Sidebar

24
čt, srp

Blogosféra
Typography

Na vodu, jako všudypřítomnou a nezbytnou látku, se často - při zjišťování stravovacích zvyklostí, ve vyhodnocování a sestavování jídelníčků, ve výživových doporučeních nebo v samotném dodržování pitného režimu a životního stylu - zapomíná.

Nutnou podmínkou pro vznik a rozvoj života na Zemi byla voda. To platí stále. Lidské tělo je ze dvou třetin tvořeno vodou. Voda v těle plní mnoho rozmanitých funkcí. Voda v menším či větším množství odchází z těla ven a vzniklé ztráty tak musí být dennodenně doplňovány. Nedochází-li k jejich náhradě po dobu dvou až tří dnů, hrozí smrt .

Přestože je voda hlavní složkou lidského těla a vyskytuje se v nezanedbatelném množství v potravinách a samozřejmě v nápojích, nebývá zahrnována mezi hlavní živiny - pravděpodobně proto, že neposkytuje energii tak, jako bílkoviny, sacharidy a tuky. Většinou se řadí k anorganickým látkám, tedy minerálním látkám a stopovým prvkům.

Pitný režim, stejně jako výživa a fyzická aktivita, je rovnocennou a důležitou součástí (správného) životního stylu. Ve skutečnosti bývá pitný režim a význam tekutin zlehčován resp. opomíjen, nebo naopak zveličován. Nesprávně jsou interpretována doporučení týkající se množství tekutin. Odborníci na výživu i ti, kteří žádají o radu, si mnohdy neuvědomují, že stejně jako nápoje jsou potraviny zdrojem vody - některé více, jiné méně, a naopak, že tak jako potraviny i nápoje mohou obsahovat různě velké množství živin, a tedy i energie, a celou řadu aditivních látek, kterých si v potravinách všímají, vyhledávají je, nebo si na ně dávají pozor, ale u nápojů na ně zapomínají, nebo o nich někdy ani neví .

Nejen množství, ale i výběr nápojů je pro hodnocení pitného režimu důležitý. Během nejméně čtyř desítek let se konzumace nápojů velmi změnila. Pochopitelně, že ve prospěch slazených nealkoholických nápojů a sycených nápojů, které lahodí spotřebitelově chuti. Zároveň během této doby vzrostl počet dospělých, dospívajících i dětí, kteří trpí nadváhou, nebo obezitou, jež vznikají kombinací nadměrného přívodu energie a jejího nedostatečného výdeje. Právě některé, často velmi oblíbené a ve velkém množství konzumované, nápoje poskytují tělu nadbytek (skryté) energie.


VODA

Voda, sloučenina složená pouze ze dvou prvků - jednoho atomu kyslíku a dvou atomů vodíku, je nepostradatelnou součástí našeho hmotného i duchovního života. Inspirovala nejednoho spisovatele, básníka, skladatele, filozofa, malíře, sochaře, architekta nebo režiséra. Je vnímána jako symbol čistoty, nebo očisty v různých světových náboženstvích.

V nekonečném a temném vesmíru propůjčila naší planetě přátelsky modrou barvu. Podíváme-li se na to z druhé strany, možná právě díky našemu fylogenetickému a ontogenetickému vývoji ve vodě hodnotíme modrou barvu takto pozitivně .

Druhy vod

Chemicky čistá voda se v přírodě nevyskytuje. Vždy se ve vodě nachází látky, jejichž obsah určuje následné využití vody. Kromě různých organismů může voda obsahovat rozpuštěné plyny a rozpuštěné i nerozpuštěné anorganické a organické látky .

Koloběh vody v přírodě

Hybným činitelem vody na Zemi je Slunce a zemská přitažlivost.

  • Slunce zahřívá vodu v oceánu.
  • Vzniklá vodní pára je stoupajícími vzdušnými proudy unášena do vyšších vrstev troposféry, kde kvůli nižší teplotě dochází ke kondenzaci vodní páry. Z té vznikají oblaka, která jsou hnána na pevninu.
  • Vodní částice se v oblacích sráží. Tyto srážky dopadají buď ve formě deště na pevninu popř. sněhu v chladných oblastech, nebo dopadají zpět do oceánu.
  • Voda ze srážek nebo tajícího sněhu a ledovců odtéká, vytváří řeky a teče zpět do moře, nebo se vsakuje do půdy.
  • Vsakující voda může opět napájet povrchové toky, nebo se vynořit jako sladkovodní pramen na zemském povrchu, může být využita rostlinami a z nich pak odpařována do atmosféry, nebo může prosakovat hlouběji a vytvářet zásoby sladké vody pod zemským povrchem.
  • Část této podzemní vody může vtéci zpět do oceánu.

Zdroje vody na Zemi

Celkové světové zásoby vody činí 1 386 miliard km3 a zaujímají 71 % zemského povrchu.

Zásobárnou vody je světový oceán, který obsahuje 96,5 % veškeré vody na světě. Pouhá 3,5 % světových zásob připadá na vodu sladkou. Větší část sladké vody, asi 68,7 %, je uložena v ledovcích, ledu, sněhu a permafrostu (voda naakumulovaná pod zemským povrchem v trvale zamrzlých půdách). 30,7 % sladké vody je soustředěno pod zemským povrchem v podobě podzemní vody. Malý zlomek sladké vody, 0,3 %, je tvořen vodou povrchovou, která je nezbytná pro život na Zemi. Povrchová voda zahrnuje vodu v potocích, řekách, v rybnících, jezerech, umělých vodních nádržích a bažinách.

Všudypřítomnost a životadárnost vody

Vodní prostředí lze pravděpodobně považovat za kolébku života. Minimálně právě hydrosféra má zásluhy na vzniku, resp. vývoji prvních organismů. Není zcela jasné, zda první organismy vznikly ve vodě, v hlubokomořských otevřených trhlinách, jež vedou do zemského nitra, nebo na pusté Zemi a až poté nepřešly do vodního prostředí .

Stáří prvních známých fosilních nálezů se odhaduje na 3,3 až 3,8 miliardy let. Prvními organismy na Zemi byly anaerobní jednobuněčné bezjaderné mikroorganismy tyčinkovitého, kulovitého nebo vláknitého tvaru, které byly podobné dnešním sinicím. Sinice i později vyvinuté dokonalejší bakterie a řasy, které po dobu 2,5 miliardy let samostatně obývaly Zemi, se díky fotosyntéze zasloužily o zvýšení podílu atmosférického kyslíku v ovzduší a vytvoření ozonové vrstvy, tedy vhodných podmínek pro vznik a vývoj mnohobuněčných živočichů. Následujících 200 až 400 milionů let se život soustřeďoval v mořích.

Voda má své místo nejen ve fylogenezi, tedy vývoji druhů organismů. Hraje důležitou roli i ve vývoji jedince, v ontogenezi. Lidský život a život ostatních savců začíná v plodové vodě. Po celý zbytek života vytváří voda vhodné prostředí pro průběh metabolismu a ostatních životně důležitých pochodů .

Ačkoli se krevní plazma a mořská voda svým složením kvantitativně od sebe liší, zastoupení iontů je podobné. K nejvýznamnějším iontům krevní plazmy a zároveň mořské vody patří Na+, K+, Mg2+, Ca2+ a Cl-. Předpokládá se, že se obsah iontů krevní plazmy přibližoval obsahu látek v původním oceánu, jehož složení se během několika milionů let vlivem vypařování a rozpouštění hornin změnilo .

Sociální a environmentální aspekty

Hlavní globální problémy

Ačkoli je voda jedním z prostředků uspokojujících základní lidské potřeby, není dostupná všem v potřebném množství a v potřebné kvalitě. K hlavním globálním problémům, které se týkají vody, patří její nedostatek, či naopak nadbytek, kvalita vody, její kontaminace a vysoká spotřeba.

Téměř jedna třetina lidstva žije v zemích trpících mírným až vysokým nedostatkem vody, a to jak k sanitačním účelům, tak hlavně ke konzumaci.

Se zvyšující se lidskou populací roste spotřeba vody. Zatímco do roku 2003 bylo užíváno 54 % všech dostupných zásob sladké vody, v roce 2025 by měl podíl užívaných zásob vzrůst na 70 %. Bude-li zachován rostoucí trend spotřeby, bude tento podíl až 90 %.

Největšími spotřebiteli jsou zemědělství, průmysl a domácnosti. Průmyslové využití vody se zvyšuje s příjmem země. Čím vyšší je příjem, tím vyšší je spotřeba vody průmyslem a nižší zemědělstvím, v případě zemí s nízkým a středním příjmem je tomu naopak.

 

 

Hlavním zdrojem potravin je systematické zemědělství, které zahrnuje produkci plodin, chov dobytka, obhospodařování vodních ploch a lesní hospodářství. S rostoucí populací a spotřebou potravin je nutné zvyšovat systematičnost zemědělství, zároveň s tím se zvyšuje potřeba vody. Uvádí se, že pro zajištění dostatečné stravy, odpovídající necelým 12 000 kJ, je spotřebováno 1 000 m3 vody. Potřeba vody se na jednotku produktu liší. K produkci plodin je potřeba nejméně vody, k produkci živočišných potravin je nutné nejvíce vody.

Iniciativy, zabývající se problémy spojenými s vodou

Do popředí zájmů se celosvětově dostává voda a problémy spjaté s vodou. A to z několika důvodů, jež jsou sepsány v Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy, přijatém 17. října roku 2001 na 769. zasedání náměstků ministrů.

  • Voda je nepostradatelná pro všechny formy života.
  • Zajištěním ochrany vodního ekosystému je zabezpečena ochrana ostatních ekosystémů.
  • Voda představuje ekologický, ekonomický a sociální majetek, jehož ochrana je společnou odpovědností států i jednotlivých uživatelů.
  • Zamezením vyčerpání vodních zdrojů lze předejít konfliktům na úrovni uživatelů až celých států.

Na tomto zasedání byla přijata Evropská charta o vodních zdrojích (European Charter on Water Resources), která nahradila Evropskou vodní chartu (European Water Charter) vyhlášenou 6. května roku 1968 ve Štrasburku (Rada Evropy 2001).

Znění Evropské charty o vodních zdrojích

1. Vodní zdroje musí být používány s ohledem na potřeby současných a budoucích generací, v souladu s cílem udržitelného rozvoje.

2. Voda musí být používána přiměřeně, rozumně a spravedlivě ve veřejném zájmu.

3. Vodní politika a právo musí chránit vodní ekosystém (tzn. zachovávat, obnovovat a zlepšovat přírodní stanoviště živočichů a rostlin ve vodě).

4. Každá lidská bytost je zodpovědná za ochranu a použití vodních zdrojů v souladu s touto listinou.

5. Každý má právo na dostatečné množství vody pro zajištění základních potřeb.

6. Pro hospodaření s vodou a minimalizaci plýtvání je potřeba zavést integrované řízení povrchové a podzemní vody.

7. Integrované řízení vodních zdrojů musí zajistit jejich ochranu a nápravu.

8. Vodní politika a právo musí být založeny na prevenci a nápravách, s použitím vhodných regulačních nástrojů, norem a technologií.

9. Podzemní voda by měla být předmětem zvláštní ochrany jakožto přednostní zdroj vody pro lidskou spotřebu.

10. Stav vodních zdrojů musí být pravidelně monitorován a vyhodnocován.

11. Kvalita vodních zdrojů musí být pravidelně přezkoumávána. Koncese je udělována na omezenou dobu.

12. Spotřeba vody v zemědělství a v průmyslu musí být pečlivě hodnocena s ohledem na udržitelnost vodních zdrojů.

13. Hospodaření s vodou je nutné realizovat v duchu solidarity a spolupráce.

14. Při hospodaření s vodou je nutné zohlednit zvláštnosti daných oblastí.

15. Státy společně řídí mezinárodní vodní zdroje a toky v souladu s touto listinou.

16. Informace o stavu vodních zdrojů musí být přístupná veřejnosti.

17. Veřejnost má právo být včas informována o plánech a projektech týkajících se hospodaření s vodními zdroji, nebo se jich sama aktivně účastnit.

18. Každá fyzická či právnická osoba má možnost se odvolat proti jakémukoli rozhodnutí týkající se vodních zdrojů.

19. Zásobování vodou musí být pokryto finančními náklady za výrobu, distribuci a čištění (Rada Evropy 2001).

Světová fóra o vodě

Světové fórum o vodě (World Water Forum) je největší mezinárodní událostí zabývající se vodou. Pořádá se každé tři roky od roku 1997. Sdružuje více než 30 000 účastníků - politiky, organizace občanské společnosti, odborníky i samotné uživatele (Velvyslanectví Francie 2012).

Předchozí fóra se konala v Marakéši v Maroku, v Haagu v Holandsku, v Kjótu v Japonsku, v Mexiku a v Istanbulu v Turecku. Zatím poslední světové fórum o vodě se konalo ve dnech 12. - 17. března 2012 v Marseille. Hlavním cílem bylo zařadit vodu mezi politické priority a zrealizovat pro každého na světě právo na vodu, jež bylo uznáno v roce 2011 189 státy OSN.

Mezinárodní den vody

Světový den vody (World Water Day) se koná každoročně 22. března od roku 1993. Datum bylo určeno Valným shromážděním OSN jako reakce na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v roce 1992. Cílem světového dne vody je zdůraznit význam sladké vody a takových řízení vodních zdrojů, které by vedly k udržitelnosti sladké vody (FAO 2012). 


VODA V LIDSKÉM ORGANISMU

Voda je pro živý lidský organismus nezbytná. Bez kyslíku lze žít pár minut, bez vody několik dní a bez stravy dokonce několik týdnů. Lidský organismus je schopný se vyrovnat i s dlouhodobějším nedostatkem některých živin, v řádech měsíců až roků.

Funkce vody v lidském organismu

Voda se nachází uvnitř i vně každé buňky, je tak zapojena do celé řady pochodů v lidském těle.

  • Vytváří jak vhodné prostředí pro průběh metabolických reakcí, tak se může i reakcí přímo účastnit, ať již v podobě reaktantu, nebo konečného produktu.
  • Zajišťuje strukturu velkých molekul, jako jsou například bílkoviny, glykogen, DNA apod., a tak udává buňkám tvar.
  • Díky své polární struktuře je vhodným rozpouštědlem živin a dalších důležitých, nebo naopak nežádoucích látek.
  • Voda, jako rozpouštědlo, transportní prostředek a současně nezastupitelná složka slin, trávicích šťáv a krve pomáhá při trávení a vstřebávání živin (jako jsou sacharidy, bílkoviny, tuky, vitaminy, minerální a stopové prvky aj.), transportu kyslíku, enzymů, hormonů, mediátorů a dalších látek, a naopak zprostředkovává vylučování přebytečných a odpadních látek z těla ven formou moče.
  • Přítomnost vody zároveň ovlivňuje aktivitu enzymů a přenos signálů v nervové soustavě.
  • Odpařováním potu z pokožky odstraňuje přebytečné teplo z těla, a tak se podílí na termoregulaci.
  • Díky vysoké měrné tepelné kapacitě je voda schopna absorbovat nebo poskytnout teplo bez velkých teplotních výkyvů. Touto schopností chrání živé buňky před výraznými změnami teploty, které by mohly vést k částečnému, nebo úplnému poškození buněk.
  • Tlumí otřesy a chrání některé tělesné struktury např. klouby, mozek, míchu a oko a jako součást slz jej zvlhčuje a dezinfikuje.
  • Jako plodová voda obklopuje a chrání lidský plod.

Tělesné tekutiny

Vnitřní prostředí organismu je tvořeno vodným roztokem anorganických a organických látek. Celkový obsah vody v těle závisí na věku, hmotnosti, tělesném složení, pohlaví jedince a zdravotním stavu .

Mimo to množství vody individuálně kolísá v závislosti na přívodu stravy, využití a výdeji energie a vodní bilanci. Přívod a výdej vody a nápojů může být ovlivněn sociálním prostředím, kulturou, fyzickou aktivitou, podmínkami vnějšího prostředí, tělesnou teplotou a oblečením.

Množství tělesné vody

Průměrné množství celkové tělesné vody u mladého dospělého muže činí asi 60 % tělesné hmotnosti, u žen to je v důsledku relativně vyššího průměrného obsahu tuku v těle méně, a to přibližně 50 až 55 %. Tento rozdíl je způsoben odlišným zastoupením vody v tukové tkáni, která obsahuje pouze 10 % vody, a ve svalech, ve kterých se díky svalovému glykogenu nachází kolem 73 % vody. Obsah vody ve svalstvu nezávisí na věku, pohlaví ani na rase. Celkové množství tělesné vody je tedy ovlivněno poměrem svalové a tukové tkáně. V těle štíhlého člověka se tak může nacházet 60 až 70 % vody oproti 45 až 55 % vody v těle obézního.

Relativně největší množství vody mají novorozenci, uvádí se až 75 až 85 % tělesné hmotnosti. S věkem a přibývající tukovou tkání relativní obsah tělesné vody klesá. Celková tělesná voda u starších osob představuje 47 až 49 % tělesné hmotnosti. Příčinou je úbytek svalové tkáně a vody v extracelulárním prostoru a zvýšená depozice tuku.

Rozložení tělesných tekutin

Celková tělesná voda je v organismu rozdělena do dvou hlavních kompartmentů, na intracelulámí a extracelulární tekutinu.

Voda obsažená v buňkách je nazývána intracelulární tekutinou a činí přibližně 40 % tělesné hmotnosti (nebo 67 % celkové tělesné vody, tj. 28 l). Tato tekutina je zastoupena zejména v měkkých tkáních, v menším množství v tukové tkáni, kostech, chrupavce nebo v pojivu .

Extracelulání tekutina představuje tekutinu nacházející se mimo buňky. Tvoří asi 20 % tělesné hmotnosti (nebo 33 % CTV, tj. 14 l). Extracelulární tekutina se dělí na intersticiální, intravaskulární a transcelulární. Intersticiální tekutina obklopuje buňky, je tvořena tkáňovým mokem a činí 15 % tělesné hmotnosti (nebo 24 % CTV, tj. 10,5 l). Intravaskulární tekutina se vyskytuje uvnitř cév, je tvořena plazmou a představuje 5 % tělesné hmotnosti (nebo 7 % CTV, tj. 3,5 l ).

Uvedené rozložení vody v těle platí pro dospělé. U kojenců do jednoho roku života je distribuce tělesné vody opačná. To znamená, že větší množství vody je přítomno mimo buňky.

Zbývající, často opomíjenou a nezačleňovanou do extracelulární tekutiny, je transcelulární tekutina (0,5 - 1 l), která vyplňuje tělesné dutiny. Řadí se sem například mozkomíšní mok, synoviální tekutina v kloubech, tekutina v pleurální dutině, endolymfa a perilymfa ve sluchovém a statokinetickém ústrojí, žaludeční a trávicí šťávy, sliny nebo slzy. Většina z nich plní ochrannou funkci, jiné slouží jako mazadlo, mohou působit antibakteriálně nebo zprostředkovávat trávení, chuť nebo sluch.

Skladba tělesných tekutin

Složení tělesných tekutin je ovlivněno propustností buněčných membrán a přítomností transportérů a ATP pump v membránách, které od sebe oddělují jednotlivé kompartmenty.

Hlavními ionty intracelulárního prostoru jsou draselný a hořečnatý kationt, fosfátové a organické anionty. Naopak nejvýznamnějšími ionty extracelulárního kompartmentu jsou sodný kationt, chloridový a bikarbonátový aniont.

Plazma a tkáňový mok jsou si svým složením podobné. Je to dáno propustností endotelových buněk krevních kapilár, které tyto dva extracelulární kompartmenty od sebe oddělují. Endotelové buňky volně propouští jak vodu, tak i v ní rozpuštěné nízkomolekulární látky. Plazma a tkáňový mok se od sebe odlišují pouze přítomností plazmatických bílkovin. Plazmatické bílkoviny, tedy látky s velkou molekulou, jsou přítomny v krevní plazmě jako tzv. plazmatické bílkoviny, nikoli ve tkáňovém moku.

Distribuce tělesných tekutin

Přesun vody mezi kompartmenty je dán hydrostatickým a osmotickým tlakem. Voda se mezi intracelulámím prostorem a tkáňovým mokem jednoduše a rychle přesouvá pomocí aquaporinů, specifických membránových transportních mechanismů uložených v buněčné membráně, a tak pohotově vyrovnává koncentraci osmoticky aktivních látek uvnitř i vně buněk. Pohyb vody je způsoben rozdílem osmotických tlaků mezi těmito dvěma prostory. Osmotický tlak vyvolávají osmoticky aktivní složky roztoku. Přetrvává do té doby, dokud nenastane rovnováha koncentrací všech rozpuštěných, osmoticky aktivních látek ve dvou prostředí oddělených semipermeabilní membránou.

Rozdílné rozložení sodného a draselného kationtu je způsobeno sodíko-draslíkovou pumpou (Na+/K+ ATPáza), která současně čerpá sodík z buňky a draslík do buňky.

Pohyb vody mezi plazmou a tkáňovým mokem je zprostředkován endotelovými buňkami a je dán rozdílem hydrostatických a onkotických tlaků. Onkotický tlak je frakcí osmotických tlaků, je vyvolán rozpuštěnými plazmatickými bílkovinami. Pohyb tekutiny mezi tkáňovým mokem a plazmou zahrnuje jak pohyb vody, tak iontů a dalších nízkomolekulárních látek .

Vodní bilance

Obsah vody v lidském organismu je výsledkem vyrovnané bilance mezi příjmem a výdejem vody. Příjem vody zahrnuje vodu dodanou ve formě nápojů, vodu obsaženou v potravě a metabolickou vodu, která je produktem katabolismu živin. Na druhé straně je voda viditelně (ztráty jsou více či méně jednoduše měřitelné) odváděna ledvinami formou moče a gastrointestinálním traktem v podobě stolice a okem nepostřehnutelným (a zároveň bez možnosti měření) odpařováním z kůže a vodní párou ve vydechovaném vzduchu. S vyšší teplotou, nižší vlhkostí vzduchu a vyšší nadmořskou výškou rostou neviditelné ztráty. Při extrémních podmínkách může docházet k tvorbě potu, jenž ochlazuje tělo.

V anglické literatuře se rozlišují dva termíny - celkový přívod vody (neboli total water intake), značící vodu dodanou nápoji (70 - 80 % celkového přívodu vody) a potravinami (20 - 30 % celkového přívodu vody), a celkový dostupný přívod vody (total available water intake), zahrnující navíc metabolickou vodu.

Metabolická voda vzniká oxidací živin bohatých na vodík. Obecně se uvádí, že se ze 100 g tuku získá 107 ml vody, ze sacharidů 55 - 60 ml a z proteinů 41 - 42 ml. Nejvíce vodíků je obsaženo v tucích resp. v mastných kyselinách. Množství uvolněné vody závisí na délce řetězce mastné kyseliny a přítomnosti a počtu dvojných vazeb. Z jednoho gramu palmitové kyseliny s 16 uhlíky tak například vznikne 1,12 ml vody, aerobní glykolýzou glukózy 0,6 ml vody a glykogenolýzou, přeměnou glykogenu na glukózu, se uvolní až 2,7 ml vody vázané na jaterním a svalovém glykogenu. Oxidací jednoho gramu bílkovin vzniká 0,37 ml vody a zároveň 0,35 g močoviny, která pro to, aby byla z těla odstraněna, naopak odebírá vodu, a to v mnohem větším množství, než jaké se z bílkovin uvolní. Množstvímočoviny vzniklé z jednoho gramu bílkovin váže 5,25 g vody.

Průměrná produkce metabolické vody při sedavém způsobu života činí 250 až 350 ml denně. S fyzickou aktivitou a výdejem energie roste, a to až dokonce 13x oproti produkci v klidu (EFSA 2010).

Největší množství tělesných tekutin je eliminováno pomocí ledvin, které zajišťují bilanci vody a v ní rozpuštěných látek, jako je sodík, draslík, chloridy nebo uhličitany. Je-li přívod vody omezený, ledviny snižují tvorbu moče a tak dokážou udržet určitý minimální objem vody v těle. Je-li přívod vody nadbytečný, pracují opačně.

Trávicí trakt není za obvyklých podmínek hlavním regulátorem výdeje vody. V trávicím traktu se denně vytvoří 7 až 9 l trávicích šťáv, které jsou z velké části v ileu a tlustém střevu vstřebány. Rovnováha mezi střevní sekrecí prostřednictvím slin, žaludeční, pankreatické a střevní šťávy a žluče a absorpcí vody chrání organismus před průjmem a zácpou. Abnormální ztráty vody, a to pěti až osminásobně vyšší, mohou být výsledkem silných průjmů. Při průjmech se tak velké množství trávicích šťáv nestačí resorbovat, což vede ke zvýšeným ztrátám vody stolicí. Přibližně 100 ml vody odchází formou stolice z těla ven.

Pocení zvyšuje potřebu vody. Množství potu závisí na podmínkách vnějšího prostředí, sklonu k pocení, fyzické zdatnosti a aktivitě. S rostoucí teplotou prostředí nebo fyzickou aktivitou se zvyšuje tvorba potu. Během jednoho dne dokáže lidské tělo vyprodukovat až 15 l potu.

K vyššímu výdeji vody může mimo jiné docházet při zvracení, krvácení, popáleninách, drénažích a při užívání diuretik.

Regulace tekutin

Na hospodaření s vodou se podílí ledviny, kardiovaskulární systém, gastrointestinální trakt a centrální nervová soustava. Informace o množství vody v těle získávají jednotlivé orgány nebo orgánové soustavy prostřednictvím krve a receptorů. Receptory detekují změny objemu krve, krevního tlaku a změny koncentrace látek v krvi. Dojde-li k dehydrataci, objem krve se snižuje, a tím naopak krevní tlak a koncentrace rozpuštěných látek v krvi vzrůstají. Právě kvůli nízkému objemu krve dochází ke špatnému prokrvení a zásobování orgánů, zejména mozku, svalů, srdce, ale i ostatních orgánů, živinami a kyslíkem, z toho důvodu dochází ke snížení jejich funkce a k příslušným projevům dehydratace.

Osmolarita, tedy koncentrace látek rozpuštěných v krvi, je kontrolována osmoreceptory v centrálním nervovém systému, které ovlivňují pocit žízně a sekreci antidiuretického hormonu (ADH, též vasopresin) hypothalamem a neurohypofýzou. Tento hormon zabraňuje vylučování moči pomocí reabsorpce vody v ledvinných tubulech. Vyplavení ADH je stimulováno nejen vzestupem efektivní osmolarity krve, ale i poklesem efektivního cirkulujícího objemu, dále stresem, bolestí, strachem, intenzivním cvičením, sexuálním vzrušením, dopaminem, nikotinem, drogami, anestetickými plyny, zvýšenou hladinou angiotenzinu II, hypoxií a hyperglykemií. Opačně je jeho sekrece tlumena hypervolemií, hypoosmolaritou, zpětnovazebně hladinou ADH, glukokortikoidy, enkefalinem a alkoholem. Účinek ADH nastává do 10 až 20 minut a díky krátkému poločasu tak i rychle odezní.

Podobnou, ale pozvolnou funkci v organismu zastává systém renin - angiotenzin - aldosteron. Renin, jehož sekrece je aktivována sníženou perfuzí ledvin, detekovanou pomocí baroreceptorů v ledvinách, a sníženou dodávkou NaCl, katalyzuje konverzi angiotenzinogenu na angiotenzin I. Angiotenzin I se prostřednictvím angiotenzin konvertujícího enzymu přeměňuje na angiotenzin II, který zvyšuje reabsorpci sodíku v proximálním tubulu a zužuje arterioly. Angiotenzin II stimuluje sekreci aldosteronu, který zvyšuje reabsorpci sodíku a tím i vody a naopak zvyšuje sekreci draslíku.

Sekrece atriálního natriuretického faktoru (ANF) je stimulována protažením (způsobeným vyšší náplní síní) myocytů v atriální stěně, které je detekováno volumoreceptory v levé atriální stěně, a zvýšenou frekvencí síní. ANF dilatací cév, blokací sekrece ADH, reninu a aldosteronu a hyperperfúzí glomerulů zvyšuje vylučování sodíku a vody. Jeho účinek nastává do 1 minuty a odezní do 15 minut.

Nestačí-li výše zmíněná primární regulace k zajištění stálého vnitřního prostředí, aktivuje se obranný mechanismus - žízeň. Prakticky to znamená, že v případě vyšší osmolarity krve ledviny nejprve koncentrují moč, aby snížily ztráty vody tělem a až poté dochází ke vzniku žízně, suchu v ústech a krku a iniciaci chování, které vede k příjmu tekutin.

Poruchy vodní bilance

Podmínkou pro udržení stálého vnitřního prostředí, tzv. homeostázy, je rovnovážná vodní bilance, která je určena objemem tělesných tekutin a jejich osmolaritou. Nerovnováha tělesných tekutin je spojena se zvýšenou morbiditou, mortalitou a náklady na lékařskou péči. Normovolemie je stav, při kterém je příjem a výdej vody v rovnováze. Isoosmolarita je stav, kdy je rovnováha mezi příjmem a výdejem rozpuštěných látek.

Dehydratace

Dehydratace je stav, kdy tělo ztrácí vodu, aniž by ji bylo schopno v potřebné míře doplnit. Dehydrataci je možné definovat jako snížení nejméně 1 % tělesné hmotnosti v důsledku ztráty tělesných tekutin, ke kterému dochází již za 13 hodin. Nedostatek vody může vzniknout jak na straně příjmu (např. snížený příjem vody formou nápojů nebo potravin), tak i na straně výdeje (např. zvýšené ztráty, ke kterým dochází při průjmech, zvracení, nadměrném pocení, krvácení apod.), nebo jejich kombinací.

K nedostatku tekutin dochází nejprve v extracelulárním kompartmentu, který sousedí s vnějším prostředím. Kůra nadlevin zvýšeně secernuje aldosteron jako odpověď na menší objem plazmy. Působením aldosteronu dochází ke sníženému odchodu sodíku močí, potem a trávicími šťávami. Obsah sodíku v tělních tekutinách, osmolarita tělních tekutin a krevní tlak se tak zvyšují. Cílem těchto ochranných reakcí je snížení množství moče a následné navození žízně.

Kavouras a Anastasiou uvádí, že i přes zachování přívodu energie zvyšuje dehydratace tvorbu močoviny, která je spojena s katabolismem tkání.

Dehydratace, charakterizovaná 2% úbytkem tělesné hmotnosti, vzniká již po 24 hodinách. Redukcí cirkulující krve a sníženým prokrvením orgánů dehydratace negativně ovlivňuje duševní stav, snižuje výkonnost a pozornost, způsobuje bolest hlavy a únavu. Extrémní dehydratace pak může skončit i smrtí.


PROJEVY AKUTNÍ DEHYDRATACE

1 - 5 % žízeň, nepohoda, nepříjemné pocity, snížení pohyblivosti, ztráta chuti, červená kůže, netrpělivost, zvýšená tepová frekvence, nevolnost

6 - 10 % závratě, bolest hlavy, obtížné dýchání, brnění v končetinách, snížená tvorba slin, modravé zbarvení kůže a sliznic (cyanóza), slabý a nezřetelný hlas, neschopnost chůze

11 - 12 % zmatenost, blouznění (delirium), křeče, nemožnost polykání, oteklý jazyk, poruchy sluchu a zraku, svraštělá a necitlivá pokožka


Chronická onemocnění bývají způsobena součinností mnoha faktorů. Nedostatek vody může být jedním z nich. Dlouhodobá mírná dehydratace je spojena s tvorbou močových kamenů. Pro potvrzení souvislosti dehydratace se zácpou, infekcemi močového traktu, hypertenzí, kardiovaskulárními nemocemi včetně mozkové mrtvice, ledvinovými a žlučovými kameny, trombembolickou nemocí, prolapsem mitrálním chlopně, zeleným zákalem, onemocněním zubů a obezity neexistuje dostatek klinických studií. Data, která by nasvědčovala ke vzniku rakoviny močového měchýře, tlustého střeva a žlučníku, jsou neúplná a rozporuplná.

Určení navíc ztěžuje skutečnost, že není přesně známo, zda dehydratace vede ke vzniku onemocnění, nebo zda již vzniklé onemocnění nesnižuje přívod vody.

Hyperhydratace

Hyperhydratací je označován stav, zadržuje-li tělo více vody, než je schopno vyloučit. Za obvyklých podmínek se ledviny dokážou přizpůsobit nadměrnému přívodu vody. Z toho důvodu k hyperhydrataci dochází ve vzácných případech - při renální insuficienci a selhání ledvin, kdy se voda hromadí v organismu a nemůže odcházet formou moče z těla ven, při neadekvátní (zvýšené) produkci ADH doprovázející některé infekce, traumata nebo tumory hlavy a hrudníku, dále u lidí s psychiatrickou diagnózou nebo při neuvážených detoxikačních režimech, při kterých je během krátkého časového období přijato nadměrné množství tekutin.

Hyperhydratace je často dávána do souvislosti s hyponatremií, tedy nízkou hladinou sodíku v krvi, a to proto, že ztráty tělesných tekutin bývají spíše hrazeny vodou než nápoji o potřebné koncentraci iontů a cukrů. K tomu dochází zvláště u sportů provozovaných po velmi dlouhou dobu (maraton) při současné konzumaci potravin a nápojů s nedostatečným obsahem sodíku. Pokles extracelulární osmolarity indukuje přesun vody do buněk. V důsledku přesunu vody do buněk a jejich zvětšení dochází k přeplnění a přetěžování plic a centrální nervové soustavy, jež se může projevovat slabostí, mírnou nevolností až zvracením, průjmem, dezorientací, nekoordinací, afázií, mdlobami až křečemi, poruchami vědomí a chování, v krajních případech může nastat kóma, edém plic, zástava srdce a smrt.

Množství vody v těle spolu s tělesnou hmotností mohou kolísat v rámci několika dní či hodin. Při dehydrataci se tělesná hmotnost snižuje, při vyšší konzumaci soli nebo během menstruace tělo vodu naopak zadržuje, a tělesná hmotnost tak vzrůstá. Rychlý výkyv tělesné hmotnosti, jenž je často hlavním principem krátkodobých diet, je spojen se změnou množství tělesné vody, nikoli s množstvím tukové tkáně.

Barva, zápach a množství moče a frekvence močení snadno i bez laboratoře ukážou, zda je pitný režim dostatečný, či ne. U zdravého člověka je tmavá a zapáchající moč projevem dehydratace, naopak světlá moč bez silného zápachu značí dostatečné množství tekutin. Nicméně je potřeba myslet na to, že strava, léky nebo vitaminy mohou ovlivnit barvu moči.


VODA PRO LIDSKÝ ORGANISMUS

Základem pitného režimu by měla být voda - čistá, neslazená, nesycená CO2, bez aditivních látek, s celkovou mineralizací v rozmezí 150 - 500 mg/l.

Pitnou vodu je možné získat jednoduše z vodárenského zdroje, nebo v obchodních řetězcích jako vodu balenou. Balené vody, zvláště dražších značek, se mohou jevit konzumentům jako bezpečnější, nebo čistší, ne vždy se od sebe významně odlišují.

Pitná voda

Zákon č. 258/2000 Sb. (§ 3 odst. 1), o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, definuje pitnou vodu jako „zdravotně nezávadnou vodu, která ani při trvalém požívání nevyvolá onemocnění nebo poruchy zdraví přítomností mikroorganismů nebo látek ovlivňujících akutním, chronickým či pozdním působením zdraví fyzických osob a jejich potomstva, jejíž smyslově postižitelné vlastnosti a jakost nebrání jejímu požívání a užívání pro hygienické potřeby fyzických osob".

Podle směrnice Rady 98/83/ES ze 3. listopadu 1998, o jakosti vody určené k lidské spotřebě, se vodou určenou pro lidskou spotřebu rozumí:

„veškerá voda buď v jejím původním stavu, nebo po úpravách, určená pro pití, vaření, přípravu potravin nebo k jiným účelům v domácnostech, a to bez ohledu na její původ a na to, zda je dodávána z rozvodné sítě, ze zásobníku nebo v lahvích či kontejnerech""

„a veškerá voda používaná v jakémkoliv potravinářském výrobním zařízení k výrobě, zpracování, uchovávání nebo prodeji výrobků nebo látek určených pro lidskou spotřebu, pokud příslušné úřady daného státu nedospějí k závěru, že jakost této vody nemůže ovlivnit zdravotní nezávadnost takových potravin v jejich hotové podobě".

Zdravotní nezávadnost pitné vody

Hygienické požadavky na zdravotní nezávadnost a čistotu pitné vody jsou stanoveny hygienickými limity mikrobiologických, biologických, fyzikálních, chemických a organoleptických ukazatelů, které jsou upraveny prováděcím právním předpisem, nebo jsou povoleny a určeny příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví podle zákona č. 258/2000 Sb. (§ 3 odst. 1), o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.

Hygienické limity se stanoví jako nejvyšší mezní hodnoty, mezní hodnoty, indikační a doporučené hodnoty. Při překročení nejvyšší mezní hodnoty se již nejedná o vodu pitnou. Mezní hodnota je horní hranice rozmezí přípustných hodnot. Při jejím překročení ztrácí voda vyhovující jakost v daném ukazateli. Indikační hodnota je ukazatelem jakosti vody, který dále rozhoduje o potřebě podrobnějšího vyšetření jakosti vody a doporučená hodnota stanovuje optimální popř. minimální žádoucí nebo přijatelnou koncentraci dané látky.

Zásobování a distribuce pitné vody z vodárenského zdroje

Cesta vody od vodního zdroje ke spotřebiteli je tvořena třemi kroky.

1. Odběr surové vody nejčastěji z povrchového (tj. speciálně vybudované vodárenské nádrže, v jejichž okolí a povodí platí zvláštní režimy zabraňující znečištění vody), nebo podzemního zdroje (tj. nejčastěji vrty a studny, méně často jímací zářezy a štoly), zřídkakdy z rybníků, řek, nevodárenských nádrží nebo z břehové filtrace (tj. studniční voda v blízkosti řek).

Z 10,53 milionů obyvatel ČR je 92,8 % zásobováno pitnou vodou z veřejného vodárenského zdroje. Z toho je 49 % vody odebíráno z podzemních zdrojů a 51 % z povrchových zdrojů. 80 % vody z povrchových zdrojů pochází z horních toků řek, které jsou minimálně, nebo nejsou vůbec zatíženy odpadními vodami.

2. Úprava vody tak, aby voda splňovala technické (např. aby nebyla agresivní vůči potrubí) a hygienické požadavky.

Proces úpravy, skládající se z kombinace mechanických, chemických, fyzikálně chemických a biologických metod, závisí na kvalitě surové vody. Čím je surová voda lepší, tím méně je ji potřeba upravovat.

Odvod použité vody od spotřebitele, její vyčištění a vypuštění do prostředí.

Znečištění zdroje a vody při úpravě a distribuci

Koloběh vody na Zemi, distribuce vody od zdroje ke spotřebiteli, vyšší počet činností člověka, které mohou kontaminovat zdroj pitné vody, a schopnost rozpouštět látky jsou faktory, kvůli kterým se voda stává náchylnou ke znečištění.

Znečištěním se rozumí obohacení vody o látky, které jsou nežádoucí nebo zdraví škodlivé. Příčinou mohou být lidské aktivity zahrnující znečištění ze zemědělství, lesnictví, průmyslu, domácností, odpadů a špatného odvádění odpadních vod, nevhodných materiálů na výrobu vodovodního potrubí, ale i geologické podloží, ze kterého se do vody mohou dostat mikroorganismy, radionuklidy, dusičnany a dusitany, fluor a těžké kovy. Delší stagnace vody v potrubí, vyšší teplota vody, materiál uvolňující organické látky do vody, nízký obsah dezinfekce mohou vést k pomnožení mikroorganismů ve vodě.

Kontrola pitné vody

Zákon č. 258/2000 Sb. (§ 4), o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, definuje povinnosti týkající se vodárenské úpravy surové vody, zásobování pitnou vodou, kontroly pitné vody, vedení protokolu o kontrole a oznamovací činnosti orgánům ochrany veřejného zdraví, zjistí-li osoby, uvedené v § 3 odst. 2, nedodržení hygienických limitů ukazatelů. 

Balené vody

Balené vody nejsou zdaleka fenoménem současné doby, jak by se mohlo zdát. Jsou známy již půl tisíciletí. Tehdy se jednalo o léčivé vody, které byly stáčeny do kameninových džbánků. Po více než 200 letech kameninu vystřídalo sklo, které bylo v 80. letech 20. století vyměněno za plast.

Balená voda podléhá požadavkům vyhlášky č. 275/2004 Sb., o požadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a o způsobu jejich úpravy. Touto vyhláškou jsou v souladu s právem Evropských společenství stanoveny mikrobiologické, chemické a fyzikální požadavky na balené pitné vody, balené kojenecké vody, balené pramenité vody a balené přírodní minerální vody a na způsob jejich úpravy, kontroly, hodnocení a označování.

Rozdělení balených vod

Balené vody se podle svého využití a kvality dělí do několika skupin.

Balená pitná voda je voda pocházející z vodárenského zdroje. Protože je většinou vyráběna z vody vodovodní a je ji možné i stejně upravovat, shodují se požadavky na její jakost s požadavky na vodu pitnou, jež jsou definovány zákonem č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Na obale musí být uvedeno, že se jedná o vodu pitnou.

Oproti ostatním baleným vodám mohou být do této vody uměle přidávány minerální látky. Pokud je voda takto obohacována, je nutné ji náležitě označit buď jako „mineralizovaná pitná voda“, nebo slovním spojením „uměle doplněno minerálními látkami“, a uvést jednotlivé látky a jejich množství na etiketě. Obsah rozpuštěných látek je do 1 000 mg.l-1.

Balená sodová voda je vyrobena přidáním CO2 (nejméně 0,4 hmotnostních %) do pitné vody. Z toho důvodu tento druh balené vody také podléhá požadavkům zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů.

Balená kojenecká voda pochází z chráněného podzemního zdroje, který je vhodný pro přípravu kojenecké stravy i k trvalé konzumaci všemi skupinami obyvatel.

Nesmí být chlorována, přípustné je pouze ošetření UV zářením. Neprochází žádnou úpravou, která by měnila její chemické složení, z toho důvodu je jako u jediné balené vody zaručeno původní složení. Musí splňovat přísná jakostní kritéria, jako je např. obsah rozpuštěných látek (nejvýše 500 mg.l-1) a obsah dusičnanů (nejvýše 15 mg.l-1).

Balená pramenitá voda, dříve označovaná jako voda stolní, je balená voda pocházející z chráněného podzemního zdroje, jejíž chemické složení může být upravováno a její jakostní kritéria nejsou tak přísná jako v případě kojenecké vody. Z toho důvodu není určena pro kojence, ale je vhodná k trvalé přímé konzumaci dospělými i dětmi. Obsah rozpuštěných látek je nejvýše 1000 mg.l-1.

V případě, že tato voda je chemicky a mikrobiologicky upravena tak, že splňuje jakostní požadavky na vodu kojeneckou, je možné ji používat k přípravě kojenecké stravy a náležitě ji tak i označit - „vhodné pro přípravu kojenecké stravy“. Do pramenité vody není možné přidávat žádné látky kromě oxidu uhličitého.

Balená přírodní minerální voda je podle směrnice Rady 80/777/EHS, o sbližování právních předpisů členských států týkajících se využívání a prodeje přírodních minerálních vod, definovaná jako „vodapocházející z chráněného podzemního zdroje, původní čistoty, stálého složení i vlastností a s fyziologickými účinky vyplývajícími z určitého obsahu minerálních látek, stopových prvků nebo jiných látek".

Chráněný podzemní zdroj přírodní minerální vody je schvalován Ministerstvem zdravotnictví ČR a celková mineralizace je klasifikována vyhláškou č. 423/2001 Sb., o zdrojích a lázních, v zákoně č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů.

Podle ČSN 86 8000, o přírodních léčivých vodách a přírodních minerálních vodách stolních, platné do roku 2001, byly podzemní vody rozdělovány na prosté a minerální. Přírodní minerální vody byly podle normy definovány jako vody vyvěrající z přirozených nebo jímaných pramenů (zdrojů), které při vývěru obsahují v 1 litru vody více než 1 000 mg rozpuštěných pevných látek nebo rozpuštěného oxidu uhličitého, nebo mají teplotu vyšší než 25 °C. V důsledku sjednocení právního řádu se zeměmi EU byla norma ČSN 86 8000 nahrazena výše zmíněnou vyhláškou č. 423/2001 Sb., o zdrojích a lázních. Podle této vyhlášky se za přírodní minerální vodu považuje jakákoli podzemní voda, tedy i s obsahem rozpuštěných látek menším než 1 000 mg.l-1 .

Přírodní minerální vody je možné dělit podle celkové mineralizace, obsahu rozpuštěných plynů, hodnoty pH, radioaktivity, přirozené teploty, osmotického tlaku, hlavních složek apod.

Balená přírodní léčivá voda je voda s prokázanými léčivými účinky, pocházející z přírodních léčivých zdrojů .

Požadavky na jakost balených léčivých vod nejsou stanoveny, proto uvedení informací o léčivých vlastnostech a užívání závisí na samotném výrobci a nepodléhá žádnému schválení. Používá se v příslušných indikacích, na doporučení lékaře a pouze po vymezenou dobu.

Preference balených vod

Mnoho lidí dává přednost balené vodě kvůli jejím chuťovým vlastnostem, které zavisejí na obsahu minerálních látek a na způsobu úpravy. O tom, že je chuť subjektivní záležitostí, dost možná formovanou stále více přesvědčivějšími, líbivějšími a agresivnějšími reklamami, přesvědčuje konzumenty projekt „Česko pije z vodovodu“ ve svém Vodním baru, ve kterém mohou lidé porovnávat chuť balené pramenité a pitné vody a vody z vodárenského zdroje, aniž by věděli, o který vzorek vody se jedná. Testu se zúčastnilo 950 lidí, 76 % z nich ohodnotilo chuť vody z vodárenského zdroje lépe nebo shodně v porovnání s balenými vodami a 79 % ze všech účastníků nedokázalo přiřadit jednotlivé druhy vod k příslušným vzorkům.

Se spotřebou balených vod roste jejich nabídka. Vstupem do Evropské unie došlo ke změně v legislativě, názvosloví a v požadavcích na označování balených vod. Konzument by si měl být všech změn vědom, stejně tak i dalších okolností, které mohou stát pro i proti konzumaci balených vod.

Co je dobré znát, umět, nebo dělat

Rozlišovat od sebe balené kojenecké, pramenité, pitné, minerální a léčivé vody, nakupovat je a konzumovat s ohledem k jejich účelu, výživovým doporučením, minerálnímu složení, ceně a úpravě,

pročítat etikety, zaměřit se na typ vody, původ (zdroj, lokalita), výrobce a dovozce a minerální složení,

sledovat datum spotřeby balených vod,

omezit konzumaci vody (popř. nápoje) přímo z lahve

a otevřenou vodu zkonzumovat do tří dnů.

Balená pitná voda bývá stáčena z vodárenského zdroje, požadavky na ni jsou shodné jako pro vodu z vodárenského zdroje.

Etikety na balené pitné vodě nemusí obsahovat informace o původu, úpravě a složení.

Informace o kvalitě vody z vodárenského zdroje lze zjistit na webových stránkách dodavatelů, nebo Státního zdravotního ústavu.

Kvalita vody z vodárenského zdroje je shodná, nebo dokonce převyšuje kvalitu balených vod.

Je-li balená voda špatně skladována (v teple, vlhku, na přímém slunečním světle), může být její kvalita snížena.

V případě měkčích vod, zvláště pokud jsou skladovány na přímém slunečním světle, se mohou do vody uvolňovat v malém množství ftaláty z plastových obalů.

Cena balených vod je 50 až 200krát vyšší než cena vody z vodárenského zdroje o stejném objemu.

Při užívání vody z vodárenského zdroje odpadá transport kamiony a auty a s ním spojená spotřeba pohonných hmot a volného času, znečištění ovzduší, zvýšený provoz na komunikacích, ohrožení účastníků provozu apod.

Pro distribuci balených vod bylo v roce 2007 vyrobeno a spotřebováno přibližně 1 mld. kusů obalů (148 mil. skleněných obalů a 914 mil. plastových obalů)

Ostatní druhy vod

Zařízení pro úpravu vody v domácnostech

Vodních filtrů, jak se ne zcela správně říká zařízením pro úpravu pitné vody, je v současné době velké množství, mají různá provedení a fungují na základě odlišných principů nebo jejich kombinací. Tato zařízení mohou být montována na vstupu přitékající vody do objektu, před vodovodní baterii, na konec výtokového raménka, nebo se skládají ze dvou nádob nad sebou a filtrační vložky.

Použití těchto zařízení s sebou může přinášet řadu problémů. Již samotná univerzálnost čištění je problematická, z toho důvodu by bylo nejlepší si na základě rozboru vody pořídit takové zařízení, které by bylo určené na daný typ znečištění. Účinnost přístroje není konstantní a bez průběžných kontrol, které se u těchto miniaturizací neprovádí, je tato úprava vody spíše zbytečná než užitečná. Při nedodržení návodu, nebo z důvodu neúplnosti návodu může docházet k ignorování délky životnosti filtrační náplně, a tak k přetěžování přístrojů nadměrným průtokem.

Kvůli univerzálnosti přístroje mohou být z vody odstraňovány i látky prospěšné (např. vápník a hořčík), nebo naopak může v určitých typech zařízení docházet k tomu, že jsou nežádoucí látky vyměňovány za jiné, žádoucí, ale ve zvýšeném množství, a tak se pro organismus stávají škodlivými (např. sodík, sírany, chloridy). Filtrační náplně jsou preventivně před pomnožením mikroorganismů impregnovány, tyto látky (stříbro, zinek, měď) se pak mohou nadměrně uvolňovat do vody. Vlhko, temno, teplo a živiny mohou být vhodným prostředím pro růst a rozmnožování mikroorganismů.

Při koupi zařízení upravujících vodu je tedy nutné zjišťovat nejen cenu, ale i jejich účinnost, životnost, provozní náklady a požadavky na údržbu. Dále je třeba se řídit návodem na použití, po delší odstávce filtr pořádně propláchnout a hlavně používat kvalitní zdroj vody. Taková voda tím pádem nemusí být již dále upravována.

Voda z watercooleru

Watercooler je zařízení určené pro čepování balené pitné vody z velkoobjemových vratných plastových lahví, tzv. barelů o objemu 10 až 18 l. Voda může být přístrojem ochlazována, ohřívána, nebo je čepována bez ovlivnění teploty.

Watercooler musí splňovat hygienické požadavky definované vyhláškou č. 38/2001 Sb., o hygienických požadavcích na výrobky určené pro styk s potravinami a pokrmy. Požadavky na balenou vodu upravuje vyhláška č. 275/2004 Sb., o požadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a o způsobu jejich úpravy.

Kvalita vody čepované z watercooleru závisí nejen na kvalitě balené vody a způsobu skladování, ale i na kvalitě a druhu materiálu, ze kterého je přístroj vyroben, na správném návodu k použití, čistitelnosti a umístění přístroje, spotřebě vody v barelu, správné údržbě a péči, sanitaci a pravidelných kontrolách kvality vody vstupující a vystupující z přístroje.

Při nesprávné péči o watercooler, nebo při pochybení v jiném výše jmenovaném faktoru, je zvýšeno riziko tvorby biofilmu, což může vést k porušení mikrobiologické kvality vody. Voda se pak stává závadnou.

Výdejní automaty

Výdejní automaty jsou kompromisem mezi vodárenským zásobováním a balenou vodou. V mincovním automatu se stálou teplotou okolo 10 °C je každý den, nebo obden dovážena kvalitní pitná voda. Úskalím v případě těchto automatů může být kvalita a čistota nádob, způsob a délka skladování vody v domácnostech .

Voda ze studní, studánek a pramenů

Kvalita a čistota vlastních nádob a způsob a délka skladování nejsou v tomto případě jediným faktorem kvality vody. Až na vodu z kontrolovaných studní je kvalita vody těchto zdrojů velmi proměnlivá, a tím pádem, je tento, sice nejlevnější, způsob obstarávání pitné vody i nejrizikovějším .

Minerální látky

Voda, z vodárenského zdroje i balená, získaná z podzemní nebo povrchové vody není čistou sloučeninou. Jedná se o komplex ve vodě rozpuštěných i nerozpuštěných anorganických a organických látek a rozpuštěných plynů. Složení vody závisí na podloží a době, po kterou byla voda v kontaktu s podložím.

K hlavním anorganickým (minerálním) látkám, rozpuštěným ve vodě patří vápník, hořčík, sodík, draslík, chloridy, sírany, hydrogenuhličitany, popř. dusičnany, křemík a železo. Suma těchto látek se označuje jako celková mineralizace, podle které je možné vody rozdělovat.

ROZDĚLENÍ PODLE CELKOVÉ MINERALIZACE OBSAH ROZPUŠTĚNÝCH PEVNÝCH LÁTEK (mg/l)

  • Velmi slabě mineralizované < 50
  • Slabě mineralizované 50 - 500
  • Středně mineralizované 500 - 1500
  • Silně mineralizované 1500 - 5000
  • Velmi silně mineralizované > 5000

Pro celkovou mineralizaci, obsah jednotlivých žádoucích a nežádoucích látek, počet mikroorganismů a senzorické vlastnosti jsou podle vyhlášky č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody v platném znění, a vyhláškou č. 275/2004 Sb., o požadavcích na jakost a zdravotní nezávadnost balených vod a o způsobu jejich úpravy v platném znění, určeny limitní hodnoty .

Voda s vyšším obsahem jedné nebo více minerálních látek, konzumovaná po určitou dobu, může být jeho popř. jejich zdrojem při deficitu, na druhou stranu může být konzumace takové vody spojena i s rizikem vzniku poruchy nebo onemocnění.

Je-li ve vodě zvýšený obsah jedné nebo dvou látek, lze specifický účinek vody a látek předem předpokládat. Ve většině případů bývá zvýšen obsah více látek, což vede ke vzájemným interakcím mezi látkami .

Pro každodenní konzumaci se doporučují slabě mineralizované vody s celkovou mineralizací v rozmezí 150 - 500 mg/l. Vody s nižším obsahem minerálních látek nejsou doporučovány kvůli tomu, že by se tělo začalo zbavovat vlastních zásob minerálních látek. Více mineralizované vody (tedy středně, silně a velmi silně) nejsou vhodné pro každodenní konzumaci, protože nedokážou z těla odstranit odpadní látky, mohou podporovat tvorbu ledvinových, močových a žlučových kamenů a zvýšit krevní tlak .

Vápník a hořčík

Suma vápníku a hořčíku se označuje jako tvrdost vody, podle níž lze vody dělit na měkké a tvrdé. Tvrdá voda, která obsahuje větší koncentraci vápníku a hořčíku, působí protektivně proti vzniku některých onemocnění. Je dobrým zdrojem vápníku, vstřebatelnost vápníku z vody je vysoká, dokonce zelenina, těstoviny či rýže jsou vařením v tvrdé vodě obohaceny o vápník. Naopak u potravin vařených ve vodě měkké, tedy ve vodě s nízkou koncentrací výše zmíněných prvků a současně vyšší koncentrací sodíku a draslíku, dochází ke ztrátám vápníku a hořčíku z potravin. Měkká voda mnohem více vyhovuje spotřebičům v domácnostech, než že by prospívala lidskému zdraví.

Starší nejednotné epidemiologické studie prokázaly souvislost mezi konzumací tvrdé vody a vyšším výskytem ledvinových a žlučových kamenů, atrózou, artropatií nebo nádorovými onemocněními. Není zcela jasné, zda za výskyt daných onemocnění nemohou zvýšené koncetrace jiných látek, jejichž obsah se s rostoucí tvrdostí taktéž zvyšuje. Zdá se spíše, že rizikovým mohou být velmi nízké a velmi vysoké hodnoty tvrdosti vody, a že běžné hodnoty mají pozitivní účinek na zdraví .

Sodík

Mnoho epidemiologických, experimentálních a klinických studií prokázalo, že vysoký přívod sodíku je spojen s hypertenzí a s dalšími onemocněními postihujícími kosterní, kardiovaskulární, respirační, gastrointestinální, vylučovací nebo nervovou soustavu. Na druhou stranu je sodík, jako hlavní kationt extracelulární tekutiny, esenciální látkou, jež se účastní mnoha důležitých funkcí v lidském organismu .

90 % z celkového přívodu sodíku pochází ze stravy a zbylých 10 % připadá na vodu a nápoje. Vzhledem k velice dobré rozpustnosti solí sodíku ve vodě a k nepřítomnosti regulačních mechanismů při vstřebávání sodíku v organismu se sodík dobře a rychle vstřebává, jeho přívod tak závisí na množství sodíku ve vodě a zejména ve stravě.

Vody oproti potravinám nejsou tak významným zdrojem sodíku, avšak existuje teorie, podle které není rizikovým faktorem konkrétní vysoká dávka sodíku, ale délka expozice vyššímu množství a vystavení vyššímu množství v určitém citlivém období (ve studiích bývá za citlivé období označeno dětství) . 


NÁPOJE A POTRAVINY S OBSAHEM VODY

Celkový přívod vody (total water intake) vyjadřuje množství vody, které je tělu dodané ve formě nápojů a potravin.

EFSA a EHI uvádí, že je celkový přívod vody tvořen ze 70 až 80 % nápoji a z 20 až 30 % potravinami. V tabulkách s vodními bilancemi se udává, že potraviny mohou poskytnout 700 až 1 000 ml vody. Podíl vody pocházející z nápojů se mění s podílem zejména ovoce a zeleniny ve stravě.

Obsah vody v potravinách

Jednotlivé potraviny a skupiny potravin se od sebe liší nejen svými senzorickými vlastnostmi, jako je chuť, vůně, barva, struktura apod., obsahem energie, sacharidů, tuků, bílkovin, vitaminů, minerálních látek, stopových prvků a dalších látek, ale také obsahem vody.

Většina potravin obsahuje 40 až 95 % vody, samozřejmě s výjimkou oleje, který neobsahuje žádnou vodu (na rozdíl od másla s 18 - 20 % vody a margarínů s 37 % vody), snídaňových cereálií s pouhými 2 až 5 % a sladkostí s 1 až 10 %.

Kromě přirozeně se vyskytující vody v potravinách, popř. vody dodávané do potravin při jejich zpracování v potravinářství, je často voda do pokrmu dodávána při jeho přípravě v domácnostech, nebo v objektech společného stravování, např. při přípravě rýže, těstovin, luštěnin apod. Hmotnost pokrmu se tak zvyšuje, a to díky vodě. Proto je důležité s vodou v potravinách počítat a zohledňovat ji při doporučování pitného režimu, i obecně při sestavování jídelníčku a v poradenství.

Na vodu v potravinách se lze dívat i jako na vhodné prostředí pro růst mikroorganismů. Obsah vody, resp. aktivita vody je významná při konzervaci potravin, ovlivňuje podmínky skladování a dobu trvanlivosti. Například velký obsah vody, pochopitelně i krátkou dobu trvanlivosti má mléko (88 - 90 % vody), mléčné výrobky (75 - 88 % vody), ovoce (74 - 92 % vody), zelenina (71 - 96 % vody), houby (91 % vody) atd. na rozdíl od neuvařených těstovin, rýže (12 % vody), medu (17 % vody), džemu (30 % vody), oleje (0 % vody) a cukru (0 - 2 % vody) .

Obsah vody v nápojích

Nejen potraviny, ale i nápoje se mezi sebou liší zastoupením vody. Obsah vody v nápojích je v rozmezí od 80 % (nápoje obsahující jednoduché cukry, tuk či alkohol) do 100 % (nápoje bez cukrů, nápoje se sladidly).

Z tohoto důvodu se klasifikace potravin a nápojů podle obsahu vody stává poněkud složitou. Jako příklad může posloužit mléko, které se kvůli vysoké výživové hodnotě v české legislativě řadí mezi potraviny, přestože obsahuje 88 - 90 % vody, tedy podobně jako ovocné džusy (84 - 88 % vody), limonády (90 % vody), nebo i jako ovoce - meloun (90 - 92 % vody), grep (90 % vody), jahody (92 % vody). Ve většině zemí se ale mléko zařazuje do skupiny nápojů. Pro kočovné kmeny v pouštních oblastech, kde může být nedostatek vody, nebo není pro kočovníky dostupná, je pro ně mléko zdrojem vody.

SPOTŘEBA A KONZUMACE VODY A NÁPOJŮ

Spotřeba pitné vody a nápojů je nepřetržitě ovlivňována kombinací faktorů, jako jsou tělesné charakteristiky jedince, jeho strava, chemické, senzorické a nutriční vlastnosti nápojů a potravin, socioekonomické a psychologické faktory a faktory vnějšího prostředí. 

Spotřeba nápojů v České republice

Spotřeba nealkoholických nápojů je zaznamenávána Českým statistickým úřadem od roku 1921. Údaje o spotřebě jednotlivých nápojů, tedy minerálních vod, sodových vod, limonád a ostatních nápojů včetně nealkoholických nápojů celkem, byly vedeny až později, útržkovitě od roku 1963. Úplná data jsou známa až od roku 1970. Data jsou dostupná do roku 2011.

Vývoj spotřeby nealkoholických nápojů a mléka v České republice znázorňuje tabulka č. 20. Do tabulky a následně i do grafů byly pro porovnání připojeny údaje o spotřebě mléka jako kravské mléko konzumní, ačkoli Český statistický úřad podle české legislativy mléko do nealkoholických nápojů nezahrnuje. Tučně, v tmavě šedém políčku, je vyznačena nejvyšší spotřeba jednotlivých nápojů.

V letech 1970 až 1996 se spotřeba všech nealkoholických nápojů pozvolna zvyšovala. Od roku 1996 je zaznamenán její prudký nárůst. Maxima spotřeba minerálních vod dosáhla v roce 2008 a 2011, ostatních nápojů v roce 2008 a limonád v roce 2010. Spotřeba sodových vod měla v roce 2011 ještě rostoucí charakter.

Údaje o spotřebě kravského mléka konzumního jsou Českým statistickým úřadem útržkovitě vedeny od roku 1933. Spotřeba kravského mléka konzumního v roce 1936 pro území současné České republiky byla 151,9 l/obyv./rok. Svého maxima (187,6 l/obyv./rok) dosáhla v roce 1951. Do roku 1959 postupně klesala na 106,0 l/obyv./rok. Na hodnotách vyšších než 100 l/obyv./rok se spotřeba udržovala do roku 1988. Od tohoto roku stále klesá, v roce 2006 byla spotřeba kravského mléka konzumního 52,0 l/obyv./rok

Konzumace pitné vody a nápojů podle studie NHANES

Ve studii využívající data z National Health and Nutrition Examination Surveys (NHANES), která probíhala v letech 1999-2000, 2001-2002, 2003-2004 a 2005-2006 v USA, byla zkoumána souvislost mezi celkovým přívodem vody, přívodem vody ve formě pitné vody, nápojů a potravin a životním stylem, výživovými zvyklostmi, nutričními a sociodemografickými faktory. Na základě stanovených požadavků bylo ze souboru z let 1999-2004 vybráno 12 283 a z let 2005-2006 4 112 osob nad 20 let včetně.

Průměrný celkový přívod vody byl v letech 2005-2006 3 172 ml, ve formě pitné vody (zahrnuta voda z vodárenského zdroje, voda z watercooleru a vodních fontánek, pramenitá voda a nesycená balená voda) 1 057 ml (33 %), ve formě nápojů (zahrnuta sycená balená voda, ne/sycené ne/slazené nápoje, ovocné džusy, zeleninové šťávy, káva, čaj, horká čokoláda, koktejly a mléko) 1 537 ml (48 %) a ve formě potravin 578 ml (18 %)..

Konzumace pitné vody a nápojů podle studie NIS

Data, která hodnotila pitný režim dětí, adolescentů, dospělých a seniorů, byla převzata z průřezové studie National Intake Survey (NIS) probíhající v letech 2002-2003 ve Francii. Studie se zúčastnilo 566 dětí ve věku 6-11 let, 333 adolescentů ve věku 12-19 let, 831 dospělých ve věku 20- 54 let a 443 seniorů starších 55 let.

Celkový přívod vody, byl v rozmezí 1 650 až 2 050 ml. Průměrný přívod vody ve formě pitné vody a nápojů byl 1 000 až 1 300 ml, z toho polovinu u všech skupin tvořila pitná voda.

Preference a frekvence konzumace nápojů závisela na věku. Mléko a mléčné nápoje tvořily téměř 20 % celkového přívodu vody u dětí a adolescentů. Nejvyšší konzumace limonád byla zaznamenána u adolescentů, představovala 15 % jejich celkového přívodu vody. Horké nápoje a alkoholické nápoje byly konzumovány dospělými a seniory. Tekutiny byly přijímány zejména doma a jejich konzumace byla vázána na hlavní jídla.

Konzumace pitné vody a nápojů podle studie HELENA

Průřezová studie Healthy Lifestyle in Europe by Nutrition in Adolescence Cross-Sectional Study (HELENA-CSS) zkoumala pomocí 24hodinového recallu pitný režim 2 741 dospívajících ve věku 12,5 až 17,5 let, v devíti evropských zemích. Průměrný přívod vody ve formě všech nápojů činil 1 611 ml u chlapců a 1 316 ml u dívek. Nejčastěji a nejvíce zastoupenějším nápojem byla pitná voda. 87,9 % adolescentů udalo, že konzumují vodu, 53 % slazené energetické nápoje, 46,8 % ovocné džusy a 32,5 % ochucené mléko. Průměrný přívod pitné vody činil 821 ml. Průměrný přívod energie ve formě nápojů byl 1 609 kJ. 30,4 % energie pocházelo ze slazených nealkoholických nápojů, 20,7 % z ochuceného mléka a 18,1 % z ovocných džusů. 

VÝHODY A RIZIKA KONZUMACE VYBRANÝCH NÁPOJŮ

Ačkoli pitná voda zcela naplňuje potřeby lidského organismu z pohledu hydratace, většina lidí preferuje nápoje, které poskytují nejen vodu, ale i živiny, které ne vždy v jimi přijímaném množství prospívají zdraví.

Množství a druh konzumovaných nápojů je ovlivněn fyziologickými a psychologickými faktory a faktory vnějšího prostředí. Existují dva přístupy vedoucí ke konzumaci vody a nápojů. Konzumace se podle nich dělí na:

regulatorní (regulatory drinking) konzumaci zprostředkovanou žízní popř. potřebou vody, kdy jsou voda nebo jiný nápoj konzumovány za účelem uhašení žízně nebo z důvodu zajištění správného stavu hydratace,

neregulatorní konzumaci (non-regulatory drinking) související s mechanismem odměn, požitím nápojů pro potěšení nebo pro jejich stimulační účinky, jako je tomu například u čaje a kávy

Neregulatorní konzumace bývá zprostředkována chuťovými receptory, což může být do jisté míry výhodné. Chuť, vůně i vzhled nápoje významně formují výběr nápojů, množství tekutin i samotné hašení žízně. Atraktivnost nápoje zvyšuje přívod vody přijaté ve formě nápojů i potravin. Dehydratace může opačně působit na chutnost nápoje. Nedostatek tekutin může totiž zvýšit chutnost nápoje a naopak uhašení žízně nebo nadbytek tekutin ji může snižovat.

Druhy nápojů

Džusy, šťávy, nektary a ovocné nápoje jsou vyráběny z ovoce a zeleniny. Obsahují vitaminy, bioaktivní látky jako karotenoidy a polyfenoly, minerální látky, vlákninu, ale i jednoduché cukry jako sacharózu, glukózu a fruktózu (pro označení monosacharidů a disacharidů byl v práci zvolen termín  „jednoduché cukry“ a „cukry“, odborná literatura kromě těchto dvou používá i „jednoduché sacharidy“), přídatné látky jako barviva, aromata, konzervanty apod., v případě ovocných nápojů sladidla, a dále organické kyseliny, které mohou spolu s cukry poškozovat zubní sklovinu.

Obsah vitaminů, minerálních látek, vlákniny a cukru se liší v jednotlivých druzích podle množství ovocné složky. Džusy obsahují 50-100 % ovocné složky, nektary 25-50 % a ovocné nápoje méně než 25 %.

Džusy s obsahem vlákniny a zvláště pak smoothies (směsi ovocného džusu a pyré) jsou podle britského Department of Health doporučeny jako alternativa místo ovoce a zeleniny. Množství 150 ml nahradí jednu až dvě porce. V úvahu je přesto nutné brát to, že se obsahem vlákniny nevyrovnají čerstvému ovoci, či zelenině, naopak tělu dodají mnohem více energie a cukrů.

Slazené sycené nápoje představují velkou skupinu nápojů zahrnující limonády, kolové nápoje a slazené pramenité a slazené přírodní minerální vody. Jsou zdrojem jednoduchých cukrů, přídatných látek, CO2 a v určitých případech i kofeinu, sladidel a kyseliny fosforečné.

Energetické a sportovní nápoje obsahují sacharidy, minerální látky, přídatné látky a látky stimulující organismus, jako je kofein, taurin a L-karnitin. Doplňují látky, které jsou utilizovány, nebo vyloučeny během fyzické aktivity. Jsou doporučovány před, během i po fyzické aktivitě. Není doporučeno je míchat s alkoholem a nedoporučují se mladým lidem.

Pravé čaje jsou vyrobeny z listů čajovníku čínského. Rozdělují se podle stupně fermentace na černé, žluté a zelené. Obsahují polyfenolické látky, které působí proti zánětu, snižují LDL cholesterol, snižují riziko kardiovaskulárních onemocnění, rakoviny a osteoporózy a zamezují tvorbě zubního kazu. Na druhou stranu mohou inhibovat biologickou dostupnost nehemového železa. Stejně jako káva obsahují pravé čaje kofein, draslík a fosfor, dále hořčík a fluor.

Nepravé čaje je heterogenní skupina zahrnující rooibos, ovocné a bylinné čaje. Obsahují látky s antioxidační aktivitou, dále přídatné látky jako aromata a barviva, a organické kyseliny. Výhodou je nepřítomnost kofeinu a tříslovin.

Káva je oblíbena mezi dospělými a staršími lidmi, zejména kvůli obsahu kofeinu, který stimuluje centrální nervovou soustavu a kardiovaskulární systém. V malém množství obsahuje draslík, vápník a fosfor.

Alkoholické nápoje jsou různorodou skupinou, která se liší obsahem alkoholu a vody. Některé alkoholické nápoje mohou obsahovat cukry, tuk a CO2 .

Výhody a rizika konzumace nápojů

Jednoduché cukry, sladidla, energie a pH

Sladká chuť je všeobecně preferována. A tato skutečnost platí i v případě sladidel, která stejně jako cukry zvyšují konzumaci nápojů. I přes preferovaný vyšší příjem slazených nápojů bylo zjištěno, že žízeň nejúčinněji odstraňuje voda nebo nápoje slazené aspartamem oproti nápojům s řepným cukrem. Navíc nápoje s vyšším obsahem cukru, nad 12 %, snižují svoji přijatelnost doprovázenou nevolností a plností.

Nápoje s obsahem cukru, jako jsou džusy, nektary, ovocné šťávy, slazené nápoje, některé alkoholické nápoje a slazená káva a čaj, mohou zvyšovat přívod energie. Tato skutečnost byla potvrzena v přehledu a metaanalýze vedené Vartanianem. Dvě studie navíc poukázaly na to, že konzumace nealkoholických nápojů zvyšuje přívod energie více, než by bylo možné vysvětlit konzumací nápojů. Příčinou může být to, že nealkoholické nápoje kvůli vysokému glykemickému indexu a tím i vyšší inzulinemii stimulují chuť a pocit hladu a potlačují pocit sytosti. V přehledu bylo zjištěno, že se spotřebitelé nesnažili kompenzovat vyšší přívod energie změnou stravování.

Studie, zabývající se fyziologickými účinky cukru, zjistily, že cukr v nápojích vykazuje menší sytící účinek než cukr obsažený v potravinách, tedy v pevném stavu, a že záleží na přítomnosti dalších živin v nápoji. Obsahuje-li nápoj pouze cukr, jeho sytící účinek je ve srovnání s nápoji obsahujícími ostatní živiny menší. Navíc má takový slazený nápoj nižší efekt na postprandiální termogenezi, vlivem čehož dochází v menší míře k oxidaci živin a k následnému většímu ukládání energie.

Vliv konzumace nealkoholických nápojů na tělesnou hmotnost, BMI a tělesný tuk nebyl všemi studiemi potvrzen. Existují studie, ve kterých byla zjištěna korelace u zdravých osob, nebo u osob s nadváhou a obezitou, stejně tak existují studie, které korelaci nepotvrdily. Nutno podotknout, že je rostoucí prevalence nadváhy a obezity způsobena na jedné straně nadměrným přívodem energie, ale na druhé také jejím nedostatečným výdejem, který souvisí s poklesem fyzické aktivity. Není proto při zařazení fyzické aktivity dle doporučení nutné zcela zakazovat slazené nealkoholické nápoje .

Některé studie poukazují na spojitost mezi konzumací nealkoholických nápojů a metabolickým syndromem, osteoporózou (je zde možný vliv i kyseliny fosforečné resp. fosforu, který snižuje využitelnost vápníku), zubním kazem, močovými a ledvinovými kameny a vyšším systolickým a diastolickým tlakem .

Přítomnost cukrů a kyselin v džusech, nektarech, ovocných a zeleninových šťávách, slazených nápojích a vodách, ovocných čajích a v dalších nápojích poškozuje zubní sklovinu. Kyseliny v ovoci a v nápojích působí na sklovinu a zubovinu, vytěsňují minerální látky zabudované ve sklovině a vedou k zubní erozi. Doporučuje se snížit frekvenci konzumace nápojů s nízkým pH na co nejnižší počet a omezit kontakt nápoje se zuby okamžitým polknutím nápoje, nebo použitím slámky na pití. Nejméně půl až jednu hodinu po konzumaci nápoje by neměla být sklovina mechanicky rozrušována zubním kartáčkem.

Jednoduché cukry, zvláště sacharóza a glukóza, jsou v ústní dutině metabolizovány bakteriemi za vzniku plaku, který spouští řetězec poškozující sklovinu. Působením bakterií v ústní dutině dochází k produkci kyselin, snížení pH a k demineralizaci skloviny. Čím častěji jsou konzumovány nápoje a potraviny obsahující jednoduché cukry, tím více je znemožněn nástup žádoucí remineralizace.

V přehledu a metaanalýze vedené Vartanianem poukázala většina studií, která se týkala konzumace slazených nealkoholických nápojů, na nižší konzumaci mléka, mléčných výrobků a ovoce, nižší přívod bílkovin a vápníku a nižší příjem vlákniny s rostoucí konzumací slazených nealkoholických nápojů .

Kofein

Kofein je chemická sloučenina ze skupiny alkaloidů, která stimuluje centrální nervový systém a srdeční činnost. Vyskytuje se v kávových zrnech, kakaových bobech, listech čajovníku, ořeších koly a plodech guarany.

Vzhledem ke svému mírnému diuretickému účinku je předmětem zkoumání a dohadů, zda může jeho přívod vést k deficitu tělesné vody a zda lze nebo nelze kávu, jako největší zdroj kofeinu, započítávat do pitného režimu.

Podle přehledu vedenými Maughanem, Griffinem a Ruxtonem nevede mírná konzumace kofeinu ke vzniku dehydratace. Mírná konzumace představuje 300 až 500 mg kofeinu za den pro dospělou osobu, pro těhotné ženy se nedoporučuje příjem vyšší než 200 mg. Přechodná vyšší tvorba moči je jednoduše kryta vodou v kávě. U pravidelných konzumentů kofeinu se vytváří tolerance a odolnost ke kofeinu. To vede na jedné straně ke snížení diuretického účinku, na straně druhé dochází ke vzniku závislosti na kofeinu.

Oxid uhličitý

Sycené nápoje jsou známy lidem od nepaměti. Avšak ať se již jednalo o přírodní prameny, nebo o uměle sycené vody, byly tyto nápoje konzumovány velmi střídmě. Na rozdíl od současné doby, kdy tvoří sycené nápoje základ pitného režimu mnoha konzumentů .

Oxid uhličitý, kterým se sytí nealkoholické nápoje, některé druhy balených vod nebo se používá v domácích zařízení k sycení vody z vodárenského zdroje, je plyn, který vzniká v lidském těle jako odpadní produkt metabolismu. Tělo se oxidu neustále zbavuje pomocí dýchání. Konzumace perlivých vod nebo sycených nápojů se zdá z tohoto pohledu zcela zbytečná.

Oxid uhličitý navíc způsobuje falešný pocit osvěžení, a tak vede k nedostatečnému pitnému režimu, prokrvuje sliznice a vyvolává pocit brnění, jež snižuje citlivost chuťových receptorů (toho se využívá pro překrytí nepříjemné chuti některých vod), u citlivých jedinců způsobuje říhání a návrat žaludečního obsahu ze žaludku zpět do jícnu, které se projevuje pálením žáhy, zrychluje žaludeční motilitu, a tím vede k nedostatečnému natrávení potravy, stimuluje dechová centra a zvyšuje dechovou frekvenci. Část oxidu, která neodejde ve vydechovaném vzduchu, se přeměňuje na kyselinu uhličitou. Není zcela jasné, zda tato skutečnost, i přes mechanismy acidobazické rovnováhy (nejsou-li lidé schopni tento posun fyziologicky kompenzovat), nemůže vést ke snížení pH plazmy a k vyšší diuréze.

V kohortové studii DONALD (Dortmund Nutritional and Anthropometric Longitudinally Designed Study), která jednou ročně shromažďuje údaje o stravování, metabolismu, fyzickém růstu a rozvoji, byl porovnán pitný režim uživatelů domácích zařízení na sycení vody a konzumentů pitné vody a vod balených ve věku 2 až 18 let. Zjistilo se, že ti, kteří konzumují domácí sycenou vodu, mají významně vyšší celkový přívod vody, nižší přívod balené vody a nesycené pitné vody z vodárenského zdroje, tuku a mléka

Alkohol

Potlačením sekrece antidiuretického hormonu zabraňuje etanol zpětné reabsorpci vody v ledvinových tubulech, tím zvyšuje tvorbu moče a vykazuje diuretický účinek.

Do jaké míry stimuluje alkoholický nápoj diurézu, nebo zda ji vůbec stimuluje, závisí na obsahu etanolu a vody. Nápoje, jako je pivo, či vinný střik, které obsahují méně než 10 % etanolu, nezvyšují diurézu a je možné je při dodržení bezpečné dávky 10 až 20 g etanolu za den započítat do pitného režimu. Ostatní nápoje, jako víno a lihoviny, mohou způsobit dehydrataci.

Konzumace alkoholu a zejména definice bezpečného, nebo optimálního množství etanolu vyvolává řadu diskuzí. Bezpečné množství závisí na typu alkoholického nápoje, věku, pohlaví, zdravotním stavu a životním stylu. Za všeobecně uznávanou bezpečnou dávku se považuje 10 g etanolu za den pro ženy a 20 g pro muže, což představuje 0,3 l piva/ 100 ml vína/ 25 ml lihoviny pro ženy a 0,5 l piva/ 200 ml vína/ 50 ml lihoviny pro muže. Takové množství alkoholu se zdá být spojené s nižším rizikem vzniku kardiovaskulárních onemocnění, ale vyšším rizikem vzniku karcinomu prsu. Větší množství alkoholu vykazuje negativní účinky na centrální nervový systém a játra a vede k větší frekvenci úrazů.

Přestože etanol nepatří mezi hlavní živiny, je významným zdrojem energie. Jeden gram obsahuje 29 kJ energie. Konzumace vyššího množství alkoholických nápojů je spojena se zvýšenou tělesnou hmotností, jednak pro vysoký obsah energie etanolu, obsah tuku a jednoduchých cukrů v některých alkoholických nápojích a pro schopnost alkoholického nápoje zvyšovat apetit, jak se také praktikuje v případě aperitivů.

PITNÝ REŽIM

Výživová doporučení týkající se množství vody vychází ze ztrát tělesných tekutin a individuálních potřeb každého jedince, které jsou ovlivněny věkem, pohlavím, tělesným složením, fyzickou aktivitou, tělesnou teplotou (zvýšená tělesná teplota indukuje prostřednictvím hypothalamu přívod vody, nižší tělesná teplota působí opačně), subjektivním pocitem a pohodou (cholinergní stimulace související s klidem zvyšuje přívod vody, adrenergní stimulace spojená s akcí a stresem působí opačně), přívodem energie, klimatickými podmínkami (vysoká nadmořská výška, nízká vlhkost vzduchu a vysoká teplota zvyšují ztráty tekutin plícemi a potem), těhotenstvím, laktací, kapacitou ledvin a nejrůznějšími onemocněními a patologickými stavy, jako jsou protein-energetická malnutrice, zranění, popáleniny, krvácení, zvracení, průjem, drenáže, operace a další.

Podle Institute of Medicine může být příjem vody determinován přísunem vlákniny a přívodem bílkovin, sodíku, kofeinu a alkoholu. Kant et al. ve studii využívající data z NHANES 1999-2006 zjistili pozitivní korelaci mezi přívodem vody formou nápojů, pitné vody a potravin a přísunem vlákniny a přívodem sodíku, pozitivní korelaci mezi celkovým přívodem vody a přívodem vody formou nápojů a přívodem kofeinu a alkoholu a pozitivní korelaci mezi přívodem vody formou potravin a přívodem pitné vody a přívodem bílkovin

Obecná doporučení

Doporučení pro přívod vody je možné udávat jako celkový denní objem vody, objem vody vztažený na jednotku ideální tělesné hmotnosti a den, nebo jako objem vody vztažený na jednotku energie.

Obecně je pro dospělé doporučován celkový přívod 2 200 až 3 700 ml vody za den, z toho 1 500 ml představují nápoje a pitná voda. Nejnižší tolerovatelný přívod vody při pravidelné konzumaci se udává 1 500 ml za den pro dospělé a 1 700 ml za den pro seniory a nejvyšší tolerovatelný přívod, při kterém nedochází ke změně osmolarity plazmy, je 10 l za den.

WHO doporučuje při sedavém způsobu života ženám 2 200 ml vody za den, mužům 2 700 ml, kojencům do tělesné hmotnosti 5 kg (tj. 3 měsíce) 750 ml, batolatům do 10 kg (tj. kolem 12 měsíců) 1 000 ml. Těhotným se doporučuje zvýšit přívod vody o 300 ml (k běžně doporučovaným 2 000 ml pro dívky a ženy od 14 let), kojícím o 700 ml.

Poněkud méně je navrhováno britskou Food Standards Agency (FSA), která, je-li přívod vody formou potravin alespoň 20 %, doporučuje 1 200 ml v nápojích. Celkový přívod vody odpovídá 1 500 až 2 000 ml.

Podle referenčních dávek DACH z roku 2008 by měl být celkový dostupný přívod vody, tzn. včetně metabolické vody, 1,0 ml/kcal pro dospělé, 1,5 ml/kcal pro kojence, 1.2 ml/kcal pro batolata a 1,1 ml/kcal pro seniory.

Denní potřeba vody je pro dospělého přibližně 30 ml/kg, pro dospívající ve věku 11 až 18 let 40 až 50 ml/kg, pro děti 50-60 ml/kg a pro kojence 150 ml/kg.

Doporučení při fyzické aktivitě a vyšší okolní teplotě

Fyzická aktivita a vysoká okolní teplota zvyšují tělesnou teplotu. Stabilní tělesná teplota je lidským organismem zajišťována dýcháním a především pocením. Množství potu, které je vytvořeno, závisí na pohlaví, věku, tělesné hmotnosti, dispozici k tvorbě potu, klimatických podmínkách, oblečení, aklimatizaci, výkonnosti, trénovanosti a hlavně na intenzitě a délce fyzické aktivity.

Během jakéhokoli sportu, i provozovaného ve vodě, dochází pocením ke ztrátám vody a sodíku. Běžné jsou ztráty přibližně 1 l vody za hodinu, nejsou ani výjimkou ztráty kolem 3 l za hodinu při velmi intenzivním sportu. U celodenní fyzické aktivity může dojít až ke gramovým ztrátám soli.

Během fyzické aktivity provozované po delší dobu, nebo za vyšší okolní teploty, při které nejsou doplňovány tekutiny, hrozí riziko dehydratace. Již při dehydrataci vyšší než 2 %, která odpovídá redukci tělesné hmotnosti o 1,4 kg, dochází ke snížení výkonnosti a ke zhoršení kognitivních funkcí. Ztráta 1,4 kg tělesné hmotnosti, rovna ztrátě 1,4 l vody, zvyšuje požadavky na přívod vody o 45 % .

Cílem profesionálních i rekreačních sportovců by mělo být snížení až předejití dehydratace.

Sportovec by měl do sportu vstupovat dobře hydratován.

Nejméně čtyři hodiny před začátkem fyzické aktivity by měl pomalu přijímat tekutiny tak, aby předešel výrazné tvorbě moči při sportu.

Trvá-li fyzická aktivita do 30-40 minut, nebo je-li nízké intenzity a zároveň je v obou případech na začátku zajištěna dostatečná hydratace, není třeba přijímat tekutiny. Naopak, při delší fyzické aktivitě je na místě úhrada tekutin.

Dovoluje- li sport konzumaci tekutin, doporučuje se 10-20 ml/ kg za hodinu.

Nejlepší je, pokud je toto množství rozděleno na více dávek o objemu 50 až 200 ml (maximálně 800 až 1 000 ml), které se přijímají každých 5, 10, nebo 15 minut.

Po skončení fyzické aktivity se doporučuje 1,5 l tekutin na každý zredukovaný 1 kg tělesné hmotnosti (Benelam, Wyness 2010; Duflot 2004; EHI 2013f; EHI 2013a).

Je nutné myslet na to, že prostřednictvím fyzické aktivity dochází ke ztrátám hlavně vody, sodíku a energie. Všechny tyto složky by měli být přítomny v nápoji.

Trvá-li fyzická aktivita více než 30-40 minut, doporučuje se konzumovat sportovní nápoje, které tělu dodají nejen vodu, ale i potřebné elektrolyty a sacharidy popř. stimulanty, jako je kofein, nebo guarana.

Přítomnost sodíku v nápojích (přívod sodíku je možný zajistit i stravou) je důležitá z více hledisek - je náhradou za ztráty vzniklé pocením, stimuluje žízeň a podporuje absorpci vody a sacharidů. Sportovní nápoje zpravidla obsahují 20-23 mmol sodíku v litru nápoje, nápoje s vyšším obsahem nejsou chuťově atraktivní.

Nápoje se směsí jednoduchých cukrů (glukóza, fruktóza, sacharóza a maltodextrin) k úhradě energie jsou doporučovány u fyzické aktivity trvající déle než jednu hodinu. Za optimální množství se udává příjem 60 g v litru nápoje, tedy 6% koncentrace. Nápoje o koncentraci vyšší než 10 % mohou způsobovat gastrointestinální diskomfort.


Jak nejlépe dodržet správný pitný režim

Voda je hrazena nejen ve formě pitné vody a nápojů, ale i formou potravin. Potravinami lze získat 20-30 % vody, což odpovídá 400 až 1 100 ml vody.

Je nutné pít v průběhu celého dne, a to už od rána, kdy je potřeba doplnit noční ztráty tekutin, způsobené pocením, dýcháním a odpařováním z kůže.

Základem pitného režimu jsou zejména neenergetické nápoje (jako je pitná voda z vodárenského zdroje, dále voda kojenecká, pramenitá a minerální vody se slabou mineralizací, ovocný, zelený a slabý černý čaj a ředěné džusy).

Není vhodné konzumovat velké množství nápojů s vysokým obsahem sacharidů, oxidu uhličitého, sladidel, konzervačních látek apod.

Optimální teplota nápoje je 16 °C a více. Teplota nižší než 10 °C způsobuje překrvení sliznice, a tak zvyšuje pocit žízně.

U balených vod je nutné sledovat celkovou mineralizaci a obsah jednotlivých minerálních látek (zejména sodík a vápník).

Balené vody je potřeba správně skladovat, v suchu a temnu, a sledovat minimální trvanlivost.

Opakovaně používané plastové lahve je nutné pravidelně proplachovat a nechat dostatečně vysušit.

Velká množství iontových, energetických, proteinových nápojů apod., které jsou žádoucí při velké fyzické zátěži (sport, fyzicky náročná povolání), mohou být pro běžnou populaci škodlivá.

Při některých onemocnění (onemocnění ledvin a srdce) je potřeba se o množství a druhu nápojů poradit s lékařem.

Žízeň je projevem již vzniklé a rozvíjející se dehydratace. Žízni je proto potřeba předcházet.

Do fyzické aktivity je třeba vstupovat s řádnou hydratací.

Trvá-li fyzická aktivita více než 30-40 minut, doporučuje se konzumovat sportovní nápoje, které poskytnou tělu vodu, elektrolyty a sacharidy.

Při zvýšených ztrátách soli prostřednictvím pocení je nutné sůl, zejména sodík, ale i ostatní minerální látky jako draslík, vápník a hořčík, doplňovat formou nápojů a potravin. Tak lze snížit riziko vzniku křečí.

V prostředí s vyšší okolní teplotou je potřeba snižovat ztráty vody a naopak zvýšit přívod (pomocí správně zvoleného oblečení a pokrývky hlavy, vyhýbáním se míst, kde je nejvyšší teplota, naplánováním aktivit na denní dobu s nižší venkovní teplotou, volit dobře větraná místa, pít pravidelně, nekonzumovat alkoholické nápoje, dbát na pitný režim zejména u dětí, starších osob a osob se sníženou pohyblivostí).


Voda v lidském těle

vytváří vhodné prostředí pro průběh metabolických reakcí nebo

se jich přímo účastní, buď tím, že do nich vstupuje, nebo že z nich vystupuje,

zajišťuje strukturu velkých molekul, jako jsou např. bílkoviny a glykogen,

je součástí krve, a tak zajišťuje její objem a rozvod různých látek po těle,

jako nezastupitelná složka slin a trávicích šťáv pomáhá při polykání soust, trávení a vstřebávání živin, jako jsou sacharidy, bílkoviny, tuky, vitaminy, minerální látky, stopové prvky aj.,

je rozpouštědlem a transportním prostředkem pro živiny v lidském těle,

jako součást krve pomáhá při transportu kyslíku a dalších dýchacích plynů, enzymů, hormonů, mediátorů a dalších látek v těle a

zároveň zprostředkovává vylučování přebytečných a odpadních látek z těla ven formou moče,

odpařováním potu z pokožky odstraňuje přebytečné teplo z těla, a tak se podílí na regulaci tělesné teploty,

jako plodová voda obklopuje a chrání plod,

tlumí otřesy a chrání některé tělesné struktury např. klouby, mozek, míchu nebo oko a

jako součást slz jej zvlhčuje a dezinfikuje.


Tělesné tekutiny

Vnitřní prostředí organismu (buňky, tkáně, orgány, mezibuněčné prostory, vnitřek cév a dutých orgánů - zde všude se nachází voda), je tvořeno vodným roztokem anorganických a organických látek. Celkový obsah vody v těle závisí na věku, hmotnosti, tělesném složení, pohlaví jedince a jeho zdravotním stavu .

Mimo to množství vody individuálně kolísá v závislosti na přívodu stravy, využití a výdeji energie a přívodu a výdeji vody. Přívod a výdej vody je ovlivněn samotným nápojem, fyzickou aktivitou, sociálním prostředím, kulturou, podmínkami vnějšího prostředí, oblečením atd.

Voda je důležitou složkou tkání a orgánů, je přítomna uvnitř i vně buněk. Tělo mladého dospělého muže je tvořeno kolem 60 % vodou, u žen to je v důsledku relativně vyššího průměrného obsahu tuku v těle méně, a to přibližně 50 až 55 %. V těle štíhlého člověka se tak může nacházet 60 až 70 % vody oproti 45 až 55 % v těle obézního. S věkem relativní obsah vody v těle klesá. Proto největší množství vody mají novorozenci, uvádí se až 79 % tělesné hmotnosti na rozdíl od starších lidí, jejichž tělo je tvořenou vodou pouze z 47 až 49 %.


Vodní bilance

Obsah vody v lidském organismu je výsledkem rovnováhy mezi jejím přívodem a výdejem. Zdrojem vody nejsou pouze nápoje. Přívod vody je zároveň zajištěn i potravinami a metabolickou vodou, kterou si tělo v menším množství vytváří oxidací živin, jež přijalo stravou. Na druhé straně je přebytečná voda odváděna ledvinami formou moče, vodní párou ve vydechovaném vzduchu, (okem nepostřehnutelným) odpařováním z kůže a viditelným pocením a stolicí.


Poruchy vodní bilance

Všemi svými funkcemi se voda podílí na udržení stálého vnitřního prostředí (které je nutné pro přežití), tím pádem je i ona sama nutnou podmínkou pro jeho udržení. Dojde-li ke změně v objemu, rozložení nebo složení tělesných tekutin, tělo na tuto změnu reaguje a je schopno do určité míry tuto výchylku upravit. Jedná-li se o větší, nebo dlouhodobou výchylku, ať ve smyslu nedostatku, nebo nadbytku, na kterou již organismus nestačí, projeví se tento stav určitými charakteristickými příznaky (Ledvina 2009).

Dehydratace je stav, kdy tělo ztrácí vodu, aniž by ji bylo schopno v potřebné míře doplnit. Tento nedostatek může vzniknout jak na straně přívodu (např. snížený přívod vody formou nápojů nebo potravin), tak i na straně výdeje (např. zvýšené ztráty, ke kterým dochází při průjmech, zvracení, nadměrném pocení, krvácení apod.), nebo jejich kombinací.

Již mírná dehydratace (úbytek asi 2 % z celkové tělesné hmotnosti), která se může dostavit i za 24 hodin, negativně ovlivňuje duševní stav, snižuje výkonnost a pozornost, způsobuje bolest hlavy a únavu. Extrémní dehydratace pak může skončit i smrtí.


PROJEVY AKUTNÍ DEHYDRATACE

1 - 5 % žízeň, nepohoda, nepříjemné pocity, snížení pohyblivosti, ztráta chuti, červená kůže, netrpělivost, zvýšená tepová frekvence, nevolnost

6 - 10 % závratě, bolest hlavy, obtížné dýchání, brnění v končetinách, snížená tvorba slin, modravé zbarvení kůže a sliznic (cyanóza), slabý a nezřetelný hlas, neschopnost chůze

11 - 12 % zmatenost, blouznění (delirium), křeče, nemožnost polykání, oteklý jazyk, poruchy sluchu a zraku, svraštělá a necitlivá pokožka


PROJEVY A NÁSLEDKY CHRONICKÉ DEHYDRATACE 

Barva, zápach a množství moče a frekvence močení snadno i bez laboratoře ukážou, zda je pitný režim dostatečný, či ne. U zdravého člověka je tmavá a zapáchající moč projevem dehydratace, naopak světlá moč bez silného zápachu značí dostatečné množství tekutin.


Regulace tekutin

Na hospodaření s vodou se podílí mnoho orgánů. Informace o tom, zda je v těle dostatek, nedostatek, nebo nadbytek vody, tyto orgány získávají pomocí krve a receptorů, které jsou uloženy v daných orgánech a reagují právě na změny objemu krve, krevního tlaku a na změny koncentrace látek v krvi. Dojde-li k dehydrataci, objem krve se snižuje, a tím naopak krevní tlak a koncentrace rozpuštěných látek v krvi vzrůstají. Právě kvůli nízkému objemu krve dochází ke špatnému prokrvení a zásobování orgánů, zejména mozku, svalů, srdce, ale i ostatních orgánů, živinami a kyslíkem, z toho důvodu dochází ke snížení jejich funkce a k příslušným projevům dehydratace.

a) regulace ledvinami, které pomocí receptorů reagují na změny tlaku krve

Dojde-li v těle k nedostatku tekutin, ledviny jsou schopny koncentrovat moč. Vzniká tak moč s větším obsahem odpadních látek, ale o menším objemu vody. Ledviny tak chrání před zvyšováním ztrát vody močí.

b) regulace pomocí srdce s receptory detekujícími změnu objemu krve

c) regulace pomocí trávicího traktu

Podle stavu hydratace a podle potřeby se mění vstřebání vody ve střevě. Trápí-li tělo nedostatek vody, střevo ji více vstřebává.

d) regulace pomocí centrální nervové soustavy s receptory, které jsou citlivé na změny koncentrace látek v krvi

e) hormony, které jsou produkovány ledvinami, srdcem i centrální nervovou soustavou

Právě hormony působí na centrální nervovou soustavu, jež dává organismu varovný signál v podobě žízně. Žízeň mimo jiné je ovlivňována našimi zvyklostmi, chutí, požadavky po zchlazení, nebo zahřátí a potřebou živin, alkoholu, kofeinu a dalších látek. Žízeň nevzniká společně s dehydratací, ale dochází k ní později. 


Obecná doporučení

Podle WHO (2005) se doporučuje při sedavém způsobu života ženám 2 200 ml vody za den, mužům 2 900 ml vody ve formě nápojů a potravin. Z toho 1 500 ml by měly představovat nápoje. Fyzicky aktivním lidem je doporučováno až 4 500 ml.

Denní potřebu vody lze vztáhnout i na jeden kilogram tělesné hmotnosti. Je nutné zdůraznit, že se musí počítat s ideální tělesnou hmotností (má-li člověk nadváhu nebo obezitu, počítáme s BMI 25 kg/m2) tak jako při určování množství energie a živin. Denní potřeba vody pro dospívající ve věku 11 až 18 let je 40 až 50 ml na jeden kilogram ideální tělesné hmotnosti (Duflot 2004).

Nejnižší tolerovatelný přívod vody při pravidelné konzumaci se udává 1 500 ml (někde i 1 000 ml) za den pro dospělé. Nejvyšší tolerovatelný přívod, při kterém nedochází ke změně osmolarity plazmy, je 10 l za den.


Pitná voda

• by měla být základem pitného režimu (čistá, neslazená, nesycená CO2, bez přídatných látek, s obsahem minerálních látek v rozmezí 150 - 500 mg/l).

Voda z vodárenského zdroje

bylo zjištěno, že tvrdá voda je dobrým zdrojem vápníku, vstřebatelnost z vody je vysoká

měkká voda by se naopak neměla konzumovat, ač spotřebičům v domácnosti vyhovuje naopak nejvíce

často převyšuje svou kvalitou vodu balenou (pokud jsou balené vody špatně skladovány např. v teple, vlhku, nebo na přímém slunečním světle, mohou se ve vodě začít množit bakterie a uvolňovat se do vody látky z obalu, které škodí zdraví)

to samé platí i pro vodu z watercooleru (kde je navíc nutné pravidelně čistit nejen vratné nádoby na vodu, ale i samotná zařízení pro stáčení vody).

Filtrovaná voda

negativem je, že tento přístroj filtruje všechnu vodu stejně bez ohledu na to, co a v jakém množství je ve vodě rozpuštěno. Může se tak stát, že je voda nedostatečně zbavena škodlivých látek, nebo naopak se do vody výměnou za látky, které jsou odstraňovány, dostávají jiné v mnohem větším obsahu, než by měly (tady i jinde ve výživě platí, že nebezpečné nejsou konkrétní látky, ale jejich množství)

vlhko, teplo a živiny vytváří vhodnou půdu pro růst mikroorganismů, proto je potřeba přístroj pečlivě proplachovat a postupovat podle návodu.

Minerální vody

pro každodenní konzumaci se doporučují slabě mineralizované vody s celkovou mineralizací v rozmezí 150-500 mg/l

vody s nižším obsahem minerálních látek nejsou doporučovány kvůli tomu, že by se tělo začalo zbavovat vlastních zásob minerálních látek

více mineralizované vody (tedy středně, silně a velmi silně) nejsou vhodné pro každodenní konzumaci, protože nedokážou z těla odstranit odpadní látky, mohou podporovat tvorbu ledvinových, močových a žlučových kamenů a zvýšit krevní tlak (Pokorná, Matějová 2010).

Ovocné šťávy

obsahují vitaminy, minerální látky, vlákninu, ale i jednoduché cukry, přídatné látky (barviva, aromata, konzervanty apod.) a kyseliny, které mohou spolu s cukry poškozovat zubní sklovinu

je nutné se vyznat v jednotlivých druzích, které se liší v obsahu vitaminů, minerálních látek, vlákniny a cukru (džusy = 100 % ovocné složky, nektar = 25-50 %, ovocné nápoje méně než 25 %.

Slazené sycené nápoje

představují velkou skupinu nápojů zahrnující limonády, kolové nápoje a slazené minerální vody. Jsou velkým zdrojem jednoduchých cukrů, přídatných látek, dále obsahují, nebo mohou obsahovat sladidla, CO2, kofein a kyselinu fosforečnou (Pokorná, Matějová 2010).

Energetické nápoje

• obsahují velké množství sacharidů, přídatných látek a samozřejmě látky stimulující organismus, jako je kofein, taurin a L-karnitin. Je zakázáno je míchat s alkoholem a nedoporučují se mladým lidem.

Mléko

je zdrojem vápníku. Jeho konzumace klesá se zvyšující se konzumací slazených sycených nápojů. Stejně tak klesá i přísun vápníku, který je důležitý pro prevenci osteoporózy neboli řídnutí kostí (tvorba kostní hmoty totiž probíhá až do mladé dospělosti).

Pravé čaje

jsou vyrobeny z listů čajovníku. Rozdělují se podle stupně fermentace na černé, žluté a zelené. Obsahují polyfenolické látky, které působí proti zánětu, snižují LDL cholesterol, zamezují tvorbě zubního kazu, ale také mohou snižovat vstřebávání železa. Stejně jako káva obsahují pravé čaje kofein.

Nepravé čaje

mohou být ovocné a bylinné, patří sem také známý a oblíbený rooibos. Negativem těchto čajů je, že se do nich navíc přidávají přídatné látky. Pozitivem jsou antioxidanty a nepřítomnost kofeinu a tříslovin (Pokorná, Matějová 2010).

Káva

obsahuje kofein, který stimuluje centrální nervovou soustavu a kardiovaskulární systém.

ačkoli kofein vykazuje diuretický (močopudný) účinek, množství vody v kávě odpovídající až 500 mg kofeinu plně nahrazuje ztráty vody močí, navíc u pravidelných konzumentů kávy vzniká tolerance ke kofeinu i k jeho diuretickému účinku (Pokorná, Matějová 2010).

Alkohol

obsahuje velké množství energie, které se v případě nadbytku přeměňuje v tuk a hromadí se v těle, dále můžou alkoholické nápoje obsahovat jednoduché cukry, tuk a oxid uhličitý

nápoje s obsahem alkoholu nad 10 % (víno a lihoviny) vykazují diuretický účinek.

Teplé alkoholické nápoje

mylně se spousta lidí domnívá, že teplé alkoholické nápoje zahřejí, opak je pravdou, ony naopak cévy rozšiřují a teplo tak mnohem snáze uniká z těla ven.

Potraviny s vysokým obsahem vody

Celkový přívod vody vyjadřuje množství vody, které je tělu dodané ve formě nápojů a ve formě potravin.

Názory na zastoupení nápojů a potravin jako zdroje vody se různí. Například podle EFSA je celkový příjem vody tvořen z 80 % nápoji a pouze z 20 % potravinami. V tabulkách s vodními bilancemi se zase uvádí, že nám potraviny poskytnou 700 až 1 000 ml vody.

Pokud výše zmíněné hodnoty převedeme, zjistíme, že 20 % vody z potravin představuje minimálně 440 ml pro ženy a maximálně 780 ml pro muže. Množství 700 až 1 000 ml vody, znamená od asi 23% až do 38,5% zastoupení vody prostřednictvím potravin. Z toho vyplývá, že nejen nápoje, ale i potraviny jsou důležitým zdrojem vody.

Jednotlivé potraviny a skupiny potravin se od sebe liší nejen svými senzorickými vlastnostmi (takovými, které můžeme vnímat svými smysly, jako je například chuť, vůně, barva, struktura apod.) a obsahem energie, sacharidů, tuků, bílkovin, vitamínů, minerálních látek, stopových prvků a dalších látek, ale také obsahem vody. Většina potravin totiž obsahuje 40 až 95 % vody, samozřejmě s výjimkou oleje, který neobsahuje žádnou vodu (oproti máslu s 20 % a margarínům s 37 %), snídaňových cereálií s pouhými 2 až 5 % a sladkostí s 1 až 10 %. Navíc je i často voda do pokrmu dodávána, např. vaříme-li rýži, těstoviny apod., hmotnost pokrmu se zvyšuje, to díky vodě. Proto je důležité s vodou v potravinách počítat a zohledňovat ji při doporučování pitného režimu, i obecně při vytváření jídelníčku.

Navíc s obsahem vody v potravinách souvisí i aktivita vody, která je z pohledu mikrobiologie významná při konzervaci potravin, pro podmínky skladování a dobu trvanlivosti. Například velký obsah vody a pochopitelně i krátkou dobu trvanlivosti má mléko, mléčné výrobky, ovoce, zelenina, houby atd. na rozdíl od neuvařených těstovin, džemu, oleje, cukru atd.

Nutno také podotknout, že i nápoje nemají stejný obsah vody, a tím pádem neobsahují všechny 100 % vody, jak by se dalo od nápojů očekávat. Z toho důvodu je klasifikace potravin a nápojů podle obsahu vody velmi složitá. Učebnicovým příkladem může posloužit mléko, které se kvůli vysoké výživové hodnotě v české legislativě řadí mezi potraviny, přestože obsahuje 88-90 % vody, tedy podobně jako ovocné džusy, limonády, nebo i jako ovoce (meloun, grep, jahody apod., které obsahují nad 90 % vody). Ve většině zemí se ale mléko zařazuje do skupiny nápojů. Pro kočovné kmeny v pouštních oblastech, kde může být nedostatek vody, nebo není pro kočovníky dostupná, je pro ně právě mléko zdrojem vody.


ENERGETICKY BOHATÉ NÁPOJE

Doporučení týkající se tekutin by měla respektovat jak kvantitu, tak hlavně kvalitu tekutin. Právě výběr nápojů je důležitý pro skladbu pitného režimu i životní styl a zdravotní stav.

Množství a druh nápojů je ovlivněn fyziologickými a psychologickými faktory a faktory vnějšího prostředí. Chuť a vůně nápoje významně formuje výběr nápojů, množství tekutin i samotné hašení žízně. Dehydratace může i opačně působit na chutnost nápoje. Nedostatek tekutin může totiž zvýšit chutnost nápoje a naopak uhašení žízně nebo nadbytek tekutin ji může snížit. Existuje domněnka, že se tělo změnou chutnosti již přijímaných a nových nápojů chrání před nedostatkem tekutin.

Jednoduché cukry, sladidla a nápoje

Sladká chuť je všeobecně preferována. A tato skutečnost platí i v případě sladidel, která také zvyšují příjem tekutin. I přes preferovaný vyšší přísun slazených nápojů bylo zjištěno, že žízeň účinněji odstraňuje voda a nápoje slazené aspartamem oproti nápojům s řepným cukrem. Navíc nápoje s vyšším obsahem cukru (nad 12 %) snižují svoji přijatelnost doprovázenou nevolností a plností.

Sacharóza, neboli řepný cukr, je disacharid, skládající se ze dvou cukerných jednotek, glukózy (hroznový cukr) a fruktózy (ovocný cukr). Společnou vlastností pro tyto jednoduché cukry je sladká chuť, kvůli které jsou potraviny (sladkosti, cukrovinky, čokoláda, džem, zavařované ovoce apod.) a slazené nápoje oblíbeny a vyhledávány. Právě nealkoholické nápoje obsahují velké množství těchto cukrů, jedná se o tzv. skrytý cukr, jehož přítomnost si v nápojích málokdo uvědomuje.

V posledních 40 letech se několikanásobně zvýšila konzumace nealkoholických nápojů. Pro ilustraci je uvedena spotřeba limonád - 110 l limonád v roce 2010/ 45,5 l v roce 1990/ 21,9 l v roce 1970 podle ČSÚ).

Sacharidy, zejména jednoduché cukry, jsou významným zdrojem energie. 1 g jakéhokoli sacharidu, bez ohledu na to, zda se jedná o řepný cukr, nebo třeba o škrob, poskytuje tělu 17 kJ energie (4 kcal). Jednoduché cukry by měly maximálně představovat 10 % celkového energetického přívodu, což odpovídá 60 g cukru za den. Pro představu lze 60 g cukru nalézt v 500 ml dětského ovocného nápoje Kubík, 570 ml Coca Coly, 670 ml 100% džusu, 750 ml Kofoly, nebo v 1 350 ml slazených minerálních vodách. Taková množství nápojů nejsou pro konzumenty nereálná. Při současné konzumaci dalších zdrojů jednoduchých cukrů může být šedesátigramový limit sacharózy hravě pokořen. V případě, že je přívod těchto cukrů vyšší a energie není spotřebována, uloží se v těle ve formě tuku.


Alkohol a energie

Stejně jako kofein vykazuje alkohol (etanol) diuretický účinek prostřednictvím potlačení sekrece antidiuretického hormonu (ADH, neboli vazopresinu), který působí proti tvorbě moči (proti diuréze), protože podporuje zpětnou absorpci vody v ledvinách (konkrétně v ledvinových tubulech).

Zda alkoholický nápoj zvyšuje tvorbu moče, závisí na obsahu etanolu a vody. Nápoje, jako je pivo, které mají méně než 10 % alkoholu, nezvyšují diurézu a je možné je započítat do pitného režimu, ostatní nápoje jako víno a tvrdý alkohol mohou způsobit dehydrataci.

Přestože etanol nepatří mezi hlavní živiny, je významným zdrojem energie, protože se získává kvašením cukrů. Na tuto skutečnost se často zapomíná, nebo se o ní ani neví.

Konzumace alkoholu a zejména definice bezpečného/ optimálního množství etanolu vyvolává řadu diskuzí. Za všeobecně uznávanou bezpečnou dávku se považuje 10 g etanolu za den pro ženy a 20 g pro muže. Velké množství alkoholu má nejen negativní důsledky na centrální nervový systém a játra, vede k větší frekvenci úrazů, ale také může zvyšovat tělesnou hmotnost nejen obsahem energie, ale i tím, že alkoholické nápoje mohou zvyšovat apetit (chuť), jak se také praktikuje v případě aperitivů.

V současné době se těší velké oblibě alkoholické nápoje s nižším množstvím etanolu (piva typu Radler, míchané nápoje v lahvích, nebo připravené v baru), jež organismu poskytují velkou dávku energie v podobě alkoholu a cukru popř. i tuku. Nutno podotknout, že konzumace alkoholu je do 18 let zakázaná.


Kofein

Kofein je chemická sloučenina ze skupiny alkaloidů, která stimuluje centrální nervový systém a srdeční činnost. Přirozeně se vyskytuje v kávě, čaji, čokoládě a přidává se do kolových a dalších nápojů (např. sportovních a energetických) (IOM 2004).

Vzhledem k tomu, že vykazuje mírný diuretický účinek, je předmětem zkoumání a dohadů, zda může vést k deficitu tělesných tekutin a zda lze nebo nelze kávu započítávat do pitného režimu. Nejnovější studie uvádějí, že množství kofeinu do 500 mg, což představuje asi 4 až 5 šálků, nezpůsobuje dehydrataci. Přechodná vyšší tvorba moči je jednoduše kryta vodou v kávě. Navíc je známa u pravidelných konzumentů kávy vyšší tolerance ke kofeinu, díky čemuž je její diuretický účinek snížen.

Sycené nápoje

Oxid uhličitý, kterým se sytí nealkoholické nápoje, některé druhy balených vody nebo se používá v domácích zařízení k sycení vody z vodárenského zdroje, je plyn, který vzniká v lidském těle jako odpadní produkt metabolismu a náš organismus se ho zbavuje pomocí dýchání. Už tato skutečnost by mohla být vhodným důvodem, proč není vhodné považovat perlivé nápoje za základ pitného režimu, nebo proč je vůbec pít. Krom toho CO2 způsobuje falešný pocit osvěžení, a tak vede k nedostatečnému pitnému režimu, způsobuje říhání a návrat žaludečního obsahu ze žaludku zpět do jícnu (tzv. pálení žáhy), zrychluje žaludeční motilitu a tím vede k nedostatečnému natrávení potravy, stimuluje dechová centra a zvyšuje dechovou frekvenci.


Rizika z konzumace energeticky bohatých nápojů

V systematickém přehledu potvrdila většina studií korelaci mezi přívodem energie a konzumací nealkoholických nápojů. Dvě studie navíc poukázaly na to, že konzumace nealkoholických nápojů zvyšuje přívod energie více, než by bylo možné vysvětlit konzumací nápojů. Příčinou může být to, že nealkoholické nápoje kvůli vysokému glykemickému indexu, a tím pádem vyšší inzulinemii, zvyšují chuť a pocit hladu a snižují pocit sytosti. To znamená, že toho můžeme sníst více, než jsme zvyklí.

Spojitost mezi nealkoholickými nápoji a tělesnou hmotností, BMI a tělesným tukem jsou rozdílné. Existují studie, které potvrdily pozitivní korelaci u zdravých osob nebo u osob s nadváhou a obezitou, stejně tak existují studie, které tuto spojitost nepotvrdily.

Většina studií poukazuje na nižší konzumaci mléka, mléčných výrobků a ovoce, nižší přívod bílkovin a vápníku a nižší příjem vlákniny.

Některé studie poukazují na spojitost mezi konzumací nealkoholických nápojů a metabolickým syndromem, osteoporózou (možný vliv i kyseliny fosforečné, která „soupeří“ s vápníkem), zubním kazem, močovými a ledvinovými kameny a vyšším systolickým a diastolickým tlakem. 


Rady ke správnému pitnému režimu

Nezapomeňte, že 20 až 30 % vody z celkového přívodu získáme formou potravin. V letním období (kdy více konzumujeme ovoce a zeleninu, zvláště meloun, nebo také zmrzliny) je podíl stravy na celkovém přívodu tekutin ještě vyšší.

Je nutné pít v průběhu celého dne, a to už od rána, kdy je potřeba doplnit noční ztráty tekutin (dýcháním, pocením, odpařováním z kůže).

Základem pitného režimu jsou zejména neenergetické nápoje (jako je pitná voda z vodárenského zdroje, dále voda kojenecká, pramenitá a minerální vody se slabou mineralizací, ovocný, zelený a slabý černý čaj a ředěné džusy).

Není vhodné konzumovat velké množství nápojů s vysokým obsahem sacharidů, oxidu uhličitého, sladidel, konzervačních látek apod.

Optimální teplota nápoje je 16 °C a více. Teplota nižší než 10 °C způsobuje překrvení sliznice, a tak zvyšuje pocit žízně.

U balených vod je nutné sledovat celkovou mineralizaci a obsah jednotlivých minerálních látek (zejména sodík a vápník).

Balené vody je potřeba správně skladovat, v suchu a temnu, a sledovat minimální trvanlivost.

Používáte-li opakovaně plastové lahve, je nutné je pravidelně proplachovat a nechat dostatečně vysušit.

Velká množství iontových, energetických, proteinových nápojů apod., které jsou žádoucí při velké fyzické zátěži (sport, fyzicky náročná povolání), mohou být pro běžnou populaci škodlivá.

Při některých onemocnění (onemocnění ledvin a srdce) je potřeba se o množství a druhu nápojů poradit s lékařem.


 

SEZNAM ZKRATEK A SYMBOLŮ

ADH antidiuretický hormon

ANT antriální natriuretický hormon

ATP adenosin trifosfát

CTV celková tělesná voda

CSU Český statistický úřad

DACH referenční hodnoty pro příjem živin (Deutschland-Austria-Confoederatio Helvetica)

DONALD Dortmund Nutritional and Anthropometric Longitudinally Designed

ECT extracelulární tekutina

EFSA European Food Safety Authority (Evropský úřad pro bezpečnost potravin)

EHI European Hydration Institute

FAO Food and Agriculture Organization of United Nations

FSA Food Standarts Agency

FSH folikuly stimulační hormon

GABA kyselina y-aminomáselná

GinRH gonadotropin-uvolňující hormon

ICT intracelulární tekutina

IOM Institute of Medicine

KVO kardiovaskulární onemocnění

LH luteinizační hormon

NHANES National Health and Nutrition Examination Surveys

NIS National Intake Survey

NPY neuropeptid Y

UNEP Český národní komitét (United Nations Environment Programme)

WHO World Health Organization (Světová zdravotnická organizace)

{jacomment on}