Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Článek se zabývá v České republice relativně nově zavedeným institutem trestního řízení, a to dohodou o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen dohoda o vině a trestu). Jedná se o velice zajímavé téma vzhledem k tomu, že jde o novinku v našem trestním právu.

Sama možnost uzavřít dohodu o vině a trestu má mezi odbornou i laickou veřejností jak své zastánce, tak i odpůrce. Zastánci spatřují v možnosti uzavřít dohodu o vině a trestu zrychlení celého trestního řízení, které v mnoha případech trvá neúměrně dlouho vzhledem k rozsáhlému dokazování. Naopak odpůrci poukazují na rozpor se základními zásadami trestního řízení, kdy prvek dohody o vině a trestu byl začleněn do stávající právní úpravy bez jakýchkoliv navazujících změn. Toto dohodovací řízení bylo do českého trestního práva zavedeno novelou trestního řádu, která byla provedena zákonem č. 193/2012 Sb., s účinností od 1. 9. 2012.

Základní podstata dohody o vině a trestu spočívá v konsensu mezi státním zástupcem a obviněným, kdy obviněný prohlásí, že skutek, pro který je stíhán, spáchal a pokud vzhledem k ostatním okolnostem nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení. Hlavním  důvodem pro zavedení tohoto institutu do českého práva bylo zejména zajištění rychlého a spravedlivého procesu, neboť mnohá trestní řízení probíhají zdlouhavě a neefektivně.

Vzhledem ke skutečnosti, že možnost uzavřít dohodu o vině a trestu je účinná již dva roky, je tedy nepochybné, že se již musel projevit přínos tohoto institutu, tedy měly by být k dispozici první odezvy. A to jednak z pohledu samotných obviněných a jejich zástupců, tak i z pohledu státních zástupců. Bude tedy zajímavé zjistit, jak se nový institut dokázal začlenit do určitého zaběhnutého systému trestního práva. 

Pojem a účel zavedení dohody o vině a trestu

Dohodu o vině a trestu, nebo taktéž dohodovací řízení, je možno charakterizovat jako postup v trestním řízení, kdy může "obviněný, státní zástupce a případně i poškozený v přípravném řízení uzavřít úmluvu obsahující popis skutku, o kterém obviněný prohlásí, že jej spáchal, výměru trestu, resp. jiné sankce a náhradu škody, kterou státní zástupce předloží soudu ke schválení. Jestliže soud s dohodou souhlasí, sjednanou dohodu schválí odsuzujícím rozsudkem ve veřejném zasedání." Nejedná se tedy o klasické trestní řízení, ale o takzvané alternativní řešení sporu, resp. odklon v trestním řízení.

Tento nový způsob řešení sporu byl do trestního práva zaveden novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 193/2012 Sb., s účinností od 1. 9. 2012, kdy snahou  zákonodárce bylo odbřemenit justici, tuto zefektivnit a zajistit zrychlení trestních soudních procesů. Z článku 38 odst. 2 Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále v textu jen Listiny základních práv a svobod) vyplývá mimo jiné, že "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů." Stejně jako jednou ze zásad trestního řízení je zásada rychlého procesu, tedy aby trestní věci byly projednány "urychleně bez zbytečných průtahů." Zákonodárce však má za  to, že dosavadní platná právní úprava dostatečně nezajišťuje obviněnému právo na to, aby jeho trestní věc byla projednána v přiměřené lhůtě, jak je vyžadováno v článku 6 Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolů na tuto Úmluvu navazujících (dále jen Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). 

Z obsahu důvodové zprávy k vládnímu návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) - dále v textu jen trestní řád -  je patrné, že "zdlouhavost řízení může vést k oslabení hodnoty důkazu, navíc obviněný i poškozený jsou vystavováni nejistotě o výsledku řízení, vytrácí se vztah mezi trestným činem a trestem, neúměrně dlouho se udržuje stav, kdy obviněný, který je považován za nevinného, musí snášet zásahy do práv a svobod chráněných úmluvou"

Důvody zavedení - historický exkurz

Jak je již uvedeno výše, snahou zákonodárce bylo zrychlit trestní soudní řízení tak, aby nedocházelo ke zbytečným průtahům při vyřizování věci a tím související i ekonomické zatížení týkající se personální stránky a materiálního zajištění české justice. Vzhledem k růstu počtu projednávaných věcí soudy a jejich složitosti bylo snahou zavést do trestního řízení takový institut, který by umožnil věc vyřešit pokud možno co nejrychleji, avšak se zachováním a plným šetřením práv obviněných. České trestní právo se řadí do systému kontinentálního práva, které je založeno na římském a psaném právu, kdy celé trestní řízení prochází několika stádii, jež jsou svěřena různým orgánům, dochází k opakování mnoha úkonů orgány činnými v trestním řízení, složitostí opravných prostředků. Zákonodárce se tudíž inspiroval v zahraničních úpravách, zejména pak vycházel z angloamerického systému common law, kdy v rámci tohoto systému dochází k průtahům jen výjimečně, neboť většina obviněných uznává vinu (guilty plea). Proto se možnost uzavřít dohodu o vině a trestu pomalu začala začleňovat i do kontinentálního systému práva, kdy řada evropských zemí tento institut do svého práva zavedla právě s přihlédnutím k potřebám společnosti, tedy zajistit rychlý průběh trestního řízení a nezatěžovat trestní justici. V evropských zemích s kontinentálním systémem práva se již institut dohody o vině a trestu uplatňuje např. v Německu, v Itálii, ve Španělsku, v Polsku, na Slovensku a dále taktéž ve Francii.

Zavést dohodovací řízení do našeho trestního práva se zákonodárce snažil prosadit již několik let. První zmínky o možnosti uzavřít dohodu o vině a trestu sahají do roku 2005 a 2006, kdy v rámci novely trestního řádu Parlament České republiky  tento návrh projednával. Jednalo se o sněmovní tisk Poslanecké sněmovny č. 746 ze 4. volebního období, kdy šlo o vládní návrh změn některých zákonů v souvislosti s předložením návrhu nového trestního zákoníku. V rámci jeho projednávání byl přijat i pozměňovací návrh, aby do této novely bylo vloženo tzv. "řízení o prohlášení viny obžalovaným". Poslanecká sněmovna sice tento návrh přijala, nicméně Senát jej zamítl a vrátil zpět Poslanecké sněmovně k projednání a tato jej při opětovném projednávání již nepřijala. Další vývoj legislativní úpravy probíhal hned v následujícím roce 2007, kdy tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Jiří Pospíšil předložil věcný záměr nového trestního řádu. Zmíněný věcný záměr obsahoval zavedení možnosti uzavřít dohodu o vině a trestu, tedy institutu, který by pomohl zkrátit délku trestního řízení.

Třetí pokus pak nastal v roce 2008 v rámci novely trestního řádu, který předložila vláda a který obsahoval institut dohody o vině a trestu (viz. sněmovní tisk Poslanecké sněmovny č. 574 z 5. volebního období). Návrh se však nedostal ani do třetího čtení.

Ministerstvo spravedlnosti České republiky se snažilo prosadit zakotvení institutu dohody o vině a trestu do českého trestního práva, ačkoliv doposud bez kladných výsledků.  Nicméně i tyto neúspěchy daly prostor pro řešení problematiky a zamyšlení se nad tím, zda je vhodné dohodu o vině a trestu zavést do právního řádu, posoudit jeho výhody a přínosy a naopak možná úskalí. Dle prof. JUDr. Jana Musila CSc. je institut dohody o vině a trestu značně kontroverzní, kdy jedna skupina právních odborníků považuje dohodovací řízení za přínosné, naopak druhá skupina jej vítá se značnými rozpaky. Dle prof. Musila lze považovat za příznivce dohody o vině a trestu praktiky z řad soudců, státních zástupců, advokátů, naopak mezi kritiky pak patří zejména teoretici, vysokoškolští učitelé trestního a ústavního práva, sociologové a publicisté. Stejný názor zastává taktéž JUDr. Vladimír Lichnovský ve svém článku K otázce ukládání sankcí v rámci dohody o vině a trestu.

Výhoda zavedení tohoto institutu v podobě zrychlení a zefektivnění trestního řízení převážila nad nevýhodami a institut dohody o vině a trestu byl tedy do českého trestního řádu zařazen, a to již zmíněnou novelou trestního řádu provedenou zákonem č.193/2012 Sb., s účinností od 1. 9. 2012.

Hlavním zdrojem inspirace pak byla zejména slovenská předloha, kde je tento institut uplatňován od roku 2006. Ačkoliv česká právní úprava vychází ze slovenské a v některých ustanovení je ba dokonce totožná, existují zde některé rozdíly v právní úpravě. Mezi nejzásadnější rozdíly můžeme zařadit neomezenost výčtu trestných činů, u kterých lze dohodu o vině a trestu na Slovensku sjednat. Dohodu o vině a trestu je tak možné uzavřít i u té nejzávažnější trestné činnosti. Současně lze dohodu o vině a trestu sjednat i u mladistvých, kde postačí pouze souhlas zákonného zástupce. Oproti české právní úpravě v té slovenské není uzákoněna nutná obhajoba. Obviněný tak má právo být zastoupen advokátem, není to však jeho povinnost, jak je tomu v české právní úpravě. Odlišnost slovenské právní úpravy od české spočívá i v tom, že v rámci slovenské úpravy se obviněný přizná ke spáchání skutku a uzná svoji vinu. Naproti tomu česká právní úprava formuluje podmínku pro sjednávání dohody o vině a trestu tak, že obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Silným motivačním podnětem k sjednávání dohody o vině a trestu lze ve slovenské zákonné úpravě spatřovat výši trestní sazby u trestu odnětí svobody, kdy dolní hranici trestu odnětí svobody lze snížit o jednu třetinu. Pokud se týká schvalování dohody o vině a trestu soudem, před samotným schválením předseda senátu položí obviněnému deset otázek, přičemž pro schválení dohody o vině a trestu je zapotřebí, aby obviněný na všechny tyto otázky zodpověděl kladně. Konečně v rámci slovenské právní úpravy není umožněno podat si proti rozhodnutí o schválení dohody o vině a trestu odvolání.  

Dohoda o vině a trestu jako součást odklonů trestního řízení

Pro snadnější pochopení institutu dohody o vině a trestu a jeho začlenění do trestního řádu považuji za vhodné provést stručnou charakteristiku odklonů trestního řízení. Nově zavedený institut dohody o vině a trestu je chápán jako nejmladší forma odklonu v trestního řízení. Jednotný pojem odklonu není v trestních normách definován, lze jej však charakterizovat jako zvláštní způsoby trestního řízení, které jsou "alternativou ke standardnímu trestnímu řízení,"ve kterém je o věci rozhodováno v rámci hlavního líčení. Touto charakteristikou lze mezi odklony zařadit i trestní příkaz a dohodu o vině a trestu. V rámci odklonů tedy neprobíhá klasické soudní projednání věci. Odklon lze též chápat jako rozhodování o věci mimo hlavní líčení, kdy nedochází k uložení trestu. Obviněný však má nárok pouze na projednání ve standardním hlavním líčení, ostatní formy řízení jsou fakultativní alternativou k němu. Nicméně je však třeba zmínit, že ať už standardní projednání věci v hlavním líčení, či jiné druhy trestního řízení upravené trestním řádem, jsou rovnocenné ve smyslu procesního vyřízení věci. Trestní řízení by však mělo být vedeno "s přihlédnutím k principu ultima ratio, tj. mělo by být zvažováno, zda není na místě užití odklonů od trestního řízení, a není-li to možné, až teprve poté sankci." Důvodem pro zavedení odklonů v trestním řízení byla zejména snaha ulehčit činnosti soudů přesunutím některých trestních věcí do předrozsudkového stádia trestního řízení, snaha zkrátit dobu trvání trestního řízení a snižování ekonomického zatížení celé trestní agendy. V mnoha trestních věcech se proto jeví efektivnější využití způsobů vyřízení věci formou odklonů. Pro obviněného to znamená především projednání celé věci mírnějším, méně zatěžujícím způsobem, než je standardní trestní řízení. 

Odklon lze též charakterizovat jako způsob trestního řízení, který se odkloní od standardního trestního procesu, což znamená, že nemá obvyklý průběh jako vynesení odsuzujícího rozsudku, vyslovení viny a uložení trestu, ale věc se vyřídí jinak, zpravidla se řízení zastaví. Zastavení řízení je pak jedním ze základních znaků odklonu. Pro odklon je taktéž typické to, že k němu dochází před vynesením odsuzujícího rozsudku. "Je tedy třeba předejít kolizi s principem presumpce neviny, a to nejsnáze tím, že obviněný vyjádří s aplikací odklonu souhlas a dobrovolně se podvolí omezením či povinnostem vyplývajícím z rozhodnutí o odklonu." K odklonu od klasického trestního řízení pak může dojít pouze po splnění zákonem stanovených podmínek. 

Celý institut odklonů trestního řízení má řadu pozitiv, ale taktéž negativ. Za pozitiva můžeme poukázat zejména "racionalizace systému trestního soudnictví, rychlejší a pružnější uspokojení nároků poškozeného." Pokud se týká negativ, použití odklonu od klasického trestního řízení může vést k "nebezpečí nerovného použití, obejití systému trestního soudnictví, nedůvodné zvýhodnění obviněného."

Dle trestní právní úpravy de lege lata se za odklony považují podmíněné zastavení trestního stíhání, podmíněné odložení podání návrhu na potrestání ve zkráceném přípravném řízení, narovnání, odstoupení od trestního stíhání mladistvého. Dle některých autorů se mezi odklony též zařazuje trestní příkaz, neboť ani v tomto případě neprobíhá klasická podoba trestního řízení. Již zmíněná dohoda o vině a trestu je pak považována za nejmladší formu odklonu trestního řízení. Poslední dva případy lze považovat za odklon z toho pohledu, že neprobíhá standardní projednání věci v rámci hlavního líčení s vyhlášením rozsudku.  

Smysl odklonů od standardního trestního řízení spočívá zejména v urovnání vztahů mezi obviněným a poškozeným. Sledují především výchovný způsob naplnění účelu trestního řízení.

V následující části kapitoly provedu stručnou charakteristiku jednotlivých druhů odklonu trestního řízení.

Podmíněné zastavení trestního stíhání

Právní úprava podmíněného zastavení trestního řízení je obsažena v § 307-308 trestního řádu. Charakteristické pro tento způsob vyřízení věci je to, že se jedná o mezitímní rozhodnutí, přičemž ke konečnému rozhodnutí dojde až po splnění zákonem stanovených podmínek. Podmíněně zastavit trestní stíhání lze jak v řízení před soudem, v tomto případě rozhoduje soud, ale taktéž v rámci přípravného řízení, kdy rozhoduje státní zástupce. Hlavní podstatou je, že splní-li obviněný zákonem stanovené podmínky po zkušební dobu, bude jeho trestní stíhání zastaveno. Zastavení trestního stíhání nastane okamžikem pravomocného rozhodnutí o osvědčení obviněného, nebo uplynutím zkušební doby, pokud nebylo rozhodnuto o osvědčení. Pro podmíněné zastavení trestního stíhání je třeba splnit tyto zákonné podmínky: musí jít o řízení o přečinu, obviněný se k činu doznal a nahradil škodu, pokud byla způsobena, nebo s poškozeným o její úhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k náhradě, obviněný vydal bezdůvodné obohacení, které činem získal, nebo o jeho vydání s poškozeným uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k vydání, obviněný projevil souhlas s takovým vyřízením trestného činu, a takovéto projednání věci lze považovat za dostačující vzhledem k osobě obviněného s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a okolnostem případu. Současně ustanovení § 307 odst. 2 trestního řádu doplňuje podmínky, za kterých je možné trestní stíhání podmíněně zastavit, čímž se přibližuje k institutu narovnání.

Podmíněné odložení podání návrhu na potrestání

Novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 283/2004 Sb., bylo do trestního řádu v rámci zkráceného přípravného řízení zakotveno podmíněné odložení podání návrhu na potrestání, jenž je upraveno v § 179g a 179h trestního řádu. Svojí úpravou se přibližuje institutu podmíněného zastavení trestního stíhání s tím rozdílem, že podmíněné odložení se uplatňuje v rámci zkráceného přípravného řízení. Opět se jedná o mezitímní rozhodnutí, kdy trestní stíhání není v případě tohoto rozhodnutí vůbec zahájeno. I zde musí podezřelý splnit zákonné podmínky, kterými jsou doznání k činu, nahrazení škody, vydání bezdůvodného obohacení a konečně souhlas s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání. Obdobně jako u podmíněného zastavení trestního stíhání i zde hraje roli osoba podezřelého, kdy s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu, okolnostem případu lze takové rozhodnutí považovat za dostačující.

Narovnání

Rozhodování o narovnání je upraveno v § 309-314 trestního řádu. Tento institut byl do trestního řádu zaveden novelou trestního řádu z roku 1995. Narovnání lze považovat za prostředek trestní prevence, kdy obviněný je vtažen do problémů poškozeného, aby si uvědomil rozsah, závažnost a dopad všech nepříznivých důsledků spáchaného přečinu na poškozeného. Obviněný je tak motivován podílet se na odstranění následků spáchaného přečinu, aby příště zvážil následky svého počínání a vyvaroval se nežádoucímu jednání. Pro rozhodnutí o narovnání musí být kumulativně splněny následující podmínky: jde o řízení o přečinu, obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem, obviněný vydá bezdůvodné obohacení a složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku, která je určena státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Jak obviněný, tak i poškozený souhlasí s rozhodnutím o schválení narovnání a soud, nebo v přípravném řízení státní zástupce, považuje tento způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

Odstoupení od trestního stíhání mladistvého

Odstoupení od trestního stíhání mladistvého je jedním ze zvláštních způsobů řízení týkající se pouze mladistvých. Jako další možnost zde přichází v úvahu podmíněné zastavení trestního stíhání a narovnání. Možnost  odstoupení od trestního stíhání mladistvého je však upravena v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech  mládeže a o změně některých zákonů (dále v textu jen zákon o soudnictví ve věcech mládeže), konkrétně v § 70-71. Důvodem vyčlenění je zvláštní přístup k mladistvým. Při spáchání provinění mladistvým je třeba dbát naplnění účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže definovaného v § 1. Pro aplikaci odstoupení od trestního stíhání mladistvého je třeba splnění kumulativně daných podmínek: jde o provinění, na které trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta, chybí zde veřejný zájem na dalším stíhání mladistvého a potrestání není nutné k odvrácení mladistvého od páchání dalších provinění. O odstoupení od trestního stíhání mladistvého rozhoduje v přípravném řízení státní zástupce, v řízení před soudem soudy pro mládež, přičemž zastaví trestní stíhání z důvodu absence veřejného zájmu na dalším stíhání mladistvého.  

Trestní příkaz

Institut trestního příkazu je zakotven v § 314e-314g trestního řádu. Jedná se o formu odklonu, která přichází v úvahu u skutkově a právně méně složitých věcech. Smyslem trestního příkazu je pak urychlení a zjednodušení trestního řízení. Jde o zkrácené písemné řízení, v rámci kterého se neprovádí dokazování, rozhoduje se pouze na základě obsahu spisu. V případě, že bude ve věci spolehlivě zjištěn skutkový stav z důkazů založených ve spise, může být v řízení před samosoudcem vydán trestní příkaz. Ovšem i zde jsou jistá omezení, kdy trestní příkaz lze vydat jen u těch trestných činů, u kterých zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let. Taktéž jej nelze vydat proti osobě zbavené způsobilosti (či omezené způsobilosti) k právním úkonům, pokud má být rozhodováno o ochranném opatření, a pokud by měl být uložen souhrnný trest nebo společný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem (§ 314e odst. 5 písm. a), b), c) trestního řádu). Sankce, které lze trestním příkazem uložit, jsou pak taxativně vymezeny v § 314e odst. 1 trestního řádu. Vydaný trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Obranou proti vydanému trestnímu příkazu je možnost podání odporu, a to ve lhůtě 8 dnů od jeho doručení. Tím se trestní příkaz ruší a je nařízeno hlavní líčení. V opačném případě trestní příkaz nabývá právní moci a stává se vykonatelným.

Dohoda o vině a trestu ve vztahu k základním zásadám trestního řízení

"Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni."

Celý trestní řád tvoří ucelený systém. Aby tento systém mohl řádně fungovat, je nutné, aby celý trestní proces byl zcela funkční. Proto nejen odvětví trestního práva je postaveno na právních principech, kterými je celé trestní řízení ovládáno. Tyto principy jsou zakotveny již v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v Listině základních práv a svobod a taktéž v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a které jsou následně konkretizovány jako základní zásady trestního řízení. Ty můžeme definovat jako "základ, na kterém je vybudována organizace trestního řízení a úprava činnosti jeho orgánů." Konkrétní zásady trestního řízení jsou pak zakotveny v úvodních ustanoveních trestního řádu, konkrétně v  § 2. Jejich význam spočívá v interpretačním, poznávacím a aplikačním hledisku a z hlediska tvorby práva. Zavedením institutu dohody o vině a trestu do trestního procesu nastala situace, kdy tento institut ne zcela odpovídá zaběhnutým zásadám, ba naopak je s některými přímo v rozporu. Je to dáno mimo jiné i tím, že institut dohody o vině a trestu byl včleněn do trestního řádu bez jeho jakékoliv rekodifikace. Tudíž stávající právní úprava nedokáže ve všech ohledech reagovat na tento nový institut převzatý z angloamerického právního systému. 

Následně se tedy budu zabývat jen těmi zásadami, které mají vztah k uvedenému tématu, tedy týkají se dohody o vině a trestu. 

Zásada presumpce neviny

První ze zásad upravených v § 2 trestního řádu vztahující se a ovlivňující institut dohody o vině a trestu je zásada presumpce neviny. Je zakotvena v odstavci 2 § 2 trestního řádu. Tvoří jednu ze základních zásad vycházející z čl. 40 Listiny základních práv a svobod a taktéž z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vyplývá z ní, že každého člověka lze považovat za slušného, vedoucího řádný život, pokud není prokázán opak. "Presumpce řádnosti či slušnosti občanů (presumptio boni viri) představuje jednu z demokratických zásad občanské společnosti." Zásada presumpce neviny deklaruje, že na každého, proti komu se vede trestní řízení, se hledí jako na nevinného, dokud není pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu vyslovena vina. Pokud tedy není vina jednoznačně vyslovena, soud musí vynést zprošťující rozsudek.

Pokud se týká jednání o uzavření a schválení dohody o vině a trestu,  zde nastává jeden zásadní rozpor. Při jednání o dohodě o vině a trestu musí obviněný prohlásit dříve než je  vynesen odsuzující rozsudek, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Tímto je tak zásadně porušena zásada presumpce neviny. Byť v případě, že nedojde k dohodě o vině a trestu, nebude k prohlášení viny přihlíženo,  jak vyplývá z ustanovení § 175a odst. 7  a § 314s trestního řádu. Otázkou je, jak následně na celou otázku bude pohlížet soud. Pokud obviněný jednou svoji vinu uzná, bude diskutabilní, zda na něj bude dále pohlíženo jako na nevinného, dokud nebude věc soudem pravomocně rozhodnuta. Může tak nastat situace, že prohlášení o vině může následně ztížit postavení obviněného v dalším procesu. Tato problematika zasahuje do práva obviněného na spravedlivý proces. 

V rámci uzavírání dohody o vině a trestu se taktéž státní zástupce s obviněným dohodnou na druhu a výši trestu. Tedy opět obviněný zná svůj trest, přičemž doposud nebyl soudem pravomocně odsouzen. 

Jediným východiskem jak do této základní zásady zasahovat co nejméně, je souhlas obviněného s takovýmto postupem.

Zásada oficiality   

Zásada oficiality je zakotvena v § 2 odst. 4 trestního řádu a lze ji charakterizovat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení postupovat z úřední povinnost (ex officio), kdy pouze stát má "monopol trestního stíhání.". Zásada je projevem rovnosti před zákonem. V případě řízení o  dohodě o vině a trestu však padá klasický model, kdy jen a pouze orgány činné v trestním řízení provádí určité procesní úkony. V tomto případě již neplatí, že stát má vrchnostenské postavení a tedy vystupuje z pozice nadřízeného subjektu. Je to dáno tím, že mezi sebou v případě jednání o dohodě o vině a trestu jednají procesní strany - státní zástupce x obviněný, tedy se více blíží k modelu rovného postavení účastníků.  

Zásada legality

Zásada legality je úzce spjata se zásadou oficiality. Rozumí se jí, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak (§ 2 odst. 3 trestního řádu). V případě naplnění zákonných podmínek je státní zástupce povinen zahájit trestní stíhání. Existují však výjimky, kdy trestné činy stíhány být nesmí a dále případy, kdy trestné činy mohou, ale nemusí být stíhány. V tomto ohledu se jedná mimo jiné i formu odklonů od trestního řízení, kam spadá i institut dohody o vině a trestu.         

Zásada vyhledávací

Zásada vyhledávací je zakotvena v § 2 odst. 5 trestního řádu a znamená "povinnost orgánů činných v trestním řízení z vlastní iniciativy vyhledat a provádět důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí." Pro orgány činné v trestním řízení to znamená, že jsou povinny vyhledávat všechny důkazy, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného. Současně nejsou vázáni jen návrhy procesních stran. Taktéž doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení této povinnosti. Vliv na tuto zásadu má i dohoda o vině a trestu. V případě tohoto druhu řešení sporu nebude do takové míry prováděno vyhledávání důkazů, jako by tomu bylo při standardním trestním řízení. Tedy bude stačit opatřit si jen zásadní důkazy, tedy například různé listiny, výslechy svědků, popř. jiné důkazní materiály. Pokud bude  zahájeno jednání o dohodě o vině a trestu, je třeba, aby výsledky vyšetřování dostatečně prokazovaly závěr, že se stal skutek, který je trestným činem a že jej spáchal obviněný, jak vyplývá z ustanovení § 175a odst. 1 trestního řádu. Ovšem podmínkou stanovenou v § 175a odst. 3 trestního řádu je neexistence důvodných pochybností o pravdivosti jeho prohlášení na základě opatřených důkazů.

Problém vztahu dohody o vině a trestu k zásadě vyhledávací spatřuji v tom, že tato zásada není dostatečně naplněna tím, že nedochází k vyhledávání a provádění důkazů orgány činnými v trestním řízení v takovém rozsahu, jako u standardního trestního řízení, byť jsem si vědoma toho, že hlavním smyslem zákonodárce bylo zrychlit trestní řízení tím, že nebude probíhat rozsáhlé opatřování důkazů. 

Zásada volného hodnocení důkazů

Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Takto je definována zásada volného hodnocení důkazů zakotvena v § 2 odst. 6 trestního řádu. Vyplývá z ní, že neexistují žádná pravidla v případě míry důkazů potřebných k prokázání skutečnosti. Není taktéž nikde stanovena váha nebo důkazní síla jednotlivých důkazů. To však neznamená "nějakou libovůli v hodnocení důkazů."

Soud při hodnocení důkazů si nemůže vybrat jen některé důkazní prostředky, které provede, a ostatní neprovede. Je tedy třeba zkoumat všechny důkazní prostředky, každý samostatně a všechny ve své vzájemné souvislosti, neboť hodnocení důkazů je konečnou fází dokazování. Soud při odůvodňování rozsudku je povinen uvést, které skutečnosti má za prokázané a o jaké důkazy se opírá, a naopak které má za zpochybněné a jakými úvahami se při rozhodování řídil. Ostatně to je následně vyjádřeno v písemném vyhotovení rozsudku a možností využít opravných prostředků je tak zaručena kontrola správnosti rozhodnutí. 

Pokud se týká institutu dohody o vině a trestu, tato zásada je značně omezena.  V řízení o schválení dohody o vině a trestu soud dokazování neprovádí, jak je patrné z ustanovení § 314q odst. 5 trestního řádu. Soud je vázán pouze návrhem státního zástupce, obsahem spisu a vyjádřením obviněného (§ 314q odst. 3 trestního řádu). "Orgány činné v trestním řízení hodnotí jen některé důkazy, tedy ty, na kterých se stany dohodly, když přinášejí soudu určitý skutkový stav a o něm nabízejí důkazy, což znamená selektivní hodnocení některých důkazů." Je tedy naprosto zřejmé, že dohoda o vině a trestu značně zasahuje do zmiňované zásady. Dle prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc. je dohodu o vině a trestu z pohledu zásady volného hodnocení důkazů možné chápat  jako "nestandardní typ řízení, víceméně neveřejný, ve kterém dochází spíše než ke hledání spravedlnosti k obchodování se spravedlností."

Zásada rychlosti řízení

 Požadavek rychlosti řízení je zakotven v § 2 odst. 4 trestního řádu, dle kterého trestní věci musí být projednávány urychleně bez zbytečných průtahů. Rychlost řízení však nesmí být na úkor kvality objasnění věci. 

Hlavním argumentem pro zavedení institutu dohody o vině a trestu do našeho trestního řádu byl požadavek na rychlost trestního řízení, kdy bylo poukazováno na značené průtahy řízení s tím, aby právně méně složité věci mohly být vyřízeny v co nejkratším čase, bez zbytečného zatěžování trestní justice. Dá se tedy říci, že institut dohody o vině a trestu je plně v mezích uvedené zásady. V českém trestním řádu se však nachází i jiné možnosti, jak rychle, efektivně trestní věc vyřídit, například formou trestního příkazu. Je nutné taktéž poukázat na skutečnost, že zásada rychlosti řízení je jen jednou z mnoha zásad trestního řízení a nelze jí dávat přednost před ostatními zásadami.

Zásada zajištění práva na obhajobu

Již z názvu je patrné, že každý, proti němuž se vede trestní řízení, musí být řádně poučen o právu využít plné uplatnění obhajoby, či možnosti zvolit si obhájce, jak vyplývá z dikce ustanovení § 2 odst. 13 trestního řádu. Důvodem je zaručení zákonných  práv a zájmů osoby. Právem na obhajobu však učebnice trestního práva procesního mají na mysli dvě možné varianty, a to obhajobu materiální, tedy hájit si své zájmy sám či obhajobu formální, což znamená právo zvolit si obhájce a radit se s ním o způsobu obhajoby. Trestní řád v § 36 taktéž pamatuje na institut nutné obhajoby, které se týká mimo jiné i sjednávání dohody o vině a trestu.

Pokud se týká jednání o dohodě o vině a trestu, v tomto ohledu považuji povinné zastoupení za zcela vhodné. Vzhledem ke kolizi dohody o vině a trestu se základními zásadami trestního řízení to představuje pro obviněného záruku, že bude řádně uplatněno jeho právo na spravedlivý proces. Obhájce, jako osoba práva znalá, může obviněnému řádně celou situaci vysvětlit a může tak řádně hájit jeho zájmy. Odpadá tak hrozba jistého nátlaku na obviněného ze strany státního zástupce směřujícímu k učinění prohlášení o spáchání skutku.

Co ovšem nepovažuji za příliš šťastné je skutečnost, že povinné zastoupení obviněného se vztahuje pouze na fázi sjednávání dohody o vině a trestu a již se nevztahuje na řízení o schválení dohody o vině a trestu před soudem. Podrobněji se touto problematikou zabývám v podkapitole 3.2.3. Schválení dohody o vině a trestu soudem a taktéž v kapitole 5. Dohoda o vině a trestu a návrhy de lege ferenda.

Zásada veřejnosti

Zásada veřejnosti je definovaná § 2 odst. 10 trestního řádu tím, že trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli pojednávání zúčastnit a jednání sledovat. Tím je zaručen řádný výkon spravedlnosti, je naplněn výchovný aspekt a působí jako prevence proti trestné činnosti.

Kolidující s touto zásadou se u dohody o vině a trestu jeví zejména to, že samotné sjednávání dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněným je neveřejné. Následného schvalování dohody o vině a trestu soudem se pak již veřejnost účastnit může. Je tedy zřejmé, že zásada veřejnosti v případě dohody o vině a trestu není naplněna zcela.

Dohoda o vině a trestu z hlediska trestního práva hmotného

Dohoda o vině a trestu, jako prvek typický pro angloamerický systém práva, byla do českého právního řádu zařazena novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 193/2012 Sb. s účinností od 1.9.2012. Zákonodárce včlenil tento institut do trestního řádu pod hlavu desátou, tedy pod zahájení trestního stíhání, další postup v něm a zkrácené přípravné řízení. Konkrétně je postup sjednávání dohody o vině a trestu zakotven v § 175a - 175b trestního řádu. Nicméně institut dohody o vině a trestu se v rámci již zmíněné novelizace promítl i do dalších ustanovení trestního řádu, kdy například v ustanovení § 2 odst. 8 trestního řádu je nově zakotvena možnost trestního stíhání před soudy i formou návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu.

Dohodu o vině a trestu je možné charakterizovat jako "postup, při kterém se obviněný (povinně zastoupený obhájcem), poškozený a státní zástupce dohodnou na návrhu dohody o vině a trestu, kterou musí schválit a vyhlásit soud odsuzujícím rozsudkem." U takového typu řízení soud neprokazuje vinu, neprobíhá ani dokazování v rámci hlavního líčení. V případě jednání o dohodě o vině a trestu se tak obviněný vzdává svého práva věc projednat veřejně při provedení standardního dokazování. Naopak je obviněnému poskytnuta jistá výhoda hmotněprávního charakteru, kdy je oprávněn jednat se státním zástupcem a tím dosáhnout uložení sankce v užší míře. Je však třeba podotknout, že otázka jednání o uzavření dohody o vině a trestu a její následné uzavření je pouze v rukou státního zástupce, kdy jen on může rozhodnout, zda postup bude použit. 

Jednání o dohodě o vině a trestu dle platné právní úpravy probíhá ve dvou fázích. První fází je řízení o uzavření dohody o vině a trestu v rámci přípravného řízení (§ 175a - 175b trestního řádu). Druhou fází je pak řízení o schválení dohody o vině a trestu před soudem probíhající ve veřejném zasedání (§ 314o - 314s trestního řádu). O druhé fází řízení o dohodě o vině a trestu bude pojednáno v následující kapitole.

Podmínky sjednání dohody o vině a trestu

Jednání o uzavření dohody o vině a trestu je možné zahájit v rámci přípravného řízení  i v rámci zkráceného přípravného řízení. Prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc. však druhou možnost považuje za "zřejmý legislativní omyl" s tím, že poukazuje na smysl institutu dohody o vině a trestu, kterým má být zrychlení trestního řízení. Poukazuje na to, že "procesní náročnost sjednávání dohody o vině a trestu ve zkrácením přípravném řízení bude větší než standardní postup." Není ovšem vyloučeno, že by k jednání o dohodě o vině a trestu nemohlo dojít ani po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání. 

Před samotným zahájením jednání o dohodě o vině a trestu musí státní zástupce zvážit, zda v konkrétním případě by takový postup byl účelný. Návrh na zahájení jednání o dohodě o vině a trestu může podat jak obviněný nebo může být zahájeno bez jeho návrhu z moci úřední (ex officio). Pokud návrh obviněného státní zástupce neshledá důvodným, o tomto jej vyrozumí. Fáze sjednávání dohody o vině a trestu nemá zákonem stanovený postup, nicméně aby vůbec mohlo být započato s jednáním o uzavření dohody o vině a trestu, je třeba splnění obligatorních podmínek, stanovených v § 175a trestního řádu.

Prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán

Podmínkou pro zahájení dohodovacího řízení je prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán. Je však třeba, aby vzhledem k opatřeným důkazům a dalším výsledkům přípravného řízení neexistovaly důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení. Nutností je tak dostatečně zjištěný skutkový stav, který je "kvalifikovanou formou (výslovným prohlášením) potvrzován i samotným obviněným, který má záruku, že i když ke schvální dohody o vině a trestu nedojde, nelze k jeho prohlášení viny v dalším řízení přihlížet." Prohlášení obviněného se musí vztahovat na celý skutek. 

Výsledky vyšetřování dostatečně prokazují, že se stal skutek a že tento je trestným činem a že jej spáchal obviněný

Další zmíněná podmínka naplňuje zásadu trestního řízení, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. V případě, že by doposud provedené vyšetřování bylo v rozporu s prohlášením obviněného, k jednání o dohodě o vině a trestu vůbec nedojde.

Zahájit jednání o sjednání dohody o vině a trestu však nelze ve dvou případech, které jsou zakotveny v ustanovení § 175a odst. 8 trestního řádu.

První případ je, pokud je obviněný stíhán pro zvlášť závažný zločin, tedy pro úmyslný trestný čin, na který trestní zákoník stanovení trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.

Druhý případ je pak řízení proti uprchlému. Z logiky potom vyplývá, že v řízení proti uprchlému nelze uzavřít dohodu o vině a trestu, neboť obviněný musí se státním zástupcem spolupracovat, dohodnout se na znění dohody o vině a trestu a konečně se účastnit se jednání o dohodě o vině a trestu, což v tomto případě možné není. Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. tuto variantu omezení sjednat dohodu o vině a trestu považuje vhodnější než dřívější předložené návrhy, dle kterých bylo možné sjednat dohodu o vině a trestu u všech trestných činů, s výjimkou těch, kterými byla způsobena úmyslně smrt, nejde-li o trestný čin zabití nebo o trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou. Rovněž je vyloučeno sjednání dohody o vině a trestu v řízení ve věcech mladistvých, jak vyplývá z ustanovení § 63 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť účelem tohoto zákona je především výchovný účel trestního řízení.

Další podmínkou nutnou splnit při zahájení jednání o dohodě o vině a trestu je povinné zastoupení obviněného obhájcem, neboť jde o důvod nutné obhajoby (§ 36 odst. 1 písm. d) trestního řádu). Obviněný se tedy nemůže obhájce vzdát. Důvodová zpráva poukazuje na skutečnost, že sjednávání dohody o vině a trestu předpokládá podání kvalifikovaného návrhu trestu. Současně nepředpokládá dostatečné právní znalosti  obviněného v oblasti trestního práva. Proto se zavedením institutu dohody o vině a trestu do českého trestního práva je spojeno povinné zastoupení obviněného obhájcem, který "by účinně hájil práva a poskytoval potřebnou právní pomoc." Jak jsem již uvedla v předchozí kapitole, povinné zastoupení obhájcem považuji za zcela vhodné k zajištění práv obviněného i vzhledem k zásahům do základních zásad trestního řízení. Opačně se k této povinnosti staví mnozí odborníci, např. JUDr. Michal Basík či JUDr. Jan Řeháček, oba státní zástupci, kteří poukazují na řadu problémů, které s sebou povinné zastoupení v případě dohody o vině a trestu nese. Obecně lze shrnout, že zastávají názor, že dohoda o vině a trestu nebude využita v nejrozšířenějších případech kriminality, nebo že dojde k zatěžování státního rozpočtu vyplácením odměn ustanovených obhájců. Blížeji se k tomuto vyjadřuji v rámci kapitoly 5. Dohoda o vině a trestu a návrhy de lege ferenda.

Jednání o dohodě o vině a trestu je zcela v rukou státního zástupce, který posoudí vhodnost použití tohoto institutu a současně řídí samotné vyjednávání o dohodě. K takovému jednání pak předvolá obviněného, přičemž o době a místu jednání taktéž vyrozumí obhájce obviněného a také poškozeného, pokud tento výslovně neprohlásil, že se vzdává procesních práv náležejících mu jako poškozenému. Proces jednání o dohodě o vině a trestu může být úspěšně ukončen v rámci jediného jednání, nicméně je možné, že taková jednání se budou i několikrát opakovat, aby nakonec došlo ke konsensu. Kladným výsledkem takového jednání je potom sjednání dohody o vině a trestu. Následný postup státního zástupce bude takový, že opis návrhu dohody o vině a trestu doručí obviněnému a jeho obhájci, současně i poškozenému, který řádně uplatnil své nároky. Pokud by však nakonec nedošlo k dohodě o vině a trestu, státní zástupce o tomto provede záznam do protokolu. "V takovém případě se k prohlášení viny učiněné obviněným v dalším řízení nepřihlíží." Osobně takovou formulaci nepovažuji za příliš šťastnou, neboť mám za to, že může dojít ke ztížení postavení obviněného v následném procesu trestního řízení, věnující se zásadě presumpce neviny.

Jsem si vědom toho, že cílem trestního řízení je potrestat pachatele trestného činu a tím i působit preventivně proti trestné činnosti, nicméně pokud obviněný prohlásí, že spáchal určitý skutek a je přístupný k dohodě o vině a trestu s tím, že mu může být uložen trest nižší a ke schválení dohody z jakéhokoliv důvodu nakonec nedojde, je jeho postavení ztíženo.

Obsahové náležitosti dohody o vině a trestu

Přesný postup, jakým má jednání o dohodě o vině a trestu probíhat, není trestním řádem nikde stanoven. Je tedy věcí státního zástupce a obviněného (jeho obhájce), jaký způsob jednání o vině a trestu zvolí. Naproti tomu jsou přesně vymezeny obsahové náležitosti dohody o vině a trestu, které jsou zakotveny v ustanovení § 175a odst. 6 trestního řádu.

První náležitostí je řádné označení stran dohody, tedy státního zástupce, obviněného, popř. poškozeného, pokud byl přítomen sjednávání dohody o vině a trestu a souhlasil-li s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Náležitostí dohody je i místo a datum sepsání dohody o vině a trestu. Zpravidla se předpokládá, že k uzavření dohody o vině a trestu dojde při prvním jednání, nicméně takových jednání může probíhat několik, přičemž pro dohodu o vině a trestu z hlediska místa a času sepsání je podstatné datum a místo skutečného sjednání dohody o vině a trestu. Součástí dohody o vině a trestu je popis skutku, pro který je obviněný stíhán s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Další náležitostí je označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákona a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Součástí dohody o vině a trestu musí být i prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán a který je předmětem sjednané dohody o vině a trestu. Dále dohoda o vině a trestu obsahuje v souladu se zákonem č. 40/2009 Sb., trestním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále v textu jen trestní zákoník) dohodnutý druh, výměru a způsob výkonu trestu včetně délky zkušební doby, případně i náhradní trest, ale i upuštění od potrestání. V dohodě o vině a trestu se uvede rozsah přiměřených omezení a povinností, pokud to trestní zákoník umožňuje a toto bylo dohodnuto. Současně se při dohodování o druhu a výměře trestu přihlíží i k tomu, zda obviněný trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Nedílnou součástí dohody o vině a trestu je taktéž rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, pokud tak bylo dohodnuto. V případě, že přichází v úvahu uložení ochranného opatření, tak i specifikace tohoto ochranného opatření. Souhlas s obsahem dohody o vině a trestu potvrdí podpis státního zástupce, obviněného a obhájce, popř. poškozeného, což je současně poslední obligatorní náležitostí obsahu dohody o vině a trestu.

Dohoda o vině a trestu z hlediska trestního práva procesního

Okamžikem zavedení institutu dohody o vině a trestu do trestního řádu došlo k ovlivnění postavení a činnosti subjektů trestního řízení. Nově došlo výraznému posílení postavení státního zástupce i obhajoby, kdy je na vlastní úvaze státního zástupce, zda bude v konkrétním případě vhodné přistoupit k jednání o dohodě o vině a trestu. V kladném případě pak pouze státní zástupce sjednává a vypracovává návrh znění dohody o vině a trestu, přičemž na tomto spolupracuje s obviněným, resp. s jeho obhájcem. Současně předkládá návrh dohody o vině a trestu soudu ke schválení. Naopak došlo k mírnému oslabení postavení soudu v tom směru, že soudu tímto odpadá často zdlouhavé dokazování, když dle ustanovení § 314q odst. 5 trestního řádu soud dokazování neprovádí. Úkolem soudu je potom o předloženém návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhodovat tak, že návrh na schválení dohody o vině a trestu schválí nebo jej odmítne dle § 314o odst. 1 písm. b) nebo dohodu neschválí dle § 314r odst. 2 trestního řádu.

Sjednávání dohody o vině a trestu

Při sjednávání dohody o vině a trestu trestní řád nestanoví žádný podrobnější postup určený pro státního zástupce a obhájce. Vzhledem k tomu, že jde o novinku v oblasti českého trestního práva procesního, považuji toto za mírně problematické. Jako každé zavedení nového prvku s sebou nese zpočátku určité nejasnosti a obavy než se takový prvek v právním řádu ustálí a než se s ním odborná i laická veřejnost sžije. Jako velmi kladné hodnotím úpravu Slovenské republiky, která má tuto problematiku upravenou vyhláškou ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky č. 619/2005 Z.z., o podmínkách a postupu prokurátora při řízení o dohodě o uznání viny a přijetí trestu. Obecně je dohoda prvek typický spíše v soukromoprávních vztazích, přičemž dle prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc. je "včleněný (neorganicky) do konzistentního trestního procesu." 

Před samotným zahájením dohodovacího řízení se státní zástupce musí zaobírat otázkou, zda je vhodné na daný konkrétní případ dohodu o vině a trestu použít. Samozřejmostí je přihlédnutí k výsledkům přípravného řízení, jak je uvedeno v předchozí kapitole. Současně bere do úvahy okolnosti, jako je povaha a závažnost spáchaného trestného činu, chování obviněného po činu (projevenou lítost, snahu uhradit škodu, nemajetkovou újmu, vydat bezdůvodné obohacení), zájmy poškozeného, dosavadní způsob života obviněného, pravděpodobný druh a výměru trestu, jestliže by obviněný byl uznán vinným v řízení před soudem na podkladě obžaloby, veřejný zájem, zájem na rychlém a přiměřeném skončení věci, pravděpodobný vliv řízení před soudem na svědky a konečně i náklady řízení před soudem.

V případě splnění zákonem stanovených podmínek umožňujících začít s jednáním o dohodě o vině a trestu pak může jak na návrh obviněného, resp. jeho obhájce, tak i bez tohoto návrhu státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu. Povinností státního zástupce je poučit obviněného o jeho procesních právech, stejně tak o zájmech poškozeného. Jestliže obviněný navrhne jednání o dohodě o vině a trestu a k takové dohodě následně nedojde, není obviněný nijak sankcionován. "Obviněný proto může navrhnout sjednání dohody o vině a trestu bez obav, přestože i kdyby se iniciativa z jeho strany nesetkala s pochopením státního zástupce, k prohlášení viny obviněného se nemůže v dalším stadiu trestního řízení přihlížet." Obviněný svůj návrh na zahájení jednání o dohodě o vině a trestu může podávat opakovaně, trestní řád mu v tomto směru neklade žádné omezení. V případě nedůvodného návrhu obviněného na jednání o dohodě o vině a trestu o tomto státní zástupce obviněného, popřípadě jeho obhájce vyrozumí a stejnopis založí do trestního spisu.

Jelikož se jedná o dohodovací řízení, není povinností obviněného jakkoli spolupracovat se státním zástupcem na uzavření dohody o vině a trestu, tudíž obviněný může být v tomto směru naprosto pasivní. V takovém případě tedy k uzavření dohody o vině a trestu nedojde, o čemž státní zástupce učiní záznam, který založí do trestního spisu. Dalšími důvody, pro které nemusí dojít k uzavření dohody o vině a trestu, je například využití práva obviněného nevypovídat v přípravném řízení. Tím pádem nemůže prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán. I v případě, že obviněný prohlásí, že spáchal skutek jen z části,  opět nemůže dojít k uzavření dohody o vině a trestu. Konečně, pokud se strany dohody nedohodnou o trestu, taktéž není možné dohodu o vině a trestu uzavřít. Ve všech těchto případech pak státní zástupce podává obžalobu k soudu.

Pokud má státní zástupce za to, že na konkrétní případ by bylo vhodné použít institut dohody o vině a trestu, vyzve obviněného, popřípadě další oprávněné osoby k vyjádření.

Jednání o dohodě o vině a trestu probíhá na základě předvolání obviněného, které nařizuje státní zástupce. O době a místu jednání státní zástupce taktéž vyrozumí obhájce obviněného, příp. též poškozeného, jak vyplývá z ustanovení § 175a odst. 2 trestního řádu. K uzavření dohody o vině a trestu může dojít i při prvním jednání, ale "s ohledem na rozdílné postoje stran a potřebu stran návrh druhých stran promyslet a prokonzultovat, zvláště ve věcech skutkově rozsáhlých či právně náročných, je však myslitelné i sjednání dohody o vině a trestu na vícero jednání." Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným za přítomnosti obhájce, jak vyplývá z ustanovení § 175 odst. 3 věta poslední trestního řádu. Je tedy evidentní, že účast těchto tří subjektů při sjednávání dohody je nezbytná. I poškozený, který řádně uplatnil svá procesní práva, je oprávněn účastnit se jednání o dohodě o vině a trestu. Nicméně jeho přítomnost při jednání však není nezbytná. 

Subjekty uzavírající dohodu o vině a trestu jsou státní zástupce a obviněný, proto jde o dohodu dvoustrannou.

V rámci dohadovacího řízení dochází taktéž k vyjednávání o druhu a výměře trestu. Zde je státní zástupce vázán pouze trestním zákoníkem, a to ustanoveními hlavy páté prvního oddílu, eventuelně oddílu tři, přichází-li v úvahu uložení ochranného opatření.

O průběhu každého jednání o dohodě o vině a trestu vyhotoví státní zástupce protokol, který se stává součástí trestního spisu.

Výsledkem úspěšného jednání o obsahu dohody o vině a trestu je potom  její konkrétní znění obsahující náležitosti stanovené § 175a odst. 6 trestního řádu. Státní zástupce v takovém případě opis dohody o vině a trestu doručí obviněnému, jeho obhájci, popř. též poškozenému, pokud ve věci řádně uplatnil svá práva, a to do vlastních rukou (§ 64 odst. 1 písm. a) trestního řádu). Současně je povinností státního zástupce podat u soudu návrh na schválení dohody o vině a trestu, a to v tom rozsahu, v jakém byla sjednána. Podle § 175b odst. 2 trestního řádu státní zástupce spolu s návrhem přiloží i sjednanou dohodu o vině a trestu a další písemnosti, které mají význam pro soudní řízení a rozhodnutí. Za takové písemnosti lze považovat protokol o jednání o dohodě o vině a trestu, ale taktéž celý spis obsahující důkazy zajištěné v rámci přípravném řízení až do okamžiku sjednání dohody o vině a trestu. Z takto předloženého celého spisu pak má soud možnost zjistit, zda případně nedošlo k zásadním procesním vadám v rámci přípravného řízení, zda je dohoda o vině a trestu sjednaná řádně, správně a přiměřeně. Může však nastat i ta situace, kdy sice dojde k uzavření dohody o vině a trestu, avšak nedojde "k dohodě o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Státní zástupce na tuto skutečnost v návrhu na schválení dohody o vině a trestu soud upozorní." Může nastat i situace, kdy sice probíhají jednání směřující k uzavření dohody o vině a trestu, ale z kteréhokoliv důvodu k uzavření takové dohody nedoje. Postup státního zástupce je v tomto případě upraven tak, že o tom provede záznam do protokolu a dále postupuje dle trestního řádu.

Řízení o schválení dohody o vině a trestu před soudem

Druhou fází řízení týkající se dohody o vině a trestu je její schválení před soudem. Tato fáze navazuje bezprostředně po sjednání dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a obviněným, popř. poškozeným, která je upravena v ustanovení § 175a - § 175b trestního řádu. Zákonná úprava postupu schvalování dohody o vině a trestu soudem je upravena v § 314o - 314s trestního řádu.

Poté, co byl soudu předložen návrh na schválení dohody o vině a trestu, tento předseda příslušného trestního senátu, kterému byla věc přidělena na základě rozvrhu práce, přezkoumá. Zpravidla bude návrh na schválení dohody o vině a trestu podáván u okresních soudů, které rozhodují o přečinech a zločinech, které nejsou zvlášť závažnými zločiny. Předseda senátu tedy při přezkoumání návrhu na schválení dohody o vině a trestu bude vycházet především z obsahu dohody o vině a trestu a z obsahu předloženého spisu, přičemž bude zkoumat, zda nedošlo k závažným procesním vadám, zaměří se na způsob dosažení dohody o vině a trestu, zda bylo zachováno právo na obhajobu, zda byly splněny zákonné podmínky pro sjednávání dohody o vině a trestu, zda je dohoda správná a přiměřená, zda je v souladu se zjištěným skutkovým stavem, i z hlediska druhu a výše navrženého trestu, popř. ochranného opatření, ale i z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody. Po přezkoumání předseda senátu zvolí jednu ze tří možných variant dalšího postupu stanovených v ustanovení § 314o odst. 1 trestního řádu. V ideálním případě nařídí veřejné zasedání, v rámci kterého rozhodne o návrhu na schválení dohody o vině a trestu. V případě závažných procesních vad návrh na schválení dohody o vině a trestu odmítne. Poslední variantou je nařízení předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu. 

Odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu

Předsedovi senátu zákonodárce svěřil pravomoc odmítnout návrh na schválení dohody o vině a trestu, aniž by nařizoval veřejné zasedání k jeho projednání. Cílem bylo neprodlužovat řízení a nezatěžovat trestní justici návrhem, který zjevně nemá šanci uspět. O odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhoduje předseda senátu ze dvou důvodů.

Prvním důvodem je existence závažných procesních vad.

Za takové vady lze považovat případ, kdy byla dohoda o vině a trestu sjednána u věcí, u kterých to zákon nepřipouští, tedy u řízení o zvlášť závažném zločinu, v řízení proti uprchlému a v řízení proti mladistvému. Závažná vada spočívá taktéž v porušení práva obviněného na obhajobu, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoliv v případě dohody o vině a trestu se jedná o nutnou obhajobu. I když obviněný byl zastoupen obhájcem, tento se však jednání o dohodě o vině a trestu neúčastnil. Do této kategorie je možné zařadit nepřípustný nátlak k uzavření dohody o vině a trestu, znemožnění obviněnému nahlédnout do spisu a konečně nedostatečnost prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán.

Druhým důvodem jsou vady uvedené v ustanovení § 314r odst. 2 trestního řádu.

O odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhoduje předseda senátu usnesením, ve kterém vedle obecných náležitostí stanovených § 134 odst. 1 trestního řádu označí konkrétní vady nebo skutková zjištění, která byla důvodem odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Opravným prostředkem proti takovému usnesení je stížnost, která má odkladný účinek. V případě pravomocného usnesení o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu se věc vrací zpět do přípravného řízení, přičemž není vyloučeno nové jednání o novém znění dohody o vině a trestu.

Předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu

Další možný postup soudu, kterému byl doručen návrh na schválení dohody o vině a trestu, je možnost předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu. I v tomto případě se jedná o jakýsi filtr, který umožňuje soudu provést další opatření k úspěšnému skončení věci. Postup soudu je upraven v ustanovení § 314p trestního řádu. Předseda senátu tedy nařídí předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, pokud má za to, že "věc patří do příslušnosti jiného soudu, věc má být postoupena podle § 171 odst. 1 trestního řádu nebo jsou-li dány okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 nebo jeho přerušení podle § 173 odst. 1, anebo okolnosti odůvodňující podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 nebo schválení narovnání podle § 309." Je tedy zřejmé, že nejen v případě klasického předběžného projednání obžaloby, ale i v rámci předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, toto předběžné projednání plní "úlohu filtrační a také odklonnou." Předseda senátu má současně možnost nařídit předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu nejen z důvodů uvedených výše. Tento postup může navrhnout i v případě, pokud má za to, že mohlo dojít k závažným procesním pochybením, pro která by mohl návrh na schválení dohody o vině a trestu odmítnut, a tato pochybení nejsou jasně dána. Proto k odstranění pochybností předseda senátu nařídí předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, v rámci kterého má možnost provést určitý důkaz, který by tuto pochybnost rozptýlil či naopak potvrdil.

Jak vyplývá z ustanovení § 314p odst. 2 trestního řádu, předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu se koná v neveřejném zasedání. Byť následující věta daného odstavce dává předsedovi senátu možnost rozhodovat i v rámci veřejného zasedání. K tomuto postupu předseda senátu přistoupí v případě, pokud bude třeba provést určitý důkaz, např. výslech svědka či obviněného. Účelem veřejného zasedání v rámci předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu není provádění rozsáhlejšího dokazování či provádět úkony náležející do přípravného řízení, kdy předseda senátu by měl na paměti základní účel institutu dohody o vině a trestu, tedy rychlost trestního řízení.

Průběh předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu není zákonodárcem nijak blíže specifikován. Předseda senátu tak bude vycházet z pravidel daných pro neveřejné, popřípadě veřejné zasedání (viz. § 232 a násl. a § 240 a násl. trestního řádu).

V případě, že po proběhnutém předběžném projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu předseda senátu dospěje k závěru, že věc patří do příslušnosti jiného soudu, rozhodne v souladu s ustanovením § 314p odst. 3 písm. a) trestního řádu o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, který je podle něj příslušný. Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

Soud dle písm. b) § 314p odst. 3 trestního řádu postoupí věc jinému orgánu, a to v souladu s ustanovením § 171 odst. 1 trestního řádu, pokud by skutek mohl být jiným příslušným orgánem posuzován jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění. V tomto případě dle § 314p odst. 5 trestního řádu je možné podat proti rozhodnutí stížnost, která má odkladný účinek.

Další možností soudu, jak rozhodnout po předběžném projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, je zastavit trestní stíhání dle § 314p odst. 3 písm. c) trestního řádu, a to v případech, kdy je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede, pokud skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci, není prokázáno, že skutek spáchal obviněný, dále v případě, že je trestní stíhání nepřípustné, obviněný nebyl v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný anebo pokud zanikla trestnost činu. I v tomto případě je možné proti rozhodnutí podat stížnost, která má odkladný účinek.

Ustanovení § 314p odst. 4 trestního řádu dává soudu možnost po předběžném projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu zastavit trestní stíhání, pokud jsou dány okolnosti dané § 172 odst. 2 trestního řádu.

Podle § 314p odst. 3 písm. d) trestního řádu soud trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 173 odst. 1 trestního řádu. Takovými okolnostmi má trestní řád na mysli případy, kdy pro nepřítomnost obviněného nelze věc náležitě objasnit, obviněného nelze pro těžkou chorobu postavit před soud, obviněný není pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání a konečně, pokud byl obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn. Proti rozhodnutí je taktéž možno podat stížnost, která nemá odkladný účinek.

V případě splnění podmínek daných § 307, resp. 309 odst. 1 trestního řádu, soud rozhodne v souladu s ustanovením § 314p odst. 3 písm. e) o podmíněném zastavení trestního stíhání, resp. o schválení narovnání. V tomto případě dává zákonodárce soudu možnost rozhodnout o věci i jiným způsobem odklonu trestního řízení. "Zákonodárce dává jasně najevo, že odklony od standardního průběhu trestního řízení v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání a schválení narovnání mají mít přednost před jiným odklonem v podobě dohadovacího řízení vyúsťujícího v odsuzující rozsudek, jímž se schvaluje dohoda o vině a trestu." Jedná se o projev "racionalizace justice, upřednostňuje se justice restorativní," která preferuje použití odklonů ve smyslu podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání, neboť v těchto případech se nejedná o odsouzení, nedochází k vyslovení viny, jak je tomu právě v případě dohody o vině a trestu. I zde je možnost podat si proti rozhodnutí stížnost, která má odkladný účinek. V tomto případě má možnost podat si stížnost kromě státního zástupce a obviněného i poškozený. Souhlasím s upřednostněním odklonu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání, neboť proces uzavírání a schvalování dohody o vině a trestu je oproti dvěma prvním možnostem náročnější a zdlouhavější, přičemž bude i příznivěji působit na vztah mezi obviněným a poškozeným a bude mít příznivější vliv na obviněného, kterému nebude vyslovena vina odsuzujícím rozsudkem.

Konečně poslední možností, jak může soud v rámci předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhodnout, danou ustanovením § 314p odst. 3 písm. f) trestního řádu, je možnost odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu z důvodu závažných procesních vad. Ustanovení výčtem definuje, co má zákonodárce na mysli za závažnou procesní vadu. Jedná se o absenci obhájce při sjednávání dohody o vině a trestu a dále důvody dané § 314r odst. 2 trestního řádu. Tento postup je tu dán proto, že může být dána nejistota ohledně skutkových okolností, přičemž předseda senátu k odstranění těchto nejistot z procesní opatrnosti nařídí předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Pokud po projednání dospěje k závěru, že tu jsou okolnosti pro odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu, bude postupovat právě v souladu s ustanovením § 314p odst. 3 písm. f) trestného řádu. Stejně jako v předchozích případech, i zde má státní zástupce a obviněný možnost podat si proti rozhodnutí stížnost, která má odkladný účinek.

Schválení dohody o vině a trestu soudem 

Ideálním stavem v případě jednání o dohodě o vině a trestu je následné schválení dohody o vině a trestu soudem. K této fázi řízení dojde bezprostředně poté, co je soudu předložen návrh na schválení dohody o vině a trestu, který podává státní zástupce a pokud nedojde k odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu ani k předběžnému projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu předsedou příslušného senátu. Předseda senátu tak v souladu s ustanovením § 314o odst. 1 písm. a) trestního řádu nařídí veřejné zasedání k rozhodnutí o návrhu na schválení dohody o vině a trestu. "Postup soudu při přípravě veřejného zasedání, zajištění přítomnosti osob a samotné projednání se neodlišuje od obecných ustanovení o veřejném zasedání." Úprava postupu soudu při schvalování dohody o vině a trestu v rámci veřejného zasedání je obsažena v ustanovení § 314q trestního řádu.

K veřejnému zasedání předseda senátu předvolá obviněného, přičemž státního zástupce, obhájce obviněného, případně poškozeného, eventuelně další osoby vyrozumí o době a místu konání veřejného zasedání. Nejpozději s předvoláním k veřejnému zasedání, resp. vyrozumění o něm, musí soud účastníkům doručit i návrh na schválení dohody o vině a trestu. Nezbytnou podmínkou je dodržení zákonných lhůt k přípravě dle ustanovení § 233 odst. 2 trestního řádu. Ustanovení § 314q odst. 1 věta poslední stanoví, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti obviněného a státního zástupce. Účast obhájce obviněného zde tedy není nutná, když dle § 36 odst. 1 písm. d) trestního řádu musí mít obviněný obhájce při sjednávání dohody o vině a trestu. Na následnou fázi schvalování dohody o vině a trestu před soudem se již tato podmínka nevztahuje. Toto však považuji za problematické, neboť nadále dochází k zásahům do práv obviněného a vzhledem ke kompatibilitě procesu sjednávání dohody o vině a trestu a jejího následného schvalování soudem by bylo jistě vhodnější v nutné obhajobě pokračovat i v řízení o schválení dohody o vině a trestu před soudem. Zákonodárce měl zřejmě za to, že proces schvalování dohody o vině a trestu před soudem je ryze formální záležitostí, kdy všechny podmínky jsou splněny, tudíž považuje účast obhájce při veřejném zasedání nadbytečnou a zbytečně zvyšující náklady zastoupení. 

Veřejné zasedání předseda senátu zahájí sdělením projednávané věci, ověří si, zda se dostavily předvolané (vyrozuměné) osoby. Poté je předsedou senátu státní zástupce vyzván k přednesu návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Následně je dána obviněnému možnost vyjádřit se k návrhu na schválení dohody o vině  a trestu. Součástí vyjádření obviněného je taktéž zodpovězení několika otázek, které mu předseda senátu položí směřujících k ověřování, zda rozumí sjednané dohodě o vině a trestu včetně podstaty skutku, jeho právní kvalifikace a uvedení trestní sazby, dále zda prohlášení o spáchání skutku učinil dobrovolně a bez nátlaku a zda byl současně poučen o svých právech na obhajobu. Předseda senátu dále ověřuje, zda jsou obviněnému známy důsledky sjednání dohody o vině a trestu, čímž se má na mysli vzdání se projednání věci v hlavním líčení, vzdání se práva podat si odvolání proti rozsudku o schválení dohody o vině a trestu s výjimkou uvedenou v § 245 odst. 1 věta druhá trestního řádu.

Po vyjádření obviněného je dán prostor k vyjádření poškozeného, je-li veřejného zasedání přítomen.

V rámci procesu schvalování dohody o vině a trestu ve veřejném zasedání se dokazování neprovádí (§ 314q odst. 5 trestního řádu). Je však možné v této fázi vyslechnout obviněného a opatřit si potřebná vysvětlení. K tomuto kroku soud přistoupí, zejména, pokud "z vyjádření obviněného budou vyplývat závažné pochybnosti o důvodnosti trestního stíhání."

Tímto dochází k závěru veřejného zasedání a je dán prostor stranám, státnímu zástupci, poškozenému a obviněnému, ke konečným návrhům. Obviněný má právo posledního slova. Do tohoto okamžiku může státní zástupce vzít návrh na schválení dohody o vině a trestu zpět dle ustanovení § 314o odst. 5 trestního řádu. Následně se soud odebere k závěrečné poradě a poté veřejně vyhlásí rozhodnutí se stručným odůvodněním a poučením o opravných prostředcích. Tímto veřejné zasedání končí.

Možnosti, jak může soud rozhodnout o návrhu na schválení dohody o vině a trestu, jsou zakotveny v ustanovení § 314r trestního řádu. Jde v podstatě o možnost schválit či neschválit návrh na schválení dohody o vině a trestu. Podmínkou však je, že může rozhodovat pouze o skutku, jeho právní kvalifikaci, trestu a ochranném opatření pouze tak, jak je uveden v návrhu dohody o vině a trestu. Od takového návrhu se nemůže nijak odchýlit.

Může však nastat i taková situace, že soud má jisté výhrady ke znění dohody o vině a trestu a v takovém znění ji odmítá schválit, nicméně dá prostor státnímu zástupci a obviněnému uzavřít dohodu o vině a trestu v novém znění. Tyto výhrady tedy stranám sdělí a současně jim stanoví lhůtu pro navržení nového znění dohody. Proces schvalování dohody o vině a trestu se tak znovu nově provádí.

Odstavec 5 § 314r trestního řádu dává soudu možnost i v rámci veřejného zasedání rozhodnout o postoupení věci, zastavení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání, podmíněném zastavení trestního stíhání nebo rozhodnout o schválení narovnání, pokud jsou pro takový postup dány podmínky. O takových případech by však soud měl rozhodovat v rámci předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, nicméně skutečnosti dané pro tento postup nemusely být dříve dány a soud tudíž o nich nemusel vědět.

Soud návrh dohody o vině a trestu neschválí ze čtyř důvodů uvedených v ustanovení § 314r odst. 2 trestního řádu, a to z důvodu nesprávnosti či nepřiměřenosti z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem, pro nesprávnost a nepřiměřenost z hlediska druhu a výše navrženého trestu (ochranného opatření), pro nesprávnost dohody z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení a konečně pro závažné porušení práv obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu.

Prvním důvodem neschválení je tedy nesprávnost či nepřiměřenost z hlediska v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Zásada materiální pravdy, spočívající v povinnosti orgánů činných v trestním řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, je sice v rámci dohody o vině a trestu oslabena, nicméně nelze ji nijak obejít. Je tedy nutné zjistit řádně skutkový stav věci, tedy že se stal skutek, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný. Pokud se týká právní kvalifikace, soud do návrhu na schválení dohody o vině a trestu není oprávněn nijak zasahovat, může ji pouze schválit či neschválit. Posuzuje tedy i soulad skutkového stavu věci s právní kvalifikací, neboť tato nemůže být se skutkovým stavem nijak v rozporu. Dalším kritériem pro neschválení dohody o vině a trestu je rozpor dohody o vině a trestu s výsledky provedeného dokazováním.

Druhým důvodem je nesprávnost a nepřiměřenost z hlediska druhu a výše navrženého trestu (ochranného opatření). Při úvaze o druhu a výši trestu je třeba brát v potaz především účel trestu, tedy povahu a závažnost trestného činu, poměry pachatele, dosavadní způsob života a možnosti pachatelovy nápravy. Státní zástupce a následně i soud by měl při zvažování druhu a výše trestu postupovat tak, jako by probíhalo standardní trestní řízení v rámci hlavního líčení. Nemělo by tedy docházet k situacím, kdy bude uložen trest nepřiměřeně mírnější, než jak by tomu bylo v rámci hlavního líčení, jen z důvodu, že věc bude vyřízena rychlejším způsobem a dojde k odbřemenění trestní justice. Nelze tedy uložit druh a výši trestu, který neodpovídá ustanovením trestního zákoníku. JUDr. Filip Ščerba, Ph.D. připouští, že "rychlost trestního řízení a tím i uložení trestu dosažená právě díky dohodě o vině a trestu zvyšuje účinnost trestu a vnímání právní ochrany, kterou veřejnosti stát před kriminalitou poskytuje."

Neschválení dohody o vině a trestu pro nesprávnost z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení je dalším kritériem, pro které soud dohodu o vině a trestu neschválí. Soud při posuzování dohody o vině a trestu zohledňuje taktéž požadavky poškozených. Proto může navržené znění dohody neschválit, když dohoda o vině a trestu nebude zcela uspokojovat nároky poškozeného z důvodu jeho nepřítomnosti, anebo když poškozený s takovou dohodou nebude souhlasit. 

Za závažné porušení práv obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu bude zejména absence povinného zastoupení obhájcem při sjednávání dohody o vině a trestu či případný tlak na obviněného, aby dohodu o vině a trestu uzavřel. V takovém případě soud navržené znění dohody o vině a trestu neschválí.

Další postup soudu bude následný. Trestní řád dává soudu na výběr dvě možnosti, jak dále postupovat. První možností je v souladu s ustanovením § 314r odst. 2 trestního řádu dohodu o vině a trestu neschválit a věc vrátit usnesením do přípravného řízení. Druhou variantou je postup dle § 314r odst. 3 trestního řádu, kdy soud sdělí státnímu zástupci a obviněnému výhrady, veřejné zasedání odročí a určí stranám lhůtu k předložení nového znění dohody o vině a trestu.

Pokud soud považuje znění dohody o vině a trestu za správné, dohodu o vině a trestu schválí, a to formou odsuzujícího rozsudku. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. O návrhu dohody o vině a trestu soud rozhoduje jako o celku a není oprávněn znění dohody nijak měnit, tedy rozhoduje o skutku, právní kvalifikaci a trestu pouze v takové podobě, jaká je uvedena v návrhu dohody o vině a trestu. Náležitosti odsuzujícího rozsudku vztahující se k dohodě o vině a trestu jsou totožné jako u standardního rozsudku v rámci hlavního líčení, tedy vedle obecných náležitostí stanovených v § 120 a násl. trestního řádu, obsahuje výrok o schválení dohody o vině a trestu a výrok o vině a trestu (ochranného opatření). Vše musí být v souladu s navrženým znění dohody o vině a trestu. Byla-li v dohodě o vině a trestu sjednána náhrada škody, nemajetková újma nebo vydání bezdůvodného obohacení, jsou tato ujednání součástí odsuzujícího rozsudku, kterým se dohoda o vině a trestu schvaluje (§ 314r odst. 4 trestního řádu). Může však nastat případ, kdy povinnost obviněného k náhradě škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení nebyla sjednána. Soud má možnost podle § 228 trestního řádu poškozenému tato svá práva přiznat pod podmínkou, že je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy.

Smyslem dohody o vině a trestu je zrychlení trestního řízení a odbřemenění justice. Jedním z hlavních znaků institutu dohody o vině a trestu je, že se neprovádí rozsáhlé dokazování, pouze to, které spolehlivě prokáže skutkový stav a celá dohoda o vině a trestu je pak založena na konsensu státního zástupce a obviněného. S nárokem poškozeného tak obviněný nemusí souhlasit. V tomto momentě tak může nastat problém, kdy soud dle § 228 trestního řádu přizná poškozenému právo na náhradu škody, čímž může dojít k překvapivému rozhodnutí soudu.V tomto ohledu je tak třeba brát zřetel na práva obviněného, kdy dohodu o vině a trestu sjednává se státním zástupcem v určitém znění, ale na druhou stranu má soud možnost zasáhnout do výroku rozsudku obohacením o případnou náhradu škody. Zcela se ztotožňuji s názorem obsaženým ve velkém komentáři k trestnímu řádu, kdy v případech, že soud zamýšlí nad rámec sjednané dohody učinit rozhodnutí i o náhradě škody, aby obviněného k tomuto řádně vyslechl, v souladu s ustanovením § 314q odst. 5 trestního řádu. Provádění dalšího dokazování ohledně náhrady škody by pak bylo v rozporu s účelem institutu dohody o vině a trestu.

Opravné prostředky proti rozhodnutí soudu

Možnost podat opravné prostředky v rámci institutu dohody o vině a trestu je značně omezena. Nicméně i v tomto případě zákonodárce pamatoval na možnost bránit se proti vydanému rozhodnutí, a to jak formou řádných, tak i mimořádných opravných prostředků.

Z řádných opravných prostředků má státní zástupce možnost podat stížnost v souladu s ustanovením § 314r odst. 6 trestního řádu, a to proti usnesení soudu o postoupení věci, zastavení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání, podmíněného zastavení trestního stíhání či schválení narovnání upravené v § 314r odst. 5 trestního řádu. Obviněný a poškozený mají právo podat si stížnost pouze proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání (§ 314r odst. 6 věta druhá trestního řádu). Dalším případem, kdy je možné proti rozhodnutí soudu podat stížnost, je v případě neschválení dohody o vině a trestu soudem. Soud v tomto případě rozhoduje usnesením, kterým se vrací věc do přípravného řízení dle § 314r odst. 2 trestního řádu. V rámci předběžného projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu je pak proti rozhodnutí soudu dle § 314p odst. 3 písm. b), c), d), e), f) a odst. 4 trestního řádu možné podat stížnost. Právo podat stížnost má jak státní zástupce, tak i obviněný, a to v souladu s ustanovením § 314p odst. 5 trestního řádu. Podle druhé věty téhož ustanovení má i poškozený právo podat si stížnost, ale pouze proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání.

V souladu s ustanovením § 245 odst. 1 trestního řádu je možné podat proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, odvolání. Možnost podat odvolání je nicméně v tomto případě okleštěna pouze na případ, že takto vyhlášený rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, která byla státním zástupcem soudu navržena ke schválení. Z jiného důvodu než výše uvedeného není tedy odvolání přípustné. Zákonodárce pamatoval i na právo poškozeného bránit se proti rozsudku, kterým byla dohoda o vině a trestu schválena. Poškozený, který tak řádně uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, může podat odvolání pouze pro nesprávnost výroku, který se týká právě náhrady škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Toto právo mu ale není přiznáno v případě, že v soudem schválené dohodě o vině a trestu souhlasil s rozsahem a způsobem náhrady škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení.

Pokud se týká mimořádných opravných prostředků, v případě dohody o vině a trestu připadá v úvahu možnost podat dovolání, obnova řízení a stížnost pro porušení zákona. Je zřejmé, že využitelnost těchto opravných prostředků nebude nijak frekventovaná.

Z ustanovení § 265a odst. 1 trestního řádu pak vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé je mimo jiné rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření (§ 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu), tedy v našem případě rozsudek, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu. Možnost podat dovolání je však velmi omezena, i vzhledem k důvodům podat dovolání uvedených v § 265b trestního řádu.

Z dalších mimořádných opravných prostředků pak přichází v úvahu možnost obnovy řízení, a to dle podmínek stanovených § 277 a následující trestního řádu. Byla-li obnova řízení povolena, pokračuje se v přípravném řízení (§ 288 odst. 1 trestního řádu).

Konečně posledním mimořádným opravným prostředkem, který lze v rámci dohody o vině a trestu využít, je stížnost pro porušení zákona, jejíž zákonná úprava vyplývá z ustanovení § 266 a následující trestního řádu. Tuto může ze zákonných důvodů podat pouze ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu.

Dohoda o vině a trestu v praxi

Vzhledem ke skutečnosti, že tento institut byl do trestního práva začleněn poměrně nedávno, zhruba před dvěma a půl lety, je zřejmé, že frekvence jeho využívání v praxi nebude zpočátku nijak rozsáhlá. Jako každý nový prvek, tak i dohoda o vině a trestu potřebuje jistý čas, než se plně začlení do dlouholetého zaběhnutého systému trestního řízení. Nicméně již za uplynutého dva a půl roku by se měla projevit jistá efektivnost, která by se měla odrážet v počtu takto uzavíraných dohod o vině a trestu.

U samotného využívání institutu dohody o vině a trestu v praxi je možné předpokládat vzestupnou tendenci, a to s ohledem určitého sžití se s tímto novým prvkem. Skutečnost, jak rychle se možnost sjednat a následně schválit dohodu o vině a trestu, dostane do zaběhnuté praxe, bude odrazem i přístupu k tomuto institutu ze strany advokátů, státních zástupců a neposlední řadě soudů. Jak jsem již v začátcích této práce uvedla, zavedení dohody o vině a trestu do našeho právního řádu mělo své zastánce i odpůrce. Stoupence je možné hledat mezi soudci, státními zástupci, kteří v dohodě o vině a trestu "spatřují možnost zásadního zrychlení řízení a snížení vlastního pracovního zatížení."

Vidí v tom především zjednodušení trestního řízení spočívající v tom, že se nebude provádět dalekosáhlé dokazování a celé řízení bude ukončeno vynesením rozhodnutí soudu o vině a trestu mimo hlavní líčení v tom znění, v jakém byla dohoda sjednána mezi státním zástupcem a obviněným. Naopak odpůrce lze hledat mezi teoretiky a některými advokáty, kteří spatřují v dohodovacím řízení prvky soukromého práva. Upozorňují na fakt, že dohoda o vině a trestu je v rozporu s některými základními zásadami trestního řízení, že se jedná o prvek cizorodý v našem trestním řádu. Z obecně dostupných názorů odborníků vymezil doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc. tři přístupy k dohodě o vině a trestu. Prvním je možnost zakotvit dohodu o vině a trestu do našeho trestního řádu. Druhý přístup  vymezuje opak, tedy že dohoda o vině a trestu nemůže být předmětem dohody mezi obviněným a orgánem činným v trestním řízení, nelze ji tedy zakotvit do našeho trestního řádu. Konečně třetí přístup je kompromisem dvou předchozích, kdy dohoda o vině a trestu by měla být vyloučena v závažných trestních věcech, ve kterých by trestní řízení mělo probíhat standardně v hlavním líčení. O tom, že je institut dohody o vině a trestu značně kontroverzní, vypovídá i to, že mnozí trestní soudci, ale i státní zástupci se s tímto prvkem zatím neztotožnili a raději trestní věci řeší klasickým způsobem. JUDr. Eva Procházková pak v institutu dohody o vině a trestu vidí to, že "nesleduje výchovný účel trestu související s nápravou pachatele", a že se jedná "o zformalizované přitakání neúplným skutkovým zjištěním státního zástupce a prosté konstatování viny. Smluvený trest bude sjednán v minimálním nutném rozsahu, aby byl přijatelný pro obviněného." Naopak mezi mladými advokáty převládá pozitivnější přístup k tomuto institutu, když v něm spatřují moderní prvek umožňující zrychlení trestního procesu či pozitivnější vliv trestu na obviněného. Z praxe však moc zkušeností nemají, neboť se střetávají s neochotou, nevolí a absencí odvahy přistupovat k tomuto novému institutu, které pramení právě z řad státních zástupců a soudců.

Vzhledem ke kontroverznosti institutu dohody o vině a trestu považuji za vhodné poukázat jak na výhody, tak i nevýhody dohody o vině a trestu.

Jednou z nejvýznamnějších výhod, která byla i jedním z důvodů přijetí institutu dohody o vině a trestu, je zjednodušení a zrychlení trestního řízení. To lze spatřovat v tom, že oproti standardnímu trestnímu řízení v hlavním líčení, nebude probíhat rozsáhlé a časově náročné dokazování, přičemž se zkracuje i délka mezi zahájením přípravného řízení a uložením trestu, čímž se zefektivňuje i účel trestního řízení a uloženého trestu. Tím, že dojde ke zrychlení trestního řízení, dojde taktéž k větší hospodárnosti trestního řízení. To byl další argument zákonodárce, který měl na mysli i šetření finančních prostředků vynaložených na trestní řízení. Tím, že dokazování bude probíhat pouze v omezené míře, že místo v hlavním líčení bude soud rozhodovat ve veřejném zasedání, tím se snižují administrativní náklady na tyto úkony. S tím souvisí i časová hospodárnost, kdy trestní soudci mají tím pádem větší prostor pro studování daleko složitějších a rozsáhlejších kauz, když tyto "jednoduché či bagatelní" věci mohou být řešeny právě v rámci dohody o vině a trestu. Posílení aktivity procesních stran je dalším poukázáním na výhody dohody o vině a trestu. Jednoznačně dochází k posílení postavení státního zástupce, jenž jako jediný má právo sjednávat dohodu o vině a trestu s obviněným. Posledním faktem, který lze charakterizovat jako výhodu, je snížení rizika sekundární viktimizace poškozeného. V případě, že se vede dlouhé a složitější trestní řízení, často bývá osoba poškozeného dávána do pozadí. Mnohdy je nucen opakované výpovědi, tím se častěji setkává s pachatelem, veřejnost jej může vnímat v souvislosti s trestním řízením negativněji. Dohoda o vině a trestu může pozitivněji působit i na osobu poškozeného tím, že nebude toliko ve styku s pachatelem a je možné vzít v úvahu i to, že má vyšší šanci na náhradu škody způsobenou trestným činem.

Odpůrci institutu dohody o vině a trestu však poukazují na značné nevýhody. Asi mezi nejzásadnější a nejvíce diskutované nevýhody patří rozpor s některými zásadami trestního řízení. Této problematice se podrobněji zabývám již v první kapitole.  Další kritika spočívá v tom, že státní zástupce a obviněný nejsou smluvními stranami. Nemohou tedy disponovat s trestním řízením. Státní zástupce pouze vystupuje jako představitel veřejného zájmu. Kritici považují institut dohody o vině a trestu jako jakousi kalkulaci ze strany obviněného a tím se vytrácí i preventivní prvek trestního řízení. S tím souvisí i možnost negativního ovlivnění právního systému. Ve veřejnosti může tento institut vyvolat pocit obchodování obviněného a státního zástupce - něco za něco - já se ke skutku přiznám, ty mi uložíš nižší trest. Zde vyvstávají pochybnosti ve spravedlnosti takového jednání, když by například důkladnějším dokazováním bylo zjištěno, že skutek není trestným činem, či dalším případem by mohla být rozdílnost ve výši uloženého trestu v případě stejných skutků u rozdílných pachatelů. To může vést k mínění veřejnosti, že jde o "snahu oslabovat autoritu státu, zavádět do trestního řízení tržní prvky, privatizovat je a přibližovat trestní řízení občanskoprávnímu."

Možnost vědomě nepravdivého prohlášení obviněného o spáchání skutku. I na tuto možnost poukazují odborníci, že může nastat v případě nepříznivého psychického stavu obviněného, který se, byť je nevinný, raději ke skutku přizná  než aby vyčkával nejistého výsledku soudního řízení. Tento stav může nahrávat krytí skutečných pachatelů, když ke skutku se mohou přiznat tzv. "bílí koně." Další nevýhodou, na kterou odborníci poukazují, je případ majetkových nebo hospodářských trestných činů. V těchto případech existuje možnost zneužít institutu dohody o vině a trestu ve svůj prospěch solventními pachateli, kteří budou mít politický vliv, budou mít prostředky pro zaplacení si významnějších advokátů a v tomto případě by tak nemuseli být na stejné úrovni se státním zástupcem při vyjednávání o dohodě o vině a trestu. Jako poslední nevýhoda je brána okolnost, že v rámci celého  procesu sjednávání, uzavírání a schvalování institutu dohody o vině a trestu absentuje provázanost s trestním zákoníkem, jako hmotněprávní úpravou. Zejména z hlediska druhu a výše ukládaného trestu či ochranných opatření. Z podstaty dohody o vině a trestu vyplývá pro obviněného nižší trest, než jaký by mu hrozil, kdyby věc byla projednávána v hlavním líčení. Nicméně vzhledem v neexistenci žádné směrnice upravující alespoň základní postup při sjednávání dohody o vině a trestu a pravidla při určování druhu a výše trestu, se jeví značně problematické, jakým způsobem bude druh a výše trestu ukládána, aby zde nevznikal příliš široký prostor pro ukládání sankce, což by mohlo vést k nejednotnosti rozhodování.

Pro znázornění využitelnosti insititutu dohody o vině a trestu jsem se pokusila zpracovat následující přehledy, které mapují uplatnitelnost odklonů řízení. Z následných tabulek je zřejmé, že u dohody o vině a trestu dochází postupně ke zvyšování frekvence jejího využití. Nicméně v celkovém kontextu činí uzavřené a schválené dohody o vině a trestu pouze nepatrnou část. Je zřejmé, že největší zatoupení má rozhodnutí formou trestního příkazu, naopak četnosti uzavření narovnání a již zmíněných dohod o vině a trestu jsou prakticky nulové. To vypovídá o kontroverznosti institutu dohody o vině a trestu, jisté neinformovanosti a neochotě pouštět se do něčeho nového, když trestní věci je možné vyřídit možná i jednodušeji jinými způsoby.

Následující tabulky obsahují počet sjednaných dohod o vině a trestu v rámci jednotlivých krajů a jejich porovnání s ostatními odklony trestního řízení pro uvedená období.

Dohoda o vině a trestu - návrhy de lege ferenda

Institut dohody o vině a trestu byl do českého trestního řízení zařazen k 1. 9. 2012, tedy je účinný prakticky dva a půl roku. Během této doby se jistě dostal do povědomí odborné i laické veřejnosti, která se s tímto novým prvkem pokusila sžít. Dohoda o vině a trestu je pro systém českého práva prvkem zcela novým, který příliš nezapadá do systému kontinentálního práva. Mnozí odborníci jej nazývají prvkem cizorodým, který se neslučuje se zaběhnutými tradicemi a podstatou právě kontinentálního systému práva. Zákonodárce veden vidinou rychlejšího, efektivnějšího a hospodárnějšího způsobu vyřízení trestních věcí tento kontroverzní institut do českého práva přijal. Nicméně to, že je trestní věc vyřízena v kratším časovém úseku, neznamená, že je vyřízena zcela správně a že tak tedy může docházet k rozporům se základními zásadami trestního řízení. To, jak je na možnost uzavřít dohodu o vině a trestu v rámci trestního řízení pohlíženo, vypovídají názory zejména odborné veřejnosti. Institut dohody o vině a trestu nazývají kontroverzním institutem, neboť část odborníků zastává pozitivní přístup k zavedení tzv. nejmladší formy odklonu řízení, druhá část se s přijetím neztotožnila. Důvody, či výhody a nevýhody jsem se pokusila rozebrat v předchozí kapitole. 

Jelikož jde tedy o prvek poměrně nový, je třeba dát mu určitý čas k vychytání případných nedostatků. V následující části se pokusím zmapovat takové nedostatky, které považuji za zásadní.

Snahou zákonodárce zavedením institutu dohody o vině a trestu je již několikrát zmíněné zrychlení a zefektivnění trestního řízení. Okruh trestných činů, v rámci kterých přichází v úvahu dohodu o vině a trestu uzavřít, je do značné míry omezen. Dohodu o vině a trestu lze tedy uzavřít o přečinu a zločinu. Vyloučena je možnost uzavírat dohodu o vině a trestu v řízení proti uprchlému, což je poměrně logické, neboť je třeba aktivní účasti ze strany obviněného na sjednání dohody o vině a trestu. Dále je vyloučena možnost uzavřít dohodu o vině a trestu u mladistvého, který nedovršil 18 let, vzhledem k výchovnému účelu trestu. S těmito omezeními se naprosto ztotožňuji. Současně česká právní úprava neumožňuje uzavírat dohodu o vině a trestu i u zvlášť závažných zločinů. Oproti slovenské úpravě, kde je možné dohodu o vině a trestu uzavřít i u zvlášť závažných zločinů, je česká úprava poměrně ohraničena. Otázkou je, jak bude institut dohody o vině a trestu využíván u méně závažných trestných činů, tedy trestných činů s horní hranicí trestu odnětí svobody do pěti let. Takové věci před okresními soudy převládají a tvoří většinu všech trestních řízení. Přitom právě u přečinů jsou možné i jiné způsoby vyřízení věci. Ve většině případů převládá vyřízení o věci formou jiného odklonu řízení, zejména narovnání či podmíněné zastavení trestního stíhání. Navíc řízení o trestných činech, za něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující pět let, probíhají převážně před samosoudci, přičemž ve většině případů je rozhodováno formou trestního příkazu. Státní zástupce nemá výraznější motivaci v takových případech institut dohody o vině a trestu využít, neboť se nejedná o nijak zvlášť procesně složité věci a je pro státního zástupce daleko jednodušší sepsat obžalobu či návrh na potrestání, když na méně závažné věci existují poměrně dobře zpracované vzory. Naopak u zvlášť závažných zločinů bych viděla možnost uzavřít dohodu o vině a trestu jako přínosnější. Zpravidla se jedná o případy, které jsou z časového hlediska, z hlediska procesu dokazování a tím i finanční stránky značně náročnější. Motivací k doznání u právě takto závažných trestných činů by pro obviněného mohla být možnost uložení mírnějšího trestu než jak by tomu bylo v rámci hlavního líčení. Proto bych de lege ferenda navrhovala rozšířit okruh trestných činů, v rámci kterých by bylo možné dohodu o vině a trestu uzavřít, i na zvlášť závažné zločiny, jako tomu mají již ve zmíněném Slovensku.

Další z diskutovaných oblastí je povinné zastoupení obhájcem pouze při sjednávání dohody o vině a trestu. Trestní řád ve svém § 36 odst. 1 písm. d) stanovuje povinnost obviněného mít obhájce již v přípravném řízení při sjednávání dohody o vině a trestu. Zákonodárce v důvodové zprávě toto odůvodňuje tím, že dohoda o vině a trestu je kvalifikovaný návrh trestu, kdy se předpokládají dostatečné znalosti z oblasti trestního práva, kdy obsah dohody o vině a trestu hraje podstatnou roli v rámci konečného rozhodnutí ve věci samé. Proto navrhl povinné zastoupení obviněného, ale pouze při sjednávání dohody o vině a trestu. Na následnou fázi procesu schvalování před soudem již zákonodárce nepamatoval. Přitom vzhledem k podstatě institutu dohody o vině a trestu, kdy dochází k omezení procesních práv obviněného, k narušení několika základních zásad trestního řízení, s čímž musí být obviněný srozuměn, musí mu být jasná podstata tohoto institutu, považuji za vhodné, aby obviněný byl povinně zastoupen i v rámci procesu řízení před soudem. Povinné zastoupení obhájcem dává taktéž jakousi záruku, že na obviněného nebude vyvíjen ze strany státního zástupce nátlak k uzavření dohody o vině a trestu. Povinné zastoupení obhájcem v rámci schvalovacího procesu dohody o vině a trestu před soudem je možné pozitivně spatřovat i tom smyslu, že obhájce může poukázat na případné procesní vady, ke kterým mohlo dojít v procesu sjednávání dohody o vině a trestu. Pokud bychom se zaobírali otázkou nákladů spojených s povinným zastoupením, v ideálním případě by následovalo pouze jedno veřejné zasedání za účelem schválení dohody, což je jeden úkon právní služby, který by v celkových nákladech za zastoupení již tak zásadní roli nehrál.

Další oblastí, která by zasluhovala více pozornosti, je proces sjednávání dohody o vině a trestu. Opět zde budu vycházet ze slovenské právní úpravy, která má problematiku sjednávání dohody o vině a trestu podrobněji upravenou vyhláškou Ministerstva spravodlivosti Slovenskej republiky č. 619/2005 Z.z., o podmienkach a postupe prokurátora pri konaní o dohode o uznaní viny a prijatí trestu. Částečně je tento nedostatek zhojen  pokynem obecné povahy NSZ č. 8/2009, ve znění pokynu obecné povahy NSZ č. 7/1012. Nicméně bych proces a pravidla sjednávání dohody o vině a trestu upravila podrobněji směrnicí či vyhláškou právě ke sjednocování postupu při uzavírání dohody o vině a trestu. Součástí případné směrnice bych de lege ferenda zakotvila i lhůtu, v rámci které by případnému sepsání dohody o vině a trestu mělo dojít, čímž by se proces sjednávání dohody zbytečně neprotahoval. Tedy zcela se ztotožňuji s názorem prof. JUDr. Jiřího Jelínka, CSc., že "pokud by se obviněný nevyjádřil v určité lhůtě k návrhu státního zástupce na sjednání dohody o vině a trestu, má se za to, že s návrhem nesouhlasí." Případná směrnice by sloužila taktéž k zabezpečení rovnosti obviněných, neboť stejné skutky mohou být odlišněji posuzovány, respektive jeden státní zástupce bude vyvíjet aktivitu pro sjednání dohody o vině a trestu, naproti jiný bude skutek řešit v rámci podání obžaloby, eventuelně návrhu na potrestání. 

Co taktéž považuji za ne zcela dobře upravené, je nemožnost obrany obviněného, který podá návrh na zahájení jednání o dohodě o vině a trestu, přičemž státní zástupce takový návrh odmítne. Přitom budou splněny všechny zákonné podmínky pro zahájení jednání o dohodě o vině a trestu. Obviněný veden aktivitou svého obhájce k rychlejšímu vyřízení věci tak může u státního zástupce narazit, když tento nebude ochoten k novému institutu přistoupit a raději si věc vyřídí obvyklým a naučeným způsobem. Jedinou možností obviněného v tomto případě je možnost opakovaně podávat návrh na zahájení jednání o dohodě o vině a trestu, což by ale k rychlosti řízení nijak nepřispělo. Opět tedy měl zákonodárce na mysli především rychlost a hospodárnost trestního řízení, proto neumožnil obviněnému podat si proti odmítnutí návrhu opravný prostředek, který by vedl jen k prodlužování trestního řízení. Možným zhojením uvedeného nedostatku by mohlo přicházet v úvahu přezkoumání odmítnutí návrhu na zahájení jednání o dohodě o vině a trestu přímým nadřízeným státním zástupcem.

Dalším diskutabilním faktem může být ustanovení § 179b odst. 5  věta první před středníkem trestního řádu, podle něhož může státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení s podezřelým sjednat dohodu o vině a trestu. Zkrácené přípravné řízení se přitom koná o trestných činech, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let (§ 179a odst. 1 trestního řádu). Současně musí být splněny dvě podmínky, a to že podezřelý byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté a v průběhu prověřování trestního oznámení byly zjištěny skutečnosti, pro které by jinak bylo možné zahájit trestní stíhání a lze očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě do dvou týdnů postavit před soud (§ 179a odst. 1 písm. a), b) trestního řádu). Z dikce zákona vyplývá, že se jedná o méně složité trestní řízení, které není nijak časově náročné, vzhledem ke lhůtě dvou týdnů. Proto považuji za nadbytečné, aby v rámci zkráceného přípravného řízení bylo možné sjednávat dohodu o vině a trestu, jejíž sjednání a sepsání bude podstatně náročnější než samotné projednání věci formou zkráceného přípravného řízení. De lege ferenda navrhuji možnost sjednávat dohodu o vině a trestu pouze u standardního, případně rozšířeného přípravného řízení.

Diskutabilní je též možnost uložení nižšího trestu v případě spolupráce obviněného se státním zástupcem vedoucí k uzavření dohody o vině a trestu. Ze zákonné úpravy nikterak nevyplývá definice, co si pod pojmem nižší trest představit. Zastánci institutu dohody o vině a trestu poukazují na motivaci obviněných k uzavření dohody o vině a trestu právě z důvodu, že mu může být uložen trest nižší, než jak by tomu bylo v rámci trestního řízení v hlavním líčení. Nicméně i z dikce § 58 trestního zákoníku vyplývá možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Proto bych de lege ferenda se opět přiklonila ke znění v rámci slovenské právní úpravy, v rámci které lze při sjednání dohody o vině a trestu uložit trest až o jednu třetinu nižší. Dle mého názoru by to byla jedna z nejvýznamnějších motivací vedoucí k daleko vyššímu využívání tohoto institutu. Znamenalo by to ovšem nutnost vypořádat se se zásadou rovnosti při ukládání trestů za stejné trestné činy.

Toto byly nejzásadnější kritiky současné právní úpravy a současně návrhy na jejich zefektivnění, ke kterým jsem dospěla v rámci prostudování tématu při psaní diplomové práce. Teprve samotná praxe však ukáže existenci případných dalších nedostatků, se kterými se bude muset česká legislativa při tvorbě nových zákonů či případných novel, vypořádat.

Závěr

Trestní soudnictví České republiky, a nejen té, se v posledních několik letech potýká se zásadním problémem. Tímto problémem je zatížení trestní justice způsobené značným nárůstem trestné činnosti, jenž má podobu bagatelních trestných činů, které v současnosti převládají. Současně v rámci rozvoje moderních technik a možností se rozmáhá i daleko propracovanější a závažnější trestná činnost v podobě organizovaných zločinů, hospodářské kriminality či kriminality počítačové. To, že soudy musí řešit značný objem bagatelních věcí, jim následně znemožňuje nebo lépe řečeno ztěžuje a prodlužuje projednávání těchto nejsložitějších věcí. Nárůst trestních věcí vede k prodlužování trestního řízení, když není výjimkou, že některá trestní řízení probíhají i několik let. Tím se vytrácí efekt účelnosti trestu, kdy trest by měl přicházet co možná v nejkratší době od spáchání trestného činu. Východiskem z této nelehké situace je jistě posílení administrativy trestní justice, což by na druhou stranu znamenalo značné finanční zatížení této personální stránky. Druhým východiskem se tak jeví možnost zkrátit délku  trestního řízení zavedením nových forem procesu.

Zákonodárce ve snaze ulehčit trestnímu soudnictví, po vzoru zahraničních úprav, přijal do českého trestního řádu institut dohody o vině a trestu jako formu odklonu od standardního trestního řízení, domnívaje se, že jí bude využíváno v mnoha jednodušších věcech, čímž odpadne složité dokazování, projednání věci v hlavním líčení, což by trestním soudům ulehčilo situaci a mohli by se více věnovat složitějším a náročnějším kauzám. Tato novinka byla zavedena do trestního řádu novelou trestního řádu s účinností od 1. 9. 2012, a to i přes značné rozpaky a kritické názory z řad odborníků. Podstatou a účelem institutu dohody o vině a trestu je dosažení konsensu mezi státním zástupcem a obviněným, případně poškozeným týkající se trestné činnosti obviněného. To, zda výsledek jednání o dohodě o vině a trestu bude úspěšný, se projeví v následném sjednání konkrétního návrhu znění dohody o vině a trestu. Ten je poté postoupen soudu, který navrženou dohodu o vině a trestu ve veřejném zasedání schválí nebo v opačném případě neschválí. V případě dohodovacího řízení se neprovádí dokazování, což vede k rychlejšímu vyřízení věci a s tím související i mírnější ekonomické zatížení.

I přes všechna negativa, která v současné právní úpravě dohody o vině a trestu spatřuji, se domnívám, že tato forma odklonu má potenciál v budoucnosti být využívána. Mnohé evropské země dohodovací řízení do svých právních úprav přijaly a bez větších problémů se začlenilo a je hojně využíváno. Nutné je podotknout, že v České republice je tento způsob vyřízení trestného činu zakotven teprve dva a půl roku. Vady a rozpory, které jsou v současné době zřejmé a známé, bude třeba odstranit či upravit tak, aby byl v souladu se současnou úpravou trestního řízení. Nutností však bude řádně proškolit státní zástupce, aby byli více vstřícní a ochotnější ke sjednávání dohod o vině a trestu a řádně seznámit i veřejnost s touto možností. Poté má jistě potenciál se plně začlenit do trestního řízení a plnit tak svůj 

 

{jacomment on}