Sidebar

28
, čec

Blogosféra
Typography

Čínská lidová republika zažívá od konce 70. let ekonomický boom, který západní země nenapodobily. Čína, bezesporu jeden z hlavních aktérů mezinárodních vztahů, usiluje o potvrzení svého mocenského postavení. 

Ekonomická moc jako nástroj národní politiky k získání vlivu za hranicemi státu byla již definována klasikem moderního realismu E. H. Carrem. Carr dodává, že vlivu je docíleno pomocí exportu kapitálu nebo ovládáním zahraničních trhů. Teze o globálním vlivu Číny na příkladu vybrané africké země bude předmětem předložené bakalářské práce. Konkrétně se pokusím o definici globálních ambicí Číny pomocí několika bodů a následně budu tento přístup aplikovat na čínské působení v Nigérii. Nigerijské hospodářství v posledních letech také zažívá velký vzestup, což je dáno nejen investicemi východního partnera - Číny, ale i západních mocností, kde si pozici primárního partnera udržují Spojené státy americké.

Na rozdíl od USA však Čína ignoruje domácí politické záležitosti Nigérie a lidská práva, což pro východoasijského obra znamená jistou konkurenční výhodu v budoucím vývoji bilaterálních vztahů.

Pro ČLR představuje Nigérie velmi zajímavého obchodního partnera, který Číně může poskytnout zdroje (především ropu). Vzhledem k vývoji na nigerijském trhu v posledních letech, má nejsilnější africká ekonomika potenciál významného odbytiště pro levné čínské výrobky. Nejlidnatější africká země je také velmi atraktivní pro čínské firmy v oblasti infrastruktury. 

Čína jako velmoc

Čínská expanze je v posledních letech středem zájmů politických, ekonomických i bezpečnostních analytiků. Tempo, v jakém se z poměrně zaostalé asijské země stal asijský tygr, předčilo očekávání. V říjnu letošního roku dokonce čínská ekonomika poprvé v historii předběhla Spojené státy americké a oficiálně se tak stala nejsilnější ekonomikou světa dle parity kupní síly a dosáhla do výše 17,632 bilionů dolarů . V roce 2013 dosáhlo čínské hospodářství výše 16,49 bilionů dolarů a oproti roku 2012 vzrostlo o 7,7 % . Pro rozvoj ČLR je stěžejní export, ostatně Čína je mnohými autory nazývána „dílnou světa“. 

Vzestup čínské ekonomiky

Od 70. let minulého století čínská ekonomika prudce roste, což je způsobeno zejména ekonomickými reformami, které z Číny udělaly hospodářsky, nikoliv politicky, liberální stát. V roce 1978 bylo procento zahraničních investic v Číně mizivé, v roce 1994 již dosahovalo objemu 100 miliard dolarů, načež se po roce 1995 dostala na první místo v žebříčku přílivu zahraničních investic . Na čínském pobřeží (a později i hlouběji do vnitrozemí) byly zřízeny speciální zóny, v nichž byli investoři částečně osvobozeni od daní nebo platili daně nižší. Díky přílivu zahraničního kapitálu se zlepšila ekonomická situace obyvatelstva. Důležitým aspektem čínského ekonomického zázraku je i produktivita pracovní síly, kdy Číňané jsou obecně považováni za velmi pracovité. 

Čínská globální strategie, přesněji označována jako čínská centrální globalizace (China-central globalisation), pracuje se současnými trendy, které jsou charakteristické soupeřením na poli ekonomiky spíše než na poli ideologií a válečné síly, jak tomu bylo v období studené války.

Taková strategie Pekingu má ekonomické a geopolitické důsledky především pro USA a obsahuje tři následující prvky:

  • vytvoření tzv. „továrny světa“
  • vznik společné dolarové zóny
  • vytvoření velkého obchodního deficitu s USA ve prospěch Číny a přesunutí výrobních kapacit na americké území

Takový postup nejenže prohlubuje vzájemnou spolupráci s USA, na druhé straně dochází k oslabování pozice Spojených států, přičemž Čína uzavírá strategické ekonomické dohody, a tím oslabuje americký geopolitický vliv. 

Speciální ekonomické zóny

Čínský hospodářský zázrak posledních desetiletí je neodmyslitelně spojen také s fenoménem budování tzv. speciálních ekonomických zón (Special Economic Zones - SEZ). Příkladem budiž přeměna Shenzenu, kdy z malé rybářské vesnice vyrostlo od 70. let bezmála devítimilionové město. Mnoho, a to nejen afrických zemí, trpí dlouhotrvající nekonkurenceschopností svého industriálního sektoru. Zapojení se do hodnotu generujícího globálního řetězce je možné v první fázi, kde je ovšem tvořena pouze minimální přidaná hodnota výrobku. Možnou variantou pro takové země je zapojení se do modelu SEZ a využívání přímých zahraničních, v tomto případě čínských, investic. Nejčastějším scénářem je zřízení prostoru pro čínskou společnost, která ve vybrané zemi proinvestuje svůj kapitál, nejčastěji ve formě výstavby továren. Zkušenosti jednotlivých zemí se nejen napříč Afrikou velmi liší, nicméně SEZ nelze odepřít potenciál v podobě navýšení konkurenceschopnosti dané země, případnou tvorbu nových pracovních míst a růst celkových příjmů.

Myšlenka využití modelu SEZ na africkém kontinentu byla oficiálně přijata poměrně nedávno, a to v roce 2006 na Fóru pro Čínsko-Africkou spolupráci (FOCAC). Dohoda spočívala v transferu zkušeností s modelem SEZ do vybraných afrických zemí, a to ve formě zavedení tzv. Ekonomických a obchodních zón spolupráce (Economic and trade co-operation zones – ECTZ). Pro spolupráci s ČLR byly vybrány Zambie, Mauricius, Etiopie, Alžírsko a právě Nigérie. Přímo v Nigérii měly být zbudovány dvě ECTZ, jmenovitě Lekki a Ogun.

Vytvoření SEZ je podporováno čínskou vládou jako strategický záměr především z těchto důvodů:

  • pomoc proniknout čínským společnostem na nové trhy
  • vyhýbání se protekcionistickým opatřením tím, že se výroba přesune do jiné země
  • snížení investičních rizik pro čínské společnosti a poskytnutí státní ochrany prostřednictvím vládní spolupráce
  • podpora průmyslové konkurenceschopnosti

Měření úspěšnosti SEZ

Farole (2011) přiznává, že definovat a změřit úspěch je cokoliv, jen ne exaktní. Přesto však přichází stejný autor s typologií měření úspěšnosti SEZ. Farole (2011) hodnotí SEZ na základě analýzy třech výstupů: statické ekonomické výstupy, dynamické ekonomické výstupy a socioekonomické výstupy. Statické ekonomické výstupy jsou chápany ve formě využívání SEZ v krátkodobé perspektivě k posílení obchodu či vybudování investičních politik. Do této kategorie spadají například investice, nezaměstnanost a vývoz. Dynamické ekonomické výstupy využívají přenos technologie skrze SEZ do domácí ekonomiky. Zde jsou možnými ukazateli diverzifikace produktových řad, vylepšování a větší otevřenost domácího hospodářství. Socioekonomické výstupy jsou pak nejčastěji kategorizovány jako navýšení určité úrovně pracovního trhu, např. genderově vyvážený pracovní trh či zvýšení bezpečnosti práce . 

Důsledky ekonomického zázraku

Čína stále prochází obdobím hospodářského růstu a technologického pokroku. Zvyšující se export si žádá kvalitnější infrastrukturu a vyspělejší technologie. Zásadní je především dostatek surovin, a to nejen z hlediska ekonomického, ale i politického. Čínská lidová republika považuje dostatek surovin a na něj navazující ekonomickou prosperitu za ukazatele legitimity vlastní vlády . Energetické potřeby tak se zvyšující se poptávkou není možné zajistit pouze z vlastních zdrojů. Pro ČLR je strategickou surovinou zejména uhlí, jež má většinový podíl na energetické spotřebě v zemi, a světově je jak největším producentem, tak největším spotřebitelem. Další a neméně důležitou surovinou je ropa a vzhledem k nedostatečným tuzemským zdrojům je Čína odkázána na import. Prognózy do budoucna počítají s tím, že do roku 2020 bude muset Čína dovážet 65 %vlastní spotřeby ropy. Zemní plyn se taktéž podílí na energetickém průmyslu, ale už v menší míře. Podle Mezinárodní agentury pro energii (IAE) dokonce Čína v červenci roku 2010 předstihla Spojné státy v žebříčku největších spotřebitelů energie na světě (Portál China Briefing 2011). Poslední energetický mix vydaný IAE z roku 2012 pak vyjadřuje 70% spotřebu uhlí, 18% spotřebu ropy, 6% spotřebu vodní energie, 5% spotřebu plynu a 1 % energetické spotřeby pokrývá jaderné energie. 

Čínská energetická diplomacie

Pro Čínu je důležitá diverzifikace zdrojů, takže své energetické potřeby naplňuje ze zdrojů z Blízkého východu (Saudská Arábie, Írán, Irák), v Africe (Angola, Súdán, Nigérie), Asie (Rusko) i v Latinské Americe (Brazílie, Venezuela) (Portál China Briefing 2011). Energetická diplomacie je nejen výsledkem oficiálních diplomatických postupů a vztahů, ale i postupem poměrně autonomních energetických společností, což je výsledek tržního hospodářství, ke kterému Čína od roku 1979 směřuje. Čína se snaží při hledání nových nalezišť uplatňovat strategie „go-out“, tedy vyhledávání nalezišť samotných mimo vlastní území, skupování podílů či celých těžařských společností a investici do infrastruktury a průzkumu nových těžebních polí . Podle Liebertala a Herberga (2006) se jedná o obchodní diplomacii vedenou Pekingem ve spolupráci s energetickými firmami, které mají v této zemi v důležitých exportních regionech zabezpečit podíl na vytěžené ropě a s tím související budoucí dodávky. 

Ve státní sféře jsou klíčové především Národní komise pro reformy a rozvoj v Číně (NDRC), Národní komise pro energetiku v Číně (NEC) a Národní administrativa pro energetiku v Číně (NEA). Důležité jsou taktéž bankovní instituce – Čínská rozvojová banka (CDB), Čínská exportní a importní banka (EXIM Bank) a v roce 2008 za účelem energetické spolupráce Číny a Afriky nově vzniklá Čínská průmyslová a komerční banka.

Mimo státní instituce jsou důležitými prvky energetické diplomacie státní ropné společnosti. Nejvýznamnějšími jsou China Petroleum Corporation (CNPC), která se zaměřuje na vyhledávání nových nalezišť, a China Petroleum and Chemoical Corpotation (Sinopec), jehož specializací je rafinace a distribuce ropy.  

Doklad globálních ambicí

Přesné vymezení pojmu globálních ambicí s sebou nese široké spektrum definičních znaků a principů, které jsou mnohdy subjektivního charakteru, a mohou být předmětem k diskusi. Pro účely předkládané práce budeme vycházet z následujících obecně uznávaných principů a z konceptualizace zveřejněné German Institute of Global and Area Studies, které by státy považující se za aktéry mezinárodních vztahů s globálními ambicemi měly následovat:

  • Přítomnost v zemích mimo vlastní region (v tomto případě mimo východní Asii),
  • vzájemná ekonomická a diplomatická spolupráce (s cílovou zemí zájmu),
  • konkurování jinému hegemonovi v oblasti,
  • angažmá v mezinárodních společenstvích,
  • zastupování zájmových zemí v mezinárodních společenstvích a prosazování společných zájmů,
  • nezanedbatelný podíl na globálním obchodu.

Čínská rychle se rozvíjející ekonomika si v posledních dekádách vydobyla svoje právoplatné místo v celosvětovém hospodářství. Čína v současnosti působí na všech kontinentech, tedy i ve státech mimo vlastní region. Čínský přístup je v zásadě merkantilistický, motivovaný zájmem o suroviny. Tento fakt jednoznačně dokládá procento investovaných peněz mimo čínské území. Více než 90% z celkové sumy putuje právě do oblastí bohatých na suroviny. Peking tak investuje zejména do ropných bloků, ale také do lesů, dolů aj., přesně v intencích snahy o zajištění primárních surovin .  

„Číňané pak postupují jako asymetrická velmoc, využívají ekonomickou moc a postupně získávají stále větší zdroje energetických a jiných strategických surovin (…). Ukázkovým příkladem je zde monopolizace světového trhu kovů vzácných zemin, který asijská velmoc ovládla z 97 %. Jedná se o sedmnáct prvků strategického významu, které se v zemském nitru sice vyskytují poměrně hojně, ale jen málokdy v takové koncentraci, aby jejich těžba byla rentabilní.“

Vzhledem k roli ekonomického giganta se zvyšuje nutnost zaopatřit energetické dodávky a Čína se tak stává významným konkurentem v boji o přístup ke strategickým zdrojům především v Africe, střední Asii a Latinské Americe. Tato pozice má také vliv na strategie v téměř každé rozvojové zemi.

Konkurence v podobě dalšího hegemona, jako třetí z obecně uznávaných principů, bude také rozpracována. Konkrétně v Africe jsou tímto soupeřem zejména Spojené státy, které na kontinentu mají taktéž surovinové zájmy. Přímo v Nigérii pak mají většinový podíl na ropném průmyslu. Jednou ze strategií, kterou Čína vůči Americe užívá, je „dedolarizace“ světové ekonomiky, kdy Peking podepisuje obchodní smlouvy s vybranými zeměmi, které předpokládají platbu v jüanech (jedná se například o Brazílii, Malajsii a Rusko) . Čína se Spojenými státy nejen „soupeří“, mezi zeměmi probíhá čilý obchodní kontakt. Čína je v současnosti největším věřitelem USA a vlastní významné dolarové rezervy. Mezi státy existuje strategický ekonomický dialog, který se neformálně označuje jako G-2 . Ačkoliv si Čína ukrajuje z pomyslného koláče amerického vlivu zejména díky své globální strategii, tak podle kanadského dokumentu Podle The Security dimensions of an influential China (2013) USA nepodnikají zásadní kroky, které by měly takovou situaci změnit. Jednou z příčin lhostejného přístupu jsou americké korporace, které profitují z čínského status quo a také neschopnost amerických zákonodárců tyto korporace usměrňovat ve smyslu nestavění národních zájmů nad zájmy obchodní. Čínské straně se podařilo vytvořit natolik silný systém závazků, že jejich změna je nejen náročná, zároveň i velmi nákladná. Ekonomická politika Pekingu podle americké strany neasociuje bezpečnostní hrozbu a USA také věří v to, že propojení jednotlivých ekonomických systému přivede Čínu ke změně režimu a stane se demokratickou zemí.

Angažmá v mezinárodních společenstvích jako další z dokladů globálních ambicí, je sice podstatný, ale ne určující prvek. Čína je členem mnoha mezinárodních organizací např.: OSN, Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, Mezinárodní organizace pro atomovou energii, Světové obchodní organizace, skupiny G-20 aj. Participace v jednotlivých organizacích přináší jak povinnosti v podobě dodržování závazných pravidel, o kterých se v případě Světové obchodní organizace zmíním níže, tak výhody v podobě finančních investic a podpory čínských projektů.

V dalším bodě, tedy zastupování zemí v mezinárodních společenstvích, je žádoucí uvést čínskou angažovanost za zájmy afrických zemí. V konkrétním případě je Nigérie zastupována Čínou v Radě bezpečnosti OSN. 

Posledním z obecně uznávaných znaků je nezanedbatelný podíl na globálním obchodu. Z hlediska souhrnných dat, v roce 1978 činil podíl čínské ekonomiky na globálním obchodu pouze 2,9 %, v roce 2004 dosáhl 4,7 % a předpokládá se, že v roce 2020 bude mít na světovém obchodu podíl téměř 8 %. Vzhledem k dostupným datům o vývoji dalších významných mocností, jako jsou Spojené státy, Velká Británie nebo Německo, je posun ČLR daleko větší (Winters a Yusug 2007). Mezi lety 1990 a 2005 se Peking podílel na globálním HDP 28 %, v případě, kdy zůstane tempo zachováno, se tento podíl navýší na 37 % v rozmezí 2005-2020, což je více než všechny země OECD dohromady. 

Čína jako momentálně nejsilnější ekonomika světa patří k zemím společenství CIBS, tedy k zemím, jejichž

„(…) rostoucí ekonomika zásadně změnila socioekonomickou krajinu ve světě a má významné důsledky pro mezinárodní rozvoj a globální rozvržení sil“.

Zvyšující se vliv na globálních trzích vedl k dalšímu rozvoji v podobě technické modernizace a diverzifikace výroby. Čína a další země také navýšily svůj obchod s rozvojovými zeměmi a to v průměru o 10 % za rok . Od obchodu s primárními komoditami se Čína přesunula k výrobě průmyslového zboží a na trh se složitějšími technologiemi. Čínská angažovanost v rozvojových zemích zahrnuje nejen ekonomickou pomoc, ale i interakce v oblasti mezinárodních vztahů, bezpečnosti, životního prostředí. Čína se jako člen WTO (World Trade Organization)  zavázala k dodržování určitých mezinárodních ekonomických pravidel. Evropská unie ve svém dokumentu Global Europe Trade Policy Framework oceňuje přínos Číny na poli nejen evropského, ale i mezinárodního ekonomického růstu. Avšak kritizuje nekalé obchodní praktiky, kde požaduje další otevření trhu, liberalizaci obchodu se službami a investicemi, otevření většího množství veřejných zakázek na čínském území a reformu bankovního sektoru. Panují mezinárodní obavy z toho, zda pro Čínu bude primární její vlastní ekonomicky pokrok (a kooperace především s průmyslově vyvinutými zeměmi), nebo jestli bude Čína ochotna investovat v rozvojových zemích a přispívat tak k celosvětovému hospodářskému růstu a podílet se na chodu WTO (Gu, Humphrey 2006). Obrovské měnové rezervy mění „Říši středu“ v důležitého aktéra mezinárodních finančních trhů a interní rozhodnutí v domácí měnové politice tak mají automaticky globální dopad. 

S hospodářským vývojem se také pojí environmentální problematika, která z ČLR dělá významného producenta skleníkových plynů v ovzduší. Čína si je vědoma nutnosti zachovávat udržitelnou úroveň kvality životní prostředí, a proto je aktivní v environmentální politice.

Nigérie

Nigérie je stát nacházející se v západní Africe, který je se 177 miliony obyvatel devátým největším na světě. Demograficky patří k zemím s mladým obyvatelstvem, průměrný věk je 18,2 let, což je příslibem v ekonomickém vývoji země. Etnicky se jedná o velmi různorodou zemi, převažují národnosti Fulani a Yoruba. Země je rozdělena na muslimský sever a křesťansko-animistický jih.  V současnosti je tato africká země federativní republikou tvořenou 36 státy a hlavním městem Abuja. V čele každého státu pak stojí vlastní vláda a ministr ve federální vládě. Úředním jazykem je angličtina, to usnadňuje ekonomickou spolupráci s USA, která má v zemi stále nejvyšší vliv. V posledních letech zaznamenává Nigérie velký ekonomický růst, který je zapříčiněn zejména zahraničními investicemi, zrychlující se industrializací a financování výzkumu a technologického vývoje. Před objevem ropy bylo hlavní složkou hospodářství země zemědělství, na němž je závislé až 70 % tamního venkovského obyvatelstva a slouží pro venkovany jako hlavní zdroj příjmů. Nigérie je vzhledem ke své velikosti a počtu obyvatel zemí, jež je schopna konkurovat Jihoafrické republice. Můžeme ji označit za hegemona západní Afriky. Dominance na západě černého kontinentu je zřetelná také v postavení v rámci regionálních uskupení, jako je například ECOWAS (Economic Comunnity of West African States). Dále působí v rozvojovém projektu Afriky s názvem Nové partnerství pro africký rozvoj (New Partnership for Africa’s Development).

Již od zisku nezávislosti v roce 1960 Nigérie vykazovala známky prozápadní orientace, tedy obchodní spolupráci s USA, Kanadou a evropskými zeměmi.  To vyplývá ze skutečnosti, že Nigérie byla od roku 1914 britskou kolonií, což trvalo až do roku 1960, kdy byla v Nigérii vyhlášena samostatnost. Důležitým impulzem k růstu této africké země byl podpis dohody Pohotovostní dohody s Mezinárodním měnovým fondem. Předmětem dohody byla částka jedné miliardy dolarů, za což Nigérie přislíbila celospolečenské reformy. Smlouva byla podepsána v roce 2000, v 2001 však pozbyla platnosti. Spolupráce s USA je též podložená úmluvou s názvem Zákon o africkém růstu a příležitostech z roku 2000.

Ekonomická situace v Nigérii

Podle nejnovějších údajů z letošního roku je nigerijská ekonomika největší na africkém kontinentu. Podle jednoho z významných ukazatelů ekonomické situace země, hrubého domácího produktu, Nigérie zvýšila své HDP ze 170 miliard v roce 2005 na 451 miliard dolarů v roce 2012 a podle neoficiálních odhadů se aktuální výše blíží částce 630 miliard dolarů (Magnowski 2014). Země roste průměrným tempem 7 % ročně, přesto je stále většina obyvatelstva pod hranicí chudoby (Portál The World Bank 2014). Co se týče podílů jednotlivých sektorů na hrubém domácím produktu, 40 % se podílí zemědělství, 30 % služby, výrobní průmysl 15 % a 12 % připadá ropnému průmyslu. Nigerijské zemědělství je dokonce největší v Africe a celkově šesté na světě, co do objemu produkce. Mezi hlavní vývozní artikly africké země patří ropa a ropné výrobky, které se na exportu podílí 95 %, dále kakao, kaučuk, průmyslové stroje, potraviny a zábavní průmysl. Hlavními exportními partnery jsou Spojené státy americké, Indie a Nizozemsko. Kromě velkých zásob ropy má Nigérie také největší zásoby zemního plynu na africkém kontinentu, avšak tyto zdroje nemohou být plně využity z důvodu absence plynovodů. 

Co se týče importu, země dováží především průmyslové stroje, chemikálie, dopravní zařízení, potraviny a živá zvířata. V tomto směru s Nigérií nejvíce spolupracuje Čína, USA a Indie (ibid). Problémem současné Nigérie jsou prohlubující se rozdíly mezi severní a jižní částí země.

Země se pro zahraniční investory stala atraktivní především od roku 1995, v němž nigerijská vláda vytvořila Nigerian Investment Promotion Commission Act, který povolil 100% vlastnictví zahraničními firmami s výjimkou podniků působících v oblasti ropy a zemního plynu, kde je povoleno pouze sdílené vlastnictví. Taktéž nigerijská strana vychází vstříc prostřednictvím daňových prázdnin, kapitálových příspěvků a slev na energiích pro firmy.

Do budoucna se dá předpokládat ekonomický růst země. V roce 2005 byla totiž Nigérie zařazena na seznam  N-11(Next Eleven) a stala se součástí skupiny zemí, kterým investiční společnost Goldman Sachs předpovídá budoucnost podobnou státům BRICs. Podle prognózy z této zprávy může Nigérie do roku 2050 zaujmout 12. místo na stupnici nejsilnějších ekonomik planety. 

Ropný průmysl

Nigérie, která je součástí organizace OPEC od roku 1971, je jedním z nejdůležitějších producentů černého zlata na světě. Jedna z ucelených statistik z let 1974- 2004 mapuje vývoj nejen ropného průmyslu. V 70. letech se ropný průmysl podílel na HDP země pouhými 6 %. Od 80. let se však se situace mění a dostává se až na 48% podíl v roce 2004 . V roce 2006 patřila Nigérie mezi země celosvětově nejvíce vyvážející ropu, v Africe dokonce okupovala první příčku. V roce 2013 a na začátku roku 2014 se však situace změnila a produkce ropy prudce klesla, což s sebou přineslo zřejmé ekonomické problémy. V současnosti Nigérie vyváží asi 2,7 % světové produkce ropy. Nigérie by se dala charakterizovat jako petro-states, což jsou státy, které sužuje určitá forma surovinového prokletí. Problém v Nigérii je především korupce, kvůli které se mezi obyvatelstvo přerozdělí minimum zisků z exportu ropy. Aby tuto situaci vláda napravila, zavedla v letech 2003-2007 program s názvem National Economic Empowerment Development Strategy (NEEDS), který přinesl reformy zlepšující transparentnost, makroekonomickou stabilitu, ale i dostatečný přísun pitné vody a elektřiny pro domácnosti. Nigérie se také zapojila do dlouhodobého plánu OSN s názvem National Millennium Goals for Nigeria pro roky 2000-2015. V programu se země zavázala ke snižování chudoby, zvyšování životní úrovně svých obyvatel, rozvoji vzdělání, rovnosti práv pro muže a ženy a zapojení do mezinárodní rozvojové spolupráce. Při ověřování plnění závazků v roce 2004 OSN zjistila pouze částečné zlepšení situace, avšak v oblastech, jako je snižování chudoby a v boji proti nemocem (AIDS, malárie), země zaostává.

Nigérie je největším producentem „černého zlata“ na kontinentu. Většina jejich ropných zásob se nalézá podél delty řeky Niger ve vodách u Guinejského zálivu, v Beninské zátoce a zátoce Bonny. S ropou v deltě řeky Niger se však pojí problémy v podobě skupin The Movement for the Survival of the Ogoni People (MOSOP) nebo Niger Delta People’s Volunteer Force (NDPVF) složených z místních obyvatel. Tyto skupiny útočí na zahraniční těžařské firmy a komplikují tak těžbu.

Nigerijský trh ovládají západní společnosti, většinově USA, dále evropské státy, Indie, Brazílie a JAR. Také většina zahraničních investic putuje právě do petrolejářského průmyslu, technologií či budování infrastruktury s ropou spojených. Jedná se až o vykořisťovatelský vztah, v němž jsou investice vázány na příliv ropy, případně zemního plynu (Ogunkola 2008). Hlavní hráčem je domácí společnost Nigerian National Petroleum Company (NNPC), která byla vytvořena v roce 1977. Produkce probíhá výhradně v joint  ventures, kde největším podílníkem je právě NNPC. Joint ventures činí zhruba 95 % produkce ropy v zemi. Nigérie patří do společenství OPEC a ačkoliv u států v tomto sdružení je zvykem, že těžbu na vlastním území má na starost pouze domácí ropná společnost, zde tomu tak není a Nigérie nabízí pronájmy vlastního území.

Čínsko- africké přátelství

Vřelé vztahy si Čína na africkém kontinentu buduje již od roku 1956. Nejdříve se ČLR  angažovala v severní Africe, zejména v Egyptě. Nyní ze spolupráce čerpají obě strany, Čína získává nerostné suroviny a zároveň kupce pro své zboží, africké státy pak získávají investice do infrastruktury, školství, zdravotnictví a levné produkty.

„Do roku 2005 Čína pomohla realizovat až 720 projektů a nabídla 18 tisíc stipendií africkým studentům na čínských školách (…)“.

V současné době nejvíce na africkém kontinentu investuje Francie, Čína je pak šestým největším investorem. 

Nejvíce peněz pak procentuálně za období 2006-2014 investuje do odvětví těžby a zpracování kovů (41,3 %), energetického průmyslu (40,2%), finančního sektoru (9,2 %), realitního trhu (5,7 %), dopravního sektoru (1,8 %) a jiné (1,8 %) (Portál China Daily 2014).  Vztahy ČLR a Afriky jsou opěrným bodem čínské diplomacie a cílem je nejen zajistit zdroje, zároveň také získání práv na budoucí průzkum, což má silný diplomatický podtext. 

ČLR je dobře známá pro své nabídky pomoci bez politických podmínek- s výjimkou jediné. Země, kde Čína investuje, musí souhlasit s politikou „jedné Číny“, a tedy neuznávat samostatnost Taiwanu či Tibetu.

Přítomnost Číny na africkém kontinentu

Čínská angažovanost se dá rozdělit do dvou etap. V prvním období Mao Ce-tunga od padesátých let minulého století do poloviny sedmdesátých let (1950 k střední-1970) jsou čínské zájmy spíše strategické a ideologické a jsou přirozeným zapojením do hry východ versus západ . Ekonomický aspekt spolupráce byl opomíjen. Za účelem obrany proti imperialismu a kolonialismu v Africe Čína investovala do projektu, jako byla železnice Zambie-Tanzanie. V druhém období - Teng Siao-pching (pozdní 1970 a dále)- se spolupráce mění z ideologické na ekonomickou a spolupráce Číny s Afrikou zahrnuje mnoho aspektů, jako je obchod, vzdělávání, zdravotnictví, vojenství a „další věci“ . S tempem ekonomického růstu „asijského tygra“ nabírá na tempu i africko-čínská spolupráce. Od roku 2005 má oboustranné dohody o obchodu a investicích 75 % afrických zemí . Od roku 2010 je Čína největším africkým obchodním partnerem, celková bilance exportu a importu se pohybuje ve výši 115 miliard dolarů (UNCTAD 2010). 

Čínská strategie při uzavírání partnerství

Nejvýznamnějším obchodním partnerem je Čína hned pro 14 afrických zemí. Základem pro čínský vliv v afrických zemích jsou barterové obchody . Peking tak investuje do infrastruktury a technologického rozvoje bez příslibu okamžitého zisku, ale za příslibu dodávání surovin, což je strategické zejména pro dlouhodobá partnerství. Příkladem mohou být dálnice (v Alžírsku, Keňa), železnic, elektráren, energetický a telekomunikačních sítí. Takové projekty jsou často úvěrovány čínskými bankami. 

Velkou výhodou oproti západním demokratickým režimům je i čínská politika nevměšování, protože Čína neusiluje například o dodržování lidských práv pod pohrůžkou sankcí. Společné zájmy jsou pravidelně diskutovány na konferencích, z nichž se postupem času vytvořilo Fórum pro čínsko-africkou spolupráci – FOCAC. V zemích, kde se Číně daří budovat vliv, následně čínské státní podniky kooperují s místními, což výrazně snižuje pravděpodobnost nesouhlasu či odmítnutí místních obyvatel . S tím souvisí podpora centrální státní moci. Důvod je pragmatický – Peking usiluje o stabilitu surovinových dodávek, s čímž se pojí snaha o stálé partnerské vztahy a odhadnutelnost jejich kroků a chování. O zachování oficiální vlády se čínská strana snaží i zajištěním dodávek zbraní, případně bezpečnostních složek. 

Dalším bodem čínské strategie při budování vlivu na africkém kontinentu jsou finanční investice. Čína státům (často s autoritativním režimem) nabízí výhodné půjčky, případně odpuštění celého dluhu. Na oplátku požaduje přístup k nerostným surovinám. 

Čínská surovinová politika v Africe

Čínská energetická politika na africkém kontinentu je poměrně nový jev, z něhož těží jak Čína, která získává suroviny, tak i africké státy, které jsou ekonomicky podporovány. Přestože čínský vliv roste, nejsou na místě obavy z toho, že by čínské těžařské společnosti měly v nejbližší době nahradit konsorcia ze západních zemí. Díky rychlému čínskému rozvoji na poli energetiky a průmyslu jsou nutné další zdroje nerostných surovin a taktéž bohatnoucí čínské obyvatelstvo poptává především ropu a zemní plyn. Přibližně polovina spotřebované ropy na čínském území pochází z dovozu . Prohlubující se čínské vztahy s africkými souvisejí především s diplomacií a investicemi Čínské ropné společnosti (NOC) . Mimo ropu se Čína zajímá o naleziště mědi (Zambie, Demokratická republika Kongo), hliníku, železné rudy (Libérie), kobaltu (Demokratická republika Kongo), niklu, diamantů a dřeva . 

Hlavním zájmem na africkém kontinentě je ropa.

Existují tři základní elementy čínské globální strategie na získání ropných zdrojů:

  1. odlišení čínských iniciativ od těch, které nabízejí západní vlády a jejich ropné společnosti,
  2. zdůraznění účinku svých výhod a na druhé straně bagatelizování svých nevýhod,
  3. zaměření se na ty země, v nichž existuje vysoká pravděpodobnost, že ropné rezervy vzrostou a kde by Čína byla schopná sjednat dohody, které by jí dlouhodobě dokázaly zásobovat.

První element je blíže vysvětlován v předcházející kapitole o čínsko-africkém přátelství. Čína nabízí nejen nové technologie, zlepšení infrastruktury v dané zemi, vládní půjčky, ale taktéž se zapojuje do konceptu zbraně za ropu. V období mezi lety 2003 až 2006 stouply čínské zbrojní obchody v Africe na 15,4 % (500 mil. dolarů) všech obchodů se zbraněmi na kontinentu .

Druhý přístup v rámci čínské strategie se týká principu nezasahování do domácích záležitostí. Podle čínské strany je pojem lidská práva relevantní a v každé zemi mohou být vykládána jinak, a proto Čína nezasahuje do jejich případného porušování a obchodní zájmy v nich dále rozvíjí .

Třetí element pak vysvětluje čínskou diverzifikace zdrojů, kdy kromě ropných polí v Perském zálivu, kde mají dominantní zájmy západní země, rozšířila svou sféru vlivu právě na africký kontinent. 

Nejvýznamnějším ropným partnerem ČLR je Angola, ačkoliv zde nemá zastoupení mezi největšími investory, mezi ty patří američtí ChevronTexaco a Exxon Mobile. Důležitým partnerem je Súdán, který vyváží do Číny 60 % vlastní produkce ropy a největším zdejším investorem je China National Petroleum Company. Třetím největším ropným partnerem je Demokratická republika Kongo, která Číně prodává 50 % vlastní produkce.

Čínsko-nigerijské vztahy

Oficiální diplomatické vztahy se rozvíjí od 10. Února 1971 (NEWSGD 2006). Spolupráci komplikovala skutečnost, kdy čínská strana podporovala v konfliktu osamostatněnou republiku Biafru, kterou zásoboval zbraněmi z důvodu vybudované infrastruktury a především přítomnosti ropy. Politicky se země začaly sbližovat v důsledku mezinárodní izolace a západního odsouzení nigerijského režimu v letech 1970 a 1998.  V následujících dvaceti letech se však spolupráce na obchodní bázi příliš nerozvíjí, zatímco Čína se transformuje do ekonomické velmoci, Nigérie je poznamenána vojenskými převraty. Bližší kontakt zahájil generál Sani Abacha v letech 1993 až 1998. Společná obchodní komora pro obě země byla založena v roce 1994 .  Po nigerijských prezidentských volbách v roce 1999, ve kterých vyhrál Olusegun Obasanjo, se Čína a Nigérie obchodně sbližují. Během druhého Obasanjova funkčního období se reprezentanti jednotlivých států navštěvují a prohlubují vzájemné vztahy. V roce 2001 pak vyslanci africké země zřizují v Číně obchodní zastoupení a na oplátku Čína zakládá Investiční a rozvojové centrum na území Nigérie. 

Vývoj spolupráce

Pro Čínu je strategicky důležitý zejména surovinový potenciál této africké země a Nigérie hledá partnera, který by investoval do jejího komplexního rozvoje. Obě země podepsaly memorandum o porozumění a zřízení strategického poradenství z roku 2006, kde se strany zavazují k součinnosti v oblasti ropy, energií, technologií a výrobních odvětví.  V memorandu jsou stěžejní čtyři body: 

příliv zahraničních společností samozřejmě s čínskou dominancí

nárůst objemu výrobků zpracovatelského průmyslu původem z Číny

navýšit čínskou přítomnost v rámci nigerijského ropného sektoru

využít investice směřované do Nigérie jako vstupní bránu do společenství ECOWAS

Mezi další důležité pakty ohledně spolupráce patří Dohoda o obchodu, podpoře a ochraně investic z roku 2001, Dohoda o zamezení dvojího zdanění z roku 2002, Dohoda o konzulárních záležitostech (2002), Dohoda o spolupráci v oblasti potírání obchodu s psychotropními látkami (2002), Dohoda o turistické spolupráci (2002), Memorandum o investiční spolupráci mezi ministerstvy (2006), Dohoda o hospodářské spolupráci mezi Nigérií a XinGuang v Číně (2006), Dohoda o zamezení dovozu padělků z Číny do Nigérie (2009), Memorandum o mírové kooperaci (2010) . 

V roce 2010 pak vydal Peking nový plán, který se zavazuje především k následujícím bodům:

posílit vzájemnou politickou důvěru a podporovat strategickou spolupráci

dále rozšířit součinnost v oblasti zemědělství, ropného průmyslu, infrastruktury, telekomunikace

rozšířit kulturní spolupráci a společně bojovat proti závažným onemocněním, jako je malárie a ptačí chřipka

společně prosazovat světový mír, boj za lidská práva, boj proti terorismu a podporovat se v rámci mezinárodních vztahů

Čína je považována za strategického obchodního partnera Nigerijské federativní republiky. O tom svědčí i hodnocení samotných Nigerijců, kteří čínskou přítomnost v zemi hodnotí z 85 % pozitivně, což je největší obliba ze všech zemí, kde Čína působí. Ačkoli byla pro Čínu zprvu strategická zejména ropa, nyní ropná spolupráce nemá takový význam jako kooperace na poli informačních a výrobních technologií. Čínští odborníci jezdí do Nigérie stavět mosty, letiště, spolupracují při zvyšování produkce zemědělství . Jedna z velkých investic Pekingu byl například nákup léků proti malárii v hodnotě 46 milionu jüanu společně s vyškolením zdravotnického personálu . Nechybí ani spolupráce na akademické úrovni – nigerijští studenti pravidelně navštěvují univerzity v Číně v rámci studijních programů. Země kooperují i na vědecké úrovni. Příkladem může být projekt NIGERCOMSTAT 1, který odstartoval satelitní komunikaci počátkem roku 2007 .  Dobře známým faktem je vojenská spolupráce s Čínou, která poskytuje dodávky zbraní pro vládní vojska při bojích s povstalci v deltě řeky Niger, který je strategický kvůli ropným nalezištím. Státy podepsaly dohodu o spolupráci v oblasti komunikace a kosmických programů, které Čína podpoří 311 miliony dolarů. Čína také dlouhodobě podporuje Nigérii v Radě bezpečnosti OSN.

I Nigérie uznává politiku jedné Číny, tedy neuznává samostatnost Taiwanu a nerozvíjí s ním diplomatické vztahy. Navzdory takovému přístupu však mezi západoafrickým hegemonem a Taiwanem probíhají obchodní kontrakty a v roce 2011 se Nigérie dokonce stala třetím nejsilnějším obchodním partnerem s objemem obchodu 1,273 miliard dolarů, proti čemuž se Čína překvapivě nestaví odmítavě. 

Speciální ekonomické zóny v Nigérii

Obě výše uvedené SEZ vychází z investičního modelu tzv. joint venture, v nichž jsou zapojeny nigerijské společnosti. V kapitole 2.2 jsme řešili podstatu speciálních ekonomických zón. V případě ECTZ Lekki, ležícího poblíž největšího nigerijského města Lagos, je 60 % jejího vlastnictví v rukou čínských partnerů a zbývajících 40 % je stejnoměrně rozděleno mezi samotné město Lagos a společnost Lekki Worldwide Investments Limited. V ECTZ Ogun vlastní čínští partneři dokonce 82 % a zbytek drží nigerijská vláda. Ačkoliv vznikající ECTZ přináší nová pracovní místa (v omezeném měřítku, čínské firmy si vozí vlastní zaměstnance z Číny) velká část místního obyvatelstva je odsoudila jako „zábor půdy“. 

Místní ECTZ nabízejí takové bonusy, jako jsou daňové úlevy, snížení byrokratické zátěže, bezcelní dovoz, povolení prodávat na domácím trhu veškeré zboží vyrobené v místní zóně, absolutní zahraniční vlastnictví investic a také navrácení vkladu, spolehlivý zisk a zákaz stávkování. 

Speciální ekonomická zóna Lekki (LFTZ) 

LFTZ se nachází 60 kilometrů východně od Lagosu a je joint venture projektem 6 čínských společností a nigerijskou stranou, kterou reprezentuje vláda Lagosu. Vláda poskytla 16 500 hektarů půdy, z čehož 3000 hektarů bylo převedeno na majetek joint venture a na 50 let zdarma pronajato. Projekt byl vytvořen v roce 2003 čínskou společností China Civil Engineering Construction Corp. (CCECC), která v Nigérii operuje více než 10 let . 

Zdarma poskytnutá půda byla rozdělena do tří sekcí. Prvních tisíc hektarů půdy je oficiální čínsko-nigerijskou ekonomickou zónou. Práce na první fázi začaly v říjnu 2007. A celková investice do roku 2014 se má pohybovat okolo 700-800 milionů dolarů a vláda Lagosu původně doufala ve spolupráci se západními investory.  Zóna je celkem rozdělena do 6 sekcí: automobilový průmysl, textilní a lehký průmysl, továrny na domácí spotřebiče, skladové prostory, zpracování exportu a bydlení společně s obchodními prostory. Vzniklé prostory slouží primárně pro čínské společnosti. 

Speciální ekonomická zóna Ogun-Guangdong

Zóna Ogun-Guangdong je umístěna v regionu Igbessa ve státě Ogun. Investory jsou Guangdong Xinguang Internatiol Group, China- Africa Investment, Chinese CCNC Group a vláda státu Ogun. Samotný projekt je výsledkem studie Jihočínské technické univerzity z roku 2004, která zkoumala proveditelnost modelu ekonomických zón v Nigérii. Původní plán pracoval s umístěním zóny ve státě Imo, avšak následně byl přesunut do Ogunu. V červenci 2009 v oblasti začaly stavební práce. 

SEZ se nachází na celkové rozloze 100 čtverečních kilometrů. Oblast s odhadovanou investicí půl miliardy dolarů je primárně zaměřena na lehký průmysl s továrnami na konstrukční materiály a keramiku, nábytek, zpracování dřeva, počítače, osvětlení a papír. Cílem developerů je přitáhnout 700-800 nových společností do roku 2019. 

Další ECTZ

Čína participuje i na dalších ekonomických zónách, které se však blíže zaměřují na určitý sektor hospodářství. Zde můžeme zařadit Kajolu, což je Specializovaná železniční průmyslová zóna, na níž se podílí stát Ogun a společnost CCECC. Další projekt OFADA Vee Tee Rice s.r.o. vznikl v kooperaci čínské a nigerijské vlády a má zajistit produkci rýže v objemu 225 tisíc tun. V Lagosu pak existuje nejen SEZ Lekki, dále i China Town, která reprezentuje čínskou produkci oblečení, hraček, domácích spotřebičů a potřeb jak na nigerijské, tak domácí půdě. 

Přímé čínské investice

Pomoc Číny se od roku 1999 neustále zvyšuje. Zásadní jsou pak především ekonomické investice, které můžeme rozdělit do dvou skupin: investice ve veřejném a soukromém sektoru . 

Přímé zahraniční investice přináší Nigérii řadu výhod, jako například import nových technologií a know-how, podporu inovací, celkové navýšení exportu, doplňuje domácí investice, vede k trvale udržitelnému rozvoji regionu a pomáhá překonat nedostatek kapitálu. 

Tyto investice však s sebou přináší i negativa ve smyslu vytlačování vlastních rozvojových projektů, regionální nerovnost, protože z finanční pomoci těží především průmyslové oblasti, ne tak chudý a neatraktivní venkov. Z nerovnoměrného rozdělení financí vyplývá stratifikace v rámci společnosti. Mezi další negativa patří znečištění ovzduší a životního prostředí, možné daňové úniky a nekalé obchodní praktiky znevýhodňující tuzemské podnikatele . Problémem pojícím se s čínskými investicemi je také to, že čínské podniky mnohdy odmítají zaměstnávat domácí pracovní silu, a existují dokonce i svědectví o tom, že pokud čínští zaměstnavatelé takovou pracovní sílu přijali, Nigerijce týrali . 

Celková hodnota přímých zahraničních investic v letech 2003 až 2009 dosáhla 1 miliardy dolarů, v rámci celého afrického kontinentu pak 9 miliard . V minulém roce se pak výše FDI přiblížila k částce 1,8 miliard dolarů, což svědčí o jasném navýšení finančních prostředků vynaložených čínskou stranou na rozvoj Nigérie v nejsilnější africkou ekonomiku. Přímé investice se pak nejvíce soustředí do odvětví ropného a zpracovatelského průmyslu, stavebnictví a telekomunikací . Peking se také angažuje ve výstavbě elektráren ve státech Ogun, Ondo, Kogi a Eunugu. Soukromí čínští investoři pak nejvíce financují v zemědělství a příbuzných odvětvích, manufakturní výrobě a komunikacích. Čínští investoři pořádají „nájezdy“ na nigerijskou půdu, avšak pouze v malém měřítku a o půdu se dělí s africkou stranou, takže obavy z hromadného odkupu tamní půdy jsou přehnané. Právě naopak, příliv financí zapříčinil rozvoj sektoru, navýšení počtu pracovních míst a celkovou inovaci agrárního sektoru a kultivaci půdy . 

  Je na místě brát celkovou výši čínských investic s rezervou, jiné statistiky uvádějí značně vyšší čísla, než oficiálně přiznává Čína. Podle Brautigamové jsou částky značně podhodnocené a tak například místo Pekingem uznané investované 1,21 miliardy v roce 2010, je částka téměř 6krát vyšší . 

Obchodní vztahy

Zatímco v roce 1995 obchod mezi Čínou a Nigérií probíhal v zanedbatelných částkách, v roce 2000 se situace mění a hodnota celkového exportu do Číny se pohybuje okolo 307 milionů dolarů, světově však Nigérie vyváží zboží v celkové hodnotě 20 miliard dolarů. V roce 2005 nigerijský export dále roste, do Číny exportuje zboží v hodnotě 526 milionů, kde hlavním artiklem jsou minerální oleje a celosvětově pak nigerijský export zaznamenává více než dvojnásobný růst na částku 44 miliard dolarů .  Obchodní vztahy mezi Čínou a Nigérií exponenciálně narůstají od roku 2001, kdy země podepsaly Dohodu o podpoře a ochraně investic. V roce 2010 dosáhl vzájemný obchod hodnoty 17,7 miliard dolarů, z 87 % tvořen exportem Číny, 13 % exportem Nigérie, což je desetinásobek objemu obchodu v roce 2001, v němž byla situace více vyrovnaná – 66 % ve prospěch Číny, 34 % pro Nigérii . V roce 2013 pak hodnota nigerijské exportu do Číny narostla do výše téměř 1,5 miliardy dolarů, celosvětově se pak částka vyšplhala ke 123 miliardám dolarů. Informace ohledně obchodních transakcí však nejsou zcela přesné, měli bychom mít na zřeteli, že určitá část zboží putujícího z Číny do Nigérie skrze hranice sousedních států je pašovaná a neexistují oficiální čísla .

Ačkoliv pro Nigérii není Čína hlavním exportním partnerem, je pro něj hlavním importním partnerem. Tradičními partnery pro africký stát jsou Spojené státy, Francie a nově také Brazílie a Indie . Taktéž Čína má silnější obchodní bilanci na africkém kontinentu především s Jihoafrickou republikou nebo Angolou. Nigerijský vývoz do Číny zahrnuje z 87 % ropu, produkty z ní a zemní plyn, zbytek tvoří mnoho rozmanitých produktů, jako je například jídlo, zvířata, chemické produkty, kůže, surové materiály a kovy. Celkový objem dovezeného zboží z Číny je v hodnotě 9 miliard dolarů z celkové hodnoty nigerijského dovozu ve výši 47 miliard. Nejvíce se pak do Nigérie z Číny dováží zpracovaná ropa a automobily, strojírenská zařízení, telekomunikační zařízení, oděvy a zemědělské produkty.  Čínu pak následuje Albánie s 11% podílem na nigerijském trhu, a USA s 7,5  %.

Čína má na nigerijském trhu jasnou dominanci a nedá se očekávat, že by se situace měla měnit. Vzhledem ke kupní ceně nigerijského obyvatelstva je nízká cena přivezených výrobků velmi žádaná a čínské výrobky tak na místním trhu nemají konkurenci. Jednou z čínských firem, která se ve svém sektoru stala hegemonem, je Huawei. Na tomto primárním postavení má velký podíl projekt společného satelitu, jak je zmíněno výše. Odvětvím, které téměř zcela vytlačilo domácí produkci, je pak textilní průmysl a import z Číny tak způsobil bankrot mnoha textilních závodů. 

Majoritními společnostmi na nigerijském trhu jsou Sinopec, CNPC, které působí v ropném průmyslu a v odvětví těžby zemního plynu; SEPCO (Electric Power Construction Corporation) v oblasti elektrických sítí; CCECC (China Civil Engineering Construction Corporation), jež montuje a tvoří konstrukce budov, továren aj.; CSCEC (China State Construction Engineering Corporation), ta působí ve stejném odvětví jako CCECC; Huawei a ZTE, které jsou telekomunikačními giganty .

Ačkoliv se může zdát, že cesta investic je pouze jednosměrná, není tomu tak a i Nigérie se snaží pronikat na čínský trh. V roce 2009 dokonce africké země investovaly 10 miliard dolarů a Nigérie patřila mezi 5 nejvíce přispívajících afrických zemí. O rok později otevřela Bank of Nigeria svou první pobočku na čínském území (Portál FOCAC 2010).

Převažující vliv ČLR na nigerijském trhu je dán i 47,5% podílem v největším nigerijském přístavu, v Lagosu, za který největší čínská lodní společnost, China Ocean Shipping Group Company (COSCO) zaplatila v listopadu 2010 částku 154 milionů dolarů . 

Ropné partnerství

Obecně Čína není na nigerijských ropných polích dominantní, převažující vliv si udržují Spojené státy. Praktikovaná čínská strategie „ropa za infrastrukturu“ (oil-for-infrastructure) dlouhou dobu selhávala. Strategie Pekingu nabrala na účinnosti až během druhého funkčního období prezidenta Obasanja (2003- 2007), což bylo odrazem naléhavé potřeby zlepšení dopravní sítě Nigérie. Nejdůležitějšími ropnými společnostmi na nigerijském trhu jsou PetroChina, China National Offshore Oil Corporation (CNOOC) a Sinopec. Důvodem slabého zastoupení asijské země v oblasti je její pozdní příchod, protože většina ropných polí již byla přerozdělena mezi nizozemské, americké, italské i francouzské společnosti.

První čínskou společností, která se v Nigérii usadila, byla v roce 1998 CNPC (Downs 2000).  V prosinci 2004 společnosti Sinopec a NNPC podepsaly dohodu o rozvoji Oil Mining Lease (OML) 64 a 66 nacházející se ve vodách delty Nigeru, načež v roce 2006 začala Sinopec na blocích pracovat.  V témže roce pak Sinopec získala provozní práva a 29% podíl v São Tomé Joint Development Zone. Toho roku se také hlava státu Hu Jintao dohodla s nigerijskou stranou na spolupráci, jež obsahovala těžební právo na 4 ropných polích pro CNPC . Na oplátku asijská strana nabídla investice do technologií a průmyslu v hodnotě 4 miliard dolarů (Marks 2007). Z dohody však sešlo a strategie oil-for-infrastructure byla odsouzena kvůli neprůhlednosti a možné spojitosti s korupcí prezidentem Umaru Yar’Aduem, který do úřadu nastoupil v roce 2007. Stejného roku pak společnost Zhonghao Overseas Construction Engineering Company zahájila průzkum nerostných nalezišť v Zamfaře a ropy v Sokotské pánvi. Významnou investicí byla v roce 2009 koupě bloku Addax, de Sinopec zaplatil 7,2 miliard dolarů. Kooperace v tomto odvětví se více rozvinula po smrti Aduema, kdy Čína v roce 2010 představila nový strategický plán založený na politické rovnosti, vzájemné důvěře a oboustranně výhodné ekonomické spolupráci a kulturní spolupráci . Téhož roku společnost CSCEC financovala výstavbu rafinérie v ECTZ Lekki částkou 8 miliard dolarů . 

Kulturní a další aspekty čínsko-nigerijské kooperace

Vzhledem k hospodářské spolupráci obou zemí se nabízí i kulturní spolupráce. První větší přesun Číňanů do Nigérie datujeme na přelom 60. a 70. let, kdy přišli založit manufaktury zaměřené na výrobu textilu v Kaduně. Levná konkurence z dovozu však tyto podniky zlikvidovala. Čínská menšina se soustředí především ve větších městech, které jsou pro ekonomickou spolupráci zásadní. Jak je zmíněno výše, v Lagosu v roce 2004 vzniklo Chinatown, kde čínští obchodníci nabízejí zboží jak z dovozu, tak vyrobené čínskými firmami na nigerijské půdě. Oficiální čísla uvádí, že v Lagosu a jeho okolí se nachází na 17 tisíc čínských přistěhovalců, skutečná čísla jsou však vyšší, protože Číňané přicestují na základě turistických a obchodních víz a v zemi zůstanou nelegálně. O rok dříve vznikla v Lagosu China Lagos Industrial and Commercial Federation, které pomáhá s podnikáním, právními otázkami a lepší orientací v cizí zemi.  Tatáž organizace vydává i vlastní noviny, které se staly prvním čínským tištěným médiem v západoafrické zemi. Většina příchozích čínských návštěvníků jsou byznysmeni, kteří v zemi zůstávají pouze na krátkou dobu a ve velkých industriálních centrech. Migrace probíhá i v opačném směru, Nigerijci často cestují do Číny za vzděláním, anebo odjíždějí vyučovat angličtinu. Čínské investory při příjezdu do země čeká zjednodušená byrokracie, vycestování v opačném směru je komplikováno omezeným počtem víz, které Čínská ambasáda vydává, a to se stává předmětem častých výčitek Nigerijců . Čínské univerzity v Nigérii založily instituty, kde mohou zájemci studovat čínský jazyk a získávat informace potřebné k vycestování do ČLR . 

Ačkoliv je pro Čínu strategický primárně ekonomický sektor, směřuje finance i na podporu vzdělanosti v západoafrické zemi. Vzhledem k demografickému složení obyvatelstva, které jsem uvedla výše, je rizikovou (a zároveň nejpočetnější) skupinou populace mladých lidí mezi 14 a 24 lety, kde je nezaměstnáno téměř 38 %. Celková gramotnost nigerijské populace ve věku 15 let a výše přesahuje 61 %. Představitelé země jsou si situace vědomi, a proto v roce 2006 vznikla iniciativa za reformu vzdělávání (Portál Central Intelligence Agency 2014). Čínská lidová republika od roku 1993 poskytuje stipendia, díky nimž mohou nigerijští studenti vycestovat do Číny a studovat na některé z tamních univerzit. V roce 2002-2003 studovalo v ČLR 24 Nigerijců, v roce 2013 díky oboustrannému vzdělávacímu paktu vycestovalo 74 mladých Nigerijců za vzděláváním do Ruska, Číny a na Kubu. Kromě spolupráce na úrovní terciárního vzdělávání se Čína zapojila do rozvoje základního školství, když v roce 2012 čínská strana předala ve venkovských oblastech kolem hlavního města Abuji 4 nově vybudované školy.

Čína se v Nigérii angažuje také na poli bezpečnostní politiky. V květnu letošního roku přislíbila spolupráci nigerijské vládě proti islamistické skupině Boko Haram, které v té době unesla více než 250 dívek u státních hranic s Kamerunem, Čínský premiér Li Keqiang slíbil poskytnout veškeré informace, které Číňané získali skrze zpravodajské služby. K pomoci se také materiálně zavázaly Spojené státy, Velká Británie a Francie. 

Závěr

Ekonomický vývoj Číny je fenoménem zejména posledních čtyřiceti let. Předkládaná bakalářská práce představila stručný vývoj a okolnosti, které jsou s ním spojeny a definovala globální vliv ČLR. Globální ambice Čínské lidové republiky se dotýkají především snahy zajistit takové surovinové zásoby, které povedou k dalšímu růstu a zabezpečí chod země. Na základě této politiky Peking uzavírá oboustranně výhodné dohody se státy surovinově bohatými. Předmětem obchodu je pak ochota čínské strany v regionu investovat a obchodovat výměnou za přístup k převážně nerostným zdrojům. Taková globální strategie byla sledována v Africe v konkrétním státě – Nigérii. Ta splňuje požadované – bohatost přírodních zdrojů a zároveň je vhodným příjemcem zahraničních investic. 

Globální strategii Čína oficiálně zahájila v roce 2006 a od té doby se její vliv v zahraničí zvyšuje, především skrze přímé zahraniční investice. Čína svou strategii zakládá na ekonomických vztazích, což je rozdílný přístup, než s jakým jsme se mohli setkat během studené války u dalších dvou hegemonů – Ruska a USA. Pro práci bylo podstatné definovat spojení „globální ambice“, a je proto vysloveno několik definičních bodů, které můžeme považovat za obecně platné při vymezování globálního vlivu. Analýza představila několik principů aktérů mezinárodních vztahů usilujících o globální vliv. Čína jako aktér mezinárodních vztahů splňuje svým působením v Nigerijské republice všechna deklarovaná kritéria:

  • Přítomnost v zemích mimo vlastní region (v tomto případě mimo východní Asii),
  • vzájemná ekonomická a diplomatická spolupráce (s cílovou zemí zájmu),
  • konkurování jinému hegemonovi v oblasti,
  • angažmá v mezinárodních společenstvích,
  • zastupování zájmových zemí v mezinárodních společenstvích a prosazování společných zájmů,
  • nezanedbatelný podíl na globálním obchodu.

V současnosti je čínská ekonomika nejsilnější, co se týče celkové výše HDP dle parity kupní síly. Ačkoliv čínská ekonomika zpomalila své tempo, stále se očekává každoroční nárůst okolo 7 %. Čínský růst je zapříčiněn právě promyšlenou ekonomickou strategií, která si klade za cíl budovat spolupráci na ekonomické a obchodní bázi napříč všemi kontinenty bez ohledu na politickou, ideologickou, lidsko-právní či vojenskou základnu svého partnera.

 

{jacomment on}