Sidebar

24
čt, srp

Blogosféra
Typography

On si myslí: já pán, ty pán. Ale kdo má peňauze, je ešče větší pán. Co ty na to, Maryšo? Postoj České republiky k Ruské federaci je téma, které díky historickým zkušenostem v zemi silně rezonuje. Debata navíc ve světle nedávných událostí, konkrétně ruské anexe Krymu, a Ukrajiny nebo prosazování a v konečném důsledku dodržování a plnění protiruských sankcí, nabývá na nebývalé intenzitě. 

Důležitým charakterem diskuzí je rozštěpení společnosti i české politické scény v názorech na vhodný český postoj k Ruské federaci. Tradičně to byly argumenty politického a bezpečnostního charakteru, které se v kontextu těchto diskuzí v polistopadové české společnosti vždy objevovaly. V poslední době jsou však čím dál zřetelnější argumenty ekonomické, které postoj k Ruské federaci současně výrazně profilují. Zintenzivňující se vzájemné ekonomické vazby mezi ČR a RF jsou totiž ve vzájemných česko-ruských vztazích velmi aktuálním trendem a způsobily, že české zájmy v kontextu vztahů s Ruskou federací získaly signifikantní ekonomický charakter. Roste vzájemný objem zahraničního obchodu i množství ekonomických investic.

V roce 2011 například proběhla v médiích zpráva, že ruské firmy se staly nejpočetnějšími zahraničními vlastníky tuzemských firem.  V kontextu komplikovaného historického vztahu získává tento fakt na zajímavosti, protože při investicích dochází k převodu českého majetku do rukou zahraničních vlastníků, což z transakce vytváří politicky citlivou záležitost. Existence komplikovaných politických vztahů s Ruskem nabádá k úsudku, že konfliktní linie jev tomto případě ještě více zostřenější. Zřejmě nejlepší ukázkou toho, jakým způsobem ruské investiční aktivity dokážou rozhýbat veřejný prostor v České republice bylo ohlášení, že o zakázku na dostavbu bloků Jaderné elektrárny Temelín se bude ucházet česko-ruské konsorcium. Český mediální prostor rozvířila debata nad skutečností, že by do obrovské de facto státní zakázky měl vstoupit ruský kapitál. Jak přesně vypadala škála názorů na tuto investici? Existovaly i v minulosti vzájemných vztahů další kauzy čeřící podobně český názorový prostor? A jak je obecně ve veřejném nebo politickém prostoru nahlíženo na ruské investiční aktivity v ČR? Lze vysledovat v této oblasti trendy nebo milníky ve vývoji? 

Politická ekonomie mezinárodních vztahů

Předmětem disciplíny politické ekonomie je interakce politických a eko-nomických sil v dimenzi mezinárodních vztahů. Klíčová otázka této disciplíny se táže po tom, jak politika ovlivňuje alokaci ekonomických zdrojů. Pro analytický rozbor těchto interakcí využívá politická ekonomie základní paradigmatické rámce , ze kterých v této práci bude použitý ekonomický liberalismus, a ekonomický nacionalismus. Jejich představení bude součástí následující kapitoly, přičemž snaha bude v rámci ní vyabstrahovat teoretické východiska, která tyto paradigmata poskytují pro analytické zkoumání postojů k ekonomickým investicím.

Ekonomický nacionalismus

Historicky má tento přístup kořeny v merkantilismu 17. a 18. století.  Vývoj přístupu koreluje se vznikem a upevňováním národního státu jako klíčové jednotky evropského politického uspořádání.  Nacionalistický prvek je tak v tomto ekonomickém přístupu silně zapuštěn.  Klíčové premisy přístupu jsou založené na představě, že ekonomické síly jsou podřízené těm politickým.  Ekonomická politika je dále jen jedním z prostředků k zajištění suverenity státu. Také moc státu je závislá na ekonomických kapacitách a jejich využití. Stát by tak měl podporovat soběstačnost v klíčových strategických sektorech ekonomiky. Používání obchodních bariér, podpora dotací a selektivních investic jsou naprosto legitimní prostředky k navýšení ekonomické prestiže státu.  Ekonomická  dimenze státu je zkrátka natolik důležitá, že ponechávat rozhodnutí o alokaci zdrojů na nekoordinovaném tržním procesu je v perspektivě ekonomického nacionalismu nepřípustné. 

Ekonomické investice, jejich příliv i odliv, je tak nutné kontrolovat. V případě investice odcházejících ze země panuje strach z odlivu produktivních kapacit a také zaměstnanosti nemístně za hranice státu, kde již danému státu nepřinášejí užitek. Naopak investice proudící do země přinášejí bohatství, podporují akumulaci kapitálu a vytváří pracovní místa, což navyšuje vedle ekonomického i politický potenciál země. Kámenem úrazu se však v tomto případě stává transfer kontroly nad národní firmou do rukou lidí, kteří stojí mimo dotyčný národní politický systém.  Tento proces tak může potažmo ohrozit akumulaci moci a naplňování politických cílů skrze využívání ekonomických sil v hranicích národního státu.

Obzvláště nebezpečné jsou v perspektivě ekonomického nacionalismu investice, které proudí do společností, které jsou ústřední pro vojenskou obranu daného státu, jeho kulturní identitu nebo další státní vitální zájmy.  Odmítány tak budou zahraniční investice ohrožující zejména investice do strategických sektorů, jmenovitě energetického a vojenského průmyslu. Důležitá však v tomto případě bude perspektiva nahlížení na danou investici. Ta bude vždy ovlivněná politicky zabarveným úsudkem, který bude ovlivňovat to, jestli investice bude nebezpečná pro strategické zájmy státu nebo ne.

Liberalismus

Tradice liberalismu v mezinárodních vztazích má ideologicky své kořeny v boji proti merkantilismu. Britští ekonomičtí liberalisté Adam Smith a David Richardo se v 18. století totiž snažili vyvrátit merkantilistické představy o blahodárnosti zásahů státu do ekonomiky a přesvědčovali vládnoucí anglické kruhy, že jedině volný trh zbaven státních regulací přinese všem největší prosperitu.  V perspektivě liberalismu je totiž trh, a ne stát, tím nejefektivnějším prostředkem k dosažení ekonomického růstu vedoucí k individuálnímu bohatství. Pro liberalismus je vždy důležitější perspektiva jednotlivce, z čeho pramení i to, že benefity, které ekonomický růst přináší pro stát a jeho moc, hodnotí jako druhořadé.  Alokace zdrojů by měla být ponechána čistě jen na tržních silách. Li- beralisté totiž věří, že jedině trh, ve kterém je zaručen volný obchod a volný pohyb kapitálu, zajistí tok kapitálu do oblastí, ve kterých je ho potřeba. 

V souladu s představami klasické ekonomie jsou přeshraniční investice v perspektivě liberalismu právě jedním z prostředků úspěšné alokace kapitálu trhem. Ekonomické investice tak nemají dle liberalistů podléhat žádným politickým zásahům. Investice jsou pro ně v základu neutrální, nemělo by tak docházek k žádné diskriminaci a odmítání zahraniční investic kvůli země jejího původu. V liberálním pojetí tak neexistují „špatné“ nebo „dobré“ investice podle toho, z jakých států pocházejí.  Liberalisté také nehodnotí investice podle toho, do jakých sektorů investice přicházejí, opět jsou to totiž tržní síly, které tyto toky řídí. Role státu je v případě ekonomických investic spatřována jen v úloze stvořitele a udržovatele právního prostředí ochraňující vlastnické vztahy.  Investiční režim je tak v liberalistickém pojetí založen na třech principech: investiční neutralitě, principu odmítající zásah státu do pře- shraničních toků kapitálů a důrazu na úlohu státu jen jako facilitátora tržních operací. 

Postoj k zahraničním investicím: teoretická východiska

Jak bylo představeno výše, politická ekonomie skrze své hlavní paradig- matické perspektivy nabízí dva odlišné pohledy na příliv zahraničních ekonomických investic do země. Prvním je liberální pohled, který investice chápe skrze premisy klasické ekonomie, a pro který jsou zahraniční investice prostředkem úspěšné alokace kapitálu. Zahraniční investice jsou tak pro ně z podstaty neutrální a tudíž nezáleží z jaké země přichází nebo do jakých sektorů tečou. Druhá perspektiva je ekonomicko- nacionalistická, která nahlíží na investice jako na potenciální nebezpečí pro zájmy státu a příliv přeshraničních investic je tak potřeba dle jejich úhlu pohledu mít pod kontrolou. V perspektivě ekonomického nacionalismu tak existují vhodné a nevhodné investice podle toho do jakých sektorů a z jakých zemí, přicházejí. Stát by tak v případě investic měl sehrát roli kontrolora a regulátora a v případě ohrožení vitálních a strategických zájmů země by měl investičním záměrům zabránit. Definice strategických zájmů a jejich potenciálních narušení je však závislá na způsobu, jakým rozhodující nebo posuzující subjekt nahlíží na zemi původu. Při analytickém rozboru problematiky postojů k přicházejícím ekonomickým investicím je tak nezbytné posuzovat i politickou dimenzi vztahu se zemí, odkud investice přichází. Tyto teoretické závěry tak budou doplněny ještě východisky vyplývající z politických vztahů ČR a RF. 

Konceptuální rámec vztahů ČR a RF

Politické vztahy ČR a RF

Politické vztahy ČR a RF se dají vhodně charakterizovat jako komplikované. Největšího šrámu v bilaterálních vztazích způsobila samozřejmě úloha Ruska v pozadí fungování komunistického režimu v ČR. Jeho pádem a transformací obou politických režimů však nedošlo k náhle normalizaci vztahů. Naopak, od roku 1989 do dnešních dní tento vztah prošel složitým vývojem, který, hodnoceno ve světle dnešních události, zdaleka nemá namířeno k harmonické politické spolupráci.

Ambicí zde není přinést vyčerpávající popis bilaterálních vztahů, ale spíše postihnout klíčové události, jejichž následky byly relevantní ve vztahu k politickému přístupu ČR k RF. Součástí kapitoly bude také zachycení klíčových aktérů činných ve vytváření českých politických postojů a to včetně argumentace, kterou při formulaci přístupu používají. Cílem bude nastínění představy, jakým konkrétní způsobem mohou různé politické přístupy měnit úhel pohledu na ruské investiční aktivity v ČR.

Období zlepšování vztahů ČR a RF: 2000 - 2006

V 90. letech vládla v ČR snaha začlenit se do západních politických a ekonomických struktur, což z geopolitických a strategických důvodu přímo odporovalo ruským zájmům. 90. léta tak díky novému prozápad- nímu směru v české zahraniční politice, prakticky ztělesněné v integraci do NATO a EU, znamenala v česko-ruských vztazích období útlumu.  S přelomem tisíciletí se však česko-ruská spolupráce začala měnit. Přispěly k tomu zřejmě okolnosti jako úřadování levicové Zemanovy vlády v ČR nebo zvolení Vladimíra Vladimiroviče Putina v roce 2000 do role hlavy státu RF. Ten výrazně pragmatizoval zahraniční politiku RF a nastolil tehdy její proevropskou orientaci , což se zřejmě stal důvod i zvýšené politické pozornosti vůči ČR.

Pokud by tak měl být označen označit milník, ve kterém došlo k zlepšování vzájemných politických vztahů, byl by to zřejmě rok 2000. V tomto roce došlo skrze četné návštěvy politických představitelů k obnovení politického dialogu na nejvyšší úrovni. Tento nový trend nezhatilo ani zavedení vízové povinnosti ČR vůči RF, které bylo součástí přípravy ČR na vstup do EU. ,  V roce 2001 a 2002 tyto tendence nabývaly na intenzitě, zemím se do značné míry podařilo vyřešit otázku dluhu, rozvíjet obchodní výměnu a také aktivizovat spolupráci ve vojenské oblasti.  Česko-ruská zintenzivňující se součinnost tak přinesla stále více snah o projevování důvěry ve vzájemných vztazích. Jako ztělesnění snahy prokázat se jako důvěryhodný zahraniční partner může být prakticky viděno například v ruské materiální pomoci v září 2002 poskytnuté v souvislosti s odstraňováním následků ničivých záplav v České republice, která byla ze zahraničních zemí největší. 

Rozvoj bilaterálních vztahů byl také nemalým dílem způsoben aktivitou čerstvě zvoleného prezidenta ČR Václava Klause. Jedna z jeho prvních nejvýznamnějších zahraničních cest v listopadu 2003   totiž směřovala právě do Moskvy. Klaus se tam nechal slyšet, že "začíná nová éra v česko-ruských vztazích - čas racionálního dialogu".  Výše uvedené dosvědčuje, že Klausův výrok objektivně vystihl způsob, jakým se situace v česko-ruských vztazích v té době skutečně změnila. O konstantě vřelém politickém vztahu mezi ČR a RF se dá hovořit až do roku 2006.

Mezi faktory, které tento trend na české straně posilovaly, tak zřejmě patřila série levicových vlád  v ČR a také působení Václava Klause v roli prezidenta ČR. Ten se, jak bylo demonstrováno výše, se svým pozitivním přístupem k RF nejenže k nikdy neskrýval, ale aktivně ho i podporoval.

Přelom mezi roky 2005 a 2006 se nesl ve znamení rusko-ukrajinské plynové krize, která však nepřinesla v bilaterálních vztazích RF a ČR závažné problémy. Na jaře 2006 přijíždí do ČR na oficiální návštěvu prezident RF Putin, což je označováno za pomyslný vrchol v této etapě vzájemných vztahů. 

Na podzim 2006 vyla však v ČR zvolená nová pravicová Topolánkova vláda, což mělo za následek ihned omezení politického dialogu mezi oběma zeměmi. 

Období ochlazování vztahů: 2007-2008

Výrazný odklon od prohlubujících se vztahů však přichází až s rokem 2007 s jednáním o možné výstavbě části evropského pilíře americké protiraketové obrany na území ČR. Plán na výstavbu radaru byl vládě americkou stranou nabídnout ihned poté, co Topolánkův kabinet získal po volbách v parlamentu důvěru. Efekt v podobě výrazného ochlazení česko-ruských politických vztahů byl takřka okamžitý. Ruská strana totiž americkou protiraketovou obranu na území střední Evropy vnímala jako bezpečnostní hrozbu a plány na ni ostře odmítala.  Situaci se snažil, avšak neúspěšně, uklidnit i prezident ČR Václav Klaus, který se na první české oficiální státní návštěvě v RF v dubnu 2007 snažil přesvědčit prezidenta RF Putina o neškodnosti americké protiraketové základny ve střední Evropě.  Klaus se tak svou podporou radaru odklonil od své ryze vřelé politiky vůči RF. Svou podporu potenciálně výstavbě radaru totiž nadále, i když ne vždy zcela zřetelně, podporoval. 

Velmi důležitou konsekvencí jednání o možném umístění radaru na českém území bylo rozštěpení české politické scény. Tehdejší vláda, v této otázce reprezentující zejména osobnostmi ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, premiéra Miroslava Topolánka a místopředsedy vlády pro evropské záležitosti Alexandra Vondry, k potenciálnímu radaru v ČR vyslovovala kladně. , přičemž akcent zastánců umístění radaru byl dán na posilování transatlantických vztahů a závazků v členství v NATO.  Součástí bylo varování před ruským vnímáním České republiky ne jako suverénního státu, ale stále jako člena Varšavské smlouvy spadajícího do ruské sféry vlivu.  Naopak s plánovanou stavbou radaru nesouhlasila opozice ČSSD a KSČM. I když se v průběhu času objevilo pár členů ČSSD, kteří v souvislosti s radarem obměkčili svůj názor, jednalo se o jednotlivce a metamorfóza postojů nebyla nikterak zásadní  Z ČSSD to byl zejména Jiří Paroubek, který radar ve jméně strany odmítal s argumentem, že souhlas ČR s výstavbou radaru by poškodilo vztahy s Ruskem.  Z dalších aktérů, kteří se hlasitě nesouhlasně prosazovali v otázce radaru byl expert na zahraniční politiku ČSSD Lubomír Zaorálek. 

Ochlazování vzájemných vztahů mezi ČR a RF pokračovalo i v roce 2008, kdy politický dialog RF a ČR stále čeřilo téma protiraketové obrany. V kontextu rozdílných přístupu českých politiků k událostem spjatých s RF nemůžou být nezmíněné další dvě důležité zahraničněpolitické události roku 2008. Tou první je uznání Kosova jako suverénního státu a druhou je válka v Gruzii. Topolánková vláda a zejména Karel Schwarzenberg v pozici ministra zahraničí se tehdy zasadil o to, že česká vláda navzdory nesouhlasu levicové opozice nezávislost Kosova uznala.  

V případě války v Gruzii Schwarzenberg zase aktivně odsuzoval ruskou intervenci do nezávislé Gruzie a skrze oficiální ministerské prohlášení vyzýval ke stažení ruských jednotek ze země. Levicová opozice, jmenovitě opět zejména v osobě Paroubka a stínového ministra zahraničí ČSSD Lubomíra Zaorálka, dávala vládní reakce do souvislosti s nedávným uznáním nezávislosti Kosova a kritizovala tak nekoherentnost vládních postojů v otázce uznání autonomie separatistickým území. Opozice tehdy upozorňovala na to, že “RF není zdrojem všeho zla” a že je potřeba na podobné otázky nenahlížet jednostranně. 

Tuto konfliktní linii tehdy výrazně posílil i prezident Klaus, který se svezl na argumentační linii společně s levicovou opozicí, když ostře odsoudil uznání Kosova českou vládou a v případě Gruzie nabádal nenahlížet na záležitost v intencích “zlatá Gruzie, zlé Rusko”. 

Tyto události tak nadále ukazovaly na fakt, že důležité zahraničně-politické událostí se na české politické scéně často vztahují k přístupu s RF, a že čeští politici jsou v názorech na tyto otázky rozdělení. Zjevné v událostech let 2006, 2007 a 2008 také bylo, že střet názorů se v těchto otázkách odehrává zejména mezi levicí a pravicí českého politického spektra.

Období pragmatických vztahů: 2009 - 2013

Počátek roku 2009 patřil ve vzájemných vztazích ke kontroverznějším momentům, a to kvůli přerušení dodávek plynu z RF do Evropy, které byly způsobené problémy v rusko-ukrajinských vztazích.  Dodávky plynu se však v řádu dní podařilo obnovit a rok 2009 tak i přesto, že v tomto roce ČR předsedala Radě EU a působila tak jako reprezentant společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, v kontextu vztahu s RF může označit za rok stabilizační. Přičemž k tomuto vývoji jistě napomohlo ohlášení stažení plánu na výstavbu americké protiraketové základny ve střední Evropě. Jako výraz dalšího podobného milníku uvolňující vztahy napjaté po diskuzích ohledně radaru, může být vnímán

Pražský summit, v rámci kterého v dubnu 2010 prezident USA Barack Obama a prezident RF Dimtrij Medveděv podepsali novou dohodu START o vzájemném snižování jaderných zbraní.

Klidná situace bez výraznějších událostí v bilaterálních česko-ruských politických vztazích pokračovala i v roce 2011. Charakteristické je pro toto období přikládání větší pozornosti na ruské ekonomické aktivity v ČR, což však platí spíše pro mediální prostor, než oficiální diplomatické styky. O této problematice bude nicméně obšírněji pojednáváno v rámci kapitoly o česko-ruských ekonomických vztazích.

Rok 2012 však přinesl důležité události, které v kontextu česko- ruských politických vztahů znamenaly znovuoživení názorových střetů mezi českými politiky v postojích k RF. RF v tomto roce zápasila se složitou vnitropolitickou situací vyvolanou zejména akcí hudební skupiny Pussy Riot, která pomocí svérázného happeningu na půdě Chrámu Krista Spasitele v Moskvě varovala před charakterem putinovského režimu porušující lidská práva a také posilování vlivu pravoslavné církve v ruské politice. Následkem této akce bylo uvěznění členek skupiny, což vyvolalo kritické reakce na mezinárodní, ale i na české scéně. Ministr zahraničí Schwarzenberg například reakci režimu odsoudil a vnitropolitický vývoj v Rusku nazval jako směřování k “agresivní autokracii”.  Mnohem pragmatičtější přístup k celé záležitosti však zvolil předseda vlády Petr Nečas z ODS, který varoval před vytvářením z členek kapely falešné modly a vyjádřil své obavy, že “ pussyriotismus” může poškodit český export do RF.  Nečase tehdy veřejně mimo jiné podpořil i jeho stranický kolega tehdejší ministr průmyslu Martin Kuba.  Nečasovo vyjádření zapadá do trendu v české zahraniční politice, který se v posledních letech začíná zejména ve vztahu k RF  projevovat. Jedná se o dilema mezi lidskými právy a obchodními zájmy. Upozorňování na nedodržování LP v nedemokratických režimech bylo české polistopadové zahraniční politice inherentní, tento přístup se však začíná měnit. Ochrana ekonomických zájmů je pojem, který se v posledním období v kontextu zahraniční politiky směrem k nedemokratickým režimům, se kterými zároveň udržujeme významné obchodní styky, často objevuje. A jak bylo demonstrováno výše, střety v těchto názorech přestaly již dokonce stírat tradiční konflikt mezi levicí a pravicí českého politického spektra.

Další zajímavé události ve vztahu k RF přinesla předvolební kampaň před druhým kolem prezidentských voleb odehrávající se v druhé polovině roku 2012 a na počátku roku 2013. Zatímco kandidát Karel Schwarzenberg, stejně jako v roli ministra zahraničí, bránil členky kapely Pussy Riot a kritizoval ruský režim, jeho rival Miloš Zeman podpořil Nečasův postoj slovy "k bojům za lidská práva je potřeba zaujmout racionální přístup"a členky Pussy Riot označil za "feministické hysterky".  Výhrou Miloše Zemana a jeho jmenování do funkce prezidenta ČR se tak de facto nezměnil postoj prezidentského úřadu k RF, protože Zeman pokračuje v šlépějích Klausovy velmi vstřícné politiky vůči RF. Míra aktivity prosazování tohoto postoje je stejně jako za Klausovy éry taktéž vysoce aktivní. To se potvrdilo hned na počátku roku 2013, kdy se rozhořel spor mezi ministerstvem zahraniční, stále s Schwarzenbergem v jeho čele, a čerstvým prezidentem Zemanem o pozici velvyslance v RF.  Zeman si nakonec vymohl dosazení na post Václava Remka, bývalého europoslance za KSČM a nositele Leninového řádu . Zeman tímto krokem demonstroval, že vstřícný postoj k RF bude patřit mezi základní rysy jeho zahraniční politiky. Rok 2013 přinesl také další utvrzení pragmatizace česko-ruských vztahů. Zejména v kontextu posilování důležitosti ekonomických zájmů ve spolupráci s RF byla důležitou události Nečasova návštěva v RF vykonána na jaře.

Nečas vykonal cestu společně s ministrem průmyslu a obchodu Kubou a několika desítky dalších podnikatelů, čímž demonstroval důležitost hospodářské spolupráce obou zemí, kterou je i ve jméně premiéra ČR odhodlaný utvrzovat. Důležitou součástí cesty byl i Nečasův rozhovor pro Rádio Svoboda, ve kterém upozornil ruské novináře před vytvářením z členek Pussy Riot falešné modly   , čímž opět potvrdil svůj záměr posilovat ekonomické zájmy země na úkor kritiky ruského režimu.

Kritický rok 2014

Počátek roku 2014 byl česko-ruský vztah poznamenán Zemanovou účasti na zimní olympiádě v Soči. Spousta dalších evropských státníků se odmítla z důvodů porušování lidský práv v RF olympiády zúčastnit, Zeman však odmítl, že by sportovní událost byla určená k řešení politických otázek a přes kritiku pravicové vlády se jako prezident ČR olympiády v RF zúčasnil. 

Mnohem důležitější politické události ve vztahu k RF však přišly po skončení olympiády. Březnová anexe Krymu, podpora separatistů na východě Ukrajiny a pozdější invaze na Ukrajinu zahalená v humanitární konvoj jsou události spjaté s ruskou agresí, které letos hýbou mezinárodní a potažmo i českou politickou scénu. Česká pozice po březnové anexi Krymu zaujala ve vztahu k RF kritický mód, což dosvědčuje zpočátku docela bezproblémové připojení se k sankcím EU, které byly uvalené na některé přední ukrajinské a ruské činitele záhy po zabrání Krymu. 

Český postoj se v průběhu času však výrazně obměkčil. Zejména premiér Bohuslav Sobotka z ČSSD začal ve svých prohlášeních vybízet k opatrnosti z dalšího kola studené války a obzvlášť nepříznivý postoj zaujal k dalším sankcím, které EU plánovala v průběhu eskalace situace na Ukrajině na RF uvalit. Klíčový argumentem, který přitom v těchto souvislosti používal, byla ochrana českých ekonomických zájmů. Premiér poté loboval za to, aby evropské sankce byly namířeny na RF tak, aby nepoškodily evropské ekonomické zájmy, za tento alibismus premiér sklidil kritiku nejen od stran pravicové opozice ODS, TOP 09 a vládní KDU-ČSL, ale kritizován byl i na mezinárodní scéně.  Zajímavé bylo i rozložení názorů uvnitř samotné ČSSD, kdy zejména ministr zahraničí Zaorálek, ale také Jiří Dientsbier z ČSSD, nešetřili v kontextu Ukrajiny na adresu RF kritických komentářů a podpořili prosazení sankcí vůči RF.

Naopak osobnost na české politické scéně, která se s nebývalou pompézností postavila za protisankční rétoriku Sobotky, je Miloš Zeman. Ten dokonce svůj útok na sankce vůči RF provedl ve své řeči přednesené v ruštině na půdě konference konané na řeckém Rhodosu a organizované ruským oligarchou, jehož jméno figuruje i na americkém sankčním listě.  Pomyslnou třešničkou na dortu  může být viděný rozhovor s Milošem Zemanem z Lán, který pro českou veřejnost v listopadu tohoto roku zprostředkoval Český rozhlas.  Miloš Zeman v něm v duchu Nečasového pussyriotismu hovořil nezdvořile o členkách kapely Pussy Riot a odsoudil nahlížení na ně jako na politické vězeňkyně. Zemanových vyjádření si všiml i ruský tisk, který ho za to chválil. 

Zeman tak potvrdil fakt, že prezidentský úřad se kontinuálně   staví velmi kladně k RF. Pozitivní přístup k RF i v kontextu dnešních dní projevila tradičně KSČM a ČSSD v čele s předsedou vlády Sobotkou.

Avšak ozývaly se i kritické hlasy z řad ČSSD, kdy se Zaorálek a Dientsbier postavili na stranu hlasitých odpůrců ruské politiky a prosazovatele prosankční politiky, čímž se názorově ztělesnili s pravicovou opozicí.

Česká politická scéna se tak v kontextu kritického roku, co se týká politických vztahů s RF, rozštěpila opět podél osy politického spektra avšak v porovnání se situací obklopující jednání o radaru, je snadnější nalézt kritičtější postoj i v řadách levicové ČSSD, která se tradičně klaní k spíše proudu vstřícného přístupu k RF.

Politické vztahy ČR a RF: východiska

Jelikož východiska teorií politické ekonomie nabádají k tomu, že na investice může být nahlíženo skrze politickou perspektivu, byl v této kapitole rozebírán vývoj česko-ruských vztahů. Ten byl rozdělen dočtyřech období podle míry politické harmonie, která mezi zeměmi vládla. Jelikož není očekávána homogenita názorů na ruské investice, snaha byla v rámci předchozí kapitoly také vyzdvihovat názorové střety, které se na české politické scéně objevovaly v kontextu důležitých zahraničně-politických událostí dotýkající se vztahu s RF.

Bylo zjištěno, že rozdílnost postojů, v případě období ochlazování vztahů z důvodu plánované stavby radaru kopírovalo rozdělení politického spektra na levici a pravici. Aktéři, kteří se v tomto období profilovali jako silně protiruští, byli zejména ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, ale také předseda vlády Topolánek nebo Alexandr Vondra. Mezi hlasy spíše prorusky zaměřené levicové opozice byli slyšet zejména Paroubek nebo Zaorálek. Podobný střet mezi pravicí a levicí vyplynul i z rozboru diskurzu, který panuje v současném českém politickém prostředí v kontextu ukrajinské krize a protiruské sankční politice EU. Rozdělení politického spektra již však v druhém případě není tak jasné. Zejména z řad vysoce postavených politiků ČSSD, jmenovitě současného ministra zahraničí Zaorálka nebo ministra Dientsbiera, se objevují protirusky zaměřené hlasy.

Další charakteristikou v politice vůči RF je nebývala aktivita prezidentů. Jmenovitě Václav Klaus a Miloš Zeman se netají v téměř shodně vypadající politice vůči RF, která by se až na pár výjimek dala označit za ryze servilní.

Zřejmě nejzajímavějším východiskem rozboru je pro účely článku fakt, že v kontextu kauzy Pussy Riot a následné diskuzi o nedodržování lidských práv v putinovském režimu, se opět v přístupu vůči RF vykrystalizoval mezi politiky názorový střet, ten však již ztratil své cha-rakteristické rozštěpení na pravicové a levicové postoje. Zápas českých politických elit, který pokračuje de facto dodnes, získal v tomto případě charakter souboje "obchodu s lidskými právy"a je odrazem tendencí protěžování ekonomických zájmů ČR na úkor v české zahraniční politice tradičního upozorňování na nedodržování LP v nedemokratických režimech.

Konkrétně se v této otázce na stranu protěžování českých ekonomických zájmů na úkor kritiky charakteru ruského režimu přidali představitelé pravicové ODS. Toto východisko nabádá k tomu, že v případě postojů k ruským investičním aktivitám v ČR, které jsou součástí českých ekonomických zájmů v ČR, nemusí docházet k tak jasnému rozštěpení politického spektra na pravicové a levicové postoje, tak jak tomu je v kontextu závažných zahraničně-politických událostí nebo politických krizí vztahující se k RF.

Tyto závěry tak ukazují na to, že ekonomické zájmy hrají ve vzájemných vztazích zásadní úlohu. Jejich důležitost může být demonstrována i jejich schopností rozbít tradiční názorové spektrum objevující se v případě přístupu k RF. Následující kapitola je věnovaná právě ekonomické dimenzi vztahu ČR a RF má za cíl rozebrat jejich charakter a podat tak komplexnější obraz o česko-ruských vztazích.

Ekonomické vztahy ČR a RF

Jak již bylo několikrát demonstrováno, ekonomické vztahy mají v kontextu vzájemných vazeb mezi ČR a RF důležitou pozici. Od roku 2000 totiž došlo k jejich výraznému zintenzivnění. Za poslední dvě dekády tak rostl objem obchodní výměny a také objem vzájemných investičních aktivit. Cílem této kapitoly je skrze nastínění vývoje hospodářských vazeb mezi RF a ČR dokreslit kontext celkového vzájemného vztahu a doplnit tak východiska vzešlá z kapitoly o rusko-českých politických vazbách. Pozornost bude zaměřena na vývoj ruských investičních aktivit v ČR. Dimenze obchodu však také nebude vynechána, český export do Ruska totiž tvoří podstatnou část celkového českého vývozu a jeho rozbor tak může přinést důležité charakteristiky vzájemných hospodářských vztahů.

Obchodní dimenze

Počátek zintenzivňování ekonomických aktivit mezi oběma zeměmi je spatřován v roce 2000. RF tehdy zažívala znovuoživení hospodářské situace po hluboké ekonomické krizi v roce 1998, která tehdy výrazně utlumila vzájemné hospodářské styky s ČR. Na české straně zase přispěl fakt hospodářské konjunktury a ukončení ekonomické transformace v ČR, která přetvořila českou ekonomiku v proexportně zaměřenou hledajíc tehdy v období ekonomického růstu nové možnosti pro uplatnění svého vývozu. Východní trhy, a v rámci nich zejména ruský trh, začaly být i díky slibnému politickému vývoji viděny již nejen jako odbytiště na západě nekonkurenceschopných výrobků, ale také jako možnost pro navázání hlubších hospodářských styků.

Co se týká konkrétně zahraničního obchodu, RF je řazena pravidelně na přední příčky nejdůležitějších obchodních partnerů ČR.   Jak je patrné z grafu, obchodní obrat od roku 2000 mezi zeměmi nabývá od roku skutečně na intenzitě. Zatímco v roce 1999 činil obrat výše 61 mld. Kč, v roce 2013 již země zobchodovaly statky za 268 mld. Kč. 

K nejvyššímu nárůstu vzájemného obchodu došlo v letech 2011 a 2012, kdy obrat meziročně rostl o 30 % a 20% respektive. Opačný trend můžeme pozorovat v roce 2009, kdy se snížil vzájemných obchodní obrat v meziročním srovnání téměř o 41%.

Tento výkyv byl zřejmě způsoben hospodářskou recesí, která zachvátila obě země z důsledku finanční krize. Neméně zapůsobilo na stránce dovozu z RF i radikální snížení ceny ropy na světových trzích. 

Ke snižování obchodních aktivit došlo také v roce 2013. Tento trend dle údajů ČSÚ pokračuje i v roce 2014.   Stejně jako v případě snížení v roce 2009 jsou korekce obchodních vazeb v posledních dvou letech mohou být přičítané následkům recese vyvolané finanční krizí. 

V tomto roce je navíc jako příčina utlumení obchodních styků spatřována v ukrajinské krizi a sankční politice EU. Nutno však upozornit, že hodnota obchodní výměny k 31. srpnu ukazuje na meziroční snížení o cca 3%, ,  což v porovnání s 41% meziročním snížením, ke kterému došlo v roce 2009 v následcích krize, vypadá téměř zanedbatelně. Navíc se snížení obratu dotýká jen dovozu z RF.   Hodnota dovozu z RF klesla o téměř 8 mld. Kč, přičemž na snížení této hodnoty mělo vliv snižování ceny ropy a také slábnoucí hodnota rublu. Hodnota vývozu do RF naopak dokonce zaznamenala zvýšení téměř o jednu miliardu.  Tento fakt tak podporuje hypotézy o tom, že sankce vůči RF nejsou pro obchodní výměnu s RF až tak devastující, jak je to některými politickými a ekonomickými aktéry  podáváno.

Co se týká charakteru obchodních vazeb RF a ČR je nezbytné zmínit konstantní negativní bilanci zahraničního obchodu, kterou vůči RF ČR má. Toto je dáno zejména vysokou úrovni cen palivoenergetických materiálů, které tradičně představují většinu českého dovozu z Ruské federace. 

Trend konstantního záporného salda však v posledních letech zaznamenal změny. Nejen, že se český vývoz do RF zvětšuje rychleji než dovoz z RF, ale mění se i komoditní struktura českého vývozu. Ten se ze zaměření na tradiční strojírenskou produkci přesunul k technologicky vyspělejším položkám , zatímco struktura dovozu   z RF je stále dominantně složená z ropy a zemního plynu. 

Investiční dimenze

Klíčové  jsou však ruské investiční aktivity v tuzemsku. Sledování jejich vývoje však není tak přímočaré jako u obchodních aktivit. Je totiž legitimní se domnívat, že ruské firmy v ČR hojně investují přes neprůhledné offshorové společnosti shlukující taktéž ruský kapitál avšak pod rouškou země, která poskytuje výhodnější prostředí pro držení a spravování finančního kapitálu, a ve které je tedy z těchto důvodů daná společnost registrovaná.  

Z oficiálních statistik však vyplývá, že ruský kapitál v ČR v meziná-rodním srovnání zaujímá 21. místo.

Co se týká vývoje ruských investičních aktivit v ČR, podobně jako v případě obchodních aktivit docházelo od roku 2002 k jejich signifikantnímu nárůstu. Z grafu ilustrující tento vývoj dále vyplývá, že příliv ruských investic nepodléhá výkyvům. K nejpatrnějšímu snížení investic došlo v roce 2011, což bylo paradoxně v případě obchodního obratu mezi ČR a RF období růstu. Vývoj stavu ruských investic v ČR navíc nesdílí s obchodní výměnou snižující se tendence v období recese způsobených finanční krizí. 

I přes nízkou hodnotu čísla celkového investovaného kapitálu ve srovnání s ostatními zeměmi však hraje ruský kapitál v českém prostředí důležitou roli. Již v úvodu práce bylo zmíněno, že Rusové patří mezi nejčastější vlastníky českých firem. Toto prvenství si navíc udržují již od roku 2011. V květnu loňského roku Rusové drželi základní kapitál u více než 17000 společností.  Mezi nejvýznamnější akvizice patří v posledních 10 letech nákup Škoda Jaderné strojírenství, Škoda Pilsen Steel, ČKD Blansko Holding, Chladící věže Praha, Výrobce průmyslových armatur MSA, Aircraft Insustries, ALVEL, síť čerpacích stanic JET, Vemex, ČKD Kutná hora, Červa Export Import, PLP, EVRAZ Steel Vítkovice,Evropsko-ruská banka a Sberbank. 

Z výčtu vyplývá, že Rusové investují zejména do strojírenství, bankovnictví, hutnictví a jaderné energetiky. Obzvlášť v posledně jmenovaném případě jsou ruské aktivity nejzřetelnější. Škoda Jaderné strojírenství vlastněná jedním z největších strojírenských holdingů v RF, koncernem OMZ , tak například v těchto dnech obnovuje systému kontroly a řízení jaderné elektrárny Dukovany a dostavuje jaderné části 3. a 4. bloku jaderné elektrárny Mochovce na Slovensku.  Je to i Škoda JS, která se společně s ruským Atomstrojexport ucházela o zakázku na dostavbu dvou reaktorů v JE Temelín. Dále společnost Chladící věže Praha se specializuje na výstavbu a rekonstrukci chladících věží jaderných elektráren. MSA armatury je vlastněná ruskou Rimero Group, která dodává průmyslové armatury pro výstavbu plynovodů, ropovodů i jaderných součástí.  Výše jmenované investice tak proudí do vysoce strategického sektorů ekonomiky, jakým jaderná energetika je. Avšak i akvizice Ve- mexu, distributora zemního plynu s cca 10 % podílem na českém trhu do rukou dceřiné firmy Gazpromu, dále nákup 51% akcií LETU Kunovice ruským konsorciem UMMC    nebo prodej sítě čerpacích stanic Jet z rukou ConocoPhilips Lukoilu jsou další příklady transferů, které mají díky charakteru sektorů do kterých přicházejí, nepochybný strategický rozměr.

Velkou pozornost přivádí také v posledních letech ruské investice do bankovního sektoru ve střední a východní Evropě. V ČR jsou tyto aktivity ztělesněné nákupem českých poboček Volksbank , největší ruskou státní bankou Sberbank nebo vznikem Evropsko-ruské banky jako pobočky První česko-ruské banky, která jako jediná ruská banka drží licenci na bankovní činnost v EU. Ruský kapitál dále přitéká do turistického průmyslu. Rusové tradičně skupují hotely a ubytovací zařízení v Karlových Varech, Mariánských lázních, Praze nebo Teplicích. Důležitou inkvizicí v této oblasti byl nákup EuroAgentur Hotels and Travel vlastnící přes 40 hotelů rozsetých po České republice. 

V průběhu kapitoly pojednávající o česko-ruských politických vztazích bylo řečeno, že rokem 2010 začalo být pro vzájemné vztahy charakteristické vyzdvihování jejich ekonomické dimenze. Debata se navíc upínala k potenciálnímu nebezpečí ruských ekonomických aktivit v ČR. V tomto trendu byly signifikantní zejména aktivity Bezpečnostní informační služby, která od roku 2008 pravidelně ve svých každoročních zprávách upozorňuje na nebezpečné ekonomické aktivity Rusů v ČR a to zejména v souvislosti se snahou ruských subjektů o vstup do české energetiky. V roce 2010 BIS explicitně poukazovala”na zájem ruských energetických společností vstoupit do podniků významně se podílejících na zajištění energetické bezpečnosti ČR nebo společností s potenciálem získat zakázky na budoucích energetických projektech v ČR.”BIS zároveň upozorňovala na "úzké propojení mezi ruskou státní administrativou a ekonomickými strukturami.”  Na tyto aktivity je samozřejmě upozorňováno zejména v kontextu události výběrového řízení na dostavbu dvou bloků jaderné elektrárny Temelín, které bylo vyhlášená společností ČEZ v srpnu roku 2009. V první polovině roku 2010 se do výběrového řízení kvalifikovali tři zájemci, přičemž jedním z nich bylo česko-ruské konsorcium MIR.1200 sdružující firmy Škoda JS, Atomstroyexport a Gi- dropress. Toto ohlášení vyvolalo debaty nad možností, že by se obrovské de facto státní zakázky zúčastnil ruský kapitál. Hlubší a komplexnější průzkum názorů však již bude předmětem analýzy.

Ekonomické vztahy ČR a RF: východiska

Ekonomická dimenze vzájemných vztahů je díky výrazným hospodářským vazbám s RF signifikantní. V rámci rozboru obchodních i investičních ekonomických aktivit bylo zjištěno, že v obou případech došlo v poslední dekádě k jejich zintenzivnění. Z popisu jejich vývoje vyplynulo, že zahraniční obchod podléhá výraznějším fluktuacím než příliv ruských investic do ČR. V případě zahraničního obchodu bylo demonstrováno, že jeho pokles z důvodů sankcí proti RF, před kterým varovali četní političtí aktéři i hospodářské zájmové skupiny, není prozatím nikterak výrazný.

Rozbor investiční dimenze vzájemných ekonomických aktivit ukázal, že ruské investice v poslední dekádě plynuly z velké části do strategických sektorů české ekonomiky. Zejména jaderno-energetický sektor zaznamenal množství důležitých systémových akvizic z ruské strany. Na aktivity ruských subjektů v této oblasti i dlouhodobě upozorňuje česká bezpečnostní informační služba, která poukazuje zejména na propojení ruské státní administrativy a ekonomických struktur, což vytváří kanál vlivu skrze který by mohly být uspokojovány ruské státní strategické zájmy v ČR.

Ruské investice do strategických sektorů české ekonomiky jsou tak trvalým rysem ruských ekonomických aktivit v ČR. Tímto je tak splněn předpoklad závěrů teorie ekonomického nacionalismu, která tvrdí, že na investice do strategických sektorů není nahlíženo neutrálně a zaujetí politického postoje k nim je tak nevyhnutelné. V případě komplikovaných vztahů s RF je navíc očekáváno, že tyto postoje budou nabývat i rozličných zajímavých poloh. Hlubší rozbor těchto postojů však již bude předmětem analytické části práce, která bude následovat po závěrečné kapitole ukotvující části práce, která předkládá rozbor o postojích české společnosti k RF.

Vývoj v čase

  • V roce 2002 se v článcích objevovaly zejména zprávy o vstupu ruského strojírenského Strojtransgazu do První česko-ruské banky, která byla součástí skupiny zkrachovalé IPB.
  • V roce 2003 média referovala zejména o úmyslech První česko-ruské banky, již s ruským vlastníkem, vstoupit na český bankovní trh a snahou získat k tomuto potřebnou bankovní licenci od ČNB.Pozornost se dále v několika článcích soustředila na možnou účast Lukoilu na privatizaci Unipetrolu.
  • Počátek roku 2004 přinesl zprávy o vyřazení ruských firem   z privatizace Unipetrolu. Dále se tento rok nesl zejména ve zprávách o akvizici dvou dceřiných společností Škoda Holdingu Škoda Jaderné strojírenství a Škoda Steel(konsorcium zahrnujícíhutě a kovárny Škody) ruským gigantem energetického strojírenství OMZ.V roce 2004 se také objevily první zprávy o zájmu ruských investorů koupit ostravské hutě Vítkovice Steel, jejichž privatizace byla na programu tehdejší vlády. 
  • Články z roku 2005 již přinesly zprávu o tom, že Vítkovice Steel byly prodány do rukou ruského Evrazu.Stejný rok se dále nesl v duchu referování o investicích ruského státního kolosu Gazpromu v ČR. Na počátku roku to byl nákup podílu ve firmě Gas Invest,  která se v ČR podílí na distribuci plynu. V jeho závěru to byly informace o nákupu Gazpromu ruského ocelářského holdingu OMZ, který v předchozím roce koupil Škodu JS a Škodu Steel, čímž se tyto firmy dostaly pod kontrolu Gazpromu.
  • Články z roku 2006 se zabývaly česko-ruskou firmou Vemex napojenou na Gazprom, která se v tomto roce rozhodla vstoupit na český trh a konkurovat zdejší RWE Transgas v oblasti distribuce plynu.Dále bylo v médiích referováno o nákupu české společnosti MSA vyrábějící průmyslové armatury ruskou firmou.  V závěru roku se objevily zprávy o rozhodnutí Lukoilu koupit síť čerpacích stanic Jet od společnosti ConocoPhilips. 
  • Do mediálního prostoru také začíná prosakovat téma možného angažmá ruských firem v českém jaderném energetickém průmyslu. . Toto téma je také jediné, které se objevuje v médiích v roce 2007. Přičemž referováno bylo o tom, jak ještě v roce 2006 vyhrála tendr na dodávku paliva do Temelínu ruská společnost TVEL, která tak od roku 2010 nahradila v dodávkách palivových článků pro Temelín americkou společnost Westinghouse. Pozornost se také stáčela na možnou účast ruských firem v privatizaci části státního podílu ČEZu.         
  • Další rok přinesl novou událost vztahující se k ruským investicím v ČR jen v podobě udělení bankovní licence ruské První česko-ruské bance, která tímto vstoupila na český bankovní trh.
  • Jak je patrné z grafu o počtu článků o investicích, rok 2009 byl z hlediska ruských investic a referování o nich v celém sledovaném období nejúrodnějším. Zpočátku roku byl zájem soustředěn nad ucházením se ruského státního Aeroflotu o privatizaci ČSA. Přičemž ve stejném roce se i referovalo o rozhodnutí pozastavení účasti Aeroflotu na privatizaci ČSA provedené Topolánkovou vládou. 
  • Referováno bylo také o zájmu kunovické Aircraft Industries, jehož 51% podíl vlastní ruská firma, o privatizaci letiště Praha Ruzyně.
  • Spousta článků se také věnovala aktivitám Lukoiluv ČR zejména v kontextu možnosti odkupu 55% podílu v České rafinérské, drženého Unipetrolem.
  • Klíčové ve vztahu k ruským investicím však bylo ohlášení veřejné zakázky na dostavbu 3. a 4. bloku v Temelíně. To, že se do tendru hodlá kvalifikovat oznámilo i česko-ruské konsorcium sdružující Škodu JS( v té době již s ruským vlastníkem), Atomstrojexport a Gidopress, přičemž poslední dva jmenované subjekty jsou součástí ruského státního jaderného gigantu Rosatom. Média tak zaplavily články rozebírající tento ruský záměr.
  • Médiémi prolétla i zpráva o úvahách ruské firmy TVEL postavit v ČR závod na výrobu palivových článků. Zdůrazňováno bylo zejména to, že se jedná o firmu patřící pod ruský státní holding Rosatom, které se společně se Škodou JS ucházely o tendr na dostavbu Temelína.
  • Rok 2010 přinesl sice množství zpráv pojednávajících a rozebírajících ruské investice v ČR, skoupější však už byly na nové témata. Novinkou se v tomto kontextu stala jen smlouva o pronájmu plynových zásobníků mezi Správou státních hmotných rezerv s firmou Viktoriagruppe, za níž se podle informací BIS údajně skrývá ruský kapitál. V souvislosti s Lukoilem byly stále častým tématem úvahy nad možností Lukoilu koupit skrze Unipetrol podíl v České rafinérské.  Podle očekávání se také stále referovalo o možné účasti česko-ruského konsorcia na zakázce dostavby dvou bloků JE Temelín.
  • V roce 2011 se mediální scéna, ve vztahu k tendru na dostavbu JE Temelín a účasti ruského konsorcia v ní, výrazně uklidnila. Stále se objevovaly články, které tuto skutečnost komentovaly, ale bylo jich výrazně méně. Stejný trend zavládl i v případě možnosti získání podílu v České rafinérské Lukoilem. Mezi nové ruské akvizice, o kterých média referovala, patřil nákup východoevropské divize rakouské Volksbanken, jejíž součástí byly české pobočky Volksbank, největší ruskou státní bankou Sberbank. 
  • Roky 2012, 2013 nepřinesly téměř žádné nové nákupy, které by roz-vířila mediální prostor dalším výrazným tématem. Snad jen s výjimkou toho, že společnost Chladící věže Praha, strategický podnik v oblasti jaderné energetiky, se dostal ještě na podzim 2011 pod kontrolu ruského atomového holdingu Atomonergo. Ruské investice však do ČR v té době reálně nepřicházely, což lze vidět i v grafu znázorňující vývoj stavu přímých ruských investic v ČR. V souladu s tím i článků zabývající se ruskou investicí je tak stále relativně k letům 2009 a 2010 málo. Týkají se po většinou zakázky na dostavbu Temelínu. V závěru roku 2013 to byl nákup české Telefonicy finanční skupinou PPF Petra Kellnera, přičemž upozorňováno bylo na propojení Kellnerového byznysu s ruským kapitálem.                 
  • Zajímavostí jsou články, které se ruskými investicemi zabývaly většinou jen v náznacích, popřípadě na ně jen referovali, nicméně jejich obsah je pro situaci v roce 2012 velmi signifikantní. Rozkrývaly totiž pozadí politických poradců Miloše Zemana, nově v roli prezidenta ČR, přičemž se spekulovalo, a dále i v roce 2014 spekuluje, že tyto osoby jsou potenciálně napojené na ruské firmy, zejména Lukoil.
  • Počátkem roku 2014 se ještě v médiích objevila zpráva, jak byla společnost Chladící věže Praha vyřazena z polského tendru, protože je za ní ruský kapitál.  Mezinárodně-politická situace spjatá s agresí RF také v českých médiích vyvolala znovu zájem o možnou účast ruských firem v tendru na dostavbu Temelína. V létě v roce 2014 se ještě objevila zpráva o tom, že Česká národní banka odsouhlasila prodej české části německé LBBW banky ruskou Expobank, kterou vlastní ruský finančník Igor Kim. 

Ruské investice v ČR: hrozba versus úspěch

2002-2004

První sledované roky nepřinesly téměř žádné články, které by k ruské investici měly jiný než ekonomicko-informační komentář. I přes uskutečnění některých investic do strategického sektoru tak mediální diskurz zůstal klidný, což pravděpodobně odráží velmi pozitivní období vzájemných politických vztahů.

Avšak i v tomto období se objevují první vlaštovky upozorňující, že ruská investice, v tomto případě nákup IPB ruskou strojařskou firmou OMZ, může znamenat "zapletení se do ruských podnikatelsko -politických hrátek". Na začátku roku 2004 po ohlášení vyřazení ruských firem z tendru na privatizaci Unipetrolu je možné se dočíst, že "za jejich vyřazení je třeba vládu pochválit. I za načasování: žádné velké diskuze, vláda využila momentu překvapení. Za prvé, Unipetrol je  strategický petrochemický podnik. Za druhé by neměla být nabízená cena při privatizaci jediným kritériem. A hlavně - jsou tu bezpečnostní a strategické zájmy našeho státu.”  Mnohem větší počet článků však tento krok vlády spíše kritizoval, a to kvůli tomu, že vyřazení firem za kterými stál silný ruský kapitál, dle těchto názorů znamenalo snížení konečné ceny privatizovaného podniku.

2005-2008

Kapitola popisující vývoj referování o ruských investicích v neutrálním módu přinesla identifikaci milníku, který, společně s zkrácením dodávek plynu do Evropy, měl za následek proměnu mediálního diskurzu opa- nujíce ruské investice. Byla tím koupě OMZ, vlastníka Škody Jaderné strojírenství a Škody Pilsen, ruským státním Gazpromem.

V souvislosti s touto akvizicí jsme se tak mohli dočíst, že "se vracejí neblahé časy východní nadvlády”.Nebo také, že "generálové ruského byznysu vedou mohutnou ofenzívu západním směrem. Jedna z front postupu přes EU vede přes Česko.”Zřejmě nejostřejším komentářem bylo, že "v plnění direktiv prezidenta Vladimíra Putina mu brzy budou pomáhat nejspíš i tři české podniky včetně Škody JS”. 

Všechny zprávy svůj negativní komentář založili na klíčovém argu-mentu, že OMZ se teď fakticky dostává pod kontrolu ruské státní moci. Články upozorňovaly, že nákup OMZ je příkladem Putinovy politiky faktického zestátňování klíčových ruských firem. Jeden z komentářů poukazoval i na to, že pod sférou vlivu jsou v RF i soukromé firmy, což bylo vidět v případě tlaku ruských politických špiček na přední české politické představitelé v případě nákupu Vítkovice Steel ruským holdingem Evraz. 

Postupný pád klíčových strategických ruských firem do rukou ruské státní moci je tak možné vnímat jako další ze skutečností, které zapříčinily posun mediálního diskurzu směrem k negativnímu hodnocení ruských investic.

Další z důležitých charakteristik toho jakým způsobem média referovaly o ruských investicích je tendence, že v komentářích vyjadřujících se o ruské investici v nepříznivém duchu, zejména jako o podezřelé nebo pro státní zájem nebezpečné, opíraly o zprávy Bezpečnostní informační služby upozorňující na zesílenou aktivitu ruských agentů na území ČR, které provází zájmy ruských společností vstoupit na český trh.

Na konci období identifikovaném jako počátek proměny diskurzu směrem k ruským investicím lze vidět již v té době ještě výrazný aspekt hodnocení ruských investic, čímž je je jejich propojování s energetickou bezpečností ČR. Tento trend byl výrazně umocněn zprávami o snahách Lukoilu odkoupit podíl v České rafinérské.V té době se totiž vyrojily spekulace, že italská společnost ENI chce prodat svůj podíl, který v této, pro český ropný průmysl, klíčové strategické firmě drží.

2009-2014

Hned na počátku roku 2009 se rozebírá zájem ruského Aeroflotu o účast na privatizaci ČSA, přičemž obavy z naplnění této investice se v komentářích opět jako v minulých letech se točí kolem podobných argumentů a to, že "většinovým vlastníkem je ruská vláda, což v Česku vzbuzuje obavy, zvlášť v době přerušení dodávek zemního plynu do Evropy."           

Množství komentářů operující s tím, že hrozí českému strategickému sektoru nebezpečná ruská akvizice, rozebírá chuť Lukoilu získat podíl v České rafinérské, tentokrát od polského PKN Orlen. Objevuje se argumentace, že "ruské firmy a politici se snaží čím dál více prosadit své zájmy v zahraničí". Nebo že"prodávat produktovody je hloupost, stát by nad nimi měl mít dohled. Pokud by totiž ruská firma vlastnila ropovody v Česku, rozhodovala by taky o tom, čí ropa v nich poteče, a tím by se riziko závislosti na Rusku ještě zvýšilo.” . V souvislosti s aktivitami Lukoilu se také objevil názor "utajeného skrytého investičního útoku na strategické obory” 

Jak již bylo několikrát zmíněno, podzim 2009 přináší ve vztahu k ruským investicím v ČR za poslední roky nejklíčovější zprávu a to, že do tendru o dostavbu Temelína plánuje účast česko-ruské konsorcium. ”Rusové chtějí získat vliv na české jádro”, tak například zněl titulek jednoho z prvních článků, který tuto skutečnost v českém mediálním prostoru hodnotí. "ČR je v pasti Rusů” , "Rusové se snaží o další průnik do české jaderné energetiky”  "Rusové nemají mít vliv na českou energetiku”, "rozhodnutí zakázku Rusům by bylo z hlediska energetické bezpečnosti fatální” , "Rusové v ČR to není jen o byznysu, jedná se o sebevražednou geopolitickou strategii.” 

Jako protiváha k silně negativním komentářům často figurovaly ar-gumenty technického nebo ekonomického rázu. Na straně technických argumentů to byl důraz na to, že české jaderné elektrárny jsou postavené z velké části na sovětské technologii, což činí účast ruských firem na dostavbu dalších bloků logickým.  Tento argument byl často podpořen tvrzením, že když do JE Temelín dodávala jaderné palivo americká Westinghouse v letech 2000 - 2010, palivové články se ohýbaly a způsobovaly problémy chodu elektrárny, což byl také důvod zvolení ruské firmy TVEL, která v dodávkách od 2010 Westinghouse nahradila.     

Argumenty ekonomického rázu zase zdůrazňovaly to, že ruská firma nabídla největší možnosti pro účast českých firem na potenciální dostavbě bloků. Často se také objevovalo tvrzení, že je to právě česká firma Škoda JS, která by pracovala přímo u jaderných reaktorů. V těchto komentářích bylo často umlčeno, že se jedná o českou firmu s ruským většinovým vlastníkem. 

Články, které účast česko-ruského konsorcia v mediálním prostoru protěžovaly, byly často založené na argumentu, že pro jadernou energetiku je vždy, na rozdíl od plynu a ropy, alternativa. Vyhodnocovat angažmá Rusů v české jaderné energetice jako nebezpečné tak dle těchto názorů není na místě.

Pro postoje k účasti ruské firmy v dostavbě Temelína byla nejvýraz-nějším momentem letošní ruská invaze na Krym a ruská zaangažovanost v ukrajinské krizi, která přinesla komentáře jako "Není ani možné si představit, že by zakázku dokončila RF"  nebo "s ohledem na anexi Krymu, dění na východní Ukrajině i unijní sankce není příliš pravděpodobné, že by ruské firmy byly znovu do tendru přizvány, ačkoliv vyloučeno to není"  Objevily se i závěry, že ukrajinská krize přináší nečekané důsledky pro ruskou firmu TVEL dodávající palivo pro JE Temelín. Teď by to měla být totiž právě americké společnost Westinghouse, která získá kontrakt na dodávku jaderného paliva do této elektrárny po roce 2020. 


Postoj médií k ruským investicím versus postoj společnosti k RF

Navzdory velkého množství článků, které neviděly přicházející ruské investice pozitivně, argumentace, která se v nich objevovala, nebyla nikterak bohatá. Ve většině případů se jednalo o ohrožení bezpečnostních a strategických zájmů států. S tímto úzce souvisí často spojovaná adjektiva s ruskou investicí a to ve formě "nebezpečná"nebo "podezřelá", přičemž zdrojem hrozby nebo nebezpečí je ve většině postojů ztělesněná obava, že ruské investice jsou prováděné s cílem uspokojovat ruské strategické zájmy a to na poli českých strategických sektorů, jakými je distribuce plynu, ropy, jaderná energetika nebo třeba i sektor bankovnictví.

Velmi častý argument, který v různých formách podporoval negativní postoj, operoval s tím, že v Ruské federaci dochází k postupnému zestátňování klíčových strategických firem, což opět posiluje představu, že ústřední ruská vláda skrze ně chce uspokojovat své zájmy. Tento fakt naznačuje, že proces zestátňování v RF je dalším klíčovým faktorem, který napomohl proměně dominantního postoje k ruským investicím v ČR.

S tímto souvisí další důležitý rys mediálního diskurzu obklopujícího ruské investice v ČR, čímž je kontinuální opírání se o nálezy Bezpečnostní informační služby, které dlouhodobě upozorňují na aktivity ruských agentů v ČR zaměřené na protěžování ruských ekonomických subjektů v ČR.

Spojování účasti RF a ruských zájmů s toky ruského kapitálu do ČR dále jen posílilo nález z předchozí kapitoly, že diskurz s ohledem k ruským investicím v ČR se pohybuje, obzvláště v posledních letech, výrazně v intencích ekonomicko-nacionalistické perspektivy. Z přednesené argumentace bylo také patrné, že negativní postoje vůči ruským investicím v ČR posilují konfrontace na politickém poli, jako v případě omezení dodávek plynu do Evropy nejen v roce 2006, ale i v roce 2009. Nejvýraznějším momentem byla samozřejmě ruská invaze na Krym a ukrajinská krize v letošním roce.

Postoje v období jednotlivých politických vlád

Vlády Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka (červenec 2002 - srpen 2004)

Špidlova vláda v kontextu ruských investic utvářela rozhodnutí jen v případě prodeje polovičního podílu První česko-ruské banky, pozůstatek zkrachovalé IPB, do rukou ruské strojařské ruské firmy Strojsganz.  Není bez zajímavosti, že vláda nabídku Strojsganzu přijala záhy po samotném zformování Špidlova kabinetu. Vláda dokonce schválila vstup ruského kapitálu do banky ve stejném dni, jako získala důvěru od Poslanecké sněmovny.  Jak již však bylo zmíněno v předchozí části práce, tento vstup ruské firmy nevyvolal na mediální scéně žádné reakce, které by přesahovaly rámec pouhého informování o transakci a tudíž mediální prostor neobsahoval ani žádné z postojů konkrétních politiků k této akvizici.

Další událostí, která se tentokrát už stala předmětem zájmu, bylo vyřazení ruských firem   z privatizace Unipetrolu v lednu 2004. Někteří komentátoři se právě k této události i v dalších letech vraceli s tím, že tehdy vláda odmítla tyto firmy do privatizačního procesu zařadit kvůli bezpečnostním zájmům státu. 

I když neexistují záznamy, které by potvrzovaly, že vláda vyřadila tyto firmy skutečně z bezpečnostních zájmů státu , slova politiků tuto pozdější interpretaci médií potvrzují. 

Vladimír Špidla rozhodnutí zpětně okomentoval slovy ''ten podnik je strategický a má strategický význam, chtěli jsme dosáhnout situace, kdy pořád budeme mít co nejlepší kontrolu nad dalším vývojem po privatizaci. A protože středoevropské nabídky byly nejzajímavější, byla dána přednost středoevropskému řešení.”  Bohuslav Sobotka, tehdy v roli ministra financí, také potvrdil, že vláda snížila počet uchazečů kvůli strategickým a bezpečnostním zájmům. 

Další z ruských investic mířících do státního podniku, o které rozhodly tehdejší levicové vlády, byl prodej Vítkovic ruskému Evrazhol- dingu. Privatizace Vítkovic byla započata ještě za Grossovy vlády, nicméně dokončená byla v dobách, kdy v křesle premiéra seděl již Jiří Paroubek. 

Privatizace byla navržena zejména tak, aby byl podnik prodán za co největší částku. V prvním kolem privatizačního řízení sice sehrála roli cena a podnikatelský záměr, ve druhém již však jen cena. Ruský Evraz tehdy za Vítkovice nabídl 7,05 miliard Kč.  Druhá firma, ukrajinský koncern System Capital Management, předložila nabídku na 7,016 miliard Kč. I přesto, že se vzhledem k celkové hodnotě zakázky jednalo o poměrně malý rozdíl, Evraz byl komisí doporučen bez další žádosti na navýšení částky, což byl krok, jehož provedení umožňovalo tehdejší vládní usnesení vydané právě v souladu se snahou prodat podnik za co nejvyšší cenu. Předsedou privatizační komise byl Martin Pecina, tehdy ve funkci náměstka ministra průmyslu a obchodu. Pecina absenci dalších požadavků na navýšení prodejní ceny zdůvodnil slovy, že byla dostatečně vysoká.  Později se při jednom z rozhovoru vyjádřil, že "nabídnutá cena Evrazu byla nejvyšší a že si myslí, že není nic špatného na obchodování s Rusy. Stejně tak jako s Turky, Němci nebo Američany. Rusko je pro byznys docela civilizovaná země. Mít protiruské vidění světa je poměrně absurdní." 

Stejně jako Pecina i tehdejší ministr průmyslu a obchodu Milan Urban také nenabídl žádné konfliktní stanovisko směrem k tomuto nákupu. Naopak se přiznal, že se účastnil schůzky premiéra Paroubka s ministrem ruské vlády Naryškinem a s majitelem ruského Evrazu Abramovem, která proběhla před vyhlášením oficiálního stanoviska vlády o výherci privatizační zakázky. O obsahu schůzky lze jen spekulovat, nicméně Jiří Paroubek se ještě před oficiálním vyhlášením řízení nechal slyšet, že "samozřejmě, pokud bychom se rozhodli ve vládě pro takovýto vstup, tak je to i určitý zájem České republiky z hlediska geopolitického, protože tím dáváme signál silným investičním ruským skupinám." 

Tento vstřícný přístup k ruským investicím, který je charakteristický pro Paroubkovou vládu, nevybočuje z celkového přístupu, který tato vláda zaujala k RF. Byla to totiž tato vláda, která s RF oficiálně navázala intenzivní vzájemnou hospodářskou spolupráci. Konkrétně se jednalo o podepsání Dohody mezi vládou ČR a vládou RF o hospodářské, průmyslové a vědeckotechnické spolupráci, což je dodnes nejvýznamnější dokument upravující a posilující bilaterální hospodářské vztahy ČR a RF. Tato dohoda se tehdy stala i smluvním rámcem pro činnost Mezivládní komise pro hospodářskou, průmyslovou a vědeckotechnickou spolupráci, která se stala významnou platformou pro jednání v oblasti hospodářské spolupráce mezi zeměmi. RF se navíc za Paroubkovy vlády stala prioritní zemí Exportní strategie pro roky 2006 - 2010. 

Vlády Miroslava Topolánka (září 2006 - březen 2009)

Počátky vlády Miroslava Topolánka v kontextu ruských investic rozvířily spekulace nad možnou účastí ruského kapitálu v privatizaci části státního podílu v ČEZu.

Velmi servilní přístup k této možnosti zaujalo tehdejší Ministerstvo průmyslu a obchodu.  Martin Říman z ODS, tehdejší ministr průmyslu a obchodu se vyjádřil k možnosti, že se o podíl v ČEZu budou ucházet ruské firmy jako, že "by to nebyl problém, kdyby se to prodalo i ruským firmám. "Svůj postoj tehdy postavil na liberální argumentaci, když tvrdil, že "akcie se podle něj mají prodávat průhledně přes burzu a komukoliv." 

V mediálním prostoru mu tehdy oponoval stranický kolega Alexandr Vondra, který v první Topolánkově vládě zastával post ministra zahraničí, v té druhé ministra pro evropské záležitosti, který právě možnou účast ruských firem v privatizaci části podílu v ČEZu označil jako prorůstání vlivu RF do ekonomických českých struktur a označil to za strategický problém. 

Dalším tématem, které si vyžadovalo zaujatí postoje Topolánkovy vlády, byly aktivity Lukoilu v ČR. V roce 2007 získala česká dceřiná společnost Lukoilu, Lukoil Aviation Czech, zakázku na dodávku paliva pro státní společnost Letiště Praha. V dalším roce získala zakázku i na dodávku paliva pro Letiště Mošnov v Ostravě.  V médiích byl tento čin často proklamován jako důkaz toho, že špičky Topolánkovy vlády se neobávají vstupu ruského kapitálu do českých strategických sektorů. Součástí spekulací v médiích bylo podezření na to, že tyto zakázky pro českou dceřiné společnosti ruského Lukoilu byly zmanipulované. Pozornost se upírala k vedení Lukoil Aviation Czech ztělesněné v osobě Martina Nejedlého. Právě ten měl podle médií na základě svých dlouholetých zkušeností s lobbingem za ruské firmy ovlivnit tehdejšího ministra dopravy Aleše Řebíčka z ODS, který skrze osoby sedící v dozorčí radě jmenované ministerstvem dopravy, údajně zajistit vliv rozhodující o dodávkách paliva od Lukoil Aviation Czech. 

Česká vláda se také musela zabývat snahou ruského Aeroflotu, ve kterém vlastní 51% podíl stát, získat v tehdejším privatizačním řízení České aerolinie. Premiér Topolánek se tehdy k této možnosti vstupu ruského kapitálu do ČSA vyjádřil, že "můžeme mít jisté problémy s Ruskem. Politické nebo bezpečnostní. Ale v žádném případě nemáme zájem na oslabení obchodních vazeb." 

Avšak i přes tuto lavírující odpověď se nakonec Topolánkova vláda rozhodla Aeroflot z privatizace ČSA vyřadit. Důvod, který za vyřazením stál, byl označený jako bezpečnostní. Tento fakt byl médiémi, záhy po ohlášení, tak i v dalších letech, vnímán jako indikátor toho, že Topolán- kova vláda se rozhodla bránit vstupu ruského kapitálu do strategického sektoru české ekonomiky.  Tento krok v mediálním diskurzu překryl i úvahy nad mocí proruského lobbingu ve vrchních patrech státní správy, které byly spojené s předchozím rozhodnutím dodávat palivo pro Letiště Praha a Letiště Mošnov od Lukoilu.

Další výraznou událostí v kontextu přílivu ruského kapitálu do stra-tegických sektorů byly spekulace nad nabídkou Lukoilu polskému PKN Orlen na odkup podílu, který drží skrze Unipetrol, v České rafinérské. Vzhledem k tomu, že Česká rafinérská představuje klíčový podnik v českém ropném průmyslu, rozvíření debaty v mediálním prostoru, která byla již v práci rozebírána, kopíruje situaci na české politické scéně. 

Nejostřeji se v médiích k této situaci vyjadřoval Václav Bartůška, velvyslanec pro energetickou bezpečnost, který snahy Lukoilu popsal jako proces pronikání ruských subjektů, do českého strategického sektoru, čímž si "Rusové u nás budují závislost, která se obtížně popisuje, vedla by k různým politickým ústupkům, kompromisům, přivřeným očím."  Zřejmě nejvýraznějším momentem debat nad touto možnou akvizicí byl ryze servilní přístup vůči možnému získání podílu Lukoilu v České rafinérské předsedy Poslanecké sněmovny ČR Miroslava Vlčka z opoziční ČSSD. Ten možné bezpečnostní riziko spojené s ekonomickou činností Lukoilu devalvoval výrokem, ve kterém označil za "nebezpečnou každou firmu, která tady provozuje čerpací stanice. Já nevím, jaké nebezpečí máte na mysli".  Ve svém protěžování pronikání ruského kapitálu do ČR si pomáhal i liberální argumentací typu "pokud jsou tady ochotní utrácet své peníze, měli bychom se soustředit hlavně na tuto skutečnost a do dalších okolností moc nešťourat."  Média v souvislosti s tímto otevřeně proruským přístupem často upozorňovala na účast Miroslava Vlčka na jednání s Lukoilem. To, že se nedají názory Vlčka ztělesňovat s přístupem celé ČSSD demonstroval bezpečnostní expert z ČSSD, který se k prorůstání vlivu Lukoilu do českého ropného sektoru vyjádřil jako o znepokojujícím, přičemž prohlásil, že "už několikrát vládu upozorňoval, že by měla opravdu zvažovat, jak moc sem ruský kapitál vpouštět". 

Jak ukázal popis jednotlivých postojů k možnému přílivu ruského kapitálu do strategických sektorů v ČR, nelze z nich vyvodit téměř žádný klíčový rys, který by charakterizoval postoj k ruským investicím, a to, jak vlády, tak politických stran, které v té době měly zastoupení v poslanecké sněmovně. Za klíčové lze však v tomto kontextu označit vyřazení Aeroflotu z privatizace ČSA z bezpečnostních důvodu státu. Toto rozhodnutí totiž bylo artikulované jasně vládou a ukazuje na snahu demonstrovat, že ruský kapitál není v českých strategických firmách vítán.

Tento závěr potvrzuje i prohlášení jednoho z důstojníka BIS, který v médiích prohlásil, že "tato vláda se určitě snaží více bránit před stra-tegickými a mocenskými zájmy Ruska. Více než vláda Miloše Zemana a další sociálnědemokratických politiků vnímá nebezpečí ruských peněz investovaných v českých strategických podnicích. Podrobnosti říct ne-můžeme, ale máme za úkol intenzivně prověřovat, zda za zahraničními partnery nestojí podezřelý ruský kapitál. 

Nelze však nezdůraznit, že například Martin Říman nebo Aleš Řebíček, oba z ODS, se k ruskému kapitálu stavěli s mnohem menším zaujetím. V případě Aleše Řebíčka se jedná sice jen o spekulaci nad jeho výrazným překročením pravomocí, nicméně dodávky paliv pro klíčová česká letiště od Lukoilu jsou faktem, který ukazuje, že se v některých českých strategických podnicích angažmá Rusů nevyhodnocovalo jako nebezpečí. V případě Martina Římana z ODS v roli ministra průmyslu a obchodu se zase jedná o téměř kontinuálním pokračování vstřícného přístupu tohoto úřadu k ruským investicím započaté v předchozích levicových vládách. Ze současných závěrů rozboru přístupu k ruským investicím tak lze usuzovat, že úřad ministerstva průmyslu a obchodu se zdá být imunní vůči změnám v postojích RF nastávají se změnou politického složení vlády.

Úřednická vláda Jana Fishera (květen 2009 - červenec 2010)

Úřednická vláda Jana Fishera se ruskými investicemi do státních firem musela zabývat zejména v kontextu možností účasti česko-ruského kon-sorcia na dostavbě bloků Temelína, což byla skutečnost ohlášená právě v době vládnutí Fisherova kabinetu.

Jelikož však rozhodnutí o tom, která firma dostaví bloky Temelína, bylo již při ohlášení zakázky naplánované na rok 2013, debata nad dostavbou Temelína se v rámci Fisherova kabinetu, jehož mandát byl z titulu úřednické vlády krátký, nevedla nijak bohatě. Navíc zakázka na dostavbu Temelína se v její první fázi ve veřejném prostoru podávala jako víceméně technická záležitost, o jejímž výsledku má rozhodovat ČEZ. Až za Nečasovy vlády se rozhodnutí o tom, kdo bude bloky Temelína dostavovat, přeneslo výrazněji na politickou úroveň.   

V kombinaci s apolitičností Fisherova kabinetu jsou zřejmě toto důvody k tomu, proč bylo těžké se v médiích dopátrat názoru na možnou účast česko-ruského konsorcia na zakázce.

Vládní postoje v tomto kontextu byly zejména artikulovány skrze úřad ministerstva průmyslu a obchodu, jmenovitě to byl náměstek ministra průmyslu a obchodu Tomáš Huner. Ten například postoj k možnému angažmá česko-ruského konsorcia v tendru na dostavbu JE Temelín okomentoval slovy "Pokud ruští investoři splní všechny naše legislativní podmínky, pak se dá jejich investicím těžko zabránit. Já přitom jejich rostoucí angažmá v české energetice za zvláštní hrozbu - alespoň z technického hlediska- nepovažuji".  Ve stejném duchu se vyjadřoval i k možnosti, která okrajově v tomto roce taktéž hýbala mediální scénou a to, že by ruská firma TVEL patřící pod ruský státní jaderný holding Rosatom na území ČR postavila továrnu na výrobu palivových článků. K otázce žurnalisty na to, jestli by například postavení továrny na území ČR neznamenalo zvýšení šancí Tvelu v bojích o dodávku paliva pro českou energetiku , Huner odpověděl, že "výrobců paliva je ve světě několik a při uzavírání kontraktů se vždy bere ohled na to, jaké podmínky kdo nabízí. ČEZ se při výběrů dodavatelů bude řídit hlavně kvalitou nabídek." 

V souvislosti s jeho názory je důležité zdůraznit, že se jedná o nestraníka, který úřad náměstka ministra průmyslu a obchodu zastával, jak v Topolánkově vládě, tak poté částečně i ve vládě Petra Nečase.  Jeho postoje se tak nedají označit za ty, které odráží postoje Fisherova kabinetu. Spíše jen dokazují to, že ministerstvo průmyslu a obchodu je výrazným aktérem v kontextu ruských investic přicházejících do strategických českých podniků a že postoje tohoto úřadu jsou často postavené na postulátech ekonomického liberalismu, které nevyhodnocují ruské investice jako potenciální energetické nebezpečí. Přičemž tyto postoje úřadu se zdají býti napříč různými vládami neměnné.

S tím, jak se na počátku roku 2010 stalo oficiálním, že do zakázky o dostavbu bloků JE Temelín se přihlásilo česko-ruské konsorcium, se mediální prostor stával čím dál bohatější na názory jednotlivých politiků na tuto skutečnost.

Šéf poslaneckého klubu ODS Petr Tluchoř se například vyjádřil, že "Určitě jsem radši pokud hledáme strategické energetické partnerství na Západě než na Východě. Já rozhodně nejsem z těch, kteří vidí většího strašáku v Bruselu, než v Moskvě". 

Tehdejší předseda Strany Zelených Ondřej Liška se vyjádřil k možné účasti konsorcia jako o "geopolitické hrozbě".  Jeho v té době stranický kolega Martin Bursík konstatoval, že "Rusové nemají mít vliv na českou energetiku" 

Postoje pravicových stran, které vyhrály v květnových parlamentních volbách, budou již předmětem další podkapitoly.

Vláda Petra Nečase (červenec 2010 - červenec 2013)

V kontextu zakázky o dostavbu Temelína to byla právě vláda Petra Nečase, která měla rozhodnout o jejím výherci. Navíc právě ona přenesla toto rozhodnutí výrazně do politické roviny. 

Do role velkých odpůrců představy, že by se zakázky účasnilo česko- ruské konsorcium, se kontinuálně ve vládě Petra Nečase stavěli zejména Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg z TOP 09 . Miroslav Kalousek se tak například nechal slyšet, že "Energetika bytostně souvisí s národní suverenitou, a proto otevřeně prezentujeme názor, že tam nechceme mít dlouhodobě angažované ruské firmy". 

Premiér Petr Nečas z ODS se na počátku svého angažmá v roli premiéra vyjadřoval vyhýbavě. Novinářům řekl, že nedokáže odpovědět, zda by se mohly zakázky zúčastnit i Rusové, protože by to mohlo "zkomplikovat jednání o ceně".  V médiích se také nechávalo slyšet ministerstvo průmyslu a obchodu, které zdůrazňovalo, že do rozhodování o tom, kdo dostaví bloky JE Temelín, nemá vláda zasahovat.

V průběhu vládnutí se tento názorový rozkol mezi premiérem Nečasem a ministrem financí Kalouskem ještě zesílil. Kalousek totiž začal postupem času veřejně zpochybňovat ekonomickou efektivitu samotné dostavby s ohledem na nejasnou budoucnost jaderné energetiky v Evropě, situaci tak komentoval například slovy, že "je velmi obtížné hodnotit investici z dnešního pohledu efektivity nebo ekonomického nákladu. Důležitým aspektem je stabilita a bezpečnost soustavy. Temelín kolem roku 2030 potřebujeme, je ale velmi složité dnes propočítat výstavbu s návratností."  Petr Nečas tento názor veřejně označil za soukromý a zakázku dále podporoval. Zajímavé je, že se tyto veřejné rozpory mezi oběma vrcholnými vládními politiky vládními objevily v čase návštěvy Petra Nečase v RF, kde se setkal se svým ruským protějškem Dmitrijem Medvěděvem, který mu v případě výhry česko-ruského konsorcia slíbil formou investic do českého průmyslu dalších 156 miliard Kč. 

Rozhodnutí o to, která firma další dva bloky JE Temelína postaví, však již nepřišlo za období vlády Petra Nečase, protože ta záhy nečekaně padla. Agenda dostavby Temelína tak byla přesunuta zejména na bedra další politické vlády, ve které do křesla premiéra usedl Bohuslav Sobotka.

Úřednická vláda Jiřího Rusnoka (červenec 2013 - leden 2014)

Úřednická vlády Jiřího Rusnoka, která nastoupila k moci po pádu vlády Petra Nečase, je občas nazývaná jako "prezidentská".  Její složení bylo totiž výrazně ovlivněno doporučeními prezidenta Miloše Zemana. I články, které se v souvislosti s ruskými investicemi v mediálním prostoru objevovaly, téměř bez výjimky směřovaly k osobě Miloše Zemana a zejména k podnikatelským aktivitám jejich politických poradců. Pozornost na to, jak se k ruským investicím stavěli v průběhu sledovaných let stavěli čeští prezidenti bude však obsahem dílčí podkapitoly.

Vláda Bohuslava Sobotky ( od ledna 2014)

Ve vztahu k ruským investicím se pozornost v médiích prozatím za vlády Bohuslava Sobotky soustředila zejména k úvahám o tom, zda současná mezinárodně-politická situace ovlivní náhled na vnímání možného zapojení česko-ruského konsorcia v zakázce na dostavbu Temelína.

Premiér Bohuslav Sobotka se ve vztahu k tomuto tématu v březnu tohoto roku, záhy po ruské anexi Krymu, vyjádřil slovy: "Výběrové řízení má své jasná pravidla a bude nadále podle těchto pravidel pokračovat. To znamená, že budeme zohledňovat technické a ekonomické parametry jednotlivých nabídek".  Nejvýraznějším protivníkem mu v mediálním prostoru z koaličních stran byl v tomto kontextu ministr obrany Martin Stropnický z ANO, který se ve stejnou dobu na otázku, zda by si dokázal angažmá ruských firem v tendru představit, odpověděl, že "si to dovede těžko představit. Rusko zmizelo ze skupiny předvídatelných demokratických států. To co dělá, je nepřípustné". 

Zakázka byla sice v dubnu tohoto roku oficiálně stažena, na podzim tohoto roku však tato vláda začala uvažovat o novém tendru, kterým by vrátila dostavbu nových bloků JE Temelína do hry. V reakci na tento krok Česká televize v září tohoto roku položila představitelům hlavních parlamentních stran otázku, zda si za dané mezinárodně politické situace dokáži představit to, že by Rusové participovali na dostavbě Temelína. Bohuslav Sobotka neustoupil ze svého předchozího postoje nechal se tak slyšet, "že si nemyslí, že bychom měli diskriminovat nějakého zájemce z hlediska toho, z jaké země pochází, například z Ruska".  Ve stejném duchu se vyjádřil i ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek také z ČSSD, který svůj postoj vyjádřil slovy "Pokud se chceme bavit o snižování závislosti na Rusku, je to o plynu a ne o elektrárnách". Kalousek z TOP 09 zase možnou účast ruských firem v současnosti označil za vlastizradu. 

Postoj prezidentů ČR

Aktivita prezidentů ČR v kontextu přicházejících ruských investic do ČR je v mediálním prostoru velmi častým tématem. Přičemž tato skutečnost platí jak pro Václava Klause tak Miloše Zemana.

Klaus zaujímá ve veřejném prostoru tradičně spíše proruské postoje. Jeho postojům v politické rovině odpovídá nahlížení na tok ruských investic do ČR, kterým v mediálním prostoru nebrání, spíše naopak je protežuje. Charakteristickým rysem Klausových postojů vůči investicím je jejich postavení na postulátech ekonomického liberalismu, v rámci kterých vnímá a představuje transakci, i s účastí ruského kapitolu, jako čistě obchodně-liberální vztah.  Média však častěji než samotné postoje Václava Klause, připomínají čtenářům, že Klaus udržuje nestandardní vtahy s ruskými ekonomickými subjekty a to zejména Lukoilem. Mantrou spousty článků, které se věnují právě Lukoilu v ČR je informace, že Lukoil financoval vydání Klausovy knihy Modrá, nikoli zelená planeta.  Často je i upozorňováno na tajnou schůzku Klause s ředitelem Lukoilu Alekperovem  Ve vztahu k možné účasti česko-ruského konsorcia na dostavbě JE Temelín veřejně proklamuje rozhodnutí ruské firmy podílet se na pokračování jaderné energetiky v České republice 

Stejného názoru má na možnou účast česko-ruského konsorcia v dostavbě JE Temelín i současný prezident Miloš Zeman, který se slovy "Je třeba si uvědomit, že současná ukrajinská krize je krátkodobou, maximálně střednědobou záležitostí. V každém případě nyní nelze predikovat, kdo bude vítězem případné soutěže,"  neodmítl ani za současné mezinárodně-politické situace jeho účast na dostavbě Temelína. Média se však spíše soustředí na pozadí jeho politických poradců, jmenovitě Miroslava Šloufa a Martina Nejedlého a jejich napojení na ruské firmy, zejména Lukoil. 


{jacomment on}