Sidebar

21
po, srp

Blogosféra
Typography

Hlavním účelem insolvenčního řízení, které je upraveno zejména insolvenčním zákonem, je řešení úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka prostřednictvím uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem, přičemž cílem je dosáhnout co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů. 

Důležitým rysem úpadkové práva jsou především různé a často protichůdné zájmy účastníků insolvenčního řízení. Zájmem dlužníka je co možná nejméně bolestné vypořádání jeho dluhů, na druhé straně pak stojí zájem jeho věřitelů, kteří se snaží pro sebe získat uspokojení svých pohledávek, v nejlepším případě ze 100 %. Mezi dlužníkem a věřitelem pak stojí insolvenční soud a insolvenční správce, kteří mají za úkol dohlížet a činit některé kroky tak, aby insolvenční řízení mělo co nejhladší průběh.

Insolvenční zákon nabízí poměrně rozsáhlou a komplexní právní úpravu zabývající se jednáním (včetně postihu za toto jednání), které je v rozporu s principem poctivosti. Tato obsáhlá právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně zajišťuje transparentnost a účelnost insolvenčního řízení. 

Insolvenční zákon v úvodních ustanoveních nabízí několik základních zásad významných zejména pro jednotnost výkladu zákona, přičemž ty nejpodstatnější uvádí v ustanovení § 5. K principu poctivosti má nejblíže písmeno a) § 5 InsZ, které stanoví, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů. Touto zásadou je myšleno, že žádný z účastníků insolvenčního řízení nesmí být nespravedlivě poškozen ani nedovoleně zvýhodněn jak na svých procesních právech a povinnostech, tak na svých právech a povinnostech podle hmotného práva.

Z hlediska funkcí poctivosti (tj. korektivní, interpretační a doplňující funkce) lze říci, že v insolvenčním právu se nejvíce projevuje korektivní funkce poctivosti, a to s ohledem na dodržování zásady formulované v § 5 písm. a) InsZ a vytyčením „generální klauzule“ poctivosti ve formě požadavku poctivého záměru. Interpretační funkce poctivosti se dle mého názoru v insolvenčním právu příliš neprojevuje a doplňující funkce má svou roli při dotváření požadavku poctivosti v rámci rozhodovací praxe soudů.

K principu poctivosti jako objektivního hlediska lze dodat, že takto ho chápe i judikatura insolvenčních soudů. Vrchní soud v Praze přímo ve svém rozhodnutí uvádí, že závěr o nepoctivém záměru přitom není vázán k povědomí dlužníka o institutu oddlužení, ale je zkoumán obecně z hlediska poctivého chování vůči věřitelům. Domnívám se, že tento závěr lze uplatnit u nepoctivého jednání v celém insolvenčním řízení ve všech způsobech řešení dlužníkova úpadku.

Princip poctivosti a jednotlivé způsoby řešení úpadku

V následujících kapitolách bych se ráda věnovala roli principu poctivosti v jednotlivých způsobech řešení dlužníkova úpadku. Postupně se budu zabývat konkurzem, reorganizací a oddlužením tak, jak jsou tyto způsoby řešení úpadku řazeny v insolvenčním zákoně. Speciální úpravou řešení úpadku vybraných subjektů dle § 367 a násl. InsZ (převážně finančních institucí jako jsou banky a pojišťovny) ve zvláštních případech se ve své práci nebudu zabývat z důvodu omezeného prostoru a také proto, že k těmto úpadkům dochází poměrně zřídka a nejsou pro potřeby této práce významné.

Dostatečné rozlišení jednotlivých způsobů řešení úpadku má za cíl ochranu tzv. poctivého dlužníka, tedy dlužníka, který si úpadek sám nepřivodil a který k řešení úpadku přistoupil včas a náležitě, čímž svým věřitelům poskytl šanci dosáhnout co možná nejvyšší míry uspokojení jejich pohledávek. 

Z hlediska jednotlivých způsobů řešení úpadku (to platí u sanačních způsobů řešení úpadku - tj. reorganizace a oddlužení) a zákonodárcem sledovaného účelu se uplatňuje princip poctivosti v situaci, kdy formálně jsou naplněny veškeré náležitosti insolvenčního zákona, avšak vzhledem k jednání odporujícímu tomuto obecnému principu poctivosti, dobrodiní ve formě povolení oddlužení či reorganizace (sanačních způsobů řešení dlužníkova úpadku) by vytvářelo nespravedlnost ve smyslu retributivní spravedlnosti.

Konkurz je z hlediska dodržování principu poctivosti paradoxně možná nejméně zajímavým způsobem řešení dlužníkova úpadku.

Jelikož může být konkurz prohlášen na majetek fyzické i právnické osoby (s výjimkou některých osob uvedených v § 6 InsZ) a může se týkat jak podnikatelů, tak i nepodnikatelů, jedná se o univerzální a tradiční způsob majetkového vypořádání dlužníka se svými věřiteli.

Konkurz si (na rozdíl od reorganizace a oddlužení) neklade za cíl udržet dlužníkovu ekonomickou aktivitu a často je o něm rozhodnuto až následně po tom, kdy je zjištěno, že dlužník nesplňuje požadavky na vypořádání svého úpadku reorganizací nebo oddlužením.

Podstatou konkurzu je poměrné uspokojení dlužníkových pohledávek z výnosu zpeněžení majetkové podstaty s tím, že pohledávky, které nebyly v rámci zpeněžení majetkové podstaty uspokojeny, nezanikají (§ 244 InsZ). To v praxi znamená, že dlužník nemá takovou motivaci dodržovat řádně své povinnosti tak, jako je tomu v oddlužení nebo reorganizaci.

Dodržování principu poctivosti v konkurzu se projevuje zejména neoprávněnými úkony dlužníka s majetkovou podstatou v počáteční fázi insolvenčního řízení a poté při zpeněžování majetku dlužníka.

Reorganizace jako další způsob řešení dlužníkova úpadku se řadí spolu s oddlužením k sanačním metodám vedení insolvenčního řízení. Cílem reorganizace je dle důvodové zprávy sanace dlužníka, tedy ,,ozdravění “ jeho ekonomické situace, a to prostřednictvím speciálních opatření, která vedou k tomu, že dlužník je následně schopen pokračovat ve své podnikatelské činnosti, pokud není v rámci reorganizace zamýšlen jiný účinek tohoto způsobu řešení úpadku dlužníka.

Reorganizace tedy znamená především příležitost pro dlužníka zachovat provoz podniku za cenu provedení větších či menších změn v majetkové a organizační struktuře svého podniku.

Reorganizace se oproti ostatním druhům řešení úpadku vyznačuje relativně aktivní rolí přihlášených věřitelů, a to zejména při hlasování o přijetí reorganizačního plánu (§ 344 a násl. InsZ), jakož i při následné kontrole jeho provádění (§ 355 InsZ).

Klíčovým instrumentem reorganizace je reorganizační plán (§ 338 a násl. InsZ), který lze chápat z právního hlediska jako dohodu sui generis, která vymezuje postavení dlužníka a dotčených osob. V širším smyslu lze tuto dohodu chápat též jako ekonomický a strategický dokument, přičemž musí být sestaven tak, aby údaje v něm obsažené věrně zobrazovaly ekonomické možnosti dlužníka.

Princip poctivosti se v reorganizaci projevuje zejména v souvislosti se schválením (§ 348 InsZ), zamítnutím (§ 326 InsZ) nebo zrušením (§ 362 InsZ) reorganizačního plánu. Pokud existují pochybnosti o dlužníkově poctivém jednání, může insolvenční soud omezit dispoziční oprávnění dlužníka nakládat s majetkovou podstatou (§ 332 odst. 1 InsZ).

Posledním druhem řešení úpadku, kterým se budu v mé práci zabývat, je oddlužení (§ 389 a násl. InsZ). Vznik tohoto institutu a jeho implementace do českého právního řádu si vyžádal vývoj bankovních a obecně finančních produktů spolu s růstem ekonomiky na konci devadesátých let minulého století a původně byl (a přes provedené změny v právní úpravě se domnívám, že stále je) určen především pro fyzické osoby - spotřebitele.

Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku oddlužením může být vydáno pouze na návrh dlužníka. Pro podání návrhu na řešení úpadku oddlužením insolvenční zákon v § 391 odst. 3 stanovuje povinnou formu, a to na formuláři. Tento prostředek určený k podání návrhu má nepochybně za účel zjednodušit proces a především umožnit dlužníkovi (jako právnímu laikovi), aby si byl schopen sám návrh na povolení oddlužení vytvořit.

Oddlužení se (stejně jako reorganizace) řadí mezi druhy řešení úpadku akcentující sanační principy. Původní koncepce počítala s jeho použitím pouze u fyzických osob nepodnikajících, avšak právní úprava doznala změn (tzv. revizní novelou), a nyní se mohou „oddlužit“ i podnikající fyzické osoby a právnické osoby nepodnikající.

Podstatou oddlužení je, že dlužníkovi zůstávají zachována dispoziční oprávnění ohledně majetku náležejícího do majetkové podstaty a po skončení oddlužení se dlužník osvobozuje od placení svých závazků zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny. Zároveň je dlužník osvobozen i od placení pohledávek, které věřitelé do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit mohli. Insolvenční zákon rozlišuje dva způsoby uspokojování pohledávek v rámci schváleného oddlužení: jednorázové vyrovnání dlužníkových závazků z výtěžku prodeje majetkové podstaty dlužníka nebo postupné vyrovnání pravidelnými splátkami podle pětiletého splátkového kalendáře.

Podstatným znakem oddlužení je skutečnost, že dlužník si zpravidla úpadek přivodí svým lehkomyslným a nedbalým hospodařením. Účelem oddlužení je tak primárně snaha o změnu přístupu dlužníka ke svému hospodaření a zanechání aktivit, které k úpadku vedly.

Prvotním účelem oddlužení není dle judikatury maximální uspokojení věřitelů, ale umožnění dlužníkovi osvobodit se od dluhů a znovu se zapojit do ekonomického života. Hlavní podmínkou přitom je, aby dlužník k oddlužení přistupoval zodpovědně a poctivě, jinak mu může hrozit sankce ze strany insolvenčního soudu v podobě vydání rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkurzem.

V tom případě se postupuje obdobně jako při zpeněžování majetkové podstaty v konkurzu.

V následující části mé práce se podrobně zaměřím na vybrané subjekty insolvenčního řízení a jejich roli z hlediska uplatňování principu poctivosti. Insolvenční zákon dle § 9 řadí mezi procesní subjekty insolvenčního řízení dlužníka, věřitele, insolvenčního správce, insolvenční soud, státní zastupitelství a likvidátora.

Pro potřeby článku jsem jako relevantní subjekty vybrala samotné účastníky insolvenčního řízení (tj. dlužníka a věřitele - § 14 odst. 1 InsZ) a dále insolvenční soud a insolvenčního správce. Účast státního zastupitelství v insolvenčním řízení (a jeho vliv na uplatňování principu poctivosti) je spíše okrajová, a proto se jí ve své práci nebudu zabývat podrobněji. Stejné pak platí pro postavení likvidátora, které se v důsledku neliší od postavení insolvenčního správce a svou roli plní pouze ve specifických případech (pokud je dlužník právnickou osobou v likvidaci). 

Dlužník je hlavním a neopominutelným subjektem insolvenčního řízení a může jím být podnikatelský subjekt (podnikající právnická nebo fyzická osoba) i subjekt, který není podnikatelem (např. spotřebitel). Dlužníkem může být pouze subjekt mající právní osobnost (§ 15 odst. 1 ObčZ) a subjekt, který není vyňat z působnosti insolvenčního zákona dle § 6 InsZ.

Role dlužníka v insolvenčním řízení se liší s ohledem na způsob řešení úpadku. V konkurzu, který není pro dlužníka příliš atraktivní, má dlužník spíše pasivní roli a je povinen plnit povinnosti dané insolvenčním zákonem. Naopak v reorganizaci a oddlužení se předpokládá jeho aktivní přístup.

Z hlediska uplatňování principu poctivosti  rozlišuji:

  • a) nepoctivé jednání dlužníka obecně ve všech způsobech řešení úpadku
  • b) nepoctivé jednání dlužníka, které se projevuje pouze ve vybraných způsobech řešení úpadku

Nejprve se budu zabývat postupně jednotlivými příklady jednání dlužníka, které mají vliv na dodržování principu poctivosti a mohou se uplatnit ve všech způsobech řešení úpadku. Postupně budu podrobněji zkoumat nesplnění povinnosti podat insolvenční návrh, zjevně bezdůvodný insolvenční návrh, neoprávněné nakládání s majetkovou podstatou a neposkytování součinnosti při zjišťování majetkové podstaty.

Poté se budu věnovat speciální úpravě nepoctivého jednání dlužníka v konkurzu, reorganizaci a oddlužení, přičemž na závěr věnuji speciálně kapitolu osobám blízkým a osobám tvořícím s dlužníkem koncern. 

Dle ustanovení § 98 InsZ má dlužník v případě, že je právnickou osobou nebo fyzickou osobou podnikatelem, povinnost podat na sebe insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Insolvenční zákon přitom zná dva druhy úpadku : tzv. zjevný úpadek (neboli platební neschopnost - § 3 odst. 1 InsZ) a tzv. skrytý úpadek (předlužení - § 3 odst. 3 InsZ). 

Při porušení výše uvedené povinnosti dlužník nese odpovědnost za škodu, kterou způsobí věřiteli nepodáním insolvenčního návrhu (§ 99 odst. 1 InsZ). Nezáleží přitom, zda dlužník porušení povinnosti zavinil či nikoli. Pro posílení nároku poškozeného věřitele, kterému vznikla újma včasným nepodáním insolvenčního návrhu, může insolvenční soud v souladu s § 100 odst. 1 InsZ nařídit předběžné opatření, kterým dlužníkovi nařídí, aby složil do úschovy u soudu přiměřenou peněžní částku.

Zároveň právní úprava v § 62 ZOK stanovuje povinnost pro členy orgánů obchodních společností podat včasný insolvenční návrh. V případě nesplnění povinnosti jim hrozí sankce v podobě povinnosti vydat majetkový prospěch, který získali prostřednictvím uzavřené smlouvy o výkonu funkce za poslední 2 roky nazpět. Tato právní úprava má za cíl motivovat členy orgánů ke včasnému podání insolvenčního návrhu. I když nepodání insolvenčního návrhu není sankcionováno trestněprávně, může dlužník svým jednáním naplnit skutkovou podstatu jiných trestných činů, například trestného činu zvýhodňování věřitele (§ 223 TrZ), poškození věřitele (§ 222 TrZ) nebo způsobení úpadku (§ 224 TrZ).

Nesplnění povinnosti podat insolvenční návrh se uplatní zejména v konkurzu, méně pak v reorganizaci a v oddlužení, kde se očekává, že dlužník sám vyvine aktivitu a bude se snažit podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu.

Ačkoli insolvenční zákon nijak nepostihuje podání zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu dlužníkem, nepochybně lze v tomto případě mluvit o jednání, které naplňuje znaky nepoctivosti.

Klíčovým ustanovením ve vztahu k podání bezdůvodného insolvenčního návrhu je § 109 odst. 1 písm. c) InsZ, které stanoví, že po zahájení insolvenčního řízení lze výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Soudní exekutoři se tak ve své praxi často setkávají se situací, kdy dlužník podá insolvenční návrh, aby oddálil provedení dražby své nemovité věci. Tento insolvenční návrh je většinou nedokonalý, má za cíl pouze oddálit provedení exekuce a po odročení veřejné dražby je vzat zpět. Po opětovném nařízení dražby navíc dlužníkovi nic nebrání v tom, aby podal další insolvenční návrh. 

Obranou proti podání bezdůvodného insolvenčního návrhu je dle § 82 InsZ možnost podat návrh na předběžné opatření, kterým se omezí účinky stanovené v § 109 odst. 1 písm. c) InsZ. Insolvenční soud pak zkoumá, zda dlužníkovo jednání opravdu směřovalo pouze k blokaci exekučního řízení podáním insolvenčního návrhu, který není míněný vážně. Navíc insolvenční soud při rozhodování bere v úvahu i to, zda se jedná o alespoň druhý insolvenční návrh v pořadí .

Vodítkem pro posouzení toho, zda dlužník svůj insolvenční návrh myslí opravdu vážně, je splnění povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení (v případě, že se insolvenční soud rozhodne tuto povinnost nařídit). Insolvenční soud tak může i tímto způsobem testovat „vážnost“ podaného insolvenčního návrhu.  

Neoprávněné nakládání s majetkovou podstatou

Jedním z účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení je omezení dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou ve smyslu provedení podstatných změn ve skladbě, využití, určení, popřípadě nikoli zanedbatelného zmenšení (§ 111 odst. 1 InsZ). Uhrazení zálohy na náklady insolvenčního řízení z prodeje části majetku dlužníka přitom nelze považovat za úkon, který by byl v neprospěch věřitelů . V ostatních případech bude záležet na rozhodnutí insolvenčního soudu, který bude posuzovat, jaké úkony jsou již ,,za hranou“. Výjimku v tomto omezení tvoří případy, kdy si dlužník (popřípadě jeho věřitel) k úkonu předem vyžádá souhlas insolvenčního soudu.

Při posuzování rozsahu majetkové podstaty je klíčové ustanovení § 205 InsZ, které rozlišuje okamžik vzniku majetkové podstaty s ohledem na to, zda se jedná o dlužnický insolvenční návrh nebo o insolvenční návrh podaný věřitelem.

Prevencí před neoprávněným nakládáním s majetkovou podstatou může být rozhodnutí insolvenčního soudu o předběžném opatření, kterým specifikuje způsob a rozsah omezení nakládání s majetkovou podstatou.

Sankcí za porušení výše zmíněného omezení je neúčinnost provedeného právního úkonu vůči věřitelům. Tato neúčinnost nastává ex lege  a není nutné, aby se jí insolvenční správce nejprve dovolával odpůrčí žalobou, ale je naopak oprávněn dotčený majetek bez dalšího pojmout do soupisu majetkové podstaty.

Neoprávněné nakládání s majetkovou podstatou přichází v úvahu v období od podání insolvenčního návrhu do rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku. Teoreticky se tak uplatní na počátku všech způsobů řešení úpadku - tedy konkurzu, reorganizací i oddlužení. Po rozhodnutí insolvenčního soudu o způsobu řešení úpadku se použije speciální právní úprava náležející k jednotlivým způsobům řešení úpadku (§ 229 odst. 3 InsZ). 

Neposkytování součinnosti při zjišťování majetkové podstaty

Dlužník je po dobu insolvenčního řízení (a nezáleží na způsobu řešení úpadku) povinen poskytovat insolvenčnímu správci všestrannou součinnost při zjišťování majetkové podstaty (§ 210 InsZ). Tato povinnost cílí zejména na statutární orgány obchodních společností, kde často dochází k tomu, že se členové těchto orgánů snaží ztížit pořízení soupisu majetkové podstaty a zakrýt tak případné neoprávněné nakládání s majetkovou podstatou, popřípadě špatné hospodaření s majetkem společnosti. Také může docházet k tomu, že členové statutárního orgánu odstoupí ze své funkce či se nechají krátce před zahájením insolvenčního řízení ze své funkce odvolat. Na to pamatuje insolvenční zákon, který v § 210 odst. 2 stanoví, že povinnost poskytnout součinnost mají i osoby, kterým zanikla funkce v posledních 3 měsících před zahájením insolvenčního řízení. 

Do součinnosti poskytované dlužníkem spadá i povinnost dlužníka umožnit insolvenčnímu správci prohlídku bytu i ostatních míst, kde je umístěn majetek spadající do majetkové podstaty (§ 212 InsZ). Při neposkytnutí této součinnosti může insolvenční soud na základě návrhu insolvenčního správce nařídit prohlídku bytu, sídla a dalších míst, přičemž je insolvenční správce oprávněn zjednat si do uvedených míst přístup. Je vhodné, aby si insolvenční správce přibral k této prohlídce svědka (např. zástupce obce).

Východiskem při zjišťování majetkové podstaty je seznam majetku dlužníka, který je dlužník povinen předložit současně s podáním insolvenčního návrhu. To však nebrání insolvenčnímu správci, aby nezávisle na předloženém seznamu majetku provedl vlastní šetření ve věci zjišťování majetkové podstaty. Může též požádat insolvenční soud o předvolání dlužníka k výslechu a k učinění prohlášení o majetku. Pokud se dlužník bez řádné omluvy nedostaví, může být k výslechu předveden. Též se vystavuje hrozbě trestního stíhání pro naplnění skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227 TrZ). 

S ohledem na průběh a pravidla, která jsou stanovena v konkurzu, má dlužník v tomto způsobu řešení úpadku spíše pasivní roli a do průběhu konkurzního řízení se zapojuje především v počátcích insolvenčního řízení (při podání insolvenčního návrhu) a poté při poskytování součinnosti insolvenčnímu správci (především při zjišťování majetkové podstaty).

Nepoctivého jednání se dlužník v konkurzu dopouští nejčastěji v souvislosti s neoprávněnými úkony s majetkem spadajícím do majetkové podstaty. V konkurzu jde o smlouvy mezi manželi a porušení zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty.

Neplatnost smluv mezi manželi

Insolvenční zákon v § 269 a § 270 upravuje situaci, kdy se dlužník snaží zkrátit své věřitele a zmenšit tak obsah majetkové podstaty prostřednictvím uzavření smlouvy s manželem. Tím dojde k „odčerpání“ majetku, který má sloužit k uspokojení věřitelů. Tyto smlouvy uzavřené v neprospěch majetkové podstaty se stávají prohlášením konkurzu neplatnými.

Porušení zákazu nabývání majetku

V rámci zpeněžování majetkové podstaty stanovuje insolvenční zákon zákaz nabývání majetku z majetkové podstaty pro vybraný okruh subjektů (dlužník, osoby mu blízké, osoby tvořící s dlužníkem koncern a další osoby uvedené v § 295 odst. 2 InsZ). Smyslem tohoto ustanovení je zamezit takovým manipulacím s majetkem podstaty, jejichž výsledkem by bylo pouze to, že by se výše uvedeným osobám podařilo v relativně krátké době získat zpět majetek spadající do majetkové podstaty.  

Ve výjimečných případech insolvenční zákon umožňuje, aby insolvenční soud po vyjádření věřitelského výboru povolil výjimku z výše uvedeného zákazu nabývání majetku. Jedná se o případy, kdy se zpeněžují neprodejné věci nebo nedobytné pohledávky a je proto účelnější tyto předměty prodat, než aby došlo k vynětí z majetkové podstaty (§ 227 InsZ), které by vedlo ke zbytečnému zmenšení majetku určenému k poměrnému rozdělení mezi věřitele. Dalším výjimečným případem může být i situace, kdy je sice více zájemců o koupi předmětů z majetkové podstaty, ale vybrané osoby (např. příbuzní dlužníka) nabídnou vyšší cenu (neakceptovatelnou pro třetí osoby) z citových důvodů (nejčastěji jde o předměty spadající do „rodinného stříbra“).   

Vzhledem k tomu, že insolvenční zákon v reorganizaci předpokládá aktivní působení dlužníka (ať už při podání návrhu na povolení reorganizace nebo při tvorbě reorganizačního plánu), má dlužník v reorganizaci poměrně široké pole působnosti. Toto aktivní působení znamená také možnost jednat v rozporu s principem poctivosti.

Je nutné zdůraznit, že pokud je následujících řádcích zmiňována osoba dlužníka, jsou tím myšleny i osoby jednající za něj.

Dlužník v reorganizaci může za určitých okolností naplnit znaky nepoctivosti v následujících případech: při podání návrhu na povolení reorganizace, při nakládání s majetkovou podstatou, při schválení reorganizačního plánu a po schválení reorganizačního plánu.

Nepoctivé jednání - povolení reorganizace

Dlužník je (stejně jako přihlášený věřitel) oprávněnou osobou k podání návrhu na povolení reorganizace. Ten může být zamítnut v případě, že jím dlužník sleduje tzv. nepoctivý záměr. Insolvenční zákon nijak nedefinuje znaky nepoctivého záměru, pouze v § 326 odst. 2 stanoví, že na nepoctivý záměr lze za určitých okolností usuzovat podle určitých dřívějších skutků dlužníka. Jedná se o demonstrativní výčet a záleží pouze na úvaze insolvenčního soudu, zda zmíněné jednání bude považovat za znak nepoctivého záměru . Při své úvaze musí insolvenční soud zkoumat jednotlivě obsah každého návrhu na povolení reorganizace zvlášť s ohledem na další okolnosti případu. 

Dalším jednáním, které by naplňovalo znaky nepoctivého záměru, by nepochybně byla snaha o zvýhodnění některého věřitele či prodloužení doby před prohlášením konkurzu. 

Omezení dispozičního oprávnění nakládat s majetkovou podstatou

Jedním z určujících znaků reorganizace je relativní volnost dlužníka při nakládání s majetkovou podstatou. Přitom však samozřejmě záleží i na důvěře mezi dlužníkem a věřiteli, do jaké míry bude dlužník kontrolován. Vzniknou-li pochybnosti o dlužníkově poctivém jednání, je insolvenční soud oprávněn omezit či úplně dlužníkovi zakázat nakládat s majetkovou podstatou. Porušení omezení či zákazu nakládat s majetkovou podstatou lze jistě považovat za znak nepoctivého záměru, jak je uvedeno dále.

Nepoctivé jednání v souvislosti se schválením reorganizačního plánu

Insolvenční zákon (§ 348 odst. 1 písm. b)) v tomto případě znovu zmiňuje tzv. nepoctivý záměr, který může zapříčinit neschválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem. Insolvenční soud má znovu poměrně širokou diskreční pravomoc při přezkoumávání poctivosti reorganizačního plánu. Dle judikatury  se za nepoctivý záměr nepovažuje změna stanoviska dlužníka k pohledávce věřitele, kterou nejprve dlužník uznal, poté ji však při přezkumném jednání popřel.

Nepoctivé jednání po schválení reorganizačního plánu

Zde přichází v úvahu zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem z důvodu podvodného dosažení schválení reorganizačního plánu. Zároveň insolvenční soud zruší rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu v případě, že byl dlužník pravomocně odsouzen pro trestný čin, kterým dosáhl schválení reorganizačního plánu nebo podstatně zkrátil věřitele (§ 362 odst. 1 a odst. 2 InsZ).

Insolvenční soud rozhodne o přeměně reorganizaci v konkurz v případě, že dlužník neplní své podstatné povinnosti stanovené reorganizačním plánem. Nejdříve však dlužníka spolu s ostatními účastníky předvolá k jednání, takže dlužník má možnost své zanedbání povinností vysvětlit. 

Jak již bylo řečeno výše, dlužník má v oddlužení klíčovou roli a je jedinou osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení. Tento návrh je dlužník povinen podat spolu s insolvenčním návrhem (§ 390 odst. 1 InsZ).

I přesto, že právní úprava doznala změn a nabídla mimo jiné možnost zbavit se závazků prostřednictvím oddlužení i fyzickým osobám podnikatelům a nepodnikajícím právnickým osobám, oddlužení těchto osob nebude přímo tématem této práce. Omezím se tak pouze na klasické pojetí oddlužení, a to oddlužení spotřebitelské.

Insolvenční zákon v právní úpravě oddlužení znovu operuje s pojmem „nepoctivý záměr“, jehož začlenění mezi podmínky schválení oddlužení má eliminovat snahu dlužníka o zneužití institutu oddlužení. K výkladu pojmu nepoctivý záměr v oddlužení existuje již poměrně obsáhlá judikatura, kterou se v následující části pokusím reflektovat.

Z hlediska dodržování principu poctivosti se budu u dlužníka v oddlužení zabývat zamítnutím návrhu na povolení oddlužení a zrušením schváleného oddlužení.

Zamítnutí návrhu na povolení oddlužení

Při schvalování návrhu na povolení oddlužení insolvenční soud zkoumá kromě jiného i to, zda dlužník svým návrhem na povolení oddlužení nesleduje dle § 395 odst. 1 písm. a) InsZ tzv. nepoctivý záměr (obdobně jako tomu bylo u reorganizace). K dotčenému ustanovení insolvenčního zákona je třeba dodat, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou hypotézou a je na uvážení insolvenčního soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností .

V právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 byl v § 395 odst. 3 InsZ stanovený demonstrativní výčet situací (insolvenční řízení vedené v předchozích 5 letech a odsouzení za trestný čin majetkového povahy v předchozích 5 letech), dle kterého se dalo usoudit, že dlužník svým návrhem na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr. Tento výčet se však zákonodárci zdál zavádějící, a proto byl od 1. 1. 2014 zrušen. Naplňování obsahu pojmu „nepoctivý záměr“ bylo tak plně ponecháno na diskreční pravomoci insolvenčního soudce. Pravomocné odsouzení dlužníka pro trestný čin majetkové povahy tak již nezakládá domněnku nepoctivého záměru a nemusí být s ohledem na další okolnosti povolení oddlužení na závadu.

Jedním z častých případů nepoctivého záměru v oddlužení je situace, kdy dlužník v seznamu majetku, který je dle § 104 odst. 1 písm. a) InsZ povinen připojit k insolvenčnímu návrhu, záměrně neuvede a zamlčí část svého majetku (a to se týká např. i obchodního podílu v zahraničních společnostech) určeného k uspokojení věřitelů. Dále lze mluvit o nepoctivém záměru v případě, že se dlužník po podání návrhu na povolení oddlužení nesnaží „polepšit“, změnit svůj životní styl a přistupovat k institutu oddlužení zodpovědně.

Ke zkoumání nepoctivého záměru lze podotknout, že do 31. 12. 2013, kdy právní úprava týkající se oddlužení kategoricky vylučovala vypořádání dluhů vzniklých z podnikání, se nepoctivým záměrem rozuměla snaha o povolení oddlužení a vypořádání dluhů takto vzniklých (nezáleželo přitom na skutečnosti, že dlužník byl v době podání návrhu na povolení oddlužení nepodnikatelem).

V posuzování nepoctivého záměru se často uplatňuje i tzv. časové hledisko, kdy je zkoumáno dlužníkovo jednání v určitém časovém horizontu před zahájením insolvenčního řízení. Právní úprava účinná do 31. 12. 2013 v § 395 odst. 3 InsZ stanovila tuto dobu u domněnek nepoctivosti (viz výše) na 5 let před zahájením insolvenčního řízení. Jelikož ale bylo ustanovení § 395 odst. 3 InsZ zákonodárcem zrušeno, nelze se již na pětiletou lhůtu odvolávat. Bude tak záležet pouze na úvaze insolvenčního soudu a okolnostech případu, jakou dobu před zahájením insolvenčního řízení bude zkoumat. S ohledem na to, že je dlužník povinen doložit v návrhu na povolení oddlužení získané příjmy za poslední 3 roky (§ 392 odst. 1 písm. b) InsZ), se nabízí lhůta tříletá.

Novinkou v právní úpravě od 1. 1. 2014 je možnost insolvenčního soudu zamítnout návrh na povolení oddlužení tehdy, jestliže dosavadní výsledky řízení dokládají lehkomyslný nebo nedbalý přístup dlužníka k plnění povinností v insolvenční řízení (§ 395 odst. 2 InsZ). To v praxi znamená např. neúplnost nebo opožděnost dlužníkových podání nebo jeho neúčast na nařízených jednáních. Jednání vykazující tyto znaky tak nemusí znamenat přímo dlužníkovu nepoctivost, avšak dle mého názoru s ní může v některých případech úzce souviset.

Jak dokládají rozhodnutí insolvenčních soudů, v současné době je trendem určitá benevolentnost ze strany insolvenčního soudu při rozhodování o povolení oddlužení. Jak dokládá praxe, je například možné, aby oddlužení bylo schváleno dlužníkovi, který je nezaměstnaný a peníze na splátky si obstarává na základě uzavřené smlouvy o důchodu se svou těhotnou družkou. Naopak to, že si dlužník po tom, co mu nebylo povoleno oddlužení, opatří další příjem pocházející z daru od třetí osoby, nelze za nepoctivý záměr považovat.

Určitá benevolentnost při povolování oddlužení vychází mimo jiné i z rapidního zvýšení počtu podaných návrhů na povolení oddlužení (zejména v oblastech s horší životní úrovní - např. na Ostravsku a Ústecku). Insolvenční soudy na tento trend nejsou kapacitně připraveny a nezvládají detailněji zkoumat okolnosti týkající se dlužníkova úpadku a spokojí se většinou s prostým splněním zákonných podmínek pro povolení oddlužení.

Zrušení schváleného oddlužení

I v případě, že je dlužníkovi oddlužení povoleno, nelze ještě mluvit o tom, že dlužník ,,má vyhráno“ a zbaví se svých závazků. Insolvenční zákon v § 418 stanoví, že insolvenční soud může schválené oddlužení zrušit v několika případech. Z hlediska uplatňování principu poctivosti je relevantní možnost zrušení schváleného oddlužení jednak z důvodu neplnění důležitých povinností ze strany dlužníka, tak i v případě, pokud dlužníkovi vznikne zaviněným jednáním peněžitý závazek s více jak 30 dny po splatnosti.

O porušení podstatných povinností se může jednat například v situaci, pokud dlužník v rozporu s § 409 odst. 2 a 3 InsZ zpeněží majetek sloužící k zajištění  nebo poskytne plnění dalším věřitelům mimo schválený splátkový kalendář .

Insolvenční soud může rovněž zrušit schválené oddlužení, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, podle kterých lze předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Toto ustanovení bylo do insolvenčního zákona zahrnuto revizní novelou účinnou od 1. 1. 2014 a reagovalo na judikaturu, která zdůrazňovala význam chování dlužníka i v období po schválení oddlužení. 

Zvláštní skupinou subjektů, které mohou zasáhnout do insolvenčního řízení z hlediska uplatňování principu poctivosti, jsou osoby dlužníkovi blízké a osoby tvořící s dlužníkem koncern. Osobu dlužníkovi blízkou definuje občanský zákoník v § 22 odst. 1 buď jako osobu příbuznou dlužníkovi v určitém poměru, nebo jako osobu, u které by případná újma byla brána jako újma dlužníkovi vlastní, nebo jako osobu, která s dlužníkem trvale žije. S ohledem na judikaturu  se za osobu blízkou dá považovat i právnická osoba. Koncern je definován v § 79 ZOK, přičemž dlužník může být jak osobou řízenou, tak osobou řídící.

Osoby dlužníkovi blízké a tvořící s ním koncern mají z hlediska dodržování zákonných povinností méně výhodné postavení oproti ostatním třetím osobám. Je to z toho důvodu, že se u těchto osob předpokládá, že k dlužníkovi mají bližší vztah, jsou s ním v kontaktu a mají povědomí o jeho zájmech a aktivitách.

Jelikož lze u výše uvedených osob pochybovat o jejich nepodjatosti, jsou v zásadě vyloučeny z členství ve věřitelském výboru (§ 59 odst. 2 InsZ). Z povahy tohoto ustanovení však vyplývá, že se jedná o vyvratitelnou domněnku a záleží na insolvenčním soudu, jak se k otázce možné podjatosti postaví.

Osoby dlužníkovi blízké a tvořící s dlužníkem koncern jsou též vyloučeny z hlasování o způsobu oddlužení (§ 402 odst. 1 InsZ), jelikož lze u nich očekávat hlasování ve shodě se zájmy dlužníka a ne v souladu se společným zájmem nezajištěných věřitelů. 

Aby bylo dosaženo co možná největší transparentnosti insolvenčního řízení, zákonodárce stanovil v § 104 odst. 3 InsZ dlužníkovi povinnost výslovně uvést v seznamu závazků  věřitele, který je osobou dlužníkovi blízkou nebo tvořící s dlužníkem koncern. Ovšem v  případě, že takového věřitele dlužník nemá, není povinen tuto skutečnost v seznamu závazků výslovně uvádět .

Z hlediska posuzování neúčinných právních úkonů  (konkrétně úkonů bez přiměřeného protiplnění a zvýhodňujících právních úkonů) mají úkony učiněné dlužníkem ve prospěch osob dlužníkovi blízkých a tvořící s dlužníkem koncern horší postavení než úkony učiněné ve prospěch jiných osob. Insolvenční zákon ve smyslu vyvratitelné právní domněnky předpokládá, že jednání vykazující znaky neúčinného právního úkonu ve prospěch těchto osob učinil dlužník již v době, kdy byl v úpadku. Na osobách dlužníkovi blízkých a tvořících s dlužníkem koncern tudíž leží důkazní břemeno, aby prokázaly, že tomu tak nebylo. Insolvenční zákon zároveň v tomto případě prodlužuje lhůtu k podání odpůrčí žaloby na 3 roky před zahájením insolvenčního řízení (u ostatních osob činí lhůta k podání žaloby 1 rok). Obdobný stav panuje u prokázání neúčinnosti úmyslně zkracujících právních úkonů, kdy se předpokládá, že osobě dlužníkovi blízké nebo osobě tvořící s dlužníkem koncern byl dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám a je na nich, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly ani při náležité pečlivosti poznat .

Osoby dlužníkovi blízké a tvořící s dlužníkem koncern mají dále povinnost vydat plnění z neúčinného právního úkonu, kterým získaly prospěch, zpět do majetkové podstaty (§ 237 odst. 2 písm. b) InsZ). Co se týče těchto osob, není nutné prokazovat, že věděly o okolnostech právního jednání. Povinnost vrátit plnění tak na ně přechází bez výjimky a insolvenční zákon jim nedává možnost se liberovat, i kdyby prokázaly, že ani při náležité pečlivosti nemohly okolnosti odůvodňující odporovatelnost poznat. 

Na osoby dlužníkovi blízké a tvořící s dlužníkem koncern se též (podobně jako na samotného dlužníka vztahuje zákaz nabývání majetku náležejícího do majetkové podstaty. 

Věřitel a princip poctivosti

Věřitelé dlužníka, kteří řádně přihlásili do insolvenčního řízení své pohledávky vůči dlužníkovi, mohou mít značný vliv na průběh celého insolvenčního řízení, zejména prostřednictvím členství ve věřitelských orgánech (tj. schůze věřitelů, věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů). 

Zásadní smysl vytvoření věřitelských orgánů tkví v tom, že insolvenční právo odnímá věřitelům právo individuálního vymáhání pohledávek a nahrazuje ho právem podílet se na tvorbě rozhodnutí o tom, jak má být naloženo s majetkem dlužníka. Toto právo věřitelé vykonávají právě prostřednictvím zastoupení ve věřitelských orgánech. 

Stěžejním pojmem ve vztahu k roli věřitele v insolvenčním řízení je tzv. společný zájem věřitelů (§ 2 písm. j) InsZ). Výklad tohoto pojmu se v praxi může stát značně problematickým a ne vždy se ho daří beze zbytku naplnit. Obecně lze v souvislosti s tímto institutem shrnout, že společný zájem věřitelů musí být respektován v každé fázi insolvenčního řízení při jakémkoli úkonu kteréhokoliv subjektu. To, že jednotliví věřitelů mohou mít zájem odlišný, nezbavuje věřitelské orgány, soud ani insolvenčního správce povinnosti hledat a naplňovat v insolvenčním řízení společný zájem věřitelů. 

Jednání věřitele z hlediska uplatňování principu poctivost se projevuje především upřednostňováním svých osobních zájmů (např. snahou o získání majetku z majetkové podstaty dlužníka ) před společným zájmem věřitelů.

Pokud se zamyslíme nad otázkou, které skupiny věřitelů jsou rizikověj ší a mají větší sklon k nepoctivému jednání, domnívám se, že do této „nepoctivé“ skupiny patří nej častěji jednotlivci, popřípadě subjekty, jejichž činnost není státem kontrolovaná. Oproti tomu instituce jako jsou banky a jim podobné subjekty, patří mezi nejsolidnější a nej korektnější věřitele, jejichž chování by mělo být transparentní a profesionální. Banky a jejich aktivity jsou podstatně a rozsáhle regulovány jak právními předpisy (zejména zákonem č. 21/1992 Sb.), tak pravidly České národní banky. V neposlední řadě musí banky rovněž dbát své pověsti a reputace. 

V následující části se budu podrobně věnovat jednotlivým příkladům jednání věřitele, o kterých lze uvažovat v souvislosti s principem poctivosti a které se uplatní ve všech způsobech řešení úpadku. Postupně se budu zabývat šikanózním a zjevně bezdůvodným insolvenčním návrhem, nepoctivým jednáním v rámci účasti ve věřitelském orgánu a nepoctivým jednáním v souvislosti s přihlašováním pohledávek. Poté přikročím k jednání věřitele, které má vliv na princip poctivosti, v konkurzu a reorganizaci. V oddlužení se věřitelovo nepoctivé jednání projevuje pouze okrajově, a to u odejmutí a zániku osvobození dlužníka. 

Šikanózní a zjevně bezdůvodný insolvenční návrh

Jak již bylo řečeno výše, insolvenční návrh může podat jak dlužník, tak i jeho věřitel (§ 97 odst. 5 InsZ). Tématem této kapitoly bude situace, kdy se věřitel svým návrhem snaží způsobit dlužníkovi škodu nebo podává insolvenční návrh, kterým se dlužníka snaží přimět k úhradě pohledávky, kterou u dlužníka eviduje. Problematika šikanózních a zjevně bezdůvodných insolvenčních návrhů  je poměrně rozsáhlá, a proto se z důvodu omezeného prostoru omezím pouze na rámcové vymezení těchto pojmů.

Šikanózní insolvenční návrh je podán věřitelem za účelem způsobit dlužníkovi škodu, a to zejména účinky spojenými se zahájením insolvenčního řízení ve formě zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení v obchodním a insolvenčním rejstříku (vyhláška o zahájení insolvenčního řízení je zveřejněna nejpozději do 2 hodin poté, co insolvenčnímu soudu došel insolvenční návrh - § 101 odst. 1 InsZ). Zveřejnění údaje o zahájení insolvenčního řízení tak může mít za následek újmu na pověsti fyzické či právnické osoby nebo ztrátu důvěry u obchodních partnerů. V důsledku zahájení insolvenčního řízení se dále může citelně snížit platební morálka dlužníků domnělého úpadce - podnikatele. 

Obranou proti šikanóznímu insolvenčnímu návrhu může být (na dlužníkovu žádost) vydání předběžného opatření (§ 82 InsZ), kterým se omezí účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, popřípadě jím je insolvenčnímu navrhovateli uloženo, aby u insolvenčního soudu složil jistotu k zajištění náhrady škody, která by dlužníkovi mohla vzniknout nedůvodným zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Alespoň částečnou ochranu dlužníka před šikanózním insolvenčním návrhem dále představuje nově zavedená praxe zveřejňování seznamu majetku v insolvenčním rejstříku až po rozhodnutí o úpadku (§ 128 odst. 3 InsZ).

Zjevně bezdůvodný insolvenční návrh upravuje insolvenční zákon v § 128a, přičemž v tomto ustanovení uvádí příkladmý výčet důvodů, které mohou naznačovat, že jde o bezdůvodný insolvenční návrh. Určitou zvláštností je, že insolvenčnímu soudu je poskytnuta pouze sedmidenní lhůta pro odmítnutí zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu. V praxi se tedy bude jednat o případy, kdy soud o bezdůvodnosti rozhodne pouze na základě obsahu insolvenčního návrhu a příloh k němu připojených.

Insolvenční soud má dle § 128a odst. 3 InsZ také možnost uložit v rozhodnutí, kterým odmítá insolvenční návrh pro zjevnou bezdůvodnost, sankci ve formě peněžité pokuty (maximálně však do výše 50.000,- Kč). Uložení takového opatření je však poměrně diskutabilní a insolvenční soud by k němu měl přistupovat zodpovědně a pouze v případech, kdy navrhovatel měl zcela nepochybně úmysl zneužít insolvenční řízení ke svému osobnímu zájmu.  

Nepoctivé jednání v rámci účasti ve věřitelském orgánu

Jednání věřitele v rozporu s principem poctivosti se může projevit i prostřednictvím jeho účasti ve věřitelských orgánech (tzn. schůze věřitelů, věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů).

Prvním příkladem může být již samotná způsobilost k výkonu funkce ve věřitelském orgánu . Insolvenční zákon v § 59 formuluje předpoklady pro účast věřitelů v těchto orgánech, kdy stanoví, že osoba, u které je vzhledem ke vztahu k dlužníkovi, důvod pochybovat o její nepodjatosti, nesmí vykonávat funkci člena věřitelského výboru (popřípadě zástupce věřitelů). Zároveň insolvenční zákon stanoví vyvratitelnou domněnku podjatosti u osob dlužníkovi blízkých a osob tvořících s dlužníkem koncern. Dotčené ustanovení insolvenčního zákona také pro výkon funkce stanoví požadavek „důvěryhodnosti“. Tento pojem však není v § 59 ani ostatních ustanoveních insolvenčního zákona blíže vysvětlen a je proto na soudu, aby sám provedl výklad tohoto pojmu.

Sankcí za potencionální porušení povinnosti při výkonu funkce ve věřitelském výboru nebo ve funkci zástupce věřitelů je odpovědnost za škodu, kterou svým jednáním věřitel způsobí. Odpovědnost za škodu se bude řídit obecnou úpravou stanovenou v § 2910 ObčZ. Vzhledem k tomu, že věřitelský výbor je kolektivní orgán, v úvahu přichází i společná a nerozdílná náhrada škody (2915 a násl. ObčZ). Následkem porušení povinnosti při výkonu funkce je též odvolání z funkce, přičemž zákonným požadavkem je, aby se tak stalo z důležitých důvodů (§ 63 odst. 3 InsZ).

Aby nedocházelo k nespravedlivému poškození účastníků insolvenčního řízení (především ostatních věřitelů), zakazuje se věřiteli hlasovat ve vlastní věci (§ 53 InsZ). Výjimku z tohoto zákazu tvoří případy, kdy probíhá volba věřitelského výboru. Pro posouzení, zda věřitel hlasuje ve vlastní věci je rozhodný stav v době hlasování (tento fakt je důležitý např. u otázky právního nástupnictví) . 

Jednou z možností uplatnění nároku věřitele je podání přihlášky pohledávky, která následně podléhá přezkoumání v rámci nařízeného přezkumnému jednání. Prostor pro nepoctivé jednání věřitele se nabízí především v souvislosti s určením pravosti, výše a pořadí pohledávky.

Obranou proti účelovým manipulacím s přihláškami pohledávek jsou ustanovení § 178 a § 179 InsZ. První z ustanovení představuje sankci za přihlášení nadhodnoceného nároku a věřiteli v krajním případě hrozí i to, že se k jeho přihlášené pohledávce nebude přihlížet ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna a dokonce mu může být uložena povinnost zaplatit soudem určenou peněžní částku do majetkové podstaty (maximálně do částky, o kterou věřitel nadhodnotil svou pohledávku). Ustanovení § 178 InsZ se aplikuje na každou pohledávku jednotlivě, nikoli na přihlášku pohledávek jako celek . Následující ustanovení § 179 InsZ pak dále postihuje nadhodnocenou pohledávku a s ní spojené zajištění, kdy platí, že v krajním případě může dojít až k tomu, že k přihlášenému zajištění nebude přihlíženo a zároveň věřiteli hrozí (stejně jako v předchozím případě) sankce v podobě povinnosti zaplatit soudem určenou peněžní částku (maximálně do výše rozdílu mezi přihlášeným zajištěním a zjištěným zajištěním).

Sankce vyjmenované v § 178 a § 179 InsZ lze navzdory (částečnému) zpětvzetí přihlášky pohledávky uložit, pokud věřitel učinil v průběhu insolvenčního řízení úkon, kterým zhoršil nebo mohl zhoršit postavení jiného věřitele nebo pokud vyjde najevo, že věřitel nepřihlásil pohledávku v dobré víře. 

Snahou o eliminaci nepoctivého jednání věřitelů při přihlašování a následném zjišťování pohledávek je bezpochyby možnost, aby věřitelé své pohledávky mohli vzájemně popírat. Tato možnost byla zavedena nálezem Ústavního soudu , kterým bylo zrušeno s účinností od 31. 3. 2011 ustanovení § 192 odst. 1 věty první včetně věty za středníkem InsZ. Původně totiž insolvenční zákon popírání pohledávek navzájem mezi jednotlivými věřiteli neumožňoval.

Popěrné právo věřitelů má však své místo pouze při řešení dlužníkova úpadku konkurzem a oddlužením. Dle § 336 odst. 4 InsZ nemá popření pohledávky přihlášeným věřitelem v reorganizaci vliv na zjištění popřené pohledávky.

V otázce náhrady nákladů řízení u vzájemného popírání přihlášených pohledávek mezi věřiteli insolvenční zákon v § 202 odst. 3 stanoví, že věřitel, který popírá pohledávku jinému věřiteli, je povinen složit u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu. Tato úprava přináší věřiteli, jehož pohledávka byla popřena jiným věřitelem, pojistku, že je tento věřitel ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli přihlášené pohledávky. Tento postup má tedy za cíl především zabránit účelovým popíráním pohledávek mezi věřiteli. 

Poctivost a věřitel v konkurzu

Mimo jednání již uvedená se věřitel v konkurzu může dopouštět jednání v rozporu s principem poctivosti v souvislosti se vznikem zajištění své pohledávky.

Insolvenční zákon (§ 248) postihuje účelové zřizování zajištění pohledávek a stanoví, že zajištění vzniklé po zahájení insolvenčního řízení je neúčinné. Dojde-li přesto ke zpeněžení předmětu zajištění, musí být výtěžek vrácen do majetkové podstaty. To stejné (ve smyslu neúčinnosti) platí i pro věcná břemena zatěžující majetkovou podstatu, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek. Toto omezení má především za cíl zabránit neodůvodněnému upřednostňování některých věřitelů.

Na nápadně nevýhodné podmínky ve vztahu k věcným břemenům u nemovitostí lze usuzovat všude tam, kde bylo věcné břemeno zřízeno zjevně zcela bezdůvodně ve vztahu k osobě věřitele a k dosavadní délce a způsobu užívání nemovitosti, která se potencionálně mohla stát součástí majetkové podstaty pro případ prohlášení konkurzu na majetek dlužníka. 

Poctivost a věřitel v reorganizaci

V případě, že věřitel, který je spolu s dlužníkem oprávněn podat návrh na povolení reorganizace (§ 317 odst. 1 InsZ), využije tohoto oprávnění, získá tím v rámci reorganizace klíčové postavení.

Insolvenční zákon stanoví, že věřitelský návrh na povolení reorganizace podléhá schválení na schůzi věřitelů. Zároveň ukládá insolvenčnímu správci povinnost informovat schůzi věřitelů o možných důvodech, kvůli kterým je na místě pochybovat o poctivém záměru věřitele - navrhovatele. Na insolvenčním správci tak leží tíha odpovědnosti, aby uvážil, zda některé z informací (např. personální nebo obchodní vztahy mezi dlužníkem a navrhovatelem), které má k dispozici z titulu své funkce, neukazují na nepoctivé úmysly navrhovatele. Vše ostatní týkající se návrhu na povolení reorganizace je prakticky totožné s návrhem na povolení reorganizace podaným dlužníkem.

V otázce sestavení a schválení reorganizačního plánu je nutné dodat, že přednostní právo k sestavení reorganizačního plánu má dlužník (§ 339 odst. 1 InsZ). Schůze věřitelů však může (za určitých okolností) rozhodnout, že reorganizační plán sestaví a předloží jiná osoba (např. věřitel). Co se týče samotného schvalování reorganizačního plánu, platí stejné podmínky jako u reorganizačního plánu sestaveného dlužníkem. Totéž pak platí i o zrušení rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu. 

Insolvenční správce je zvláštní procesní subjekt v rámci insolvenčního řízení, který má samostatné postavení vůči dlužníkovi i věřitelům a lze o něm dokonce prohlásit, že se jedná o veřejného činitele sui generis . Insolvenční správce je za výkon své funkce odpovědný insolvenčnímu soudu, který jej může kdykoli odvolat nebo zprostit funkce.

Výkon činnosti insolvenčního správce je vysoce specializovanou činností, která má dosah nejen do majetkové sféry dlužníka a věřitele, ale v širším měřítku do ekonomiky obecně (především u reorganizace). Z toho důvodu je zvýšený zájem na tom, aby činnost insolvenčního správce vykonávala osoba odborně vybavená. Na tuto osobu se tak kladou vyšší nároky z hlediska vzdělání, odborné praxe a znalostí v oblastech souvisejících s činností insolvenčního správce. 

Insolvenční správce má povinnost při výkonu své funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí (§ 36 odst. 1 InsZ), přičemž je povinen spolupracovat s insolvenčním soudem a věřitelskými orgány tak, aby dosáhl účelu a cíle insolvenčního řízení. Zároveň je povinen vyvinout veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat. Dle mého názoru se tak propojuje objektivní (svědomitost a odborná péče) a subjektivní (povinnost vyvinout veškeré úsilí, které lze po osobě požadovat) požadavek na výkon funkce insolvenčního správce.

Důležitým úkolem insolvenčního správce (pokud je správce osobou s dispozičním oprávněním) je správa majetkové podstaty. Při objasňování pojmu „správa majetkové podstaty“ se většině lidem vybaví poměrně pasivní spravování určitých majetkových částí, jako je např. správa budovy do doby jejího zpeněžení, vymáhání pohledávek atd. V podmínkách konkurzu je však možné se setkat i se situací aktivní správy majetkové podstaty (např. u provozovaného podniku). V tomto případě pak dominantním okruhem činností a úkonů jsou ty, které souvisí s rozhodováním o výrobních, provozních a obchodních záležitostech podniku v majetkové podstatě.  

Pokud se zamyslíme nad rolí insolvenčního správce v jednotlivých způsobech řešení úpadku, tak nejvíce prostoru se insolvenčnímu správci nabízí v konkurzu. Děje se tak proto, že dle § 229 odst. 3 písm. c) InsZ na insolvenčního správce přechází po prohlášení konkurzu dispoziční oprávnění nakládat s dlužníkovým majetkem. V reorganizaci insolvenční správce vykonává dohled nad jejím průběhem a vykonává další činnosti stanovené v § 331 InsZ. V oddlužení má správce důležitou úlohu hlavně z počátku, kdy přezkoumává přihlášky pohledávek a ve zprávě o hospodářské situaci se vyjadřuje k navrhovanému způsobu provedení oddlužení.

Z hlediska principu poctivosti existuje několik „rizikových“ situací, které mají vliv na dodržování principu poctivosti ze strany insolvenčního správce. V samém počátku insolvenčního řízení vyvstává otázka určení osoby insolvenčního správce a dále potencionální vyloučení insolvenčního správce z důvodu podjatosti. V průběhu insolvenčního řízení pak může jednání insolvenčního správce v rozporu s principem poctivosti vyústit až ve zproštění funkce insolvenčním soudem. 

Jak již bylo řečeno výše, osobu insolvenčního správce v insolvenčním řízení ustanovuje insolvenční soud. S účinností od 1. 1. 2014 byl do insolvenčního zákona zaveden tzv. kolový systém, kterým se určuje osoba vykonávající činnost insolvenčního správce v daném případu. Systém se liší v oddlužení (správce je určen dle okresu, kde sídlí), konkurzu (správce je určen dle obvodu insolvenčního soudu, kde sídlí) a reorganizaci (správce je určen z celorepublikového seznamu). Tento způsob výběru osob, které budou vykonávat funkci insolvenčního správce v daném řízení, nepochybně zajišťuje nezávislost výběru insolvenčního správce a zabraňuje nekalému spojení insolvenčního správce s insolvenčním soudem za účelem sledování osobního prospěchu ze strany správce či soudce.

S problematikou určování insolvenčních správců též souvisí nová právní úprava  týkající se možnosti zřízení neomezeného počtu provozoven, což v praxi znamená lepší postavení při přidělování insolvenčních případů. Po nabytí účinnosti nové právní úpravy však na základě této novely došlo ke zřízení takového počtu provozoven, že u některých insolvenčních správců je zjevné, že není v jejich silách vykonávat svou funkci řádně. Dosud bylo zřízeno již více než 3000 provozoven, přičemž existují i případy, kdy na jednoho insolvenčního správce připadá i více jak 60 provozoven (to vytváří velký nepoměr mezi počty případů u jednotlivých insolvenčních správců) . Navíc se v praxi často stává i to, že provozovny jsou zakládány na místech k tomu zjevně nevhodných, popřípadě insolvenční správci spolu uzavřou dohodu a vzájemně si ve svých kancelářích zřizují provozovny. Ve finále je tak dlužník často nucen dojíždět za insolvenčním správcem do jeho sídla, které může být vzdálené od bydliště dlužníka i mnoho desítek kilometrů.

Před zákonodárcem tak nyní leží nelehký úkol - napravit hrubý nepoměr v počtu případů mezi jednotlivými insolvenčními správci a zajistit účastníkům řízení podmínky pro řádný průběh insolvenčního řízení . 

Insolvenční zákon (v § 24) dává insolvenčnímu soudu možnost odvolat insolvenčního správce z řízení, jestliže existuje se zřetelem k okolnostem důvod k pochybám o jeho nepodjatosti (a nezáleží na tom, jestli je insolvenční správce fyzická či právnická osoba ). Pochybnosti o nepodjatosti mohou nastat v případě, kdy má například insolvenční správce vlastní pohledávku za dlužníkem nebo je insolvenční správce dlužníkem dlužníka, jehož majetek je podroben režimu insolvenčního řízení. Další známkou podjatosti může být také způsob podnikání insolvenčního správce, který dopadá do majetkovým poměrů některého z účastníků řízení . Nejvyšší soud  též dovodil, že insolvenční správce je podjatý, pokud dotčeného věřitele zastupoval v předešlých soudních sporech a tímto věřitelem byl následně prosazen i do insolvenčního řízení.

Dále by bylo na místě pochybovat o nepodjatosti správce za situace, kdy by byl insolvenční správce osobou blízkou ve vztahu k dlužníkovi nebo se dříve účastnil podnikání dlužníka (např. byl-li jeho zaměstnancem nebo členem statutárního orgánu). K vyloučení insolvenčního správce by nejspíš došlo i v případě, pokud by soudce v minulosti vykonával funkci správce závodu dlužníka v rámci exekučního řízení . Námitka podjatosti insolvenčního správce však neobstojí, zakládá-li se pouze na nesouhlasu dlužníka s postupem insolvenčního správce v dané věci .

Obranou dlužníka (v případě, že se domnívá, že je insolvenční správce podjatý) je odvolání proti ustanovení insolvenčního správce (§ 26 InsZ). Dalším řešením podjatosti insolvenční správce může být též ustanovení tzv. odděleného insolvenčního správce (§ 34 InsZ), kterého insolvenční soud ustanoví pro ty úkony, ze kterých je insolvenční správce vyloučen.

Insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka (popřípadě bez návrhu) jeho funkce zprostit (§ 32 InsZ). Insolvenční soud tak učiní zpravidla po slyšení insolvenčního správce .

Důvodem pro zproštění funkce insolvenčního správce tak může být např. liknavost při provádění soupisu majetkové podstaty, zpeněžení majetku spadajícího do majetkové podstaty v rozporu s § 225 odst. 4 InsZ nebo § 226 odst. 5 InsZ nebo nesplnění povinnosti uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem jeho funkce. 

Jak již bylo řečeno u podjatosti insolvenčního správce, důvodem pro zproštění insolvenčního správce jeho funkce nemůže být námitka dlužníka, která spočívá pouze v nesouhlasu s právním názorem insolvenčního správce a odlišnou představou o vedení insolvenčního řízení . V praxi je však tento postup dlužníka poměrně častý. 

S porušením povinnosti ze strany insolvenčního správce úzce souvisí jeho odpovědnost za škodu, kterou porušením povinnosti při výkonu své funkce způsobil dlužníkovi, věřitelům i třetím osobám . Insolvenčnímu správci též hrozí sankce v podobě zrušení povolení vykonávat funkci insolvenčního správce . V krajním případě insolvenčnímu správci hrozí i odpovědnost v rovině trestněprávní (§ 226 odst. 3 TrZ). 

Insolvenční soud je posledním subjektem insolvenčního řízení, kterým se budu v mé práci zabývat. Jedná se o procesní subjekt s rozhodovací pravomocí - rozhoduje buď statutárně, kdy vydává příslušná rozhodnutí, nebo v rámci dohlédací činnosti, kdy vykonává dohled nad činností ostatních procesních subjektů (s výjimkou státního zastupitelství). 

Insolvenční soud by měl být tím, kdo při zjištění porušení zásad insolvenčního řízení rychle a efektivně zjedná nápravu. Je totiž přirozené, že pokud soud reaguje na podněty účastníků řízení pomalu, popřípadě jim nevěnuje větší pozornost, získá strana, která svého postavení zneužívá či neoprávněně hájí své osobní zájmy, dojem nedotknutelnosti a této pozice začne využívat v neprospěch společného zájmu věřitelů. 

Důležitým aspektem (s ohledem na transparentnost insolvenčního řízení) je povinnost insolvenčního soudu sepsat protokol o všech úkonech, při nichž insolvenční soud jedná s ostatními procesními subjekty o skutkové podstatě projednávané věci nebo o procesních otázkách, které na ni mohou mít vliv (§ 85 odst. 1 InsZ).

Důležitou otázkou z hlediska principu poctivosti je obsazení soudu při rozhodování o incidenčních sporech. Platí, že podle § 160 odst. 1 InsZ rozhoduje v incidenčním sporu insolvenční soud, čímž se myslí, že v prvním stupni je insolvenční soud obsazen soudcem (samosoudcem), který rozhoduje též v insolvenčním řízení, ze kterého incidenční spor vzešel . To znamená, že v incidenčním sporu jsou projednávány též skutečnosti, ke kterým došlo v insolvenčním řízení (přezkum pohledávek, jejich popření apod.). Jinými slovy řečeno, v incidenčním sporu insolvenční soud posuzuje také své postupy v insolvenčním řízení. Nadto platí, že účastníkem incidenčního sporu zahájeného na základě žaloby věřitele podle § 198 odst. 1 InsZ je zpravidla také insolvenční správce coby žalovaný. O insolvenčním správci přitom insolvenční soud rozhoduje v průběhu insolvenčního řízení v rámci dohlédací činnosti dle § 10 písm. b) a § 11 InsZ, dále též o jeho odměně dle § 38 InsZ, o jeho případném zproštění apod. Určitý vztah k insolvenčnímu správci tak soudce insolvenčního soudu má. I přesto však bylo judikováno, že soudce, který rozhoduje v insolvenčním řízení, není z důvodu výše popsaných skutečností vyloučen z rozhodování v incidenčním sporu vzešlém z daného insolvenčního řízení.

Sporným je též ustanovení § 202 odst. 4 InsZ, kdy insolvenční soud uložením povinnosti složit jistotu k zajištění náhrady škody, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením, z určitého hlediska „předjímá“ výsledek incidenčního sporu.

Postavení a význam insolvenčního soudu se liší v jednotlivých způsobech řešení úpadku a jednotlivých fázích insolvenčního řízení. V konkurzu má insolvenční soud klíčový význam při zpeněžování majetkové podstaty, popřípadě u skončení provozu dlužníkova podniku (§ 261 odst. 2 InsZ), kdy insolvenční zákon dává soudu možnost rozhodnout o ukončení provozu bez vyjádření věřitelského výboru. Je proto důležité, aby byly řádně zdokumentovány všechny skutečnosti, na jejichž základě soud rozhodl.

V reorganizaci a oddlužení má (s výjimkou uvedenou níže) insolvenční soud především funkci dohledovou a rozhoduje buď tak, že potvrdí vůli věřitelů, anebo rozhodne o přijetí opatření, pokud shledá rozpor s insolvenčním zákonem.

Role insolvenčního soudu v oddlužení (a v omezené míře i v reorganizaci) je v jistém slova smyslu specifická tím, že i v případě, pokud s tím věřitelé nesouhlasí, soud rozhodne o povolení oddlužení, pokud dlužník splní zákonné požadavky. Lze tak říci, že povolení oddlužení může být věřitelům ,,vnuceno“ a je jim ponecháno pouze rozhodnutí o způsobu provedení oddlužení.

Co se týče nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu insolvenčního soudu, uplatní se pro tyto případy zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vzniklou škodu tedy bude poškozené straně hradit stát, který může poté požadovat regresní úhradu po soudci, který vydal nezákonné rozhodnutí nebo nepostupoval úředně správně. Je však nutné, aby nejprve bylo o věci rozhodnuto v kárném nebo trestním řízení.

Nadto může soudci insolvenčního soudu hrozit postih v trestněprávní rovině, a to spácháním trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 TrZ. 

Poctivost a vybraná stadia insolvenčního řízení

V následující části této práce se budu věnovat vybraným časovým úseků insolvenčního řízení , které mají určitým způsobem dopad na princip poctivosti. Postupně se chci zabývat jednáním, které předchází zahájení insolvenčního řízení, následně moratoriem a nakonec jednáním v době po skončení insolvenčního řízení. 

Jednaní před zahájením insolvencniho řízeni

Mezi jednání realizovaná před zahájením insolvenčního řízení, která mají vliv na princip poctivosti, lze zařadit neúčinné právní úkony  provedené dlužníkem. Smyslem institutu neúčinných právních úkonů je poskytnout ochranu věřitelům před právními úkony dlužníka, které vedou ke zmenšení dlužníkova majetku a tím ke ztížení, případně i zmaření uspokojení pohledávek věřitelů. Podstata institutu neúčinnosti právních úkonů spočívá v tom, že neúčinné právní úkony zůstávají úkony platnými, avšak pozbývají právních účinků vůči okruhu subjektů, v jejichž prospěch má neúčinnost působit. Takovými subjekty v insolvenčním řízení jsou někteří věřitelé nebo třetí osoby, přičemž majetková hodnota, která z dlužníkova majetku neúčinným úkonem ušla, náleží do majetkové podstaty a slouží k uspokojení věřitelům. Odlišně se ve vztahu k neúčinným právním úkonům chovají úkony učiněné ve prospěch osob dlužníkovi blízkých a tvořící s dlužníkem koncern.  

Dále mezi tato jednání patří úkony provedené dlužníkem. které vykazují znaky nepoctivého záměru v oddlužení - například podezřelé transakce s půjčkami bez náležitého vysvětlení  nebo extrémně nezodpovědný způsob utrácení peněz pocházejících z uzavřených smluv o půjčce .

Nepoctivé jednání uskutečněné před zahájením insolvenčního řízení lze též spatřovat u šikanózních insolvenčních návrhů a s nimi související umělé vytváření požadavku mnohosti věřitelů (§ 3 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 143 odst. 2 InsZ). S cílem zabránit těmto návrhům, insolvenční zákon stanoví, že za dalšího věřitele se nepovažuje osoba, na kterou byla převedena některá z pohledávek insolvenčního navrhovatele v uplynulých 6 měsících před zahájením insolvenčního řízení. 

Moratorium

Cílem moratoria (§ 115 a násl. InsZ) má být překonání úpadku nebo spíše hrozícího úpadku dlužníka vlastními silami dlužníka bez deklarování existence úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka soudním rozhodnutím insolvenčního soudu. Návrh na moratorium může dlužník podat buď ve lhůtě několika dnů po podání insolvenčního návrhu (lhůta se liší u dlužnického a věřitelského insolvenčního návrhu), anebo před zahájením insolvenčního řízení (částečně se tedy může týkat i jednání, kterému je věnována předchozí kapitola). Podání návrhu na povolení moratoria před zahájením insolvenčního řízení může být ze strany dlužníka preventivním krokem, který má zabránit případnému rychlému rozhodnutí v insolvenčním řízení, tj. rychlému vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka dříve, než by samotný dlužník stačil připravit a předložit insolvenčnímu soudu návrh na povolení moratoria. 

Zařazení institutu moratoria do insolvenčního řízení je poskytnuta dlužníkovi určitá dočasná ochrana před prohlášením úpadku a dává mu možnost nalézt způsob řešení úpadku nebo hrozícího úpadku nebo dosáhnout dohody o vypořádání jeho závazků s věřiteli. Nejde však o zvláštní způsob řešení úpadku, neboť jeho hlavním účelem není uspokojení pohledávek věřitelů.

Doba trvání moratoria, tj. maximálně 4 měsíce, je však dle poznatků z praxe příliš krátká na překonání úpadku nebo hrozícího úpadku dlužníka jeho vlastními zdroji; moratorium tak slouží spíše jako přechodné období pro přípravu dlužníka na proces reorganizace. 

Nepoctivé jednání se v moratoriu projevuje zrušením moratoria před uplynutím doby, na kterou bylo vyhlášeno, jestliže dlužník uvedl v návrhu na moratorium nepravdivé údaje , nebo vyjde-li za trvání moratoria najevo, že dlužník vyhlášením moratoria sledoval nepoctivý záměr, zejména přednostní uspokojení jen některých jeho věřitelů (§ 124 odst. 2 písm. b) InsZ). 

Jednaní po skončeni insolvencniho řízeni

Jednání po skončení insolvenčního řízení, které má vliv na dodržování principu poctivosti, lze nalézt v jednom způsobu řešení úpadku, a to v oddlužení. Konkrétně se jedná o odejmutí a zánik osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém nebyly v rámci oddlužení uspokojeny (§ 417 InsZ) .

Insolvenční soud rozhodne o odejmutí osvobození v případě, že po přiznání osvobození zjistí (na základě návrhu podaného věřitelem), že dlužník jednal podvodně, a ke schválení oddlužení nebo k přiznání osvobození došlo právě na základě tohoto podvodného jednání. Stejně musí soud rozhodnout i tehdy, jestliže vyjde najevo, že dlužník zvýhodnil v rámci prováděného oddlužení některé věřitele, a toto zvýhodnění nemělo oporu v zákoně. Ohledně podvodných jednání dlužníka lze doplnit, že pokud má toto být důvodem pro odejmutí osvobození, nemusí nutně dosahovat intenzity trestného činu, což obdobně platí i pro poskytnutí zvláštní výhody některým věřitelům. 

Na rozdíl od prvnímu případu, zánik osvobození je postaven na koncepci automaticky nastoupivších účinků zákona. Dojde-li k naplnění zákonem stanovených skutečností (§ 417 odst. 2 InsZ), pravomocně přiznané osvobození ztratí účinnost - zaniká. Přestože to zákon neupravuje výslovnou dikcí, je potom na soudu, aby tuto ze zákona nastalou právní skutečnost autoritativně deklaroval svým rozhodnutím. Takovéto rozhodnutí může soud vydat i bez návrhu. Jestliže se některý z věřitelů dlužníka těchto jednání účastnil, potom je správné, aby za toto nesl i obdobné důsledky jako dlužník. Sankce spočívá v tom, že se tito věřitelé se nemohou zániku osvobození dovolat, tedy ačkoli dlužník již osvobozen není, oni se svých pohledávek stále domáhat na dlužníkovi nemohou. Platí pro ně, resp. pro jejich pohledávky zahrnuté do oddlužení, stejný stav, jako by k zániku osvobození nedošlo. Sankce se vztahuje na oba uvedené případy zániku osvobození, tj. zániku ex lege i zániku na základě rozhodnutí insolvenčního soudu. 

Závěrem

Princip poctivosti je nepochybně jedním z klíčových principů práva vůbec. Lze ho uplatnit jak v soukromém právu, tak částečně i v procesním právu (a tedy i v právu insolvenčním). Pojem poctivost byl vždy v českém právu vnímán spíše v rovině právní teorie (a částečně judikatury) a neměl oporu v právu de lege lata. To se změnilo v souvislosti s rekodifikací soukromého práva v podobě přijetí nového občanského zákoníku a rázem se tak povinnost jednat v právním styku poctivě zařadila mezi základní zásady prostupující soukromým právem jako celkem.

Poctivost se v insolvenčním řízení projevuje třemi způsoby.

Prvním případem je stanovení určité povinnosti chovat se v souladu s principem poctivosti (např. včas podat insolvenční návrh nebo neprovádět neoprávněné úkony s majetkem spadajícím do majetkové podstaty).

Ve druhém případě insolvenční zákon v několika případech (např. § 348 odst. 1 písm. b) nebo § 395 odst. 1 písm) a) InsZ) vytyčuje jakousi „generální klauzuli“, kterou nazývá „nepoctivý záměr“ a jejíž obsah dotváří rozhodovací praxe soudů. V souvislosti s nepoctivým záměrem je tedy nutné dodat, že mohou být sice splněny všechny podmínky stanovené insolvenčním zákonem, avšak soud může i přesto rozhodnout o tom, že jednání naplnilo znaky nepoctivého záměru.

Posledním případem projevu poctivosti je jednání, které není zakázáno insolvenčním zákonem, nespadá pod pojem ,,nepoctivý záměr“, avšak lze o něm říci, že naplňuje znaky nepoctivého jednání. Dle mého názoru jde např. o bezdůvodně podaný insolvenční návrh ze strany dlužníka.

Co se týče následků nepoctivého jednání, za nej častější sankci lze považovat náhradu škody, která vznikla poškozenému subjektu. Povinnost nahradit škodu může být uložena dlužníkovi (např. při nepodání insolvenčního návrhu nebo při porušení povinnosti v moratoriu), věřiteli (pokud dlužníkovi vznikne škoda podáním šikanózního insolvenčního návrhu), insolvenčnímu správci (při porušení povinnosti v rámci výkonu své funkce) i insolvenčnímu soudci (na základě regresní úhrady). Jako následek nepoctivého jednání se dále uplatní sankce v podobě neúčinnosti právního úkonu (především u dlužníka), vyloučení přihlášky pohledávky z přezkumného jednání (u nadhodnocené přihlášky pohledávky), uložení pokuty , odvolání věřitele z funkce ve věřitelském výboru, zproštění insolvenčního správce jeho funkce nebo zrušení povolení insolvenčnímu správci vykonávat funkci. O sankci lze mluvit také v případě, pokud insolvenční soud v důsledku dlužníkova nepoctivého jednání zruší sanační způsob řešení úpadku (tedy reorganizaci nebo oddlužení) nebo rozhodne o odejmutí osvobození dlužníka od placení pohledávek. V neposlední řadě nelze zapomenout také na sankce trestněprávní - zákaz činnosti pro insolvenčního správce a v krajním případě i trest odnětí svobody pro věřitele nebo dlužníka .

Seznam použitých zkratek

  • InsZ zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
  • ObčZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  • TrZ zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
  • ZOK zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
  • ZoVR zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob 
 
{jacomment on}