Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Trest je jedním ze způsobů, jak vymoci společenské, náboženské, morální, právní aj. normy. Trest vzniká v rámci každého společenství, neboť každé společenství si stanovuje jistá psaná či nepsaná pravidla, vyjadřující principy a hodnoty na nichž toto společenství stojí. Trest následuje jako možné z řešení při porušení nebo ohrožení těchto hodnot a pravidel a zajišťuje i dosahování daného společenského užitku. 

Na základě uvalení trestu, pak nese pachatel odpovědnost za důsledky svého chování, které bylo v rozporu s těmito pro něj závaznými normami a pravidly.

V souvislosti s ukládáním trestů je důležité sledovat jejich vliv na pachatele, společnost a kriminalitu. Při trestání totiž chceme dosáhnout jistého účinku a účelu ke kterému by měl trest sloužit. Jsou současné tresty dostatečně efektivní? Naplňují současné tresty dostatečně svůj účel? Tyto otázky nás nutí se zamyslet, čeho chceme uplatněním trestní sankce dosáhnout.

Trest a jeho účel v průběhu historie Evropy a Českých zemí

Trest existuje ve společnosti od jejího počátku. Již od vzniku prvních sociálních vztahů a kultur se vyvíjí potřeba trestat společensky nepřizpůsobivé jedince a nepřípustné chování. Každá kultura měla od počátku svá nepsaná pravidla, která se předávala z generace na generaci, přičemž tato pravidla byla založena na tom, co je nejlepší pro celou skupinu.  Až s vývojem prvních států však docházelo i k většímu rozvoji trestního práva a též k jeho kodifikaci.

Starověk

Nejstarším zákoníkem, jež se zcela dochoval, je známý Chammurabiho zákoník, který byl sepsán v Babylonu okolo roku 1750 př.n.l. Podle Lewise Lyonse  je tento zákoník významný, protože se stal předlohou pro řadu dalších zákoníků, i Evropských, a dokonce jsou v něm zavedena některá práva, která byla převzata i do současné právní úpravy. Tento zákoník je jinak znám především pro své kruté tresty, neboť se nesl v duchu jím proslulé zásady „oko za oko, zub za zub“. „Trest byl spojen s nezbytností uskutečnit spravedlivou odvetu, neboť zbavovala pachatele stejné hodnoty, jakou on odňal oběti.“  Rostkowski  dále uvádí, že cílem trestu bylo stanovení odvety, jež v té době byla chápána jako spravedlnost. Spravedlnost však bývala tehdy slepá, neboť neexistovala neúmyslná vina nebo polehčující okolnosti. Trest byl tedy pouhou odplatou.

Rozsáhlejší systematizaci i propracovanost přináší do trestního práva právo římské. Lyons  uvádí jako jedny z významných zákonů, které upravovali trestné činy, například Drakónovy zákony (vydány roku 621 př.n.l.), které jsou známé svojí tvrdostí, neboť za většinu trestných činů ukládaly trest smrti. Jejich význam však tkví v novém postoji státu ke stíhání trestných činů, neboť se stát staví do zcela nové pozice, a to pozice žalobce. Touto změnou dostal trest zcela novou funkci, protože tato změna směřovala k ochraně společnosti. V této době se můžeme setkat i s prvními vězeňskými předpisy upravujícími provoz vězení, jeho financování i zacházení s vězni., které byly vydány císařem Theodosisem II. v roce 435 n.l. 

Jak je uvedeno výše, tresty měly v této době především funkci odplatnou a pro společnost ochrannou. Tresty byly užívány velmi kruté, často mrzačící, a trest smrti nebyl výjimkou. Vzhledem k tomu, že tyto tresty byly vykonávány veřejně, tak dle mého názoru měli též funkci odstrašující.

Středověk

Středověk je znám pro velmi krutý trestní systém, rozšířila se škála užívaných trestů smrti, např.: poprava gilotinou, oběšení aj. a též formy mučení a mrzačení, což plyne z jeho odplatné funkce, kdy je smyslem trestu člověku „popřát utrpení“  a vyvolat mu tak s tím související újmu. V Čechách byl hojně užíván trest smrti, mučení, trest ztráty cti i pokuty.  Jak uvádí Roskowski , hlavní funkcí trestu bylo zajistit zájmy vládce a poté měl též funkci ochrannou, aby byla zajištěna společenská harmonie. Trest měl i další funkce, a to funkci odstrašující, což můžeme vyvodit z veřejného vykonávání trestů, a měl zabránit i dalšímu páchání trestné činnosti v budoucnu. V souvislosti se značným rozšířením ukládání pokut pak můžeme mluvit i o funkci satisfakční.

V pozdním středověku dochází k rozvoji vězeňství, které má plnit izolační funkci trestu, aby byla společnost chráněna před opakováním trestného chování. V této době však byla vězení využívána velmi nehumánně, neboť „vězni byli přikováni, bez jakékoliv péče, zdravotní i nápravné.“  Vzhledem k tomu, že v této době byla politika státu významně ovlivněna církví, tak i ta se angažovala v trestním systému, dokonce byla zřizována církevní vězení. Tato vězení byla určena především pro obviněné z kacířství, bezvěrectví či čarodějnictví a jejich cílem bylo vynucení si podřízení se církvi.  K prosazení svých zájmů používala církev kruté formy mučení a tzv. útrpné právo. Na českém území dokládají vznik věznic mnohé spisy, jako např. městská práva Koldínova z roku 1579. 

Osvícenství

K výraznému postupu v nazírání na funkce a účel trestního práva docházelo právě v době osvícenství, především v průběhu 18. a 19. století. Osvícenství je směr, jež staví na racionalitě, logice a humanismu, což se odráží i na přístupu k pojetí trestu a trestání. Nejrozšířenějšími tresty je vězení a trest smrti. „Vězení se stalo objektem zájmu mnoha osvícenských filosofů a právníků.“  Významnými osobnostmi tohoto období byli např. Thomas More a CH.L. Montesquieu, kteří kladli důraz na zásadu proporcionality mezi trestem a trestným činem, tedy aby trest byl přiměřený spáchanému trestnému činu.  Začal být též kladen důraz na výchovnou funkci trestu.

Významným zákoníkem, jež byl zásadně ovlivněn Beccariem, byl Všeobecný zákoník o zločinech a trestech, který byl vydán roku 1781 známým osvícenským panovníkem, císařem Josefem II. Tento zákoník již obsahoval moderní zásady trestního práva, jako jsou zásady nulla poena sine lege a nullum krimen sine lege, a snažil se o zachování proporcionality trestu a trestného činu. Tímto zákoníkem byly zrušeny např. kruté mrzačící tresty a mučení. Nejvýznamnějším trestem této doby je trest odnětí svobody, který však nemá plnit už jen funkci odplatnou, odstrašující nebo dočasně izolační. Konečně se trest dostává ve své funkci i k funkci výchovné a jeho cílem se tak stává náprava „mravně zpustlého člověka.“ 

Novodobé pojetí trestu v průběhu 20. století

Osvícenství nastartovalo poměrně rychlý rozvoj vězeňství, takže v průběhu 19. století se tento trest stal nejužívanějším trestem za trestné činy a tento trend přetrval i do 20.století. Společnost dospěla konečně k názoru, že kruté a tvrdé tresty nevedou k jejímu prospěchu a začala se tedy zabývat možnostmi, jak využít trestní systém co nejefektivněji, a to především s možným využitím preventivní funkce trestu. V důsledku toho dochází k rozvoji penitenciárních  disciplín.

První polovina 20.století byla v duchu dvou světových válek, které byly doprovázeny nehumánním a krutým zacházením nejen s pachateli trestných činů, ale též s běžným obyvatelstvem. Následkem toho došlo hned v druhé polovině století k rozsáhlé humanizaci ve všech moderních demokratických státech, čehož je důkazem téměř překotné rušení trestu smrti, výstavba moderní sítě věznic apod. Ve většině moderních demokratických států se dostává do popředí též problematika alternativních trestů k trestu odnětí svobody, protože je v nich spatřována budoucnost trestání, především s ohledem na jejich preventivní a nápravnou funkci.

„ Stalo se tak poprvé v dějinách, že se nebere, ale dává. Trestaný dostává příležitost návratu k řádnému životu, dostává příležitost ke studiu, ke kulturnímu vyžití, možnost pracovní terapie, a to bez vytváření nadbytečných bariér mezi ním a společností. Je tedy bráno v úvahu, že ve vězení se člověk nestane lepším. A uzdravování sociálně nemocného pachatele se stalo smyslem trestu.“ 

Pro tehdy ještě československý stát byla ale tato humanizace zbrzděna nástupem totalitního komunistického režimu, který několik desítek let bránil uplatňování základních lidských práv a svobod a principů moderního trestního soudnictví.

Po revoluci tedy došlo i k revoluci v české penologii, nejen proto, že bylo zapotřebí dostát mnoha mezinárodním dokumentům, ale především proto, že bylo potřeba český trestní systém zbavit nejrepresivnějších nástrojů komunistického režimu a začít usilovat o naplnění moderních funkcí trestu, jako je náprava a navrácení pachatele do společnosti. 

Současné pojetí účelu a účinků trestu

Účel trestu a trestání se v průběhu jeho uplatňování mění v závislosti na změnách politických, náboženských i např. ekonomických, a to v závislosti na vývoji člověka a společenských hodnot. Současná trestní politika se snaží o co nejvyšší efektivnost trestu, tak aby naplňoval všechny od něj očekávané funkce.

Trest se může stát dostatečné účinným především při jeho přiměřenosti, přičemž trest by měl být přiměřený jak z pohledu pachatele, tak z pohledu společnosti. Trest by měl být též neodvratitelný a včasný, což spočívá v dostatečném stíhání trestné činnosti a ukládání sankcí v co nejkratší době. Účinnost sankce je potom určována třemi aspekty, a to „kriminalistickým (odhalení pachatele a objasnění případu), justičním (soudní projednání, určení sankce a výrok o ní) a penologickým (samotným výkonem trestu).“ 

Jednou z funkcí potlačování trestné činnosti je ukládání sankcí. Tyto sankce by měly být ukládány takovým způsobem, aby plnili účel a cíl trestání dle sankční politiky státu. Z. Karabec  tedy uvádí několik teorií zabývajících se funkcí trestání, a to teorii retributivní, teorii odstrašení, teorii rehabilitační, teorii eliminační a teorii restituční.

Retributivní teorie

Retributivní teorie, též nazývaná odplatná, má za cíl pouhé potrestání pachatele trestného činu. Dle Z. Karabece  je účelem trestu dle této teorie způsobit pachateli újmu, která by měla výší i druhem odpovídat závažnosti trestného činu. Problematickým bodem této teorie je způsob, jak má být určen přiměřený trest.

Z psychologického hlediska má ale tato funkce jistý satisfakční význam pro oběť trestného činu, neboť trest uložený na základě této teorie může být do jisté míry odplatou pro oběť za její poškození. 

K retributivní teorii můžeme přirovnat i teorii absolutní, kdy tato teorie pojímá trest též jako pouhou spravedlivou odplatu. Tato teorie je v dnešní době sama o sobě nedostačující, dokonce i nepřijatelná, protože dnešní funkcí trestu je především zabránění dalšího páchání trestné činnosti do budoucna, čímž je zajištěna ochrana společnosti před dalším asociálním jednáním pachatele.

Teorie odstrašení

Význam této teorie tkví v tom, že trest odrazuje pachatele od další trestné činnosti, což označuje za individuální prevenci, a též odstrašuje i další jedince, nejlépe celou společnost, což označuje za generální prevenci. Úskalím této teorie ovšem je individualita každého jednotlivého potencionálního pachatele, neboť pro každého nemusí být ten či onen trest odstrašující. Odstrašující funkce není dostačující pro osoby, jež jsou nepoučitelné, nebo vnímají trest jako vzdálený, což znamená, že si ani neuvědomují jeho účinky a váhu. Stejně tak neúčinná je tato teorie v případě trestných činů spáchaných v afektu. Tato teorie se tedy spíše orientuje na generální prevenci, neboť se snaží dosáhnout stavu, kdy si společnost uvědomuje, že se trestný čin nevyplácí.

Jako příklad odstrašujících trestů si můžeme uvést tzv. „šokující tresty“, které se uplatňovaly v USA. Odsouzení mladiství pachatelé byly nejdříve nuceni strávit několik dní ve věznici s přísným režimem a zbytek trestu již vykonali na svobodě. Tato krátká zkušenost měla zajistit odrazení mladistvého od další trestné činnosti a zároveň nemělo v tak krátké době dojít k negativnímu ovlivnění vězeňským prostředím. 

Odstrašující efekt mohou mít též vedlejší účinky trestání. Odstrašující může být pro potencionálního pachatele též nést si s sebou stigma odsouzeného pachatele. V této souvislosti mluvíme o tzv. „labeling effect“ , neboli ocejchováním pachatele trestného činu. Ve středověku se tak provádělo např. vypalováním značek do kůže. V dnešní době s sebou tento efekt nesou mediálně publikované případy.

Jak bylo již výše řečeno, tato teorie nezasahuje veškerou společnost a nejde tak uplatnit na recidivující nebo nepředvídající pachatele. Z tohoto důvodu je třeba i funkci odstrašující doplnit dalšími teoriemi, tak aby trest dosáhl co nejvyšší efektivnosti.

Rehabilitační teorie

Rehabilitační teorie s sebou nese moderní funkce trestu, jako je například náprava, převýchova a resocializace. Cílem rehabilitační teorie je poskytnout pachateli dostačující odborné zacházení, aby byly potlačeny příčiny páchání trestné činnosti. Tato teorie tedy vychází z myšlenky, že kriminální chování je důsledkem příčin jako jsou např. nedostatečná výchova, nevhodné rodinné prostředí nebo různé biologické či psychologické předpoklady.

Sama o sobě je však tato teorie nedostačující, neboť zcela zbavuje pachatele viny, a ten jedná jen pod vlivem uvedených faktorů. Dle mého názoru je třeba u každého jednotlivého pachatele hledat všechny příčiny, a to i ty zaviněné, aby bylo možno pro něj vytvořit co nejefektivnější program nápravy. Cílem této teorie je tedy redukovat další trestní chování a podporovat schopnost navrácení se do akceptovatelného způsobu života. 

V současné době tuto rehabilitační funkci trestu spojujeme s množstvím resocializačních programů a programů zacházení, které by měli vést pachatele k vzdělávání se, změně svých návyků, zlozvyků a k přesvědčení, že zločin se nevyplácí. Tato funkce se tedy zaměřuje především na recidivující pachatele.

Vzhledem k překážkám, které se resocializaci staví do cesty, je toto velmi obtížný a nákladný proces, který vyžaduje účast psychologů, pedagogů, sociálních pracovníků a dalších expertů. Dle mého názoru je však resocializace tou nejdůležitější součástí trestu.

Eliminační teorie

Eliminační teorie je zaměřena na trvalou nebo dočasnou izolaci pachatele od společnosti, takže jejím cílem je především společnost chránit před dalším asociálním chováním pachatele.  V současné době je nejužívanějším eliminačním trestem trest odnětí svobody. Jediná reakce na spáchaný trestný čin nemůže být izolace jeho pachatele. Po určitou dobu je sice pachatel ze společnosti vyloučen, ale po skončení jeho trestu se do společnosti znovu vrátí, a vzhledem ke známým negativním vlivům vězení by mohl být pro společnost ještě nebezpečnější než doposud.

Tato teorie tedy vychází z myšlenky, že pokud se pachatel dopustil trestného činu jednou, pak lze předpokládat, že je schopen se dopustit a nebo se dopustí trestného činu znovu. 

Dalším trestem, který se vyznačuje svojí eliminační funkcí je např. vyhoštění nebo zákaz činnosti či zákaz pobytu. Mezi tzv. „absolutně- eliminační“ tresty pak řadíme např. trest smrti nebo doživotní uvěznění.

Izolace pachatele však může nastoupit i jako vedlejší efekt vedle uloženého trestu, protože jí může být docíleno i společenským odsouzením pachatelova jednání.  Toto odsouzení však nemusí být zcela adekvátní vzhledem k trestnému činu a navíc nastupuje často i po vykonání uloženého trestu, kdy je pachatel již třeba odhodlán se zařadit do společnosti. Díky tomuto odsudku si však s sebou může nést stigma kriminálníka, které mu brání v jeho reintegraci a návratu do normálního života.

Pro pachatele závažných trestných činů je však izolace nezbytná, neboť bez ní by nemohla být společnost efektivně chráněna jeho chování. V některých případech je však mnohem účelnější pachatele od společnosti neodtrhávat, protože se díky jejímu působení může lépe socializovat a zbavit se kriminální kariéry.

Restituční teorie

Restituční teorie se zabývá kompenzační a nápravnou funkcí trestu, Kdy jejím cílem je dosažení nápravy situace nastalé na základě trestné činnosti a dále pak náhrady škody, která v souvislosti s touto činností vznikla.  Jestliže byl tedy pachatel uznán vinným z trestného činu, musí si kromě uloženého trestu nést i důsledky svého chování. Trest by měl směřovat k obnovení vztahů poškozených v důsledku spáchání trestného činu. Restituční funkci tak můžeme spatřovat například v alternativních trestech, nebo postupech jež dávají přednost odškodnění oběti před potrestáním.

S touto teorií jsou spojeny nové metody užívané v trestním systému a další alternativní postupy, které souhrnně označujeme „restorativní justice.“  Restorativní justici můžeme definovat jako odezvu na porušení práva, která ovšem na rozdíl od současného trestního systému klade důraz na „zhojení ran“ oběti i pachatele. Tato teorie se tedy zaměřuje i na oběť, což je významný rozdíl od ostatních teorií, které se zaměřovaly především na osobnost pachatele. „Snahy o vytvoření restorativní justice jsou výrazem názoru, že tradiční kriminální (trestní) politika vyčerpala své možnosti a není schopna zabránit růstu kriminality, ani řešit chronické problémy trestní justice, jako jsou enormní zatížení soudů, přeplněnost věznic, nízká účinnost trestů, nedostatečná ochrana obětí aj.“ 

Restorativní justice se zakládá na třech základních formujících principech:

spravedlnost spočívá v uvedení do původního stavu;

osoby zasažené trestným činem mají právo účasti i reakce v řízení o něm;

stát má povinnost chránit společnost dle práva a komunita se snaží o udržení spravedlnosti pro zachování harmonie.

Zásady restorativní justice:

zločin není porušení společenského pořádku, ale měl by být chápán jako újma oběti a akt proti bezpečnosti společnosti;

sankce má být taková, aby snížila či odstranila tuto škodu;

ukládání přísnější trestů není efektivní (především u mladistvých pachatelů);

potřeba aktivní účasti pachatele na odškodnění jím způsobené újmy, ale při zachování všech občanských práv a svobod;

hlavním účelem trestu je především vytvoření podmínek pro odstranění následků spáchané trestné činnosti (nikoli např. výchovná funkce);

možnost soudního donucení k účasti na odškodnění újmy;

škoda způsobená může mít jako povahu materiální, tak fyzickou či psychickou aj.;

orgány činné v trestním řízení by měly být do sporu zapojeny, až v okamžiku kdy selžou postupy restorativní justice;

oběť nebo poškozený nemohou být nuceni ke kontaktu s pachatelem trestného činu.

Restorativní přístup je poměrně nová metoda, která postupně zasahuje do trestních systémů všech moderních států. V České republice se zatím stále moc neuplatňuje, i když jej již můžeme nalézt v některých trestně-právních institutech, jako je např. narovnání  nebo v činnosti Probační a mediační služby .

Tyto výše uvedené teorie jsou tedy ve vyšší či nižší míře obvykle součástí trestní politiky státu. Stát se jimi tak snaží dosáhnout především prevence kriminality a ochrany společnosti před nepříznivými důsledky trestné činnosti.

Vědní disciplíny zkoumající psychologické aspekty a účel trestu

Penologie

Pojem penologie vychází z latinského slova „poena“, v překladu „trest.“ „Moderní penologie je definována jako věda o systému soudně ukládaných trestů a procesu jejich účinného vykonávání.“ 

Penologie je disciplínou:

- zabývající se trestem a jeho efektivností i účinky;

- studující penologické myšlenky a jejich postupný rozvoj;

- zkoumající všechny důsledky uložení trestu;

- zkoumající psychologické, sociologické a fyzické aspekty ovlivňující pachatele (věk, pohlaví, rodinné zázemí, zdraví apod.);

- zabývající se vytvářením co nejefektivnějších výchovných programů pro odsouzené pachatele;

- zkoumající funkce institucí, jež se podílejí na trestním systému;

- hledající nová opatření a tresty, které by byly efektivnější a účinnější než ty dosavadní.

Na základě všech získaných informací, pak penologie vytváří závěry, jež jsou významné pro předvídání kriminality, prevenci kriminality a účinné ukládaní trestů.

Kriminologie

„Kriminologie je věda o kriminalitě (zločinnosti), o jejích pachatelích a obětech a o její kontrole.“

Kriminologie čerpá ze všech souvisejících vědních disciplín, jako jsou např. sociologie, psychologie aj., z nichž by mohla objasnit motivy a příčiny kriminálního jednání, postupy pachatelů, psychologii výslechu pachatelů i obětí atd.  Jejím cílem je zajistit tak možnost dalšího získávání informací o trestné činnosti a jejích postupech, tak aby byla kriminalita co nejvíce potlačována.

Forenzní psychologie

Forenzní psychologie je vědní disciplínou, „která se zabývá chováním a prožíváním lidí v situacích regulovaných právem,“  v našem případě se jedná tedy o právo trestní. 

Kriminalistická psychologie

Kriminalistická psychologie, neboli vyšetřovací psychologie, je odvětvím forenzní psychologie užívaným při vyšetřování trestné činnosti.  Do této problematiky tedy spadá objasňování trestné činnosti ještě před jejím spácháním, kdy kriminalistika užívá psychologických postupů jako je např. profilování nebo detektor lži.

Soudní psychologie

Soudní psychologie se zabývá psychologickými aspekty trestního řízení.  Můžeme sem zahrnout např. znaleckou činnost.

Penitenciární a postpenitenciární psychologie

Penitenciární psychologie zkoumá celý penitenciární proces, přičemž se zabývá:

osobností odsouzeného pachatele včetně všech jeho individuálních znaků;

aspekty života ve vězení, ale i při výkonu dalších trestů. Především se zaměřuje na strukturu vztahů zde vznikajících a jejich vliv na osobu pachatele.;

účinností výchovných a resocializačních programů;

psychokorektivním působením, které je uplatňováno za pomoci pedagogů, psychologů či sociálních pracovníků, jež skupinově nebo individuálně pracují s odsouzenými pachateli;

diagnostikou změn chování odsouzeného v průběhu trestu a jejich důsledky;

vytvářením metod pro zacházení s odsouzenými;

výběrem vhodných pracovníků zajišťujících výkon trestu.

Díky všem těmto poznatků jsou vytvářeny profily osobností různých pachatelů trestných činů, což napomáhá při volbě resocializačních programů.

Postpenitenciární psychologie je potom vědou, jež studuje jedince při jejich reintegraci do společnosti po výkonu trestu nebo během výkonu trestu. Zkoumá tedy „opětovné začleňování jedince do normálního života.“ 

Cílem těchto disciplín je tedy vytvoření efektivního systému ukládání trestních sankcí, tak aby docházelo co nejúčinněji k nápravě pachatele a bylo jej možno znovu zařadit do společnosti bez obavy z jeho dalšího kriminálního chování.

Kriminologická psychologie

Kriminologická psychologie je „psychologickou teorií kriminálního jednání,“  která se zabývá osobností pachatele, zdroji kriminality, podněty vedoucími ke kriminalitě, prevencí kriminality atd. Tato disciplína nemá tak blízkou vazbu k praxi, ale jak bylo výše uvedeno, je spíše teoretickou vědou.

Penitenciární pedagogika

Penitenciární pedagogika je zvláštní pedagogickou disciplínou, jež se zabývá převýchovou pachatele v rámci výkonu trestu, ale i postpenitenciárně. Cílem této disciplíny je shromažďování informací a tvorba výchovných metod, na základě jejichž užití je pak pachatel schopen znovuzařazení do společnosti. 

Penitenciární sociologie

Jak uvádí V. Černíková , penitenciární sociologie je zvláštní obor sociologie, který zkoumá „sociální vazby, strukturu a její fungování a účinnost v penitenciární procesu.“ Zabývá se tedy vztahy mezi odsouzenými, odsouzenými a osobami vykonávajícími dohled, ale i pracovníky navzájem. Tato disciplína se však zabývá též vazbami s okolní společností, tedy např. s rodinou a celým prostředím ve kterém se odsouzený vyskytuje. Cílem této disciplíny je potom odhalování konfliktních situací a vazeb, jež by mohly narušit resocializaci a psycho-sociální rozvoj pachatele.

Penitenciární psychiatrie

Penitenciární psychiatrie je vědní obor, jež se zaměřuje na „diagnostikování a poskytování individualizované léčebně-terapeutické péče odsouzeným s odchylkami od psychické normy.“  Tato disciplína tedy zkoumá psychické poruchy odsouzených a snaží se jim poskytnout takovou péči, aby byla tato porucha zcela, nebo alespoň zčásti, eliminována, čímž může být i odstraněn zdroj kriminálního jednání.

Trestní systém Ceské republiky a ve světě

Dnes, ač již došlo ve světě i v České republice (dále též „ČR“) v obrovském pokroku v trestním soudnictví a především ve způsobu trestání pachatelů, stále ve velké části světa přetrvávají způsoby nápravy pachatelů, jež se vymykají zásadám moderních demokratických států pro svoji krutost a nehumánnost. Jako příklad si můžeme uvést trest smrti ukamenováním, který se užívá v Íránu nebo trest smrti oběšením užívaný v Egyptě, Iráku, Severní Koreji a dalších zemích.  Jak dále uvádí článek Amnesty International , mučení ani jiné kruté zacházení zatím v mnoha zemích také není výjimkou.

Nejrozšířenějším trestem však ve většině demokratických zemí zůstává trest odnětí svobody. Přetrvávajícím problémem posledních let je narůstající kriminalita, což způsobuje přeplňování věznic. Státy se tak snaží přicházet s novou koncepcí tzv. alternativních trestů a moderními přístupy restorativní justice, což by bylo možno využívat namísto trestu odnětí svobody, protože právě tyto tresty se zdají být východiskem ze současné kritické situace vězeňství. K alternativním trestům užívaným v moderních demokratických státech po celém světě řadíme například elektronický dohled, veřejně prospěšné práce, léčení či vzdělávání a rekvalifikace.  Tyto alternativy jsou jednak levnější, ale mohou by být i efektivnější než samotný trest odnětí svobody.

Trest smrti

Česká republika zrušila trest smrti v roce 1990 , ale dohady o jeho znovuzavedení zde panují dodnes. Podle výzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (dále jen „CVVM“), který byl prováděn 3.-10. května 2010, je pro trest smrti 60 % Čechů.  Tento výsledek není nijak překvapivý, neboť obdobné výzkumy prokazují, že tento názor ve vyšší či nižší míře v České republice přetrvává. Překvapivé, ale je, že pouhých 11% respondentů bylo radikálně proti, což je podle mého názoru poměrně malé číslo. Zbytek se potom přiklonil k názoru, že by trest smrti zaveden být spíše neměl nebo nevěděli. Dle výzkumů CVVM pak v průběhu posledních 20ti let podpora trestu smrti mírně klesá a naopak odpůrců trestu smrti rychle přibývá.  I přes veřejné mínění se však změna v zavedení trestu smrti rozhodně nechystá. Česká republika je zavázána i takovými mezinárodními dokumenty (př.: Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy),  které trest smrti vylučují a stejně tak je trest smrti zatím vyloučen i Listinou základních práv a svobod. 

Jak bylo již uvedeno výše trest smrti je užíván v mnoha zemích, a to i v moderních demokratických státech, jako jsou například Spojené státy americké (dále jen USA). Většinou je ale trest smrti stále uzákoněn v zemích spíše méně rozvinutých a zaostalých, jako jsou například některé státy východní Afriky a Asie. Dle Amnesty international  18 zemí vykonávalo v roce 2009 popravy, kdy nejvíce těchto trestů bylo provedeno v Číně, přičemž právě v Číně mělo být popraveno dokonce více osob než ve zbytku světa. Celkově bylo dle Amnesty International popraveno přinejmenším 714 lidí, z toho v Íránu 388, Iráku 120 a např. v USA 52 poprav. Tento součet ovšem nezahrnuje právě popravy prováděné v Číně, která údaje nechce zveřejnit, ovšem International Amnesty uvádí, že zde se dá hovořit o tisících popravených lidí.

Myslím si, že trest smrti není vhodným trestem, pokud chceme dosáhnout efektivnějšího trestního systému. Podle mého názoru tento trest zločince ani ve většině případů nebude odrazovat. Naopak si myslím, že je důležitější se soustředit na jiné tresty a jejich funkce, které by mohly dopomoci k předcházení a eliminaci trestní činnosti.

Pro neužívání trestu smrti máme přinejmenším tyto důvody:

-nenapravitelnost následků justičních omylů;

nehumánnost trestu smrti a jeho rozpor se základními lidskými právy;

nedostatečná souvislost při potlačování kriminality v oblasti nejzávažnějších trestných činů, za které by byl používán.

Trestní systém v ČR

Právní úprava

Tresty za trestné činy spadají v České republice do právní úpravy trestního práva, což je specializované samostatné odvětví veřejného práva, jež je zaměřeno na ochranu zájmů společnosti a republiky. Dle M. Fryštáka  lze považovat trestní právo ČR za sekundárně použitelné právní odvětví, které nastupuje až tehdy, když selhaly prostředky jiných právních odvětví, například práva občanského, obchodního aj.

Pojem a celkovou úpravu trestu můžeme najít především v trestním zákoníku . Trestní sankce jsou zde upraveny v Části první, Hlavě V.

Mezi další významné prameny trestního práva můžeme zařadit i LSZP, která vymezuje základní zásady na nichž je trestní právo postaveno, například zakazuje použití trestu smrti, požívání krutých a ponižujících trestů nebo zakotvuje velmi důležitou zásadu moderních demokratických států, zásadu presumpce neviny. 

Vzhledem k tomu, že je Česká republika stranou mnoha mezinárodních smluv, pak pro ni vyplývají i závazky z těchto mezinárodních dokumentů.

Zásady trestání v ČR

Trestní právo je založeno na mnoha zásadách, jež jsou důkazem toho, že Česká republika je státem, jež se snaží o dodržování a ochranu základních lidských práv a svobod. Mezi významné zásady trestního práva patří například zásada demokratismu, zásada vyrovnanosti zájmu celku a zájmu individuálního, zásada subsidiarity trestního práva, zásada určitosti právních norem, zásada zákazu retroaktivity k tíži pachatele nebo zásada zákazu dvojího hodnocení a mnohé další.  Mezi hlavní zásady, jež mají velký vliv na pozitivní funkce trestu a na pachatele, bych z nich zařadila zejména tyto:

Zásada humanismu

Tato zásada vyplývá z Čl.7 Ústavy  nebo Čl.7 odst.2 LZPS a dále též z trestního zákoníku §37 odst.2. Zásada humanismu je postavena na lidském a důstojném zacházení s účastníky trestného činu, tedy jak s pachatelem tak i např. s obětí by mělo být zacházeno tak, aby byly zajištěny jejich potřeby a zachována lidská důstojnost. Co se týče trestu, tak by neměly být ukládány kruté a ponižující tresty a ani výkon trestu by neměl narušovat lidskou důstojnost.

Jak bylo již mnohokrát prokázáno, užíváním krutých a nelidských trestů nedochází ke snižování kriminality, ba naopak, a je tedy mnohem efektivnější odsouzeným vštěpovat zásady humanismu, převychovávat je a snažit se jim pomoci v návratu do společnosti. Tato zásada je tedy velmi důležitá pro psychologický i sociální rozvoj odsouzeného pachatele a při naplňování všech moderních funkcí trestu.

Zásada zákonnosti

Trestně-právní normy musejí mít právní formu zákona, čímž je dána jejich závaznost. Tuto zásadu můžeme tedy nalézt např. v §37 odst. 1 trestního zákona.

Zásada zákonnosti je doprovázena velmi důležitými zásadami:

- žádný trestný čin bez zákona  (latinsky „nullum crimen sine lege“ ), což znamená, že musí být státem stanoven katalog trestných činů, které jsou státem stíhány a následně trestány.

- žádný trest bez zákona  (latinsky „nulla poena sine lege“ ), což znamená, že musí být dán též katalog trestů, které je stát oprávněn použit k potrestání kriminálního chování.

Zákon pak neobsahuje pouhý výčet trestů a trestných činů, ale i dostatečná vodítka pro jejich určení. Tímto se potencionálnímu pachateli dostává informace, jaké skutky jsou stíhány podle zákona a jaké tresty za jejich vykonání hrozí.

Zásada přiměřenosti a účelnosti trestu

Tato zásada vychází z myšlenky, že trest by měl plnit nejen funkci odplatnou, odstrašující nebo pouze izolační, ale především by měl být pro pachatele způsobem jak se vrátit do společnosti. Trestní zákon zakotvuje zásadu přiměřenosti v §38: „Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele.“ Ze stejného ustanovení, ale odst.2 můžeme též vyčíst, že stát dává přednost nižší penalizaci, pokud je to možné.

Z toho vyplývá, že trest by měl být přiměřený, protože pouze adekvátní trest může být tím nejúčinnějším trestem. Určení trestu je závislé vždy na každém individuálním pachateli, kdy by měl soud zohlednit jeho napravitelnost, schopnost učení, psychické poruchy aj. aspekty ovlivňující schopnost resocializace daného jedince.

Zásada jednoty trestní represe a prevence

Tato zásada vyjadřuje vztah mezi represivní a preventivní funkcí trestu. Preventivní funkce trestu tedy spočívá v nápravném působení na odsouzeného s cílem jeho resocializace a převýchovy, zatímco represivní funkce spočívá v ochraně společnosti za pomoci izolace pachatele a tím i potlačení dalšího kriminálního jednání.

„Východisko a rozhodující tendence spočívá v prioritě trestní prevence, opírající se především o pozitivní metody působení na pachatele. Důsledná a skutečně efektivní prevence garantuje ochranu společnosti trvaleji než sebepřísnější trestní represe.“

Tato zásada tedy vychází z teorie, že ač je třeba použít proti pachateli represivní opatření, jako je např. trest odnětí svobody, tak je především důležité jej ovlivňovat tak, aby se po ukončení trestu již nevracel ke kriminální kariéře.

Trestní sankce užívané v ČR a jejich psychologické aspekty

Trest je následkem trestného činu a představuje jeho negativní hodnocení ze strany společnosti. Trestní sankce vymezené v trestním zákoníku jsou sankce tzv. soudní, protože jsou udělovány na základě rozhodnutí soudu.  Sankce může přijít ale i ze strany společnosti například v podobě opovržení nebo vyloučení ze společnosti. Trestní sankce uvedené v zákoně je však oprávněn udělovat pouze státem pověřená autorita, tedy soud.

Jak bylo již výše uvedeno, trestní sankce za trestné činy jsou upraveny v Hlavě V. trestního zákoníku. Podle §36 trestního zákoníku tedy rozlišujeme dva druhy sankcí, a to tresty a ochranná opatření. Jejich výčet můžeme najít v §52 a §98 trestního zákoníku.

Tresty

Nejužívanějším a zároveň nejzávažnějším trestem je trest odnětí svobody a můžeme jej najít jako sankci za všechny z trestných činů, což znamená že je též trestem univerzálním. Ostatní tresty považujeme za tresty alternativní k trestu odnětí svobody.

Trest odnětí svobody

Trest odnětí svobody si u nás prošel v posledních letech významnými změnami. Ještě za tzv. „minulého režimu“ byla vězení „budována jako pracovní tábory s minimálním hygienickým vybavením a omezenými možnostmi pro reedukční a resocializační aktivity.“  Po revoluci však došlo k zlomu v nahlížení na funkce trestu odnětí svobody a výraznému rozvoji penologických disciplín. Moderní společnost již neklade tak velký důraz na odplatnou funkci trestu, ale především na to, aby byla společnost chráněna díky izolaci odsouzeného, přičemž tato eliminace má význam především „ve snaze dosáhnout změny v chování a jednání provinilce v prosociálním smyslu.“ 

Trest odnětí svobody je upraven trestním zákoníkem v §55-59 a jak již bylo výše řečeno, tento trest je nejzávažnějším z u nás používaných trestů. Je ale zároveň též trestem nejužívanějším, tzv.univerzálním, neboť jej můžeme najít jako sankci u všech trestných činů.

Převýchova a resocializace v rámci trestu odnětí svobody

Česká republika se ve způsobu výkonu trestu postupně přibližuje moderním standardům. V praxi jsou uváděny mnohé programy zacházení a resocializační programy, které využívají individuálního přístupu a prostředků specializovaných penologických disciplín. 

Rada Evropy v rámci Doporučení Rec (2003) 23 formulovala následující zásady zacházení s odsouzenými:  

- zásada individualizace, která spočívá v individuálním přístupu k odsouzeným;

- zásada normalizace v sobě nese potřebu co největšího přiblížení života ve vězení normálnímu životu mimo vězení. Při návratu do společnosti má pak jedinec větší schopnost se zařadit do kolektivu bez potřeby páchat další trestnou činnost. Tato zásada je velmi důležitá, neboť vězeň se tak neodnaučí, případně naučí sám se obstarat. Vězni jsou tak učeni k práci, vedeni k pozitivním koníčkům, ale i k běžným samoobslužným činnostem jako je například praní, žehlení, vaření nebo péče o dítě.;

- zásada odpovědnosti v praxi představuje zajištění situací, ve kterých má odsouzený větší možnost se rozhodovat a tím mu vzniká i následná odpovědnost z těchto jeho rozhodnutí. Tím že

dáme odsouzenému možnost výběru a hodnocení, můžeme jej pak učit i tomu, aby své rozhodnutí naplnil a byl odpovědný za svá rozhodnutí. Tím se potom odsouzený naučí též odpovědnosti za trestné činy, odpovědnosti v sociálních vztazích, v práci aj.;

- zásada bezpečnosti a bezpečí vyjadřuje potřebu zhodnotit odsouzeného z hlediska bezpečnosti vůči společnosti, tedy zda hrozí jeho útěk nebo následné recidivní chování, ale také z hlediska rizika ohrožení jeho vlastního bezpečí během výkonu trestu.;

- zásada neoddělování se týká především vězňů odsouzených k doživotnímu trestu odnětí svobody, aby tedy nebyli od ostatních zcela izolováni, ale aby trávily jistý čas i mezi ostatními vězni. Uplatnění této zásady může mít velmi pozitivní vliv na obě dvě skupiny odsouzených.;

- zásada postupu je založena na postupném plánovaném postupu pachatele směrem k jeho úplné resocializaci. Tato zásada je důležitá, neboť odsouzenému jsou tak stanovovány stále nové a nové cíle, čímž dochází k jeho stálému zlepšování. Při řádném uplatňování zásady postupu je odsouzený postupně připravován na vstup do společnosti.

Všechny tyto zásady směřují k naplnění všech funkcí trestu, tak aby byl trest co nejefektivnější, byla přetvářena osobnost pachatele, odstraněny nežádoucí návyky a formy chování a aby byl odsouzený připraven na vstup zpět do společenského života. Od těchto zásad se tedy odvíjí užívané programy zacházení a resocializace.

Mezi zajímavé programy, které byly prováděny v českých věznicích bych zařadila např. resocializační program „Zastav se, zamysli a změň se“,  který byl vytvořen Londýnskou probační službou. Pracovnice tohoto programu se snažily odsouzené přesvědčit, že trestná činnost se nevyplácí, je tedy problémem a je třeba tento problém řešit. Odsouzení se snažili si určit nějaké cíle, učili se sebeřízení i sebeovládání.

Odsouzení se tak naučili představit si důsledky svého chování, což bývá problém mnoha pachatelů trestné činnosti.

Dalším zajímavým resocializačním programem byl např. projekt „Šance“, který se zaměřoval na zaměstnanost propuštěných vězňů.  Odsouzení se tak učili, jak se nejlépe uplatnit na trhu práce.

Problémem resocializačních a výchovných programů ale stále zůstávají recidivující pachatelé trestné činnosti. U recidivistů se kriminální chování stává zvykem a „dotyční jsou zaměření na sebe, své potřeby a projevují značnou rigiditu, postrádají empatii, jsou nevyzrálí.“ Jsou tedy považováni za téměř nenapravitelné.

Negativní důsledky pobytu ve vězení

Bohužel i přes všechnu snahu o naplnění všech pozitivních funkcí trestu, má pobyt ve vězení na odsouzené i negativní důsledky.

Pobyt ve vězení s sebou nese i určité negativní důsledky a psychologické aspekty. K potlačování těchto negativních dopadů vězeňského života by měly přispívat výchovné a resocializační programy, jež by měly poskytnout odsouzeným dostatek pozitivních motivů a aktivit.

„Vězení je škola zločinu.“ 

V rámci výkonu trestu vznikají sociální vazby mezi odsouzenými, ti se navzájem ovlivňují a to nemusí mít vždy pozitivní efekt, protože tím může docházet k vzájemné demoralizaci vězňů. Navíc se od sebe mohou „přiučit“ i tomu co ještě zatím neuměli, například zkušenostem s drogami nebo různým trestním praktikám.

U mladistvých odsouzených v souvislosti s tímto hovoříme o tzv. „ztrátě pozitivních vzorů.“  Mladiství pachatelé díky svému nízkému věku často ještě přebírají zkušenosti a chování od svého okolí, což může mít za následek napodobování ostatních vězňů, což nemusí vždy přinést ten správný pozitivní efekt. I z tohoto důvodu je právě u mladistvých více užíváno alternativních trestů.

Asocialita prostředí

Po delším odloučení je obvykle nesnadné a někdy téměř nemožné navázat znovu rodinné, osobní, ale i pracovní vztahy. Se stigmatem kriminálníka však může být obtížné najít znovu cestu k přátelům, sblížit se s rodinou a najít si nové zaměstnání. „Rozptýlit společenské předsudky vůči lidem s vězeňskou zkušeností, a tím jim usnadnit možnost návratu do běžného života, je velmi náročné.“  Propuštění často vůbec nevědí jak se mají chovat, nemají žádné zázemí, finance a musí začít budovat svůj život zcela od nuly. V tomto případě je tedy nezbytná spolupráce specializovaných pracovníků, jež by se měli snažit pomoci propuštěnému najít cestu z této svízelné situace.

Prizonizace

Prizonizace je jedním z negativních důsledků pobytu ve vězení, kdy se jedinec adaptuje na vězeňské prostředí a na život ve vězení, v důsledku čehož je jeho resocialice obtížnější.   Těmto vězňům tedy pobyt ve vězení v podstatě vyhovuje. V rámci výkonu trestu ztratí odsouzený potřebu individualizace, neboť se přizpůsobí situaci, kdy nemusí o ničem moc rozhodovat, a kdy mu je o základní potřeby postaráno. Tento problém je spojován především s dlouhodobými tresty odnětí svobody. Odsouzené k dlouhodobým trestům často rezignují na podmínky výkonu trestu a ve vězení v podstatě přežívají ve stavu „hibernace.“ V důsledku dlouhodobého prizonizace se tak stávají odolnými proti resocializačním a výchovným programům, což samozřejmě narušuje proces převýchovy.

„Druhý život“ vězňů

V okamžiku, kdy je odsouzený uvězněn, se stává součástí skupiny, která má obvykle již zavedenou hierarchii a panují v ní jistá pravidla. Neblahý důsledek této hierarchizace je to, že u vězeňské populace bývá obvykle pozitivně hodnocené právě negativní, zakázané nebo nedovolené chování a naopak spolupráce s vězeňským personálem bývá často i důvodem k šikaně nebo vyloučení ze společenství. V rámci tohoto společenství tak bývají užívány různé prostředky donucení nebo pouhé represe, jako je například okrádání, vydírání, sexuální obtěžování, prostituce aj. Jestliže se vězeň společenství nelíbí, pak se lehce může stát terčem šikany.

Problémem ale je, že vystopování takových negativních jevů je velmi obtížné a většinou se jedinec raději na prostředí adaptuje, než-li by spolupracoval s pracovníky personálu, neboť takovíto vězni bývají ve vězeňském kolektivu velmi neoblíbení a to s sebou přináší i všechny negativní důsledky.

Násilné chování ve věznicích

Ve věznicích se setkáváme s dalšími negativními jevy a jedním z nich je právě agresivní jednání. Agresivní jednání však nemusíme najít pouze mezi vězni navzájem, ale bohužel i vůči zaměstnancům a co je dle mého názoru horší, tak i mezi zaměstnanci navzájem, nebo dokonce vůči uvězněným. Agrese tak může být namířena vůči osobám i majetku. Všechny druhy agrese jsou vlastně porušením zásady bezpečí, protože může dojít k ohrožení fyzického, ale co je myslím mnohem závažnější, i psychického stavu uvězněných.

Americký psycholog Philips Zimbardo  zkoumal vztahy vznikající ve vězeňských zařízeních. V souvislosti s touto problematikou provedl známý poměrně kontroverzní pokus, tzv. „Stanfordský vězeňský experiment.“  Byl proveden v roce 1971 na 21 studentech, placených dobrovolnících, ve sklepě Stanford University. Studenty rozdělil do rolí dozorců a vězňů a stanovil pravidla, jako např. oslovování vězňů čísly, způsoby trestání při porušení pravidel aj. Experiment však musel být již za několik dní ukončen, neboť dozorci se ubírali ke stále krutějšímu a násilnějšímu chování vůči vězňům, přičemž jeden z vězňů se z toho dokonce psychicky zhroutil. Dokázal tak, že člověk se může během velmi krátké doby, vlivem zátěžové situace, zcela změnit.

 

 

Takovéto negativní zkušenosti pak narušují psychický stav odsouzeného i jeho vztah ke společnosti, stejně tak důvěru v její zásady, takže jeho resocializace a náprava je potom mnohem komplikovanější.  Uvězněný v tomto izolovaném prostředí navíc nemá takové možnosti k obraně a mohou se tak u něj rozvinout i různé psychické poruchy a zlozvyky.

Sebevražedné jednání a sebepoškozování

Sebevražedné jednání a sebepoškozování jsou dalšími z možných negativních vlivů během pobytu ve vězení. V rámci skupiny vězňů a ve věznici vůbec může být vězeň vystaven tak nepříznivým vlivům, že jsou tyto formy sebedestrukce pro něj jediným východiskem z tohoto prostředí. Samozřejmě může být toto jednání též účelové, což znamená, že se jím může uvězněný snažit dosáhnout jistého svého cíle.   Je ale věcí penitenciární psychologii, aby tyto dvě skupiny rozlišila a hledala možnosti jak tomuto jednání zamezit.

Problematika kontaktu s drogami

I přes veškeré úsilí zamezit vězňům v kontaktu s drogami, tak drogy ve vězeních jsou a v penitenciární psychologii je nutno s nimi počítat.  Drogy s sebou nesou známá bezpečnostní, zdravotní i pedagogická rizika a to vše má potom vliv na reintegraci a resocializaci vězně. Díky vniknutí drog do věznic se s nimi ale setkávají i ti jedinci, jež s nimi doposud nemuseli mít ani žádnou zkušenost. Tito odsouzení se pak mohou od ostatních ještě přiučit dalšímu negativnímu chování a dokonce podlehnout i závislosti. Vlivem drog se pak odsouzený stává více resistentní proti výchovnému vlivu vězeňského personálu.

Sexuální život ve věznicích

Při pobytu ve věznici je jedinec vystaven i nedostatku intimního a sexuálního kontaktu, což vede k přizpůsobení vězňů na sexuální aktivity, jež je možno provádět i v jednopohlavní izolaci. Dochází zde proto ke vzniku homosexuálních „vztahů“.

Nejedná se o typický partnerský vztah, který není ve věznicích tak obvyklý, jako spíše o jistý druh přátelství nebo prostituci, kdy je mezi vězni sexuální styk provozován bez vzniku partnerského pouta.

Takovéto chování samo o sobě není nijak škodlivým, není třeba je nijak potlačovat a odsuzovat, protože dle mého názoru se jedná o přirozenou potřebu člověka. Co je ale důležité, tak předcházet agresivním a vynuceným formám takového jednání, neboť to je možno považovat za jeden z druhů šikany se všemi negativními důsledky na fyzický i psychický stav takto napadaného vězně.


Alternativní tresty k trestu odnětí svobody

V současné době je tzv. univerzálním trestem v moderních demokratických státech trest odnětí svobody a nejinak tomu je i v České republice. Stejně jako jiné státy se ale v posledních desetiletích potýkáme s nárůstem zločinnosti.  V důsledku toho jsou pak vězení přeplněna a jejich výstavba rozhodně nemůže být brána jako řešení této krizové situace, a to ani z výchovného ani ekonomického hlediska. Z tohoto důvodu je třeba hledat nové alternativy trestu odnětí svobody, které by byly stejně účinné a pokud možno účinnější než je trest odnětí svobody. 

Výhodami alternativních trestů jsou, že pachatel je chráněn negativních důsledků trestu odnětí svobody a že pachatel zůstává ve společnosti, udržuje vztahy s rodinou a okolím a může tak vést normální život a přijímat pozitivní působení ze strany společnosti. Jak dále J. Nezkusil  uvádí, „soud by měl u méně závažných trestných činů nejdříve zvažovat možnost uložení jiných trestů, než trestu odnětí svobody, s čímž souvisí i zásada, že tam, kde postačí k dosažení účelu trestu trest méně intenzivní, budiž mu dána přednost před sankcí intenzivnější.“

Rozlišujeme tyto alternativní tresty:

podmíněné odsouzení s dohledem (v důvodové zprávě označené jako probace)

domácí vězení

trest obecně prospěšných prací

trest propadnutí majetku

peněžitý trest

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty

zákaz pobytu

zákaz činnosti

vyhoštění

Dále pak trestní zákoník uvádí zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, trest ztráty čestných titulů, trest ztráty vyznamenání a trest ztráty vojenské hodnosti.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a probace

Podmíněné odsouzení a probace jsou dva velmi podobné instituty. Probace na rozdíl od podmíněného odsouzení není spojena s trestem odnětí svobody, ale pouze s dohledem probačního úředníka a plněním daných podmínek.  Ovšem podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody je u nás nejvíce ukládaným trestem za trestné činy. Podmíněné odsouzení má poměrně velký psychologický vliv na pachatele, protože ten dostal důvěru společnosti v to, že je schopen a ochoten se napravit, čímž je motivován k řádnému způsobu života.  Tento trest má však i odstrašující funkci, neboť pachatel ví, že pokud by se nechoval řádně, pak by byl uvězněn.

Tento trest je tolik užíván, neboť je pro méně závažné zločince efektivnější, protože odsouzený není vytržen ze svého prostředí a není tedy ovlivňován vězeňským prostředí, které nemusí vždy působit nápravně. Naopak, jestliže se pachatel zdržuje v dobře sociálně i výchovně zabezpečeném prostředí, může být jeho náprava mnohem snazší než při výkonu trestu odnětí svobody.

Trest domácího vězení

„Domácí vězení představuje nový druh trestu, který dosud neměl v českém trestním právu obdoby.“  

Důvodů pro jeho zavedení bylo mnoho, a to například zjištění, že náprava ve vězení není dostatečně efektivní, ale i ekonomická úspora, které je díky užívání tohoto trestu možno dosáhnout. Smyslem tohoto trestu je především náprava pachatele, která je zde stavěna nad funkci odplatnou i eliminační.

Pro uložení tohoto trestu musí být splněny zákonné podmínky: 

bude-li tento trest vzhledem k přečinu a povaze pachatele dostačující;

pachatel slíbí, že se bude zdržovat na jím uvedené adrese.

Mimo to je ale důležité přihlédnout i k právem chráněným zájmům poškozených. 

Prve zmíněná podmínka je velmi důležitá na zvážení vhodnosti tohoto trestu, protože ne každý pachatel, a to může být i pachatel málo závažného trestného činu, je schopen nápravy v rámci tohoto trestu. Důvodů může být mnoho, například nedostačující rodinné prostředí, závislosti na alkoholu nebo drogách a jiné důvody, kdy by tento trest postrádal efekt, protože pachatelovo zázemí není dostatečně vhodné k jeho nápravě.

Trest domácího vězení tedy spočívá v povinnosti zdržovat se ve dnech pracovního klidu, pracovního volna a v pracovních dnech mezi 20.00 a 5.00 na uvedeném místě, nebrání-li tomu důležité důvody. Kontrolu by v současné době měla namátkově provádět Probační a mediační služba. Nevýhodou ovšem je, že odsouzenému nebrání nic v tom, aby se dál scházel s trestně-činnými jedinci a tak se dál aktivně (i když z domova) účastnil trestné činnosti.

Soudy tento druh trestu zatím příliš nevyužívají, protože zatím nebyl zajištěn tzv. “elektronický monitoring.“ V současné době však probíhá zadávací řízení na tento elektronický monitoring, který by měl být prováděn za pomocí elektronických náramků.  Tím by se měl stát odsouzený lepe kontrolovatelným, což dle mého názoru konečně přispěje k vyšší efektivitě tohoto trestu a bude jej možno využívat v mnohem vyšší míře. Zatím tento trest totiž nebyl zcela dobře zaveden a soudcům se zdá být zatím nedůvěryhodným.. 

Jestliže bude tento trest doprovázen dostatečnou spoluprácí pedagogických a sociálních pracovníků i psychologů a dostatečnou kontrolou Probační a mediační služby, mohl by být krokem k snížení kriminality a samozřejmě i počtu uvězněných pachatelů a myslím že může i zcela nahradit podmínečný trest odnětí svobody.

Velkou výhodou tohoto trestu nepochybně je „zachování rodinných a pracovních vazeb, možnost zůstat v pracovním poměru a podílet se tak zejména na ekonomickém zajištění rodiny.“  Z těchto důvodů je tedy tento trest významný i z hlediska dalšího rozvoje pachatele, který tak není ovlivněn vězeňským prostředím a všemi negativními důsledky trestu odnětí svobody.

Trest obecně prospěšných prácí

Za podmínek uložených zákonem  může být trest obecně prospěšných prací uložen za přečin. Tento trest spočívá ve vykonání stanovené práce ve stanoveném rozsahu a vede k obecnému prospěchu veřejnosti.

Jak uvádí V. Černíková,  práce která je pachateli uložena by měla být vybrána dle jeho schopností a možností a měla by přinášet i jemu určitý morální užitek. Tento trest s sebou nese výchovnou funkci, protože pachatel si tak při výkonu práce může uvědomit, jak obtížné je napravovat následky jeho trestné činnosti i jak nákladné, nebo jak těžké je starat se o veřejný pořádek.

Obecně prospěšné práce jsou často využívány u prvopachatelů nebo u mladistvích pachatelů trestných činů, které například směřovaly proti majetku nebo veřejnému pořádku. Aby tento trest plnil svoji funkci a vedl tak k nápravě pachatele, měl by být ale dobře zorganizován a doprovázen výchovnými prvky. 

Kromě funkce výchovné, působí tento trest i restitučně, neboť pachatel se tak může přičinit i na nápravě situace, kterou způsobil on nebo někdo jiný trestným chováním nebo alespoň může svoje chování odškodnit prací prospěšnou pro společnost.

Trest propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a peněžitý trest

Majetkové tresty mezi něž právě patří trest propadnutí majetku, trest propadnutí věci nebo peněžitý trest jsou tresty, kdy je omezeno pachatelovo vlastnické právo. K těmto trestům je možno se uchýlit za podmínek stanovených zákonem.  A jsou významnou alternativou krátkodobým trestům odnětí svobody, ale je možné jej uložit i současně s trestem odnětí svobody. Jak uvádí V. Černíková , tyto tresty je vhodné využít především za trestné činy majetkové, kde bylo cílem dosažení prospěchu na úkor jiné osoby nebo společnosti. Jedná se tedy o zabrání majetku, který pachatel nepoctivě nabyl. Právě u majetkových trestných činů může tento trest mít i funkci satisfakční pro oběť tohoto činu. Hlavní funkce je ovšem výchovná, neboť pachatel si tak sám může uvědomit, jaké je to, být zkrácen o majetek.

Trest zákazu činnosti, zákazu pobytu, vyhoštění a zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

Tyto tresty můžeme nazvat jako eliminační či izolační, neboť se snaží pachatele omezit tak, aby byl nucen se vyvarovat obdobné trestné činnosti jakou spáchal. Například pokud odsouzený páchal trestnou činnost v souvislosti se svým podnikáním, pak mu bude v tomto podnikání zabráněno, pokud se dopouštěl trestné činnosti na fotbalovém utkání, pak mu bude zakázáno se fotbalových utkání účastnit. Absolutními eliminační tresty jsou pak zákaz pobytu nebo vyhoštění, kdy je jedinec zcela izolován od společnosti tím, že je mu zakázán pobyt v České republice.

Tyto tresty jsou významné svojí ochrannou funkcí, neboť izolací jedince je společnost chráněna jeho asociálního chování. Podle mého názoru ale sám o sobě neplní například nápravnou funkci, takže je třeba jej doplnit i o další trest nebo alespoň povinnost spolupráce s pracovníky sociální, psychologické nebo pedagogické péče.

6.3.6 Trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání a trest ztráty vojenské hodnosti

Trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání či trest ztráty vojenské hodnosti jsou tresty většinou doplňkové a nastupují často vedle dalšího jiného trestu. Jejich funkce je většinou odplatná, neboť jejich uložením je pachateli odejmuto jeho společenské postavení dané právě nabytým titulem nebo hodností. Pro pachatele je to do budoucna velmi nepříznivý trest, neboť ztrácí to, co třeba i po celý život nabýval. Tento trest ale může plnit i funkci satisfakční pro oběť, neboť ta může spatřovat jisté zadostiučinění právě v pachatelově společenské degradaci.

Ochranná opatření

Vedle trestů upravuje trestní zákon  i další trestní sankce, ochranná opatření. Ochranná opatření je možno ukládat samostatně a pokud je to nutné, tak i vedle trestu. Mezi ochranná opatření řadíme dle zákona ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci či jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu.

Ochranné léčení se provádí u pachatelů se sníženou příčetností, kteří jsou díky této poruše částečně neodpovědní za své jednání. U těchto pachatelů je velmi podstatná spolupráce s pedagogy, sociálními pracovníky a psychology. Nejčastěji se jedná o ochranné léčení protialkoholní, protidrogové, sexuologické, psychiatrické apod. 

Zabezpečovací detence je od roku 2009 novým ochranným opatřením, které bylo zavedeno pro osoby s vysokou mírou nebezpečnosti jejich jednání, kteří ale za ně nejsou zcela nebo částečně odpovědni z důvodu duševní poruchy. 

Zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty se vztahuje na věc či majetek, který souvisí s trestným činem, např. byl touto věcí vykonán, nebo byl předmětem trestné činnosti aj. 

Posledním zákonem stanoveným ochranným opatřením je tedy ochranná výchova, která se uplatňuje na provinění dětí do 15 ti let a mladistvé, kteří páchají trestnou činnost.  Účelem ochranné výchovy je potom zabránit páchání další trestné činnosti a pokusit se o nápravu a převýchovu mladistvého pachatele, protože o jeho výchovu nebylo řádně postaráno.

Ochranná opatření se tedy zaměřují na další rozvoj pachatele, čímž se snaží ochránit společnost od jeho recidivního chování a snaží se o jeho nápravu, aby se mohl znovu vrátit do společnosti, pokud to tedy jeho psychický stav dovoluje.

Postpenitenciámí péče

Podle mého názoru by měla být postpenitenciární péče významnou součástí všech trestů, ale především samozřejmě trestu odnětí svobody. Postpenitenciární péčí nazýváme práci s odsouzeným zaměřenou na jeho sociální rozvoj, tak aby se naučil běžnému životu bez potřeby páchání trestné činnosti a v případě návratu z vězení byl schopen se znovu začlenit do společnosti. Pro vězně, který strávil několik měsíců nebo let ve vězení je okamžik kdy bude propuštěn velmi důležitý, ale je to pro něj též situace velmi složitá, protože se bude muset vrátit do běžného života, kterému při pobytu ve vězení třeba úplně odvykl.

Hlavními cíly postpenitenciární péče jsou:

připravit odsouzeného na adaptaci na nové podmínky, jako je například hledání práce, první kontakt s rodinou a přáteli, ale i úplně běžné činnosti související se samoobsluhou jedince;

připravit odsouzeného na problémy, které jej čekají po propuštění, protože v důsledku propuštění může odsouzený propadnout depresi z nastalé situace, kdy nemusí být vše tak pozitivní jak se mohlo zdát před propuštěním, nemusí nalézat smysl života a nebo může těžko překonávat stigma kriminálníka.

Podobné důsledky trestu mohou ale dopadnout i na odsouzeného k jinému trestu než odnětí svobody, protože je pochopitelné, že projití si výkonem jakéhokoliv trestu bude mít určité následky na osobě pachatele a stejně tak zbavit se kriminální minulosti není pro pachatele jednoduchým krokem. Postpenitenciární péče by tak měla napomáhat odsouzenému při hledání pracovního místa, při hledání ubytování, při začlenění se do sociálního prostředí, nebo mu poskytnout i finanční podporu při tíživé finanční situaci. Toto vše by mělo směřovat k odvrácení recidivního chování. Bez takové pomoci je pro některé odsouzené jen velmi obtížné najít si „své místo“, neboť společnost na bývalé odsouzené nehledí zatím bez předsudků. 

Závěrem

Závěrem bych tedy chtěl říci, že účinný boj s kriminalitou a recidivou spatřuji ve výše zmíněných programech, individuálním zacházení a alternativních trestech. Důležité je ovšem si též uvědomit, že i trest odnětí svobody má své nezastupitelné místo v katalogu trestních sankcí a je velmi důležitým trestem. Jako jediný může chránit  společnost před nejnebezpečnějšími zločinci a nenapravitelnými recidivisty. Z tohoto důvodu bude nejspíš ještě hodně dlouho dobu tento trest nejužívanějším trestem moderních demokratických států.

Společnost se neustále vyvíjí a zdokonaluje I proto lze tedy předpokládat, že vývoj trestu bude dále následovat vývoj člověka, potřeby společnosti a bude se ve svých funkcích stále zdokonalovat. 

{jacomment on}