Sidebar

17
po, pro

BLOGEE
Typography

Sexting je aktuálním společenským fenoménem, na nějž je třeba najít adekvátní odpověď. Ač v médiích je oblíbeným tématem, pozornosti odborné právní veřejnosti zatím uniká. Trend extingu je rozšířen zejména mezi teenagery, kteří si často plně neuvědomují rizika, včetně závažných trestněprávních sankcí, kterou s sebou takovéto chování potencionálně nese. 

 

Lidská sexualita je velice citlivé téma. Sexualita dětí je však tématem ještě citlivějším. Humbert Humbert, hlavní hrdina románu Lolita Vladimíra Nabokova, je hluboce šokován, když zjistí, že dvanáctiletá Lolita má již poměrně rozsáhlé sexuální zkušenosti, které získala během pobytu na dětském letním táboře.

Stejně jako Humbert Humbert dnešní společnost pracuje s romantizovaným ideálem dětské nevinnosti a je tak často bezradná tváří v tvář očividným projevům dětské sexuality. Dynamika překotného rozvoje moderních technologií a hypersexualizace společnosti celou problematiku ještě komplikují a stává se tak extrémně obtížné nalézt hranici mezi potřebou ochrany dětí a respektem k jejich autonomii a individualitě.

Právo jako prostředek této ochrany a předně jako uměle vytvořený soubor pravidel sloužících k regulaci chování vždy potřebuje určitou dobu, než zvládne adekvátně zareagovat na nově vzniklá rizika. V posledních několika letech se takových rizik objevila celá řada – zmínit je možné fenomény stalkingu, kyberšikany, revenge porn či sextingu.

Sexting, termín vzniklý spojením slov „sex“ a „texting“, je chápán jako praktika dětí či mladistvých spočívající ve vzájemném sdílení či posílání sexuálně explicitních snímků či videí, třebaže obecně můžeme pod tento termín zahrnout i další aktivity, jak bude blíže uvedeno v první kapitole této práce, která nabídne různé definice pojmu. Trend sextingu u mladistvých se těší velkému zájmu u médií – zejména v extrémních případech, kdy snímky uniklé na veřejnost vedou k šikaně či dokonce sebevraždě zobrazené osoby. U mladistvých se přitom jedná o velmi oblíbenou praktiku. Často si však vůbec neuvědomují, jak závažné důsledky svým počínáním riskují – od již zmiňované šikany, vydírání či obtěžování až po důsledky právní, kdy může být jednání mladistvého vyhodnoceno jako trestný čin šíření dětské pornografie a postihováno trestněprávními sankcemi. Odborné práce týkající se sextingu se většinou zaměřují dvěma směry. První směr se snaží nalézt přiměřenou odpověď na situaci, kdy dospívající rozšiřují svou vlastní autopornografii, zatímco druhý směr cílí zejména na ústavnost postihu sextingu podle zákonů proti šíření dětské pornografie.

Nicméně pravdou zůstává, že téma sextingu je v odborné právní literatuře značně opomíjeno a v současné době existuje pouze nevysoké množství článků zabývajících se tímto tématem.

Co je to vlastně sexting? Ani v angloamerickém prostředí, kde se jedná v poslední době o často skloňovaný pojem, dosud nenajdeme ustálenou definici.

Podle amerického Národního centra pro pohřešované a zneužívané děti (National Center for Missing and Exploited Children, dále jen „NCMEC“) se jedná o pojem odkazující k „praktikám mládeže zahrnujícím psaní sexuálně explicitních zpráv, zachycování sexuálně explicitních snímků sebe či někoho jiného ze skupiny svých vrstevníků a sdílení těchto snímků/zpráv se svými vrstevníky." Obdobná praxe se samozřejmě neobjevuje jen mezi mládeží. 

Z pohledu kolize s právními předpisy tato totiž připadá v úvahu v případech, kdy dochází k dotčení zájmů mládeže, na jejichž ochranu jsou kladeny vyšší zákonné požadavky.

Další, pravděpodobně nejčastěji citovanou, je definice pensylvánského soudu, který v rozsudku ve věci Miller v. Skumanick, sexting definoval jako „praktiky posílání či sdílení sexuálně podbízivých textových zpráv a snímků, zahrnujících nahé či polonahé fotografie, prostřednictvím mobilních telefonů nebo internetu.“5 Zmiňovaný rozsudek je považován za tzv. leading case v oblasti fenoménu sextingu, který před soudy otevřel diskuzi o dané problematice.

Ano, i Vaše dítě

Že se jedná o mezi mládeží velmi oblíbenou praktiku lze konstatovat na základě průzkumů provedených v minulých letech. Například výsledky průzkumu amerického Pew Research Centre, uveřejněné online 15. prosince 2009 se ještě nezdají tolik alarmující: podle těchto výsledků 4% teenagerů ve věku 12-17 let zaslalo sexuálně provokativní obrázky sebe samých někomu jinému skrze mobilní telefon, zatímco 15% jich takové obrázky od někoho, koho znají, obdrželo. Dostupné výsledky jiných průzkumů – ať již dřívějších či novějších – však již uvádí mnohem vyšší míru „zapojení“ mladistvých v tomto fenoménu, a to v průměru 20-24%. Tento rozdíl je dán tím, že průzkum Pew Research Centre se, na rozdíl od ostatních zmíněných, zaměřil pouze na mladistvé ve věkovém rozmezí 12-17 let a též se tázal pouze na sexuálně explicitní materiál zasílaný skrze mobilní telefony, přičemž sexting je stejně dobře možno provozovat prostřednictvím e-mailů či sdílení na sociálních sítích.

 

Tento fakt dobře ilustruje variabilitu možných situací, které mohou nastat. Pro srovnání například průzkum National Campaign to Prevent Teen and Unplanned Pregnancy z roku 2008 uvádí, že 20% teenagerů (ve věku 13-19 let) a 33% mladých dospělých (20-26 let) někdy zaslalo/sdílelo své nahé či polonahé snímky.

V novější studii z roku 2012, založené na analýze podkladů ze sedmi texaských středních škol, už je poté ve výsledcích uváděno, že z dotázaných 28% někdy zaslalo svůj nahý snímek další osobě prostřednictvím textové zprávy či emailu a 31% uvedlo, že o něco takového někoho požádali. Více než polovina dotázaných (57%) poté uvedlo, že o zaslání takovýchto snímků byli někdy požádáni.14 Vzhledem k stále se ještě rozšiřujícímu užívání sociálních sítí a obdobných způsobů komunikace, lze očekávat, že tendence výskytu fenoménu bude spíše vzestupná.

Co mladé lidi motivuje ke sdílení svých intimních snímků s někým druhým? I na tuto otázku se pokoušeli výše uvedené studie najít odpověď. Například výsledky studie společnosti Cox Communications uvádí jako nejčastější následující motivace k sextování: protože mě o to někdo požádal (43%), pro zábavu (43%), abych na někoho zapůsobil (21%), jelikož mi to zvedlo sebevědomí (18%), abych u někoho vyvolal touhu navázat intimní vztah (8%).

Průzkum Pew Research Centre na základě odpovědí ve své studii obecněji specifikuje tři nejčastější scénáře okolností, ve kterých k sextingu dochází, a to:

  1. mezi dvěma sexuálními partnery jako předehra či součást sexuální aktivity (odpovědi dotázaných typu: „Jo, posílám takové zprávy svému příteli. Každý to tak dělá.“ či „Ano, dělám to. Ale jen se svou přítelkyní, též jsme již sexuálně aktivní. Myslím, že o nic nejde.“ 

  2. mezi dvěma sexuálními partnery, kdy se však snímky dostanou i ke třetím osobám (například odpověď: „Jo, dostanu něco takového tak jednou do roka, od lidí, co to mají od přítelkyně… většinou tomu, kdo to posílá, to poslala jeho přítelkyně a on to pak poslal všem… není to zas takový problém a nestává se to moc často.“

  3. mezi dvěma osobami, z nichž by minimálně jedna ráda začala vztah (z odpovědi jedné starší středoškolačky: „Když o tebe má kluk zájem, pošle ti obrázek svých intimních partií či svůj nahý portrét.

Stává se to asi tak desetkrát do měsíce. Většinou jde o kluky, s kterými chodím nebo prostě někdo... kdo o tebe vážně stojí. Sama nejsem ten typ, co by takovéto snímky posílal, ale mám přátele, kteří to dělají.“ či odpověď: „Téměř vždy to posílá nezadaná holka nezadanému klukovi, Někdy se s tím obchoduje ve stylu „pošli mi své a já ti pošlu svoje“.“, nebo: „Ano, dostal jsem nějaké obrázky, které obsahovaly nahotu. Holky je občas posílají, i když ne moc často. Nevím, proč si myslí, že je to dobrý nápad, ale nehodlám jim v tom bránit. Občas někdo, kdo takový snímek dostane, jej pošle dál všem svým přátelům.“ 

Pro srovnání na úrovni Evropské Unie proběhl v roce 2011 průzkum s názvem EU Kids Online,20 který mapoval rizika a bezpečnost internetu z perspektivy evropských dětí na vzorku 25.142 dětí ve věku 9-16 let z 25 zemí Unie. Z výsledků průzkumu vyplynulo, že 15% dotázaných dětí dostalo sexuálně explicitní zprávu či snímek a 3% dotázaných přiznalo, že takový materiál někdy poslalo. Téměř čtvrtina z dětí, které odpověděli, že obdobný materiál někdy obdrželi, uvedla, že se tím cítila obtěžována, polovina z toho poměrně či velmi rozrušena. Z těch, kteří se cítili být sextingem obtěžováni, 40% uvedlo, že si osobu, od níž zprávu dostali „zablokovali“ anebo nechtěné zprávy se sexuálním obsahem smazali (38%). Ve většině případů to dle tázaných pomohlo vyřešení situace. Nejvyšší míra rizika byla zjištěna u dětí v Rumunsku, České republice a Norsku, těsně následované Francií, Estonskem a Litvou.

Na EU Kids Online navázal průzkum Net Children Go Mobile zpracovaný mezi lety 2013-14 na základě odpovědí 2,500 dotázaných dětí ve věku 9-16 let ze sedmi vybraných zemí Evropské unie.  Tento průzkum měl širší záběr a fenoménu sextingu se dotkl jen okrajově, avšak z jeho výsledků vyplynulo zajímavé zjištění, že ač v jiných oblastech rizikového chování mládeže v oblasti internetu (například kybešikana, navštěvování pro-anorektických stránek) byl zaznamenán procentuální nárůst, počet respondentů, kteří obdrželi sexuálně explicitní zprávu, se snížil z 15% v roce 2010 na 11%.

V roce 2012 zrealizoval rozsáhlý průzkum zaměřený na rizikové chování českých dětí v prostředí internetu (včetně sextingu) tým Centra prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci s firmou Seznam.cz. Výzkumným vzorkem bylo 21.372 dětí ve věku 11-17 let a z výsledků vyplynulo, že 7, 23 % dětí v roce 2012 umístilo svou „sexy“ fotografii nebo video, na které jsou úplně či částečně nazí na internet a 8, 99 % respondentů takovýto materiál přes internet/mobilní telefon poslalo.

Typy sextingu

Můžeme identifikovat dva typy sextingu, a to podle toho, zda osoba, která dotčený sexuálně explicitní materiál poskytuje další osobě, sama jejich objektem. Self-sextingem je myšlen sexting, kdy mladistvý posílá své vlastní snímky a naopak peer-sextingem zasílání snímků někoho jiného, nejčastěji někoho z vrstevníků. Oba typy se samozřejmě navzájem úzce prolínají a doplňují, kdy nejčastějším scénářem je právě situace, kdy osoba, která sexuálně explicitní snímky obdrží od jejich původce (například přítelkyně), poskytne na základě nejrůznějších motivací dalším osobám (například kamarádům).

V tomto kontextu je možné zmínit, že podle výsledků výše zmiňovaného Výzkum rizikového chování českých dětí v prostředí internetu 2013 Centra prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci na otázku:

„Umístil někdy tvůj internetový známý/kamarád na internet tvoji ‚sexy‘ fotografii nebo video, na kterých jsi částečně svlečený/á nebo úplně nahý/á?“

11,89 % dotázaných odpovědělo kladně. V případě selfsextingu je velmi záludné, že rozdíl mezi „obětí“ a „pachatelem“ je značně rozmazaný a případné použití trestněprávních prostředků nápravy, může vést k opravdu absurdně tíživým důsledkům.

Není pochyb o tom, že společnost by měla chránit mladistvé, jako ohroženou skupinu, do jisté míry „i před nimi samými“. Je však třeba poznamenat, že ač sexting jako takový je poměrně novým fenoménem, jak poznamenává novinářka Karina Bland v článku Seduced by „sexting“: „je důležité si uvědomit, že mladí lidé si pořizují sexuálně provokativní snímky již od dob Polaroidu.“

Rozdíl dnes je, že snímky mohou být produkovány, zprostředkovány, zkopírovány a znovu přeposlány díky prostředkům moderních technologií s minimálními obtížemi, a to bez souhlasu jejich subjektu či dokonce i bez jeho vědomí, a velice rychle se tak mohou šířit mezi početným publikem. Tím se však již dostáváme to oblasti peer-sextingu, který s sebou pro původní subjekt může nést závažné důsledky. Vynecháme-li prozatím důsledky právní, i důsledky sociální mohou mít pro původní subjekt devastující účinek. Vzniklé společenské stigma se projevuje v obtěžování, výsměchu anebo šikaně ze strany vrstevníků a v extrémních případech může vést následně i k sebevraždě, jak o tom vypovídá nejedna reálná kauza. Pro ilustraci je možné zmínit případ 18ti leté Jessicy Logan z amerického státu Ohio, která původně zaslala svůj nahý autoportrét svému tehdejšímu příteli. Ten však po jejich rozchodu, zmíněný snímek poskytl i dalším osobám, od kterých se snímek rozšířil po celé škole. Dívka byla od té doby vystavena obtěžování, urážkám a posměchu ze strany svých vrstevníků. Dle slov její matky, kamkoliv dívka přišla, všichni o fotce věděli a viděli ji. Dívka začala chodit za školu, vyhýbat se svým spolužákům a nakonec se oběsila ve svém pokoji.

Je třeba si též uvědomit, že ve chvíli, kdy se takovýto materiál dostane volně na internet, je již téměř nemožné jej dostat zpět. „Uploadování“ sexuálně explicitního materiálu v sobě tedy i skrývá nebezpečí, že jej může vidět potencionálně kdokoliv a kdykoliv se může znovu objevit. Komplikací se může stát například při hledání zaměstnání – není dnes už výjimkou, že zaměstnavatelé procházejí účty uchazečů o zaměstnání na sociálních sítích. Zde se již dostáváme do oblastí, kdy se společenská nebezpečnost sextingu netýká jen nezletilých, ale i dospělých osob. V souvislosti s peer-sextingem je možné připomenout další nový fenomén, který hýbe prozatím zvláště americkým tiskem, a to tzv. revenge porn. Jedná se o fenomén, jehož podstatou je sexuálně explicitní materiál původně poskytnutý konsenzuálně partnerovi, ale následně distribuovaný bez souhlasu původce. Typická je situace, kdy bývalý partner sdílí sexuálně laděné snímky své bývalé partnerky po rozchodu na pornografických stránkách, a to včetně jejího jména a kontaktů, takže bývalá partnerka se poté stává cílem sexuálního obtěžování ze strany anonymů či dokonce stalkingu. Neobvyklé nejsou ani případy, kdy bývalý partner takovéto snímky sdílí na stránkách partnerčina zaměstnavatele.

Původně byly osoby dopouštějící se tohoto jednání stíhány za trestný čin „konspirátorství“, ale poslední dobou jednotlivé státy hromadně přijímají specifickou legislativu mířící na tuto problematiku. Prvním z nich byla Kalifornie v říjnu 2013 a desítky dalších států jí následovaly.

SEXTING JAKO ŠÍŘENÍ DĚTSKÉ PORNOGRAFIE A OTÁZKA VYMEZENÍ „SEXUÁLNĚ EXPLICITNÍHO CHOVÁNÍ“

Sexting jako svébytný společenský fenomén není dosud téměř žádným právním řádem komplexně reflektován. Právo jako poměrně rigidní systém z dlouhodobého hlediska vždy potřebuje delší dobu k přizpůsobení se nově vznikajícím fenoménům a změnám, ke kterým dochází v dnešní přetechnizované společnosti stále překotněji. V případě sextingu však nelze aplikovat, že „co není zakázáno, je dovoleno“, jelikož žádné jednání neexistuje v právním vakuu a to, že nějaké specifické jednání není explicitně upraveno právní normou, neznamená, že svými znaky nemůže naplnit skutkovou podstatu normy jiné. Při zamyšlení se nad situací, kdy nezletilý jedinec šíří snímky obnažených částí svého těla volně mezi svými vrstevníky, asi většina dojde k názoru, že se jedná o rizikové chování, které by mělo být nějak regulováno. Použijeme-li však k regulaci zmíněného chování analogicky norem mířených původně na odlišné situace, může to vést k některým až absurdním a často vůči samotnému „pachateli“ velmi tvrdým důsledkům.

V kauzách sextingu se nejčastěji dostáváme, tam kde neexistuje specifická úprava mířící přímo na sexting, do střetu s právními normami mířícími proti šíření dětské pornografie. Šíření dětské pornografie je však podle amerického federálních i podle národních zákonů (stejně jako podle českého trestního práva) již značně závažný trestný čin. Federální zákony za takovouto trestnou činnost ukládají tresty odnětí svobody s minimální sazbou pět let (rozpětí trestné sazby je pět až dvacet let), případně povinnou registraci v seznamu sexuálních delikventů.

Známá je například kauza Phillipa Alperta z Floridy, který byl ve svých osmnácti letech odsouzen za šíření dětské pornografie za to, že jako sedmnáctiletý rozeslal nahý snímek své šestnáctileté bývalé přítelkyně všem jejím e-mailovým kontaktům. Alpert byl odsouzen k pěti letům odnětí svobody podmíněně (probace) a též se musel registrovat jako sexuální delikvent, byl vyloučen z vysoké školy a nemůže sehnat práci. Patrick Artur, právník z Philadelphie, který zastupoval více než 80 mladistvých v kauzách zahrnujících sexting, výstižně shrnul podstatu problému, v němž identifikoval účel, s kterým byly federální i národní zákony mířící proti šíření dětské pornografie vytvářeny – tedy jako ochranu dětí před obtěžováním „oplzlými starci v pršipláštích“. Sexting je však specifický právě tím, že zde je pachatelem velice často oběť sama a tak zákony psané původně na její ochranu, postihnou ji samu.

Situace, ve kterých k sextingu dochází, mají mnoho podob a v závislosti na konkrétní situaci je i aplikace zákonů proti dětské pornografii více či méně odůvodnitelná. V následujících podkapitolách ilustrujeme aplikaci zmíněných norem na modelové scénáře podle povahy sdílených snímků (respektive závažnosti jejich obsahu) – tedy snímky obsahující nahotu a sexuálně explicitní chování , snímky obsahující nahotu, ale už nikoliv sexuálně explicitní chování a snímky neobsahující ani nahotu ani sexuálně explicitní chování.

Snímky obsahující nahotu a sexuálně explicitní chování

V roce 2009 byl ve státě Vermont na základě aplikace zákonů proti šíření dětské pornografie odsouzen ke dvěma letům vězení Isaac Owusu, který ve svých sedmnácti letech přesvědčil dvě mladší dívky, aby pořídili fotografické a audiovizuální záznamy toho, jak se spolu oddávají různým sexuálním aktivitám; a výsledky mu poté zaslaly.  Rozsudek byl nakonec snížen na 90 dní, i v souvislosti s tím, že nedlouho po otevření kauzy, byly ve Vermontu přijaty zákony dekriminalizující sexting. 

V daném případě by však mohla být ze strany Isaaca Owusu naplněna i skutková podstata dalšího trestného činu podle federálního práva, a to sexuálního vykořisťování nezletilého (sexual exploitation of a minor), který postihuje chování, kdy pachatel přiměje nezletilého k sexuálně explicitní aktivitě za účelem „zachycení takovéto aktivity“ s tím, že pachatel si „je vědom či má veškeré důvody předpokládat, že takovéto zachycení bude přeposláno či šířeno dále, a to libovolnými vnitrostátními či mezinárodními prostředky.“

Za páchání tohoto trestného činu ukládá trestní zákoník peněžní pokutu a trest odnětí svobody od patnácti do třiceti let. K tomu všemu navíc přistupuje povinnost registrace těch, kteří se dopustili trestněprávních deliktů vůči mladistvým, do speciálního registru sexuálních delikventů. Vzhledem k okolnostem daného případu, zejména věku zúčastněných a konsenzuální povaze celé záležitosti, mají sice zúčastnění šanci docílit snížení trestu skrze institut dohody o vině a trestu, k čemuž v daném případě také došlo. Dohoda o vině a trestu však podléhá schválení soudu, závisí tedy na uvážení soudce, který je podle zákonné úpravy oprávněn takovou dohodu neschválit.

Snímky obsahující nahotu, ale už nikoliv sexuálně explicitní chování

V případu United States v. Dost šlo o projednávání případu, kdy byli zadrženi dva muži, u kterých byly nalezeny fotografie nahé čtrnáctileté dívky v různých erotických pozicích a také fotografie nahé desetileté dívky na pláži.

Nejde tedy o případ sextingu. Jelikož se ale jedná o určující případ v oblasti judikatury zabývající se šířením dětské pornografie, považuji za podstatné zde jeho závěry uvést, aby bylo možno s nimi dále pracovat v navazujících kapitolách.

Výše zmíněné znění ustanovení § 2252 Federálního trestního zákoníku považuje za trestný čin šíření dětské pornografie vědomě obdržet či šířit vizuální zobrazení zahrnující nezletilého věnujícího se sexuálně explicitní aktivitě. Situace se tedy zde komplikuje potřebou vymezení „sexuálně explicitního chování“. Zatímco v předchozím případě Isaaca Owusu nebylo pochyb o charakteru zobrazení dvou nezletilých dívek věnujících se sexuálním hrám, v případě portrétů nahých dívek v kauze Dost začíná být otázka v tomto ohledu komplikovanější. Zákonná definice sexuálně explicitního chování označuje za takové chování i „lascivní expozici genitálií či pubické oblasti jakékoliv osoby.“

Rozhodující soud v kauze Dost stanovil šestistupňový test, jehož aplikací má být zjištěno, zda se v projednávané otázce jedná o sexuálně explicitní chování, a to zejména s ohledem na to, že zobrazovaným subjektem je dítě. Jedná se o následující faktory:

1) zda ústředním bodem zobrazení je zobrazení genitálií či pubické oblasti dítěte

2) zda prostředí, v němž se zobrazovaná scéna nachází, je sexuálně podbízivé, či se jedná o místa či pozice běžně spojované se sexuální aktivitou

3) zda je dítě zobrazované v nepřirozené či nevhodné poloze s ohledem na jeho věk

4) zda dítě je oblečené, polosvlečené či celé nahé

5) zda zobrazení vzbuzuje představu podbízivosti nebo nabídky k sexuálním aktivitám

6) zda zobrazení směřuje k vyvolání sexuální odpovědi od diváka.

Nad rámec těchto šesti faktorů je však také třeba vždy vzít v úvahu okolnosti konkrétního případu, jak soud sám poznamenal. Tento šestistupňový test byl posléze aplikován v celé řadě dalších kauz napříč celou zemí jako tzv. Dost factors.

O tom, zda k naplnění uvedených faktorů došlo, rozhodují soud či porota podle okolností jednotlivých případů, jak bylo poznamenáno výše, avšak k tomu, aby nějaké chování bylo posuzováno jako „lascivní expozici genitálií či pubické oblasti jakékoliv osoby,“ nemusí dojít ke kumulativnímu naplnění všech znaků testu. V případě Dost soud, na základě aplikace svého šestistupňového testu, dospěl k závěru, že se jednalo zobrazení sexuálně explicitní chování ve smyslu ustanovení § 2256 Federálního trestního zákoníku, a to zejména díky některým neobvyklým pózám, které dívky na fotografiích zaujímaly (bod 3).V souvislosti s tím například celá řada soudů, včetně Odvolacího soudu pro osmý okruh, judikovala, že vyobrazení dívčího hrudníku či hýždí u obou pohlaví nespadají pod zákaz podle ustanovení § 2251 (a) Federálního trestního zákoníku (sexuální vykořisťování mladistvých). Dost factors test má však mezi odborníky i řadu odpůrců, volajících po vymezení nového přístupu k problematice dětské pornografie, přičemž test je kritizován zejména za používání vágních pojmů, které často vedou k dezinterpretaci při použití dalšími soudy a zejména pro údajnou sexualizaci dětí.

Snímky neobsahující nahotu ani sexuálně explicitní chování

V dříve zmiňovaném případu Miller v. Skumanick nešlo o zobrazení skutečné sexuální aktivity ani genitálií nezletilých (na odvážnějším snímku byla dívka s ručníkem omotaným pod obnaženou hrudí), pouze dívek v dle slov státního zástupce „velmi provokativních pózách“ (jednalo se o dvě třináctileté dívky pózující v podprsenkách, přičemž jedna telefonovala, zatímco druhá ukazovala gesto „peace“).

Vyvstává zde tedy otázka, zda i šíření takovýchto snímků, které neobsahují vyobrazení nahoty, může založit trestní odpovědnost podle zákona proti šíření dětské pornografie.

Klíčovým rozsudkem v této otázce je případ United States v. Knox (dále v textu též jen „případ Knox“). V daném případě byl obžalovaný Stephen A. Knox, již jednou odsouzený za přijímání dětské pornografie skrze mail, obviněn z trestného činu šíření dětské pornografie na základě zadržení dvou jím odeslaných zásilek a následně provedené domovní prohlídky, přičemž jak v zásilkách, tak při domovní prohlídce byly zadrženy videokazety, na kterých byly zachyceny dívky ve věku 10 až 17 let provokativně pózující pro kameru.

Specifikem tohoto případu je, že genitálie vyobrazených dívek byly vždy nějakým způsobem zakryty (spodním prádlem, plavkami,…) a spornou otázkou, která zde vyvstala tedy bylo, zda takovéto vyobrazení je možno považovat za „lascivní expozici genitálií či pubické oblasti“ ve smyslu ustanovení § 2256 odst. 2 Federálního trestního zákoníku. Pensylvánský soud v prvním kole rozhodl, že i zobrazování zakrytých dotčených oblastí může být považováno za „lascivní expozici genitálií či pubické oblasti“ ve smyslu výše zmíněného ustanovení.  Federální Nejvyšší soud však k odvolání žalovaného rozsudek vrátil s tím, že je třeba vzít v úvahu nový oficiální postoj vlády, podle kterého prvky zobrazení genitálií či pubické oblasti pro oblast trestního práva představují „jak to, že vyobrazení cílí na dotčené tělesné části, ale i že tyto části jsou nějaký způsobem viditelné (visible or discernible in some fashion).“

Pensylvánský soud však v novém projednání případu dospěl k stejnému závěru jako v prvním kole – že i vyobrazení zakrytých dotčených oblastí může naplnit znění ustanovení § 2256 odst. 2 Federálního trestního zákoníku.

Východiskem soudu se stala interpretace pojmu „lascivní expozice (lascivious exhibition).“ Soud vyšel z definic pojmů „exhibition“ a „lascivious“ uvedených v Black’s Law Dictionary a ve výsledku pojem lascivní expozice ve smyslu výše citovaného ustanovení definoval jako „vyobrazení zobrazující přímo či jiným způsobem přitahující pozornost ke genitáliím či pubické oblasti dítěte s účelem podnítit sexuální touhu či stimulaci v divákovi.”

Soud v dané věci zmínil i návaznost na případ Dost (zejména v souvislosti s tím, že dívky na dotčených videokazetách v případu Knox byly zachyceny v „nepřirozených pozicích“) a odmítl argument oficiálním postojem vlády s tím, že ze zákonné definice nijak nevyplývá, že by pro její naplnění bylo třeba, aby genitálie či pubická oblast dítěte byla na vyobrazeních viditelná či jasně rozeznatelná.

Vraťme se nyní ještě jednou k případu Miller v. Skumanick. Pokud bychom na skutkové okolnosti tohoto případu aplikovali tzv. Knox test, tedy použili definici lascivní expozice, kterou dovodil soud v případu Knox, došli bychom patrně k rozdílným výsledkům, než tomu bylo v případě Knox. Ani jedna z fotografií v případu Miller v. Skumanick, dle jejich dostupného popisu (dívky v podprsenkách a dívka s ručníkem okolo těla), by s nejvyšší pravděpodobností nemohla být považována za „vyobrazení zobrazující přímo či jiným způsobem přitahující pozornost ke genitáliím či pubické oblasti dítěte s účelem podnítit sexuální touhu či stimulaci v divákovi“, jak jej definoval pensylvánský soud v případě Knox a tím pádem by takovéto fotografie neměly zakládat možnost postihu podle zákonů proti šíření dětské pornografie.85 K obdobnému závěru bychom dospěli i aplikací šestistupňového testu z případu Dost (Dost factors): oblast genitálií nebyla v ohnisku žádného ze zobrazení a dívky se nenacházeli v prostředí spojovaném se sexuální aktivitou.

Dívky na fotografiích byly též alespoň částečně oblečené a zobrazení můžeme podle popisu s nejvyšší pravděpodobností identifikovat jako nevzbuzující představu nabídky k sexuálním aktivitám či k vyvolání sexuální odpovědi od diváka.

Spornou by se teoreticky mohla stát otázka, zda nebyly dívky zachyceny v „nepřirozených či nevhodných pozicích s ohledem na jejich věk.“ Vzhledem k výše uvedenému popisu fotografií je toto konstatování spíše nepravděpodobné. Jisté to však není. Jak vyplynulo z analýzy případu Miller v. Skumanick, pensylvánský soud v třetím kole projednávání případu se nakonec k otázce, zda dotčené snímky jako takové bylo možno ve smyslu dotčených ustanovení považovat za dětskou pornografii, nevyjádřil a místo toho své rozhodnutí opřel o konstatování, že se nepodařilo prokázat, že by obžalované měly kdy snímky ve svém držení či je jakkoliv distribuovali dál.

Tato otázka tedy zůstává v teoretické rovině, třebaže pravděpodobnost posouzen dotčeného materiálu jako dětské pornografie se zdá z výše uvedených důvodů nepříliš vysoká. Celá problematika by se mohla ještě zkomplikovat v případě, když by se případ objevil před soudem, jehož národní legislativa zahrnuje do své definice dětské pornografie též zobrazení ženského poprsí.

Zásadní zde však zůstává problém toho, že mladiství jsou zde stíháni na základě zákonů vytvořených na jejich ochranu.

Sexting vs. „self-produced child pornography“

Někteří autoři pro účely svých článků pracují s pojmem „self-produced child pornography“ místo s pojmem sexting. Vychází z toho, že většina případů, kdy se sexting diskutuje z legislativního hlediska, jsou případy, kdy je posuzován jako dětská pornografie.

Použití termínu dětské autopornografie má poté odlišit případy, kdy širší pojem sextingu zahrnuje i situace, které se pod dětskou pornografii zahrnout nedají – například sexuálně explicitní textové zprávy, které neobsahují žádné audiovizuální zobrazení či zobrazení ženského poprsí, které dle federální legislativy, i legislativy většiny států, nenaplní znaky dětské pornografie.

Profesorka Mary Leary pojem předmětu dětské autopornografie vymezuje jako materiál, který splňuje zákonnou definici dětské pornografie a jeho původcem je nezletilí bez jakéhokoliv přispění dospělé osoby.

Pro potřeby právních analýz by bylo účelnější pracovat s přesně vymezeným pojmem dětské autopornografie, ale jelikož předmětem této práce jsou i případy, kdy je sexting posuzován v souvislosti i s jinými předpisy než jsou zákony týkající se dětské pornografie, bude i nadále používán termín sexting.

NÁVRHY ŘEŠENÍ

Po všem, co bylo uvedeno v předchozích kapitolách, bychom si měli položit otázku, zda by problematika sextingu měla být vůbec upravena právem. Někteří autoři zastávají názor, že se jedná o čistě sociální otázku, do které by právo nemělo svými sankcemi zasahovat. Avšak i ti, kteří jsou přesvědčeni o potřebnosti právní reflexe dané problematiky, se neshodují v názorech, jak by taková reflexe měla vypadat. Někteří navrhují řešení formou novelizace zákonů a zavedením různých druhů výjimek, které by měly zabránit absurdním důsledkům zmíněným v předcházejících kapitolách (jedná se například o tzv. Romeo a Julie výjimky, jiní zase upřednostňují úpravu přijetím nové samostatné sextingové legislativy. 

Je třeba fenomén sextingu vůbec regulovat právem?

Jako východisko dalších analýz, je však třeba nejdříve zodpovědět otázku, zda je vůbec třeba, aby fenomén sextingu byl reflektován právem (a nikoliv např. jen společností a jejími sankcemi, jak navrhují někteří komentátoři).

Argument první: Nejedná se o jev, který by se vyskytoval dost často na to, aby bylo třeba jeho právní regulace

Vzhledem k stále větší dostupnosti a rozšířenosti moderních technologií a sociálních sítí, umožňujících snadné zachycení a dálkový přenos dotčeného materiálu, lze do budoucna očekávat ještě častější výskyt jevu spíše než jeho stagnaci. Navíc si nelze nepovšimnout, že v legislativní praxi často dochází k úpravě i méně častých fenoménů.

Argument druhý: Následky sextingu nejsou natolik závažné, aby vyžadovaly právní regulaci

K dispozici nejsou ucelené studie, které by mapovali dopad sextingu na jeho účastníky. Můžeme však vyjít z porovnání s případy dětské pornografie, kdy někteří komentátoři vyzdvihují, že následky, které na „oběti“ zanechá pořízení materiálu dětské pornografie, často vytvořené pod nátlakem a spojeném se sexuálním zneužitím, zdaleka předčí dopady, jaké má dobrovolné pořízení materiálu se sexuální tématikou dobrovolně.

Toto pojetí ovšem opomíjí případy, kdy dojde k produkci dětské pornografie se souhlasem nezletilého a bez použití sexuálního fyzického násilí, které samo o sobě není podstatnou náležitostí skutkové podstaty trestného činu šíření dětské pornografie. Například v kauze State v. Senters byl za šíření dětské pornografie odsouzen osmadvacetiletý učitel, který pořídil videonahrávku sexuálních aktivit, které provozoval se svou sedmnáctiletou studentkou, která byla jeho milenkou a s pořízením nahrávky souhlasila. Případ se odehrál ve státě Nebraska, který je jedním z příkladů států, kde v sedmnácti letech je možné legálně provozovat sex, avšak podle zákonů proti dětské pornografii je stíháno pořízení materiálu zahrnujícího sexuálně explicitní chování osoby mladší osmnácti let.

Neobstál ani argument, že se jednalo o nahrávku pořízenou pouze pro soukromé účely. Soud uvedl, že: „Dokonce i v případech, kdy dojde k pořízení nahrávky intimního aktu s tím, že bude uchována v tajnosti, existuje stále nebezpečí, že se nahrávka nakonec dostane do veřejné sféry a bude strašit nezletilého účastníka po zbytek jeho či jejího života. Je rozumné se domnívat, že osoby ve svých 16 či 17 letech, ačkoliv již dost staré na navázání sexuálních známostí, nemohou plně ocenit, že dnes pořízená nahrávka soukromého intimního momentu, by se zítra stala hitem internetu.“

Soud zde vyzdvihuje potřebu ochrany dítěte před poškozením pověsti, které by dítě utrpělo, kdyby se nahrávka dostala do distribuce. Takováto újma na pověsti, stejně jako emoční újma, kterou může nezletilý v takovém případě utrpět, by neměla být opomíjena jako něco nepodstatného. Dostanou-li se nahrávky, snímky či jiný materiál, který byl předmětem sextingu, mezi širokou veřejnost, pocity úzkosti, strachu, lítosti a ponížení, kterými zobrazený nezletilý trpí, jsou shodné s těmi, kterými v takovém případě trpí nezletilí, který se stal obětí dětské pornografie.160 Že se nejedná o triviální záležitost, dokazuje i řada mediálně oblíbených příběhů, kdy únik některého z výše zmíněných materiálů vedl často k sociální selekci, šikaně a případně v důsledku i sebevraždě mladistvého, který často byl sám prvotním původcem.

Již byl například uveden ilustrační případ 18leté Jessicy Logan ze státu Ohio, jejíž bývalý přítel po rozchodu rozšířil její nahou fotografii, kterou  původně sama zaslala. Dívka se následně stala ve škole obětí šikany, cožpsychicky neunesla, začala chodit za školu a nakonec spáchala sebevraždu.

Stejně jako je mylné předpokládat, že použití fyzického sexuálního násilí je nutné k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu šíření dětské pornografie, je stejně mylné předpokládat, že všechny případy sextingu jsou postavené vždy na dobrovolném jednání.162 Podle výsledků průzkumu The National Campaign to Prevent Teen & Unplanned Pregnancy z roku 2008 v otázce, proč posílají či sdílejí sexuálně podbízivý materiál, 51% dívek odpovědělo, že důvodem pro poslání sexy obrázků či zpráv byl nátlak ze strany muže, zatímco 18% chlapců uvedlo jako důvod přinucení ze strany ženy. 23 % dívek a 24 % chlapců poté uvedlo jako příčinu nátlak ze strany přátel.

Argument třetí: Sexting je moderní formou flirtování a je projevem naší sexem přesycené společnosti

To, že někteří mladí lidé provozují sexting jako formu flirtování, nesnižuje potencionální nebezpečnost jeho dopadů. Pro období dospívání je obecně typický sklon k rizikovému chování, kdy výhody jsou ceněny výše než nebezpečí a dlouhodobé důsledky jsou podceňovány či ignorovány.

S překotným rozvojem moderních technologií a možnostmi internetu jsou navíc příležitosti k rizikovému chování, stejně jako jeho potenciální následný dopad, širší než kdy jindy. Není pochyb o tom, že žijeme v sexem přesycené společnosti. Jak ale uvedl Nejvyšší soud Spojených států amerických v případu New York v. Ferber, není „realistické srovnávat tolerantnost společnosti vůči sexuálně orientovanému materiálu s přípustným rozsahem legislativy, jejímž cílem je ochrana dětí před sexuálním vykořisťováním.“

Trvalý zájem společnosti na ochraně „pořádku a morálky“ vedl Nejvyšší soud v minulosti k rozhodnutím, na základě kterých bylo například shledáno, že obscenita nespadá pod ochranu Prvního Dodatku, stejně jako pod ni nespadá dětská pornografie. Zmíněné rozsudky pochází z let 1942 a 1982, přičemž od té doby došlo k mnoha společenským změnám a posunu v chápání řady otázek a společnost se stala ještě více sexuálně přesycenou.

Přesto lze konstatovat, že v otázce dětské pornografie zůstává přístup stejně striktně odmítavý, jak lze mimo jiné dovodit z celé řady případů zmíněných v přecházejících kapitolách.

Argument čtvrtý: Správnou odpovědí na sexting je patřičná disciplína a dohled ze strany rodičů a škol

Případy typu Phillipa Alperta či Miller v. Skumanick, kdy sexting vyústil v absurdně tvrdé důsledky pro zúčastněné nezletilé, mohou vést k myšlence, že se jedná primárně o sociální problém, který by se měl řešit spíše cestou vzdělání a zapojení společnosti než trestním stíháním. Není sporu o tom, že vzdělání rodičů a učitelů o tom, co fenomén sextingu vlastně znamená a jak rozšířený je, by výrazně přispělo k prevenci tohoto rizikového chování.

V průzkumu časopisu Family Circle v roce 2009 45 % dotázaných nezletilých přiznalo, že pomocí svého telefonu posílá provokativní snímky či zprávy, zatímco 78 % rodičů bylo přesvědčeno, že jejich dítě nikdy „nesextovalo“. Avšak spoléhat pouze na angažovanost rodičů a škol bez jakéhokoli doplnění v podobě odpovídající právní úpravy, se zdá značně rizikové. Takový přístup klade nepřiměřeně velké požadavky na možnosti rodičů i učitelů, kteří by měli neustále monitorovat nezletilé při užívání početných prostředků komunikace, které dnešní moderní doba nabízí.

SEXTING V ČESKÉ REPUBLICE

Trend sextingu se nevyhnul ani České republice. V podmínkách českého právního řádu se však tato problematika pozornosti odborné veřejnosti i vyšších soudů dosud úspěšně vyhnula. Přitom již v roce 2012 podle výzkumu Centra prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci 7,23 % z dotázaných dětí ve věku 11-17 let umístilo autopornografický materiál na internet a 8,99 % takovýto materiál přes internet/mobilní telefon poslalo.

Vzhledem k rozvoji moderních technologií lze očekávat, že do dnešního dne se čísla uvedená v průzkumu ještě zvýšila. Vedle výzkumů výskytu je pro ilustraci možné uvést případ z Měřína, kde v roce 2008 nezletilá žákyně deváté třídy poslala svému kamarádovi, který se jí pravděpodobně líbil, několik svých autopornografických snímků. Chlapec si je však nenechal pro sebe a snímky se brzy začaly šířit mezi spolužáky a vrstevníky obou nezletilých. Nakonec se dostaly i k vedení školy, které na případ upozornilo Policii ČR. Šíření pornografických snímků osoby mladší 18 let bylo podle tehdy platného trestního zákona považováno za trestný čin šíření dětské pornografie (resp. slovy zákona šíření pornografického díla, které zobrazuje dítě), za nějž hrozil trest odnětí svobody až na tři roky. V daném případě byli nakonec žáci zapojení do šíření snímku potrestáni jako mladiství pachatelé trestem veřejně prospěšných prací.

Sexting a § 192 trestního zákoníku

V současné době je trestný čin šíření dětské pornografie upraven v § 192 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník), který jednak stanoví, že: 

„Kdo přechovává fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem, bude potrestán odnětím svobody až na dva roky.“

A dále:

„Kdo vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, činí veřejně přístupným, zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří fotografické, filmové, počítačové, elektronické nebo jiné pornografické dílo, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě nebo osobu, jež se jeví být dítětem, anebo kdo kořistí z takového pornografického díla, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty.“

Dítětem je pro potřeby zákona myšlena osoba mladší osmnácti let. V samotném trestním zákoníku, ani jiném vnitrostátním platném právním předpisu, definici pornografie, resp. pornografického díla, nenalezneme. Avšak podle všeobecně respektovaného výkladu tohoto pojmu, který přebírá i judikatura, se za něj považuje dílo, které „zvláště intenzívním a vtíravým způsobem zasahuje a podněcuje sexuální pud, přičemž současně překračuje uznávané morální normy příslušné společnosti, čímž u většiny jejich členů vzbuzuje stud.“ Specificky je pak nutno podle názoru Nejvyššího soudu přistoupit k dětské pornografii, protože takováto prezentace dítěte nižšího věku, u normálního jedince obyčejně nevede k sexuálním asociacím.

Za dílo dětské pornografie lze pokládat např. snímky obnažených dětí v polohách vyzývavě předvádějících jejich pohlavní orgány za účelem sexuálního uspokojení, dále pak snímky zachycující polohy skutečného či předstíraného sexuálního styku s nimi, popř. i jiné obdobně sexuálně dráždivé snímky dětí.

Obdobně specifikuje dětskou pornografii i čl. 2 písm. c) Opčního protokolu k Úmluvě o právech dítěte týkajícího se prodeje dětí, dětské prostituce a dětské pornografie, podle kterého se „dětskou pornografií se rozumí jakékoli zobrazování dítěte libovolnými prostředky při skutečných nebo předstíraných zřejmých sexuálních aktivitách či jakékoli zobrazování pohlavních orgánů dítěte k primárně sexuálním účelům.“

Předmětem ochrany v případě trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií je zájem společnosti na ochraně mravního vývoje dětí a ochraně před jejich sexuálním zneužíváním. Toto východisko se zdá shodným s pojetím, které převládá ve výše analyzované americké úpravě, a proto je možné obecně předpokládat podobné uvažování soudů při projednávání případů souvisejících se sextingem.

Virtuální dětská pornografie

Zajímavá je též otázka přístupu k tzv. virtuální dětské pornografii, tedy pornografii, která nezobrazuje skutečné děti, ale modely vytvořené pomocí počítačové techniky. Zatímco Nejvyšší soud Spojených států ve věci Ashcroft v. Free Speech Coalition judikoval ve prospěch virtuální dětské pornografie, jelikož virtuální dětské pornografie nezaznamenává žádný trestný čin a při jeho výrobě nevznikají žádné oběti,221 v podmínkách českého právního řádu byl však zvolen přístup odlišný. Výše citovaný § 192 trestního zákoníku byl do své současné podoby novelizován zákonem č. 330/2011 Sb., a to tak, že za dětskou pornografii je považováno i dílo zobrazující „osobu, která se jeví být dítětem."

Jedná se o implementaci rámcového rozhodnutí Rady EU 2004/68/SVV ze dne 22. 12. 2003 o boji proti pohlavnímu vykořisťování dětí a dětské pornografii, které výslovně označuje za dětskou pornografii i pornografický materiál, který zobrazuje realistické znázornění neexistujícího dítěte, které se aktivně nebo pasivně účastní jednoznačně sexuálního jednání, a to včetně dráždivého vystavování přirození nebo ohanbí. Z uvedeného tedy vyplývá, že podle unijního, a potažmo i českého práva, je přechovávání či produkce i virtuální dětská pornografie způsobilé založit trestněprávní odpovědnost.

Ústavní rovina sextingu v ČR

V českých podmínkách se problematika sextingu k Ústavnímu soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) dosud nedostala. Jak by se tento soud k posouzení ústavněprávních aspektů sextingu postavil, zůstává tedy pouze v rovině teoretických úvah. Obecně, i v návaznosti na americkou zkušenost, je třeba vzít v úvahu zejména aspekt svobody projevu, práva na soukromí a práva na rodinný život.

V roce 2004 řešil Ústavní soud ústavní stížnost, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku, kterým byl odsouzen za trestný čin ohrožování mravnosti podle ustanovení § 205 odst. 1 starého trestního zákona. K naplnění skutkové podstaty trestného činu mělo dojít tak, že stěžovatel jako jednatel společnosti R-E, s. r. o. vyráběl, rozšiřoval, uváděl do oběhu a činil veřejně přístupnými na území České republiky i v zahraničí, pornografická díla  jejichž obsahem bylo především trestání mladých dívek oblečenými muži, v jednom případě ženou, kteří poškozené s obnaženými genitáliemi a prsy za použití různých pomůcek bili přes hýždě takovým způsobem, že to vyvolávalo krvavé šrámy, zhmoždění, bolest, která se projevuje z reakcí dívek mimikou i křikem, což podle znalce mělo uspokojovat potřeby patologické formy sexuality sexuálních deviantů. Vedle práva na spravedlivý proces a práva na svobodu umělecké tvorby, namítal stěžovatel porušení svého základního práva na svobodu projevu a na informace, na vyjadřování svých názorů slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i na svobodné vyhledávání, přijímání a rozšiřování idejí a informací bez ohledu na hranice státu a při nepřípustnosti cenzury, zakotveného v čl. 17 odst. 1 - 3 Listiny. Stěžovatel měl za to, že byl postižen za to, že se veřejně přihlásil k sexuální minoritě a otevřeně prezentoval své sexuální postoje.

Ústavní soud dal stěžovateli za pravdu, že výrobou, rozšiřováním a zpřístupňováním dotčených videokazet realizoval svou svobodu projevu, zároveň však upozorňuje na limity této svobody, kterou právní úprava předvídá. Konstatuje, že odsouzení stěžovatele bylo zamýšleno k ochraně morálky, jelikož předmětné videokazety znázorňovaly násilí na ženách spojené s neúctou k nim a jejich ponižováním. V souvislosti s čl. 10 Úmluvy Ústavní soud též uvádí, že ač není možné v právních řádech smluvních vymezit jednotné evropské pojetí morálky, existují pravidla chování, která jsou platná a neměnná po staletí. Lze nicméně očekávat, že určité názory se čas od času a místo od místa mění, a to zejména v naší době, charakterizované značným stupněm liberalizace názorů.

Je však úkolem právě obecných soudů v takovýchto případech určily přesný obsah těchto požadavků, stejně jako "nezbytnost", "omezení" nebo "sankce" zamýšlené k vyhovění těmto požadavkům. Ústavní soud v uvedeném nálezu vychází z rozhodnutí ESLP ve věci Müller v Švýcarsko z roku 1988. V tomto rozhodnutí ESLP rozhodl v neprospěch stěžovatele, který namítal porušení svých práv čl. 10 Úmluvy, když byl odsouzen v trestním řízení v důsledku veřejného zpřístupňování svých malířských děl, která zobrazovala homosexuální a surové sexuální aktivity, a to bez jakéhokoliv omezení, takže byla dobře přístupná též mladistvým.

Rozhodnutí ESLP ve věci Müller v Švýcarsko i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 06/03 se primárně vztahují k dílům, které stěžovatelé označovali za „umělecké.“ Jak však uvedl Ústavní soud, zda se jedná o umělecké dílo, je v dané otázce irelevantní, jelikož ani umělci nejsou imunní vůči zákonným omezením svobody projevu uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Pro posouzení je zásadní obsah díla a jak vyplynulo z uvedených rozhodnutí, ochrana morálky může být silným argumentem proti pornografickým dílům s „hraniční“ sexuální tématikou. Za situace, kdy byla pro svůj rozpor s morálkou z dosahu ochrany svobody projevu vyloučena pornografická díla zobrazující jisté extrémní sadomasochistické praktiky, lze s nejvyšší pravděpodobností očekávat, že dětská pornografie by z ní byla vyloučena též. Jak by se však soudy postavily k případům, kdy autory této pornografie jsou často dětské „oběti“ sami, zůstává nejisté.

Na okraj je dále možné zmínit, že ESLP zároveň judikoval, že svoboda projevu se vztahuje i na informace či ideje, které „urážejí, šokují a zneklidňují.“ Z tohoto rozhodnutí je možné usuzovat, že obecně je možné sexualizovaný materiál zahrnout pod ochranu čl. 10 Úmluvy. ESLP tak zde zvolil odlišný přístup než NS US, který rozhodl, že určitý materiál je vyloučen z ochrany svobody slova. Oproti tomu ESLP volí přístup, kdy deklaruje, že ač určitý materiál pod ochranu svobody slova spadá, v ospravedlnitelných

Právo na soukromí a rodinný život

Právo na soukromí a právo na rodinný život jsou druhem osobnostních práv. Ochrana před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života je zakotvena v čl. 10 odst. 2 Listiny 237 a čl. 8 Úmluvy.238 Ochrana soukromí a rodinného života je sama o sobě velmi širokým právem. Jako vždy záleží primárně na konkrétních okolnostech případu, ale pro potřeby případů zahrnujících sexting se nejvíce ohroženými zdají právo na rozhodování o vlastním sexuálním životě, případně právo rodičů na výchovu svých dětí, jako složky dotčených práv. Čl. 8 obdobně jako čl. 10 Úmluvy obsahuje možnost omezení v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti. Evropský soud pro lidská práva také ve své judikatuře ve značné míře v otázkách čl. 8 využívá doktríny „margin of appreciation“, kterou se vymezuje vůči zásahům do určitých otázek, které ponechává ve volné dispozici států. Tato koncepce vychází z premisy neexistence „jednotného evropského konceptu morálky“, jak byla formulována v rozhodnutí ve věci Handyside v Spojené království.239 Ve věci Norris v Irsko však ESLP judikoval, že doktrína volného uvážení států není absolutní a je třeba zasáhnout v případech, kdy je někdo na základě projevu své sexuální identity diskriminován.

Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.“

238 Článek 8 Úmluvy:

  1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí akorespondence.

  2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladuse zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní společnosti, veřejnébezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Závěr 

Sexting je velmi kontroverzním tématem, které je náročné obsáhnout ve všech jeho možných podobách a modifikacích. Ačkoliv jednotliví autoři se různí v názorech na to, jak nejlépe řešit současný stav, kdy jsou případy sextingu posuzovány zejména podle zákonů stíhajících šíření dětské pornografie, na tom, že se jedná o nevyhovující řešení, se shodnou všichni.

Šíření dětské pornografie je závažná trestná činnost a tomu odpovídá i závažnost sankcí. Předmětem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně mravního vývoje dětí a ochraně před jejich sexuálním zneužíváním. Je však zřejmé, že zákonodárce zde nepředvídal situaci, kdy pachatelem je oběť sama a tak ustanovení vytvořená na ochranu dětí, mohou být za určitých okolností použita k jejich postihu. Případem příkladně vystihujícím tuto absurditu byla zmiňovaná kauza A. H. v. State, kdy byla dívka stíhána za šíření dětské pornografie, když poslala svému příteli digitální snímky zachycující jejich pohlavní styk, který sám o sobě byl legitimní, a její přítel pro držení dětské pornografie za přechovávání těchto snímků.

S tímto typem trestné činnosti je navíc spojena registrace v seznamu sexuálních delikventů, což může mít pro budoucnost mladistvého značně fatální důsledky. Představa, že jako sexuální delikventi mohou být registrování sexuální partneři, kteří se spolu milostně stýkají konsenzuálně a legitimně, za to, že spolu sdílely snímky, na kterých byly tyto aktivity zachyceny, se zdá nemístná.

V anglosaském prostředí hrají velkou roli při stanovení přístupů k nejasným otázkám soudy. Ve věcech sextingu však dosud jednotný přístup neexistuje, ačkoliv lze konstatovat, že případů, kdy v kauzách sextingu coby šíření dětské pornografie hrozí teenagerům před soudy značně tvrdé postihy, je celá řada. Většina odborných článků se shodne na tom, že postup podle zákonů proti šíření dětské pornografie, je v kauzách sextingu nevhodný, téměř nikdo se ale nezabývá motivací soudců, která je vede často teenagery podle těchto zákonů k často zdánlivě nepřiměřeně tvrdým sankcím odsoudit. 

Druhým nejčastějším argumentačním směrem kritizujícím současný převažující přístup k sextingu jako šíření dětské pornografie je, vedle absurdních důsledků, ke kterým tento přístup vede, možný zásah do ústavně zaručených práv. Jedná se zejména o svobodu slova, právo na soukromí a rodičovská práva. Z analýzy precedentů v judikatuře Nejvyššího soudu Spojených států (New York v. Ferber, Osborne v. Ohio, Ashcroft v. Free Speech Coalition) vyplynulo, že jelikož konstantní judikatura, která vylučuje dětskou pornografii z dosahu ochrany Prvního dodatku americké Ústavy, je postavena předpokladu těžké újmy, která dítěti při výrobě této pornografie vzniká. Jelikož v případech sextingu žádná takováto „prvotní újma“ při výrobě nevniká, zůstává zde možnost, že sexting, resp. některé případy jej zahrnující, by mohl být ochranu Prvního dodatku zahrnut. Stěžejním případem sextingu je kauza Miller v. Skumanick. Avšak v této kauze nakonec soud (jednalo se o americký Odvolací soud pro Třetí obvod) rozhodl o zastavení stíhání na základě faktu, že se nepodařilo prokázat šíření dotčeného materiálu obviněnými a tvrzený rozpor s ústavními právy komplexně zanalyzován nebyl. Soud se spokojil pouze s konstatováním na okraj, že stěžovatelé by v případném projednávání byli s nejvyšší pravděpodobností úspěšní s tvrzením, že došlo k zásahu do jejich práv chráněných Čtrnáctým ústavním dodatkem (právo na soukromí a práva rodičů). K uspokojivému vyřešení otázky, zda souzení sextingových případů šíření dětské pornografie může znamenat protiprávní zásah do ústavně chráněných práv a svobod, tedy dosud nedošlo.

V podmínkách České republiky, potažmo evropského soudnictví, je pravděpodobnost úspěchu kauzy napadení odsouzení v kauze sextingu za šíření dětské pornografie pro porušení ústavně zaručených práv, možná ještě vyšší. ESLP i ÚS ČR ve své judikatuře týkající se svobody projevu i práva na soukromí a rodinný život volí často přístup, kdy určité jednání sice za chráněné dotčeným právem uznají, ale upřednostní před jeho ochranou jiný společenský zájem, na základě kterého lze dotčení práva v konkrétním případě tolerovat.

Tento přístup ponechává poměrně dost prostoru pro kreativní argumentaci, že na postihu sextingu v některých případech není takový zájem na ochraně zejména morálky (jako je například na postihu dětské pornografie), aby ospravedlnil zásah do ústavních práv konkrétních mladistvých.

Na druhou stranu je důležité zdůraznit, že sexting mezi teenagery není neškodnou činností, která by měla zůstat bez jakéhokoliv postihu. Sexting je rizikovým chováním s vysokou pravděpodobností vzniku újmy, která je nejčastěji, v případech konsenzuálního sextingu, spojena se ztrátou kontroly nad původně sextovaným materiálem. Někteří autoři navrhují fenomén sextingu vynechat z právní regulace a ponechat jej pouze morálním společenským sankcím a působení rodičů. Například Claudio Pavia vidí sexting jako problém morálky, nikoliv práva. S tímto závěrem si dovoluji nesouhlasit.

Sám Pavia ve svém článku argumentuje svobodou „rozhodování o vlastním sexuálním životě, v případech, kdy nehrozí vznik žádné újmy.“248 Riziko vzniku újmy je však v případech sextingu přítomné, jak o tom svědčí i řada medializovaných případů, kdy sextování vedlo v konečném důsledku k šikaně a někdy až sebevraždě původce.

Domnívám se, že nejefektivnějším přístupem by bylo spojení zákonné reflexe fenoménu v kombinaci s neprávními nástroji. V oblasti neprávních nástrojů je třeba zdůraznit zejména preventivní opatření, a to především zvýšení povědomí o sextingu jako dětské autopornografii, potencionálních rizicích a důsledcích, ke kterým může vést.

Otázka podoby zákonné reflexe je už složitější. Z textu práce vyplynulo, že zákonodárci většinou volí cestu nové sextingové legislativy či zavedení různých výjimek ke stávající zákonné úpravě šíření dětské pornografie. Dle mého názoru má druhá možnost menší naději obsáhnout veškeré aspekty sextingu a pouze „zmírňuje následky“, místo, aby řešila podstatu problému, tedy že kvalifikace autopornografie jako klasické dětské pornografie není úplně vhodná. Z tohoto důvodu se domnívám, že vhodnější formou je přijetí nové sextingové legislativy jako takové, zvláště v podmínkách České republiky, kde není zvykem, aby „právo dotvářely soudy“. Zákonné ustanovení, ideálně reagující na fenomén sextingu mezi teenagery, by mělo při stanovení viny a trestu zohlednit především následující faktory: a) typ sextingu (tedy zda se jedná o self-sexting či peer-sexting), tedy zda nekriminalizuje oběť samu a za b) vznik újmy, kdy se nabízí srovnání s dětskou pornografií, u které vzniká újma oběti hned dvakrát. Poprvé při výrobě samotného pornografického díla, podruhé při jeho šíření, kdy je oběť po zbytek života vystavena strachu a vědomí o šíření díla, které se může kdykoliv znovu objevit. Potencionální zákonná úprava sextingu by měla reflektovat, že v případě sextingu zmíněná první újma nevzniká, avšak druhá ano, zvláště pokud je materiál umístěn na internet (ve smyslu dnes dobře známého „co se jednou dostane na síť, už z ní nikdy nezmizí“).

Joomla SEF URLs by Artio