Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Organizovaný zločin je podle vlády České republiky jednou z nejzávažnějších hrozeb pro českou společnost. Největší boom zažil tento fenomén v České republice už v 90. letech, kdy se spolu s uvolněním politické a ekonomické sféry otevřela i možnost většího ilegálního byznysu. 

Kromě českých zločinců začali do českého prostředí přicházet zločinci ze zahraničí, a to především ze zemí bývalého sovětského svazu. V průběhu let přibyli zločinci z balkánských zemí a v současné době je na vzestupu především vietnamský organizovaný zločin zabývající se výrobou a distribucí drog. Přesto zůstává hlavním problémem korupce a šedá či černá ekonomika. Organizovaný zločin je vážnou hrozbou především kvůli tomu, že je rezistentní vůči tradičním způsobům vyšetřování, kde existuje místo činu a důkazní materiál na jednom místě. Kriminální zpravodajství se ukázalo jako jedna z nejúčinnějších zbraní proti organizovanému zločinu. Propracované zpravodajství a úspěšná infiltrace informátorů nebo agentů do kriminálního prostředí působí jako metoda, která nese výsledky. Role kriminálního zpravodajství je o to závažnější, že policii může upozornit na ještě latentní kriminální činnosti.  

Zpravodajství

Vůbec první problém začíná u samotného pojmu zpravodajství, na který lze nahlížet hned trojím prismatem. Za prvé jako na samotnou informaci, kterou obdrží zadavatel, za druhé jako na zpravodajskou činnost a nakonec za třetí jako na organizaci, která informace získává a zprostředkovává. 

Zpravodajské informace zabezpečují na našem území zpravodajské služby, a to Bezpečnostní informační služba (BIS), Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) a Vojenské zpravodajství (VZ). Ze zákona o zpravodajských službách vyplývá, že zpravodajské služby zabezpečují veškeré informace namířené proti demokratickým základům svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, čímž se mimo jiné rozumí i informace, které mají potenciál ohrozit ekonomické zájmy států nebo týkající se fenoménu organizovaného zločinu a terorismu. (Zákon č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách) Jejich zájmem tak nejsou pouze informace vojenského charakteru, což je častý omyl v interpretaci jejich zaměření. 

Spolupráce informátora pod nátlakem nemá dlouhého trvání a je komplikovaná, říká uznávaný odborník na bezpečnost Andor Šándor k podezření, která na adresu Bezpečnostní informační služby vyslovil generál Karel Randák. Současný člen správní rady Nadačního fondu proti korupci Randák totiž ParlamentnímListům.cz naznačil, že by BIS mohla přimět lidi ke spolupráci s tajnou službou třeba i formou lehčího přesvědčovacího nátlaku.

Metody a postupy

Zpravodajská činnost spočívá v získávání, shromažďování a vyhodnocování informací, jež jsou nezbytné pro rozhodovací proces zadavatele, kterým je v případě demokratických režimů u státních zpravodajských služeb zpravidla vláda. Zpravodajské subjekty k tomuto účelu analyzují informace z veřejných i neveřejných zdrojů a využívají veškerých prostředků, k jejichž užití je opravňuje příslušný zákon.

 

Zpravodajské služby zpracovávají informace z otevřených zdrojů (komerční zpravodajství, sociální sítě, vládní usnesení aj.), ze zdrojů s omezeným přístupem (evidence obyvatel, vozidel, řidičů aj.) i ze specifických zdrojů informací, které podléhají režimu utajení. Mezi specifické zdroje informací patří textový, obrazový, zvukový či jiný materiál, ke kterému nemá veřejnost žádný přístup. Jedná se o záběry z družic, fyzikální analýzy, ale především o informace, které získají zpravodajci od lidských zdrojů. Ať už se jedná o tajný sběr informací pomocí osob jednajících ve prospěch zpravodajské služby (agentů), nebo otevřený sběr od diplomatických pracovníků, zaujímá část informací z lidských zdrojů výsostní postavení. 

Zpravodajské služby mají ze zákona  povoleno používat zpravodajské prostředky, jakými jsou krycí prostředky a doklady, sledování, zpravodajskou techniku a zvláštní finanční prostředky. Zpravodajské služby získávají informace také skrze speciální metody. Nejčastější je infiltrace agenta do sledované skupiny. Agent je buď do skupiny zaveden přímo a musí být přijat, nebo se pouze prostředí přiblíží a čeká, až ho samo přijme. Další metodou je zpravodajský experiment, kdy se uměle navodí podmínky a čeká se na reakci zájmového objektu. Dále může zpravodajská služba použít záměrně klamavou informaci, aby ovlivnila zájmový objekt. Všechny metody se dají použít v operativní kombinaci, která je souhrnem opatření podřízených nějakému záměru, jehož obsahem je utajené působení na zájmový objekt s cílem ovlivnit jeho myšlení a jednání tak, aby to zpravodajské službě umožnilo úspěšné řešení. Pokud je zájmovým objektem další zpravodajská služba nebo stát, použijí se veškeré metody v tzv. zpravodajské hře, která nutí protivníka k akci. Zpravodajská služba záměrně manipuluje s druhou stranou a zároveň analyzuje, zda není manipulována sama. 

 

Pověřené organizace

Pověřenými organizacemi pro zpravodajskou práci jsou zpravodajské služby. Role zpravodajských služeb se projevuje ve dvojí podobě: jednak jako důležitého zdroje kvalifikovaných podkladů pro tvoru bezpečnostní politiky státu, jednak jako nezastupitelného zdroje informací při průběžném zvládání bezpečnostní situace v zemi.

V České republice jsou zřízeny tři zpravodajské služby vykonávající výše zmíněnou činnost – Bezpečnostní informační služba (BIS), Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) a Vojenské zpravodajství (VZ) 

Bezpečnostní informační služba

Bezpečnostní informační služba (BIS) je česká vnitřní zpravodajská služba , jež se zaměřuje na informace týkající se českého prostředí, a to z domácích i zahraničních zdrojů. 

Oblast působení BIS přesně vymezuje zákon o zpravodajských službách.

 „Bezpečnostní informační služba zabezpečuje informace o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky; o zpravodajských službách cizí moci; o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy ČR a o činnostech týkajících se organizovaného zločinu a terorismu.“

(Zákon č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách: §5)

Úkolem BIS na rozdíl od policie není shromažďovat důkazy pro případný soud, ale zjistit možnost hrozby, včas před ní varovat a vhodnými kroky ji eliminovat. (webové stránky BIS) Ke své práci smí využívat zákonem stanovené zpravodajské prostředky a osoby jednající ve prospěch BIS. Zpravodajské prostředky zahrnují zpravodajskou techniku; sledování; krycí prostředky a doklady. (Zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě) Použití zpravodajské techniky musí nejprve schválit předseda senátu Vrchního soudu. Kontrolu BIS vykonává Poslanecká sněmovna, která k tomuto účelu zřizuje speciální kontrolní orgán. 

Úřad pro zahraniční styky a informace

Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) je vnější  zpravodajskou službou České republiky, tzv. rozvědkou, jejímž hlavním posláním je zajišťovat informace, které mají původ v zahraničí a jsou důležité pro bezpečnost a ochranu zájmů České republiky. 

Pro činnost ÚZSI neexistuje samostatný zákon, který by přesně vymezoval jeho pole působnosti. Zákon o zpravodajských službách pouze obecněji určuje jeho záběr směrem k zahraničním informacím.

„Úřad pro zahraniční styky a informace zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, jež jsou důležité pro bezpečnost a ochranu zahraničně politických a ekonomických zájmů České republiky.“

(Zákon č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách: § 5 odst. 2)

Náplní práce analytiků ÚZSI je získávání zahraničních informací o hrozbách, jaké představuje mezinárodní terorismus, proliferace zbraní hromadného ničení a jejich komponent, ekonomická zločinnost, různé formy politického extremismu a podobně. Webové stránky ÚZSI uvádí, že úřad analyzuje všechny informace, které splňují následující kritéria:

  • jejich původ je v zahraničí, nehledě na to, že mohou být sebrány na území České republiky
  • mají vztah k problematice, kterou úřad sleduje
  • jsou zpravidla získány využitím zpravodajských prostředků

Ačkoliv váží ÚZSI úzké vztahy k Ministerstvu zahraničních věcí, pro které jsou získané informace nejčastěji určené, spadá úřad pod dohled Ministerstva vnitra. Ministr vnitra také jmenuje a odvolává ředitele služby. I tak je však důležité připomenout, že je ÚZSI ze zákona o zpravodajských službách nezávislým státním orgánem.

Vojenské zpravodajství

Vojenské zpravodajství (VZ) je ozbrojenou zpravodajskou službou a jako takové spadá pod Ministerstvo obrany. Jeho úkolem je získávat, shromažďovat a vyhodnocovat informace, které slouží k obraně státu.

Základní vymezení oblasti, kterou se VZ zabývá, určuje zákon č. 153/1994 Sb. o zpravodajských službách. Ten obecně říká, že VZ analyzuje veškeré informace týkající se: 

  • možného vojenského ohrožení České republiky
  • cizích zpravodajských služeb 
  • činností namířených proti obraně České republiky 
  • čehokoliv, co by mohlo ohrozit státní a služební tajemství v oblasti obrany

VZ se však snaží přizpůsobit novému bezpečnostnímu prostředí a soustředí se i na nové fenomény, především na asymetrické hrozby v jejich nejrůznějších podobách. (Výroční zpráva VZ, 2012) Jako takové lze chápat například hrozbu terorismu, organizovaného zločinu či proliferaci zbraní hromadného ničení. 

Činnost VZ podrobněji upravuje zákon č. 289/2005 Sb. o Vojenském zpravodajství. Ten je svou formulací velmi podobný zákonu č. 154/1994 Sb. o Bezpečnostní informační službě. Stejným způsobem stanovuje povolené speciální zpravodajské prostředky i jejich použití. Vojenské zpravodajství tedy disponuje stejnými zpravodajskými možnostmi jako BIS. 

Kontrola Vojenského zpravodajství spadá pod Vládu a Parlament a je prováděna skrze zvláštní kontrolní orgán.

Odlišení zpravodajské práce od policejní

Je třeba upozornit na to, že ačkoliv speciální policejní útvary a zpravodajské služby používají stejné zpravodajské metody, nelze nazírat na jejich práci jako na totožnou.  Za stavu, kdy používané metody a prostředky jsou shodné či velmi podobné, se ukazuje jako rozhodující kritérium identifikace rozdílného postavení a role zpravodajských služeb a policie. Jde především o rozlišení úkolů, smyslu a účelu existence či činnosti atd. v případě zpravodajských služeb a v případě policie. 

Především se jedná o rozdíl v teritoriální působnosti. Zatímco policie je omezena výhradně na prostor vlastního státu, některé zpravodajské služby mohou operovat i v zahraničí. Dalším výrazným rozdílem jsou pravomoci. Policie operuje výkonnými pravomocemi, tedy může vyšetřovat osoby a zatýkat je. Zpravodajské služby v převážné většině demokratických států nedisponují výkonnými pravomocemi, tudíž mohou pouze získávat, shromažďovat a vyhodnocovat informace.

Kriminální zpravodajství

Zpravodajské metody však nepoužívají jen zpravodajské služby. V posledních letech se začaly mnohem více používat i ve specializovaných policejních útvarech, a to především u závažných forem kriminality, na které klasické postupy nestačí. Jedná se například o oblast terorismu, organizovaného zločinu nebo finanční kriminality.

„Vytvářejí se speciální policejní útvary, které pracují zpravodajskými (operativními) metodami a prostředky. Objevují se také nové instituty a metody v policejním a trestně-procesním právu.“

Jmenovitě se jedná především o Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), Národní protidrogovou centrálu (NPDC) a Útvar odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK); nebo zvláštní pátrací jednotky generálního ředitelství cel.  

Policie je oprávněna nasadit operativní prostředky ještě před zahájením trestního stíhání za účelem zajistit důkazy pro samotné stíhání.  Část operativních prostředků lze počítat mezi metody zpravodajského typu (př. sledování, osoby jednající ve prospěch nasazení speciální techniky atd.). Zpravodajským policejním metodám se tato práce bude věnovat podrobněji v dalších částech. 

Definování kriminálního zpravodajství

Policejní složky používají zpravodajské metody pro účely potírání kriminality, což nás přivádí k stěžejnímu terminologickému problému, a to k odlišení zpravodajství od kriminálního zpravodajství. 

Někteří autoři mezi jednotlivými pojmy nevidí rozdíl. Definice podle Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) tvrdí, že kriminální zpravodajství je zpravodajství zabývající se informacemi a zpravodajskými informacemi, které se týkají zločinu a zločinců. (UNODC, 2011) Tato vágní definice se však zaměřuje pouze na podstatu zpravodajského procesu a jeho cíl, přičemž neřeší instituci, která analýzu informací bude provádět. V českém prostředí se této problematice věnuje jen několik autorů. Lze jmenovat Ladislava Pokorného, Luďka Michálka nebo Michala Zrůnu. Většina z nich se však převážně zaměřuje na zpravodajství a zpravodajské služby, přičemž kriminální zpravodajství zůstává na okraji zájmu a hlouběji ho propracovával jen Pokorný. Ve svém textu pro časopis Kriminalistika (2014) odlišuje Pokorný kriminální zpravodajství na základě instituce, která sběr informací provádí, přičemž zpravodajské metody zůstávají stejné. Kriminální zpravodajství je podle něj formou operativně – pátrací činnosti policie, která zajišťuje informace za jiným účelem nežli zpravodajské služby, a to jako důkazy pro trestní řízení. Zároveň určuje hlavní odlišující body tkvící především v předmětu činnosti (zpravodajské služby nezkoumají kriminalitu) a předpokladu působení (zpravodajské služby nezasahují na základě porušení právních norem). 

Příslušné specializované policejní útvary

Současná podoba specializovaných policejních útvarů se začala formovat v 90. letech jako reakce na nárůst kriminality po uvolnění hranic a politického prostředí. Od roku 1989 se na našem území několikanásobně zvýšil počet cizinců a přibyly nové druhy kriminality. Policie obohatila svou strukturu především o následující tři specializované policejní útvary – Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality (ÚOKFK) a Národní protidrogovou centrálu (NPC). 

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu je celostátní výkonný útvar kriminální policie. Jeho historie sahá do roku 1995, kdy vzniká sloučením výkonných odborů kriminální policie zabývajících se organizovanou trestnou činností, jehož součástí byla nejprve i Národní protidrogová centrála. Významným mezníkem v historii útvaru je sloučení vyšetřování s kriminální policií v roce 2002, čímž se ÚOOZ stal výkonným pracovištěm Služby kriminální policie a vyšetřování s působností na celém území státu. (webové stránky ÚOOZ)

V současné době funguje centrální pracoviště v Praze, pod které spadají specializované odbory zaměřující se na hlavní projevy organizované kriminality u nás (např. obchod s lidmi, terorismus a extremismus či padělání). Dále existuje šest krajských pracovišť, které se zaměřují na organizovanou trestnou činnost páchanou na území krajů.  

Činnost ÚOOZ se zaměřuje na tvorbu opatření, která by pomohla ministerstvu vnitra (MV) účinněji bojovat s organizovaným zločinem. Hlavními úkoly ÚOOZ je vyšetřování a odhalování pachatelů trestné činnosti především v oblastech týkajících se: 

  • obchodování nebo přechovávání zbraní či vojenského materiálu atp.
  • obchodu s lidmi a nelegální migrace
  • násilné trestné činnosti 
  • padělání a pozměňování peněz a dalších platebních prostředků
  • terorismu a extremismu
  • zločineckých struktur a jejich aktivit na území ČR
  • rozsáhlé majetkové trestné činnosti

Případy, kterými se útvar zabývá, jsou ty, které sám sestaví na základě sebraných a zanalyzovaných informací. Útvar může také převzít případy od jiných útvarů či zpravodajských služeb.

Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality

Útvar odhalování korupce a finanční kriminality vznikl nařízením ministra vnitra v roce 2003, které sloučilo dva zaniklé útvary, Úřad finanční kriminality a ochrany státu a Útvar pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti.

Tento specializovaný policejní útvar se věnuje prověřování a vyšetřování nejzávažnějších forem: 

  • korupce
  • hospodářské a finanční kriminality
  • výnosů z trestné činnosti a praní špinavých peněz
  • daňové kriminality

Útvar zaštiťuje práci centrály v sedmi specializovaných odborech a dalších oddělených pracovištích. (webové stránky ÚOKFK)

Národní protidrogová centrála

Národní protidrogová centrála (NPC) je specializovaný útvar policie, který funguje již více než dvacet let. Jeho založení přišlo jako reakce na uvolnění zahraničních vztahů po roce 1989, které přineslo „drogový boom“ na český trh. První speciální útvar pro boj proti drogám - Protidrogová brigáda Federálního policejního sboru – vznikla nařízením ministra vnitra už v roce 1991. V roce 1993 byl útvar změněn na jednotnou protidrogovou centrálu, která se pod názvem „Odbor drog“ stala součástí Ústředny kriminální policie. Když v roce 1995 došlo k reorganizaci a vznikl Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, byla do něj zahrnuta i nově vzniklá Národní protidrogová centrála. Osamostatnění se dočkala až v roce 2001 a o rok později bylo přidáno ještě šest regionálních pracovišť.

NPC je nyní samostatnou jednotkou policie, která odpovídá za odhalování a dokumentování organizované drogové kriminality v ČR. Z nařízení policejního prezidenta č. 102 je jejím hlavním posláním plnění úkolů v oblasti boje proti drogové kriminalitě. Vyšetřovat případy nedovolené výroby, dovozu, vývozu, obchodu, šíření a držení omamných a psychotropních látek, prekurzorů a pomocných látek a jedů. Mimo to provádí analytickou práci a spolupracuje s dalšími domácími i zahraničními partnery. Jejich hlavní cíl je snižování nabídky nelegálních drog v České republice. (webové stránky NPC)

V rámci NPC spolupracují dvě oddělení, která vznikla rozdělením na základě věcné příslušnosti v roce 2004:

  1. oddělení zpracovává problematiku přírodních a polosyntetických drog
  2. oddělení zpracovává problematiku syntetických drog a prekurzorů

Organizovaný zločin

Fenomén organizovaného zločinu je často zkoumaným a mnohokrát definovaným a redefinovaným jevem poslední doby. Ke své smůle se vědci nemohou dohodnout na jednotné definici fenoménu. 

Na organizovaný zločin lze pro hlubší pochopení nahlížet z mnoha perspektiv, ať už politologické, sociologické, antropologické nebo ekonomické. Právě ekonomická je často citovaná kvůli svému zaměření na dopad činnosti organizovaného zločinu na národní hospodářství a mikroekonomickou dynamiku jednotlivých kriminálních skupin. Zjednodušeně totiž lze každou organizovanou kriminální strukturu chápat jako podnik, který je řízen tržním mechanismem stejně jako legální byznys. Zločinci se řídí zákonem nabídky a poptávky.

V médiích jsou tyto aktivity označovány přízviskem šedá či černá ekonomika, což má ilustrovat pololegální či nelegální charakter činnosti.   

Definice fenoménu organizovaného zločinu

Definice samotného organizovaného zločinu je problematičtější, protože různé státy, stejně tak jako různé organizace, přistupují k jeho definování jiným způsobem. Spojené státy se uchylují k definici organizovaného zločinu, jak je uvedena v rámci jejich trestního zákoníku, a to především ve spojení se zákonem RICO , který je od roku 1970 jeho součástí. Podle zákona RICO lze soudit všechny zločiny spáchané ve jménu nebo ve prospěch větší organizace. Zákon definuje OZ na základě jeho podstaty, a to nelegálního vydělávání peněz.

„Zisk generuje (OZ) na základě transakcí, které jsou charakterizovány přímou hrozbou použitím násilí nebo jiných kriminálních prostředků za účelem ublížení osobě, reputaci, nebo majetku.“

Zároveň ale také upozorňuje na problematiku spojenou s jeho geograficky neohraničeným charakterem, který způsobuje, že i často domácí transakce mohou mít dopad v zahraničí. Jako aktivity, skrze které generuje organizovaný zločin zisk, vyjmenovává zákon například provozování hazardu, lichvářství, krádeže a překupnictví, import a distribuce narkotik nebo jiných drog a další. Získané peníze poté využívá pro účely korupce vládních úředníků a rozšiřování vlastní vlivové sítě a moci. 

Možná Janoušek pro BIS pracoval, ale co jí mohl říkat tak důležitého, že tajná služba držela informace naznačující masívní korupci v tajnosti? Možná BIS tehdy nechtěla předat informace policii, státním zástupcům a politikům. Jak už dnes víme, Janoušek dosáhl až do těchto institucí a měl tam vysoce postavené úředníky, kteří jej kryli. Ale doba se změnila... Má už policie ty odposlechy?Česká republika se při definování OZ drží kritérií stanovených v dokumentech Rady EU. Podle vládního konceptu boje proti organizovanému zločinu jde o nejobsáhlejší a nejpřesnější definici OZ vůbec.

 

„Organizovaným zločinem (kriminalitou, trestnou činností) se rozumí trestná činnost zločineckých skupin, které splňují kombinaci kritérií – spolupráce dvou nebo více osob, po delší či neomezenou dobu, podezřelých z páchání trestné činnosti a motivovaných ziskem nebo získáním moci.“

Jako další podmínky pro posouzení činnosti jako OZ uvádí koncepce například rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy skupiny, vnitřní kontrolu, mezinárodní charakter činnosti, použití násilí, využívání podnikatelských subjektů či praní špinavých peněz a korupce veřejných činitelů. 

Úřad OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC), jehož účelem je pomáhat OSN mimo jiné v otázkách nedovoleného obchodu s narkotiky, mezinárodního terorismu, politické korupce a organizovaného zločinu všeobecně, přistupuje k rámování oblasti jiným způsobem. Definici OZ se záměrně vyhýbá, protože vynechání přesné definice podle něj umožňuje širší použití Konvence OSN o organizovaném zločinu na trestnou činnost, která by mohla pod definici spadat, avšak v době definování ještě neexistovala. UNODC upozorňuje na to, že nové typy zločinů se objevují neustále a ty existující se mohou v průběhu let proměňovat. (webové stránky UNODC) Samotná konvence už s jistým ohraničením přichází, ale jde pouze o ohraničení vágní.

"Organizovaná kriminální skupina znamená skupinu tří a více osob, které po delší časové období jednají s úmyslem spáchat jeden nebo více trestných činů za účelem přímého či nepřímého zisku."

Pokud vezmeme v potaz vše výše zmíněné, přiklání se autorka této práce k postoji UNODC. Jakákoliv definiční formule by byla příliš vágní nebo naopak příliš úzká, a tudíž použije pro definování organizovaného zločinu výčet činností, na kterých se v souvislosti s organizovaným zločinem shodne většina akademické obce. 

Základní charakteristiku organizované kriminální skupiny lze tímto způsobem shrnout do šesti bodů. 

1. Jejím hlavním záměrem je profit, ať už finanční či mocenský 

2. Struktura a hierarchie

3. Ilegální podnikání a jeho částečná legalizace 

4. Kontinuita činnosti

5. Násilí nebo hrozba násilím 

6. Korupce veřejných činitelů za účelem získání mocenského vlivu na politiku, média, veřejnou správu nebo justici. 

Na rozdíl od některých výše zmíněných zahraničních státních dokumentů, neexistuje v České republice přímo zákon o organizovaném zločinu. Pro jeho postihnutelnost je nezbytné hledat v platném trestním zákoníku České republiky části, které by odpovídaly charakteristice OZ. Dříve se jako hlavní části trestního zákoníku odkazující na organizovanou zločinnou činnost uváděla část o zločinném spolčení a organizované zločinecké skupině. Zákon č. 140/1961 Sb. sice definoval trest za účast nebo zakládání zločineckých spiknutí, avšak opomíjel jejich definici. 

Nový zákoník již operuje s definicí zločinecké skupiny, leč zatím používá pouze základní charakteristické znaky.

„Organizovaná zločinecká skupina je společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.“

(Zákon č. 40/2009 Sb. Trestní zákoník: §129)

Zde zákon stanovuje trest pro pachatele, který by byl do zločineckého spiknutí zapojen, což odpovídá de facto již výše zmíněnému trestnímu zákoníku z roku 1961. Co však v zákoně chybí, je definování, které aktivity spadají pod organizovanou kriminalitu a budou tedy posuzovány jako činy spáchané v rámci nebo ve prospěch organizované kriminální struktury. Na druhou stranu však zákon zcela podrobně vypisuje všechny důvody beztrestnosti agenta, který by takovou skupinu infiltroval, z čehož lze charakteristickou činnost OKS dedukovat. 

Hlavní ohniska činnosti organizovaného zločinu v ČR

Mezi hlavní činnosti zločineckých skupin řadí koncepce boje proti OZ následující trestné činnosti. Seřazení je podle množství zapojených skupin do činnosti podle Policie ČR:

- nelegální migrace 

- organizované krádeže aut

- hospodářská trestná činnost

- padělání osobních dokladů

- nelegální přistěhovalectví

- kapesní krádeže

- výroba, pašování a distribuce návykových látek

- padělání platebních dokladů a měny

- obchod s lidmi a nucení k prostituci

- obchod se zbraněmi

Podle zpráv analytiků BIS je hlavním problémem propojení představitelů OZ na státní správu, samosprávu, policii či justici. Cílem je ovlivnit ve svůj prospěch legislativní proces, probíhající přelíčení nebo například státem řízené podniky. Český organizovaný zločin je podle analytiků klientelistická síť využívající politicko – mocenské funkční struktury. Jako hlavní metodu práce využívají korupci, maření vyšetřování, uplatňování ekonomického vlivu či nátlaku, manipulaci s médii, využívání legálních firem a zneužívání politických stran a neziskových organizací. 

Výnosy ze zločineckých aktivit je těžké kvantifikovat, a tak vláda operuje s vágním pojmem desítek milionů až několik miliard. Ve skutečnosti však může reálné číslo tyto odhady mnohonásobně převyšovat. Ekonomické úvahy určitý podíl šedé a černé ekonomiky  zahrnují, i když nejsou schopny jej přesně určit. 

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se snaží publikovat alespoň odhady podílu stínové (šedé) ekonomiky na hrubém domácím produktu. Česká republika s průměrnými 17,6 procenty šedé ekonomiky na HDP se v porovnání všech 39 států OECD umísťuje do 20. místa. 

Pokud bychom se drželi českého prostředí, máme možnost nahlédnout pouze do statistiky odhalených kriminálních činů za poslední roky, které uvádějí počet kriminálních hospodářských činů, tedy činů černé ekonomiky. Ty zabíraly z celkového počtu všech kriminálních činů za zatím poslední vyhodnocený rok 2012 9,07 procenta. Okolo devíti procent se hodnoty pohybují posledních pět let. Je však důležité si uvědomit, že mnohem větší část hospodářské kriminality zůstává neodhalena, a může tak zasahovat českou ekonomiku mnohem více. Hospodářská kriminalita je přitom spolu s obchodem s lidmi či výrobou a distribucí návykových látek jednou z nejvýnosnějších činností OZ.

Na rozdíl od italského, japonského či ruského organizovaného zločinu nemá český organizovaný zločin hluboké kořeny, a i proto není výzkum českého organizovaného zločinu na akademické půdě natolik rozšířen jako v jiných státech. Celkově se výzkumníci většinou spoléhají na kriminální statistiky, analýzu dokumentů, analýzu denního tisku, komparativní studium vybraných právních dokumentů, výzkumy veřejného mínění a expertní šetření. Někdy jsou nuceni využívat i novinářské zdroje. Ačkoliv dříve spadala analýza mezinárodního organizovaného zločinu v ČR do záběru BIS, dnes je již kvůli užšímu zaměření na domácí agendu předána policii. V roce 2013 uvádí BIS ve zprávě, že se do budoucna bude více zaměřovat na projevy českého organizovaného zločinu a mezinárodní zločinecké sítě operující na našem území budou více řešeny policií, pod jejíž kompetenci spadají.

Skupiny působící v současné době na území České republiky se podle Koncepce boje proti OZ utvářejí především na základě národnosti. Skupiny jsou podporované diasporami ze své domoviny. To však neplatí pro české skupiny, které už ze své historické podstaty sdružují spíše zájmy než historická sounáležitost. Výhradně etnicky české skupiny se nikdy neprosadily, a to i proto, že tuzemský organizovaný zločin nemá archaický charakter, a tudíž nevykazuje jeho podobu tkvící především v demonstraci násilí. Tyto závěry podporují i nálezy BIS. V českém prostředí se více etablovala finanční kriminalita, kterou provozují zločinci v sítích, které nejsou tvořené etnickými vazbami. Jako největší problém vidí závažnou kriminalitu tzv. bílých límečků , kde prorůstá OZ do veřejné sféry, médií a politiky. Pro tento typ trestné činnosti je typické zneužití svěřené moci a důvěry. Mezi hlavní projevy patří zpronevěra a úplatkářství. 

Znaky typické pro organizovaný zločin v Česku jsou:

- neideologičnost

- necentralizovanost

- bez přímého násilí (nebo jen minimálně, pokud už není jiného zbytí)

- členství není etnicky podmíněné

- ilegální podnikání

- korupce (ibid.)

Zahraniční skupiny působící v tuzemsku

Mimo OZ páchaný českými zločinci se ovšem v českém prostředí vyskytují mezinárodní skupiny. Na základě výročních zpráv Bezpečnostní informační služby za roky 2010–2013 v porovnání s dalšími zdroji se jedná o několik stále se opakujících zahraničních skupin. 

Především můžeme mluvit o slovanském (ruský a ukrajinský) a jihokavkazském (arménský, gruzínský) organizovaném zločinu. Někteří autoři shrnují obě skupiny pod širší pojem postsovětský organizovaný zločin. Jejich činnost zasahuje do většiny trestných činů uvedených v trestním zákoníku a zapojují se i do sofistikovanější finanční kriminality. Těžiště jejich zájmů však stále zabírá násilná trestná činnost a tzv. racketeering, který veřejnost zná spíše pod pojmem „vybírání výpalného“.

Dále je velmi rozšířený ukrajinský organizovaný zločin, který se zase podle zpráv BIS zaměřuje na vykořisťování ukrajinských pracovníků působících na našem území. Pracovníci musí platit za ochranu, legalizaci pobytu, zprostředkování zaměstnání atd. 

Poslední častěji zmiňovanou skupinou jsou Balkánci, a to především etničtí Albánci ze zemí bývalé Jugoslávie, zejména Srbska, Makedonie a Kosova. Ti na naše území pronikají díky kontaktům se zkorumpovanými kruhy státní sféry. Jako krytí uzavírají falešně sňatky či zakládají fingované firmy. 

Většina zločineckých skupin je však již na našem území dobře zavedená. Jejich aktivity se pohybují především kolem výroby a distribuce omamných a psychotropních látek. Pachatelé organizují dovoz kokainu a heroinu do ČR, dále ho upravují a ředí a skrze síť distributorů (především olašských Romů a drogově závislých) následně drogy prodávají v tuzemsku i zahraničí. (Výroční zpráva NPC, 2014) BIS k závěrům NPC dodává, že jejich aktivity na drogovém trhu jsou často doprovázené snahou o legalizaci jejich výnosů, a to investicemi do nemovitostí, popř. skrze provozování hazardních her.

KRIMINÁLNÍ ZPRAVODAJSTVÍ VS. ORGANIZOVANÝ ZLOČIN

Strategie boje proti organizovanému zločinu

Vláda předkládá ve čtyřletém cyklu vždy novou Koncepci boje proti organizovanému zločinu. Současná koncepce pro roky 2011 – 2014 (dále jen Koncepce) definuje boj proti organizovanému zločinu na čtyřech úrovních – strategické, analytické, operativní a podpůrné. Strategickou úroveň zaštiťuje Ministerstvo vnitra a spadá sem vydávání právě zmíněné Koncepce a další nařízení vydaná pro boj se závažnou kriminalitou na našem území. Analytickou úroveň má mít na starosti Policejní prezidium a zpravodajské služby. Jedná se o monitorování otevřených a uzavřených zdrojů a analýzu hrozeb. Analytická úroveň má být článkem, který zajišťuje prevenci závažné kriminality. Jak bude popsáno dále, spadá tato práce převážně na zpravodajské služby a policie se na ní podílí jen okrajově. Stěžejní pro tuto práci je třetí úroveň – tzv. operativní. Tu zajišťují útvary policie a celní správy ve spolupráci s dalšími útvary. Z policie se jedná především o tři elitní útvary, a to ÚOOZ, ÚOKFK a NPC. Ty by v praxi neměly řešit pouze případy, které se už staly, ale aktivně vyhledávat latentní trestnou činnost. Měl by být vytvořen široký informační okruh lidí se zaměřením na vyhledávání skupin, které páchají dosud nezjištěnou trestnou činnost. 

ÚOOZ má podle Koncepce dva hlavní úkoly. Prvním je získávání, analýza a využití informací o organizovaném zločinu. Druhým je odhalování, vyšetřování a zajišťování pachatelů různých forem organizovaného zločinu. ÚOOZ má být nejelitnějším útvarem policie, kterému stát poskytuje největší finanční i lidské prostředky a zpravodajské informace. Do jejich zájmu spadá především násilná trestná činnost, nelegální obchody a migrace, sítě organizovaného zločinu, terorismus, extremismus atd. 

ÚOKFK se podle Koncepce zaměřuje na „nejnebezpečnější formy korupce a závažné hospodářské a finanční kriminality.“ Podstatou jejich práce je odhalování finanční, daňové a korupční zločiny. Příslušníci tohoto útvaru mají zajišťovat výnosy z trestné činnosti a majetek pachatelů. 

NPC má podle Koncepce na starost vyhledávání a vyšetřování trestné činnosti v oblasti nelegální výroby a obchodu s omamnými a psychotropními látkami, jedy, prekursory a anaboliky. Jejich objektem zájmu jsou organizované a mezinárodní formy obchodu. 

Zpravodajská práce specializovaných útvarů policie

Legislativně spadá ÚOOZ, ÚOKFK i NPC pod Policii ČR, a tudíž všechny tři útvary disponují stejnými povolenými zpravodajskými prostředky vyplývajícími ze zákona o Policii České republiky č. 273/ 2008 Sb. a z platného Trestního řádu č. 141/1961 Sb.

Operativně pátracími prostředky se podle §158b Trestního řádu myslí:

  • předstíraný převod
  • sledování osob a věcí
  • použití agenta

Smějí být použity jen v případě, že výsledku nelze dosáhnout jiným způsobem. Policie musí mít pro nasazení těchto prostředků důvodné podezření. Práva a svobody osob smí být omezeny jen v míře nezbytně nutné. Všechny zvukové, obrazové a jiné záznamy, které tímto způsobem policie získá, lze použít jako důkaz u soudu.

V případě kriminálního zpravodajství se vždy jedná o operativní činnost a získávání informací přímo „na ulici“. Policie se nezabývá analýzou dokumentů, odborných posudků ani novinových zpráv. Podstata jejich práce tkví v kontaktu s prostředím a lidmi, kteří se v prostředí pohybují. 

Předstíraný převod

Předstíraný převod je ze zákona předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu. Především se jedná o předměty:

  • k jejichž držení musí mít sledovaný zvláštní povolení
  • jejichž držení je nepřípustné,
  • které pocházejí z trestného činu
  • které jsou určené ke spáchání trestného činu

Předstírat převod předmětů smí policie na základě povolení státního zástupce, což je jeden z důvodů, proč je tento operativní prostředek hojně využívaný. Podle NPC je to vůbec jejich nejpoužívanější operativní prostředek, protože na drogové scéně je snadno použitelný. Pro ostatní specializované jednotky policie, není tento způsob získávání důkazů natolik zajímavý, protože jejich zaměření jim neposkytuje tolik možností jeho použití. I NPC však přiznává, že předstíraný převod nelze použít jako jediný důkaz, ale jako součást důkazního řetězce. Nasazuje se v případech, kdy už policie ví, že dotyčný páchá trestnou činnost a předstíraný převod je posledním důkazem. Pokud by však byl celý případ založený pouze na tom, hraničilo by to s provokací, kterou policie nesmí ze zákona provádět. Stejný postoj zastávají i ostatní specializované útvary policie. 

Při předstíraném převodu funguje policie jako prodávající i kupující. 

Sledování osob a věcí

Trestní řád definuje sledování osob a věcí jako získávání poznatků o osobách a věcech utajeným způsobem za použití technických a jiných prostředků. Ke sledování dává povolení státní zástupce. Při vstupu do obydlí sledovaného objektu smí policie pouze umístit technické prostředky. Povolení ke sledování smí být vydáno pouze na dobu šesti měsíců a smí být prodlouženo. Sledování má vést k získání důkazů pro soud, pokud takové důkazy sledování neposkytne, je nutné všechny záznamy předepsaným způsobem zničit. (Zákon č. 141/1961 Sb. Trestní řád)

Při sledování jsou nejčastěji využívané odposlechy. Běžně se používají odposlechy telefonů, dálkové odposlechy či směrové odposlechy. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení může být vydán, pokud existuje důvodné podezření a jedná se o závažný čin.  Trestní řád dále určuje jako výjimku, kdy nelze odposlouchávat komunikaci mezi obžalovaným a obhájcem. Pokud k jejímu záznamu dojde, nesmí být použita u soudu. 

Příkaz k odposlechu vydává předseda senátu na návrh státního zástupce. Povolení se vydává na maximální dobu čtyř měsíců, ale lze ho několikrát prodloužit. Pokud se naplní účel odposlechu, může ho policie ukončit dřív, než stanovilo povolení. 

Orgán činný v trestním řízení, v případě této práce Policie ČR, může nasadit odposlech i bez příkazu, a to v daných případech trestního řízení pro:

  • obchodování s lidmi
  • svěření dítěte do moci jiného
  • omezování osobní svobody
  • vydírání 
  • únosu dítěte a osoby s duševní poruchou 
  • násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci
  • nebezpečné vyhrožování
  • nebezpečné pronásledování

Pokud porovnáme tyto pravomoci se zpravodajskými službami, vidíme, že mají orgány činné v trestním řízení mnohem bohatší možnosti. Odposlechy pořízené zpravodajskými službami nelze použít u trestního řízení. K jejich provedení musí mít vždy povolení od předsedy vrchního soudu. Povolení je jim vydávané na 3 měsíce a nemůže být prodlouženo. Zpravodajské služby musí o povolení vždy znovu zažádat. 

Použití agenta

Část informací mohou získat v rámci zločineckých sítí i sami pracovníci policie, pokud jsou nasazeni jako agenti. Nasazení do kriminálního prostředí je nadstavbou oproti běžněji používané formě získávání informací od informátorů.

Podle §158 Trestního řádu, je vymezeno za jakých okolností a jak může policie agenta použít. Agent smí být nasazen na závažnou trestnou činnost, např. na zločiny organizované zločinecké skupiny, při hospodářské kriminalitě, nekalém jednání týkajícím se veřejných zakázek apod.

„Agentem je příslušník Policie České republiky nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů plnící úkoly uložené mu řídícím policejním orgánem, vystupující zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti.“

(Zákon č. 141/1961 Sb. Trestní řád: odst.158e) 

Pokud je to nutné, může agent zastírat svou totožnost pomocí krycích dokladů vydaných na žádost policie nebo ministerstva. Je-li to k jeho ochraně nutné, je k zastírání totožnosti možné využít:

  • legendu o jiné osobní existenci
  • provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění, povolení či registrace,
  • zastírat příslušnost k Policii České republiky nebo ke Generální inspekci bezpečnostních sborů. (ibid.) 

Použití agenta povoluje soudce vrchního soudu na žádost člena vrchního státního zastupitelství. Žádost je omezena účelem a dobou trvání, která však může být několikrát prodloužena. Státní zástupce kontroluje práci agenta jednou za tři měsíce, aby posoudil, zda přetrvávají důvody jeho nasazení. Agent během své práce plní nařízení nadřízeného policejního orgánu.

Trestní zákoník definuje možnosti beztrestnosti agenta, který by se při infiltraci do skupiny páchající závažnou trestnou činnost sám dopustil trestné činnosti. Zákon v § 363 však vyjmenovává příklady všech možných trestných činů, které by mohly souviset s organizovaným zločinem, přičemž zmiňuje i možnosti s marginální pravděpodobností. Z informací získaných na základě rozhovorů spolu s porovnáním s příslušnými zákony a výše zmíněnými charakteristickými znaky organizovaného zločinu lze vyjmenovat především tyto případy trestné činnosti, do které se může agent zaplést: 

  • obchodování s lidmi
  • výroba a distribuce dětské pornografie 
  • provozování nepoctivých her a sázek 
  • legalizace výnosů z trestné činnosti
  • padělání a pozměnění peněz
  • neoprávněné podnikání
  • sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, soutěže a dražby 
  • obchod s vojenským materiálem (zbraněmi) bez licence
  • výroba a distribuce omamných a psychotropních látek
  • přijetí úplatku, podplacení 

V praxi je však infiltrace agenta velmi náročná. Existují dva stupně infiltrace. Prvním stupněm je krátkodobé použití agenta pouze na jeden případ. Pro úspěšnou akci je výhodou, pokud spolupracuje policie s někým uvnitř zločinného uskupení, kdo pomůže agenta zavést. Samotná akce potom trvá několik měsíců. Druhý stupeň je dlouhodobá infiltrace, kdy se má agent zapojit se skupinou do páchání trestné činnosti a rozrýt hlubší struktury skupiny a větší zločince. Při přípravě je to vždy dlouhodobý proces, protože záleží na vytvoření perfektních podmínek. Pokud má být akce efektivní, trvá její plánování a realizace celé roky. 

Podpůrné zpravodajské prostředky policie

Mimo základní zpravodajské prostředky disponují policejní útvary tzv. podpůrnými operativně pátracími prostředky. Zákon (č. 273/2008 Sb. o Policii ČR) je shrnuje do čtyř hlavních bodů, a to:   

  • použití informátora 
  • použití krycích prostředků a dokladů
  • využívání zabezpečovací techniky
  • disponování zvláštními finančními prostředky

Kromě toho je však třeba si uvědomit, že policie musí aktivně spolupracovat s externími najatými specialisty. Jedním z nejběžnějších případů jsou překladatelé a tlumočníci. Pokud zohledníme, že policista musí často zkoumat organizovaný zločin, který se neomezuje striktně na prostor uvnitř státních hranic, je očividné, že narazí na problémy se zdroji v cizích jazycích. Vynechání takových zdrojů by mohlo vážně ovlivnit výsledek. Podle UNODC (2011) je řešením cílená výuka cizích jazyků u analytiků nebo využívání softwaru překladačů. V českém prostředí k cílené výuce cizích jazyků u policie nedochází. Podle dotazovaných je znalost cizího jazyka, kterým mluví právě zkoumaná skupina páchající závažnou trestnou činnost, výhodou, ale ne nutností. Je tedy možné, že policista, který zkoumá ruský organizovaný zločin v ČR, neumí rusky. Důvodem je prý to, že skupiny, které se na našem území pohybují, se často mění, a tak by se policista mohl učit každého půl roku jiný jazyk. Na překlady jsou najímáni externí překladatelé a tlumočníci, kteří podepíší čestné prohlášení o mlčenlivosti. Není vyloučeno, že mohou být přímou součástí některých jednotek, ale převážně jsou najímáni na konkrétní případy. 

Stejným způsobem jsou najímáni specialisté na informační technologie, posudky na drogy atd. 

Informátor

Informátor, tedy člověk z kriminálního prostředí, který poskytuje informace policii, je nejčastěji používanou metodou získání informací.  Podle policie je tato metoda úspěšná proto, že informátor prostředí zná a pohybuje se v něm. Pokud by museli infiltrovat do kriminálního prostředí policistu, byl by to mnohem náročnější proces. Informátoři jsou získáváni na ulici. Policista analyzuje prostředí, vytipovává a aktivně vyhledává možné informátory a oslovuje je.  Podle zákona je informátorem každá fyzická osoba, která tajně a za úplatu poskytuje informace a služby policii takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena její kooperace s policií. Úplatou se rozumí finanční nebo věcná odměna. (Zákon č. 273/2008 Sb. o Policii ČR)

Zacházení s informátorem se řídí pokyny vydanými policejním prezidiem, které se ovšem nezveřejňují. V tomto případě se žádosti na základě zákona o svobodném přístupu k informacím zamítají s ohledem na §7 daného zákona, který povoluje nezveřejnit informaci, která byla označená za utajenou. (Zákon č.106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). Pokyny jim podle pořízených rozhovorů  stanovují, aby byl informátor vždy zaplacený a policista s ním nepěstoval užší vztah. Všichni se však také shodují, že v praxi je celý proces postavený na principu nabídky a poptávky. Celá kooperace je mnohem složitější, protože prostředí organizovaného zločinu je mnohem komplexnější, než aby bylo možné informátory jednoduše zaplatit. Policisté využívají i jiných způsobů, jak s informátorem jednat. Prvním je právě výměna informace za peníze. Často se však jedná jen o menší kriminalitu např. prodeje drog. Nejde to použít u větších případů organizovaného zločinu nebo hospodářské kriminality. Jedním z důvodů jsou omezené finanční prostředky, kdy peníze, které by policie mohla informátorovi nabídnout, nejsou pro zločince žádnou motivací. Dalším důvodem je, že informátor je ochotný spolupracovat spíše za protislužbu. To je další, a také hlavní způsob spolupráce s informátorem, kdy probíhá výměna informací v systému služeb a protislužeb. Informátor si však musí být vědom toho, že možnosti policie v tom, co může pro informátora udělat, jsou omezeny zákony. Každý příslušník tak musí bilancovat, co ještě může a co nemůže pro informátora udělat. NPC tuhle metodu používá nejčastěji u informátorů – cizinců, kterým výměnou za informace pomáhají legalizovat jejich pobyt na území České republiky.  Třetí možnost je zcela proti pokynům policejního prezidia, ale autorka je podle získaných informací přesvědčená, že i přesto je v praxi používána. Jedná se o navázání užšího vztahu s informátorem, jakési neformální přátelství. Ačkoliv je takový vztah proti směrnicím policie, je to často nejefektivnější metoda. Celý proces je však dlouhodobý a sám policista tím sebe vystavuje do nebezpečné situace vůči nadřízeným. 

Práce s informátory je často na hraně zákona. Většina informátorů má pokřivený morální profil, kriminální minulost a často se i živí trestnou činností, avšak disponuje hodnotnými informacemi. Pokud však policista během spolupráce narazí na důkaz svědčící o spáchání trestného činu, začne s informátorem postupovat podle zákona o Policii ČR a zadrží ho.

„Pokud přijdeme na to, že páchá trestnou činnost, tak už nemůže být informátor, ale maximálně spolupracující obviněný.“ 

Ačkoliv se informátoři pohybují v rizikovém kriminálním prostředí, neexistuje v České republice žádný vládní program na jejich ochranu.

„Jeho identita je utajená a zná ji jen jeho řídící pracovník. V systému je to zanesené stupněm utajení – vyhrazená informace.“

V případech, kdy musí informátor vypovídat u soudu, se však policie snaží jeho identitu co nejvíce zastřít a využívá možností Trestního řádu, který umožňuje tzv. institut utajeného svědka.  V protokolu od soudu tak není uvedeno ani jméno a příjmení svědka. V některých případech se zajišťuje i ochrana jeho blízkých. Zvláštní způsob ochrany svědků určuje dále Zákon o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v souvislosti s trestním řízením. Ve chvíli, kdy se z informátora stane svědek v trestním řízení, rozšiřuje se policii škála možností, které může použít na jeho ochranu. Do oprávnění policie při poskytování zvláštní ochrany svědka patří:

  • vydávání krycích dokladů
  • konspirační prostředky 
  • zabezpečovací technika
  • zvláštní finanční opatření 
  • a jiná opatření

V některých případech však ani speciální ochrana svědka není potřeba, protože se sami ke spolupráci s policií hlásí. To, že se s policistou znají, chtějí využívat jako tzv. kryšu.  Takový informátor má však pro policii menší cenu, protože může dojít k závěrům, že pro něj policie může dělat ústupky, jak už je popsáno výše u problému výměny informací v systému služeb a protislužeb. 

Krycí prostředky

Jako krycí prostředky mohou být se souhlasem ministra vnitra použity doklady, prostor nebo činnost. Krycí prostředky zastírají pravou totožnost osoby. Doklady vydávají orgány veřejné správy na žádost policie nebo ministerstva, a to takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena činnost ministerstva ani policie. 

Je jasně vymezeno, které doklady policie nemůže vydat jako krycí, přičemž vesměs se jedná o průkazy státních činitelů. Ve skutečnosti je však jakýkoliv výčet zbytečný, protože v §75 zákona o Policii ČR se jasně uvádí, že nelze použít „doklad jakékoliv osoby žijící nebo zemřelé“. Z toho vyplývá, že policie musí u každého krycího dokladu vykonstruovat zcela novou identitu a nesmí zneužít žádnou již existující.

Zabezpečovací technika

Zabezpečovací technikou rozumí Zákon o Policii ČR technické prostředky, zařízení a jejich soubory, díky kterým policie zabezpečuje veřejný pořádek. Policie smí využívat jakoukoliv zpravodajskou nebo nástrahovou zabezpečovací techniku, která pomáhá sledovat zadanou osobu nebo věc, a to na žádost určeného státního orgánu. Podle §62 zákona o Policii ČR, může policista v nutných případech pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí.  

Zvláštní finanční prostředky

Za zvláštní finanční prostředky lze považovat speciální vyčleněné peníze pro účely utajeného financování operativně pátracích akcí, sledování atd. Tyto prostředky se neobjevují v daňovém výkazu. Podle §77 Zákona o Policii ČR se na tyto prostředky nevztahují žádné právní předpisy upravující hospodaření s peněžními prostředky státu. 

Zvláštní finanční prostředky jsou pro všechny útvary citlivé téma, a tak lze jen těžko dopátrat, kolik prostředků stát policii poskytuje. V rozhovorech se respondenti rozcházely v názorech, na co prostředky primárně používají. Zatímco informace od ÚOOZ svědčí spíše o tom, že peníze poskytnuté informátorům se pohybují ve stovkách maximálně několika tisících korun. NPC uvádí, že platby informátorům za informace a provoz jejich činnosti zabírají největší část. K porovnání se zpravodajskými službami - podle informací od BIS, se peníze využívají především na technické vybavení, konspirační byty, maskování a nakonec na platby informátorům.

Tyto informace jsou však jen okrajové protože se jedná o utajenou informaci. Kolik peněz policejní útvary dostávají a co z nich financují nelze nijak zjistit, což vyplývá už ze zákona, který osvobozuje tyto prostředky od povinnosti veřejného účetnictví. Celá podstata zvláštních finančních prostředků by tak ztratila smysl. 

Vnitrostátní spolupráce

Vláda proklamuje jako úspěšnou formu potírání OZ spolupráci v rámci všech úrovní i mezi sebou. V ideálním modelu tak vzájemně sdílí a analyzují informace společně Ministerstvo vnitra, Policejní prezidium, zpravodajské služby a elitní policejní složky. Do boje proti OZ se tak zapojí strategická, analytická i operativní část. 

Zákon o zpravodajských službách ČR definuje přímou spolupráci zpravodajských služeb mezi sebou na základě dohod uzavíraných se souhlasem vlády. Zároveň však také okrajově zmiňuje začlenění policistů do zpravodajské práce, a to v případě ÚZSI.

„Ministr vnitra může povolat příslušníky Policie ČR k plnění úkolů v Úřadu pro zahraniční styky a informace.“

(Zákon č.153/1994 Sb., o zpravodajských službách ČR, § 9)

Pro zpravodajské služby je spolupráce s jiným státním orgánem výhodná, protože sami nedisponují dostatečnými pravomocemi. Navázání spolupráce s policií či Ministerstvem zahraničních věcí nebo Ministerstvem vnitra jim umožňuje kompenzovat deficit výkonných pravomocí jejich služby. Spolupráce zpravodajských služeb mezi sebou i s dalšími subjekty vede k zefektivnění jejich činnosti. 

Spolupráce policejních složek mezi sebou probíhá lépe. Každý týden se však scházejí ředitelé jednotlivých celostátních útvarů u náměstka policejního prezidia a procházejí spolu probíhající vyšetřování.  Kooperace se zpravodajskými službami není pro policii daná zákonem.  Zákon o Policii ČR definuje pouze mezinárodní spolupráci, a to pouze na úrovni Policejního prezidia. 

V ideálním modelu by zpravodajské služby měly dodávat informace a policejní strana chybějící výkonné pravomoci. V praxi je však jejich spolupráce velmi komplikovaná a v úspěšné formě se vyskytuje jen zřídka.  Ačkoliv se ředitelé zpravodajské služby i policie scházejí na pravidelné bázi, nejde většinou o konstruktivní spolupráci, ale spíše prezentaci výsledků. Zpravodajské služby připouštějí, že jde spíše o parcelování zájmů než o kooperaci, což vyplývá například i z jejich Výroční zprávy za rok 2012. BIS například předala celou agendu týkající se zahraničních organizovaných zločineckých skupin na území České republiky policii, do jejíchž pravomocí tato agenda spadá. (Výroční zpráva BIS, 2013) V poslední výroční zprávě se už informace o těchto zločincích vůbec nevyskytují. 

Vysvětlení, které kulhá

 

Lang neobjasnil ani schůzku šéfa protiteroristického odboru BIS Jana Pavlíčka s Romanem Janouškem, na níž podle informací týdeníku Euro řešili mimo jiné Langovo jmenování generálem. Nebyl to přitom jediný kontakt obou pánů, což potvrzuje přátelský tón hovoru, tykání i výměna informací.

 

Služba přispěchala s vysvětlením, že schůzka byla naplánovaná a že o ní vedení BIS vědělo. Je to prý přece normální, že se zpravodajští důstojníci infiltrují do zájmového prostředí. Z neoficiálních informací týdeníku Euro vyplývá, že Lang komisařům řekl, že témata schůzky zapadala do náplně Pavlíčkovy práce. Vezmeme-li jeho slova vážně, pak je Janoušek buď teroristou, člověkem, který s teroristy spolupracuje či je financuje, nebo o jejich aktivitách přinejmenším něco podstatného ví.

 

"Tomu věřit můžeme, a nemusíme. Hlavně nemáme možnost, jak si zpětně ověřit, jestli tomu tak bylo. Ono tomu totiž tak být nemuselo. A teď ředitel svého člověka pokryl," upozorňuje František Bublan. "Otázkou navíc je, jestli je tento způsob kontaktu nejlepší. Podle mého soudu asi není," dodává.Zarážející je i fakt, že v případech, kdy zpravodajské služby narazí při své práci na fakta svědčící o spáchání trestného činu a nepředají je policii.

 

„My nejsme povinni řešit trestnou činnost, takže to předat nemusíme. To plyne z toho, že nemáme žádné pravomoci.“  Zákon o zpravodajských službách (č. 153/ 1994 Sb.) přitom jasně udává, že by zpravodajské služby měly státním orgánům a policii předávat veškeré informace a zjištění spadající do jejich oboru působnosti.  Pro zpravodajské služby je však rozhodující to, co chce zadavatel, resp. vláda, a pokud daná informace nezapadá do zakázky, nic se s ní nedělá.

 

Svoji argumentaci mohou paradoxně opřít o druhou část toho samého paragrafu zákona, který jim zadává informace předat: „...;to neplatí, jestliže by poskytnutí ohrozilo důležitý zájem sledovaný příslušnou zpravodajskou službou.“ (Zákon č.153/1994 Sb. o zpravodajských službách ČR, § 8) Podle policie je důvodem toho, že nedostanou od zpravodajských služeb hlášení o trestných činech i to, že mezi složkami existuje velká rivalita, a tak vedení jejich spolupráci ani nepodporuje. Zároveň je problémem i malá vzájemná důvěra a důvěra v systém. Pokud se tedy nějaká spolupráce uskuteční, je to spíše na základě neformálních vztahů.

 

„Nejlepší spolupráce je lidí na výkonných článcích, tzv. koncoví manuálové, kteří se znají a navzdory zákazu nadřízených spolu komunikují. Mění si informace, jak potřebují, a důvěřují si.“  Oficiální požadavky však často nikam nevedou.

 

K záznamům o oficiálních žádostech, jejich počtu a době vyřízení se však autorka této práce nedostala, ale na základě výpovědí, které získala, by porovnání žádostí a vyhovění požadavkům mezi policií a zpravodajskými službami bylo určitě zajímavým námětem pro další výzkum. 

 

Jednou z dalších překážek spolupráce policie a zpravodajských služeb je i definování zákona, který rozlišuje mezi důkazy získanými policií a zpravodajskými službami. Zpravodajské odposlechy a trestněprávní, resp. policejní, odposlechy jsou definovány jinými zákony, a mají tak jiný účel. Zpravodajským službám se nedovoluje, aby důkazy získané na základě odposlechů pořízených jejich institucí byly použity jako důkazy u soudu. Na základě rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2008 nedosahují zpravodajské odposlechy takové kvality jako jiné operativní informace, a nemohou tak sloužit jako důkaz. "Zpravodajské odposlechy nedosahují garančních kvalit, které vyžaduje trestní řád, a proto jich nelze použít jako důkazu v trestním řízení, neboť v tomto smyslu nebyly získány zákonným způsobem." (Nález sp. I. ÚS 3038/07: odst. 29) Pokud bychom uvažovali situaci, kdy by zpravodajské služby měly snahu dostát požadavku výše zmíněného zákona o zpravodajských službách, pozbývala by jejich snaha smysl. Policie by totiž musela daná fakta znovu přezkoumat a v případě odposlechů znovu nahrát, aby je vůbec mohla uplatnit u soudu. Podle čl. 80 Ústavy České republiky totiž veškeré důkazy pro trestní řízení obstarává policie pod dohledem odpovědného žalobce.  

SEZNAM ZKRATEK

  • BIS   Bezpečnostní informační služba
  • NPC  Národní protidrogová centrála
  • OSN Organizace spojených národů 
  • OZ  organizovaný zločin
  • UNODC Úřad OSN pro drogy a kriminalitu
  • ÚOKFK  Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality
  • ÚOOZ  Útvar pro odhalování organizovaného zločinu
  • ÚZSI  Úřad pro zahraniční styky a informace
  • VZ  Vojenské zpravodajství
{jacomment on}