Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Žijeme v čase, kdy se díky neuvěřitelnému rozvoji internetu, masmédií a sociálních sítí možnosti přenosu informací dostaly na nepoznanou úroveň. V průběhu několika okamžiků se dozvíme o událostech, které se dějí třeba na opačném konci planety.

Díky technologii můžeme být v kontaktu s přáteli a známými prakticky kdekoliv. Díky technologiím dokážeme kontrolovat bezpečí našich dětí, i když s nimi nejsme v jednom pokoji, vstupujeme do konverzací s lidmi jiných kultur, které osobně ani neznáme. Jsme nuceni se učit novým jazykům, dokážeme vnímat a poznávat kultury, které jsou nám hodně vzdálené a cizí.

Komunikace zaznamenává obrovský boom, tak rychlý, že jen stěží dokážeme analyzovat, co to pro nás a naši kulturu a hodnoty bude znamenat. Mluvíme hlavně o pozitivech, ale nemůžeme opomíjet i nebezpečí, která z této situace vyplývají.

Zatímco starší generace má často problém se s narůstajícími nároky na způsoby dorozumívaní vyrovnat, děti, které se rodí do této situace, se dokážou přizpůsobit. Využívají všech možností, které rozvoj technologií přináší.

Je fascinující sledovat, jak mohutně je nové formy komunikace dokážou ovlivnit a pohltit. Děti, které přijímají nové věci nekriticky a bez skepse. Jsou proto ideální cílovou skupinou pro vyvolávání další potřeby nových technologických výrobků.

Rychlý přenos informací umožňuje i nárůst trhu s uměleckými formami. Nejen audiovizuálními, ale také klasickými psanými formami, které se šíří díky čtečkám knih a časopisů.

Pohádka

Pohádka lidová

Pohádka je jedna z nejznámějších a nejrozšířenějších forem lidové slovesnosti a po vynálezu knihtisku i literárních. Dnes se můžeme seznámit s pohádkami nejen z naší oblasti, ale i s pohádkami, které vznikaly v exotických částech světa: Arábii, Africe, mezi Eskymáky na dalekém severu, nebo v Mongolsku, mezi pastevci.

Zjišťujeme, že pohádka má svou specifickou strukturu, svůj cíl, který ji charakterizuje. Její znaky stejně jako podoba se časem vyvíjely a měnily v souvislosti s tím, jak se měnil svět lidí.

Jak je chronicky známo, její prvopočátek sahá do lidové slovesnosti, kdy se šířila výhradně ústním přenosem. Pohádky se vyprávěly a zpívaly. Vypravěč přidával k přednesu svoji vlastní interpretaci a obohacoval pohádku svým vlastním pohledem na její příběh a odkaz. Reagoval již tehdy na vkus a potřeby publika, proto pohádka získává sociální, lokální rozměr. Její podoba odráží i charakter vesnice a pospolitosti, kde vypravěč žije, nebo přišel své příběhy a pohádky přednést.

Dalším jejím charakteristickým znakem je lidovost, nebo jak tuto její vlastnost pojmenoval K. J. Erben – prostonárodnost. Znamená to, že její existence je spjata hlavně s nižšími sociálními vrstvami. Vesnickým lidem. Proto je nedílnou součástí tzv. „folklóru“, což je pojmenování převzaté z angličtiny pro lidovou tvorbu.

Pro pohádku je typický schematizmus. Předem stanovené prvky a postupy, které jsou pro pohádku typické. Je to hlavně černo-bílé vidění světa, příběhu a postav. Vystupují zde postavy skrz naskrz negativní (zlé macechy, čerti, protěžované dcery, chamtiví vládcové a královny apod.) a naopak, postavy kladné, se kterými se posluchač ztotožní. Tyto charakterové protipóly staví pohádka do kontrastu a často i otevřeného konfliktu mezi sebou.

Konflikt mezi těmito postavami dopadá vždy ve prospěch postav kladných a pohádka spěje výlučně ke šťastnému konci. Postavy jsou velmi málo psychologicky pestré. Jsou neživotně jednostranné a během příběhu se prakticky nerozvíjejí.

Snahou vypravěče, nebo autora pohádky je, aby pohádka v sobě hlavně akumulovala akci. Proto se největší důraz klade na děj, pohádka vrší příhodu za příhodou, aby zachovala dynamiku.

Klade se důraz na vnější efekty, kompozice je stereotypní. Všudypřítomná fantastika a mystičnost napomáhají zapnout posluchačovu představivost na nejvyšší stupeň. Ne nadarmo se kořeny dnes populárního žánru sci-fi odvozují analogicky právě z pohádek.

Jazyk pohádky musel být lidový, aby jí porozuměli i malí posluchači. Věty krátké, úderné a významově přesné.

Pohádka v sobě nese jasný morální odkaz. Učí nás rozlišovat mezi dobrem a zlem, říká, kdo je zlý a naopak, kdo by nám měl být příkladem.

Literární pohádka

Schematizmus pohádky nenarušilo ani její literární zpracování. Vynálezem knihtisku v 16. století se pohádka jako literární žánr začala šířit i mezi vzdělanějšími vrstvami obyvatel. 

Knižně začali šířit pohádku jako literární formu různí sběratelé pohádek. Převyprávěli ji a samozřejmě ji tím obohatili o nové jazykové prvky a subjektivní pohledy.

V této změně distribuce pohádek je diametrální rozdíl. Zatímco ústním podáním žije pohádka v neustálém oběhu jako slovesnost vyprávěná, zpívaná, nebo deklamovaná, pohádku literární poznává čtenář v tištěné podobě. Zatímco do vyprávěné pohádky může posluchač zasahovat, vypravěče ovlivňovat, tištěná podoba je pevná. Zůstává stálá a její podoba je stejná ve všech knihách, které přicházejí ke čtenářům. To samé platí samozřejmě i u moderní autorské pohádky, nebo u filmových zpracování.

Pohádka zaznamenává, podobně jako jiné literární formy, mohutnou expanzi. Dočkala se však i prvních kritik, kdy byla hodnocena jako pokleslý žánr (např. Václav Matěj Kramerius či Antonín Josef Zíma), právě kvůli své schematičnosti a nízké jazykové úrovni. Nemohla se rovnat tzv. vyšším literárním formám. Forma a obsah pohádek, jako žánru lidového čtení, se nevyrovnal propracované stavbě románů a eposů. Nicméně to nic nemění na tom, že pohádkové knihy a sbírky pohádek se těšily velké oblibě a jejich tisk si vyžadovala rostoucí poptávka.

Souvisí to jistě i s tím, že zatímco literatura směřovala k funkci umělecké, pohádka plnila především funkci estetickou a zábavnou.

Narůstající počty sesbíraných pohádek v průběhu 19. století přiměly badatele, aby pohádky systematizovali a uspořádali. Tato systematizace umožňuje porovnávání verzí pohádek z různých koutů světa.

Závěry by byly jistě trochu překvapivé pro představitele obrozeneckého hnutí, kteří vyvolali zájem o národní pohádky, jako součást našeho svébytného kulturního odkazu. Pohádky mají „levicový“ náhled na svět, jsou většinou nositeli protipanského pohledu. Kladní hrdinové jsou často původem z lidového prostředí, nebo jsou alespoň nositeli sympatií k obyčejnému lidu (hodný král, ten nejlepší z princů apod.).

Národní obroditelé seznali pohádku, a vlastně celou lidovou slovesnost, jako prostředek, kterým podněcovali národní hrdost českého lidu. Původní lidová pohádka byla z národního prostředí, odrážela národní životní a přírodní reálie. Používala národní jazyk.

Paradoxně se porovnáváním pohádek z různých kultur dozvídáme, že pohádka má nadnárodní charakter. Někteří badatelé tvrdí, že naše pohádky jsou inspirovány, či jsou až odleskem indoevropských bájí a eposů. Přispívá k tomu i skutečnost, že Slované, z jazykového hlediska, odvozují svůj původ od velké skupiny Indoevropanů. Náš původ se klade do oblasti dnešní Indie.

Různé pohádky z různých částí světa mají často totožný motiv, podobné hrdiny. Liší se reáliemi, jmény a akceptací různých náboženstev, a tím i hodnot. Dá se říci, že pohádka přispívá ke globalizaci, která je dnes patrná hlavně ve vyspělých částech světa.

Schopnost pohádky být literárně šířena přispěla k jejímu rychlejšímu přizpůsobování se době. Jak jsem v úvodu předestřela, jde to ruku v ruce s vývojem médií, nosičů a technologií, které napomáhají šíření nejen pohádek, ale celé lidské tvorbě a informací o ní.

Zatímco se pohádka v lidové slovesnosti měnila jen velice pomalu, zachovávala si své typické atributy a měnil se jen přednes, díky osobitosti vypravěče je její literární podoba dynamičtější. Tím, že je pohádka součástí literatury jako celku, nese i znaky, které literární tvorbu provázejí.

Je to především schopnost reagovat na poptávku velkých skupin lidí. Zatímco lidová slovesnost se šíří v prostředí velmi konzervativním (venkov, malé území např. jedné vesnice, nižší sociální vrstvy obyvatelstva), pohádka šířená literárně proniká i do prostředí, které je vzdělanější, s větší informovaností.

Navíc sběratelé pohádek a lidé, kteří stojí za šířením pohádek jako literatury, jsou sami literárně vzdělanější a náročnější. Do pohádek začali přispívat vlastní tvořivostí a posouvat tradiční schéma lidových pohádek.

Od takových zásahů byl jenom kousek ke vzniku autorských pohádek.

Autorská pohádka

Obrovský rozmach autorské pohádky souvisí s dalším rozvojem distribuce literatury a nárůstem autorů a spisovatelů. Rozrůstá se čtenářská obec a stát a společnost podporuje rozmach kultury a literatury.

Romantizmus neobjevil jen lidovou kulturu a tudíž i lidovou pohádku, ale pomohl na svět i autorské umělé pohádce. V ní konkrétní spisovatelé vycházejí z pohádky lidové. Snaží se narušit její tradiční motivy, kolektivní formu a snaží se do ní včlenit své osobní pocity a názory.

V pohádkách se objevuje satira, jako prostředek ke kritice společenských poměrů (např. Gulliverovy cesty od J. Swifta). Objevují se motivy, které čerpají z nejnovějších vědeckých, nebo pseudovědeckých objevů a názorů. Jiné parodují lidové pohádky, nebo je účelně mění. Vzniká tzv. „pohádka naruby“ (např. některé pohádky J. Lady).

Ale často si autorské pohádky pomáhají inspirací v lidových pohádkách, nebo alespoň vytvářejí postavy, které jsou podobné hrdinům z lidových předloh (např. pohádky V. Čtvrtka o Rumcajsovi). Pohádky autorů často napodobují lidové pohádky tím, že převezmou obvyklé pohádkové postavy (král, draci, víly…), prostředí (království…), nebo pohádkové rekvizity (kouzelné věci jako boty, prsteny, zvířata…).

Postupem času však autorská pohádka čerpá z aktuálních námětů (např. velkoměstské prostředí v pohádkách Macourka o Machovi a Šebestové). Autorská pohádka bourá rozdíl mezi reálným a kouzelným tím, že tyto dva světy sjednocuje (v nemocnici se objeví nemocná velryba v pohádkách A. Mikulky).

Nástupem filmu se dramaticky mění situace i na poli kulturních forem. Zatímco ještě v první polovině 20. století měla lidová pohádka silnou pozici a to i ve filmových podobách, dnes je vytlačována na periferii zájmu obrovskou konkurencí animovaných pohádek, autorských děl z oblasti fantasy a sci-fi a komiksem.

Dramatizace lidových pohádek dosáhla svého největšího rozkvětu v poválečném období. Filmové pohádky režiséra B. Zemana (Pyšná princezna, Byl jednou jeden král) a M. Friče (Princezna se zlatou hvězdou na čele) dodnes mají své místo v žebříčku nejoblíbenějších filmů. (Sirovátka, 1998, Česká pohádka a pověst v lidové tradici a dětské literatuře)

Nové žánry využily pohádkové prvky, které odjakživa fascinovaly posluchače (hlavně fantastičnost, magičnost a neomezené možnosti, které pohádka nabízí, polaritu dobra a zla, nereálnost postav). Potlačily jiné atributy tradičnosti pohádek. Její formální výstavbu, často i jasný důraz na akci. Najdeme animované i literární pohádky, kde se ztrácí polarita postav a děj se zreálňuje.

Pohádka opouští hodnoty, které často pramenily z křesťanského pohledu na svět a klade větší důraz na hravost a fantazii. Autoři vnášejí do pohádky rozlet a tematicky se přizpůsobují době. Je méně princezen, zato více dinosaurů a mimozemšťanů. Dochází také k rozšiřování působnosti i na dospělého čtenáře nebo diváka. Nacházejí se v ní různé roviny, které pobaví malé i velké čtenáře.

Technické možnosti filmu se promítají do stále více efektních scén, stupňuje se často agresivita a akčnost. Žánr pohádky a její schéma se rozbíjí a vznikají analogie, které z pohádek čerpají, ale povyšují je na jinou úroveň. Nastává zde problém stanovit, jestli je to cesta kvalitativního zlepšování, nebo cesta k braku a kýči.

Rozsah pohádek a podobných forem je dnes velice široký. Na jedné straně nádherné animované pohádky s využitím loutek (např. Fimfárum), až po sériové výrobky nadnárodních společností, které chrlí počítačové animace jako na běžícím páse. Je těžké momentálně jasně stanovit správnost, či nesprávnost vývoje tvorby pro děti. Názory se pohybují od vyloženě konzervativních, až po názory tvůrců moderních počítačových animací.

Dopad na utváření osobnosti dětí je jistě nezanedbatelný. Již proto, že děti předškolního věku tráví spoustu času sledováním svých oblíbených pohádek a pohádkových animovaných seriálů. Dostupnost televize a internetu je dnes taková, že neznalost tohoto fenoménu hendikepuje děti, které by si jen četly, nebo neznaly nejnovější hrdiny moderních pohádek. Nahrává tomu i dosažitelnost techniky v podobě mobilních telefonů, iPodů a počítačů. Mnohé pohádky se promítají do tvorby her. Na mysli mám samozřejmě hry počítačové.

A tak dnes pohádka žije ve svém schizofrenním světě, kdy vedle sebe stojí Popelka v nějaké krásně ilustrované sbírce lidových pohádek, vedle komiksu s nejnovějším typem robota a filmová verze Pyšné princezny vedle dinosaura v animované pohádce od společnosti Walt Disney.

Takovéto hodnocení samozřejmě platí hlavně pro tzv. západní svět. Svět bohatých států, které tyto možnosti dostupnosti technologií mají. Je to pouhá špička ledovce, protože v chudých částech světa je rozvoj a progres literárních forem a žánrů na jiné úrovni. Možnosti technologické a finanční dostupnost technologií se nedá porovnávat se státy např. Evropy.

Nicméně žijeme tady a pro nás je důležité, jakým způsobem ovlivňuje dnešní pojetí pohádky naše děti. A jak se toto ovlivnění měnilo s průběhem změn pohádky jako takové. Se změnami její interpretace, změnami formálními a hodnotovými. Změnami jazykovými.

Na systematické rozdělení pohádek jako žánru bychom mohli nahlížet i z jiných směrů. Můžeme je rozdělovat vzhledem k jejich motivům na pohádky fantastické, realistické, legendové, žertovné apod. Můžeme je dělit vzhledem k oblasti jejich vzniku, resp. jejich výskytu, podle zeměpisného měřítka.

Vzhledem na důraz, který tato práce klade na schopnost pohádkového žánru ovlivňovat komunikační schopnosti dětí, jsem zvolila rozdělení pohádky na časovém pozadí. Myslím, že rozdíly, jak v tomto směru ovlivňovala pohádka schopnost komunikační, jsou nejzřetelnější a změny výrazné. Navíc momentálně existují všechny podoby pohádkového žánru (tedy klasické vypravěčské pohádky, literární lidové i autorské pohádky a animované pohádky) stále vedle sebe v každé rodině nebo prostředí, kde děti vyrůstají, vycházíme-li z toho, že v rodině je někdo, kdo je schopen povyprávět dítěti pohádkový příběh a nespoléhá se pouze na film nebo knížku.

Pohádka jako komunikační stimul

Čím nám může být pohádka, jako literární a vypravěčský žánr, nápomocná při rozvoji schopnosti komunikace u malých dětí?

Musíme si uvědomit, že vyprávění pohádky (osobou vypravěče, knihou, nebo filmem) probíhá na ose: vypravěč – příjemce. Tím příjemcem je dítě předškolního věku, které nás zajímá.

V naší časové ose, kterou jsme provedli pohádku a její změny, se velmi jasně mění podoba vypravěče.

Od:

  1. živého člověka v ústním podání, který svůj přednes obohacuje mimikou a gestikulací, přičemž bohatost jeho vyprávění závisí na jeho rétorických a hereckých schopnostech, fantazii, hlasu a schopnosti strhnout na sebe dětskou pozornost, 
  2. přes knížku, která je zbavena neverbální komunikace, ale zároveň může dokreslit pohádku ilustracemi, přičemž autor měl nepoměrně více času k promyšlení způsobu podání pohádky a výběru slov, až po
  3. film, který má nejširší možnosti, co se týká možností vizuálních. Může dokonce imitovat vypravěče ze skupiny „a“. Postavy pohádky mluví každá za sebe, mohou dokonce imaginárně komunikovat s divákem, i když zpětnou vazbu neslyší.

Nicméně dítě vystupuje ve všech třech formách jako příjemce. Víceméně pasivní divák/posluchač, který se na tvorbě pohádky nepodílí (Když pohádku nevyužijeme jako žánrový námět pro tvorbu, čímž se budeme zabývat ve třetí části).

Proto je důležité, abychom do osy: vypravěč – dítě přidali stimulující prvek, který dokáže pasivní postavení dítěte jako posluchače a příjemce změnit na aktivní. Nacházení tohoto stimulu bude nejdůležitější pro aktivaci pohádkového žánru jako odrazového můstku pro rozvoj dětské komunikace. Pohádka má totiž ve své podstatě k dětem velmi blízko, společně s dalšími hravými formami slovesnosti, jako jsou pořekadla, hádanky, písně, poezie atd.

Pro dětského posluchače je blízká svou fantastičností, nelpěním na logičnosti a systematice, hravostí, psychologickou jasností a jednoduchostí, propojením s vizualizací, lehkou zapamatovatelností, magičností, jednoduchou strukturou a opakováním motivů a slovních spojení.

Pohádka často přizpůsobuje svůj jazyk slovní zásobě dítěte, používá slovní spojení a slova ze světa dětí. To je mimo jiné důvodem tzv. modernizace pohádek, kdy se klasické lidové nebo umělé pohádky přetvářejí s ohledem na jazykové změny, kterými jazyk a řeč dynamicky procházejí v čase.

Pohádka je velmi zajímavou základnou, kterou můžeme směle využít při rozvoji komunikačních dovedností dítěte.

Komunikace

Pro pojem „komunikace“ najdeme v literatuře velké množství definicí. Je to proto, že rozsah takové definice, která by zahrnovala veškeré dopady a možnosti komunikace, je velký. Komunikace se dá definovat z různých pohledů (sociálních, jazykových, filozofických, kulturních).

Pro naše potřeby stanovme definici komunikace jako způsob dorozumívání, kde hlavní roli hraje:

- verbální komunikace (je realizována řečí mluvenou nebo psanou)

- nonverbální komunikace (je realizována hlasovou intonací, výrazem obličeje mimikou, gesty, prací s časem v řeči, polohou těla, doteky). Nahrazuje verbální komunikaci, nebo zesiluje její informaci. Má emotivní charakter a často má silnější výpověď než verbální komunikace.

Nároky na komunikační schopnosti dítěte při nástupu do první třídy základní školy

- Dítě by mělo na konci předškolního vzdělávání vyjadřovat své prožitky a pocity pomocí řečových, výtvarných, hudebních a dramatických prostředků. Pro naše využití pohádkového žánru se bude nejvíce hodit dramatizace.

- Mělo by být schopno domluvit se gesty i slovy, rozlišovat základní symboly a pochopit jejich funkci a význam. Je důležité, aby se dítě seznámilo se základním využitím gestikulace a nonverbální komunikace ve společnosti ostatních lidí. Sociální rozměr takové komunikace učí dítě správně chápat a rozumět projevům v kolektivu.

- Dítě by mělo být připraveno na učení se psaní a čtení pomocí rozvoje zrakové a sluchové vnímavosti. Základy abecedy a seznamování se s dětskou knihou by mělo být samozřejmostí již v předškolním věku. Zrakové a sluchové předpoklady se vylepšují různými hrami.

- Jeho slovní zásoba by se měla přiměřeně rozšiřovat, být aktivně používána a s její pomocí by se měla zdokonalovat jeho verbální komunikace. Tady je potřeba klást důraz hlavně na aktivní užívání slov. Na aktivaci slovní zásoby má nezastupitelný vliv čtení, vyprávění a samostatné převyprávění příběhů a, v našem případě, pohádek.

- Dítě by mělo bez zábran komunikovat s dospělými i dětmi. Mělo by být vstřícné a komunikativní. To se týká hlavně běžných situací, které nastávají dennodenně. Je žádoucí, aby dítě komunikovalo bez ostychu a zábran, sebevědomě a vstřícně. Toho se dá dosáhnout navoděním různých komunikačních situací. Dítě se může využívat pro vyřizování jednoduchých úkolů a vzkazů v mateřské škole nebo v rámci rodiny.

- Mělo by být schopné využívat knihy a encyklopedie, telefon, audiovizuální techniku a počítač. Tato oblast začíná být problematická. Je totiž potřebné, aby pořady, které děti sledují doma, nebo v rámci programu v mateřské škole, měly stimulující účinek. Nemá cenu, aby dítě bylo jen pasivním divákem. Nutno podotknout, že už i mnohé počítačové hry mají v sobě stimul zakomponovaný v podobě vzdělávání nebo tvořivosti.

- Dítě by mělo mít předpoklady pro vzdělávání v oblasti cizích jazyků. To znamená vědět o existenci cizích řečí a mít elementární předpoklady k jeho učení. Je vhodné započít výuku cizího jazyka, u kterého je předpoklad, že ho dítě bude i ve školním věku aktivně rozvíjet a používat.

Poruchy komunikačních schopností

Přestože se komunikační schopnost vyvíjí a zdokonaluje po celý život, nejdůležitějším je období asi do 6. roku života.

Nejbouřlivější rozvoj pro člověka probíhá mezi 4. a 5. rokem. V lidském těle jsou všechny procesy a jejich vývoj propojeny. Na to je třeba brát zřetel, jestliže chceme posuzovat stupeň vývoje řeči a schopnosti komunikace samotné.

Na kvalitě komunikačních schopností se podepisuje několik faktorů: myšlení, motorika, smyslové vnímání a sociální prostředí.

Myšlení 

Vztahem mezi myšlením a řečí se zabývají vývojoví psychologové. Zkoumají, jaké znaky myšlení vykazuje dané vývojové stadium dítěte a jak se charakter tohoto způsobu myšlení odráží na vývoji řeči, resp. komunikaci.

Některé poruchy a vady řeči nemusejí být důsledkem zpomaleného vývoje myšlení u dítěte, ba naopak. Např. zhruba ve 3. roce života dochází ke kvalitativnímu skoku, k vývinu tzv. druhosignální úrovně, kdy může docházet k různým neplynulostem řeči. Je to jen přechodné období, které neklasifikujeme jako vadu. Je pouze doprovodným jevem této změny.

Častým jevem dnešní doby je nárůst procenta dětí s hyperaktivitou a poruchami pozornosti. Takové děti působí dojmem, že jsou zlobivé, nebo jejich reakce přičítáme špatnému charakteru. Je vhodné odhalit hyperaktivitu jako odchylku od normálního vnímání a přizpůsobit komunikaci s dítětem této odchylce.

Jsou to anomálie často přechodného charakteru, se kterými se dá pracovat. Jestli je myšlení a jeho vývoj nějakým způsobem narušené, např. v podobě mentálního postižení, musíme při hodnocení komunikačních schopností brát na toto postižení zřetel. V tom případě hodnotíme jeho vývin jinak a klademe na něj nároky přiměřené stupni postižení.

Myšlení se promítá do kvality komunikace v podobě procesů jako je indukce, dedukce, schopnosti rozeznávat a využívat znaky a symboly (kupříkladu slova, která nahrazují konkrétní věci a předměty), zevšeobecňování (např. hrnec + hrneček + pánev = nádobí), uspořádání věcí do pojmových kategorií apod.

Motorika  

Dalším faktorem, který má lví podíl na kvalitě vývoje komunikačních schopností, je vývoj motoriky.

Lidské tělo je obrovský komplex hrubé a jemné motoriky. Její zvládnutí se podepisuje jednak na výrobě a přenosu mluveného slova, ale i na schopnosti gestikulace, mimiky a řeči těla.

Pro schopnost řeči a artikulace je základem motorika mluvních orgánů. Schopnost kooperace jazyka, rtů, ústní dutiny a patra je tak složitá, že její zvládnutí potřebuje trénink a procvičování. Proto můžeme i zde pozorovat jednotlivá stádia vývoje artikulace vzhledem k věku dítěte. Navíc rozdíl ve výslovnosti např. příbuzných souhlásek je tak nepatrný, že často dochází k dlouhodobé záměně v artikulaci.

Smyslové vnímání      

Zásadní přínos do vývoje komunikačních schopností přináší vývoj a kvalita smyslového vnímání.

Zrak

Člověk získává 70-80% informací pomocí zraku. Přestože se za zásadní považuje hlavně sluch, v případě, že se věnujeme vývinu komunikačních znalostí, nelze takto vysoké procento ignorovat. 

Podíl schopnosti pomáhat si při porozumění slov zrakem se diametrálně liší u normálně zdravých dětí a dětí sluchově postižených, kde výraznou roli přebírá znaková řeč a odezírání ze rtů mluvícího.

U zdravých lidí má zrakové vnímání důležitost hlavně při komunikaci pomocí mimiky a gestikulace. Podílí se na správném výkladu symbolů a znaků. U čtení psaného slova pak přebírá nejdůležitější roli. A to nemusí být jen psané slovo v podobě knih a učebnic, ale také slovo psané na tabuli, nebo psané slovo, přenosné pomocí audiovizuální techniky (nejen informační a výukové texty a popisky, ale např. i titulky).

Musíme si uvědomit, že zrakový podnět provokuje dítě k vokalizaci viděného, provokuje k řečovým projevům.

Viktor Lechta v publikaci Symptomatické poruchy řeči u dětí (Portál, Praha, 2011) uvádí, že dítě kolem 6. – 8. měsíce života používá zrak pro osvojení si mimiky a pozorování pohybu mluvidel. To využívá při vlastním zdokonalování tzv. žvatlání.

Narušením kvality zrakového vjemu se samozřejmě zkresluje i přenos informace od mluvícího k příjemci. Proto některé chyby nemusí vyvolávat neporozumění nebo mentální indispozice, ale špatný zrak. Někdy zkrátka stačí návštěva očního lékaře.

Sluch

Sluchové vnímání má v žebříčku vlivů na správný a požadovaný vývin komunikačních schopností zásadní postavení. Bez existence sluchu se nemůže rozvinout mluvená řeč. Alespoň ne v takové kvalitě, jakou si představujeme.

Sluch má při vývoji řeči nejdůležitější roli díky tomu, že dítě nejenom postupně vnímá a rozlišuje informace a smysl, který je mu slovně (nebo hudbou, zvuky) sdělován, ale také pomocí sluchu napodobuje. Napodobuje správné znění slov a postupně odstraňuje z řeči nežádoucí pazvuky, nebo zkomolená slova a části slov. Sluch tak působí i jako zpětná kontrola.

Vývinu komunikačních schopností u mentálně nebo tělesně postižených dětí se (kromě jiných aspektů) věnuje speciální pedagogika. Speciální pedagogika je samostatný pedagogický směr, který používá přizpůsobenou metodiku a prostředky právě vzhledem k hendikepům, kterými děti disponují.

V mé práci se budu věnovat využití žánru pohádky pro nehendikepované děti.   Postupy zlepšování komunikačních schopností jsou samozřejmě odlišné a pro jednotlivá postižení specifické.

Na případné poruchy mentální nebo smyslové, musíme samozřejmě dávat pozor i u dětí, kterých se netýká speciální pedagogika. Určité stupně narušení mohou existovat i u dětí, které považujeme za zdravé. Navíc v raných stádiích života se některé poruchy nemusejí projevovat výrazně a často může docházet k nedorozuměním, kdy abnormalitám v komunikačním vývinu přikládáme nesprávný důvod.

Na co však musíme brát zřetel, je faktor, který podmiňuje kvalitu a vývin komunikace u všech dětí, a tím je sociální prostředí.

Sociální prostředí.

Každé pedagogické působení by mělo mít individuální charakter. Čím je kolektiv dětí větší, tím je těžší zachovávat tento požadovaný rozměr pedagogického vlivu. U dětí vychovávaných v rodině je problémem i to, že samotná rodina je specifické sociální prostředí a nemůžeme očekávat od rodičů, že dokážou působit v širším komunikačním rozsahu, než kterým sami disponují.

Sociálních vlivů, které vstupují do rozvoje komunikace dítěte, je mnoho. Je výhodou pro pedagoga nebo vychovatele, když je s nimi obeznámen. Můžeme sem zařadit: 

  • vliv rodiny (povolání rodičů; jejich vzdělání; kultura, z jaké dítě pochází; rodinná atmosféra apod.)
  • vliv kolektivu dětí (vzájemné působení sociálních prostředí, ze kterých děti pocházejí; vzájemné ovlivňování komunikací – přebírání slangu, gest, mimiky, slovních spojení apod.)
  • vliv společenského dění (stav společnosti, politiky a preferovaných hodnot státu; vliv komerčních aktivit, reklamy a kultury státu)

Aspektů je tedy spousta a pro pedagoga je poměrně složité brát na zřetel všechny. Proto je dobré vědět alespoň o těch, které nejvíce ovlivňují komunikační projev dítěte. Které ztěžují správný směr komunikačních schopností.

Některé návyky z rodiny mohou být silně zakořeněny. Dítě hovoří víceméně přesně tak jako jeho rodinné prostředí, přičemž L. Šulová ve své knize Raný psychický vývoj dítěte hovoří o tzv. simplifikaci rodičovské mluvy, kdy se matka i otec přizpůsobují rozvíjejícím se řečovým dovednostem dítěte.

Je tedy důležitý důraz na stimulaci správného mluvního vzoru. A to hlavně v osobě pedagoga. Důraz na správnou výslovnost, spisovnou podobu řeči, rozvoj slovní zásoby a možnosti komunikace. (Krčmová, Richterová, 1987, Metodika jazykové výchovy v předškolním věku)

Jinak bychom se mohli podílet přímo na fixaci nebo vzniku poruch řeči a komunikace všeobecně.

I využití pohádky na zlepšování komunikace musí splňovat požadavky a důraz, který je zmíněn výše. A to nejen při výběru vhodných předloh, ale také neustálou kontrolu správné výslovnosti a spisovnosti. To, že pedagog jako vzor, musí zvládat výslovnost a použití slov, je samozřejmostí.

Poruchy komunikačních schopností před zahájením školní docházky

I u dětí bez výrazných mentálních, motorických nebo smyslových hendikepů se setkáme s různými více či méně výraznými poruchami řeči. 

Pomineme-li těžké poruchy, jako dyslalie (výrazná neschopnost používat správně hlásky, nebo skupiny hlásek – hlavně u neslyšících), vývojová dysfázie (narušený vývoj komunikace způsobený mozkovým poškozením), mutismus (neschopnost řeči, nebo hlasitého projevu řeči způsobená traumatem nebo psychiatrickým onemocněním), výrazné poruchy hlasu (dědičného původu - např. asymetrie hlasových orgánů, onemocněním - zápaly, nádorová onemocnění apod.) a další funkční nebo psychogenní příčiny, je více než jisté, že se setkáme s lehčími formami poruch komunikace.

Opožděný vývoj řeči.

Pro rodiče nebo pedagoga může být mnohdy problém, orientovat se v problematice deficitů komunikačních schopností. Musí být obeznámen s jednotlivými mezníky vývoje jedince a dopadem právě na jeho komunikační projev a také počítat s určitou variabilitou při této problematice.

Zatímco první problém se dá eliminovat studiem odborné literatury a publikací nebo konzultací s logopedem či jiným zdravotním odborníkem, u druhého problému musíme přihlížet i na sociální faktory, které na dítě působí a použít vlastní cit a intuici.

Spolupráce s odborníkem může předejít dalším komplikacím, protože opožděnost ve vývoji řeči a komunikace se podepisuje i na dalším vývoji jedince. Zkresluje jeho úspěšnost ve škole, později v profesi, znevýhodňuje jeho pracovní zařazení a výběr dalšího vzdělávání, narušuje jeho vztahy a sociální začlenění apod.

Za opožděný vývoj řeči považujeme všeobecně nedostatek v jedné, nebo ve více složkách vývoje. Při rychlém podchycení a správných postupech nápravy se opoždění dá dohnat.

Mezi faktory, které se podílejí na opoždění, můžeme počítat dědičnost (zděděná predispozice k takovému opožďování), negativní vliv prostředí (výchova, množství podnětů ke komunikaci, stresující prostředí, citové problémy), nedostatky v pohybové koordinaci (neschopnost napodobování).

Nejdůležitější je samozřejmě identifikovat dítě s problémem opožděnosti a vyloučit postižení mentální nebo tělesné. Nejlépe po vyšetření či konzultaci s odborníkem.

Začít proces optimalizace – úprava sociálního prostředí ve spolupráci s rodiči, stimulovat oblasti, které se podílejí na vývoji řeči. Sledovat pozitivní změny vyplývající ze stimulace.

Vadná výslovnost

S věkem dítěte klesá výskyt vadné výslovnosti. Blahodárný vliv má procvičování problematických hlásek nebo slovních spojení a jejich zařazování do větších celků, stejně jako odstranění nesprávných mluvních vzorů a chyb ve výchovném přístupu. To vše po konzultaci s rodičem.

Musíme mít na paměti, že vady ve výslovnosti nemusí být jen nevědomé. Vlivy různých slangových spojení nebo cizích termínů se mohou také trvale vrýt do komunikace dítěte.

Poruchy plynulosti řeči

V předškolním věku jsou poruchy plynulosti řeči nebo jejího tempa poměrně běžnou záležitostí. Mezi nejznámější patří tzv. koktavost a breptavost.

Koktavost je nedobrovolné přerušování toku řeči, charakteristické slyšitelným opakováním hlásek. Na jejím vzniku se podílí dědičnost, orgánové odchylky a patopsychosociální vlivy jako trauma a neurózy v domácím či školním prostředí.

Breptavost je jev, kdy rychlost řeči a její akceleraci nestačí mluvní orgány realizovat a dochází k vypouštění, zkomolování a přemisťování hlásek. Za původce tohoto jevu je považována orgánová mozková odchylka. Projevuje se v mluveném, čteném a dokonce i v hudebním vyjadřování.

Tempo řeči se zrychluje v závislosti na délce slova nebo věty. Nejméně je breptavost patrná u krátkých slov či v jednoduchých větách. Je někdy problematické rozlišit breptavost od rychlého tempa řeči, které může být způsobeno i větší motivovaností dítěte, když se chce „ předvést“ před pedagogem.

Poruchy plynulosti řeči je možné zlepšovat, nebo úplně odstranit. V případě patopsychosociálních příčin hlavně jejich odstraněním. 

Poruchy zvuku řeči

Zvuk se chybně vytváří v mluvních orgánech. Může to být způsobeno hlavně změnou stavby těchto orgánů, vinou dědičných predispozic nebo jejich změnou díky zranění.

Proto poruchy zvuku řeči mohou být přechodné (při onemocnění – např. rýma, zápal nosohltanu, alergická rýma, zápaly dutin, polypy v nose, zápal mandlí, chronické zápaly, nádorová onemocnění), nebo trvalé (zmenšení dutin nosních a nosohltanových, defekty nosní přepážky, deformace tváře, rozštěp patra a další). Artikulační proud vzduchu je deformovanou částí upravován nežádoucím způsobem a vzniklý zvuk je zkomolený.

Mezi nejběžnější poruchy zvuku řeči patří huhňavost, charakteristická změněnou nosovostí nebo nosní rezonancí.

Některé z příčin odeznějí samy, případně se dají odborně léčit či chirurgicky přizpůsobit. V tomto případě nám příliš žádné logopedické postupy nepomohou, protože příčina je orgánová.

Poruchy hlasu

Lidský hlas je základem řeči a je charakteristický pro konkrétní osobu. Rozeznáváme hlas podle jeho zabarvení, výšky, síly a rozsahu.

Během života dítěte a člověka se hlas podstatně mění. Asi nejdrastičtější změna, kterou registrujeme, je mutace v pubertálním věku mužů.

Poruchy hlasu mají stoupající tendenci od funkčních změn hlasu (dysfonií), až po úplnou ztrátu hlasu (afonie).

Na poruchy může mít dopad onemocnění (alergie, zápaly apod.), pohyb a mluvení v nevhodném prostředí (přílišná prašnost, hlučnost, nepřiměřená vlhkost nebo teplota, existence exhalátů v prostředí) nebo také mluvení či zpěv v nepřiměřené poloze. Poruchy hlasu se většinou projevují chrapotem.

Nejběžnější příčinou je přechod dítěte do kolektivu, který se vyznačuje větší hlučností. Hlas musí být silnější a artikulační orgány jsou pro dítě nezvykle namáhány.

Předejít poruchám hlasu se dá výběrem vhodného prostředí pro aktivity, osvětou, co se týká stravování a pitného režimu a podporou realizace klidného hlasu u dětí a u sebe vytvářet pozitivní vzor pro takový hlas.

Závěrem

S poruchami komunikace se setkáme běžně při rodinné výchově i v práci s dětským kolektivem v předškolních zařízeních.

Optimální je, když má pedagog možnost konzultovat komunikační postih, jeho příznaky a šíři problému s odborníkem. Samozřejmostí by měla být spolupráce s rodiči.

Stanovením správného postupu při odstraňovaní těchto problémů můžeme zamezit jejich zhoršování, můžeme je začít řešit a postupně odstraňovat, nebo alespoň komunikační problém zlepšovat.

Ignorování závad řeči a komunikace vede k tomu, že dítě bude mít problémy i v jiných oblastech vývinu: učení, sociálním zařazování, později ve výběru studia a práce a podobně.

Pohádka je pouze jeden z prvků, kterými aplikujeme postupy zlepšování na dítě. Podívejme se, jak nám tato platforma může pomoci.

Pohádka nám běží na pomoc

V předcházejícím textu jsme charakterizovali pohádku jako žánr literární, slovesný, nebo filmový, který má svým charakterem, obsahem a formou velmi blízko k věkové skupině dětí, kterou se v práci zabývám.

Charakterizovali jsme problémy v komunikaci, které mohou potkat dítě daného věku, s důrazem na lehčí formy poruch komunikace, které nevyžadují specialistu pedagoga pro postižené děti. Problémy, které se pravděpodobně nevyhnou péči pedagogům našeho zaměření.

Situaci řešení komunikačních problémů dětí předškolního věku lze připodobnit průběhu „nemoci“, kdy pohádka zastupuje funkci „léku“, který aplikujeme. 

S tím souvisejí další dvě veličiny, které se na procesu léčby podílejí. Samotnou aplikaci léku a způsob, jakým jej podáváme a dávkujeme, charakterizujeme v poslední části práce. Nyní se v krátkosti podívejme na osobu lékaře. Kdo může vystupovat v procesu léčby jako osoba, která více či méně odborně odstraňuje vzniklé problémy? 

„Lékař“

O osobnosti vychovatele ve vzdělávacím procesu bychom mohli napsat několik publikací. Ať již jde o rodiče, nebo školeného učitele a pedagoga.

Jeho důležitost, prostředí v jakém pracuje a nároky na něj kladené se vývojem společnosti neustále mění. Na výchovném procesu se může podílet nejen kladně, ale někdy i záporně.

Často bojuje s větrnými mlýny, podléhá tlaku potřeb společenských, ekonomických a i tlaku nadřízených orgánů. Má sám určité vrozené nadání na pedagogickou práci, nebo se mu ho nedostává. Má různé důvody, proč pedagogickou práci vykonává.

Přičemž řeč a komunikace je věc velmi dynamická, neustále se rozvíjí, mění a je odrazem dění kolem sebe. Je to oblast, která „je stále v pohybu“. Nemůže stagnovat v dobách osvíceneckých, ani zcela podlehnout rezignaci na její původní funkci a krásu ve spisovnosti.

Pedagog neustále proplouvá mezi vlnobitím slangových vlivů, vlivů cizojazyčných, vpádů odborných terminologií, zjednodušováním komunikace v podobě audiovizuálních technologií. Musí brát zřetel na to, že komunikace není jen prostředkem k přenosu informací, ale má dopad i na tvarování lidských citů a psychiky.

Do toho všeho naráží na vlivy jiných výchovných faktorů, jakými jsou dětský kolektiv, filmový průmysl, rodina dítěte a další.

Možnosti každého učitele nejsou nebetyčné a často jen s těžkostmi zlepšuje vzniklé problémy a někdy si musí přiznat i porážku. Nicméně ten boj o barevnost, citovost a hloubku komunikace nesmí vzdávat. Je to jeho poslání, které si vybral. A máme-li argumentovat dnešní ekonomickou dobou – je za něj placený.

Nejvíce času a možností věnovat se rozvoji svých dětí mají rodiče. Stávají se mnohdy nejlepšími diagnostiky, pedagogy a psychology svých dětí. (Šulová, 2004, Raný psychický vývoj dítěte) Mnohdy v tomto případě znamená, že často jejich styl života, jejich sociální zázemí neumožňuje dostatečnou péči pro dítě. Na druhou stranu poměrně škodí i v této době celkem časté vycházení dětem vstříc za každých podmínek a okolností. Oslabuje se důraz na samostatnost dětí ve jménu dokonalého rodičovství. Napomáhá tomu i obchod, který objevil, že samotné děti jsou nejzranitelnější cílovou skupinou pro reklamu produktů. Ten vyvolává u rodičů pocit, že dítě potřebuje všechno, čímž se ztrácí potřeba vlivu na obsah a preferuje se forma. V našem případě to znamená, že důležitější je, aby dítě mělo spoustu krásných knížek, než aby knihy skutečně četlo a mluvilo o nich.

Rodiče se částečně podílejí na vzdělání svých dětí. V předškolním věku je tento podíl procentuálně vyšší, než v pozdějším vzdělávaní. Podílejí se na domácí přípravě dítěte, řeší situace, které souvisí se zdravotním stavem dítěte, organizují jeho aktivity ve volném čase. Při řešení problémů zajišťují vhodné pomůcky, informují školu o stavu dítěte, pomáhají vybírat jeho budoucí profesionální směřování a podobně. Stanovují pevná pravidla, kterým dítě rozumí. Mnohdy je zahrnuta do spolupráce a vlivu i širší rodina – prarodiče, sourozenci.

Pro pedagoga je nejdůležitější pomoc při přípravě dítěte vhodný osobní příklad rodičů a komunikace s nimi.

Problémů, které může rodina vyvolávat nebo přenášet na děti, je nespočet. Jak již bylo řečeno, mnohé komunikační problémy mají původ právě zde. Měli bychom být obeznámeni s rodinnou situací dítěte a brát na ni zřetel. Ať již jde o vztahové problémy v rodině, ekonomické, problémy vzniklé rozvodem, alkoholizmem, či násilím.

Pedagog bohužel mnohdy není dostatečně informován a k situaci kolem dítěte nepřistupuje zcela objektivně, což může být způsobeno nefungující spoluprácí s rodinou dítěte.

Postavení, jaké kdysi pedagog ve společnosti měl, se změnilo. Není již tolik uznávanou institucí jako kdysi. Také jeho pravomoci se zmenšily.

Od jistého věku dítěte (podle toho, zda výchova probíhá v rodině, nebo dítě začne navštěvovat předškolní zařízení) částečně přebírá výchovné postavení rodiče pedagog.

Jeho vliv nemůže být tak jednoznačný jako vliv rodiče. Je to z důvodu většího počtu dětí v kolektivu, ale i z důvodu, že na dítě má omezený čas. Na druhou stranu je u situace, která může být pro dítě nová – obohacení o sociální rozměr, tj. pobyt v kolektivu. To může v mnohém napomoci, ale také vyvolat nový druh problémů.

Na osobu pedagoga se samozřejmě kladou poměrně přísné nároky. Z hlediska komunikačního by to měl být člověk, který dokáže přizpůsobit svůj mluvený projev potřebám dětí daného věku. Jednoznačně by měl být spisovný, vlídný, měl by zohledňovat tempo i obsah potřebám nezletilých. Měl by být tedy pomalejší a příliš nevyužívat odborných výrazů, které jsou dítěti cizí.

Důležité je také, aby učitel pozoroval reakce dětí a všechny zapojil do případných diskuzí. Důraz by měl být soustředěn hlavně na problematiku aktivní a pasivní slovní zásoby a tvorbu vět. Taktéž je třeba dbát o to, jsou-li věty správně gramaticky vytvořeny. Případné artikulační problémy nejsou zatím takovým strašákem.

I samotný hlas pedagoga by měl být v pořádku a nevykazovat poruchy, které jsme zmiňovali v předcházejících částech. Měl by být erudovaný v komunikačních schopnostech. A to nejen s dětmi, ale i s jejich rodiči.

Má se za to, že nejčastějším problémem v mateřských školách je nefungující komunikace na ose rodič – pedagog. V tomto vztahu je pedagog profesionál a měl by umět využít všech možností, jak případnou váznoucí komunikaci zlepšit. Získá tím více poznatků o dítěti a přiměje rodiče ke spolupráci.

Na výchově se však bezprostředně nepodílí pouze pedagog a vychovatel dítěte, nýbrž také nadřízení pedagoga (ředitel apod.).

Pedagog má jisté možnosti, které mu zajišťuje legislativa (např. konzultace s odborníky na určitou oblast – zdravotníky, psychology). Taky by měl být fundovanější než průměrný rodič, co se týká výchovných otázek. Znovu je třeba připomenout nevyhnutelnou kvalitní komunikaci s rodiči, což je často problém, ať již ze strany rodiče, či ze strany komunikace méně schopného pedagoga. Na základě poznání problémů dítěte pak učitel může stanovit individuální vzdělávací plán.

Do vývoje komunikace u dětí vstupují i jiné vlivy. Je to hlavně dětský kolektiv, a to nejen v mateřských školách, ale také v osobách kamarádů a sousedů. Komunikace s nimi je rozdílná oproti komunikaci „formální“ s dospělými. Prvky této komunikace ale prosakují i do ostatních podob a je třeba s nimi počítat.

Mluvili jsme o důležitosti vzorů pro vývin komunikace dítěte. Tímto vzorem nemusí být zákonitě jen rodič nebo učitel. Často jsou to filmoví hrdinové z pohádek a dětských filmů. Někdy i filmů, které nejsou primárně určeny dětem.

Trendem dnešních dětí je akcelerace určité části osobnosti. Děti dozrávají rychleji po stránce adaptace na moderní dobu. Pokulhává však jejich citový a emoční vývin. Ten tempu, které vyvolává doba, nestačí. Děti se řítí do dospělosti velmi rychle. Nestačí dozrát v některých psychických rovinách, ztrácejí často schopnost empatie, citových vazeb a sociálního cítění. Možná je to způsob, jak člověk reaguje na dobu, postavenou na ekonomice a trhu, kde to může vypadat, že přílišná citovost znamená nevýhodu.

V každém případě jsou děti často inspirovány hrdiny, kteří jsou vesměs velmi neživotní a mají jen svůj akční rozměr. Život se v jejich podání jeví jako džungle, kde vyhrává ten silnější a ostatní jsou jen k tomu, aby tvořili jakési pozadí. To je směr, který vyvolává obavy o podobu nových generací.

Lékař, v naší podobě pedagog a rodič, tedy nemá lehký úkol. Především pedagog musí v tomto případě stanovit priority v podporování komunikace a efektivně využít času, který má k dispozici.

 

Pohádka jako jeden z „léků“

Charakterizovali jsme všechny zúčastněné na procesu zdokonalování komunikačních schopností dětí. Jednak v osobě, která je aktivátorem tohoto zdokonalování (pedagog, rodič), jednak v osobě příjemce (dítě předškolního věku). Popsali jsme problémy, které mohou nastat v komunikačních schopnostech a hlavní příčiny, které je mohou vyvolat. Zmínili jsme také vlastnosti žánru pohádky jako zprostředkovatele a pomocníka při zdokonalování komunikačních vlastností.

Zůstává jediné a to nejdůležitější – jakým způsobem pohádku využít.

Výběr textu

Ne každá pohádka vhodně splňuje nároky kladené na text, které nám pomohou posunout kvalitu dětského komunikačního projevu kupředu. Text má splňovat kvality nejen jazykové, ale také umělecké a etické. Pohádka totiž paralelně nerozvíjí jen způsob komunikace, ale podílí se také na utváření hodnot dítěte a tvaruje osobnost dítěte jako příjemce umění. Ne každá pohádka je tedy pro děti předškolního věku vhodná a přiměřená.

V dobách dávno minulých měly pohádky především morální odkaz, byly jednoduché, vystupovali v nich černobílí hrdinové, zvířata. Propracovanost byla menší a vesměs negativně se stavěla k nepřirozenému. Dnes se pohádka posouvá více směrem k fantastičnosti a magičnosti. Některé uvolňují hravost a fantazii (Caroll – Alenka v říši divů) až na hranici absurdity, jiné zaměnily mluvící zvířátka za mimozemšťany, ale struktura a barvitost pohádky se příliš nevyvinula.

Můžeme se zařadit mezi tradicionalisty a preferovat klasické pohádky, lidové, či umělé. Nebo se budeme snažit najít i v moderních pohádkách vhodné podklady pro naši práci s komunikací. Pohádkám, kde se setkáme s krutostí a zabíjením a pohádkám se složitým dějem a kompozicí, bude lépe se vyhnout.

Výskyt nadpřirozených postav snad kdysi děti děsil. Troufám si říci, že dnes se dopad nadpřirozených bytostí posunul. Čerti budí menší děs podobně jako vodníci a víly. Je to způsobeno menším dopadem náboženství na děti, ale i tím, že se v podobě záporných postav vyskytují i jiné bytosti. Dnes plní čerti v moderních pohádkách roli spíše nešikovných popletů (viz. filmové pohádky S čerty nejsou žerty apod.).

Vyhnout bychom se měli ale nadpřirozeným bytostem, které mohou vzbuzovat u dětí strach jako upíři či vlkodlaci. Také různé postavy z vesmíru, i když celosvětový úspěch filmu E.T. - Mimozemšťan naznačuje, že jde o způsob, jakým se postava prezentuje. Může vyvolat i dětskou lásku.

Dětské dozrávání v předškolním věku prochází prudkými změnami. Proto musíme rozlišovat, zdali jde o dítě ve věku 3 nebo 5 let.

M. Klímová a kol. ve své knize Metodika rozvíjení poznání a řeči dětí v mateřské škole (SPN, Praha, 1968) uvádí, že pro děti jsou vhodné pohádky s realistickými prvky a pohádky, kde vystupují zvířata, rostliny a věci, které děti znají ze skutečného života. Děsí se nadpřirozených sil a bytostí.

Vzhledem k době, kdy pedagogická věda byla silně ovlivněna státní ideologií, musíme brát některé poznatky z let před rokem 1989 s rezervou. Často jsou tvrzení odborníků motivována ideovým pozadím. Tato doba byla ateistická a za správné se považovalo jen to, co souhlasilo s ideálem tehdejšího obrazu mládeže.

Osobně si nemyslím, že je na místě generalizace postav na vhodné či nevhodné. Jde především o to, jakými činy se prezentují a jakou interpretaci pedagog zvolí. Nemusíme pracovat jen s pozitivními vzory. I ty negativní mohou inspirovat a dávají nám příležitosti debatovat s dětmi o možnostech jejich nápravy.

Volila bych pohádky jednoduché, kratšího rozsahu. S přibývajícím věkem bych pak zařazovala i pohádky formálně a myšlenkově složitější. Nebála bych se nadpřirozených bytostí. Úspěch filmových pohádek o Shrekovi je důkazem, že i na první pohled strašidelná postava se může stát nositelem pozitivních vlastností a být milována.

Velmi vděčné jsou pohádky, které jsou propojeny se zpěvem nebo básničkami. To dodá žánru hravost a nám rozšíří možnosti, jak zvětšit dosah na komunikační znalosti dítěte o hudební stránku, nácvik paměti a zpěv.

Zařazovala bych klasické pohádky a protkávala je i moderními pohádkami s důrazem na kvalitu slovního projevu a etického sdělení. S přibývajícím věkem bych zařazovala i pohádky, kde postavy nejsou černobílé, aby děti měly možnost diferenciace a mohly diskutovat na téma, že nic na světě není jednoznačné a nutí nás to k toleranci a k vytváření vlastních hodnotových měřítek.

Naslouchání

Naslouchání je nejběžnější podoba využití pohádky pro rozvoj komunikačních schopností. Asi nejznámějším způsobem přednesu je čtení pohádek před usnutím dětí. Ale samozřejmě možností, kde a kdy pohádku číst nebo reprodukovat, je nespočet.

Je potřeba docílit toho, aby bylo naslouchání aktivní. Tedy, aby se dítě ukáznilo a dokázalo vydržet naslouchat a vnímat. Není to tak jednoduché, jak by se mohlo jevit. Hlavně u zvyšujícího se počtu dětí nebo u dětí s poruchami pozornosti.

„Vedle dovedností koncentrovat se (nemyslet na nápady, které napadají nás, ale naslouchat a snažit se porozumět) jde navíc o trénink empatického, vstřícného a účastněného naslouchání.“

Napomáhá tomu vhodný výběr pohádky, která zaujme, ale i plní požadavky, které na ni klademe. Sugestivní přednes, dramatizace přednesu a zajímavý hlas přednášejícího. A v neposlední řadě prostor a jeho atmosféra, ve které se nachází děti i přednášející.

Výhody:

  • rozvoj slovní zásoby
  • při kvalitním přednesu upevňování vzoru mluvení, gramatické skladby řeči a formulace vět a myšlenek
  • umožnění zpětné vazby (dítě se může v průběhu čtení ptát na nejasnosti a význam slov) 

Nevýhody:

  • absence vlastního mluveného projevu dítěte
  • menší možnost rozvoje neverbálního projevu (jen v případě dramatizace ze strany přednášejícího, který doprovází četbu i gesty a mimikou)
  • není-li čtení doprovázené následovně i zpětnou vazbou (diskuzí), nemáme možnost poznat, jaký výsledek zanechalo

V dnešní době nahrazuje rodiče a pedagoga technika. Děti naslouchají pohádce reprodukované nahraným hlasem na hudebním nosiči. Oproti živému naslouchání zcela odpadá možnost zpětné vazby při nesrozumitelnosti. Projev ztrácí svoji „živost“ a bezprostřednost.

Nicméně často jsou nahrané pohádky obohaceny o hlas předních umělců, schopných vnést do projevu sugestivitu, kterou do něj ne každý dokáže vložit. Jako legendární příklad můžeme uvést postavu pana Wericha.

Diskuze

Diskuze velmi vhodně doplňuje samotný poslech pohádky. Pod tímto termínem si nemusíme představovat jen řízenou diskuzi v mateřské škole. Velmi vhodný je každý rozhovor s dítětem po zhlédnutí pohádky v kině, televizi nebo po společném čtení. V naší krkolomné době na ni můžeme využít čas a místa, která jsou v průběhu dne „hluchá“. Cestování autem, metrem, nebo autobusem. Společné čekání, nakupování apod.

Pro diskuzi je potřebné cíleně formulovat otázky, které ji vyvolávají. Mohou být formulovány všeobecně, např. když se ptáme na sdělení pohádky, když chceme pohádku převyprávět nebo charakterizovat jednu z postav. Děti formulují své myšlenky a přitom dbáme, aby jejich výpověď byla gramaticky správná, a aby rozuměly všem slovům, která používají.

Nebo můžeme své otázky cílit také přesněji s plánem zlepšit některou z komunikačních vlastností. Ptáme se na význam jednotlivých slov a vyzýváme děti k nacházení synonym nebo protikladů. Necháme je vyjádřit některé výroky pohádkových postav jen mimikou nebo gestikulací, čímž vnášíme do diskuzí prvek dramatizace. Necháme si vysvětlit některé pojmy nebo věty, k čemuž motivujeme děti tím, že si nás představí jako úplného mimozemšťana, který ničemu nerozumí. Vybízíme děti, aby domluvily negativnímu hrdinovi, aby se polepšil a vysvětlily mu, proč to má udělat.

Jsou-li našimi posluchači děti starší (tj. 5. – 6. rok), můžeme vybrat pohádku, která již nedisponuje striktní vyhraněností dobra a zla a necháme děti hledat klady a zápory postavy.

Ptáme se na míru vlastností (malý – větší, zlý – horší apod.). Můžeme se pozastavit u některých činností v pohádce, které vykonávají řemeslníci a spustit diskuzi na téma výroby předmětů nebo zemědělství (hlavně u klasických lidových pohádek).

Možností, jak vyvolat diskuzi, je spousta. Důležité je, aby otázky provokovaly děti k novým větám, správné formulaci a používání termínů.

Mnohé moderní pohádky mají již v sobě některé podněty pro rozvoj komunikace zakomponované. Různé slovní přesmyčky, slovní hry, hry s významy slov. Využijeme toho a diskuzi obohatíme i o ty, které v pohádce nejsou, nebo je znají děti z jiných pohádek.

Diskuzi samozřejmě můžeme vyvolat i po zhlédnutí filmové pohádky. Tu můžeme obohatit o interpretaci výtvarnou, kdy necháme děti nakreslit výjev z filmu. 

Výhody: 

  • praktické využití komunikace, formulování myšlenek, rozvoj slovní zásoby, rozvoj hlasových schopností, artikulace a nonverbální komunikace
  • jestli děti ví ještě před nasloucháním, že diskuze bude následovat, pozornost je větší

Nevýhody:

  • ve větším kolektivu se nemusejí projevovat jedinci s nižším sebevědomím a studem (většinou jsou to ti, kteří práci na rozvoji nejvíce potřebují). Je pak na osobě pedagoga, aby je motivoval.

Reprodukce

Při diskuzi po naslouchání jsme již reprodukci pohádky slovy dítěte částečně využili. Můžeme ale pohádku dítěti nechat reprodukovat celou. Nebo i tu pohádku, jejíž poslech či zhlédnutí jsme neabsolvovali společně. Taková reprodukce klade na dítě poměrně velké nároky a musíme být připraveni dítěti pomoci. (Krčmová, Richterová, 1987, Metodika jazykové výchovy v předškolním věku)

Je také dobré oživit dětskou reprodukci zapojením ostatních dětí, probíhá-li v kolektivu. Zcela jistě ne nějakým způsobem, který by kritizoval reprodukci, ale spíše, aby ji podpořil. Necháme jiné dítě, aby zahrálo, či nakreslilo reprodukovanou postavu.

Reprodukovat nemusíme celou pohádku. Stačí jen jednotlivou situaci, kterou zdokumentujeme kupříkladu obrázkem, čímž se cvičí i paměť.

Samozřejmě nároky na převyprávění stupňujeme s věkem dítěte od reprodukce podle otázek, až po vlastní živé vyprávění, popřípadě vlastní změnu děje a smyslu pohádky.

Děti mají bohatou fantazii a chtějí si hrát. Nemá tedy smysl držet se v mantinelech dospělých představ. To všechno s důrazem na správnou řeč a rozvoj pozitivních postojů k životu.

Zaměření na chyby a poruchy hlasu a komunikace

Pracujeme-li s jednotlivcem, který je nositelem některé z poruch, nastíněných v kapitole druhé, není tak těžké zaměřit svoji pozornost na pasáže z pohádky, které nám pomohou zlepšit situaci kolem chybujícího projevu. Různá slova a věty, se kterými má dítě problémy (např. při breptavosti interpretace postavy s pomalým tempem řeči, např. medvědem). Při problémech s hlasem jej necháme interpretovat postavy, ke kterým se tato porucha nehodí (rozsah hlasu cvičíme třeba od tenkých hlasů víl až po dunivé hlasy draků).

Dramatizace pohádky

Užitek z dramatizace předčí i poměrně vysoké nároky na přípravu učitele. Dramatizace v sobě nese výhody diskuze, reprodukce a přidává k nim zvýšené nároky na nonverbální komunikaci. Dítě přidává ke slovnímu projevu i projevy mimiky a gest. Výhodou je také vděčnost takovéhoto postupu. Udržuje pozornost dětí na vysoké úrovni a vyžaduje od nich spolupráci s jinými dětmi.

„Zahrát“ si pohádku můžeme po jejím dramaturgickém přepracování, kdy pedagog přizpůsobí psanou pohádku pro potřeby dramatického vystoupení. Udělá z ní hranou pohádku. Přizpůsobí dialogy a výstupy možnostem dětí. Nebo můžeme pohádku přehrát spontánně, bez úpravy.

Na dramatizaci pohádky nemusíme využít jenom klasickou divadelní podobu, ale i maňáskové divadlo. Neméně zajímavou formou, a přitom moderní, je „natočení“ filmu na motivy pohádky, kdy místo kamerového snímání využijeme třeba jen jednotlivé snímky fotoaparátem. Následná diskuze po zhlédnutí filmu nám dává nové možnosti k úpravě komunikačních schopností dětí. Čím bude dramatizace věrohodnější, tím více zaujme děti. Bohužel tím klade větší nároky na materiální zabezpečení akce. Přípravu ale můžeme propojit s vlastní výrobou masek a kostýmů, které nemusí být nákladné. Snažíme se o vytvoření takové dramatizace, která umožní všem, aby se zapojili. Jde přeci hlavně o rozvoj projevu a řeči. 

Dílo se nakonec může i oficiálně představit, i když tím zvýšíme tlak na kvalitu dramatizace a nebezpečí, že některé děti budou zatlačené do pozadí a cíl – rozvoj, bude oslaben, neboť problém s komunikací mají většinou děti s nižším sebevědomím.

Dramatizace se dá obohacovat i o vytváření filmových týmů, postavu režiséra, kameramana, kteří musí komunikovat se svým „divadelním souborem“ a podobně. Dramatizace sama o sobě nutí komunikovat děti i mimo výuku, když je způsob přípravy skutečně zaujme.

Vymýšlení pohádek

Tvořivost dětí a práci se slovy můžeme podpořit i snahou o to, aby děti samy vymyslely nějaký pohádkový příběh.

Můžeme stanovit osnovu děje nebo postavy v něm vystupující, nebo to všechno necháme na dětech. Rozsah takového dílka by měl odpovídat věku dětí. Od několika vět o ději se dvěma pohádkovými postavami až po pohádku s více postavami a složitější kompozicí.

Hodnotíme vedle formy a kvality mluveného projevu i originalitu. Vytvoření vlastní pohádky můžeme spojit i s vlastním přednesem a následnou diskuzí.

Nemusíme ale nechat vymýšlet celou pohádku. Můžeme do známé pohádky nechat dětem přidat jednu postavu, nebo změnit třeba konec pohádky. Není na škodu, pokud výsledkem budou protichůdné konce. Otevírá to jen další možnosti k diskuzi a komunikaci. (Klímová a kol., 1968, Metodika rozvíjení poznání a řeči dětí)

Musíme si uvědomit, že pro motivaci je osoba pedagoga nebo rodiče stěžejní. Vlastním kvalitním a zajímavým přednesem, obohaceným o mimiku a gesta, vyvoláme touhu u dětí napodobit tento přednes. Je-li učitel monotónní a fádní, neinspiruje děti k vlastní tvořivosti.

Předlohou pro vyprávění může být i obrázek z nějaké známé pohádky, nebo obrázek, který je základem pro vytvoření pohádky nové. Děti mohou, je-li na obrázku nějaká postava z budoucí pohádky, zkoumat, jaké má asi vlastnosti podle výrazu obličeje atd. Mnohdy budou mít tendenci kopírovat jinou pohádku. Je to lehčí a myslí si, že se tak zavděčí a jejich výsledek bude kvalitnější. Oceňujeme proto originalitu i za cenu deficitu formy pohádky nebo menší srozumitelnosti.

Je samozřejmostí, že opravujeme nespisovné nebo nesprávně formulované části a vyzýváme děti, aby je nahradili vhodnými.

Knižní koutek

Na začátku kapitoly jsme charakterizovali postavu vypravěče. Může to být živá osoba, ale i neživá kniha. Dnes je knižní trh naplněný krásně ilustrovanými knihami pro děti od různých encyklopedií, až po přepisy klasických pohádek.

Dítě by mělo mít možnost seznámit se s knihou již v předškolním věku. Existují publikace postavené na výtvarném zpracování, které si dítě může prohlížet samo. A stále je zde také pedagog a rodič, kteří by měli s knihou aktivně pracovat.

Bylo by zajímavé uskutečnit knižní den, kdy si děti přinesou svou oblíbenou knihu pohádek a pedagog z ní kousek přečte, nebo ji dítě částečně reprodukuje samo.

Výběr knihy nám může podat informaci, jakým směrem se ubírá a v jakém stádiu se nachází práce s předškolákem doma. Mělo by být naším cílem zaměřit se a vzbudit pozornost ke knihám, které považujeme za kvalitní nejen dějem, ale i jazykem, fantazií a obsahem. Znovu zde může zapracovat osobní příklad a děti se začnou zajímat o knihy, se kterými se v rodině nesetkaly.

Bilingvální využití pohádek

Předškolní věk je ideální i pro počátky výuky cizích jazyků. Některé prameny uvádějí, že při zvýšené náročnosti na osvojení si cizího jazyka může docházet ke zpomalování učení toho mateřského, ale všeobecně se snaha o bilingvální učení hodnotí pozitivně. 

V tomto ohledu mají velikou výhodu děti pocházející z bilingvních rodin. Dítě ovládá dva jazyky jako rodilý mluvčí a zároveň si v dětství vytváří předpoklady pro jednodušší učení se jazykům dalším. (Šulová, 2004, Raný psychický vývoj dítěte)

Mgr. Šárka Dohnalová v rozhovoru pro pedagogický měsíčník Informatorium 3-8 dodává, že „bilingvní děti jsou flexibilnější při tvorbě konceptů a lépe rozlišují sémantické a fonetické aspekty jazyka.“

Pohádku můžeme využít i v oblasti překladu do jednoho či druhého jazyka. Čtení může kupříkladu probíhat v jednom a diskuze v druhém.

Nebo můžeme porovnávat stejnou pohádku tak, jak je vyprávěná ve dvou různých zemích. Zde by ale mělo jít o velmi jednoduchou a krátkou formu pohádky. 

Porovnání využití pohádky k rozvíjení komunikačních dovedností dětí předškolního věku v rodině a v mateřské škole

Pohádka je žánr, který s postupující dobou nabývá nových rozměrů. Ač se její literární podoba těší stále velké oblibě, nelze přehlédnout úspěch a popularitu filmových i divadelních podání. Jak se ale tyto nové způsoby zpracování, a s tím související také způsoby zprostředkování dítěti, projevují na jeho rozvoji, konkrétně na rozvoji komunikačních dovedností? Prvotním sociálním prostředím, se kterým se dítě setkává, je rodina a kolem třetího roku věku je to pak i mateřská škola. Obě tato prostředí mají nezastupitelný význam v životě člověka a právě zde se dítě setkává poprvé s většinou pojmů, mezi nimi i s pohádkou.

 

{jacomment on}