem myšlenky nesmrtelného odtělesněného Já, je americká právnička a vynálezkyně satelitního rádia Martine Rothblatt. Celý digitální život, kde je historie prohlížení, fotografie, chaty a vlastně všechny v digitálním prostředí se nacházející informace, které se týkají jedné osoby, nazývá Rothblatt slovem mindfile. To se tvoří i  nevědomě a poskytuje o nás informace, díky kterým se stírá hranice autobiografie a biografie. Toto mindfile je vlastně ekvivalentem pro definici virtuální identity v této práci. Dalším termínem, který Rothblatt využívá je mindware. Jde o operační systém, který myslí a cítí. Myšlenka tohoto softwaru je podle ní realizovatelná v příštích desetiletích, což je potřebná doba, kdy bude umět počítačový systém fungovat na stejně složitých vzorcích jako je naše myšlení či emoce. Jedná se o  možnou replikaci našich duševních stavů, ve kterých je obsažena konektivita symbolů, vzpomínek, zkušeností a pocitů dle předem nastavených vzorců. Rothblatt totiž vychází z přesvědčení, že i když je naše mysl jedinečná, neznamená to, že je nekopírovatelná. Oba předešlé termíny jsou potřeba pro definici toho, co autorka ideje odtělesněného vědomí přibližujícího nás k možnosti nesmrtelnosti označuje jako minclone. 

[…]A mindclone is a software version of your mind. He or she is all of your thoughts, recollections, feelings, beliefs, attitudes and values, and is experiencing reality from the standpoint of whatever machine their mindware is running on. Mindclones are mindfiles being used and updated by mindware that has been set to be a functionally equivalent replica of one’s mind. A mindclone is your software-based alter ego, doppelganger, or mental twin. If your body died, but you had a mindclone, you would not feel that you personally died, although the body would be missed more sorely than amputees miss their limbs. […]”

Ať už myšlenky Martine Rothblatt dospějí k hmatatelným závěrům, nebo jsou to jen další utopické touhy vycházející z prvotních úvah Hanse Moravce, idea nesmrtelnosti v podobě zkopírovaného vědomí je aktuálním námětem k diskuzi v oblasti propojení technologie a člověka za účelem jeho věčného žití. Digitální materiál k označení a identifikaci naší reálné identity už je plnohodnotně přítomný. Dalo by se říct, že jedním z prvních kroků je nový profil Timeline na sociální síti Facebook. Pokud si uvědomíme, že žádné informace nebudou smazány, i kdyby to tak na první pohled vypadalo, a propojíme tuto informaci s Facebookem uchovávanou digitální stopou, která je nyní v chronologickém pořadí, není to až tak daleká cesta od  vysledování vývoje identity jedince včetně jeho zájmů atd., která teoreticky může vést k možnému zhmotnění této identity a tedy k nesmrtelnému životu. Koneckonců, už teď se společnost posouvá k 3D sociálním sítím, a na základě lifeloggingu je schopna vytvářet avatary (později i hologramy), kteří by mohli pokračovat virtuálním, nekonečným životem po původní reálné identitě. Už to může být považováno za jistý způsob techno – imortalismu, nesmazatelného věčného života, respektive může být tato eventualita hodnocena jako předstupeň pro nesmrtelnost.

Digitální a internetová pozůstalost

Internetové připojení slaví letos v České republice 20 let od oficiálního připojení. Za tuto dobu se samozřejmě změnilo mnohé. Přestože ještě stále pětina Čechů počítač nikdy nepoužila, většina je s internetem v denním kontaktu. Naše virtuální identita s sebou nese podstatně větší množství odkazů a informací, než pojme identita reálná. Jenže, co se s těmito informacemi stane po smrti? Zatímco po našich prarodičích zbyla krabice fotek, pár vzpomínek, a možná deník, po nás zbude ve vitálním prostoru podstatně více. Virtuální vlastnictví tvoří značnou část majetku, o který by měl každý alespoň částečně pečovat, stejně jako o ten skutečný. Když naše digitální stopa může vznikat ještě před narozením, čeká internetové prostředí nemalé množství dat, která samozřejmě nepoznají, že je uživatel mrtvý, a dál si žijí svým životem, dokud s nimi nezačnou manipulovat pozůstalí, popřípadě nenastanou jedincem předem navolené varianty řešení. Tyto varianty nejsou v povědomí české společnosti zakotvené a i zahraničních podmínkách patří mezi novinky. Navíc s informacemi a profily po zemřelých často manipulovat nelze. Řešením mohou být digitální závěti, ale i ty mají své stinné stránky, jak si dále ukážeme. Jak tedy docílit alespoň částečného řízení vlastní virtuální pozůstalosti beze strachu, že i na ty nejintimnější informace mohou po naší smrti (a samozřejmě i před ní) narazit například naše pravnoučata? Kvalitní, uspokojivé východisko zatím není. Analýzy či sumarizace tohoto tématu se v odborné literatuře zatím neobjevuje. K této situaci přispívá i ožehavost tématu smrti, a tedy nedostatečná pozornost společnosti, jež je v začátcích hledání řešení problémů s virtuální smrtí.

Tato kapitola má zásadní význam pro pochopení provázanosti oborů a problémů, které je nutné v případě smrti řešit ve spojení s online prostředím, a to s vědomím, že právní ochrana virtuálního vlastnictví i manipulace s digitálními daty zemřelého je prozatím ve formě, která neodpovídá reálné situaci. Ačkoliv si tato práce nedává za cíl hodnotit stav české legislativy, je nutné upozornit, že absence kvalitních právních úprav v oblasti virtuálního vlastnictví vede ke značným komplikacím, které se přímo dotýkají i obsahu této diplomové práce. Pro ukonejšení musí zatím stačit, že:

„Právo je přímou svou podstatou dynamický systém, který se vyvíjí spolu se společností a v závislosti na tomto vývoji a samo na tento vývoj působí.“ 

Virtuální vlastnictví

Všechno, co po nás zůstane „viset“ na internetu nemusí být naším majetkem. Logicky se tedy po smrti uživatele mohou objevit určitá úskalí spojená s autorským, dědickým či internetovým právem. České právní úpravy vlastnictví jako takového jsou roztroušeny ve více dokumentech od Listiny základních práv a svobod přes Občanský zákoník až po mezinárodní smlouvy, ale jednotná definice v těchto dokumentech chybí. Podobný problém skýtá autorské právo, které například Lawrence Lessig chápe ve spojení s novými technologiemi jako určitou formu vlastnictví, a to zejména díky nástupu internetu, kdy bariéry pro kopírování jsou díky digitalizovanému potenciálu velmi nízké, ne-li žádné.

Virtuální vlastnictví se projevuje v mnoha formách. Můžeme je definovat slovy Charlese Blazera. 

 „[…]Virtual property is persistent computer code stored on a remote source system, where one or more persons are granted certain powers to control the computer code, to the exclusion of all other people.[…]“

Pro upřesnění lze použít klasifikaci Joshui Fairfielda. Ten určuje 3 znaky virtuálního vlastnictví, a to výlučnost, trvalost a provázanost.

  • Výlučnost - Používání předmětu vlastnictví se děje s možným vyloučením kohokoliv kromě vlastníka samotného. Příkladem je doménové jméno, nebo emailová schránka.

  • Trvalost - Informace zůstávají uchovávány v internetovém prostředí i v případě odpojení. Příkladem je opětovné přihlášení k emailové adrese. Navíc se trvalost může lišit dle důležitosti.

  • Provázanost –Virtuální vlastnictví je ovlivňováno i cizími osobami a předměty. Interakce mezi nimi mohou navíc přinášet užitek či prožitek.

Charles Blazer k nim přidává ještě dva znaky, kterými jsou sekundární trh a přidaná hodnota uživatele. Oba tyto znaky se ale týkají přímo dění ve virtuálních světech, takže není nutné se jimi zabývat.

Internet je, dalo by se říct, živým organismem, takže předpoklad ukotvení nějaké definice virtuálního vlastnictví by byl vzhledem k jeho dynamické modifikaci naivní. Nicméně už teď vyvstává nemálo otázek a potíží v případě úmrtí uživatele, který je v lepším případě jen vlastníkem emailové adresy a jednoho blogu, v tom horším je například spolumajitelem firmy s citlivými informacemi ukrytými v jeho notebooku, aktivním přispěvatelem na internetu, majitelem několika profilů a předplatitelem internetového časopisu. Pozornost je v této části práce věnována především možnostem zůstavitele, který chce ulehčit v manipulaci s jeho digitálním majetkem, a také na pozůstalé, kteří situaci smrti blízkého řeší. Jde o rekognoskaci nynější situace v terénu smrtelnosti virtuální identity. V žádném případě nemůže jít z důvodu nedostatku literatury, prostoru a nezrevidovanému, až unikátnímu tématu o hloubkovou celistvou analýzu včetně zhodnocení veškerých okolností, spíše se jedná o otevření tématu, které je v České republice prozatím nedostatečně diskutované.]

Digitální testamenty

Na úvod je třeba říct, že česká jurisdikce zatím nikdy neřešila problém digitálního dědictví, nebo dědění virtuálního vlastnictví. Z tohoto důvodu je možné některé části odkázání virtuálního majetku řešit smluvními podmínkami, ale drtivá většina nemá v právním řádu zastání. Pořizovatel závěti nemůže v dnešní době plnohodnotně odkázat své virtuální statky ani závěť uzavřít jinou než materiální formou, tedy na papíře.Je tedy vyloučena závěť v podobě digitální, nebo například, jak to často vídáme v amerických filmech, formou videonahrávky. Označení digitální závěť neboli testament, by tak mohlo být považováno za zavádějící. Nicméně jako nadřazené označení dostupné možnosti řešení nakládání s virtuálním majetkem v rukou pozůstalých je tento pojem ideální, i když přímo neznamená to, co si laik pod pojmem digitální závěť představí, čímž je míněn odkaz v elektronické podobě. Digitální testamenty tedy nejsou ekvivalentem závěti jako takové. Jedná se o novou specifickou službu, která nabízí prostřednictvím internetových stránek sumarizaci a kompletaci digitálního vlastnictví jedince, za účelem umožnění přístupu k informacím, nebo doručení tohoto obsahu předem vybraným osobám v případě smrti uživatele. S přibývajícím množstvím digitalizovaných informací a zároveň přibývajícími léty uživatelů internetu, jde pravděpodobně o příhodné zaplnění „díry“ na trhu. Navíc dokud nebudou vyřešeny právní hlediska virtuálního vlastnictví, můžeme hovořit o jedinečné službě, která může pozůstalým pomoci s orientací a manipulací digitálních dat zesnulého.

Digitální úložiště virtuálního dědictví

Nejznámějšíma zároveň jedním z nejstarších je digitální testament Legacy Locker. Tuto soukromou společnost založili Jeremy Toeman a Adam Burg už v roce 2008 a to v San Franciscu, ale služba byla spuštěna až v dubnu roku 2009. Díky osobním zkušenostem se rozhodli vytvořit přístupný způsob nakládání s virtuálním vlastnictvím, který by trezorově uchovával digitální majetek zákazníka, či celé firmy, a v případě smrti, nebo hrozící invalidity by byl tento majetek předán pozůstalým, eventuálně určeným osobám.

Legacy Locker se podobá internetové bezpečnostní schránce, ve které si uživatel může uchovávat nejrůznější digitální materiál, volně s ním nakládat a měnit jeho obsah 24 hodin denně a odkudkoliv, s tím, že každá, i sebemenší část tohoto obsahu je přiřaditelná k jednotlivým potenciálním „dědicům“. Je umožněno, aby náplní schránky byly nejrůznější dokumenty včetně těch citlivých, přihlašovací údaje k různorodým profilům, emailové adresy, fotky, videa, účty, nebo jen informace, které majitel účtu nechce zapomenout. Služba je koncipována i jako možné celoživotní úložiště hesel a kopií důležitých listin, jelikož je veškerý vložený obsah šifrovaný.

 „[…]We started out with bank-level security software, similar to the steps, software and verification processes used by financial institutions like Wells Fargo, ING and Bank of America. Our opinion was that this level of security was not sufficient, so we added 256-bit encryption based on multiple 512-bit hash keys on all information being passed through 256-bit encrypted secure socket layers (SSL), which is encrypted over a thousand times before being stored in our maximum security databases in its encrypted format.[…]“

Legacy Locker poskytuje ještě jednu službu. V případě úmrtí je možné nechat rozeslat tzv. legacy dopisy. Jde o vzkazy blízkým, příbuzným či kolegům s jakýmkoliv sdělením, ať už jde o dopis na rozloučenou, nebo předání důležitých hesel například v podobě informací k důležité pracovní zakázce. Touto cestou jde také vytvořit seznam emailů, na které se potenciálně rozešle oznámení o úmrtí. 

Po registraci si uživatel vybere jednu ze tří forem využívání služeb od základní neplacené verze, po jednorázovou celoživotní. Každý z těchto balíčků nabízí určitý prostor pro ukládání digitálních aktiv, počet možných odeslaných „legacy dopisů“, a také drobné rozdíly v ověřování pro případ úmrtí, či jinak způsobenou neschopnost majitele účtu. Ten si hned při zřizování určí dvě osoby, které jsou s ním v blízkém vztahu a kterým plně důvěřuje. Pokud někdo kontaktuje službu Legacy Locker s informací o úmrtí, je těmto dvěma osobám, po ověření jejich identity, rozeslán email, nebo jsou kontaktováni telefonicky. Pokud oba potvrdí, že majitel účtu již nežije, pracovníci serveru požadují ověřenou kopii úmrtního listu. Až na základě tohoto potvrzení je předem určeným příjemcům rozesílán navolený digitální majetek, nebo přístupová hesla.

Další, stejně zaměřené služby s digitálními testamenty a digitálním úložištěm se neliší nějakým extrémním způsobem, většinou je diferenciací pouze způsob ověřování úmrtí. Příkladem je služba Ghost memory, která funguje na principu zasílání emailů k potvrzení, je-li uživatel „živ a zdráv“. Prakticky je tak člověk emailovou cestou, nebo textovou zprávou na mobilní telefon v jím předurčených časových intervalech kontaktován, a pokud ani při zvýšené frekvenci odeslaných žádostí o ověření s blížícím se datem jeho nutného potvrzení nereaguje, data jsou rozeslána předdefinovaných příjemcům. Na stejném principu funguje i německý Xsen, který nabízí roční úložiště za 12 euro.

Švýcarské Secure Safe, které je jedním z největších na trhu, se za dobu své existence transformovalo z cílové skupiny „pečovatelů o digitální vlastnictví v případě smrti“ na rozšířenou skupinu všech zákazníků, kteří chtějí mít kvalitně uložená data. Nicméně vzhledem k tomu, že v sobě obsáhla několik firem, které se zabývaly pouze tématikou předávání digitálních dat po smrti uživatele, nabízí tato společnost služby i v této oblasti. Ověřováním úmrtí už se Secure Safe příliš nezabývá. Zájemce o služby si může po sepsání hesel a přiřazení potenciálních příjemců jednoduše stanovit aktivátora, který v případě úmrtí systém odesílání dat spustí. Stejně tak je to u služby Cirrus Leggacy, kde si uživatel volí svého digitálního exekutora, který je o existenci tohoto účtu informovaný zřizovatelem „závěti“. 

Podobnou službou je také pravděpodobně nejstarší  Asset Locke. Zde je nutné si určit minimálně jednoho, nejlépe však více osob, kteří musí všichni o této službě vědět a v případě úmrtí se přihlásí k odemknutí účtu. Ve chvíli, kdy tímto způsobem potvrdí všichni zúčastnění, že již majitel účtu není naživu, Asset Locke rozešle s předem určeným časovým limitem navolené dokumenty a hesla příjemcům. 

Nemusí se tedy jednat o stejné osoby, jako o pozůstalé, kterým má být nějaký virtuální majetek doručen. Tato služba funguje stoprocentně jen v USA, jelikož nabízí například právní rady při otevírání účtu a podobné pomocné nástroje. Digitální závěti jsou tedy služby, které poskytují prostor pro uložení, roztřídění a sepsání dat včetně různých důležitých přihlášení k dalším internetovým službám, jež se uvolní v případě smrti uživatele.

Záhrobní Messengery

Není objevem, že v dnešní době se velká část mezilidské komunikace odehrává v online prostředí. I přesto, že v České republice se zatím zasílání oznámení o úmrtí tradičně udržuje v písemné podobě, už teď se díky novým médiím musí pozůstalí přizpůsobovat nové formě. Pokud chtějí blízcí zaslat parte tak, jak ho známe, musí předtím nalézt po zemřelém adresní rejstřík jeho přátel. Málokterý člověk si dnes ovšem shromažďuje kontaktní údaje analogově. Dostat se ve chvíli mezi smrtí a pohřbem k dostatečnému množství kontaktů je tedy více než obtížné. Pokud si pozůstalí zvolí jiný způsob oznámení, tedy digitální, opět jsou postaveni před problém zaheslovaných profilů, emailových adres atd. a řešení situace se tím přinejmenším komplikuje. Nicméně digitální forma oznámení (v případě, že kontakty jsou k dispozici) má alespoň nesporné finanční výhody.

Bariéry v přístupu ke kontaktům i samotné oznámení řeší právě „záhrobní messengery“. Teoreticky se jedná o podobnou službu jako v případě digitálních závětí (některé nabízí obě služby, viz Legacy Locker), která je ale specifická úzkým zaměřením na poslední vzkazy, jenž za života uživatele nebyly vyřčeny, nebo jednoduše na seznam emailových adres, na které bude odesláno vyrozumění o úmrtí. Přestože se tedy také jedná o formu digitálního testamentu, nefunguje již jako úložiště, ale jako prostředník pro „interaktivní“ komunikaci po smrti jedince a poslíček záhrobních vzkazů.

V minimalistickém tvaru je to například stránka Dead Man’s Switch. Kde stačí napsat emaily a vybrat adresáty, kterým budou v „příhodnou chvíli“ doručeny. Princip je opět v emailovém ověřování aktivity majitele účtu v časových intervalech, přičemž v případě např. delší dovolené jde vše upravit a přednastavit jiným způsobem. Při neodpovídání ani po 52 dnech jsou emaily automaticky rozeslány. Stejné služby poskytuje taktéž stránka Death Switch, která navíc poskytuje možnost sociální interakce i po smrti. Je zde totiž možné nechat zasílat emaily ne jen ve chvíli těsně po smrti, ale klidně s odstupem několika let. Je tedy možné popřát někomu např. 5 let po vlastní smrti k narozeninám a nadále (jednosměrně) komunikovat ze záhrobí. O něco propracovanější je například Post Mortus. Kromě funkcí, které jsou popsány výše, se soustředí i na sociální sítě a nabízí svým zákazníkům možnost posledního „výkřiku“ v podobě posmrtně aktualizovaného Facebookového statusu či posledního tweetu. Navíc si může uživatel vytvořit i vlastní video.

Společnost Facebook nabízí taktéž specifickou aplikaci umožňující poslat předem nahrané video vybraným přátelům, kteří jsou také zaregistrovaní, s jakýmkoliv vzkazem. 

U služby If I Die si může uživatel Facebooku navolit tři důvěryhodné osoby, které spustí nahlášením smrti rozesílání předehraného videa.

V globálnějším měřítku funguje londýnské Dead Social.Tato platforma vytvořená Jamesem Norrisem umožňuje říct poslední sbohem prostřednictvím zprávy, která je po smrti uživatele šířena mezi sociální sítě Facebook, Twitter, Google+ a jiné. Dead Social jde ale ještě dál a neomezuje se jen na vzkazy, ale poskytuje prostor pro vytvoření celé posmrtné identity. 

Prostředkem je kalendář, kde si zákazník navolí, co kdy má být zasláno, přičemž záleží pouze na jeho kreativitě, který den bude zaslána např. jen fotografie a který den nějaká zpráva, video či tajné heslo. Navíc je (a dle Norrise i vždy bude) tato služba zcela zdarma. V případě úmrtí musí společnost kontaktovat majitelem účtu zvolená osoba, a předvolená posmrtná komunikace se spustí. Stejně jsou koncipované i stránky Pass My Will.Pokud chce mít uživatel jistotu, že se skutečně rodina o tomto účtu dozví, nemá žádného příbuzného ani blízkého, nebo jednoduše patří mezi nedůvěřivé, informaci o existenci služby, ať už se jedná o Dead Social, Pass My Will nebo o jakoukoliv výše zmíněnou, může i v České republice zmínit v normální, papírové závěti, pokud si ji ovšem včas zřídí.

I v zahraničí patří digitální testamenty a řešení digitálního dědictví mezi novinky. Přestože prakticky všechny z výše uvedených možností může využívat i český uživatel internetu, skýtá pro něj podobná komunikace mnohé, často nepřekonatelné potíže. Prvním je jazyková bariéra, a to nejen samotného zřizovatele účtu. Je nutné předpokládat, že všichni příjemci digitálního vlastnictví umí komunikovat v cizím (převážně anglickém) jazyce. Plnohodnotná podpora služeb je také často dostupná jen ve vybrané zemi, jelikož v Čechách nemají tyto firmy zastoupení. „Oříškem“ jsou rovněž jiné zákony. Není nutné připomínat, že neznalost neomlouvá. Projevit se může i různá politická situace a vnímání těchto služeb, kdy tuzemská atmosféra ještě nemusí být na debaty o digitálním dědictví a téma smrti připravena, což zrovna v české, starší generací oplývající společnosti může činit jisté potíže. V každém případě není této tématice v České republice věnována ze strany veřejnosti ani služeb velká pozornost, i když by se dalo říct, že v médiích se frekvence informovanosti této aktuální problematiky zvyšuje. 

V ČR je tak nabízena zatím jen jediná platforma poskytující podobné služby, jako předchozí jmenované. Její jméno je Nebožtík. Autorem projektu Nebožtíka je Lukáš Honek, který se nechal inspirovat zahraničními službami a spustil službu symbolicky na Dušičky, tedy 2. listopadu 2010. Bezpečnost je tady řešena obdobně a to šifrováním, v případě potřeby i domluvou o uložení dokumentu v archivu a ne na webovém serveru.

V komparaci se zahraničními službami je Nebožtík poskytovatel podstatně menšího úložného prostoru, nabízí sice poměrně levné, ale zároveň omezené možnosti zasílání vzkazů a ověřování smrti uživatele je prozatím řešeno krajně nedostatečně. Navíc většina nadstandardních služeb je poskytována v souvislosti s omezeným počtem zákazníků. Zatím je ale Nebožtík jediným serverem v České republice poskytujícím, i kdyby v menší míře než je tomu u zahraniční konkurence, služby tohoto druhu. To, že je v tomto směru unikátní odráží i míru starosti české společnosti o svůj digitální majetek.

“[…]Control what is publicly available online during your lifetime – don’t wait for your executors or anyone else to sort your public profile out after death, […]”  

Problémem totiž není zřízení závěti, ale absence odkazu na digitální majetek, který valná část uživatelů ignoruje a o své virtuální vlastnictví nepečuje. Rychlost přenosu informací je dalším faktorem, který pohled do daleké budoucnosti digitální stopy nepodporuje. Je obtížné propojit přemýšlení odehrávající se v momentě jednoho kliku v souladu s rychlostí informačního přenosu, s myšlením přesahujícím dobu naší smrti.

 

            Při celkovém zhodnocení digitálních závětí se ještě nabízí otázka bezpečnosti. Pokud bude tento trend pokračovat, dá se předpokládat, že se objeví i případy kyberzločinu v podobě krádeží identity. V takovou chvíli bude pravděpodobně potřeba řešit i ověřování šifrování nově vznikajících serverů, popřípadě jejich věrohodnost. S tolika osobními informacemi potažmo cizí virtuální identitou, u které je zároveň ověřen status úmrtí, by mohlo snadno dojít ke zneužití.

Status pozůstalého

Z důvodu právních úprav, které byly vysvětleny výše, je postavení pozůstalého ve vztahu k digitálnímu majetku velice nejisté a nevyjasněné. Online prostředí obsahuje obrovské množství webových stránek a aplikací, které potenciální úmrtí uživatele a následující manipulaci s účtem někým jiným neočekávají a nevyjadřují se k této věci často ani v obchodních a smluvních podmínkách.

Deaktivace virtuální identity

Deaktivovat, zrušit nebo zpřístupnit účty po zesnulém je úkolem často nemožným. Například v případě Skypu není zrušení konta možné vůbec, a to ani samotným uživatelem, natožpak cizí osobou.Opět je nutné si uvědomit, že žádný digitální majetek ani účet či profil zatím nemůže být volně převeden na dědice. S některými je ale možné pracovat, většinou za pomoci úmrtního listu.Mezi nejdůležitější a nejviditelnější patří emailový účet a sociální sítě. Tato dvě odvětví totiž obsahují, skrytě či otevřeně, nejvíce interaktivních návazností či křižovatek. Dalšími jsou komunikační messengery, internetové bankovnictví, předplacené internetové časopisy, webové stránky, blogy, PayPal, iTunes a spousty dalších individuálních aktiv, jejichž množství nejde v této diplomové práci celé postihnout. U některých je smazání předurčeno ne/aktivitou zesnulého, u jiných je nutné jen kontaktovat s úmrtním listem společnost a jiné nemusí vůbec nabízet řešení. Email a účet na sociálních sítích jsou pro českého uživatele nejčastější způsoby využívání internetu, proto jsou reflektovány nejvíce ze všech možností exemplárních případů, jež jsou komunikovány bez pomoci předem sepsané digitální závěti, nebo závěti oficiální, která by alespoň na digitální majetek odkazovala. Tato kapitola se tedy soustředí na situaci řešenou pozůstalými až po smrti uživatele.

Email

Na světě je cca 7 miliard lidí, každý den zemře sto tisíc z nich. Internetových uživatelů je kolem dvou a půl miliard a ti denně pošlou cca 230 miliard emailů. Emailovou schránku využívá prakticky každý, kdo se pohybuje ve světě jedniček a nul. V případě úmrtí, nebo lépe řečeno v případě, kdy už zákazník služby nevyužívá, jsou v řešení této situace české servery zajedno. Webmail Centrum uvádí ve svých podmínkách V/9:

 „[…]V případě, že se Uživatel nepřihlásí ke svému Uživatelskému účtu (tj. nenavštíví emailovou schránku, nepřihlásí se Xchat.cz, apod.) po dobu delší než 6 měsíců (dále jen „Neaktivní Uživatelský Účet“) je Poskytovatel oprávněn zrušit takový Neaktivní Uživatelský účet.[…]“

Obdobně rozšířený je i Seznam. Ten se k neaktivnímu účtu staví podobně

„[…]Provozovatel si vyhrazuje právo ze systému Služby Email kdykoli bez náhrady vymazat jakýkoli uživatelský účet[…]který byl vytvořen, ale uživatel se do něj nepřihlásil déle než 1/2 roku.[…]“

Všímavější čtenář si může povšimnout, že ani pro jednu z těchto služeb se nejedná o povinnost danou zákonem ani smluvními podmínkami. „Vyhrazuje právo“ a „je oprávněn“ se nerovná nutnosti, či závazku, který by značil fakt, že účet bude skutečně odstraněn. Další rozšířenou službou v ČR je Gmail, který by donedávna bylo možné hodnotit v kontextu webmailů, ale vzhledem k rozšíření jeho služeb se podobá spíše sociální síti, takže bude hodnocen v následující podkapitole. Prakticky všechny tyto služby mají ale předdefinovanou platnost účtu od půl roku do devíti měsíců po posledním přihlášení.

V zorném úhlu pozůstalého vyvstává spíše problém ve věci nutného přístupu do emailové služby. Nejeden pár, či členové rodiny mají společné účty, jsou spolumajiteli firmy, a podobně, přičemž informace nutné pro pohodlné pokračování života jedince se nacházejí na emailu zemřelé osoby. V tomto případě jde o komplikovaný případ. Emailové služby v České republice zakazují manipulaci s účtem třetí osobou. Jinak řečeno i v případě, že osoba zanechá pozůstalým hesla ke svému emailu ať už formou zmínky v digitální nebo oficiální závěti, nebo v podobě face-to-face sdělení či zanechání přístupů někde mezi svými osobními věcmi. Pokud se pozůstalý přihlásí na emailový účet jiné osoby po její smrti, je vlastně v opozici proti smluvním podmínkám webmailů. Dalším způsobem, jak lze účet otevřít, je soudním příkazem, ale za prvé to není obvyklý způsob řešení a za druhé, i když by se o takovou situaci jednalo, vyřízení může trvat delší dobu, než je email funkční.

Sociální sítě

Sociální sítě jsou v této oblasti specifickou skupinou, která je díky svým interaktivním vlastnostem podstatným a viditelným ukazatelem, v posledních letech konečně reagujícím na možnost zesnulých majitelů účtu, jejichž počet logicky stoupá současně s přibývajícími uživateli, kteří už se zdaleka nepohybují pouze ve věkové skupině, která se rizik úmrtí nemusí obávat.

Jednou z nich je již zmíněný Gmail(resp. Google +). Google, pod kterým je Gmail evidovaný, snažil sjednotit smluvní podmínky a zásady ochrany osobních údajů a vytvořil tak síť Google+. K emailu přibylo mnoho aplikací – vyhledávač Google chrome, Google calendar, Google maps, Youtube, Google translator, Google docs, Picasa - což zapříčinilo vznik čerstvých diskuzí o bezpečnosti a problematice sdílení. Už jen díky obsáhlosti nabízených služeb Google nabízí pomoc v případě úmrtí. Zákonný zástupce (nebo pověřená osoba) může zažádat o vstup na účet, pokud zašle úmrtní list a prokáže svou identitu a vztah k zemřelému. Další podmínkou je důkaz o alespoň jednom emailu z adresy mrtvého uživatele. Všechny tyto dokumenty je potřeba zaslat faxem nebo poštou na adresu Googlu.Google sice počítá i s možnými cizinci, upozorňuje ale na možnost zdlouhavého prověřování i klienty z USA, takže fakt, že by byla žádost zaslána českým klientem do Kalifornie v USA, by dobu posouzení pravděpodobně ještě prodloužila.

Nejrozšířenější sociální síť Facebook, řeší nakládání s profilem zesnulého specifickým způsobem. V České republice je v tuto chvíli 3 604 460 uživatelů a z toho je 16 % ve věku od 35 do 44 let. Stále narůstající skupina uživatelů vyššího věku má dohromady 13 %. Podrobně je tvořena osobami od 45 do 54 let ze 7 %, 4 % zahrnuje zákazníky ve věku 55 až 64 let, a uživatelé ve věku nad 65 let se vyskytují v počtu 2 %. Zbytek profilů patří lidem od 13 do 34 let. Samozřejmě, že i ti, kteří nepatří do rizikové skupiny lidí s vyšší pravděpodobností dřívější smrti, bohužel umírají. Přestože k těmto nepříjemným událostem samozřejmě dochází, ještě před dvěma lety Facebook neuměl tuto situaci řešit. Nyní nabízí pozůstalým dvě možnosti. První je profil zemřelého úplně zrušit (přičemž jeho digitální stopu si společnost uchovává), a druhou je varianta zvěčnění. Nejdříve je nutné úmrtí nahlásit přes speciální formulář, dodat úmrtní list, prokázat totožnost a vztah k zemřelému, a pak si jen vybrat z dvou výše zmíněných nabízených možností. Nechat profil úplně odstranit může jen blízký rodinný příslušník, nebo vykonavatel poslední vůle, opět přes formulář.V případě zvěčnění smaže (skryje) Facebook veškeré statusy a povolené aplikace včetně toho, že člověk přestane být nabízen v žádostech o přátelství. Profil se tak s černým proužkem přes profilovou fotografii (veškeré fotografie jsou zachovány a zobrazovány) stává jen jakousi memoralizovanou zdí, památníkem, pro přátele osoby, kteří mohou na jeho profil vkládat komentáře, videa i fotografie. Neznamená to ale, že tímto způsobem je možné s účtem manipulovat, i když tato varianta se již v USA zvažuje. Jde jen o proces nahlášení mrtvého, jenž nedovoluje přihlášení třetí osoby přímo do účtu. Dle statistik patřilo v roce 2010 3,24 % profilů zemřelým lidem, tj. 5 762 745 osob. Tento počet stále každým dnem narůstá. Dle odhadů specialisty na sociální sítě Daniela Dočekala jich budou v roce 2012 desítky milionů.Otázkou už jen zůstává, jestli takové nakládání s profilem zemřelého je dokladem neznalosti, lhostejnosti, přesvědčení, nebo znakem měnící se společnosti. 

U sociální sítě Twitter je východiskem podobný proces jako u Facebooku. Pozůstalý pošle emailem (faxem, poštou…) jméno, kontakt na sebe, vztah k zemřelému, odkaz na jeho Twitter profil, a také na úmrtní oznámení, nebo novinový článek.Potom je možné účet zrušit, nebo nechat Tweety archivovat.

Pozůstalí tedy musí vynakládat poměrně velkou aktivitu, aby zamezili existenci profilů po zesnulém, a ani tehdy si nemůžou být jisti, zda společnost i přes tuto skutečnost digitální stopu neuchovává. Nedořešených aspektů je spousta. U několika služeb například nejde účet zrušit, pokud žadatel není taktéž zákazníkem. U jiných je zase komplikací časový limit. Pro českého uživatele vyvstává několik potíží navíc. Vzhledem k tomu že společnost často nemá v ČR zastoupení, je nutné žádosti posílat např. do USA, což je nepraktické, zdržující a pro nezkušeného uživatele internetu, nebo člověka, který nemluví cizím jazykem více než obtížné. Podobný problém je, že několik serverů ke zrušení potřebuje link, jako potvrzení o úmrtí, ale v ČR zatím není běžnou praxí elektronické shromažďování nekrologů, a ne každý nechá dát informaci o zesnutí nebo posledním rozloučení do novin.

Digitální pohřební služba

Hlavním nutným předpokladem, pro nakládání s daty zesnulého je informace, že taková data vůbec existují. Laik může dohledat relativně dost z nejrůznějších profilů, ale o spoustě z nich nemusí vůbec vědět, a ty si žijí svým životem dál. To může být problém morálně-společenský, ale také finanční. Londýnská univerzita Goldsmiths přišla v roce 2011 s výzkumem, který tvrdí, že v digitálním majetku mají Britové uloženo 2.3 miliard liber (65 miliard korun), možná právě proto každý desátý občan Británie ve své závěti myslí i na digitální statky.

Nelze předpokládat, že každý své virtuální vlastnictví spravuje takovým způsobem, aby byly v případě smrti informovány blízké osoby o všech uživatelem vedených kontech, účtech a profilech. Na základě této skutečnosti vznikla německá virtuální pohřební služba Semno.

Zakladatelkou je Birgit Janetzkyová z Freiburgu. Ta se v roce 2010 po osobních zkušenostech rozhodla pro podnikání v oblasti analýzy digitální stopy po zemřelém, za účelem pomoci pozůstalým s tímto virtuálním majetkem. Janetzkyová založila společně s IT odborníkem firmu, která za poplatek poskytne zmíněnou analýzu. Nejdříve vypátrají veškeré souvislosti vyhledáváním na internetu a následně pátrají v počítači zesnulého. Poté, co jsou nalezena veškerá možná data, účty a profily, předá jejich seznam rodině, která se může u každého zvlášť rozhodnout, jak s čím chce naložit. Semno umí i profily mazat, nechat vyplácet peníze z PayPal a podobně. Cena je samozřejmě závislá na objemu dat a pracnosti odstraňování digitálního obsahu, nicméně základní sazba je nyní 139 euro.

I zde je alarmující otázka bezpečnosti, zvláště s možností zneužití dat zesnulého, k nimž bude mít pravděpodobně taková služba přístup v krátkém časovém horizontu po smrti uživatele. Semno je pravděpodobně jedna z prvních a může s daty pracovat diskrétně, ale hrozba kyberzločinu stupňovaná důvěřivým člověkem „napadnutým“ v obtížné životní situaci je silným podnětem k zamyšlení.

Virtuální sdílení smutku

Ke smrti bohužel neodmyslitelně patří smutek. Jeho přítomnost a vzpomínka na zesnulého, která je podpořena ještě pohřbem, náhrobkem a rituály, jsou oceněním smysluplnosti a kreativního odkazu člověka. Truchlení má tři fáze, a to šok a odmítání reality, expresi a posledním je akceptace.Tyto fáze by měly vést k přijmutí faktu, že milovaná osoba zemřela, a to za předpokladu jakéhosi vnitřního ukončení. Vzpomínky na zesnulého jsou u každého zpětně vyvolávány jiným způsobem, ale typy tohoto vzpomínání lze rozdělit na dvě části. První skupina lidí vyvolává vzpomínky na základě lokality (místo nehody, hrob…), a druhá poněkud abstraktněji například fotografií, známou melodií, povědomým rysem a podobně.Pohled společnosti na smrt se neustále mění a transformuje v závislosti na velkém množství faktorů od politického režimu po např. změnu způsobu bydlení. Moderní technologie mění celou společnost a prostupuje i veškerá sociální témata. Vnímání smrti a způsob jejího uctívání není výjimkou.

Virtuální sdílení smutku nad ztrátou osoby je otázkou pro hloubkovou psychologii a rozsáhlý sociologický výzkum. Pro tuto diplomovou práci je však důležité alespoň zmínit, že média systém uchovávání vzpomínek na člověka a celkový pohled na jeho „ukončenou“ existenci mění. Objevuje se demonstrace několikrát zmíněné touhy zvěčnit sám sebe ve spojení s touhou zvěčnit NĚKOHO pro sebe. Díky tomu vznikají nejrůznější speciálně vytvořené memoralizační stránky, ukazující život mrtvého jedince v celé jeho posloupnosti včetně například nafoceného místa nehody, nebo videa sdělující smutek pozůstalého. To vše je ještě sdíleno, kopírováno a hlavně uchováváno. Zdá se, že se mezi dnešní společnost vtírá potřeba „odhodit“ svůj smutek do prostoru, ze kterého se fyzicky nedostane. Interaktivní internetové prostředí ze své podstaty už dokončí, co bylo započato, a rozšíří zprávy do celospolečenského formátu sdílení smutku, kde už přestává být podstatné, zda je smutek sdílen s osobou, která má s truchlícím cokoliv společného. Například na Facebooku je v případě zvěčněné stránky tato věc více než patrná. Chybějící analýza této problematiky tají, jaký typ lidí má potřeby psát na stránku mrtvého přítele, být s ním „ve vztahu“ i po jeho smrti, zvát ho na akce, prostě celkově udržovat kontakt se záhrobím. Rozhodně ale počet těchto lidí stoupá. Důvodem může být skutečný pocit, že identita, která je na internetu, odkazuje dle vnitřního kompasu člověka na žijícího jedince, se kterým lze komunikovat, něco mu doříct. Na druhou stranu se asi společnost k tomuto problému nepostavila v plné jeho šíři, takže se může jednat o projev jisté rozkolísanosti a nejistoty v nakládání s profilem mrtvého. Stejně tak, pokud tento profil rodina nenechala konzervovat (a i kdyby), přátelé, které má u svého účtu zůstávají v této pozici ze své vlastní vůle. Nabízí se další otázka, jestli uživatelé nejsou informováni o této skutečnosti, jestli se neobjevuje strach z odsouzení společností pro chvíli, kdy mrtvého odstraní z přátel, pročež jsou pohodlná tvrzení typu „jsme stále nejlepší kamarádi, i když už není mezi námi“, nebo jestli se opravdu nedostáváme do bodu, kdy společnost přijímá mrtvé mezi sebe a svou aktivitou z nich činí nesmrtelné entity. Tady se nabízí slavný teorém Williama I. Thomase: „Jestliže je určitá situace lidmi definovaná jako reálná, pak je reálná ve svých důsledcích.“ Jisté pouze je, že internet nabízí dostatečně velké území pro uvolnění stesku a interaktivní přenesení či rozložení svého břemene. Takovým ideálním místem, které je částečně ohraničeno pro potřeby truchlení, přestože je v digitalizované podobě, je virtuální hřbitov.

Virtuální hřbitovy

Virtuální místo odpočinku se stalo poměrně velkým hitem. Mezi nejznámější patří polské stránky Virtual Grave. Zde je možné sobě nebo blízkému člověku vyrobit náhrobek se základními informacemi. Design stránek a posmutnělá hudba ještě podporují chmurné místo, kde je možné u vzniklého virtuálního hrobu zapálit virtuální svíčku, položit virtuální květiny, nebo jen pozorovat obraz hrobu na monitoru svého počítače. Za poplatek je nabízen i jiný design a „umístění“ hrobu (virtuální krypta, virtuální záhonek atd.). Virtual Grave má již velké množství klientů a nabízí i pochovávání zvířat. Od této služby se nechal inspirovat i již zmíněný český Nebožtík, který se ovšem prozatím pere s falešnými profily a malou klientelou. V České republice nabízí podobné služby ještě další stránky a stávají se poměrně rozšířenou záležitostí. Dalo by se říct, že virtuální hřbitovy, ať už je na tuto praktiku náhled jakýkoliv, zrcadlově odráží pozici smrti v dnešní době, a dovolují jistý způsob uvolnění smutku i pro ty, kteří na reálný hrob například kvůli pobytu v zahraničí dojít nemůžou. Paradoxně služba, která upozorňuje na konečnost lidského života, je jedna z těch, která tvoří jeho virtuální identitu nesmrtelnou v jeho smrtelném obrazu.

Závěr

„Když o ní nemluvíme, vzniká iluze, že nezemřeme.“ tak by se dalo charakterizovat postavení smrti nejen ve spojení s novými médii. Téma, nad kterým většina lidí nepřemýšlí ráda a přitom jedna z mála neměnných věcí na tomto světě.  Avšak tabuizování této tematiky vystavělo bez našeho vědomí zeď, která se kromě reálného života projevuje i v online prostředí. Virtuální identity, které si za pomoci internetové stopy vytváříme na cestě digitálním prostředím, totiž zatím nejsou koncipovány s předpokladem konečnosti. Spíše naopak. Internet jakožto extenze paměti se soustředí na věčné uchovávání informací, které bude možné vždy dohledat.

Virtuální identita je neusmrtitelná. Potvrzení tohoto předpokladu bylo vystavěno na argumentech propojující triádu nesmazatelnost – absence zapomínání – nesmrtelnost. Online prostředí totiž oplývá vlastnostmi, které ze své hypertextové podstaty nepodporují jakousi exspiraci dat. Navíc k této situaci přispívají sami uživatelé. Potřeba člověka něco po sobě zanechat, být zapamatován a být skrze ostatní poznán ať už v ideologickém, či reálném světle, ještě upevňuje primární charakter virtuálního prostředí. To je ale zahlcováno virtuálními identitami zesnulých, a nedá se říct, že vždy v podobě jakou by si sami za svého života představovali. To, co po nás zůstává, totiž není jen strnulým pasivním důkazem naší existence, ale interaktivní strukturou prolínající se do života jedinců, kteří své poslání na světě ještě nedokončili.

Virtuální identita byla v tomto článku definována jako soubor charakteristik denní digitální reprezentace, která v sobě zahrnuje veškeré znaky a specifika odkazující k jedné osobě. Tyto reprezentace jsou tvořeny digitální stopou, jež z části vzniká jako vědomý profil, a z části jako nevědomě zaznamenávaná trasa, tvarovaná za přispění ostatních uživatelů. Přestože drtivá většina lidí o této stopě ví, uživatelé si neuvědomují, že tato identita nezaniká společně s fyzickou smrtí. 

Z pozice jedince, který neignoruje neovlivnitelnost jeho internetové stopy (tedy identity) po smrti, byly představeny digitální testamenty, které převážně nabízejí úložiště dat s jejich následným doručením předdefinovaným dědicům, pro případ úmrtí, anebo možností odeslání posmrtných vzkazů za pomoci záhrobních messengerů. V rámci analýzy digitálního dědictví se navíc objevily i právní souvislosti, které ztěžují už tak dost komplikovanou situaci pozůstalých, při zpracování virtuálního vlastnictví zesnulého. Tato diplomová práce za přispění komparace se zahraniční praxí také potvrdila hypotézu, že v České republice nejsou na řešení digitální pozůstalosti technické ani právní podmínky, nicméně je zde nutné poznamenat, že celkově není tato problematika dostatečně zpracována ve většině zemí.

Když uživatel internetu zemře, je život jeho posmrtné virtuální identity z větší části na aktivitě pozůstalých. Blízkým se tak může podařit digitální stopu zesnulého eliminovat, ne však plně zničit. Ani deaktivace profilu (například na sociální síti Facebook) totiž neznamená vymizení jednou vložených informací z online prostředí, naopak, data jsou archivována pravděpodobně navěky. Dalo by se tedy říct, že virtuální identita je, alespoň prozatím, neusmrtitelná. Provázanost vztahů uživatelů internetu ani právní řád zatím nedovolují možnost, být ve virtuálním prostředí zapomenut. Přestože taková funkce virtuální identity je zvláště pro transhumanistické hnutí lákavou variantou posunu k techno-imortalismu, absence zapomínání nemá jen pozitivní konotace. Otázkou pro následující výzkumy zůstává další vývoj smrtelnosti virtuální identity a v závěru této práce nastíněné sdílení smutku ve virtuálním prostředí. 

Problematika posmrtné virtuální identity je tématem, které se dřív nebo později dotkne nás všech, jakožto uživatelů internetu. Pečovat o svoji digitální stopu a virtuální identitu by mělo být stejně přirozené, jako opatrovat tu vlastní. Předpokládat smrt virtuální by mělo být stejné jako předpokládat smrt fyzickou. Příprava digitálního dědictví, které se hromadí každým dnem, by se měla stát stejně zodpovědnou činností, jako pečlivé chystání reálného dědictví. Do té doby nezbývá, než se občas pozastavit nad tím, co všechno o nás můžou za pár desítek let „vygooglit“ naše pravnoučata.

{jacomment on}