Sidebar

19
čt, říj

BLOGEE
Typography

Hantec je betálná  hantýrka, kteró sem poprvé zgómla eště, když sem byla kindoš a baldoň a po štatlu sem se córala pěcha, dokaď někdo nenahodil, že poklapem dál šalinó. Fčil mám bévák na Oltecu a hantecem cancám furt.

Každé město má své specifické jevy, historii, osobnosti a atmosféru. Ducha města Brna tvoří nejrůznější faktory, mezi kterými svou jedinečností vyniká brněnský slang hantec. Hantec je zvláštním fenoménem mezi jazykovými formami, proto je těžké ho definovat a určit jeho hranice. Marie Krčmová chápe hantec jako sociolekt typický pro určitou sociální skupinu ze začátku 20. století. Pro Otakara Nováčka byl hantec hantýrkou flákačů a pobudů. Pro Frantu Kocoura se o několik desítek let později stal součástí každodennosti a inspiračním prvkem. Městské strategie používají hantec pro tvorbu image města, lokální brněnské firmy a organizace ho berou jako marketingový nástroj. Hantec se zrodil před více než sto lety, přesto je i dnes, v pozměněné podobě, součástí každodenního života Brňanů a Brňanek. Obyvatelé Brna běžně jezdí šalinó, volný čas tráví na prýglu nebo jen tak córajó po Štatlu, případně vyhópnó na Špilas, nebo zalezó do paluše. Existují básně a povídky v hantecu, divadelní představení, jídelní lístky nebo slogany firem, přesto se dnes hantec v každodenní konverzaci jako komunikační nástroj prakticky nevyskytuje.

Anderson chápe národ jako kulturní artefakt, pro jehož studium je klíčové a nezbytné sledovat jeho vznik a proces proměny s ním spojených významů. Podoba i význam hantecu se během století značně proměnily. Proces přeměny hantecu se odvíjí na jednu stranu od jeho funkce komunikačního nástroje, na druhou stranu od jeho role v konstrukci kolektivní identity. Hantec je nejen slangovým jazykem Brňanů a Brňanek, je zároveň i symbolem města a také součástí toho, co nazýváme městskou identitou. Jeho zánik by tak znamenal nejen jazykovou ztrátu, ale hlavně narušení stávajících společenských struktur a hodnot. Otázkou tedy je, zda je hantec i dnes součástí brněnské sociální reality a pokud ano, tak zda je pouze symbolem nebo i v praxi užitou mluvou. Jakým způsobem se tedy hantec vyvíjel a jaká byla jeho povaha v minulosti a nyní? A jaký vliv měl a má na celkovou podobu společnosti a města Brna? Tyto otázky otevírají téma mé diplomové práce, v níž se věnuji hantecu jako sociokulturnímu fenoménu, který se podílí na konstrukci kolektivní identity a paměti obyvatel Brna.

Město zde vnímám jako společenskou strukturu, jako místo, kde dochází k tvorbě a proměně společenských hodnot, norem i sociálních interakcí. Jedním ze základních identifikačních procesů je identifikace s prostorem, kde žijeme, případně, kde jsme se narodili nebo které požadujeme za svůj domov. Společenství lidí, jejich kultura, historie, jazyk, mentalita a odpovídající způsob života můžeme v rámci určitého prostoru chápat jako základní předpoklady budování kolektivní identity . Identifikaci ovlivňují rozličné faktory materiální i abstraktní povahy. Přispívají k tomu ale také sami aktéři, kteří se vnitřně i vnějšně identifikují v rámci určitého prostoru na základě sdílených znaků a symbolů. Jedinci a kolektivity jsou odlišováni také ve vztazích k jiným jedincům a jiným kolektivitám . V identifikaci Brňanů a Brňanek tak hraje roli prostor a paměť města, jeho historie, vymezení vůči jiným městům a sociálním skupinám, nejvýznamnější pamětihodnosti i nejrůznější městské symboly. Jedním z těchto znaků, které výrazně utvářejí identitu města Brna, je právě hantec.

V Brně dlouho fungoval hantec jako základ kolektivní identity určité sociální skupiny. Měl schopnost kolektivizovat aktéry sociálního jednání a zároveň sloužil jako komunikační nástroj. V určité fázi se s ním pomalu začalo identifikovat více lidí a jeho role ve společnosti se začala měnit. Protože kolektivní identifikace je neustále probíhající proces utváření a vývoje myšlenkové reakce na určitou sociální skupinu nebo fenomé, proměňovala se postupně nejen role hantecu, ale i dalších faktorů identifikace Brňanů a Brňanek. Hantec se stal součástí kolektivní identity všech obyvatel Brna. V souvislosti s rostoucí migrací a společenskými změnami dochází k tomu, že současné město je charakteristické silnou diverzitou, která se však postupně transformuje do unifikovanosti, jenž má za důsledek ztrátu identifikace obyvatel s městskou identitou. Současné Brno se prezentuje jako studentské město a žije zde množství přistěhovalců a migrantů, což s sebou přináší vzrůstající rozmanitost obyvatelstva, zároveň však také riziko ohrožení stávajících prvků kolektivní identity.

Zánik hantecu by znamenal ztrátu jedinečného kulturního dědictví a zdroje kolektivní identity. V této souvislosti se tak otevírá téma autenticity a otázka, zda je hantec v dnešní době v ohrožení. Červenou linií článku tak je debata kolem sociokulturního vývoje hantecu a jeho dnešní podoby. Hantec v této práci pojímám jako součást kolektivní identity a paměti města, všímám si historického kontextu i jeho současné podoby a také dilemat mezi tím, kdy je hantec používaný jako marketingový nástroj a tím, kdy je součástí běžného brněnského koloritu. Komparace minulé a dnešní podoby hantecu pomůže odhalit mechanismy, které ovlivňují identifikaci obyvatel Brna, a roli hantecu v myslích lidí i v podobě města.

VZNIK A VÝVOJ HANTECU

V časopise Respekt vyšla v říjnu 2011, jako reakce na nově vytvořenou strategii města Brna, anketa s otázkou „Jaká vlastně je brněnská identita, co to pro vás znamená?“. Hudebník a režisér Pavel Jirásek v anketě odpověděl:

„Brněnská identita pro mne spočívá v opravdovosti a vzájemné blízkosti světa ,vysokého‘ a ,nízkého‘, světa na okraji a ve středu, vzájemném přátelství nablýskaného funkcionalismu a nudných domečků v Obřanech. V Brně, kde nejsou média ani peníze, v umění ani ve společnosti, není potřeba cokoli inscenovat a hrát. Nakonec to vyzní stejně směšně a bezradně.“

Přestože Pavel Jirásek nezmiňuje v této souvislosti přímo hantec, je to právě tento slang, který historicky spojil onen „vysoký“ a „nízký“ svět. K tomu, abych mohla ukázat, jak k tomuto vývoji došlo, je třeba přiblížit dvě nejvýznamnější etapy existence hantecu – éru Plotny a Štatlařů.

Slovo hantec je odvozené od slova hantýrka, je to tedy specifický jazykový útvar, kterým na přelomu 19. a 20. století hovořila určitá skupina lidí. Podle Krčmové je hantec  specifický způsob vyjadřování, je to slang, který je postavený na vytváření vlastních pojmenování. Hantec vlastně předkládá pouze nové tvary a podoby již existujících a v češtině běžně používaných slov, nevytváří žádná vlastní slova, ani gramatiku, nemůžeme ho tedy považovat za komplexní jazyk. Jedna z významných charakteristik hantecu je, že ho můžeme označit za sociolekt, protože se jedná o jazykovou zvláštnost, která je charakterizovaná sociálním pozadím a postavením dané skupiny ve společnosti, kde hraje roli třídní příslušnost, status, prestiž apod. . Tato specifická hantýrka se vytvořila v rámci okrajové společenské skupiny nazývané Plotna.

První éra hantecu: Plotna

Hantec je fenoménem, který se v minulosti přenášel zejména ústně a jako jazyk žil spíše v povědomí lidí, než na papíře. I z toho důvodu je v této oblasti cenným materiálem kniha doktora Otakara Nováčka s názvem „Brněnská plotna“, která slouží jako soubor získaných materiálů o životě Plotny. Nováček říká, že každé město má určité „živly“, které vytváří jeho charakteristickou příchuť a vůni. V případě Brna byly těmito „živly“ příslušníci Plotny, kteří hovořili hantecem a díky kterým se hantec stal jedinečnou součástí brněnské identity. Význam slova Plotna pochází od brněnské ulice, která se jmenuje Plotní a nachází se na bývalé periferii hned za nádražím, kde bydleli lidé z dělnické třídy, kterým se začalo říkat Plotňáci.

„Ve Štatlu se scukla sajtna borců. (…) Mezi sebó hantýrovali tak, že všici vostatní borci z jinéch štatlů z toho negómli ani ťuk. No a to byl brněnské hantec.“ 

Hantec vznikl okolo roku 1900 a největší rozvoj zaznamenal před první světovou válkou. Utvářel se ve specifické sociální skupině lidí žijících na okraji společnosti, zejména v dělnické části města Brna. Plotňáci žili přítomností, nezajímali se o budoucnost, často nepracovali a živili se drobnými krádežemi . Nováček popisuje jejich charakteristiky velmi detailně, dodává však, že na ně má vliv mnoho individuálních i sociálních faktorů, jako je prostředí, výchova, rodinné poměry i celkově hospodářská situace. Také Jenkins říká, že kolektivní a individuální identita jsou součástí jednoho analytického rámce a individuální vlastnosti by se při zkoumání kolektivní identity měly brát v potaz. Plotna však hrála nejen roli sociální skupiny, se kterou se její aktéři identifikovali, ale můžeme ji chápat také jako určitou společenskou třídu, která na žebříčku sociální hierarchie zaujímala nižší status.

Bourdieu [1998] říká, že třídy mohou existovat teprve tehdy, když existují ve společnosti socioekonomické rozdíly a klasifikace a diferencované životní styly. V určení tříd hraje roli nejen množství ekonomického kapitálu, ale také jeho rozdělení. Bourdieu hovoří namísto o třídách o polích v rámci sociálního prostoru. V daném poli aktéři disponují určitými zdroji, konkrétně tedy ekonomickým, sociálním a kulturním kapitálem. Bourdieu [citován in Wacquant 2002] říká, že prostor sociálních pozic je řízený dvěma navzájem se protínajícími principy diferenciace, kterými jsou ekonomický a kulturní kapitál. Proti sobě tedy stojí vyšší třída/pole, která má hodně ekonomického a málo kulturního kapitálu a nižší třída/pole, která má méně ekonomického kapitálu, ale zase více kapitálu kulturního. Třídní diferenciace poté odsouvá nižší třídu na okraj společnosti, což je také případ brněnské Plotny. 

Historické pozadí vzniku hantecu se odvíjí zejména od dvou faktorů. První z nich je právě třídní diferenciace a existence uzavřené sociální skupiny, druhým je multietnické složení obyvatel tehdejšího Brna. Na přelomu 19. a 20. století žila v Brně početná německá komunita a samo město bylo od středověku bilingvní. Běžně mluvený městský jazyk je v neustálém pohybu a nemá pevnou vyváženou strukturu (na rozdíl od spisovného formálního jazyka), jazykový projev je modifikován v různých situacích a roli zde hrají také společenské struktury a historický kontext. Společenský a historický background ale ovlivnil česko-německou mluvu v případě všech městských vrstev, nejen Plotny. Pro výrazy v hantecu je charakteristické, že vychází z rakouské němčiny, zatímco do běžné češtiny se dostávaly spíše výrazy používané v Německu. Také Nováček píše, že „brněnský plotňák byl rázu internacionálního a jeví se to i v jeho hantýrce.“ Zatímco v hantecu se tyto prvky z němčiny dochovaly, v běžné češtině prakticky vymizely. Důvodem byla především diverzita sociálních polí, protože vzdělanější vrstvy se na konci 19. století národnostně uvědomovaly, tím pádem se snažily do mluvy prosadit více českých slov a výrazy z němčiny začaly opouštět . 

Plotna fungovala jako určitý neokmen, tedy jako skupina se společným chováním a specifickými normami, které jedinec přijímá v rámci socializace. Neokmeny fungují jako životní styly, z nichž každý má své specifické charakteristiky. Plotna byla v době své existence zcela specifickou sociální skupinou, která žila na okraji společnosti, a bylo na ní podle toho nahlíženo.

„Pojmy plotňák, pajsr, švemr, durchmon atd. mají neurčitý citový obsah. Vyjadřují právě jen určité vlastnosti a ty nejsou nikterak lichotivé,“

Plotňák byl charakteristický nejen hantecem, ale také výrazným a extravagantním vzhledem a chováním, které se projevovalo zcela nevázaným způsobem života. Byl hlučný, oblékal i choval se výstředně.

„Prozrazuje-li plotňáka z jedné třetiny šat a řeč, prozrazuje ho z ostatních dvou třetin chování. Je živelný, nebojácný, z ničeho si nic nedělá, leda srandu. Je mu všechno ,lokr‘“

Plotnu charakterizoval také silně ambivalentní vztah k práci, většina původních Plotňáků totiž nepracovala. Často se scházeli po hospodách a na veřejných prostranstvích, kde vedli dlouhé rozmluvy a dělali si ze sebe navzájem legraci. Docházelo zde však také ke rvačkám a velmi časté byly rovněž kriminální činy . Movitější lidé vnímali Plotnu v podstatě jako společenství kriminálníků, protože nejčastějším způsobem obživy byly drobné krádeže, kapsářství a žebrota. Nejčastější argotické výrazy hantecu této doby se proto týkaly zejména kriminality, případně pak ještě sexuality .  

„Jak trhnót koc, to měl taky vygómaný: naklapal do čochu kolčit, a jak vařili nějaký to céčko, tak té koc razil do bedny težký války, pak ju dotáhl někde na kér a vymastil.“

Další charakteristikou Plotny byl již zmíněný odpor k práci, což se ale v průběhu času poněkud změnilo. Vliv na to měla zejména první světová válka, kdy se část Plotňáků nechala naverbovat na kopání zákopů. Plotna existovala i po první světové válce, ale už nebyla tak typická jako před ní. Finanční tíseň nutila Plotňáky hledat si zaměstnání, které většinou nacházeli v dělnických profesích a Plotna se tak v podstatě stala dělnickou třídou. Často však pracoval pouze někdo z rodiny, který pak podporoval své příbuzné i kamarády. Plotna byla totiž charakteristická silnou solidaritou, skrze kterou si skupina udržuje svou integritu a kolektivní vědomí .

„Nejvíce důvěřují Plotňáci sami sobě a radost i bolest jednoho patří nelíčeně všem. (…) Je to především sociabilita, kolegiálnost a solidarita.“ 

Plotna se scházela v různých částech Brna, buď ve vnitřním městě (Štatlu) nebo na periferiích. Hlavním centrem Plotny bylo hlavní nádraží, dále pak ulice Česká (Čára), Kobližná nebo Náměstí Svobody. Existovala plotna obrlácká (kolem Francouzské ulice), židenická, husovická, kénická (Královo pole) i plotna z Oltecu (Staré Brno), Pekandy (ulice Pekařská) nebo Perglu (ulice Kopečná). Pro Plotnu byl prostor pro setkávání velmi důležitý, protože v rámci něho docházelo k utváření jejich kolektivní identity.

Jen málo z analyzovaných článků o hantecu se nějak dotýkalo Plotny nebo Plotňáků a jejich souvislosti s hantecem, většina z nich se věnuje době o několik desítek let později. Jeden z článků však přece o Plotně mluví ve srovnání s ostravskými „chachary“. „Brněnští plotňáci byli povahou blízko chacharům, šlo o party výbojných mladíků, které soupeřily o to, která z nich používá méně srozumitelný hantec, tedy brněnštinu.“ Daná citace potvrzuje obraz o Plotně jako o na okraji žijící sociální skupině městských povalečů a kriminálníků. Zároveň také srovnává Plotnu s dalšími městskými „živly“, zejména pak s ostravskými chachary a pražskými pepíky. Také Nováček porovnává Plotňáka s pražským Pepíkem:

„Je-li pražský pe-pé svižnější, kulatější, rozezpívanější, často dobromyslně švejkovitý, je brněnský plotňák zcela jinaký; je těžkopádnější, hrubšího zrna, ponuřejšího vzhledu, tak víc fuk. Zkrátka víc moravský.“

Vymezení a odlišnost od jiných měst a sociálních skupin je jedním z aspektů formování kolektivní identity a také předpoklad jedinečnosti hantecu.

K zániku Plotny začalo docházet před druhou světovou válkou, kdy život přestal být tak uvolněný, řešila se vážná témata a nebyl čas ani atmosféra na rozjařilou náladu, kterou byla původní Plotna tak charakteristická . 

„Můžeš prolézt celé štatl – šalinó, šórem, kanaláma, vod Kényku po Šrajbec – plotňáka už nikde negómeš."

Přestože podobné skupiny jako Plotna existovaly všude a měly i svůj specifický slang a charakteristiky, pouze brněnské Plotně se povedlo vytvořit „jazyk“, který se stal zároveň symbolem města a rozšířil se i mimo jeho hranice. Přestože Plotna nebyla ve své době skupinou, se kterou by se chtěli ostatní lidé identifikovat, zejména kvůli nevázanému a nekultivovanému chování jejích členů, dostal se hantec i do jazyka vrstev, které Plotnu dříve odsuzovaly a vyhýbaly se jí. To však byla, nutno dodat, spíše zásluha navazující generace Štatlařů.

Druhá éra hantecu: Štatlaři

Zánikem Plotny hantec nezanikl, k jeho znovuzrození a druhé vlně došlo znovu v šedesátých letech. V té době se s hantecem ztotožnili mladí lidé tvořící brněnskou bohému, tedy básníci, hudebníci, herci a jiní umělci a jejich přátelé a kamarádi . Právě v této době zpopularizoval hantec Franta Kocourek a kapely Los Brňos a Karabina. Hantec byl oblíbený po celou dobu normalizace, už se však lidem mluvícím hantecem neříkalo Plotňáci, ale Štatlaři. Také se tato skupina přesunula z periferie rovnou do centra Brna. Štatl znamená v hantecu střed města a i když je tento střed těžko definovatelný, obecně se jedná o prostor mezi Čárou (ulice Česká) a nádrem (hlavním nádražím). Podobě jako Plotna měli tedy i Štatlaři svůj specifický prostor, se kterým se identifikovali.

„Já su borec z Blekfíldu a makám v Kéniku za hovno love eště že se můžu v Pryglu grátis vykópat buchnu dědkův kódr a bude velká můra – ó jé.“ 

Zatímco Plotna byla charakterizována a vnímaná jako sociální skupina žijící na okraji, Štatlaři žili v prostoru městského centra a byli ostatními obyvateli většinou oblíbení. V době komunismu byli totiž jakýmsi symbolem svobody, byli to lidé, kteří se chtěli odlišit od socialistické uniformity a mít svůj vlastní životní styl . Štatlaři zároveň nebyli tak úzce vymezenou skupinou jako Plotňáci, pocházeli z různých sociálních vrstev, ale chováním Plotnu i tak připomínali, a to například i oblibou módy a výrazného oblečení. Když v době Plotny začaly být moderní žluté boty, Plotňáci nosily boty „žluté jak kanárek“. Když se v době komunismu cenilo oblečení ze západu, nosili Štatlaři džíny a trika s výraznými nápisy v angličtině. Podobně to bylo i s vysedáváním po hospodách a zábavou. Štatlaři tedy pocházeli z jiného sociálního prostředí než Plotňáci a měli také jiný sociální i kulturní kapitál, ale společné bylo oběma skupinám určité „okouzlení volností života, v němž se nikdo nestará, co bude zítra“. 

V 70. a 80. letech došlo k dalšímu vývoji hantecu, když byl částečně institucionalizován a už se nepředával pouze ústně. Začaly se objevovat knihy, básně, povídky a divadelní představení v hantecu, které zároveň slouží jako úložiště paměti. I proto jsou v médiích právě Štatlaři tou skupinou, se kterou se hantec nejčastěji spojuje. Mezi nejznámější osobnosti té doby patří zejména Franta Kocourek, který se sám stal symbolem hantecu i města Brna. 

„V Nudli sem se scukl s moc dobréma kolíkama, mezi kteréma byl aji Franta Kocór. Tak ten vařil ten hantec jako za nároďák, byla s ním betálná čurina.“ 

I dnes média o hantecu píší právě v souvislosti s Frantou Kocourkem.

„V sedmdesátých a osmdesátých letech už jej (Františka Kocourka) znalo celé Brno. ,Byl všude, kde se něco dělo. S každým se hned spřátelil. Doslova spojoval lidi. Seznámil profesora s kopáčem a našel pro ně společné téma, takže ti dva pak strávili hodiny v družném rozhovoru.‘“

Článek citující zpěváka Waldemara Plcha ukazuje, jak začal hantec spojovat „vysoký“ a „nízký“ svět. To, že v tom sehrál roli právě Franta Kocourek z něj dělá symbol a nejznámějšího šiřitele hantecu. Článek zároveň obsahuje také anketu s otázkou, zda si Franta Kocourek zaslouží pamětní desku, na kterou 90 % lidí odpovědělo, že ano.

Další osobností, o které média v posledních letech psala v souvislosti s hantecem, byl Pavel Pařa Pernica, který loni zemřel. V tisku byl popsán jako „brněnský rodák, čtyřiapadesátiletý muzikant a jeden z čelních brněnských ,štatlařů‘ neboli mániček“. V podobné souvislosti se pak psalo i o Romanu Kukletovi, který zemřel v roce 2011. V Mladé frontě vyšel na první straně článek s titulkem „Zemřel Kukleta, fotbalový Franta Kocourek“. Titulek odkazující na Frantu Kocourka naráží na to, že Kukleta byl nejznámější sportovec mluvící hantecem: „V Kukletovi jako by bylo něco z brněnského siláka Franty Kocourka, jehož jméno je symbolem Brna: i fotbalista byl svéráz, rád používal hantec a stejně jako Kocourek zemřel mladý.“ 

Mezi další osobnosti Štatlařů pak patřili například Žany Novák, lidé ze skupiny Karabina, Pavel Čiča Jelínek, Radek Rettegy a mnozí další. Každý ze Štatlařů má svůj jedinečný příběh a panuje kolem nich mnoho legend i reálných historek. Oblibu Štatlařů ukazuje například recesistická účast Rudyho Kovandy v soutěži Zlatý slavík. „Hezkou příhodu mám také z doby, kdy už byl Ruda slavnější a začínaly ho znát i různé slavné osobnosti z Prahy. (…) My jsme seděli pod pergolou na Sokoláku, taky Rudynek – ve svých typických plavkách pod prsa a ve svých černých botách s ponožkama č. 13 – a někdo vykřikl: Helenka Vondráčková! Rudynek vyrazil k Helence a říká: Mohl bysem si prosím vás, paní Helenko, s vama zazpívat? Načež ona se lekla, že se asi blíží nějaký jurský park, takže sto metrů za deset vteřin – a rychlými kroky zmizela v dáli. Rudynek zklamaně přišel a říká: Duet nebude!“ Vyprávění Štatlařů jsou plné podobných historek, které v procesu identifikace nejsou bez významu. Vzpomínky a vyprávění příběhů udržuje kolektivní identitu a zároveň se stává, bez ohledu na jeho pravdivost, součástí paměti města. 

O dalším Štatlaři pak píše článek s titulkem „Největší bohém 70. let v Brně?“ označující jako největšího bohéma doby Štatlařů Pavla Thalera zvaného „Zrzek“, který byl „guru a nejčastěji zmiňovanou osobností brněnských štatlařů 70. i 80. let“. V článku je zajímavá historka Thalerovy ženy Jiřiny: „Na pohřeb pak lidé přišli jako na další Zrzkův happening. Mysleli si, že uprostřed obřadu zkrátka odněkud vyleze.“ Tato historka je zajímavá v tom, že něco podobného se stalo i po smrti Franty Kocourka. „Silák František Kocourek se stal už za života legendární postavou. Na dovolené ve Víru se mu zastavilo srdce. Franta Kocourek že umřel? To bude zase další jeho fór,“ píše se v jednom z článků . Obě tyto historky ukazují, že Štatlaři měli mezi lidmi postavení až mytologické, představovali symbol humoru za každých okolností a i jejich vlastní smrt se brala jako součást jejich představení. Štatlaři se svým způsobem stali z reálných postav nesmrtelnými legendami a symboly města.

„Ve štatlu měli domášov taky další borci, se kteréma se člověk napecnil. Dneska se vo nich už jenom hážó story. Protože – už tady prostě nésó. Vodklapali na věčnost. A taky se vo nich zpívá. A dyž se vo někom ufachčí zonka, tak to je už legenda.“

Podobně jako Plotňáci byli i Štatlaři bohémskou skupinou, která se proviňovala proti zákonům, hodně pila a vyvolávala konflikty. Na rozdíl od Plotny však už nežili na okraji, byli ve společnosti naopak oblíbení a vyhledávaní. V médiích se v souvislosti se Štatlaři často zmiňují místa jejich setkávání, což nejčastěji představovaly různé hospody a pivnice. Podobně jako Plotňáci měli totiž i Štatlaři svá oblíbená místa, kde se scházeli. Zatímco v případě Plotny to byly často ulice nebo i celá náměstí, Štatlaři dávali přednost hospodám a klubům. „Na bulvárech nesměly chybět restauranty a velkokavárny, v uličkách starobylého města zase chodili místní štatlaři a jiní znalci do zapadlých, ale o to útulnějších pivnic a hospůdek.“ Tento úryvek pochází ze vzpomínkového seriálu a následné knihy Jany Soukupové, která byla cenným analytickým zdrojem. Daný článek ukazuje nejen třídní diferenciaci tehdejšího Brna, ale hlavně sympatie lidí vůči Štatlařům a jejich životnímu stylu.

V Brně existovalo několik vyhlášených štatlařských míst, některá z nich stále existují, jiná změnila podobu, ale zachovala původní název, nebo zanikla úplně. Hospoda jako místo setkávání má pro sociální aktéry několik funkcí. Lidé se do hospod chodí odreagovat od každodenních starostí, vypovídat se, zanadávat, probrat politiku apod. Hospoda je místem s vlastním charakteristickým řádem a rituály, kde dochází k odbourání zábran, ale také k nivelizaci společenských statusů. Například pomocný dělník, který většinu pracovního dne zastává nižší společenský status, může být jako štamgast hospody najednou v mocensky vyšší pozici. Kromě společenské hierarchie zastává hospoda funkci tvorby komunity a může být vnímána také jako významná součást české kultury a tradic, tedy něco jako kulturní památka . Fenoménu štatlařských hospod se věnuje další článek Jany Soukupové s titulkem „Noc. Plné hospody, ale i filmový klub. Jen ,švestky‘ bděly“ , který cituje pamětníka Milana Šabika Šabatu:

„Vyhlášeným dostaveníčkem štatlařů byl rožek U Medvídka. (…) Odtud obvykle korzovali dolů po Čáře, tedy po ulici České, kde se potkávali s dalšími štatlujícími skupinami. Ty se pak scházely ve svých domovských hospodách, například v Armě, Belvě, ve Smíchovské, U Formana, v Erice, U Čápa, Na Střelnici, na Bláhovce a jinde. Oblíbenou se stala i hospoda zvaná U Kunca na Smetanově ulici, členitá a strašlivě ,zahulená paluša‘.“

Štatlaři se často setkávali v hospodách, mluvili hantecem a udržovali ho tak při životě. Hospoda pro ně tedy znamenala komunitní místo i součást jejich sociokulturní reality. Skrze sociální interakce v rámci skupiny dochází k tvorbě sociálního kapitálu, který je podle Bourdieuho souborem zdrojů, které může člověk použít, protože se zná s určitými lidmi. Mezi Štatlaři vznikaly sociální sítě, v rámci kterých si pomáhali například sehnat práci, vydávat knihy apod. Kromě hospod takto fungovaly i kulturní instituce. Například již zmíněný Franta Kocourek vytvořil pro Divadlo na provázku divadelní hru založenou na hantecu a právě tato scéna se stala jedním z míst paměti Štatlařů.

Fakt, že Štatlaři fungovali jako komunita, byl důležitý zejména v době normalizace, kdy byli nejaktivnější a kdy představovali symbol boje proti režimu. V tomto ohledu byl cenným analytickým zdrojem již citovaný vzpomínkový seriál Jany Soukupové o normalizačním Brně, který se často dotýkal právě hantecu a Štatlařů : „Brněnští štatlaři pařili, vyznávali big beat i tramping, milovali Divadlo na provázku, chodili do Venuše nebo do Rozmarýnu, psali a četli poezii, někteří byli součástí drogové scény a jiní organizovali divoké burzy desek.“ To, co bylo v době Plotny odsuzované, se tak v době normalizace stalo bojem proti systému, což umocňovalo symbolickou povahu Štatlařů, kteří si svou pozici udrželi až do revoluce.

„To my už ale cinkali klíčama, vokusovali kočeny vokolo, za krk se drželi s úplně cizéma řízkama, augle zalitý salnó vasrůvkó a řvali sme: ,Husále, pali z Hradu! Komanči, valte vod válu! Miloša do koša!‘ – a tak.“ 

Velkou roli v popularizaci hantecu sehrály před i po revoluci již zmíněné osobnosti i mnohé další. O rozšíření hantecu mimo Brno (prakticky celorepublikově) se následně postaral například herec Miroslav Donutil, který často vyprávěl o svém působení v Divadle na provázku, které bylo jedním z center Štatlařů. Hantec se tak rozšířil mimo ohraničenou skupinu do povědomí širší veřejnosti, díky čemuž se s ním začala identifikovat většina obyvatel Brna.

HANTEC JAKO SOUČÁST KOLEKTIVNÍ IDENTITY BRŇANŮ A BRŇANEK

Architekt Jan Sapák odpověděl na již zmíněnou anketní otázku časopisu Respekt tak, že „identitu nelze vydupat ze země. Nemožné to je právě tehdy, nemá-li strůjce ani autoritu, ani potuchy o tajích, jež ji tvoří. Syntetická atrapa ,hantecu‘ ji kupříkladu nevzkřísí, stejně jako pouťové kejkle ne. Procitnutí silných stránek ano.“ Jan Sapák zde naráží na to, že pokud má být hantec vnímán jako součást identity, musí se tak stát „přirozeně“ a nikoliv uměle. 

Pokud hovořím o identitě, mám na mysli identitu jako sociální reprezentaci určitých znaků charakterizujících jedince jako součást společenského systému. Při studiu identity je však třeba rozlišovat mezi identitou vlastní, tedy sebe-identitou, a identitou sociální. Podle Bergera a Luckmanna [1999] nejsou tyto dvě kategorie ve vzájemném rozporu, právě naopak. Sebe-identita je tvořena působením různých faktorů s tím, že vliv na její konstruování má také sociální identita. Vlastní identita vychází ze srovnání ostatních lidí ve skupině nebo společnosti, ke které se člověk řadí. To znamená, že obyvatel Brna může zároveň identifikovat sám sebe a zároveň se může identifikovat sociálně. Bude se identifikovat najednou například jako manžel, otec, prodavač, zaměstnanec, Brňan, Evropan, příslušník střední třídy apod. Identifikace je tedy proměnlivá a závisí na tom, ke komu a k čemu ji vztahujeme. 

Identita je s procesem identifikace úzce svázána. Prostřednictvím identifikace člověk reflektuje sám sebe, ztotožňuje se se svou pozicí ve společnosti a vnímá se jako součást objektivované sociální reality a společnosti. Pomocí zjednodušených typizačních schémat se člověk dokáže zařadit do určité kategorie a zakategorizovat dokáže i ostatní lidi. Podle Jenkinse [1996] je identifikace systematické zdůrazňování podobností a odlišností, a to jak mezi jednotlivci, tak i mezi kolektivitami a mezi jednotlivci a kolektivitami. Identita tedy funguje jako objektivní realita, protože objektivně zachytitelné rysy představují společný jmenovatel příslušníků určité skupiny, kteří se zároveň dokážou odlišit od jiných skupin. Identita tak není důležitá pouze z důvodu jakési „přirozené“ potřeby někam patřit a charakterizovat se, ale i z nutnosti zařadit ostatní, rozpoznat je a odlišit se od nich. Identita totiž představuje „to, čím člověk je, i to, čím člověk není“. V případě brněnské identity se obyvatelé Brna často vymezují vůči jiným městům, zejména pak vůči Praze, čímž se posiluje jejich kolektivita. 

Jiný článek s titulkem „Víte, jaká jsou v Česku nářečí“ píše: „Jiný kraj, jiný mrav a stejně tak i jiný jazyk. Když by chtěl třeba Moravan v Praze žufánek (naběračku), obvykle se setká jen s vyděšeným výrazem a otázkou: Cože? (…) A když Brňan znalý hantecu spustí, obvykle mu nerozumí nikdo jiný. Ačkoli slova jako šalina (tramvaj), šméčko (podraz) nebo špica (výborný) už zakotvily v mluvě skoro celého Česka, stále je hantec jazykem pro většinu národa tajemným.“ Podle tohoto článku je tak hantec pro většinu Čechů něčím tajemným, čemu nerozumí a co vytváří hranici mezi obyvateli Brna a těmi ostatními. Identifikace v tomto případě vychází právě z vymezení se vůči jiným skupinám. Pouze Brňané a Brňanky se totiž s hantecem dokáží vztahově i kategoricky identifikovat. Hantec je často součástí jejich rodinné historie i sociálního kontextu, ve kterém žijí. I když se některé výrazy rozšířily i mimo Brno, s hantecem se identifikují lidé v rámci Brna.

„Já su ten brněnské synek

klapu si přes Zelné rynek

mám správně střižený háro

lepčí jak z tuzálu fáro.“ 

Přestože identita se jeví být často ontická, zdá se být základem lidského bytí, není předem určená, ani definitivní. Budování identity je celoživotní proces, který nemá přesný začátek ani konec, přesto můžeme říci, že k první fázi konstrukce identity dochází v období primární a sekundární socializace. Tím, však tento proces zdaleka nekončí, identita se neustále vyvíjí a musí být opakovaně potvrzována ]. Proto se lidé, kteří se stejně jako jejich rodiče narodili v Brně a setkávali se s hantecem od dětství, budou skrze něj také lépe identifikovat. Pokud se však z Brna odstěhují a začnou žít jinde, může se jejich identita změnit.

Kolektivní identifikace je tedy neustále probíhající proces utváření, udržování, obměňování či změna myšlenkové reakce na určitou sociální skupinu nebo fenomén. Je to zdroj významu a zkušenosti jedince v závislosti na druhých osobách či skupinách osob . Základem tvorby identity je tedy sociální interakce a příslušnost ke společenské skupině. Jde o naplnění touhy po identifikaci přijetím určitého myšlenkového postoje, ideologie či jiných charakteristických atributů, což vede k vybudování si svého místa ve společnosti vůči druhým. Kolektivní identita je vlastně definována ve vztahu k ne-členům skupiny ]. Sociální skupina, jako uskupení lidí s kolektivní identitou, je založená na vědomém rozlišování mezi vlastní a cizí skupinou – mezi in-group a out-group. Tato dvojice protikladných postojů je nerozlučná, nemůžeme se cítit in-group, abychom nějak nepociťovali out-group a naopak . Foucault k tomu poznamenává, že cizí skupina je dichotomní kategorií, kterou vlastní skupina potřebuje k tomu, aby v jejím rámci mohlo dojít k identifikaci, a aby zde mohla fungovat soudržnost a vnitřní solidarita. U kolektivní identity ne vždy rozhoduje přímé členství člověka, důležitá je právě identifikace s danou skupinou. 

„Každé štatl má svý fligny – má svůj zvláštní punc

To mně hókl u desiny jednó stréda Kunc

Že náš hantec nikdo nezná – to je hotový

Jinak ale máme v Brně kulový.“ 

Obyvatelé Brna jsou relativně trvalou a velkou sociální skupinou, jejíž identita je tvořena skrze sociální interakce a neformální aktivity členů . Míra členství v této sociální skupině je částečně faktická, ale je možné z ní odejít, protože má prostupné hranice. Obyvatelé města fungují jako pomyslné společenství , které existuje v jejich představách jako společenství ze samé své podstaty. I když se lidé v rámci Brna třeba nikdy nepotkali, spojují je právě jednotlivé identifikační a kolektivizační prvky.  

Kolektivní identita je tvořená mnohými atributy. Castells [1997] jako hlavní znaky kolektivní identity chápe společné hodnoty, zkušenosti, významy a symboly, etiku a pravidla chování. Podle Baumana [2010] jsou to rovněž skupinové symboly, hodnoty a normy, dále potom rituály, skupinová práce a také konflikty s jinými skupinami. Lidé tak mohou mít v rámci skupiny podobné názory, budou podobně jednat a chovat se, budou uctívat stejné symboly, a to i v rovině každodenních interakcí. Symbolickou formou kolektivní identity může být například stejný styl oblékání, což byl významný faktor pro proces identifikace v době Plotny i Štatlařů.

Dalším faktorem identifikace je jazyk, který funguje jako nástroj tvorby významů .

„Aby slovo mohlo něco říkat, musí předpokládat svět významu, který mu předchází, podpírá ho a umožňuje mu ztělesňovat to, co chce říci.“

Každodenní realita bývá často chápána jako realita objektivní, jazyk užívaný v této realitě je tedy prostředkem k objektivizaci. Dochází tak ke stvrzení sociálního řádu, v kterém daná objektivizace dává smysl. Skrze jazyk často utváříme sociální realitu, protože jazyk je lidem vnucovaný určitou sociální skupinou, v rámci které dochází k socializaci . Umožňuje členům kultury porozumět si, komunikovat spolu a také sdílet své zkušenosti. Jjazyk nebo dialekt, kterým je také hantec, jsou často považované za hlavní aspekt deklarace lokální identity. Jazyk funguje nejen jako komunikační nástroj, ale také jako jiný způsob vyjadřování, skrze který definujeme sami sebe. Hantec je na jednu stranu způsobem vyjádření, na druhou stranu identifikačním faktorem.

„Sociální identity typifikující osoby jako prvky kolektivit jsou symbolickými kulturními formami, které nemohou být ustaveny bez jazyka.“

Jazyk má tedy moc ustavovat lidskou zkušenost, která je zároveň zakotvena ve společenském řádu. Podle Nosála a Szaló pochopení formování kolektivní identity znamená zkoumat, jak jsou sdílené zkušenosti a pole vědění diskurzivně formované. Diskurz je podle Foucaulta [2007] způsob chápání a porozumění skutečnosti, které se promítá do jazyka. Vzájemná závislost jazyka a společnosti pak má vliv na charakteristiky sociálních skupin, protože diskurz ovlivňuje jejich myšlení, jednání a celkově způsob života. Také hantec zahrnuje společenské diskurzy, například v souvislosti s diferenciacemi společnosti (včetně například genderových diferenciací).

Kolektivní identita je konstruována mnohými faktory v souvislosti s typem a velikostí sociální skupiny a její pozicí v rámci společenského řádu. Kromě již zmíněných aspektů hraje při identifikaci roli také prostor a paměť města.

 „Veškeré počínání skupiny lze vyjádřit v pojmech prostoru a jí obývané místo není ničím jiným než propojením všech těchto pojmů.“

BRNĚNSKÁ IDENTITA: PROSTOR A PAMĚŤ

Architekt Jan Sapák v odpovědi na již zmíněnou anketní otázku časopisu Respekt mimo jiné řekl:

„Identita města je jako sebevědomí člověka. Vždy je nějaká, ale je-li zmatená, jako by nebyla. Je vztahem mezi obyvateli a hmotným prostředím – terénem i vystaveným prostorem.“

Brno je prostorem, který podléhá společenským a kulturním změnám, je prostorem k žití sociálních aktérů, dochází v něm k řadě sociálních interakcí a k tvorbě materiální kultury, symbolů a inovací. Město představuje nezaměnitelný celek, který zahrnuje nejen sociální vztahy a interakce, ale má také určitou geografickou polohu a urbanistické členění, je typické architekturou a rozmístěním čtvrtí a městských částí, dominantami (ať již architektonickými, nebo přírodními), prostě celkovým vzhledem a výrazem . Názvy ulic, domy, čtvrti, památníky, hřbitovy, zvyky a celkově životní styl obyvatel, ale také jazyk, nářečí, slangy nebo dialekty – všechny tyto znaky tvoří kulturní charakteristiku města a skrze ně se identifikují jeho obyvatelé. Město úzce souvisí se společností, jsou od sebe neoddělitelné a navzájem na sobě závislé, a to tak, že „se v některých chvílích zdá, že město a společnost jsou jedno“. Sociální diferenciace a rozmanitost společnosti je tak skrze město lokalizována na jedno ohraničené území. V rámci města se pak dále vytvářejí jednotlivé sociální skupiny a třídy, což byl v minulosti případ brněnské Plotny. Podobné skupiny můžeme najít i v rámci jiných měst i států, často jsou to dělnické třídy, které mají podobně jako tyto skupiny vlastní slang.

Město je možné definovat různým způsobem. Podle Webera [1966] mají všechny definice jeden společný rys – město je podle nich velkou uzavřenou osadou (Ortschaft), kde domy stojí blízko u sebe a tvoří tak rozsáhlé osídlení (Ansiedelung), kterému však chybí osobní interakce a známost obyvatel. Weber však dodává, že tuto definici je potřeba rozšířit o kulturní podmíněnost chápání termínu „velikost“. Ideálně typický obraz podle Webera nese rysy předmoderního města. Ideální město je ohraničeným prostorem vymezeným vůči jiným městům, je komunitou založenou na tržních vztazích, je autonomní a umožňuje občanům participovat a identifikovat se s městem. Autonomie města úzce souvisí s udržením jeho kulturní jedinečnosti. Brno si autonomii v minulosti udrželo například tím, že vstřebalo vlivy němčiny a vytvořilo na základě nich vlastní „jazyk“. Díky vzniku hantecu tak občané participovali na vytvoření kolektivní identity, což usnadnilo jejich identifikaci a udrželo nezávislost jejich města.

Identifikace s městem je formována nejrůznějšími faktory, podobně jako identita obecně. Utváří ji jednotlivé charakteristiky, město se proto stává určitou kolektivní entitou, se kterou se lidé identifikují. Jedním z nejdůležitějších faktorů identifikace je potom místo a sounáležitost skupiny lidí, se kterou člověk daný prostor sdílí. Základem sociální jedinečnosti města je tedy specifický sociální prostor.

„Prostor má význam ve všech formách společenského života; prostor má základní význam v každém uplatňování moci“

Vyloučení a rozčlenění, tedy systém diferenciace, je formou uplatňování moci nad lidmi. Mohou to například být ekonomické rozdíly, rozdíly dané postavením člověka ve společnosti apod. Protože je městský prostor rozmanitý, dochází v rámci něho k diferenciacím na různé sociální třídy a skupiny. Každá taková skupina pak má odlišný a pro ni charakteristický způsob života a chování, jednotný styl praktických činností, společné názory atd. V předchozích kapitolách byla tato skutečnost vidět v charakteristikách Plotny i Štatlařů a jejich způsobu života.

„Až budu na pláži šrajtoflu s krupicó

vymetu do mrtě s néhezčí ramlicó

až dojdó randále dám pláži mávačku

hópnu dóm za staró a sehnat makačku.“

Bourdieu hovoří v souvislosti s životním stylem o třídním habitu. Každé třídě odpovídá určitá skupina habitů jako produktů společenských podmínek, které vychází z postavení dotyčného ve společnosti. Habitus je sada dispozic a předpokladů chovat se a jednat určitým způsobem.

„Habitus je generativní a jednotící princip, který z charakteristických vztahových rysů, vlastních určitému postavení, vytváří jednotný životní styl, tj. celek, v němž se sjednocuje volba osob, statků i praktických činností.“

Je to vlastně společenská pozice, která je zároveň diferencovaná i diferencující. Habitus je podmíněn sociokulturní realitě, ze které vzešel a která ho vytvořila. „Blízkost v sociálním prostoru ke sblížení předem disponuje: lidé zaujímající postavení v jedné určité omezené části prostoru si budou jednak bližší (svými vlastnostmi a dispozicemi, svým vkusem) a jednak ke sblížení ochotnější.“

Dělníci mají na základě svého postavení ve společnosti a jejím společenském řádu specifické stravovací návyky, mají podobné politické názory, způsob trávení volného času, oblékání atd. – mají svůj habitus. Ukázkou třídního habitu bylo v minulosti také chování a životní styl Plotny. Plotňáci byli v podstatě dělnickou třídou, která je typická nejen slangovou mluvou, ale právě i specifickým životním stylem.

Vztah k místu si tedy společenství vytváří dlouhodobým pobýváním v určitém prostoru, do kterého se promítají mentální obrazy, vzpomínky a zkušenosti. Prostor je důležitý pro kolektivní identitu proto, že ve vztahu k němu si můžeme snáze vybavit různé kategorie vzpomínek . Historky spojené s životem Plotny nebo Štatlařů nebudou mít takový význam pro někoho, kdo si je nedokáže spojit s konkrétním prostředím. Identita člověka v rámci města je totiž utvářená 

v kulturním a sociálně-historickém kontextu, kde důležitou roli hraje kolektivní paměť. Historie a symboly, které vytvořila, poskytuje aktérům vědomí linie a vztahu ke starším generacím, k našim předkům a také uvědomění si našeho vývoje v čase. 

Podle Halbwachse je paměť sociálně konstruována, jedinci si vytvářejí své vzpomínky v sociálním kontextu skrze sociální interakce.

„Jsou to lidé, s kterými přicházíme do kontaktu, kteří nám pomáhají vyvolat naší vzpomínku na minulé dění.“

Sociální podmíněnost vjemů je zajímavá v tom, že ačkoliv se jedná o individuální stav mysli, nejdůležitější roli zde hrají ostatní lidé a interakce s nimi. Sociální vztahy mezi členy jedné sociální skupiny vycházejí právě z blízkosti v prostoru. Jestliže spolu tedy obyvatelé jednoho města nebo části města tvoří malé společenství a mají společnou sociální identitu, je to proto, že spolu sdílejí jeden prostor. Skupina tedy může trvat a vzpomínat jen pokud je vytvořená díky stabilnímu uspořádání prostoru, se kterým své vzpomínky spojuje. Aby mohl být hantec součástí paměti města Brna, musel se tedy stát součástí stabilního sociálního řádu. Jedině pak mají vzpomínky schopnost udržovat kolektivní identitu. Kolektivy sice nemají žádnou paměť, ale dokáží určovat a ovlivňovat paměť svých příslušníků. Jednotlivci disponují referenčními rámci a jednají na základě svých dřívějších zkušeností a vzpomínek, které se organizovaly opět pomocí rámce. Kolektivní paměť se vyvíjí samostatně, i když se do ní mohou částečně promítnout individuální vzpomínky, které jsou však znovu a znovu zasazované do celku, do rámce. 

K souvislosti mezi prostorem a pamětí Halbwachs podotýká, že „nelze říci, že prostor považujeme za trvající jen díky tomu, že mu vtiskla skupina svou pečeť, stvořila jej k obrazu svému a má jej v paměti. Skupina sama může trvat a vzpomínat si jen do té míry, do jaké se opírá o toto stabilní uspořádání prostoru a spojuje s ním své vzpomínky.“ Představa prostoru je tedy trvalá jen pokud k ní skupina upírá svou pozornost a je součástí myšlení daného společenství. V případě Brna je městská identita jeho obyvatel odvislá od prostoru a vzpomínek na něj. Paměť města tak utváří například proměny názvu ulic, budovy, památníky a také proměna jazyka. Hantec jako součást brněnské kolektivní identity může existovat, jen pokud si ho budou lidé spojovat s Brnem jako s ohraničeným městským územím. Na druhou stranu pokud hantec překoná hranice města (jako se to už často děje), prostor už zde nebude hrát tak zásadní roli. Navíc hantec často používají lidé, kteří původně z Brna nepochází a berou ho spíše jako výrazový prostředek, jako vtipný nástroj odlišení se, než jako faktor identifikace. Případně může hantec fungovat jako integrační nástroj k zařazení do společnosti pro lidi, kteří se například do Brna přistěhovali.

„Řeším teď otázku životně jedinou

proč jezdím v tramvaji a proč ne šalinou

též bych rád objevil právnickou finesu

jak získat legálně brněnskou adresu.“ 

Kromě hantecu je samozřejmě faktorů identifikace s Brnem mnohem více. Můžou to být pamětihodnosti, jako například Petrov a Špilberk, jejich historie, celková atmosféra města, významné osobnosti, kulturní prostředí, sportovní kluby aj. Jsou to také legendy a vzpomínky: Brno má vlastní pověsti, na základě kterých zvoní poledne v jedenáct a na radnici visí kolo a drak. Kolektivní identita je tedy složitá síť abstraktních aspektů identity, paměti a prostoru a žité prostředí je zkonkretizováním těchto aspektů. Označením určitého místa jako významného bodu pro paměť/tradici/historii, se toto místo stává „místem paměti“. To je externalizací snah o uchování příběhu v paměti daného společenství . Místem paměti může být i samotné město, se kterým si jeho obyvatelé spojují řadu vzpomínek a asociací, jsou s ním explicitně spojované historické události, nese stopy kultury a diferenciace a skrze tyto faktory udržuje kolektivní paměť a definuje identitu daného společenství. Místem paměti však nemusí být podle Nory [1996] jen prostorová místa, mohou to být také materiální předměty nebo abstrakce typu generace [viz Mannheim 1964], které mají v sobě nejen funkční význam, ale i význam symbolický. Hantec často vstupuje i do jiných faktorů identifikace s městem a prostorem. Existují brněnské pověsti psané v hantecu, hantecové názvy ulic, městských částí i pamětihodností. Dalšími místy paměti v souvislosti s hantecem pak jsou místa spojená s životem původní Plotny a Štatlařů. Například původní štatlařské hospody, jejich příběhy, písemné materiály i reálná místa. Kromě již zmíněných je dalším takovým místem paměti brněnská přehrada – prýgl. 

„Hodím čučku na prýgl, zarygluju na rygl, hóknu na svó Mařeno, oplodním retko s mařenó, jupí!“ 

Prígl/prýgl je taky jedním z nejčastějších slov v hantecu, která se v médiích objevují. V rámci vzpomínkového seriálu o normalizaci vyšel například článek s titulkem „Na prýglu jsme prvně plavali, opili se i milovali“:

„Brněnské moře neboli Kníničská přehrada, přejmenovaná v roce 1959 na Brněnskou, byla za normalizace jednou z mála rekreačních možností Brňanů. Neřekli jí obvykle jinak než prýgl.“

Dále článek popisuje, jak slovo prýgl vzniklo a jakou roli v tom sehrál Franta Kocourek: „Vídeňské slovo ,prügl‘ pro hůl, klacek či obušek se v tom smyslu používalo v brněnském hantecu už dávno. Řeklo-li se ,dostat prýgl‘, znamenalo to být zmlácen a ,neval na mě takový prýgly‘ značilo přeneseně nesmysly. V 60. letech 20. století se ale Brněnské přehradě říkalo ještě ,přehec‘. ,Jenže pak přišel Franta Kocourek, naprosto němčinou nepolíbený, kterému se slovo přehec nelíbilo a zaměnil je slovem prýgl, takže si tento hantecový výraz přetvořil k obrazu svému,‘ tvrdí pamětník Ladislav Plch.“ Tento citovaný článek ukazuje na jednu stranu důležitost brněnské přehrady při trávení volného času, zároveň ale také roli Franty Kocourka. Není důležité, zda slovo „prýgl“ skutečně takto vzniklo, důležité je, že se tato historka předává dál, stejně jako další legendy spojené se Štatlaři.

Slovo „prýgl/prýgl“ se vyskytuje i v článcích, které se primárně hantecu nebo Štatlařů netýkají. Například článek s titulkem „Stuttgart a Dallas dorazily k brněnskému moři“ se týká koupě nových lodí a „prýgl“ se zde používá jako běžné pojmenování: „Celé čtyři dny s přestávkami putovaly po silnici dvě lodě, které ve čtvrtek v poledne dorazily ke břehům ,brněnského moře‘ nebo také – jak se říká hantecem – prýglu.“ Podobně se slovo používá i v dalším článku:

„Brněnská přehrada, v hantecu zvaná Prigl, patří k turisticky hojně navštěvovaným místům s ohromným potenciálem. Pojďme si ji obejít dokola a poznejme její neodolatelný půvab, čeká nás příjemných dvacet kilometrů.“

Tyto články jsou ukázkou toho, že se výraz „prýgl/prígl“ používá jako synonymum k brněnské přehradě a prakticky mezi lidmi i v médiích zlidovělo.

Můžeme tedy říci, že sociální prostor, který nás obklopuje, tedy nějaké stabilní fyzické prostředí typu města nebo městské části, má v sobě informaci, ze které jde dekódovat a připomenout minulost. Město pomáhá zformovat a uchovat obraz jednotné kolektivní identity. 

HANTEC VČERA A DNES

V předchozích kapitolách jsem se věnovala konceptům kolektivní identity a paměti města v souvislosti s hantecem a identifikací v rámci prostoru města Brna. Hlavním cílem této kapitoly pak je komparace podoby hantecu v minulosti, během éry Plotny a Štatlařů, s jeho dnešní podobou v souvislosti s jeho rolí v procesu identifikace. Rozdíly a podobnosti v životním stylu a vnímání hantecu Plotňáky, Štatlaři a dnešními obyvateli Brna, ukážou způsob chápání hantecu jako součásti kolektivní identity a paměti města.

Na dnešní podobu hantecu můžeme nahlížet ve dvou rovinách. První rovinou je jeho užívání v rámci každodennosti jako běžného komunikačního nástroje, jako tomu bylo v minulosti v době Plotny a Štatlařů. Druhou rovinou je potom užívání hantecu v rámci institucí, zejména pak při tvorbě image města a v marketingu lokálních firem. Kolektivní identita je živená každodenní komunikací, vedle ní však existuje také kulturní paměť, které je více normativní a je udržovaná skrze instituce a skupina se tak na kulturní paměti podílí diferencovaně. Obě tyto roviny se jeví být ve vzájemném protikladu, ve skutečnosti spolu však úzce souvisí.

Hantec v rámci každodennosti

Jak již bylo řečeno, Plotňáci i Štatlaři používali hantec pro běžnou konverzaci jako komunikační nástroj. V případě Štatlařů však došlo k jeho částečné institucionalizaci posunutím hantecu do sféry kulturní a umělecké. Přesto však byl hantec nadále užívaný jako běžná řeč v rámci dané sociální skupiny. Zatímco Plotna byla společenská skupina žijící na okraji a většinovým obyvatelstvem odsuzovaná, Štatlaři si získali ve společnosti určité privilegované postavení, přestože je mnohdy s jejich předchůdci spojovaly stejné charakteristiky.

„Můj děda béval plotňák – brněnské Ahasvér

a na Oltecu po něm zůstal zavšivené kér

(…) Jenže i já byl štatlař už zralé pro malér

tak s partó borců ze štatlu sme kásli dědův kér

pak s kapsó vybólenó vod balíčků hašiše

večer sme ho fókli na kobercu na břiše.“ 

To, že během normalizace fungovali Štatlaři jako symbol boje proti režimu, zvýšilo jejich sociální status a kapitál. Během druhé éry se tak pomalu s hantecem začali identifikovat i další lidé, kteří přímo nepatřili do skupiny Štatlařů, ale měli s nimi některé společné znaky. Mezi ty patří zejména společně sdílený prostor a paměť města, která konstruovala jejich kolektivní identitu a hantec se tak stal jedním z identifikačních nástrojů. Zároveň se Štatlařům podařilo spojit „vysoký“ a „nízký“ svět, hantec tak překonal společenské diferenciace a začal oslovovat lidi bez ohledu na třídní příslušnost, velikost nebo typ kapitálu. Stal se prostě symbolem Brna a tím i faktorem identifikace Brňanů a Brňanek. Diferenciace jsou součástí každodenního života. Lidé každodenně balancují mezi dichotomiemi a právě tato duální povaha je hlavní charakteristikou každodenního života. Stojí tak proti sobě binární opozice jako sociální jednání a sociální struktura, neobvyklost a obecnost, instituce a zkušenosti nebo mikroanalýza a makroanalýza. Lidé se často ocitají na obou těchto pólech najednou, což je případ právě hantecu. Lidé z vyšších společenských vrstev se zde identifikují s něčím, co bylo vytvořené skupinou žijící na okraji společnosti. Skrze hantec se tak identifikují i lidé, kteří ke spodině nikdy nepatřili . 

Na rozšíření hantecu mimo ohraničenou skupinu mělo vliv zejména uchování vzpomínek skrze písemné a jiné materiály. Kolektivní paměť je omezená v prostoru a čase a vzpomínka se udržuje pomocí sociální komunikace. Když se tato komunikace přeruší, naruší se referenční rámec a dojde k zapomnění. Vzpomínáme tedy jen na to, o čem se bavíme, o čem komunikujeme. Pokud dojde ke stabilizaci významů vzpomínek, jedná se už nikoliv o paměť, ale o tradici. Tradice je tak ustálená vzpomínka předávaná mimo žitou zkušenost. Další fází jsou dějiny, kdy se již paměť rozpadá a nikdo nevzpomíná .

„Každá osobnost a historický fakt má konkrétní vztah k času, prostoru a konkrétní skupině a může sloužit i k rekonstruování její kolektivně sdílené paměti.“

Rekonstrukce může probíhat ústně, nebo skrze nejrůznější materiály, které slouží jako úložiště paměti. V případě hantecu proběhla jeho rekonstrukce v čase skrze knihu doktora Otakara Nováčka, kterou následně přijali za svou Štalaři.

„Do pozice symbolu města se hantec dostal dík souhře okolností: byl zachycen přístupnou formou na sklonku dvacátých let, tedy v době, kdy dosud žili příslušníci sociální vrstvy, která ho zrodila.“

Nováček představil Plotnu jako jedinečnou sociální skupinu, na což později navázali Štatlaři. Ti pak vytvářeli další materiály, které slouží jako další místa paměti.

Zatímco v minulosti však byl hantec fungujícím „jazykem“, dnes již hraje spíše roli symbolu. Symboly města mají na proces identifikace významný vliv, ať už se jedná o symboly abstraktní nebo materiální povahy a právě hantec je svou povahou vnímán jako symbol Brna. Role hantecu jako komunikačního nástroje se tedy během doby značně proměnila. Dnes již hantec není používaný pro každodenní konverzace, ale používají se pouze jednotlivé výrazy, které mezi lidmi zlidověly. V předchozí kapitole jsem ukázala například používání slova „prýgl“, podobně je tomu i v případě slova „šalina“. Tyto výrazy jsou i dnes používané v Brně častěji než běžná česká slova. Také Krčmová píše, že „dnešní mladí Brňané užívají jednotlivé prvky hantecu v běžné řeči neuvědoměle,“ což je právě případ „šaliny“. Při vyhledávání mediálních sdělení o hantecu jsem vyhledávala rovněž klíčová slova, která odpovídají právě těmto (a dalším) nejpoužívanějším termínům. Nejvíce zastoupeným výrazem bylo právě slovo „šalina“. Novináři ho běžně používají jako synonymum pro tramvaj v případě, že píší v souvislosti s Brnem. Toto užívání se děje nejen v rámci lokálních médií, ale celostátně, což ukazuje přesah hantecu i mimo Brno. Objevují se tak výrazy jako „Šalinou se v Brně bude jezdit za víc“ , „Za jízdu šalinou si Brňáci od ledna připlatí“, nebo „Za jízdu šalinou nebo ,busem‘ si od příštího roku připlatí.“ a „(…) nárust cen u měsíčních, čtvrtletních a ročních ,šalinkaret‘ se pohybuje mezi 3,5 a 7,5 procenty“ (tamtéž). V těchto článcích a v mnohých dalších je šalina používaná jako běžné slovo, synonymum pro brněnskou tramvaj, a to jak v médiích seriózního, tak i bulvárního charakteru, s celostátním i regionálním pokrytím a různou velikostí čtenářské základy. Nabízí se pak otázka, jestli spíše než hantec, není právě šalina symbolem Brna. 

„Ta brněnská šalina – to je senzace

Porazila svígrfotra na velkým place

A že měla náladu – nabrala ho zezadu

To je legrace

A že měla náladu…“ 

K rozšíření hantecu (nebo spíše jednotlivých výrazů) do běžné mluvy dochází nejen u původních Brňanů, protože hantec si osvojují i lidé, kteří z Brna původně nepochází. Protože Brno je studentským městem, žije zde množství mimobrněnských obyvatel, kteří však už také přijímají hantec a používají ho. 

Jak se během času vyvíjela povaha hantecu jako fenoménu a součásti kolektivní identity, vyvíjely se také jednotlivé výrazy v hantecu. Zatímco původní hantec vycházel čistě z němčiny, v druhé fázi došlo k jeho počeštění. Začaly se objevovat výrazy jako „šašek v manéži“ nebo „mrkve s křenem“, které s původním hantecem vycházejícím z němčiny nemají mnoho společného. I dnes se vytváří nová slova reagující zejména na rozvoj nových technologií a anglicismy, které ovlivňují podobu celé češtiny, nejen tohoto slangu. Jsou to například výrazy jako „zonka“, „džekny“ nebo „račmeny“.

I přes vytváření nových slov je dnes hantec málokdy používaný pro každodenní komunikaci. Tak prakticky funguje pouze v partách starých kamarádů, původních Štatlařů a jejich pokračovatelů. Během analýzy novinových článků se však objevily některé, které používají hantec v celých větách. Například: „Vypněte idiotbox a vyražte do ulic. Můžete jít hópat na silvestrovské párty do baru nebo hodit sicnu do divadla. Řachy a šupy uslyšíte na Silvestra a na Nový rok aji od profíků, co dělajó ohňostroje.“ Nebo: „,Nebreč, za téden jedem zas,‘ zaslechl jsem jednoho z nich, vousatého drsňáka. ,Co blbneš, já su klidné, jen mě pálijó voči z kóřu,‘ zazněla rychlá odpověď a borci se jako na povel rozešli každý do té své šaliny…“ Je logické, že podobné články se vždy nějak týkají Brna, případně událostí, které se v Brně dějí, což se odvíjí od provázanosti hantecu s prostorem města. Je složité popsat kolektivní uskupení bez toho, že bychom vzali v potaz prostorovou představu, protože kolektivní identita je s prostorem v úzké souvislosti.

Mnohem častěji než celé věty se však objevují v médiích výrazy v hantecu izolovaně. Takové články jsou většinou zaměřené na společnost, kulturu nebo lifestyle. Přesto se hantec objevil také v politických komentářích, například v článku s titulkem „Odsun brněnského nádraží: Primátore, kam s tó roló“:

„Případ brněnské ,roly‘, řečeno hantecem, ukazuje, jak se zlobbovaní úředníci v právním státě přestávají vyplácet.“ 

Tím, že se hantec dostal do běžné mluvy Brňanů a Brňanek a současně také do jejich myslí a procesu identifikace, stal se z něj určitý symbol. Proto s ním také začaly pracovat a používat ho lokální firmy a také nejrůznější strategie budování městské image. Hantec se tak ze soukromé sféry, kdy byl používaný jako nástroj pro běžnou konverzaci, dostává do sféry veřejné a tím tak pokračuje jeho institucionalizace. Veřejná sféra umožňuje symbolické vzdálení se od každodenního života. Jakákoliv akce nebo událost se může stát veřejnou tak, že se zaznamená pro ostatní, kteří nejsou přítomní v daném čase na daném místě. Právě instituce hrají roli v tomto přechodu. Jednání je institucionalizováno, je-li používáno jako obecně uznávaná norma. K institucionalizaci hantecu tak došlo v momentě, kdy začal být vnímán jako kolektivní identita širší veřejností, nejen ohraničené skupiny.

Tvorba image města Brna

V momentě, kdy se hantec stává součástí kolektivní identity, je vcelku logické, že začne fungovat také jako součást městské image. Pojmy městská identita a image města je však třeba od sebe důrazně odlišovat, protože zatímco identita je složitým procesem identifikace a odráží sociokulturní realitu daného města, image je zobrazením představ o tom, jaká by tato městská realita měla být. V rámci tvorby image se zdůrazňují pouze některé faktory na základě promyšlené strategie a marketingu. Image města tak podává určitý atraktivní a dobře zapamatovatelný obraz města, kterým se propaguje směrem k návštěvníkům, cizincům, turistům, ale i třeba podnikatelům.

V rámci tvorby městské image se používají reprezentativní pozitivní obrazy, kterými mohou být různé důležité objekty materiální kultury, jako jsou budovy, památky, hrady, dále pak lokální i globální historie, legendy a mýty, tradice, vzdělání, sport, kultura, umění apod.. Tvorba image města tak zahrnuje stejně jako tvorba kolektivní identity rozličné faktory, které umožňují identifikaci. Obraz města však lidi usměrňuje a zdůrazňuje jen pozitivní aspekty. „Image prostředí je produktem dvojsměrného procesu, který probíhá mezi pozorovatelem a jeho okolím. (…) Vytvořený image vymezuje a zdůrazňuje, jak jsou věci viděné, a neustále prověřuje skrze filtr našeho vnímání.“

Existují různé strategie tvorby městské image. Mohou probíhat například skrze hnutí za obnovu městských tradic, politikou měst, regionů, států i mezinárodních institucí. Cílem pak může být nejen marketing, ale také například snaha o kulturní revitalizaci. Nejvýznamnějším krokem Brna v tvorbě městské image bylo v poslední době vytvoření strategie, kterou si nechala vypracovat Kancelář strategie pro Brno, a která vychází ze vzoru jiných evropských měst, která si nechala vytvořit svou značku. V rámci dané strategie města Brna vznikl slogan „Žít Brno“. „Znamená (to) nechat se unést jeho atmosférou, nechat se vtáhnout do jeho ulic a prožít to jedinečné, co město nabízí. (…) Brno vyzývá k hlubšímu ponoření se do jeho atmosféry, ke komplexnímu prožitku města, kterým „žijeme“, i když fyzicky město opustíme, k identifikaci s městem.“. Zástupci Brna tedy v rámci této strategie vyzývají lidi, aby se s městem identifikovali, snaží se tak připsat jeho obyvatelům určitou identitu.

Ukázkou postoje občanů vůči této strategii je například článek Tomáše Michálka:

„Brno jako město si v posledních letech dost obtížně hledá svou identitu. Tedy přesněji řečeno, ta oficiální úřednicko-politicko-manažerská sféra města ji obtížně hledá. Zdejší podhoubí si je jí naprosto jisté, ať už jde o místní kavárenskou skvadru, fanoušky Komety, umělce či pověstné ,Štatlaře‘. Ti všichni vědí, jaké jejich Brno je, a umějí to dát najevo. Oficiálně se ale město tu nesměle hlásí k pozici studentsko-vědeckého centra, tu k jakési perle české funkcionalistické architektury nebo prostě ke své staleté historii.“

Tato reakce je ukázkou negativního vnímání strategií pro tvorbu městské image, která je vnímaná jako uměle vytvořený obraz města. Autor klade tuto strategii do opozice vůči skutečné brněnské kolektivní identitě, do které řadí také Štatlaře.

Každé město se prezentuje jako dobré pro práci, zábavu a turismus nebo jako centrum kultury, vědy atd. Place marketing má za cíl vytvořit zapamatovatelný obraz města, který zároveň dané město odliší. Právě hantec může fungovat jako odlišující faktor Brna od ostatních měst. Například v brněnských informačních novinách Metropolitan, které vydává město, fungovala pravidelná rubrika věnovaná hantecu. Čtenářsky byla tato rubrika velmi dobře přijímána a objevila se zde také „hantecová poradna“ .

Přestože Metropolitan slouží jako jeden z nástrojů tvorby městské image, je přijímán na rozdíl od oficiální strategie pozitivně a ne jako vnucování identity. Média tedy sehrávají svou roli v tvorbě městské image a fungují jako významná instituce v oblasti veřejného života. Média přebírají procesy probíhající dříve ve veřejné sféře a stírají tak rozdíly mezi veřejným a soukromým. Zároveň působí v rámci každodennosti a jsou běžnou součástí života sociálních aktérů.

S hantecem však pracují také jiné brněnské instituce, zejména pak Dopravní podnik města Brna (DPMB), který vydává časopis Šalina, organizuje akce se speciální pivní tramvají s názvem Šalina pub a předplatní jízdenku oficiálně nazývá šalinkarta. Právě „šalina“ je jedním z nejrozšířenějších slov v hantecu a DPMB na tuto skutečnost reaguje. V tiskové zprávě DPMB se například píše:

„Koleje brněnského dopravního podniku i město Brno samotné jsou od 15. června bohatší o jeden český unikát: starobrněnský Šalina Pub, první šalinu, která neslouží jen k přepravě cestujících, ale i k jejich občerstvení a pobavení. Projekt, jehož kompletní uskutečnění zabralo téměř rok, v sobě propojuje dva z řady brněnských fenoménů: Starobrno a tramvaj, které v Brně málokdo řekne jinak než šalina.“

Dopravní podnik tak pracuje s termínem „šalina“ jako s „přirozenou“ součástí brněnské identity a staví na tom nejen svou image, ale i image celého města.

I přes negativní pocity lidí z budování městské image by bylo příliš zjednodušené říci, že image města je vlastně uměle vytvořenou kolektivní identitou. Ve skutečnosti je důkazem, že nějaký znak je natolik spjatý s městem, že se stane součástí jeho obrazu. Použití hantecu v městské image je důkazem jeho významnosti. Součástí městské image by nemohlo být něco, co nevnímáme jako charakteristický znak města. Hantec může být v městské image používán pouze tehdy, pokud se s ním obyvatelé Brna ztotožňují. Zajímavé v této souvislosti je, že z přístupu města a firem k hantecu, jako k účinnému marketingovému nástroji, vlastně vyplývá, že se jedná o něco pozitivního, co je třeba vyzdvihnout. V případě hantecu je tento přístup důležitým bodem jeho vývoje vzhledem k jeho „temné“ minulosti.

„Dyž zoncna rumplovala, byli vylepení někde u vasrůvky na cédačce, dyž byl kilián, tak na roli nebo na škopku. (…) Štatl měli vygómané a všecky války měli v merku.“

Hantec se zrodil v sociální skupině žijící na okraji, ke které patřili kriminálníci a různé jiné „živly“, a během první éry rozhodně nebyl znakem, se kterým by se chtěla identifikovat většinová část obyvatelstva. Pokud je však hantec dnes součástí městské image, znamená to, že se stal symbolem opravdu všech Brňanů a Brňanek a součástí jejich identity. Toho se však kromě města snaží využít také lokální firmy. 

Hantec jako marketingový nástroj

K podobným dilematům v souvislosti s kolektivní identitou dochází také v případě firem, které používají hantec jako marketingový nástroj. Ty si ho ke své propagaci vybírají právě z toho důvodu, že je symbolem města a identifikačním faktorem obyvatel Brna, pro které tím bude firma nebo její produkt přitažlivější a bližší. Dochází tak ke komodifikaci hantecu, který se stává materiálním statkem, se kterým lze obchodovat. Lidé jsou skrze proces komodifikace pod vlivem působení kulturního průmyslu a stávají se masou. Komodifikace součástí proměny veřejné sféry a strategie velkých firem přetváří racionální občany na neracionální konzumenty, kteří se musí podřizovat penězům.

Komodifikace hantecu jde nejvýrazněji vidět v kampaních pivovaru Starobrno, které jsou dlouhodobě postavené na hantecu.

„Před těžkéma járama vyhópl prafotr Morava se svó grupó na Špilas a hlásí: Tady hodíme sicnu. A že lapli slinu, dal fachčit škopek. Sajtna radovanec, jen líní cajzli se zdekovali do Práglu a glgali svó pasovó zrzku. Naši borci ale zmákli takovou chuťku, že přislintali aj Ciroš s Metudem. Ten špicovej hrnek pak hodil meno celýmu Štatlu.“

Tento přepis televizní reklamy ukazuje užití hantecu pro marketingové účely. Starobrno však používá hantec dlouhodobě i v rámci jiných kampaní. Například vizuál na webu a billboardech obsahuje slogan „Město stvořené pro škopek“, hantec pak firma používá i na pivních táccích nebo v dalších reklamách, jako například: „Ty nekóříš brněnské hantec? Vykřópni hrnec z Oltecu a tutáč ho zgómneš!“ Pivovar Starobrno pracuje s hantecem jako s významnou součástí brněnské identity a sám pivovar se jí skrze hantec také částečně stává.

„Na Oltecu v pivecu

škopek dělajó

vasrovicó z Šrajbecu

nám ho zdrbajó

až poklapeš z Rivecu

nahoď ke mně drát

hodíme kus hantecu

a pudem šechrovat.“

Hantec ve své reklamní kampani použila také například firma Telefonica O2:

"Není žádná habaďůra, že O2 hokní na pokrývání dalších cimer v Česku nejfofrovějším mobilním internetem LTE. Od jedenatřicátýho tohoto metru dovalí tuto technologii aji do Štatlu... Facháme na rozšiřování pokrytí na frekvenci 1800 MHz, která je naše. Tak můžeme dlabat na glét a pokrývat vybraný cimry už fčil." 

Velmi časté je také používání hantecu v propagaci hospod, restaurací a klubů. Tento fakt může být způsobený tím, že právě hospody byly místem paměti původních Štatlařů. Současná podoba hospod však už má málo společného s původními místy. V době největší slávy Štatlařů například existovala hospoda s názvem Monte Bú, která byla pojmenovaná podle označení Kraví hory v hantecu. „,Byl to skutečně pajzl, který vznikl v opuštěných likusácích. Vzhledem k tomu, že jsme měli spoustu známých, nebyla o návštěvníky nouze,‘ vzpomíná někdejší provozovatel Monte Bú Petr Štětka.“ Na Kraví hoře je i dnes podnik s tímto názvem, který už však nemá nic společného s původním „pajzlem“. Jde o steakovou restauraci dražší kategorie, která si původní název ponechala proto, že je prostě dobrou reklamou. Původní Monte Bú mělo mezi lidmi jméno, i když se tam scházely různé „živly“, řečeno slovy Otakara Nováčka. Opět se tedy ukazuje, jak hantec spojuje „vysoký“ a „nízký“ svět. Hospody s hantecovým názvem můžeme najít také na prýglu, který je sám významným místem paměti.

Ne vždycky je ale hantec v názvu nebo marketingu firem používaný záměrně. Třeba v případě hudebního klubu Fléda vznikl zcela přirozenou cestou. Klub vznikl v roce 1991 jako kabaret s názvem Brünner Fledermaus, který byl později vlivem hantecu zkomolen na název Fléda, který existuje i dnes.

„A tak celé nadržené razím směrem k Flédyně

staré lupeň natržené neplatí už v šalině

Fléda futra zatlučený – všude tvrdá klika

s partijó sme tady měli každé pátek spicha.“ 

Při pilotním průzkumu a rozhovoru se zúčastněnými aktéry (lidmi, kteří hantec používají nebo se snaží o jeho zachování) často padaly názory, že se v případě záměrných marketingových strategií jedná o zneužití hantecu, o umělý hantec.

„Hantec identifikuje Brňana a Brňan se ochotně identifikuje s ním. Tato funkce zatím nemizí ani tam, kde je hantec zdrojem pouhé zábavy pro ty, kdo ke společenství nepatří, neztratila se dokonce ani tehdy, kdy už je jen prodaný, kde slouží ke komerčním účelům.“

Stejně jako v případě městské image je použití hantecu v marketingu firem zároveň ukázkou toho, že hantec je pozitivní součástí paměti města, jinak by nemohl jako marketingový nástroj fungovat. Diskuze o zneužití hantecu je vlastně ukázkou toho, že se jedná o jedinečné kulturní dědictví, které si aktéři chrání. Marketingové užívání (ne zneužívání) hantecu tak hraje současně roli v jeho uchování. Marketing a reklamy oslovují masy, což má za důsledek rozšíření hantecu mezi širší okruh obyvatel Brna. V těchto souvislostech se však zároveň otevírá otázka autenticity.

Otázka autenticity

Kolektivní identita často úzce souvisí s kulturou a může být charakterizovaná jako prostor kulturních hodnot a znaků dochovaných v rámci tradic konkrétního územního celku. S rostoucí globalizací však dochází ke splývání kulturních identit a ztrátě autenticity. Koncept autenticity vychází z předpokladu, že v rámci kultury existují jasně dané vzorce chování a jakákoliv odchylka od toho vzorce je považována za neautentickou. V případě hantecu je chápané jako autentické jeho používání pro každodenní komunikaci, jako tomu bylo v případě Plotny a Štatlařů, a v ostatních případech může být jeho používání vnímané jako umělé a „nepřirozené“. Kde však dochází k tomuto zlomu? Je to až v momentě, kdy je hantec používaný jako marketingový nástroj, nebo už během jeho institucionalizace? 

Autenticita je ideálem moderní doby, která je charakteristická narůstající individualizací a hledáním seberealizace. Tento ideál originální autenticity žije v nás všech, ale hledání odpovědí na otázky proti autenticitě, nebo za ni, by mělo začínat u hledání jejího vlastního smyslu.

„Autenticita – podobně jako jiné stránky moderního individualismu (…) – nás odkazuje ke způsobu života, v němž za sebe neseme větší zodpovědnost. To nám (potenciálně) umožňuje žít plnější a diferencovanější život, protože ho skutečně můžeme ve větší míře nazývat svým vlastním. Autenticita ve své vrcholné formě umožňuje bohatší způsob existence.“

Autenticita člověka v rámci města tak podle Taylora znamená osamostatnění se od skupiny, tím pádem však také ztrátu kulturní identity. 

V souvislosti s nástupem postmoderní společnosti dochází ke krizi identity a nestálosti identifikačních vazeb. Tuto krizi identity zapříčiňuje neshoda mezi tím, čím chceme být a tím, čím jsme. Otevírá se proto otázka, zda byla naše volba identity správná, či nikoliv a vynořují se dilemata, zda je identita individuálním procesem, nebo společenskou normou. Moderní doba je charakteristická začínající subjektivizací jedince, individualismus je podle něj jedním z neduhů moderny. Aby člověk mohl žít autentický život, musí být v kontaktu sám se sebou, se svým self, čímž však ztrácí širší perspektivu. Globalizace má na svědomí na jedné straně vytvoření globální světové civilizace, tedy jednoho celku fungujícího na základě všeobecně platných pravidel, na straně druhé však v globálním světě dochází k fragmentaci významů a identit. Lidé mohou přijímat nové identity i nad rámec společnosti, ve které žijí (k národní identitě si mohou přibrat například evropskou identitu). Kulturní pluralita tak vede ke ztrátě exkluzivity identity.

V souvislosti s hantecem se tedy otevírá diskuze nad tím, zda je užívání hantecu při tvorbě image města a marketingu jeho zneužitím. O hantecu se mluví jako o „umělé identitě“. Hantec se, stejně jako celá kolektivní identita Brňanů a Brňanek, vyvíjí v čase a je tedy (s odkazem na Taylora) na místě spíše definice autenticity jako takové. Vývoj hantecu se odvíjel od společenské s historické změny společnosti a je vlastně reakcí na proměnu Brna jako rozmanitého společenského prostoru. Každá generace sentimentálně vzpomíná na dobu svého mládí a současnost narušuje jejich chápání autenticity, což má vliv také na chápání ne/autentičnosti hantecu. Za jeho zachování však usilují i dnes mnohé osobnosti, které navazují na „práci“ původních Štatlařů.

Osobnosti a šiřitelé hantecu

To, že existují i dnes šiřitelé hantecu, je ukázkou toho, že hantec stále žije v myslích Brňanů a Brňanek jako neodmyslitelná součást jejich identity, jako jedinečné kulturní dědictví, které by mělo být uchováno i v dalších generacích. Generace jsou nositelé zvláštní historické paměti, Mannheim [1964] však říká, že je třeba brát v úvahu stejné zasazení jednotlivých generací. Určitá vnitřní dialektika strukturování lidského vědomí je v přenášení paměti určujícím jevem a generační souvislosti by se v tomto procesu měly brát v potaz. Mladí lidé, i když jsou směrováni stejnou historickou i aktuální problematikou, jsou jinou generační jednotkou. Hlavní význam generací spočívá v tom, že jsou potenciálně schopné nového startu. Aby to však bylo možné, musí si starší generace připustit pět významných jevů: neustálé nastupování nových nositelů kultury a dalších generací, zároveň odchod těch dřívějších, časovou relativitu, nutnost neustálého přenášení akumulovaných kulturních statků a kontinuálnost generačních výměn . Šíření hantecu bude smysluplné pouze v momentě, kdy si uvědomíme, že noví nositelé brněnské identity žijí v jiných souvislostech a starší generace, i když se částečně sama stala symbolem města, už zanikla. Toto uvědomění můžeme částečně vidět ve snaze šiřitelů hantecu.

V médiích se v souvislosti s dnešním hantecem zmiňují osobnosti prakticky jen ze dvou odvětví – z kultury a ze sportu. V oblasti kultury jsou dnes nejviditelnější knihy a akce Honzy Hlaváčka, který pořádá pravidelně výuky hantecu spojené s koncerty nebo předčítáním z jeho knih. Kromě těch klasických vydal například také audioknihu Pohádky v hantecu, což je hezkou ukázkou toho, jakým směrem se hantec v dnešní době ubírá, jak reaguje na nové podněty a nové generace. Nová média si s hantecem velmi dobře rozumí a fungují jako další nástroj k jeho šíření a zachování. Vznikají tak například online slovníky hantecu, Facebookové skupiny nebo blogy. Podle Benjamina [1984] mohou nové technologie pomáhat k udržení nějakého díla a změna jeho charakteru plyne ne z vynálezu moderních technologií, ale ze sociokulturních proměn každodenního života. Věci se prostorově a lidsky přiblížily a dochází skrze ně ke kolektivnímu zážitku/zkušenosti. Na jednu stranu může dojít ke ztrátě aury daného díla, zároveň se ale rodí nová forma zkušenosti. Masové publikum už není pasivní, ale kontroluje svou recepci. Hantec se tedy díky novým technologiím přiblížil masám a umožňuje jim lépe se identifikovat a získat novou zkušenost s jeho užíváním. Média tak fungují jako úložiště paměti města.

Právě o Honzovi Hlaváčkovi se v médiích píše jako o největším šiřiteli hantecu: „Je jeden z mála lidí v Brně, který se hantecu, tedy hantýrce věnuje. ,Radek Retegy nebo Číča Jelínek stále hantec dělají. Ale já hlavně chci, aby byl vidět a nezanikl. Proto používám média, snažím se vydávat cédéčka a knížky,‘ vypráví milovník brněnské mluvy.“ Citovaný Honza Hlaváček tak institucionalizaci hantecu chápe ne jako narušení autenticity, ale jako nástroj k jeho šíření.

Mezi další osobnosti, které vychází z dědictví Štatlařů, jsou například Jiří Vondrák, Libor Machata, Radek Rettegy, Otakar Hobza, nebo Franta Kocman. Na rozdíl od Honzy Hlaváčka však hantec udržují spíše mezi sebou, než aby se primárně snažili o jeho šíření. Pravidelně se scházejí a pořádají akce s cílem hlavně se pobavit a dělat si ze sebe i z ostatních legraci (přesně jako to dělali Plotňáci a Štatlaři). Příkladem takové akce je „Tekutý kapřík“, kterého v 70. letech vymyslel Franta Kocourek a který se pravidelně organizuje každý rok. „Jedna z nejstarších nepřetržitých vánočních tradic Brna se jmenuje Tekutý kapřík. Dnes jsou jich po Brně desítky a každý rok utěšeně přibývají další. Ale jen jeden Kapřík byl v Brně první a do skonání této tradice v moravské metropoli bude také jediný ,pravý‘. Totiž Kapřík, kterého vymyslel (…) Franta Kocourek.“

Franta Kocourek a s ním spojené historky tak opět funguje k utužení kolektivní identity, což z něj dělá legendární postavu a symbol Brna a hantecu.

V oblasti kultury bylo dalším významným počinem (v souvislosti s šířením hantecu) divadelní představení My Fair Lady (ze Zelňáku), které převádí klasické téma do doby Plotny. „To, že Líza i její otec, popelář Alfréd Doolittle, mluví v originále anglickým dialektem cockney, inspirovalo autora úpravy a režiséra Stanislava Mošu k převedení hry do brněnského prostředí a k použití místního nářečí, brněnského hantecu. Tak se zrodila My Fair Lady s přívlastkem ze Zelňáku, protože postava Lízy se přesunula z původní londýnské tržnice Covent Garden na brněnský Zelný trh. Nejde totiž jen o jazykovou inovaci, ale i o posun do místních reálií.“ [Městské divadlo Brno] „My Fair Lady (ze Zelňáku)“ se dodnes reprízuje, což značně přiblížilo hantec širšímu okruhu lidí. Přestože i tady zafungoval hantec jako marketingový nástroj, byla hra přijímaná pozitivně, což může souviset s tím, že divadlo (a kultura obecně) bylo součástí dědictví původních Štatlařů.

Hantec zmiňovala média výrazně také v souvislosti s úmrtím fotbalisty Romana Kuklety. V rámci úspěchu Komety v play-off vyšel článek Jiřího Punčocháře a již zmíněného Honzy Hlaváčka s titulkem „A cajzli čučeli jak puk“: 

„I čokl s modrobíló šáló na krkovičce kalil s borcama z Komety, keří c zalévali postup do finále extraligy. Sajtna, kerá měla víc jak dvě kila borců, pařila na parkingu před Rondem, házela čekanku, až dorazijó mistři z cajzlova. Vo tem že kalili při tom první ligu nemůže bét žádné hantec. Klapat šlófčit do betle nepadalo do úvahy.  ,Mistři, mistři‘ hókali na unavený, ale spokojený borce. I deset hodin po špílu házeli fanóšci sicnu v palušách, čučku do velkoplošný bedny a furt vařili těžké radovanec.“

Právě sport je druhou oblastí, které si média v souvislosti s hantecem nejčastěji všímají. Například článek s titulkem „Rozvedený Švancara: Děti mě nabíjejí! Zraněný fotbalový básník čte svým zlatíčkům pohádky v hantecu!“ ukazuje, jak se hantec může předávat dalším generacím. "Už i moje děcka jím někdy mluví a z pohádek máme všichni radost. Brněnština je náš klenot, jenže trošku vymírá, takže já jsem průkopník. V kabině máme i Pražáky, kteří nerozumí ani slovo. Proto jim jeden den něco přeložím a oni si to do příště zapamatují. Gómeš?“ V článku se objevila také pohádka „Jak kůzlátka vyzrála na vlka (Kerak prčiska vykóřily s vlčmenem)“. 

Snahy dnešních šiřitelů hantecu se tak můžou lišit. Zatímco Honzovi Hlaváčkovi jde o globální šíření hantecu jako významného kulturního dědictví všech Brňanů a brňanek, jiným jde spíše o to, udržet si identitu v ohraničené skupině kamarádů a generačně ji předávat hlavně svým dětem. Často dnešní šiřitelé hovoří 

o ohrožení hantecu, který jako běžná řeč vymírá. Nevymírá však jeho funkce symbolu a kolektivní identity. Jak říká Krčmová:

„(Hantec) identifikuje Brňana a Brňan se ochotně identifikuje s ním. Tato funkce zatím nemizí ani tam, kde je hantec zdrojem pouhé zábavy pro ty, kdo ke společenství nepatří, neztratila se dokonce ani tehdy, kdy už je jen ,prodaný‘, kdy slouží účelům komerce.“

Hantec jako identifikační nástroj je díky pestrému společenskému a historickému kontextu, ve kterém se zrodil a vyvíjel, s Brnem natolik spjatý, že nelze odkrýt hranice, kde tento vztah začíná a končí. Každý obraz má nějaký rám [viz Halbwachs 2009] a rámem hantecu je právě město Brno. Společně tak tvoří jeden celek – brněnskou identitu.

„Ta brněnská čeština – to je nóbl řeč

Ten kdo se jí naučí – dostane z ní křeč

Je to samé mutr fotr hauzmajstr a švígrfotr

To je nóbl řeč

Je to samé mutr fotr…“ 


Brno svou identitu nepotřebuje regulovat, má ji, a dost intenzivní. Já ji mám rád, právě proto, že "páchne" bizarní historií vystěhovaných Němců a vyvražděných Židů, ghettem za Cejlem, hanáckým venkovanstvím či jakousi permanentní bezradností v oblasti kultury, kterou jsou pravidelně utápěny ty nejpodstatnější projevy zdejšího umění. Brněnská identita pro mne spočívá v opravdovosti a vzájemné blízkosti světa "vysokého" a "nízkého", světa na okraji a ve středu, vzájemném přátelství nablýskaného funkcionalismu a nudných domečků v Obřanech. V Brně, kde nejsou média ani peníze, v umění ani ve společnosti, není potřeba cokoli inscenovat a hrát. Nakonec to vyzní stejně směšně a bezradně.

Jan Sapák, architekt 


 

Chachar není kocendr aneb Historie názvu baníkovských fanoušků

V poslední době dochází k renesanci slova chachar. Baníkovští fanoušci nazývají sami sebe chachary, ale je to i působivá obchodní značka. Například existuje Chacharova pizza, starobylá hospoda Na kopečku v Hulvákách se nedávno přejmenovala na Chacharovu hospodu, můžete si zaběhat i Chacharův maraton.

Slovo Chachar bylo nejfrekventovanější na přelomu 19. a 20. století a označovalo spíše člena nějaké party mladíků, která má blízko k alkoholu i nějaké té ráně. Mluvou se vyžívali v ostravském dialektu.

Vyloženým opilcům se v Ostravě neříkalo chachar, ale kocendr. U prvního z těchto názvů nelze přesně stanovit etymologický obsah, každý v něm hledá a nachází něco jiného. Můžeme srovnávat: valašští ogaři byli také pěkní výlupkové, zpívá se o nich, „že s ogarami k vydržení néni, však na ně dojde extra boží dopuščení". Brněnští plotňáci byli povahou blízko chacharům, šlo o party výbojných mladíků, které soupeřily o to, která z nich používá méně srozumitelný hantec, tedy brněnštinu. Pražští pepíci byli také pouliční skupiny kamarádů a rváčů.

Jde o obecný jev, ačkoliv mimoostravští uživatelé pojmu chachar se kloní k tomu nejhoršímu: jde o bezcharakterního a nevzděláného opilce a rváče. Například spisovatel Ludvík Vaculík napsal ještě za socialismu v samizdatovém fejetonu, že když se u komunistů spojí filozofický gen s „genem ostravského chacharství, komunismus vydá svůj rudý květ". I když chápeme, co tím Vaculík myslel, střílí trochu vedle. Parta nejsurovějších pražských komunistů si za první republiky říkala Karlínští kluci; žádný z nich nebyl z Ostravy.

Změna významu

V Ostravském slovníku Dalibora Záruby se uvádí pod heslem chachar: uličník, lotr, z němčiny Hache tvrdý chlap, „Hacher" ničema. Nicméně je pravda, že když brněnský herec Saša Razov (vlastním jménem Vladimír Svatopluk Pavel Kožušníček) složil píseň My jsme ti ostravští chachaři, a také ji zpíval v roce 1923 na průmyslové a živnostenské výstavě v Mariánských Horách, přičinil se o jisté zcivilizování této hrubé nadávky. Vlivem Razovovy písně se smysl tohoto slova posunul od bezcharakterního opilce a rváče k sebevědomému a ležérnímu frajerovi, trochu vychloubačnému, který nemá k alkoholu daleko, je hlučný a jistým způsobem cynický. Něco jako pražští pepíci.

Úporné hledání

Spisovatel Vojtěch Martínek byl toho názoru, že nadávka vznikla z osobního jména Hacher nebo Chacher. Ostravský podnikatel Ignác Goldberger zaměstnával ve své cihelně opilce, trhany a různé darebáky, takže vznikla nadávka „ty kolberáku". Podobně prý v opuštěné cihelně na Fifejdách patřící Josefu Chacharovi přespávali pobudové, kterým se říkalo „lidé od Chachara", tedy chachaři. Ale to už je fikce, žádný podnikatel jména Hachar nebo Chachar v Ostravě nikdy neexistoval. Jménem zachar byli v listině obecního sněmu v Olomouci z roku 1518 označováni potulní škůdci.

Původ v němčině

Je ovšem pravda, že světlo do celého etymologického problému vnesl především dr. V. Měrka, který v roce 1965 napsal do Červeného květu, že slovo chachar se objevuje také v charvátštině (psáno hahar), což pojmově značí kat, tedy popravčí. Jenže toto charvátské slovo má středoněmecký původ. Maďarsky je kat „hóher", slovinsky „hahár". Takže podle badatelů V. Měrky i Josefa Skuliny jde o stejný postup, protože jak čeština, tak polština mají mnoho slov přejatých z němčiny. Německé slovo hâhere znamená v češtině kat. Jedinou jistotou je, že slovo chachar bylo skutečně přejato z němčiny, ostatně v některých německých slovnících najdeme, že Hacher je velký budižkničemu a Hachar zase nadávka pro tuláka. Ale nic z toho dnes už u správného ostravského chachara neplatí. Čas mění i obsah slov.

 


 

Franta Kocourek zemřel před 20 lety

Silák František Kocourek se stal už za života legendární postavou. Na dovolené ve Víru se mu zastavilo srdce.

Franta Kocourek že umřel? To bude zase další jeho fór. Jen málokdo věřil tomu, co se stalo přesně před dvaceti lety. Byla to ale pravda. Při obědě na dovolené ve Víru na Žďársku položil Kocourek svému příteli hlavu na rameno a zemřel. Ve čtyřiačtyřiceti letech mu selhalo srdce.

„V té době jsem míval pravidelná vystoupení na Kraví Hoře. Franta řekl, že nemůže přijít, protože jede natáčet do Prahy. A místo toho jel na dovolenou, z níž se už nevrátil,“ vzpomíná country zpěvák Waldemar Plch. Od smrti legendárního brněnského siláka, herce, recesisty, mystifikátora i velkého znalce brněnského hantecu Františka Kocourka dnes uplynulo přesně dvacet let.

Začátek v Rakousku

Narodil se 21. února 1947 v brněnských Řečkovicích. Od dvanácti let posiloval v zápasnickém oddílu brněnské Zbrojovky a v tréninkovém středisku v Pisárkách. Vyučil se písmomalířem, ale na konci šedesátých let už předváděl silácké kousky po rakouských barech a kabaretech. Při svých představeních ohýbal železo, rozhýbal v zubech automobil, nechal si na hrudi rozbíjet kameny nebo trhal celé balíčky karet.

V sedmdesátých a osmdesátých letech už jej znalo celé Brno. „Byl všude, kde se něco dělo. S každým se hned spřátelil. Doslova spojoval lidi. Seznámil profesora s kopáčem a našel pro ně společné téma, takže ti dva pak strávili hodiny v družném rozhovoru,“ popisuje zpěvák Plch.

Vedle fyzické síly vynikal i bavičským a vypravěčským talentem. Všichni mu odpouštěli věčné legrácky, které proslavil ve svých vyprávěních Miroslav Donutil. „Jeli jsme na vystoupení a najednou prý abych zastavil. František si to namířil k prvnímu domu, který uviděl, přečetl si jméno na zvonku 

a zazvonil. Otevřela paní a Franta jí povídá, jestli nám může zavolat manžela. Že jsme s ním byli na vojně a chceme ho pozdravit. Když jsme pak odjížděli, ten člověk by odpřisáhl, že jsme s ním skutečně odžili vojnu. Franta ale nebyl lhář. Byl prostě pábitel. Jeho humor nabourával normalizační šeď,“ zdůrazňuje Plch.

K jeho nejznámějším kouskům patří, jak ze svého přítele, mentálně retardovaného zpěváka Rudyho Kovandy, málem udělal Zlatého slavíka. Těsně před vyhlašováním ale v Praze na Kocourkovu iniciativu přišli. „Cenzura pak Kovandovo vítězství nad Karlem Gottem zamlčela. Do téhle akce se zapojilo i celé tehdejší Divadlo na provázku. V tomto případě nebyl jen recesistou, ale konceptuálním umělcem,“ myslí si ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý.

Právě s Divadlem na provázku jsou spojené Kocourkovy nejznámější role. Přišel do souboru v roce 1974, aby zahrál Kapitána v inscenaci Petera Scherhaufera Commedia dell´arte. „Do role vnesl svou osobitou italštinu a silácké kousky. Třeba uchopil do zubů opasek Bolka Polívky coby Harlekýna a nosil jej po pódiu,“ vzpomíná Oslzlý.

Proč zemřel tak brzy? Může za to nejspíš jeho zběsilé životní tempo. „Při pitvě mu na srdci našli několik jizev. Zřejmě prodělal víc infarktů, o kterých ani nevěděl. Nebyl nikdy nemocný, ale nešetřil se. Měl namáhavou práci a neznal odpočinek,“ říká Plch.

Silák František Šebela: Toužil jsem umět to, co on

ROZHOVOR – Při pohledu na Františka Šebelu se zdá, že smrt Franty Kocourka byla skutečně jenom žert. A že legendární recesista žije dál. Silák Šebela je Kocourkovým téměř věrným odrazem. Předvádí stejné kousky, ve stejném kostýmu, vzhledem vypadá jako Kocourkův mladší bratr.

„Už léta se ale snažím přijít na to, jak dokázat roztrhat balíček karet,“ říká dvaatřicetiletý muž z Popůvek u Brna.

Kdy jste poprvé viděl Frantu Kocourka?

V roce 1987 nebo 1988. Táta mě vzal na jeho vystoupení. Osobně jsem se s ním ale nikdy neseznámil.

Proč jste se rozhodl jít v jeho stopách?

Když jsem viděl jeho první vystoupení, řekl jsem si, že toto chci jednou dělat. Vyzařovalo z něj něco působivého. Učaroval mi na první pohled. Dnes si plním dětský sen.

Umíte všechny jeho kousky?

Bohužel ne. František měl učitele a zřejmě i díky němu dokázal věci, na které zatím nestačím. Léta se snažím přijít na to, jak dokázal v ruce roztrhat balíček karet. Také netuším, jak mohl stočit podkovářský hřebík jen prsty.

Jak na vás reagují lidé, kteří Kocourka znali?

Dobře. Pamětníci mi gratulují. Podle nich je dobře, že Františkovo umění někdo vzkřísil.

Jsou vystoupení hodně náročná?

Mé tělo je zvyklé na velkou zátěž, přesto je to namáhavé. Čím víc vystoupení mám, tím déle pak odpočívám. Přes zimu a na jaře je jich méně, tou dobou proto hlavně nabírám sílu. V létě vystupuji třikrát až čtyřikrát do měsíce, téměř každý víkend. To jsem potom sedřený celý zbytek týdne.


"Štatlař" Pavel Pařa Pernica si přijel do Brna pro smrt

Brněnský rodák, čtyřiapadesátiletý muzikant a jeden z čelních brněnských "štatlařů" neboli mániček Pavel Pařa Pernica zahynul tragicky v rodném městě. Pětatřicet let žil v americkém New Yorku. Ve čtvrtek byl ještě na křtu knihy Štatl za Husáka. V pátek v noci ho na přechodu pro chodce v Komíně srazilo auto. Přes snahu záchranářů zemřel.

"Odjakživa jsem nesnášel řeči, že ten člověk byl nej… Ale Pavel byl opravdu tak dobrosrdečný, spolehlivý, vstřícný a pozitivní, že jsem ho měl za to strašně rád," neskrývá dojetí jeho přítel Jiří Vaněk. "Nikdy nikoho nezradil a nikomu neublížil a v New Yorku nám byl jeho byt pokaždé po celou dobu k dispozici," dodává přítel. "Přijel domů nahrát cédéčko a já udělám všechno pro to, abych je i dokončil," dodává další z přátel Jaroslav Škvarna, který měl rád hlavně křesťansko-indiánský duchovní styl Pernicovy hudby.

Pohřeb je plánovaný na tento pátek v 17 hodin v brněnském krematoriu v Jihlavské ulici.

 


 

Zemřel Kukleta, fotbalový Franta Kocourek

Velká legenda především brněnského fotbalu náhle zemřela, útočníkovi bylo 46 let. V paměti zůstanou góly a veselé historky. Odešla jedna z velkých legend především brněnského fotbalu. Útočník Roman Kukleta včera zemřel, bylo mu teprve 46 let.

"Cože? Tak to je šok, vůbec nevím, co bych k tomu řekl," reagoval internacionál Václav Němeček, jenž s Kukletou hrával. "Šokující informace. Odchází mladý kluk," přidal se další bývalý fotbalista 

a dnes sparťanský generální manažer Jozef Chovanec. Šok je to správné slovo. Jde o náhlé úmrtí, které prakticky nikdo nečekal. Vždyť ještě minulý víkend měl Kukleta v Brně natáčet spot na podporu brněnského klubu, kvůli zdravotním potížím se v neděli omluvil. Druhý den byl hospitalizován, včera odpoledne na selhání životně důležitých orgánů zemřel. "Když jsem jako mladý kluk přišel do kabiny áčka, tak pro mě byl brněnský tým hlavně Roman Kukleta. Byl nejlepší, nejslavnější a sedět s ním v kabině pro mě byla ohromná čest," řekl jeho bývalý spoluhráč Marek Zúbek. 

Je to přesná charakteristika. Kukleta hrával kupříkladu i za Spartu, kde se stal v sezoně 1990/1991 s 18 góly králem ligových střelců, ale zbožňovaný byl zejména v Brně. Však také web místního klubu připomněl Kukletovu hlášku, jež se stala legendou: "Déte mně to a běžte se vobjímat!" 

Největší objímání nastalo v roce 1986: Brno hrálo šlágr ze špičky 2. ligy se Slušovicemi a Kukleta před napěchovaným hledištěm rozhodl exkluzivními nůžkami. Za ně obdržel Křišťálovou kopačku za televizní gól roku. 

V Kukletovi jako by bylo něco z brněnského siláka Franty Kocourka, jehož jméno je symbolem Brna: i fotbalista byl svéráz, rád používal hantec a stejně jako Kocourek zemřel mladý. 

"Ještě v neděli jsme spolu mluvili. Omlouval se, že bude v týdnu v zaměstnání chybět, protože má zdravotní problémy. V nemocnici prý byl uveden do umělého spánku, ale jeho životní orgány selhaly," řekl pro ČTK Roman Svoboda, Kukletův zaměstnavatel a bratr bývalého hráče Brna a Sparty Zdeňka Svobody. Zbyly góly a vzpomínky, zpravidla veselé. Třeba ta od Chovance: "Když hrála v roce 1991 Sparta o Ligu mistrů s Marseille, dělal si legraci, že v novinách se píše jen o JPP, tedy o hvězdném Jean Pierre Papinovi. A nikdo nepíše RKK – Roman Kukleta Kanonýr."

Roman Kukleta * 22. 12. 1964 + 26. 10. 2011 

Odchovanec Zetoru Brno hrál za Zbrojovku, Spartu a Betis Sevilla, odkud se v roce 1993 vrátil do tehdejšího Boby Brno. Kariéru ukončil v nižších soutěžích. V první lize odehrál 153 zápasů a vstřelil 58 branek. Za reprezentaci má čtyři starty, všechny v roce 1991, gól nedal. 

 


 

Největší bohém 70. let v Brně? Pavel Thaler zvaný "Zrzek"

Co se vzpomínek na Zrzka týče, pícháte do úlu plného včel, Zrzek byl totiž všude, každého znal, hodně cestoval a dělal spoustu zajímavých věcí. Tak vzpomíná Milan "Šabik" Šabata na gurua 

a nejčastěji zmiňovanou osobnost brněnských štatlařů 70. i 80. let v Brně Pavla Thalera alias Zrzka, případně Harika, Harryho, Harizona, Macaráta, Rézu Páhlavího. Charizmatický a energií sršící Zrzek se narodil 21. prosince 1952 v Brně v rodině Pavla Thalera, jehož židovské rodině patřily za první republiky velké majetky v Šumperku, ale Zrzkova ruská maminka Naděžda se s mužem v 50. letech rozvedla a vzala si státního úředníka Vltavského, podle kterého se pak Zrzek část života jmenoval. "Pavlova pravého tatínka totiž v padesátých letech z politických důvodů zavřeli, on pak odešel do Německa, kde se několikrát znovu oženil, a syn se s ním viděl jedinkrát, když mu bylo asi čtrnáct let. 

A pak ještě vNěmecku až těsně před svou smrtí," líčí rodinné poměry u "Zrzků" Pavlova manželka Jiřina Thalerová. 

V zimě hory, v létě přehrada 

Už v šestnácti však Pavel Thaler odešel vlastně nadobro z domova. "Vltavský Thalerovy děti sice adoptoval, ale se Zrzkem se nejspíš moc nesnesl. Byl to přísný muž, Zrzek třeba vzpomínal, jak jim na klobásách dělal čárky, kam až je můžou sníst," usmívá se Zrzkova žena. 

Protože Zrzek nevydržel ani na žádné škole, kterou začal, i když byl velice chytrý, živil se od té doby lecčím. 

V zimě třeba jako vlekař na Petrových kamenech v Jeseníkách, kde se spřátelil s vedoucím všech tamních vleků, dnes slavným žokejem Josefem Váňou. V létě pak pravidelně prodával ve stánku buřty, nejčastěji na Vranovské přehradě. "Říkal, že je na něho moc revoluční i ROH (Revoluční odborové hnutí, jedna z režimních organizací – pozn. red.), takže nikdy nebyl ani v něm," usmívá se Jiřina Thalerová a dodává, že i když Zrzkovi v šestnácti letech doktoři řekli, že se musí po prodělané revmatické horečce celý život šetřit, on na to celý život kašlal a žil ostošest. "Vlastně mu závidím, protože i kdybych žila do sta let, nikdy nemůžu zažít zlomek toho, co stihl můj muž za padesát let svého života," vypráví Jiřina Thalerová. Zrzek byl zkrátka všude a u všeho, hrál na kytaru, skládal skvělé verše... "Chtěli mu je i vydat, byly prý opravdu dobré, jenomže on byl strašný bohém a všechno okamžitě poztrácel," vypráví Jiřina Thalerová, jak i doma kvůli tomu pořád něco hledali. Peníze, doklady... 

Druhý takový se nenarodil 

Jedinečný vztah spolu měli už od prvního setkání roku 1984 v restauraci Praha, sídlící kdysi za Lužánkami na rohu dnešní Štefánikovy a Pionýrské ulice. "Domluvili jsme si schůzku a on na ni nepřišel," směje se Zrzkova žena, která mu to pak oplatila tak, že na další rande poslala místo sebe svou kamarádku. "Tos mně neměla dělat," řekl jí pak Zrzek a na osudový vztah, který skončil až jeho smrtí, bylo zaděláno. "Druhý takový člověk se totiž asi nenarodil, měl ohromný náboj, velký šmrnc, i když mi samozřejmě taky občas lezl na nervy," podotýká Zrzkova paní, které všichni společní přátelé říkají Jiřinka. 

Se Zrzkem i do jejího života přišla přepestrá společnost jeho přátel, brněnských štatlařů, bohémů, Romů a nejrůznějších vágusů. "Ale já jsem je měla ráda a oni mě, vždyť se scházíme dodnes," podotýká Jiřina Thalerová. Zrzek měl v sobě ovšem i rozervanou ruskou duši své maminky, jednou za půl roku na něho přišla opilecká období, kdy s ním vůbec nebylo lehké žít. Zmizel třeba na týden, úplně všechno poztrácel a domů přišel doslova jenom v trenýrkách. "Takhle jednou přijel šalinou domů do Židenic, kde mě všichni znali, to už jsem se fakt styděla. Jenže on mi to vysvětlil tak, že prostě usnul na lavičce a někdo mu všechno sebral," usmívá se při vzpomínkách Jiřina Thalerová. Vztah svého muže k pozemským statkům osvětluje i historkou z prvního společného podnikání na Zelném trhu, kde prodávali na stánku cigarety. Přišli tam poprvé k velkým penězům, sto tisíc bylo tehdy opravdu hodně. Zrzek je svým trabantem převážel do banky a nechal auto otevřené. Celou sumu samozřejmě někdo ukradl. Když z toho byla jeho žena na mrtvici, Zrzek prý reagoval po svém. "Máš co jíst? Máš kde spát? Tak toho nech," prohlásil. 

Spí pod čtvrtým sloupem 

"On nebyl sice vůbec rváč, sám se nepral, ale do pusy si samozřejmě neviděl. Co na srdci, to na jazyku," líčí Jiřinka Zrzkovy časté konflikty. Nevyhnula se mu ani střetnutí se zákonem, obvykle totiž sprostě nadal policajtům. Zavřeli ho i do vazby, ze které ho pak vytáhla jeho maminka Naděžda. "Strašně rád taky mluvil rusky, se synem si v autě zpívali na plné pecky ruské písničky," vzpomíná Jiřina a dodává, že co se živobytí týče, o ně se Zrzek nakonec dokázal vždycky postarat. 

"Říkal mi hraběnka von Tébich, protože jsem prodávala na Purkyňově v Brně koberce," vzpomíná na nejrůznější slovní hříčky svého muže a dodává, že by určitě stálo za to všechny je jednou sepsat. 

A chválí ho i proto, že jí vlastně nikdy nelhal. V roce 1986 se manželům narodil syn. "Na svět přišel 26. prosince. Tehdy těsně po Vánocích odjel Zrzek na hory pracovat u šlepru, prohlásil totiž, že ho k porodu stejně nepotřebuju. A vrátil se do Brna až na jaře," směje se Jiřina Thalerová, která se teprve o rok později za Zrzka provdala. Když měl syn jako dítě problémy s průduškami, odešla za Zrzkem do Jeseníků pracovat jako pokojská na Kurzovní chatě. Takže oba pak zažili v roce 1987 na chatě Barborka oslavu prvního vítězství svého kamaráda Josefa Váni na Velké pardubické. S rozevlátým Zrzkem se ale jeho žena moc nepotkávala ani na horách. Když totiž dala na sáně korbu od kočárku a vyrazila za manželem, ostatní vlekaři jí po cestě obvykle sdělovali: "Ani tam nechoď. Spí pod čtvrtým stožárem." 

Jsem na Aljašce 

Po převratu pak Zrzek práce u vleků nechal, protože se už přece jen na ni cítil starý. "Ani ty mladé holky už se na mě tak neusmívají," stěžoval si. A pak si na pátém nástupišti brněnského hlavního nádraží pronajali se ženou pověstný stánek s občerstvením. "To byla naše nejlepší léta, dopoledne tak od osmi do dvanácti jsem byla v práci a pak jsem mohla být se synem doma, protože muž třeba ve dvě ráno vstával, aby jel na stánek, kam už od třetí chodili lidé z pošty na jedno. A odpoledne mne tam zase vystřídal," vypráví Jiřinka. 

Zrzek si v mezidobí prodělal i záchvat lásky k vojenské technice, kdy si s kamarády koupil několik gazíků, dokonce i tank a polní kuchyni. "V té jsme jednou vařili guláš na oslavě narozenin jeho o čtyři roky starší sestry," vzpomíná Jiřinka Thalerová. Zrzek zemřel 23. září 2002 v nedožitých jedenapadesáti letech. Po operaci nemocného srdce, při níž dostal umělou chlopeň, ho doma v noci skolil infarkt. "Ráno jsem ho našla mrtvého. Dala jsem na stánek parte, ale nikdo mu nevěřil. Na pohřeb pak lidé přišli jako na další Zrzkův happening. Mysleli si, že uprostřed obřadu zkrátka odněkud vyleze," vzpomíná Zrzkova životní družka. Na parte dala Zrzkova maminka synovi, velkému milovníkovi hor i divočiny, napsat větu: "Jsem na Aljašce." 


Dvě pivnice nad sebou se Zlatou Veverkou

Ve zlaté době štamgastů brněnských hospod, to jest v oněch sto rocích od poloviny 19. století do půli následujícího věku, byl v moravské metropoli hostinský podnik doslova na každém kroku. Na bulvárech nesměly chybět restauranty a velkokavárny, v uličkách starobylého města zase chodili místní štatlaři a jiní znalci do zapadlých, ale o to útulnějších pivnic a hospůdek. Nikdo to zkrátka neměl do té své jediné příliš daleko, pokud ovšem nespojil pravidelnou návštěvu oblíbeného štamlokálu se zdravotní vycházkou. 

Kroky takového pivomila či ctitele jiného občerstvení pak směřovaly do vzdálenějších končin, třeba i do některého letoviska, v nichž byla rovněž slibná nabídka patřičných osvěžoven. Ale na Zelném trhu byla od druhé poloviny 19. století a ještě až do meziválečné doby přece jen jedna rarita. 

Na jižní straně tržiště, v budově, která dodnes existuje, byla hned dvě zřídla dobrého pití nad sebou. 

V obou se pochopitelně čepovalo pivo z Měšťanského pivovaru v Plzni. 

Tím prvním zdrojem ušlechtilého moku byl solidní měšťanský hostinec U Tří korun. Nalézal se v přízemí domu a měl široký vjezd přímo z náměstí. V těch místech se ovšem Zelný trh už tehdy dosti příkře svažoval, takže opačný konec hostince byl už jako by prvním patrem. V prostoru pod ním tak vznikl prostor pro pohodlný vstup do dolejšího sklepa. Právě tam byl ve čtyřicátých letech 19. století založen slavný Hannak's Bierkeller neboli Hannákův sklep, jak si ho počeštili naši předci. Jeho majitelé – manželé Hannakovi–záhy přivedli svou sklepní pivnici ke značnému rozkvětu. Podzemní lokál byl velmi oblíben, získal mnoho stálých hostů a stal se pravou brněnskou atrakcí. Jedině tak vydržel konkurenci zavedených Tří korun, v níž spolehlivě obstál.

Ajak se zdá, nejen obstál. Podrobnou historii vlastnických vztahů v rámci obou podniků sice neznáme, ale jak je patrno z dokumentárních i reklamních fotografií, Hannakovi nakonec získali i hořejší krčmu. A tak se později na fasádě skvěl už jen veliký, poutavě vyvedený reklamní štít lákající všechny Brňany i přespolní do Hannakova sklepa. 

Menším písmem zde však byl uveden i bývalý hostinec U Tří korun, snad aby nějaký konzervativní štamgast hořejšího poschodí nepřišel zkrátka. Časem pak přibyla i rozlehlá zahrádka dokonce o dvou úrovních, zkrášlující a notně oživující Zelný trh. Dodejme jen, že Hannákův sklep patřil zcela jednoznačně k nejranějším plzeňským pivnicím v moravské metropoli. A možná v tomto ohledu držel úplný primát. Škoda jen, že následující osvěžovny, rozvíjející v těchto místech dávnou krčemnou tradici, se již pěnivého plzeňského moku příliš nedržely. A přeci se docela nedávno objevila "na Zelňáku" pivnice zcela nová, která může slávu zdejších osvěžoven obnovit. Plzeňský sklep Zlatá veverka, kam se schází po schodech dolů a kde si ke skvělé plzni můžete dát třeba také proslulou místní specialitu, hovězí pupek geniálně připravovaný jako steak.

 


 

Noc. Plné hospody, ale i filmový klub. Jen „švestky“ bděly

Tímto dílem končí seriál Brno před listopadem 1989 a nočnímu životu v 70. a 80. letech není věnován náhodně. Ulice nejprofízlovanějšího města sice zely prázdnotou, ale hospody byly narvané. Tam se lidé cítili svobodní. 

Ačkoliv se i v hospodách mohl člověk nadít, že s ním u stolu seděl agent či příslušník Státní bezpečnosti, lidé si to obvykle nepřipouštěli a po pár levných pivech se bavili o všem možném zcela volně. Což si na jiných veřejných místech prakticky nedovolili. 

Rovnostářské brněnské paluše 

Jenže Husákův režim byl v tomto směru už poučený a v chlastu či soukromí ponechával lidem daleko větší volnost, než tomu bylo v 50. letech. Dá se naopak říct, že přiožralé soukromničení podporoval. 

Zvláště „čtyřkám“ neboli hospodám nejnižší cenové skupiny se sice nejen v Brně postupně zkracovala provozní doba, ale až do „zavíračky“ byly opravdu narvané. 

A pak se šlo obvykle k někomu ochotnému do bytu, kde se v pití pokračovalo. Nebo se přešlo na víno a tvrdý alkohol do některé z brněnských vináren či barů. Oblíbený byl sekt bar Venuše na Jakubské, Bzenda neboli Bzenecká vinárna na Solniční, Vavřinecká na rohu Starobrněnské a Mečové ulice i další. Svérázné bary jako Roxy, Bolero, Pavilon měly k prvorepublikové nádheře už hodně daleko, bývaly stejně ulepené jako tehdejší hospody, ale chodilo se do nich také. Všude nadto sedávaly u stejného stolu všechny možné profese, úrovně intelektu, vzdělání i financí. Volnost, rovnost a bratrství poznaly tyhle obvykle těžce zakouřené prostory doslovně a v praxi. 

„Vyhlášeným dostaveníčkem štatlařů byl rožek U Medvídka (na rohu dnešní Joštovy a České ulice, kde býval fotoateliér s vystavenými fotografiemi dítek s plyšovými medvídky, odtud název – pozn. red.). Odtud obvykle korzovali dolů po Čáře, tedy po ulici České, kde se potkávali s dalšími štatlujícími skupinami. Ty se pak scházely ve svých domovských hospodách, například v Armě, Belvě, ve Smíchovské, U Formana, v Erice, U Čápa, Na Střelnici, na Bláhovce a jinde,“ vypisuje tehdejší pamětník Milan Šabik Šabata. Oblíbenou se stala i hospoda zvaná U Kunca na Smetanově ulici, členitá a strašlivě „zahulená paluša“ s mnoha na sebe navazujícími místnůstkami, přetékajícími popelníky a rázovitým personálem. 

A štamgasti do nich chodili opravdu denně. Pivo desítka stálo totiž do roku 1984 jednotně 1,70 korun, dvanáctka 2,80, jen plzeň byla dražší. Pak se cena zvedla na 2,50 a u dvanáctky na čtyři koruny. 

Policie v akci. A filmák 

I když příslušníci Veřejné bezpečnosti chodili do hospod na povinné kontroly občanek většinou spíš „ze sportu“, neznamená to, že zvlášť proti dlouhovlasým máničkám neboli hárošům občas nezasáhli velice tvrdě.

„Tehdy frčely v okrajových čtvrtích rockové zábavy, třeba v Černovičkách nebo na Hvězdě v Bystrci,“ vzpomíná například Mirek zvaný Časťa. Po jedné takové zábavě někdy v zimě 1976 nebo 1977 se vraceli rozdovádění návštěvníci tramvají 10 na Českou. Velký počet rozdováděných a hlučných mániček řidič neunesl a rozhodl se je odvézt na policii na Veveří. „Nejspíš tam dal i echo vysílačkou. Někde od Žabin ignoroval zastávky a jel velkou rychlostí do centra. Já jsem šel zrovna z Eriky na horním konci Úvozu. Vtom jsme s kámošem uslyšeli hluk rychle jedoucí šaliny. Jak projížděla kolem, rozevřely se zadní dveře a vyskočila vlasatá postava. Po kočičích hlavách dodrncala k nám, vstala bez úhony, oprášila se a řekla: ‚Nazdar, kluci, jdem někam na škopek.‘ A tak jsem se seznámil s Víťou Šárkem. Mezitím šalina dojela k čekajícím příslušníkům Veřejné bezpečnosti, kteří všechny podezřelé hospitalizovali na úřadovně,“ končí jednu z typických historek Časťa. 

Zároveň však zdůrazňuje, že po večerech tehdejší „batlesi“, jak se také štatlařům říkalo, neseděli jen u piva. „Chodili jsme i do takzvaného filmáku, tedy filmového klubu. Ten až do roku 1983 sídlil v kině Světozor v Židenicích. Pak byl přesunut do Jundrova do kina Svratka. Pamatuji si, jak hároši od Formana a této pivnici spřízněných paluší zabrali první dvě řady třeba na premiéře Tarkovského Stalkera. Nebo Andrej Rublev od stejného režiséra byl taky beznadějně vyprodaný,“ vzpomíná Časťa. „Filmák“ byl tehdy pro některé mladé lidi opravdovou duševní drogou. Ti viděli třeba i pět Bergmanových filmů za sebou při takzvaných víkendových seminářích. 

SERIÁL Seriál Brno před listopadem 1989 končí Tímto dílem končí na stránkách brněnské a jihomoravské přílohy seriál Brno před listopadem 1989. Podoba města z té doby, nejrůznější příhody, osobnosti i postavičky se pozvolna ztrácejí v zapomnění. Redaktorka MF DNES Jana Soukupová se snažila všechny tyto momenty připomenout, oživit a mladším ročníkům vysvětlit. Doufáme, že se to povedlo.

 


 

Publicistická mozaika Štatl za Husáka přiblíží život v normalizačním Brně

Redaktorka brněnské MF DNES Jana Soukupová pokřtí ve čtvrtek večer svou novou knihu Štatl za Husáka. Vznikla na základě dlouhé série novinových článků, které vycházely v letech 2011 a 2012. Soukupová je nyní upravila a doplnila o četné reakce samotných čtenářů.

Křest bude ve čtvrtek v 19 hodin v Místogalerii Skleněné louky na Kounicově 23 v Brně. Dílo, které popisuje život v Brně mezi lety 1970 a 1989, vydává nakladatelství Druhé město.

Moravská metropole byla v dané době profízlovaná skrz naskrz, ale plná umělců a vnitřně svobodných lidí. Soukupová vytvořila cennou mozaiku, jež z odstupu vytváří literárně silný, věrný, byť dávno zemřelý portrét města.

Brněnští štatlaři pařili, vyznávali big beat i tramping, milovali Divadlo na provázku, chodili do Venuše nebo do Rozmarýnu, psali a četli poezii, někteří byli součástí drogové scény a jiní organizovali divoké burzy desek, Brno má z té doby i své sebevrahy.

Každý díl novinového seriálu se věnoval některému z těchto fenoménů a každý vzbudil ohlas u čtenářů. Ozvali se nejenom ti, kteří zůstali Brnu věrní, ale i emigranti z Austrálie, Ameriky či Nového Zélandu. A spolu s autorkou vzpomínali, upřesňovali, na sociálních sítích se propojovali a posílali si dotazy a zkušenosti.

A také fotky, těch je právě vydávaná kniha plná. Není v nich jen nostalgie jako ve fotkách o padesát let starších, ale i (pa)chuť dokumentární nemilosrdnosti - s čím jsme se spokojili, co jsme tiše strpěli nebo dokázali rozmetat jen příliš pomalu a váhavě.

Na facebookovém profilu Brněnských štatlařů píše Ivan Veslař o přelomu šedesátých a sedmdesátých let: "Je to neskutečně dávno, moje poslední zaměstnání bylo automechanik v pivovarské garáži na Úvoze, potom jsem emigroval. Co dnes musí znít jako pohádka, je, že Starobrno nám zaměstnancům prodávalo ošpuntované desítky za sedmdesát halířů. V tom osmašedesátým roce jsme pivovar na pár dní zavřeli, aby nám ho Rusáci nevypili. Úvoz byl právě po rekonstrukci nového asfaltového povrchu, který samozřejmě projíždějící tanky zničily."

Ne každý odešel. Většina tu zůstala. Kniha Štatl za Husáka je neoslavuje, spíš s notnou dávkou pochopení, ale bez růžových brýlí popisuje dvě desetiletí sevřeného života, z něhož byl každý den revizí významu slova svoboda.

Navíc může rezonovat i u generace, která Husákovu éru nezažila. Podle fotografií a popisů míst 

a s nimi spojených událostí je najednou jaksi jednodušší si tu "pakárnu" představit ve městě, kde je člověk doma, ve svých kulisách, mimo pražské reálie, jež se k záznamům o totalitní době obvykle vážou.

Další plus: doslov Libora Vykoupila, který naráží i na to, s čím se nutně musela potýkat i autorka, tedy na splynutí historika (či nezávislého novináře) a svědka, pamětníka, aktéra.

 


 

Gómete hantýrovat po cajzlovsku? 

Jiný kraj, jiný mrav a stejně tak i jiný jazyk. Nemluvíme o cestách do zahraničí. Když by chtěl třeba Moravan v Praze žufánek (naběračku), obvykle se setká jen s vyděšeným výrazem a otázkou: Cože? Jeden stát, ale desítky různých odnoží jazyka. Víte, kde se jak mluví?

Nářečí vymírá 

Rozdíly mezi nářečími se stírají. Je to i kvůli rozhlasu a televizi, které šíří spisovnou češtinu. Přesto je dobré uchovat si něco málo z regionu, odkud pocházíme, protože některá slovíčka za zapamatování stojí.

Brněnský hantec Hantec – varianta češtiny, která se v hovorové mluvě používá v Brně. Vznikl kombinací hanáckého nářečí s němčinou. A když Brňan znalý hantecu spustí, obvykle mu nerozumí nikdo jiný. Ačkoli slova jako šalina (tramvaj), šméčko (podraz) nebo špica (výborný) už zakotvily v mluvě skoro celého Česka, stále je hantec jazykem pro většinu národa tajemným. Příklady brněnského hantecu Balit kramle – utéct Betla – postel Cancat – hloupě mluvit Čumkarta – pohlednice Je to v kakáču – je to pryč Štatlař – městský flákač 

Ze Slovácka Žufánek patři do polévky, skřidélka na hrnec a roba do postele, řekne chlap ze Slovácka, kterého potkáte v plkavicách, korduli a baranici. (Naběračka patří do polévky, poklička na hrnec a žena do postele, řekne muž ze Slovácka, kterého potkáte v krojových kalhotách, vestě a čepici.) Šůstat turkyň sa može beztrestně enom na Slovácku. Nejde o souložení či obcování s Turkyní, ale čištění klasů kukuřice.Z Valašska Daj pozór, ať to néni uviré. (Dej pozor, ať to není křivé.) Tož položíme to mítvavo. (Tak položíme to cik cak.) Řeč při pokládání parket Podaj strýčkovi legátku! (Podej pánovi židli.) Pošťaj mně křiváka (Půjč mi křivák – nůž.) 

Slezské nářečí Slezské nářečí vzniklo spojením polštiny, češtiny a němčiny. Stejně jako u hantecu i toto člověka neznalého spíše vyděsí. Slezská slovíčka ala – blbec ancajgovać – udat někoho bagańcze – pracovní obuv bajtle – malé děti fachman – odborník feler – chyba machrować – chválit se mewa – racek obibok – budižkničemu 

 


 

Na prýglu jsme prvně plavali, opili se i milovali

Brněnské moře neboli Kníničská přehrada, přejmenovaná v roce 1959 na Brněnskou, byla za normalizace jednou z mála rekreačních možností Brňanů. Neřekli jí obvykle jinak než prýgl. 

Vyhópne ráno borec z betle, hodí čučku z vokna, zgómne, že zoncna rumpluje, tak hlásí hakl krén... 

V nejznámější povídce "hantecového" barda Franty Kocourka Jak zkalil Žanek Husa v Pakostnici se sice borec za horkého dne vykašle na práci, aby přes Oltec neboli Staré Brno dorazil ke koupání a slunění na Rivec čili Riviéru v brněnských Pisárkách, ale mnohem pravděpodobněji by za oněch normalizačních časů "doklapal" až na prýglneboli Brněnskou přehradu. 


Prýgl byl totiž zvláště v minulosti velkou zasvěcovací destinací Brňanů. Kolik se jich tu učilo plavat, v zimě bruslit, pít první pivo z papírového voskovaného kelímku u kteréhokoliv ze zdejších stánků. Kolik se jich tu na sluníčku taky totálně ožralo. Případně sbalilo partnera a zakusilo první lásku na trávě. A že tam bývaly i za všedních dopolední pořádně obsypané břehy. Nejen u přístaviště, na Rakovci, Kozí horce či Sokoláku neboli Sokecu, ale i dál směrem ke hradu Veveří. Včetně jedné 

z tehdy mála nudistických pláží na travnatém břehu prýglu kus od hospody U Šuláka. "V těsné blízkosti pláže leží zastávka lodní dopravy, takže cestující na lodích mají bezplatnou show," kritizoval jeden z návštěvníků umístění pláže pro milovníky nudismu. Zmínil i fakt, že tudy rádi procházeli na vedlejší "oblečenou" pláž takzvaní "textiláci", kteří se sami nesvlékali a jenom šmírovali. Bodejť ne, 

v tehdejší prudérní době, která otevřenou erotiku, natož porno oficiálně neuznávala. "U Šuláka jsem jako malá, asi sedmiletá holka poprvé viděla dvě baby v tangách a mám z toho zážitek dodnes," líčí jedna z tehdejších návštěvnic a dodává, že ti chlapi, kteří tam tehdy byli, určitě taky. "Dovedu si představit, co to s nimi muselo začátkem osmdesátých let dělat. V televizi běželo maximálně Televarieté, a teď, jak tak na těch prouhovaných židličkách pili pivo, mohli čučet na dva pěkné vystrčené zadečky, protože ty kočky si to objednávání u okýnka doslova užívaly, to jsem poznala i v tom svém holčičím věku," usmívá se pamětnice. 


Prýgl od Franty Kocourka? 

Mimochodem i slovo prýgl souvisí s už zmíněným zdejším pravidelným návštěvníkem, silákem a všeumělcem Frantou Kocourkem. Jednak tu, zvlášť u bufetu na Sokecu, rád popíjel pivo s herci rodícího se Divadla na provázku i s retardovaným "rokenrolovým zpěvákem" Rudym Kovandou, který si svůj škopek s oblibou stavěl na obrovský nahý teřich. Ale hlavně se traduje, že i brněnské označení přehrady je nejspíš jeho dílem. Vídeňské slovo "prügl" pro hůl, klacek či obušek se v tom smyslu používalo v brněnském hantecu už dávno. Řeklo-li se "dostat prýgl", znamenalo to být zmlácen a "neval na mě takový prýgly" značilo přeneseně nesmysly. 

V 60. letech 20. století se ale Brněnské přehradě říkalo ještě "přehec". "Jenže pak přišel Franta Kocourek, naprosto němčinou nepolíbený, kterému se slovo přehec nelíbilo a zaměnil je slovem prýgl, takže si tento hantecový výraz přetvořil k obrazu svému," tvrdí pamětník Ladislav Plch na webu prigl. cz. Dokazuje to prý i Kocourkova píseň: "Hodím čučku na prýgl, zarygluju na rygl, hóknu na svó Mařeno, oplodním retko s mařenó, jupí!" 


Zpěv a tanec na břehu i vodě 

Co se brněnské kultury týče, na samostatnou kapitolu by vydala historie trampských, country a folkových skupin, které se scházely hlavně v hospodě U Šuláka, ale i na dalších místech kolem přehrady. Nebo lodní doprava, kdy se hojně obsazená plavidla na elektrický pohon patřičně "socialisticky" jmenovala třeba Moskva, Mír, Kyjev, Pionýr či Úderník. Na nich probíhaly také pověstné "plovoucí" diskotéky taneční školy Starlet, které skončily po protestech rodičů nezletilých účastníků kurzů. Prý se tu mládež nekontrolovaně opíjela přineseným pitivem a občas letěla i přes palubu. 


Sirka, Hamlet a ti druzí 

Nejviditelnější vylepšení břehů prýglu přinesl ale malý kulturní zázrak těch let. První ročník takzvaného Brněnského plenéru jako tehdy jediné "pravidelné", se dřevem pracující sochařské sympozium 

s mezinárodní účastí se odehrál v roce 1983. Až do převratu šlo však i přes snahy organizátorů o jediný ročník. Další následovaly v 90. letech. 

Normalizační ročník byl ovšem podle vzpomínek účastníků nejvelkolepější. "Zúčastnilo se jej devět absolventů pražské Akademie výtvarných umění a sedm neprofesionálních výtvarníků. Na přelomu května a června 1983 uspořádali v Křížové chodbě Nové radnice v Brně výstavu mladých malířů, sochařů a architektů," vzpomíná kurátorka a tehdejší hlavní organizátorka Plenéru Jitka Vitásková. 

Z pokácených stromů brněnských parků vznikly slavné "přehradní" sochy, například Sirka Miroslava Vochty, Vzpomínka na Lennona Vladimíra Matouška, dřevěné letadýlko Vítězslava Odstrčila, Hamlet Laca Garaje a ještě třináct dalších.

 


 

Stuttgart a Dallas dorazily k brněnskému moři

Celé čtyři dny s přestávkami putovaly po silnici dvě lodě, které ve čtvrtek v poledne dorazily ke břehům "brněnského moře" tedy nebo také – jak se říká hantecem – prýglu. Lodě úctyhodné velikosti určené pro přepravu osob na brněnské přehradě dostanou pojmenování po městech v Německu a USA – Stuttgart a Dallas. Rozšíří tak flotilu starších a podstatně menších plavidel Vídeň, Lipsko a Utrecht.

Lodě se vydaly na cestu do Brna z obce Hlavečník v pardubickém kraji v pondělí ráno a jejich trasa po souši byla dlouhá 200 kilometrů. Náklad je vysoký šest metrů. Každá z lodí je 25 metrů dlouhá, šířka trupu je 6,22 metru a hmotnost nadměrného nákladu, který se pohyboval maximální rychlostí 15 kilometrů v hodině, je 58 tun. "Lodě se nyní dovybaví, natřou, pokřtí a po zkušebních plavbách svezou první řádné pasažéry při zahájení plavební sezóny 14. dubna roku 2012. Každá z nových lodí uveze až 200 cestujících," uvedla mluvčí Dopravního podniku města Brna, který lodní dopravu provozuje jako součást městské hromadné dopravy.

V Brně jsou lodě na přehradě hojně využívány nejen pro školní výlety či jako turistická rarita, ale k běžné přepravě je používají i mnozí chataři, kteří na březích údolní nádrže bydlí. Letos lodě přepravily 224 000 pasažérů. Brněnská lodní flotila patří k evropským raritám.

 


 

Krásný výlet na dohled Brna. Okruh kolem Priglu plný barev

Brněnská přehrada, v hantecu zvaná Prigl, patří k turisticky hojně navštěvovaným místům s ohromným potenciálem. Pojďme si ji obejít dokola a poznejme její neodolatelný půvab, čeká nás příjemných dvacet kilometrů.

Brněnská přehrada, přezdívaná Prigl, je vodním dílem na řece Svratce, přehrazené na 56. kilometru. V současné době už není primární zásobárnou pitné vody pro město Brno, ale slouží hlavně k rekreaci a jako zdroj pro výrobu elektrické energie. Přehradní nádrž měří téměř 10 kilometrů a zatopená plocha dosahuje rozlohy 259 hektarů. Zdejší hydroelektrárna využívá jedné Kaplanovy turbíny s výkonem 2,88 MW. 

Výlet 'pod křídly' hradu Veveří 

Asi 12 kilometrů severozápadně od centra Brna se na skalnatém ostrohu vypíná majestátní hrad Veveří. Jeden z nejrozsáhlejších a největších hradních areálů nejen na Moravě, ale i v Čechách je vyhledávaným turistickým lákadlem celé oblasti. 

I pro mě bude hrad, podle pověsti založený už v roce 1059, výchozím bodem při celodenním putování kolem přehrady. 

Hrad má bohatou a velmi pohnutou historii prolnutou řadou pověstí a legend. Opakovaně ho navštívil například britský ministr obchodu Winston Churchill, který zde s manželkou Clementine strávil část svatební cesty po Evropě. 

Od první poloviny 18. století se traduje pověst, podle níž by hrad Veveří mohl být jedním z mnoha míst, kde by se mohl ukrývat poklad dvanácti stříbrných soch apoštolů, původně pocházejících 

z kořisti Břetislava I. z tažení do Polska. Sochy dosud nebyly objevené a tak zůstávají jen nezodpovězené otázky a romantická představa pokladu nedozírné hodnoty. 

Kolem přehrady za pár hodin

Hrad nechávám za zády. V brzkém ránu je docela chladno a trávu a nízké keře pokrývá povlak jinovatky, mrznou mi ruce a čekám na první paprsky slunce. Přede mnou je první a zároveň 

i nejnudnější úsek cesty. Skoro 6,5 kilometru po asfaltové, poměrně frekventované silnici do Rakovce. Po cestě je možné několikrát odbočit vlevo do lesa a podívat se z některé z vyhlídek na přehradu, a pak se zase  vrátit na silnici. Je dávno po sezoně, a tak potkávám jen rybáře. Kempy jsou zazimované a stejně jako hospody v této části jinak rušné přehrady zavřené. 

Už se těším do Rakovce, kde konečně přichází zprava červená turistická značka. Asfaltu se sice nezbavím, ale alespoň už nepůjdu po frekventované silnici. 

Jihovýchodní část Brněnské přehrady patří k jejím nejcivilizovanějším a turisty nejnavštěvovanějším pasážím. Najdete zde restaurace, kiosky s občerstvením, hotely a potkáte tu dost lidí. Snídám v prvním kiosku po cestě, rychlé dva párky v rohlíku a teplý čaj. 

Od vody jsou na dálku slyšet hlasy a mezi velkými bójemi se tísní asi dvacet lodí. Pak se ozve hvizd píšťalky a srocení lodí vyráží na cestu s cílem zvládnout bójemi vytyčenou trať v co možná nejkratším čase. 

Následujících přibližně 4,5 kilometru k lávce před Junáckou loukou je mnohem zajímavějších i příjemnějších. Skoro dvě třetiny této vzdálenosti sice šlapu do asfaltové cyklostezce, ale k vodě je to mnohem blíž a i výhledy jsou příjemnější. Potkávám nespočet běžců a cyklistů. Také rodin s malými dětmi přibylo. 

Pravidelné lodní linky, které po přehradě v tomto roce jezdily od 30. 4. do 2. 10. podle pravidelného jízdního řádu zastávky Bystrc – přístav do zastávky Veverské Bitýšky – přístaviště, zastavují mimo jiné i na zastávce Cyklistická. 

Kousek za touto zastávkou končí asfalt a začíná zpevněná, široká, popadanými barevnými listy zasypaná cesta. Cyklistů je stále dost. 

Občas musím při focení z cesty rychle odstranit stativ, abych nepřišel o techniku. Z nádherných barev podzimu přechází zrak a chůze je hned veselejší. Nedaleko lávky přes přehradu cesta stoupá po nově upravené stezce po skalkách, aby později klesla pohodlně k již zmíněnému mostu pro pěší a cyklisty, klenoucím se vysoko nad vodní hladinou. 

Tato dominanta, dlouhá 100 metrů, byla do zdejší krajiny zasazena v roce 2003. Je to v pořadí už třetí most na tomto místě. Ještě dlouho před stavbou přehrady zde stával dřevěný most, který byl při stavbě přehrady stržen a nahradil ho betonový. Ten byl ale zničený v roce 1945, kdy ho ustupující německá armáda podminovala a vyhodila do vzduchu.

Mám za sebou asi 14 kilometrů chůze a také první a zároveň poslední možnost si okruh zkrátit a vrátit se přes most k hradu Veveří. Byla by to ale škoda. Poslední část po žluté turistické značce přes Junáckou louku a Zouvalku do Veverské Bítýšky se považuje za nejkrásnější. 

Je pravděpodobné, že obec Veverská Bítýška vznikla až po založení hradu. První písemná zmínka o ní pochází z roku z roku 1376. Nejstarším písemným dokladem je listina vydaná králem Ludvíkem 

v roce 1521, která umožňovala pořádání trhů. Obec mohla do roku 1727 vykonávat dokonce i právo hrdelní. V obci byly postupně v provozu tři mlýny i svého času jediná výrobna střelného prachu na Moravě. 

Na okraji Veverské Bítýšky se napojuji na červenou značku a přes chatovou osadu Mečkov se vracím po opět velmi příjemné cestě pod hrad Veveří. V nohách mám něco přes 20 kilometrů chůze 

v nádherném a chladném podzimním počasí, v krajině plné barev a jiskřivého podzimního vzduchu. Tento půvabný kout kousek za přelidněným Brnem opravdu stojí za návštěvu. 

 


 

Šalinou se v Brně bude jezdit za víc

V Brně od ledna zdraží městská hromadná doprava. Cena roční jízdenky vzroste ze 4430 na 4750 korun, což je stejná suma, kterou platí cestující v Praze. Podraží i další druhy kuponů a jízdenek. Základní jízdné se zvedne z 18 na 20 korun a hodinový lístek z 22 na 25 korun. Vyplývá to z informací brněnského dopravního podniku. Hromadná doprava se v Brně zdražovala naposledy před téměř třemi lety, a to zhruba o pětinu. Důvodem zdražení je zejména inflační růst. "Zvýšily se ceny vstupů, energií, pohonných hmot. Hlavním důvodem zdražení je ale změna daně z přidané hodnoty z 10 na 14 procent," uvedl vedoucí tarifního odboru brněnského dopravního podniku Vít Prýgl. 

Za kolik od ledna 

- Jednorázová patnáctiminutová jízdenka bude stát 20 Kč. 

- Jednorázová jízdenka platná 60 minut vyjde na 25 korun. 

- Předplatní měsíční jízdné bude 550 korun. 

- Předplatní čtvrtletní kupon bude za 1370 Kč. 

- Roční předplatní kupon vyjde na 4750 korun. 

 


 

MHD v Brně od ledna podraží

Svezení v brněnské tramvaji či trolejbusu se od 1. ledna prodraží. Dopravní podnik města Brna (DPMB) totiž po zhruba třech letech zvyšuje ceny jízdného. Hodinový jednorázový lístek tak zdraží z 22 na 25 korun, měsíční předplatní jízdenka pak o 20 korun, takže místo 530 přijde na 550 korun. 

Tarify brněnské MHD se naposledy měnily v prosinci 2008 a v dubnu 2009. Nyní podle šéfa tarifního odboru DPMB Víta Prýgla stoupají ceny hlavně kvůli zvýšení DPH z 10 na 14 procent a kvůli dražším energiím a pohonným hmotám.

"Ta čtyři procenta, co vybereme navíc, stejně půjdou do státní kasy. Chceme proto, aby se změna co nejméně dotkla zákazníků s předplatními jízdenkami," uvedl Prýgl. Podle něj se ruší desetiminutový lístek za 14 korun, který byl až dosud brněnským unikátem. 

"A velký zájem asi bude o novou roční přenosnou jízdenku pro firmy a rodiny za 6100 korun," upřesnil vedoucí tarifního odboru. 

Předplatní jízdenky sice podle Prýgla podraží, ovšem kdo si třeba 31. prosince koupí roční kupon na dvě zóny, ušetří 320 korun, protože ho pořídí ještě za starou cenu 4430 korun. "Rozhodující je totiž začátek platnosti jízdenky, tedy 31. 12.," vysvětlil. Dopravní podnik v Brně denně přepraví asi milion cestujících a na tržbách letos vydělá zhruba miliardu korun. "Příští rok pořídíme čtyři nové tramvaje za sto milionů a sedm trolejbusů za 70 milionů. A od června chystáme zavedení SMS jízdenek," slibuje generální ředitel DPMB Miloš Havránek 

 


 

Hostem on-line iDNES.cz bude Vít Prýgl z Dopravního podniku Brno

Dopravní podnik Brno představil novinky v jízdních řádech městské dopravy, které začnou platit již tuto neděli. S tím souvisí i zdražení jízdného, které startuje od 1. ledna příštího roku. Za hromadnou dopravu lidé v Brně zaplatí stejně jako Pražané. 

O změnách tarifu můžete debatovat s vedoucím tarifního odboru Dopravního podniku v Brně Vítem Prýglem. Ten bude odpovídat na dotazy čtenářů iDNES.cz on-line. 

Brňané od ledna 2012 zaplatí za hromadnou dopravu tolik jako Pražané. Za jízdu šalinou nebo "busem" si od příštího roku připlatí: za hodinový lístek zaplatí o 3 koruny více, měsíční kupon pak podraží o dvacet korun. 

Zdražení Dopravní podnik vysvětluje především zvýšením daně z přidané hodnoty. "Zdražení vyplynulo se zvyšujících se nákladů. Ceny za energie i pohonné hmoty rostou i my musíme reagovat. Navíc vláda plánuje zvýšit DPH," naznačil už v říjnu šéf Dopravního podniku města Brna Miloš Havránek. Cestující si tak musí příští rok připlatit jak za jednorázové, tak za předplatní jízdenky.

"Ceny zvyšujeme přibližně po třech letech. Při jejich přesném určení jsme přihlíželi k tomu, aby se v menší míře dotkly občanů Brna, kteří využívají časové jízdenky," vysvětlil Vít Prýgl. 

Zatímco jednorázové jízdenky podraží o víc než deset procent, nárůst cen u měsíčních, čtvrtletních a ročních "šalinkaret" se pohybuje mezi 3,5 a 7,5 procenty. 

"Například měsíční jízdenky pro Brno budou nyní stát stejně jako v Praze a v Ostravě, čtvrtletní doklady vyjdou v Brně dokonce levněji," upozornil Prýgl, který se tarifní problematikou v brněnské městské hromadné dopravě zabývá už víc než deset let. 

Nový tarif platí pro celý Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje. 

 


 

Silvestr a Nový rok v Brně: Hoďte voko do divadla nebo do klubu

Vypněte idiotbox a vyražte do ulic. Můžete jít hópat na silvestrovské párty do baru nebo hodit sicnu do divadla. Řachy a šupy uslyšíte na Silvestra a na Nový rok aji od profíků, co dělajó ohňostroje.

Pro ty, kdo nerozuměli, ještě jednou a podrobněji. Silvestr v Brně můžete strávit v jednom z mnoha klubů, které pořádají speciální silvestrovský program. V klubu 7.nebe vás čeká noc ve stylu diskoték na Ibize. V Multikulturním centru Stadec se odehraje noc v maskách v neobvyklém duchu, protože organizátoři celou akci pojmenovali Perverse New Year Carneval.V Metro Music Baru zase ožije Elvis Presley a do Staré Pekárny dorazí Rolling Stones revival Band.

Poslední den v roce nezůstanou zavřená ani brněnská divadla. Městské divadlo Brno začne večer v 18:00 představením Zkrocení zlé ženy a později bude celý večer v divadle pokračovat až do rána za doprovodu orchestru i oldies diskotéky.

Stejně jako minulý rok dostane dominanta náměstí Svobody, brněnský orloj, ochrannou pláštěnku, aby bouřlivé silvestrovské oslavy neponičily toto umělecké dílo. Proto na přelomu nového a starého roku nebude ukazovat moderní orloj čas.

Ovšem většina Brňanů i návštěvníků Brna nikdy nepochopila záměr architekta, který hodiny navrhoval, a málokdo dokáže z orloje rozpoznat přesný čas.

Město si připravilo bohatý program hlavně na 1. ledna 2012.

10:00 Novoroční jízda cyklistů Brnem (start z nám. Svobody)

11:00 Novoroční troubení z věže

14:00 zvýhodněné vstupné do brněnského podzemí pod Zelným trhem na výstavu Beatlemánie do Hvězdárny a planetária Brno na výstavu o G.J.Mendelovi v Mendelově muzeu

14:00 Novoroční prohlídka baziliky Nanebevzetí Panny Marie

16:00 Novoroční bohoslužba v bazilice

18:00 Novoroční ohňostroj s hudbou nad Špilberkem "Mendelova zahrada objevů" Ohňostroj je pořádán skupinou Teatrum Pyroboli, která se tradičně účastní přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis.

20:00 Novoroční koncert filharmonie Brno v Janáčkově divadle

Takže nic nekómejte a na konci roku hoďte stopku v Brně. Před návštěvou moravské metropole se můžete přiučit jazyku domorodého kmene, tedy brněnskému slangu čili hantecu, třeba zde.

 


 

Páteční večer v Brně? To je úplně jiné kafe

Jó, páteční večer, to je úplně jiné kafe, než když končí neděle. Dva volné dny před sebou, krásné plány na odpočinek.

Na brněnských zatím neodsunutých nádražích se to hemží studenty, kteří se s bágly na zádech chystají na očekávaný návrat domů. Party čundráků v maskáčích a s kytarami přes rameno vesele pokřikují a jedou do svých osad někde u Ketkovic, nebo za Tišnovem.

Rodinky s dětmi a psy sedají do aut a míří na chaty či chalupy, aby prožili další pracovní dva dny, protože my jsme národ pracovitý.

Konec víkendu je stejně hektický, ale smutný. Hemžení lidí je podobné, ve vzduchu ale cítíte jinou atmosféru. Všichni se vracejí zpátky do Brna. Studenti do školy, ti starší do zaměstnání. Z nádraží se jede na internáty nebo koleje, rodiny z aut před svými domy na sídlištích vytahují bedničky s jablky, igelitku s bramborami, smrkové větvičky na adventní věnec a někdy i spící, unavené malé děti. Trampové, kteří prožili asi nejsvobodnější čas ze všech, dopíjejí poslední škopek, kouří cigaretu a jsou také jaksi ztišení z přemíry zdravého kyslíku z našich lesů a předtuchy pondělních pracovních povinností.

"Nebreč, za téden jedem zas," zaslechl jsem jednoho z nich, vousatého drsňáka. "Co blbneš, já su klidné, jen mě pálijó voči z kóřu," zazněla rychlá odpověď a borci se jako na povel rozešli každý do té své šaliny...

A v pondělí zase začíná v Brně nový pracovní týden…

 


 

Odsun brněnského nádraží: Primátore, kam s tó roló?

Přístup k evropským penězům na výstavbu brněnského nádraží je zmařen, vlastní rozpočet je bez koruny. 

Brno má problém. Jeho železniční síť je už natolik "zpuchřelá", že si vyžaduje okamžitou rekonstrukci, počínaje hlavním nádražím. Brněnská politická reprezentace se zhlédla v historickém konceptu nádraží přesunutého o několik set metrů k jihu. Projekt ovšem za šest let nedokázal získat ani územní rozhodnutí. A protože by se musel stavět od prvního pražce po poslední návěstidlo "na zelené louce" jedním tahem, byl by skokově drahý natolik, že by zruinoval státní pokladnu. Čím dál živěji se 

v různých návrzích prosazuje konkurenční projekt nádraží v centru, který by jako radikální přestavba původního nádraží mohl vznikat za provozu, v delším čase a s podstatně nižšími náklady. Prosazují ho entuziasté z řad architektů a koalice Nádraží v centru. 

Začít stavět se však nemůže žádná z obou variant. Té první schází územní povolení a naděje sehnat peníze, té druhé brání územní plány města i kraje, jejichž změna záleží na politicích. Ti se ovšem vidí v protichůdné variantě. Bezvýchodná situace, o to víc, že se bude muset obratem rozetnout. 

Dlouhá cesta od nuly k nulePřípad brněnské "roly", řečeno hantecem, ukazuje, jak se zlobbovaní úředníci v právním státě přestávají vyplácet. V zájmu urychlení schvalovacího procesu dělají procesní chyby, na nichž soud posléze řízení zastaví a pošle ho na začátek. To se stalo územnímu řízení na brněnské "nádraží v přesunuté poloze" už podruhé. 

Už vydané územní rozhodnutí poprvé zrušil v prosinci 2008 jihomoravský krajský soud pro nezákonnost. Minulý týden po několika schvalovacích a soudních přemetech, v nichž účinkoval krajský úřad v Brně, ministerstvo životního prostředí, městský soud v Praze, nejvyšší správní soud a stavební úřad Brno-střed, dospělo řízení znovu do výchozího bodu. Zatím poslední úkon učinil 29. listopadu brněnský magistrát, který zrušil územní rozhodnutí vydané stavebním úřadem Brno-střed. To byl klíčový krok pro další osud projektu na přesun nádraží asi o 800 metrů na jih, tedy dál od centra. Návrat na úplný začátek, za nějž už couvnout nelze. Nicméně další právní úkony jedou setrvačností dál. Čeká se na výrok pražského městského soudu, jemuž se na základě kasační stížnosti Dětí Země vrátil rozsudek z nejvyššího správního soudu ve sporu Děti Země versus ministerstvo životního prostředí. Jde v něm o procesní chybu, kterou při kvapném schvalování odsunu způsobil úředník na jihomoravském krajském úřadě. 

Protože první žádost o územní rozhodnutí nutné k odsunu nádraží podala Správa železniční a dopravní cesty už 9. prosince 2005, jsme na prahu šestého výročí schvalovacího řízení na cestě od nuly do nuly. 

Pumpnout Evropu se už nepodaří. Není už síly, která by dokázala projekt odsunutí nádraží připravit tak, aby investoři mohli požádat o vybájený evropský grant sedmi či osmi miliard korun ze současného operačního programu doprava. Podmínkou žádosti je platné územní rozhodnutí, které neexistuje, a realizace stavby do konce zúčtovacího období na přelomu let 2012/2013, což není splnitelné. Na kofinancování projektu, hrazeného z evropských fondů, by taky byly potřeba české miliardy korun. A ty nejsou. 

Poslední zveřejněná časová rozvaha Státního fondu dopravní infrastruktury počítá s tím, že výstavba první části osobního nádraží a modernizace průjezdu Brnem proběhne v letech 2015 až 2020. V té době už bude vyhlášen nový systém evropských strukturálních fondů, u něhož lze předpokládat mnohem menší štědrost a orientaci spíš na nové členské země EU na východ od nás. Předpoklad, že EU v Česku podpoří velkou dopravní stavbu, kterou lze nahradit levnější variantou, má malou šanci. Tím spíš, je-li Evropské komisi známo, že tento projekt nemá širokou podporu občanů. 

Nádraží, nebo pomník? Brněnská politická elita, od ČSSD, přes KSČM a většinu lidovců až po ODS, by si za evropské peníze ráda postavila pomník. Přitom technologická inovace by se podle některých znalců na novém místě prováděla hůř než v původní poloze nádraží. 

Občanským aktivitám, sdruženým do koalice Nádraží v centru, pro změnu chybí politická strana, jež by se za ně brala. O tuto roli by sice stála Strana zelených, její představitelé však v minulém volebním období prohráli velikou důvěru lidí právě nestálostí postoje k otázce nádraží. Jen TOP 09 se ve vztahu k odsunu-neodsunu dosud nevybarvila. Bude ona tou silou, která do plachet chytí nový vítr? Na luxus zbytečně nákladného a v mnoha ohledech sporného nového nádraží stát nemá a rozumná Evropa na něj nedá. Evropskou komisi budou jistě zajímat i občanské postoje. Ve starším referendu (v roce 2004) smetla idea nádraží v centru variantu jeho odsunu osmdesátiprocentní většinou, jenže tento výsledek nikdo nebral v úvahu, protože počet hlasujících zdaleka nedosáhl vražedného padesátiprocentního kvóra. Stejný názor v roce 2010 podpořili dvoutřetinovou většinou respondenti sociologického průzkumu zadaného Českou televizí. K úplnému posouzení šancí projektu odsunu nádraží dosud chybí rozbor nákladů a výnosů (analýza cost benefit), prováděný společností SUDOP Brno, který navzdory českým zvyklostem na veřejnost dosud neunikl. V případě podání žádosti 

o evropský grant bude mít stejně největší váhu posudek skupiny unijních expertů JASPERS, který Evropské komisi vždy poslouží s návodem, co podpořit a od čeho utéci. I bez těchto velmi důležitých analýz lze soudit, že na luxus zbytečně nákladného a v mnoha ohledech sporného nového nádraží stát nemá a rozumná Evropa na něj nedá. 

Jak se prásknout se přes kapsu. Letos bylo na přípravu odsunu nádraží rezervováno ze Státního fondu dopravní infrastruktury 93 milionů korun, ale částka byla seškrtána na pouhý zlomek - 1,5 milionu. Na příští rok je kolonka prázdná úplně. Rozpočet výstavby by se přitom musel pohybovat o čtyři řády výš, v desítkách miliard korun. Předběžná kalkulace odhaduje přímo na železničních stavbách částku 30,4 miliardy korun. 

Třetina investic by se mohla realizovat postupně v dalších etapách. Dvě třetiny by se však musely investovat hned. Jinak by se nádraží postavené na zelené louce nikdy nerozjelo. Jak uvedla Správa železniční dopravní cesty, výstavba první části osobního nádraží a modernizace průjezdu by si ze státních, případně zčásti evropských prostředků vyžádala 20,4 miliardy korun. Přičemž město a kraj by musely navíc poskládat čtyři miliardy, aby se k novému nádraží natáhly tramvajové linky a vybudovaly další objekty, které si přeložka nádraží vynutí.

I kdyby se přes veškeré skeptické odhady podařilo zajistit evropský grant, stát by musel stejně finančně zajistit celou investici - granty jsou propláceny až po dokončení akce, Evropa totiž nemá zájem utápět peníze ve špatně zajištěných projektech, které by se z jakékoli příčiny nedostavěly a investice by se staly nevyužitými a zároveň nedobytnými. 

V době dotírající krize by se mohlo stát, že tak velká investice se pro státní pokladnu v nejbližších letech stane nestravitelným soustem. A nádraží v odsunuté poloze bude navíc odsunuto na vedlejší kolej. Tam, kam ji v současnosti zaparkovali nespolehliví úředníci, kteří v samé horlivosti zapomněli dodržovat zákon a učinili chybná rozhodnutí. 

K budovatelskému úsilí výstavby na zelené louce (či na troskách starých činžovních domů) existují i varianty modernizující prostor dosavadního nádraží. Zatím poslední představili 21. listopadu na fakultě architektury VUT brněnští architekti Ondřej Chybík, Michal Krištof a Jan Vrbka. Nelze tu teď porovnávat výhody a nevýhody ve fungování obou projektů, odsunu a modernizace. Přidržíme-li se jen financování, pak opomíjená varianta rekonstrukce a dostavby nádraží v centru má obecně pět nepřehlédnutelných předností: 

Celkově je levnější. (Konkrétně v případě zmíněné studie brněnských architektů skoro o třetinu, tedy 23,6 miliard korun.)Stavět lze za pochodu, stejně jako se rekonstruovala nádraží v Praze, Ústí a leckde jinde.Investice se podle stavu pokladny mohou dávkovat a ani liknavé financování by neochromilo chod nádraží.Celá filozofie projektu daleko víc odpovídá představám o grantové podpoře EU, takže by měl výraznější naději na schválení grantu než nádraží přestěhované.Obdivuhodný uzel tramvají a nádraží dálkových autobusů před hotelem Grand by mohly zůstat na svém místě bez velkých městských investic.Ještě jedna naděje nádavkem: skupina projektantů zvažuje, zda by se celý železniční uzel nedal zrekonstruovat a nezbytné stavby nádraží v centru zbudovat do částky pouze deseti miliard korun. Politická závoraSvůj dlouhodobý politický zájem na odsunutém nádraží promítli brněnští koaliční politici do územních plánů Jihomoravského kraje a města Brna. V územních plánech schválili nikoli možné varianty, ale pouze jedinou - s odsunutým nádražím. Bez změny územního plánu, který je tím nejzávaznějším dokumentem pro schvalování výstavby, je návrh na dostavbu nádraží v centru jen bezcennou malůvkou. Nelze získat územní rozhodnutí, natož stavební povolení, a rovněž žádost o grant by bylo utopií. Přitom by stačilo schválit variantní řešení a o ekonomické a dopravní výhodnosti projektů pak vést disputace. 

Bez změny územního plánu je návrh na dostavbu nádraží v centru jen bezcennou malůvkou. Nazrál čas změny: než zakonzervovat současný nevyhovující stav brněnské železnice pro nedostatek peněz ustoupit z tvrdohlavého postoje a zvážit, není-li konkurenční projekt stejně dobrý, ne-li lepší. I v poloze současného nádraží by byla moderní odbavovací hala, z níž by se vystupovalo nahoru na nástupiště k vlakům. Navíc by měla výhodu, jakou znají jen z mála měst: většinu významných objektů města v dosahu pohodlné pěší chůze. 

K evropské unii natahujeme ruku o pomoc, ale dluhy nesplácíme: EU jsme slíbili, že vybudujeme vysokorychlostní koridory. Brnem procházejí hned dva, ale po kolejích a náspech, které jako by byly z doby Františka Josefa. Je nejvyšší čas to změnit.

 


 

Historické město s webem z historie?

Brno jako město si v posledních letech dost obtížně hledá svou identitu. Tedy přesněji řečeno, ta oficiální úřednicko-politicko-manažerská sféra města ji obtížně hledá. Zdejší podhoubí si je jí naprosto jisté, ať už jde o místní kavárenskou skvadru, fanoušky Komety, umělce či pověstné "Štatlaře". Ti všichni vědí, jaké jejich Brno je, a umějí to dát najevo. Oficiálně se ale město tu nesměle hlásí k pozici studentsko-vědeckého centra, tu k jakési perle české funkcionalistické architektury nebo prostě ke své staleté historii. Vybrat z toho správný kompromis je těžké, ale zvláště na stránkách Turistického informačního centra se to nedaří vůbec. Doufám, že úředníky téhle instituce ještě osvítí, a nakonec nebudou chtít Brno prezentovat jako historické město s prima sklepy také historickým webem.


Na Kraví hoře tekla kořalka proudem. I pivo

Lidé navštěvují brněnskou Kraví horu ve všech ročních obdobích. Mají ji spojenou jak s planetáriem, tak s legendární restaurací Monte Bú.

Veronika Havlová bydlí v jedné z ulic pod brněnskou Kraví horou už čtvrt století. "Návrší navštěvujeme snad za každého počasí. Na jaře chodíváme do krytého bazénu, v létě na koupaliště. Na podzim tam s dětmi pouštíme draky a v zimě sáňkujeme," popisuje žena. Kraví hoře je věnovaný další díl seriálu Brněnského deníku Rovnost Brněnský fenomén.

S rodinnou zábavou má park na konečné tramvaje linky číslo čtyři spojený i brněnská historička Milena Flodrová. "Byl to kopec oblíbený sáňkaři. I já jsem tam ve čtyřicátých letech chodívala," vzpomíná.

Kraví horu si Brňané jako výletní místo oblíbili už v devatenáctém století. Hlavně kvůli kantýně s pivem, která stávala na jejím úpatí. A restaurace tam navštěvují lidé stále. Mezi takzvanými brněnskými štatlaři byla v devadesátých letech známá putyka Monte Bú, nazvaná podle označení Kraví hory v hantecu. "Byl to skutečně pajzl, který vznikl v opuštěných likusácích. Vzhledem k tomu, že jsme měli spoustu známých, nebyla o návštěvníky nouze," vzpomíná někdejší provozovatel Monte Bú Petr Štětka.

Potvrzuje to i Antonín Bodlák, který tam obsluhoval. "Pivo a zelená tekly proudem. Scházeli se u nás dělníci, studenti i lidé z kulturních kruhů," poznamenává Bodlák. Restauraci několikrát navštívil také brněnský hudebník Oldřich Veselý. "Člověk se tam sice bál jít na záchod, aby se pod ním nepropadl, ale zato tam vždy potkal nějaké známé," vzpomíná. 

Hospůdka zanikla v roce 1998. Likusáky zmizely a na jejich místě teď parkují auta. Její jméno nese blízká restaurace zaměřená na steaky. Návštěvníci Kraví hory často míří také na tamní koupaliště. Vzniklo v roce 1975 a lákalo kromě bazénu také na saunu, prosluněné louky a výhled na Brno. Od roku 2004 přibyl k plaveckému areálu i krytý bazén. "Velmi jsem si jej oblíbila a navštěvuji ho několikrát měsíčně," tvrdí Brňanka Havlová.

Návrší v Masarykově čtvrti nabízí lidem také jedinečnou možnost pozorovat hvězdy. A to nejen přímo v parku, ale především v tamním planetáriu. "Jeho hrubá stavba byla dokončena už v roce 1950, avšak pro zdržení výroby otáčivých kopulí se s prvním pozorováním začalo teprve v létě roku 1953. 

V roce 2011 jej město zrekonstruovalo," upozorňuje ředitel hvězdárny Jiří Dušek. Hvězdárna nabízí programy pro školy i zájemce o astronomii.


Hlaváček napsal pohádky v hantecu, jeho rodiče přitom pocházejí z Čech

Brněnský patriot a znalec jazyka tamních "plotňáků" - čili hantecu, sepsal knihu pohádek pro dospělé. Napsal ji ovšem jazykem "štatlu", kterým se mluvívalo ve starém Brně. Hantec vznikal komolením hanáckých nářečí češtiny s němčinou brněnských Němců a vídeňským argotem. 

"V Bastru u Pryglu kempoval ve starým kéru jeden švorcové fišlař se svó stařkó. Ta mu ale furt dělala melu, že nekóří lapnót nějaký špicový fišle a buchnót je na Zelňáku za solidní krupicu." Tolik citace z pohádky O zlaté rybce. 

Nové Pohádky v hantecu právě leží na pultech brněnských knihkupectví. "Tahle knížka jsou pohádky, které dosud v hantecu nevyšly. Lidi už četli Karkulínu nebo O Popelnici, tedy O Popelce. Ale ty, které jsem zpracoval teď, ještě nikdo nepřeložil," vypráví Honza Hlaváček, autor svérázné knížky. 

Hned její podtitul napovídá, že pohádkové čtení je určeno spíš pro dospělé. "V záhlaví stojí, že jsou pro kindoše vod jedný a půl pětky jařin, to znamená od patnácti let," říká s úsměvem Hlaváček. 

Ten je jeden z mála lidí v Brně, který se hantecu, tedy hantýrce věnuje. "Radek Retegy nebo Číča Jelínek stále hantec dělají. Ale já hlavně chci, aby byl vidět a nezanikl. Proto používám média, snažím se vydávat cédéčka a knížky," vypráví milovník brněnské mluvy. 

Přitom jeho rodiče vůbec nepocházejí z Brna ani Moravy. "Táta i máma jsou z Čech. Oba byli novináři a na Moravě se poprvé setkali. Pak se odstěhovali do Brna, kde jsem se já narodil," líčí padesátiletý písničkář a bavič. 

Do hantecu se zamiloval, stejně jako jeho vrstevníci, díky vystupování brněnského siláka Franty Kocourka. "Dlouho jsem hantec miloval, ale nikdy se neodvážil tvořit. Jsem muzikant, po revoluci jsem jezdil po světě a hrával evergreeny. Ale některé stupidní překlady se mi nelíbily. Pak vznikl nápad udělat evergreeny v hantecu. Tak to začalo, písničkami," líčí zpěvák, jehož největší hit Betelná koc, tedy Báječná ženská, proslavilo i účinkování v show Suchánka a Genzera. 

Loni Hlaváčkovy překlady Starých pověstí českých do hantecu bavily návštěvníky Národního muzea v Praze. "Mělo to úspěch. Pražáci tomu třeba vůbec nerozumí, ale smějou se intonaci, tomu uchopení jazyka," popisuje bavič.

Honza Hlaváček se hantecu věnuje ve svém volném čase. Vystudoval lékařskou elektroniku, pracoval jako konstruktér, výzkumník nebo správce sítí. 

Nyní hantec šíří i mezi své studenty na střední zdravotnické škole, kde učí informatiku. "Moji studenti za mnou před Vánocemi chodili a chtěli překládat přání do hantecu. Tak jsme vymýšleli betelné radovanec, chuťovó fišlu, hafo šochtlí pod haluzó keřa nebo lajfku ve vatůfce," popisuje Hlaváček. Pro šíření hantecu používá i Facebook. A má další plány, vtipy a taky detektivky v hantecu.


Tekutých kapříků jsou desítky, ale jeden je ten pravý

BRNO Jedna z nejstarších nepřetržitých vánočních tradic Brna se jmenuje Tekutý kapřík. Dnes jsou jich po Brně desítky a každý rok utěšeně přibývají další. 

Ale jen jeden Kapřík byl v Brně první a do skonání této tradice v moravské metropoli bude také jediný "pravý". Totiž Kapřík, kterého na počátku 70. let 20. století vymyslel pověstný herec, písmomalíř, recesista a gladiátor Franta Kocourek.  "Franta věděl, že není dobré, aby se chlapi 24. prosince motali doma ženským u přípravy štědrovečerní večeře a děckám u strojení stromečku, a tak dal dohromady tuhle ryze mužskou akci," vzpomíná František Kocman, zřizovatel a provozovatel Muzea Franty Kocourka v brněnských Řečkovicích. 

Tradici mužského vánočního setkávání v Brně vymyslel na počátku 70. let minulého století legendární herec, recesista a gladiátor Franta Kocourek. Sám se těchto zvláštních dopoledních "večírků" 

s programem plným písniček a legrace účastní už léta pravidelně. A bude i letos, kdy Tekutý kapřík už po víc než patnácté proběhne v klubu v Šelepově ulici. Brněnští bohémové, sportovci a další spřízněná mužská chasa má v těchto hektických letech jednu z mála možností, kdy se spolu sejít. Někdy opravdu jen v tomto jediném dni v roce. "Ačkoliv dnes už tam chodí i takoví, které skoro ani neznám. Já se ale účastním každý rok hlavně proto, že tuhle akci založil můj kamarád Franta Kocourek. A my, kteří jsme ještě zbyli, se tam potkáme. Je nás tam pořád ještě převaha takových, které právě Franta svou osobností navzájem spojil a propojil," vysvětluje František Kocman. A chválí také, že žádnou tak dlouho trvající, nepřetržitou a nijak oficiálně organizovanou tradici Brno nejspíš nemá.

"Pravý" Kapřík na Šelepce 

"To je fakt, Tekutý kapřík se zrodil za hluboké totality a trvá dodnes," přisvědčuje hlavní organizátor dnešních Kapříků Miloš Bernátek. A stvrzuje, že na Šelepce jde dodnes o výlučně mužskou akci. "Tak dvě dámy tam s námi letos budou, jedna za barem a druhá v šatně," přiznává. A prozradí i letošní program, který léta zůstává také tradiční. "Bude to klasika. Sejdeme se tak v deset dopoledne 

a vystoupí Laďa Kerndl, Pavel Pokorný, Radek Rettegy a Tibor Lenský. Fóry o borcách v brněnském hantecu pokřtí Honza Hlaváček. A zahraje Jarda Hnilička. Ten loni doprovázel vystoupení mladého siláka Franty Šebely, takového dědice gladiátorských vystoupení Franty Kocourka. Ale každý má na vystoupení pár minut, protože je nás moc a hlavně si chceme popovídat. Podle tradice končí Kapřík ve 13 hodin, aby se chlapi stačili ještě vzpamatovat před Štědrým večerem," vysvětluje Bernátek. Většinou vzniká též už tradiční fotografie všech účastníků od Jefa Kratochvila, který jich tedy za ta léta vyfotil úctyhodné množství. Bernátek ovšem přiznává, že leckdo – včetně jeho samého – pokračuje pak až do hlubokého večera u "konkurenčních" Kapříků. Přechází se například do vinárny pod Nejvyšším soudem na rohu Burešovy a Bayerovy ulice, na Bláhovku, ale leckam jinam. "Takových akcí je dnes po Brně už hodně, nám to ale rozhodně nevadí," usmívá se Bernátek. 

Ženy chodívaly ve zlé předtuše 

"Franta byl zvyklý všechno organizovat, na takové společné voloviny byl v Brně hlavně on," vzpomínal už loni muzikant Radek Rettegy na různá místa konání Kapříků například u hotelu Slovan na Lidické, na kolejích ve Štefánikově ulici u Flédy, v hospodě Na Ponávce na Bratislavské, které se říkalo 

U Snášelky, i jinde. Rozveselení účastníci se pak většinou dostavili k rodinným stolům, ačkoliv i tehdy se stávalo, že se občas někdo vrátil třeba až 3. ledna po dlouhé pouti po hospodách, kterou zahájil právě dopoledne na Štědrý den při Tekutém kapříku. Takže jediné ženy, které se na Kapřících občas objevovaly, byly ty, které na místo hnala zlá předtucha. Některé si toho svého chodívaly raději zavčas odlovit. "Jinak se účastnili opravdu jenom chlapi. Sportovci, herci, básníci, samé veličiny, a všecko se to družilo. Mistři světa v kolové bratři Pospíšilové i Moravanka. Kolikrát nás přišlo na dvě stě," vypočítával propojené brněnské účastníky z bohémských i sportovních kruhů herec Miroslav Donutil. 

Rudy a Franta nesměli chybět 

Dokud žili, na Kapřících nikdy nechyběli organizátor Franta Kocourek a stošedesátikilový, mentálně retardovaný "zpěvák" Rudy Kovanda. Právě na Tekutém kapříku ho kamarádi ze skupiny Los Brňos provolali doživotním zlatým slavíkem. "Kapříky tehdy zahajoval a uváděl Franta Kocourek, který na začátku obrovsky rachotil na buben. Pak hráli třeba brněnští Řekové na buzuki, protože k nim měl Franta vždycky hodně blízko. No, a Rudy Kovanda pak dělal vánoční stromeček a zpíval svůj pověstný hit Aj love baňka," zavzpomínal zpěvák Radek Rettegy. A vysvětlil i přijímání nových účastníků Tekutého kapříka, kdy za každého nového člena této taškařice se dnes musí zaručit některý z dlouholetých "kapříkovských" aktérů. 


A cajzli čučeli jak puk

Kometa v extraligovém play off senzačně zničila největší favority a po desetiletích zase hraje o titul. Hokejovým jazykem dneška je brněnský hantec! Abyste se v nové době neztratili, Sport Magazín pro vás připravil jazykový rychlokurz. Jak to tak vypadá, bude se vám po letošní brněnské revoluci hodit i v dalších letech.

  • První lekce hantecu: 

Vyznání vysmívaného Komeťáka 

Moje mutra mně vytlačila v járu devatenáct kil a padesát jedna jařin. Vzhledem k tomu, že můj fotr trhal fl ósky na hokeju, házený a fusecu, jsem se kolem sportu motal odmala jako nudla v bandasce. Když v járu devatenáct kil a pětapadesát jařin začala Kometa vyhrávat, byl jsem sice ještě hodně malé kindoš, ale už jsem se motal kolem hokejovýho šatnářa. Líbil se mě Danda, keré se uměl betelně pecnit, a taky Bubník. Ten betelně vařil na bruslách. 

Jako šropál jsem čučel na všecky brněnský tituly. Bylo jich spolem jedenáct. Ten šlusové borci ufachčili, když mě bylo patnáct, to jsem se zrovna učil natajňáka rauchčit, ale bylo to tak nějak levingstón. A až jsem se to naučil pořádně a už jsem glgal škopek, tak to zas už moc nešlo Kometě. Tak jsem na hokej začal dlabat. V járu devatenáct kol a pětasedmdesát jařin jsem se odstěhoval za hoknó do Práglu. Tam byl hokej už úplně pas. 

Jaké byl můj radovanec, když se za fůru jařin ve štatlu v Brnisku v járu devatenáct kol sedmaosmdesát jařin začalo zase dobře špílovat a Kometa postópila do čtvrtfi nále. Sice tam vyhučela s Košicama, ale i tak to byla špica. Později jsem vygómal, že to bylo spíš levingstón. Od té doby mě v Práglu ti cajzli štengrovali, kde se ta naše Kometa zas vypařila. Ať že raději fandím závodům šmirglů, ty že só v Brnisku betelnější. 

Žralo mě to furt, a maloval jsem si, že jednó doklapu do hokny a budu před nima házet frajera, akorát jsem moc negómal, kdy to bude. Flintůvka už měla svoje betelný járy v gébišu, vo baskec jsem nevařil žádné interes a borci ze šmirglů už svůj špíl dávno zrušili. 

A tak čas valil a valil. Jak mně bylo pětačtyřicet jařin, raději jsem se dal na špílařa v tyjátru a místo hokeja jsem dával špektákl v hantecu, aby se mě tolik nestéskalo po domášovu. Až po járu dvacet kil, zrovna potym co dvojčata v Améru hodily páva, se rozblesklo i ve štatlu. Na stadec zase začali klapat házet čučku kalósci, co hokej lapl ho do tepléch ajnštajn Libor Zábranskéch. Zalovené byl z Améru, kde hafo járů betelně špíloval, dal se do holportu s šikovným Germánem z výsteca, a nakonec kaufnul extraligu. To už byl jasné vál, že cajzli budó brzo lapat po dechu. Vod tý doby přiveslovala na stadec hodit čučku betelná sajtna borců. Kometa sice první dva járy nebyla nic moc, ale letos ufachčila betelný špíly. Jak nakonec vykóřila se Spartó, tak už cajzli čučeli jak puk. A já jsem vařil těžké radovanec a ukazoval jsem v háčku, kolik banánů vyfasovala od nás ta jejich těžká sajtna. 

Ve finálce jsem oprášil ze šraňku dres, keré mě fotr nechal vyprat po jednom ze špílů od Bartoňa. Tak jsem si ho ošólnil, sice už to přes bauchec tak dobře nešlo, ale vyrazil jsem s ním do brázdy kaufnót flósky na finále. Flósky jsem kaufnul dva, pro sebe i pro fotra. Spolu tak zgómneme Kometu hrát špíl po fůře jařin. A budem šmírovat, jestli budó mít naši kalósci stejně jako tehdá goldnový placky na krkovičkách. 

  • Druhá lekce hantecu: 

Pět kroků Komety k finále 

krok číslo 1. Příchod trenéra Venery 

Hokna je to sténá, jestli jste na Moravě hoďku jízdy od domášova, nebo někde v cajzlově u Karlovéch Var?  Když jsem začal fachčit mimo domášov, brzo jsem poslal chmurky do kopru, že furt nehážu sicnu na kéru. I ve Zlíně jsem byl celé den na stadecu a stařku zgómnul až večer v betli. Lidi só různý, v Brnisku je jiné hantec, jiné zvyky, ale na Moravě je to celkově šumafuk a Morava mi víc přirostla 

k hercně. Když hrnu morgen kaufnót rohlíky, prodavačka hned se mnó hodí meldovačku, jeden z druhýho si dělá lochec, prostě lidi tady majó širokó hercnu. Ve Varech só to čoklí čumáci. Jenom aby se někemu nezdálo, že když dete do kšeftu, hned je u teho čurina. V tem je čokl podhróďák, (pro vás - zakopaný pes) že si borec dělá lochec ze sebe i z druhýho, že sajtna mezi sebó vůbec hantýruje. 

krok číslo 2. Příchod útočníka Divíška 

Jak jste hodil teho vratislava ze Švajcu, tak ten špíl hrnete betelně. To je furt tím vysokohorským luftem? Už su na hajmu přes deset dní a su těžce v ókeju. Su vytrénované, protože za půldruhýho metra sem špílnul jen sedm válů. Rychtoval jsem se na jinó válku, ale gómal jsem, že to bude paso doble. Chtěli vymáknót typově jinýho špílařa. Vařím těžké radovanec, že su v Kometě, ale su furt vycepované z Davosu, byla to betelná šorfka, snad mě to helfne.

krok číslo 3. Sázka na brankáře Trvaje 

V extralize proběhlo těžký překvápko. Gólman Jiří Trvaj byl furt zaparkované a zaprášené na sicně, a gómal, že jeho kariéra je v gébišu. Ale včíl ho potřebovali, a všichni jenom házeli těžkó diviznu, jaké je to borec. Vod prosinca hlášené volnoběh v kisně, akorát v lednu pustil cvičně jeden valčík, aby se neřeklo. Pro něho i pro Kometu je to s tím play off těžká hecovačka. Sokoli ze sajtny vo něm hókajó, že je néšpicovější kalósek z týmu, trenéři vařijó to sténý. Totálně na prášky só z něho i brněnští fanóšci. Ze startu musel Jiří Trvaj chytat víc na lontu, pro štatlaře byl furt betelné bořik Sasu Hovi. "Trváááááj, Trvááááj," hókajó na něho na plné vál. Tak jak tímhle gólmanem nevykévajó rany pukem, tak ho ani nerozhodijó všelijaký chcance na vanilku. "Jedním ovarem tam, druhým ven," melduje Trvaj. "Akutol to bude až po dvaapadesátým kolotoču." 

krok číslo 4. Přemožení Sparty ty ve čtvrtfinále 

"Je to těžká špica, že máme za sebó ebó poslední kus traťůvky. Betelně jsme se sópeřama vykóřili," hlásil brněnské gólman ólh Jiří Trvaj. "Ještě vosum betelnéch špílů a jsme ve vatě," prskal do rolety. Kerá sajtna nahodí ještě vosmkrát viktorku, - tak lapne celé titul. Trvaj byl zase kingál. Sparta mu do kisny fókla jediné vál, což jim bylo platný jak suchý z rýny. Borci z Komety se hodili do klidu, v každý třetině dali po gólu a od 44. minuty fanóšci vařili těžké radovanec, protože zgómli, že sokoli ze Sparty dopadnó jak Baťa s holcnovéma šnekama. 

krok číslo 5. Přemožení Plzně v semifinále

I čokl s modrobíló šáló na krkovičce kalil s borcama z Komety, keří c zalévali postup do finále extraligy. Sajtna, kerá měla víc jak dvě kila borců, pařila na parkingu před Rondem, házela čekanku, že dorazijó mistři z cajzlova. Vo tem že kalili při tom první ligu nemůže bét žádné hantec. Klapat šlófčit do betle nepadalo do úvahy. "Mistři, mistři," hókali na unavený, ale spokojený borce. I deset hodin po špílu házeli fanóšci sicnu v palušách, čučku do velkoplošný bedny a furt vařili těžké radovanec. 


Rozvedený Švancara: Děti mě nabíjejí! Zraněný fotbalový básník čte svým zlatíčkům pohádky v hantecu!

Zraněná záda pořád bolí jako tisíc čertů, jenže fotbalovému básníkovi a opoře Zbrojovky Petru Švancarovi (34) radost ze života neseberou. I po rozvodu má přece své děti a teď jim může číst zbrusu nové pohádky ve slavné brněnské řeči – hantecu. 

Nikolka (3) a Daneček (5) taťku nad knížkou písmáka Honzy Hlaváčka doslova hltají. "Mám je pro sebe, kdy chci, věnuju se jim, když mají koníčky, a moje partnerka Monika je má ráda. Stýská se mi po fotbale a děti mě nabíjejí," říká spokojeně »Švanci« o svých zlatíčkách a dceři kouče Zbrojovky Petra Čuhela.

"Rozvod proběhl v pohodě, o nic velkého tam nešlo. A s bývalou manželkou máme pořád perfektní vztah," dodává. 

Na půvabný slang – hantec – nedá dopustit. "Už i moje děcka jím někdy mluví a z pohádek máme všichni radost. Brněnština je náš klenot, jenže trošku vymírá, takže já jsem průkopník. V kabině máme i Pražáky, kteří nerozumí ani slovo. Proto jim jeden den něco přeložím a oni si to do příště zapamatují. Gómeš?" ptá se zvesela Švancara. Jasně, chápu... 


Jak kůzlátka vyzrála na vlka

Na přehradě, přímo na místě, kterému flákači říkají Kozí hora, žila stará koza Líza se svými mláďaty. Byla rozvedená a bydlela v domě se svými mláďaty sama. Její muž býval opravdu kozel s velkým K a jedna koza mu nestačila. Pořád běhal za jinými, až se jednou jeho milá naštvala a vyhodila ho z baráku.


Kerak prčiska vykóřily s vlčmenem 

Na príglu, přímo na tymplu, kerýmu štatlaři hókajó Monte cap, lajvčila stará prča Líza se svéma vodlitkama. Byla roztyplovaná a v kéru déchala s mladéma na sólovku. Její staré totiž béval vopravdu kozel s velký ká a jedna koza mu nestačila. Furt smykoval na Oboru za jinéma, až se jednó milá Elizabeta vytočila, vysadila mu kopny z kéru a podepsala trvalé opušťák. 


 

{jacomment on}