Sidebar

21
po, srp

Blogosféra
Typography

Druhá světová válka – asi nejtemnější a nejkrvavější období v dějinách lidstva, které stálo život odhadem 60 milionů lidí, i dnes, po několika desetiletích budí pozornost historiků i obyčejných lidí.

Právě mučení, krveprolití, vraždy a neštěstí druhých fascinují lidstvo odnepaměti. Vždyť kolik lidí se přišlo podívat na poslední cestu Ježíše Krista? V období středověku se pak veřejné popravy staly významnou společenskou událostí. Ve své době o tomto faktu svědčila plná náměstí pod šibenicí, v pozdějších letech pod gilotinou, čekající na kata a jeho oběť. Lidé byli taktéž vplétáni do kol a ponecháváni na náměstí s vidinou jisté pomalé a trýznivé smrti za přihlížení kolemjdoucích, kteří se zaujetím pozorovali odsouzencova muka, a vítali každý jeho útrpný vzdech. Pozůstatky tohoto morbidního zaujetí ve smrti, utrpení a neštěstí druhých nalezneme i v dnešní době. Ve Spojených státech amerických, kde je v některých státech stále povolen trest smrti, se nejčastěji příbuzní obětí chodí s jistým zvráceným zadostiučiněním koukat, jak vrah jejich nejbližšího umírá na elektrickém křesle či po aplikaci smrtelného séra. V televizním zpravodajství či novinách pak největší pozornost budí reportáže o vraždách, tragických nehodách, nebo přírodních katastrofách.  


Odměnou za článek na webu je jeho prosté sdílení na sociálních sítích 


Musím přiznat, že i mě zřejmě tato zvláštní lidská posedlost dovedla k zájmu o druhou světovou válku, respektive o postavení a život Židů v tomto období. Osudnou se mi stala návštěva koncentračního tábora Osvětim, zejména pak jeho části Osvětim – Birkenau, kde byly pomocí cyklonu B zplynovány miliony evropských Židů. Ne nadarmo se Osvětimi přezdívá „továrna na smrt“. I dnes, 70 let od osvobození, je atmosféra tohoto místa neuvěřitelně tíživá. Stačí si jen uvědomit, že právě stojíte na místě, kde v kolosálním měřítku bezdůvodně umíraly obyčejné lidské bytosti, tak obyčejné jako vy nebo já. 

Období druhé světové války a zejména problematika židovských perzekucí se obecně těší velkému zájmu, a to jak ze strany historiků, badatelů a spisovatelů, tak i ze strany čtenářů. O této problematice nalezneme nespočet odborných publikací, přičemž každým rokem přibývají nové a nové. Nicméně publikací zabývajícími se konkrétními židovskými podniky či konkrétními osudy Židů mnoho není.

Zároveň si na tomto místě dovolím upozornit, že pravidla českého pravopisu umožňují na počátku slova „Žid/žid“ psaní jak velkého, tak malého písmene. Slovo „žid“ je spojeno s náboženstvím, a označení „Žid“ s rasou. V některé literatuře narazíme na dodržování této terminologie, v jiné pak nikoli. Vzhledem k tomu, že nacistické zákonodárství vycházelo z ideologie nadřazenosti árijské rasy, a Židé byli perzekuováni zejména z důvodů rasových, bude v převážné části článku užíváno pojmu „Žid“. V pasážích, kde se objevují přímé citace či názvy právních předpisů, však záměrně ponechávám originální znění.

Závěrem si dovolím podotknout, že článek si rozhodně neklade za cíl podat komplexní přehled o všech protižidovských opatřeních platných v období Protektorátu Čechy a Morava a jejich kulturních, společenských, politických či historických souvztažnostech. 

Krátký exkurz do dějin antisemitismu

Pojem „antisemitismus“

Pojem antisemitismus v dnešní době vnímáme především jako nenávist vůči výlučně židovskému etniku. Tato nenávist má svůj původ již v období antického Říma a do obludných rozměrů vygradovala v průběhu druhé světové války. Avšak původní význam tohoto výrazu je podstatně širší. Výrazem semité, se označují především ti, kteří hovoří semitským jazykem. Rozšířeni jsou především na severu afrického kontinentu a na arabském poloostrově. Z tohoto důvodu lze v některých pramenech narazit i na ne zcela přesné označení „Arabové“. Antisemitismus bývá také často označován za nejstarší nenávist vůči určité skupině osob, které spojuje určité náboženství nebo tradice.

Stručné dějiny antisemitismu do 18. století

Prapůvod antisemitismu bychom nepochybně našli hlouběji v dějinách než jeho první zaznamenané počátky. Je totiž dosti možné, že antisemitismus je stejně starý jako židovství samotné. Zaznamenané počátky se však datují do starověkého Říma za vlády císaře Tiberia, jež roku 19 n.l. vyhnal židovské obyvatelstvo z území Říma. Židé totiž nikdy nebyli schopni se zcela začlenit do antické polyteistické společnosti. Naproti tomu stejně tak římské obyvatelstvo nedokázalo pochopit význam jediného nehmatatelného a neviditelného boha oproti všem jejich bohům, kteří byli bohatě vyobrazováni, zpodobováni sochami z ryzího zlata a uctíváni v nejhonosnějších svatyních.

Zásadní zlom ve vnímání židů coby nepřátelů či společenské spodiny však přišel s rokem 325 n. l., kdy byl Ježíš Kristus prohlášen na Nicejském koncilu za Boha. Již od smrti Ježíše Krista byli židé považováni za ty, kdo jsou odpovědní za jeho smrt, avšak s jeho „božstvím“ se situace značně vyostřila. Nakonec považování židů za „bohovrahy“ bylo také důvodem, proč byli v průběhu celého středověku pronásledováni a důsledně vyvražďováni (mluvíme zde o náboženském antisemitismu). Mimochodem toto náboženské dogma přetrvalo až do roku 1965, kdy v rámci Druhého vatikánského koncilu papež Pavel VI. vyhlásil Deklaraci o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (lat. Nostra aetate) a v jedné z jejích částí odmítl i obviňování židů z vraždy boha. V tomto období následujícím po Nicejském koncilu jsme také schopni dohledat první předpisy, jež omezují židovská práva a upravují vztah židů k ostatnímu obyvatelstvu. Například v Byzantské říši (330 n.l. – 1204 n.l.) bychom nalezli předpis, který stanoví, že žid, který obřeže svého otroka mu tím dává zároveň svobodu. V kodexu Theodosianus z roku 438 a Výnosu o židech císaře Justiniána I. z roku 533 bychom pak našli mimo jiné například zákaz výstavby nových synagog nebo zákaz vlastnictví křesťanských otroků.

V roce 1215 vzešlo ze čtvrtého lateránského koncilu nařízení, které ukládalo židům odlišovat se od křesťanů prostřednictvím oblečení. V Německu na sebe toto nařízení vzalo podobu speciálního klobouku s rohy. Označování žlutou skvrnou, z něhož se vyvinula žlutá hvězda užívaná nacisty, se objevilo až koncem středověku.8 V průběhu celého 13. století byli židé s oblibou označováni jako „židovské svině“. Toto označení bylo odvozeno svině, coby nečistého zvířete, které symbolizuje hřích a je tedy ve svém důsledku symbolem ďábelským. Židé byli osočováni, že pijí z jejích cecíků mateřské mléko a tím se stávají ďáblovými služebníky. Následující staletí se nesla ve znamení mnoha židovských pogromů a jejich vyhánění a to nejen z českých zemí, ale z území téměř celé Evropy. Zmíním například rok 1492, kdy byli židé vyhnáni ze Španělska a následně roku 1497 také z Portugalska.

V celém období středověku byli židé vhodnými obětními beránky, pokud bylo potřeba někomu spílat za jakákoli příkoří či pohromy. Není tedy překvapením, že židům byly přičítány i morové rány, jež postihly středověkou společnost, a zemřela na ně odhadem třetina obyvatel tehdejší Evropy. S oblibou byli židé obviňováni i z rituálních vražd, ve kterých měli vraždami křesťanských dětí oslavovat „bohovrždu“ ze které byli od dávných dob neprávem osočováni. Samostatnou kapitolou jsou pak úvěrové obchody. Obchodování s penězi bylo křesťanskou věroukou zakázáno, a tedy židé v tomto odvětví získali záhy monopolní postavení. Úrok, za který mohli peníze půjčovat, většinou stanovovali jednotliví páni pro svá vlastní území. Tak například Fridrich II. svým glejtem z roku 1244 povoloval rakouským židům úrokovou míru ve výši 173,33% (pro srovnání - běžný úrok v té době činil 33%).

V 16. století pak začínají na území dnešní Itálie vznikat první ghetta. Dokonce sám papež Pavel IV. přikázal v roce 1555 zřídit jedno z ghett v samotném Římě. Určité uvolnění napětí mezi židy a křesťany, a obecně i oslabení vnímání židů coby prapůvodců všeho zla, přichází až s nástupem období osvícenství v 18. století. Zejména toleranční patent osvícenského panovníka Josefa II. z roku 1781 přinesl vyrovnání některých nerovností mezi židy a ostatními obyvateli. Židům bylo tímto patentem povoleno studovat na univerzitě a vykonávat i některá dříve zakázaná povolání, dokonce nemuseli být ani nadále specificky označováni. Josef II. se snažil židy vyobrazit jako „užitečné státní občany“. Další opatření Josefa II. doprovázející samotný toleranční patent pak například stanovila židům povinnost přijmout určitá křestní jména, rabínům pak povinnost vést své bohoslužby v německém jazyce.

Antisemitismus v 19. a 20. století

V důsledku průmyslové revoluce se objevily i nové úhly nahlížení na židy a způsoby odporu k židovskému obyvatelstvu. Mimo náboženského antisemitismu se začal objevovat i antisemitismus hospodářský a sociální. Zejména hospodářský antisemitismus byl v našich zemích velmi výrazný. Čeští obchodníci začali bojovat proti židům údernými hesly jako „Svůj k svému!“, „Kupujte jenom od křesťanů!“ a „Každý jen u svého vlastního“. Nutno podotknout že stejnými hesly bylo ve své době bojováno i proti obchodníkům německým.

Stejně jako v období středovku, i v moderní době, byli židé obvykle obviňováni ze všemožných situací a jevů, jež negativně dopadaly na běžný život v tomto období. Židé už nebyli jen lichváři či bohovrazi, protože samotná tato nařčení již nemohla v moderní společnosti obstát. A tak bylo najednou na židy nahlíženo i jako na kapitalisty, obchodníky s ženami či přenašeče pohlavních chorob. Na sklonku 19. století se setkáváme také s několika významnými protižidovskými událostmi – např. Dreyfusova aféra v roce 1894 či Hilsneriáda roku 1899.

Nejděsivějších rozměrů však antisemitismus dosáhl ve dvacátém století na území Německa. Hitlerova Národně socialistická německá dělnická strana (NSDAP) bodovala u obyčejného lidu zejména svým přesvědčením a výroky o nadřazenosti čisté árijské rasy nad všemi ostatními národy světa. Židé byli označeni za největší nepřátele Německa a jeho občanů. V tomto období jim bylo přičítáno parazitování na německém národu, jakož i porážka Německa v první světové válce a s tím spojené válečné reparace, jimiž bylo Německo následně stiženo. Významné postavení měl v Německu štvavý list „Der Stűrmer“ vycházející od roku 1927 až do konce druhé světové války. Na každé jeho titulní straně se objevoval text „Židé jsou naším neštěstím“. Postupem času se v něm začaly objevovat i narážky na Československo. Stěžejné postavou protižidovské štvanice se pak stal Joseph Goebbels, jemuž byl v nacistickém Německu svěřen post ministra nacistické propagandy. 

Německý rasový antisemitismus vygradoval až v tzv. konečné řešení židovské otázky, v jejíž rámci došlo k systematickému vyhlazení židovského obyvatelstva a to buď v pracovních či přímo vyhlazovacích koncentračních táborech za pomoci nelidských podmínek, neúměrně těžké práce a také plynu cyklon B. Většinu takovýchto táborů u vstupu „zdobil“ cynický německý nápis Arbeit macht frei – Práce osvobozuje.

Protektorát Čechy a Morava

Období před Protektorátem Čechy a Morava

Na území Čech a Moravy bylo toto období rovněž nazýváno obdobím Druhé republiky. Druhou republikou chápeme české státní zřízení v období říjen 1938 – březen 1939, tedy bezprostřední období po Mnichovské dohodě, kdy byl Anglií a Francií vyslyšen Hitlerův požadavek na připojení sudetského pohraničí. 

Mnichovská dohoda české země v mnohém změnila. A to jednak z pohledu zvenčí, a jednak změnila i politickou a sociální situaci uvnitř nových demarkačních linií. K postupování sudetských oblastí Německu začalo docházet v souladu s Mnichovskou dohodou ihned 1. října 1938. Své příležitosti se chopilo i Maďarsko a Polsko, které požadovalo postoupení oblasti Těšínska. Dne 20. listopadu 1938 byl podepsán protokol o nových česko-německých hranicích. Ve svém důsledku to pro ČSR znamenalo, že v součtu přišla o 41.098 km2, což v té době odpovídalo 29,26% dosavadní rozlohy a zároveň ztratila 36,54% obyvatel.

Postavení Židů v Druhé republice

Jelikož si čeští politici byli dobře vědomi závislosti Druhé republiky na Třetí říši, snažili se budovat s Říší co nejlepší vztahy a to i prostřednictvím protižidovských opatření, na jejichž vydávání byl Německem vyvíjen neustálý nátlak. Na druhé straně Beranova vláda vydala prohlášení, že českým Židům nebude nikterak ublíženo. Z počátku tedy docházelo k poměrně absurdním situacím. Například - přestože došlo k hromadnému propuštění židovských úředníků ze státní správy, tito úředníci pobírali své platy i nadále. I přes toto, v rámci možností, poměrně vstřícné postavení vůči židovskému obyvatelstvu začaly na našem území sílit projevy antisemitismu, v praxi tak začalo docházet k vypalování synagog nebo k rabování židovských obchodů.

Ihned po podpisu Mnichovské dohody se zdvihla velká vlna emigrací z příhraničí směrem do vnitrozemí. Nezanedbatelnou měrou se na ní podíleli i Židé, jímž přestávalo být v těchto oblastech bezpečno, i díky neustálým protižidovským útokům Henleinovců.

Křišťálová noc a její důsledky pro české Židy

Pojmem „Křišťálová noc“ označujeme pogrom na Židy uskutečněný v noci z 9. na 10. listopadu 1938, jež měl být odplatou za atentát sedmnáctiletého Žida Herschela Grűnspana na tajemníka německého velvyslanectví v Paříži, Ernsta von Ratha.

Reakce na tento čin na sebe nenechala dlouho čekat. Na území Druhé republiky v tomto období zaznamenáváme daleko větší rozmach protižidovských nálad. Židé se čím dál více snaží opustit okleštěnou zemi. Zprvu nejvíce židovských emigrantů směřovalo do Palestiny, postupem času převážil atribut času, aneb snaha opustit zemi co nejdříve a do jakékoli destinace. Pro usnadnění přechodu přes hranice ti vzdělanější popírali své dosavadní profesní uplatnění a tak se z lékařů či advokátů stávali například truhláři. Přesto se ne všem zájemcům podařilo zemi opustit. Po Křišťálové noci začalo být čím dál obtížnější se přes hranice dostat a s důslednou pečlivostí začali být z hraničních přechodů vraceni zpět do vnitrozemí.

Postupem času začala ustupovat do pozadí i ochota českých politiků k ochraně českých Židů, a tak již v druhé polovině období Druhé republiky vznikaly právní předpisy, které začaly Židy vyřazovat z veřejného života, advokátních a lékařských komor, atp. Lze tedy konstatovat, že již při vzniku Protektorátu Čechy a Morava naše země disponovala alespoň základní protižidovskou legislativou. Například již na podzim roku 1938 začali být Židé vylučováni z vedoucích míst hospodářských podniků a na počátku roku 1939 se vláda usnesla na vyloučení Židů ze státní činné služby.

Vznik Protektorátu Čechy a Morava

Rychlý spád nabírá vznik Protektorátu Čechy a Morava dne 14. března 1939, kdy prezident Emil Hácha odjíždí do Berlína k česko-německému jednání, které se jak myslel, bude týkat výlučně slovenské otázky. Hitler však prezidentu Háchovi oznámil, že hodlá zabrat i zbytek českého území, již tak značně okleštěného Mnichovskou dohodou. Prezident Hácha si byl velmi dobře vědom, že nemá mnoho možností, aby německou okupaci odvrátil, a tak s vírou, že alespoň zabraňuje zbytečnému krveprolití a ztrátách na životech, ještě týž den podepsal kapitulaci ČSR. Nutno podotknout, že Emil Hácha byl sám právnicky vzdělaný a byl si vědom, že podepisuje nicotný dokument.

Háchova kapitulace je považována právem za neplatnou a to hned z několika důvodů. Jedním z nich je nedostatek kompetence Háchy coby prezidenta k takovému kroku.  Neméně důležitý je i zjevný nátlak a výhružky, pod kterými byl dokument podepsán, lze tedy říci, že byl podepsán v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. V neposlední řadě je pak takovýto způsob připojení k Německé říši zcela neslučitelný s obecně platnými zásadami mezinárodního práva veřejného.

Dne 15. března 1939 ve večerních hodinách přijíždí Hitler do pokořené Prahy na Pražský hrad, kde sepisuje Výnos vůdce o zřízení protektorátu Čechy a Morava, který je hned následující den vyhlášen prostřednictvím rozhlasu, o několik hodin později denním tiskem a následně i ve sbírce právních předpisů.  Reakce českého obyvatelstva je na nové státoprávní zřízení samozřejmě veskrze odmítavá.

Výnos vůdce Adolfa Hitlera o zřízení Protektorátu Čechy a Morava

Výnos vůdce a kancléře Adolfa Hitlera č. 75/1939 Sb. ze dne 16. března 1939, o zřízení Protektorátu Čechy a Morava se stal základním legislativním kamenem pro zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Samotný výnos začíná preambulí, v níž Hitler poukázal na fakt, že české (českomoravské) země byly po dlouhá tisíciletí součástí německé říše, od níž byly násilím odděleny a vytvořily tak pouze umělý útvar, který ale není plně životaschopný. Aby ospravedlnil okupaci našeho území, rád se též oháněl vznešenými slovy, jako jsou mír, veřejné blaho, atd. Avšak v kontextu celé situace, zvláště vezmeme-li v potaz, kolik miliónů lidí v průběhu druhé světové války zemřelo, zní jeho prohlášení o snaze přispět míru a všeobecnému blahu poněkud tragikomicky. Výnos obsahuje mimo preambuli dalších 13 prostých článků.

V článku 1., odst. 1 nalezneme normativní zakotvení Protektorátu Čechy a Morava coby území pod ochranou Velkoněmecké říše. Následující článek se pak věnuje statusu jeho obyvatelů. Článek 2. stanoví, že obyvatelé Protektorátu Čechy a Morava se stávají příslušníky německého národa a jako na takové se na ně též vztahují i tzv. Norimberské zákony. O těch bude pojednáno v dalších kapitolách této práce. Za zvláště důležitý považuji článek pátý, jímž Hitler v prvním odstavci ustanovil funkci tzv. Říšského protektora. V dalších odstavcích mu pak svěřil prakticky neomezenou pravomoc v zákonodárné a výkonné sféře státní moci. Některá ustanovení se rovněž dotkla moci soudní. Jednak Říšskému protektorovi příslušel dohled nad prováděním vůdcových směrnic, jednak získal moc potvrzovat jednotlivé členy vlády, ale zvláště mu však bylo v odstavci pátém přiznáno absolutní právo veta ve věci vyhlašování právních předpisů, možnost upuštění od opatření vydaných správními orgány stejně jako od právoplatných soudních rozsudků. V důsledku tohoto článku byla celá země uvržena do právní nejistoty a veškeré složky státní moci ponechány na libovůli říšského protektora.

V dalších článcích výnosu byla upravena protektorátní zahraniční politika, jež připadla do kompetence Říše. V článku 7. pak nalezneme ospravedlnění pobytu německých vojsk na okupovaném území – vojenská technika a vojáci měli být oficiálně na území Protektorátu Čechy a Morava umístěni za účelem jeho ochrany. Dále mimo jiné výnos upravoval například oficiální platidlo, dohled nad poštou či telekomunikací, atd.

V jedenáctém článku nalezneme zmocňující ustanovení k převedení části legislativní pravomoci do rukou Říše. Z mého pohledu je pak zajímavý zejména článek 12.

Článek 11.

(1) Říše může vydávati právní předpisy s platností pro protektorát, pokud toho vyžaduje společný zájem.

(2) Pokud je dána společná potřeba, může Říše převzíti do vlastní správy správní obory a zříditi k tomu potřebné vlastní říšské úřady.

(3) Říšská vláda může učiniti opatření potřebná k udržení bezpečnosti a pořádku.

Článek 12.

Právo platné nyní v Čechách a na Moravě zůstává v účinnosti, pokud neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší.

Dvanáctý článek totiž nejenom deroguje platnost již platných právních předpisů, které jsou v rozporu s předpisy říšskými, zároveň dává základ dualitě protektorátního zákonodárství. Od této chvíle můžeme dělit právní předpisy na právní předpisy říšského původu a právní předpisy autonomní.

Charakter Protektorátu Čechy a Morava

Charakter Protektorátu Čechy a Morava se značně odchýlil od skutečného významu slova „protektorát“, tak jak jej chápalo a dodnes chápe mezinárodní právo veřejné. Již z jazykového výkladu pojmu, které pochází z latinského výrazu „protectio“ označujícího ochranu, je jasné, že hlavním pojmovým znakem takového státního zřízení měla být především ochrana poskytovaná slabšímu státu státem silnějším a to na základě nejčastěji dvoustranné (ale v dějinách se objevují i mnohostranné) mezinárodní smlouvy. Dalším znakem je zachovaná autonomie chráněného státu, který se ve prospěch silnějšího státu vzdával jen části své suverenity, nejčastěji ve věcech zahraniční politiky.

Protektorát Čechy a Morava se od tohoto pojetí však značně odlišoval. V prvé řadě zde v žádném případě nemůžeme mluvit o jakékoli mezinárodní smlouvě, přestože tato konsenzuální teorie byla německou stranou hojně zastávána, neb kapitulace podepsaná prezidentem Háchou byla Němci za smlouvu či dohodu považována. A za další zde, jak všichni víme, rozhodně neexistovala jakákoli německá ochrana před nebezpečím. Naopak samotný „ochránce“ nám byl největším nepřítelem, o jeho potlačování naší vlastní autonomie nemluvě. A to i přesto, že Hitler ve svém výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, čl. 3 deklaroval, že Protektorát Čechy a Morava je autonomní a svá výsostná práva vykonává prostřednictvím vlastních orgánů a úřadů. Postupem času se čím dál oslabovala snaha alespoň předstírat, že Říše hodlá zachovat protektorátní autonomii, a tak autonomie začala tím dál více oslabovat a upadat do pozadí.

S ohledem na výše uvedené můžeme konstatovat, že Protektorát Čechy a Morava byl jistým druhem vazalského státu. Podobný druh státního zřízení bychom v historii našli například u protektorátu Francií nad Tuniskem z roku 1881 ovšem s tím rozdílem, že Tuniskému protektorátu zůstala zachována vlastní zahraniční politika.

Legislativa Protektorátu Čechy a Morava

Norimberské zákony jako základ protižidovské legislativy

Základními říšskými předpisy, které položily základ pro pozdější protižidovskou legislativu, byly bezesporu tzv. Norimberské zákony. Dle nacistické ideologie bylo totiž ke zbavení se židovského obyvatelstva potřeba zejména Židy legálně definovat, zbavit jejich majetku, vyřadit ze společenského a kulturního života a v poslední fázi je zbavit i života samotného.  A právě Norimberské zákony nám poskytují tolik potřebnou definici pojmu „Žid“. Tyto zákony byly, jak bylo uvedeno výše, do protektorátního práva inkorporovány prostřednictvím výnosu vůdce ze dne 16. března 1939, o zřízení Protektorátu Čechy a Morava. Norimberskými zákony chápeme ústavní zákony vydané roku 1935 německým Říšským sněmem – Zákon o říšské vlajce, Zákon o říšském občanství a Zákon na ochranu německé krve a německé cti.

Zákon o říšském občanství je vskutku minimalistickou právní normou. Za jediného nositele politických práv tento zákon považuje výlučně říšského občana, kterého definuje jako příslušníka německé nebo příbuzné krve. Příslušník příbuzné krve však musel svým chováním dokazovat, že chce a je odhodlán věrně sloužit německému národu a Říši. Za obsahově zajímavější považuji první prováděcí nařízení k tomuto zákonu ze dne 14. listopadu 1935, v němž nalezneme jednu z prvních legálních definicí pojmu „Žid“, která byla několikrát převzata a modifikována v protektorátních předpisech o několik let později. Na tomto místě si pro autentickou představu dovolím některá ustanovení citovat.

§2

(2) Židovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů, podle rasy plně židovských, není-li podle § 5, odst. 2, židem. Za plně židovského se bez dalšího pokládá prarodič, když příslušel k židovskému náboženskému společenství.

§5

(1) Židem je ten, kdo pochází při nejmenším od tří prarodičů, podle rasy plně židovských. Platí (tu) § 2, odst. 2, věta 2.

(2) Za žida se také pokládá státní příslušník, je-li židovským míšencem, pocházejícím od dvou plně židovských prarodičů,

a) když v době vydání zákona příslušel k židovskému náboženskému společenství nebo potom do něho byl přijat,

b) když v době vydání zákona byl v manželství se židem nebo potom do něho vstoupil,

c) když pochází z manželství se židem ve smyslu odstavce 1, jestliže bylo toto manželství uzavřeno za účinnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti ze dne 15. září 1935,

d) když pochází z mimomanželského styku se židem ve smyslu odstavce 1 a narodil se nemanželsky po dni 31. července 1936.

V druhém Norimberském zákonu – zákonu o ochraně německé krve a cti nalezneme konkrétní opatření, jimiž mělo být zamezeno pošpinění árijské krve a cti. Sňatky se Židy byly tímto zakázány pod sankcí absolutní neplatnosti a to i pro případ uzavření takového sňatku v zahraničí. Stejně tak byl zakázán mimomanželský styk mezi Židy a německými státními příslušníky. Mimomanželským stykem byl míněn pouze pohlavní styk. V případě porušení tohoto zákazu však zákon dále mluví pouze o potrestání muže, nikoli ženy.36 Židé také ve své domácnosti nesměli zaměstnávat Němce mladší 45 let. Německá hrdost by zřejmě neunesla „ponížení“ pracovat v podřadné pozici, jako například paní na úklid, navíc v domácnosti třetiřadých obyvatel. V neposlední řadě jim tímto zákonem bylo rovněž zakázáno vztyčování říšských a národních vlajek, stejně jako užívání říšských barev.

Dualita právního řádu v Protektorátu Čechy a Morava

Jak již bylo zmíněno, protektorátní právo můžeme rozdělit na dvě základní větve – právo říšské a právo autonomní. Právo autonomní zahrnuje právní předpisy platné na území ČSR ještě před vznikem Protektorátu Čechy a Morava, za předpokladu, že dle čl. 12 výnosu vůdce ze dne 16. března 1939, o zřízení Protektorátu Čechy a Morava neodporuje smyslu převzetí ochrany Německou říší, a také ty, které byly vydány protektorátními orgány. Naproti tomu říšské předpisy neplatily na protektorátním území bez dalšího, nýbrž zde platily jen ty, kde to daný předpis sám stanovil, případně to vyplývalo z jeho obsahu. V praxi tak docházelo k případům, že ne vždy bylo zcela jasné, jestli se daný předpis vztahuje na území Protektorátu či nikoli.

Normotvorba v Protektorátu Čechy a Morava 

Na tomto místě považuji za vhodné zmínit zejména subjekty, které byly nadány zákonodárnou mocí. Říšské právní předpisy s platností pro celou Říši mohli vydávat vůdce, říšský kancléř, říšská vláda a říšští ministři. K vydávání právních předpisů s platností omezenou pouze na území Protektorátu Čechy a Morava byl oprávněn Říšský protektor, vrchní zemské úřady, případně další úřady (např. velitelé armádních skupin).38 Co se týče autonomní legislativy, zde zákonodárná moc náležela do rukou prezidenta, vlády, zemských úřadů a okresních úřadů. Nutno podotknout, že autonomní normotvorba byla značně omezena a hlavně podléhala kontrole okupačních orgánů, které měly zajistit soulad protektorátních předpisů s předpisy říšskými.39 

Jedním z problémů, které s sebou přinesla dualita protektorátního právního řádu, byl přístup jak právníků, tak i běžného obyvatelstva k novým předpisům. Říšské právní předpisy byly zveřejňovány především v Říšském zákoníku, Německém právním věstníku a Pruském státním věstníku a ve věstnících říšských ministerstev. V těchto publikačních sbírkách bychom však nalezli pouze předpisy psané německy.  Říšské předpisy s platností pro Protektorát Čechy a Morava bychom nalezli ve Sbírce nařízení pro Čechy a Moravu, později přejmenované na Věstník nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě. Tato sbírka byla vydávána v dvojjazyčné, česko-německé, verzi. To však platilo jen do roku 1942, kdy začala vycházet pouze v německém znění. Autonomní legislativa pak byla publikována ve Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava, která rovněž vycházela v dvojjazyčné verzi.

Další formou vyhlašování právních předpisů bylo vyhlašování prostřednictvím rozhlasu, publikací v denním tisku či veřejným vyvěšením a to zejména v případě, kdy bylo potřeba rychlého nabytí účinnosti dotčeného právního předpisu. Některé protižidovské právní předpisy byly pouze vyhlášeny na vývěskách židovských náboženských obcí. Další skupina předpisů pak nebyla nikdy publikována, ani žádným jiným způsobem vyhlášena, jako například zákaz vycházení po 20. hodině. Tato varianta však nebyla příliš obvyklá, neboť nacisté úzkostlivě dbali na formální legalitu veškerých zásahů do práv a svobod židovského obyvatelstva.

Aplikace práva v Protektorátu Čechy a Morava 

Aplikace práva se řídila dvěmi hlavními nacisticko-právními zásadami. Jednak principem přednosti a nedělitelnosti politického rozhodování a jednat principem absolutní priority zájmů národního společenství.  V praxi tyto dvě zásady znamenaly možnost se v případě potřeby odchýlit od doslovného znění platných právních předpisů. Tato možnost byla hojně využívána zejména v oblasti justice. Soudci sice byli vázáni platným právem, nicméně ne zcela bezvýjimečně. Stěžejním byl zejména národně-socialistický náhled na právo, jímž se měl každý soudce řídit. V případě že to vyžadoval národní zájem, byl soudce oprávněn (či dokonce povinen) volně nalézat právo nové. Obvinění z trestných činů taky byli vystavováni soudcově svévoli, a to i na poli sankcí. Nebylo výjimkou (spíše pravidlem) překračování rozsahu ukládaných trestních sankcí a to i za sebemenší prohřešky. Toto nacistické pojetí soudnictví samozřejmě nutně muselo vést k poklesu právní jistoty v Protektorátu Čechy a Morava, stejně jako k degradaci vážnosti a smysluplnosti soudcovského stavu.

Dále byly dne 21. února 1940 ustanoveny zvláštní soudy v Praze a Brně, roku 1942 pak došlo k ustanovení soudů stanných. Stanné soudy mohly vynášet jen tři druhy rozsudků – trest smrti, předání gestapu a osvobození. Vzhledem k tomu, že proti rozsudku těchto soudů nebyl přípustný jakýkoli opravný prostředek, nejsou dle některé literatury považovány za soudcovské instituce, nýbrž za teroristické organizace.

Naproti tomu v oblasti státní správy docházelo ke slepému dodržování zákonů, od nichž se v této sféře nebylo možno nikterak odchýlit a to zejména z důvodu, že sám vůdce byl považován za zákon, a jeho vůle musela být splněna do nejmenších detailů (tzv. vůdcovský princip).

Nacisté však disponovali i dalšími prostředky (mimo podjatých soudů), jak udržet na protektorátním území pořádek. Zejména následující opatření skrytá pod nenápadnými názvy budila mezi obyvatelstvem respekt. Tak například uvalení ochranné vazby ve svém důsledku znamenalo dlouhodobé vězení, zejména v koncentračních táborech. Myslím, že o strastiplných podmínkách panujících v jednotlivých koncentračních táborech se zde nemusím nikterak rozepisovat. Další možností pak byl institut tzv. zvláštního zacházení, který znamenal popravu bez dalšího, tedy bez (spravedlivého) soudu. Ještě zde zmíním tzv. odvetná opatření, jež se používali v případech, kdy nebylo možno nalézt konkrétního viníka. V těchto případech nacisté užívali princip kolektivní viny a trest tak byl vykonán na celé blíže neurčené skupině osob. Ostatně pro příklad takovéhoto odvetného opatření nemusíme chodit příliš daleko. Všichni nepochybně známe příběh vypálených vesnic Lidice a Ležáky v roce 1942, jejichž likvidace měla být odvetným opatřením za atentát na Říšského protektora Reinharda Heydricha.

Co se týče aplikace autonomních předpisů, asi není překvapením, že tato byla neustále omezována. Jednak okupačními úřady absolutně nebyly respektovány kompetence autonomních orgánů, jednak byla značně omezena působnost autonomní justice, neb i platný rozsudek mohl být zrušen a nahrazen rozhodnutím německého soudu, a to i v případě, kdy se jednalo o rozsudek vydaný již v období před vznikem Protektorátu Čechy a Morava. 

Závěrem této subkapitoly si dovolím poznamenat, že způsob aplikace práva nebyl statický, nýbrž se neustále vyvíjel dle potřeb nacistů. Postupem času docházelo ke značnému zjednodušování státní správy i justice a to zejména z důvodu pokračující války, která byla v Třetí říši prioritou a jíž se podřizovalo vše. Nebylo proto žádoucí plýtvat silami na vedení „bagatelních“ soudních sporů, dodržovat složité procesy dokazování, když jedna kulka byla výhodnější jak z hlediska ceny, tak z hlediska času.

Jednotlivá „odvětví“ protižidovské legislativy v Protektorátu Čechy a Morava

Oddělení Židů od ostatního obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava

Vzhledem k tomu, že separace Židů od ostatního obyvatelstva probíhala jak na říšské a protektorátní úrovni, tak na úrovni jednotlivých měst či okresů, je velice obtížné pojmout tuto oblast do jedné kapitoly této práce. S ohledem na fakt, že těžiště této diplomové práce leží zejména v oblasti majetkoprávních předpisů, dovolím si tuto část poněkud zestručnit a uvést zde jen několik základních právních předpisů a faktů s tématem souvisejících. Jednotlivé lokální předpisy, které tvořily tzv. „ghetto beze zdí“, jako například zákazy vstupů do konkrétních městských částí, parků či podniků, stejně jako regulace nákupních hodin pro Židy nebo jejich přepravu městskými hromadnými prostředky, tak ponechám zcela stranou, přestože se jedná o nepochybně podstatný způsob izolace židovského obyvatelstva.

Evidence a označování Židů

Zásadní postavení ve věci evidence a vystěhování židovského obyvatelstva měla sama Židovská náboženská obec s hlavním sídlem v Praze. Právě jejím prostřednictvím docházelo k realizaci některých říšských protižidovských předpisů. Židovská náboženská obec mimo jiné vedla registr židovského obyvatelstva a sbírala s tím související statistická data, zajišťovala chod židovských institucí (např. sirotčince, starobince,…), vybírala daně a dávky a sama v určitém smyslu koordinovala vylučování Židů ze společnosti.

Již v roce 1938 bylo německým Židům nařízeno užívat jen pro ně vyhrazená křestní jména, a to na základě druhého prováděcího nařízení k říšskému zákonu o změně jména a příjmení ze dne 17. srpna 1938. Na protektorátním území byla tato oblast upravena oběžníkem protektorátního ministerstva vnitra ze dne 1. února 1940, který stanovil, že všichni Židé, jež neužívají křestních jmen dle druhého prováděcího nařízení k říšskému zákonu o změně jména a příjmení jsou povinni přijmout ke svému jménu jméno další, přídavkové. Pro muže bylo stanoveno jméno Israel a pro ženy Sára a to se zpětnou účinností ke dni 1. ledna 1939. Dne 13. února 1940 byl vydán další oběžník ministerstva vnitra, který nařizoval označení židovských občanských průkazů červeným písmenem „J“. Následně dne 1. března byli všichni Židé vyzváni, aby si své průkazy nechali takto označit pod sankcí pokuty či vězení.

Avšak označení Židů žlutou Davidovou hvězdou, tak jak jej známe, bylo nařízeno až na základě policejního nařízení o označování Židů ze dne 1. září 1941. Ihned v prvním paragrafu bylo stanoveno kdo, a jakou hvězdu je povinen nosit. 

§1

(1) Židům (§5 Prvního nařízení k zákonu o říšském občanství ze dne 14.listopadu 1935 – Říšský zák. I., str. 1333), kteří dovršili šestý rok života, je zakázáno ukazovati se na veřejnosti bez židovské hvězdy.

(2) Židovská hvězda pozůstává ze šesticípé hvězdi velikosti dlaně, černě vytažené, ze žluté látky s černým nápisem „Jude“. Budiž nošena viditelně pevně přišita na levé náprsní straně části oděvu.

V následujících ustanoveních tohoto nařízení bylo dále Židům zakázáno opustit obvod jejich bydliště bez písemného povolení policejního úřadu nebo také nošení nejrůznějších řádů a vyznamenání. V případě porušení těchto zákazů hrozila viníkovi buď pokuta do výše 150 říšských marek případně vězení až na šest týdnů.

Vystěhování Židů

Dne 15. července 1939 byl vydán výnos o zřízení Ústředny pro židovské vystěhovalectví, jejímž hlavním cílem mělo zprvu být vysídlení židovského obyvatelstva z území Říše.  Vystěhování však pro Židy leckdy ve svém důsledku znamenalo zanechání veškerého majetku na území Protektorátu. Na základě vládního nařízení ze dne 23. listopadu 1939 byla stanovena tzv. „daň z vystěhovalectví“, jako druh přímé daně. V paragrafu sedmém bylo stanoveno, že daň z vystěhovalectví činí 25% z čisté hodnoty jmění.  Dále toto nařízení stanovilo postup při vyměřování či vybírání daně. Vládním nařízením č. 33/1940 Sb., kterým se provádí vládní nařízení ze dne 23. listopadu 1939 o dani z vystěhování, ze dne 21. prosince 1939 pak byl blíže vymezen pojem „vystěhování“.

„Vystěhování předpokládá, že osoba, která se stěhuje, měla na území nynějšího protektorátu bydliště nebo pobyt a že opouští toto území jako vystěhovalec, tj. za okolností, z nichž lze usuzovati, že nemá v úmyslu vrátiti se buď vůbec, nebo až po delší době.“ 

Dne 12. prosince 1942 pak bylo vyhláškou ministerstva financí stanoveno, že Židé nesmějí ze země vyvážet jiné předměty, než ty, které jsou bezpodmínečně určeny k osobní potřebě.58 V kontextu budoucích událostí, a sice tzv. „Konečného řešení židovské otázky“, které započalo na základě jednání na konferenci ve Wannsee dne 20. ledna 1942 byla toto jen malá cena za možnost legálně opustit Protektorát a zachránit tak holý život svůj i celé rodiny. Bohužel, některým Židům, samozřejmě neznalým budoucích okolností, se tato cena zdála příliš vysoká, a tak raději zůstávali na území Protektorátu.  

Jedním z dalších stěžejních předpisů v oblasti židovského vystěhovalectví je nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o péči o Židy a židovské organisace ze dne 5. března 1940, jež ve svém prvním paragrafu stanovil Židovské náboženské obci povinnost péče nad židovským vystěhovalectvím. Dohledem nad Židovskou náboženskou obcí byla pověřena Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze, jež se měla řídit pokyny Říšského protektora v Čechách a na Moravě. Zároveň byl v pátém paragrafu tohoto nařízení zřízen Vystěhovalecký fond pro Čechy a Moravu se sídlem v Praze. Příjmy vystěhovaleckého fondu tvořil zejména majetek rozpuštěných židovských obcí, a dalších organizací, nadací či spolků.59 Ve druhém nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o péči o Židy a židovské organisace ze dne 12. října 1941 byla ústředna pro židovské vystěhovalectví pověřena též likvidací majetku židovských vystěhovalců.

Jak již bylo řečeno, sama Židovská náboženská obec vedla registry osob, které sloužily jako podklad pro vystěhovalectví, později i pro deportace do koncentračních táborů. Právě Židovská náboženská obec sestavovala seznamy osob, které se mají dostavit k jednotlivým transportům. 

Vyloučení Židů z příjmu některých potravin

Závěrem této subkapitoly o omezování základních židovských práv, si dovolím jen pro zajímavost přidat také odstavec o omezení základní lidské potřeby – jídla, na který jsem při procházení protektorátních právních předpisů narazila.

Vyhláškou ministra zemědělství ze dne 23. října 1941 o zákazu vydávati určité zboží Židům, bylo veškerým pěstitelům, výrobcům, opracovatelům, zpracovatelům, obchodníkům a spotřebitelům zakázáno vydávat Židům některé skupiny potravin. Ode dne jejího vyhlášení, tj. od 24. října 1941 bylo Židům zapovězeno ovoce všeho druhu (a to jak čerstvé, sušené či konzervované), sušené plody, ořechy, marmelády, jamy, sýry, cukrovinky, ryby, drůbež a zvěřina. Toto nařízení bylo o cca měsíc doplněno vyhláškou ministerstva zemědělství, kterou se doplňuje vyhláška ministerstva zemědělství ze dne 23. října, o zákazu vydávati určité zboží Židům ze dne 27. listopadu 1941, o vína všeho druhu a lihoviny. 

Zamyslíme-li se nad obsahem této vyhlášky, nebylo toho mnoho, co měli Židé legálně k dispozici. Povoleny jim byly skutečně jen základní potraviny, jako mléko, vejce, luštěniny, chléb či mouka. O rozmanitém a plnohodnotném jídelníčku tedy nemohla být řeč.

Nutno podotknout, že okruh potravin, které byly Židům odpírány, byl neustále dále rozšiřován, a tak například na základě vyhlášky ministra zemědělství č. 384/1941 Sb., ze dne 8.listpadu 1941 byl židům zapovězen odběr cibule.

Vyloučení Židů z veřejného života

Stěžejním předpisem pro úpravu tohoto „odvětví“ protižidovské legislativy je bezesporu vládní nařízení ze dne 4. července 1939 o právním postavení Židů ve veřejném životě, jež bylo publikované ve Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava vydané dne 24. dubna 1940.

Předně ihned v ustanovení §1 nalezneme další z legálních definic pojmu „Žid“. Pro srovnání si ji i v tomto, stejně jako dalších případech, dovolím citovat. Prakticky však jde, až na drobné formulační nepřesnosti, obsahově o totožnou definici, jakou přinesl první prováděcí nařízení k vykonávání zákonu o říšském, občanství ze dne 14. listopadu 1935.

§1

Žid ve smyslu tohoto nařízení jest:

a) Kdo pochází od nejméně tří podle rasy úplně židovských prarodičů. Za úplně židovského se považuje prarodič bez dalších předpokladů, jestliže přísluší nebo příslušel k židovské náboženské společnosti,

b) Za žida se považuje úplně židovský míšenec, pocházející od dvou židovských prarodičů,

1. který dne 16. září 1935 náležel k židovské náboženské společnosti nebo po tomto dni do ní jest přijat,

2. který dne 16. září 1935 byl v manželství se Židem nebo s ním po tomto dni do manželství vstoupí,

3. který pochází z manželství se židem [písm. a)] uzavřeného po dni 17. září 1935,

4. který pochází z nemanželského styku se židem [písm. a)] a byl narozen jako nemanželský po dni 31. července 1936.

Jistou zvláštností je §3, který stanoví pravomoc státního prezidenta (na návrh vlády) vyjmout některé židovské osoby dle §1 z dosahu tohoto nařízení. Nesmíme však zapomínat, že dohled nad vydáváním protektorátních právních předpisů náležel Říšskému protektorovi. Říšský protektor souhlasil s tímto ustanovením pouze za podmínky, že veškeré návrhy vlády budou ještě před postoupením státnímu prezidentovi předány úřadu Říšského protektora ke schválení. Z celkového počtu 41 osob, které vláda schválila k vyjmutí z působnosti tohoto nařízení, však přes Říšského protektora neprošel ani jediný.

Ustanovení §4 pak stanoví zákaz vykonávání jakékoli funkce v soudnictví či veřejné správě, s výjimkou funkcí v Židovské náboženské organizaci. V následujících odstavcích nalezneme demonstrativní výčet těchto funkcí, mezi něž patřili například členové zastupitelských sborů či orgánů veřejných korporací, učitelé, soukromí docenti na vysokých školách, členové veřejných vědeckých ústavů, notáři, přísežní tlumočníci, soudní nebo úřední znalci, správci konkursní podstaty, civilní technici, bánští úředníci, advokáti, lékaři, veterináři, redaktoři periodických tiskopisů, apod. Zároveň odstavec třetí téhož ustanovení vylučoval Židy z politického života.

Vyloučení Židů z advokacie

Jedním z prvních opatření na území Protektorátu Čechy a Morava v oblasti advokacie bylo usnesení advokátní komory v Praze ze dne 15. března 1939. Tímto nařízením bylo Židům zakázáno zastupovat klienty před soudy. Další advokátní komory pak postupně začaly s výmazem židovských advokátů z jejich seznamů.

Další významnou úpravu bychom nalezli ve vládním nařízení ze dne 4. července 1939 o právním postavení Židů ve veřejném životě. Ustanovení §7 zde nařizuje již bezvýjimečný příkaz k výmazu všech Židů advokátů, stejně jako advokátních kandidátů, ze seznamů advokátních komor. Takto vymazaní advokáti již nesměli obstarávat cizí právní záležitosti, zastupovat klienty pře soudem ani udílet advokátní rady. Výjimkou bylo obstarávání rodinných záležitostí, pokud nebylo třeba obligatorního zastoupení advokátem. 

Židům – advokátům byla ponechána možno stát se tzv. židovským právním zástupcem, kterým bylo povoleno obstarávat právní záležitosti Židů a židovských organizací a to jak před soudy, i mimo ně. Byli však nuceni veřejně užívat označení „židovský právní zástupce“. Celkový počet židovských advokátů mohl činit maximálně dvě procenta z celkového počtu advokátů zapsaných v seznamu advokátů advokátních komor. Naproti židovští notáři byli zbaveni svého úřadu úplně a to do tří měsíců od vyhlášení tohoto vládního nařízení, tj. do 24. července 1940.

Vyloučení Židů z lékařství

Další oblastí, které výslovně upravovalo vládní nařízení ze dne 4. července 1939 o právním postavení Židů ve veřejném životě, bylo lékařství. Tímto nařízením bylo ministerstvu sociální a zdravotní správy nařízeno odejmout Židům oprávnění k výkonu lékařské praxe a to ke dni účinnosti tohoto zařízení. Analogicky, stejně jako v případě výkonu advokacie, byla Židům lékařům ponechána možnost stát tzv. židovským lékařem a poskytovat tak zdravotní služby výlučně Židům, případně členům své rodiny. Počet těchto lékařů byl omezen na nejvýše dvě procenta z celkového počtu lékařů oprávněných k výkonu lékařské praxe. Židovští lékaři byli rovněž povinni užívat tohoto označení. Nebyli ani členy klasické lékařské komory, nýbrž byli zapisováni do speciálních seznamů židovských lékařů, vedených ministerstvem sociální a zdravotní správy.69 Oproti tomu říšští židovští lékaři byli z provozování lékařské praxe vyloučeni již čtvrtým prováděcím předpisem k zákonu o říšském občanství ze dne 25. července 1938 (VBl.RProt., s. 969). Jejich aprobace zanikla dnem 30. září 1938.70

Obdobně došlo na základě vládního nařízení ze dne 4. července 1939 o právním postavení Židů ve veřejném životě i k vyloučení Židů z veterinární praxe. Stejně jako lékaři jim bylo odňato právo k výkonu praxe ke dni vyhlášení tohoto nařízení. Židovští veterináři museli rovněž užívat toto označení. Stejný byl i numerus clausus Židů vykonávajících tuto praxi – dvě procenta. A stejně jako v předchozích případech nebyli členy zvěrolékařské komory, ale byli zapsáni ve zvláštních seznamech vedených ministerstvem zemědělství.

Oblast zubní medicíny byla sice upravena zvláštním předpisem - vládním nařízením ze dne 10. října 1940 o provozování živnosti zubotechnické židy, avšak obsahově byla opět analogická k úpravě vyloučení Židů z lékařství či veterinární praxe na základě vládního nařízení ze dne 4. července 1939 o právním postavení Židů ve veřejném životě. Veškerá oprávnění k provozování zubotechnické činnosti Židům zanikla ke dni 10. ledna 1941, tj. třicet dní od vyhlášení tohoto nařízení. Stejně tak byla Židům ponechána možnost stát se židovským zubním lékařem s kvótou maximálně dvou procent z celkového počtu zubních lékařů. Povinnost užívat označení „židovský zubní lékař“ je pak již samozřejmostí.

Vyloučení Židů z hospodářského života

V této části se budu věnovat nejdříve právní úpravě židovských zaměstnanců, v druhé pak úpravě otázky židovských podniků, jež je důležitým podkladem pro následující zvláštní část této diplomové práce.

Žid jako zaměstnanec

Tuto oblast upravuje hned několik právních předpisů. Pro účely této práce vybírám ty nejdůležitější, mezi něž se bezpochyby řadí například:

  • nařízení Říšského protektora ze dne 23. října 1939, o propouštění židovských zaměstnanců v Protektorátu Čechy a Morava,
  • nařízení Říšského protektora ze dne 14. září 1940, o právním postavení židovských zaměstnanců v Protektorátu Čechy a Morava, 
  • vládní nařízení č. 58/1942 Sb., jímž se činí některá opatření pro včleňování do práce ze dne 18. prosince 1941, a
  • vládní nařízení č. 260/ 1942 Sb., o zaměstnávání židů ze dne 17. července 1942.

Nařízení Říšského protektora ze dne 23. října 1939, o propouštění židovských zaměstnanců v Protektorátu Čechy a Morava, především stanovuje možnost výpovědi veškerých služebních smluv se Židy, a to k prvnímu dni každého měsíce za dodržení šestitýdenní výpovědní lhůty. Uplynutím této lhůty zaniklo právo na zaopatřovací a odbytné (odstupné) platy. Zaopatřovací platy přitom byly vládní nařízením č. 411/1940 Sb., o odpočivných (zaopatřovacích) platech židů ze dne 7. listopadu 1940 zastropovány do výše 50.000,- korun ročně. Zároveň byla zachována možnost vyplacení jednorázového odstupného a to až do výše poloviny ročního příjmu. Žid je pro účely tohoto nařízení definován stejně jako v nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. června 1939, o němž bude pojednáno dále.

V nařízení Říšského protektora ze dne 14. září 1940, o právním postavení židovských zaměstnanců v Protektorátu Čechy a Morava bychom nalezli úpravu zaměstnancových nároků a nároků jeho pozůstalých, které vyplývalo z penzijního pojištění, a to jak podnikového, tak i veřejnoprávního.

Vládní nařízení č. 58/1942 Sb., jímž se činí některá opatření pro včleňování do práce ze dne 18. prosince 1941 je pro účely této práce důležité zejména svou čtvrtou částí, která je věnována výlučně Židům. V ustanoveních §17 - § 22, jež náleží do této části, předně nalezneme příkaz, že každý zaměstnavatel, který chce zaměstnat Žida, si k tomuto musí opatřit k tomuto schválení úřadu práce. Toto schválení se vydává oproti písemné žádosti podané u úřadu práce příslušného podle pracovního nebo služebního místa Žida. Toto schválení však bylo vydáváno určitému zaměstnavateli jen pro určitého Žida a navíc jen na dobu určitou. Vydané rozhodnutí úřadu práce bylo konečné a neexistovala proti němu možnost žádných opravných prostředků. Toto vládní nařízení dále stanovilo i řádnou výpovědní lhůtu pro židovské zaměstnance a to v délce trvání maximálně dvou týdnů.

Vládní nařízení č. 260/ 1942 Sb., o zaměstnávání židů ze dne 17. července 1942 stanovilo základní pravidla pro zaměstnávání Židů. V ustanovení §3 je upraveno odměňování za práci. Pro lepší přehlednost, uvedu tato omezení v bodech:

  • Židé měli nárok na odměnu jen za skutečně vykonanou práci,
  • neměli nárok na vyplacení mzdy v době nemoci, ani na další příplatky k nemocenskému,
  • neměli nárok na příplatky za práci přesčas, stejně jako za práci v noci, v neděli či ve svátek,
  • stejně tak byly Židům zapovězeny jakékoli mimořádné prémie (jako vánoční odměny, třináctý plat, jubilejní dary, apod.,
  • veškeré věcné požitky, jako zaměstnanecký byt či strava musela být bezpodmínečně započítána na plat.

Dále §5 tohoto nařízení stanovil, že Židé nemají nárok na dovolenou, pouze na neplacené volno v délce trvání běžné dovolené. Tuto dobu stanovil zaměstnavatel. Specifický byl i způsob ukončení pracovního poměru. Nařízení stanovilo, že zaměstnanecký poměr se Židem může být vypovězen kdykoli ke konci následujícího pracovního dne, naproti tomu však při výpovědi ze strany Žida, musel židovský zaměstnanec dodržet stanovenou výpovědní lhůtu. Obecně lze tedy říci, že tento „židovský zákoník práce“ byl sestaven, stejně jako další protižidovské předpisy, poněkud jednostranně. Židé měli nárok pracovat, avšak na řádnou odměnu za odvedenou práci měli nárok již méně. Celá koncepce tohoto nařízení je zcela opačná, než jak ji známe z dnešních pracovněprávních předpisů, kde je ochrana poskytována především slabší straně, tedy zaměstnanci. 

Žid jako podnikatel

Stěžejními předpisy pro vyloučení Židů z hospodářského života v oblasti židovských podnikatelů, potažmo židovských podniků, se stalo jednak protektorátní vládní nařízení č. 87/1939 Sb., o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi ze dne 21. března 1939, dále pak nařízení Říšského protektora o židovském majetku ze dne 21. června 1939, o němž bude pojednáno dále v této diplomové práci, a v neposlední řadě nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě k vyřazení Židů z hospodářství protektorátu ze dne 26. ledna 1940.

Vládní nařízení č. 87/1939 Sb., o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi ze dne 21. března 1939

O velkém a akutním německém zájmu o kontrolu nad hospodářskými podniky v Protektorátu Čechy a Morava svědčí v jistém smyslu také protižidovské protektorátní vládní nařízení č. 87/1939 Sb., o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi ze dne 21. března 1939, které jak si můžeme všimnout, bylo vydáno pouze šest dní po zřízení samotného Protektorátu Čechy a Morava. Nařízení bylo vydáno protektorátní vládou zejména ve snaze zajistit ponechání hospodářského majetku v rukou českých nucených správců a snaze zabránit tak okamžité arizaci protektorátních podniků v hodnotě desítek milionů korun do německých rukou.

Nařízení stanovilo ministerstvu pravomoc ustanovit kterémukoli hospodářskému podniku v případě veřejného zájmu tzv. tajemníka, a v případě že se jednalo o podnik zvláště důležitý nebo opuštěný pak tzv. vnuceného správce. Opuštěným podnikem byl myšlen takový podnik, který držitel opustil bez ustanovení zástupce, nebo takový, pro jehož provoz nezajistil dostatečné peněžní prostředky.

Důvěrníkovi příslušel dohled nad daným hospodářským podnikem, a to zejména z hlediska veřejného zájmu. Tento důvěrník měl povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a zároveň byl odpovědný za škodu vzniklou ze zanedbání jemu svěřených povinností. Vnucený správce byl oprávněn k veškerým úkonům potřebným k běžnému obchodnímu vedení podniku, a plnil tak funkci jakéhosi statutárního orgánu. K úkonům, které přesahovaly rámec běžného hospodaření nebo požívaly zvláštní důležitosti (např. nájem, pacht, zápůjčka a úkony přesahující částku 200.000,- korun) bylo vždy zapotřebí souhlasu příslušného ministerstva. Stejně jako důvěrník měl povinnost vykonávat svou funkci s péčí řádného hospodáře a zároveň byl odpovědný za škodu vzniklou ze zanedbání jemu svěřených povinností. K ustanovení vnuceného správce byl příslušný německý vrchní zemský soud v Praze. Náklady vzniklé v souvislosti s vnucenou správou nesl sám spravovaný podnik.

Důvěrníkem nebo vnuceným správcem se mohla stát pouze osoba s potřebnými praktickými a odbornými znalostmi a zároveň musela složit slib u příslušného úřadu. Jak důvěrník, tak i vnucený správce byli vázáni mlčenlivostí o přísně tajných skutečnostech, které se dozvěděli při výkonu své funkce. Příslušná funkce musela být vykonávána pouze osobně a dle potřeb daného podniku.

Nikde v samotném nařízení však nebylo zmíněno, že je namířeno přímo proti židovským podnikům. Upřesnění přináší až prováděcí výnos k vládnímu nařízení č. 87/1939 Sb., o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi č. 33.110/39-I/A ze dne 13. dubna 1939, který rozšiřuje okruh podniků, jimž je možné ustanovit vnuceného správce, též o podniky, jejichž držitel je neárijského původu. Zároveň tento prováděcí výnos přináší i definici takovéto osoby:

„Za osoby neárijského původu jest zatím považovati takovou osobu, která sama, nebo její rodiče (nemanželská matka) příslušely třebas jen po určitou dobu k židovskému náboženství nebo k židovské národnosti. U podniků společenských budiž za neárijský podnik pokládán zatím takový, kde jeho správa nebo rozhodující vliv jest v rukou osob, u nichž jsou dány právě uvedené předpoklady.“

 

Koncem března roku 1939 bylo vydáno několik nařízení šéfa civilní správy při 3 armádní skupině, která měla zabránit přesunům židovského majetku. Provádění těchto jednotlivých nařízení měly na starost protektorátní orgány. Tato nařízení zakázala jakékoli opatření související s židovským majetkem a to zpětně k 15. březnu 1939. Nařízení šéfa civilní správy u vojenské skupiny 5 pak zakazovalo nákup, pacht či darování podniků a nemovitého majetku v židovském vlastnictví, a to byť jen v částečném. Zároveň bylo zakázáno dosazování důvěrníků a vnucených správců do židovských podniků. Tímto krokem byla znemožněna aplikace vládního nařízení č. 87/1939 Sb., o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi ze dne 21. března 1939, a veškeré dispozice s židovským majetkem tak byly od této chvíle výhradně v rukou okupačních orgánů.

Vládní nařízení o správě hospodářských podniků a dozoru nad nimi ze dne 21. března 1939, jímž se protektorátní vláda snažila zabránit germanizaci „českých“ podniků však definitivně vzalo za své dne 21. června 1939, tedy přesně po třech měsících. Tehdy bylo vydáno nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku, o němž bude pojednáno v další kapitole této diplomové práce.

Nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě k vyřazení Židů z hospodářství protektorátu ze dne 26. ledna 1940

Předně, v tomto nařízení ihned v ustanovení §1, byla převzata definice židovského podniku z nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku – viz dále. V následujících osmi paragrafech byla upravena práva a povinnosti takovýchto podniků. Toto nařízení zavedlo možnost zakázat židovským podnikům vést jakékoli hospodářské závody a to pod sankcí jejich uzavření. Podniky, kterým bylo takto zakázáno vedení hospodářských závodů, byly odsouzeny k následnému zrušení a likvidaci. Zároveň však byla připuštěna výjimka z jejich likvidace a to pro případ převodu takovýchto provozů do nežidovských rukou z hospodářských důvodů. O udělení těchto výjimek rozhodoval Říšský protektor, popřípadě oberlandraty.

Podnikům, kterým byl udělen zákaz vedení hospodářských závodů, bylo umožněno/přikázáno následující:

vypovědět služební smlouvy dříve uzavřené za dodržení šestitýdenní výpovědní lhůty,

vypovědět nájemní smlouvy na prostory, které byly určeny pro podnikání, a to bez ohledu na ujednání o ukončení těchto smluv v nájemních smlouvách samotných,

zboží, které měly dotčené podniky na skladě, mělo být nabídnuto v té době ještě blíže nespecifikovanému místu.

Týž samý den, jako bylo vydané samotné nařízení (tj. 26. ledna 1940) byly vydány ještě první a druhý prováděcí výnos k nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě k vyřazení Židů z hospodářství protektorátu ze dne 26. ledna 1940, V prvním prováděcím výnosu byl těm židovským podnikům, které podnikaly v maloobchodu s textiliemi nebo maloobchodu s obuví a kožešinami, explicitně udělen zákaz k vedení hospodářských podniků. Židovským obchodům, které takovéto zboží nabízely, pak byl zakázán prodej ke dni 30. dubna 1940. Výše specifikované židovské podniky se od 1. února 1940 nesměli účastnit ani jakýchkoli trhů, veletrhů ani výstav. Druhý prováděcí výnos pak rozšířil explicitní zákaz k vedení hospodářských podniků o židovské závody ve filmovém oboru (výroba, ateliéry, kopírovací ústavy, půjčovny, biografy, atd.) ke dni 15. dubna 1940.

Nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě k vyřazení Židů z hospodářství protektorátu ze dne 26. ledna 1940 se dočkalo ještě svého třetího prováděcího výnosu dne 10. ledna 1941, jímž byl Židům opět rozšířen zákaz k vedení hospodářských závodů, pro příklad zde uvedu je n některé z nich. Byli jimi například následující obory: živnost hostinská a ubytovací, lodní plavby, dopravnictví a uskladňování, živnost zastavárenská či hlídací, živnost zprostředkování sňatků a jiné.

Židovský majetek

Nařízení Říšského protektora o židovském majetku ze dne 21. června 1939

Nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 21. června 1939 se stalo základním pilířem pro proces arizace židovského majetku na území Protektorátu Čechy a Morava. Nařízení začalo platit dnem 22. června 1939, avšak pro některá ustanovení týkající se nabývání a dispozic se židovským majetkem zavádělo zpětnou účinnost ke dni 15. března 1939.

Samotné nařízení není příliš obsáhlé, tvoří jej pouze dvanáct ustanovení. Hned v ustanovení § 1 však nalezneme stěžejní zákaz, který židovskému obyvatelstvu zakazoval mimo jiné disponovat se svými nemovitostmi, hospodářskými závody a podíly v těchto závodech bez písemného souhlasu Říšského protektora. V ustanovení § 4 je tento zákaz rozšířen o nabývání nových práv k nemovitostem, podílům na hospodářských podnicích a cenným papírům. Nařízení dále zakotvuje možnost nucené správy nad židovským majetkem. Zřízení této nucené správy bylo zcela v kompetenci Říšského protektora. Pod pojmem dispozice s nemovitostmi však musíme chápat nejen její zcizení, nýbrž i směnu, zatížení, propachtování, darování, zřízení služebnosti, zřízení předkupního práva, zřízení práva stavby atd.

Za významné považuji zejména ustanovení § 6 a § 7, jež nám poskytují legální definice pojmů Žid a židovský podnik. Definice pojmu „Žid“ je v podstatě opět převzata z Norimberských zákonů, ani pojem židovský podnik není v tomto předpise nově nadefinován. Předlohu pro § 7 bychom nalezli ve třetím prováděcím nařízení k zákonu o říšském občanství ze dne 14. června 1938 (VBl.RProt., S. 627).

§ 7

(1) Podnik se považuje za židovský, je-li jeho majitel žid (§ 6).

(2) Podnik veřejné obchodní společnosti nebo komanditní společnosti se považuje za židovský, jsou-li jeden neb několik osobně ručících společníků židů.

(3) Podnik právnické osoby se považuje za židovský: jsou-li jedna nebo několik osob, povolaných k zastupování podle zákona nebo jeden nebo několik členů správní rady nebo dozorčí rady židé; jsou-li rozhodujícím způsobem podle kapitálu nebo hlasovacího práva zúčastněni židé. Rozhodující účast podle kapitálu je dána, náleží-li více než čtvrtina kapitálu židům; rozhodující účast podle hlasovacího práva je dána, dosahují-li hlasy židů poloviny celkového počtu hlasů.

(4) Předpisy odstavce 3 platí obdobně pro společnosti podle horního práva, které nemají způsobilosti k právům.

(5) Nebyl-li 15. března 1939 členem představenstva nebo správní nebo dozorčí rady akciové společnosti nebo komanditní společnosti na akcie žádný žid, předpokládá se, že židé nemají rozhodující účast podle kapitálu nebo hlasovacího práva (odst. 3b). Opačná domněnka platí, byli-li označeného dne členy představenstva nebo správní rady nebo dozorčí rady jeden nebo několik židů.

(6) Podnik se považuje za židovský i tehdy, je-li skutečně pod rozhodným vlivem židů.

(7) Odbočka židovského podniku se považuje za podnik židovský.

(8) Odbočka nežidovského podniku se považuje za podnik židovský, je-li vedoucí nebo jeden z několika vedoucích odbočky žid.

U této definice si můžeme všimnout, že je pojata velmi široce. Není pochyb o německém záměru „zarizovat“ co nejširší počet židovských podniků. Důvodů pro výše uvedené bylo hned několik. Tím prvním důvodem byl důvod ekonomický - snaha o zajištění pro financování války, která probíhala na několika frontách a představovala pro Německo značnou finanční zátěž. Ostatně české země byly od počátku Hitlerem vnímány pouze jako zdroj financí, surovin a levných pracovních sil, které je potřeba co možná nejdokonaleji vytěžit a následně vymazat z politické mapy světa. Dále nesmíme zapomínat na německé smýšlení o nadřazenosti árijské rasy, jež vyústila ve snahu o očištění německého národa od „židovského plevele“, jak bylo mimo jiné židovské obyvatelstvo na základě Goebellsovy nacistické propagandy označováno. Jedním z prostředků k dosažení tohoto cíle byla právě arizace židovského majetku a následná likvidace židovského obyvatelstva. 

Nařízení dále stanovilo povinnost registrace vybraného židovského majetku. Židé byli povinni do 31. července 1939 u příslušného oberlandrata nahlásit vlastnictví, spoluvlastnictví, popř. pacht zemědělských a lesních pozemků, a u Národní banky pak nahlásit vlastnictví či spoluvlastnictví zlatých, platinových a stříbrných předmětů, perel, drahokamů a dalších drahocenných nebo uměleckých předmětů. V případě neuposlechnutí příkazu pak hrozilo židovskému obyvatelstvu vězení, popřípadě peněžitá pokuta. 

Prováděcí výnosy k nařízení Říšského protektora o židovském majetku

Text nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku byl několikrát doplňován a novelizován a to prostřednictvím prováděcích výnosů, jichž bylo celkem devět. V prvním prováděcím výnosu ze dne 21. června 1939 byla pravomoc schvalování dispozic se židovským majetkem přenesena z Říšského protektora na jednotlivé oberlandraty a to v případě, že se jednalo o hospodářské závody s méně než jedním stem zaměstnanců či s ročním obratem nižším než 3.000.000,- korun. Toto se však nevztahovalo na banky či pojišťovací podniky.95 Proti rozhodnutí oberladrata však byla přípustná stížnost k samotnému říšskému protektorovi, a to do 14 dnů od doručení rozhodnutí.

Avšak ihned v druhém prováděcím výnosu ze dne 8. prosince 1939 byly banky a pojišťovací podniky, jakož i cenné papíry do tohoto kritéria zahrnuty. Dále byla tímto prováděcím výnosem na oberlandraty přenesena i pravomoc jmenovat i odvolávat nucené správce židovských podniků. Další oblastí, jež se tento prováděcí výnos přímo dotkl, byly zápisy do veřejných knih a rejstříků. Na každém návrhu na zápis/vklad práva do takového rejstříku muselo být předně zřetelně vyznačeno, zda je účastníkem řízení Žid, stejně tak při vyhotovování veřejných listin notářem (stejně jako při projednávaní pozůstalosti), muselo být na těchto listinách zjevné, že se jich účastní Žid. Případné neuvedení této skutečnosti na návrhu mělo za následek odmítnutí zápisu. Poslední oblastí, která byla tímto prováděcím předpisem upravena, bylo právní postavení správců židovských podniků. Zejména v ustanovení §15 nalezneme jakousi generální klauzuli popisující správcovská práva. 

§ 15

Obsah a vykonávání práv

(1) Zplnomocněný správce dosazený podle § 9 nařízení k dalšímu vedení, uspořádání nebo zcizení podniků nebo v jiných případech má právo prováděti vlastním jménem na účet podniku nebo postiženého všechny soudní i mimosoudní právní práce a právní jednání potřebná k splnění příkazu jemu uděleného. Zmocnění nahrazuje každou jinak nutnou plnou moc. Zplnomocněný správce jest oprávněn volně nakládati s předměty, na nichž váznou zástavní práva jakéhokoli druhu nebo podobná práva; výtěžek nastupuje na místo předmětů.

(2) Během trvání správy zplnomocněnce odpočívá oprávnění majitele podniku i, má-li podnik právní formu právnické osoby jejích orgánů, aby účinně jednali, pro nebo proti podniku. Rovněž tak odpočívá oprávnění kurátora ustanoveného soudem nebo jiným místem.

Jak si můžeme všimnout v odstavci druhém, byla tímto zároveň pozastavena činnost statutárních orgánů jednotlivých podniků. Dále bylo stanoveno, že veškeré náklady na činnost správce nese sám dotčený podnik.

Třetí prováděcí výnos ze dne 26. ledna 1940 upravoval možnost prodeje cenných předmětů jako zlato, stříbro, platina, perly či drahokamy. Tyto komodity mohli Židé prodat pouze se svolením říšského protektora a nabyvatelem mohla být pouze společnost Hadega s.r.o. sídlící v Praze v Hybernské ulici č.p. 32.99 Nejzajímavějším ze třetího prováděcího výnosu je však ustanovení §4, které amnestuje osoby, které dle nařízení Říšského protektora o židovském majetku nepřihlásily své cenné předměty, a to za předpokladu, že majitelé požádají do 31. března 1940 o svolení ke zcizení těchto předmětů.

Čtvrtý prováděcí výnos ze dne 21. června 1939 zavedl povinnost přihlásit veškerý majetek i pro židovské podniky a provozovny. Dále byla Židům a manželům Židů stanovena povinnost přihlásit všechny pozemky a všechna práva k těmto pozemkům, a dále byli povinni přihlásit akcie, podílnická práva a jakékoli účastenství na židovských podnicích.

Pátým prováděcím výnosem ze dne 2. března 1940 bylo Židům nařízeno uložení zlata, stříbra, platiny, perel či drahokamů, jakožto i cenných papírů, do depozitů některé devizové banky. Takovéto depozity musely být označeny jako židovské, a to zejména z důvodu, že vydávání cenných předmětů z těchto depozitů vyžadovalo schválení Říšského protektora. Pátý prováděcí výnos byl téhož dne upraven vyhláškou, která z působnosti tohoto nařízení vyňala snubní prsteny, stříbrné kapesní a náramkové hodinky, stolní stříbro, stříbro do 40g na osobu a také náhražky zubů z drahých kovů, to však pouze za předpokladu, že je jich osobně užíváno.

Šestým prováděcím výnosem ze dne 29. března 1940 byla rozšířena základna podniků, jíž se týkalo schvalování dispozic se židovským majetkem jednotlivými oberlandraty. Tímto byly do seznamu podniků, jichž se schválení týká, zařazeny mimo jiné všechny velkoobchody s potravinami, mlýny, pivovary, sladovny, drožďárny, cukrovary, octárny, mlékárny, továrny na výrobu lihovin a další.

Sedmý prováděcí výnos stanovil nutnost tzv. připuštění pro všechny správce židovského majetku. Toto připuštění se dělo zápisem do listiny vedené u Říšského protektora.

Osmým prováděcím výnosem ze dne 16. září 1940 byla zavedena povinnost přihlásit držbu cenných papírů (netřeba za předpokladu, že již tak bylo učiněno na základě čtvrtého prováděcího výnosu).

Devátý výnos ze dne 21. října 1940 pak stanovil, že ve zvláště odůvodněných případech mohou Židé dostat výjimku ke koupi nebo nájmu pozemků nebo hospodářských podniků.

Prováděcí předpisy protektorátních orgánů k nařízení Říšského protektora o židovském majetku

K aplikaci nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku bylo samozřejmě mimo výše zmíněných prováděcích výnosů samotného Říšského protektora zapotřebí i prováděcích nařízení protektorátních orgánů, zejména příslušných ministerstev.108 Níže připojuji přehled těchto vybraných předpisů.

výnos ministerstva spravedlnosti č. 24.864, o vyrovnávacím a konkurzním řízení ohledně jmění židovského dlužníka, jehož podnik je v Sudetech ze dne 31. května 1940,

výnos ministerstva spravedlnosti č. 29.080 ze dne 23. června 1940 – tento výnos zpřesňoval ustanovení druhého prováděcího výnosu k nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku ze dne 8. prosince 1939, zejména zpřesnil procesní postupy při zápisu do veřejných knih a rejstříků,

oběžník ministerstva vnitra č. B-2266-28/5-40-2 o exekuci na předměty vázané podle nařízení o židovském majetku ze dne 7. července 1940 obsahoval pokyn úřadu Říšského protektora k provádění daňové exekuce na předměty nařízením dotčené,

výnos ministerstva spravedlnosti č. 37.284 ze dne 14. září 1940, formuloval stanovisko úřadu Říšského protektora, že k zabavení předmětů, které náležejí Židům a jsou specifikovány v nařízení Říšského protektora o židovském majetku, není třeba schválení. Schválení zůstávalo povinné pro případ zpeněžení tohoto majetku,

výnos ministerstva spravedlnosti č. 17.443 ze dne 1. dubna 1941 obsahoval výklad druhého prováděcího výnosu k nařízení Říšského protektora v Čechách a na Moravě o židovském majetku určený především soudům,

vyhláška ministerstva financí č. 63.048/40-VI ze dne 13. září 1940 rozšířila přihlašovací povinnost majetkových hodnot, jako jsou zlato, platina, drahokamy, perly a jiné. Přihlašovací povinnost se od této chvíle vztahovala i na nežidovské držitele v případě, že se tento majetek nacházel v židovském spoluvlastnictví,

výnos ministerstva spravedlnosti č. 51.328 o konkurzech na jmění židovských podniků ze dne 11. listopadu 1940 stanovil směrnici pro konkurzní řízení na majetek židovských dlužníků, jíž stanovil správcům židovských podniků povinnost vyžádat si schválení Říšského protektora či vrchních zemských radů k návrhu na konkurs těchto podniků.

Zdanění židovského majetku

Oblast zdanění židovského majetku byla upravena jednak obecnými protektorátními daňovými předpisy a jednak speciálními daňovými předpisy vztahujícími se výlučně na židovské obyvatelstvo.110 O dani z vystěhování již bylo pojednáno výše, proto ji zde z koncepčních důvodů pominu. Dále uvádím přehled jednotlivých daňových předpisů:

oběžník ministerstva financí ze dne 9. října 1940, o zdanění židovského majetku pod vedením pověřence,

vládní nařízení č. 119/1943 Sb., o vybírání sociální vyrovnávací dávky ze dne 3. května 1943 – tímto nařízením byla zavedena tzv. sociální vyrovnávací dávka, ve výši 15% výše důchodu a byli ji povinni platit mimo Židů taktéž cikáni a Poláci,

vládní nařízení č. 314/1940 Sb., o dani z obratu ze dne 25. září 1940 ve znění vládního nařízení č. 315/1940 Sb., jímž se vydávají další ustanovené o dani z obratu z téhož dne, vyloučilo Židy z možného osvobození od obratové daně, a to zejména v případě soukromých učenců, umělců, spisovatelů, obchodních jednatelů a makléřů s obratem do 60.000,- korun ročně, 

vládní nařízení č. 410/1942 Sb., o dani z majetku ze dne 16. prosince 1942, v ustanovení § 18 stanovilo Židům (a s židovkami ženatým osobám) povinnost podání přiznání k dani z majetku, jestliže jejich veškerý majetek převyšuje 50.000,- korun (oproti tomu běžných občanů se týkal limit 100.000,- korun v případě, že byli svobodní, a 200.000,- korun v případě osob v manželství nebo osob ovdovělých.),

vládní nařízení č. 105/1943 Sb., o srážce daně důchodové ze mzdy (daň ze mzdy) ze dne 22. dubna 1943, obsahovalo v ustanoveních § 32 - § 36 zvláštní úpravu pro Židy, Poláky a Cikány. Předně bylo stanoveno, že Židé patří do zvláštní daňové skupiny, na kterou se vztahuje nejvyšší možná daňová sazba. Dále toto nařízení stanovilo, že sleva na děti se neposkytuje na židovské děti ani na žádné jiné židovské příslušníky. Dále pak nebylo přihlíženo k veškerým příspěvkům a pojišťovacím prémiím, které zaměstnanec vydával na židovské děti nebo jiné židovské příslušníky. Stejně tak nebyl možný zápis daněprosté částky pro mimořádné zatížení výdaji vynaložených za židovské osoby,

vládní nařízení č. 233/1943 Sb., o dani důchodové ze dne 9. srpna 1943, bylo v jistých částech obsahově velmi podobné vládnímu nařízení č. 105/1943 Sb. Mimo jiné stanovilo, že výdaje za osoby, které jsou považovány za Židy, nelze odečíst od celkových příjmů za účelem vyměření daně. Židé byli zařazeni do stejné daňové skupiny jako neženatí Poláci a cikáni, stejné podmínky pak platili i pro jejich manžele.

Devizová opatření

Mimo výše uvedených prováděcích předpisů k nařízení Říšského protektora o židovském majetku bylo protektorátními orgány vydáno několik dalších právních předpisů, jejichž hlavním cílem byla ochrana měny, evidence majetku a ochrana před jeho odvedením do zahraničí.116 Tato opatření ještě více omezila možnosti Židů svobodně nakládat se svými majetkovými hodnotami. Stejně jako v předchozím případě zde uvádím předpisy z mého pohledu nejpodstatnější či nejzajímavější.

Oběžník ministerstva financí č. 6.766/39-VI ze dne 25. března 1939 zablokoval veškeré bezpečnostní schránky vedené u finančních institucí. K jejich následnému otevření bylo zapotřebí přítomnosti úředních orgánů (revizní odbor ministerstva financí či okresní finanční ředitelství ve spolupráci s říšskoněmeckými celními pátracími úřady). Finanční instituce byly povinny vést seznam majitelů takto uzavřených schránek. 

vyhláška ministerstva financí č. 18.753/VI-1939 ze dne 10. listopadu 1939, o placení nájemného a pachtovného z nemovitostí Židů, stanovila Židům povinnost veškeré nájemné i pachtovné z nemovitostí v jejich vlastnictví (i spoluvlastnictví) skládat na zvláštní vázaný účet. Nakládání s prostředky deponovanými na tomto účtu bylo možné pouze s povolením příslušného okresního finančního ředitelství. Složenou částku bylo možno ponížit o prokazatelné náklady související se správou a údržbou nemovitosti jako např. daně, pojistné či akutní opravy.

vyhláška ministerstva financí č. 25.761/39-VI ze dne 27. ledna 1940 změnila status veškerých židovských účtů na účty vázané, tedy takové, kde s prostředky na nich uložených lze disponovat pouze se souhlasem ministerstva financí. Veškeré platby určené Židům bylo od této chvíle možno zasílat výlučně na tyto vázané účty vedené u devizové banky, nebo u jiného peněžního ústavu, které má zmocnění od samotného ministerstva financí. Ministerstvo financí toto zmocnění udělilo všem spořitelnám, okresním hospodářským záložnám, občanským a živnostenským záložnám a vybraným kampeličkám.

V důsledku této vyhlášky tak mohla být Židům poskytnuta jen plnění v naturáliích (bylo-li to vzhledem k situaci obvyklé), jízdenka a denní cestovní záloha v maximální výši 50,- korun. Z těchto vázaných účtů mohli také Židé vybrat pouze 1.500,- korun týdně na pokrytí potřeb svých a své rodiny, a to ještě pouze v případě, že neexistovala právní úprava přísnější – například z vkladních knížek bylo možné vybrat pouze 500,- týdně. Tato pravidla se vztahovala i na manžele Židů a také na účty, k nimž mělo dispoziční právo více osob, z nichž minimálně jeden byl Židem,

vyhláška ministerstva dopravy č. 12.669-C/1 ze dne 28. února 1940, pak stanovila postup při výplatách z vkladních knížek Poštovní spořitelny. Při každém výběru z takovéto vkladní knížky, musel žadatel podepsat prohlášení, že není Židem ve smyslu nařízení Říšského protektora o židovském majetku a že tato vkladní knížka nepatří žádnému Židovi,

vyhláška ministerstva dopravy č. 15.113-C/1 ze dne 9. března 1940 stanovila povinnost označení všech vkladních knížek buď písmenem „A“, byl-li jejich majitelem árijec, a písmenem „N“ v případě židovských vkladních knížek,

vyhláška ministerstva financí č. 9.221/40-VI z 9. března 1940 rozšířila platnost protižidovských devizových opatření i na osoby žijící v manželství se Židy. Například vkladní knížky těchto osob se tak rovněž začaly označovat písmenem „N“,

výnosem ministerstva financí č. 65.992/40-VI o zajištění židovského jmění byla všem zemským a okresním finančním úřadům uložena povinnost vydat Židům peněžní průkazy, jimiž mělo být zabráněno převodu pohledávek z území Říše na území Protektorátu Čechy a Morava,

vyhláška ministerstva financí č. 70.822/40-VI ze dne 18. listopadu 1940 zrušila k 31. prosinci 1940 všechny židovské vkladní knížky a vklady z nich přikázala převést na vázané židovské účty.126 Židé také nesměli vkládat peněžní prostředky na vkladní knížky vedené Poštovní spořitelnou,

vyhláška ministerstva financí č. 74.244/40-VI ze dne 11. prosince 1940 pak v neposlední řadě stanovila Židům povinnost přihlásit veškeré své pohledávky do 10.000,- korun u ministerstva financí.

Arizace židovských podniků

Pojem „arizace“ (původem z německého „arisierung“) je spjatý především s procesem vyvlastňování židovského majetku v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 – 1945. Setkat bychom se s tímto pojmem však mohli například  i v Polsku a dalších zemí, které byly v průběhu druhé světové války pod německou správou. V širším pojetí pak můžeme pod tímto pojmem chápat celý proces vylučování Židů z veřejného a hospodářského života. Arizací v užším slova smyslu chápeme převod židovského majetku do rukou árijců. Tuto lze rozdělit v zásadě na dvě fáze – první fází bylo převedení židovského majetku do rukou německých správců (jinak též „treuhänderů“ nebo také správců „k věrné ruce“) a následně ve druhé fázi převedení do rukou nových, samozřejmě árijských, majitelů.

Arizace, ale i vytlačování Židů z hospodářství obecně, začalo okamžitě po nástupu nacistů k moci. Z počátku bylo toto prezentováno jako zcela dobrovolné rozhodnutí dotčených Židů. Nicméně vezmeme-li v potaz cílený bojkot židovských obchodů, pouliční násilí na Židech či protižidovská devizová opatření, dojdeme k závěru, že to nebyla úplně pravda. Vrcholnou institucí, jež rozhodovala o arizacích na území Protektorátu Čechy a Morava, byl sám Říšský protektor, který arizace považoval za hlavní nástroj k posílení německého vlivu v hospodářské oblasti. V regionálním měřítku pak jeho pravomoci připadaly na oberlandraty (vrchní zemské rady). Právě Říšský protektor jmenoval jednotlivé správce židovských podniků. Obecně byl o toto správcovství velký zájem, neboť bylo velice pravděpodobné, že treuhänder získá později daný židovský podnik do svého výlučného vlastnictví. Nutno podotknou, že zdaleka ne vždy znamenala arizace převedení majetku do árijských rukou. Velice často vedla k zániku předmětného podniku, a to až v 80% případů. V případě dalšího značného počtu podniků pak nebyl proces arizace nikdy zcela dokončen a zůstal pouze ve fázi nucené správy. Obecně se totiž počítalo s tím, že poslední etapa arizace proběhne až po vyhrané válce, ovšem díky již známému průběhu války k tomuto nikdy nedošlo.

Pojem „arizace“ však samotní Němci užívali neradi. Říšské ministerstvo hospodářství dokonce v roce 1939 požadovalo tento termín nahradit přesnějším pojmem „odžidovštění“. Za změnou názvosloví stála především snaha odvrátit pozornost od pravého charakteru arizací, tedy převodu židovského majetku a nahradit jej vznešenějším obratem, jež měl vyjadřovat očištění hospodářství od Židů a posílení německého hospodářství.  V praxi se však toto označení příliš neujalo.

Banky v procesu arizace

Činnost bank v procesu arizace lze rozdělit do tří skupin. První skupinou chápeme personální arizaci bank, tedy vyloučení Židů z bankovního aparátu. Židé byli v této fázi propouštěni ze zaměstnaneckých poměrů, správních a dozorčích rad, představenstev, managementu, atd., a tyto pozice byly následně obsazovány uchazeči árijského původu. Druhou skupinu tvořily tzv. arizace přímé. Pod tímto pojmem chápeme přebírání židovského majetku přímo bankovními ústavy do jejich vlastnictví. Třetí skupinou jsou pak tzv. nepřímé arizace, jejichž součástí bylo poskytování arizačních úvěrů nebo např. vyvlastňování židovského zlata.

Oblast bankovnictví se v této době vyznačovala úzkou spoluprácí bankovních ústavů s nacistickou politikou. Úloha bank byla z tohoto pohledu jasná – evidence a hlášení židovského majetku, jeho označení a vázání na zvláštních účtech (viz výše). V poslední fázi byl právě bankami převáděn zkonfiskovaný židovský majetek do rukou německé okupační správy. Toto mělo mimo jiné za následek zánik českých bankovních ústavů, jež těmito transfery ztrácely své klienty. V procesu arizace měly významné postavení zejména tři nacionálně německé banky, a sice Kreditanstalt der Deutschen,  Dresdner Bank (jejíž součástí byla Böhmische Escompte-Bank) a také Deutsche Bank (jejíž součástí byla i Bömische Union-Bank), ostatní peněžní ústavy se účastnili procesu arizace spíše okrajově.

Spolu s tím, jak se rozvíjel institut arizací, získávaly banky též nové úkoly, resp. postavení. Značný rozmach představovala bankovní správa nemovitostí (tzv. treuhand“), makléřská činnost jednotlivých bank a také poskytování tzv. arizačních úvěrů. Arizační úvěr pak představuje jednu z nejhojnějších forem participace bank na procesu arizace. 

Arizační úvěr

Tzv. „arizační úvěr“ je takový úvěr, který byl poskytován arizátorům, kteří neměli dostatečný vlastní kapitál k nákupu arizovaného židovského majetku. Původně měl být arizační úvěr pouze doplňkovým zdrojem finančních prostředků, avšak zejména území Protektorátu Čechy a Morava se potýkalo s nedostatkem vhodných arizátorů, kteří by byli spolehliví (míněno politicky), profesně vzdělaní a zároveň disponující dostatečným majetkem, který by stačil na uhrazení tržní hodnoty arizovaného majetku.

Takováto tržní hodnota se skládala ze dvou složek, a sice z kupní ceny a dani odváděné státu – tzv. říšská vyrovnávací (arizační) dávka, přičemž tato arizační dávka znamenala rozdíl mezi cenou, jakou nový majitel za arizovaný majetek zaplatil, a cenou za jakou jej jeho původní židovský majitel prodal (nutno podotknout že často pod značným psychickým i fyzickým nátlakem).  Určení výše arizační dávky bylo v rukou samotného Říšského protektora, obvykle byla stanovena ve výši 20 – 30% z ceny. Existují však i případy, kdy výše arizační dávky dosáhla až 250% nebo naopak od ní bylo zcela upuštěno.

Dosažitelnost úvěru měla zvýšit jednak poměrně nízká úroková sazba (v průměru se pohybující okolo 5%), ale také delší doba splácení (cca 10 let). Značně limitující však byla otázka ručení za poskytnutý arizační úvěr, neboť arizátoři velice často ručili majetkem, který právě arizovali, což pro bankovní ústavy samozřejmě znamenalo zvýšené riziko. Větší jistotu bankám přineslo tzv. říšské ručení, kterým stát kryl až 78% arizačních úvěrů. 

Právním podkladem pro říšské ručení se stal říšský zákon o říšské hospodářské pomoci ze dne 31. října 1938 (Říš. zák. I, s. 153), jímž se říšská vláda zavázala poskytnout záruku až do výše sto padesáti milionů říšských marek německým subjektům, které by jinak na úvěr nedosáhly.

Konkrétní případy arizovaných židovských podniků

V této kapitole se budu věnovat popisu procesu arizace dvou vybraných židovských podniků, a sice továrně na výrobu margarínu a mýdel Kosmos v Čáslavi, a továrně na výrobu uzenin a konzerv v Kostelci u Jihlavy. Tento popis doplňuji též o související poznatky nalezené v Národním archivu České republiky v Praze, Moravském zemském archivu v Brně, Městském muzeu v Čáslavi, a dalších.  Pro demonstraci arizačního procesu jsem si záměrně vybrala dva hospodářské závody, jež nejsou podrobněji zpracovány v publikaci Prof. PhDr. Eduarda Kubů, CSc. a Prof. PhDr. Drahomíra Jančíka, CSc. a zároveň v určité formě právního nástupnictví existují ještě dnes.

V obou případech dotčených podniků se jednalo o „továrnu“. Továrnu můžeme chápat i jako právní pojem. V dobové literatuře můžeme nalézt též její definici vycházející z dobové judikatury. Mezi podstatné znaky továrního provozu patřili zejména: 

  • výroba zboží, 
  • vlastní provozovna značné rozlohy, přičemž právě rozloha ji odlišovala od běžné živnostenské provozovny, 
  • zaměstnávání více než dvaceti živnostenských pomocníků (továrník sám se výroby neúčastnil, nýbrž pouze dohlížel, určoval a rozděloval práci),
  • tovární stroje, jež vykonávají práci za dělníky,
  • rozsah výroby – výroba značného množství zboží určeného na zásoby, uskladnění, či vývoz,
  • dělba práce, díky které docházelo k úspoře pracovních sil a maximálnímu využití pracovního výkonu.

Továrna na výrobu margarínu a mýdel Kosmos v Čáslavi

Historie 

Úplně první zmínku o předchůdci továrny Kosmos bychom nalezli v čáslavské pamětní knize z roku 1841, kdy byl proveden zápis, že Vojtěch Patzelt začal vyrábět tzv. škrobový sirup.  O patnáct let později byl zřízen cukrovar a v roce 1900 byla zřízena palírna lihu. Vznik podniku samotného se datuje do roku 1906, kdy do čáslavské továrny na líh a lisované droždí přichází Ing. Emil Pick. Ten v roce 1917 vyplácí posledního společníka a stává se tak jediným majitelem společnosti, která v té době zaměstnává cca jeden tisíc dělníků. V roce 1910 byla u patentního úřadu ohlášena ochranná známka „Kosmos“ pro bílý pokrmový tuk a v roce 1912 ochranná známka „Margos“ pro přepouštěný margarín. V této době továrna zaměstnávala pouze osm dělníků a dva úředníky. V roce 1914 po vypuknutí první světové války nastal nedostatek kokosového oleje a továrna tak začala vyrábět kysané zelí, sušenou zeleninu, marmelády, kávovou náhražku a další.

Ve dvacátých letech je závod přejmenován na „Závody Kosmos, Emil Pick a spol.“ Podnik zároveň prochází rozsáhlou modernizací a rozvojem. V této době přichází do společnosti též syn majitele – Ing. Pavel Pick. Díky němu jsou o továrny nakoupeny nové moderní stroje a zaměstnáni odborníci na výrobu tuků, v důsledku čehož je výroba rozšířena i o margaríny, přepouštěné omastky a sádla. Mezi nejdůležitější výrobky té doby patří jednak tuk Kosmos, prezentovaný jako „nejlepší náhrada za máslo a sádlo“, a jednak košer margarín vyráběný především pro ortodoxní Židy na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Mezi další výrobky patří čajový margarín „Smetol“, rostlinný margarín „Rosma“, přepouštěné tuky „Mira a „Prema“, náhražka sádla „Susa“ a rafinovaný olej „Olio Bello“.

V letech 1929 – 1935 byly vybudovány i zcela nové pomocné provozy jako pila, tiskárna nebo mýdlárna. Právě mýdlárna v roce 1935 zavedla jádrová mýdla, toaletní mýdla a kosmetiku pod značkami „Třimuži“, „Giant“, „Kalion“, „Třidívky“ a „Poem“. V ČSR byl pak monopolně distribuován „Trimin“, což byl zvláštní sulfonátový čistící prostředek na hedvábí, pro vývoz do Anglie pak byly vyráběny zvláštní mýdlové figurky Sněhurka a trpaslíci. Sklady výrobků společnosti Kosmos se nacházely asi na dvaceti místech republiky.

Období Protektorátu a proces arizace

Zlom v dosavadním rozmachu a vývoji přišel v letech 1938/1939, kdy po záboru pohraničí Německem, byly Závody Kosmos jediným kombinátem, který byl schopný dodávat tukové oleje i ostatním továrnám. V lednu 1938 se začíná projevovat snaha přetvořit továrnu Kosmos na akciovou společnost s kapitálem ve výši 15 milionů korun a se sídlem v Praze, ta sice vytvořena byla, avšak chyběl protektorátní souhlas k zápisu do obchodního rejstříku. S postupujícími týdny pak stoupá nervozita ve společnosti, která se odráží zejména na odbytu výrobků továrny, protože „nikdo neví, jestli kupovat, či nikoli“.

Zásadní byl pak srpen roku 1939, kdy do továrny přichází dosazený treuhänder Rudolf Womela. Ten přestože měl české příbuzné, hovořil výhradně německy a možná i díky tomu měl velký vliv u německých úřadů. Dosavadní majitele továrny úplně zbavil veškeré moci. Emil Pick se sice snažil ještě nějaký čas do kanceláře docházet, avšak velmi záhy byl Womelou vykázán Dosavadní majitelé byli následně i s rodinou internováni v Terezíně. V průběhu Womelova působení v továrně, tj. až do roku 1942, nebylo v továrně vybudováno nic nového. Výroba byla značně omezena a navíc se musela přizpůsobit dostupným surovinám. Počet zaměstnanců zůstal v zásadě nezměněn – samozřejmě až na odvolání některých pracovních sil do Německa a některá zatčení gestapem. 

V roce 1940 se začínal na výrobě podepisovat absolutní nedostatek surovin. Budoucnost všech dělníků a úředníků tak byla značně nejistá. Začalo propouštění všech zaměstnanců bez árijského původu, celková nálada v továrně se však podepisovala i na ostatních zaměstnancích. Veškerá výroba továrny se omezila pouze na výrobu „nouzového margarínu“, mýdla a nekvalitní kávy. Přesto zůstávají závody Kosmos největší továrnou v Protektorátu Čechy a Morava. Ještě týž rok se Rudolf Womela stává členem zastupitelstva Města Čáslav. Dne 10. června 1940 je zatčen Pavel Pick a v prosinci 1940 je úřady předán do rukou gestapa.

Dne 28. února 1941 předávají Pavel a Emil Pickovi továrnu Kosmos včetně jejích filiálek rakouskému Němci a sturmbandführerovi SS Hermanu Lapperovi. Lapper vytvořil s říšskými Němci komanditní společnost „Kosmos Werke Lapper a spol.“, jež spravovala společnost Kosmos až do roku 1945. Rudolf Womela byl v této době jmenován ředitelem, avšak v roce 1942 byl pro neshody s Lapperovým zástupcem přeložen do továrny Marilla v Rokycanech. Společnost se také ocitla ve finančních problémech a tak si vypomáhala finančními operacemi prostřednictvím Norddeutsche Kredbank Brémy. Ředitel této banky byl zároveň jedním z komanditistů společnosti Kosmos.  V rámci Heydrichiády bylo pozavíráno a následně zastřeleno hned sedmnáct zaměstnanců továrny. Dále bylo zavedeno podrobné provozní účetnictví a rovněž byla nařízena německá korespondence s „Heil Hitler!“ i v rámci vnitropodnikového písemného styku.

Herman Lapper se však u říšských úřadů netěšil velké oblibě. O tom, že s Lapperem nebylo dále počítáno, svědčí zápis z konverzace mezi obergruppenführerem SS Pohlem a gruppenführer SS staatssekretärem Frankem ze dne 18. února 1943, kde z jejich rozhovoru skutečně vyplynulo, že se sturmbandführerem SS Hermanem Lapperem není v továrně Kosmos dále počítáno. Lapper měl být okamžitě propuštěn a stejně tak mu měl být znemožněn odkup továrny Kosmos. Z dopisu z téhož dne adresovaného Dr. Geisovi se dozvídáme, že na pokyn obergruppenführera SS Heydricha bylo Lapperovi oznámeno, aby svou účast na společnosti postoupil. Zároveň se z této korespondence dozvídáme jména dalších společníků. Byli jimi:

  • Friedrich Aichberger, ředitel továrny z Prahy;
  • Dr. Egon Koch, auditor z Hanoveru;
  • Otto Werner, velkoobchodník z Hanoveru;
  • Herman Krause, bankovní ředitel z Brém.

Jen o čtyři dny později se z dalšího dopisu můžeme dozvědět o existenci jistého obergruppenführera SS Pohla, s nímž se pojí snaha o zavedení chemických pokusů v továrně Kosmos, jimiž mělo dojít k nastavování vyráběných tuků a v důsledku tedy k poklesu jejich kvality. Pohl zároveň vyjádřil touhu stát se treuhänderem společnosti Kosmos, ihned však úřady ujistil, že o její následný odkup nestojí O další čtyři dny později však přichází reakce, že jmenování Pohla coby treuhändera podle ustanovení §9 nařízení Říšského protektora o židovském majetku ze dne 21. června 1939 není možné. Továrna Kosmos je totiž od dosazení treuhändera Lappera považována za ryze německý podnik, a nové správce lze podle výše uvedeného ustanovení dosadit pouze do židovských, popř. českých podniků. Takovéto dosazení nového treuhändera by mohlo mít nežádoucí politické důsledky.

Zároveň však s dosavadním treuhänderem Lapperem stále nebylo dále počítáno. Z dopisu z 14. dubna 1943 vyplývá, že sám Lapper nechápal antipatie vůči své osobě, zároveň si také nebyl vědom žádné chyby, kvůli níž by musel být z tohoto postu odvolán. Považoval přinejmenším za zvláštní, že nebyl pozván do Berlína, aby mohl svou pozici jakkoli obhájit a případná nedorozumění vysvětlit. Pro nepřízeň říšských úřadů musel 7. listopadu 1944 Lapper skutečně továrnu opustit. Veškeré skutečně zaplacené částky mu byly vráceny, avšak veškerý zisk musel odevzdat.Dle dostupných materiálů musel Lapper při svém odchodu zaplatit cca 185.395,43 říšských marek. S odchodem Lappera z postu společníka doznala struktura společníků i dalších změn. Na základě rozhodnutí valné hromady zůstali z dosavadních společníků jen Friedrich Aichberger a Herman Kraus.  Friedrichu Aichbergerovi zůstalo 10% účasti na společnosti. Ze zbylých 90% bylo 5% ponecháno Hermanu Krausovi a marginální podíl ve výši 85% připadl jisté Velkonákupní společnosti družstev v Praze. Definitivní odchod Lappera ze společnosti nastal dne 28. února 1945, kdy továrnu Kosmos opustil i jako zaměstnanec. Situace v této době nebyla vůbec příznivá. Výrazně ubylo práce a veškeré cenné věci ze závodu záhadně mizely.

Poválečný vývoj a továrna Kosmos dnes

Ještě před květnem 1945 všichni vedoucí Němci z podniku zmizeli i se svým jměním a podnik byl Rudou armádou vrácen do pravomoci pracujících.169 Rudolf Womela byl v Čáslavi odsouzen na doživotí. V roce 1945 se pak podnik Kosmos stal na základě dekretů prezidenta republiky státním majetkem. K 1. lednu 1946 pak byl zřízen jako „národní podnik Kosmos Čáslav“. Následují léta rozvoje, kdy podnik uvádí na trh stále nové a nové výrobky, které hojně používaly naše babičky, s některými se můžeme setkat ještě v dnešní době. Jsou jimi například terpentýnové mýdlo „s jelenem“, Solvina, či tekutý písek Real. Po roce 1948 byl jmenován ředitelem podniku Jan Slepička, dosavadní národní správce a chemik. Podnik v tomto období vyrábí surové oleje lisováním semen. Ještě týž rok je omezena nebo dokonce zrušena vlastní výroba kosmetiky, žitné kávy, stejně jako provoz pily i tiskárny.

Dne 17. ledna 1949 přichází na adresu společnosti Kosmos (a zároveň na adresu Národní banky v Praze) tato zpráva: „V právním zastoupení dr. Ing. Pavla Picka, paní Marie Pickové, vdovy, jeho matky, prohlašuje závazně na jejich požádání a jejich jménem, že si nečiní ani činiti nebudou žádných nároků na restituci n.p. Kosmos, který jim, resp. zemřelému ing. E. Pickovi vlastnicky náležel a vzdávají se jakýchkoli nároků na náhradu za znárodnění tohoto podniku s veškerým příslušenstvím. Zejména nebudou v zahraničí uplatňovati nějaké pohledávky, které jim do znárodnění jako vlastníkům podniku Kosmos vůči třetím osobám v tuzemsku a zahraničí náležely.“ 

V této době se také postupně ruší výroba kosmetiky a obilné kávy, ruší s i provoz na pile a tiskárně. Ke společnosti Kosmos je přičleněn podnik Josef Pilnáček, továrna na mýdlo a svíčky v Hradci Králové, jakož i další podniky. Dne 27. září 1953 pak umírá Pavel Pick v kanadském Montrealu.

V roce 1960 pracuje v továrně již jen osmnáct původních „Pickových“ zaměstnanců. Zároveň se společnost potýká s problémy v oblasti kvality (jádrová mýdla jsou příliš tmavá a měkká, solvina je neúčinná,…). V roce 1971 získává podnik státní vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. V letech 1980 – 1981 byla zrušena lisovna, čímž se celý podnik stává závislým na dodávkách od konkurenčních podniků.

V roce 1993 je část podniku (ta, která vyrábí tekuté detergenty a mycí pasty) privatizována formou přímého prodeje společností Zenit, spol. s.r.o. Tato společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 6. března 1992 pod identifikačním číslem 447 07 070. Zápis byl proveden u Městského soudu v Praze, oddíl C, vložka 7710. Stejné identifikační údaje má společnost Zenit, spol. s.r.o. dodnes.

Továrna na výrobu uzenin a konzerv v Kostelci u Jihlavy

Historie 

Továrna na výrobu uzenin a konzerv v Kostelci u Jihlavy vznikla původně z nevelkého mlýna, jež založila jihlavská vrchnost brzy po třicetileté válce. Na přelomu 18. a 19. století tento mlýn obhospodářovávala rodina Russwurmových, v roce 1808 od nich mlýn zakoupil jistý pan Bernard Procházka. O necelých sto let později, roku 1907, kdy byl mlýn již v rukou dalšího majitele, mlýn vyhořel. Při rekonstrukci vznikly nové podnikatelské prostory, v nichž se usídlila společnost Zimmer a Schmidt z Jablonce a zřídila zde brusírnu skla. O deset let později se však společnost ocitla na pokraji krachu a brusírna tak byla uzavřena.

 Jan Satrapa, Richard Spitzer a další tři společníci odkoupili tuto bývalou brusírnu skla a v roce 1917 ji transformovali na továrnu na výrobu uzenin a konzerv.  Cena za koupi téměř zkrachovalé brusírny skla se dle kupní smlouvy ze dne 28. září 1917 vyšplhala na 124.000,- korun.  Samotná továrna na výrobu uzenin a konzerv spol. s.r.o. byla založena dne 6. prosince 1917 společníky Janem Satrapou, Richardem Spitzerem, Karlem Czánským, Janem Hamlischem a Josefem Spitzerem.  Základní kapitál společnosti činil celkem 250.000,- korun, na každého společníka tedy připadal vklad ve výši 50.000,- korun. Společenská smlouva, jíž byla společnost založena, byla původně uzavřena na dobu deseti let. Po uplynutí této doby se společníci měli rozhodnout, zda bude společnost pokračovat, či skončí v likvidaci. 

František Satrapa narozený 29. srpna 1849 začínal s pouze s jedním řeznickým krámem zřízeným v pronajatém obecním hostinci ve Studené. Postupem času se jeho výrobky začaly stávat stále vyhlášenějšími a poptávka po nich byla obrovská. V roce 1907 předal společnost synovi Janu Satrapovi, který výrobu značně rozšířil – zejména stál za zrodem nových provozoven v Kostelci u Jihlavy, v Hodicích a v Krahulčí. Kostelecká továrna je však nejvíce spjatá se jmény rodiny Spitzerových, a právě rodině Spitzerových jsem se rozhodla věnovat dále ve své diplomové práci více prostoru. 

Dne 11. ledna 1918 společnost požádala okresní hejtmanství o vydání povolení výroby uzenin, konzerv a ostatních výrobků (např. jedlé želatiny). Téhož roku odchází ze společnosti Jan Satrapa, který se rozhodl věnovat svému provozu ve Studené. Jeho podíl byl později rozdělen mezi zbývající společníky, vklad každého z nich tak nově činil 62.500,- korun. O rok později se svého podílu zbavuje i Karel Czánský, který svůj podíl prodává jistému panu Bílkovi z Nového Světa. I ostatní původní společníci (samozřejmě mimo Spitzerových) postupně továrnu opustili, neb jejich účast pouze umožňovala realizaci koupě původního závodu.

V dalších letech továrna zažívala značné výkyvy, alespoň co se týče čistých zisků. Zatímco v roce 1924 dosáhl čistý zisk 850.776,- korun a rok později to bylo již 8.973.875,- korun. V roce 1927 byla valnou hromadou společnosti schválena přeměna na akciovou společnost, v té době továrna zaměstnávala na 670 zaměstnanců. Do správní rady společnosti byli zvoleni Ing. Jan Dvořáček, Karel Šeba, Ing. P. Mayer a dále ředitelé podniku Ing. Josef Spitzer s 708 kusy akcií, Richard Spitzer s 708 kusy akcií a Josef Bílek s 709 kusy akcií. Prokura byla udělena bratrům majitelů podniku – Benu Spitzerovi a Rudolfu Bílkovi. Další informace a korporátní dokumenty jako stanovy, zápisy ze zasedání správní rad, zápisy z valných hromad, rejstříkové výpisy, bilanční knihy a doklady, účetní deníky a další z let 1917 – 1948 bychom v případě zájmu mohli nalézt v Moravském zemském archivu v Brně, ve fondu č. 1475 – Továrna na konzervy a uzeniny, a.s., Kostelec, značka fondu H373. Vzhledem k tomu, že analýza korporátních dokumentů není předmětem této diplomové práce, nebudu zde tyto archiválie dále rozvádět.

V období před druhou světovou válkou byla Továrna na výrobu uzenin a konzerv v Kostelci u Jihlavy zcela svébytnou institucí, po Mnichovu však přichází období nejistoty a stagnace. Továrna ztratila odbytiště v odtrženém pohraničí a do konce roku se tak výroba továrny snížila na pouhých 40% ze svého možného výkonu. Společnost se pokusila ztráty kompenzovat rozběhnutím výroby rybích konzerv z dovezených mořských ryb, avšak k realizaci tohoto záměru již nedošlo. Kostelecká továrna se brzy měla stát významným strategickým podnikem zásobující nacistický wehrmacht. V této době byla továrna stále významným producentem všech druhů masových konzerv, pražské šunky, jemných kosteleckých párků, gulášů, játrových paštik, taliánů, moravských klobás, salámů, sádla, atd.

Období protektorátu a proces arizace

Brzy po 15. březnu 1939 byl Richard Spitzer zatčen gestapem. Během jeho věznění, které trvalo měsíc, byl nucen ke zřeknutí se veškerých vlastnických práv ve strategickém potravinářském průmyslu. Následně Spitzerovi přišli o veškeré vlastnictví v masných závodech a jediným ředitelem kosteleckého závodu se stal Josef Bílek. Továrna byla v dobových dokumentech charakterizována jako prvotřídní a extrémně výkonná a to zejména z důvodu, že za normálních okolností dosahovala tržeb až 50.000.000,- korun ročně.

Dne 20. října 1939 kupuje 66,67% akcií továrny německý bankovní ústav Kreditanstalt der Deutschen (dále též „K.d.D.“) a stává se tak pro tento okamžik majoritním arizátorem. Vedením a dohledem nad továrnou byl pověřen jeden z ředitelů Kreditanstalt der Deutschen – pan Herbert Peltsarzky. Veškeré akcie v držení K.d.D. však měly být později převedeny výhradně do rukou árijských Němců.

V roce 1941 činil základní kapitál Továrny na výrobu uzenin a konzerv v Kostelci u Jihlavy 3.800.000,- korun, přičemž akcionáři byli z 1/3 Josef Bílek (český arizátor) a ze 2/3 bankovní ústav Kreditanstalt der Deutschen. Továrna v Kostelci byla zároveň čtvrtinovým vlastníkem továrny v Hodicích.194 I společnost v Hodicích byla v hledáčku německých úřadů. Dle dokumentu z 3. září 1941 činil její základní kapitál 2.800.000,- korun, přičemž společníky byli mimo kostelecké továrny též Jan Satrapa, Továrna na uzeniny „Job“, Kreditanstalt der Deutschen a také Josef Bílek. Právě Josef Bílek měl v továrně rozhodující vliv. Továrna v Kostelci měla bankovní účet vedený u Kreditanstalt der Deutschen, ještě jeden menší účet pak též v jihlavské pobočce Böhmische Escompte-Bank. 

Z jistého memoranda ze dne 20. února 1942 se také dozvídáme, že v této době pan Peltzarsky zřídil předkupní právo k 40% akcií továrny v držení K.d.D. ve prospěch společnosti Burkart, Job & W.E. Fuhrmann. K.d.D také plánovala v rámci úplné germanizace továrny odkup zbývající 1/3 akcií od Josefa Bílka, čímž se měla stát jediným akcionářem. Následně mělo být 51% akcií převedeno do rukou hospodářského koncernu SS. Zde však narážíme na problém s již zřízeným předkupním právem. Začala se vést jednání o vzdání se předkupního práva společností Burkart, Job & W.E. Fuhrmann. Tato jednání vedl ředitel K.d.D. Pulz a společník Burkart, Job & W.E. Fuhrmann – pan Job. Pan Job se však předkupního práva vzdát odmítl.

Dne 13. prosince 1941 se konalo zasedání představenstva K.d.D., kde mělo být rozhodnuto o odkupu akcií pana Bílka. Sám Bílek byl na toto jednání přizván, avšak možnost prodeje svých akcií odmítl. Důvodem byl fakt, že (najednou) byl pan Job ochoten vzdát se svého předkupního práva k akciím K.d.D. (pouze ve prospěch pana Bílka), avšak pouze za předpokladu, že Bílek, zůstane majitelem svého dosavadního podílu. Došlo tak k poměrně paradoxní situaci, kdy za pomoci Němce pana Joba, zůstal značný vliv v továrně v rukou Čecha. Tato situace je alespoň trochu objasněna dopisem z 13. ledna 1942, kde se dozvídáme, že přestože byl pan Job Němec, byl v této době ženat s Češkou. Dále pisatel tohoto dopisu vyslovil domněnku, že tito manželé měli úzké vazby na Spitzerovi, původní majitele továrny. Jedinou možností, jak nyní dostat továrnu do rukou hospodářského koncernu SS byl odkup drahých akcií od samotného Bílka. K.d.D. slíbila hospodářskému koncernu SS finanční pomoc při nákupu těchto akcií. Přesněji slíbila uhradit část z ceny akcií, která bude přesahovat jejich reálnou hodnotu. Tato hodnota byla vyčíslena na 1.400,- korun za akcii.

Nakonec Kreditanstalt der Deutschen  obdržela od Majetkového úřadu Říšského protektora příkaz k prodeji svých akcií německému zájemci. Následně byla dne 9. ledna 1942 vedena jednání o odprodeji akcií K.d.D do rukou Deutschen Lebensmittel G.m.b.H. Tento prodej se uskutečnil dne 20. ledna 1942. Záhy však došlo ještě k jednomu převodu těchto akcií a to z Deutschen Lebensmittel G.m.b.H. na její mateřskou společnost, resp. tato mateřská společnost přímo vstoupila za naprosto totožných podmínek do původní kupní smlouvy uzavírané mezi K.d.D a Deutschen Lebensmittel G.m.b.H. Kostelecká továrna tak nakonec skončila jako součást hospodářského koncernu SS s názvem Deutsche Wirtschaftsbetriebe GmbH. Kreditanstalt der Deutschen si ponechala pouze 25% akcií a do správní rady dosadila jednoho ze svých ředitelů Josefa Pulze. 

Jedním z důvodů, proč Kreditanstalt der Deutschen přišla o své dominantní postavení majoritního akcionáře, byla zřejmě také kauza spojená s jistým Theodorem Rumrichem. Theodor Rumrich (nar. 1. dubna 1881) byl německým státním příslušníkem žijícím v Jihlavě. V období od 1. června 1940 do března 1942 zastával post vedoucího výroby v továrně na výrobu uzenin a konzerv v Kostelci u Jihlavy, a právě jako vedoucí výroby se měl dopustit trestného činu proti válečnému hospodářství a zpronevěry, když tajně odeslal cca 70 kilogramů masa a 20 kilogramů tuku své příbuzné v několika menších balíčcích společně s jinými komoditami. Postupem času se ukázalo, že do této zpronevěry bylo zapleteno i šest vysoce postavených ředitelů Kreditanstalt der Deutschen, jež měli od Theodora Rumricha též přijímat balíčky s masem, kostmi, tukem a dalším. Těmito řediteli byli: Anton Kriesewetter, Josef Pulz, Dr. Otto Rössler, Rudolf Schricketanz, Theodor Czernich a Hubert Bauman, přičemž někteří z výše jmenovaných při policejním šetření dokonce doznali, že předmětné balíčky od pana Rumricha přijali. Již z poznámky učiněné ve spisu dne 5. dubna 1943 je pak patrné, že zejména s ohledem na Kreditanstalt der Deutschen by měl být celý spor řešen pokud možno mírovou cestou bez ukládání zásadních trestů. Přesto Theodor Rumrich skončil v období od 13. května 1943 – 17. listopadu 1943 ve vyšetřovací vazbě. V rozsudku ze dne 16. prosince 1943 je však již uvedeno, že nebyly dostatečně naplněny znaky trestného činu. O dalším osudu Theodora Rumricha jsem nenašla další zmínky, Kreditanstalt der Deutschen však tuto kauzu, jak již bylo uvedeno výše, odnesla ztrátou věrohodnosti a posléze zřejmě i ztrátou majoritního postavení v továrně na výrobu uzenin a konzerv.

Spitzerovi

Jak již bylo naznačeno výše, rozhodla jsem se do své diplomové práce zařadit i část o rodině Spitzerových, coby (spolu)vlastníků kostelecké továrny. Ferdinand Spitzer (1855 – 1919) byl židovský obchodník z Telče vlastnící malý obchod se smíšeným koloniálním zbožím. Z jeho sňatku s jistou Bertou Taussigovou vzešli tři synové – Richard (1885 – 1946), Josef (1888 - 1935) a Beno (1893 – 1958). 

Richard Spitzer se narodil 17. prosince 1885. Za svůj život byl dvakrát ženatý, přičemž z prvního manželství se narodila dcera Ludmila, z druhého pak synové Ivo a André. Zatímco první manželství skončilo tragickou smrtí jeho manželky při porodu dcery Ludmily, druhé manželství bylo rozloučeno. V roce 1940 se na čas přestěhoval do Prahy (Duškova 12, Praha – Smíchov), což dokládá jeho vlastnoručně podepsaná žádost ze dne 28. ledna 1940 adresovaná jihlavskému oberlandratu, v níž žádá o přemístění cenných papírů, jež má uložené na deponovaném účtu v jihlavské pobočce Böhmischen Industrialbank, do Živnostenské banky v Praze. V roce 1942 byl internován v Terezíně, kde byl nakonec i osvobozen. Po válce žil v Kutné Hoře. Jeho synové Ivo a André prošli hned několika koncentračními tábory včetně Osvětimi. Sám André ve svých pamětech popsal Osvětim jako strašlivé místo, kde se lidé a jejich myšlení dokonale mění. Svědčí o tom i jedna z jeho vzpomínek: 

„Mluvil jsem s jedním chlapcem, kterého jsem znal ještě z Terezína a ptal jsem se ho – a co tvoji rodiče? A on mi úplně chladnokrevně odpověděl: Vylítli komínem.“

Naštěstí zde strávili pouze deset dní a poté byli odesláni na práci do Kauferingu, později do Dachau. Zde byli oba bratři osvobozeni.Takové štěstí však neměla jejich matka Zdenka, která zahynula v Osvětimi.216 Andrému bylo v době osvobození osmnáct a půl roku. V té době vážil pouze 32 kilogramů.

Další z bratrů - Josef Spitzer vystudoval Vysoké učení technické v Brně v oboru chemie. Se svou ženou Annou Mayerovou zplodil tři syny, přičemž nejmladší syn Hanuš zemřel v pouhých patnácti letech v roce 1938 na vrozenou srdeční vadu. Jeho starší bratři Theodor a Ferdinand se o několik let později stali oběťmi nacistického holocaustu. Ferdinand zemřel v poznaňském ghettu, Theodor prošel koncentračními tábory Terezín i Osvětim, svou smrt však nalezl 23. března 1945 v Kauferingu. Sám Josef Spitzer zemřel na infarkt v roce 1935 v pouhých 47 letech a hrůz války se tak nedožil.

Nejmladší Beno Spitzer skončil v roce 1942 v terezínském táboře, kde se mu coby členu tamní zdravotní správy podařilo dočkat konce druhé světové války. V létě roku 1945 se Beno Spitzer vrátil do Kostelce. Do továrny však nebyl tehdejším ředitelem Josefem Bílkem vpuštěn.

Továrna na výrobu uzenin a konzerv dnes

Po válce, v roce 1948, byl celý podnik znárodněn a zařazen pod oborový podnik pod názvem: Jihomoravský průmysl masný, závod 06 Kostelec. V této době začal Beno Spitzer pracovat v továrně jako úředník, jeho synovec André se pak začal učit řezníkem, doufaje v navrácení rodinného majetku. Toto uspořádání však vydrželo jen do „vítězného února“, tedy února roku 1948, kdy z čista jasna přišel bezvýhradný příkaz, že se Spitzerovi musí z Kostelce vystěhovat. André se tak odstěhoval do Jihlavy, kde poznal svoji manželku, s níž se později přestěhoval do Ledče nad Sázavou.

Po převratu v roce 1989 se André Spitzer začal zajímat o možnosti jak se vrátit do kostelecké továrny. Na tehdejším ministerstvu pro privatizaci se však dozvěděl, že továrna v podobě akciové společnosti nemůže být vrácena soukromé osobě. Bylo mu však nabídnuto přednostní odkoupení závodu za cenu sto milionů korun. Tato varianta však byla mimo jeho reálné možnosti a tak se této možnosti zřekl.  V roce 1992 došlo k privatizaci podniku, v důsledku které vznikla akciová společnost Kostelecké uzeniny a.s.224 Společnost Kostelecké uzeniny a.s. byla do obchodního rejstříku zapsaná dne 30. dubna 1992 pod identifikačním číslem 469 00 411, zápis byl proveden u Krajského soudu v Brně, oddíl B, vložka 835. Pod těmito identifikačními údaji bychom ji v obchodním rejstříku mimochodem nalezli dodnes.

V roce 2005 získal většinový podíl na společnosti Agrofert Holding současného ministra financí Andreje Babiše, který o dva roky později odkoupil akcie zbývajících akcionářů a společnost Kostelecké uzeniny a.s. tak zcela ovládl. V současné době je tato společnost největším zpracovatelem masa a masných výrobků v České republice. 

{jacomment on}