Sidebar

28
st, čen

Blogosféra
Typography

Z médií často slýcháváme o problémech ničení deštných pralesů, změnách klimatu nebo chudobě v rozvojových zemích, ale spojitost s naším každodenním chováním - naší spotřebou - nám většinou uniká. Přitom je tato spojitost velmi úzká.

Česká republika je zapojena do globalizovaného systému mezinárodní dělby práce, která nám dovoluje užívat si i produktů, které byly vyrobeny tisíce kilometrů za našimi hranicemi. Většinou nás příliš nezajímá kdo, kde a za jakých podmínek produkt, který spotřebováváme, vyrobil a jakým způsobem se dostal až k nám. A pokud ano, není jednoduché si tyto informace opatřit (na obalech je nevyčteme a ani obchodníci je většinou neznají).


POKUD VÁS ČLÁNEK DOSTATEČNĚ ZAUJME, JEDINOU ODMÉNOU ZA NĚJ BUDIŹ VAŠE SDÍLENÍ NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH !!

Děkuji


Pohled na původ našich výrobků by pro nás mohl být někdy zarážející. Když si dáváme ranní šálek kávy, nenapadne nás, že v důsledku systematické krize obchodu s kávou jsou životní podmínky desítek milionů chudých lidí v rozvojových zemích žalostné. Nosíme oblečení a obuv s visačkami Made in China nebo Made in Bangladesh a přitom si neuvědomujeme, že se jejích šitím živí miliony lidí, kteří za svou práci dostávají špatně zaplaceno, nebo že pěstování bavlny v chudých zemích ničí přírodní zdroje i lidská zdraví. Při každém desátém načerpání nádrže svého auta posíláte peníze zkorumpovanému režimu v Ázerbájdžánu. Řada kosmetických a potravinářských výrobků obsahuje palmový olej, jehož pěstování je dnes jednou z hlavních příčin ničení původních tropických pralesů. Tantal, kov používaný ve vašem mobilním telefonu, možná financoval občanskou válku v Kongu. Filé může pocházet z právě kolabující, silně přečerpané populace tresky v Severním moři.

Pochutnáváme si na mase z dobytka, který byl krmen dovezenou sójou z Brazílie a Argentiny, k jejímuž vypěstování bychom v ČR zabrali desetinu rozlohy orné půdy. Česká republika ročně dováží asi 100 000 kubíků ilegálně vytěženého dřeva. Patříme mezi země s nejvyššími emisemi oxidu uhličitého na obyvatele: emise skleníkových plynů způsobují klimatické změny, jejichž negativní dopady pocítí pravděpodobně nejvíce právě chudí lidé v rozvojových zemích.

Tento článek si klade zacíl ukázat, že lidé v ČR, která je 34. nejbohatší zemí na světě, mohou prostřednictvím denně spotřebovávaných výrobků pozitivně nebo negativně ovlivňovat situaci stovek tisíc chudých lidí v rozvojových zemích všech kontinentů.

Jako nejzávažnější se jeví česká spotřeba sóji. Závažný, ale výrazně nižší je dopad v případě bavlny, kávy a kakaa. Vzhledem k současnému jevu rozšiřování plantáží palmy olejné na úkor pralesa a rostoucímu trendu růstu české spotřeby této komodity, může do budoucna velký dopad způsobovat i tato komodita. U sóji se jeví jako vhodná spotřebitelská alternativa omezení spotřeby masa. 


Článek staví na základním předpokladu, že česká veřejnost může pomoci v rozvojových zemích snížit negativní a zvýšit pozitivní dopady naší spotřeby v případě, že:

  • Chudým lidem v rozvojových zemích přinese produkce výrobků pro naši spotřebu uspokojivé ekonomické zajištění.

  • Zvýší poptávku po produktech s vyšší přidanou hodnotou tvořenou lidskou prací a omezí spotřebu takových produktů, jejichž produkce je spojena s porušováním lidských práv a prohlubováním sociálních problémů v rozvojových zemích.

  • Produkce výrobků pro naši spotřebu nebude mít silný negativní dopad na místní životní prostředí.

  • Produkce výrobků pro naši spotřebu nebo naše spotřeba nebude mít silný dopad na klimatické změny.

Dopad na životní prostředí v místě produkce

Jedná se o dopady negativní: nadměrné používání chemie (na životní prostředí i zdraví lidí); nadměrné čerpání a znečištění vodních zdrojů; produkce odpadů při výrobě; ničení původních ekosystémů a omezování biodiverzity; a degradace půd, jež půdu mimo jiné činí náchylnější k erozi.

Všechny tyto dopady mají v rozvojových zemích závažnější projevy než v zemích rozvinutých. Lidé jsou totiž jednak více závislí na primární produkci (a tedy na kapacitě přírodních zdrojů) a dále nemají takové prostředky, aby mohli degradaci životního prostředí kompenzovat (např. nákupem balené vody, čističek vod, technologií zacházení s odpady ...).

Dopad na změny klimatu

Změna klimatu patří mezi nejzávažnější environmentální problémy dneška. Důsledky předpovídaných změn klimatu budou navíc nerovnoměrně rozděleny mezi různé klimatické pásy - výraznější vzrůst teplot nebo klimatických extrémů čeká pravděpodobně země blíže rovníku - opět tedy chudé rozvojové země. Ty jsou přitom za klimatické změny odpovědné nejméně a nedisponují dostatečnými prostředky na adaptaci.

Česko přispívá ke změnám klimatu především emisemi CO2 plynů ve vlastní ekonomice. Patříme k zemím s nejvyššími emisemi skleníkových plynů na hlavu - zabíráme neslavné páté místo v Evropě a sedmnácté na světě. Nejvýznamnější podíl skleníkových plynů vzniká v sektoru energetiky a dopravy při spalování fosilních paliv. Na emisích se však významně podílí významným i další odvětví průmyslu, zemědělství a spotřeba domácností. 

Výroba energie z fosilních paliv, doprava a zemědělská produkce je přitom tažena každodenní spotřebou českých domácností.

Ekonomické aspekty naší spotřeby

Tyto dopady mohou být negativní i pozitivní. Mezi negativní dopady patří vysoce nestabilní či dlouhodobě klesající ceny exportních komodit, exportní produkce, která narušuje potravinovou bezpečnost, nelegální produkce nebo podpora korupce. Tyto dopady jsou nejvýraznější u ropy a oděvů, významné dále u kávy a kakaa. Zásadní je přitom zapojení chudých zemí a jejích obyvatel do mezinárodního obchodu na principu rovnosti, tzn. tak, aby za svou produkci a práci dostávali takovou odměnu, která jim pokryje základní životní potřeby a umožní další rozvoj. Vyšší ceny a mzdy vyplácené lidem v rozvojových zemích za produkci kávy, kakaa nebo oděvů by se výrazně projevily ve zlepšení jejich ekonomické situace. Ropné bohatství nabízí zase dosud nevyužitý potenciál zlepšit ekonomickou situaci lidí v rozvojových zemích v případě investic do rozvoje nebo vyšší redistribuce příjmů z ní.

Sociální aspekty naší spotřeby

I tyto dopady mohou být negativní i pozitivní. Mezi ty negativní patří při produkci výrobků pro naši spotřebu porušování práv místních obyvatel a sociální problémy, jako jsou špatné pracovní podmínky nebo dětská práce.

Největší rozsah negativních dopadů jsme zaznamenali u kávy, kakaa, bavlny a oděvů. Významné, i když těžko měřitelné negativní dopady jsme registrovali také u ropy.

U totožných komodit je však možné zaznamenat pozitivní, resp. potenciálně pozitivní dopad. Produkce kávy, kakaa, bavlny a oděvů pro ČR poskytuje obživu naprosté většině chudých lidí. Pozitivní změna našich vzorců spotřeby, která by produkovala změnu v sociální situaci lidí v rozvojových zemích, je tak praktická právě u těchto komodit.

Z rozvojových zemí se do ČR dováží kromě komodit zkoumaných v této studii také mnoho průmyslových výrobků, které tvoří, co do hodnoty dovozu významnější položky než zkoumané komodity (vyjma ropy), a jsou tedy pro ekonomiky vybraných rozvojových zemích významnější. Tyto výrobky, mezi které patří především mnoho druhů elektroniky, ale také např. hračky jsme do naší analýzy nezahrnuli z více důvodů. Toky kapitálu, materiálu a zboží v těchto odvětvích jsou natolik komplexní, že by si vyžadovaly náročný výzkum a složitou metodologii. Dopady těchto odvětví na životní prostředí a klimatické změny přitom jistě nebudou zanedbatelné. V případě sociálního pohledu budiž mírnou útěchou, že situace dělníků pracujících v odvětvích s vyšší přidanou hodnotou v rozvinutých zemích je zpravidla uspokojivější než je tomu u pracovníků v zemědělství či oděvním průmyslu. 


Dopady jednotlivých komodit

Ropa

Ropa je bezkonkurenčně největší položka českého dovozu. V roce 2004 Česká republika importovala surové minerální oleje - tedy převážně ropu - za necelých 42 miliard korun; k tomu dovezla benzíny a ropné oleje v hodnotě přes 31 miliard.

Dovoz sumárně činil asi 9,4 milionu tun. Pro přesnost by bylo potřeba odečíst vývoz, tj. přes 0,8 milionu tun vesměs zpracovaných ropných olejů, ale potom musíme brát v úvahu také domácí těžbu ropy, asi 0,3 milionu tun. Import surové ropy z Ruska v roce 2004 tvořil 4,4 milionu tun, na druhém místě následoval Ázerbájdžán s 1 milionem tun.

Rusko

Dobývání ropy v Rusku provázejí notorické problémy, především soustavné úniky z těžebních polí i ropovodů. Ruský těžební průmysl využívá hustou síť ropovodů, které jsou zastaralé a poruchové.

"Pro obyvatele regionů, kde se těží ropa a zemní plyn, jsou zastaralé produktovody čekající živelnou pohromou."

Ropným společnostem se nevyplatí staré, korodované ropovody opravovat: je pro ně levnější nechat část suroviny uniknout. Každoročně proto z trubek unikne do okolí 8-10 % vytěžené ropy, tj. celkem asi 20-50 milionů tun, v závislosti na produkci příslušného roku.4 Pozornost se ovšem soustřeďuje pouze na masivní havárie, nikoli daleko rozsáhlejší, ale méně spektakulární každodenní drobné úniky. V Chantsko-mansijském autonomním okruhu na západní Sibiři dochází k asi tisícovce úniků ropy ročně. V nejvíce kontaminovaných oblastech má znečištění konkrétní dopady na lidské zdraví: například v okolí Nižněvartovska na Sibiři souvisí zvýšená frekvence rakoviny s kontaminací pitné vody. 

Ale k velkým incidentům také dochází. Při jednom z úniků v republice Komi se v jednom místě do okolního prostředí dostalo během šesti měsíců 100 tisíc tun ropy.

Velká část ruské produkce ropy pochází z chladných oblastí Sibiře, Arktidy a Dálného východu. Zdejší ekosystémy jsou na zásahy podstatně citlivější a obnovují se pomaleji než ty v mírném pásmu. Ekologické škody, ke kterým při těžbě dochází - kácení lesů, narušení půdního povrchu, kontaminace -, mají proto dlouhodobější následky. Rozklad toxických složek ropy v půdě trvá v Arktidě zhruba tři desetiletí, zatímco v běžných podmínkách asi pět let.  Při těžbě také dochází k plošné devastaci okolní krajiny. Jen na severozápadní Sibiři bylo na ropných polích a podél ropovodů zničeno 2500 km2 vegetace.  Původní obyvatele těžba připravila o přístup k pastvinám pro soby, na kterých závisí jejich živobytí. 

Na ropných polích se rovněž spaluje: v Rusku se při těžbě ropy a zemního plynu spálí 3,5 miliardy metrů krychlových plynu ročně.  Odpad z těžby - směs vody, nafty a kontaminantů - se namísto do izolovaných úložišť běžně vypouští do prohlubní v terénu okolo vrtů. Odtud často uniká do prostředí, takže přispívá ke kontaminaci řek a jezer toxickými uhlovodíky. 

Ázerbájdžán

Nákupem ázerbájdžánské ropy Česká republika nejenže přispívá ke znečištění Kaspického moře. Především ale přímo financuje zkorumpovaný, autoritativní režim. Většina peněz končí v kapsách nejvyšších státních úředníků, na úkor chudých obyvatel země.

Většina ázerbajdžánských ropných polí se nachází na dně nebo březích Kaspického moře, které je s odhadovanými až 250 miliardami barelů ropy jedním z klíčových světových nalezišť.  Ropu zde vedle Ázerbájdžánu těží také Kazachstán, Rusko, Turkmenistán a Írán. V současné době dochází ročně po Kaspickém moři k deseti tisícům pohybů ropných tankerů, na dně moře vede několik ropovodů a plánují se další.

Na počátku 20. století činily roční úlovky kaspického jesetera 50 tisíc tun a Kaspické moře pokrývalo 80 % světové konzumace kaviáru. Dnes úlovky klesly zhruba o 90% a ryba se dostala na pokraj vyhynutí.  Zatímco ještě v roce 1985 byl úlovek jesetera 30 tisíc tun, roku 1995 už činil jen 5672 tuny.

Jednou z příčin tohoto stavu - vedle nadměrného lovu, odpadních vod a stavby přehrad - je masivní znečištění moře vinou těžby ropy z hlubokomořských vrtů. Populace kaspického lososa se snížila dokonce šestačtyřicetkrát. Populace tamních candátů a langust jsou na pokraji vyhynutí.  Pokud bude objem těžby i lovu ryb dále stoupat, může podle biologů do deseti let dojít ke zničení ekosystému moře a k úplnému vyhubení jak jesetera, tak i některých dalších druhů živočichů.           

Pokud by nebyla hlubokomořská ložiska otevřena, mohly mít kaspické státy podle některých odhadů dnes příjmy z prodeje ryb a kaviáru vyšší, než vydělají z prodeje surové ropy. Zatímco cena barelu ropy se pohybuje na úrovni 50 - 70 dolarů, kilogram kaviáru se dá na západních trzích prodat až za 5 000 až 30 000 dolarů (stav z roku 2002)Příjmy zemí kaspického regionu z prodeje ryb a kaviáru byly v dobách největšího rozvoje rybolovu, tedy začátkem dvacátého století, asi šesti miliard tehdejších dolarů ročně.

Příjmy z prodeje ropy tvoří více než 50 % státního rozpočtu Ázerbajdžánu a přibližně 90 % exportu země.Od vyhlášení nezávislosti (1991) do roku 2004 získal Ázerbájdžán exportem ropy téměř devět miliard dolarů.

Statistické bohatství státu ostře kontrastuje s tím, že podle údajů Světové banky polovina Ázerbájdžánců žije pod národní hranicí chudoby.  Ačkoliv země má obrovské zdroje přírodního bohatství, zemní plyn se na venkov nedodává, elektřina pak s každodenními několikahodinovými výpadky.

V žebříčku globálního indexu korupce Transparency International zaujal Ázerbájdžán 150. místo ze 180 hodnocených zemí. Uplácení nabylo za poslední desetiletí gigantických rozměrů. Paralyzuje ekonomiku i veřejný život. Nejmasivnější je přitom právě v ropném průmyslu.

Soudní procesy posledních let ukazují, že tahouny korupce jsou v Ázerbájdžánu nejvyšší státní úředníci. Viktor Kožený přiznal, že vozil do Baku v kufrech miliony dolarů a za další desetitisíce dárky pro dřívějšího prezidenta Gejdara Alijeva. Úplatky bral s největší pravděpodobností i Alijevův syn, dřívější generální ředitel Státní ropné společnosti a současný prezident státu.

Snaha o co nejvyšší export suroviny z Ázerbájdžánu - tedy i odběr Českou republikou - způsobila totální krach zpracovatelského průmyslu. Závody vybudované v sovětských dobách, které mohly zpracovávat desítky milionů tun ropy ročně, jsou dnes nefunkční. Zatímco za tunu surové ropy lze utržit asi 200 dolarů, tuna meziproduktu vydělá až 2000 dolarů. Zpracování nafty by také mohlo zaměstnat řádově více lidí než těžba. V Ázerbájdžánu je dnes přibližně padesátiprocentní nezaměstnanost a 2 miliony lidí kvůli nedostatku práce republiku opustily. Orientace na export ropy tak dostává do pasti celou ekonomiku.

Centralizace ekonomiky ale způsobuje i problémy politické. Proud ropných dolarů je v rukou úzké skupiny lidí, kteří tak mají dlouhodobě zajištěnu kontrolu nad celým státem. dosud všechny volby v Ázerbájdžánu, s výjimkou prvních v roce 1991 označila OBSE za zfalšované.Mocenský klan bývalého generála KGB Gejdara Alijeva založil správu státu na nelítostném potírání opozice a brutálním potlačování všech projevů občanské nespokojenosti. Po jeho smrti v roce 2003 převzal úřad syn Ilham - komentátoři začali Ázerbájdžán označovat za první monarchii v bývalém postsovětském prostoru. A zisky z prodeje ropy do České republiky ji financují.


Hliník

Hliník je po oceli druhý nejpoužívanější kov. Světová spotřeba přitom stále roste a pro hliník se nacházejí nová a další uplatnění. Je ceněn pro svoji nízkou váhu, korozivzdornost a odolnost. Využívá se při výrobě automobilů, lodí, letadel či ve stavebnictví. Na jeden osobní automobil se spotřebuje kolem 130 kilogramů hliníku. Vyrábějí se z něj také produkty denní spotřeby: nápojové plechovky, víčka na jogurty, obaly na čokolády, paštiky či zubní pasty. A tvoří rovněž jednu z komponent hojně používaného potravinového obalu tetrapak.

Země původu

Hliník se získává poměrně komplikovaně z bauxitu - rudy bohaté na oxid hlinitý sloučený s vodou. K jeho produkci lze použít také další horninu, laterit, který je však v porovnání s bauxitem chudší na A2O3.

Největším světovým producentem bauxitu je Austrálie, která se na globální těžbě podílí asi jednou třetinou. Mezi klíčové dodavatele dále patří Brazílie, Jamajka, západoafrická Guinea, Indie a Čína. V Evropě leží menší bauxitové doly v Řecku, Maďarsku, Itálii a jižní Francii.

Ekologické důsledky

Bauxit se těží ve velkých povrchových dolech, které často vyžadují masivní zábor území, vystěhování místních obyvatel a vytlačují zemědělství i přírodní vegetaci. Například bauxitový důl Weipa v severovýchodní Austrálii bývá považován za jeden z nejkontroverznějších těžebních projektů na světě vůbec. Ložiska bauxitu se často nacházejí v rovníkových oblastech, zakládání dolů je proto často spojeno s ničením rozsáhlých ploch tropických pralesů. Důl Juriti Velho, který v Brazílii plánuje společnost Alcoa, největší světový výrobce hliníku, si kupříkladu vyžádá vyklučení 8000 hektarů pralesa a vystěhování 1800 rodin. Na Jamajce je těžba hliníku hlavní příčinou odlesňování: na ostrově jí padlo za oběť přes 5000 hektarů lesa.

Z vytěžené bauxitové rudy se získává oxid hlinitý, ze kterého se poté elektrolýzou v rafinériích při teplotě kolem 950 °C vyrábí samotný hliník. Při těžbě a zpracování bauxitu vzniká mimořádné množství hlušiny: na tunu vyrobeného hliníku připadá 50 tun odpad. Ze čtyř tun vytěženého bauxitu lze získat přibližně jednu tunu čistého hliníku. Jednou z odpadních látek, které při výrobě hliníku vznikají ve velkém množství, je toxický odpad, známý jako červený kal.

Výroba hliníku z bauxitu je extrémně energeticky náročná. Na výrobu kilogramu kovu se spotřebuje 47,5 kWh elektřiny. Pro srovnání: výroba kilogramu skla při 50% podílu recyklované suroviny si vyžádá pouze 2,1 kWh energie, kilogram pocínovaného plechu potom 9,25 kWh.  Už začátkem devadesátých let byla spotřeba elektřiny ve světových hliníkárnách vyšší než celková poptávka všech afrických zemí dohromady. 

Kvůli hliníkárnám se často staví velké hydroelektrárny, které je zásobují energií. V poslední době se např. vede spor o obří přehradu u islandského Kárahnjúkaru, která by měla napájet velkou rafinerii hliníku společnosti Alcoa. Island sice žádný bauxit nemá, ale vláda spoléhá na konkurenční výhodu z výroby levné elektrické energie. Záměr ovšem vyvolal na Islandu i v zahraničí široký odpor kvůli zaplavení neporušené severské přírody; z ekonomických důvodů jej kritizovala i OECD.  Ovšem podobných projektů byly a jsou dodnes desítky.  Třeba ruské přehrady Bratskaja a Krasnojarskaja zásobují největší a druhou největší hliníkárnu na světě: dohromady se kvůli nim muselo vystěhovat přes 123 000 lidí. 

Během chemických reakcí při výrobě hliníku unikají dále do ovzduší různé toxické látky, například fluór, což se samozřejmě neobejde bez negativních dopadů. Mezj nejšpinavější továrny bývalého Československa patřila hliníkárna ve Žiaru nad Hronom, která nesla odpovědnost za devítinásobně vyšší výskyt alergických onemocnění ve žiarském okrese ve srovnání se slovenským průměrem a chudokrevnost zhruba poloviny místních dětí .

Po rozpadu Sovětského svazu se nově vzniklé státy otevřely zahraničním investicím a soukromému kapitálu. V důsledku toho zde také došlo k růstu těžby bauxitu (i dalších rud) a produkce hliníku pro vývoz. Systém produkce a výroby hliníku však převzal staré technologie, které s sebou nesou mnohé ekologické dopady. Současná praxe těžby a výroby v Rusku přitom přes relativní zlepšení v posledních letech stále neodpovídá standardům běžným v evropských zemích či USA.  

Spotřeba a recyklace hliníku

Globální roční spotřeba hliníku se pohybuje mezi 35-40 milióny tun. Z toho pouze asi 13 miliónů tun je vyrobeno z recyklovaného materiálu.  V roce 2003 bylo v zemích dnešní EU spotřebováno ve výrobě 10,7 milionů tun hliníku. Primární produkce v zemích EU je přitom v současnosti asi 2,9 milionů tun. Evropa je tedy kvůli svým malým zásobám silně závislá na dovozu hliníku. K vymanění se z této závislosti a ke snížení ekologických škod, které těžbu a zpracování přírodní suroviny doprovázejí, může přispět pouze snížení spotřeby hliníku nebo jeho důsledná recyklace.

Česká republika v roce 2004 spotřebovala zhruba 130 000 tun hliníku. O jeho jednotlivých aplikacích je údajů již méně. Starší - už zhruba deset let stará - data hovoří o přibližně 12 000 tunách hliníkových obalů ročně, z toho recyklováno bylo pouze asi 13 procent.  

Nejde o zanedbatelné množství: zbývajících, vyhozených 11,5 kilotuny by stačilo na výrobu 523 dopravních letadel Boeing 737.

Je přitom pravděpodobné, že toto množství se zejména v souvislosti s proměnami trhu s nápoji a balicích technologií od té doby zvýšilo.

Hliník má přitom jedinečné vlastnosti pro recyklaci. Lze jej opakovaně používat, aniž by se zhoršovala jeho kvalita. Recyklace hliníku je navíc oproti jeho výrobě energeticky mnohem méně náročná. Roztavení a recyklace hliníkového odpadu ušetří asi 97 % energie, které by bylo potřeba k výrobě kovu z primární suroviny.  Recyklace tuny hliníku předejde vypuštění asi 9 tun CO2 ekvivalentu skleníkových plynů. 

Vyseparovaný hliník má široké použití: drtí se a ve formě granulí či prášku se používá jako redukční činidlo při výrobě oceli nebo jako součást slitin se železem, k výrobě pyrotechnických produktů nebo se taví a vyrábí se z něj například nové nápojové plechovky.

Hlavní příčinou, proč systém recyklace hliníku v České republice nefunguje, jsou špatné recyklační služby: doposud není zaveden komplexní systém sběru hliníkového odpadu. Chybí také informační programy pro veřejnost. Ani zájem ze strany zpracovatelů není velký. Přesto u nás funguje již několik firem, které se sběrem a recyklací hliníkového odpadu zabývají. Vyseparovaný hliník odebírají například specializované firmy EkoMetal Recycling Rýmařov a Alutherm CZ Mníšek pod Brdy; někdy jej také vykupují sběrné dvory.


Tantal

Tantal je poměrně vzácný, tvrdý, leskle modro-šedý kov. Využívá se zejména pro své neobyčejné vlastnosti: extrémní odolnost proti korozi, velkou pevnost, dobrou opracovatelnost, odolnost vůči kyselinám a dobrou vodivost.

Takové charakteristiky jej předurčují především ke dvěma aplikacím. Protože nereaguje s tělesnými tekutinami, používá se v chirurgických nástrojích a implantátech. Hlavní využití však tantal nachází při výrobě elektronických součástek, hlavně tantalových kondenzátorů. Dokáže totiž na svém povrchu vytvořit mimořádně tenkou vrstvu oxidu, což elektrolytickému kondenzátoru zaručuje velkou kapacitu při zachování velmi malé velikosti. Výrobci elektroniky se snaží své zboží stále zmenšovat a tantal je prostředkem, který jim to umožňuje. Tantalové součástky tak najdeme téměř v každém počítači či mobilním telefonu.

Stoupající poptávka po stále menších a výkonnějších přístrojích, jako jsou mobilní telefony, počítače, videokamery, tak předznamenává i rostoucí zájem o tantal. Světová spotřeba se každoročně zvyšuje o 8-12 % a s ní samozřejmě i cena kovu.

Ložiska rud, ze kterých se čistý tantal extrahuje (tantalit, euxenit, kolumbit), se nacházejí zejména v Austrálii, Kanadě, Brazílii a v zemích střední Afriky. Většina tantalu na světovém trhu pochází z prvních třech oblastí. Ovšem těžba středoafrického tantalu - zejména z tamního největšího zdroje tantalových rud z Demokratické republiky Kongo (DRC), bývalého Zairu - má závažné souvislosti a důsledky. V Kongu leží 80 % světových zásob kolumbitu-tantalitu. Ten se dobývá podobně jako zlato v devatenáctém století.

Válka v Kongu

DRC, třetí největší africkou zemi, už dlouho sužuje občanská válka. Co do počtu mrtvých se jedná o největší humanitární katastrofu od konce druhé světové války. V letech 1998-2004 zde zemřely téměř čtyři miliony lidí.44 Většina z nich nepadla přímo v boji, ale stala se obětí nemocí, podvýživy, ekologické devastace a sociální desintegrace způsobené zuřícím konfliktem. Infekční nemoci, hlad a ekologická degradace rozklad již tak špatně fungujícího sociálního a zdravotnického systému ještě urychlily - všechny tyto faktory jsou nejen důsledkem zuřící války, ale přispívají také k další eskalaci konfliktu.

A přestože se v roce 2002 podařilo dosáhnout relativního klidu zbraní a mezi znesvářenými stranami bylo uzavřeno příměří, ozbrojené jednotky ze sousedních zemí zde spolu s místními rebelujícími skupinami nadále operují. Povstalecké oddíly dodnes zbraně nesložily. Stále dochází k násilí, krvavým incidentům a hrubému porušování lidských práv.  Během posledních let muselo asi 3,4 milionu obyvatel nuceně opustit své domovy. 

Mnoho farmářů bylo vyhnáno ze svých pozemků, které se nacházely na území s bohatými ložisky tantalu. Jako alternativu svého živobytí si museli zvolit zaměstnání v dolech, kde se ilegálně těží nerostné suroviny. Zemědělská produkce ve východních oblastech DRC, které jsou velmi bohaté na tantalové rudy a další nerostné suroviny, dnes čítá pouhou desetinu předválečné úrovně. 

Oblast se stala vojenskou základnou především pro ozbrojené Demokratické hnutí za osvobození Rwandy (FDLR). Nerostné bohatství této oblasti je magnetem pro sousední státy, které zde profitují z nezákonné těžby.

Podle studie Wuppertalského institutu ovládají ilegální dolování nerostných surovin zejména rebelující konžské jednotky a vojenské oddíly ze Rwandy. Tyto skupiny zpočátku kradly již vytěžené suroviny z legálních dolů; později přímo převzaly kontrolu nad celým odvětvím.  Dobývání nerostů zde navíc probíhá v nelidských podmínkách, k práci jsou často nuceny i děti.  Podle některých odhadů v oblasti severovýchodního Konga v druhé polovině devadesátých let asi 30 % školních dětí přerušilo studium, protože byly okolnostmi donuceny zapojit se do ilegální těžby tantalových rud. 

V honbě za bohatým tantalovým výtěžkem jsou v DRC také káceny tropické pralesy v místních národních parcích. Populace slonů v národním Parku Kahuzi-Biega byla v důsledku ilegální těžby a vývozu tantalu téměř vyhubena, dramaticky poklesl i počet goril.  Podobně dopadla rezervace zvěře Okapi.

Navíc výtěžky z ilegální těžby, kterou kontrolují ozbrojené skupiny, jsou investovány především do jejich dalšího vyzbrojování. Vývoz tantalu tak přímo financuje válku. Existuje zde tedy přímé spojení mezi nezákonným dobýváním tantalových rud, občanskou válkou, porušováním lidských práv a exploatací místních přírodních zdrojů. 

Nezákonné dolování pokračuje i po uzavření příměří. Rada bezpečnosti OSN na problém ilegální těžby přírodních zdrojů v DRC poukázala naposledy v říjnu 2005. 

Tantal z Konga v mobilu

Mezinárodní centrum pro studium tantalu a niobu (TIC) - sdružení velkých korporací v Evropě, USA, Kanadě, Japonsku i jinde, jež obchodují s tímto kovem nebo jej využívají - vyzvalo členské společnosti, aby čerpaly pouze z legálních zdrojů. Velké globální korporace skutečně anoncovaly, že hodlají „krvavý“ tantal bojkotovat. Ovšem výsledkem bylo pouze to, že se ilegálně vytěžené rudy pašují do Rwandy, Ugandy a Burundi, odkud jsou reexportovány legální cestou. 

Rebelské skupiny ze Rwandy, Ugandy a Burundi plení přírodní zdroje v DRC a převážejí suroviny do svých zemí. Zde využívají služeb mezinárodních dopravních společností, pomocí nichž se tantalové rudy dostávají k rukám zpracovatelských firem. Skutečný původ tantalu se tímto mechanismem obratně zakrývá, takže papírově se zdá být v pořádku. Sousední země se tak z roku na rok staly na mezinárodním trhu významnými dodavateli nerostů, které vůbec netěží.

Zpracovatelské závody vyrábějí z rud tantalový prášek, tantalová vedení aj. Na světě jich je asi dvacet, z toho čtyři jsou schopné dodávat tantalový prášek použitelný v elektronice.  Z tantalového prášku se vyrábějí kondenzátory a jiné elektronické součástky. Společnosti, jako jsou Nokia, Intel či Ericsson, je poté montují do spotřebního zboží, se kterým každý z nás přichází téměř každodenně do styku - mobilní telefony, počítačové čipy či audio a video technika. Na své cestě z ilegálních dolů v Kongu do spotřební elektroniky vystřídá tantal nejméně deset vlastníků.  Původ kovu v přístrojích tedy téměř není možné vystopovat. Obchodní společnosti a výrobci pochopitelně nezveřejňují své zdroje, neboť jsou součástí jejich podnikatelského know-how. Obchod s rudami se navíc vymyká jakékoli mezinárodní kontrole či regulaci. Manažer společnosti Nokia pro životní prostředí Outi Mikkonen to komentoval:

„Okamžitě, jak jsme se o situaci dozvěděli, jsme se ptaii našich dodavatelů, zda tantal nepochází ze zdrojů v DRC. Všechno, co můžeme udělat, je zeptat se. Když řeknou, že ne, my jim věříme."

Reakce světového společenství

V roce 2001 zveřejnila Rada bezpečnosti OSN zprávu o situaci v Kongu. Podle ní znepřátelené vojenské skupiny v DRC vydělávají na ilegální těžbě rud asi 20 milionů dolarů měsíčně. Rada bezpečnosti proto doporučila zavést embargo na vývoz i dovoz vybraných produktů - tantalu, zlata, diamantů a tropického dřeva - ze Rwandy, Ugandy a Burundi, dokud tyto země nebudou schopny prokázat, že nejsou zapojeny do porušování lidských práv a ekologické devastace v DRC. Tento apel však zůstal bez odezvy.

Evropská komise zatím neshledala potřebu jednat na vlastní pěst a odvolává se na činnost OSN. EU navíc v devadesátých letech přestávala dovážet surové tantalové rudy a postupně je nahradila dovozem již upraveného kovu, u něhož je ještě obtížnější vysledovat původ (prášek, dráty, hotové kondenzátory).

Tantal v České republice

Tantal je běžnou součástí spotřebního zboží prodávaného na českém trhu. Je pravděpodobné, že část výrobků obsahuje kov, který pochází z konžské rudy. Dokázat to, ale ani s jistotou vyloučit to ovšem nejde: brání tomu komplikovaný řetězec obchodních vztahů.

Země EU-15 v posledních letech dovážely od 500 do 4000 tun tantalových materiálů ročně. Z českého hlediska je zvláště pikantní, že drtivá většina dovozů pocházela ze dvou zemí: USA a České Republiky.

Největší díl tantalu dováženého do České republiky pochází z Německa a Velké Británie. Tyto země nemají žádné přírodní zdroje tantalových rud: je tedy evidentní, že jde o reexport. Vývoj je oproti dovozu minimální. Továrna společnosti AVX - firmy, která pokrývá asi čtvrtinu globálního trhu s tantalovými kondenzátory - v Lanškrouně patří mezi důležité světové výrobce.


Sója

Cerrado je unikátní biotop, který se táhne napříč jižní Brazílií. S více než 200 miliony hektarů původně pokrýval bezmála čtvrtinu země. Považuje se za druhově nejbohatší typ savany na světě. Tvoří jej mozaika různých druhů vegetace, kde se střídají travnaté plochy se suchými lesy či křovinami a protínají je galeriové porosty podél řek. Pláně jsou domovem řady vzácných druhů zvířat, včetně pitoreskního vlka hřivnatého či mravenečníka velkého, jaguára, pásovce obrovského nebo nandu pampového. Roste zde asi 10 000 druhů rostlin, z nichž skoro polovina je endemitní: nevyskytuje se nikde jinde na světě.

Zvláštní svět savany cerrado ovšem rychle mizí. Pouhého 1,7 % biotopu je chráněno coby přírodní rezervace, zatímco třeba v tropickém lese brazilské Amazonie míra ochrany činí 4,6 %. Koncem devadesátých let už člověk narušil skoro 80 % celkové plochy cerrado65 - z toho asi 80 milionů hektarů už bylo kompletně vyklučeno. Nejdůležitější příčinou je explozivní rozvoj pěstování sóji.

Exportní monokultury

Miliony hektarů savany a lesů se rapidně mění v obrovská monotónní pole, která produkují sóju na export. Obětí ovšem nejsou pouze přírodní biotopy, ale také drobní zemědělci. Tradičně se na tuto plodinu specializovaly rodinné, v průměru třicetihektarové farmy. V posledních desetiletích ovšem jejich roli přebírají gigantické latifundie, které hospodaří až na 50 000 hektarech. Malí rolníci jsou z úrodných oblastí vytlačováni, odcházejí do městských slumů nebo do amazonského pralesa, kde následně přispívají k jeho vypalování či kácení. Cerrado se mění v brazilský Divoký západ, zemi kontrolovanou mocnými sojovými barony.

Brazilské cerrado ovšem není jediným místem, kde pěstování sóji vytlačuje původní biotopy a mění je v umělé, intenzivně obhospodařované monokultury. Pod tlakem se ocitá rovněž sousední Argentina, tropické pralesy v Amazonii nebo druhově bohatá křovinatá krajina Chaco na severu Paraguay. Podle Centra pro aplikovaný výzkum biodiverzity Conservation International:

"Během uplynulých tří desetiletí se kultivace sój! stala jednou z nejvýznamnějších hrozeb tropické biodiverzitě. "

Plošné lány způsobují masivní erozi půdy. Intenzivní průmyslová produkce je založena na vysokých dávkách umělých hnojiv a pesticidů. Důsledkem je pak znečištění vody a půdy a otravy lidí v agrárních oblastech. Například spotřeba NPK hnojiv v Brazílii v letech 1970 - 1990 stoupla třicetkrát. Mezi používané látky patří také řada pesticidů, které působí jako endokrinní disruptory , například endosulfan nebo 2,4-D. Monokulturní pěstování geneticky modifikované sóji v Argentině omezilo díky odlišné technologii erozi, ale zvýšilo spotřebu herbicidů oproti konvenční produkci na dvojnásobek: poptávka po glysofátu, neselektivním pnpravku společnosti                 

Monsanto, zde mezi roky 1997 a 2003 stoupla skoro jedenáctkrát. Místní agronomové už nyní varují před důsledky. Postřiky jednak poškozují zdraví obyvatel okolních vesnic, jednak přispívají k šíření rezistentních plevelů a sterilizaci půdy.

Český import sóji

Až do konce šedesátých let bylo pěstování sóji soustředěno do zemí mírného pásma. Poté však začala masivní expanze této plodiny, především v teplých zemích Latinské Ameriky. V letech 1961-2002 se produkce zvýšila z 27 milionů na 180 milionů tun, do roku 2020 má podle prognózy FAO dosáhnout asi 240 milionů tun.

Podle celních deklarací pochází většina importu z evropských zemí: 92 % českého dovozu sojových pokrutin formálně pochází z Německa, 61 % sojových bobů je na papíře německých nebo nizozemských. Samozřejmě jde o evidentní reexport. V EU-15 pocházelo v roce 2001 pouhých 6 % sojových bobů z vlastní produkce, zatímco 52 % tvořil dovoz z Brazílie a po 4 % z Paraguay a Argentiny; 95 % sojových pokrutin spotřebovaných ve státech patnáctky bylo jihoamerického původu se srovnatelným podílem argentinských a brazilských. Lze tedy předpokládat, že většina nebo velká část české spotřeby je rovněž z Brazílie a dalších zemí Jižní Ameriky.

Drcení sojových bobů dává v průměru 79 % pokrutin a 18 % oleje.  Zkrmování sojových pokrutin dovážených do České republiky by tedy mohlo vyžadovat kolem 750 000 tun bobů. Průměrný globální výnos sóji činí 2,3 tuny na hektar, ovšem se značnými regionálními rozdíly.  V Brazílii je to 2,2 t/ha, zatímco v Itálii, která dosahuje nejlepších výsledků na světě, 3,7 t/ha.  Pokud pracujeme se světovým průměrem, český dovoz sójových pokrutin ke krmení spotřebuje asi 325 000 hektarů půdy v zahraničí, pravděpodobně vesměs v Jižní Americe: tedy ekvivalent asi 4 % plochy České republiky.

V České republice bylo v roce 2003 sójou oseto bezmála 7700 hektarů a sklizeň dosáhla skoro 12 tisíc tun. 


Káva

Kávovník je stálezelený tropický keř, pocházející z horských lesů Etiopie, dnes však rostoucí na všech kontinentech mimo Evropu, v pásu mezi obratníkem Raka a Kozoroha. Je pěstován především v hornatých krajinách. Vyžaduje teplé a vlhké podnebí bez velkých teplotních výkyvů. 

Na kávu druhu arabica připadá 70 % světové produkce, zbytek tvoří druh robusta. Arabica je obecně kvalitnější a výnosnější, avšak také náročnější na pěstování - roste v nadmořské výšce mezi 1000 a 2000 metry, kdežto robusta se pěstuje do úrovně 700 metrů nad mořem.

Kvalita kávy závisí ve velké míře na podmínkách pěstování, způsobu sklizně a následném zpracování. Více než polovina kávy pochází od drobných pěstitelů, kteří neobhospodařují více než 5 hektarů. Ačkoliv bývají většinou potravinově soběstační, káva pro ně představuje hlavní nebo velmi významný zdroj příjmu.    Tito drobní pěstitelé většinou pěstují kávu tradiční, tzv. „stinnou metodou“. Kávovníku se totiž nejlépe se daří, když vyrůstá na poli ve stínu jiných stromů. Tento způsob „stinného“ pěstování sice zpomaluje dozrávání kávových plodů, ale současné podporuje větší tvorbu přírodního cukru v plodech, takže plody pak obsahují méně kofeinu a mají lepší chuť. 

Stále větší část kávy se však pěstuje monokulturně na větších plantážích na přímém slunci. Tento způsob urychlující dozrávání plodů a poskytující vyšší výnosy se začal prosazovat v 70. a 80. letech. Pěstování na přímém slunci se však neobejde bez používání množství chemických hnojiv a pesticidů, které mají velmi negativní dopad jak na životní prostředí, tak na zdraví samotných pěstitelů. (Vláda Kostariky např. doporučuje používání 30 kilogramů dusíku na hektar a rok. Přitom při pěstování ve stínu je dusík třeba jen málo nebo vůbec). Navíc intenzivní monokulturní pěstování kávovníků s eliminací doprovodných plodin zvyšuje erozi půdy (káva totiž často roste ve svazích).Intenzívní pěstování kávy se také často stěhuje a vyčerpaná půda je vhodná pro zemědělství jen krátkodobě, poté pro pastvu dobytka, až se bez péče stane neproduktivní.

Důsledkem tohoto typu produkce kávy a související deforestace jsou ničeny přírodní ekosystémy, které už nemohou být nikdy zcela obnoveny (alespoň není znám jediný případ, kdyby se tak stalo). Navíc počet plantáží přecházejících na intenzívní pěstování kávy na přímém slunci se stále zvyšuje. Velké jednodruhové plantáže kávy pěstované na slunci způsobují velké ztráty na biodiverzitě - např. podporují 90% úbytek druhů ptáků.

Nejlepší podmínky pro pěstování kávovníků - horské tropické lesy - jsou velmi různorodými a křehkými ekosystémy. Devatenáct z pětadvaceti center světové biologické diverzity - takzvaných biodiversity hotspots - jsou zároveň významné oblasti pěstování kávy.

Kde se káva pěstuje

Největším producentem kávy je Brazílie (přes 1/3 celkové produkce) a hned po ní je to Vietnam a Kolumbie (cca. 1/7 celkové produkce). Dalšími velkými pěstiteli kávy jsou Indonésie, Indie, Etiopie, Mexiko, Guatemala, Uganda a Pobřeží slonoviny. Až do 19. století se káva pěstovala pouze na ostrovech v Karibiku, na Jávě a Srí Lance. Na počátku 19. století se k těmto státům přidala Brazílie, která se do konce 19. století stala dominantním kávovým producentem s podílem ve výši 75 %. Až do té doby se pěstovala prakticky všude jen arabica. Rozvoj pěstování kávy v dalších zemích Latinské Ameriky a v Africe přišel až ve dvacátých letech minulého století.

V průběhu 80. a 90. let se pěstování kávy velmi rychle rozšířilo v Asii, nejvíce a nejrychleji pak ve Vietnamu, který se z nevýznamného producenta ještě v roce 1994 (s roční produkcí necelých 14 tis. tun) do roku 1999 vyšvihl na druhé místo před Kolumbii (660 tis. tun).  Devadesátá léta byla ve znamení expanze pěstování robusty ve Vietnamu a zavádění strojových a intenzivních pěstitelských metod v Brazílii, což způsobilo zavalení trhu nadbytkem levné nekvalitní kávy, která přinesla obrovskou krizi pro desítky milionů lidí, jejichž výdělek na pěstování kávy závisí. 

Hořký obchod s kávou

Jen v rozvojových zemích zajišťuje káva živobytí odhadem 20 milionům vesnických rodin (celkem něco přes 120 milionům lidí) . Od konce 80. let však ceny zelené kávy na světových trzích dlouhodobě klesají. Pro ilustraci, ve srovnání s ropou nebyla káva ještě nikdy tak levná jako v posledních 6 letech - zatímco od druhé světové války až do 60. let stála libra kávy skoro stejně jako barel ropy (poměr nebyl vyšší než 2:1 ve prospěch ropy), do konce 70. let tento poměr vzrostl na 7:1 a začátkem 90. let dokonce na 20:1. Od roku 2000 se poměr ceny kávy a ropy drží kolem 100:1. Cenový vývoj kávy kontrastuje s růstem cen jiných surovin a produktů a nedává desítkám milionů lidí na celém světě vůbec možnost vystoupit z kruhu chudoby. Dosud nejhlubší a nejdelší krize zasáhla trh kávy mezi lety 2001 a 2004, přičemž svého dna ceny kávy dosáhly v prosinci roku 2001 - cca. 40 amerických centů za libru kávy. Tehdy byla nominální cena kávy stejná jako na konci 60. let, v reálné hodnotě však nejníže v historii.

Zatímco rozvojové země dohromady vyvážely v letech 1980 až 1989 kávu průměrně za 10,2 miliardy dolarů ročně, při růstu objemu produkce o 20 % byla hodnota vývozu mezi lety 2000 a 2004 průměrně jen 6,2 miliardy vyšší - to znamená dramatický pokles příjmů.  Propad cen kávy byl katastrofou pro desítky milionů lidí na celém světě, někdy pro celé místní komunity, regiony, ale i některé chudé státy, jejichž ekonomika je na vývozu kávy závislá (takovými jsou např. Etiopie, Uganda, Nikaragua nebo Burundi). 

Dopady krize kávy na rozvojové země

Tato ztráta příjmu má závažný dopad na ekonomický a sociální život mnoha rozvíjejících se zemí. Vlády členských zemí Mezinárodní organizace pro kávu (International Coffee Organization (ICO)) zveřejnily dopad kávové krize na chudobu a upozornili zejména na ekonomické, sociální a environmentální důsledky:

Ekonomické

Opuštění farem, častá ztráta práce, snížení finančních příjmů, multiplikovaný dopad v ostatních ekonomických sektorech, snížené příjmy z exportu. Vládní fondy se vyčerpávají, což vytváří tlak na zdravotnictví a vzdělávání a nutí vlády stále více se zadlužovat.

(Kamerun, Burundi, Středoafrická Republika, Pobřeží slonoviny, El Salvador, Etiopie, Nikaragua).

Sociální

Migrace z venkova do měst, emigrace do zahraničí, méně peněz dostupných pro zdravotnictví a vzdělávání, zvyšování počtu domácností žijících pod hranicí chudoby, zvýšený výskyt podvýživy, zvýšená zadluženost, růst produkce zakázaných plodin. Rodiny závislé na penězích vydělaných pěstováním kávy berou svoje děti, hlavně dívky, ze škol.

(Kamerun, Středoafrická Republika, Kolumbie, Kostarika, Ekvádor, El Salvador, Etiopie, Nikaragua, Papua Nová Guinea, Vietnam).

Environmentální

Krach plantáží s pěstováním kávy ve stínu, které často představují poslední zbytky zalesněných ploch; kácení stínících stromů kvůli dřevu. {Ekvádor, El Salvador, Indie)   

Výnosný obchod, ale jen pro někoho

Na cestě od pěstitele k nám projde káva obyčejně mnoha rukama. Cesta zahrnuje místní překupníky, vývozce, burzovní obchodníky, dovozce, pražírnu, velkoobchod a maloobchod. Všichni chtějí získat z konečné ceny kávy co největší podíl. Jaký podíl na ně z konečné ceny ve výsledku připadne, závisí na jejich ekonomické síle. Zatímco 20 milionů drobných pěstitelů produkuje asi polovinu světové kávy, na trzích zelené a  zpracované kávy panují podmínky silného oligopolu. 45 % obchodu se zelenou kávou ovládají jen tři velké společnosti - Volcafé, ED&F Man a ECOM (po spojení firem Cargill a Esteve). Koncentrace trhu zpracované kávy je ještě výraznější. Současný trh zpracované kávy kontroluje prakticky jen pět velkých firem: Nestlé (Nescafé), Kraft Foods (u nás Jakobs, Dadák), Tchibo (Jihlavanka), Sara Lee (Douwe Egberts) a Procter & Gamble

Vzhledem k jejich velikostem mají tyto firmy velmi silný vliv na to, za jakých podmínek (i za jakou cenu) se káva obchoduje. Naopak drobný pěstitel např. v odlehlém regionu Dak Lak ve Vietnamu, jeden z mnoha milionů, který kávu pěstuje, je na trhu s kávou prakticky bezmocný.

Jak už bylo řečeno, průměrné exportní příjmy rozvojových zemí (navzdory růstu objemu vyvážené kávy) klesly ve srovnání 80. let a let 2000 až 2004 o 46 %. Za stejnou dobu ale vzrostla maloobchodní cena kávy placené zákazníky v zemích dovážejících kávu z 30 mld. USD ročně na 80 miliard. To znamená, že stále více peněz v kávovém řetězci uvízne někde „uprostřed“ mezi pěstitelem a spotřebitelem - u obchodníků, zpracovatelů, burzovních spekulantů a maloobchodních řetězců. Odvětví obchodu s kávou a jejím zpracování je v rozvinutých zemích vnímáno jako výnosné a tento obrovský nepoměr není vnímán jako nekontroverzní.

Káva ve Vietnamu

Příkladem, který ilustruje dopady pěstování kávy na bohatství přírodních ekosystémů i sociální dopady kávové krize, je právě největší český dodavatel: Vietnam.

Káva je jednou z hlavních ekonomických činností v Centrální vysočině ve Vietnamu, především pak ve 2 milionové provincii Dak Lak. Když jsou ceny kávy vysoké jako např. v polovině 90. let, za kilogram kávy si lze koupit 5 kilogramů rýže. V roce 2002 byl tento poměr už jen jedna ku jedné. Výzkum z března 2002 ukázal, že 45 % rodin pěstujících kávu postrádá dostatečnou výživu a 66 % má dluhy v bankách. Mnoho dětí ze středně a nízko příjmových rodin z důvodů nedostatku prostředků opustilo školu. 

Vietnamská vláda se zde cíleně zaměřila na systematický rozvoj monokulturních kávových plantáží na úkor přírodních lesů. Podařilo se jí tímto způsobem vyhoupnout zemi ze sedmatřicátého místa v roce 1985 na druhého největšího světového producenta kávy. Stovky tisíc lidí migrovaly do střední části Vietnamu a zakládaly zde své farmy. Jen v provincii Dak Lak to znamenalo vyklučení 74 000 hektarů lesa.  V roce 1999 vláda  schválila plán rozšířit plantáže - tentokrát kvalitnější kávy arabica - na dalších 100 000 hektarů s tím, že se Vietnam do roku 2010 stane největším světovým producentem arabské kávy. Francouzská vláda projekt financovala půjčkou ve výši 38 milionů amerických dolarů.  Kromě toho, že vietnamská produkce vytlačuje z trhu tradiční pěstitelské země Střední a Jižní Ameriky, což s sebou nese vážné sociální důsledky, má vládní plán dalekosáhlé dopady i na místní přírodu. Produkce vietnamské kávy pochází převážně z intenzivních plantáží, kde výnos činí průměrně 1000 kilogramů na hektar.  Dalšího růstu produkce lze dosáhnout jen rozšiřováním plochy na úkor původních pralesů a jejich obyvatel, a to v místech, která byla vyhlášena za přírodní rezervace či národní parky. 

Dovoz kávy z Vietnamu do České republiky činil v roce 2004 zhruba 11 500 tun. Při výnosu jedné tuny z hektaru intenzivních plantáží by to znamenalo, že jen v této zemi česká spotřeba zabírá více než 100 čtverečních kilometrů. 

Káva a Česká republika

Čistý dovoz kávy do ČR v roce dosáhl 2006 ekvivalent 31 tisíce tun zelené (nepražené) kávy - to odpovídá 0,42 % světové spotřeby. V celém světě se káva pěstuje na 10,6 mil. ha půdy. Většina kávy spotřebovávané v ČR pochází z Vietnamu (45 %), Brazílie (12 %), Indonésie (9 %), Kolumbie a Peru (kolem 5 %). 

Alternativy

Káva je pro rozvojové země v současnosti ekonomicky velmi důležitá. Je jednou z komodit, která přináší do méně rozvinutých zemí nejvíce kapitálu - více než jiné základní komodity jako čaj, cukr, kakao, banány, pomeranče, bavlna a tabák. Také se zdá, že u příjmů z kávy dochází k větší redistribuci, a tak peníze plynou k většímu počtu lidí. I když nejakutnější krize odezněla v průběhu roku 2005, nad trhem s kávou ovšem neustále visí hrozba jejího opakování.

Řešení ovšem neleží zcela v rukách spotřebitelů, ale na celém kávovém sektoru. 


Kakao

Kakaovník pochází z území Střední a Jižní Ameriky - pěstovali jej již první Mayové před 2600 lety, později Aztékové a Toltékové.

Do Evropy se kakao a s ním i čokoláda dostali až v šestnáctém století, přesněji roku 1528, kdy je španělský dobyvatel Hernán Cortés přivezl do Španělska. Ze začátku byla čokoláda velmi luxusním zbožím. Až technologické pokroky devatenáctého století učinily čokoládu dostupnou širším vrstvám a její obliba - a s tím i poptávka po kakau - výrazně vzrostla.

Kakaovník a jeho pěstování

Původní domovinou kakaovníku, lat. Theobroma cacao, je pravděpodobně tropický deštný prales v povodí Amazonky a Orinoka. V nižších patrech tropického deštného pralesa má rostlina potřebný stín a je také dobře chráněna před větrem. Navíc jsou zde minimální výkyvy vlhkosti vzduchu. Za těchto podmínek se kakaovníky rozmnožují především díky některým zvířatům, která jedí dužinu plodů a hořké kakaové boby odhazují. Kvůli jejich sladké dužině sbírali plody kakaovníku i původní obyvatelé pralesa a dodnes se některé jeho druhy pěstují jako chutné ovoce.

Kakaovníku se daří pouze v nejteplejších oblastech světa, přibližně mezi patnáctým stupněm severní i jižní zeměpisné šířky, tj. ve Střední a Jižní Americe, na pobřeží Guinejského zálivu v Africe a v Jihovýchodní Asii. Jde o rostlinu náročnou na teplotu (optimum je 21-32°C) a vláhu (vysoká vlhkost vzduchu).

Vytlačování původních porostů

Většina ploch pro pěstování kakaa leží v biologicky nejrozmanitějších oblastech Brazílie, Ekvádoru, Peru, Kolumbie, Ghany, Pobřeží slonoviny, Indonésie, Kamerunu apod. Jedním z problémů, ke kterému pěstování kakaa zejména v Západní Africe významně přispívá, je postupující odlesňování (deforestace). Pěstitelé vykácí původní tropický les a na jeho místo vysadí kakaovníky. Zhruba po čtyřech letech začnou kakaovníky plodit a jejich produkce se po nějakou dobu každoročně zvyšuje. Přestože záleží také na péči, která je plantáži věnována, po zhruba 25 letech od vysazení začínají výnosy postupně klesat. Důvodem bývá vyčerpaná půda, eroze a snižující se odolnost starých stromů vůči škůdcům a nemocem, v posledních letech se k tomu přidává také úbytek srážek. Přibližně po 20¬30 letech tak stojí pěstitelé před rozhodnutím, zda investovat do přesazování, zkvalitňování půdy a ochrany proti škůdcům, nebo zda se jednoduše přesunout na jiné místo a vysadit nové rostliny. První možnost je pro malé pěstitele často finančně nedostupná, neboť vyžaduje větší náklady jak finanční, tak i pracovní. Pěstování kakaa se tedy postupně rozšiřuje do dalších oblastí a přináší s sebou další kácení původních lesů. Roční míra deforestace na Pobřeží slonoviny dosáhla takto např. 7.6 % během posledních deseti let. Plocha pokrytá lesy se za tu dobu zmenšila o více než polovinu. Změna tohoto ekologicky nepříznivého postupu však vyžaduje intervenci a podporu malých pěstitelů ze strany místních úřadů. Vzhledem ke své závislosti na ziscích z vývozu kakaa si většina rozvojových zemí nemůže dovolit produkci snížit. Západoafrické vlády si však současně nemohou dovolit poskytovat subvence na podporu rekultivace stávajících plantáží a farem a dokud tedy dovozci nebudou ochotni zaplatit za jejich kakao vyšší cenu, kácení a ničení tropických lesů bude pravděpodobně pokračovat.

Bude-li současný vývoj takto pokračovat dále, zmizí během příštího čtvrtstoletí v důsledku pěstování kakaa další miliony hektarů deštných pralesů. I při zachování produkce na současné úrovni by to v důsledku přesunování obhospodařovaných ploch znamenalo vykácení dalších 6 milionů hektarů a stejnou plochu degradované půdy.

Většina kakaa je sice produkována v agrolesnických systémech, přičemž zůstává zachována část původního lesa, přesto pěstování kakaa ve stínu má závažný dopad na tamní ekosystémy. Dochází k poklesu objemu biomasy i fertility půdy.

V poslední době má negativní dopad na životní prostředí i odpad z kakaové produkce. Na každou tunu kakaa je vyprodukováno 10 tun odpadu (zejména kakaové lusky a dužina), která se původně využívala jako přírodní hnojivo nebo k mulčování. Tato praxe však při vyšší intenzitě pěstování vede vytváření prostředí, kde se daří kakaovníkoým škůdcům nebo komárům, kteří roznáší nemoci.

Produkce

Přestože původní domovinou kakaa jsou oblasti Střední a Jižní Ameriky, v současné době pochází více než dvě třetiny světové produkce kakaa z oblasti Guinejského zálivu v Západní Africe. Na první příčce v produkci a vývozu kakaa figuruje již několik let Pobřeží slonoviny, jehož podíl na světovém trhu dosáhl podle údajů International Cocoa Organization v roce 2005/06 téměř 40 %. Následuje Ghana a Indonésie, přičemž tyto tři země zajišťují dohromady kolem 70 % světové produkce.Ještě začátkem 20. století většinu produkce zajišťovaly nejvýznamnější producentské země v Latinské Americe, v současné době ale produkují již jen okolo 15 % světového kakaa. Významný zásah do vývoje celosvětové produkce představuje rozvoj plantáží s kakaovníky zejména v Indonésii a Malajsii. Především indonéští pěstitelé profitují ze státních grantů, které jim umožnily nakoupit půdu, výnosné druhy rostlin a potřebné technologie. Dalším možným kandidátem na rozvoj pěstování kakaa je v posledních letech Vietnam.

Každoročně se na celém světě vyprodukuje asi 3-3,5 milionů tun kakaových bobů na asi 70 tisících km2 půdy. Převážnou část produkce přitom zajišťují malopěstitelé, vlastníci malých farem, kterých je podle odhadů asi 5-6 milionů. Například v Západní Africe je 22 % celkové produkce kakaa vypěstováno na pozemcích menších než 2 hektary, 65 % pak na farmách o velikosti 2-10 hektarů. Pouhých 12 % produkce pochází z plantáží o rozloze větší než 10 hektarů . Většina malých farem je rodinných. Celkově se pěstování kávy účastní asi 14 milionů lidí. 

Většina drobných pěstitelů pěstuje na svých pozemcích vedle kakaa i další plodiny, které slouží jednak k prodeji na místním trhu, jednak zajišťují obživu rodiny. Přesto živobytí majitelů menších farem a jejich rodin často závisí na zisku z prodeje kakaových bobů. Ten je přitom jen velmi těžko předvídatelný vzhledem k poměrně častým výkyvům cen na trhu. Jelikož většině drobných pěstitelů chybí jakékoli spolehlivé informace o situaci na trhu a jejich vyjednávací pozice je v porovnání s obchodníky a velkými společnostmi slabá, nezbývá jim obvykle než akceptovat jakoukoli cenu, kterou jim obchodníci za jejich úrodu nabídnou.

Zpracování kakaa je koncetrováno podobně jako v případě kávy. Přibližně 80 % světového trhu s čokoládou je ovládáno šesti největšími nadnárodními společnostmi, z nichž nejznámější jsou pro nás Nestlé (u nás Orion nebo Zora), Mars, Cadbury nebo Kraft Foods (Figaro, Milka).

Dětská práce

Závažný problém představuje využívání nucené a zejména dětské práce na plantážích či farmách pěstujících kakaovníky. Dle studie IITA (International Institute of Tropical Agriculture) provedené v roce 2001/02  je na západoafrických kakaových plantážích a farmách, odkud pochází více než 2/3 světové produkce kakaa, nuceno pracovat více než 200 000 dětí. Tyto děti pracují s mačetami, chemickými postřiky, přenášejí těžké náklady a vykonávají další nebezpečné či zdraví ohrožující činnosti. Majitelé farem najímají děti na práci, protože jsou levné a protože jsou poslušnější než dospělí pracovníci.

Tyto děti často pracují proto, že na tom závisí jejich vlastní přežití či živobytí jejich rodin. Výjimkou nejsou ani dětští otroci, jejichž rodiče se zadlužili či se v důsledku přetrvávající chudoby ocitli v natolik tíživé situaci, že je prodali obchodníkům s dětmi, od kterých se dostali až do rukou majitelů plantáží nebo menších pozemků. Nedostatek škol a učitelů v těchto oblastech a finanční náročnost školní docházky k celému problému dále přispívají. Paradoxem je, že děti, které přichází o své dětství v důsledku těžké práce na kakaových plantážích, hotovou čokoládu obvykle nikdy neochutnají.


Bavlna

Bavlna je jedním z nejstarších textilních materiálů. Historie jejího výskytu je však zahalena mlhou, z níž vystupuje pouze několik faktických údajů. Za pravděpodobnou zemi původu bavlníku bývá označována Afrika, ale i Čína, a některé zdroje odkazují na jeho výskyt v Egyptě již před více než 12 tisíci lety. Více než 4000 let staré pozůstatky bavlněné tkaniny objevili archeologové v pobřežních oblastech Peru v údolí řeky Indu v Indii.

Do Evropy se bavlněné látky vyvážely nejprve jako luxusní zboží z Indie, Persie a jihu Arabského poloostrova, v 10. století se již bavlník pravděpodobně pěstoval i ve Španělsku. Bavlněná tkanina zůstávala až do průmyslové revoluce velmi drahou záležitostí. Přitom cena bavlny jako surového materiálu byla ve srovnání s vlnou, lnem či hedvábím daleko nižší. Hodnotu - vlastně tzv. „přidanou hodnotu“ představovalo velké množství ruční práce, kterou bylo nutné do zpracování bavlny vložit. Technologický pokrok způsobil takový rozmach, že zatímco ještě v roce 1780 tvořila 78% textilních surovin vlna, v roce 1900 ji se 74% podílu na světovém trhu nahradila bavlna.

V současné době je bavlna stále nejdůležitějším textilním materiálem, její podíl na světové produkci činí přibližně 45%. Oblibu si získala především svými vlastnostmi: je poměrně pevná, přitom jemná, příjemná na omak, vlákna jsou ceněna pro svou vysokou savost (vlhkosti, mimo jiné i potu) a konečná tkanina pro svou prodyšnost. Pro mnohé hraje roli i to, že si za bavlněným materiálem představují „čistou přírodu“. Již jen k málokomu se však dostanou informace o tom, že konvenční pěstování bavlny je těmto představám poměrně vzdálené.

Konvenční pěstování bavlny

Bavlníky se dnes pěstují ve všech teplých oblastech světa. Největší pěstitelské oblasti se nacházejí přibližně mezi 40° severní a 28° jižní zeměpisné šířky, v tzv. bavlníkovém pásu. Rozlišeno podle států, nejvýznamnějšími producenty bavlny jsou Čína, Indie, USA, Uzbekistán a Pákistán.

Pěstování bavlníku vyžaduje teplé klima, hluboké hlinité půdy, dostatek vláhy v době růstu (první 3-4 měsíce z celkových 4- 6 měsíců vegetační doby) a naopak slunné bezsrážkové období v době zrání. Protože souhrn všech těchto podmínek ovlivňuje růst a kvalitu konečného produktu - vlákna, snaží se jim producenti co nejvíce přiblížit uměle. V konvenčním zemědělství toto přibližování zahrnuje mnohé rozporuplné postupy.

V oblastech s nedostatečným množstvím srážek, jakými jsou například Súdán, Senegal či Uzbekistán, ale i tam, kde chce pěstitel zvýšit výnos a má na to dostatečné prostředky, se využívá umělého zavlažování. To však znamená, že potřebná voda (550 až 950 litrů na 1kg surové bavlny) je „odčerpána“ z jiného území a již nemůže být jinak využita. Při nedostatečných technických znalostech dochází ke ztrátě vody v rozvodných zařízeních (z množství odebraného k zavlažování dorazí v některých případech na pole méně než 40%), k zasolování půdy a dezertifikaci - rozšiřování pouště. Nejznámějším a nejdramatičtějším příkladem dopadu intenzivního pěstování bavlny je zmenšování Aralského jezera v Uzbekistánu.

Pesticidy

Dalším z postupů je užití chemických látek. Ke zlepšení kvality půdy, často vyčerpané každoročním plantážním pěstováním jediné plodiny, jsou využívána umělá hnojiva. Pro urychlení zrání a usnadnění sklizně se využívají tzv. defolianty, látky k odstranění listů. Používají se také tzv.desikanty, které vysušují pletiva, a urychlují tak otevírání dozrávajících tobolek. Nejvíce (nechvalně) proslulá je však bavlna díky ohromnému množství pesticidů, které se při jejím pěstování spotřebuje.

Americká pobočka Pesticide Action Network uvádí, že na 4% obdělávané zemědělské plochy, kterou z celé světové zásoby bavlna zaujímá, (do)padne více než 10% světové spotřeby pesticidů a téměř 25% světové spotřeby insekticidů. Mnohé z používaných látek jsou přitom vysoce toxické: k hubení škůdců se běžně používá např. aldicarb, klasifikovaný Světovou zdravotnickou organizací (WHO) jako extrémně nebezpečný, široké spektrum insekticidů spadá mezi organofosfáty, látky původně vyvinuté jako nervové jedy pro účely 2. světové války.

Ve své podstatě jsou nebezpečné všechny pesticidy. Jsou to totiž látky vyrobené za účelem zabít, odpudit či zastavit růst živých organismů, a to prostřednictvím narušení biologických procesů zásadních pro zachování života. Ve svých účincích se ale bohužel ne vždy omezují na druhy, k jejichž hubení byly vyvinuty. 

• Endosulfan je v bavlnářském odvětví druhým nejčastěji používaným pesticidem. Jen v Indii je ho ročně aplikováno více než 3000 tun. 

Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že ročně je na světě pesticidy otráveno něco mezi 500 000 a 2 miliony osob, z nichž u 40 000 vede otrava až ke smrti. Jednu čtvrtinu z těchto případů má na svědomí bavlna.

Obzvláště ohroženi jsou pěstitelé v rozvojových zemích, což je plných 99% ze všech pěstitelů bavlny na světě. Protože jsou mnohdy negramotní, nedokáží si přečíst návod k použití ani případná varování na etiketách přípravků. A i kdyby si je přečetli, vyžadované ochranné pomůcky nejsou pro místní horké a vlhké klima použitelné a zpravidla ani nejsou k dostání. Často není k dispozici ani dostatek čisté vody k umytí. Dojde-li pak k poškození zdraví, přidává se k nevýhodám rozvojových zemí finanční i geografická nedostupnost zdravotní péče.

Vyšší míru ohrožení v zemích globálního Jihu podporuje i fakt, že tamější zákonná opatření na ochranu životního prostředí a lidského zdraví nejsou ve srovnání se zákony v rozvinutých zemích tak přísná, což umožňuje výrobcům prodávat přípravky i takového složení, které jsou evropskými a americkými zákony zakázány. Smutnou zajímavostí je, že výrobci jsou většinou nadnárodní společnosti (např.Bayer, Novartis..), které dopady použitých látek v přípravcích znají.

Paradoxem zůstává, že ani vysoké^dávky pesticidů neplní účel, kvůli kterému jsou přinášeny takové oběti. Škůdci, kteří mají být zničeni, se vůči jedu brzy stávají odolnými a pěstitel se dostává do začarovaného kruhu. Vynakládá další prostředky (např. v Beninu stouply mezi lety 1999 a 2000 náklady vynaložené na insekticidy o 86% a v roce 2001 tak dosahovaly ročního průměru 97 dolarů na hektar pole) a zvyšuje četnost postřiků - průměrem je 18 až 30 postřiků ročně - až v naději na udržení výnosů  mění jednu jedovatou látku za látku ještě jedovatější, na kterou si však škůdci opět začínají zvykat.

Aralské jezero

V roce 1954 zahájil SSSR monstrózní projekt zavlažování pouští pro účely pěstování bavlny. Řeky Amudarja a Syrdarja přivádějící vodu z pohoří Ťan-Šan a Pamír, které tisíce let napájely Aralské jezero na pomezí Uzbekistánu a Kazachstánu, byly svedeny do soustavy zavodňovacích kanálů. Dnes je důsledkem ekologická katastrofa neočekávaného rozsahu.

bavlníková pole Uzbekistánu pojmou ročně 20km3 vody

jezero dnes zaujímá pouhých 15% ze své původní rozlohy a je rozdělené na 3 části

salinita vody od roku 1960 vzrostla z 10 na 67g/l

vymřelo 24 původních druhů ryb

70% Karakalpaků (místní etnikum) je bez práce

severní vítr roznáší prach nasycený solemi a zbytky pesticidů do okolí

region je vystaven dopadu 43mil. tun prachu ročně

studie ukazují na přítomnost pesticidů ve vodě, stravě i mateřském mléce

90% obyvatel trpí anemií, stále se zvyšuje výskyt rakoviny, příčinou 50% úmrtí je onemocnění dýchacích cest

GM bavlna

Jednu ze snah o snížení množství pesticidů aplikovaných na rostliny bavlníku představuje genetická manipulace. Jejím výsledkem jsou např. rostliny samy si produkující insekticid.

Nejznámější Bt-bavlna uvedená na trh společností Monsanto se zatím pěstuje především v USA (30% veškeré bavlny), Číně, Indii a Austrálii. Dosavadní pokusy s geneticky upravenou bavlnou však přinesly i dosti rozporuplné výsledky. V roce 2001 v Austrálii a o dva roky později ve státě Andrapradéš v jižní Indii došlo k selhání genetické ochrany bavlníku. Škůdci napadly rostliny a desítky tisíc zemědělců tak přišly o úrodu i o zisky. Mnozí z postižených farmářů se těžce zadlužili, byli nuceni prodat své pozemky a odejít jako žebráci do příměstských slumů. Několik tisíc zoufalých rolníků z různých částí Indie našlo jediné východisko — sebevraždu. Dalšími z argumentů odpůrců genetických manipulací je stejně jako u jiných rostlin nepředvídatelnost vlivu geneticky modifikované bavlny na ostatní druhy, hrozba nekontrolovatelného šíření a její velmi omezený environmentální i ekonomický přínos.

Bavlna v ČR

Dovoz surové bavlny do ČR mezi lety 2002 a 2005 dosahoval průměrně 61,8 tis. tun - to odpovídá 0,3 % světové produkce. Po celém světě se bavlna pěstuje na 32,7 mil. ha půdy. Většina nezpracované bavlny v ČR pochází z Uzbekistánu (25 %), z Řecka, Tadžikistánu, Kazachstánu, z reexportu z Německa (po 10 %) a z Mali (6 %).

V mnohem větší a ve stále intenzivnější míře se však do republiky dováží již hotové produkty z bavlny. To vysvětluje 29 % pokles dovozu bavlny mezi lety 2002 až 2005.


Banány

Banány jsou nejčastěji obchodovaným, nejčastěji exportovaným a spotřebiteli nejvíce kupovaným ovocem. Původně pochází banánovník z pralesů jihovýchodní Asie. Na konci 19. století byly banány objeveny americkými obchodníky a začaly vznikat první plantáže s banány na vývoz do celého světa. Od jejich zavedení na americký trh před 100 lety obchod s banány prudce vzrostl a nyní hraje klíčovou roli v národních ekonomikách mnoha rozvojových zemí.

Je potřeba zdůraznit, že „exportní banány“ - z nichž hodně přes 90% tvoří ovocné banány skupiny Cavendish - tvoří pouze necelých 20% celkového objemu pěstovaných banánů. Přes 80% banánů se tudíž spotřebovává přímo v zemích pěstování a z toho značná část je spotřebována úplně mimo vnitrostátní trh samotnými pěstiteli. Velkou část z nich tvoří „zeleninové banány“ určené pro vaření.

Banán je po rýži, pšenici a kukuřici čtvrtou nejdůležitější základní potravinou. (především v rovníkové Africe, některých částech Indie, Indonésie, Latinské Ameriky a ostrovech v Tichém oceánu).

  • Největšími pěstiteli jsou Indie, následovaná Ugandou, Ekvádorem, Brazílií, Čínou a Filipínami.
  • Největším vývozcem banánů je Ekvádor (především Evropa, USA, Japonsko), následovaný Filipínami (zásobuje především asijské země, do Evropy hlavně banánové chipsy) a Kolumbií (Evropa, USA).
  • Největším dovozcem banánů je Evropská Unie.
  • Největšími spotřebiteli banánů jsou obyvatelé Ugandy (360 kg na osobu ročně), obyvatel USA spotřebovává ročně kolem 14 kg, na obyvatele ČR připadá kolem 8,5 kg.

Čistý dovoz do ČR v roce 2006 činil 85 tisíc tun banánů v hodnotě přes 2 miliardy korun - to odpovídá asi 0,1 % světové spotřeby (85 milionů tun resp. 0,61 % světového exportu (14 mil. tun). V celém světě se banány pěstují na 4,15 mil. ha půdy. Nejvíce banánů se v roce 2006 dovezlo z Kostariky (22 %), z Panamy, Ekvádoru (obě kolem 17 %) a Kolumbie (13 %). Dalších více než 25 % byl reexport z Francie, Německa, Itálie a Holandska. viz graf.

Na jaře roku 2007 se do ČR banány dovážely za průměrnou cenu 19,34 Kč/kg. Spotřebitelská cena v obchodech se pohybovala okolo 33,1 Kč/kg . Dovoz každé tuny banánů, které se k nám dováží především z latinskoamerických zemí podléhá v roce 2007 dovoznímu clu ve výši 176 EUR = kolem 4,60 Kč/kg' .

Kácení lesů

V době expanze banánového odvětví v Kostarice v letech 1979 - 1992 zde bylo pokáceno 166,460 hektarů původních lesů. V mnoha případech se jedná o oblasti (lesy) pravděpodobně chráněné zákonem. Banánové společnosti přesto tato území ničí. Nejedná se jen o pěstování banánů, ale i ananasů a dalšího tropického ovoce. V posledních letech se banánové firmy stěhují za levnější pracovní silou a méně přísnými předpisy a investují v Ekvádoru, na Filipínách, v Indonésii nebo v západní Africe, kde zakládají plantáže na území původních lesů.

Banány se na komerčních plantážích pěstují jako monokultury, kdy je nežádoucí výskyt jakýchkoli jiných rostlin, které by ubíraly pěstované plodině živiny. Proti jiným rostlinám se používají silné herbicidy.

Degradace půdy

Kvůli vysoké potřebě živin jsou banánové plantáže zakládány na nejúrodnější půdě. V důsledku intenzívní produkce dochází během dvaceti až třiceti let k degradaci půdy. Zvyšující se nasazování umělých hnojiv nemůže nahradit přirozené živiny v půdě a v jistém okamžiku se jejich nákup stane tak drahým, že je ekonomicky výhodnější přesunout plantáž na novou půdu. Dalším problémem monokulturních plantáží je eroze půdy. Používání pesticidů a umělých hnojiv vede k likvidaci půdních organismů, v jejímž důsledku dochází k rozpadu struktury půdy a mnohem větší náchylnosti k erozi. Proto není překvapivé, že řeky v okolí banánových plantáží vykazují nejen vysoký obsah chemikálií a živin, ale také nadměrné množství sedimentů. Vodní eroze je problémem především v kopcovitých oblastech.

Používání pesticidů

Banány se staly druhou nejvíce chemicky ošetřovanou plodinou - hned po bavlníku. Množství pesticidů použitých na banánových plantážích může dosáhnout až 40 kg na hektar za rok. Průměrná spotřeba je kolem 30 kg/ha, což je ovšem pořád 11krát více než je běžné v Evropě (např. u obilovin v Evropě se uvádí průměrně 2,7 kg pesticidů na ha ročně).

Pesticidy představují 20 - 35 % z celkových nákladů na produkci banánů. Zdravotní důsledky chemických postřiků na lidi, kteří na plantážích pracují i na jejich rodiny žijící v okolí plantáží, jsou velmi závažné. Často se používají letecké postřiky fungicidy proti plísním a houbám (největším a nejčastějším současným problémem plantáží jsou plísně sigatoka a černá sigatoka). Při letecké aplikaci na samotné rostliny dopadne jen 10% účinných látek. 15% je odváto větrem, 40% dopadne přímo na půdu a 35% je spláchnuto dešti do okolí. Kromě fungicidů se používají ve značné míře i nematicidy (proti mikroskopickým červům, kteří žijí na hlízách), insekticidy proti hmyzu a herbicidy proti jiným rostlinám.

Tuhý odpad

Množství produkovaného odpadu je větší než množství produkovaných banánů. Na jednu tunu exportovaných banánů připadají 2 tuny vzniklého odpadu. 20% z tohoto odpadu vyžaduje speciální zpracování. Jedná se jednak o množství organického odpadu obsahující chemikálie z plantáží (stonky, květy, listy, neboť po sklizni trsu se rostlina usekne), a dále poškozené, otlačené banány, banány příliš malé nebo příliš zakřivené nebo s estetickými vadami..). Velkým problémem je také obrovské množství plastikových vaků nastříkaných pesticidy, kterými je při dozrávání obalen každý trs banánů jako ochrana před škůdci a nemocemi.

Využívání vody

Průměrné množství vody potřebné pro pěstování banánů je asi 160 mm měsíčně. Údajně až stonásobné množství vody než je samotná váha banánů je použito v průběhu zpracování - při třídění a balení. Každý trs se totiž musí umýt: jednak od pesticidů a prachu, které na něm ulpěly při pěstování, jednak od latexové šťávy, která ze stopek useknutých trsů přirozeně vytéká. Většina banánových plantáží nemá žádné zařízení na čištění vody - takto použitá voda volně odtéká do řek a potoků.

Dětská práce a porušování pracovních práv na plantážích v Ekvádoru

Ve svém nedávném průzkumu americká nevládní organizace Human Rights Watch  objevila na ekvádorských plantážích děti ve věku již od 8 let pracující ve zdraví ohrožujících podmínkách. Kromě toho se ukázalo, že vlastníci plantáží stabilně porušují právo zaměstnanců organizovat se v odborech, zaměstnanci nedostávají žádné ochranné pomůcky a mladé dívky jsou vystaveny sexuálnímu obtěžování.

Zatímco zákonné minimální mzdy pro pracovníky v zemědělství byly v roce 2005 stanoveny na 143 USD za osmihodinovou pracovní dobu, zaměstnanci na plantážích vydělávali měsíčně mezi 80 a 140 USD měsíčně za osmi- až dvanáctihodinovou pracovní dobu. Ženy dostávají 60 až 70 % procent mužského výdělku. Tyto platy v Ekvádoru podle zákonných norem nestačí ani na pokrytí základních potřeb, které jsou pro pětičlennou rodinu vyčísleny na 418 USD a jsou i hluboko pod národní hranicí chudoby, která je 279 USD měsíčně. Nízké mzdy, které dvěma dospělým nedovolují uživit rodinu, jsou hlavním důvodem pro rozšíření dětské práce.

Banánové firmy často propouští ty, kdo se chtějí odborově organizovat. Mnozí odboroví aktivisté byli zavražděni (např. v Kolumbii paramilitárnimi skupinami) nebo napadeni neznámými ozbrojenci (Ekvádor). Jinde se snaží zaměstnance uplácet, aby nevstupovali do odborů (např. poskytnou zaměstnanci firemní bydlení výměnou za jeho vystoupení z odborů nebo do smlouvy zahrnou článek, že v případě vstupu do odborů je povinen firemní bydlení ihned opustit...apod.)

Plantáže mají v poslední době na místní poměry jen malý počet relativně dobře placených kmenových zaměstnanců, kterým vlastník plantáže poskytuje všechny výhody a služby. Kromě nich bývají najímáni za mnohem nižší mzdy na krátkodobé kontrakty nebo i denně pracovníci pro sklizeň nebo aplikaci pesticidů. Často se jedná o ještě levnější migrující pracovní sílu z ciziny (např. v Kostarice z Nikaraguy a Hondurasu).

Vlastník plantáže často nevlastní jen plantáž, ale také domky nebo prostory, kde jeho zaměstnanci bydlí, kontroluje dodávky elektřiny a vody, dopravní spojení s městem, ovládá místní samosprávu, zdravotní péči, školu či obsah místní knihovny..., mnohde vlastně naprosto vše kromě katolického kostela.

Vliv banánových firem a maloobchodních řetězců

Velká banánová pětka (Dole, Chiquita, Del Monte, Noboa (značka Bonita) a Fyffes) dnes ovládá více než 80% trhu s banány a mají tak nepopiratelný vliv a odpovědnost za to, co se v odvětví děje.

Velká banánová pětka v poslední době razí taktiku nevlastnit přímo plantáže, ale uzavírat smlouvy s menšími národními firmami nebo nezávislými majiteli plantáží - to pro ně často znamená ještě větší konkurenci a tlak na ještě nižší ceny ze strany velké banánové pětky.

Je třeba ovšem popravdě říci, že i „velké banánové pětky“ se dotkl pokles zisků a že je tlačena především velkými maloobchodními řetězci (jako jsou Walmart/Asda, Tesco, Carrefour, Metro/Makro, Lidl nebo Ahold...), které mezi sebou bojují o co nejnižší cenu banánů. Banány, podobně jako např. káva, bývají v prodeji používány jako „loss leader“. Cena produktu je krátkodobě velmi nízká, aby firma odlákala zákazníky konkurenci - banány jsou nárazově prodávány s velmi nízkou nebo nulovou marží nebo dokonce pod nákupní cenou (v zemích, kde tato praxe není zákonem zakázána.)

Banánové války

Evropské země tradičně dovážely banány (a další tropické ovoce) ze svých bývalých kolonií v Karibiku a Africe. Tyto země donedávna požívaly preferenčního statutu, který spočíval v ceně vyšší, než jaká panovala na světovém trhu. Na základě stížnosti ze strany USA byly tyto výhody prohlášeny za nelegální a Evropská unie musela otevřít své trhy levným „průmyslově“ vyráběným banánům z Latinské Ameriky. Důsledkem toho bylo, že mnoho drobných pěstitelů v zemích jako Jamajka, Dominikánská republika nebo Haiti nedokázalo konkurovat intenzivně pěstovaným banánům z Latinské Ameriky a opustilo své plantáže, kde byly banány pěstovány k přírodě ohleduplnějším extenzivním způsobem.

Velké banánové firmy navíc využívají své oligopolní síly ke kontrole trhu a udávání pravidel „hry“. Jejich moc je omezována jen importní politikou (cla, daně, tarifní a netarifní opatření) zemí, do kterých dovážejí. Jak již bylo řečeno, v současné době se tyto velké společnosti snaží zbavit přímého vlastnictví plantáží uzavíráním smluv se středními a většími producenty zemí, v nichž působí. Tím se vyhýbají odpovědnosti za životní podmínky pracovníků, právě za které jsou často oprávněně kritizovány mezinárodními organizacemi.


Řezané květiny

Až si příště nakoupíte kytici řezaných růží nebo karafiátů, přivoňte si k ní. Možná vás napadne, že dříve ty květiny přece jen vonívaly více a lépe. Skoro jistě vás ale nenapadne přemýšlet o tom, že k nám květina cestovala z letadlem z Keni nebo Kolumbie přes Holandsko a jak byla vypěstována.

Stále více řezaných květin totiž pochází z rozvojových zemí kolem rovníku, kde jsou nejen teplotní i sluneční podmínky pro pěstování květin přívětivější, ale mnohem nižší jsou i mzdové náklady a mírnější je pracovní i environmentální právo.

Ve světle informací o tom, kolik bylo v průběhu pěstování a zpracování na květinu aplikováno chemikálií a jaké pracovní podmínky v květinářském průmyslu v rozvojových zemích panují, by krásné zářivé barvy těchto květin v našich očích jistě pobledly. 

Krásné květiny, odporné pesticidy

Ačkoliv statistiky o používání pesticidů v květinářském průmyslu jsou k dispozici jen zřídkakdy, je toto odvětví intenzívním používáním mnoha různých druhů agrochemikálií známo.

U květin je totiž specifický kontrolní režim při importu. Jelikož se jedná o zemědělský produkt, musí být před exportem kompletně zbaven nemocí a škůdců. Ale protože se nejedná o potravinu, nevztahují se na květiny limity omezující obsah residuí pesticidů a nejsou proto kontrolovány. Obě tyto skutečnosti jsou, spolu s preferencí zákazníků vůči perfektním, uniformně vyhlížejícím květům, motivem pro masivní nasazování zemědělské chemie. U květin tak může být koncentrace pesticidů až 1000x vyšší než je limit u potravin.

Agrochemie se však nepoužívá pouze k hubení škůdců, plevelů a nemocí, chemické látky také konzervují květinu, aby vydržela přepravu a byla i trvanlivější na pultech obchodů. 

Jedna studie, publikovaná v březnu 2000 , uvádí, že ve sklenících je používán široký záběr chemických prostředků zahrnující hnojivá, insekticidy, fungicidy, nematocidy, regulátory růstu, z nichž některé představují potenciálně vysoké riziko pro lidské zdraví. Výzkum institutu Mutation Research uvádí, že v mexickém státě Morales je ve sklenících s květinami používáno na 36 různých chemikálií včetně DDT, aldrinu a dieldrinu.

Předběžné závěry jednoho výzkumu, který proběhl v Ekvádoru (rychle rostoucím konkurentu druhému největšímu světovému exportéru řezaných květin Kolumbii), hovoří  o vážných pochybeních také při běžných praktikách. Ty se týkají celé řady skutečností od nakládání s toxickými materiály, skladování a aplikaci pesticidů, přes vzdělávání zaměstnanců (v pravidlech o použití pesticidů a rizicích pro jejich zdraví), poskytování ochranných pomůcek, až po dávkování pesticidů a používání pesticidy napuštěných plastových materiálů v domácnostech (často jako krytí střech).

Z pohledu dopadu na životního prostředí je problematická i doprava řezaných květin. Aby k nám z rozvojových zemí stihli dorazit čerstvé, dopravují se letecky. Při dopravě 44 tun květin z Jižní Afriky do Evropy se spotřebuje 60 tun kerosinu (leteckého benzínu). Při zahrnutí dopravy na letiště v zemi produkce a z letiště v zemi spotřeby váza s kyticí deseti růží jakoby údajně byla „zalita“ asi půl litrem ropy. 

Významný segment hospodářství chudých zemí

Průmysl řezaných květin představuje významné exportní odvětví pro mnoho chudých zemí na světě. Poskytuje tisíce pracovních příležitostí v oblastech, kde je jich nedostatek. Jen v Keni je v tomto odvětví zaměstnáno na 70.000 tisíc pracovníků (většina z nich jsou ženy). Na hektar kultivované plochy zaměstnávají květinové farmy více zaměstnanců než ostatní zemědělské produkce. Příjmy z exportu květin jsou totiž pro rozvojové země stálejší než v případě kávy nebo kakaa, a pracovní místa tak stabilnější. Na druhou stranu k samotným dělníkům na plantážích a k zaměstnancům na farmách v tomto odvětví, které vygeneruje ročně na 30 miliard dolarů, peněz už plyne docela málo. Dle údajů Kenya Human Rights Commission z roku 2002 byly dělníkům na květinových farmách vypláceny mzdy často nižší než dolar denně za osmi až dvanácti hodinovou pracovní dobu. Dělníci byli kromě toho často ubytováni v nevhodných, přeplněných místnostech.

Ačkoliv jsou porušení pracovních práv poměrně častá, pracovní podmínky i mzdy bývají většinou stále lepší než v řadě jiných sektorů místního hospodářství. Je ovšem fakt, že tyto ekonomické výhody jsou realizovány jen za cenu, kterou platí životní prostředí a zdraví zaměstnanců.

Obchod s květinami v České republice

Tuzemská květinářská produkce vykazuje v posledních letech rostoucí trend především v pěstování hrnkových a záhonových rostlin, odklon je patrný v pěstování čerstvých řezaných květin a zeleně - zde tvoří import na 98 % naší spotřeby. V roce 2004 spotřeba květin narostla o 9,5 % oproti předcházejícímu roku na hodnotu 7,8 mld. Kč ve spotřebitelských cenách. 

Česká republika v roce 2004 dovezla květinářské produkty v hodnotě téměř 1,9 mld. Kč o v objemu 3 270 tun. Největší podíl zaujímaly čerstvé řezané květiny ostatní, čerstvé řezané růže a pokojové rostliny okrasné květem a okrasné listem. Nizozemsko se podílelo na dovozu květinářských produktů do ČR 76 %, dále pak Německo a Kolumbie. V případě Německa i Nizozemí se však ve výrazné, ale blíže těžko specifikovatelné míře jedná o reexport z rozvojových zemí. Z chudých zemí tak mohla pocházet asi polovina našeho exportu v hodnotě 950 mil. Kč, z toho necelá polovina z Keni, osmina Kolumbie a desetina z Ekvádoru.

Alternativy v ČR zatím chybí

V ČR zatím alternativy vesměs chybí. Fairtrade květiny, bio květiny, květiny s logem Flower Label Program nebo Florverde (Zelená květina) zde zatím k dispozici nejsou. Dá se ale očekávat, že k nám budou během několika příštích let na trh uvedeny. Alternativou však určitě není trhat květiny ve volné přírodě nebo v parku.


Palmový olej

Do České republiky se každoročně doveze necelých 30 000 tun palmového oleje. Jde možná o nejdůležitější příspěvek naší země k devastaci tropických pralesů, které jsou zdrojem většiny biologické diverzity planety a domovem pro milionů lidí.

Palmový olej je po sojovém druhý nejvýznamnější jedlý olej: na světové spotřebě se podílí 21%.Používá se v množství potravin i spotřebního zboží, od margarinů, zmrzliny, čokolády, chipsů, instantních polévek, majonéz či sušenek až po mýdlo, šampony, kosmetiku, detergenty či zvířecí krmiva; slouží také v průmyslu, například kožedělném, textilním, chemickém či metalurgickém.Na tomto tropickém výrobku se smaží třeba „tradiční české brambůrky“ Bohemia Chips.

Vyrábí se z plodů palmy olejné (Elaeis guineensis). Tento strom původně pochází ze západoafrického pobřeží, jeho pěstování se ovšem rozšířilo do tropů celého světa. Vyžaduje vlhké podnebí s teplotou mezi 24 a 32 stupni Celsia. Drtivá většina produkce dnes pochází z jihovýchodní Asie. Asi polovinu světové spotřeby (48 %) zajišťuje Malajsie a dalších 36% potom Indonésie. Pěstuje se na převážně na monokulturních plantážích.

Do České republiky se v posledních letech dováží necelých 30 tisíc tun palmového oleje ročně (viz Graf). Přímý import z jihovýchodní Asie z toho tvoří pouze zhruba polovinu: v roce 2004 to bylo 36 % z Malajsie a 14 % z Indonésie. Ovšem zbytek je evidentní reexport. Jde totiž kompletně o evropské státy, kde se palma olejová samozřejmě nepěstuje - naším největším dodavatelem je se 43 % Německo. Ze srovnání se statistikami světové produkce tedy lze odvozovat, že velká většina, ne-li veškerý český dovoz ve skutečnosti pochází z malajských a indonéských plantáží. Import do zemí EU-15 v roce 2002 pocházel z 97 % ze tří zemí: Malajsie, Indonésie a Papui Nové Guineje.

Boom palmových plantáží

Rostoucí spotřeba palmového oleje i dominance asijských zemí je novinkou posledních desetiletí. Zejména v Indonésii zažívá palmový byznys od osmdesátých let bezprecedentní boom. Produkce se zde jen v letech 1997-2001 zvýšila ze 6,6 milionu tun na 9,5 milionu.  Zatímco v roce 1985 indonéské plantáže pokrývaly 600 000 hektarů, o patnáct let později to už byly tři miliony. Na konci devadesátých let se rozvoj poněkud zpomalil v souvislosti s asijskou finanční krizí, kolapsem Suhartovy diktatury a dalšími faktory , nicméně se očekává, že do roku 2020 by mělo přibývat asi 150 000 hektarů ročně.  Velkou část odvětví kontroluje malá skupina domácích a zahraničních společností, které často vlastní desítky i stovky tisíc hektarů. 

Sociální důsledky

Obětí palmového byznysu se stávají místní lidé, které vytlačuje z půdy. Plantáže běžně vznikají na obecních či soukromých pozemcích bez souhlasu tradičních majitelů. Při jejich zakládání pravidelně dochází k násilnému vyhánění původních vlastníků. Příčinou je právní systém v Indonésii i dalších rozvojových zemích. Asi 40 milionů indonéských zemědělců a obyvatel lesů půdu obhospodařuje po staletí a považuje ji za svůj majetek na základě zvykového práva. Neplatí zde pevná, psaná pravidla vlastnictví se zápisy v katastrech, smlouvami a dalšími formalitami, chybí také podrobné mapy. 

Právě plantáže palmy olejové jsou v Indonésii nejčastější příčinou konfliktů vyvolaných násilným vyháněním z půdy - na případech monitorovaných do roku 2001 se podílely 32 procenty, tedy více než těžba dřeva, přehrady a doly dohromady.  Odvětví ovládá korupce a palmové společnosti běžně spolupracují s vojáky, aby potlačily odpor původních majitelů. Součástí teroru je zastrašování, mučení, vraždy i zatýkání. Platilo to zvláště za diktatury, která padla v květnu 1998, ale stovky podobných případů pokračují i poté.  Dochází k nim také v Malajsii, především na ostrově Borneo.

Odlesňování

Pěstování palmy olejné patří mezi nejdůležitější příčiny rapidního odlesňování v jihovýchodní Asii. Asi polovina plantáží vzniká na úkor lesů.  Pouze v Malajsii jejich rozšiřování podle statistik FAO způsobilo ztrátu přinejmenším 700 000 hektarů pralesa.  Indonésie podle vládních údajů přišla asi o 2 miliony hektarů. 

Rapidně tak mizí zbývající tropické pralesy na ostrovech Sumatra, Borneo i dalších, které jsou místem mimořádné biologické diverzity. Tisíce rostlin a živočichů žijí pouze zde a nikde jinde na světě. Indonésie zabírá jen 1,3 % zemské souše, ale vyskytuje se zde 10 % všech známých druhů kvetoucích rostlin, 17 % ptáků, 12 % savců, 16 % plazů a 16 % obojživelníků.  Unikátní prales, domov řady vážně ohrožených zvířat: nosorožce sumaterského, orangutanů, tygra sumaterského, levharta obláčkového, slonů a dalších se tu doslova mění před očima na intenzivně obhospodařované monokultury. Přeměna na plantáže pro většinu ohrožených živočichů znamená konec. Výzkumy v Malajsii ukázaly, že zatímco v primárním lese má biotop 75 druhů savců, na plantážích jich zůstává jen 13.  V Indonésii činí úbytek druhového bohatství savců, ptáků a plazů při konverzi z lesa na plantáž mezi 80 a 100 procenty. 

Vytěžení lesa znamená také ztrátu přírodních zdrojů pro lidi, kteří zde žili.

V jihovýchodní Asii na lese ekonomicky závisí miliony lidí. Vyklučení lesa dramaticky zvyšuje povodně a erozi půdy v sousedství, což poškozuje zemědělce.

Lesní požáry

Vedle přímého odlesňování jsou plantáže palmy olejné navíc důležitou příčinou lesních požárů, které v posledních letech sužují jihovýchodní Asii. Masivní ohně v letech 1997-98 postihly asi 6 % indonéského území.

V Indonésii a Malajsii dohromady zničily skoro 12 milionů hektarů lesů, polí, plantáží a další půdy, tedy území odpovídající bezmála rozloze bývalého Československa.  Města v několika zemích po řadu týdnů pokrýval těžký smog. Přímé ekonomické důsledky se odhadují na 2,3-3,5 miliardy dolarů a pravděpodobně ještě více.

Na rozsahu požárů se podepsalo i silné sucho vyvolané klimatickým jevem El Niňo. Ale každý oheň má také bezprostřední příčinu. Kolem 50-80 % případů - podíly se liší podle provincie - v Indonésii způsobilo vypalování lesa při zakládání plantáží; z toho asi tři čtvrtiny tvořily palmové plantáže. Žďáření je zde na papíře zakázáno, ale pěstební společnosti běžně zákon obcházejí, protože to snižuje náklady. Ze 176 firem, které vláda označila za podezřelé z podílu na požárech, 133 tvořili producenti palmového oleje. Ilegální praktiky se staly předmětem desítek soudních procesů. Třeba společnost PT Adei Plantations musela zaplatit pokutu 1,1 milionu dolarů za účast na nezákonném vypalování v indonéské provincii Riau.

Znečištění

Ekologické a sociální škody se neomezují jen na zábor území a zakládání lesních požárů. Palmový průmysl patří také mezi nejhorší znečišťovatele v regionu. Při pěstování se používá 25 různých druhů pesticidů, včetně kontroverzního přípravku paraquat. Silné dávky pesticidů a umělých hnojiv kontaminují řeky, mořské zálivy a okolní půdu.

Při zpracování palmových plodů vzniká tekutý odpad, který se často nečištěný vypouští do vody a způsobuje silné znečištění. Rybáři tak přicházejí o živobytí a rodiny v sousedních obcích o vodu k vaření, praní a koupání se. Z okolního moře a korálových útesů mizí ryby, na kterých místní lidé ekonomicky závisí. V Papui Nové Guineji byl také v sousedství plantáží zaznamenán rostoucí počet případů vrozených vad u dětí. 


Mořské ryby

Na první pohled to zní paradoxně: vnitrozemská Česká republika velkým dílem přispívá k přečerpávání světových oceánů. Dovoz mořských ryb ovšem patří mezi nejvážnější ekologické problémy, které naše země za hranicemi způsobuje.

Kolabující populace

Pokud by totiž byl pouze jeden přírodní zdroj, který průmyslové využití prokazatelně přečerpává, zaslouží takové hodnocení mořské ryby.

Organizace OSN pro zemědělství a výživu (FAO) shrnuje: asi 47 % hlavních mořských rybných revírů nebo druhů ryb je plně využíváno, 18 % přečerpáváno a 10 % rybářské lodi už vyčerpaly nebo se zotavuje z vyčerpání. Bezmála v pětině populací se tedy uloví více ryb, než přirozená reprodukce může opět doplnit, a v další skoro polovině případů je lov na hranici biologického limitu. Největší podíl již nyní přelovených populací je v severním Atlantiku, Středozemním a Černém moři, po kterých následují severozápadní Atlantik, jihovýchodní Atlantik, jihovýchod Tichého oceánu a jižní oceán. Průzkum v roce 1999 ukázal, že čtyřicet ze šedesáti hlavních komerčních populací ryb v severovýchodním Atlantiku bylo "za hranicí bezpečných biologických limitů". Z 959 komerčních populací spravovaných americkou federální vládou pouhých 163 je ve zdravém stavu.

Hlavními příčinami jsou nadměrný lov a poškozování přirozeného biotopu, důsledkem je potom pokles a v řadě případů doslova kolaps  rybích populací. Úlovky komerčně nejcennějších druhů, včetně tresek a tuňáků, se navzdory účinnějším metodám lovu od roku 1970 snížily o čtvrtinu.  Kdysi bohatý revír sardelí v nejzápadnější části Středozemního moře mezi Španělskem a Marokem se v osmdesátých letech kompletně zhroutil a nikdy už se nevzpamatoval - nejde ovšem o jediný případ. 

Několik komerčních druhů oceánských ryb, kdysi běžně lovených, se už zařadilo vedle velryb a mořských želv do Červené knihy druhů ohrožených vyhubením.  Biologové přitom varují, že při nadměrném čerpání může populace překročit práh, za kterým kolabuje a už se nedokáže zotavit, i kdyby lov zcela skončil. Kanadští vědci v květnu označili atlantskou populaci tresky za ohrožený druh s tím, že některým populacím hrozí bezprostřední vymizení, přestože se zde tresky už neloví. 

Příčiny

Přesto nadměrné čerpání nadále pokračuje. Na pultech supermarketů lze běžně najít ryby, jejichž lov experti doporučili přinejmenším dočasně zcela zastavit. Bezprostředním důvodem jsou špatná politická rozhodnutí. Příklad: Evropská unie každoročně určuje kvóty lovu jednotlivých druhů ve svých vodách. Odborní poradci doporučili v posledních třech letech stanovit nulový lov tresek v Severním moři. Ministři Evropské unie však pro každý z těchto tří roků schválili kvóty odlovu, v souhrnné výši 81 tisíc tun. Rybáři proto někdy ani nejsou schopni některé kvóty využít, protože v moři prostě nenajdou tolik ryb: v roce 2000 ulovili jen 40 % povoleného množství severomořských tresek. 

Očividně nemá smysl povolovat další lov ryb, jejichž populace se zhroutila. Politický tlak z pobřežních rybářských obcí a silné lobby průmyslových rybolovných společností jsou ovšem silnější než elementární zdravý rozum.

Skutečnou příčinou nadměrného čerpání je ovšem dramatická změna, kterou rybolov prošel během posledního století. Technologický rozvoj, včetně sítí dlouhých desítky kilometrů, hydrauliky, sonarů, satelitní komunikace, letecké podpory či plovoucích rybných kombinátů, které ryby na místě zpracují umožnil, aby se rybolov z víceméně lokální ekonomiky změnil v průmyslové odvětví. Moderní metody umožňují lovit až z dvoukilometrové hloubky. 

Současná rybolovná kapacita je přinejmenším dvakrát větší než množství ryb, které jde z moří získat; evropská flotila překračuje limit o 40 procent.  Ještě ve čtyřicátých letech jen několik států světa lovilo více než milion tun ryb ročně; dnes takových výnosů dosahuje více než dvacet zemí.  Celkový výnos se - navzdory kolapsům některých rybích populací - v letech 1950-97 zvýšil šestinásobně. 

Sociální důsledky

Nadměrný lov má ovšem své důsledky nejen kolem evropského a severoamerického pobřeží. Ryby jsou hlavním zdrojem živočišných bílkovin pro miliardu lidí a lovem nebo chovem ryb se živí asi 35 milionů obyvatel převážně rozvojových zemí.  Většina z nich ovšem rybaří v malém, z lehkých lodí, pro vlastní potřebu a lokální trh.  Průmyslové flotily je nyní vytlačují: buď konkurují přímo a ryby prostě vyčerpají, nebo nešetrnými technikami poškozují biotop druhů lovených pro místní potřebu.  Místní lidé jim nemohou konkurovat. Konflikty mezi zahraničním velkolovem a rybáři z pobřeží přibývají především v Africe a Asii.  Za kratší konec provazu v nich většinou ovšem tahají ti druzí. Více než 70% světové produkce ryb je nyní uloveno v mořích třetího světa, na spotřebě se ovšem z 80 % podílejí Evropská unie, USA a Japonsko. 

Náhodné úlovky

Průmyslové flotily ve skutečnosti uloví daleko více, než co nakonec vykazují statistiky. V sítích totiž končí i obrovské množství takzvaných náhodných úlovků: komerčně nezajímavých živočichů, kteří se mrtví či umírající shazují zpět do moře. Patří mezi ně jiné druhy ryb, mladí jedinci cílových druhů, delfíni a další kytovci, ploutvonožci, mořské želvy, ptáci či nejrůznější bezobratlí. FAO odhaduje, že na průměrnou produkci světového rybolovu ve výši 84 milionů tun připadá asi 7 milionů tun náhodných úlovků ryb ročně - nepočítaje v to savce, ptáky, bezobratlé želvy. 

Hlubokomořské trawlery v severozápadním Středomoří loví až 95 různých druhů, ovšem jen šest z nich se využívá. Ve Středozemním moři se každoročně do sítí chytí 60 000 želv. V Baltu a Keltském moři se za rok uloví až 10 000 sviňuch obecných - kytovců příbuzných delfínům. Velký problém představují náhodné úlovky podměrečných ryb. Jde často o mladé jedince, kteří budou nutní k reprodukci vyčerpané populace. Až 90 % severomořských tresek, které měly dospět v roce 1996, skončilo v sítích a bylo poté vyhozeno zpět do moře. Náhodný úlovek tvoří až 34 % štikozubců (hejků, mořských štik) a 39 % tresky malé chycené trawlery v Tyrhénském moři.

Devastace mořského dna

Moderní metody lovu navíc poškozují také biotopy mořského dna, které nejenže tvoří unikátní přírodní ekosystémy, ale jsou také velmi důležité jako místo, kde se ryby třou a dospívají.

Trawlery za sebou táhnou sítě a závaží, které vlekou po dně a doslova jimi smýkají vše v dosahu. Ničí vegetaci, struktury mořského dna i společenstva živočichů, kteří se zde vyskytují. Odhaduje se, že tato devastace každoročně postihuje stopadesátinásobně větší plochu než holosečné kácení lesů.V typickém revíru na pobřeží severní Kalifornie nebo Nové Anglie je stejný úsek dna postižen více než jednou ročně, v Severním moři třikrát. Středně velký trawler za hodinu zničí až 360 000 trsů chaluhy Posidonia, jejíž porosty tvoří důležitý biotop pro rozmnožování ryb. Společenstvu bezobratlých na dně trvá až pět let, než se vzpamatuje.

Česká spotřeba

Česká spotřeba se na této exploataci podílí. V roce 2004 zdejší importéři do republiky dovezli asi 30 tisíc tun mořských ryb. Patřilo mezi ně například 4,9 tisíce tun makrel, skoro 1,7 tisíce tun sleďů, bezmála 14 tisíc tun mraženého filé nebo necelé čtyři tisíce tun tuňáků.


Tropické dřevo

Česká republika patří v Evropě mezi lesnatější země. Velkou většinu domácí spotřeby dřeva si zajišťuje sama. Je také jeho čistým vývozcem: export nad importem několikanásobně převažuje.    Rovněž výrobky ze dřeva tvoří důležitý vývozní artikl.

I přesto však dřevo dovážíme. Vedle běžného importu ze sousedních států, například Polska a Rakouska, jde také o dovoz suroviny získané kácením zbývajících pralesů v tropech či v Rusku. Pouze z afrických zemí Českárepublika importuje stovky i více tun - nepočítaje v to pravděpodobný reexport, který se zřejmě skrývá za částí obchodu s Německem, Nizozemskem a dalšími státy.

Přitom panuje vážné podezření, že část dováženého dřeva byla vytěžena ilegálně.

Tropické pralesy

Tropické pralesy představují nejbohatší biotop na světě. Domov zde má většina druhů rostlin a živočichů, včetně všech druhů lidoopů nebo tygrů a tapírů. Zároveň díky pestrým přírodním zdrojům nabízejí živobytí velké části světové populace: jen v Asii v nich žije několik set milionů lidí.  Na řekách, které z pralesů vytékají, závisí místní zemědělství.

Největší plochy lesa se nacházejí v Jižní Americe, jihovýchodní Asii a centrální a západní Africe. Mizí však závratnou rychlostí - zhruba 10 milionů hektarů za rok, což je ekvivalent asi 32 fotbalových hřišť za minutu.  Během devadesátých let svět přišel o 94 miliónů hektarů lesů. 

Hlavní příčiny ničení tropických pralesů jsou dvě: vývoz surovin, především tropického dřeva, a těžba nerostů; až po nich následuje rozšiřování exportního zemědělství, případně vypalování lesa farmáři, kteří jsou ze své půdy vytlačeni intenzivními plantážemi.

Vykácená území velmi rychle podléhají erozi a tropická půda, která obsahuje pouze malou zásobu živin, se po krátké době vyčerpává. Nechráněnou půdu vysouší prudké slunce a země se často pokrývá slupkou oxidů železa a hliníku, která znemožňuje další obdělávání. Průmyslová těžba navíc otevírá jinak uzavřený prales dalším ničivým aktivitám: na poničených hranicích pralesů bují další odlesňování, masový lov a rozmáhá se obchod s masem z tropických zvířat. Jedním příkladem za všechny může být kácení v konžském Národním parku Virunga, které ohrožuje jednu z posledních populaci goril horských.

Některé druhy tropického dřeva - například týk či mahagon - se pěstují také na plantážích. Avšak ani tento způsob získávání kvalitní suroviny není bezproblémový. Dřevo roste velmi dlouho a masivní pěstování proto vyžaduje velké rozlohy. Plantáže tak často vznikají na úkor pralesa. Pro dřevařské společnosti je toto řešení výhodnější, protože zde bývá kvalitnější půda než v naprosto zdevastovaných územích a navíc ke koncesi na založení plantáže automaticky získávají i právo vykácet a prodat stromy, které zde ještě stojí - takže prakticky dostanou i těžební licenci zdarma.  Podle statistik OSN se během devadesátých let plocha stromových plantáží na světě zvětšila o 17 %, z toho asi polovina vznikla vykácením nebo vypálením původního lesa.

Nelegální těžba

Místní vlády se často sice snaží problémy řešit a těžbu omezovat, ale i přesto velká část kácení v pralesních oblastech probíhá ilegálně a úřady ji nemají pod kontrolou. V horších případech místní vlády nezákonnou těžbu tolerují, nebo z ní díky korupčním praktikám dokonce profitují.

Mezi oblasti ohrožené nelegální těžbou dřeva patří prakticky všechny oblasti, kde se velké plochy pralesa dosud zachovaly.

Podíl nelegálního kácení činil v roce 2001 asi 80 % brazilské těžby dřeva, v Indonésii to bylo 73 %. Indonésie tak každoročně ztratí téměř 1,5 miliónu hektarů lesů, které měly zůstat stát.  Velké množství z celkového objemu ilegálně těženého dřeva je spotřebováno na území Evropské unie. Podle odhadů asi 50 % dřeva dováženého na území patnácti starých zemí EU pochází z ilegální těžby. 

Ovšem ilegální kácení není exkluzivním problémem tropických zemí. Stejný problém platí pro dřevo z Ruska, které do České republiky v poměrně velkých objemech míří také: čísla pro ilegální těžbu se zde pohybují okolo 20 %, ve východních částech země však podíl stoupá až k 50 %. 

Kácení pralesů neznamená pouze ničení vzácného přírodního bohatství a škody pro lidi závislé na lese - jeho obyvatele, zemědělce v sousedství a další. Má i další sociální a ekonomické důsledky.

Peníze z ilegální těžby často podporují lokální etnické konflikty - například v Libérii nebo Kongu.

Nezákonné kácení je dále často spojeno s korupcí, praním špinavých peněz, mezinárodním organizovaným zločinem a porušováním lidských práv místních obyvatel. V neposlední řadě snižuje ilegální těžba příjem rozvojových zemí. Podle údajů Světové banky tak přicházejí ročně o 10 až 15 miliard eur: to je přibližně ekvivalent rozvojové pomoci, kterou poskytla Evropská unie v roce 2002. 

Tropické dřevo v České republice

Dovoz tropického dřeva do České republiky rapidně stoupá. Od roku 1999 se během pěti let množství importované suroviny ztrojnásobilo. Nejvíce sejí k nám vozí z několika afrických zemí: na prvních příčkách se umisťují Guinea, Gabun a Kongo. Ani zde však nelze zaručit, že dřevo skutečně pochází z těchto zemí. Může jít o reexport z jiných oblastí.

Také tyto země se potýkají s problémy. WWF upozorňuje, že nadměrnou těžbou dřeva jsou ohroženy hlavně gabunské národní parky.  Kolem 80 % gabunské produkce tropického dřeva proudí do  zemí EU. Asi 80 % tropického dřeva pokáceného v pralesích povodí řeky Kongo jde přímo na vývoz; největšími odběrateli jsou přitom Evropská unie a Čína. 

Dále je důležité mít na paměti, že nejen tropické dřevo je káceno nelegálně a v rozporu s kritérii udržitelného lesního hospodaření. Největší množství dřeva, které nepochází z tropů, se k nám podle statistik ČSÚ dováží z Německa. Evidentně však jde z velké části o reexport a velká část z tohoto dřeva pochází z problémových oblastí Ruska.

Podle kalkulací WWF dovoz nezákonně vytěženého dřeva do České republiky činí zhruba 100 000 krychlových metrů ročně : tedy řádově desítky tisíc stromů. Hnutí DUHA v roce 2004 oslovilo dvacet dodavatelů zahradního nábytku, který se často vyrábí z tropického dřeva, operujících na českém trhu. Pouze dvě firmy byly schopny vyloučit, že jejich zboží obsahuje ilegální dřevo.  Obchodníci většinou nemají kontrolu nad původem suroviny.

V České republice ani na evropské úrovni doposud neexistuje žádný právně závazný mechanismus, který by dovozu ilegálně těženého dřeva zamezoval či jej nějak sankcionoval. Ovšem v průzkumu, který podte sady kritérií hodnotil opatření proti ilegálnímu dřevu ve 20 státech EU, se Česká republika spolu se Slovenskem ocitla na posledním místě žebříčku.  Vláda v odpovědi na dotazník uvedla, že nezákonné kácení není problém, kterým by se Česká republika měla zabývat, a že množství ilegálního dřeva dovezeného do země je zanedbatelné. Přitom dovoz tropického dřeva prudce stoupá a nikdo není schopen legalitu dřeva prokázat.

V květnu 2003 Evropská komise zveřejnila akční plán nazvaný FLEGT (Forest Law Enforcement, Governance and Trade). Návrh však představuje pouze první krok v dlouhotrvající - a zatím neúspěšné - snaze EU účinně bránit dovozu ilegálně vytěženého dřeva do zemí unie.

Nařízení FLEGT zakládá dobrovolný systém bilaterálních smluv mezi členskými státy EU a zeměmi, které vyvážejí dřevo. Ty se mají zavázat, že začnou dřevo opatřovat osvědčením potvrzujícím legální původ. EU by pak měla dovážet pouze označené dřevo. Smluvní strany se také zavážou k zavedení technických a administrativních prostředků, které napomohou sledovat cestu dřeva z místa těžby až na hranice EU a dále ke konečným spotřebitelům. Surovina totiž ještě před exportem ze země původu často mění vlastníka a překupnictví je účinným mechanismem pro zakrytí nelegálního původu.

Ve všech bilaterálních smlouvách by se vývozní země měly zavázat, že jejich domovské právo je vynutitelné a ve shodě s udržitelným lesním hospodařením, přičemž kritéria udržitelnosti jsou zde nejen ekologická, ale také sociální a ekonomická (mělo by být například zaručeno, že těžbou dřeva netrpí místní domorodé skupiny).

Zásadní slabinou FLEGT je dobrovolný princip. Dovoz ilegálně vytěženého dřeva by tak měl i nadále zůstat prakticky beztrestný. Jinými slovy: FLEGT nemá za cíl postavit dovoz ilegálně vytěženého dřeva do EU mimo zákon.

Ekologické organizace proto nabádají Evropskou komisi, aby vedle FLEGT začala prosazovat další nařízení, jež by importu ilegálního dřeva opravdu účinně bránila. 

FLEGT je také založen na mylném předpokladu, že legální způsob lesního hospodaření je vždy v souladu se udržitelným managementem lesů. Lze tedy konstatovat, že činnost evropských institucí jde sice správným směrem, vyznačuje se však značnou váhavostí při zavádění příslušných opatření, což se může stát vzhledem k rychlosti kácení přirozených lesů osudným.

Pokud ovšem mluvíme o ilegální těžbě dřeva, nesmíme dále zapomínat, že i legální těžba často devastuje životy místních lidí i přirozené lesní ekosystémy. Proto je neméně důležité věnovat pozornost šetrnému lesnímu hospodaření.

Certifikace šetrného hospodaření FSC

Operativnějšími než stát se při ochraně před devastací a ilegální těžbou pralesů ukazují být spotřebitelské trendy.

Na trhu jsou desítky tisíc artiklů ze dřeva s certifikací Forest Stewardship Council (FSC), která zaručuje, že jsou legálního původu a pocházejí z pozemků obhospodařovaných podle mezinárodních pravidel šetrného lesnictví stanovených FSC.

Certifikát výrobku tedy zaručuje zákazníkovi, že svým nákupem nepřispívá k devastaci cenných lesních ekosystémů a nenarušuje životní podmínky místních obyvatel. Zároveň je jasný i původ dřeva a tedy i to, že bylo pokáceno legálně.

Certifikace FSC se nemusí vztahovat pouze na samotný les a dřevo, ale rovněž na výrobky z něj, včetně papíru. Aby mohly nést logo, musí být při jejich výrobě použit stanovený podíl dřeva z certifikovaných porostů. Certifikován je tedy také dřevozpracující průmysl. Zpracovatelé se zavazují využívat FSC dřevo ve svých výrobách. Plnění těchto závazků a kritérií certifikace je pod nezávislou kontrolou.

Spotřebitelské trendy diskutujeme v oddíle III. této studie. Na trhu se objevují FSC certifikované hračky, nábytek, okna, železniční pražce, papír, vycházejí noviny a časopisy na FSC papíru. Výrobky s logem FSC však představují ve většině západoevropských zemí zatím jen několik procent trhu. Podíl ovšem rapidně roste: poptávka se ročně zvětšuje o 100-150 % a prodává se více než 20 000 FSC artiklů.


Oděvy

Velká část oblečení, které nabízejí české obchody, pochází z Číny, Bangladéše, Indie a dalších rozvojových zemí. Tyto země spojuje především chudoba většiny tamních obyvatel a nedostatek příležitostí se z ní vymanit.

Že se výroba oblečení v posledních desetiletích přesouvá právě do chudých zemí může být z hlediska/n/c/ař/Vproti chudobě chápáno jako klad: chudí lidé dostanou příležitost vydělat si na živobytí; ekonomika dotčených zemí se postaví na nohy; lidé, firmy a celé státy zbohatnou a časem zbudou prostředky i na ochranu přírody a životního prostředí.

Realita je však jiná: ačkoliv má módní průmysl potenciál milionům lidí z rozvojových zemí pomoci dostat se ze zoufalé situace, ve své současné podobě je ukázkou rozporuplnosti ekonomické globalizace i s jejími neblahými sociálními, ekologickými a ekonomickými dopady.

Exportní oděvní průmysl: šance pro rozvojové země?

Současný oděvní průmysl se vyznačuje několika zásadními aspekty: (i) je velmi náročný na manuální, strojově nenahraditelnou práci; (ii) oděvní firmy se stále častěji uchylují k tomu, že si ve vlastní režii ponechávají jen design a marketing oblečení a vlastní výrobu zadávají subdodavatelům ze zemí s dostatkem levné pracovní síly; (iii) oděvní výroba není podmíněná rozsáhlou infrastrukturou ani investicemi, a je proto možné ji velmi snadno přesouvat podle toho, která lokalita právě nabízí výhodnější podmínky.

Důsledkem tohoto spojení je fenomén nechvalně známý jako „závod ke dnu“: o oděvní zakázky mezi sebou soutěží nejen jednotlivé oděvní továrny, ale celé státy. Mzdy jsou nízké, pracovní podmínky nebezpečné a nevyhovující, ekologické normy v praxi neexistují. Vlády států závislých na oděvním průmyslu, jako je Bangladéš, Lesotho nebo Kambodža, se obávají, že pokud by od podniků vyžadovaly vyšší standardy, docílily by jediného: zakázky by se přesunuly jinam - do zemí, které jsou v oblasti pracovního práva a ochrany životního prostředí benevolentnější.

Rozvojové země si proto investory předcházejí, jak se dá: daňovými úlevami, přehlížením prohřešků proti zákonům, budováním tzv. exportních zón (export processing zones - EPZs), ve kterých financují potřebnou infrastrukturu a změkčují zákony, především z oblasti pracovního práva.

Minimální zákonné mzdy jsou uměle drženy na co nejnižší hranici a nedosahují ani zdaleka skutečných životních nákladů.

Od ledna 2005, kdy došlo k uvolnění trhu s oděvy, se mezinárodní konkurence ještě vyostřila. Za této situace je přínos oděvního průmyslu pro ekonomiku rozvojových zemí minimální.

Hledají se pracovité švadleny. Zn.: 28 dnů po 10 hodinách za 350 korun měsíčně.

„Jestli si myslíte, že mzda, kterou za svou práci dostáváme, je dostatečná, tak z té částky zkuste měsíc žít a pak řekněte, jestli je to v pořádku.“

žena pracující v oděvní továrně v Pákistánu. 

Zaměstnání v oděvních továrnách je pro miliony lidí v rozvojových zemích jedinou možností, jak získat placenou práci. Mzda, kterou dostávají, jim však z chudoby nepomůže. Pracovníci zaměstnaní v oděvním průmyslu žijí jako nejchudší z nejchudších: nemohou si dovolit žádné sociální zabezpečení ani zdravotní péči, často nezbývá dost ani na jídlo a bydlení. Bydlí v chatrčích na okrajích měst, nebo se mačkají po šesti i osmi lidech v ubohých pokojích pronajatých od zaměstnavatele.

Dělníci - nejčastěji ženy - pracují celý den v prašném prostředí, ve vzduchu poletují zbytky pesticidů a jiných chemických látek z materiálu, se kterým pracují. Osvětlení bývá zcela nedostatečné, všudypřítomné horko činí z práce u šicích strojů muka. Není výjimkou, že dělníci na toaletu mohou během více než 10ti-hodinové pracovní doby jen v určitém krátkém časovém úseku, pnpadně si musí vyžádat speciální propustku. Tragické následky mívají požáry a havárie - napnklad v únoru 2006 došlo v Bangladéši k několika požárům v oděvních továrnách, stovky lidí zemřely. Mnoho z nich se mohlo zachránit, kdyby nebyly nouzové východy uzamčené. 

V oděvních továrnách se pracuje do noci šest i sedm dní v týdnu; cesta nad ránem domů skrývá pro dělnice z továren riziko znásilnění nebo okradení. Rodinné vazby trpí - ženy ve věku od 18 do 25 let, které v oděvních továrnách pracují nejčastěji, nemohou pečovat o rodinu ani vést plnohodnotný osobní život.

Stěžovat si však nemohou - kdo projeví nespokojenost, může být okamžitě nahrazen někým ze zástupu dalších, kteří čekají na jakoukoliv placenou práci. Odbory, které by v takové situací pomohly, v mnoha zemích nejsou.

Pro značkové oděvní firmy, které zadávají výrobu subdodavatelům, se proto vžil název „výrobci bez továren“. Motivem pro takřka 100% outsourcing výroby je snaha ponechat si jen takové fáze z produkčního řetězce, které tvoří velký podíl z ceny konečného produktu - vývoj, design, marketing a distribuci do maloobchodů .

Made in Bangladesh

Oděvní průmysl zaměstnává v Bangladéši 1,8 milionu lidí, dalších 10 milionů je zaměstnáno ve službách souvisejících s výrobou oděvů. Výroba a vývoz oděvů přináší Bangladéši kolem 70% exportních příjmů. Osud bangladéšského oděvního průmyslu závisí na ochotě dělníků pracovat více za méně peněz. Vláda si je toho dobře vědoma - kolektivní vyjednávání a existence skutečných odborů je proto zřídkakdy možná, právo na stávku bangladéšské zákony neuznávají; v exportních zónách nejsou odbory povoleny vůbec.

Minimální zákonná mzda, která činí 930 taka (cca 260 Kč), se od roku 1994 nezměnila - na rozdíl od cen, které se za poslední desetiletí zdvojnásobily. Po nelegálních stávkách v roce 2006 byly vláda a místní firmy nakonec přece jen nuceny jednat se zástupci dělníků, kteří požadovali alespoň 3 000 taka za měsíc. Náklady na základní živobytí jednotlivce přitom v Bangladéši činí 4 000 taka. Zaměstnavatelé argumentovali tím, že požadovaná částka je víc, než kolik dostávají zaplaceno za hotové oblečení od svých obchodních partnerů a že tedy mzdy zvýšit nemohou.

Spolu s oblečením se z rozvojových zemí „vyváží“ i životní prostředí.

Zjednodušeně řečeno může být oblečení vyrobeno z přírodních vláken (nejčastěji z bavlny) nebo z umělých vláken. Obě skupiny materiálů představují pro životní prostředí značná rizika. O dopadech pěstování bavlny se zmiňujeme v samostatné kapitole. Umělá vlákna zase pochází převážně z ropy (dopady spotřeby ropy také samostatná kapitola).

Vlastní výroba látek, především bělení a barvení, má dalekosáhlé dopady na životní prostředí: s odpadními vodami odchází chlor, umělá barviva a další chemikálie. Zhruba jedna třetina barviv k bavlně nepřilne a vymyje se postupně v některé fázi praní do odpadní vody. Velká část zpracovatelských zařízení se nachází v nejméně rozvinutých zemích světa, v nichž je ochrana přírody a životního prostředí často méně důsledná než v Evropské unii nebo Severní Americe. Menší výrobní podniky a dílny například nemívají vlastní čističky odpadních vod. Voda znečištěná barvivy a zbytky pesticidů ústí přímo do vodních zdrojů, které nezřídka plní roli

Labour Behind the Label: Let's clean up fashion; ICFTU zásobáren pitné a užitkové vody pro celou oblast.  Voda v okolí továren se nedá využít k přímé konzumaci, vaření, umývání ani praní, a lidé si tak z toho mála přijmu, které mají, musí navíc kupovat drahou vodu v barelech. Nákup vody pro rodinu může stát dělníka i třetinu jeho měsíční mzdy. 

Z hlediska životního prostředí je dále problematická přeprava oblečení na obrovské vzdálenosti - podle studie Hafmannsové urazí průměrné džíny předtím, než si je koupíme v obchodě, 19 000 km ; britský deník Guardian došel v případě jiných džín dokonce k číslu 64 000 km . Velkou zátěží pro prostředí je i odpad v podobě textilních nebo umělých vláken.

Český trh s oblečením

Do České republiky se přímo z rozvojových zemí dováží více než polovina oblečení, které k nám ze zahraničí přichází. Z rozvojových zemí se k nám v roce 2006 dovezlo oblečení v hodnotě 17,3 mld. Kč. Nejvíce z toho bylo z Číny (42 %), dále pak Turecka (15 %), Bangladéše (7 %) a Indie, Vietnamu a Hong-Kongu (zhruba po 5 %) . Mezi oblečením, které se k nám dováží z evropských zemí jako je Německo, Itálie, Polsko a další, je kromě toho také nespecifikovaný podíl oblečení tvořený reexportem z rozvojových zemí. Průměrný Čech utratí ročně za oblečení 4 908 Kč. 

Maloobchodní firmy, které na českém trhu působí, zatím až na pár výjimek, které by se daly na prstech spočítat, nijak neusilují o to, aby přesvědčily české zákazníky o své sociální odpovědnosti k pracovníkům v rozvojových zemích či k životnímu prostředí - zdá se, že české spotřebitele zatím širší dopady jejich spotřeby příliš nezajímají.

Přitom právě zájem spotřebitelů může přístup značkových oděvních firem alespoň částečně ovlivnit. Nepožadují-li zákazníci záruku, že zboží, které nakupují, bylo vyrobeno s ohledem na životní prostředí a lidská práva, nemají firmy motivaci se v těchto věcech angažovat. Je třeba se ptát, vyjadřovat svůj názor, připojovat se k akcím a kampaním, které mají probudit firmy z jejich lhostejnosti. Je třeba informovat o neúnosné situaci v oděvním průmyslu ostatní. 

S nášivkami loga značky a cedulkami s doporučeními pro údržbu bychom mohli pokračovat dále. I bez nich však ony džíny zakoupené v Ipswitch nejméně jedenkrát obcestovaly svět.

Při putování po stopách konkrétních džín napočítali vzdálenost nejméně 64000 km. A dodávají, že na každém kilometru tento kus oblečení ceněný na necelých 20 liber doprovázeli lidé, u nichž značka Lee Cooper jen málokdy vzbuzovala pocity uváděné v reklamních kampaních.

Přestože ne všechny džíny nesou značku Lee Cooper a samozřejmě ne všechny „putovaly“ po stejné trase, je velice pravděpodobné, že i džíny v našich skříních mají za sebou podobnou vzdálenost. 

Pokud jste čekali, že vám závěrem této kapitoly poskytneme seznam „čistých“ firem nebo naopak přehled černých ovcí, pak vás musíme zklamat - prakticky všechny oděvní firmy působící na českém trhu mají co dohánět. Myslet si, že značkové oblečení by mohlo být zárukou lepšího původu než poskytuje levné zboží ze stánkového prodeje, by byl velký omyl. Některé firmy jsou o pár kroků před ostatními, ale ve vzdálenosti, která je dělí od bezproblémové výroby, to dělá jen malý rozdíl. Spotřebitel neudělá chybu, když bude preferovat české výrobce (kteří skutečně v České republice své kolekce šijí!), vyhledávat Fair Trade a biooblečení, které na český trh postupně proniká, když omezí spotřebu oděvů na opravdu potřebné množství nebo když dá například přednost oblečení z druhé ruky.

Cesta jedněch džín

V roce 2001 se dva dopisovatelé britského Guardienu pokusili vystopovat místo vzniku jedněch džín, konkrétně modelu Lee Cooper LC10s, v té době prodávaného se slevou - za necelých 20 liber.

Do obchodu v Ipswich dorazily džíny ze skladu na severu Londýna. Do Londýna byly přivezeny z podobného skladu v Amiens (Francie), kam byly ještě dříve doručeny lodí a vlakem z Tunisu. Přesněji z Ras Jebel, města s přibližně 3000 obyvateli a třemi továrnami, v nichž v každé více než 500 lidí den co den vyrábí oblečení pro značku Lee Cooper.

V porovnání s materiály a surovinami, z nichž džíny v Ras Jebel vznikají, je však toto hlučné horké místo od obchodu v Ipswich ještě jen nedaleko. Denim - látka, z níž jsou džíny ušity, pochází z Itálie, kde je mimo jiných operací také barvena. Syntetické indigo propůjčující džínovině typickou modř bylo v tomto případě vyrobeno ještě 505 km severněji ve Frankfurtu v Německu. Jen pro zajímavost: pemza, s níž v Ras Jebel modrou barvu zase drhnou, aby nové kalhoty měly všechny výhody obnošených, pochází z Turecka.

Bavlnu k výrobě denimu získává italský výrobce z několika zdrojů, převážná část však pochází z Beninu v západní Africe. Ovšem džíny nesestávají pouze z džínoviny. Látka na kapsy byla do Tunisu doručena z Koreje, cestou prošla úpravami v Pákistánu.

Polyesterové nitě různé síly byly dodány ze Severního Irska, Maďarska a Turecka, přičemž fází barvení prošly ve Španělsku. Ropu k výrobě polyesteru poskytla společnost z Japonska, stejně jako zoubky pro zipy vyráběné ve Francii. Měď a zinek na knoflíky a nýtky získává německá

Výjimky by se daly na prstech spočítat - jedná se o výrobce nebo dovozce Fair Trade nebo biooblečení jako je ECOLUTION, Ecomamma, Biobaby nebo Switcher, případně o firmy, které šijí oblečení v České republice z českých materiálů.

Emise oxidu uhličitého

Česká spotřeba okolní svět neovlivňuje pouze tím, co z něj čerpá, nýbrž také svými odpady, které do něj odkládá: v prvé řadě emisemi skleníkových plynů.

S 12 tunami na obyvatele a rok patří Česká republika k evropským rekordmanům v emisích oxidu uhličitého. Dokonce i v žebříčku členských zemí OECD - tedy vyspělých průmyslových zemí světa - se řadí do druhé pětice nejhorších znečišťovatelů.

Ještě slabší jsou výsledky při přepočtu na vyrobenou korunu hrubého domácího produktu. Zpráva OECD o českém životním prostředí a ekologické politice z října 2005 poukázala na to, že v tomto srovnání je Česká republika na prvním místě mezi členskými zeměmi. 

Navíc se s tím už léta skoro nic neděje. Vláda na jaře 2004 schválila program, podle kterého mají emise oxidu uhličitého do roku 2020 klesnout o 30 %.  Soustavné snižování znečištění slibuje také Státní energetická koncepce. Ale ve skutečnosti se velikost emisí už asi osm let prakticky nemění. Zůstává mimořádně vysoká. 

Hlavní příčinou vysokého českého znečištění jsou staré uhelné elektrárny v kombinaci s vysokou energetickou náročností průmyslu.

Sedmnáct velkých uhelných elektráren vypouští 48 milionů tun oxidu uhličitého ročně, tedy více než třetinu domácích emisí. Největší domácí zdroj - elektrárny Prunéřov (ČEZ) - způsobuje větší znečištění než všechny české osobní automobily dohromady.

Uhelné elektrárny také tvoří sedm z deseti našich největších zdrojů exhalací. Snížit znečištění v nich o pouhých 10 procent by mělo přibližně stejný účinek, jako kdyby u nás úplně a bez náhrady skončila kamionová doprava. Samotný ČEZ vypouští 35 milionů tun oxidu uhličitého ročně - tedy asi tolik, jako činí kompletní emise Litvy, Lotyšska a Estonska dohromady.  Přitom česká ekonomika spotřebuje na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu bezmála dvakrát více energie než státy EU-15. 

Zároveň rapidně rostou emise z dopravy. V letech 1990-2004 se zvýšily o 72 %.  U osobních automobilů stoupaly ještě rapidněji: zde byl nárůst za stejné období více než dvojnásobný, v silniční nákladní přepravě dokonce trojnásobný. 

Význam českých emisí

České znečištění samo o sobě samozřejmě nezmění globální podnebí: v roce 2001 šlo asi o 0,5 procenta světových emisí.  Koncentraci CO2 v atmosféře tedy prakticky nemůžeme ovlivnit bez ohledu na to, o kolik se zdejší emise sníží. Znamená to, že není důvod k tomu, aby Česká republika nic nepodnikala?

Ekologické organizace soudí, že nikoli. Česká republika je malá země, přirozeně tedy vždy bude mít jen velmi malé emise. Nicméně to není důvod k tomu, abychom její příspěvek prohlásili za nevýznamný nebo se na základě toho rozhodli, že nemá smysl s ním něco dělat.

Argument totiž uvažuje jako o problému a priori pouze o globální sumě emisí. Nezabývá se jednotlivým národním příspěvkem jako samostatným tématem.

Ze stejného důvodu by snižování emisí mohl odmítnout každý Američan, na kterého připadá zhruba 20 tun oxidu uhličitého ročně - zatímco na Českou republiku asi 120 milionů tun. Pokud by ovšem Američané jeden po druhém odmítli svoji účast na snižování znečištění s tím, že jejich příspěvek je přece nicotný a jeho omezení ničemu nepomůže, výsledkem bude 5800 milionů tun CO2 ročně.

Totéž platí pro jednotlivé malé státy. Pokud jeden po druhém rovněž odmítnou svoji účast s tím, že jejich příspěvek je nicotný a jeho omezení ničemu nepomůže, výsledkem je rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Ostatně kde je hranice malé země, jejíž příspěvek považujeme za nepodstatný? Patří k nim pouze Česká republika s 0,5 procenty emisí, nebo i řekněme Německo s řádově 3 procenty, tedy množstvím z hlediska globální bilance také poměrně marginálním? Nebo Spojené státy se čtvrtinou? Kdyby USA samy o sobě snížily emise na nulu, problém se stále nevyřeší.

Domácí české emise tedy představují samostatný ekologický problém, který republika musí řešit.

Dopady emisí

Paradoxně se české emise nejvíce podepíší na jiných zemích. Ne že by dopady globálních změn na domácí podnebí byly zanedbatelné. Nebudou. Očekává se hlavně častější výskyt extrémních výkyvů počasí, tedy povodní, vln horka a sucha, vichřic a větrných smrští a podobně. Zvýšení teploty změní vodní režim v krajině a poškodí také lesnictví: v příštích desetiletích lze předpokládat plošné odumírání především smrkových monokultur ve středních polohách. 

Přesto střední Evropa patří mezi relativně méně postižené regiony. Nejvážnější dopady budou v zemích třetího světa, kde se nevýhodné podmínky (například suché oblasti nebo pobřežní nížiny) násobí špatnou schopností adaptovat se (nedostatek prostředků na výstavbu hrází, proměnu ekonomiky a podobně).

V Africe současné prognózy předpokládají během 21. století zvýšení teploty o 2 až 6 °C.   K nejsilnějšímu oteplování dojde v semiaridních oblastech Sahary a středu Jižní Afriky.  Vinou globálních změn klimatu se podle současných prognóz počet lidí, kteří na světě trpí hladem, zvýší do roku 2080 o 80-125 milionů, z toho 70-80 % připadne na Afriku.  Příčinou přitom není jen zvýšení teploty, ale také častější výskyt extrémních výkyvů počasí - především vln sucha a horka či povodní - a méně předpověditelný déšť  nebo třeba šíření jihoafrických písečných dun, protože vyšší teplota posílí jejich erozi. 

Pravděpodobnost zhruba třicetiletého, tedy velmi silného monzunu spojeného v různých částech jižní Asie s rozsáhlými záplavami se podle velmi předběžných propočtů během sta let zvýší několikanásobně.  Intenzita tropických hurikánů, které nejhůře postihují chudé středoamerické země, se také bude postupně zvyšovat. 

Zvýšení hladiny moří ohrožuje hlavně nízko položené oceánské ostrovy, především ty v Pacifiku, a pobřežní nížiny zejména v Bangladéši, Vietnamu či Egyptě. Růst o 40 centimetrů, tedy zhruba střední scénář současných prognóz, by znamenal, že se počet lidí ohrožených pobřežními záplavami ze současných 10 milionů zvýší na 75-200 milionů lidí. 

Oteplení povede k šíření tropických nemocí - především malárie a horečky dengue - do míst, která je doposud nepoznala.  Změna podnebí totiž zvětší areál jejich přenašečů, v těchto případech příslušných skupin komárů. V jižní Africe se rozloha území postiženého malárií při prognózovaném oteplení zvětší na dvojnásobek.  

Známka Fairtrade

Známka FAIRTRADE je nezávislé označení, se kterým se můžeme setkat především na potravinách a pochutinách, které pocházejí z chudých oblastí světa - typicky ze zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky.

Na dodržování standardů FAIRTRADE dohlíží Mezinárodní organizace pro značení FAIRTRADE (FLO International). 

Známka FAIRTRADE spotřebitelům zaručuje, že výrobky jí označené splňují řadu požadavků, mezi něž patří například:

•vyloučení dětské práce, která ohrožuje zdraví a rozvoj dětí

•povinnost obchodníků vyplácet pěstitelům takové ceny, které pokryjí náklady na výrobu a důstojné živobytí

•povinnost zaměstnavatelů vyplácet zaměstnancům alespoň minimální mzdu a respektovat jejich základní pracovní práva.

Jako první začala s programem certifikace, který garantuje pěstitelům kávy dohodnutou předsklizňovou cenu, Nadace Max Havelaarv Holandsku. V roce 2004 bylo známkou Fair Trade označeno 24 222 tun ze 7 050 000 tun surové kávy vyprodukované na celém světe, v roce 2005 už to bylo 33 991 tun z celkových 6 685 000, což znamená nárůst z 0,34 procent na 0,51 procent. Několik studií dokázalo, že Fairtrade káva pozitivně ovlivňuje komunity, které se zabývají jejím pěstováním. Studie z roku 2002 např. prokázala, že zapojení se do Fair Trade posílilo producentské organizace, zvýšilo výnos malých producentů a pozitivně ovlivnilo kvalitu jejich života. Studie z roku 2003 zase uvádí, že Fairtrade "značně vylepšilo blahobyt malých farmářů pěstujících kávu a jejich rodin" a to tím, že jim poskytlo přístup k úvěrovému a grantovému financování vlastních rozvojových projektů, k lepšímu přístupu k odbornému vzdělávání napomáhajíc jim tak ještě zlepšit kvalitu jejich kávy. Ekonomická situace rodiny Fairtrade producentů byla stabilnější než ty, které do Fairtrade zapojené nebyly a jejich děti měly lepší přístup ke vzdělání. Studie bolívijskch producentů kávy z roku 2005 usuzuje, že certifikace Fairtrade měla pozitivní dopad na lokální ceny kávy (ceny kávy v místě vzrostly), a že z Fairtrade tak nepřímo měli ekonomický prospěch všichni producenti, ať už byli Fairtrade certifikováni nebo ne. 

Obrat zboží, které se v rámci Fairtrade prodá dlouhodobě roste - ročně o 30 - 40 %.  Přínos Fairtrade je možno spatřovat jednak v přímé pomoci zapojeným pěstitelům, jeho dopad je však vyšší v dopadu na chování firem. Životní podmínky pěstitelů kávy se stávají v bohatých zemích tématem a Fairtrade ukázal, že s tím můžeme jako spotřebitelé něco dělat. Řada firem je tak donucena k akci, aby neztrácely své zákazníky a vznikají tak různé alternativní koncepty s podobnými cíli jako Fairtrade.

Kagera leží mezi velkými africkými jezery, v kraji, kam se Livingstone a další výpravy vydávaly pátrat po pramenech Nilu.. Dnes tvoří tento odlehlý a izolovaný kraj, ležící mezi rwandskými horami a Viktoriiným jezerem, severozápadní okraj Tanzanie.

Život v této oblasti nebyl během posledních desetiletí vůbec lehký. V osmdesátých letech minulého století narušil dobře míněný projekt na zvýšení počtu ryb ve Viktoriině jezeře místní křehkou ekologickou stabilitu. Důsledkem projektu bylo mimo jiné zamoření oblasti Kagera hmyzem, což vážně ovlivnilo zemědělství v této oblasti.

Během následujících let se světové ceny kávy, jediné tržní plodiny z regionu Kagera, propadly rekordně nízko. Příjem farmářů se tak snížil na méně než jeden dolar denně, tedy hluboko pod hranici chudoby. Důsledkem minimálních příjmů byl nedostatek potravin a nulový přístup ke vzdělání a lékařské péči. Kagera Cooperative Union (KCU) se tedy hned po svém vzniku musela pustit do boje s takto složitými podmínkami.

Svaz družstev byl založen ve třicátých letech a v současnosti má přibližně 90.000 členů. Členy KCU jsou malí pěstitelé kávy, kteří jsou sdruženi ve 124 vesnických družstvech. “Malý” pěstitel znamená v Kageře majitel přibližně půl hektaru půdy, která musí v průměru zajistit obživu pro šestičlennou rodinu. Prodejem kávy musí farmář opatřit dostatečné množství peněz na zaplacení školních poplatků, oblečení, lékařskou péči a ostatní výdaje. Od roku 1988 prodává KCU stále větší část kávy svých členů v rámci systému Fair Trade.

Během let převýšil celkový dodatečný příjem farmářů získaný z Fair Trade 7 milionů dolarů. Bylo tedy nutné zamyslet se nad využitím těchto příjmů tak, aby se dlouhodobě zlepšily životní podmínky farmářů. Tyto úvahy se postupně začaly zaměřovat na “Tanicu”, jedinou továrnu v regionu Kagera. Tato malá továrna na výrobu instantní kávy byla založena v roce 1960 tanzanskou polovládní organizací na prodej kávy, ale pod jejím vedením příliš neprosperovala.

Když se organizace rozhodla továrnu Tanica privatizovat, farmáři z KCU se usnesli, že použijí část peněz získaných z Fair Trade na nákup akcií továrny. Akcie byly přikupovány postupně podle finančních možností KCU. V roce 2004, po 14 letech bylo dosaženo cíle vlastnit v továrně nadpoloviční podíl. KCU tak konečně mohlo uskutečnit svůj ambiciózní plán na zvýšení prodeje instantní kávy Tanica jejím rozšířením po celé Tanzánii.

Farmáři mohou být na toto rozhodnutí právem hrdí, protože vlastnictví Tanicy snížilo jejich finanční závislost na příjmech z exportu a posílilo tak pozici KCU.

Část příjmu z Fair Trade použili farmáři také na vytvoření a provozování škol pro děti z vesnic, kde se Fair Trade káva pěstuje. Najali více učitelů a žáci dostávají ve škole vydatné obědy. Další projekt se zaměřuje na produkci kávy z ekologického zemědělství. KCU nabízí zemědělcům, kteří se rozhodnou přejít na ekologický způsob pěstování vyšší platby. Díky těmto podporám tvořila káva z ekologického zemědělství v roce 2004 sedm procent z celkového množství kávy, které družstvo exportovalo.

Ve snaze posílit zapojení pěstitelů do jednotlivých družstev navrhlo nové vedení v roce 2004 valnému shromáždění KCU (každoroční shromáždění, kde zástupci všech 124 družstev schvalují rozpočet a rozhodují o způsobu použití výdělků z Fair Trade) přidělit každému družstvu zhruba 2000 dolarů, které byly vydělány díky Fair Trade. Toto rozhodnutí bylo valným shromážděním odsouhlaseno. Valné shromáždění také rozhodlo, že peníze budou přiděleny vždy až poté, co družstvo rozhodne, jakým způsobem s nimi naloží.

Pěstitelé se tedy pustili do vášnivých diskusí nad otázkou co udělat s dvěma tisíci dolary. Bylo by lepší zrekonstruovat most, který poničily monzunové deště, zřídit družstevní obchod, aby už vesničané nemuseli pro cukr a mýdlo chodit hodinu pěšky do vedlejší vesnice, nebo by se peníze raději měly použít na opravu místní školy? Většina družstev se nakonec rozhodla pro vzdělání. Za přidělené peníze byly nakoupeny učebnice, nové tabule a často také opravena nebo zvětšena školní budova.

Nejdůležitější však je, že peníze získané pomocí Fair Trade podpořily farmáře z Kagery v diskuzí o plánech do budoucna. Tisíce farmářů nyní odjíždí ze sněmu s jistotou, že díky společné snaze dokážou zajistit, aby se to, čemu mnoho z nich muselo čelit - život za méně než jeden dolar denně - nestalo údělem jejich dětí.

Case Study: Fair Trade káva v Kolumbii

Kolumbie je ukázkovým příkladem rozvojové země, ve které se neoddělitelně kloubí politické, sociální a environmentální problémy a je zjevné, že jedny bez druhých nelze dost dobře vyřešit. Oficiálním státním zřízením je v Kolumbii (stejně jako v České republice) parlamentní demokracie, každodenní realita se ale od té naší dost podstatným způsobem liší. V zemi operují ozbrojené složky, které jsou z velké části mimo státní kontrolu a ovládají jednotlivá menší území. V mnoha případech vykořisťují místní obyvatelstvo, které jim musí platit výpalné či je jimi prostě okrádáno . Na druhou stranu poskytují tyto polovojenské organizace vesničanům často jediný možný způsob obživy - vykupují od nich produkci marihuany, máku a zejména koky.

Obchod s drogami je pro Kolumbii opravdu vážným problémem a na jeho potírání jsou věnovány nemalé částky. Asi největším projektem boje s drogami je tzv. Pian Cotombia, který iniciuje a z části platí USA. Do června 2002 bylo v rámci něj utraceno přes 2,5 miliardy dolarů ze strany USA a téměř 4,9 miliardy dolarů ze státních zdrojů Kolumbie . Podle oficiální hodnotící zprávy je projekt úspěšný, neboť se v rámci něj podařilo zničit více než 65 tisíc hektarů kokových plantáží  a v postižených oblastech je podporován alternativní rozvoj. Z neoficiálních míst je zásah USA naopak tvrdě kritizován za to, že vůči místním obyvatelům postupuje mírně řečeno necitlivě. Koková pole jsou herbicidována z vrtulníků, čímž je zničena úrodnost půdy na mnoho let dopředu, a celý projekt spočívá daleko spíše ve vojenských operacích,  než v podpoře rozvoje veřejných institucí, revitalizaci ekonomiky a vyjednávání mírových podmínek, jak je oficiálně deklarováno.

Káva je jednou z mála plodin, které mohou příjmy z pěstování koky alespoň řádově nahradit. Pokud je produkována káva vysoce kvalitní a organická, může výtěžek z jejího prodeje představovat zhruba pětinu potenciálních zisků z koky. Je však zřejmé, že cena není v tomto případě hlavní výhodou. Cílem je spíše prevence násilí a sociální nejistoty obyvatel. Stát v rámci rozvojových programů podporuje zakládání a obnovu kávových plantáží, stejně jako pěstování dalších obchodovatelných plodin (kakao, cukrová třtina, palma olejná, různé druhy tropického ovoce). Zároveň se snaží zmírnit závislost farmářů na peněžních příjmech a v rámci programů potravinové bezpečnosti je nabádá k produkci potravin pro vlastní spotřebu. Fair Trade může v této situaci pomoci tím, že usnadňuje komercializaci zmíněných produktů a zároveň podporuje vzdělávání zemědělců, jejich nezávislost a schopnost se samostatně uživit. V Kolumbii je certifikováno přes dvacet Fair Trade družstev, která kromě všech výše zmíněných komodit produkují ještě květiny a řemeslné výrobky.

Jako konkrétní příklad nám může sloužit třeba družstvo Asprovega (Asociación de productores de la Vega), které působí v jižní části Kolumbie, v regionu Cauca. V současné době sdružuje asi 200 rodin, které žijí v širším okolí městečka La Vega a obhospodařují malé farmy. Většina členů družstva pěstuje organicky a podle vlastních slov jsou na tuto skutečnost hrdí. Z tzv. sociaipremium, tedy z peněz, které dostávají díky Fair Trade navíc, se jim podařilo pořídit kancelář a její vybavení, takže mají lepší zázemí pro administrativu družstva. Dále z těchto peněz financují vzdělávání dětí i dospělých - děti se učí základní dovednosti, které budou potřebovat, pokud se rozhodnou pokračovat ve farmářské tradici své rodiny, a dospělí mají možnost dozvědět se o výhodách ekologické produkce, technikách kompostování, přípravy organických hnojiv nebo technologických novinkách v pěstování a zpracování kávy. Družstvo má zároveň projekty na zachování místních odrůd zeleniny (např. fazolí), kukuřice, ovoce i kávy. Podporuje jejich samotné pěstování, vytváří semennou banku, aby si farmáři byli schopni osivo sami obstarat a nemuseli ho kupovat, a zároveň znovu učí lidi používat místní plodiny v kuchyni.244

Problémem, který členové družstva uváděli nejčastěji, je fakt, že rozdíl mezi konvenční cenou a cenou, kterou získají pokud prodají svou kávu přes systém Fair Trade, je velmi malý. Jelikož produkují velmi kvalitní a navíc organickou kávu, po které je zejména v USA v současnosti velká poptávka, jsou dokonce v některých případech schopni získat lepší cenu přes konvenční trh. To znesnadňuje fungování družstva, neboť dříve byl rozdíl mezi konvenční a „férovou“ cenou mnohem větší a členství v družstvu mělo pro farmáře jednoznačné finanční výhody. I když jim družstvo poskytuje zázemí, větší jistotu odbytu, vzdělávání a další výhody, cena je pro většinu z nich naprosto zásadním kritériem a současná situace je pro ně těžko přijatelná.

Naopak výhody, které ze spolupráce v systému Fair Trade vidí, jsou zejména větší jistota odbytu a existence „social premium“, které jim umožňuje zlepšovat životní podmínky jednotlivých farmářů, přispívat na obnovu plantáží a realizovat výše zmíněné projekty. Velmi si také cení získané nezávislosti a systému organizace družstva, který jim dává svobodu rozhodovat o vlastních záležitostech. Pro mě osobně bylo velmi povzbudivé (a upřímně přiznávám, že i velmi překvapivé), že kromě výhod pro svoje vlastní rodiny a komunitu si členové družstva uvědomovali i širší souvislosti. Na otázku, proč by si měli západní spotřebitelé kupovat jejich kávu, přestože je dražší, uváděli: „Naše káva je kvalitní. Většina světové produkce kávy je chemická, ale ta naše je organická a zdravá.“ „Jsme malí 244Prý vyrábí dokonce i rostlinné maso.

producenti - koupě naší kávy nám zabezpečí větší jistotu a stabilitu.“ „Vládneme zdrojům vody.245 Většina vody pro okolní zemi nám prochází pod rukama, naším úkolem je jí chránit.“ Hrdost a jistá zodpovědnost pak jednoznačně zaznívala při návštěvách jednotlivých farem, když nám farmáři vysvětlovali svůj způsob pěstování, sklízení a zpracování kávy. Důraz, kladený na kvalitu produkce, a zároveň vědomí její výjimečnosti, by jim myslím mohli mnozí západní zemědělci závidět.

Závěr z mojí zkušenosti je tedy zhruba následující: jedna z hlavních a v první řadě uváděných předností Fair Trade - vyšší výkupní cena oproti konvenčnímu trhu - není v konkrétních případech některých námi navštívených družstev jednoznačně prokazatelná. Příčinou toho je na jedné straně velmi dobrá cena na konvenčním trhu, kterou jsou kolumbijští pěstitelé za svoji kvalitní kávu schopni získat, a v neposlední řadě také fakt, že minimální výkupní cena garantovaná v rámci Fair Trade je již minimálně 10 let stejná a nereflektuje zvyšující se náklady produkce. Její výše je předmětem mezinárodní dohody a podle mého názoru by rozhodně měla být v následujícím období předmětem diskuse. Na druhou stranu - již samotná existence organizovaných družstev a hlavně jejich aktivity podporované či vyžadované v rámci systému Fair Trade přinášejí malým producentům řadu jiných výhod, které v žádném případě nejsou zanedbatelné.

PRODUCENTŮM FAIR TRADE VÝROBKŮ UMOŽŇUJE:

navázat dlouhodobé obchodní vztahy, které jim usnadňují mimo jiné plánování investic,

získat cenu, která pokryje jejich náklady na výrobu a živobytí a zajistí místní rozvoj, důstojně žít z produktů vlastní práce,

získat předfinancování za dostupných podmínek

zapojit se do rozhodovacích mechanismů v rámci družstva nebo podniku,

zvyšovat své technické a obchodní dovednosti.

SPOTŘEBITELŮM FAIR TRADE VÝROBKŮ PŘINÁŠÍ:

velmi kvalitní výrobky se zárukou eticky přijatelného původu,


Bio výrobky

Podobným trendem je rostoucí zájem o biopotraviny z ekologického zemědělství, které nevyužívá syntetické pesticidy a umělá hnojiva, klade značný důraz na opatření chránící půdu a přírodu a zajišťuje ohleduplné zacházení se zvířaty. Po několik desítek let šlo o okrajový sektor. Nabídka jeho produkce - biopotravin - se omezovala na specializované obchody zaměřené na velmi úzkou skupinu zákazníků. Od 90. let ale poptávka rapidně stoupá. Hlavně v západoevropských zemích se z produkce ekologického zemědělství stalo běžné zboží. Důležitou roli v tom sehrála přesná pravidla a certifikace kontrolovaných dodavatelů.

S ohledem vůči přírodě i sobě

Současné intenzivní zemědělství často škodí přírodě i našemu zdraví. Tropické plodiny jako káva, kakao nebo citrusové plody, které se k nám dováží zpravidla z rozvojových zemí, patří k chemicky nejvíce ošetřovaným plodinám.

BIO výrobky představují zboží, které pochází z ekologického zemědělství. Při produkci se nepoužívají umělé chemikálie - pesticidy a průmyslová hnojiva - a pěstitelé musí respektovat další přísná pravidla. V případě chovu dobytka musí  být zvířatům poskytován dostatek péče, kvalitního krmiva a životního prostoru pro pastvu i odpočinek.

Pěstování a chov podle zásad ekologického zemědělství představují tradiční způsob výroby, který nám přináší kvalitní produkty vyrobené s ohledem na životní prostředí i naše zdraví.

BIO výrobky poznáte snadno

Zda je výrobek opravdu BIO, poznáte snadno podle loga zvaného Zelená zebra. Tato státem garantovaná značka zaručuje, že byla dodržena všechna zákonem stanovená pravidla ekologického zemědělství. Brzy bude novou povinností uvádět na každém biovýrobku evropské logo pro biovýrobky.

1. Jsou zdravé

Biopotraviny obsahují v průměru větší množství Vitamínu C a nezbytných minerálů, jako vápníku, hořčíku, železa a chrómu, stejně tak antioxidantů, tak důležitých v boji proti rakovině.

2. Neobsahují přídatné látky a „éčka“

Biopotraviny neobsahují chemické přídatné látky, které mohou způsobovat zdravotní problémy, jako srdeční onemocnění, osteoporózu, migrény a hyperaktivitu. Mezi zakázaná aditiva patří i ztužený tuk, aspartam (umělé sladidlo) a glutaman sodný.

3. Neobsahují pesticidy

Dnes je v České republice povoleno používat v konvenčním zemědělství více než 300 chemických pesticidů a jejich zbytky jsou nacházeny v konvenčních potravinách, nejvíce v ovoci, zelenině, ale i v dětské výživě.

V ekologickém zemědělství je povoleno používat jen necelých 30, vesměs přirozeně se vyskytujících látek, rostlinného nebo živočišného původu.

4. Neobsahují GMO

V systému ekologického zemědělství nejsou genově upravené rostliny a suroviny povoleny.

5. Neobsahují zbytky antibiotik

Poslední dobou se hodně diskutuje o užívání velkého množství antibiotik hospodářskými zvířaty a jejich případnými vlivy na zdraví lidí. 

Utz Kapeh

Je podobný jako Fair Trade, ale s mírnějšími kritérii. Hlavní rozdíl oproti Fair Trade tkví v tom, že cílem Utz Kapeh není rozvoj a posílení pozice pěstitelů, ale „jen“ je zabezpečit producentům kávy slušné živobytí a zmírnit negativní dopady pěstování kávy na životní prostředí. Tato  certifikační známka vznikla z iniciativy holandského maloobchodního řetězce Ahold (u nás obchody Albert a Hypernova), ale kávu s označením Utz Kapeh uvedli zpracovatelé a maloobchodníci v různých zemích.

Jejím principem je dodržování sociálních a environmentálních kritérií uvedených v kodexu chování Utz Kapeh. Pěstitelé, kten jsou certifikování a kontrolování, že kodex chování udržují, pak mají údajně lepší pozici pro vyjednávání s kupcem své kávy o ceně. 

Lesní certifikace FSC

Spotřebitelské trendy se při ochraně lesů před devastací a ilegální těžbou ukazují být v mnohém účinnější než státní regulace a právní systém.

Certifikační systémy by měly spotřebiteli zaručit, že les, ze kterého je nakupované dřevo získáno, je obhospodařován podle pravidel splňujících vysoké ekologické a sociální standardy. Certifikát výrobku tak zaručuje zákazníkovi, že svým nákupem nepřispívá k devastaci cenných lesních ekosystémů a nenarušuje životní podmínky místních obyvatel.

Čeští spotřebitelé si na trhu mohou vybrat již z několika certifikovaných značek dřeva, nejrozšířenější a nejdůvěryhodnější z nich je však standard FSC.

Forest Stewardship Council (FSC) je mezinárodní nevládní organizace, která byla v roce 1993 v Torontu založena zástupci mezinárodních ekologických organizací, dřevozpracujícího průmyslu, obchodníků se dřevem, lesníků, sdružení domorodých obyvatel, odborů a certifikačních organizací z celého světa. Cíle certifikačního systému kopírují tři pilíře udržitelného rozvoje. Jsou jimi prosazování environmentálně vhodného, sociálně prospěšného a ekonomicky životaschopného obhospodařování lesů. Zakladatelé FSC si uvědomovali, že národní právní systémy po celém světě nedokáží zaručit šetrné a udržitelné lesní hospodaření a zabránit devastaci lesních ekosystémů. K ochraně lesních ekosystémů nestačí jen klasická ochrana přírody - snaha o přírodní autonomii, nezasahování člověka a pěstování divočiny, která se navíc v rozvojových zemích potýká s nekontorolovatelnou nelegální těžbou. Organizaci FSC jde o stanovení takových způsobů chování, ze kterých 

Certifikace FSC se nemusí vztahovat pouze na samotné dřevo a místo těžby, ale rovněž na výrobky z něj. Aby mohly nést logo, musí být při jejich výrobě použit stanovený podíl dřeva z certifikovaných lesů. V praxi to znamená, že certifikován je vedle lesů také dřevozpracující průmysl. Zpracovatelé dřeva se zavazují využívat FSC dřevo ve svých výrobách. Na trhu se objevují FSC certifikované hračky, nábytek, okna, železniční pražce, papír, vycházejí noviny a časopisy na FSC papíru.

Podle dostupných dat bylo standardem FSC doposud certifikováno bezmála 90 milionů hektarů lesů v 82 zemích světa.

Standardy FSC pro lesní hospodaření jsou sice místně specifické, vycházejí však ze společných mezinárodních kritérií a principů. Mezinárodní organizací FSC je stanoveno 10 principů a 56 kritérií jejich uplatňování. Principy se vztahují zejména na hospodářsky využívané lesy, věnují se však také pěstování na plantážích a lesům přímo nevyužívaným k produkci dřeva. Hrubé porušení jednoho z principů je překážkou k udělení certifikace nebo důvodem k jejímu odebrání. Míra zatížení lesů těžbou, ekologická stabilita a jedinečnost místních porostů je akcentována v národních standardech, které jsou na následujících principech založeny :

Lesní hospodaření musí respektovat národní právo a mezinárodní smlouvy, jichž je stát signatářem (CITES, Úmluvy ILO, Úmluva o biologické rozmanitosti). Musí být např. zajištěna ochrana před nelegálním kácením.

Musí být jasně definována a právně zakotvena dlouhodobá vlastnická práva k lesním pozemkům.

Musí být respektována zákonná i zvyková práva domorodých obyvatel vlastnit, užívat a hospodařit se svou půdou a územím.

Podniky lesního hospodaření musí zachovávat nebo zvyšovat dlouhodobý sociální a ekonomický blahobyt lesních dělníků a místních komunit.

Lesní hospodářská opatření nesmí být orientována pouze na způsob produkce dřeva, ale musí zohledňovat i další funkce lesa.

Hospodaření v lesích musí zachovávat biologickou rozmanitost a s ní spojené hodnoty, vodní zdroje, půdu i jedinečné a křehké ekosystémy a krajinné celky, a zajišťovat tak ekologické funkce a integritu lesa.

Musí být písemně vypracován, naplňován a aktualizován hospodářský plán, přiměřený rozsahu a intenzitě zásahů. Musí být jasně určeny dlouhodobé cíle lesního hospodaření a stanoveny prostředky, jak jich dosáhnout.

S ohledem na rozsah a intenzitu lesního hospodaření musí být prováděn monitoring, který bude podkladem pro hodnocení stavu lesa, hospodářských opatření a jejich sociálních a environmentálních dopadů.

Hospodářské zásahy v lesích s vysokou přírodní hodnotou (chráněná území) musí zachovávat nebo rozvíjet charakteristické znaky, jimiž se tyto lesy vyznačují.

Plantáže sice mohou v mnoha směrech znamenat sociální a ekonomický přínos a mohou přispět k uspokojování celosvětové potřeby lesních produktů, měly by však být pouze doplňkovou součástí hospodaření v přirozených lesích, snižovat tlak na jejich využívání a podporovat jejich obnovu a ochranu. 

Výrobky s logem FSC však představují ve většině západoevropských zemí zatím jen několik procent trhu. Jejich podíl ovšem rapidně roste: trh se ročně zvětšuje o 100-150% a prodává se více než 20 000 druhů výrobků s logem FSC. V ČR je zatím trh s FSC výrobky v plenkách, příčinou je hlavně malá informovanost spotřebitelů. A kde nejsou informace, není ani poptávka. Už i u nás však lze zakoupit výrobky FSC v některých obchodních řetězcích (např.OBI, IKEA). Nakladatelství Albatros slíbilo, že český překlad posledního dílu série Harry Potter and Deadly Hallows vydá na certifikovaném FSC papíře. Národní verze posledního dílu Harryho Pottera vyjdou na ekologickém papíře v celkem 16 zemích. Ve většině států jde o papír s certifikátem FSC, případně o směs recyklovaného a FSC papíru.

Certifikace FSC nezaručuje pouze šetrné lesní hospodaření s ohledem na dovoz dřeva z problémových regionů celého světa, je také důležitým garantem legálního původu vytěženého dřeva. Nelegální těžba přitom představuje stále vážnější problém. Odhaduje se, že v brazilské Amazonii je 80 % stromů pokáceno nezákonně, v Indonésii pak 70 %. Zhruba polovina tropického dřeva dováženého do zemí Evropské unie pochází z nelegálních zdrojů. Podobná je situace se dřevem z Ruska, kde je podíl nelegální těžby dřeva odhadován na 35 %, přičemž značná část z tohoto dřeva končí v zemích Evropské unie.

Podle kalkulací WWF dovoz nezákonně vytěženého dřeva do České republiky činí zhruba 100 000 krychlových metrů, ročně tedy řádově desítky tisíc stromů.

Některé druhy tropického dřeva - například týk či mahagon - se pěstují také na plantážích. Avšak ani tento způsob získávání kvalitní suroviny není bezproblémový. Dřevo roste velmi dlouho a masivní pěstování proto vyžaduje velké rozlohy. Plantáže často vznikají na úkor pralesa. FSC se proto začala zabývat také stanovením kriterií pro pěstování dřeva na plantážích.  Ty musí být vedeny tak, aby nevytvářely druhotný tlak na redukci rozlohy přírodních ekosystémů. 

Visačka FSC na dřevěném výrobku znamená pro zákazníka záruku, že svým nákupem podporuje šetrné lesní hospodaření a nepřispívá k devastaci cenných lesních ekosystémů, nepodporuje nezákonnou těžbu dřeva a neničí životní prostředí místních obyvatel.

FSC přináší nový život do komunity Chica Mendese (Case study) 

Podle statistik zemře v Amazonii násilnou smrtí ročně v průměru 77 lidí.  Zahraniční média ovšem o těchto událostech začnou informovat až ve chvíli, kdy zemře zahraniční aktivista. V únoru 2005 byla zastřelena nájemným vrahem šesti ranami Dorothy Stangová. V Anapu ve státě Pará propagovala koncept trvale udržitelného rozvoje a v Amazonii prožila prakticky polovinu života. Dřevařské společnosti jí několikrát vyhrožovaly smrtí, ale vláda ji stejně nedokázala ochránit. Stangová brojila proti latifundistům a těžařům dřeva, kteří vesničany a indiány okrádají o půdu. 

Podobně skončil již v roce 1988 muž jménem Chico Mendes. Mendes byl kaučukářský odborář a ekologický aktivista. Svůj život obětoval boji za zachování místních pralesů, na které si začali dělat nárok pěstitelé dobytka a těžařské firmy. O kaučukářích snažících se bránit chlebodárné stromy v brazilské Amazonii natočil v roce 1994 režisér John Frankenheimer film Hořící sezona (Burning Season), u nás známý také pod názvem Amazonie v plamenech. Hlavní postavou je právě Chico Mendes, ze kterého film udělal mezinárodní ikonu. Brazilská vláda v roce 1990 pojmenovala po hrdinovi, který jako první začal firmám v těžbě dřeva bránit vlastním tělem, chráněnou oblast ve státě Acre.

Mendesovi potomci v této oblasti ještě několik let spoléhali na své původní živobytí, to však nebylo schopno uspokojit nároky rostoucí komunity. Stále se přitom potýkali s vysokou poptávkou po amazonském dřevě a tlakem na kácení místních lesů. Lidé kolem Mendesovy rodiny se proto rozhodli vytvořit komunitní plán managementu místních lesů, který kombinuje tradiční způsoby obživy kaučukářů s produkcí dřeva. Asociace Chica Mendese obdržela certifikaci FSC v roce 2002, pracuje přitom na komunitním základě a využívá etnické a ekologické znalosti místních kaučukářských dělníků. Dělníci společně s odborníky vytvořili na lesní hospodaření plán výběrové těžby, který zaručuje zachování kvality místních lesů. Komunita se současně stará o vzdělávání dělníků a členů komunity v oblasti udržitelného lesního hospodaření.

Ve státu Acre se na komunitním projektu FSC podílí 9 rodin, které jsou odpovědné za obhospodařování 900 hektarů tropického lesa. FSC dřevo z této oblasti je prodáváno FSC certifikované továrně Etel, která se nachází přímo uprostřed pralesa a poskytuje další pracovní příležitosti pro členy FSC komunity.

Koordinátor projektu a spoluvlastník nábytkářské továrny Etel Virgilio Viana říká: „Komunitní program lesního hospodaření FSC přilákal pozornost k naší společnosti a přiměl nás založit továrnu na nábytek uprostřed pralesa, blízko zdroji místní produkce. Věříme, že investice do naší továrny zvýšily hodnotu certifikovaného lesa a pomohou zastavit odlesňování, které ohrožuje náš cenný zdroj.“

Pro mnohé členy komunity znamená vstup do systému certifikace FSC další krok ve vývoji hnutí Chica Mendese. Komunita ve státě Acre se navíc stala modelem pro deset dalších komunitních projektů, které se začaly v Brazílii postupně rozvíjet.

Co do rozlohy certifikovaných lesů se na systému FSC nejvýrazněji podílí Kanada se 14,3 miliony hektary lesů, což představuje 22,8% celosvětové rozlohy FSC lesů. Na severozápadě kanadské provincie Alberta je FSC certifikováno okolo 5,5 milionů hektarů souvislého lesa. Oblast, která je zatím největším celistvým územím certifikovaným standardem FSC je obhospodařována společností Al-Pac Inc. Ta se zaměřuje na zpracování dřeva a výrobu celulózy pro výrobu papíru a v roce 2005 obdržela také certifikát FSC jako dřevozpracovatelský podnik.

Udělení certifikátu pro oblast Al-Pac předcházel desetiměsíční proces hodnocení podle kanadského FSC standardu. To zahrnovalo na sto rozhovorů s různými subjekty, od domorodých obyvatel po představitele místních samospráv, hodnocení odpovědí na tištěný dotazník zaslaný dvěma stům místních obyvatel a hodnocení způsobů lesního hospodaření společnosti Al-Pac Inc.

Certifikované území zůstává ve veřejném vlastnictví kanadského království a je obhospodařováno společností Al-Pac Inc. Ta pokládá přistoupení ke standardům FSC za ekonomickou výhodu na globálním trhu. Al-Pac se navíc neustále snaží způsob hospodaření v lesích zlepšovat. Zvětšila například minimální podíl stromů ponechaných po těžbě na 5% jak u jehličnatých, tak u listnatých stromů a způsoby zásahů do lesního porostu provádí tak, aby byly co nejbližší přirozeným disturbancím. Do plánů lesního hospodaření přitom společnost Al-Pac systematicky zapojuje místní obyvatele.

FSC ve městě (Case-study) 

Croydon, městská část Londýna, vyřešila problém s odpadním dřevem lišácky. Díky programu FSC vytvořila z bezcenného odpadu cennou surovinu, jejíž získávání je environmentálně šetrné a zajišťuje nová pracovní místa. Croydonu se podařilo něco jedinečného, získal totiž certifikaci FSC na veškerou zeleň na jeho území, včetně uličních stromořadí. Plán na obhospodařování Croydonských „městských lesů“ zahrnuje např. prořezávání škodlivého podrostu a odstranění nepůvodních dřevin. Tyto operace produkují velké množství odpadního dřeva, jehož odstraňování trápí celý Londýn. Propočty udávají, že v Londýně zbude po úpravách dřevin okolo 60 000 tun odpadního dřeva ročně.

Tento stav si jako první uvědomila společnost BioRegional Charcoal, která ve spolupráci s místní samosprávou rozvinula systém separace dřeva. Z vytříděného dřeva vyrábí společnost dřevěné uhlí, palivové dříví a dřevní štěpku, na které získala certifikaci FSC.

O odbyt dřevní štěpky se stará projekt Beddington Zero Energy Development (BedZED) ve městě Sutton, největší britský projekt ekologického bydlení.  Ve snaze nepřispívat ke změnám klimatu a devastaci lesů, rozhodla se tato eko-vesnička čítající asi 100 domácností, že bude své domy vytápět FSC certifikovanou štěpkou. Na vytápění BedZED přitom croydonská produkce FSC dřeva bohatě stačí. Croydon i vedoucí projektu BedZED doufají, že se jejich partnerství stane příkladem pro celý Londýn.

FSC v České republice

Problém českých lesů nespočívá v jejich malé rozloze, na každého občana u nás připadá zhruba čtvrt hektaru lesa  a těží se méně než dorůstá. Problém českých lesů je spíše ve způsobu hospodaření, v druhové skladbě a ve způsobu těžby. V minulých stoletích došlo vlivem výsadby smrkových a borových monokultur ke změně skladby dřevin na našem území. Smrk a borovice jsou rychle rostoucí dřeviny a jsou proto vhodnější pro hospodářské účely. Postupně se však ukázalo, že takto změněná skladba dřevin má neblahý vliv na schopnost lesů odolávat různým kalamitám. Nejrozšířenější dřevinou je u nás smrk (53 %), který by se přirozeně vyskytoval jen v 11 % lesů, druhá nejhojnější dřevina borovice (17 %) by byla přirozeně zastoupena pouhými 3 %. Naproti tomu buk a dub, které kdysi v našich lesích převažovaly (dohromady 60 %), dnes tvoří jen 13 % jejich rozlohy. Kdysi velmi hojná jedle (20 %) z našich lesů téměř zmizela, převážně kvůli nešetrnému hospodaření v lesích, neboť se obtížně obnovuje na pasekách. 

Péče o stabilitu a retenční schopnost českých lesů nabývá na důležitosti zejména v době pomalu se projevujících změn klimatu. Významnou překážkou pro opětovné zavádění původních dřevin jsou uměle udržované stavy tzv. spárkaté zvěře, která v lese spásá velké množství mladých stromků. Českým lesům by pomohla citlivější těžba, při níž by nevznikaly velké holoseče a část stromů by byla v lese ponechána pro obnovu půdních živin. Při výsadbě nových stromků by měla být respektována původní dřevinná skladba vlastní dané lokalitě. To vše zaručují standardy FSC.

I v České Republice se již hospodaří podle standardů FSC a existuje zde několik výrobců, kteří využívají FSC dřevo. Standard FSC pro hospodaření v českých lesích byl vytvářen postupně od února 2001 pracovní skupinou pro certifikaci lesů FSC v ČR (FSC ČR) . Tato skupina získala pro tvorbu českého standardu akreditaci od mezinárodní Akreditační jednotky FSC. Český standard byl schválen FSC Accreditation Service v srpnu 2006. 

V České republice jsou zatím akreditovány standardem FSC čtyři lesní majetky: Školní lesní podnik MZLU Masarykův les, Křtiny, Sdružení obecních a soukromých lesů Svitavy, Lesní správa Lány a Lesy Hlavního města Prahy.  Certifikát FSC vlastní také 20 českých zpracovatelských firem. 

Ekologicky šetrný výrobek

Označování ekologicky šetrných výrobků a služeb patří mezi dobrovolné nástroje ochrany životního prostředí. Umožňuje spotřebiteli uplatnit při nakupování jiná kritéria výběru zboží, než jsou jen cena a kvalita. V České republice zajišťuje značku Ekologicky šetrný výrobek (EŠV) Ministerstvo životního prostředí pomocí své organizační složky - agentury Cenia (Česká informační agentura životního prostředí). Spolupracuje přitom se sítí GEN (Global Ecollogical Network), která sdružuje světové ekoznačky, kontroluje a harmonizuje pravidla jejich udělování. Kritéria pro udělování ekoznačky jsou navíc stanovována v souladu s mezinárodní normou ISO 14024.

Pokud výrobek odpovídá určeným kritériím, může se ucházet o udělení značky Ekologicky šetrný výrobek (EŠV). Po udělení certifikátu EŠV probíhají další pravidelné kontroly, zda výrobek stále odpovídá stanoveným kritériím. Tato kritéria přitom nezahrnují jen vliv výrobku na životní prostředí, ale také na zdraví člověka. Výrobek se značkou EŠV má například spotřebiteli zaručit, že jeho užívání nepřináší riziko vniku alergické reakce. Ekologicky šetrný výrobek by neměl působit negativně na životní prostředí nejen při výrobě, ale také po jeho využití. Při hodnocení výrobku se totiž užívá metoda hodnocení celého životního cyklu výrobku (tzv. LCA). Výrobek by tedy neměl být například zabalen do těžko zpracovatelného či nerecyklovatelného obalu nebo vyroben ze surovin, jejichž získávání má významnější negativní vlivy na životní prostředí.

Značku Ekologicky šetrný výrobek může obdržet široké spektrum výrobků. Nemusí se přitom jednat jen o typické spotřební zboží, s jehož výrobou jsou obvykle spojeny negativní vlivy na životní prostředí a zdraví, jako jsou prací a čistící prostředky nebo barvy. Značku EŠV mohou obdržet i elektrické spotřebiče (televize, myčky, vysavače, chladničky, kancelářská technika), ale například také ubytovací služby, provozovatelé kempů či školy. V současnosti má možnost obdržet značku EŠV 52 druhů zboží a služeb. Kritéria pro udělení EŠV pro jednotlivé výrobky a služby vydává ve formě směrnic  postupně od roku 1994, kdy byl založen Národní program ekoznačení, MŽP.

Evropská květina

Evropská květina je značka zaručující ekologickou šetrnost výrobků či služeb podle jednotných standardů Evropské unie.  Evropskou květinu mohou používat podobné kategorie zboží jako EŠV , ze služeb hotely a pračky; myčky nádobí; chladničky a mrazničky; prací prostředky; mycí prostředky pro myčky; mycí prostředky pro ruční mytí nádobí; hygienický papír; grafický papír (pro tisk, kopírování apod.); textilní výrobky; obuv; ložní matrace; prostředky pro zlepšení kvality, kempy.  V současné době existuje 24 různých výrobkových kategorií, uděleno bylo na 250 firemních licencí na několik stovek výrobků. Nátěrová barva s evropskou květinou na obale vám například zaručí, že výrobek neobsahuje těžké kovy, rakovinotvorné či toxické látky a že se při jeho užívání neuvolňuje větší množství rozpouštědel. 

V roce 2004 byla přijata nová směrnice o veřejných zakázkách, která dovoluje a doporučuje veřejné správě či samosprávě při hodnocení nabídek brát v úvahu i ekologická kritéria. Veřejné zakázky činí asi 16% HDP Evropské unie. Pokud by všechny veřejné instituce v EU nakupovaly zelenou energii, zamezilo by to vypuštění ekvivalentu 60 milionů tun CO2, což představuje 18 % evropského závazku v rámci Kjótského protokolu.  Evropská květina je jedním z prostředků, který může zajistit, aby hodnocení veřejných zakázek bylo jednoduché a transparentní.

O ekoznačku Evropské unie může požádat výrobce nebo poskytovatel služeb, jehož výrobek (či služba) musí být k dostání na trhu kdekoliv na území Evropské unie. Může tak učinit u kteréhokoliv kompetentního orgánu v jakémkoliv členském státě EU; v České republice je to Agentura pro ekologicky šetrné výrobky, jako součást informační agentury CENIA.

Třídy energetické účinnosti

Od roku 2001 se ve všech zemích Evropské unie musí na prodejnách označovat největší žrouti elektrické energie speciálními štítky, které označují jejich provozní náročnost.  Spotřebitel tak již při koupi výrobkumůže jednoduše zvažovat náklady na jeho budoucí provoz. Menší spotřebiče, jako rychlovarné konvice, mikrovlné trouby, audio a video technika nejsou energetický štítek povinny používat, zejména proto, že rozdíly v jejich energetické náročnosti nebývají veliké a celková spotřeba energie závisí významně na způsobu jejich používání.

Spotřebiče podléhající štítkování

Automatické pračky

Bubnové sušičky prádla

Pračky kombinované se sušičkou

Chladničky, mrazničky a jejich kombinace

Myčky nádobí

Elektrické trouby

Elektrické ohřívače vody

Zdroje světla

Předřadníky k zářivkám

Klimatizační jednotky

Všechny spotřebiče uvedené v tabulce musí být na prodejně označeny štítky, které ukazují spotřebu elektrické energie na jednotku provozu. Nejjednodušším a nejviditelnějším údajem na štítku je označení spotřeby energie pomocí škály A - G (A nejúspornější, G - nejméně úsporné). Pro každý typ výrobku pak platí odlišné standardy. Například pračky v energetické třídě horší než D se již v zemích EU nesmějí prodávat. Štítkovány musí být i běžné žárovky, ty úsporné, které mají oproti klasickým až o 80% nižší spotřebu, jsou zařazeny do třídy A nebo B, běžné do třídy E nebo G.

Štítek obsahuje ale i další podrobnější údaje. Například na štítku lednice by mělo být vždy uvedeno kolik energie spotřebuje za 24 hodin, u pračky za jeden prací cyklus. Výrobek by tak měl být jednoduše porovnatelný s jeho konkurenty, a to i pro laického spotřebitele. Z energetického štítku se spotřebitelé dozví i další údaje o výrobku přímo nesouvisející se spotřebou energie - u praček například o spotřebě vody a hlučnosti.

Příklad: Při provozu staré lednice se spotřebou 3 kWh elektřiny za 24 hodin provozu zaplatíme v průběhu deseti let asi o 27 tisíc korun více, než za provoz nové chladničky se spotřebou 0,9 kWh.  Lednice se štítkem A++ spotřebuje čtyřikrát méně elektrické energie než průměrná lednice, která byla k dostání na trhu v roce 1993.  Když si dnes pořídíte novou energeticky úspornou lednici v hodnotě 15 000,-Kč a nahradíte jí starý neúsporný spotřebič, za deset let jejího provozu ušetříte kolem 12 tisíc korun, ročně tedy 3000 tisíce. Za předpokladu, že elektřina, kterou spotřebováváte, je vyrobena v hnědouhelné elektrárně, pak ročním provozem nové lednice předejdete vzniku 1 tuny emisí CO2. Nemluvě o vyšším uživatelském pohodlí, tišším provozu a dalších výhodách novějších spotřebičů.

Tip: Při používání většiny přístrojů, jejichž nadměrné spotřebě nemůžete předejít na základě energetického štítku již při jejich koupi (audio soustavy, televize nebo DVD přehrávače), můžete výrazně ušetřit energii, když tyto přístroje nebudete nechávat běžet ve stand-by modu v době, kdy je nepoužíváte. Staré televizory mohou mít při zapnutém pohotovostním režimu příkon až 30W, tj. jako neustále svítící malá žárovka. Pokud sledujete televizi jako průměrný Evropan 3 hodiny denně, a zbývajících 21hodin ji necháte běžet v pohotovostním režimu, spotřebuje během této doby asi 40% potřebné energie. 

Spotřeba elektrické energie v domácnostech prudce stoupá. Mezi lety 1989 - 2005 to bylo o 53%. To je dáno především tím, že spotřebitelé si pro chod domácnosti pořizují více a více přístrojů. Rostoucí trend spotřeby energie tak zatím nevyrovnává ani větší energetická efektivita nových přístrojů. Přesto mají energetické úspory u elektrických spotřebičů ohromný potenciál. V letech 1995 až 2005 se v EU podařilo snížit u elektrospotřebičů spotřebu elektrické energie o 12%, kterou by jinak muselo vyrábět 9 uhelných elektráren s výkonem 500 MW. 

Energetická náročnost budov

K úsporám energie by měla přispět i nová iniciativa Evropské unie, která od roku 2007 zavádí ve všech členských státech energetické štítkování budov - podobně jako se již nyní štítkují vybrané elektrické spotřebiče. Štítky, viditelně umístěné na budovách, by měly umožnit jednoduché srovnání budov z hlediska kvality vnějších konstrukcí, zateplení a celkové energetické náročnosti na vytápění a osvětlení. Uživatel by podle štítku měl jednoduše identifikovat možnosti, jak energetickou bilanci budovy vylepšit, realitní kanceláře stanovit výši kupní či nájemní ceny a zájemci o koupi či nájem domu zhodnotit budoucí náklady na jeho provoz.

Průkaz energetické náročnosti budovy

Průkaz energetické náročnosti budovy je obsáhlý dokument, který podle standardizované metodiky stanovuje energetickou bilanci budovy - tedy nároky budovy na energetické vstupy a schopnost budovy energii zadržovat. Zjednodušená grafická podoba průkazu - štítek - klasifikuje budovy do sedmi kategorií od velmi úsporných (A) až po velmi nehospodárné (G). Za energeticky příznivé lze přitom považovat budovy v kategoriích A až G. Třída A odpovídá pasivním domům, třída B nízkoenergetickým. Současné stavby v České republice odpovídají v průměru kategorii D nebo E.

Škálou A-G se přitom neoznačuje pouze momentální stav budovy. Zvláštní kategorie v druhém sloupci štítku označuje potenciál energetických úspor, respektive potenciální energetickou bilanci za podmínek, že by byla realizována doporučená opatření, která jsou součástí průkazu. Průkaz budou vystavovat kompetentní firmy akreditované k této činnosti ministerstvem průmyslu.

Se zaváděním průkazů energetické náročnosti budov se teprve začíná, povinné budou až od 1.1.2009. Od tohoto data se stanou povinnou součástí dokumentace při výstavbě nových budov, při větších změnách stávajících budov s podlahovou plochou větší než 1000 m2 a také při prodeji nebo nájmu těchto větších budov. Průkaz energetické náročnosti budovy hodnotí budovu z hlediska všech energií, které do budovy vstupují - vytápění, klimatizaci, ohřev vody i osvětlení. Provozovatelé budov nad 1000 m2podlahové plochy  budou mít povinnost průkaz energetické náročnosti zpracovat a na veřejně přístupném místě vystavit.


Závěrem

Změna klimatu je dnes považována za nejvážnější ekologickou hrozbu, která se projeví v různých částech světa různě. Zvednutí mořské hladiny o 1-2 metry je existenční hrozbou pro řadu zemí - od malých ostrovních států v Tichomoří počínaje, přes nejlidnatější nížinné oblasti jihovýchodní Asie až po západoevropské země typu Nizozemí. Fakt, že střední Evropa je poměrně bezpečnou klimatickou zónou je zavádějící, protože o to více může čelit tlaku imigrantů z postižených oblastí. Dopad klimatických změn se tedy projeví ve větší či menší míře ve všech geografických oblastech.

Lidé přispívají ke změnám klimatu produkcí skleníkových plynů. Oxid uhličitý, vodní pára či metan se vyskytují v atmosféře přirozeně, lidé však spalováním fosilních paliv či odlesňováním přispívají k tomu, že jejich obsah v atmosféře stoupá. Nejvíce skleníkových plynů lidé produkují v energetice, při osobní dopravě nebo při přepravě zboží na velké vzdálenosti. Podle prognóz Centra dopravního výzkumu se objem zboží přepravovaného v ČR po silnici v rozmezí let 1995-2015 zdvojnásobí (z 30 000 přibližně na 60 000 tunokilometrů). V dopravě po železnici jsou trendy přesně opačné. 

Nezanedbatelný příspěvek ke změnám klimatu jde na vrub i ntenzivního zemědělství. Již při výrobě a převozu umělých hnojiv (herbicidů a pesticidů) se spotřebovává ohromné množství energie. Podíváme-li se na intenzivní pěstování některých plodin jako je káva, či kakao, jejich příspěvek ke změnám klimatu je minimálně dvojí - kromě používaných chemikálií je třeba započítat také emise z dopravy, které díky stále intenzivnějšímu přesouvání lidí a zboží po celé zeměkouli strmě narůstají. Používání pesticidů v zemědělství má také významné negativní vlivy na lidské zdrav'. Pesticidy se dostávají do povrchových vod a do potravních řetězců.

Úbytek přírodní rozmanitosti je způsoben především samotným tlakem na ničení přirozených ekosystémů. Například plochy přirozených pralesů mizí ze zemského povrchu rychlostí asi 10 milionů hektarů za rok, což je ekvivalent asi 32 fotbalových hřišť za minutu?. Zejména tropické stromy jsou káceny, a velmi často nelegálně, pro vývoz dřeva. V posledních desetiletích mají významný vliv na úbytek biodiverzity i změny klimatu a podnebí.

Kácení deštných lesů má pak významný negativní dopad na vodní režim v krajině. Na řekách vytékajících z pralesů často závisí místní zemědělství. Rozmáhající se plantáže palmy olejné, ale také kávy či kakaa, často nutí malé zemědělce zapojovat se do nelegálního byznysu kácení pralesů. Palmový olej najdeme v běžných margarínech, zmrzlinách nebo chipsech. 

{jacomment on}