Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

O návykových látkách coby součásti životního stylu, lze hovořit jako o fenoménu dnešní doby. Problém samotné závislosti na návykových látkách je problémem multidisciplinámím, kde se kombinují vlivy psychologické, sociální a biologické.

Závislostní chování je problémem medicínským, ale možnosti řešení mohou být nalezeny i v oblasti pedagogické, sociálně pedagogické a speciálně pedagogické. Návykové látky jsou příčinou mnohých negativních ekonomických, zdravotních a sociálních jevů. Přímá souvislost je známá i mezi rozšiřováním zneužívání návykových látek a výskytem drogově závislých vězňů. Souvislost mezi užíváním návykových látek a pácháním trestné činnosti nebyla prokázána. Jejich společný vztah spíše vyplývá ze skutečnosti, že oba jevy souvisí s obdobnými faktory.

V poslední době došlo i k nekompromisním postihům drogové kriminality a jejich pachatelů v důsledku strmého nárůstu drogových dealerů a dalších osob podílejících se na obchodu s návykovými látkami a s tím i spojený strmý nárůst uživatelů návykových látek v ČR.

Na základě nebezpečí daném zvýšeným výskytem návykových látek a drogově závislých odsouzených ve věznicích, byl vypracován pro výkon trestu odnětí svobody soubor protidrogových opatření. Jeho základními cíli jsou maximální zabránění průniku návykových látek do věznic a rovněž maximální eliminování užívání těchto látek odsouzenými.

Mnozí autoři konstatují, že česká vězeňská drogová scéna není stále ještě dostatečně probádaná, ačkoliv zmapování vlivů drog v kriminální vězeňské populaci je důležitým úkolem a zásadním možným ukazatelem.

NÁVYKOVÉ LÁTKY

Definice pojmu droga má stejně jako mnohé další výrazy užívané odborníky i širokou veřejností různé varianty, zpravidla jsou však drogy uváděny jako látky ovlivňující psychiku, většinou návykové, vesměs nelegální či státem omezované.

Drogu můžeme definovat jako látku, která je používána a zneužívána pro změnu nálady, vědomí, povzbuzení či tlumení somatopsychických funkcí.

Podle definice Světové zdravotnické organizace je za drogu považována jakákoliv chemická či biologická substance, která po vpravení do živého organismu, mění jednu nebo více jeho funkcí.

„Droga v organismu narušuje přirozené prostředí a vytváří umělý stav, který je možné udržovat jen za cenu dalších dodávek drogy zvnějšku. Stává se součástí metabolismu běžných pochodů v těle, je pro ně nepostradatelná. Vzniká závislost na drogách.“

Pod pojmem droga označujeme látky podřízené mezinárodní kontrole. V medicíně odkazuje na některá léčiva užívaná pro předejití nebo vyléčení nemoci nebo pro zvýšení fyzické či psychické kondice. Ve farmakologii se termín vztahuje na některé chemické činitele, které upravují biochemické nebo fyziologické procesy v organismu. Dále uvádí, že široká veřejnost často pod pojmem droga rozumí nezákonnou psychoaktivní látku.

Slovo droga je synonymem nelegálních látek, jejíž užívání působí značné společenské a zdravotní problémy. Pod tímto pojmem jsou označovány látky, které ovlivňují určitým způsobem prožívání okolní reality, mohou vyvolat drogovou závislost a neoprávněná manipulace s nimi je zákonem zakázána. Jde o látky nezákonné, pro které je užíváno spojení nelegální droga. Kofein, tabák, alkohol, jsou také drogou, protože jsou užívány primárně pro svůj psychoaktivní efekt. V naší společnosti jsou tyto látky však tolerované, tzv. legální, k jejichž legalizaci přispěl jak historický vývoj, tak i to, že se tyto látky staly tradiční součástí společenského stylu života.

Další látky, které jsou užívány bez lékařského předpisu, autoři charakterizují také jako drogu. Užívání léčiv pro jiné než lékařské účely je právě tak nebezpečné a návykové, jako užívání ilegálních drog. Neoprávněné užívání léků na předpis s sebou nese mnoho velmi závažných zdravotních rizik. Právě proto by se měly užívat jen pod odborným lékařským dohledem.

Dělení návykových látek

Přehled u nás nejčastěji užívaných návykových látek:

1) Alkoholové deriváty

2) Opiáty - opium, heroin, morfin, kodein, braun, metadon

3) Stimulační drogy - kokain, crack, pervitin, extáze,

4) Kanaboidy - marihuana, hašiš, hašišový olej

5) Halucinogeny - LSD, psylocibin, meskalin

6) Inhalanty - toleun, aceton, nitroředidlo

7) Syntetická narkotika využívaná v léčbě - diazepam, fenobarbital, meprobamat, radepur, rohypnol, sekonal

Nejznámějším kritériem dělení je kritérium legálnosti - legální a nelegální. Legální návykové látky jsou běžně přístupné a patří k nim kofein, tabák, alkohol a v neposlední řadě léky. Nelegální návykové látky jsou zákonem zapovězeny, to znamená, že je zakázána jejich výroba a distribuce. Drogy jsou děleny také ve vztahu rizika vzniku závislosti, kde se dále dělí závislost fyzická a závislost psychická. Nožina (1997) popisuje psychickou závislost jako duševní stav vyvolaný konzumací drogy projevující se přáním drogu znovu požívat. Zároveň varuje, že právě psychická závislost je nejsilnějším faktorem, který vede k opakovanému nadměrnému užívání. Závislost psychická se nejčastěji projevuje neodolatelným, dychtivým, opakujícím se nutkáním drogu znovu požít, i když si jedinec plně uvědomuje rizika spojená s konzumací. Potřeba drogy se stává nepotlačitelná a veškeré chování se zaměřuje na získání drogy, jedinec zároveň ztrácí zájem o vše jiné, co s drogou nesouvisí. Omezen je pud sebezáchovy ve vztahu k dané látce. 

„Vznik psychické závislosti je vázán na prožití jistých požitků - nestačí tedy pouhá pasivní konzumace drogy, pokud těmito zážitky není provázena automaticky. Psychická závislost na droze je vlastně často závislostí na některé okolnosti, které požívání drogy provázejí (jistá společnost, doba, prostředí, forma drogy nebo rituál spojený s jejím užitím). Teoreticky, je-li přerušeno podávání drogy, neměly by se dostavovat žádné tělesné abstinenční příznaky, prakticky jsou ovšem projevy psychiky zpravidla doprovázeny i projevy fyzickými “.

K látkám vyvolávajícím především psychickou závislost patří amfetaminy, kokain, marihuana a halucinogeny.

Fyzická závislost je stavem, kdy si organismus vlivem dlouhodobého užívání dané látky, na látku zvykne. Pro dosažení stejného účinku si organismus žádá vyšší dávku drogy, jedná se o tzv. vzrůst tolerance. Látka se stává součástí organismu, nemá-li ji, projeví se abstinenční syndrom. Abstinenční příznaky se vyskytují u všech návykových látek. Některé abstinenční příznaky jsou sotva patrné, jiné příznaky jsou velmi intenzivní a mohou být i životu nebezpečné. Čevela, Čeladová (2009) zdůrazňují, že fyzické abstinenční příznaky se projevují různě u různých typů závislostí, přitom významným faktorem je osobnost jedince. Jako nejčastější odvykací příznaky autoři uvádí pocení, rozšířené zorničky, slzení, třes, husí kůže, nechutenství, bolesti kloubů a svalů, průjem, nutkání ke zvracení, žaludeční křeče, ale i epileptické záchvaty. Fyzickou závislost vyvolávají zejména barbituráty, opiáty a alkohol. Alkohol je jednoduchá, snadno dostupná chemická látka, která proniká ke všem orgánům, včetně mozku. Alkohol řadíme do skupiny hypnosedativ s krátkodobým účinkem. Jedná se o návykovou látku s tisíciletou tradicí, která je společností akceptována a schvalována. Nadměrné a dlouhodobé užívání alkoholu však poškozuje zdraví komplexně. Dochází k poškození orgánů, a to zejména jater, ledvin, oběhové soustavy, zažívání, dýchací soustavy, častá je i Wernickeho encefalopatie tzn. nápadné poruchy rovnováhy, zmatenost či delirantní stav. U chronických uživatelů alkoholu se mění i zevnějšek spojený také s neschopností udržovat osobní hygienu. Závislost na alkoholu může být také fyzická, projevující se abstinenčním syndromem.

Drogy bývají dále děleny podle účinku na organismus, tedy na drogy povzbuzující a tlumící. Mezi nejčastější tlumící drogy zahrnujeme opiáty, kde hlavní látkou je opium. Opium je získáváno ze zaschlé šťávy nezralých makových hlavic. Přírodními deriváty opia jsou morfin a kodein, k polysyntetickým derivátům patří heroin a braun, přičemž heroin je nejtoxičtější. Účinek heroinu, stejně tak jako dalších opiátů, má vysoce individuální charakter. Po užití heroinu se pozornost jedince obrací do nitra, vnímání bolesti je nižší, myšlenkové procesy a funkce vnitřních orgánů jsou oslabeny a zpomaleny. Pokud je heroin vpraven nitrožilně přímo do krve, bývá zpravidla efekt velmi intenzivní, vyznačuje se návaly absolutního štěstí a pohody. K vedlejším projevům patří snižování potřeby jídla a sexu, křeče, malátnost, apatii, úpadek fyzické kondice, zvýšenou citlivost na nepohodlí a bolest, návaly úzkosti, u žen poruchy menstruace. Abstinenční syndrom se projeví již několik hodin po užití poslední dávky.

Stimulační drogy, označované také termínem psychostimulancia, jsou látky ovlivňující centrální nervovou soustavu, vyvolávají euforii, povzbuzují nervovou činnost, zahánějí pocit hladu nebo potřebu spánku. Do této skupiny látek patří amfetaminy, kofein, nikotin, kokain a další syntetické látky, jako pervitin či extáze. Do této skupiny řadíme také antidepresiva a anticholinergika, při jejichž dlouhodobém, nadměrném a nebo chronickém užívání se mohou také objevit stimulační účinky, ačkoliv nepatří mezi jejich účinky primární. Psychická závislost na omamných látkách se vyvíjí velmi rychle právě pro jejich povzbuzující účinky. Dle způsobu výroby se rozdělují na přírodní stimulační drogy a syntetické stimulační drogy.

Hlavním zástupcem přírodních stimulačních drog je kokain. Charakterizujeme kokain jako bílou krystalickou látku vyrobenou z jihoamerického keře Koka. Psychoaktivní účinky látek obsažených v listech koky, byly známe již před čtyřmi tisíci lety. Dnes jsou listy koky v produkčních oblastech, jako jsou zejména Peru, Bolívie, Kolumbie a Ekvádor, primitivně zpracovávány na pastu, která je pak chemickou cestou přeměňována na kokainhydrochlorid. Kokain lze charakterizovat jako mírný stimulant s velkým rizikem vzniku psychické závislosti. Účinky kokainu závisí na množství a na frekvenci užívání. Konzumenti kokain nejčastěji inhalují nosními dírkami. Kokain působí na centrální nervový systém jako stimulant, jeho požití způsobuje pocity euforie a povzbuzení, neúnavnost, hyperaktivitu, větší schopnosti reagovat na vnější podněty, zvýšenou představivost a rozhodnost, zvýšení krevního tlaku a tepové frekvence. Dochází také ke zvýšení sexuálního zájmu a potěšení ze sexu. To je ale vzápětí následované hlubokým propadem, což ovšem vede k touze drogu znovu použít. Zvyšuje krátkodobě produkci dopaminu a serotoninu, ale po odeznění účinků látka klesá pod původní úroveň. Tím způsobuje trvalou návykovost a v neposlední řadě i poškození mozku.

Crack je slangový název pro volnou bázi kokainu. Je to tedy protějšek soli kokainu - hydrochloridu. Crack vzniká tepelnou úpravou kokainu s alkalickým činidlem spolu s éterem nebo méně často používaným čpavkem. Nejedná se tedy o novou látku, nýbrž o látku přeměněnou, tzv. volnou bázi. Crack je cenově dostupnější variantou kokainu a na rozdíl od kokainu bývá kouřen ve zvláštních dýmkách. Hlavním a velice nebezpečným rysem cracku je vysoká psychická návykovost a nebezpečí předávkování.

Mezi nerozšířenější syntetická nelegální psychostimulancia v České republice patří bezesporu pervitin, i když z České republiky nepochází. Pervitin byl poprvé syntetizován v roce 1888 v Japonsku. U nitrožilní aplikace účinek nastupuje ihned, u sniffingu (šňupání) za 5-10 minut, při užití per os (spolknutí) do jedné hodiny. Pervitin v CNS zvyšuje koncentraci mediátorů (látky, které přenášejí elektrické vzruchy mezi neurony) - monoaminů (dopaminu, noradrenalinu a serotoninu) v synapsích (spojení nervových buněk). Po odeznění efektu dochází k vyčerpání mediátorů, což je příčinou nepříjemného stavu, tzv. „dojezdu“. Pervitin zřetelně ovlivňuje motoriku, ale i psychické funkce. Uvolňuje v těle zásoby energie a zvyšuje výkonnost celého organismu a urychluje psychomotorické tempo. Po jeho užití nastupuje euforie, pocit sebejistoty a rozhodnost. Intoxikovaný nemá potřebu spánku. Po odeznění účinku se dostavuje fáze deprese s hlubokými pocity vyčerpání a celkovou skleslostí.

Extáze (dále též MDMA) je v současnosti v České Republice také velmi oblíbená. MDMA byla původně vyráběna ve Spojených státech amerických jako lék v psychiatrii, který vyvolával zvýšenou citlivost a vnímavost. Dnes je extáze nazývána také „taneční drogou“, oblíbenou hlavně u mladých lidí zejména pro své stimulační účinky vyvolané hudbou. MDMA charakterizujeme jako syntetický produkt derivovaný z amfetaminu, jehož výroba není jednoduchá, a proto při výrobě často dochází k výrobě pouhého derivátu efedrinu. Prodejci na černém trhu vycházejí z toho, že potenciální uživatelé přesně neví, jaký je skutečný účinek MDMA a vydávají tyto deriváty za právě to, co je nejvíce žádáno. Po spolknutí, MDMA vstupuje do krevního oběhu. V mozku uvolňuje serotonin a dopamin a poškozuje nervová zakončení. Asi půl hodiny po polknutí konzument pociťuje nástup účinku jako velmi příjemný. Dostavuje se pocit tělesného tepla, vzájemného porozumění, empatie, solidarity a ohromné radosti. Tento stav trvá několik hodin a odeznívá formou zklidnění a příjemného uvolnění. Účinky této látky závisí také na charakteru, zkušenostech a metabolismu uživatele. Mezi nežádoucí účinky při intoxikaci jsou známé pocity nervozity, po prvotním odeznění účinků nespavost a únavu, deprese. Rizika vycházejí zejména z užívání nečistých chemikálií s nejrůznějšími příměsemi, což se projeví v poškození psychiky. Tak jako každá stimulační droga i extáze má schopnost dlouhodobým užíváním vyvolat vysoce nebezpečný stav toxické psychózy. Míchání MDMA s alkoholem je velmi nebezpečné. MDMA může být i životu nebezpečné, a to zejména po požití v horku nebo ve stresu, kdy dochází k celkové dehydrataci organismu a trvalému poškození ledvin.

Ve výčtu nelegálních návykových látek nesmí chybět kanabis a jeho deriváty. Základní surovinou, ze které jsou získávány látky kanabisového typu, je konopě setá. Nejpodstatnější chemickou složkou jsou kanaboidy z nichž nejvýznamnější je delta-9- tetrahydrocannabinol - THC. Konopí jej produkuje jako jediná rostlina na světě. Množství a poměrné zastoupení kanabinoidů rozhoduje o tom, jaké bude mít marihuana vlastnosti z hlediska psychotropních účinků.

Marihuana, která vzniká smíšením usušených a rozmělněných listů a vrchní rostlinné okvětní části konopí, je nejznámější a nejrozšířenější ilegální návyková látka nejen v ČR, ale patrně po celém světě. Marihuana je obecně považována za lehkou drogu, ale i ona může při dlouhodobém užívání vyvolat deprese, nemoci dýchacího traktu, neplodnost, nesoustředěnost, zapomínání, ztrátu erekce nebo dokonce rakovinu. THC ovlivňuje centrální nervový systém. Mezi účinky marihuany patří uklidněnost, apatie, pohodový, někdy až euforický stav, mírná ospalost, někdy přehnaná rozesmátost nebo naopak pocity úzkosti a paranoidní představy. Pětkrát vyšší koncentrace THC než v marihuaně je obsaženo v hašiši, který se získává z pryskyřičného sekretu prosakujícího z květů a listů v horních částech rostliny. Hašiš bývá kouřen společně s tabákem ve speciálních dýmkách a hlavním centrem produkce je oblast středního východu.

„Halucinogenní drogy, syntetické i přírodní, jsou látky, které mají silné psychoaktivní účinky. Deformují vnímání objektivní reality. Navozují stav excitace (vybuzení) centrálního nervového systému, projevující se změnou nálady, obvykle ke stavu euforickému, ale někdy také těžce depresivnímu“

Halucinogeny přírodního původu získávané z různých druhů kaktusů, některých hub a bylin, jsou meskalin a psilocybin. V České republice je nejznámějším zdrojem přírodních halucinogenních látek houba lysohlávka, muchomůrka tygrovaná a durman obecný. Diethylamid kyseliny lysergové, neboli zkráceně LSD, je nejznámější droga ze skupiny syntetických halucinogenů, která je i při užití malého množství schopna vyvolat silný halucinogenní efekt přetrvávající několik hodin. Halucinogeny působí v různých časových periodách v závislosti na dávce a typu látky.

Obvykle se dostavují pseudohalucinace, depersonalizace, derealizace, vize, odlišné prociťování emocí a času, časté je také prolínání smyslů. Zážitky spojené s užitím halucinogenních látek mohou být pozitivní, ale i výrazně negativní. Charakteristický pro užívání halucinogenů je zlomkovitý zpětný návrat ke stavu, kdy byl člověk pod vlivem drogy. K fyzickým příznakům patří rozšíření zornic, zvýšení teploty a tepu, husí kůže, třes nebo nechutenství. Halucinogeny nevedou k biologické závislosti.

Těkavé látky, inhalanty, jsou chemické látky vyráběné pro obchodní nebo lékařské využití, které uživatelé čichají, aby docílili rychlého opojení. Nejčastěji se jedná o hydrokarbony. Většinou se užívají ředidla na barvy, určitá lepidla, toluen, benzín, plyn do zapalovačů, rajský plyn, barvy ve spreji, čistící prostředky a různá rozpouštědla. Účinek po vdechnutí je téměř okamžitý a lze jej charakterizovat stavem vzrušení a povznesené nálady. Po počátečním opojení a ztrátě zábran nastupuje ospalost, bolesti hlavy, podrážděnost, závratě, poruchy vidění a rovnováhy, problémy s artikulací slov. Chemikálie se v plicích velmi rychle vstřebávají do krve a putují do mozku a ostatních orgánů, kde někdy způsobují nevratné fyzické a mentální poškození. Dlouhodobé užívání těkavých látek vede k destrukci osobnosti. Inhalanty mohou vyvolat psychickou závislost a zejména nebezpečné je vysoké riziko možnosti okamžitého předávkování či reflexní zástavy dechu a krevního oběhu. V České republice toluen zapříčiňuje velkou část z úmrtí způsobené drogami.

Užívání léků mimo rámec léčby lze také považovat za zneužívání návykových látek a vyvolávání klimatu náchylného k drogám. Zneužívání léků přivozuje psychickou závislost. Vyhledávané jsou zejména hypnotika (léky přivozující spánek), analgetika a antipyretika (léky proti bolestem a horečkám), stimulancia (léky se stimulujícím účinkem), antidepresiva či anabolika. Syntetická narkotika patřící k opiátům, jako jsou léky dolsintramadol, diazepam, tramal, fenobarbital, meprobamat, radepur, rohypnol, se užívají především k substituční léčbě. Pseudoeferdin, který je v současnosti základní látkou při výrobě pervitinu, obsahujívolně dostupné léky např. modafen, paralen plus, nurofen apod.,rozsah zneužívání těchto léku je v České Republice velmi vysoký.

Na základě rozdělení 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10, v originále ICD-10) Světové zdravotnické organizace (WHO) můžeme dělení návykových látek shrnout dle jejich působení na fungování organismu takto:

a) látky typu morfinu (některé alkaloidy opia a syntetické a polosyntetické deriváty morfinu a kodeinu, např. heroin, methadon, Dolsin, roztok "Brown"); jedná se o silná analgetika, vyvolávající silnou psychickou závislost, rychlý vývoj fyzické závislosti a působí narkoticky

b) sedativa (látky typu barbiturátů, anxiolytika s hypnotickým účinkem ve vyšších dávkách, např. Diazepam, Meprobamat, Dinyl); psychická závislost má nerovnoměrnou intenzitu, fyzická závislost má časově omezený abstinenční příznak, který je u barbiturátů nahraditelný alkoholem a naopak 

c) kokain (např. kokové listy a hydrochlorid kokainu - crack); vyvolává silný povzbudivý účinek a velmi silnou psychickou závislost

d) kanabis (hašiš, marihuana); vyvolává psychickou závislost

e) psychostimulancia především typu amfetaminu a léčiva tyto látky obsahující (např. Pervitin, Fenmetrazin, efedrin) a látky typu "extáze" (např. MDMA, MDEA, MDA); silně stimulují centrální nervovou soustavu, vzniká výrazná psychická závislost

f) halucinogeny (např. LSD a jeho deriváty, meskalin obsažený v mexických kaktusech, psilocybin a přírodní produkty psilocybin obsahující - houby druhu lysohlávka, halucinogenní rostliny - durman); psychická závislost je rozdílná podle druhu aplikované látky, fyzická závislost nebyla zjištěna

g) prchavé syntetické látky (např. inhalace výparů z organických rozpouštědel, lepidel a čistících prostředků); vyvolávají psychickou závislost a mají narkotické účinky

h) alkohol

i) kombinace různých látek a kombinace látek s alkoholem

Závislostní chování - etiologie a typologie

Syndrom závislosti lze dle Vágnerové (2004) definovat jako soubor psychických a somatických změn, které jsou vytvořeny důsledkem opakovaného užívání psychoaktivních látek, přičemž nejdůležitějším kritériem závislostního chování je neschopnost kontrolovat chování.

Dle Světové zdravotnické organizace (dále jako WHO) a její Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10) můžeme příznaky závislostního syndromu definovat jako preferenční zaměření na danou látku, projevující se určitými příznaky, které přetrvávají po dobu 12 měsíců. Mezi příznaky patří zejména silná potřeba získat a užít danou látku, a to bez schopnosti kontroly a sebeovládání ve vztahu k jejímu užívání. Potřeba návykové látky je dominantní ,převahuje nad veškerými jinými zájmy a její konzumace přetrvává, přestože si uživatel plně uvědomuje její negativní důsledky. Typický je dále růst tolerance na danou látku a abstinenční syndrom při vynechání či snížení obvyklé dávky.

Všeobecně je akceptováno dvojí členění závislostního chování, a to závislost somatická (fyzická) a závislost psychická. Somatickou závislost definujeme, jako stav adaptace biologických funkcí organismu na danou psychoaktivní látku, který se projevuje při nedostatku této látky abstinenčním syndromem. Ten se liší svými pří znaky v závislosti na druhu dané návykové látky. Psychickou závislost autorka popisuje coby obtížně přemožitelnou touhu užít dávku dané návykové látky, tato potřeba je opakovatelná a pouhá představa, že by látka nemohla být užita, vyvolává u závislého člověka značnou úzkost a podrážděnost.

Co se týče příčin vzniku závislostí, víme že jde o multifaktoriální problém. Jde o kombinaci vlivů sociálních, psychologických a biologických a záleží pouze na okolnostech, který z těchto vlivů je v daném okamžiku nejsilnější. Také záleží na složení psychoaktivní látky, kdy některé vyvolávají závislost okamžitě, bez ohledu na biologické a psychické vlastnosti jedince. Všeobecně jetedy akceptován a v praxi s výhodou používán bio-psycho-sociální model vzniku a vývoje závislostí. Podle tohoto modelu je pro vznik, vývoj a udržování závislosti nutná interakce tří faktorů:

a) biologický faktor - genetické dispozice. Genetické dispozice považujeme za etiologicky významný faktor, který může zvýšit riziko užívání psychoaktivní látky. U alkoholu se předpokládá, že dědičné dispozice ovlivňují riziko vzniku závislosti až z padesáti procent. Důkazem je lokalizace různých mutací na chromozomech, které mohou ovlivnit sklon k pití alkoholu. Biologickým faktorem je také způsob zpracování psychoaktivní látky v organismu.

„Riziko užívání některých látek, např. alkoholu, mohou ovlivnit určité fyziologické reakce, průběh jejího metabolického zpracování, resp. kvalita a intenzita příznaků akutní intoxikace “.

b) psychologický faktor - osobnost a vlastnosti jedince užívajícího látku. Autoři uvádějí prokazatelnost určitých osobnostních znaků u lidí závislých na drogách. Mezi konzumenty drog se nejčastěji objevují lidé zvídaví, vyhledávající nové zážitky, lidé, kteří rádi a hodně riskují, lidé nevyrovnaní, se sklonem k depresím, úzkostem a impulzivitě. Motivace, která je spouštěčem experimentování s psychoaktivní látkou vychází většinou z potřeby uniknout něčemu negativnímu nebo naopak získat něco pozitivního.

c) sociální faktor - společnost a v ní obecná dostupnost psychoaktivních látek. Mezi sociální faktory zvyšující tendenci k užívání psychoaktivních látek řadíme také dysfunkční rodinu, městské prostředí, kde je větší pravděpodobnost nabídky spojená s menší kontrolou nežádoucího chování, dále vliv subkultury, sociální deprivaci a sociální znevýhodnění dané nižším vzděláním.

Fáze vývoje vzniku závislosti se liší dle jednotlivých druhů psychoaktivních látek. Dělíme vývoj vzniku závislosti na alkoholu do čtyř fází. V první fázi lidé pijí alkohol většinou ve společnosti a jedná se o občasnou konzumaci, rizikovým mechanismem je zafixování příjemné zkušenosti a zvyšování potřebné dávky s kumulujícími se problémy. Druhá fáze je již varovná, kdy alkohol pomáhá zvládat stresové situace a v důsledku dlouhodobější zvýšené konzumace stoupá i tolerance. Dochází ke zvyšování dávek a k uvědomění si potřeby alkoholu. Třetí fáze je fází kritickou, roste toler ance k alkoholu a konzument není schopen regulace příjmu alkoholu. Stavy opilosti jsou častější a na dobu opilosti se objevují alkoholické amnézie. V tomto stádiu ztrácí člověk kontrolu nad svým pitím a stává se závislým s potřebou denního příjmu alkoholu. Čtvrtá fáze, terminální, je popisována jako období úpadku. V důsledku poškození funkce jater se tolerance k alkoholu snižuje. Typické jsou stavy bezmocnosti, kdy si alkoholik uvědomuje neschopnost zvládnutí závislosti. Vedle somatických obtíží se objevují i psychické poruchy, mezi které patří změny emočního prožívání, změny v oblasti kognitivních procesů, chování a osobnostní změny.

Na snížení či vynechání alkoholové látky reaguje organismus alkoholika alkoholovým abstinenčním syndromem, který může být doprovázen deliriem, psychózou či halucinací. Závislost na alkoholu přetrvává i tehdy, kdy se pacient naučí abstinovat. Alkoholismus je po léčbě pouze odléčený, závislost však přetrvává, a člověk se nesmí už nikdy napít alkoholové látky ani v malých dávkách.

Podstatně rychleji než závislost na alkoholu vzniká závislost na drogách, přičemž riziko vzniku závislosti je nejvyšší v období dospívání. Rozvoj vzniku drogové závislosti je komplexním procesem proměny v oblasti psychické, somatické a sociální. Droga má jisté fyziologické a psychické účinky, které konzumenta drogy vedou k jejímu opakovanému užití. Tolerance během konzumace roste a je třeba užít stále většího množství látky, konzument se stává závislým.

Mezinárodně uznávané rozdělení nejčastějších drogových závislostí, dle látek vyvolávající závislost:

alkoholovo-barbiturátový typ; užívanou látkou je etanol a barbituráty

amfetaminovaný typ; užívané látky jsou amfetamin, metamfetamin, MDMA

halucinnogení typ; užívající LSD, halucinnogení houby a rostliny

hašišový typ; inhalujicí mariuhanu a hašiš

opiátový typ; užívané látky jsou opium, morfium, dolzin, kodein, heroin

inhalační typy; užívající těkavé látky jako toluen, chlorované uhlovodíky, rajský plyn

kokainový typ; užívanou látkou je v tomto případě kokain a crack.

Motivů vedoucí k vzniku závislostního chování je mnoho. Mezi méně obvyklé důvody patří motivace kreativně estetická, filosofická, antifilosofická, politická, spirituálně mystická nebo specifická, kdy jde jedinci o prožití určitého dobrodružství.

Autoři popisují rovněž čtyři vývojová stadia vzniku závislostního chování. První fázi charakterizují jako období experimentování a občasného užívání, v této fázi droga vyvolává žádoucí a příjemné pocity. Pokud konzument užívá drogu čím dál častěji, nastává druhá fáze pravidelného užívání. Varovnými signály jsou změny chování a úbytek zájmů. V třetí fázi si konzument již plně uvědomuje svoji závislost a často se snaží s drogou přestat, to však zvládne jen malá část drogově závislých. Úpadek osobnosti a rozpad sociálních vazeb je charakteristický pro čtvrtou fázi, terminální. Jediným zájmem závislého člověka je získání drogy a v uspokojení svojí potřeby často porušuje veškeré společenské normy a eliminuje sociální zábrany.

Nadměrné užívání psychoaktivních látek má negativní vlivy na psychické i somatické zdraví a poškozuje konzumenta biologicky i sociálně. Může se jednat o poškození centrální nervové soustavy, zažívacího traktu, cévního systému, jater, ledvin, mezi sekundární rizika užívání drog patří infekce hepatitidou a HIV. Poškození mozku má vliv na vznik tzv. organického psychosyndromu. Sociální důsledky závislosti na psychoaktivních látkách často vyplívají z psychických změn narkomana, závislý jedinec přestává respektovat společenské normy, dochází ke ztrátě většiny sociálních rolí, schopnost navázání a udržení jakéhokoli citového vztahu je v důsledku závislosti nemožná.

Léčba závislosti na psychoaktivních látkách je obtížná a dlouhodobá a ne vždy úspěšná.


Gambling

Na třetí místo nejčastěji frekventované drogy, za amfetaminem a heroinem, se postupně dostal gambling- patologické hráčství. Patologické hráčství lze charakterizovat nadměrným zaujetím hrou a nutkáním ke hře, a to bez ohledu na nežádoucí následky takového jednání. Jedná se o chorobnou závislost na hraní hazardních her. Gamblerství je považováno za patologickou psychickou závislost na lákavé představě rychlého zisku peněz nebo jiné hmotné výhry. Pravidla her jsou přitom nastavena z dlouhodobého hlediska pro hráče nevýhodně. Závislé osoby (tzv. gambleři) dokážou prohrát ohromné částky, což má často za následek narušení mezilidských vztahů a existenční potíže nejen samotných hráčů, ale často i jejich blízkých. Patologický hráč prochází změnami v oblasti psychiky, prožívání, uvažování a v neposlední řadě jednání, které často vedou k protispolečenskému jednání. Změnami v oblasti psychiky jsou typické změny v oblasti emočního prožívání, uvažování a hodnocení, v oblasti motivace a hodnotového systému a změny chování. Gamblerství bývá často spojeno s jinými druhy závislostí, například na drogách nebo alkoholu a vývoj vzniku závislosti na hraní hazardních her je v mnoha ohledech podobný drogové závislosti.

Patologické hráčství má většinou chronický charakter a vývoj vzniku závislosti na hře prochází čtyřmi fázemi - od rekreačního hráčství, přes fázi vázanosti na hru, u níž je typický nekritický optimismus, po třetí fázi, kdy jednotlivec již nedokáže s hrou přestat a stává se dominantním aspektem v jeho životě, často pojená s potížemi vyplývající z nedostatku peněz. Čtvrtou fázi popisuje autorka jako fázi sociálního selhání, kdy dochází ke ztrátě většiny sociálních rolí v důsledku nepřijatelného chování. Časté je kriminální jednání majetkového druhu, někdy pojené i s násilím, v některých případech je důsledkem bezdomovectví.

Legislativní opatření

V právní terminologii není samotný pojem „droga“ užíván. Legislativou jsou označené návykové látky, na něž se vztahují určitá omezující opatření stanovující zacházení s těmito látkami a způsoby a pravidla jejich kontroly. Cílem všech legislativních opatření je zejména společenská kontrola, ale i právní regulace různých forem manipulace s drogami.

Kriminalita spojená s návykovými látkami je postihována dle speciálních skutkových podstat trestných činů uvedených v trestním zákoně, označené jako obecně nebezpečné trestné činy. Dne 1.1.1999 byla provedena významná novelizace skutkových podstat drogových trestných činů, ukotvena Zákonem č. 112/1998 Sb. Novelou byly změněny tresty za držení drog pro vlastní potřebu a zpřísněny sankce trestu odnětí svobody za jednotlivé drogové trestné činy (Marešová, Sochůrek, Válková 2000). Zákon č. 167/1998 Sb. upravuje mimotrestní závazky, které pro Českou republiku vyplývají dle úmluv OSN.

Obecně trestní zákon uvádí dva základní pojmy pojené s drogovou kriminalitou - širší pojem návyková látka, v souladu s definicí Světové zdravotnické organizace a mezinárodními dohodami v této oblasti je stanoven termín omamné a psychotropní látky. Konkrétní substance patřící mezi omamné a psychotropní látky, stanovuje zákon v přílohách č. 1 a 7. Zákon č. 167/1998 Sb. Dále stanovuje, jaké přípravky obsahují omamnou nebo psychotropní látku a prekursory používané pro nezákonnou výrobu omamných nebo psychotropních látek.

Trestní zákon tedy užívá pojem návyková látka, přičemž „jako návykovou látku označuje alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování“ (89odst. 10 tr.zák.). Dále zákon ukotvuje pojem droga jako psychoaktivní látku, která má rychlý vliv na vědomí a chování člověka, přičemž ovlivňuje i jeho náladu. To j sou psychotropní, omamné a ostatní látky, výjimkou je alkohol.

Přehled novelizovaných trestních norem a paragrafů, dle kterých jsou postihovány drogové delikty, pokud naplňují následující skutkové podstaty:

a) nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187, § 187a, § 188 trestního zákona

Konkrétně je v zákoně a jeho odstavcích ukotveno, koho základní skutková podstata § 187 postihuje. Tedy toho, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechová omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující takovou látku, prekusor nebo jed. Postihuje případy, kdy pachatel čin spáchal jako člen organizované skupiny nebo jej spáchal ve větším rozsahu či na osobě mladší než 18 let. Dále postihuje pachatele, který činem získal značný prospěch, spáchal jej na osobě mladší než 15 let, nebo jím způsobil těžkou újmu na zdraví. Nejzávažnějšího deliktu se dopouští ten, kdo činem způsobil těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt, získal prospěch velkého rozsahu nebo spáchal-li jej ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více než jednom státě.

Za §187 byl po schválení vlády dne 12. června 1997 vložen nový § 187a, dle kterého bude postižen ten, kdo bez povolení přechová pro sebe omamné látky nebo jed v množství větším než malém. Zásadní změnou je to, že dosud nebyl trestán ten, kdo držel drogu pro vlastní potřeby.

Dle § 188 trestního zákona je postižen ten, kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky nebo jedu.

b) šíření toxikomanie podle § 188a

Jde o trestný čin novelizovaný č. 175/1990 Sb. a postihuje toho, kdo svádí jiného k zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom podporuje anebo toho, kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří. O závažnější delikt jde v případě, že byl spáchán čin proti osobě mladší než je 18 let.

Dosud bylo uvedeno řešení drogové problematiky jen v rámci naší vnitrostátní legislativy. Otázky drogové problematiky jsou však řešeny i z hlediska mezinárodního. Mezinárodní úroveň představuje smlouva OSN při řešení nezákonné výroby, obchodu a šíření omamných a psychotropních látek. Dne 2. září 1991 se tehdy ještě Česká a Slovenská Federativní Republika stala smluvní stranou úmluvy OSN proti nedovolenému obchodu s  omamnými a psychotropními látkami z roku 1988 (publikována formou sdělení č. 462/1991 Sb).

Užší mezinárodní spolupráci orgánů činných v trestním řízení přispělo i založení Drogové jednotky Europol (EDU). Tato smlouva v první řadě zaštiťuje policejní spolupráci za účelem prevence a boje proti terorismu, nezákonnému obchodování s drogami a dalším závažným formám mezinárodního zločinu, včetně, je -li to nezbytné, určitým aspektům celní spolupráce v souvislosti s organizací celounijního systému výměny informací v rámci Evropské policejní služby Europol, jehož cílem je zlepšení policejní spolupráce a zavedení stálé, spolehlivé a intenzivní vzájemné výměny informací potřebných pro boj proti nejzávažnějším formám trestné činnosti za současného zajištění ochrany práv jednotlivců.

Aby mohla Česká republika mezinárodním závazkům vycházející z úmluvy dostát, musela legislativa týkající se drogové problematiky projít v posledních letech poměrně složitým vývojem, který vyvrcholil současnou právní úpravou.

Užívání návykových látek v ČR

Vývoj české drogové scény rychle roste a zájem o návykové látky je v české populaci vysoký. K dynamickému růstu počtu závislých osob i osob experimentujících s návykovými látkami přispívá hned několik faktorů. V mezinárodním kontextu dostupnosti návykových látek v ČR Komorous (1994) uvádí několik základních faktorů. Mezi první řádí strategickou polohu území ČR v centru Evropy na hlavních tranzitních drogových trasách. Přes české území vede tzv. severní větev balkánské heroinové cesty, křižovatkou je naše území pro kokainový obchod z Jižní Ameriky, na území ČR se začíná také objevovat hašišová africká trasa a holandská trasa pro obchod s látkou LSD. Dále autor zdůrazňuje vysoce rozvinutý a kvalitní chemický průmysl s odbornou veřejností a inteligenční organizační potenciál obyvatel ČR. Špatná kontrolovatelnost a vysoká propustnost státních hranic ČR je dalším aspektem rostoucího spektra užívání návykových látek.

V ČR je asi 30 tisíc závislých osob na nealkoholových látkách, z toho poměr drogově závislých žen a mužů je 1:2. Bez ohledu na aktuální růst počtu osob závislých na drogách je nejvíce zneužívanou návykovou látkou v ČR však alkohol, odhadovaná četnost je 2-3% z populace. V současné době je poměr mužů a žen závislých na alkoholu 4:1.

Z nealkoholových zneužívaných návykových látek je nejčastější česká droga pervitin, dále heroin, marihuana a těkavé látky. Pervitin oproti dřívějším dobám přestal být doménou uzavřených komunit a je zneužíván všemi věkovými kategoriemi, především mládeží. Marihuanu a hašiš zneužívají v největší míře experimentátoři a mladiství. Věková hranice osob experimentujících s drogami se snižuje, počet osob, které přecházejí od experimentování k pravidelnému užívání, se naopak zvyšuje. Velkou hrozbu představuje vysoké množství heroinu, jehož distribuce probíhá často přímo na ulicích, a prudký nárůst jeho prvokonzumentů aplikujících si drogu nitrožilně. Zejména ve větších městech v současnosti není problémem sehnat celou škálu drog od heroinu, kokainu, LSD, přes extázy, hašiš až po marihuanu.

Oproti zemím západní Evropy má ČR lepší bilanci v úmrtnosti drogově závislých, k čemuž jistě přispělo i značné zvýšení finančních prostředků na protidrogovou politiku vlád.

S určitostí lze také konstatovat, že v devadesátých letech minulého století se stalo jednou z nerozšířenějších závislostí v ČR gamblerství.

ČR je centrem organizátorů mezinárodního obchodu s heroinem a marihuanou, dále je ČR cílovou zemí pro všechny druhy omamných a psychotropních látek, j e zapojena do nelegální výroby a přepravy drog a praní peněz z nelegálních obchodů s těmito látkami. Roste i počet občanů ČR zapojených do obchodu s heroinem. Alarmující je existence vysoce koncentrovaného heroinu na území ČR, po jehož aplikaci došlo k zvýšenému počtu předávkování. Konzumenty je stále oblíbená marihuana oproti kokainu, který zůstává spolu s crackem na okraji zájmu.

„Česká republika je označována organizátory mezinárodního obchodu s OPL jako „bezpečná země“ a to zejména pro příliš liberální podmínky pro uznání legálního pobytu na našem území a prakticky pro bezrizikové „praní drogových peněz “, nízké tresty ukládané za drogové delikty i vysokou pravděpodobnost uchránění majetku získaného z drogových obchodů před propadnutím “.

Ze souhrnu Výroční zprávy o stavu ve věcech drog v ČR v r. 2010 vyplývá, že zkušenosti s užitím nelegálních drog v obecné populaci se udržují na stabilní úrovni. Nejčastěji užívanou nelegální drogou jsou konopné látky (23-34 %), dále následuje extáze (4-10 %). Pro 70 % uživatelů konopných drog představuje užívání relativně malé riziko, ovšem až 10 % uživatelů konopných drog je ve značném riziku problémů spojených s jejich užíváním a závislosti. Užití nelegálních drog mimo konopné látky uvádí dlouhodobě méně než 1 % respondentů. Přibližně pětina mladých dospělých ve věku 15-34let má zkušenosti s konopnými látkami v posledním roce, 2-4 % s extází, cca 2 % s halucinogenními houbami a 1-2 % s pervitinem. Užití ostatních drog (včetně kokainu) mezi mladými dospělými nedosahují 1 %. Speciální studie zaměřená na užívání nových syntetických drog ukázala, že v ČR má zkušenost s jejich užitím necelých 5 % mladých dospělých ve věku 15-34 let.

V r. 2010 dále vzrostl počet problémových uživatelů drog na 39 tisíc osob, ve srovnání s minulými lety však tento nárůst není statisticky významný. Významně se ovšem v r. 2010 zvýšil počet problémových uživatelů pervitinu (28 tisíc) a na druhou stranu se snížil počet problémových uživatelů opiátů (11 tisíc). Dále se zvýšil rovněž počet injekčních uživatelů drog (cca 37 tisíc). Kraji s nejvyšším počtem problémových uživatelů drog a zároveň s nejvyšším počtem uživatelů opiátů jsou již tradičně Praha a Ústecký kraj. Zejména v Praze a v dalších českých krajích je rozšířeno injekční užívání drog.

Alespoň jednou týdně v posledním měsíci užilo v ČR sedativa téměř 1 mil. osob, konopné látky 360 tisíc osob, extázi 35 tisíc osob, halucinogenní houby 30 tisíc osob a kokain téměř 15 tisíc osob ve věku 15-64 let, z toho především mladých dospělých.

Alkohol užívá rizikově či škodlivě přibližně 1 až 1,4 mil osob a ve značném riziku závislosti nebo závislých je v ČR odhadem 50-150 tis. dospělých osob do 64 let.

V r. 2010 došlo k dalšímu nárůstu počtu smrtelných předávkování nelegálními drogami a těkavými látkami na celkem 55 případů. Oproti r. 2009 vzrostl zejména počet smrtelných předávkování těkavými látkami na dvojnásobek (16 případů); počet případů smrtelných předávkování opiáty (19 případů) a pervitinem (18 případů) zůstal prakticky na stejné úrovni. Kokain nebyl v r. 2010 u žádného případu smrtelného předávkování detekován. Počet smrtelných předávkování alkoholem je na základě analogických výběrových kritérií přibližně desetinásobný (Souhrn Výroční zprávy r. 2010, Drogy-info [online], 2003¬2006). 

SYSTÉM VĚZEŇSTVÍ

Trest a trestání

Již od nepaměti se každá lidská společnost potýkala se zločinem a způsobem jeho trestání. Dříve se však společnost nepokoušela objasňovat příčiny kriminálního jednání, nýbrž se soustředila na trest pro pachatele a ochranu zbytku společnosti. Dle Černíkové (2008) jsou názory na tresty a způsoby trestání stejně jako postoje k pachatelům trestných činů odrazem kulturní a ekonomické úrovně společnosti.

Systém reagování na situace, kdy nejsou dodržovány základní společenské normy společnosti, dochází k porušování hodnot či je dokonce ohrožena samotná existence společnosti, nazýváme systémem sankcí. Tento systém sankcí je zakotven v trestním právu a označuje nejzávažnější sociálně deviantní chování. Trestní právo je součástí českého právního řádu a také je součástí systému sociální ochrany a kontroly před kriminalitou. Trestněprávní ochrana spočívá v tom, že trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné a stanoví tresty za jejich spáchání. Trest je vymezen takto:

„Opatření státního donucení, ukládané jménem státu k tomu povolanými soudy v trestním řízení, jímž se působí určitá újma za spáchaný trestný čin jeho pachateli a které vyslovuje společenské odsouzení trestného činu a jeho pachatele “

V  historickém vývoji společnosti a tudíž i její trestněprávní praxi se pojetí účelu trestu proměňuje v závislosti na převládajících filozofických směrech. Povaha sankcí je výrazně ovlivňována vývojem soudnictví, práva a správy, a v neposlední řadě pojetím lidských práv.

V obdobích prvních civilizací, kdy byl centrem vzdělanosti Egypt a Babylon, nejobvyklejším trestem byl trest smrti. Z historie je známo, že vězení starověku byla jen nucená izolace jedince a trest byl v těch dobách spojován především s myšlenkou pomsty a represe, dle zásady „oko za oko, zub za zub“. Odnětí svobody jako racionálně uložený trest starověk neznal. Ze zákoníků otrokářské společnosti, jež mohou být podkladem pro zkoumání vývoje vězeňství, se dovídáme, že se nejčastěji aplikovaly tresty absolutní, zmrzačení těla a vyhnanství. 

Významným mezníkem v historii trestu bylo zavedení trestu odnětí svobody.

0 prvních věznicích- roburech, můžeme najít zmínky již ve 4. století před naším letopočtem v období antické společnosti. V tomto období se hojně využívají i tělesné tresty a objevují se první zmínky o peněžitých trestech. Ve středověku, kdy je centrem moci stále církev, je trestná činnost často pojená s duševními chorobami a je vykládána démonologicky (tedy jako posedlost ďáblem). Drastické tresty mučení a následný trest smrti jsou zdůvodňovány cílem osvobodit duši pro Boha. I v tomto období dochází k obohacení trestních forem pracovní internací- galejí. Ve středověku je již také patrná diferenciace moci a výkonu spravedlnosti.

Pro feudalismus byly charakteristické obdobné tresty jako ve středověku. Jednotný vězeňský systém v tomto období neexistoval a soudní pravomoce fungovaly nezávisle na sobě. Vězení byla zřizována mocí církevní a světskou (panovník, šlechta) a sloužila téměř výhradně vyšetřovací vazbě a bezpečnostním cílům. Charakteristická byla snaha o fyzickou likvidaci jedince a nemilosrdný trestní proces založený na dokazování torturou. Trestu odnětí svobody se užívalo jen zřídka a stalo se např. účinným prostředkem šlechty při potlačování nepokojů poddaných. Již v tomto období se můžeme setkat s počátky nápravného působení, které jsou pojeny zejména s ukládáním krátkodobých trestů spojených s odnětím svobody, u trestů peněžitých či nucených prací.

V období osvícenství se prosazuje nová ideologie trestání. V 17. století dochází k podstatnému rozšíření trestu odnětí svobody, neboť odsouzení představují levnou pracovní sílu. Z čehož správcové věznic mají nad odsouzenými neomezenou moc v možnostech trestání jako je např.: odnětí stravy, tělesné tresty, pranýře nebo kůly. V procesu nápravy se přisuzovala velká role zaměstnávání prací a náprava delikventů byla obecně více chápána jako nástroj předcházení zločinnosti.

Teprve až v druhé polovině 18. století se společnost snaží na kriminalitu a způsoby trestu nazírat ze širšího úhlu. První základy vědeckého pohledu byly brány na vědomí díky Klasické škole trestního práva a jejím reprezentátorům. Problematikou trestní legislativy a trestní politiky se ve svém díle „ O zločinech a trestech“ zabývá Cesare Beccaria (1738¬1794), přičemž jeho hlavní myšlenky silně ovlivnily evropské trestní zákonodárství. Jeremy Bentham (1748-1832) přikládal velký význam prevenci, kterou rozdělil na generální a speciální. Kdy generální prevence je zaměřena na celou společnost a speciální prevence se zabývá přímo pachatelem a snaze zabránit další recidivě.

Reformátorů, jež se zasloužili o zásadní teoretické změny pohledů na soudobé evropské vězeňství, existuje mnoho. Z mého pohledu jsou nadčasové a stále inspirující myšlenky Johna Howarda (1727- 1790), který ovlivnil nejen anglosaské země, ale jehož ideje se rozšířily do celého světa. Ve svých spisech požadoval diferenciaci vězňů dle pohlaví, věku a provinění, do návrhů zahrnoval zdravotnická opatření, výběr personálu, kontroly ze strany úřadů, zavedení vyučování vězňů a řadu jiných humanitních opatření. John Howard a mnozí další představitelé této doby přispěli k tomu, aby se položily základy kriminologie jako vědecké disciplíny.

Hála (2006) uvádí myšlenku Františka Josefa Řezáče (1819-1879): „Myšlenka o zdárnějším trestání a polepšování provinilců a zločinců“, kde již zmiňuje alternativní tresty a důležitost trestu obecně prospěšných prací.

Dále Hála (2006) zmiňuje slibný vývoj vězeňství v nově vzniklé Československé republice, kdy se dařilo zejména zlepšovat zacházení s vězni a kdy byl kladen důraz na mravní působení ve vazbě. Tato pozitivní nápravná opatření byla však přerušena druhou světovou válkou. V poválečné době zaznamenalo československé vězeňství značný úpadek.

Až po pádu totalitního režimu se začaly odstraňovat justiční omyly a aplikovat moderní penologické poznatky. Souhrn nedostatků ve vězeňství, které byly důsledkem stagnace naší společnosti v této oblasti, byl výchozím bodem pro formování úkolů a etap rozvoje vězeňství ČR. „ Vězeňství v České republice nastoupilo v roce 1986 cestu radikální transformace. Za základ této cesty byla považována depolitizace českého vězeňství, jeho humanizace, decentralizace jeho řízení a demilitarizace. Zatímco vězeňské systémy vyspělé Evropy se po celá desetiletí vyvíjely kontinuálně, český vězeňský systém stál před složitým úkolem transformovat se zásadně, a to v relativně krátké době “ (Vězeňská služba České republiky, 2005, s. 6). Transformace vězeňství se inspirovala zahraničními modely a byla přijata v roce 1991, jejímž teoretickým základem byla Koncepce českého vězeňství. Hála (2006) konstatuje, že přijatá koncepce se daří realizovat i když ne tak rychle jak bylo původně zamýšleno. Problém zejména spatřuje vedle dlouhodobého nedostatku financí na modernizaci vězeňství také v nepochopení nezbytnosti integrace principů humanizace, bezpečnosti a účinnosti.

Historický vývoj trestu můžeme tedy shrnout do několika teoretických koncepcí účelu trestu. Význam kriminologických teorií spočívá v tom, že napomáhají k vysvětlení příčin kriminality jako protispolečenského jednání individua i souhrnu těchto jednání a jsou východiskem pro kriminologický výzkum. „Vodborné trestněprávní literatuře je uváděno rozdělení nejznámějších teorií o účelu trestání a to z hlediska jejich podstaty a historického  vývoje na: absolutní, relativní a smíšené (slučovací)".

Absolutní teorie můžeme nazývat také jako teorii taliační, kdy je nejsou brány v potaz žádné jiné účely mimo potrestání samého. Trest je odplatou za trestný čin a měl by obsahovat tolik utrpení, ztráty a bolesti, kolik jí bylo způsobeno trestným činem.

Nauky přirozeného práva a základy osvícenství podnítily myšlenku preventivního působení trestu, o který se opírá relativní teorie. Relativní teorie tedy stojí za zrodem preventivních aktivit, které jsou spojené s ukládáním trestů. Trest musí v první řadě sloužit k trestání, aby dále nebylo pácháno zlo a tudíž společnost byla chráněna před dalšími nebezpečnými činy.

Slučovací teorie usiluje o spojení účelové funkce trestu a myšlenky odplatné. Generální prevence má trestným činům předcházet, je zaměřená na potenciálního pachatele a zároveň působí speciální prevencí na pachatele trestného činu, o kterém se rozhoduje. Na koncepci slučovací teorie je postavený i náš trestní zákon, který stanovuje základní účely trestu. Patří sem především

1) chránit společnost před pachateli trestných činů.

„ Trest je prostředkem sebeobrany společnosti před trestnými činy. Projevuje se zde ochranná funkce trestu, jenž má zabraňovat pachatelům v páchání dalších trestných činů a výchovně působit na jejich další život“

2) zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Zde jde především o to, přimět pachatele k respektování zákonů a docílit, aby se nedopouštěl dalších trestných činů. 

3) vychovávat pachatele k tomu, aby vedl řádný život. U pachatele je nutné docílit výchovné součinnosti, jen tehdy může dojít k pozitivnímu rozvoji jeho osobnosti.

4) působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Spravedlivé ukládání trestu má varovat další potencionální pachatele a ukazovat na neodvratnost trestu.

Obecně tedy můžeme účel trestu shrnout takto:

„ Účelem trestu je chránit společnost před trestnými činy, odvracet trestné činy směřující proti právům a svobodám občanů, zabraňovat pachatelům v další trestné činnosti, vychovávat je v řádné občany, napravit je a současně působit výchovně i na ostatní členy společnosti “.

Vedle účelu trestu je nutné rozlišovat také funkci trestu, která je regulativní a odplatná. Odplatná funkce byla postupně doplněna funkcí regulativní. Účelem regulativní funkce je společnost ochránit prostřednictvím izolace, odstrašení a korektivní socializace. 

Zde se dostáváme k hlavnímu účelu trestního práva, kterým je zejména ochrana společnosti před důsledky jednání pachatelů a na straně druhé převýchova pachatelů, kdy jsou podněcováni ke změně způsobu reagování ve směru společensky akceptovatelného občanského fungování.

„Normy trestního práva představují krajní právní prostředek (ultima ratio) ochrany společnosti před trestnými činy, tj. před nejzávaznějšími činy fyzických osob takto kvalifikovanými “.

Pokud jde o kriminalitu, je vlastním zájmem společnosti i státu, aby měl nad ní efektivní kontrolu, aby nenabyla takových rozměrů, které by ohrozily samotné základy společnosti a státu. Proto je třeba cílevědomě usilovat o poznávání příčin samotné kriminality.

Vězeňská služba České republiky

Nejdůležitějším mezníkem českého vězeňství byl beze sporu rok 1989, kdy demokratické proměny naší společnosti výrazně zasáhly i české vězeňství. Černíková (2008) uvádí jako nejhlavnější nedostatky českého vězeňství před rokem 1989 přeceňování významu represe a nadměrné užívání trestu odnětí svobody. Dále uplatňování akcentu trestání, kdy složka korektivní socializace byla redukována na formální politické vzdělávání odsouzených a hlavním prostředkem výchovného působení byla považována pracovní výkonnost odsouzeného. Problémem byly také velkokapacitní věznice, které měly nevhodné prostory, nevyhovující vybavení, často nedostatečně kvalifikovaný personál a staly se prostředím, kde vládly vysoce formální vztahy a direktivní řízení. Chyběla také návaznost na systém postpenitenciární péče a neexistující informační síť.

Souhrn uvedených nedostatků byl výchozím bodem pro transformaci vězeňství, která proběhla v následujících etapách. V roce 1990 bylo zapotřebí zmapování reálného stavu vězeňství a následného rozchodu s minulostí, roku 1991 byly formovány cíle reformy a postupy jejich dosažení v Koncepci rozvoje vězeňství. Mezi cíle, mimo jiné, patřilo vytvořit moderní vězeňský systém, jehož funkcí je ochrana společnosti před kriminalitou. V roce 1992 je do systémových změn zahrnuta i humanizace vězeňství, která spočívá zejména ve vytvoření vhodného funkčního legislativního rámce pro uplatňování práv a svobod vězněných na jedné straně a pro naplňování funkce výkonu trestu na straně druhé (Černíková 2008).

Dnem 1. ledna 1993 nabyl účinnosti zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky. Zanikl tak dřívější Sbor nápravné výchovy a byla konstituována Vězeňská služba České republiky. Vydání zmiňovaného zákona umožnilo, aby se český vězeňský systém odpoutal od minulého pojetí organizace a způsobu zacházení s vězni, které bylo výrazně poznamenáno sovětským modelem nápravně výchovných táborů a vojenské organizace vězeňského sboru. V zákoně se odrážejí principy Evropských vězeňských pravidel a mezinárodních konvencí z oblasti lidských a občanských práv. Text zákona také přesně stanovuje úkoly vězeňské služby a práva a povinnosti personálu ve věznicích. Oddělení pro vězeňství vzniklo na Ministerstvu spravedlnosti.

„Vězeňská služba je rozpočtovou organizací podřízenou ministerstvu spravedlnosti, plní ve stanoveném rozsahu úkoly státní správy vězeňství a zajišťuje výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody. Práci ve vězeňství je třeba považovat za druh státní služby a vězeňský personál za státní úředníky s velkým rozsahem sociální práce “.

Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky také zahrnuje úkoly Vězeňské služby a justiční stráže ČR. Mezi ně patří spravování a střežení věznic, významně se podílí na dodržování stanovených podmínek výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Dále střeží, eskortuje a předvádí osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody. Prošetřuje trestnou činnost a snaží se jí předcházet. Mezi úkoly dále patří výzkum v oboru penologie, vytváření lepších pracovních podmínek, zabezpečování vzdělání zaměstnanců. V neposlední řadě poskytuje lékařskou péči osobám ve výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody.

Roku 1993 je také novelizován zákon č. 59/1965 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody ve znění pozdějších předpisů, a to zákonem č. 294/1993 Sb., s platností od 1. 1. 1994. Do roku 1993 byl výkon vazby upravován pouze interní směrnicí, což mění vydání zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby. Tento zákon nabyl novou zákonnou úpravu roku 1999, kdy vešel v platnost zákon č. 169/1999 Sb. O výkonu trestu odnětí svobody a tím jsou dovršeny navrhované normativní změny.

Základní principy jednání s vězni vyplývají především z Listiny základních práv a svobod, českém právním řádu a Doporučení Rady Evropy.

„Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.“

V širším pohledu můžeme základní principy dále deklarovat takto:

a) Výkon trestu je aplikován jako jeden z prostředků státního donucení, jichž používá stát při plnění svých funkcí vedle prostředků politických, ekonomických apod. Pohrůžkou trestem, ukládáním a výkonem trestu poskytuje stát ochranu základním hodnotám, které společnost považuje za důležité. Charakteristickým a nezbytným znakem trestu je, že se jím působí dotčené osobě určitá újma (újma na svobodě). 

b) „Trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody; tím však nesmí být ohrožena potřeba ochrany společnosti.“ (29, §2)

c) „S odsouzeným ve výkonu trestu se musí jednat tak, aby bylo zachováno jeho zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem.“ (29, §2)

d) Trest je ukládán na základě principu zákonnosti trestního práva a princip u individualizace a to tak, aby splnil svůj účel. Účel a funkce trestu je charakterizována především jako opatření:

- chránit společnost před pachateli trestných činů,

- zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti,

- vychovat pachatele k tomu, aby vedl řádný život,

- působit výchovně i na ostatní členy společnosti.

Vězeňská služba České republiky plní cíle, dané legislativními akty ze začátku devadesátých let, zákony a předpisy dále na ně navazujících a svojí dosavadní činností směřuje k evropským standardům, především díky přesným a přísným dodržováním všech zákonů, psaných i nepsaných povinností, morálních zásad, vážným a rozhodným, přitom však slušným a humánním zacházením s vězni.

Koncepce rozvoje českého vězeňství byla naplněna, co se týče cílů a obsahu zacházení s vězni. Méně pak došla naplnění v souvislosti se záměry decentralizace řízení a vytvoření vhodných materiálních podmínek pro řádnou správu vězeňství. Vězeňský systém by měl být chápan jako odraz demokratických hodnot společnosti, přestože věznice, jako instituce, nejsou ve středu jejího zájmu. Způsob zacházení s pachateli vyjadřuje i vztah společnosti k jedinci a postoj k občanským právům a svobodám.

Přestože s postupnou stabilizací společenského a politického systému dochází i ke stabilizaci českého vězeňství, vývoj v Evropě i ve světě se však nezastavuje. Penologické koncepty kolísají mezi tendencemi dekriminalizace a depenalizace na jedné straně a důrazem na prosazování práva a pořádku na straně druhé. Rozcházejí se i v názoru, do jaké míry může akcent na bezpečnost ve věznicích limitovat požadavky na další liberalizaci a humanizaci. Vzhledem k měnící se ekonomické situaci na jedné straně a měnícím se mezinárodním kontextům na straně druhé, je nutné konstatovat, že původní stará koncepce, nemůže plně odpovídat aktuálním vývojovým trendům.

Další vývoj českého vězeňství vidím v kvalitativním prohloubení dovršených změn. Zde jde především o zvýšení účinnosti výkonu trestu odnětí svobody. ,

,O účinné vyvažování izolačních a represivních a korektivně výchovných prvků, které rehabilitují ty osobnostní vlastnosti a schopnosti, které se mohou stát základem úspěšné reintegrace pachatele do společnosti na jedné straně a na druhé jde o zajištění bezpečnosti věznic, bezpečnosti společnosti “.

V tomto záměru je i vypracována nová Koncepce českého vězeňství do roku 2015, která odráží nové poznatky a vytyčené cíle Rady Evropy.

Vězeňská služba České republiky jako součást trestní justice respektuje právní řád, usiluje o to, aby přispívala k ochraně společnosti. Činí tak nejen izolací pachatelů trestné činnosti, ale i vytvářením podmínek pro integraci odsouzených osob pro propuštění z výkonu trestu a podporou jejich úsilí o převzetí odpovědnosti za svůj život občana, dodržujícího zákony.

Výkon vazby a trestu odnětí svobody

S platností k 1. 1. 1994 je výkon vazby upraven zákonem č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby., doposud byl výkon vazby zakotven ve Vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb. Výkon vazby vychází opět z mezinárodních konvencí a dokumentů, zejména ze Standardních pravidel OSN pro zacházení s vězněnými osobami.

Výkon vazby je mimořádný zásah do občanských práv a svobod osoby, která je obviněná ze spáchání trestného činu. Při výkonu vazby jsou omezena základní lidská a občanská práva vycházející z Listiny základních práv a svobod. Zároveň Listina základních práv a svobod vyžaduje, aby tato omezení byla prováděna jen v souladu se zákonem upravující výkon vazby. V zákoně č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby je mimo jiné i zdůrazněn požadavek humánního zacházení s osobou ve vazbě, kdy je uplatňován princip presumce neviny. Což znamená, že na osobu ve výkonu vazby není nahlíženo jako na osobu vinnou ze spáchání trestného činu, dokud tomu neurčí soud rozsudkem naopak. Ve výkonu vazby nesmí být ponižována lidská důstojnost obviněného, vazba nesmí sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného.

„Účelem vazby je především zajištění osoby obviněné pro účely trestního řízení a pro výkon trestu odnětí svobody, případně zabránění obviněnému, aby v trestné činnosti pokračoval, či mařil ověřování důkazů “.

O uvalení vazby rozhoduje výlučně soudce na návrh státního zástupce. Rozhoduje se usnesením proti kterému je přípustná stížnost, která však nemá odkladný účinek. Státní zástupce může obviněného propustit na svobodu sám či na žádost obviněného, rozhoduje o dalším trvání vazby v přípravném řízení, o omezení vazebních důvodů či o nahrazení vazby jinými opatřeními. Státní zástupce také provádí dozor nad dodržováním právních předpisů pro výkon vazby. Výkon vazby je prováděn ve vazební věznici nebo ve zvláštním oddělení věznice. Vazba trvá jen dobu nezbytně nutnou, přičemž všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny z úřední povinnosti průběžně zkoumat, zda důvody vazby trvají nebo se nezměnily, kdy o prodloužení vazby jsou povinny opakovaně rozhodovat v intervalu 3 měsíců. Pokud důvody vazby pominou, musí být obviněný ihned propuštěn na svobodu. Trestní řád také stanovuje celkovou dobu vazby, kterou nelze překročit. Podle závažnosti stíhaného trestného činu činí od jednoho do čtyř let. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením.

Zákon o výkonu vazby vymezuje práva a povinnosti obviněných. Obviněný má právo třikrát denně na stravu a osm hodin spánku. Dále má právo na vlastní náklady přijímat a odesílat korespondenci, všechna korespondence podléhá kontrole až na korespondenci mezi obviněným a jeho obhájcem či státními orgány. K právům obviněného také patří přijímání návštěv, balíčků, peněz, nákup potravin a věcí osobní potřeby, zdravotní péči a uspokojování kulturních potřeb. Obviněný ve výkonu vazby má právo, na základě vlastní iniciativy, zařazení do pracovního procesu. Naopak obviněný nesmí navazovat nedovolené styky s jinými obviněnými nebo osobami na svobodě, nesmí přechovávat ani konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, musí se podrobit osobním a lékařským prohlídkám, musí dodržovat pravidla slušného chování, dále musí plnit příkazy Vězeňské služby a samozřejmostí je dodržování řádu výkonu vazby. Při porušení nebo neplnění vymezených povinností uloží Vězeňská služba kázeňský trest (pokuta, zákaz nákupu potravin a věcí osobní potřeby, propadnutí věci, umístění do samovazby až na 10 dní).

Legislativní rámec výkonu trestu odnětí svobody (dále jen VTOS) je upevněn zákonem č. 169/1999 Sb. O výkonu trestu odnětí svobody. Podrobnější pravidla stanovuje vyhláška č. 345/1999 Sb., která vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. Základní principy opět upravuje Listina základních práv a svobod, Ústava ČR, mezinárodní úmluvy a trestní zákoník.

„ Výkonem trestu se sleduje dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu trestního zákona prostředky stanovenými v tomto zákoně.“

(Zákon o výkonu trestu odnětí svobody 29, §1)

Práva a povinnosti odsouzeného ve VTOS jsou také ustanoveny v zákoně a jsou opět podrobeny humánnímu a důstojnému přístupu. Odsouzený má právo na uspokojování základních sociálních potřeb, poskytování zdravotní péče a udržování či případné rozšiřování sociálních vztahů. Odsouzený má právo na duchovní službu a využití bezplatné pomoci speciálních odborníků jako je psycholog, psychiatr, sociální pracovník, speciální pedagog či právník. Odsouzený v odůvodněných případech může použít na vlastní náklady telefon ke kontaktu s osobou blízkou.

Mezi základní povinnosti osob ve VTOS patří podrobení se omezení některých práv a svobod, které jsou v rozporu s účelem výkonu trestu anebo vzhledem k výkonu trestu nemohou být uplatněna. Odsouzení jsou také povinni dodržovat pořádek a kázeň, strpět úkony spojené s kontrolou a dodržovat stanovené zákazy.

Zákonem jsou stanovené jak kázeňské odměny, tak i kázeňské tresty, které stimulují odpovědné plnění povinností odsouzeného a podněcují spolupráci odsouzeného při naplňování účelu výkonu trestu.

Programy zacházení jsou stanovovány v souladu se Zákonem č. 169/1999Sb. a Vyhláškou č. 345/1999Sb., a to na základě žádoucích změn v postojích a chování odsouzených, zohledňovány jsou jejich možnosti, zájmy, dovednosti a pracovní zkušenosti. Program zacházení určuje formy a metody práce s odsouzenými zaměřené na dosažení výchovného cíle. Tento program je stanoven každému odsouzenému s trestem odnětí svobody delším než 3 měsíce. Programy zacházení se člení na pracovní aktivity, vzdělávací aktivity, speciálně výchovné aktivity, zájmové aktivity a oblast utváření vnějších vztahů (Vězeňská služba ČR, 2009 [online]).

Vězeňská služba také zajišťuje vykonávání ústavního ochranného léčení (sexuologického, protialkoholního, protidrogového a léčení ze závislosti na hracích automatech).

„Střežení odsouzených, dozor nad nimi, metody zacházení s odsouzenými a stanovené podmínky výkonu trestu zajišťuje Vězeňská služba České republiky. “

(Zákon o výkonu trestu odnětí svobody 29, §3) 

Zákon o výkonu trestu odnětí svobody dále řeší vnější a vnitřní diferenciaci odsouzených. Vnější diferenciace je stanovena především z hlediska vymezení čtyř základních typů věznic, které se člení podle způsobu vnějšího střežení, zajištění jejich bezpečnosti a reedukačních možností zacházení.

Typy věznic:

a) s dohledem,

b) s dozorem,

c) s ostrahou,

d) se zvýšenou ostrahou.

A) typ věznice s dohledem je nejmírnější a určený pachatelům, kterým byl uložen trest za trestný čin spáchaný z nedbalosti a kteří dosud nebyli ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Kontrolu a dohled provádějí vychovatelé, nejsou zapotřebí ozbrojené stráže a nedochází k uzamykání odsouzených na celách.

B) typ věznice s dozorem je uložen za spáchání trestného činu z nedbalosti pachateli, který již ve výkonu trestu byl, anebo pachateli, který ve výkonu trestu nebyl a jehož trest ve výměře nepřevyšuje dva roky. Odsouzení mají možnost pracovat mimo věznici.

C) Typ věznice s ostrahou je určen jedincům, kteří spáchali úmyslný trestný čin a nejsou splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem ani se zvýšenou ostrahou a pachatelům, kteří byli odsouzeni za spáchání trestného činu z nedbalosti a nebyli zařazeni do věznice s dohledem ani s dozorem.

D) Typ věznice se zvýšenou ostrahou je věznice uzavřená s maximálním střežením. Zde jsou umístěni pachatelé nejtěžších trestných činů, kterým dle Trestního zákona č. 140/1961 S. byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, kterým byl uložen trest odnětí svobody jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi, kterým byl za zvlášť závažný trestný čin uložen trest odnětí svobody ve výměře osmi let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo výkonu trestu

Do jakého typu věznice bude odsouzený zařazen k výkonu trestu, rozhoduje soud, a to na základě podmínek, které mu vymezuje Trestní zákon. Soud posuzuje pachatele zejména z pohledu spáchaného trestného činu (zda byl úmyslný či nikoliv) a kriminální minulosti.

Koncepce Vězeňské služby do roku 2015 předpokládá řešení této problematiky v duchu současných evropských trendů, které vycházejí z toho, že v rukou vězeňských administrativ je i diagnostika, diferenciace a klasifikace vězňů. Právě v této souvislosti je konstatováno, že to, co dnes nazýváme „vnější diferenciací“, bude nutné přenést z rukou soudů do rukou vězeňské služby (Vězeňská služba ČR, 2005).

Smyslem vnitřní diferenciace je podporovat pozitivní postoje a dovednosti odsouzených, jež by měly přispět k dosažení jejich nápravy. V jednotlivých věznicích jsou za tímto účelem zřizovány tři prostupné skupiny, které vypovídají o přístupu jednotlivců k naplňování stanoveného cíle programu zacházení a k plnění všech povinností v průběhu výkonu trestu. O zařazení a o změně zařazení odsouzeného do prostupné skupiny vnitřní diferenciace rozhoduje ředitel věznice na základě doporučení odborných zaměstnanců. Současný systém vnitřní diferenciace je založen na motivaci odsouzených k spolupráci formou rozmanitých výhod.

Věznice je velmi zřetelně a pevně ohraničený materiální a psychosociální prostor, kde se každodenně odehrávají četné mezilidské interakce, do kterých vstupují především vězni a vězeňský personál, dále potom v menší míře orgány činné v trestním řízení, obhájci, pracovníci probační a mediační služby, duchovní a v neposlední řadě příbuzní a přátelé vězňů při návštěvách.

Osobnost odsouzeného ve VTOS

Osobnost odsouzeného je dílčím úkolem penitenciární psychologie, odvozeným z obecného problému osobnosti pachatele, odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci (§12 trestního řádu).

Osobnost pachatele chápe kriminologie jako biologickou a duševní podstatu života člověka v podmínkách společenského chápání. Teorií zabývajícími se osobnosti pachatele je celá řada. Štáblová (2008) člení osobnost pachatele dle určitých kriterií a souboru znaků převážně na biologické, psychologické a sociologické znaky, kde uplatňuje mezi biologickými znaky ovlivňující kriminální sklony jedince i genetickou výbavu. Naproti tomu Kuchta a kol., (2005) uvádí, že sklon ke kriminálnímu jednání není dán geneticky danými dispozicemi, ale připadá do oblasti psychického vnímání a struktury osobnosti jedince. Ve vězeňské populaci je vyšší počet jedinců s určitou abnormalitou v chování, než je tomu v běžné populaci. Tyto abnormality jsou pojené většinou s poruchami osobnosti a mají typické osobnostní proměnné dynamické povahy. U pachatelů trestných činů je charakteristická nezdrženlivost, impulzivita a egocentričnost.

Samotný VTOS je stresujícím zážitkem, a to především z důvodu zamezení svobodného pohybu a příležitostí k uspokojování všech psychických i tělesných potřeb.

Mezi obtížně dosažitelnou potřebu stimulace řadíme na první místo, hned poté potřeby citové jistoty a bezpečí, dále potřebu realizace. Uspokojení těchto potřeb je ve vězeňském prostředí zcela nemožné. Mezi další důvody patří narušení občanského života, omezení kontaktu s rodinou, nutnost podřízení se vězeňskému řádu a nařízením a zákazům Vězeňské služby.

Reakce na uvěznění záleží na individuální osobnosti jedince. Méně často reagují jedinci na uvěznění závažnými emocionálními či duševními poruchami, u většiny odsouzených však počáteční příznaky psychických poruch brzy odeznívají. Pro kriminální recidivisty je typický bezporuchový průběh VTOS.

Vlivem dlouhodobého pobytu ve VTOS často dochází i ke změnám osobnostních vlastností. Pro vězeňské prostředí je typický nedostatek hlubších citových vazeb, což má za následek tendenci uzavírání se vězněných osob do sebe. Specifickou poruchou navozenou VTOS je Ganserův syndrom, jehož hlavním příznakem je kvalitativní porucha vědomí. Odsouzený s Ganserovým syndromem vyvolává podezření na účelové jednání z důvodů nesprávného a nepřiměřeného odpovídání na zadané otázky. Jedná se disociační poruchu, kdy je zřejmá souvislost mezi rozvojem dané symptomatologie a psychickou zátěží. V praxi je však často velmi obtížné odlišit tuto poruchu od prosté simulace (Vágnerová, 2004).

U osob ve VTOS se běžně vyskytují pocity deprese, úzkosti, frustrace, bezmoci a nudy, u některých slabších povah může pobyt ve VTOS vyvolat narušení psychických funkcí, které mohou mít za následek vzniku psychotických symptomů. U dlouhodobě odsouzených ve VTOS se mohou vyskytnout neurotické poruchy s depresí nebo afektivní poruchy. Pocity frustrace vedou často k vyhrocení asociálních projevů. Důsledkem pobytu ve VTOS je i větší riziko sebevražedného jednání.

Úspěšné zvládnutí VTOS vyžaduje adaptaci na život ve vězeňské komunitě tzv. prizonizace (Netík, 1997). Prizonizace je tedy proces psychické přeměny ze svobodného člověka ve vězně. Mezi dvě důležité složky prizonizace patří institucionalizace což je ztráta samostatnosti a vlastní iniciativy následkem adaptace na vysoce strukturovaný a organizovaný život ve vězení. Jedinec ztrácí schopnost návratu do majoritní společnosti vlivem degradace jeho osobnosti. Druhou složkou je přijetí norem a pravidel vězeňského prostředí, tato složka je nazývána ideologizace. Většinou se nejedná jen o formální přizpůsobení, ale i o přijetí jiného hodnotového systému. Ve vězení jsou přijímány jiné vzorce chování než na svobodě, které jsou ve VTOS nežádoucí a často spoluvězni sankciované. Typickým prizonizačním znakem je přijetí vězeňského slangu.

Vlivem dlouhodobého pobytu ve VTOS často dochází i ke změnám osobnostních vlastností. Pro vězeňské prostředí je typický nedostatek hlubších citových vazeb, což má za následek tendenci uzavírání se vězněných osob do sebe.

Důležitým ukazatelem účinnosti nápravy je i míra pocitu viny a tomu odpovídající pocit oprávněného trestu. Velká část trestaných, zejména recidivistů pocity viny napr osto postrádá.

V této strukturované subkultuře je typická hierarchie rolí se specifickým statusem související s právy a povinnosti. Normami jsou tvrdost, vynucená vnitřní solidarita a účelové vztahy s personálem. Možnosti sebeuplatnění ani morální hodnoty nejsou tak důležité jako hodnoty konzumního a sociálního charakteru. Většina odsouzených se již na svobodě chovala asociálně, tudíž lze předpokládat, že i v této skupině se objevují sociálně patologické formy chování např. vydírání, přiživování, šikana či agrese.

Dlouhodobější tresty mají za následek budoucí selhání ve většině sociálních oblastech, jelikož adaptace na prostředí věznice ovlivňuje jak standardy chování, tak i hodnoty a normy, dochází však i k ztrátě určitých dovedností a návyků. Zde je proto velmi důležitá speciálně-pedagogická i psychoterapeutická práce s odsouzenými ve VTOS. 

NÁVYKOVÉ LÁTKY A TRESTNÁ ČINNOST

Častým následkem závislosti na psychoaktivních a omamných látkách je trestná činnost. Pravděpodobnost nezákonného jednání je dána finanční náročností v případě drogové závislosti, dále změnou osobnosti, ztrátou zábran, neschopností sebeovládání, bezohledností, egocentričností a úplnou změnou hodnotového systému. Kriminální chování je častěji pojeno s drogovou závislostí, osoby pod vlivem drog se dopouštějí trestné činnosti, kradou za účelem získání finančních prostředků k zakoupení návykové látky a značná část drogově závislých je přímo zapojena do výroby a distribuce drog.

Trestná činnost pod vlivem drog není zanedbatelná a uvádí, že ročně se eviduje přes 1000 trestných skutků pojených s návykovými látkami. Většinou jsou pachateli svobodní muži, ve věku 18-30 let se základním vzděláním. V dřívějších letech převažovaly trestné činy vloupání do zdravotnických zařízení či lékáren za účelem získání léků k bezprostřednímu toxikomanskému zneužití nebo výrobě drogy. Dnes již v důsledku otevření drogového trhu výrazně převažuje trestná činnost se snahou získat finanční prostředek na nákup návykové látky. Narůstá trestná činnost související s nedovolenou výrobou a držením omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 a 188 tr. zák. a dále trestná činnost šíření toxikomanie ukotvená v §188a tr. zák. Narůstající tendenci má i počet žen páchajících drogovou kriminalitu a podíl mladistvých na spáchaných trestných činech.

Samotnou trestnou činnost související s drogami lze definovat dle Evropského monitorovacího střediska pro drogy a drogovou závislost ve čtyřech okruzích:

a) Psychofarmakologicky podmíněné trestné činy. Jedná se hlavně o trestné činy spáchané pod vlivem psychoaktivní látky, v důsledku jejího akutního nebo chronického užívání.

b) Ekonomicky motivované trestné delikty, kdy je trestný čin páchaný za účelem obstarání finančních prostředků k získání návykových látek.

c) Systémové trestné činy, které jsou spáchané v rámci fungování obchodů s nelegálními drogami nebo jako součást činností spočívajících v nabídce, distribuci a užívání drog. Typická je také násilná kriminalita nebo vydírání a zastrašování. 

d) Trestné činy proti drogovým zákonům, tyto trestné činy spočívají v nerespektování a porušování dané legislativy související s návykovými a psychotropními látkami.

V roce 2010 bylo evidováno 11 507 trestných činů ohrožení pod vlivem návykových látek.

Drogově trestné činy představují asi 1% ze všech evidovaných trestných činů. Index počtu osob pravomocně odsouzených za všechny trestné činy na 100.000 obyvatel se v posledních letech ustálil na hodnotě 13. Přesto nelze kriminalitu drogové problematiky podceňovat. Typická pro drogovou kriminalitu je vysoká latence a fakt, že evidované drogové trestné činy jsou jen zlomkem skutečně páchané drogové kriminality. Protože kromě samotných trestných činů dle § 187, §187a, §188, §188a tr. zák. souvisejí i mnohé další kriminální delikty s užíváním nelegálních návykových látek, např. trestné činy spáchané pod vlivem omamných psychotropních látek, mezi které se řadí kriminalita násilná, mravnostní, opatřovací a majetková.

Drogovou kriminalitu dělíme na primární a sekundární. Do primární řadí trestné činy nedovolené držení a výroby omamných a psychotropních látek a sekundární zahrnuje jakékoliv jiné trestné činy za účelem obstarání prostředků na návykové látky.

Závažným problémem je vzájemná souběžnost páchání drogově trestných činů, rostoucí brutalita osob, zabývajících se drogovou kriminalitou a také fakt, že je drogová kriminalita součástí organizovaných zločinů. O tom svědčí produkce obrovských zisků, zapojení mezinárodních zločineckých organizací, návaznost na další formy trestné činnosti či nebezpečné společenské jevy. Charakteristiku organizované drogové kriminality lze najít také v expertní studii z roku 2007:

„Soudobý obchod s drogami, zasahující naši zemi po roce 1989, má výrazně mezinárodní charakter a představuje typickou organizovanou trestnou činnost. Pro tyto organizace je charakteristická především vysoká konspirativnost, obchodníci s drogami často svou činnost maskují legálními firmami a činnostmi. I nejnižší články distribuční sítě mají poměrně rozvinutý systém organizace s dodržováním konspirativních pravidel... “.

Z výše uvedeného je zřejmé, že vztah mezi užíváním drog a pácháním trestné činnosti existuje. Kriminální činnost a užívání drog mohou mít takovou spojitost, že osoby z deviantního kriminálního prostředí jsou častěji ohroženy vznikem závislostního chování, a osoby s problémy s návykovými látkami jsou naopak vystaveny většímu riziku zapojení se do trestné činnosti.

Osoby závislé na návykových látkách dělíme z hlediska jejich vztahu k trestné činnosti do čtyř skupin. Závislí pachatelé tvoří první skupinu, charakteristickou časným zahájením kriminální činnosti, dětstvím v neuspokojivých podmínkách a užíváním nelegálních návykových látek. U druhé skupiny kriminálních toxikomanů začíná kriminální dráha později. Třetí podskupinu toxikomanů, příležitostně páchajících trestnou činnost, charakterizuje obvyklá drogová kariéra spočívající v užívání konopných drog, amfetaminů a opiátů. Zřídka kdy a nebo vůbec se trestné činnosti dopouští čtvrtá skupina emocionálně nestabilních toxikomanů.

Pravidelné a nadměrné užívání alkoholu je taktéž v nesčetně případech příčinou mnoha trestných činů. Kriminalita páchaná pod vlivem alkoholu je ovlivněná více faktory. Alkohol narušuje schopnost sebeovládání, odstraňuje zábrany, je narušeno adekvátní reagování na podněty vnějšího prostředí, posiluje agresivní chování. Intoxikace alkoholem je významným faktorem násilné kriminality. Alkohol se podílel v 30% na trestném činu vraždy, v 25% úmyslném ublížení na zdraví, znásilnění v 16%, výtržnictví až v 40% a v 10% v majetkové trestné činnosti. Závažným problémem a zároveň kriminálním jednáním je alkohol v dopravě.

Návykové látky ve výkonu trestu - VTOS

Problematika drog ve vězeňství je závažná především z důvodu většího počtu uživatelů návykových látek ve vězení než v běžné populaci. Drogová problematika ve vězeňství však byla brzy podchycena a je jí věnována značná pozornost. Aby se výkon trestu nestal školou drogových závislostí, jsou ve věznicích uplatňovány zásady protidrogové politiky v souladu se strategií protidrogové politiky EU. Základními pilíři jsou zabránění veškerého průniku omamných a psychotropních látek do vězení, odstranění užívání nelegálních návykových látek ve VTOS vězněnými osobami, speciálního zacházení s drogově závislými vězni, pozitivní motivace k zbavení se závislosti a v neposlední řadě i celá řada preventivních opatření vězněných osob, dosud nelegální návykové látky nekonzumující. Dle Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015 je základem protidrogových snah maximální opatření k minimalizaci nabídky omamných a psychotropních látek ve vězení a tím nucená abstinence. Dalšími aspekty jsou preventivní a léčebné přístupy, činnost protidrogových poraden, vytváření bezdrogových zón a specializovaných oddělení pro léčbu drogově závislých.

V dřívějších letech byla větší pozornost věnována protialkoholní léčbě než zacházení s drogově závislými vězni, to bylo zapříčiněno zejména tím, že osoby závislé na alkoholu se ve VTOS objevovaly ve větší míře než toxikomani, dnes je tomu však naopak. Protialkoholní  ústavní léčbu nařízenou odsouzenému soudem prováděla Vězeňská služba s pomocí externistů v rámci působení skupiny protialkoholní ochranné léčby do roku 1991.

V poslední době se pravidelně zvyšuje počet pozitivních osob na drogovou látku ve vzorku v průběhu monitoringu ve věznicích, narůstá zastoupení opiátů oproti dominantním amfetaminům, většinou u cizinců je zjištěna přítomnost kokainu a další nejrozšířenější drogou ve VTOS je marihuana.

Vlivem narůstajícího počtu uvězněných osob právě za trestné činy s drogovou problematikou, dochází i k častějšímu šíření nelegálních návykových látek ve VTOS.  Pravidelné dodávky nelegálních návykových látek a jejich vnitřní distribuce, se v české vězeňské subkultuře nerozrostly do alarmujících hodnot. S velkou rezervou přijímá hypotézy, které tvrdí, že 30% trestaných osob s pravidelností užívají ve VTOS nelegální návykové látky, kterými jsou nejčastěji stimulancia, benzodiazepiny, kanabinoidy či opioidy. Za nejčastější formy průniku omamných a psychotropních látek do vězeňských prostorů označuje průnik formou návštěv rodinných příslušníků, poštovních zásilek, personálem či přehození přes zeď. Metody uschování do balíčků přicházejících odsouzeným jsou různé a často velmi kreativní, drogy bývají ukryty v sypkých potravinách, jako je káva či čaj, zapečeny do pečiva nebo vpraveny injekční stříkačkou do ovoce. Drogy bývají také důmyslně ukryty ve švech oděvů, v krémech, mýdlech, šampónech, propisovacích tužkách, špercích nebo hřbetech knih. Při kontrole byla droga nalezena i pod poštovní známkou nalepenou na dopisním papíře. Droga ve vězeňských podmínkách může kromě univerzálního platidla, znamenat i vysokou prestiž mezi odsouzenými. Také z tohoto důvodu se odsouzení často podrobují ojedinělým praktikám, jak dostat návykovou látku do vězeňského prostoru. Jsou známé případy přenosu drogy v tělních dutinách, ve vatovém tampónu v uchu či pod náplastí, imitující drobné zranění, při návratu z přerušení trestu nebo při návštěvě příbuzného. Zaznamenána byla i distribuce drog prostřednictvím civilních zaměstnanců věznic či advokáta.

Aby import nelegálních návykových látek byl do objektů věznic zamezen, provádí Vězeňská služba důsledné kontroly nejen osob přicházejících do VTOS, ale i vozidel vjíždějících do věznic či věcí příchozích. Samotní bývalí vězni vypovídají, že na obchodu s drogami uvnitř věznic se podílejí hlavně pracovníci civilních pracovišť, kde jsou vězni zaměstnáváni. V souvislosti s dílčími i generálními prohlídkami uskutečňovanými ve věznicích, byla již ve třetině věznic zřízena tzv. střediska drogových psů. Jenže oklamat drogového psa je natolik snadné, že i tyto metody selhávají. V kuřimské věznici, která je specifická díky neskutečně obrovskému množství drogově závislých jsou drogoví psi ze strany vězňů zcela vyřazeni. Jednou z metod jaké vězni používají jsou falešné vábničky, které psy zmatou a ti pak díky mikrogramům na zcela nepochopitelných místech pak nejsou schopni najít konkrétní skrýše. Nemluvě o dokonalém informačním servisu, kdy jsou náhodné kontroly na oddílech vězňů známy mezi vězni dříve, než jsou uskutečněny. Žádný z tamních vychovatelů jednotlivých oddílů si nepřeje mít nižší prémie díky nálezům drog na oddílech, takže získané informace o náhodných kontrolách jsou zajištěnými kanály distribuovány dále. 

Vznik drogové závislosti přímo ve věznicích je jevem méně častým, ale z výše uvedeného ne zcela nemožným. Snaha úniku ze stereotypního a deprimujícího vězeňského prostředí je nejčastějším motivem konzumace návykových látek ve VTOS. Sortiment drog ve vězeňském prostředí je obrazem toxikomanických trendů v civilním prostředí, ale s jistým opožděním dle dostupnosti. Vedle klasických drog, importovaných do vězení nelegálním způsobem, je u odsouzených častým jevem vaření velmi silných čajů se značně stimulujícími účinky ve vězeňském slangu nazývaný „magorák“, tzv. „řezaný magorák“, pokud je do čaje přidáno některé z léčiv. Neméně častá je příprava alkoholických nápojů, a to pomocí zavařenin, kompotů, rýže, chlebových kůrek, kvasnic či cukru. Takto připravený zákvas, tzv. „kvašák“ nebo „čůča“, bývá umísťován k topení, aby měl možnost rychlejšího kvašení. Jako náhražky drog jsou ve vězeňských prostorách často užívány léčiva, nejčastěji analgetika, antipyretika, psychostimulancia, anxiolytika, antiasmatika a barbituráty. Nutno dodat, že ve vězeňské subkultuře jsou oblíbené všechny druhy léčiv. Konzumace nelegálních návykových látek či připravených alkoholických nápojů probíhá nejčastěji v nočních hodinách, kdy se snižuje riziko kontroly na uzamčených celách.

Ve srovnání s ostatními zeměmi Evropy není počet uživatelů ve vězeňském prostředí nijak alarmující. ČR se drží v pomyslné hranici ve středu. Vězni označují za nejvíce dostupné a tudíž i nejvíce ve VTOS užívané konopné látky, pervitin, tlumivé léky bez předpisu a heroin. Ve VTOS dochází i k injekčnímu užívání drog, což je spojeno s vyšší mírou sdílení jehel a tudíž i s vyššími riziky nákazy infekčními chorobami typu HIV, žloutenka A, B aj..

Odsouzené ve VTOS se dají dělit dle vztahu k nelegálním návykovým látkám do čtyř skupin. V první skupině jsou zařazeni odsouzení, kteří zneužívali návykové látky již před uvězněním a ve VTOS s tím pokračují. Druhá skupina zahrnuje osoby závislé na alkoholu, pro které je užívání jiných látek pouze dočasnou náhražkou a po ukončení VTOS se opět vracejí ke konzumaci alkoholových látek. Do třetí skupiny náleží osoby bez jakékoliv závislosti, tito odsouzení pouze s drogou experimentují za účelem zpestření pobytu ve VTOS a nemají potřebu se k ní vracet. Čtvrtou, ne příliš početnou, skupinu tvoří osoby, které jakoukoliv konzumaci návykových látek rozhodně popírají.

Protidrogová politika ve VTOS 

Plán činností Vězeňské služby v oblasti protidrogové politiky vydává Generální ředitelství Vězeňské služby. Tento strategický dokument zahrnuje souhrn úkolů z Akčního plánu realizace Národní strategie protidrogové politiky, které obsahem spadají do působnosti Ministerstva spravedlnosti České republiky. Národní strategie protidrogové politiky je zásadním dokumentem schváleným vládou České republiky, který definuje základní východiska, směry a odpovědnosti subjektů při řešení problému drog. Konkrétní cíle, činnosti k jejich naplnění, zodpovědnosti, termíny a ukazatele jejich plnění zahrnuje Akční plán.

Pravidla, organizaci, evidenci, metody a formy zacházení s vězněnými osobami s návykovým užíváním omamných a psychotropních látek upravuje sbírka nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky. Sbírka rozděluje a popisuje odborná pracoviště zřízená v rámci protidrogové politiky:

a) Poradna drogové prevence (dále jen „poradna“), plní funkci poradního orgánu ředitele věznice v oblasti aplikace metod a forem zacházení s odsouzenými uživateli drog, dále provádí sběr statistických dat, řeší problematiku v oblasti prevence či koordinuje spolupráci s dalšími institucemi.

b) Bezdrogová zóna se standardním zacházením (dále jen „bezdrogová zóna“), jejímž cílem je minimalizovat možnosti kontaktu odsouzených s drogou, a to pomocí aplikací bezdrogového režimu s realizací diferencovaného VTOS u odsouzených uživatelů drog. O přijetí odsouzeného do bezdrogové zóny rozhoduje odborná zařazovací komise, jejímž předsedou je vedoucí oddělení výkonu trestu, psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník a kmenový vychovatel, na základě vlastní žádosti, jejíž součástí je prohlášení odsouzeného, ve kterém se zavazuje k dobrovolnému respektování pravidel a zásad, zejména k abstinenci během výkonu trestu.

c) Bezdrogová zóna s terapeutickým zacházením (dále jen „terapeutická bezdrogová zóna“), zřizována zejména za účelem terapeutického působení na odsouzené s drogovou závislostí a motivací ke změně s cílem dosažení abstinence.

d) Oddělení specializované pro výkon ochranného léčení protitoxikomanického (dále jen „ oddělení s ochranným léčením“), o umístění a ukončení v tomto oddělení rozhoduje soud na základě podmínek stanovených v právním předpise.

e) Oddělení specializované pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a chování způsobenou užíváním návykových látek (Sbírka nařízení generálního ředitele vězeňské služby České republiky 2010).

Zařazení do jednotlivých oddělení určuje, jak již bylo výše uvedenou, soud a nebo jsou případné drogové problémy odsouzeného zjišťovány z dotazníku při příjmu do věznice. Lékaři informace o toxikomanii odsouzeného často vyhledávají ve zdravotní dokumentaci či vyšetření v případě, že odsouzený svoji závislost nepřiznal.

Osoby v detoxifikaci se dříve ve věznicích často hospitalizovaly. Z kapacitních důvodu jsou nyní odvykací stavy po vysazení drog řešeny ambulantně a hospitalizovány jsou pouze závažné případy po rozhodnutí ošetřujícího lékaře. Ošetřující lékař také stanovuje, zda u odsouzeného proběhne substituční léčba. Substituční léčbou se rozumí detoxifikace za podávání relativně bezpečnějšího metadonu a jiných medikamentů, s postupným snižováním dávek (Hála, 2006).

Věznice Kuřim

Počátky věznice spadají do 60. let minulého století, kdy byla ještě pobočkou blízké Vazební věznice. Současná podoba areálu věznice je z roku 1979. Věznice Kuřim je určena pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených mužů starších 18-ti let, kterým byl soudem vymezen trest výkonu do věznice s ostrahou. Jsou zde zřízena následující oddělení:

1. oddělení pro výkon trestu prvotrestaných odsouzených, kterým je soudem nařízen výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou za úmyslné, případně i nedbalostní trestné činy - prvolepenky

2. specializované oddělení pro výkon trestu sexuálních deviantů s ostrahou, kterým byla soudem nařízena ústavní sexuologická léčba, vzniklo v roce 1997 a věznice uvádí, že recidivita těchto osob je 5% - prcačkáři

3. oddělení určená pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených mužů starších 18 let, kteří byli soudem zařazeni k výkonu trestu do věznice s ostrahou

4. oddělení Bezdrogové zóny pro odsouzené, kteří mají užívání omamných a psychotropních látek v anamnéze a jsou soudem zařazeni do věznice s ostrahou - feťáci

5. výstupní oddělení pro odsouzené vykonávající trest odnětí svobody ve věznici s ostrahou 

6. oddělení pro výkon trestu odnětí svobody mladých dospělých, prvovězněných odsouzených do 26-ti let věku, kterým je soudem nařízen výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem za úmyslné, případně i nedbalostní trestné činy

7. oddělení pro výkon trestu prvovězněných odsouzených, kterým je soudem nařízen výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem za úmyslné, případně i nedbalostní trestné činy - prvolepenky

8. oddělení určená pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených mužů starších 18 let, kteří byli soudem zařazeni k výkonu trestu do věznice s dozorem.

Ubytovací kapacita věznice je tvořena pro 484 odsouzených, osoby ve VTOS jsou ubytováváni na společných pokojích s průměrnou kapacitou 10 lůžek, výjimkou nejsou ani pokoje pro 4 nebo pro 18 odsouzených. V areálu věznice se nachází dvě hlavní ubytovny pro odsouzené, nově zrekonstruovaná kuchyň s jídelnou, sklady, budova kázeňských trestů s krizovým oddělením. Areál také zahrnuje prostory pro zaměstnávání odsouzených a pro jejich zájmové, vzdělávací a sportovní aktivity. Odsouzení mají k dispozici vycházkový dvůr, kondiční místnost, zdravotní středisko s všeobecnou ambulantní a zubní péčí. Návštěvní místnost, poskytuje prost pro 23 návštěv současně. Věznice Kuřim disponuje také návštěvní místností bez zrakové a sluchové kontroly, možnost využití této místnosti je pouze formou kázeňských odměn. Většina prostorů věznice je vybavena bezbariérovým přístupem.

Odsouzení mají možnost využití následujících vzdělávacích programů, které jsou zahrnuty v individuálních programech zacházení:

  • Zpracování potravin - pouze pro prcačkáře
  • Samoobslužné aktivity - používání pračky a vařiče na předvýstupním oddělení
  • Historicko-náboženský - sledování videa s náboženskou tématikou
  • Výtvarné techniky - kdo si maluje nezlobí
  • Pracovní výchova = pracovní terapie = novodobá forma otrokářství ve věznici Kuřim
  • Kroužek všeobecných znalostí - nefunkční
  • Kynologický kroužek - prohlížení časopisů
  • Vaření - pouze prcačkáři
  • Dokumentárně - přírodopisný kroužek - sledování videa
  • Ekonomika - nefunkční
  • Výpočetní technika - pouze pro osoby se základním vzděláním
  • Společnenské hry - šachy
  • Čtenářský kroužek - povinnost si půjčit dvě knihy měsíčně
  • Akvaristický kroužek - pouze pro dva lidi z 500 
  • Motoristka
  • Poslechový kroužek - folk, country
  • Přírodopisný kroužek
  • Sportovní aktivity - posilovna
  • Kroužek šipek
  • Hudební kroužek
  • Streetball
  • Kondiční cvičení
  • Modelářský kroužek
  • Kroužek atletiky
  • Kroužek nohejbalu
  • Kroužek šipek
  • Kroužek sudoku
  • Kroužek stolního tenisu
  • Výtvarný kroužek
  • Hudebně-instrumentální kroužek
  • Filmový kroužek

Stolní tenis Speciálně výchovné aktivity probíhají individuálně nebo skupinově a zajišťují je specialisté z oddělení výkonu trest a slouží odsouzenému zejména k tomu, aby se vyrovnal se svou trestnou činností.

  • Pohybová výchova Terapeutická skupina
  • Rehabilitační cvičení Relaxace
  • Pracovní výchova Denní komunita bezdrogové zóny
  • Sociálně-právní poradenství Měsíční komunita-mladí dospělí
  • Relaxace Dramatická výchova
  • Psych.-terapeutické skupiny Klub mladých P
  • Lékařská sexuologická ordinace Klub mladých N
  • Psychosociální výcvik Parole (Projekt 3Z)
  • Sociálně-psychologický výcvik Večerní klub
  • Týdenní komunita

Pro odsouzené je ve věznici zřízena knihovna s více jak 4.500 tituly - většinou bohužel nečitelných. Ve Věznici Kuřim mají odsouzení občas jednou za rok možnost i zúčastnění se rekvalifikačních kurzů garantovanými školícími středisky, ze zkušeností speciálních pedagogů je však zřejmé, že o vzdělávání i vzdělávací kroužky nejeví odsouzení vysoký zájem. Je to dáno zejména výběrem těchto kurzů a zcela nevhodnými podmínkami. Nevycházejí z potřeb samotných vězňů, ale z potřeb zaměstnanců, které kurzy zajišťují, tedy kde je a kde není malá domů. Větší zaujetí odsouzenými představují volnočasové aktivity.

Zaměstnanost odsouzených se dlouhodobě pohybuje kolem 58%. Ve věznici X jsou zřízena následující specializovaná oddělení:

a) protitoxikomanické

b) psychiatrické

c) patologické hráčství

d) duševní poruchy a poruchy chování

e) poruchy osobnosti z užívání

f) protialkoholní

Bezdrogová zóna

Bezdrogová zóna byla ve věznici X zřízena v druhé polovině roku 2010 koncipována jako bezdrogová zóna s terapeutickým zacházením. Změna koncepce nastala v souvislosti s novým personálním obsazením a opětovným zapojením pracovníků Sdružení Podané ruce, jenž se z velké části na terapeutických programech podílí. Jedná se o dramaterapii, arteterapii, sebepoznávací skupiny a prevence relapsu.

Mezi jednoznačné výhody zařazení v bezdrogové zóně věznice Kuřim a účasti na programu je vyloučení z povinnosti hradit veškeré náklady výkonu trestu a nepovinnost se zúčastňovat pracovních komisí pro zařazení do práce. Vězni v programu nemusí platit dluhy a nemusí chodit do práce. 

Cílem je minimalizovat kontakt odsouzených s návykovými látkami, vytvoření pozitivních podmínek pro udržení abstinence v průběhu VTOS, realizování preventivního bezdrogového režimu a získání náhledu na drogovou problematiku. K naplnění stanovených cílů je zapotřebí zdárné absolvování terapeuticko - vzdělávacího programu. Jedná se o tyto aktivity:

  • Pracovní aktivity; doplňují činnosti obsažené v pracovní terapii, vytvářejí a upevňují pracovní návyky, učí dovednostem pro praktický život.
  • Zájmové aktivity; zde se jedná o aktivity sportovní, které tvoří ucelený soubor fyzicky zátěžového programu. Skupinová forma vychází z předpokladu, že tělesná a fyzická zátěž pomáhá snižovat vnitřní napětí, zvyšuje odolnost organismu a nepřímo odbourává agresi.

Aktivity jsou součástí celkového programu zacházení, probíhají v předem stanoveném rozsahu a účast na nich je pro odsouzené povinná.

Prostřednictvím bodového systému je realizováno objektivní hodnocení, které umožňuje kvantitativní zpracování aktivity a úspěšnosti jednotlivých odsouzených. V rámci speciálně výchovného působení převažuje skupinová forma práce nad individuální.

Do bezdrogové zóny jsou umísťováni muži, kteří vykonávají trest ve věznici s ostrahou, umožní-li to stanovená kritéria pro zařazení a kapacita bezdrogové zóny. Nejdříve se však zájemce musí podrobit individuálního poradenství a pak je teprve po schválení zařazen do bezdrogové zóny. Základní podmínky pro zařazení do odsouzených do bezdrogové zóny jsou realizovány v souladu s platnými předpisy. Konkrétní způsobilost odsouzených pro zařazení do bezdrogové zóny posuzují specializovaní pracovníci. Vhodný výběr odsouzených je důležitou součástí efektivního působení. Zohledněna je míra jejich závislosti, motivace ke spolupráci a schopnosti absolvovat terapeutický program. Dobrovolná abstinence by měla vycházet z formování jejich vlastních přesvědčení a postojů. Komunitní systém bezdrogové zóny s jasně vymezenými hranicemi značně přispívá k převzetí osobní odpovědnosti za svůj život a změnu. Umožňuje odsouzenému stát se vzorem pro ostatní.

Vychovatelé za spolupráce s psychologem, speciálním pedagogem, sociálními pracovníky, lékaři a psychiatry působí na odsouzeného tak, aby začal svůj problém s drogou řešit.

Prostor pro řešení a kultivaci mezilidských vztahů v bezdrogové zóně, kdy jsou řešeny každodenní problémy, poskytuje práce s vychovatelem. Vychovatel motivuje odsouzené k abstinenci od drog během dalšího pobytu ve VTOS, k pozitivní změně, či posunu hodnotové orientace a případně k celkové změně životního stylu po propuštění.

Program trvá obvykle 9 měsíců, ale může být ukončen dříve, pokud dojde k porušení pravidel (rvačka, relaps, šikana) nebo zaměstnanci hodnotí zařazení odsouzeného do bezdrogové zóny jako neúčelné (ztráta motivace), případně z důvodu jiného (indikován psychiatrem, trvale přemístěn do jiné věznice bez vlastního přičinění atd.).

Prostory bezdrogové zóny jsou situovány jako samostatné oddělení a skládá se ze tří ložnic. V době výzkumu byl v bezdrogové zóně plný stav v počtu 17 odsouzených. Při prohlídce oddělení jsem měla možnost prohlédnout si celé prostory. Ložnice jsou vybaveny kovovými patrovými lůžky a standardním vězeňským nábytkem. Součástí kuchyňky jsou elektrospotřebiče pro realizaci vlastních samoobslužných činností, v čemž odsouzení spatřují velkou výhodu. K prostorům bezdrogové zóny patří dvě sociální zařízení, kuřárna, a kulturní místnost, využívaná k volnočasovým aktivitám i k realizaci speciálně výchovných aktivit. Na ubytovací prostory navazuje chráněná zóna pro vycházky a zahrádka, kterou si odsouzení sami udržují. Zaměstnanci i samotní odsouzení hodnotí bezdrogovou zónu jako „V.I.P.“ oddělení celé věznice. Hlavním smyslem úsilí všech vězeňských pracovníků je, aby odsouzený přebral odpovědnost za svůj problém s drogou a on sám za pomoci vychovatele a specialistů se dopracoval k přesvědčení o důležitosti a prospěšnosti léčení.

Spolupráce se Sdružením Podané ruce o.s.

Sdružení Podané ruce pomáhá již od roku 1991 lidem v obtížných životních situacích, spojených zejména s užíváním návykových látek, tvorbou preventivních, podpůrných a intervenčních služeb. Formou kvalitně poskytovaných služeb nalézají a vytvářejí cesty k sociální, zdravotní i osobní stabilizaci klientů, s ohledem na dlouhodobě udržitelnou kvalitu jejich života a osobní spokojenost.

Sdružení Podané ruce (dále jen SPR) se ve Věznici X dlouhodobě podílí na sociální, poradenské a terapeutické činnosti, která je zaměřena na podporu a pomoc odsouzených ve VTOS užívajících drogy. Vzájemná spolupráce se uskutečňuje zejména v rámci terapeutického zacházení v bezdrogové zóně. Poskytované služby jsou odborným personálem Věznice X, jež se zabývá drogovou problematikou, hodnoceny kladně. Získané informace o aktivitě jednotlivých odsouzených slouží i jako důležitý podklad pro vyhodnocení programu zacházení, který odsouzený plní po celou dobu VTOS. V jeho obsahu má spolupráce se SPR zpravidla statut speciálně výchovné aktivity. Pracovníci dále uvádějí, že o tyto aktivity je mezi vězni všeobecně vysoký zájem a poptávka převyšuje nabídku. Výčet poskytovaných výkonů:

Vstupní hodnocení stavu odsouzeného; těžiště individuální práce spočívá v navázání spolupráce a posouzení vhodnosti zařazení do bezdrogové zóny. Pro zájemce o zařazení je vstupní hodnocení povinným úkonem. 

Individuální poradenství; jehož obsahem je strukturované poradenství a garantské rozhovory. Absolvování této nabízené služby je pro odsouzené povinné.

Informační servis; svým zaměřením přesahuje drogovou problematiku. Poskytován je individuálně na základě projeveného zájmu odsouzeného, využití tohoto výkonu není povinné.

Krizová intervence; slouží zejména v případě obtíží k hodnocení a posouzení aktuálního psychického stavu a následného zvládnutí potíží odsouzeného, není povinná.

Skupinová psychoterapie a poradenství; účast je povinná, zaměření je orientované jak na formu tematické skupiny, tak každodenních setkání.

Individuální psychoterapie; služba je nabídnuta a poskytována dle potřeby v případě zájmu odsouzeného nebo na základě doporučení odborného personálu.

Skupinová psychoterapie; účast je pro odsouzené povinná. Dominantním je tematické zaměření a struktura.

Socioterapie; při níž je stanoven skupinový terapeutický rámec, zejména s ohledem na kultivaci a sociální dovednosti. Účast je povinná.

Pracovní terapie; jde o organizovanou skupinovou práci pro potřeby věznice pro odsouzené povinnou.

Sociální práce; zaměřuje se dle potřeby na specifické potřeby jednotlivých odsouzených v sociální oblasti.

Důležitou součást nabízených služeb představuje možnost kontinuální následné péče po výstupu z vězení.

Sdružení Podané ruce také realizuje nejrůznější formy vzdělávání pracovníků v oblasti protidrogových služeb. Odborní zaměstnanci věznice se pravidelně zúčastňují bezplatných seminářů o komunitní spolupráci, dále jim je umožněna odborná stáž v zařízeních SPR a multidisciplinární adiktologický kurz, jehož absolvování představuje splnění základního kvalifikačního předpokladu pro práci s uživateli drog. 

ZÁVĚR

Zneužívání návykových látek je v dnešní době úkazem zcela běžným, zejména zneužívání drogových látek lze charakterizovat coby fenomén dnešní doby. Problematika návykových látek ve výkonu trestu odnětí svobody je jevem složitým a nelze na něj poukazovat jen ze statisticky zachycených a odhalených trestných činů nebo záznamů evidovaných toxikomanů. Věrohodným ukazatelem jsou hlášení o monitoringu drog u odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Drogová problematika v českých věznicích byla podchycena velmi brzo a je jí věnována značná pozornost v podobě protidrogové politiky.

Nelze vždy určit přímou úměru mezi užíváním návykové látky a trestným činem v době jeho spáchání, a to zejména proto, že většina obviněných se snaží najít jakoukoli možnost pro polehčující okolnost, a tím získání mírnějšího trestu. Výzkumy v oblasti trestné činnosti související s drogami drogu jako příčinu v užším smyslu často přehlížejí. Důvodem je skutečnost, že vztah mezi drogami a kriminalitou má v tomto případě odlišnou povahu. Je to často dáno vlivem drogy různé intenzity, časového hlediska, individuálního účinku a nashromážděných dlouhodobě působících a v mnoha případech gradujících negativních životních situací a zkušeností. Souvislost mezi trestnou činností a užíváním návykových látek plyne hlavně ze zákona, než ze vzájemného vlivu těchto dvou jevů. Obecně lze však říci, že užívání návykových látek vliv na páchání trestné činnosti v mnoha případech má.

{jacomment on}