Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Indonésie je rozvojová ekonomika. Ekonomika, která je v současosti závislá na všem codnes jíte,tedy skoro všem. Už jste se někdy podívali kolik denně sníte palmového tuku? Kdybyste denně snědli tolik sádla, možná byste se tomu divili. Jenže ono vám to nepřipadá divné. 

 

Dobrý den, Otakare,

 

 

děkujeme za Váš dotaz.

I naše společnost je znepokojena dlouhodobými dopady výroby palmového oleje na životní prostředí. Proto jsme v rámci naší korporátní strategie podnikli tyto kroky:

- Palmový olej je vždy pěstován na legálně držených plantážích, nedochází tedy k odlesňování pralesů.

- Při výrobě palmového oleje jsou respektována lidská práva a nejsou zaměstnávány děti.

S potěšením Vám tak můžeme oznámit, že od roku 2013 je 100 % veškerého palmového oleje, který používáme k výrobě našich výrobků, s certifikátem RSPO (tedy Roundtable for Sustainable Palm Oil). 

 

 

S pozdravem a přáním hezkého dne

Tým Milka

Jedná se o největší ekonomiku jihovýchodní Asie a člena skupiny dvaceti největších světových ekonomik G20. Spolu s Malajsií, Thajskem a Filipínami představuje jeden ze států tzv. asijských tygrů, stát druhé generace asijských nově industrializovaných zemí. Tato skupina zemí v 80. letech přistoupila k exportně orientovaným strategiím a přijetím tržně orientovaných opatření v hospodářské politice. Výsledkem asijského zázraku je vysoký růst hrubého domácího produktu (dále jen HDP), snižující se příjmová nerovnost, snižující se chudoba a zvýšení kvality života. Úspěch těchto ekonomik vedl ke zvýšenému zájmu rozvinutých tržních ekonomik po rozvoji ekonomických vztahů s těmito státy. Dle UNCTAD byl růst jihovýchodní Asie založen na exportu jejího surovinového bohatství, což oslabovalo industrializaci zemí. Tento jev se dá považovat za kletbu nerostného bohatství nebo-li tzv. holandskou nemoc. 

V indonéské ekonomice byl historicky dominantním sektor zemědělství, ale od 90. let 20. století jeho podíl na tvorbě HDP klesá. Nadále je ovšem důležitým zdrojem exportních příjmů a současně poskytuje rozhodující zaměstnanost venkovskému obyvatelstvu. Mezi základní zemědělské plodiny pěstované v Indonésii patří rýže, kakao, přírodní kaučuk, káva a palmový olej. Společně se sousední Malajsií jsou největší producenty palmy olejné na světě. Navzdory ekonomickým benefitům se pěstování palmy olejné podílí na globálních problémech světa.

Indonésie

Indonésie, čtvrtá největší asijská ekonomika , je řazena Světovou bankou mezi rozvojové ekonomiky, konkrétně mezi státy se středně nízkým příjmem (lower-middle-income economies).

Mezinárodní měnový fond zařazuje Indonésii do skupiny rozvíjejících se trhů a rozvojových ekonomik (Emerging Markets and Developing Economies).  Obě tyto instituce dle širšího pojetí rozvojových zemí používají pro rozdělení států ukazatel HDP na 1 obyvatele. Výhodou je jasně kvantifikovatelné zařazení a nevýhodou nemožnost jednoho ukazatele vystihnout reálnou rozvinutost zemí. Klasifikaci zemí ve světovém hospodářství v užším pojetí, tedy podle více ukazatelů používají instituce Organizace spojených národů (dále jen OSN), kde kromě rozvinutých a rozvojových zemí jsou za specifickou skupinu považovány tranzitivní ekonomiky.

Pro světovou ekonomiku posledních let je charakteristický stále větší podíl rozvojových zemí na světovém HDP , jemuž přispěla industrializace, otevírání ekonomik, dynamicky se rozvíjející mezinárodní obchod mezi rozvojovými zeměmi a stoupající přiliv zahraničních finančních zdrojů. V letech 1990-1997 se na tomto ekonomickém růstu rozvojových zemí nejvíce podílely státy východní a jihovýchodní Asie. V letech 1997-1998 postihla jihovýchodní Asii finanční krize a rozvojová Asie nezaznamenala téměř žádný růst. 

 

Základní charakteristika indonéské ekonomiky

Asijská finanční krize způsobila pokles reálného HDP Indonésie o 13,6 % v roce 1998 propad HDP na obyvatele o 56,4 %. Zpomalení růstu HDP bylo zaznamenáno ještě v roce 2001 v důsledku světové hospodářské krize. Ale již v roce 2003 se hodnota ukazatele navrátila do doby před krizí a stabilně rychle rostla až na rok 2009, kdy byl nárůst ukazatele nižší v důsledku světové hospodářské krize. Silný makroekonomický výkon a regenerace ekonomiky od roku 2000 byly přisuzovány úspěšnému vedení státu a reformám, které posílily makroekonomický rámec a liberalizovaly indonéský zahraniční obchod. Značné investice do síťových průmyslů zvýšily potencionální produkt a další zlepšení jsou očekávány po implementaci MP3E. Ekonomika je podporována dynamikou malých a středních firem, které představovaly hlavního tvůrce pracovních míst a růstu reálného HDP od roku 2008. 

V roce 2012 dosáhla nejvyšší hodnoty 3 551 amerických dolarů (dále jen USD)/obyvatele a následující rok už jen 3 475 USD/obyvatele, což bylo důsledkem nižšího růstu HDP, který v roce 2013 dosahoval jen 5,8 % , zatímco v roce 2011 to bylo 6,5 % a v roce 2012 6,2%. Zpomalení růstu bylo hlavně přisuzováno nižším světovým cenám pro klíčové indonéské exportní komodity, jako jsou palivové uhlí, přírodní kaučuk, zlato a palmový olej a později slábnoucími zahraničními investicemi a poptávkou. Rok 2013 ukázal několik slabin systému indonéské ekonomiky a demonstroval, že země zůstane zranitelná kvůli odlivu zahraničního kapitálu.

 

Co se týká struktury indonéské ekonomiky, v roce 2013, se nejvíce na tvorbě HDP podílel průmysl a to s 46,6 %, dále služby s 39,1 % a zemědělství s 14,3 %.  V roce 2011 šlo především o zpracovatelský průmysl (24,3 %)  a stavební průmysl (10,2 %).  Predikce pro rok 2013 stanovuje, že na průmyslu se bude nejvíce podílet zpracovatelský průmysl (23,7 %) a to konkrétně potravinářský průmysl (7,42 %), automobilový (5,83 %) a zpracování ropy a zemního plynu (2,94 %).  Kromě zpracovatelského hrál v roce 2013 důležitou roli i těžební (11,24 %) a stavební průmysl (9,99 %).

Důležité je také zmínit strukturu pracovní síly Indonésie. 71,5 % obyvatelstva Indonésie (tj. 181,2 mil.) je starších 15 let. Z toho 69,2 % (125,3 mil) představuje pracovní sílu, v jejímž rámci má Indonésie v únoru r. 2014 118,2 mil. zaměstnaných osob. K únoru r. 2014 nejvíce lidí pracuje v zemědělství, lesnictví a rybolovu (34,5 %) obchodu, restauračních a hotelových službách (21,8 %) a ve zpracovatelském průmyslu (13 %). Největší rozvoj zažívá sektor veřejné, sociální a osobní služby a finančnictví, pojišťovnictví a obchodních služeb. Míra nezaměstnanosti v Indonésii dosahovala dle ILO 5,7 %, což je nejnižší hodnota od roku 1998. Ve srovnání se srpnem 2004 se zvýšila míra participace pracovní síly a snížila nezaměstnanost, což koresponduje se změnou věkové struktury obyvatelstva.  Významnou roli neaktivních lidí v produktivním věku hraje péče o domácnost a studium. Problém Indonésie představuje vysoká míra nezaměstnanosti mladé pracovní síly (15-24 let), která v roce 2012 dosahovala mezi muži 20 % a mezi ženami 24,2 %. Míra práce na „volné noze“ za minimální mzdu, či neplacené zaměstnání v rodinných podnicích často v nevyhovujících pracovních podmínkách bez záruk do budoucnosti a bez jakéhokoliv sociálního zabezpečení je v Indonésii vysoká v porovnání s okolními státy, týká se 60 % mužské pracovní síly a 70 % ženské. Většina těchto prací je ilegálních. 

Roční procentní změna inflace, měřena indexem spotřebitelských cen dosahovala v posledních letech většinou jednociferných hodnot. Inflační cíl Banky Indonésie se podařilo splnit jen v letech 2007 a 2012. Inflace se před světovou ekonomickou krizí v letech 2006-2007 držela na 6,6 %. V roce 2008 závratně stoupla na 11,1 %. Dle The Economist inflace rostla ve většině asijských států a příčinou toho byly vysoké ceny potravin, které nastaly po obdobích sucha v hlavních pěstitelských oblastech, stoupající poptávce po biopalivech, snížení výměry půdy pro zemědělské plodiny, klesající zásoby potravin a stoupající poptávka po potravinách zejména z Číny a Indie.  V roce 2009 naopak inflace klesla o 8,3 procentních bodů na 2,8 %, čehož bylo dosaženo postupným snižováním úrokové míry centrální bankou Indonésie.  Nyní dosahuje hodnoty 6,4 %. Vývoj inflace závisí velice na snižování vládních dotací paliv a elektřiny.  S růstem inflace klesá reálná hodnota veřejného dluhu, který v roce 2013 činil dle WB 28,7 % HDP. Od roku 2004 veřejný dluh stále klesal, ale v roce 2012 začal mírně růst.

 

Zahraniční dluh Indonésie stále stoupá. V červenci 2014 dle indonéských statistik byl o 22,25 mld. USD (tj. o 16,8 %) zadlužen více soukromý sektor než sektor veřejný. Šlo zejména o nebankovní instituce. Zahraniční zadluženost privátní sektoru v porovnání se sektorem veřejným roste velkým tempem a od roku 2009 se více než zdvojnásobila a zadlužení bank se dokonce více než ztrojnásobilo. V zahraniční zadluženosti veřejného sektoru hrál největší roli dluh indonéské vlády, který se od roku 2009 zvýšil o 34,94 mld. USD na 125,79 mld. USD a způsobuje růst všeobecného zahraničního veřejného zadlužení. Největšími věřiteli Indonésie jsou Singapur, USA, Japonsko a Nizozemsko. Zatímco indonéská zahraniční zadluženost vůči Nizozemsku klesá, vůči Japonsku opět lehce porostla v roce 2013. Ve srovnání s rokem 2009 se zadluženost vůči USA v roce 2013 zdvojnásobila a vůči Singapuru je dokonce o 2,5krát větší. Singapur tak v roce 2012 nahradil Japonsko jako největšího věřitele Indonésie. Zahraniční dluh vůči mezinárodním institucím tvoří jen 9,1 % zahraniční zadluženosti Indonésie. Největšími věřiteli jsou Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development, dále jen IBRD) a ADB. 69,4 % zahraničního dluhu Indonésie je v amerických dolarech, 14,6 % v indonéských rupiích (dále jen IDR) a 10,3 % v japonských jenech. 

Zahraniční obchod a přímé zahraniční investice Indonésie

V roce 2013 indonéská obchodní bilance vykazovala deficit 4,08 mld. USD. Celková hodnota exportů činila 182,55 mld. USD, zatímco importy dosáhly hodnoty 186,63 mld. USD. Rok 2013 byl druhý po sobě jdoucí rok, kdy Indonésie zaznamenala deficit obchodní bilance, jelikož exporty země se snížily v rámci nízké světové poptávky, což ovlivnilo především ceny na komoditních trzích, zatímco importy zůstaly vysoké díky vysoké domácí poptávce rychle rostoucí střední třídy obyvatelstva. Snahy indonéské vlády omezit importy a podporovat exporty fiskálními reformami (daňovou politikou) neměly pozitivní dopad na obchodní bilanci. Relativně vysoký obchodní přebytek v prosinci 2013 byl způsoben především zvýšeným exportem minerálních rud navzdory omezení vývozu minerálních rud implementovanému 12. ledna 2014.  Díky revizi zákona se omezení netýká železné rudy, olova, mědi a zinku. Slabá rupie, jakožto další příčina kladné obchodní bilance za prosinec, zlevnila exporty a zdražila importy.  Od roku 2009 se hodnota dovozů téměř zdvojnásobila, což zapříčinily převážně produkty jiné než ropa a zemní plyn. Pokles exportu a růst importu ropy a zemního plynu pokračuje od roku 2012.

Indonésie je dle WTO 26. největším světovým vývozcem zboží s podílem na světovém exportu 1 %.  Největším vývozním partnerem Indonésie je Japonsko, které pro Indonésii představuje stále největšího odběratele zemního plynu, ropy, měděné rudy a dřevěné překližky.  Jeho podíl ovšem neustále klesá ve prospěch Číny, Indie a Malajsie. Čínsko-indonéské obchodní vztahy se upevnily podepsáním Zóny volného obchodu mezi Sdružením národů jihovýchodní Asie a Čínou (ASEAN-China Free Trade Area, dále jen ACFTA). Tato zóna volného obchodu začala platit od 1. ledna 2010. Indonésie sem dováží především černé uhlí, palmový olej, hnědé uhlí, nikl, hliníkovou rudu, přírodní kaučuk a dřevnou bučinu. Třetí nejvýznamnější oblastí je sousední Singapur, kam Indonésie vyváží především zemní plyn, ropu, elektrické a elektronické zařízení a surový cín. Spolu s Malajsií leží tyto tři země v tzv. Trojúhelníku růstu Indonésie-Malajsie-Singapur (SIJORI trojúhelník), který vznikl v roce 1994.  Podíl indonéských exportů do USA rovněž klesá. Specifikem exportů do USA jsou především oděvy a obuv. Indie představuje největšího importéra indonéského černého uhlí a palmového oleje.

Největším importérem do Indonésie je Čína, která nahradila Singapur v roce 2010, kdy byla podepsána již zmiňovaná ACFTA. Indonéští výrobci tvrdí, že teď nemohou konkurovat levným čínským výrobkům na domácím trhu.  Nejčastěji se z Číny dováží zařízení pro automatizované zpracování, elektrické aplikace pro drátovou telefonii, železo a ocel, výrobky z železa a oceli a organické chemikálie. Podíl importů Singapuru do Indonésie právě od roku 2010 mírně klesá. Nejvíce se dováží nesurové ropné oleje, elektrická a elektronická zařízení, stroje, jaderné reaktory, plasty a výrobky z umělé hmoty a organické chemikálie. Zato podíl Japonska na indonéských importech je stabilní, typickým dovozním zbožím jsou kromě strojů a železa a oceli také součástky do automobilů. Po Thajsku je Japonsko největším dovozcem automobilů do Indonésie. Z Malajsie i Jižní Koreji se především dováží nesurové ropné oleje. Dlouhodobě dochází k poklesu podílu australských importů, které se většinou soustředí na pšenici. V roce 2013 zaznamenal nárůst podíl importů ze Saudské Arábie, který klesal od roku 2008. Saudská Arábie je největším indonéským importérem ropy a Spojené Arabské Emiráty největším dovozcem zemního plynu.

Kladnou obchodní bilanci si dlouhodobě Indonésie udržuje s Japonskem, USA a Nizozemím. Vysokým tempem roste kladná bilance s Indií, v důsledku vysokých exportů černého uhlí a palmového oleje. Zápornou obchodní bilanci má Indonésie se Singapurem téměř trvale od roku 2004. S Čínou má zápornou obchodní bilanci od roku 2007 a ta se stále prohlubuje kvůli enormnímu nárůstu hodnoty importy elektronických aplikací pro drátovou telefonii. Prohlubuje se rovněž záporná obchodní bilance se Saudskou Arábií, v důsledku vyšší hodnoty importu ropy. Od roku 2003 má Indonésie zápornou obchodní bilanci s Thajskem a momentálně i se sousední Malajsií.

Od posledního čtvrtletí 2011 se Indonésie potýká s největším propadem běžného účtu platební bilance minimálně od roku 1981. Na záporném běžném účtu má zásluhu záporná obchodní bilance, která je způsobena převahou importů ropy, především ze Saudské Arábie, nad jejími exporty. Bilance služeb je rovněž dlouhodobě záporná. V roce 2013 dosahovala hodnoty -11 428 mil. USD. Největší záporné saldo ve službách měla doprava (-8 939 mil. USD), a to konkrétně nákladní doprava. Jediné kladné salda v oblasti služeb měl turismus (2 026 mil. USD) a komunikace. Největší podíl na záporném saldu běžného účtu měl účet prvotních důchodů, jehož saldo činilo -27 227 mil. USD a to konkrétně příjem ze přímých zahraničních investic (-17 108 mil. USD). Saldo účtu druhotných příjmů bylo kladné a činilo 4 056 mil. USD.

Kapitálový účet má trvale nevýznamnou hodnotu pro výši platební bilance, v roce 2013 činil 21 mil. USD. Finanční účet je dlouhodobě kladný a v roce 2013 činil 22 710 mil. USD. Největší podíl na jeho kladné hodnotě mělo saldo přímých zahraničních investic (14 767 mil. USD) a saldo portfoliových investic (9 848 mil. USD). Ovšem ani on nestačil financovat záporný běžný účet. Po odečtení chyb a opomenutí činily odečtené devizové rezervy 7,325 mil. USD.

V roce 2013 obdržela Indonésie 28,6 mld. na přímých zahraničních investicích. Silný příliv PZI pomáhá financovat deficit běžného účtu. PZI s sebou přináší technické know-how a pomáhají k růstu ekonomiky. Indonéská investiční a koordinační rada má za cíl růst PZI o 15 % v roce 2014. Navzdory tomuto ambicióznímu cíli jsou zde obavy turbulence na domácích trzích, mírnému růstu HDP a nízká důvěra v indonéskou rupii. Přesto Indonésie nabízí z dlouhodobého hlediska mnoho příležitosti díky rostoucí střední třídě a rostoucí spotřebě.

V roce 2012 se nejvíce investovalo do těžebního průmyslu (16 %), který předehnal i sektor přepravy, skladování a komunikace, jenž získal jen 11,6 % všech investic a od roku 2007 byl nejoblíbenějším sektorem pro zahraniční investice. Významné byly rovněž investice do chemické a farmaceutického průmyslu (11,5 %) a ostatních služeb (8,5 %).  Přes 54 % PZI bylo ve třetí čtvrtině roku 2013 alokováno na Jávu, přes 14 % Sumatru a téměř 12,5 % na Kalimantan.

Podíl PZI z Japonska v posledních letech významně vzrostl. V roce 2010 představoval 0,7 mld. USD (4,4 % celkových PZI) a v roce 2013 toto množství vzrostlo na 4,7 mld. USD (16,5 % celkových PZI). Nejvíce PZI mířilo do automobilového a elektrotechnického průmyslu. Prodeje v automobilovém průmyslu vzrostly průměrně o 27 % za posledních 5 let, na což reagovaly velké automobilové společnosti (Honda Motors a Nissan Motors) budování továren v roce 2013. Kvůli velkým investicím převážně do komodit od počátku 21. století byl zpracovatelský průmysl docela zanedbáván. Ale došlo k poklesu cen na komoditních trzích, což bylo jedním z faktorů vyššího deficitu běžného účtu. Ovšem od roku 2010 můžeme pozorovat výrazné posílení PZI do zpracovatelského průmyslu. V roce 2010 tyto investice měly hodnotu 3,3 mld. USD a představovaly 20,6 % celkových PZI, ale v roce 2013 už měly hodnotu téměř 5krát vyšší a to 15,8 mld. USD a podíl 55,4 %. Depreciace rupie v roce 2013 snížila náklady a silný příliv PZI mohl přetrvat. Problémem zůstávají ekonomická nejistota, nedobře hodnocené veřejné instituce a omezení pro vývoz minerálních rud. Investoři očekávají větší liberalizaci mnoha sektorů, ale proces je zatím pomalý. Na konci roku 2013 vláda naznačila, že povolí více PZI do farmaceutického průmyslu a na výstavbu elektráren. Vláda rovněž uvažuje nad otevřením letišť a přístavů pro zahraniční provozovatele. 

Indonésie je členem mnoha významných mezinárodních organizací zahrnující WTO, WB a IMF. Ve WTO je členem vyjednávacích skupin Asian developing members, Asijsko- pacifického hospodářského společenství (Asia-Pacific Economic Cooperation, dále jen APEC), ASEAN, Cairns group, G-20, G-33, NAMA-11 (Non-Agricultural Market Access) a "W52" sponsors.  Mezinárodní význam a světová angažovanost Indonésie nadále roste.

V roce 2011 předsedala ASEAN a v roce 2012 Summitu východní Asie. V prosinci 2013 hostila Indonésie v Bali devátou ministerskou konferenci WTO.

Integrace v rámci ASEAN stále nabývá na síle. Do roku 2015 má být vytvořeno Ekonomické společenství Sdružení národů jihovýchodní Asie (ASEAN Economic Community, dále jen AEC), čímž bude splněn cíl ve Vizi 2020, kterou vydal na svém 2. shromáždění v roce 1997 jako reakci na Asijskou finanční krizi. Tento postup předvídá ASEAN jako vysoce konkurenceschopný jednotný trh a produkční bázi plně integrovanou do světové ekonomiky a podporující spravedlivý ekonomický rozvoj. AEC podpoří volný pohyb zboží a služeb, investic a kvalifikované pracovní síly mezi členskými státy. Kromě AEC zvažuje ASEAN další integraci do světové ekonomiky např. formou Regionální všeobecné ekonomické partnerství, jehož úkolem je spojit ASEAN s šesti národy (Austrálií, Čínou, Indií, Japonskem, Jižní Koreou a Novým Zélandem) bilaterálními smlouvami volného obchodu. V roce 2000 činil celkový obchod ASEAN 576 mld. USD, z čehož vnější obchod představoval 79 %.

V roce 2011 celkový obchod ASEAN činil již 2 511,5 mld. USD a obchod se třetími státy představoval 75,6 %. Zaznamenán je tedy mírný růst vnitřního obchodu. ASEAN nejvíce obchoduje s Čínou (350,5 mld. USD), EU-28 (245,2 mld. USD), Japonskem (240,9 mld. USD) a USA (206,9 mld. USD).  

Indonésie do států ASEAN v roce 2013 exportovala zboží v hodnotě 40,63 mld. USD, což činí 22,3 % jejího celkového exportu a importovala zboží v hodnotě 54,03 mld. USD, což představuje 29 % na celkových indonéských importech. Celkově obchod v rámci ASEAN představuje 25,6 % celkového obchodu Indonésie a tak jde o relativně průměrné zapojení vzhledem k ostatním členům. 

Plán pro urychlení a růst indonéského rozvoje 2011-2025 a predikce vývoje indonéské ekonomiky

Plán vydaný indonéskou vládou a schválený prezidentem Yudhoyono  má za úkol zrychlení procesu transformace indonéské ekonomiky na rozvinutou zemi do roku 2025. Dle MP3EI má Indonésie dosahovat 14 250-15 500 USD HDP/obyv. a celkový HDP má dosahovat 4-4,5 bil. USD, tedy zhruba o půl biliónu USD méně než Japonsko v roce 2013.  V roce 2045 dle tohoto ambiciózního plánu má Indonésie dosáhnout 15-17,5 bil. USD, čehož dosahují v roce 2013 jen USA jakožto stát s nejvyšším HDP na světě.  Naplnění těchto cílů se očekává reálný ekonomický růst v rozmezí 6,4-7,5 % ročně v období 2011-2014, čehož bylo dosaženo jen v roce 2011. V roce 2014 má Indonésie dle WB dosáhnout ročního růstu HDP o 5,3 % a v roce 2015 o 5,6 %, což není v souladu s MP3EI. Tento růst dle MP3EI má jít v ruku v ruce s předpokládaným snížením inflace, která by měla v roce 2025 dosahovat 3 %, přičemž nejnižší míru inflace dle indexu spotřebitelských cen od roku 1980 dosáhla Indonésie v roce 2000 (3,4 %) a hodnotě 3 % byla blízko míra inflace v roce 2012 (4,3 %). Proto se tento cíl rovněž jeví jako zatím nedosažitelný. Predikce ADB tvrdí, že v roce 2014 dojde k nárůstu inflace v Indonésii o 5,7 % a v roce 2015 zaznamená růst o 4,8 %. V porovnání s regionem jihovýchodní Asie a celkově rozvojové Asie zažije Indonésie vyšší růst inflace. MP3EI předpokládá dosáhnout stanovených hodnot HDP a inflace splněním těchto dílčích cílů:

a) zvýšit přidanou hodnotu a rozšířit hodnotový řetězec průmyslových výrobních procesů, zvyšovat účinnost distribuční sítě a zlepšit přístup průmyslu k přírodním i lidským zdrojům. (Toho lze dosáhnout zvýšením ekonomické aktivity uvnitř regionů i mezi regionálními centry);

b) zvýšit efektivitu výroby a marketingové úsilí ke větší integrací domácího trhu pro zvýšení konkurenceschopnosti a posílení domácí ekonomiky;

c) usilovat o zlepšení indonéského inovačního systému ve výrobním procesu, zpracováním, uváděním výrobků na trh a marketingu se zaměřením na celkové posílení udržitelné konkurenceschopnosti v celosvětovém měřítku směrem k hospodářství založeném na inovacích. 

K podpoře dosažení ekonomického růstu vláda předpokládá příliv investic v letech 2011-2015 v hodnotě 468,5 mld. USD. 10 % z nich má mířit do infrastruktury na výstavbu silnic, přístavů, letišť, železnic a výrobu energie. Zbytek investic bude poskytnuto státními podniky, soukromým sektorem a v rámci spolupráce veřejného a soukromého sektoru (Public Private Partnership, dále jen PPP). V roce 2011 prezident Yudhoyono vyzdvihl 17 projektů, na niž se plánuje pracovat. Jde např. o vodní a solární elektrárny, rozvoj sektoru palmového oleje, vybudování továrnu na zpracování oceli na Východní Jávě, výstavba silnic, důlní činnost, rozvoj širokopásmového internetu, továrny na nikl, kobalt a hliník a dlouho odkládaný projekt Sunda Strait Bridge, jež by spojil Jávu a Sumatra, dva nejlidnatější ostrovy. Yudhoyono v roce 2011 zdůraznil pět hlavních problémů, se kterými se musí Indonésie vypořádat a to především s pomalou byrokracií, konflikty v zájmech mezi regiony Indonésie, obstrukční regulaci, nesplněným slibům investorům a nezdravé politické situaci.  Global Competitiveness Report 2014-2015 vidí největší problémy v korupci, přístupu k financím, inflaci, neefektivní státní správě a neadekvátní infrastruktuře. Za nejsilnější stránky Indonésie naopak pokládá velikost trhu, inovace v ekonomice a efektivnost pracovního trhu. 

Urychlení a expanze ekonomického vývoje indonéské ekonomiky jsou podpořeny jejími komparativními výhodami. Mezi ně lze zařadit především:

a) demografické složení obyvatelstva (dle ASEAN v období 2020-2030 dosáhne index dependence  nejnižší hodnoty, čímž se zvýší produktivita pracovní síly Indonésie za předpokladu, že vznikne dostatek pracovních míst a poroste kvalita vzdělání, které poskytne obyvatelům lepší uplatnitelnost na trhu práce);

b) přírodní bohatství (Indonésie má dostatek obnovitelných - zemědělských produktů - i neobnovitelných přírodních zdrojů - nerostných surovin);

c) zeměpisné umístění (Indonésie je největším poloostrovem světa, leží v blízkosti dvou velkých ekonomik, Číny a Indie, a prochází ji jedna z největších námořních stezek, The Malaccan Strait, využívána primárně pro nákladní dopravu). 

Nynější struktura indonéské ekonomiky se primárně zaměřuje na zemědělství a těžební průmysl. Je zde prozatím jen málo sektorů průmyslu soustředěných na výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Dalším úkolem je zlepšení infrastruktury, která sníží dopravní náklady. Tuto potřebu ještě zvětšuje narůstající urbanizace. Netýká se to jen dopravy, ale rovněž informačních a komunikačních technologií. Velkou výzvou je zlepšit kvalitu lidského kapitálu Indonésie kvalitnějším vzděláním a dostupnějšími zdravotními službami. Dále je třeba zlepšit podnikatelské prostředí, jelikož vládní zdroje jsou dosti omezené, tak to bude privátní sektor, který by měl financovat indonéský rozvoj. A právě ve vzniku spolupráce mezi vládou a privátním sektorem v rámci PPP je vize do budoucna. Vláda musí vytvořit vhodné podmínky pro zahraniční investory, zejména co se týká cel, daní, dovozních přirážek, pracovní regulace, vydávání povolení a omezení a poskytování půdy. Centrální vláda má k dispozici několik programů, v rámci nichž budou s ministerstvy a soukromým sektorem pracovat směrem k rychlému ekonomickému růstu v těchto odvětvích: zemědělství, těžba, energetika, průmysl, námořnictví, turismus, telekomunikace a rozvoj strategických oblastí. Indonésie si na svém území určila oblasti vhodné pro dané programy: Sumatru a Kalimantan jako centrum pro výrobu a zpracování přírodních zdrojů a národních energetických rezerv. Jávu jako motor průmyslu a služeb, Sulawesi jako centru pro rozvoj zemědělství, plantážnictví, rybolovu, ropného a těžebního průmyslu, Bali jako turistické a potravinové centrum a Papuu jako centrum pro rozvoj v oblasti potravin, rybolovu, energie a těžby.  MP3EI uvádí 22 oblastí, ve kterých má Indonésie využít svých konkurenčních výhod a dosáhnout stanovených cílů. 

Význam palmového oleje pro Indonésii

Palmový olej  se používá jako olej při vaření, je hlavní přísadou margarínů, užívá se v cukrářství, je přísadou jídel včetně polotovarů. Dále se palmový olej používá jako základ do tekutých čistících prostředků, mýdel a šampónů a dalších kosmetických výrobků, jako průmyslové mazivo a přísada biopaliv. V roce 2010 se podle Rainforest Rescue 71 % palmového oleje použilo v potravinářství, 24 % do spotřebních zboží (kosmetika, detergenty apod.) a 5 % pro výrobu energie (elektřina, topení, paliva apod.) 

Obchod s palmovým olejem

Palmový olej se získává z plodů palmy olejné (lat. Elaeis guineensis), která pochází ze západní Afriky, kde rostla převážně okolo řek. Tamější vysoká teplota vzduchu a vlhkost ji poskytovaly ideální podmínky pro růst. Ovšem první nálezy palmy olejné z archeologických vykopávek jsou v Egyptě a datují se okolo 3000 př. n. l., což značí, že již toho času byla obchodována na africkém kontinentu. Během plavby do západní Afriky ji objevili Portugalci v 15. století. Drobní zemědělci začali vyvážet produkty z palmy olejné do Liverpoolu a Marseilles na konci 18. století. Průmyslová revoluce zvýšila poptávku po palmovém oleji, užívaného toho času hlavně do svíček a jako strojní mazivo. Nárůst nastal rovněž po legislativě zakazující otroctví v první polovině 19. století. Barely palmového oleje z afrického kontinentu směřovaly do Severní a Jižní Ameriky. První plantáže byly vybudovány na konci 19. století koloniálními mocnostmi (Velkou Británii a Belgií) v Africe.

Na začátku 20. století byly první plantáže s palmou olejnou založeny v Asii, Holanďany na Sumatře v roce 1910 a Velkou Británii v Malajsii ve 20. letech 20. století, kde se okamžitě stala z palmového oleje vývozní komodita. Obchod se vyvíjel pomalu, přestože se v 50. letech Malajsie rozhodla diverzifikovat svůj export a primární místo kaučuku nahradil palmový olej, k čemuž přispěly i klesající ceny kaučuku. V roce 1970 Malajsie překonala Nigérii jako světového lídra produkce palmového oleje. Od konce 60. let 20. století se Indonésie snažila napodobit malajsijský příklad, ale opravdu expandovala až od roku 1987, kdy produkce vzrostla o 24,1% a v roce 1988 dokonce o 32,4 %. V roce 2005 poprvé Indonésie vyprodukovala více palmového oleje než sousední Malajsie.  Vzhledem k tomu, že produkce palmového oleje v Africe dlouhou dobu stagnuje a sektor palmového oleje v Latinské Americe je ještě nerozvinut, dominují produkci palmového oleje v současnosti tyto dvě asijské země a vyprodukují více než 80 % palmového oleje na světě. 

V roce 2013 dle Ministerstva zemědělství USA vyprodukovala Indonésie 31 mil metrických tun (dále jen MT) palmového oleje a dle predikce bude tato hodnota v roce 2014 o 2,5 mil MT vyšší. Produkce palmového oleje se rovněž zvyšuje i v Malajsii, kde má v roce 2014 překročit množství vyrobeného palmového oleje 20 mil. MT. Produkce palmového oleje v Thajsku se od roku 2007, kdy činila 1,05 mil. MT, více než zdvojnásobila do roku 2013. Kolumbie je největším producentem palmového oleje na americkém kontinentě a produkce palmového oleje se má zde dále zvyšovat ročně až o 20 %. V roce 2020 se předpokládá, že plocha pro pěstování palmy olejné v Kolumbii bude sedmkrát větší než v roce 2006. Největší africký producent palmového oleje je Nigérie, kde produkce vzrostla za 10 let o „pouhých“ 20 %.

Během posledních dvou desetiletí poptávka po palmovém oleji stabilně roste hlavně v rozvojových ekonomikách, jako jsou Indie a Čína. Dochází k tomu v důsledku jejich rozvoje a početnému růstu střední třídy. Nejvíce se spotřebuje palmového oleje v Indonésii, jež je největším producentem a exportérem palmového oleje na světě. Prudce vzrostla spotřeba v Indii, za posledních 20 let je to o více než 41krát, čemuž přispělo i to, že palmový olej je tradiční přísada indických pokrmů. 70 % spotřeby palmového oleje v Číně je pro potravinářství a z toho 75 % se používá jako olej k vaření. Čtvrtina poživatelného palmového oleje je využita při přípravě instantních nudlí. Světová spotřeba palmového oleje se od roku 2004 zvýšila o 58 %. Zhruba 60 % palmového oleje se zde spotřebuje v potravinářství, 30 % na biopaliva a zbylých 10 % v energetice. Největšími spotřebiteli palmového oleje v rámci EU jsou Nizozemsko, Německo a Itálie.

Indonésie je největším exportérem palmového oleje na světě a za poslední dvě dekády vzrostl její export více než 10x. Druhým nejvýznamnější exportérem je Malajsie. Papua Nová Guinea je třetím nejvýznamnější světovým exportérem a také nejvýznamnějším exportérem palmového oleje pro Velkou Británii. Pátým největším exportérem je Benin, který začal výrazněji exportovat palmový olej od roku 2003. Následujících pár let jeho export rostl ročně o více než 50 %. Nyní už nemá takovou dynamiku. Největší světový importér palmového oleje je Indie, kde import stejně jako spotřeba vzrostly za posledních dvacet let více než 40krát. Nejvíce oleje sem dováží právě Indonésie. Naopak do Číny, kde spotřeba za poslední dvě dekády vzrostla 3,5krát, dováží hlavně Malajsie.

Cena palmového oleje významně rostla od července 2007 do ledna 2008 kvůli vyšší poptávce po biopalivech a surovém palmovém oleji (crude palm oil, dále jen CPO) z Indie, Číny a evropských států. Cena palmového oleje se nyní snižuje, produkce převážně v Indonésii a Malajsii rostla více než poptávka po palmovém oleji. Pokles cen je rovněž zapříčiněn zpomalením tempa růstu čínské a indické ekonomiky největších importérů a významných spotřebitelů palmového oleje a doznívání ekonomické krize v evropských státech, což vše má dopad na klesající poptávku.         

Obchod s palmovým olejem se jako obchod s ostatními zemědělskými produkty v mezinárodním prostředí řídí pravidly WTO. Obchodní politiky členů WTO musí být v souladu s mnohostranným obchodním systémem.  Pravidla platná pro obchod se zbožím jsou obsažena v Mnohostranných dohodách o zboží. Všeobecná dohoda o clech a obchodu z roku 1947 se vztahovala i na obchod se zemědělskými produkty, ale obsahovala mnoho neřešených problematik a nebyla dodržována. Současná samostatná mnohostranná dohoda o zemědělství obsahuje pravidla a závazky v oblastech přístupu na trh, domácí podpory a vývozních subvencí. Cílem bylo otevřít zemědělské trhy, prohloubit předvídatelnost a jistoty pro dovozní a vývozní subjekty. Vzhledem ke složitosti zemědělského obchodu byla pravidla dohody a závazky členů implementovány v letech 1995-2005. Byly zvýhodněny rozvojové a nejméně rozvinuté země, které nemusely rušit své podpory a snižovat tarify ve stejné míře jako vyspělé státy. 

Další proces vyjednávání zahájilo současné kolo vyjednávání WTO, která začalo v listopadu 2001 v Dohá (Katar). Významným rysem byl tzv. rozvojový aspekt, kterým mělo být v závěru negociací zajištěno zohlednění zájmu rozvojových zemí. Zemědělství zůstalo hlavním vyjednávacím tématem i po neúspěšných jednáních a redukci témat na ministerské konferenci v Cancúnu v roce 2003. V roce 2005 v Hong Kongu se ministři dohodli na úplném odstranění exportních zemědělských subvencí. Pod tlakem problémů ve světové ekonomice včetně růstu cen potravin energií a turbulencím na finančním trhu se ministři pokusili prolomit patovou situaci a odsouhlasit alespoň tzv. modality. Bohužel především spor USA a Indie o zvláštním ochranném mechanismu zapříčinil nezdar tohoto jednání. Byl sice sjednán kompromis k 90 % bodů seznamu jednání, přesto bylo jejich odsouhlasení odsunuto. Situaci vyjednávání zhoršila světová krize.  Osmá ministerská konference v roce 2011 vedená snahou překonat patovou situaci rozhodla, že členové si musí vybrat otázky, u nichž by mohli dospět k dohodě dříve než u ostatních, přičemž zbývající část balíčku jednání z Dohá bude dohodnuta později. Na tomto základě bylo na deváté ministerské konferenci v roce 2013 v Bali přijato pět textů týkajících se zemědělství:

a) posílení všeobecných služeb přidáním několika programů souvisejících s pozemkovou reformou a se zajištěním prostředků obživy ve venkovském prostředí;

b) zavedení dočasných nástrojů týkajících se držení veřejných zásob pro účely zajištění potravin v rozvojových zemích, a to tak, aby byly z právního hlediska nenapadnutelné;

c) správa celních kvót (v nichž bylo určitému objemu produktů přiznáno nižší clo);

d) vývozní subvence a další opatření s podobným účinkem (V prohlášení je stanoveno, že členové se zasadí o to, aby bylo dosaženo pokroku při odstraňování veškerých forem vývozních subvencí.);

e) zlepšení přístupu na trh u výrobků z bavlny pocházejících z nejméně vyspělých zemí a podpora rozvoje produkce v těchto zemích. 

Současné kolo mnohostranných jednání nepotvrdilo praxi obchodních jednání z poválečného období, ve kterém byly dohody sjednány těsně před konečným termínem. Pro nynější jednání však už vypršelo několik konečných termínů, poslední v roce 2008. 

Na obchod s palmovým olejem na mezinárodním poli má dále vliv Obchodní dohoda o zrninách (Grains Trade Convention) z roku 1995, která je poslední z dlouhé série multilaterálních smluv. První z nich nabyla účinnosti již v roce 1949. Smlouva se zabývá obchodem s pšenicí, hrubými zrny, rýží, olejninami a produkty z nich. Jejím cílem je mezinárodní spolupráce v obchodu se zrninami, podporovat rozšíření, otevřenost a spravedlnost v sektoru zrnin, přispět k jeho stabilitě a posílit světovou potravinářskou bezpečnost. Těchto cílů je dosahováno sdílením informací, vytvářením analýz a poskytováním konzultací o trhu zrnin a vývoji obchodních politik. Tato dohoda založila Mezinárodní radu pro zrniny sloužící jako mezinárodní fórum pro spolupráci v oblasti obchodu se zrninami. 

Pozitivní dopady pěstování palmy olejné a obchodu s palmovým olejem na ekonomiku Indonésie

Palmový olej představuje po rýži nejdůležitější zemědělský produkt Indonésie. Indonéská produkce palmového oleje od roku 1990 vzrostla víc než dvanáctkrát. Od začátku 90. letech 20. století zaznamenala Indonésie jediný propad produkce palmového oleje v roce 1997 (7,6 %) za což mohly převážně tzv. El Niňo následné sucho, požáry a Asijská finanční krize. Útlum zaznamenal ještě začátek roku 1998, kdy v první polovině tohoto roku dokonce vláda kvůli nízké produkci zakázala exportovat palmový olej a po té na něj uvalila vysokou exportní daň (až 60 %).  Vládní omezení vydávání licencí k zavádění nových plantáží a pod pohrůžkou odejmutí licence přimělo plantážníky k okamžitému zakládání plantáží.  Proto celkově se produkce PO zvýšila v roce 1998 o 16 % a v roce 1999 dokonce o 24,14 %, což byl nejvyšší nárůst od začátku 90. let. Mezi lety 2000-2012 palmová produkce v Indonésii stabilně rostla. Nejvíce se na produkci palmového oleje v roce 2010 podílely soukromé společnosti, jako jsou Wilmar Group, Sinar Mas, Sime Darby, Musim Mas, Asian Agri, Astra Argo, IOI Group (52,9 %). Drobní zemědělci představují okolo 34,3 %, většina z nich je vysoce citlivá na světové propady v cenách palmového oleje. Státní podniky v sektoru palmového oleje nehrají významnou roli (12,8 %).  V roce 2013 byl zaznamenán růst 8,06 %, nejmenší nárůst od roku 2010 (7,27 %). Kapacita na zpracování palmového oleje má do konce roku 2014 dosáhnout 45 mil tun ročně, což je více než dvojnásobek v porovnáním s rokem 2012, kdy činila 21,3 mil. tun ročně. Vláda si přeje zvýšit jeho roli v domácí ekonomice vzhledem k rostoucí světové poptávce po palmovém oleji. 

Zatímco v roce 1991 bylo v Indonésii spotřebováno 61,6 % tamější produkce Od roku 1998 je většina produkce palmového oleje v Indonésii exportována a od té doby se tento poměr neustále zvyšuje. V roce 2013 bylo vyvezeno 65,8 % palmového oleje. Čím dál méně palmového oleje se používá pro spotřebu v domácnostech. Poměr neustále klesal ve prospěch průmyslové spotřeby, hlavně v důsledku růstu výroby biopaliv.

Hodnota indonéského exportu CPO v letech 2007-2011 stabilně rostla a přibližně se ztrojnásobila, což koresponduje s růstem exportů do Indie, které zde hrají zásadní roli. Od roku 2012 hodnota indonéských exportů CPO klesá. Jednou z příčin je zvýšená indonéská exportní daň na CPO, kterou chce Indonésie podpořit zpracovávání oleje v domácí ekonomice před jeho vyvážením do zahraničí. V roce 2013 vyvezla Indonésie CPO v hodnotě 4 978,53 mil. USD z čehož 46,8 % mířilo do Indie, 16,7 % do Nizozemska a 10,6 % do Itálie (viz Přílohy: graf č. 10). Vývozní clo na CPO se pohybuje mezi 7,5 % a 22,5 % v závislosti na mezinárodní ceně palmového oleje. Jestliže světová a místní cena CPO klesne pod 750 USD/MT, vývozní clo se neuplatňuje. 

V roce 2013 dosahovala hodnota indonéských exportů zpracovaného palmového oleje (refined palm oil, dále jen RPO), více než dvojnásobku hodnoty exportů CPO a činila 10 860,3 mil. USD. Největšími příjemcem byla Indie (17,8 %). Indická vláda však v červenci roku 2012 zvýšila importní clo na RPO z Indonésie. Měla tak reagovat na snížení exportní daně na rafinovaný palmový olej v Indonésie, ale především chce zvýhodnit indické zpracovatele palmového oleje na domácím trhu. Předpokládá se, že toto zvýšení importní daně bude trvat šest let.  V roce 2014 se zamýšlí nad dalším zvýšením importních daní jak na CPO, tak na RPO.  Druhým významným vývozním trhem je Čína (16,3 %). Indonéské vývozy RPO do Číny v roce 2013 poklesly z důvodu vyšších čínských požadavků na kvalitu oleje platných od začátku roku 2013.  Tento záměr byl oznámen v listopadu 2012, na což reagovali indonéští exportéři rekordními vývozy RPO do Číny v roce 2012. Pákistán (7,2 %) dováží z Indonésie především RPO, díky jeho nižším exportním daňovým sazbám v porovnání s CPO. Vzhledem k nízkým importům CPO se musejí zavírat pákistánské rafinérie.  Díky jedinečnému a sílícímu postavení na ukrajinském trhu singapurské společnosti Wilmar Group, která je jednou z nejvýznamnějších společností v oblasti palmového oleje v Indonésii, roste výrazným tempem hodnota vývozu indonéského RPO i na ukrajinský trh    (viz Přílohy: graf č. 11). Indonéská vláda se chce zaměřit na vývoz RPO, jež má větší přidanou hodnotu než CPO. K urychlení tohoto záměru se snížily exportní daně na produkty z palmového oleje z 25 % na 10 % v roce 2012. Celkový export palmového oleje se v roce 2013 podílel 10,57 % na exportech (bez ropy a zemního plynu) a 1,82 % na HDP Indonésie.

Expanzivní sektor palmového olej přináší díky vysoké hodnotě exportu palmového oleje i další pozitivní ekonomicko-sociální efekty. Zvyšuje se zásoba zahraničních měn v ekonomice, zvyšuje se příjem států díky daním a clům a vytvářením nových pracovních míst se snižuje nezaměstnanost. Na venkově způsobuje pěstování palmy olejné zvýšené příjmy a zaměstnanost, roste cena půdy a mzdy místních obyvatel. Tak se z dříve vládou přehlíženého venkova stává ekonomicky důležitá oblast. Příjmy z obchodu s palmovým olejem dále vedou k rozvoji infrastruktury, stavbě silnic a železnic, telekomunikací, nemocnic a škol. Palmový olej se zde stává doslova hybnou sílou rozvoje.

Pěstování palmy olejné představuje značný příjem malých farmářů. Z jednoho hektaru půdy se v Indonésii získává průměrně 3,51 tuny oleje (dle studie WB se v Indonésii ze státních plantáží získává v průměru 4,2 tun oleje, z plantáží soukromých společnosti 3,81 tun oleje a z plantáží farmářů  2,52 tun oleje), což je až desetkrát více než jiné hlavní olejniny, jako jsou např. řepka olejka, slunečnice nebo sójové boby. Navíc pěstování palmy olejné vyžaduje méně hnojiva a pesticidů než alternativní plodiny, proto je její pěstování daleko efektivnější. 

V indonéském sektoru palmového oleje přímo pracuje přes 14 mil. lidí, což představuje přes 14% zaměstnaného obyvatelstva Indonésie. Počet nepřímo zaměstnaných v tomto sektoru, resp. zaměstnaných v příbuzném průmyslu, je ještě vyšší.  V roce 2008 World Agroforestry Centre vypracoval studii, která charakterizuje sociální a ekonomickou stránku farmářů pěstujících palmu olejnou na plantážích a prodávajících ovoce mlýnům. Bylo navštíveno 78 vesnic v 8 provinciích a vedl se rozhovor se 456 farmáři.

Zjistilo se, že 11,4 % vesničanů žijících 10 km daleko a 7,9 % vesničanů žijících 20 km od 23 sledovaných plantáží pracují v sektoru palmového oleje. Vesničané, kteří mají palmový olej jako hlavní příjem, prokazatelně vykazují nižší známky podvýživy, ale stejné porodní a úmrtní míry jako ostatní. V okolí plantáží žije vysoká míra přistěhovalců a mužů obecně.

V oblasti kolem nových plantáží s palmou olejnou je příležitost prodat plody palmy olejné mlýnu ke zpracování, což stimuluje změnu původního účelu půdy na další plantáže se všemi pozitivními i negativními důsledky. Více než 18 % těchto domácností zvýšilo svůj reálný příjem dvojnásobně až trojnásobně po 5 letech pěstování palmy olejné, 35 % domácností zvýšilo svůj reálných příjem čtyřnásobně až třináctinásobně po 5 až 10 letech pěstování palmy olejné a 45 % venkovanů zabývajících se pěstování palmy olejné více než 10 let zvýšilo svůj příjem až pětadvacetinásobně. Vesničané, kteří přijali palmu olejnou jako svůj hlavní zdroj příjmu si vedou dobře rovněž po zdravotní i finanční stránce. Celkový průměrný výdaj dotazované rodiny na 1 obyvatele byly dvakrát větší než hranice chudoby stanovená dle Statického úřadu v Indonésii v provinciích kromě Západního Kalimantanu, kde by bylo vhodné vykonat další průzkum pro zjištění příčin. Situace vesničanů se zde liší, někteří si vedou dobře, jiní i zkrachovali.

Průzkum dále zjistil, že 65 % dotazovaných vyměnilo své původní živobytí za pěstování palmy olejné. Studie rovněž prokázala, že pěstování palmy olejné není jediný příjem těchto farmářů. Zhruba 45 % jejich rodinných příslušníků pracuje v jiném zemědělství a příjem z pěstování palmy olejné představuje 61 % celkových příjmů rodiny farmáře. 

Negativní dopady pěstování palmy olejné a obchodu s palmovým olejem na ekonomiku Indonésie

Pěstování palmy olejné a obchodování s palmovým olejem s sebou přináší i řadu negativních dopadů. Expanze plantáží s palmou olejnou vede k vážným sociálním konfliktů, týkajících se vlastnických práv půdy, resp. jejího převodu mezi místními obyvateli na jedné straně a státem a soukromými společnostmi v sektoru palmového oleje na druhé straně. Indonéský právní rámec je v této oblasti slabý a nejasný. Rozhodování o půdě se řídí Základním zemědělským právem (Basic Agrarian Law) č. 5 z roku 1960 a Základním právem o pralesech z roku 1967. Podle Základního zemědělského práva má právo k půdě stát, ale s respektováním původních pravidel domorodých komunit, které se zde usadily a obdělávají půdu. Veřejná správa zatím selhává v regulaci práv používání a vlastnictví půdy v praxi. Existuje zde mnoho institucí, jejichž pravomoci se překrývají. V poslední době byla přijata řada zákonů včetně Zákona o pralesích v roce 1999, které dávají centrální a místní vládě prostor pro rozhodování ve sporech o půdu ve jménu národního zájmu. Není zde srozumitelný a účinný systém vyznačení pozemků. Pozemky se rychle dělí bez záznamu v katastru nemovitostí. Přitom průběh zápisu do registru je pomalý kvůli slabému institucionálnímu zajištění, absenci dokumentů, dlouhotrvajícím sporům a nejasným procedurám. Na neregistraci půdy doplácejí místní komunity, jelikož se tak nemohou domáhat zadostiučinění při případném záboru půdy společnostmi na základě vydaných licencí místními úředníky a to mnohdy po přijetí úplatků. 

Pracovní podmínky na plantážích s palmou olejnou jsou často bídné. Pracovníkům jsou většinou vypláceny jen minimální mzdy, které mnohdy nepokryjí ani životní náklady. Výše minimální mzdy v Indonésii se liší dle provincie. Nejnižší minimální mzda činí 910 000 IDR (Centrální Jáva) a nejvyšší 2 441 301 IDR (Jakarta).  Často se stává, že indonéští pracovníci odcházejí do sousední Malajsie za vidinou o něco vyšších výdělků a životní úrovně.  Zvláště ženy jsou konfrontovány s nízkými zdravotními a ochrannými standardy. Nezřídka pomáhají

bezplatně svým mužům a jako placené pracovnice dostávají nižší mzdy.  Čelí zdravotním rizikům, jelikož většinou právě ony vykonávají práci s chemikáliemi. Mnoho žen pracujících na plantážích je negramotných a neschopných přečíst výstražná označení na kontejnerech. Nedostalo se jim adekvátního zaškolení, bezpečnostního vybavení a ochranného oblečení. Palmové plantáže často neposkytují ochranné pracovní prostředí. Ženy se setkávají se sexuálním obtěžováním a násilím.

V sektoru palmového oleje je využívána hojně i dětská práce. Dle ILO děti nejčastěji sbírají spadané ovoce, pomáhají nosit trsy plodů palmy olejné a čistí plantáž od plevele. Chlapci odřezávají trsy z palmy pomocí dlouhé hole s nožem na konci, nebo rovnou lezou na palmy. Dle průzkumu řízeném Ministerstvem práce a migrace Indonésie v roce 2002, který se týkal nebezpečných forem dětské práce na plantážích s palmou olejnou a během něhož bylo dotazováno 75 dětských pracovníků na palmových plantážích v Indonésii od devíti do sedmnácti let, 85 % z těchto dětí pracuje jako sběrač ovoce a nosí pytle s ovocem na vozíky, které pak tlačí na sběrné místo. Průměrná váha nákladu je 10 kilogramů a délka trasy 250 metrů. Téměř 75 % z nich nemá rukavice a většina z nich se pořezala, poškrábala, téměř 90 % neabsolvovalo žádné školení, 68 % zažilo vyčerpání z tepla a průměrná dobra práce činila čtyři hodiny denně bez pravidelné přestávky. Více jak polovina dětí pracuje na příkaz rodičů, 90 % dětí je placena hotově, ale rodiče dostanou 84% tohoto výdělku, větší polovina dětí stráví 30 až 60 minut cestováním mezi domovem a plantáží. 

Výroba palmového oleje byla často kritizována i za způsobení mnoha environmentálních problémů. Mezinárodní a indonéské nevládní organizace, které se na tento problém specializují (např. Sawit Watch a Indonéské fórum pro životní prostředí), vydaly doporučení, jež byla ovšem zřídka kdy implementována. Debata se zaobírá odlesňováním, skleníkovými plyny a ztrátou biodiverzity.

Palmy olejné nejlépe rostou v níže položených, vlhkých, tropických oblastech, kde se nacházejí deštné pralesy. Při expanzi produkce palmového oleje je část pralesa pokácena, aby zde mohly vzniknout palmové plantáže. Na začátku 80. let velké pozemky lesů byly prezidentem Suhartem v rámci Nového řádu  alokovány mocným konglomerátům za účelem kácení a palmového plantážnictví. Po pádu Suhartova režimu byla svěřena větší část autonomie na úroveň nižších správních oblastí, které měly právo přidělovat povolení k průmyslové činnosti na lesní půdě pro těžbu dřeva, ropné a plynové průzkumech, důlní aktivity a rozšiřování plantáží (především s hedvábím a palmou olejnou).

Na začátku 20. století Indonésie představovala zemi, kterou z 84 % tvořily lesy. Od 70. let Indonésie používala tento zdroj především pro rozvoj dřevozpracujícího průmyslu. Od konce 80. let 20. století se Indonésie stala devátým světovým producentem dřeva a jedenáctým světovým producentem papíru. Dle světové banky v roce 1990 tvořily lesy 65,4 % území Indonésie. Od roku 1996 odlesňování stouplo na 2 mil. hektary ročně, což mělo devastující environmentální důsledky.  V letech 1990-2000 procento lesů klesalo každoročně o jeden procentní bod (o 20 tis. km2 ročně). Tímto tempem Indonésie ztratila během 90. let 20. století 191,4 tis. km2 lesů a v roce 2000 jich měla jen 994,1 km2, což vyjadřuje 54,9 % rozlohy Indonésie. V letech 2000-2004 se tempo úbytku lesů snížilo (v průměru na 3,1 km2 ročně), ale od roku 2005 se tento úbytek zvýšil na 6,8 km2. V roce 2012 měla Indonésie 930,6 km2 lesů, které tvořily 51,4 % indonéského povrchu a Indonésie byla devátou zemí s největší lesní plochou na světě  (viz Přílohy: tabulka č. 14). Během let 1990-2012 se tedy indonéské lesy zmenšily o 21,5 %, zatímco zemědělská půda vzrostla o 24,9 %.

Studie Univerzity v Curichu říká, že v letech 2000-2010 bylo pokáceno 14,7 mil. hektarů lesa, z čehož 6,6 mil. hektarů (44,7 %) bylo na základě průmyslových povolení (1,9 mil. plantáže s hedvábím; 1,8 mil. ha těžba dřeva, 1.6 mil. ha plantáže s palmou olejnou, 0,9 mil. ha smíšeným povolením a 0.3 mil. ha těžby černého uhlí). 55,3 % celkové deforestace v Indonésii v letech 2000-2010 se neuskutečnilo na základě povolení, dle autorů studie za nimi stojí rozvoj plantáží s palmou olejnou, nelegální těžba dřeva, průmyslové zemědělství a zemědělství drobných farmářů, jiné typy těžby a požáry. Největší ztráta lesů se přihodila na Kalimantanu (48 %), následně na Sumatře (32 %), Papui (12 %) a Sulawesi (5 %). Rašeliniště představovaly 21 % z celkové ztráty lesů.

20. května 2011 vstoupilo v platnost dvouroční moratorium na kácení indonéských pralesů, které uzavřela vláda s Norskem, které se rozhodlo podpořit snahu Indonésie minimalizovat deforestaci. V květnu 2013 prezident Yudhoyono rozšířil platnost tohoto moratoria na další dva roky. Moratorium stanovuje pauzu v udělování nových licencí ke kácení pralesů v Indonésii. Na oplátku Indonésie dostane 1 mld. USD od Norska. V několika případech světová média informovala, že moratorium bylo porušeno indonéskými společnostmi. Tím se podařilo alespoň dočasně přibrzdit rozšiřování palmových plantáží. Skeptici podotýkají, že před zavedením moratoria vláda vydala licence k zemědělskému využití 9 mil. hektarů půdy. Přesto velké společnosti mají povolení k dostatku půdy, která ještě plně nevyužily a mají tak stále prostor pro zakládání nových plantáží. 

Odlesňování může mít velmi vážné konsekvence pro klimatické poměry v lokálním, regionálním i globálním měřítku. Výsledkem odlesňování a změn v charakteru aktivního povrchu může docházet ke zvyšování extremity klimatu a ke změnám v prostorovém rozložení řady meteorologických prvků. Dalším závažným jevem je intenzifikace erozních procesů, kdy se voda na odlesněných plochách nestačí vsakovat, vytváří erozní rýhy a voda, která se krajině akumulovala, rychle mizí. Výsledkem těchto procesů může být postupná desertifikace a rozšiřování pouštních oblastí. Zrychlení odtoku v odlesněných oblastech může vést až ke katastrofálním povodním. S těmito problémy souvisí změny biodiverzity v lesních ekosystémech a procesy degradace půd. V případě kácení deštných pralesů jsou ignorována základní lidská práva a často i samotná existence četných kultur žijících v pralesích. 

Zdraví lidi je také ovlivněno kouřem pálících se pralesů, který se šíří i přes státní hranice Indonésie. Deforestace vytváří velký objem plynů způsobujících globální oteplování, což je hlavně enormní objem oxidu uhličitého (CO2) v případě vypalování na rašeliništích. Dle Global Forest Watch je čištění země pro zemědělství hlavním důvodem požárů. Používání těchto praktik ale společnosti popírají. V roce 2013 oblak dýmu ze Sumatry přinesl ekonomické škody a potenciální zdravotní rizika Malajsii a Singapuru. Malajsie deklarovala nouzový stav v části v jižním Johor.  V březnu 2014 vzplanuly lesy a rašeliniště v indonéské provincii Riau na ostrově Sumatra. Požár dosáhl největší míry od června 2013. Kvůli kouři 50 000 Indonésanů trpělo dýchací problémy.

 

 

 

 

 

V září 2014 indonéský parlament hlasoval pro ratifikaci Paktu ASEANu o přeshraničním znečištění.  Na šestnáctém zasedání Subregionálního ministerského řídícího výboru o přeshraničním znečištění ovzduší, který se konal 2. dubna 2014 v Bruneji, ministři pochválili Indonésii postup v procesu ratifikace a zaznamenaly její další posílení bilaterální spolupráce s Malajsii a Singapurem v této oblasti. 

Studie Univerzity v Curichu se také zabývá skleníkovými plyny vzniklými odlesňováním na základě povolení. Plantáže s palmou olejnou představují duhý největší zdroj emisí CO2 v Indonésii. Dle studie se v průměru za období 2000-2010 se uvolnilo 182,5 MT CO2, což představuje 27,6 % celkového uvolněného CO2 v rámci průmyslové produkce v Indonésii v tomto období. Indonésie je čtrnáctou zemi se největšími emisemi CO2 na světě.

Kácení tropických pralesů má devastující dopad na počet zvířecích a rostlinných druhů. Neobvykle velká druhová rozmanitost Indonésie je způsobena mj. kontaktem dvou zoogeografických oblastí, indomalajské a australské.  Indonésie se pyšní celosvětově nejvíce druhy papoušků (75 druhů, z čehož 38 druhů jsou endemity), palem (477 druhů, z čehož 225 jsou endemity) a rovněž motýlů rodu otakárkovitých (121 druhů, z nichž zhruba polovina se vyskytuje pouze v Indonésii). V Indonésii je jako ve druhé zemi nejvíce druhů savců (515 druhů, z čehož 40 % je endemitů), jako čtvrté zemi nejvíce druhů plazů (511 druhů) a vyšších rostlin (okolo 40 tis. druhů) a jako páté zemi největší počet druhů ptáků (1 531 druhů, z čehož 400 je endemitů).

Mezi nejzranitelnější savce, kteří se často stávají symbolem kampaní proti palmovému oleji, jsou orangutani, kteří jsou na zalesněných plochách závislí. Při hledání potravy se často ztratí na palmových plantážích, kde je na ně pohlíženo jako na škůdce.  Před sto lety dle WWF čítala populace orangutanů 230 tis. kusů. Odhaduje se, že dnes na Borneu žije 41 tis. jedinců, na Sumatře jen 7,5 tis. orangutanů. Největší hrozbou pro orangutany je ztráta přirozeného prostředí. Masivní plochy lesa byly odstraněny těžbou dřeva, přeměnou půdy na plantáže s palmou olejnou a zemědělskou půdu. Zhruba polovina orangutanů žije mimo jim vyhrazené ochranné oblasti. Orangutani jsou snadným cílem pro lovce, jelikož jsou velcí a pomalí. 

Existuje mnoho mezinárodních nevládních organizací pořádající kampaně proti používání palmového oleje, kácení pralesů, zabíjení zvířat a globálnímu oteplování.  Na základě kampaně Green Peace se např. v dubnu roku 2014 zbavila nešetrného palmového oleje společnost Procter & Gamble, stejně jako v minulosti společnosti Nestlé, L'Oreal, Colgate- Palmolive, Unilever, Mars, Kellogg, Safeway, Delhaize, Ferrero, GAR a Wilmar. Nová politika této společnosti si vytýčila za cíl, aby do roku 2020 všichni jejich dodavatelé byli absolutně šetrní k pralesům. 

Certifikace palmového oleje

V posledních deseti letech se rodí snahy o zmírnění škodlivých jevů pěstování palmy olejné a obchodu s palmovým olejem prostřednictvím systémů certifikace palmového oleje. Většina zemí světa z důvodu svého členství ve WTO nemůže zavádět zákazy dovozu produktů, a to ani v případě, že jsou z ekologického a sociálního hlediska škodlivé. Cílem systému certifikace je tedy povzbudit různé části dodavatelského řetězce k dodržování určitých environmentálních a sociálních standardů. V sektoru palmového oleje dominují dvě certifikační schémata a to RSPO a Mezinárodní certifikace pro uhlíkovou udržitelnost (International Sustainability and Carbon Certification, dále jen ISCC). Systém RSPO je hlavní certifikační standard pro používání palmového oleje a jeho derivátů v potravinářství a ropném průmyslu. 

RSPO byla založeno 8. dubna 2004 k podpoře produkce a užívání udržitelného palmového oleje organizací WWF, Malajsijským sdružením palmového oleje (Malaysian Palm Oil Association, dále jen MPOA) a společnostmi Unilever, MIGROS a AAK. Sídlo spolku je v Curichu, sekretariát v Kuala Lumpur a licenční kancelář v Jakartě. Hlavním cílem je transformovat trh k přijetí udržitelného palmového oleje jako normy.    Úkolem RSPO je:

a) podporovat produkci, obstarávání, financování a užívání certifikovaného palmového oleje (Certified and Sustainable Palm Oil, dále jen CSPO);

b) rozvoj, implementace, verifikace, zajištěni a periodické přezkoumání věrohodných světových standardů pro celý dodavatelský řetězec CSPO;

c) monitorování a hodnocení ekonomických, environmentální a sociálních dopadů přivedení CSPO na trh;

d) přimění k závazku všech složek dodavatelského řetězce včetně vlád a spotřebitelů.

Již v roce 2001 ve WWF vznikla myšlenka založení RSPO. Odpověď na ni byla neformální spolupráce WWF, MPOA a společnostmi Aarhus United UK Ltd, Migros a Unilever. 

Po setkání klíčových zainteresovaných osob v dodavatelském řetězci palmového oleje a přijetí Prohlášení o záměru (Statement of intent) k podpoře procesu certifikace vznikla v roce 2004 nevládní organizace RSPO. Začala práce na Principech a kritériích pro certifikaci palmového oleje (dále jen P&C), které byly přijaty v roce 2005, kdy byl vydán jejich dvouletý pilotní test, jehož se zúčastnilo 14 společností. V roce 2007 byl přijat RSPO certifikační systém. P&C byly prověřeny a schváleny Hlavním shromážděním v listopadu a v srpnu roku 2008 byla vydána první RSPO certifikace. V roce 2009 byl vydán RSPO certifikační systém pro dodavatelské řetězce. V roce 2011 bylo dosaženo 1 milionu hektarů půdy pro pěstování CSPO na světě a začala se vydávat obchodní značka RSPO. Světová produkce CSPO v tomto roce dosáhla 10 % produkce palmového oleje. V roce 2012 RSPO roční produkční kapacita dosáhla 14 % světového palmového oleje a RSPO mělo již přes 1000 členů z více než 50 zemí. V roce 2013 byly přijaty pozměněné P&C a bylo akreditovány první certifikační orgány mimo RSPO. 

Členové RSPO podporují expanzi CSPO, jež přispívá k ochraně lidstva a planety. Mezi hlavní benefity, které svým partnerům RSPO přináší patří nadále pokračování v používání palmového oleje (ale již certifikovaného), celosvětově známý standard RSPO, certifikace zajišťuje míru ujištění a důvěry mezi zákazníky, lepší přístup k mezinárodním trhům, aktivní účast společně s dodavatelským řetězcem palmového oleje, strategickou platformu pro tvorbu a ovlivnění politik a hlavních rozhodnutí, přístup k nejlepším postupům v zemědělských, environmentálních a sociálních aspektech, lepší pozice palmového oleje na trhu, zvýšení efektivity, produktivity a ziskovosti. 

V RSPO jsou 3 druhy členů:

a) běžný člen (organizace je přímo ovlivněna dodavatelským řetězcem palmového oleje)

b) přidružený člen (organizace je nepřímo ovlivněna v nějaké ze 7 kategorii běžného členství)

c) přidružený člen dodavatelského řetězce (organizace má předmět podnikání mj. v sektoru palmového oleje, ale její nákup a používání palmového oleje dosahují nízkých hodnot a obchod nepřesahuje 500 metrických tun palmového oleje a jeho produktů). 

Běžný člen má právo hlasovat na každém setkání Hlavního shromáždění RSPO, má přístup ke všem materiálům publikovaných RSPO pro své členy, může být zvolen do Výkonné rady RSPO jejími sektory. Přidružený člen se může účastnit setkání Hlavního shromáždění RSPO, ale nemá hlasovací právo. Může se podílet na aktivitách RSPO a být přizván do tematické pracovní skupiny. Má omezený přístup k informacím RSPO. 

Nejvíce běžných členů RSPO představují výrobci spotřebního zboží, zpracovatelé a obchodníci s palmovým olejem a pěstitelé palmy olejné. Dle národností jsou mezi běžnými členy nejhojněji zastoupeny státy, jako jsou Německo, Velká Británie, Nizozemsko, Malajsie, Indonésie a Francie. 

Produkce palmového oleje dle P&C RSPO znamená, že tato produkce splňuje světové nejpřísnější kritéria pro udržitelnou produkci, což má vliv na zvýšení reputace společnosti, neboť RSPO jsou mezinárodně poznávány a členství je první krok k závazku, že společnost bude dbát na udržitelnost. RSPO certifikace dodavatelského řetězce zajišťuje integritu obchodu s CSPO na každém stupni řetězce. Regulovány jsou manipulace, skladování, přeprava, obchod, rafinační proces, balení a dokonce i označování CSPO. Aby farmáři a společnosti mohli být certifikováni, musí dodržet osm zásad.

RSPO nabízí dva obchodní systémy, jeden pro fyzický obchod CSPO a druhý prostřednictvím virtuálního obchodu s certifikáty CSPO známý jako GreenPalm programme. Fyzický obchod s CSPO se odehrává podle jednoho ze tří modelů dodavatelského řetězce:

a) ochrana identity (Palmový olej se oddělí od oleje, který není certifikován RSPO. Původ tohoto oleje může být vysledován až ke zpracovateli.);

b) oddělený (CSPO se nachází v dávce od několika zpracovatelů. Nelze zde vystopovat původ z konkrétní plantáže či zpracovatele, ale je zde zaručena fyzická návaznost na certifikovaný zdroj.);

c) hmotnostní bilance (Palmový olej certifikovaný RSPO může být ve směsi s běžným palmovým olejem v jakémkoliv stupni procesu dodavatelského řetězce za předpokladu, že celkové množství oleje společnosti je kontrolováno.). 

Virtuální obchod s certifikáty CSPO dle konceptu Book & Claim modelu dodavatelského řetězce užívá RSPO pod názvem GreenPalm programme. Certifikovaní pěstitelé obdrží GreenPalm certifikát pro každou vyprodukovanou tunu CSPO. Certifikát může být prodán na webové obchodní platformě programu a výrobci či maloobchodníci, kteří jej koupí mohou tvrdit, že podporují produkci udržitelného palmového oleje. Díky flexibilitě a snadné realizaci umožňuje GreenPalm malým zemědělcům se účastnit dodavatelského řetězce CSPO. Zástupce nezávislých malých zemědělců se může podílet na systému přímým jednáním s potencionálními kupci. 

Na RSPO se snáší kritika zejména kvůli auditům vykonávanými externími certifikačními institucemi. Je zde těžké totiž zajistit důslednost, jednotnost a čestnost. RSPO má momentálně 19 takovýchto institucí, kteří musí mít silné pochopení a zkušenost v sociální oblasti. Dle tzv. Anti-Flagship clause je zajištěno, že společnost vlastnící více plantáží při certifikaci jedné plantáže musí vypracovat plán na přizpůsobení ostatních svých plantáží podmínkám RSPO.  Greenpeace kritizuje RSPO převážně z ekologického hlediska. Poukazuje na to, že ochrana lesů se vztahuje jen na ty lesy označené jako tzv. high conservation values. Dále RSPO nestanovuje pevné limity pro skleníkové plyny vzniklé konverzí půdy, ale pouze doporučení. Jde především o rašeliniště, která mohou být dále dle RSPO přeměňována v palmové plantáže. RSPO zakazuje záměrně vypalovat půdu pro tvorbu plantáže, ovšem umožňuje tuto půdu zbavit vody. Taková půda pak snadno začne hořet. Greenpeace rovněž kritizuje mechanismus virtuálního obchodování s CSPO, kterým se nedá dohledat producent palmového oleje a CSPO se míchá s necertifikovaným palmovým olejem. Producenti mohou být členové RSPO aniž by obdrželi jakoukoliv certifikaci a členové RSPO dokonce mohou zpracovávat ovoce z necertifikovaných plantáží. Rovněž je kritizován nákup certifikátů maloobchodníky, který je anonymní a přestože maloobchodníci tento certifikát mohou vlastnit a jim prokazovat svůj podíl na pěstování CSPO, jejich zboží nemusí tento olej vůbec obsahovat. Většina oleje je prodávána přes systém Mass Balance, který umožňuje smíchat

CSPO a palmový olej neznámého původu dohromady a prodávat jej jako CSPO. Jediná možnost jak uchovat původ CSPO je přes oddělený systém. 

Dle RSPO Impact Report 2014 představoval certifikovaný palmový olej 5 % hlavních rostlinných olejů v roce 2013, což je jedna sedmina celkové produkce palmového oleje na světě. Největší plochy certifikované oblasti jsou v Indonésii a Malajsii (viz Přílohy: graf č. 16). Nejvíce se ho vyrobilo v Indonésii (5 538,2 tis. MT), Malajsii (4 538,1 tis. MT) a Papui Nové Guiney (622,4 tis. MT) (viz tabulka č. 18). Již ze 100 % se používá CSPO u významných maloobchodních řetězců, jako jsou The Body Shop, Waitrose, ICA a Jumbo. Rovněž výrobci a obchodníci, jako např. Unilever, Ecover, United Biscuits, H J Heinz, Haribo, Johnson & Jonhnson, L'Oréal či Oriflame Cosmetics využívají jen CSPO. 

Indonéská vláda vytvořila vlastní certifikační schéma ISPO, které má představovat politiku přijatou ministerstvem zemědělství Indonésie za účelem zlepšit konkurenceschopnost indonéského palmového oleje na světovém trhu a přispět k cílům prezidenta republiky snížit emise skleníkových plynů a zabývat se stránkou životního prostředí.  Jedná se o indonéskou neziskovou organizaci založenou 6. července 2009. Přijetí ISPO je povinné a vztahuje se na všechny pěstitele palmového oleje v Indonésii.  Do konce roku 2014 mají všichni pěstitelé palmy olejné začlenit do ISPO certifikace.  Jestliže společnosti ISPO neimplementují budou čelit pokutám.

ISPO je založeno na současné indonéské legislativě a má zajistit, aby všichni indonéští pěstitelé palmy olejné byly v souladu se zemědělskými standardy. Jde o první národní standard svého druhu a další země rovněž zvažují implementací podobných standardů.  Jedná se o 98 ukazatelů sdružených do sedmi principů, jež zahrnují vydávání licencí na zakládání plantáží, aplikace technických pokynů pro pěstování a zpracování palmového oleje, environmentální management včetně monitorování životního prostředí, odpovědnost vůči pracovníkům, sociální a národní odpovědnost, posílení národní ekonomiky a zlepšení udržitelného podnikání.  Účelem ISPO je rozvoj sektoru palmového oleje jako integrální části indonéské ekonomiky, uspokojit světovou poptávku, zvýšit konkurenceschopnost indonéského palmového oleje na světovém trhu a podpořit indonéský závazek k redukci skleníkových plynů a k ochraně přírodních zdrojů a životního prostředí. V říjnu 2013 ISPO a RSPO smluvně vstoupily do strategické spolupráce za účelem podpory udržitelného palmového oleje v Indonésii. Dnes se účastní ISPO 127 společnosti. První společnost, která dostala certifikaci byla 26. května 2011 singapurská společnost Musim Mas. 

Dalším významným certifikačním schématem je ISCC systém, jež je založen na Směrnice o obnovitelné energii EU a na německém Nařízení o udržitelnosti biomasy. Toto schéma převládá v certifikaci palmového oleje užívaného pro výrobu biopaliv. Jeho součástí je pečlivé vedení uhlíkového účetnictví, které dokumentuje energetické vstupy a výstupy skleníkových plynů, aby se zajistilo, že biopaliva jsou opravdu udržitelná.  Další standardy dostupné společnostem v sektoru palmového oleje jsou Síť udržitelného zemědělství (Sustainable Agriculture Network) a Kulatý stůl o udržitelné produkci biopaliv (Roundtable on Sustainable Biofuels). 


Závěr

Světová poptávka po palmovém oleji má nadále růst v souladu s počtem obyvatel, sílícím ekonomickým výkonem světa a nedostatkem ropných zdrojů. Dle studie WWF se očekává, že bude v roce 2020 dvojnásobná oproti roku 2012.  Vzhledem k omezenému rozsahu půdy nastane dilema, zda vyšší výdělky především pro malé pěstitele budou plynout z pěstování palmy olejné pro potravinářský průmysl, nebo na biopaliva, přičemž bude nezbytné brát větší ohled na ochranu životního prostředí. 

Palmový olej je pro Indonésii výjimečně důležitou komoditou, neboť v obchodě s palmovým olejem jí může konkurovat jen Malajsie. To, že se dále bude Indonésie na něj zaměřovat a získat pro svůj sektor palmového oleje další konkurenční výhody vyplývá z MP3EI, kde je prezentována právě jako jedna z 21 aktivit, na nichž budoucí ekonomický vývoj Indonésie bude stát. Dle studie společnosti PricewaterhouseCoopers má plocha indonéských plantáží s palmou olejnou v roce 2020 dosáhnout zhruba 13 mil ha, což je nárůst o více než 60 % vzhledem k roku 2010.  Dle RainForest Action Network má indonéská vláda v plánu do roku 2020 převést 44 akrů deštného pralesa na plantáže s palmou olejnou. UNCTAD očekává, že Indonésie bude v roce 2020 produkovat 40 mil. MT PO, z čehož 50 % půjde na výrobu biopaliv.  Příležitost pro spotřebu těchto vyrobených biopaliv vidí v EU, kde dle nařízení z 23. dubna 2009 musí členské státy EU vyrábět 20 % energie z obnovitelných zdrojů, přičemž 10 % obnovitelných zdrojů má do roku 2020 využívat doprava. 

Palmový olej znamená pro Indonésii, jako největšího producenta a exportéra palmového oleje na světě, mnoho ekonomicko-sociálních přínosů, mezi nimiž jistě můžeme zařadit rostoucí zaměstnanost a vytváření nových pracovních míst především ve venkovských oblastech, růst ceny půdy a mezd, zvýšený příjem státu díky daním a clům, a také zlepšení služeb státu včetně tolik potřebné infrastruktury, vzdělávání a zdravotní péče. Výstavba nových plantáží a pěstování palmy olejné s sebou nese ovšem i negativní důsledky, jež bývají především environmentálního, ale i sociálních charakteru. Patří mezi ně časté spory o vlastnictví půdy mezi domorodci a velkými společnostmi zapříčiněné neřádným zapsáním v registru nemovitostí, nízké mzdy na palmových plantážích, špatné pracovní podmínky a dětská práce. Kvůli zaváděním nových palmových plantáží se často ilegálně vypalují lesy a znečištění se šíří do okolních států. Při deforestaci dochází k únikům nadměrného množství oxidu uhličitého do ovzduší, což přispívá ke skleníkovému efektu a globálnímu oteplování. Indonéské pralesy přestavují přirozené životní prostředí pro mnoho živočišných druhů, z čehož je velké množství endemitů a ztráta biodiverzity je značná.

Řešením těchto negativních dopadů mohou představovat certifikační systémy palmového oleje. Nejznámější certifikační organizací tohoto druhu je RSPO, která ovšem funguje na dobrovolné bázi. Proto se indonéská vláda rozhodla, že vytvoří své vlastní národní schéma ISPO, jež předpokládá splnění podobných principů a kritérií jako RSPO, ale má být povinné pro všechny subjekty zabývající se pěstováním palmy olejné do konce roku 2014. Mezi ISPO a RSPO momentálně probíhají jednání o sjednocení těchto systémů, která budou potřebovat ještě nějaký čas.

Aby se stal indonéský obchod s palmovým olejem konkurenceschopnější, je třeba zlepšit řadu věcí. Přístup z palmových plantáží do mlýnů včetně kvality silnic a železnic není na dobré úrovni. Jeho vylepšení se mohou snížit náklady na dopravu a zvýšit produktivita. Nedostatek kapacity námořních přístavů je umocněn nedostatkem skladovacích zařízení, která způsobují dlouhou dobu čekání a zvyšují náklady na dopravu. Problémem je i nadměrná kapacita rafinérii, která je využívána zhruba na 50 %, díky čemuž mají provozovatelé rafinérií nízké marže, což odrazuje investory. Stejně tak mají nevyužitou kapacitu a trpí nízkými maržemi navazující primární odvětví palmového oleje, jako jsou olejo-chemický průmysl a odvětví biopaliv. Rozvoj těchto navazujících odvětví může být docílen změnou regulace či investičními pobídkami a je zásadní pro udržení si strategické pozice Indonésie v obchodě s palmovým olejem. Rozvoj ekonomických aktivit sektoru palmového oleje bude rovněž záviset na výzkumu, který se snaží dosáhnout vyšší produktivity sazenic palmy olejné, poskytování finanční pomoci a vzdělání pro malé zemědělce a stanovení výzkumných středisek a národních kontrolních systémů kvality palmového oleje, jakým je dnes např. ISPO. 


Palma olejná

Olejnice obecná (lat. Elaeis guineensis)  je tropický strom z čeledi arekovitých pocházející ze západní Afriky. Dosahuje výšky od 18 do 30 metrů. Kmen široký v průměru 22-75 cm je pokrytý bázemi odumřelých listů. Strom má několik kořenů hluboko v zemi, ovšem většina jich roste horizontálně do 1 metru hluboko a až ve vzdálenosti 20 metrů od stromu. Na vrcholu končí stonek 70-100 živými listy dlouhými až 7,5 metrů. Palma kvete malými bělavými květy, samostatně samičími a samčími. Každý trs může obsahovat až 200 plodů a vážit až 25kg. Plody mají červenooranžovou barvu, na kraji trsu přechází do až do černé. Řadí se mezi peckovice, jsou vláknité, 4 cm dlouhé a 2cm široké. Jinak kulovitý tvar mají mírně zdeformovaný třemi hranami. Plod je tvořen kožovitou, poměrně tenkou vnější slupkou (exokarpem), dužinou (mesokarpem) obsahující palmový olej ve vláknech, a semenem složeného z tvrdé slupky (endokarpu) a jádra (kernel), které samo obsahuje tzv. palmojádrový olej připomínající olej kokosový.

Plody palmy olejné jsou trojího druhu:

a) dura - mají kolem jádra tlustou skořápku

b) tenera - mají kolem jádra tenkou skořápku

c) pisifera. - nemají skořápku

Nejvíce oleje je možné získat z takového plodu, který obsahuje nejvíce dřeně (pulp), má co nejtenčí skořápku (shell) a co největší jádro. K získání co nejvíce oleje je proto samičí okvětí palmy dura oplodňováno pylem palmy pisifera. Po oplodnění se samičí okvětí změní v plody typu tenera, jenž jsou pěstovány nejčastěji kvůli vysokému množství oleje.


Pěstování palmy olejné dle Organizace pro výživu a zemědělství

Pro pěstování palmy olejné je potřeba celoroční teplé počasí okolo 25-28 stupňů Celsia, mnoho slunečního světla, časté a bohaté srážky. Půda by měla být rovná, hluboká, propustná a bohatá na minerály. Díky tomu, že semena jsou uložena ve výzkumných stanicích v místnosti s vysokou teplotou vzduchu, začnou klíčit po 90 až 100 dnech. Každé semeno je zasazeno v malém plastovém obalu, kde zůstává až 5 měsíců. Po té jsou přendány na rok do školky.  Důležité je jejich zalévání, chránění proti erozi půdy a plevelu, hnojení a chránění proti hmyzu a nemocem. Sazenice staré 16-18 měsíců jsou zasazeny na palmové plantáži, kde začnou kvést. Několik měsíců se tvoří jen samčí květy, které jsou seskupeny v klasech, a pak jen samičí květy. Po oplodnění vytváří samičí květy trsy ovoce. Trs se skládá z klásků a ty z plodů.

Pro tvorbu plantáže je třeba vytyčit její hranice, skácet všechny stromy na vyznačeném místě a vypálit půdu. Holá půda musí být chráněna před sluncem, které ničí humus. Správný čas na pěstování je začátek období dešťů. Je třeba vybrat největší sazenice a odříznout všechny suché listy. Sazenice musí být ze školky na plantáž přesazeny během jednoho dne. Důležité je strom okopávat a hnojit. Palma olejná začne plodit po 3-4 letech po zasazení. Zralé trsy se poznají tak, že plody začínají rudnout a padat na zem. Ovšem nesmí se čekat, až spadnou na zem všechny. Trsy se odřezávají dlátem, mačetou nebo protáhlým srpem. Jestliže jsou trsy příliš vysoko, je třeba použít žebřík a pás k připoutání ke stromu a obout si boty s ostruhy. 


Výroba palmového oleje dle Organizace pro výživu a zemědělství

1. Čerstvé ovoce je přivezeno a zváženo.

2. Ovoce je vymláceno sekyrou a odděleno od klasu.  V mechanizovaném systému je fixním nebo rotačním bubnem odděleno ovoce z trsu. Jelikož drobní zpracovatelé nemají kapacitu k výrobě páry pro sterilizaci, je posléze ovoce vařeno ve vodě. Trsy vsáknou mnoho vody, proto většina malých zpracovatelů vymlátí trsy před vařením ovoce. Prázdné trsy jsou požívány jako palivo. Ve větších mlýnech jsou trsy spalovány a popel je používán jako hnojivo s bohatým zdrojem draslíku.

3. Sterilizace horkou parou zničí oleje rozkládající enzymy, zastaví hydrolýzu a oxidaci, usnadňuje odstranit ovoce z hroznů, pomáhá upevnit proteiny s olejnatými buňkami, což usnadní lisování, umožňuje snadněji uvolnit olej, uvnitř ovoce se uvolňuje palmojádrový olej. Při vysokých teplotách se zvyšuje oxidace a nadměrná sterilizace může vést ke špatné bělící schopnosti oleje. Je to nejdůležitější operací při zpracování oleje, jelikož velmi ovlivňuje další fáze.

4. Digestace je proces uvolňování palmového oleje v ovoci prasknutím vnější vrstvy ovoce nebo poškození oleje nesoucích buněk. Je zde nebezpečí kontaminace železem, čímž olej může zežluknout.

5. Existují dva druhy lisování - mechanické lisování (suchá metoda) a používání horké vody k vyluhování oleje (mokrá metoda). Cílem první metody je dostat olej ze směsi oleje, vláken a ořechů působením mechanického tlaku na směs. V této fázi jsou odděleny i jádra, která jsou dále zpracována až na palmojádrový olej.

6. Tekutina vycházející z lisu je směs palmového oleje, vody, vláknitého materiálu a pevných částí. Aby tekutina byla řidší, přidá se horká voda, čímž pevné části klesnou na dno, zatímco lehčí olejové kapky vyplavou na povrch.

7. Směs se přelije přes síto a odstraní se hrubá vláknitá složka. Směs se povaří dvě hodiny a nechá se odstát. Palmový olej je lehčí než voda a drží se na povrchu. Čistý olej se slije do zásobníku. Aby se předešlo růstu volných nenasycených kyselin, musí se snížit vlhkost. Do oddělených přihrádek se dostane surová směs, vysušený slitý olej a konečný olej. Odpadní voda z usazovacích nádrží je odváděna do vykopaných jam. Nahromaděný kal se shromažďuje ve kbelících a slouží k hubení plevele.

8. V mlýně je vyčištěný a vysušený olej uložen do skladovací nádrže. Jelikož se zvyšuje míra oxidace oleje, uchovává se teplota oleje kolem 50 stupňů Celsia pomocí horké vody nebo nízkotlaké parní topné spirály, aby se zabránilo tuhnutí a dělení. 


Aby farmáři a společnosti mohli být certifikováni RSPO, musí splnit osm zásad:

1. Transparentnost

Pěstitelé a zpracovatelé palmového oleje musí poskytovat adekvátní informace příslušným zájmovým subjektům ohledně environmentálních, sociálních a právních otázkách ve vhodném jazyku a formě. Dokumenty řízení plantáží dle RSPO jsou veřejně k dispozici, kromě případů, kdy tomu brání zachování obchodního tajemství, nebo pokud by zveřejnění mělo za následek negativní environmentální nebo sociální dopady.

2. Dodržování právních předpisů

Členové musí jednat v souladu s místním, národním a mezinárodním právem a předpisy. Práva k užívání půdy jsou prokázána a nejsou oprávněně zpochybňována místními lidmi, kteří mohou prokázat vlastnictví práva k pozemku. Využití půdy pro pěstování palmy olejné nesnižuje běžná a uživatelská práva jiných uživatelů půdy bez jejich předchozího svobodného souhlasu a při jejich úplně informovanosti.

3. Závazek k dlouhodobé ekonomické a finanční životaschopnosti

Cílem plánu řízení plantáží dle RSPO je dosáhnout dlouhodobé hospodářské a finanční životaschopnosti.

4. Používání nejvhodnějších provozních postupů

Provozní postupy jsou odpovídajícím způsobem zdokumentovány, důsledně realizovány a sledovány, mají pod kontrolou a minimalizují erozi a degradaci půdy. Postupy udržují úrodnost půdy, nebo případně ji zlepšují na takovou úroveň, která zajišťuje optimální a trvalý výnos a zachovávají kvalitu a dostupnost povrchových a podzemních vod. Škůdci, choroby, plevele a invazivní druhy jsou účinně vypořádány pomocí vhodných technik. Pesticidy se používají způsoby, které neohrožují zdraví a životní prostředí. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je zdokumentována, účinně sdělena a praktikována. Všichni zaměstnanci, dělníci, drobní zemědělci a smluvní pracovníci jsou řádně proškoleni.

5. Environmentální zodpovědnost a zachování přírodních zdrojů a biodiverzity

Aspekty řízení plantáží, které mají identifikovatelné dopady na životní prostředí a plány na zmírnění negativních dopadů jsou podporovány, realizovány a monitorovány. Plantáže se mají vést takovým způsobem, aby byly zachovány Vzácné, ohrožené druhy a jiné chráněné druhy vyskytující se na plantáži, nebo které mohou být ovlivněny řízením plantáží a zpracováním palmového oleje. Odpad z plantáží je minimalizován, recyklován a likvidován ekologicky a sociálně odpovědným způsobem. Je optimalizována účinnost používání fosilních paliv a využívání obnovitelné energie. Je třeba vyhýbat se použití ohně pro přípravu půdy a používat ho jen ve zvláštních situacích uvedených v pokynech ASEAN nebo v rámci jiných regionálních osvědčených postupů. Plány ke snížení znečištění a emisí včetně skleníkových plynů jsou vyvinuty, realizovány a monitorovány.

6. Zodpovědné zacházení se zaměstnanci a jednotlivci i komunitami ovlivněnými činností farmářů a zpracovatelů palmového oleje

Aspekty řízení plantáží a zpracování palmy olejné mající sociální dopad jsou uvedeny v plánech na zmírnění negativních dopadů a ty účinné jsou prováděny a monitorovány. Je prováděna transparentní komunikace a konzultace mezi pěstiteli a zpracovateli palmy olejné, obcemi a jinými ovlivněnými stranami. Dle dohody je zaveden systém stížnosti, které jsou vypořádány a jejich řešení akceptováno všemi dotčenými stranami. Jakékoliv jednání týkající se odškodnění za ztrátu běžných a uživatelských práv je řešeno prostřednictvím systému, který umožňuje domorodým národům, místním obcím a dalším zúčastněným stranám vyjadřovat své názory prostřednictvím vlastní zastupitelské instituce. Mzdy a podmínky pro zaměstnance a pro smluvní pracovníky musí splňovat alespoň minimální standardy a jsou dostatečné k zajištění důstojného žití. Zaměstnavatel respektuje práva svých zaměstnanců tvořit a vstupovat do odborů a kolektivně vyjednávat. V případě omezení těchto práv dle právních předpisů, zaměstnavatel umožňuje nezávislé sdružování a vyjednávání. Nejsou zaměstnávány či jinak v práci využívány děti. Jakákoliv forma diskriminace na základě barvy pleti, kasty, pohlaví, původu, náboženství, zdravotního postižení, sexuální orientace, odborového členství, politické příslušnosti či věku je zakázána. Nedochází zde k žádnému zneužívání či sexuálnímu obtěžování na pracovišti. Pěstitelé a zpracovatelé palmy olejné jednají spravedlivě a transparentně s drobnými zemědělci a jinými místními podnikateli a přispívají k místnímu udržitelnému rozvoji, respektují základní lidská práva a nejsou používány j akékoliv formy nucené a otrocké práce.

7. Zodpovědný rozvoj nových plantáží

Před založením nových a rozšiřování stávajících plantáží musí být provedeno posouzení environmentálních a sociálních dopadů. Výsledky jsou zohledněny v řízení plantáží. Průzkumy půdy a topografické informace se používají k výběru lokalit pro plantáže. Nově založené plantáže od listopadu 2005 nesmí nahradit původní pralesy nebo jinou vysoce chráněnou oblast Je třeba vyhýbat se rozsáhlé výsadbě na svažitém terénu a křehké půdy včetně rašelinišť. Plantáže nesmí být založeny na půdě domorodých lidí, kde může být prokázáno, že se k ní vztahují zvyková a uživatelská práva bez jejich předešlého svobodného souhlasu. Toto je řešeno prostřednictvím systému, který umožňuje těmto zainteresovaným stranám vyjadřovat svůj postoj prostřednictvím svých vlastních zastupitelských institucí. V případě, že lze prokázat, že místní obyvatelé mají zvyková či uživatelská práva, jsou následně kompenzováni za akvizici půdy a zřeknutí se práv jako subjektem jejich předešlé volné a informovaného souhlasu a sjednané dohody. Je třeba vyhnout se použití ohně pro přípravu půdy a použít ho jen ve zvláštních situacích uvedených v pokynech ASEAN nebo v rámci jiných regionálních osvědčených postupů. Plány ke snížení znečištění a emisí včetně skleníkových plynů jsou vyvinuty, realizovány a monitorovány.

8. Závazek k dalšímu zlepšení klíčových aktivit

Pěstitelé a zpracovatelé jsou pravidelně monitorováni a jejich aktivity jsou kontrolovány, vznikají a realizují se akční plány s prokazatelně neustále se zlepšujícími klíčovými aktivitami.  

 

{jacomment on}