Sidebar

24
čt, srp

Blogosféra
Typography

Ploty chrání dům a oddělují nejenom soukromé pozemky vzájemně, ale i soukromé pozemky od veřejného prostoru. Jsou významným estetickým prvkem, jehož pořízení však občas svazují právní předpisy. Kdy je oplocení potřebné, je otázkou konkrétního posouzení záležitosti s přihlédnutím k požadavku dodržení dobrých mravů při výkonu práv.

Potřebnost je chápána zásadně objektivně, jde o posouzení polohy, povahy pozemku, jeho využití, sousedských vztahů, apod.Za ploty jsou označovány všechny druhy rozhrad mezi nemovitostmi, tedy rozhrady celozděné, plné, nebo jen se zděnou podezdívkou, kde horní část je z příček různého materiálu - dřevěných či kovových; může jít o ploty z drátěného pletiva, svařované z profilů a plochých plechových výplní, kované a vyráběné na zakázku uměleckými kováři, litinové s mezisloupky vyrobené podle historických vzorů, plotovky z recyklovaného plastu či ze směsi plastu a dřevěných vláken nebo jen plůtky z dřevěných latěk bez podezdívky. Staví se i zděné ploty z exteriérových vápenopískových cihel, keramických cihel nebo z ozdobných keramických plotovek, betonová plotová pole mohou být odlévaná do forem a následně se osazují mezi sloupky; betonové plotové bloky na principu ztraceného bednění lze využít ke stavbě podezdívky a sloupků, nebo lze pozemek přímo ohraničit zdí.


yesDoporučuji článek o SOUSEDSKÝCH SPORECH !yes

A bylo by fajn, kdybyste článek podpořili na své sociální síti ! Děkuji


Ploty jsou budovány vysoké či nízké. Do jednoho metru výšky plot působí decentně a nenápadně a ve vhodné kombinaci se zahradními rostlinami bude takřka neviditelný. Nemá však bezpečnostní funkci, je to plot spíše symbolický. Do 150 cm tvoří plot jasné ohraničení pozemku a přitom opticky neruší. 190 cm a vyšší plot nenechá už nikoho na pochybách, že ohraničuje soukromý prostor. Takováto pohledová bariéra zajistí určitě větší soukromí, na druhé straně však může takhle ohraničené bydlení připomínat nedobytnou pevnost, či vězení.

PRAMENY PLATNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.1.2014 - nová právní úprava občanského práva se znovu vrací k pojmu „rozhradadříve zakotveném v ABGB;

Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů kpůdě a jinému zemědělskému majetku - vlastník pozemku je zároveň vlastníkem všech porostů, které na pozemku vzejdou - živé ploty;

Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů - vymezuje oplocení jako stavbu a jeho zbudování řídí ustanoveními o územním souhlasu a územním řízení;

Zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), účinný od 1.1.2014 - evidence oplocení v katastru nemovitostí;

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů - každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby - vstupní branky v oplocení;

Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů - upravuje oplocení chráněných lesních porostů a režim oplocených nehonebních pozemků;

Zákon č. 289/1995 Sb., o lesích (lesní zákon), ve znění pozdějších předpisů - zakotvuje zákaz stavět v lesích oplocení z důvodů vlastnických;

Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů - zakotvuje zákaz zřizovat oplocení v záplavových územích;

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - výkon rozhodnutí; soudní rozhodnutí o stavbě plotu ztrácí účinnost, pokud stavební úřad nevydá ke stavbě územní souhlas nebo územní rozhodnutí;

Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů - součástí silnic, dálnic a místních komunikací jsou protihlukové stěny;

Zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu - upravuje kupní cenu za oplocený pozemek;

Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách - upravuje skladování těchto látek a jejich ochranu vhodnými technickými prostředky, např. oplocením;

Zákon č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon - upravuje oplocení ochranných pásem léčivých pramenů;

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích - upravuje sankce za zničení nebo poškození oplocení pozemků ze zákona oplocovaných;

Zákon č. 115/2000 Sb., o náhradách škod způsobených vybranými chráněnými živočichy - upravuje objekty a zařízení, např. oplocení, které mají zabránit vymezeným domestikovaným zvířatům ve volném pohybu;

Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání - stanoví, že jatky musí být vybaveny dostatečným množstvím ohrad chráněných proti nepřízni počasí pro ustájení zvířat;

Zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon - upravuje oplocení ochranných pásem;

Vyhláška č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů - stanoví, co oplocení pozemků nesmí způsobit, např. narušit svým rozsahem, tvarem a použitým materiálem charakter stavby;

Vyhláška č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů - mimo ustanovení o pozemcích, které musí být oploceny ve veřejném zájmu, obsahuje také ustanovení o stavbách pro reklamu umisťovaných jako součást oplocení;

Vyhláška č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů - upravuje dokumentaci potřebnou pro vydání územního rozhodnutí ke stavbě oplocení;

Prameny dřívější p rávní úpravy

Všeobecný zákoník občanský, Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., s účinností 1. ledna 1812 - 31.12.1950 (ABGB) - každý vlastník budovy byl povinen postarat se na pravé straně od svého hlavního vchodu do domu o oplocení svého prostoru;

Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, účinný 1.1.1951 - 31.3.1964 - pravidlo pravé ruky přestalo platit, neexistovala žádná občanskoprávní povinnost pozemek oplotit;

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.4.1964 - 31.12.2013, ve znění pozdějších předpisů; upraven novelou č. 509/1991 Sb., - touto novelizací byla založena pravomoc soudu v odůvodněných případech uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit;

Vyhláška č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu - taxativně vymezovala případy, kdy musel být pozemek oplocen.

PLOT Z HLEDISKA JEHO PRÁ VN Í POVAHY

V občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., účinném do 31.12.2013, nenalezneme žádné ustanovení, které by nám přesně definovalo, co je to plot či oplocení, jak by měl plot vypadat, z jakého materiálu by se měl skládat, ani kde a za jakých podmínek ho lze vybudovat. Pouze § 127 odst. 2 nám říkal, že pokud je to potřebné a nebrání-li to účelnému užívání sousedících pozemků a staveb, může soud rozhodnout, aby vlastník svůj pozemek oplotil.

Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., účinný od 1.1.2014 již plot definuje o něco lépe. Ploty, zdi, meze, strouhy a ostatní umělé či přirozené předěly mezi jednotlivými pozemky nazývá rozhradami. Pojem „rozhrada“ právní úprava občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. neužívala. Znala jej právní úprava do roku 1950 (ustanovení § 854 - 858 obecného zákoníku občanského, č. 946/1811 Sb.z.s., ve znění platném k 31.12.1950) a vrací se k němu nová právní úprava občanského zákoníku v § 1024 - 1028. Podle § 854 obecného zákoníku občanského z roku 1811 se pokládaly za společné vlastnictví brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež byly mezi sousedními pozemky. K dřívější právní úpravě a jejímu přetrvání se vyjadřuje také judikatura, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2006, sp. zn. 22 Cdo 2097/2006. Citovaná judikatura za rozhradu považuje takové konstrukční nebo přírodní prvky, které oddělují pozemky (případně stavby) a které jsou ve spoluvlastnictví vlastníků oddělovaných nemovitostí. Platí zde vyvratitelná domněnka spoluvlastnictví (tzn. lze prokázat opak). Jedná se o takové prvky, které se nacházejí na hranici pozemků.

Dikce nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., v § 1024 odst. 1 říká:

„Má se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné."

Rozhradou se rozumí nejen plot (popř. zeď), ale i meze, strouhy nebo i přirozené předěly mezi pozemky. Rozhrady mezi sousedními pozemky ať již v podobě plotu, zdi, ohrady, živého plotu, meze, strouhy, remízků nebo agrárních teras mají za úkol vymezit vlastnickou hranici, zabezpečit soukromí, zabránit pohybu osob či zvířat přes hranici pozemků, nebo jen brání průhledu či pronikání hluku a zápachu. Pokud je rozhrada postavena z kamene, cihel nebo betonu, nebo je plot vybudovaný z pletiva či jiného materiálu, ať již s podezdívkou nebo bez ní, vždy se jedná o stavbu, která musí být v souladu se zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“), ve znění pozdějších předpisů. Neboť dle § 2 odst. 3 stavebního zákona:

„Se stavbou rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. “

I rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 1988, sp. zn. 4 Cz 37/88, uveřejněný v ASPI pod evidenčním č. 13366CZ, říká: „Soudní praxe bez pochybností připouští, že stavbou může být i oplocení

Nový občanský zákoník stavbu nedefinuje, stejně tak, jako ji nedefinovala ani právní úprava předešlého občanského zákoníku.

Z hlediska občanského práva hmotného, resp. práva soukromého, není podstatné, jak stavbu chápou a vymezují předpisy veřejného práva (stavební zákon, ale i jiné zákony např. horní). Pro občanské právo má význam stavba jako věc (podle okolností movitá, nemovitá). Rozdíl soukromého a administrativně právního pojetí je i v tom, že z hlediska soukromého práva není podstatné, bylo-li pořízení stavby povoleno podle stavebních či jiných právních předpisů. I stavba nepovolená (tzn. černá) byla ve smyslu §118 ObčZ předmětem právních vztahů majetkové povahy. V tomto směru nerozhoduje nic jiného, než je-li stavba samostatnou věcí.

Pouze u staveb, které byly věcmi ve smyslu §118 odst. 1, mělo význam jejich dělení na movité a nemovité.

Ploty, které tvoří oplocení areálu obytných domů a rodinných domků, rekreačních chat, výrobních hal, popřípadě i jiných staveb, tvoří součást těchto budov jako věci hlavní. Tam, kde jde jen o oplocení pozemku, např. zahrádky, je plot součástí pozemku. Účelem plotu je oddělit užívání dvou sousedících nemovitostí. Z tohoto hlediska výhody plotu využívá i soused, který vlastníkem plotu není, ale jehož souhlas je ke zbudování plotu mezi parcelami z právního hlediska nutný. K oplocení sousedících parcel dochází, aby se dostatečně a poměrům přiměřeně, oddělilo užívání obou sousedících pozemků a staveb. Půjde-li o takový plot, který bude znamenat stavbu spojenou pevným základem se zemí, bude mít plot povahu nemovitosti. Jestliže o takový plot nepůjde, bude to sice také stavba podle stavebního zákona, ale věc jen movitá podle občanského zákoníku.

Ploty jsou zcela přirozenou, a také často nezbytnou součástí budov. Nenajdeme je pouze tam, kde je jejich existence obvykle z důvodů technických, urbanistických či jiných zakázána. Náznaky plotů, tvořené jen nízkými plotovkami nebo živým plotem, najdeme například v řadové zástavbě rodinných domů. Častější jsou u nás však minimálně takové ploty, které efektivně slouží jako zábrana proti útěku malých dětí nebo volně pobíhajících psů.

Dle ABGB, nebo-li obecného zákoníku občanského, Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., který nabyl účinnosti od 1. ledna 1812, platilo tzv. „pravidlo pravé ruky s orientací na vchod". To znamenalo, že každý vlastník budovy byl povinen postarat se na pravé straně od svého hlavního vchodu do domu o nutné uzavření, čili oplocení, svého prostoru a o oddělení od cizího prostoru. Toto platilo u budov a městských zahrad, nikoliv však u polí, lesů a luk.

Od 1. ledna 1951 nabyl účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., podle něhož výše uvedené pravidlo pravé ruky přestalo platit a od této doby až do úpravy občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného od 1. dubna 1964, která platila od 1. dubna 1983, nebyla žádná občanskoprávní povinnost pozemek oplotit. Až novelou č. 509/1991 Sb., bylo upraveno ustanovení § 130 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., na ustanovení § 127, v tomto znění: odst. 1) „ Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.

odst. 2) Je-li to potřebné a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb, může soud po zjištění stanoviska příslušného stavebního úřadu rozhodnout, že vlastník pozemku je povinen pozemek oplotit.

odst. 3) Vlastníci sousedících pozemků jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, popřípadě na stavby na nich stojící, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedících pozemků a staveb. Vznikne-li tím škoda na pozemku nebo na stavbě, je ten, kdo škodu způsobil, povinen ji nahradit; této odpovědnosti se nemůže zprostit. “

V ustanovení § 127, odst. 2 byla založena pravomoc soudu uložit vlastníku pozemku povinnost pozemek oplotit, bylo-li to potřebné a nebránilo-li to účelnému využívání sousedících pozemků a staveb. Z ustanovení paragrafu přímo vyplývalo, že soud by se měl při svém rozhodování řídit stanoviskem příslušného stavebního úřadu a jeho rozhodnutí by mělo být v souladu nejenom s občanským zákoníkem, ale i se stavebním zákonem a jeho prováděcími předpisy, neboť stavbu plotu nelze nařídit tam, kde jeho umístění podle stavebního zákona není možné.

Plot jako s oučást a příslušenství pozemkusamostatná věc, ale pouhá povrchová úprava pozemku. Hlavně jsou součástí pozemku rostliny na něm vzešlé.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, pořadové č. 68) „je součástí pozemku stavba (myšleno výsledek stavební činnosti), která není věcí podle § 119 obč. zák.“ Za takovouto stavbu by se dalo například považovat dětské hřiště s oplocením.

„Součástí věci bylo podle § 120 odst. 1 ObčZ vše, co k ní podle její povahy náleželo a nemohlo být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila“. Neoddělitelnost byla přitom chápána jako neoddělitelnost fyzická, technická i funkční.

Právní úprava součásti věci podle NOZ se příliš nezměnila, § 505 říká, že: „Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí“.

Na ustanovení o součásti pozemku tvůrci nového občanského zákoníku již nezapomněli a nalezneme je v § 506 - 507: „Součástí pozemku je dle § 506 NOZ odst. 1 - prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech; odst. 2 - není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když zasahuje pod jiný pozemek.“

„Součástí pozemku je dle § 507 NOZ rostlinstvo na něm vzešlé.“

- živé ploty jsou součástí pozemku

Co je součástí pozemku dále určuje § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení je vlastník pozemku zároveň vlastníkem všech porostů, které na pozemku vzejdou.

Podle ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., stavby nebyly součástí pozemku, plot byl tedy pokládán za samostatnou věc a jeho právní osudy mohly být jiné než osudy pozemku, na kterém stál a které ohrazoval. To bylo u plotu značně nepraktické a výkladem by bylo možno učinit závěr, že plot stavbou ve smyslu občanského práva není, praxe však byla již léta na plot jako na stavbu zvyklá a obrat se nyní nedal očekávat. Judikatura alespoň dospěla k závěru, že součástí pozemku ve smyslu ustanovení § 120 odst.1 ObčZ byly rovněž opěrné zdi a také ploty o výšce menší než 100 cm (R 4/1992); je otázkou, proč zrovna 100 cm, bylo by vhodné dospět alespoň k výšce 180 cm, což by řešilo mnohé problémy.

Obecně by se dalo říci, že stavby podle staré i nové právní úpravy občanského zákoníku jsou v některých případech samostatnou věcí a jindy zase součástí pozemku. Za součást pozemku podle NOZ nejsou považovány stavby dočasné; podzemní stavby se samostatným určením (např. metro, sklepy) a stavby, které jsou vybudovány na základě práva stavby. Pokud je stavebník odlišný od vlastníka pozemku musí doložit stavebnímu úřadu k žádosti o územní souhlas nebo územní rozhodnutí ke stavbě plotu, v souladu s novou právní úpravou, doklad o právu provést stavbu, to platí v případě, že si existenci práva stavby stavební úřad nemůže ověřit sám v katastru nemovitostí dálkovým přístupem:

§ 1240 NOZ: „Pozemek může být zatížen věcným právem jiné osoby (stavebníka) mít na povrchu nebo pod povrchem pozemku stavbu. Nezáleží na tom, zda se jedná o stavbu již zřízenou či dosud nezřízenou “.

§ 1242 NOZ: „Právo stavby je věc nemovitá. Stavba vyhovující právu stavby je jeho součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech“.

§ 1243 odst. 1 NOZ: „Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.

Právo stavby lze smlouvou zřídit v souladu s § 1244 NOZ pouze na dobu 99 let, pokud bylo právo stavby nabyto vydržením, tak na dobu pouze 40 let, tu může soud v odůvodněných případech prodloužit nebo zkrátit. Poslední den doby, musí být patrný z veřejného seznamu.

Stavby plotů, které mají společného vlastníka s vlastníkem pozemku, na kterém jsou vybudovány jsou od 1.1.2014 součástí pozemku, nikoliv samostatnou věcí ať již movitou či nemovitou, v souladu s ustanovením § 3054 NOZ: „Stavba, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, přestává být dnem nabytí účinnosti tohoto zákona samostatnou věcí a stává se součástí pozemku, měla-li v den nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k stavbě i vlastnické právo k pozemku táž osoba“.

Podle ustanovení § 119 odst. 1 dřívější právní úpravy občanského zákoníku, platilo toto: „Věci jsou movité nebo nemovité“ a podle odst. 2 „Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. “ Oplocení spojené se zemí pevným základem, by bylo tedy v souladu s dikcí § 119 odst. 2 ObčZ nemovitostí. Jako na stavbu, by se na oplocení muselo vztahovat ustanovení § 120 odst. 2 ObčZ, který říkal: „ Stavba není součástí pozemku“, a jako takové, by tedy mohlo být samostatným předmětem vlastnického práva a nemuselo by sdílet právní režim pozemku, na němž se nachází. Na tyto případy pamatuje přechodné ustanovení NOZ v § 3055, který říká: „Stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí. Totéž platí o stavbě, která je ve spoluvlastnictví, je-li některý ze spoluvlastníků i vlastníkem pozemku nebo jsou-li jen někteří spoluvlastníci stavby spoluvlastníky pozemku“.

Oplocení mohlo být i příslušenstvím pozemku, pokud by splnilo náležitosti kladené § 121 odst. 1 ObčZ; tedy, pokud by náleželo vlastníkovi pozemku a bylo jím určeno k tomu, aby bylo s pozemkem trvale užíváno. Od 1.1.2014 nový občanský zákoník v § 510 odst.1 stanovil, že: „Příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.“; odst. 2: „Má se za to, že se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství. “ Takovýmto příslušenstvím pozemku, by mohla být např. ohrada tvořící výběh pro chovy hospodářského zvířectva.

Vlastnictví plotu

Byl-li plot vyšší než 100 cm samostatnou stavbou ve smyslu předešlé právní úpravy občanského práva, platila pro něj stejná pravidla jako pro jiné stavby. Nestával se tedy bez dalšího vlastnictvím vlastníka pozemku, ale patřil stavebníkovi (tomu, kdo jej pro sebe postavil). Podle judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.11.2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001) platilo, že vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabýval ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem (právně relevantně projeveným) mít ji pro sebe (stavebník). Nebylo rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení (to znamenalo, že vlastníkem stavby mohl být někdo jiný, ovšem stavební povolení je vždy významným důkazem o tom, kdo stavbu prováděl a soud se s ním musí vždy zabývat). Často se stává, že stavbu provede více osob; to může být praktické právě u plotů, které mohou stavět nejen sousedé, ale i osoby, které mají nemovitosti uvnitř oploceného areálu (např. oplocení chatové či zahrádkářské osady). I na tyto případy zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR pamatuje: „Při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností věci je zřejmé, že mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některých z těchto osob, stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby“. Takže pokud postavili plot dva sousedé, kteří si o jeho vlastnictví nic nedomluvili, byl v jejich rovnodílovém podílovém spoluvlastnictví.

Byl-li plot vyšší než 100 cm, byl podle judikatury samostatnou věcí v právním smyslu. Pak ovšem musel být v případě převodu pozemku převeden zvlášť, jinak by zůstal vlastnictvím převodce. Nebylo však třeba ve smlouvě výslovně zakotvit, že se převádí i plot, postačilo uvést, že nemovitost se převádí i s příslušenstvím. Šlo-li o zeď, platilo to jen v případě, že nebyla předmětem evidence v katastru nemovitostí.

Naprosto odlišně je to s vlastnictvím stavby plotu podle nového občanského zákoníku, který v § 1084 odst. 1 říká, že: „Stavba zřízená na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku “; a podle odst. 2 vlastník pozemku nahradí osobě, která stavbu na jeho pozemku zřídila účelně vynaložené náklady. Pokud vlastník zřízenou stavbu na svém pozemku nechce, může soud na jeho návrh rozhodnout, že ten kdo stavbu na cizím pozemku zřídil a neměl k tomu právo, musí stavbu vlastním nákladem odstranit a pozemek uvést do předešlého stavu. Soud přitom přihlédne, zda k zřízení stavby došlo v dobré víře.

Důvodová zpráva podává toto vysvětlení:

V souvislosti se stavbou na pozemku mohou v důsledku neoprávněných činů nastat dvě různé situace. Předně se může stát, že vlastník pozemku zřídí na svém pozemku stavbu za použití cizího materiálu. Pak se stavba stává součástí pozemku, ale vlastník pozemku se musí vypořádat s majitelem materiálu. Vážnější je situace, kdy někdo zřídí neoprávněně stavbu na cizím pozemku. Pak stavba připadá vlastníku pozemku, který se musí vypořádat s tím, kdo stavěl. Vzhledem k závažnosti zásahu do vlastnického práva vlastníka pozemku se tomuto vlastníku ponechává na vůli, zda se bude domáhat odstranění neoprávněné stavby na náklady stavebníka.

Speciální případ neoprávněné stavby je přestavek, kdy jen nepatrná část stavby zřízené na vlastním pozemku přesahuje na pozemek cizí. Za této situace by nemělo význam řešit věc spoluvlastnictvím vlastníků obou pozemků k stavbě nebo povinností stavbu přestavět (úkolem soukromého práva není iniciovat vznik konfliktních situací mezi osobami), ale řešení se hledá v reorganizaci vlastnických vztahů k dotčenému pozemku. Zvláštní význam v těchto souvislostech má, jednal-li ten, kdo neoprávněně zasáhl do cizího vlastnického práva, v dobré víře čili nic. Z toho důvodu navržená ustanovení rozlišují příslušné skutkové podstaty. Osobu, která v dobré víře nebyla, se navrhuje postihnout výrazněji než toho, kdo jednal dobromyslně - kdo zasáhl do vlastnictví cizího pozemku, aniž byl v dobré víře, bude nucen odstranit závadný stav, ledaže si strany ujednají jiné řešení.

Pokud vlastník pozemku o zřizování stavby věděl a přesto ji bez zbytečného odkladu nezakázal, má právo ten, kdo stavbu zřídil v dobré víře, domáhat se po vlastníku pozemku, aby mu pozemek převedl za obvyklou cenu. Také vlastník pozemku má právo po zřizovateli stavby požadovat, aby pozemek koupil za obvyklou cenu11.

Podle § 1024 odst. 1 NOZ se má za to, že rozhrady mezi sousedními pozemky, ať již jsou to ploty, zdi, meze nebo strouhy, nacházející se na hranici pozemků, jsou společným vlastnictvím majitelů pozemků; § 1024 odst. 2 říká, že: „Společnou zeď může každý užívat na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na druhé straně nejsou. Nesmí však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi překáží v užívání jeho části “.

Důvodová zpráva podává toto vysvětlení:

Navrhuje stanovit vyvratitelnou domněnku, že tam, kde není jasné, komu z vlastníků sousedních pozemků rozhrada náleží, náleží jim společně. Na společné rozhrady se použijí ustanovení o spoluvlastnictví. To není možné z praktického hlediska u společných zdí v tom směru, že nelze pro tyto případy zvolit pravidlo, že každý ze spoluvlastníků má právo k celé věci. Z toho důvodu se v §1024 odst. 2 sleduje odchylná úprava, podle níž spoluvlastník užívá svou polovinu zdi a má možnost dělat v ní výklenky (také do ní vestavět skříně), nesmí však ohrozit její stabilitu a funkce, ani omezit druhého vlastníka v užívání jeho části. Pokud se jedná o jiné rozhrady, v tomto odstavci výslovně nezmiňované, lze si představit některé další případy, které se mohou raritně vyskytnout (např. v případě plotů, ohrad, živých plotů, atd.). Ohledně nich však není třeba volit kazuistickou úpravu, nýbrž postačí analogická aplikace §1024 odst. 2, případně využití úpravy sousedských práv či jiných odpovídajících ustanovení12. Ustanovení §1024 se nepoužije, kde je vlastnictví rozhrady nepochybné.

Ustanovení § 1028 řeší pochybnou hranici mezi pozemky v případě rozpadlé a již neznatelné rozhrady:

,,Jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení“.

Otázka převodu vlastnického práva k věci určené jednotlivě, je předmětem právní úpravy § 1099 NOZ, ten uvádí, že vlastnické právo je převedeno smlouvou k okamžiku její účinnosti. Toto ustanovení plně dopadá na oplocení, pokud bude převáděno samostatně a nebude posouzeno jako příslušenství zároveň převáděného pozemku. Z toho, co bylo doposud uvedeno, vyplývá několik závěrů: a) oplocení je samostatnou věcí v právním slova smyslu, a to věcí movitou nebo nemovitou (pokud je pevně spojeno základem se zemí); b) v souladu s ustanovením § 506 NOZ je oplocení jako stavba součástí pozemku, na němž se nachází; c) může však být i jeho příslušenstvím, pokud náleží vlastníku pozemku a je jím určeno k tomu, aby s ním bylo trvale užíváno, neboť § 512 NOZ říká: „Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale užívalo.“

Pokud se převádí vlastnické právo k pozemku, který je oplocen, není podle současné právní úpravy nutno zvlášť převádět i vlastnické právo k oplocení, pokud je oplocení příslušenstvím pozemku nebo podle NOZ je jako stavba součástí pozemku. V takovém případě se totiž právní úkony týkající se pozemku, jako věci hlavní, mohou týkat také oplocení, jako příslušenství nebo součásti pozemku. V takovém případě na nabyvatele přechází vlastnické právo k oplocení zároveň s přechodem vlastnického práva k pozemku, tj. vkladem do katastru nemovitostí. Katastr nemovitostí provede vklad na základě smlouvy, která musí být písemná, aby splnila náležitosti vkladové listiny (§ 7 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí).

Pokud je s oplocením nakládáno samostatně jako s movitou věcí, tj. bez toho, že by bylo zároveň nakládáno s pozemkem jako věcí hlavní, vlastnické právo k oplocení se převádí na nabyvatele v souladu s § 1099 NOZ už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti. Forma smlouvy viz § 1756 - 1758 NOZ.

Oplocení spojené se zemí pevným základem může být na pozemku jiného vlastníka zbudováno i na základě práva stavby v souladu s § 1240 NOZ a jako drobná stavba nepodléhá evidenci v katastru nemovitostí. Podle § 1243 odst. 2 NOZ:

„Právo stavby zřízené smlouvou vzniká zápisem do veřejného seznamu. Zápisu do veřejného seznamu podléhá i právo stavby vzniklé rozhodnutím orgánu veřejné moci“.

Povinností údržby oplocení se dřívější právní úprava občanského zákoníku nijak výslovně nezabývala, bylo možné ji odvodit pouze z obecných ustanovení, například o povinnosti odvrácení škody viz § 417. Nový občanský zákoník v §1025 říká: „Kde jsou rozhrady dvojité nebo kde je vlastnictví rozděleno, udržuje každý svým nákladem, co je jeho. ustanovení §1026 řeší případy, jak postupovat v případě poškozených či rozpadlých rozhrad:

„ Vlastník není povinen znovu postavit rozpadlou zeď, plot nebo obnovit jinou rozkradu, musí ji však udržovat v dobrém stavu, hrozí-li následkem jejího poškození sousedovi škoda. Dojde-li však k takovému narušení rozhrady, že hrozí, že se hranice mezi pozemky stane neznatelná, má každý soused právo požadovat opravu nebo obnovení rozhrady. “

Toto ustanovení však nezasahuje do veřejnoprávních povinností, které stanoví zvláštní právní předpisy. Jedná se například o povinnosti vlastníků objektů, které jsou stanoveny právními předpisy na úseku státní památkové péče.

Vlastník musí plot udržovat jako stavbu v souladu s § 154 odst. 1 písm. a) stavebního zákona „Po celou dobu jeho existence. “ Co se rozumí údržbou stavby blíže specifikuje § 3 odst. 4 stavebního zákona:

„ Údržbou stavby se rozumějí práce, jimiž se zabezpečuje její dobrý dobrý stavební stav tak, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost.“

Pokud jde o užívání samo, plot je oprávněn užívat jeho vlastník v mezích daných § 1012 a násl. NOZ, ovšem za předpokladu respektování jiných předpisů, např. stavebněprávních. Jedná se především o vlastnictví a následná práva a povinnosti z takového vlastnictví plynoucí. Otázku vlastnictví však stavební úřad nemá pravomoc řešit, neboť otázky, týkající se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv má pravomoc řešit výhradně soud v řízení civilně právním. Nelze zapomenout, že účelem plotu je oddělit užívání dvou sousedících nemovitostí. Z tohoto hlediska výhody plotu využívá i soused, který vlastníkem plotu není. Ve všech případech, kdy by mohlo jít o zásahy do práv vlastníka je důležité oboustranně zachovat rozvahu a toleranci, stejně jako v každé situaci vyplývající ze sousedských vztahů.

POVINNOST ZŘÍDIT PLOT

Předešlá, ani současná úprava občanského zákoníku, neukládá povinnost pozemek oplotit; je jen na vůli vlastníka, či uživatele pozemku, zda se rozhodne tak učinit. Výjimku tvoří případy, kdy je povinnost pozemek oplotit nařízena soudem; v některých případech je povinnost oplocení stanovena veřejným právem, nebo je zakotvena přímo ve speciálních zákonech.

Stejně tak, jako byla v ustanovení § 127 odst. 2, dřívější právní úpravy občanského zákoníku, založena pravomoc soudu uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, tak i § 1027 NOZ stanoví, že:

„Na návrh souseda a po zjištění stanoviska stavebního úřadu může soud uložit vlastníkovi pozemku povinnost pozemek oplotit, je-li to potřebné k zajištění nerušeného výkonu sousedova vlastnického práva a nebrání-li to účelnému užívání dalších pozemků.“

Aby nedocházelo ke konfliktům mezi orgány, tedy soudy a stavebními úřady, je tu velmi důležité bezpečnostní opatření - materiálně právní podmínka. Je to právě ono, již zmíněné, ustanovení ukládající soudu, aby si předem zjistil stanovisko příslušného stavebního úřadu. Je pravda, že soud není takovým stanoviskem oficiálně vázán, ale nepochybně k němu bude náležitě přihlížet16. Soud nemůže uložit plnění, které je zjevně v rozporu s veřejným právem. Nebude-li k postavení plotu dán stavebním úřadem územní souhlas nebo územní rozhodnutí, nelze totiž plot postavit ani na základě soudního rozhodnutí.

Kdyby soud v potřebném rozsahu stanovisko stavebního úřadu nerespektoval, ani si věc předběžně nijak neprojednal, mohlo by se stát, že by stavební úřad při posuzování záměru v rámci vydání územního souhlasu, popřípadě v rámci provádění územního řízení, došel k závěru, že pozemek z nějakého důvodu oplotit nelze, a i když je vázán výrokem soudu o povinnosti pozemek oplotit, nemohl by územní souhlas či územní rozhodnutí vydat. Rozhodnutí soudu nenahrazuje rozhodnutí stavebního úřadu, a v případě, že stavební úřad nevydá územní souhlas nebo územní rozhodnutí, soudní rozhodnutí ztrácí účinnost podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Na druhé straně může soud dojít i k závěru, že stanovisko stavebního úřadu prvního stupně není v souladu se stavebním právem, a že tedy cestou opravných prostředků správního řízení, eventuálně i v řízení soudním, podle zásad soudnictví, se dojde k tomu, že pozemek oplotit lze.

V oblasti veřejného práva byla povinnost oplotit některé pozemky upravena, např. v dřívější právní úpravě prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, kde § 12 vymezoval příklady pozemků, které musely být oploceny; jednalo se např. o čistírny odpadních vod, nápravná zařízení, uzavřená psychiatrická oddělení, infekční pavilony nemocnic, zoologické zahrady, atd. Ve všech případech se jednalo o oplocení ve veřejném zájmu. Účinnost této vyhlášky byla zrušena k 26.8.2009, tímto dnem nabyla účinnosti prováděcí vyhláška ke stavebnímu zákonu č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, kde se taxativní výčet pozemků již neobjevuje. V jistém smyslu obsah ustanovení § 12 vyhlášky č. 137/1998 Sb., nahradil § 24c další prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, který obsahuje toto ustanovení: „Oploceny musí být pozemky se stavbami, a) které mohou působit nepříznivě na životní prostředí, zejména stavby pro výrobu s nečistým provozem, čistírny odpadních vod, asanační podniky; b)kde je nutno zamezit volnému pohybu osob nebo zvířat; c)které je třeba chránit před okolními vlivy, zejména stavby pro výrobu potravin; d)které je třeba chránit před vstupem neoprávněných osob, zejména jaderná zařízení, regulační a měřící stanice. “ Vyhláška č. 501/2006 Sb. mimo ustanovení o pozemcích, které musí být oploceny ve veřejném zájmu, obsahuje také ustanovení o stavbách pro reklamu a reklamních zařízeních, které mohou být umístěny na oplocení nebo vedle něho do vzdálenosti rovnající se výšce zařízení či stavby, nesmí však přesahovat výšku oplocení o více než 20%.

Povinnost, doporučení, ale také podmínky za jakých lze určité pozemky oplotit, je dána i několika speciálními zákony:

- Zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v § 10 odst. 3 stanoví, že: „Skladované návykové látky, přípravky aprekursory, jakož i výrobní zařízení kjejich výrobě musí být chráněny před ztrátou, odcizením a zneužitím, a to zejména nepřetržitou fyzickou ostrahou a vhodnými technickými prostředky (oplocení, elektronická zabezpečovací zařízení apod.).“

- Zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon, v § 46 jsou vymezena ochranná pásma, dle odst. 6 písm. a): „Ochranné pásmo elektrické stanice je vymezeno svislými rovinami vedenými ve vodorovné vzdálenosti u venkovních elektrických stanic a dále stanic s napětím větším než 52 kV v budovách 20 m od oplocení nebo od vnějšího líce obvodového zdiva.“ V příloze energetického zákona jsou uvedena bezpečnostní pásma plynových zařízení - pro zásobníky plynu je velikost pásma určena na 250 m od oplocení. Příloha blíže nekonkretizuje jaké oplocení je myšleno, lze se domnívat, že podobně jako v ustanovení § 14 zákona o myslivosti se bude jednat o oplocení nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení.

- Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, říká v § 12 odst. 1 písm. e), že součástí dálnice, silnice a místní komunikace jsou únikové zóny, protihlukové stěny a protihlukové valy, pokud jsou umístěny na silničním pozemku.

- Zákon č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon, v § 24 odst. 4 stanoví, že označení hranic ochranných pásem v terénu, případně oplocení, provede na své náklady uživatel zdroje.

- Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, dle § 29a odst. 1 písm. e): „Přestupku podle tohoto zákona se dopustí ten, kdo úmyslně zničí nebo poškodí nebo neoprávněně přemístí nebo odstraní značku vyznačující hranice nebo oplocení ochranného pásma přírodního léčivého zdroje, zdroje přírodní minerální vody nebo území lázeňského místa.“

- Zákon č. 115/2000 Sb., o náhradách škod způsobených vybranými chráněnými živočichy, vymezuje pojmy ohrada a oplocený pozemek v § 2 písm. f): „Pro účely tohoto zákona se rozumí uzavřeným objektem stavba nebo zařízení, které zabraňují vymezeným domestikovaným zvířatům ve volném pohybu mimo tento objekt (např. budova, ohrada, dvůr, oplocený pozemek).“

- Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v ustanovení § 5e odst. 2 stanoví, že jatky musí být vybaveny pro odpovídající ustájení zvířat dostatečným množstvím ohrad chráněných proti nepřízni počasí a dle odst. 3 musí být tyto výběhy udržovány tak, aby nebyla zvířata vystavována fyzickým, biologickým či jiným zdravotním rizikům.

- Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, dle ustanovení § 14 odst. 1 písm e) lze usmrcovat v honitbě toulavé psy a kočky, kteří pronásledují zvěř nebo se potulují ve vzdálenosti větší než 200 m od oplocení nejbližší nemovitosti sloužící k bydlení; dle ustanovení § 43 odst. 2 lze provést dohledávku zvěře osobami jež jsou oprávněny v nezbytné míře vstupovat s loveckou zbraní a loveckým psem na pozemky cizí honitby na oploceném nehonebním pozemku jen po souhlasu jeho vlastníka, popřípadě nájemce; a dle ustanovení § 54 odst. 2 se neuhrazují škody způsobené zvěří na lesních porostech chráněných oplocením proti škodám působeným zvěří.

- Zákon č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, v § 17 odst. 2 uvádí: „Jestliže je nabyvatelem pozemku s trvalým porostem nebo s oplocením osoba, která na svůj náklad trvalý porost nebo oplocení zřídila, bude této osobě kupní cena snížena o cenu trvalého porostu a oploceníKe snížení ceny nedojde pokud byly závazky vypořádány již dříve. Dle § 18 při převodu zemědělského pozemku, s nímž je Státní pozemkový úřad příslušný hospodařit, se za součást tohoto pozemku považuje též oplocení a přechází na nabyvatele spolu s pozemkem.

Dle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 591/2006 Sb., požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci na staveništích, musí být stavby, pracoviště a zařízení staveniště ohrazeny nebo jinak zabezpečeny proti vstupu nepovolaných osob, při dodržení těchto zásad:

  1. staveniště v zastavěném území musí být na jeho hranici souvisle oploceno do výšky nejméně 1,8 m;
  2. u liniových staveb nebo u stavenišť, popřípadě pracovišť, na kterých se provádějí pouze krátkodobé práce, lze ohrazení provést zábradlím skládajícím se alespoň z horní tyče upevněné ve výši 1,1 m na stabilních sloupcích a jedné mezilehlé střední tyče;

dle přílohy č. 3, XII. Bourací práce, bod č. 7 - musí být v zastavěném území vymezen ohrožený prostor oplocením o výšce nejméně 1,8 m, pokud tomu nebrání použitá technologie.

Zákaz pozemek oplocovat

V českém právním řádu je většinou zakotveno za jakých okolností, kdy, kde a jakým způsobem, může nebo musí vlastník svůj pozemek oplotit. Naopak zákaz zřizovat oplocení, pěstovat živé ploty a vytvářet jiné podobné překážky, např. v záplavových územích, obsahuje ustanovení § 67 odst. 2 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon. Dalším zákonem, který zřizování oplocení také omezuje, popřípadě úplně zakazuje, a to z důvodů vlastnických nebo za účelem omezení obecného užívání lesa, je zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon, který říká v ustanovení § 4 odst. 5, že pozemky určené k plnění funkcí lesa se považují za souvislé, jestliže se lze dostat z jednoho na druhý bez překročení cizího pozemku, souvislost není přerušena pozemní komunikací, vodním tokem, hranicí nebo oplocením a podobnými stavbami, pokud neznemožňují přímé spojení mezi jimi oddělenými pozemky; v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 písm. b) je v lesích zakázáno provádět terénní úpravy, narušovat půdní kryt, budovat chodníky, stavět oplocení a jiné objekty a dle písm. h) vstupovat do míst oplocených nebo označených zákazem vstupu; dle § 32 odst. 7 je zakázáno oplocovat les z důvodů vlastnických nebo za účelem omezení obecného užívání lesa, to se netýká lesních školek, oplocení zřízeného k ochraně lesních porostů před zvěří a oplocení obor nebo farmových chovů zvěře. Kdo bez povolení, popřípadě bez ohlášení provádí v lese terénní úpravy nebo jiné stavby (např. oplocení) nebo vstoupí do oplocených nebo zákazem vstupu označených míst, dopustí se přestupku dle § 53 lesního zákona.

Další zmínky o zákazu oplocování je možno nalézt v různých prováděcích vyhláškách, např. Městské standardy pro vodovodní síť v Brně zakazují oplocovat vodovodní řady. Na zvláštní žádost udělí Brněnské vodárny a kanalizace, a.s., písemný souhlas s oplocením vodovodního řadu, musí však být splněny stanovené podmínky pro oplocení:

  1. Plot musí být v prostoru ochranného pásma vodovodního řadu lehké konstrukce, bez kamenné či jiné podezdívky. Musí být snadno rozebíratelný, jen za použití běžného ručního nářadí a odstranitelný dvěma osobami bez použití mechanizace nebo zvedacího zařízení a bez nutnosti jeho poškození při demontáži.
  2. Sloupky plotu, resp. jejich základy, musí být umístěny mimo ochranné pásmo vodovodu.
  3. K oplocené části vodovodu musí být (dle zvážení místních podmínek, délky, profilu zaploceného úseku a provozní důležitosti potrubí) zajištěn vjezd vstupní branou pro příjezd mechanizace pro provádění případných oprav potrubí.
  4. Na oplocené části vodovodního řadu se nesmí nacházet žádné armatury (hydranty, šoupátka, armaturní šachty apod.), sloužící pro provoz vodovodního řadu nebo požární zabezpečení.

Co oplocení pozemku nesmí způsobit je zakotveno v ustanovení § 7 prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, které nám říká v odst. 1: „Oplocení pozemku nesmí svým rozsahem, tvarem a použitým materiálem narušit charakter stavby na oploceném pozemku a jejího okolí a nesmí omezovat rozhledové pole sjezdu připojujícího stavbu na pozemní komunikaci. “; v odst. 2: „Provedení oplocení pozemku nesmí ohrožovat bezpečnost osob, účastníků silničního provozu a zvířat. a v odst. 3: „V záplavových územích nesmí typ oplocení pozemku a použitý materiál zhoršovat průběh povodně, oplocení pozemku musí být zejména snadno demontovatelné, bez pevné podezdívky a musí umožnit snadný průchod povodňových průtoků.“

Spory o oplocení pozemku

Vlastníci věci nemohou realizovat své vlastnické právo neomezeně, ale musí přihlížet k právům jiných osob. V těchto případech potom hovoříme o omezení vlastnického práva. Obecným omezením každého vlastnického práva přitom je povinnost jeho výkonem nerušit vlastnictví někoho jiného, ochrana před neoprávněnými zásahy byla upravena ustanovením § 126 odst. 1 ObčZ, podle kterého měl vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neomezeně zasahoval. Výkon vlastnického práva, při němž se neoprávněně zasahuje do cizího vlastnického práva, se nazývá imisemi. Imise jsou tedy zakázané zásahy a mohou být předmětem sousedských sporů.

této souvislosti se nabízí otázka, zda lze nařídit oplocení pozemku, pokud je žalobce obtěžován imisemi, které pochází z pozemku žalovaného. Nový občanský zákoník v § 1013 odst. 1 říká, že: „ Vlastník se zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.“ Podle konstantní judikatury se obtěžovaná osoba podle tohoto ustanovení nemůže v soudním řízení domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost něco konat, ale lze se domáhat jen uložení povinnosti zdržet se určitého rušení.

V sousedských vztazích bývají častým předmětem sporů domácí chovná zvířata, která zabíhají na vedlejší pozemek a jeho vlastník se proti tomu bouří a požaduje oplocení pozemku, aby bylo vnikání zvířat zamezeno. Plotem nesmí být omezen přístup jiných vlastníků na jejich pozemky. Přesahující větve (nebo kořeny) stromů nebo živých plotů rovněž mohou být předmětem sousedských sporů. Každý má právo vyžadovat, aby na jeho pozemek nezasahovaly. Neodstraní-li je vlastník v přiměřené době poté, co ho o to soused požádal, smí soused šetrným způsobem a ve vhodné roční době odstranit kořeny nebo větve přesahující na jeho pozemek sám, působí-li mu to škodu nebo jiné obtíže převyšující zájem na nedotčeném zachování stromu. Jemu také náleží, co z odstraněných kořenů a větví získá. Takový postup však může zcela vyhrotit sousedské vztahy.

Další možnou situací, kdy mohl správní orgán nebo soud, podle dřívější právní úpravy, nařídit oplocení pozemku, byl zásah do pokojného stavu podle ustanovení § 5 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.: „Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy. Ten může předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Tím není dotčeno právo domáhat se ochrany u soudu. “ V souladu s tímto ustanovením bylo možné v případě nastalého zřejmého zásahu do pokojného stavu, domáhat se ochrany u příslušného orgánu státní správy nebo u soudu. Jednalo se o specifické řízení o občanskoprávním vztahu mezi dvěma soukromými subjekty, kdy jednou stranou mohl být i stát, obec apod., ale jako právnická osoba bez veřejné moci. Ve většině případů v tomto občanskoprávním vztahu nerozhodoval soud, jak bývá běžným pravidlem, ale orgán státní správy, konkrétně pověřený obecní úřad. Ten mohl předběžně zásah zakázat, nebo uložit, aby byl obnoven předešlý stav. V procesní rovině se na řízení v plné míře použil zákon č. 500/2004 Sb., správní řád.

Správní orgán se přitom vůbec nezabýval otázkou, zda zásah do pokojného stavu byl po právu nebo v rozporu s ním. Zjišťoval pouze, zda byly splněny podmínky požadované občanským zákoníkem pro rozhodnutí. Tyto podmínky byly dvě, a to zřejmé porušení pokojného (posledního) stavu a existence pokojného stavu (pokojný stav před zásahem). Návrh na zahájení řízení mohl být podán zároveň u obecního úřadu i u soudu. Obě řízení mohly tedy pokračovat paralelně vedle sebe a nezávisle na sobě. Účelem řízení bylo zjištění, zda zde existoval pokojný stav a zda byl narušen, přičemž v případě narušení pokojného stavu měl správní orgán nařídit jeho obnovení, a to buď zakázáním zásahu, nebo příkazem k obnovení předešlého stavu. Pokojným stavem se rozuměl stav s určitými parametry, který vykazoval působení na své okolí. Z nové právní úpravy občanského zákoníku bylo ustanovení o pokojném stavu vypuštěno.

Žaloba na zřízení oplocení pozemku

Zákon výslovně nestanoví, kdo je oprávněn podat u soudu žalobu na zřízení oplocení pozemku. Říká jen, že povinnost pozemek oplotit se uloží, „je-li to potřebné“. Jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Uložit povinnost pozemek oplotit je nepochybně potřebné v případě, že je to jediný nejúčelnější prostředek zamezení rušení či ohrožení něčího práva. Takovým právem je nepochybně právo vlastnické, právo odpovídající věcnému břemeni (podle NOZ „služebnosti“) užívat výlučně cizí pozemek (usus fructus) a zřejmě i dlouhodobý nájem; žalobci mohou být zejména osoby oprávněné z těchto vztahů. Žalobcem může být i oprávněný držitel stavby či pozemku, které má oplocení nějakým způsobem chránit (nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako vlastník). Ovšem v případě, že žalobcem bude subjekt jiného než věcného práva, bude na soudu zvážit všechny okolnosti věci, zejména újmu hrozící žalobci a náklady na pořízení plotu, a podle toho rozhodnout.

Žalovaným by měl být podle výslovného znění zákona vlastník pozemku, ze kterého rušení vzchází. Nelze opomenout také otázku, zda by bylo v možnostech žalovaného plot zřídit. Stavební zákon totiž vyžaduje, aby žadatel o vydání územního souhlasu v tzv. oznámení o záměru v území předložil doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo doklad založený smlouvou provést stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám, které jsou předmětem řízení. Pokud by v soudním řízení bylo zjištěno, že takové doklady žalovaný předložit nemůže, a že nemá ve vztahu k vlastníkovi soukromé právo plot zřídit, nebylo by mu možno uložit povinnost pozemek oplotit, stavba takto zřízená by totiž mohla být z hlediska hmotného práva neoprávněná. Je otázkou, zda lze žalovat jen vlastníka sousedního pozemku. Mezi pozemkem žalovaného a nemovitostí žalobce musí být jistě nějaká místní souvislost zachována, ovšem nemusí jít o bezprostřední sousedy; podmínkou je, že oplocení by zamezilo rušení či zásahům, které mají původ na pozemku žalovaného.

„ Sousedícími pozemky je třeba rozumět nejen bezprostředně sousedící pozemky, tj. pozemky, které se stýkají společnou hranicí, ale také jiné pozemky, jež jsou v takovém sousedství, že je mezi nimi zachována místní souvislost. “

Podmínky pro vyhovění žalobě na oplocení zákon neuvádí; spokojuje se s tím, že žalobě lze vyhovět, „je-li to potřebné“. Bude tedy na soudu, aby podle svého uvážení s přihlédnutím k dobrým mravům v každém jednotlivém případě zvážil, zda v dané věci je nařízení oplocení potřebné. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1614/2005, se uvádí: „Uložit povinnost oplotit pozemek bude možné, pokud po žalobci nebude možno spravedlivě žádat, aby oplotil sám svůj pozemek. Uložit povinnost oplotit pozemek bude namístě zejména v případě, že oplocení poskytne ochranu proti takovým neoprávněným zásahům, kterým nelze jiným způsobem zabránit (R 37/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), anebo sice je možný i jiný způsob ochrany, nicméně vzhledem k okolnostem konkrétní věci se oplocení pozemku jeví jako nejpřiměřenější a nejvhodnější způsob poskytnutí ochrany ohroženému právu žalobce.“

Nebylo vždy jasné, zda má žalobce již v žalobě uvést parametry plotu, jehož zřízení požaduje, a zda tyto parametry má soud určit ve výroku rozhodnutí. Na tuto otázku byly vysloveny různé názory; považuji za nepochybné, že soud musí uvést, z čeho má být plot zhotoven a jeho rozměry; jinak by jeho rozsudek musel být buď prohlášen za nevykonatelný, nebo by naopak uložená povinnost byla splněna zřízením jakéhokoliv plotu. V rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.9.2006, sp. zn. 22 Cdo 1614/2005, se uvádí: „Vžalobě je třeba navrhované oplocení popsat tak, aby rozsudek byl vykonatelný; nestačí tedy jen navrhnout, aby žalovanému byla uložena povinnost jeho pozemek oplotit, je třeba oplocení specifikovat, zejména je třeba uvést rozměry a druh plotu. “ Soud např. nenařídí postavení kamenné nebo cihlové zdi tam, kde funkci oplocení dostatečným způsobem splní dřevěné oplocení nebo oplocení z drátěného pletiva, s tím, že totéž platí i o výšce oplocení.

Jestliže povinný nesplní soudem uloženou povinnost pozemek oplotit dobrovolně, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. Jde o zastupitelné plnění, a proto lze výkon rozhodnutí nařídit způsobem uvedeným v § 350 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Soud povolí oprávněnému, aby si dal práci, o kterou jde, provést někým jiným nebo si ji provedl sám, a to na náklad povinného. „ Oprávněný nebo ten, kým si oprávněný nechal práci provést, je při výkonu rozhodnutí oprávněn ke všemu, co je potřebné k provedení práce, o kterou jde “ (§350 odst. 2 o. s. ř.); z toho se dovozuje, že oprávněný může vstoupit na pozemek povinného a požádat příslušné orgány o vydání potřebných povolení v takovém rozsahu, v jakém by k tomu byl legitimován sám povinný a činit další faktická i právní jednání, nezbytná k řádnému provedení práce.

Z řizování plotů uvnitř i mimo zastavěné území obce

Zastavěné území se vymezuje v územním plánu a aktualizuje se jeho změnou. V zastavěném území lze budovat stavby v souladu s územním plánem a dle ustanovení stavebního zákona.

V nezastavěném území lze v souladu sjeho charakterem umisťovat stavby, zařízení a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra.

V přírodě, mimo zastavěné území obce, dochází např. na rozsáhlých oplocených plochách k chovu skotu. Tyto plochy jsou zařízením pro zemědělství, tzn., že jsou oplocovány v souladu se stavebním zákonem. Obecně má podle § 63 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, každý právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby (jde o ukotvení práva na přístup do krajiny, výslovně se nevztahuje toto právo na pozemky zastavěné či stavební, dvory, zahrady, sady, vinice, chmelnice a pozemky určené k faremním chovům zvířat a na pozemky ve vlastnictví fyzických osob). Přístup do krajiny je na druhou stranu podmíněn tím, že nesmí být průchodem způsobena škoda na majetku nebo zdraví jiné osoby, nebo zasaženo do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv, naopak musí být respektovány jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. To ovšem neznamená, že by pozemek nemohl být oplocen. Při oplocování nebo ohrazování pozemků, které nejsou vyloučeny z práva volného průchodu, musí vlastník či nájemce zajistit technickými nebo jinými opatřeními možnost jejich volného průchodu na vhodném místě pozemku (například umístěním branky). Z práva volného průchodu jsou ovšem vyloučeny orná půda, louky a pastviny, a to v době, kdy může dojít k poškození porostů či půdy, nebo při pastvě dobytka.

Má-li někdo právo přecházet či přejíždět přes pozemek z titulu věcného břemene (podle NOZ „služebnosti“), neznamená to, že by jej vlastník nemohl oplotit; může tak učinit, oplocení však nesmí bránit výkonu práva, a tak má vlastník pozemku povinnost vydat oprávněnému klíče od brány, případně ji opatřit zvonkem či jiným zařízením, umožňujícím zpřístupnění cesty.

Na hranici pozemků, ať již v zastavěném nebo nezastavěném území, nemusí být žádný plot. Obvyklejší to bývá mezi pozemky mimo zástavbu obce. Mít plot není podle zákona obecnou povinností, nařizován je pouze ve vymezených případech. Pokud sousední pozemky odděluje plot, vlastníkem je obvykle jeden ze sousedů, nejčastěji ten, který ho postavil, mohou ho však vlastnit i společně. V tomto případě je důležitá dohoda o jeho údržbě. Spíš absurdní možností jsou dva ploty na téže hranici. Stává se to naštěstí jen výjimečně, když se sousedé nedokáží dohodnout. Oplocením je jak oplocení celého pozemku, tak i zřízení plotu jen na části jeho hranice. V literatuře se správně uvádí, že oplocením je nejen zřízení nového plotu, ale může to být i oprava či obnovení starého oplocení. Oplocení by bylo v mnoha případech zbytečné, kdyby v něm zřízená brána nebyla zavírána či zamykána. Proto, vyžadují-li to okolnosti věci, lze se domáhat i povinnosti opatřit bránu zámkem a zamykat ji.

Vlastník, ani jeho právní nástupce, nemůže zamezit (uzavřením či oplocením) obecnému užívání veřejně přístupné účelové komunikace. Pokud vlastník zamezí vstupu na spornou komunikaci, neznamená to pro správní orgán automaticky nemožnost deklarovat ji jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci. V případě vzniklého sporu musí příslušný silniční správní úřad posoudit, zda zde existuje, byť jen konkludentní, právně závazný souhlas vlastníků či jejich předchůdců s obecným užíváním komunikace na jejich pozemku. Veřejně přístupné účelové komunikace mohou vzniknout rovněž v případě cest užívaných tzv. od nepaměti z důvodu naléhavé komunikační potřeby. Obecné užívání těchto cest je nezávislé na prokázání existence souhlasu vlastníka, neboť pro zjevnou prastarost cesty není možno vystopovat, zda byl s jejím obecným užíváním udělen souhlas či nikoliv. Není přípustné, aby se sporná cesta stala neveřejnou v důsledku jejího oplocení, když vlastníci sporné komunikace, navíc po dobu nejméně deseti let, nic proti průjezdu nenamítali. Jestliže se jedná o účelovou komunikaci, je na základě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, možné zahájit silničním správním úřadem (jímž je pro účelové komunikace obecní úřad obce, na jejímž území se komunikace nachází) řízení o odstranění pevné překážky z komunikace, ať už na žádost uživatelů či z vlastní iniciativy. Dle § 29 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích může silniční správní úřad nařídit vlastníkovi odstranění pevné překážky. Pokud by tak vlastník ve lhůtě neučinil, je silniční správní úřad oprávněn provést odtranění sám na náklady vlastníka. Za přestupek umístění pevné překážky, nebo jejího neodstranění z účelové komunikace, lze ve správním řízení dle § 42a odst. 1 písm. l) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, uložit pokutu až do výše 300 000 Kč.

Změnu oproti původní právní úpravě přináší ustanovení § 1032 odst. 2 NOZ, který říká:

„Nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit “,

tzn., že přes oplocené pozemky nebude už možné zřídit právo nezbytné cesty. To však nic nemění na možnosti užívání prastarých cest a účelových komunikací, které vedou přes soukromé pozemky. Pokud by oplocování naplnilo podmínku, že by jím mohla být způsobena nedovolená změna přírody a krajiny (obecně nebo zvláště chráněných částí přírody), dovoluje § 66 zákona o ochraně přírody a krajiny, aby orgán ochrany přírody stanovil fyzickým a právnickým osobám podmínky pro výkon takové činnosti, popřípadě takovou činnost zakázal. Příslušnými orgány ochrany přírody jsou: obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady, a to ve svém správním obvodu, nejde-li o národní park nebo chráněnou krajinnou oblast nebo jejich ochranné pásmo; a na území národních parků, chráněných krajinných oblastí a jejich ochranných pásem jsou to správy národních parků a chráněných krajinných oblastí a Česká inspekce životního prostředí.

PLOT Z POHLEDU PRÁVA VEŘEJNÉHO

K realizaci jakéhokoliv oplocení, včetně toho, které přesahuje 1,8 m, případně oplocení na hranici pozemku s veřejným prostranstvím nebo s veřejnou komunikací, se podle stavebního zákona nevyžaduje ani stavební povolení ani ohlášení. Podle ustanovení § 96 odst. 2, které mimo jiné říká: „Územní souhlas postačí v případech stavebních záměrů uvedených v §103“, ke stavbě plotu stačí pouze územní souhlas, případně územní rozhodnutí o umístění stavby. Tato právní úprava je dosti nepřehledná, nejen laik totiž snadno dojde k závěru, že plot lze postavit bez jakéhokoliv oznámení stavebnímu úřadu. Tomu, kdo chce plot stavět a není si jist stavebně právními podmínkami, lze doporučit, aby si od stavebního úřadu vyžádal územně plánovací informaci (§ 21 odst. 1 písm. c) stavebního zákona).

Charakter a vzhled oplocení je víceméně jen na stavebníkovi.

Stavební zákon zdůrazňuje principy ochrany veřejných zájmů při využívání území a stanoví zásadu, že změny ve využití území včetně umisťování staveb, ale také ochrana důležitých zájmů v území podléhá vydání územního rozhodnutí, které může být za zákonem stanovených podmínek nahrazeno územním souhlasem, s tím, že zákon stanoví výjimky, kdy se uvedený princip neuplatní, protože kontrola veřejného zájmu je zajištěna jiným způsobem, např. vydaným regulačním plánem. Pokud se tedy vlastník pozemku, který doposud oplocený není, rozhodne, že vybuduje nové oplocení, je nutno vždy jednat se stavebním úřadem. Rozhodne-li se vlastník stávajícího oplocení, že jej chce opravovat či nějak měnit, měl by svůj záměr konzultovat rovněž se stavebním úřadem. Stavba oplocení, oproti ostatním stavbám, sleduje zjednodušený a méně formální režim podle stavebního zákona.

Dojde-li stavební úřad k závěru, že žádost o územní souhlas nebo záměr nesplňuje podmínky pro vydání územního souhlasu, nebo mohou být přímo dotčena práva dalších osob kromě osob uvedených v § 96 odst. 3 písm. d) (osoby, které mají vlastnická nebo jiná věcná práva k pozemkům nebo stavbám na nich a tyto pozemky mají společnou hranici s pozemkem, na kterém má být záměr uskutečněn), ledaže by s tím tyto osoby vyslovily souhlas, rozhodne usnesením o provedení územního řízení; toto usnesení oznamuje pouze žadateli a nelze se proti němu odvolat. To znamená, že v případech kdy soused nedá ke stavbě plotu souhlas, nebo budou dotčena práva třetích osob, případně dotčený orgán nebo vlastníci veřejné dopravní a technické infrastruktury nevydají k záměru souhlasné stanovisko, stavební úřad nemůže územní souhlas ke stavbě plotu vydat a v souladu s § 96 odst. 5 stavebního zákona rozhodne usnesením o provedení územního řízení, jehož výsledkem je územní rozhodnutí. Žádost o územní souhlas se považuje za žádost o vydání územního rozhodnutí, a pokud je to pro posouzení záměru nezbytné, vyzve stavební úřad žadatele k doplnění žádosti o údaje a podklady přiměřeně k povaze záměru, včetně dokumentace pro územní řízení.

K žádosti o vydání územního rozhodnutí žadatel připojuje v souladu s § 86 odst. 2 stavebního zákona doklady stejné jako k vydání územního souhlasu viz § 96 odst. 3 stavebního zákona. Pro územní souhlas postačí k uvedeným dokladům připojit jednoduchý technický popis záměru s příslušnými výkresy, zatímco pro územní řízení je třeba doložit navíc i dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí, která by měla obsahovat průvodní zprávu, souhrnnou technickou zprávu a výkresovou dokumentaci, vše v souladu s přílohou č. 1 vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb.

Vydání územního rozhodnutí je, ve srovnání s vydáním územního souhlasu, složitější a zdlouhavější proces, který se pro umisťování staveb oplocení v praxi příliš nevyužívá. Územní řízení, při zamýšlené stavbě oplocení, bývá stavebním úřadem vedeno převážně tehdy, když jde o záměr uskutečňovaný v nezastavěném území, nebo když se na umístění plotu, případně jeho výšce nebo materiálu, sousedé nedokáží dohodnout. Potom musí zasáhnout příslušný stavební úřad a na základě své pravomoci rozhodnout.

V některých specifických případech provedení plotu musí odpovídat územnímu nebo regulačnímu plánu obce, ve kterém mohou být uplatněny místní podmínky a tradice. Stavební úřad si může klást podmínky na jeho výšku, průhlednost, aby nebránil rozhledu automobilistům především na nárožích či v zatáčkách. „Plot je významný architektonický městotvorný prvek, kterým se však dá hodně zkazit,“ říká Ing. František Mojžíš ze stavebního úřadu v Lomnici nad Popelkou. „Stavebník by si měl uvědomovat a respektovat, že stavba není solitér, ale součást života a organismu obce, která má i své tradice. Po roce 1989 bohužel začali někteří vlastníci chápat své vlastnické právo k pozemku velmi intenzivně, dřívější zvykové právo přestávají respektovat a komplikují jak mezilidské vztahy, tak územní či stavební řízení. Nastávají například případy, kdy si činí nárok na postavení plotu na svém pozemku tam, kde to způsobuje problémy v chodu obce, dopravě či spolužití, s odůvodněním, že na to mají právo .

Příklad z praxe stavebního úřadu

Pan „S“, jako spoluvlastník rodinného domu, oznámil stavebnímu úřadu podáním, že z důvodu zabránění újmě na zdraví osob a zajištění přiléhající stavby proti poškození pádem cihelné stěny, která plnila funkci oplocení mezi dvěmi sousedícími dvorky rodinných domů, provedl odstranění opěrné zídky a na ni navazující cihelné stěny, která v minulosti tvořila zadní stěnu hospodářského přístřešku v hranici dvou sousedících pozemků. Protože opěrná zídka ohraničovala výškový terénní rozdíl mezi rovinami dvorků uvedených rodinných domů, oznámil pan „S“ současně úmysl vybudovat novou opěrnou zeď. Své oznámení doložil vyjádřením soudního znalce v oboru stavebnictví, který provedl posouzení stavu opěrné zdi i stěny, která plnila funkci oplocení v době, kdy majitel stavby zjistil náhlé vybočení části zdiva cihelné stěny v její spodní části. Ve svém vyjádření znalec charakterizoval stav opěrné zídky i navazující stěny jako havarijní a současně doporučil neodkladné odstranění konstrukce opěrné zídky i stěny. Stavební úřad posoudil fotodokumentaci řešeného stavu a k ověření oznámených skutečností nařídil kontrolní prohlídku, při které zjistil, že zděná stěna i opěrná zídka je již odstraněna a současně je již provedena nová opěrná zeď. Pan „S“ vyslovil při kontrolní prohlídce úmysl provést následně oplocení nad novou opěrnou zídkou již pouze dřevěné o výšce cca 2,2 m - po úroveň přístřešku, který je zřízen na sousedním pozemku paní „H“. Paní „H“ však s tímto navrhovaným řešením vyjádřila svůj nesouhlas a žádala obnovení oplocení do původního stavu, tedy zděné stěny do výšky 3 m od horního líce již zbudované opěrné zdi. Svůj požadavek odůvodnila nebezpečím zatékání a vlhnutím zdiva jejího rodinného domu, protože odstraněná stěna na pozemku pan „S“ údajně plnila úlohu svodu dešťové vody z části tohoto pozemku. Stavební úřad při kontrolní prohlídce ověřil, že likvidace srážkových vod na pozemku pana „S“ je zajištěna odpovídajícím a dostatečným způsobem. Paní „H“ se však rozhodla domoci se každopádně obnovení cihelné rozhrady mezi dvorky sousedních nemovitostí a podala na Úřad městské části žádost o zahájení správního řízení o obnovení pokojného stavu podle ustanovení §5 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Za pokojný stav přitom dle tohoto podání označuje existenci zděné stěny namísto uvažovaného dřevěného oplocení, které měl v úmyslu zřídit pan „S“. Svůj požadavek odůvodnila tím, že zděná rozhrada působila jako jeden z prvků odvádějící dešťovou vodu přes střechu její pergoly a zabraňovala tak zatečení vody do dilatační spáry mezi rodinnými domy.

Ve své žádosti adresované Úřadu městské části, jako příslušnému orgánu státní správy, se paní „H“ dožaduje nařídit panu „S“ obnovení pokojného stavu podle ustanovení §5 občanského zákoníku, v tehdy platném znění, obnovením zděné stěny na pozemku pana „S“ při hranici se sousedním pozemkem paní „H“.

Žadatelka specifikovala, že podstatnými vlastnostmi pokojného stavu, jejichž obnovení požaduje, bylo nerušení pohledem a omezené rušení hlukem ze sousedství a zajištění, aby dešťové vody, dopadající na předmětný pozemek, neohrožovaly zatékáním nemovitost žadatelky. Vedle toho žadatelku obtěžoval i pohled na zanedbaný stav sousední nemovitosti.

Správnímu orgánu bylo doručeno i vyjádření pana „S“ (povinného) v němž popisoval celou situaci ze svého hlediska, Poukázal, mj., na nutnost odstranění stěny vzhledem kjejímu havarijnímu stavu a nemožnost ji obnovit ze statických důvodů. Uvedl, že zatékání dešťových vod je již řešeno ve spolupráci se stavebním úřadem. Uvedl také, že na místě původního oplocení provedeného z cihelné stěny, hodlá vybudovat lehkou neprůhlednou dřevěnou stěnu. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že žádost paní „H“ je bezpředmětná, neboť svod dešťových vod je již náležitě řešen a obtěžování pohledem by vyřešilo i zamýšlené dřevěné oplocení, s jehož realizací však žadatelka nesouhlasí.

Správní orgán zhodnotil nastalý stav s tímto výsledkem:

1) K odstranění předmětné stěny došlo z důvodu jejího havarijního stavu, což dokládají shodná tvrzení účastníků řízení. Odstranění stavby bylo řádně ohlášeno stavebnímu úřadu, který v něm neshledal porušení příslušných stavebních nebo jiných předpisů.

2) Ze dvora povinného je po odstranění předmětného oplocení částečně vidět do dvora žadatelky. Z tohoto důvodu je také zřejmě o něco více slyšet zvuky ze sousedství, přestože předmětné oplocení z cihelné stěny nemohlo sloužit k odhlučnění, neboť prostory dvorů jsou směrem do zahrad otevřené.

3) Dle posouzení stavebního úřadu je otázka možného zatékání dešťových vod již vyřešena provedeným oplechováním střechy rodinného domu pana „S“, novým svodem dešťových vod ze střechy do kanalizace a zamýšleným oplechováním vrchního líce opěrné zídky na níž má být dřevěné oplocení zbudováno.

4) Žadatelka stále trvá na výstavbě zděné stěny na hranici pozemků, která by vykazovala parametry původního oplocení, povinnému dokonce nabídla možnost spolufinancování. Povinný ale stále uvažuje pouze o vybudování neprůhledného dřevěného plotu, pro jehož stavbu již požádal stavební úřad o vydání územního rozhodnutí.

Po posouzení získaných poznatků dospěl správní orgán ke zjištění, že žádost není důvodná, neboť nejsou splněny podmínky pro nařízení obnovení předešlého stavu podle ustanovení §5 občanského zákoníku. K tomuto zhodnocení vedly správní orgán následující úvahy:

a) Oprávněnost zásahu - občanský zákoník nijak nerozlišoval, jakým zásahem došlo do pokojného stavu, hovořil pouze o „ochraně“, kterou lze poskytnout proti „zřejmému zásahu do pokojného stavu“. Odborná literatura se však vesměs shodovala ve stanovisku, že zásah, proti němuž lze poskytnout ochranu, musí být svémocný. Nemůže tedy jít o zásah, k němuž má subjekt povolení nebo k němuž je dokonce povinen. Správní orgán tak došel k závěru, že jednání povinného nebylo svémocné, neboť odstraňoval stěnu v havarijním stavu. V dané situaci bylo takové jednání dokonce nutné, neboť v opačném případě by povinný porušil povinnost předcházet škodám podle ustanovení § 415 - 419 občanského zákoníku, v té době platného znění. Povinný naopak jednal tak, jak evidentně jednat musel. To byl první důvod pro zamítnutí žádosti.

b) Časová prodleva a nový pokojný stav - pokojný stav je takový stav, který je určitou dobu ustálený. Nelze poskytnout ochranu pokojnému stavu, pokud již od jeho narušení uplynula delší doba a ustálil se nový pokojný stav. Doba, která musí uplynout, aby došlo k nastolení nového pokojného stavu, není nikde definovaná. Zhodnocení zda se nový stav už nestal stavem pokojným, záleží na volné úvaze správního orgánu. V případě trvání nového stavu v řádu týdnů bude zvážení problematické, ovšem pokud nová situace trvá měsíce nebo dokonce roky, o vzniku nového pokojného stavu by neměly být pochybnosti. K podání žádosti o ochranu pokojného stavu došlo půl roku po odstranění předmětné stěny, situaci bylo možné proto hodnotit poměrně jednoznačně, a to tak, že už došlo k utvoření a ustálení nového pokojného stavu. Opačná interpretace, tedy, že posledním pokojným stavem je stav s neodstraněnou předmětnou stěnou, nebyla dle posouzení správního orgánu pro dlouhý časový odstup již možná. To byl druhý důvodk zamítnutí žádosti.

c) Nemožnost nařídit obnovení havarijního stavu - z vyjádření soudního znalce v oboru stavebnictví ke stavu cihlového oplocení, stav předmětné stěny před jejím odstraněním byl havarijní. Jak dlouho tomu tak bylo, aniž by se havarijní stav projevil navenek, nelze zpětně určit. Lze však předpokládat, že havarijní stav nevznikl za dobu v řádu dní až týdnů, ale trval pravděpodobně už měsíce, než se toto projevilo navenek vybočením zdi z jejího základu. Dle znění § 5 občanského zákoníku může správní orgán uložit, aby byl obnoven předešlý stav. Předešlým pokojným stavem byl tedy stav, kdy na předmětném pozemku, u hranice, delší dobu stálo oplocení z cihelné stěny v havarijním stavu, která hrozila svým zřícením. Tento pokojný stav lze hodnotit jako nebezpečný a vlastník byl po jeho zjištění povinen nebezpečí odstranit podle ustanovení § 415 - 419 občanského zákoníku. Pokud by správní orgán nařídil výstavbu nové zdi nebo nového plotu, nebylo by to tak docela nařízením obnovení předešlého stavu, ale nový stav by se již musel významně kvalitativně lišit od stavu předchozího, neboť je nemyslitelné, aby správní orgán uložil povinnému obnovit předchozí havarijní stav. To byl třetí důvod zamítnutí žádosti.

Žadatelka se domáhala obnovy pokojného stavu, přičemž jeho narušení viděla zejména v rušení pohledem, hlukem a možností zatékání dešťových vod, a tím ohrožení její nemovitosti. V řízení potom bylo zjištěno, že povinný hodlá na místě původního zděného oplocení vystavět nový neprůhledný dřevěný plot. Tím by bylo jednoznačně zamezeno obtěžování pohledem. Obtěžování hlukem je hůře hodnotitelné, neboť už původní oplocení hluku ze sousedství bránilo jen částečně, dvůr žadatelky je totiž směrem do zahrady otevřený. Správní orgán usoudil, že i plný dřevěný plot, byť dřevo nedosahuje protihlukových vlastností cihlové stěny, může vzhledem k místním prostorovým poměrům odhlučnit dvůr žadatelky podobně, jako to dříve činila předmětná stěna. Pokud jde o zatékání, pak dle stavebního úřadu povinný splnil všechna uložená opatření a k zatékání nebude docházet. Správní orgán je toho názoru, že povinný již svou aktivitou sám směřuje k obnovení parametrů stavu, který mezi nemovitostmi žadatelky a povinného panoval před odstraněním předmětného oplocení. Z tohoto důvodu se nařízení obnovení předešlého stavu jevilo správnímu orgánu jako neúčelné.

Pan „S“ požádal stavební úřad o vydání územního souhlasu pro stavbu dřevěného oplocení na předmětné opěrné zídce, nezískal však souhlas paní „H“ se svým záměrem, a tak nebyly naplněny podmínky pro udělení územního souhlasu. Stavební úřad proto usnesením rozhodl o projednání záměru v územním řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o výstavbě plného dřevěného oplocení na místě původního cihelného - pravomocné územní rozhodnutí je přílohou bakalářské práce.

Správní orgán sice nemůže hlouběji zkoumat právní otázky věci a má řešit jen faktický pokojný stav, na druhou stranu je však nemyslitelné, aby správní orgán v právním státě vyhověl žádosti o ochranu pokojného stavu, pokud by tím byl zachován stav zcela evidentně protiprávní („do očí bijící“).

Jedná se o příklad z praxe, při kterém šlo o vážné ohrožení života, zdraví a vlastnictví jiného, neboť hrozilo nebezpečí zřícení neudržovaného oplocení, což by mohlo znamenat vážnou újmu pro ohroženého souseda. Nový občanský zákoník na takovéto případy pamatuje v § 2900, který říká: „ Vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. “ Ohrožený soused je oprávněn v souladu s § 2903 odst. 2 NOZ domáhat se u soudu, aby vlastníku plotu uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy, což by mohla být právě povinnost odstranit takový chatrný plot. V tomto případě však nebylo meritem věci zajištění bezpečnosti a majetku osob, ale požadavek sousedky na materiál, ze kterého bude nový plot zbudován. Tomuto požadavku však nebylo možno vyhovět, a to ani z pohledu práva občanského, ani z pohledu práva veřejného.

K řízení podle ustanovení §5 ObčZ se vyjadřuje také judikatura.

Ustanovení o zásahu do pokojného stavu bylo pro jeho zvláštní povahu z nového občanského zákoníku již vypuštěno. Věnuje se mu pouze přechodné ustanovení v § 3031, které říká: „Bylo-li zahájeno řízení podle § 5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dokončí se podle dosavadních právních předpisů.“

Z Á V Ě R

Závěrem, podle zadání bakalářské práce, je mým úkolem zhodnotit platnou právní úpravu v této oblasti. Snažila jsem se ve své práci obsáhnout stěžejní část dané problematiky a pojmů, které s ní souvisí. Vzhledem k tomu, že svou práci zpracovávám na přelomu roků 2013 a 2014, kdy vešel v účinnost dlouze diskutovaný nový občanský zákoník, považovala jsem za správné zahrnout do své práce částečně i právní úpravu dřívějšího občanského zákoníku účinného do 31.12.2013. Nejenom kvůli možnosti srovnání staré a nové právní úpravy, ale také vzhledem k tomu, že mnoho soudních sporů a dalších případů, které mají svůj původ před 1.1.2014, bude řešeno stále ještě v návaznosti na starý občanský zákoník.

Nový občanský zákoník se v mnoha aspektech vrací k římskému právu a čerpá z něho. Co nám přinese a jak dlouhé trvání jeho dnešní podoba bude mít, uvidíme až v průběhu několika dalších let. Problematikou plotů se zabývá poněkud důkladněji než předešlá úprava občanského zákoníku a věnuje jí pět paragrafů, a to § 1024 - 1028. Ploty, zdi, meze, strouhy a ostatní umělé či přirozené předěly mezi jednotlivými pozemky nazývá rozhradami. Pojem „rozhrada“ znala pouze právní úprava do roku 1950 (ustanovení § 854 - 858 obecného zákoníku občanského, č. 946/1811 Sb.z.s., ve znění platném do 31.12.1950). K dnešnímu dni již neúčinná právní úprava občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., by se dala hodnotit v tomto směru jako nedostatečná, neboť kromě ustanovení § 127 odst. 2, kterým byla založena pravomoc soudu nařídit v odůvodněných případech vlastníkovi, aby si svůj pozemek oplotil, se žádné jiné ustanovení občanského zákoníku oplocením pozemků nezabývalo. Ploty a oplocení pozemků je řešeno i několika speciálními zákony, které s konkrétními oblastmi práva přímo souvisí. Nicméně si myslím, že základní ustanovení o plotech a oplocování pozemků, by mělo být zakotveno v občanském zákoníku, tak, jak nám to podává současně účinný nový občanský zákoník.

Mít ničím nerušené soukromí je sice lákavé, ale nahlédneme-li na svůj plot i z druhé strany, musíme si uvědomit, že by jednou mohly ulice vypadat jako průchody mezi nekonečnými zdmi, kdyby každý uvažoval tímto způsobem. Dříve bývalo dobrým zvykem pochlubit se úhlednou předzahrádkou i větší částí zahrady. Dokonce to některé obce přímo vyžadovaly. Za první republiky bylo vydáno nařízením: „umožnit kolemjdoucím libý pohled.'.“ Dnes mají někteří tendenci koncipovat průčelí ryze účelově bez ohledu na tvář domu obrácenou do ulice. „Můj dům, můj nedobytný hrad, můj plot, má zeď. “ Jistě, jde i o bezpečnost, ale nesvědčí to především o našich mezilidských vztazích?

{jacomment on}