Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Ačkoli se 3D tisk jako technologie využívá bezmála třicet let, do povědomí veřejnosti se dostal až v posledních letech. Do té doby se této doméně věnovali spíše lidé z řad odborné veřejnosti, kteří s touto technologií pracovali. 

Ostatní možná ani netušili, že něco kolem nich může být vytištěno na 3D tiskárně. Ne nadarmo bývá tato technologie nazývána novou průmyslovou revolucí. 3D tisk má schopnost zasáhnout do mnoha oblastí dnešní společnosti. Je zde obrovský potenciál. Tisk může způsobit revoluci ve výrobním sektoru, například při tvorbě individualizovaných věcí. Po světě již chodí lidé, jejichž protéza končetiny, naslouchátko či čelist byly vytištěny na 3D tiskárnách a vědci pracují na způsobech, jak vytisknout léky, nebo fungující orgány. Vesmírné agentury přemýšlejí nad postavením základen na Měsíci za pomoci pojízdných 3D tiskáren, zatímco zde na Zemi už tiskárny domy staví. Největší optimisté předpovídají, že budou 3D tiskárny v každé domácnosti a vše, co budeme potřebovat, si vytiskneme.

Komu by se nelíbila představa si pomocí stisku jednoho tlačítka vyrobit zrovna potřebnou věc, navíc upravenou přesně podle našeho vkusu a potřeb? Ačkoli se technologie posouvá velkou rychlostí vpřed, tak daleko zatím nejsme. Díky nižší ceně se ale 3D tiskárny již začínají objevovat i v domácnostech a lidé teprve zjišťují, co všechno tato technologie může dokázat a kde leží její možnosti a hranice.

Do širšího povědomí se 3D tisk nedostal jen díky svým neuvěřitelným možnostem nebo příslibům do budoucna, ale dopomohlo i kontroverzní využití technologie např.: výroba zbraní za pomoci 3D tiskárny.

Ruku v ruce se společně s využitím technologií objevují i problémy s ochranou práv duševního vlastnictví. Doposud se v této oblasti řešily záležitosti týkající se zábavního průmyslu a nekonečná válka s digitálním počítačovým pirátstvím. S rozvojem 3D tisku může nastat éra pirátství nejen digitálního, ale také současného reálného světa, ať už jde o autorské právo, či patenty, designy nebo ochranné známky, to vše může být nastupující technologií zasaženo. Držitelé těchto práv se doposud s internetovým pirátstvím nesetkali, ale může je čekat stejný šok jako před nedávnem oblast hudebního či filmového průmyslu po zavedení a rozšíření internetu mezi širokou veřejnost.


Pojem 3D tisku

3D tisk je souhrnným označením pro technologie procesů zpracování hmoty, při kterých se vytváří trojrozměrný fyzický objekt z elektronické předlohy, vytvořené za pomoci počítače. Jedná se obecný pojem, který je ale poměrně rozšířen. Často se také používá označení aditivní výroba (z anglického „ additive manufactoring“), nebo pojem „rapid prototyping“ (rapidní výroba prototypů). V odbornějších kruzích se používá většinou právě pojem aditivní výroby a v laických 3D tisk. Ať použijeme označení jakékoli, je důležité vědět, co si pod ním představit. Jedná se o pojmenování pro poměrně nový a revoluční způsob výroby, spočívající, obecně řečeno, v postupném spojování materiálu, kterým se vytváří cílový objekt. Na začátku tedy z cílového objektu nemáme nic a ten postupně „roste“. V tom spočívá rozdíl oproti současným výrobním postupům, kde na začátku máme nějaké množství materiálu (například dřevěný kvádr) a jeho zpracováním se vytváří konečný výrobek.

Technologie 3D tisku využívá tří komponent ke svému fungování. Nejprve je zde počítač, na kterém je vytvořena předloha objektu. Předloha samotná tvoří druhou část, která slouží jako model pro budoucí tisk. Samotný tisk provádí stroj, obecně označován jako 3D tiskárna. Ta slouží k přetvoření elektronické podoby objektu do konečné fyzické podoby. Vzdáleně se dá tedy celý proces přirovnat k běžnému tisku textových dokumentů, kde na začátku uživatel počítačového programu vytvoří textový soubor, odešle ho do klasické tiskárny a z té vyjede potištěný papír. U 3D tisku je ovšem výsledkem trojrozměrný objekt, který může mít nejrůznější tvar a praktické využití od náhradních dílů přes dekorační předměty až po tisk jídla. A i když se pro tento proces vžil název tisk, je to zjednodušující pojem - v podstatě se jedná o výrobní proces, jehož důležitým znakem je, že se data, která jsou v digitální podobě, převádí na fyzický objekt v reálném světě. 3D tiskárna je tak jakýmsi prostředníkem mezi digitálním světem počítačů a tím naším fyzickým.

Ačkoli současné tiskárny ještě nejsou technologicky tak daleko, jak si mnozí představují, celý obor se pohybuje poměrně vysokou rychlostí kupředu a stále více věcí je kolem nás vyrobeno právě za pomoci technologie 3D tisku.

Výhodou je možnost celý objekt vytisknout už hotový, není tak potřeba nic následně montovat dohromady. Daná věc je vytištěna už s pohyblivými částmi, dutinami a vším, co je potřeba k jejímu fungování. Dále je 3D tisk výborným pomocníkem ve vytváření prototypů jiných věcí, odtud pak název „rapid prototyping“. Prototypy se už v dnešní době většinou vytváří v grafických programech na počítačích a je tedy mnohem příhodnější prototyp rovnou vytisknout, což je jednodušší a rychlejší než tradiční ruční výroba.

Další nespornou výhodou je možnost vytvoření předlohy na jednom místě a její vytisknutí na místě jiném. Stejný produkt, záleží na možnostech tiskárny, totiž vyjede z tiskárny jak v místě vytvoření předlohy, tak kdekoli jinde, kde je technologie dostupná. Odpadá tak nutnost zdlouhavé a drahé dopravy věcí, kdy jediná doba, která nás dělí od toho mít výrobek v pevně v rukou, je čas potřebný k jeho vytištění. Pokud by se tiskárny rozšířily, nic by nebránilo tomu si vybrat produkt na internetu, zakoupit ho, jak to jde dnes například s hudbou, a rovnou si ho vytisknout. Náhradní díly se mohou tisknout přímo na místě a není potřeba mít tak plné sklady, nebo čekat až bude produkt vyroben a dovezen. V dnešním digitálním globalizovaném světě, kdy má každý možnost být stále „online“, se nabízí mnoho nových a dříve netušených možností, které s sebou nesou pozitivní, ale bohužel i negativní následky, o kterých se bude v této práci ještě pojednávat.

3D tiskárna se v sobě snaží kombinovat mechanizaci masové produkce a možnosti individuálního přístupu v podání ruční, lidské práci - výrobek z tiskárny může být udělán rychle, levně a s individuálním přístupem, ovšem na klasickou standardizovanou masovou výrobu cenou a rychlostí asi nedosáhne. Tiskárnu nezajímá složitost tisknutého výrobku - cena je stále stejná, ať se jedná například o obyčejnou krychli, nebo krychli se složitým vzorem na povrchu a vnitřní dutinou. Cena se s počtem vytištěných kusů nesnižuje, na rozdíl od masové výroby. Dále je zde možnost vysoké individualizace výrobků (čárka nepatří) bez dalších nákladů - hlavní složkou konečné ceny je množství spotřebovaného materiálu a čas. Internetový obchod Amazon nabízí dokonce sekci pro 3D tisk, kde je možné si nechat vytisknout a zaslat figurku nebo vázu upravenou podle vlastního přání, přičemž cena zůstává stále stejná.

Samotná technologie není úplnou novinkou, existuje již přibližně třicet let, ale až rozvoj v polední době spolu s vypršením některých patentů zapříčinil, že se o ní mluví více. Technologie se stává levnější, dostupnější a od odborníků a průmyslu se začíná rozšiřovat stále více do rukou technologických nadšenců či mezi širší populaci.

Výhoda 3D tisku spočívá bezesporu v jeho technické jednoduchosti a dostupnosti vyššímu počtu lidí, kteří k jeho využívání nepotřebují další zvláštní vzdělání či dovednosti, tzn. že se této technologii mohou nyní věnovat nejen odborníci a specializované firmy či úzce vyprofilovaná skupina lidí z velkých korporací, nýbrž i lidé mající zájem o 3D tisk, čili v této oblasti jde o vlastně o tzv. „demokratizaci“ výroby.

Technologie 3D tisku - od virtuálního návrhu k fyzickému objektu

Jak už bylo řečeno, 3D tisk ke svému fungování používá tří základních komponent - počítač, předlohu a 3D tiskárnu.

Počítač

Jedním ze základních prvků technologie 3D tisku je samozřejmě počítač, na kterém se odehrávají další procesy sloužící ke zdárnému dokončení projektu. Za pomoci počítače lze vytvářet různé předlohy v grafických programech, úpravy, lze vyhledávat informace atd. Díky rozšíření počítačů v dnešní společnosti má velké množství populace již nyní k počítači přístup. Záleží jen na tom, jak uživatel dovede pracovat s informačními a komunikačními technologiemi.

Předloha

Předloha je digitálním ztvárněním fyzického objektu, který již existuje, existoval, nebo bude teprve vytvořen. Předloha musí mít stejné vlastnosti jako fyzický objekt z toho důvodu, že podle ní následně pracuje tiskárna, je tedy přesným 3D modelem. Předloha je vytvářena a šířena na počítačích přes internet, ovšem je to jen prostředník ke skutečnému cíli, což je vytisknutí fyzického objektu. Předloha je nedílnou součástí procesu.

S předlohou se pojí pojem CAD (z anglického computer-aided design, tedy počítačové navrhování), což je označení pro programy a oblast informačních technologií vytvářející 3D modely. Pro předlohy se v anglické literatuře užívá název CAD files (tedy CAD soubory). Právě modelování výsledného objektu v klasických 3D programech (například AutoCad od firmy Autodesk, nebo SketchUp od firmy Googe) je jednou z možností, jak získat předlohu. Software pro vytváření 3D modelů je dostupný již dlouhou dobu a je starší než samotné 3D tiskárny. Tato metoda počítá s tím, že uživatel v takovém programu umí pracovat a dokáže zamýšlený objekt vytvořit. Další možností, a to velmi lákavou, je naskenování již existujícího fyzického objektu a jeho následný převod do digitální podoby. To se děje za použití speciálních 3D skenerů, nebo lze jako skener využít také například mobilní telefon, ten se ale kvalitou ovšem nemůže rovnat profesionálním skenerům. Tato technologie je tak dostupná velkému množství lidí a nic nemusí bránit tomu, aby si člověk naskenoval za pomocí mobilu například figurku a poté si ji sám vytisknul. Výhodou 3D skeneru je jeho rychlost a nenáročnost. Nevýhodou je naopak, že skener zachytí pouze vnější podobu objektu a ne jeho vnitřní uspořádání.

Dále se modely pro 3D tisk již nyní dají získat na internetu na k tomu určených webových stránkách, jako například Thingiverse, kde si komunita zadarmo poskytuje vytvořené předlohy a je tedy možnost obstarat si modely bez nutnosti sám je vytvářet, či skenovat.

Samotnému tisku ještě předchází několik procesů. Počítačový model je nutné převést do formátu STL, který byl vyvinut firmou 3D Systems v roce 1987 a je nyní využíván většinou 3D tiskáren. Poté je nutné model pomocí dalšího softwaru rozdělit na tenké vrstvy, podle kterých pak tiskárna tiskne.

Tiskárna

Princip tvorby objektu je následující: Do tiskárny se pošle upravený digitální model a nanášením (spojováním) tenkých vrstev na sebe vzniká výsledný objekt. Objekt postupným přidáváním materiálu jakoby „roste“ z ničeho. Nevzniká tak skoro žádný odpad (záleží na konkrétní technologii) a spotřeba materiálu je mnohem menší a efektivnější. Uvádí se, že naproti dosavadním výrobním postupům, kde je odpadu až 90 %, má 3D tisk až 90 % účinnost ve využití materiálu, Tento způsob výroby objektů je mnohem flexibilnější než jiné současné způsoby vytváření věci a není omezen dosavadními pravidly výroby.

Tak jako i u běžných tiskáren, existuje i u 3D tiskáren několik možností, jak způsobem lze objekty vytvářet. Může se jednat o postupné nanášení roztaveného materiálu v tenkých vrstvách nebo tvrzení na světlo citlivé tekutiny. Jednotlivé technologie se dají souhrnně spojit dohromady podle toho, na jakém principu fungují, nebo jak a s jakým materiálem pracují. Můžeme tak rozdělit tiskárny, které využívají laser a nelaserové technologie. Nebo můžeme tiskárny rozdělit na ty, které pracují s fotopolymery, zapékají práškovým materiálem nebo tiskárny, co vytláčejí roztavený materiál. Dále existuje samozřejmě několik samostatných technologií fungujících na jiných principech, mezi něž patří například biotisk nebo 3D tisk domů. Technologie fungují na jiných principech a jsou i různě úspěšné při tisknutí konečného objektu - každá se hodí k něčemu trochu jinému. Je zde rozdíl ve finanční, časové a znalostní náročnosti, dále pak v materiálech jaké používají a způsobu jak „tisknou“ objekt.

Příklady technologií a vhodné materiály

Technologie SLA

Technologie SLA - Stereolitography je zástupce tiskáern využívající fotopolymer. Jedná se o jednu z nejstarších technologií v oblasti komerčního 3D tisku a byla patentována vynálezcem Charlesem W. Hullem v roce 1986. Technologie využívá ultrafialového paprsku, který vytvrzuje materiál citlivý na světlo. Během tisku je v nádobě umístěn tekutý fotopolymer a ten je postupně ozařován na vybraných místech, čímž se spojí dohromady. Celá konstrukce poté klesne o tloušťku vrstvy a proces začíná znovu. Technologie se využívá převážně k výrobě prototypů. Výhodou je rychlejší výroba a jemný povrch výsledného produktu. Nevýhodou je například potřeba podpor, které drží objekt na místě.

Technologie SLS

Metoda spojování práškového materiálu. Představitelem je technologie SLS - Selective Laser Sintering. Tato technologie byla patentována v roce 1989 Carlem R. Deckardem. Princip této technologie spočívá v tavení práškového materiálu za pomoci laseru. V tiskárně jsou umístěny dvě nádoby. V jedné probíhá tisk a v druhé je zásoba práškového materiálu. Poté co laser vytvoří požadovanou vrstvu, nanese se nová vrstva materiálu ze zásobníku, pomocí válce je zarovnána a laser může opět vytvořit další vrstvu. Výhodou je, že výsledný produkt je uložen v nespotřebovaném materiálu (ten lze opětovně použít) a není potřeba žádných nosných konstrukcí. Nevýhodou jsou vysoké náklady při pořizování tiskárny a vytištěné produkty jsou méně přesné než při použití metody SLA, zato mají lepší funkčnost - metoda SLA se hodí spíše na prototypy, zatímco při použití metody SLS se dají výsledné produkty i funkčně používat. S touto metodou se dá použít velké množství materiálů, jako jsou plasty, kovy nebo sklo. Vzhledem ke své ceně není tato technologie rozšířena mezi širší veřejností. Využívají spíše firmy, které potřebují kvalitní prototypy.

Metoda FDM

Mezi tiskárny vytláčející roztavený materiál patří hlavně metoda FDM (Fused Deposition Modeling). Při užití této metody 3D tiskárna vytváří konkrétní objekt za pomoci hlavice, která na pevný podklad nanáší ve vrstvách stavební materiál, který je taven přímo v hlavici. V praxi to vypadá tak, že hlavice nanese tenkou vrstvu materiálu ve tvaru, jaký je potřeba, a na ni nanáší další, dokud není objekt zcela tímto způsobem vytvořen. Jedná se asi o nejrozšířenější metodu používanou v soukromém sektoru - technologii využívá například komunita kolem open source tiskáren RepRap. Společnost Stratasys vlastní ochrannou známku k technologii FDM a proto, aby se přešlo problémům, užívá RepRap komunita pojmenování FFF (Fused Filament Fabrication). Jedná se o stejnou technologii, jiný je pouze název. Výhodou je nenáročnost technologie a cena - jak už bylo řečeno, díky rozvoji komunity RepRap je možné si tiskárnu postavit doma. Nevýhodou je potřeba podpůrných prostředků a horší kvalita. Tento postup je také pomalejší než například SLS nebo SLA. Metoda využívá jako materiál převážně polymery v podobě vlákna namotaného na cívku. Využití si tato metoda našla poměrně rozsáhlé - vytváří se s její pomocí jak prototypy, tak výsledné produkty. Jak už bylo řečeno, jedná se o nejrozšířenější metodu mezi širší veřejností a s tím i souvisí to, že většina domácího tisku probíhá právě na tiskárnách s technologií FDM, vytvářejí se tak objekty nejrůznějšího určení, jako šperky, dekorační předměty nebo i funkční předměty (například vybavení domácnosti). Jednou z novějších tiskáren tohoto typu je model MarkOne společnosti MarkForged, specifický tím, že tiskne z uhlíkových vláken, což výsledným objektům propůjčuje mimořádnou kvalitu.

Metoda CLIP

Jeden z nejnovějších typů 3D tiskárny byl publikován 16. března 2015 pod zkráceným názvem CLIP (Continuous liquid interface production technology). Tato technologie má být 25krát až 100krát rychlejší než dosavadní způsoby 3D tisku. Podstata spočívá v tom, že do bazénku obsahující pryskyřici zajede tisková hlava, která poté pomalu stoupá nahoru. Pryskyřice je tvrzena kombinací světla a kyslíku. Objekt je přichycen na tiskové hlavě, ta stoupá nahoru a objekt se vytváří postupně ze zásobníku.

Biotiskárny

Biotiskárny jsou speciální odnoží 3D tisku. Jedná se o stroje, které jsou schopné tisknout živou hmotu. Je důležité poznamenat, že se prozatím nacházejí na počátku svého vývoje, ve stádiu experimentů a v dohledné době ještě nikdo zřejmě nezíská vytisknuté srdce. Neznamená, že se touto problematikou nedá teoreticky zabývat.

Další specifické tiskárny by se mohly zaměřit např.: na tištěné jídlo, výrobu drog a léčiv, nebo dokonce budov.

Jak už bylo uvedeno, existují velké množství materiálů, s kterými jsou tiskárny schopny pracovat, záleží vždy na konkrétním typu. Jedná se například o fotopolymery, plasty, kovy, nebo také živé buňky a potraviny, jako je čokoláda.

Nejrozšířenějšími materiály, se kterými se lze setkat jsou různé polymery, což jsou sloučeniny plastů. Například tiskárny využívající metodu FDM, pracují nejčastěji s polymerem ABS, z kterého jsou i kostičky Lego. Jedná se o pevný a stabilní materiál, odolný vůči teplotním výkyvům. Varianty mohou být různě barevné, nebo i průhledné. Lze s ním snadno pracovat a lze vytvořit prakticky vše, od jednoduchého hrníčku po protézu ruky. Výhodou je i cena materiálu. Dalším ze zástupců plastů je PLA plast. Jeho výhodou je, že je vyroben z biologicky odbouratelných a zdravotně nezávadných látek (rostlinné látky), ale přitom si zachovává dobré vlastnosti jako jiné polymery. Existuje mnoho dalších polymerů, které mají různé vlastnosti a vhodné vždy ke konkrétní aplikaci. Existují i biokompatibilní materiály vhodné jako zdravotní pomůcky.

Kov představoval pro 3D tiskárny výzvu, protože s ním není tak lehké pracovat jako s plasty. Jak je ale uvedeno výše, lze provádět tisk různých kovů, jako například bronz, ocel, platina nebo titan. To umožňuje využití 3D tisku i v oborech, kde použití plastu není vždy ideální - letectví, automobilový průmysl nebo medicína. Na použitém kovu záleží i vlastnosti výsledného produktu. Nespornou výhodou tisku z kovu je, že lze vytvořit složitější struktury, než je tomu u klasických výrobních metod. Lze tak docílit lepších vlastnosti produktu, nebo úspory materiálů. Například přezka užívaná u pásů v letadlech Airbus 380, pokud je vyrobena z titanu, při použití složitějšího designu za pomoci 3D tisku, je o 55 % lehčí než klasická přezka z oceli. Lze tak snížit celkovou váhu až o 72,5 kg na celé letadlo, což může ušetřit na palivu přibližně 2 miliony eur během životnosti letadla. Kovy jsou využívány hlavně v průmyslových oborech a práce s nimi je dražší, díky specializovaným tiskárnám, které jsou velmi drahé. I zde se dá ale počítat s tím, že postupem času bude technologie zlevňovat.

Historie, současnost a budoucnost 3D tisku

Ještě donedávna byly 3D tiskárny velkými, drahými stroji nevhodné pro běžné užití v domácnosti. A stejně jako počítače, i 3D tiskárny se postupně zmenšují, stávají se kompaktním, elegantním a cenově dostupnějším přístrojem. Svou velikostí odpovídají současným rozměrům tiskáren a jsou dostupné v běžných internetových obchodech v hodnotě i do Kč 20.000.

V případě zájmu si může kupující svou 3D tiskárnu sestavit sám z dílů (dodává se i v rozebraném stavu), jež mu vytiskne jiná 3D tiskárna. 3D tiskárny se tedy dokáží samy replikovat, což je samo o sobě pozoruhodné. Jedná se už o několikrát zmiňovaný projekt RepRap, jehož průkopníkem se stal díky své tiskárně Mendel jeden z předních vývojářů Čech jménem Josef Průša. Pro pochopení technologie je určitě důležité znát její historii.

Historie technologie

Za počátek 3D tisku jako takového se dá považovat rok 1984, kdy byla vytvořena technologie SLA vynálezcem Charlesem Hullem. Pro představu první vytištěný objekt byl hrnek přibližně 5cm veliký a vytvořit jej trvalo měsíce. Technologie byla patentována v roce 1986 a ve stejném roce založil Charles Hull společnost 3D Systems, která je jednou z největších v oblasti 3D tisku. V roce 1988 uvedl Hull první komerční 3D tiskárnu, která stála 100.000 USD a využívali ji výrobci letadel, automobilů nebo zdravotních pomůcek.16 Následovala metoda SLS, která byla patentována v roce 1989, a první tiskárna, využívající metodu FDM, vytvořená společností Stratasys, byla uvedena na trh v roce 1992. Následuje rok 1993, kdy si Massachusettský technologický institut nechává patentovat metodu „3 dimenzionální techniky tisku“ nazývanou také 3Dp, tu   později licencovala firmě Z Corporation, která byla nedávno koupena společností 3D Systems.

Od té doby se začíná užívat pojem 3D tisk. Následovalo období průmyslových, poměrně velkých a drahých tiskáren. K roku 2005 datuje své počátky komunitní projekt RepRap. Až v roce 2006 s otevřeným projektem Fab@Home se tiskárny dostávají do sféry širší veřejnosti. V roce 2007 vzniká společnost Organovo, specializující se na 3D tisk a živou hmotu a která v roce 2009 vytvořila za pomoci 3D tisku, umělé červené krvinky. Rok 2008 byl na novinky ve světě 3D tisku bohatý. Byla vytvořena první verze tiskárny RepRap a dostala jméno Darwin. Fungování také zahájila webová stránka Shapeways, která poskytuje prostor ke sdílení a obchodování předloh. Byla vytištěna první protéza nohy. V roce 2009 vypršel patent na technologii FDM, což vedlo například k rozšíření projektu RepRap a také ke snížení cen 3D tiskáren. V roce 2011 probíhá vývoj 3D tiskárny jídla na Cornellově univerzitě, bylo také vytvořeno první bezpilotní letadlo, které je výhradně vytištěné na 3D tiskárně. Rok 2013 přinesl transplantaci vytištěné titanové čelisti a také vytištěnou zbraň. Jak je vidět z tohoto stručného přehledu historie technologie, celá oblast se posouvá kupředu a čím více se blížíme současnosti, tím se vše zrychluje. Tisk je levnější, rychlejší a vytištěné produkty jsou kvalitnější.

Technologie v současnosti

V současné době lze tiskárny využit v mnoha různých oblastech či oborech, některé již byly zmíněny. Využívá se prozatím v průmyslu a specializovaných oborech. 3D tisk se těší velkému počtu zaběhlých firem, ale vzniká i mnoho nových, soustředících se přímo na oblast 3D technologií a systém využívají i původní firmy, jakými jsou například Stratasys nebo 3D Systems.

Oddělení 3D tisku se vyskytuje i u jednoho z největších internetových obchodů Amazon a o tuto technologii se zajímá i velký americký řetězec Staples, jehož sortiment je převážně orientován na kancelářskou techniku a její produkty. Dokonce i některé menší obchody nabízejí jako službu 3D tisk a jsou schopny na zakázku vytisknout vlastnoručně vytvořený objekt nebo poskytují 3D tisk jako službu jiným firmám v podobě výroby prototypů, konečných výrobků a dalších věcí souvisejících s tímto oborem. Podobný obchod pojmenovaný 3Djohny vznikl například i v mém rodném městě Šumperk, kde je možné nechat si vytisknout vlastní modely, či naskenovat sebe sama a následně vytisknout svou figurku. V tomto obchodě lze rovněž vytvořit prototypy a součástky či jiné komponenty.

3D tiskárny nacházejí dnes širší uplatnění dokonce v domácnostech a její začátky všem připomínají éru vzniku počítačů, kdy se zpočátku také vyráběly - pro nás dnes již - obrovské přístroje, jež byly nevhodné a cenově nedostupné pro obyčejné uživatele domácností. Momentálně se nacházíme ve fázi, kdy zde máme spíše technicky zdatnější komunitu zaměřenou na „hraní“ si s tiskárnami. Situace není nepodobná období, kdy byly počítače spíše pro nadšence a k obyčejným uživatelům měly ještě daleko. Oproti dřívějšku je svět mnohem propojenější a výměna informací takřka okamžitá, což je obrovským pozitivem pro rozvoj technologií v rámci otevřených komunit. Lidé si vyměňují informace ohledně fungování tiskáren, zlepšují je svými návrhy, které ihned dávají na internet, a to vše zadarmo, v rámci open source licencí. Tímto způsobem se komunita okolo 3D tisku posouvá neustále kupředu a rozvoj probíhá poměrně bouřlivě.

V současné době trh s 3D tiskem rychle roste. Podle analytické společnosti Canalys vzroste světový trh 3D tisku z 2,5 miliardy dolarů v roce 2013 na 16,2 miliardy dolarů v roce 2018. Podle analytické společnosti Gartner vzroste celosvětový prodej 3D tiskáren na 2,3 milionu kusů v roce 2018 ze současných přibližně 108 tisíc kusů. Pro srovnání v roce 2013 bylo, podle stejné firmy, na světě dodáno 315 967 516 kusů osobních počítačů. Ve srovnání s těmito čísly je sice trh s 3D tiskárnami nízký, ale na druhou je jeho růst poměrně vysoký. A tak i nadále bude trhu ještě nějakou dobu dominovat především oblast průmyslu, než oblast designu či domácí zábavy.

3D tiskárny však stále postrádají jakousi „uživatelskou přívětivost“. Ačkoliv už jsou menší, levnější a dostupnější, stále nejsou pro většinu domácích uživatelů velkou neznámou. Tvorba modelů by nebyla takovým problémem - ty lze nalézt na internetu. Větší těžkosti mohou nastat při obsluze tiskárny; toto totiž vyžaduje technické znalosti, čemuž je nutné se naučit. Tiskárny také prozatím nemají až tak velké praktické využití. Bude potřeba nějaký impulz, platforma, která by zapříčinila, že se tiskárny masově rozšíří, a samozřejmě je potřeba čas.

Budoucnost technologie

Nikdo nedokáže přesně říci, jak se technologie uchytí, rozšíří a i přes velmi optimistické názory, podle kterých bude tiskárna v každé rodině, se nakonec žádná revoluce nemusí konat. Ať to bude jakkoli, není jednoduché si vše nyní představit do důsledků. Podíváme-li se na rozvoj internetu, tak dnes vidíme jeho kladné i záporné stránky, ale je jasné, že na jeho začátku ani zdaleka nebylo možné vše odhadnout. Vedle pozitivních přínosů tady jsou samozřejmě i ty negativní. Nikdo nemohl očekávat, jak internet zapůsobí na práva osob na soukromí, problematiku autorských práv, kyberbezpečnost, nelegální obchod a další. A i když se o problémech ví, často není jednoduché se s nimi vypořádat. Podobné je to s každou novou technologií a 3D tisk nebude výjimkou. Během rozvoje se vynoří mnoho problémů, které jsou nyní naprosto neznámé a neočekávané.

Je ale jisté, že 3D tiskárny čeká bouřlivý rozvoj v mnoha směrech. Například NASA experimentuje s možností tisknout ve vesmíru jídlo a součástky, Evropská vesmírná agentura přemýšlí nad využitím 3D tiskáren k vytvoření základny na měsíci. Rozmáhá se také využití tisku ve zdravotnictví - již dnes se tisknout např. zdravotní pomůcky na míru. V oblasti biologie se „3D tisk“ dostane až k tisku ze živých buněk, a vývoj může směrovat i dál - k tisku celých orgánů.

Pokud se vyřeší některé problémy spjaté s technologií, jakými jsou rychlost a kvalita tisku, může trojrozměrný tisk způsobit průmyslovou revoluci...

Úskalí technologie

Jak už bylo zmíněno výše, technologie s sebou přináší nejen pozitivní, ale i negativní faktory, které s rozvojem 3D tisku přímo souvisejí, a to jak problémy faktické, tak právní. Oblastí, kde mohou vznikat potíže, je mnoho. Právo samo o sobě není zrovna nejpružnějším nástrojem v reakci na rychle se vyvíjející dobu. A ani dost rychle reagovat ze své podstaty nemůže, protože zákonodárce většinou reaguje až na vzniklou situaci. Trh je na tom o něco lépe, ale i ten se nerad přizpůsobuje nově se vyvíjejícím okolnostem, kdy se dosavadní lídři odmítají pohnout z vyjetých kolejí, které si tak pracně vytvořili, a mohou se snažit omezit nové technologie dostupnými prostředky, jako je například právo duševního vlastnictví. To ostatně můžeme pozorovat v posledních letech díky internetu, jehož rozšíření způsobuje problémy spojené s pirátstvím (nedovolená výroba a distribuce rozmnoženin (kopií)) aj.

Tiskárny jako nová a velmi rychle se rozvíjející technologie, která své hranice teprve hledá, může vnést zmatek do zaběhlých struktur trhu a práva. S největší pravděpodobností se vyskytnou zcela nové překážky, které bude nutné zdolat, ale také je nutné věnovat se nadále těžkostem již známým - ty by se měly postupem času také vyřešit (např. problematika tisku orgánů v návaznosti na současnou debatu o kmenových buňkách). 3D tisk může otřást kontrolou zbraní, a to díky možnosti jejich vytvoření na tiskárně. V souvislosti s volně tištěnými předměty zůstává také nedořešena otázka ochrany spotřebitele.

Bude nutné vyřešit aplikaci současné právní úpravy na nově objevující se skutečnosti nebo vytvořit nové zákony reflektující technologický pokrok. 3D tisk je záležitostí všech odvětví, a proto je důležité i k této nově vzniklé situaci přistupovat komplexně.

Přehled využití 3D tisku a právní problematika

Jednou ze základních možností rozlišení technologie je její využití nejen soukromými osobami, ale také specialisty. Každý ze subjektů bude mít jiné nároky a bude se řídit jinými pravidly. Z hlediska práva dojde k mnoha kontrolám, a to jak u průmyslového užití, kde se bude zkoumat, zda nejsou porušovány patenty či bezpečnost výrobků, tak u domácího užití, kde se bude řešit, zda jsou dodržována autorská práva, či odpovědnost za případnou vadu výrobku.

Domácí použití, spotřebitelé

Používání 3D tisku v domácnostech může mít několik podob - od dekoračních předmětů či náhradních dílů až po tisk jídla. S tím souvisejí i problémy vznikající pro domácí uživatele. Dekorační předměty velké problémy nejspíše nezpůsobí, ale právě funkční předměty nebo náhradní díly by už mohly. Bude nutné zajistit, aby se vytištěné součástky nestaly nebezpečnými pro své uživatele. Technologie má ovšem taková specifika, že půjde o ne zcela snadný úkol. Existuje velké množství materiálů i samotných způsobů, jak tisknout, ale hlavně předloh, z kterých je tisk možný. Tím, že je tato oblast ze své podstaty decentralizovaná, jsou možnosti centrální kontroly velmi omezené, nelze kontrolovat bezpečnost každé vytištěné věci na domácí tiskárně. Pokud by se tiskárny doopravdy rozšířily do každé domácnosti, jak někteří předpovídají, bude nutné se zabývat jak jejich bezpečností, tak souvisejícími jevy, jakými jsou například odpovědnost za škodu či nelegální aktivity. Tiskárny používá spíše menší a technicky zdatnější komunita, profesionálové nebo školy. V budoucnu, pokud dojde k masovému rozšíření, bude ale právě výše uvedené problémy nutné vyřešit. Obyčejný spotřebitel bude očekávat, že pokud má tiskárnu, stáhne si předlohu, vytiskne ji a „vyjede“ mu produkt s požadovanými vlastnostmi. Je těžké odhadovat konkrétní problémy předem, protože se neví, jak moc se tiskárny v budoucnu reálně rozšíří a k čemu všemu budou používány.

Když se podíváme na systém, jak nyní funguje oblast 3D tisku, vidíme ve vzájemném vztahu více subjektů, než je obvyklé. Existuje spotřebitel, který si pořídil 3D tiskárnu. Ten si musí koupit materiál a k tomu potřebuje předlohu (pokud si ji nevytvoří sám). Je zde tedy o vztah mezi spotřebitelem a prodejcem tiskárny, prodejcem materiálu či autorem předlohy. Další otázkou je, jak klasifikovat samotnou předlohu, například zda se jedná o výrobek, jak se bude brát předloha vyrobená a prodávaná profesionálem a naopak předloha vytvořená amatérským nadšencem poskytnutá volně nebo za úplatu na webových stránkách, jako jsou například Shapeways nebo Thingiverse. Mnoho spotřebitelů si ani nemusí tiskárnu pořizovat a může využít 3D tisku jako služby u poskytovatele. Tím nám do hry vstupuje další subjekt, a to poskytovatelé služeb a s tím související otázka, zda jsou odpovědni za škodlivé předlohy na svých stránkách, nebo za produkty, které bude možné vytisknout na žádost spotřebitele.

Pokud se podíváme na odpovědnost za škodu, tak v klasickém případě odpovídá škůdce, ale zde máme ve hře mnohem více proměnných. Jak už je řečeno výše, není jisté, kdo by tím škůdcem měl být a pro poškozeného to může být těžce řešitelný problém. Bude muset vyřešit, jestli byl vadný materiál, design, nebo zda tiskárna neměla poruchu. Občanský zákoník obsahuje úpravu jak obecné odpovědnosti za řádné plnění, tak práva z vadného plnění při koupi. Zákon poté ještě obsahuje ustanovení odpovědnosti za škodu.

Zajímavým ustanovením občanského zákoníku k této problematice je úprava o vadných výrobcích, a to v §2939 a násl. Jelikož by byla věc vyrobena na 3D tiskárně (3D tisk je výrobní proces) poškozené osoby, není tak jednoduché určit, zda se ustanovení na tento případ vztahuje. Navíc ustanovení o škodě způsobené vadou výrobku se použije až od 500 EUR. To se týká pouze výrobků. Obecná odpovědnost za škodu tím není dotčena. Otázkou je také, kam zařadit předlohu, a jak s ní v kontextu odpovědnosti za vady pracovat. Jak už bylo řečeno výše, bude nejspíše nutné rozlišovat mezi předlohou koupenou nebo staženou zadarmo. Samotná úprava nového občanského zákoníku neobsahuje definici výrobku, ale zákon vychází ze směrnice, která za výrobek považuje movitou věc, kdy může jít o masově nebo i jednotlivě vyráběnou věc. Za výrobek se považuje například i elektřina.

Další problematikou je porušování autorských práv a patentů. Tak jak přišlo s rozvojem internetu a počítačů stahování hudby a filmů, mohou domácí tiskárny ve velkém začít porušovat práva majitelů práv. Budou se moci tisknout například figurky chráněné autorským právem, nebo produkty chráněné patenty.

Řešení takových problémů v praxi budou značně komplikovaná. Je pravděpodobné, že současná úprava by věc snadno nevyřešila. Jednoduchou odpověď by určitě nedala ani soudní praxe. K ochraně spotřebitelů a zamezení porušování autorských práv lze zavést několik institutů. Pravděpodobně by bylo možné zavést certifikáty a povolení pro prodejce, aby nebylo pochyb o tom, že základní předlohy a tiskárny jsou bezpečné, ovšem získat předlohu by i tak bylo možné prakticky odkudkoliv, a to nejen od certifikovaných prodejců. Tiskárnu lze také vyrobit od nuly, jak je vidět na již několikrát zmiňovaném projektu RepRap.

Dá se ale předpokládat, že jen samotným zavedením certifikovaných předloh a tiskáren by měl spotřebitel jistotu, že se jedná o kvalitní produkt. Sjednotit by se musela i technologie tiskáren, aby bylo jisté, že na každé tiskárně vyjede stejný výrobek. Tento problém záleží opět na rozšíření tiskáren a na druhu používaných technologií v budoucnu. Podíváme-li se na dnešní stav, taková snaha by byla asi marná. Předloha by mohla být certifikována jen pro určité tiskárny a vložila by se do ní omezující ochrana, která by zamezila tisku na neprověřených tiskárnách, něco na způsob již dnes známého institutu „DRM“. Možností by bylo, že by výrobci tiskáren dělali i vlastní předlohy šité na míru a jiné by nešly na tiskárně vytisknout. Toto je ale opět centrální řešení, které neodpovídá technologii, vezmeme-li v potaz, že si lidé mohou vyrobit tiskárnu sami, a ne ji kupovat přímo od profesionálních výrobců. Také by to zmonopolizovalo a svázalo prodej tiskáren a předloh, spotřebitel by byl vydán na milost a nemilost jednoho výrobce a popřela by se otevřenost 3D tiskáren - už by nebylo možné svobodně tisknout, podle libosti.

Průmyslové použití

Průmyslové užívání 3D tisku se ubírá samozřejmě jinou cestou než to pro domácí užití. V současné době se 3D tisk ve velkém užívá už ke zmíněné rychlé výrobě prototypů a často k výrobě složitějších součástek, které nelze vyrobit tak snadno tradičními metodami. V roce 2011 se 3D tisk v USA využíval nejvíce v těchto průmyslových sektorech: Automobilový (19,5 %), zdravotní (15,1 %), letecký (12,1 %).

V prvé řadě musí výrobci dodržovat patenty, kterých je, jako v každém průmyslu, poměrně hodně. Velkou otázkou zůstává bezpečnost výrobků (viz výše). V tomto případě ovšem výrobci ručí za to, co vytisknou a dávají nějakým způsobem do běhu, což podléhá bezpečnostním regulacím, a to nejen obecným, jak bylo uvedeno výše například občanský zákoník nebo zákon o obecné bezpečnosti výrobků, tak konkrétním normám v jednotlivých odvětvích průmyslu. V našem právním prostoru je na bezpečnost jednotlivých sektorů průmyslu kladen velký důraz.

Pro použití 3D tisku v průmyslu jsou již nyní často v podstatě nastavena pravidla, z toho důvodu, že mnohé oblasti jsou vysoce regulovány (medicína, potraviny), a tak příchod nové technologie a problémy s ní související se dají řešit užitím stávajících institutů.

Konkrétní oblasti využití technologie

Využití technologie 3D tisku je samozřejmě mnohem širší, jedním z cílů této práce je poukázat na zajímavější technologie, které se nějakým způsobem liší od ostatních. Jedna z kapitol bude také věnována problematice tisku potravin, dále pak obecné medicíně a tisku zdravotnických pomůcek či biotisku. Odlišné je pak využití 3D tisku při tvorbě drog a léků, tisk domů a jejich vybavení. 

Potraviny

Využití 3D tisku k produkci jídla je určitě zajímavou praktickou aplikací. Nemyslím si ale, že se této metodě dostane masové rozšířenosti mezi lidmi tak, jako se to stalo například s mikrovlnnou troubou. Představa, že tiskárna „vytiskne“ čerstvé koláče ke snídani je lákavá, ale technologie zatím tak daleko není a možná ani nebude. V současné době existují jednodušší tiskárny, které zvládají vyrábět pokrmy například z cukru nebo čokolády. Probíhá komunitní financování tiskárny specializující se na palačinky pojmenované PancakeBot, která na sebe dokázala vybrat skoro šestinásobek financí, byl původní cíl. Objevují se i odvážnější designy, třeba tiskárna pojmenovaná Foodini od společnosti Natural Machines, která zvládá tisknout z více ingrediencí a měla by se objevit již tento rok. Americká agentura NASA prozkoumává možnosti tisku jídla ve vesmíru, určeného pro astronauty.

Legislativa, jak na národní úrovni, tak úrovni evropské, v oblasti regulace potravin je poměrně rozsáhlá a komplikovaná. Přeci jenom, potraviny a jejich bezpečnost jsou pro obyvatelstvo důležité. V souvislosti s 3D tiskem bude nutné zajistit bezpečnost technologie tak, aby pokrmy vytvořené tiskárnami nebyly zdravotně závadné z krátkodobého, ani z dlouhodobého hlediska. Celkově se dá říci, že 3D tisk potravin nebude z pohledu práva velký problém, i kvůli velkému množství regulací.

Medicína

Už nyní má 3D tisk obrovské využití v lékařských oborech. Může se užívat například k výrobě protéz, náhražky kloubů, kostí aj. Výhodou 3D tisku v tomto odvětví je právě jeho schopnost přizpůsobit předlohu podle potřeby pacienta. V medicíně je často potřeba vyrobit velké množství pomůcek, ale problémem je, že každý člověk je jiný. Právě proto se zde hodí vlastnosti technologie, která je schopná vyrábět ve větším množství individuálně přizpůsobené věci. Například hojně se 3D tisk využívá při výrobě naslouchátek, kde se jedná dokonce o dominantní způsob výroby v USA. Díky využívání biokompatibilních materiálů při tisku existuje velké množství aplikací. Vytvořena tak byla například čelist nebo lebka, které byly úspěšně transplantovány pacientovi. Je zde také snaha o tisk ze živých buněk a vytvoření fungujících orgánů. Ačkoliv je technologie ve své rané fázi, je zde řada problému jak právních, tak i etických a filozofických.

K tisku se například mohou používat kmenové buňky, které jsou samy o sobě kontroverzním tématem.

Medicína a vše, co s ní souvisí, už z podstaty věci, je velmi náročnou a choulostivou oblastí. Existuje zde velké množství zákonů nebo mezinárodních smluv, které dopadají na problematiku pomůcek, výzkumu, etiky, povolení, či nasazení léčivých prostředků nebo přípravků

Jak už bylo řečeno výše, 3D tisk se ve velkém používá k výrobě zdravotních pomůcek. Jedná se opět o velmi regulované odvětví, kde nasazení technologie žádné větší problémy nepřináší, a je zřejmé, že současná právní úprava je dostatečně komplexní. Samozřejmě že i zde vyvstává otázka domácího tisku. Už nyní je možné stáhnout a vytisknout si například protézu ruky. Zatím se jedná o jednodušší protézy, jako je náhražka prstu, nebo celé ruky. Jedná se o věci funkční, které už někteří lidé využívají. Tyto modely jsou volně dostupné, není tak těžké je vyrobit, a není proto potřeba často nákladných, profesionálně vyrobených protéz. Velmi tedy záleží na tom, kam se technologie v budoucnu posune a jaké problémy se později objeví.

Medicínské využití spolu nese, jak už bylo řečeno, i možný tisk orgánů a jiných tělních tkání ze živé hmoty. Toto s sebou nese složitý výzkum, problematické téma výzkumu kmenových buněk a vůbec práce s lidskými tkáněmi obecně. Už nyní samozřejmě probíhá výzkum a testy s živými buňkami a vše je i legislativně zakotveno. Teoreticky se dá předpokládat, že bude možné tisknout potřebné orgány na míru. Dnes je problematika orgánů a lidských tkání upravena na více místech českého právního řádu. Občanský zákoník se například

věnuje nakládání s částmi lidského těla a jasně stanovil, že lidské tělo, ani jeho části nejsou věcí. Dále zde máme transplantační zákon, který obsahuje definice orgánů a tkání. Jelikož nejsou orgány věcí, nelze s nimi například obchodovat. V důvodové zprávě k občanskému zákoníku je uvedeno, že někdy lze části lidského těla za věci považovat, když tak stanoví zvláštní zákon a dále zpráva zmiňuje přímo omezení obchodování s lidskými částmi s tím, že nejsou věcmi. Na druhou stranu, orgán „vytištěný“ na tiskárně je umělý výtvor, který nebyl odebrán z lidského těla, což je zásadní rozdíl oproti dosavadnímu získávání orgánů pro lékařské účely. Je tedy otázkou, jestli se na umělé orgány budou vztahovat stejná pravidla jako na lidské orgány. Stále se bude jednat o funkční lidský orgán z živých buněk, ale vytvořený za pomocí výrobního postupu. Orgán tedy nevyrostl v těle člověka a do doby, než bude transplantován, se s lidským tělem ani nedostane do styku. Mám za to, že by se k tištěným orgánům mělo přistupovat jinak, než k orgánům odebraným lidem. Občanský zákoník používá termín lidské tělo a části, jež byly od něj odděleny. Stejně tak transplantační zákon počítá s odebíráním lidských orgánů a tkání dárcům, tedy lidem. Z ustanovení zákonů mi vychází, že počítají pouze s orgány, které vznikly a vyvinuly se postupně s lidským tělem. Myslím si tedy, že je možné, aby vytištěný orgán byl věcí a mohl tak například být předmětem obchodu. S tímto souvisí i otázka, zda se dají takové orgány patentovat.

Drogy, léky

Téma drog a léků je z důvodů praktických odlišností a samostatnosti úpravy uvedeno v této zvlášť vymezené podkapitole. I v tomto případě se jedná o oblast, jež je výrazným způsobem regulována, nebo potírána. Léky byly dosud výhradní doménou farmaceutických firem a daly se tak snadno kontrolovat. Bez specialistů a profesionálního vybavení není jednoduché léky vyprodukovat. I z tohoto úhlu pohledu by 3D tisk znamenal jak mnoho výhod zejména v oblasti tisku léků ušitým pacientům přímo na míru, tak spoustu nevýhod spojených např. s černým trhem s léky, s výrobou psychotropních látek atd.

Jak je možno pozorovat v dnešní době, lidé dokáží být při výrobě - nepřesně řečeno - drog velmi vynalézaví, a pokud by 3D tiskárny tento proces zjednodušily, mohly by nastat komplikace. Jelikož jsou léky už tak vyráběny za pomoci složitých technologických postupů a jsou legislativně regulovány, nemyslím si, že by léky vyrobené za pomoci 3D tiskárny potřebovaly zvláštní pozornost. A s psychotropními látkami je to podobné.

Větším problémem by bylo rozšíření tisku do domácností, v nichž by bylo nutné zajistit bezpečnost vytištěných přípravků a předejít tak jejich možnému zneužívání. Výroba léků v domácích podmínkách s sebou nese příliš velká rizika, a pokud by došla technologie tak daleko, její domácí využívání bude velmi omezeno, ne-li zakázáno. Už dnes by vzhledem dikci zákona nešlo léčivé přípravky v domácnosti vyrábět. Drogy jsou i bez 3D tiskáren ožehavým tématem. Problematika drog je řešena v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v Hlavě VII zvláštní části. Je zde řešena problematika výroby a přechovávání těchto látek. Zajímavým je ustanovení o výrobě a držení předmětu určeného k výrobě psychotronických látek v souvislosti s tiskárnami samotnými, kdy by mohly být zabavovány celé tiskárny jako předmět určený k výrobě drog.

Automobilový průmysl

Automobilový průmysl je jedním z největších uživatelů 3D tisku při své výrobě a byl jeden z prvních, který začal ve větším technologii využívat a do 5 let se má využití 3D tisku v tomto oboru zpětinásobit. Zpočátku se jednalo o výrobu prototypů, ale v dnešní době se vytištěné součástky používají jako konečné produkty například v motorech nebo karoseriích. Objevují se také auta, která jsou z velké části vyrobena za pomoci 3D tisku. Jedná se například o projekt Urbee2 a nebo projekt společnosti Local Motors se svým autem Strati, kdy se jedná o elektromobil, kde se 3D tisk uplatňuje v co největší možné míře. Oba projekty využívají ABS polymer k vytvoření částí automobilu. Mechanické části jako motor baterie a jiné jsou potom od společnosti Renault. Elektromobil tiskne na velikých tiskárnách označovaných jako BAAM (big area additive manufacturing), díky kterým lze vytisknout celé auto najednou. Elektromobil si lze již objednat, nicméně Local Motors čeká na schválení do provozu ve Spojených státech, přičemž očekává, že v roce 2015 by mohly automobily začít jezdit po silnicích. Společnost má ovšem mnohem větší plán než jen vytvoření elektromobilu. Plánuje vybudovat síť lokálních minitováren, které budou na mnoha místech ve světě. Továrny tak budou blíže zákazníkům, čímž se sníží náklady na dopravu či nároky na životní prostředí. Právě toto je velkou výhodou 3D tisku, možnost mít tiskárny tam, kde to bude nutné. V případě potřeby se náhradní díl zkrátka ihned na místě bez zdlouhavého objednávání vytiskne, nemusí se řešit náklady na přepravné, a ušetří se dokonce i prostory za skladování.

Předpisů vztahujících se k této problematice je také mnoho. Je potřeba zaručit bezpečnost automobilů nejen pro samotného provozovatele, ale i jeho okolí. Zákon pamatuje i na stavbu jednotlivých vozidel, což se v případě 3D tisku už i děje a je tak dán právní rámec pro takové využití technologie.

Letecký průmysl

Letecký průmysl také využívá 3D tisk již delší dobu. Postupně se rozšiřují možnosti využití této technologie, od prototypů, přes předměty využívaných v letadle jako vzduchovody až po využití v leteckých motorech. Výhodou je právě možnost tisku komplikovaných varů a velká úspora materiálů, které jsou v této oblasti velmi drahé. NASA testuje možnosti 3D tisku na vesmírné stanici kvůli možnostem výroby náhradních součástek. Jak už bylo řečeno, objevují se i bezpilotní letadla vytvořená z velké části na 3D tiskárně. Samotné bezpilotní letouny jsou také novou a rychle se rozvíjející technologií, která vzbuzuje vášně a v kombinaci s 3D tiskem, zůstává však otázkou, kam až se může posunout.

Domy a vybavení

Dalším zajímavým využitím technologie je tisk domů. I když tento proces funguje na jiném principu, myslím, že se sem dá zařadit. Technologie umožňuje vytvořit celý dům během několika hodin. Postaveny byly už i několikapatrové domy, takže se nejedná jen o jednoduché, malé domy. Výhody jsou nesporné, rychlost stavby, menší náročnost na lidské zdroje a méně odpadu. Při takovémto využití technologii si nejsem jistý, zda by bylo možné dodržet veškeré bezpečnostní regulace, ať už se jedná o materiál, pevnost domu, nebo zdravotní rizika.

S domy souvisí i jejich vybavení. Vybavení domácností se dá již dnes vyrobit na 3D tiskárně. Existují ale i designy klasického nábytku, například funkční židle, která se skládá jako puzzle. Objevují se i firmy zabývající se tímto sektorem. Jak už bylo řečeno výše, je otázkou bezpečnost a kvalita takových produktů a případná náhrada škody.

Tvorba a distribuce tiskových předloh

Žijeme v době, kdy informace jsou dostupné prakticky okamžitě a komukoliv ihned po zveřejnění. Jakmile se něco dostane na Internet, je velmi obtížné, či dokonce nemožné, to odstranit. Zkombinujeme-li to s potencionálními riziky technologie, několikanásobně se tím zvýší riziko vzniku problémů.

Tvorba a distribuce předloh se dá přirovnat k tomu, co zažila v nedávné době například hudba nebo film. Nejprve vznikly pouze fyzické nosiče hudby jako gramofonové desky, později kazety a CD, u filmů tomu tak bylo s videokazetami a později DVD. S příchodem nahrávání filmů na videokazety, si začaly společnosti, vlastnicí práva k dílům, uvědomovat vznikající problémy s novou technologií, která jim narušuje dosavadní monopol. Na počátku nahrávání videokazet byla například zažalována společnost Sony kvůli svému přehrávači Betamax, který měl porušovat autorská práva filmařů. Ovšem toto byl jen začátek. Spolu s masovým rozšířením počítačů a rozvojem internetu nastala úplně nová situace. Na internetu šlo autorská díla získat v podstatě zadarmo a pohodlněji než legální cestou v obchodě. Jakýmsi průkopníkem v tomto byla služba Napster, kde bylo možné moderním způsobem sdílet autorsky chráněnou hudbu a která fungovala na přelomu tisíciletí. Žaloba proti této službě uspěla a společnost zbankrotovala. Přesto se monopol vlastníků autorských práv začal pomalu ale jistě rozpadat a s problémem nelegálního šíření svých děl se potýkají dodnes.

Právě 3D tisk a šíření předloh bývá připodobňováno k Napsteru. Máme zde technologii, která je v konfliktu s vlastníky práv duševního vlastnictví. Už existují webové stránky, na nichž lze jednoduše sdílet tyto právem chráněné objekty. Jelikož je komunita zatím malá, není ve středu pozornosti, to se může ale změnit. Díky povaze 3D tisku se navíc musíme na problémy dívat z mnoha úhlů - z pohledu digitálního a fyzického světa. Tím, že lze tisknout díky digitální předloze fyzické věci, se otevírá prostor pro porušování autorských práv, které doteď většinou zasaženy nebyly, nebo tomu tak bylo minimálně. Tato práva samozřejmě mají své vlastníky, kteří se mohou bránit. Jak už bylo řečeno v úvodu do technologie, cílem 3D tisku je vytištěný fyzický objekt, to se ale děje za pomoci předlohy umístěné v digitálním světě. Předloha tedy může putovat z jednoho konce světa na druhý prakticky okamžitě a výsledný objekt může být vytištěn úplně někde jinde, než vznikla předloha. Stejně jako tomu bylo u muziky nebo filmů, mohou se vlastníci práv k duševnímu vlastnictví snažit zabránit šíření předloh, jejímu vytváření, či omezovat tiskárny. Dalším stránkou věci je šíření závadných předloh, např. zbraní.

Předlohu lze získat několika způsoby - vytvořením v 3D softwaru, naskenováním nebo stažením z Internetu. Vytvoření v 3D softwaru je základním postupem při vzniku tvoření předloh, K tomu jsou potřeba znalosti ovládání programu a ve vytváření 3D modelů, je důležité vědět, z čeho tvůrce vychází - zda vytváří svůj vlastní osobitý design, snaží se napodobit již věc existující nebo udělat přesnou kopii. Také je nutné se podívat na to, co vytváří. Je rozdíl mezi tím, zda někdo vytvoří vlastní prací předlohu uměleckého díla, autorským právem chráněné postavičky, nebo pouze naskenuje již existující objekt. Na naskenované objekty se mohou vztahovat ještě úplně jiná pravidla než na vytvořené předlohy proto, že zde prakticky neexistuje prvek vlastní tvůrčí práce, ale pouhé snímání již někým jiným vytvořeného objektu. Je nutné počítat také s tím, že předloha může být nějakým způsobem závadná. Může se jednat například o předlohu zbraně.

Předloha se následně šíří přes Internet. Pro většinu lidí jde asi o nejjednodušší způsob, jak si ji obstarat, a získat tak kompletně hotový model nachystaný již k tisku a většinou už předem prověřený autorem. Existují webové servery, kde lze předlohy sdílet s ostatními lidmi. Nejznámějšími jsou pravděpodobně Shapeways a Thingiverse. Rozdíl mezi nimi je ten, že na Shapeways je možné předlohy prodávat, kdež to Thingverse je otevřená komunita fungující na základě Creative commons licence. Dalším rozdílem je, že Thingiverse pouze hostí předlohy. Naproti tomu Shapeways je přímo i tiskne a dodává zákazníkům. Obě služby mohou hostit díla chráněná autorským právem, a dokonce se tak i děje. Díky povaze 3D tisku se na stránkách mohou objevit předlohy, které porušují patenty. S takovým problémem se zatím patentové právo, na rozdíl od autorského, nesetkalo, a nemusí tak zde být prostředky, jak se s takovým problémem vypořádat. Vlastníci těchto práv také nemají s touto problematikou zkušenosti. Těžkosti se mohou vyskytnout i v případě šíření závadných předloh či hledání viníka při porušování práv.

Regulace šíření předloh po internetu bude velmi náročným úkolem. Pokusy bojovat s nelegálním šířením autorských děl posledních let se nedaří a není důvod se domnívat, že by to s předlohami mělo být jiné. Po zkušenostech s muzikou a filmy jsou ale dnes vytvořeny instituty, jež jsou schopny se s takovým porušováním práv vypořádat. Například server Thingiverse v roce 2011 obdržel první žádost o odstranění autorským právem chráněného díla na základě amerického zákona DMCA (Digital Millennium Copyright Act). Jednalo se pravděpodobně o první takovou událost v dějinách 3D tisku. Podobný institut je i základním nástrojem v našem právním řádě - výzva k odstranění závadného díla, kdy po takové výzvě by měl provozovatel serveru závadné dílo odstranit, nebo se vystavuje nebezpečí odpovědnosti za to, že takové dílo hostí na svém serveru a ví o něm. Americký zákon DMCA je určen ale speciálně pro autorské právo, nelze tedy aplikovat na předlohy porušující patenty. Náš autorský zákon také není možné použít v souvislosti s patenty, ale existuje zákon č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který se na patenty vztahuje a je zde tedy teoretická možnost žádat o odstranění předloh podle tohoto zákona. Náš zákon o některých službách informační společnosti navíc upravuje obecnou odpovědnost providerů a mám tedy za to, že lze v případě potřeby použít jak v souvislosti s patenty, tak s autorským právem.

Oproti nelegálnímu šíření předloh, které mohou být chráněné právy duševního vlastnictví, pak stojí předlohy, které mohou být nebezpečné, či nelegální. Jak už bylo řečeno, může se jednat o zbraně, návody jak vyrobit drogy a jiné předlohy, ke kterým vývoj 3D tisku dospěje. Otázkou zůstává, zda i šíření samotné předlohy, která nějakým způsobem souvisí s nelegální činností, bude zakázáno. Pokud ano, bude možná v těchto případech nutné zaujmout aktivnější přístup ve snaze o omezení šíření těchto předloh. Bude také potřeba vyřešit, jaký způsobem bojovat proti takovým předlohám.

Boj se šířením nějakým způsobem závadných předloh naráží na stejné problémy, které se řeší již dnes v souvislosti s nelegálním sdílením na Internetu. Neexistuje jednoduché, efektivní řešení. Mohlo by pomoci nasazení filtrů, které by hledaly závadný obsah. Řešení by mohlo spočívat ve fyzickém světě a teoreticky by bylo možné zakázat tiskány úplně, což by mnohé problémy možná vyřešilo. Dále by se tiskárny daly technologicky omezit proti tisku problémových předloh, nebo by se kontroloval prodej materiálů. Veškeré tyto kroky jsou ale velmi problematické. Zakázat tiskárny úplně by byla velká rána pro celou oblast a pro vývoj technologie. Navíc by takový zákaz ani nemusel být účinný, vzhledem k tomu, že tiskárny jsou už mezi lidmi a mohou se sami replikovat. Bránění šíření předloh také není nejšťastnějším řešením. Podle některých amerických autorů by měly být předlohy, tak jako informace, chráněny stejně jako svoboda slova podle prvního dodatku americké Ústavy, a mají tak ústavní ochranu.

Vzhledem k rozmanitosti technologií nebude realizovatelné omezit tiskárny tak, aby nemohly tisknout závadné předlohy. Kontrola materiálů také nebude účinná, díky jejich množství, které jsou k tisku používány. K tomu je potřeba vzít v úvahu, že se materiál dá využít k více aplikacím a nebylo by dobré bránit legálnímu využití. Filtry jsou také kontroverzním řešením, proti kterému se postavil i Soudní dvůr Evropské unie. Vlastníci práv se například mohou uchýlit k žalobám na osoby porušující jejich práva s cílem odradit od dalšího porušování.

Žaloba proti spotřebitelům ale dobré jméno nikomu neudělá a v minulosti se takový postup ukázal jako neefektivní. Žaloby proti webovým serverům také nebudou úspěšné, pokud budou dodržovat zákon a na výzvu odstraňovat závadné předlohy. Myslím si, že vlastníkům práv nezbyde než dělat to, co dnes - pokud se někde objeví jejich dílo, poslat výzvu k odstranění.

Řešení problémů s šířením předloh tedy nebude vůbec jednoduché. Pravděpodobně bude nutné zavést větší množství opatření než jen jedno, které by mělo za úkol zvládnout vše. Co se týče ochrany práv duševního vlastnictví, mám za to, že základní mechanismy jsou již u nás zavedeny a 3D tisk by tak nemusel vytvářet nové a nepřekonatelné problémy. Otázkou spíše zůstává, jak práva duševního vlastnictví na samotné předlohy aplikovat, což je tématem další kapitoly.

Duševní vlastnictví a 3D tisk

Technologie 3D tisku zatím stále nenabyla masových rozměrů, ale už nyní se objevují problémy v oblasti práv duševního vlastnictví. 3D tisk usnadňuje lidem vytvořit si objekty, které byly doteď doménou profesionálů. Tyto objekty mohou být chráněny instituty práv duševního vlastnictví. I dnes si lze doma vyrobit takto chráněné objekty, ale 3D tisk otevírá tuto možnost mnohem většímu okruhu osob. Lze zde najít podobnost s problémy zábavního průmyslu, související s masovým kopírováním např. filmů nebo hudby.

Právo duševního vlastnictví jako takové je upraveno nejen na vnitrostátní, ale také na mezinárodní a evropské úrovni. Česká republika je členem mezinárodních organizací, jako je například Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO) a zároveň součástí mnoha mezinárodních úmluv, přičemž právo duševního vlastnictví je také harmonizováno Evropskou unií. Pro účely této práce se budu zabývat českou úpravou, která je ale ve velkém ovlivněna výše uvedeným.

Na ústavní úrovni je právo duševního vlastnictví upraveno v Listině základních práv a svobod, která zakotvuje ve svém článku 34 odst. 1 ochranu právům k výsledkům tvůrčí činnosti. Dále pak už jsou instituty duševního vlastnictví upraveny v několika zákonech. V souvislosti s 3D tiskem se můžeme bavit o autorském právu, patentech, průmyslových vzorech, užitných vzorech či ochranných známkách. Všechny tyto oblasti duševního vlastnictví mohou být zasažen problematikou 3D tisku. Jedná se o široký seznam, který je dán právě možnostmi 3D tisku a problematikou předloh. V práci bych se zejména věnoval právu autorskému.

Problémem je samotné fungování technologie, kdy nejprve potřebujeme předlohu, kdy na základě které vzniká vytištěný předmět. Předloha je z pohledu práva mnohem zajímavější a komplikovanější, než výsledný vytištěný produkt, který bude pravděpodobně chráněn tak, jako klasické věci doposud. Bude nutné zodpovědět otázku, zda už samotná předloha, jako digitální manifestace výsledného fyzického objektu, má být chráněna autorským právem, nebo dalšími instituty a jakou roli hraje tvůrčí činnost autora předlohy. Zajímavým problémem může být, zda zpracováním chráněného objektu do 3D modelu vzniká autorovi právo k výsledku jeho činnosti, nebo se jedná pouze o transformaci práva k věci původní. Jedná se povětšinou o teoretické problémy, jelikož v praxi zatím podobné případy v souvislosti s 3D tiskem řešeny nebyly.

Tisková předloha

Pro účely zhodnocení právních konfliktů je nutné vyřešit, co vlastně předloha je, a co není. Jak už bylo řečeno, předloha je přesný počítačový 3D model výsledného fyzického objektu, jedná se o výsledek práce autora se softwarem počítače. Pojmenování kopie není dle mého názoru pro předlohu přesné ani dostatečné - jedná se o digitální ztělesnění, prostředníka mezi naším fyzickým světem a digitálním světem počítačů. Předloha je obrazové vyjádření konkrétního výsledku, jeho podoby a jeho funkce. Důležité je, že je vytvořena přímo za účelem následného tisku. Sama o sobě nemá praktické využití.

Je nutné se podívat na to, co vlastně předloha může být z pohledu práva. Kvalifikovat předlohu není jednoduché, a to hlavně z toho důvodu, že může představovat velké množství objektů. Teoreticky se může jednat o autorské dílo, patent, nebo něco úplně jiného. Základní otázkou je, zda bude předloha věcí dle občanského zákoníku. Ten definuje věc v právním smyslu jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí. Dále obsahuje rozdělení věcí na hmotné a nehmotné, kdy nehmotnou věcí mohu být např. předměty spadající do kategorií průmyslového a jiného duševního vlastnictví. Jak uvádí důvodová zpráva k občanskému zákoníku, zákon staví na dvou základních znacích věci: „Za prvé, věcí v právním smyslu je to, co je rozdílné od osoby a co slouží potřebě lidí “ a „Za druhé, věcí v právním smyslu je to, čeho se mohou týkat subjektivní majetková práva“. K tomu je dodáno, že pro věc je typické, že si ji lze přivlastnit a je ovladatelná. Z těchto ustanovení se může zdát, že předloha může být věcí dle občanského zákoníku. Zcela zřejmě se jí týkají subjektivní majetková práva a slouží potřebě lidí. Problém může nastat v rozdílnosti od osoby. Toto ustanovení vylučuje z věcí projevy osobní povahy, což jsou autorská díla. Pokud by tedy předloha měla povahu autorského díla, diskvalifikuje ji to jako věc z pohledu občanského práva. To se netýká licencí k autorským dílům, které mohou být věcí v právním smyslu. Oproti autorským dílům mohou být ale věcí například práva z patentů podle občanského zákoníku. Toto vymezení počítá s tím, že bude předloha autorským dílem nebo patentem. Teoreticky ovšem nemusí být ani jedním.

Předloha z pohledu autorského práva

Otázkou je, zda předloha dosáhne na autorskoprávní ochranu, a jak bude chráněna. Zda se dá připodobnit k již existujícím dílům a pokud ne, zda je chráněna sama od sebe. Pokud ano, bude nutné vyřešit, kdy je předloha samostatné dílo, a kdy ne. Dále je třeba zamyslet se, kdy se může jednat o zpracování jiného díla nebo o jeho rozmnoženinu. Důležité také je, že autorské právo chrání jen vyjádření myšlenky jako takové. Nechrání obsah díla, a tedy to, co za ním stojí-ideu. Nechrání ani aplikovatelná řešení a vynálezy - od toho jsou například patenty.

Ještě než se pustím do klasifikace předlohy, je nutné vyřešit některé problémy související s právní úpravou. V prvé řadě jde o otázku, zda má předloha teoreticky schopnost dílem vůbec být tak, jak je uvedeno v §2 odst. 1 autorského zákona.

Podíváme-li se na definiční znaky, tak je předloha může v některých případech splňovat. Může být vytvořena kreativní činností autora ve 3D modelovacím programu. Objektivně vnímatelnou podobu má také, jelikož je uložena v souboru, který lze zobrazit na obrazovce počítače.

Dalším důležitým institutem je zpracování již existujícího díla. Jedná se o tvůrčí zpracování díla, které má za následek vznik díla a tím pádem i autorskoprávní ochranu. Podle zákona nezáleží na tom, zda dílo mělo ke vzniku povolení. Jedná se o nové dílo s novou ochranou, i když tvůrce nedostal povolení původního autora. V souvislosti s 3D tiskem může být takový případ poměrně častý. Už nyní jsou na internetu k dispozici předlohy k mnoha původně chráněným objektům. Díky tomuto institutu, pokud tvůrce předlohy vložil dostatečnou tvůrčí činnost do její tvorby, může vzniknout nové dílo. To ovšem nebrání výkonu práv z původního díla.

Dále je zde problém vztahu předlohy a tištěného objektu, zda je nespojit pro účely autorského práva do jednoho celku. Otázkou je, zda vytištěný objekt získává autorskoprávní ochranu samostatně, nebo ji odvozuje od předlohy. Nebo naopak, zda nemůže předloha odvozovat svou ochranu od vytištěného objektu s tím, že je jeho vývojovou fází. Ještě je zde třetí možnost, a to že má vlastní ochranu předloha i vytištěný objekt.

Základním právem autora, které s sebou nese další konkrétní práva stanovená v autorském zákoně, je dílo užít. S tímto následně souvisí i volné užití díla.

Autorský zákon přímo na předlohu nepamatuje. V §2 nalezneme demonstrativní výčet všeho, co může být autorským dílem. V současné době může existovat několik analogických institutů, ke kterým můžeme předlohu připodobnit. Jedná se o počítačový program, fotografie nebo architektonické plány. Většinou bude pravděpodobně záležet přímo na konkrétním díle. Do kontextu bude nutné zasadit způsob výroby předlohy, zda byla vymodelována nebo naskenována.

Předloha je digitální 3D model. Jedná se o grafické vyjádření konkrétního objektu, který může mít nejrůznější tvar a funkci. Zákon uvádí dílo architektonické, čímž se myslí i architektonické plány, náčrty a projekty. V tomto případě také nejdříve vzniká plán a až poté se staví samotná budova. Chráněny mohou být obě dvě části. Jedná se o podobný vztah předlohy a tiskárny, kdy je podle modelu vytištěn fyzický předmět - podle předlohy vzniká trojrozměrná věc v našem fyzickém světě, stejně jako je postavena budova na základě architektonického plánu. Jedná se sice o jiný proces, ale lze zde najít podobnost.

Počítačový program je chráněn dvěma způsoby. Jako literární dílo je chráněn zdrojový kód, což je řečeno přímo v zákoně. Dále mohou být chráněny vyjádření počítačového programu na obrazovce, ale už jako samostatné dílo. Pokud chceme srovnat předlohu a počítačový program, je nutné v prvé řadě také určit, co je počítačový program. V zákoně ustanovení chybí. Pojem není dostatečně definován ani v jiných našich právních zdrojích. Využiji zde tuto definici: „Počítačový program je soubor instrukcí, které způsobí, že hardware pracuje“, což odpovídá i zahraničním úpravám. Na první pohled se může zdát, pod pojem počítačový program zařadit i předlohu. Tiskárna, tedy hardware, na základě předlohy vytváří konečný objekt. Ovšem předloha sama o sobě je pouze grafickým vyjádřením, které slouží jako podklad k následným procesům. Sama předloha tisk neřídí.

Dalším zajímavým srovnáním je vztah předlohy a fotografie. Fotografování můžeme porovnat se skenováním objektu. Zákon říká, že dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, je chráněné jako fotografie. I tak zde ale musí být jistá míra tvůrčí činnosti autora. Sken vytváří přesnou kopii objektu, a tak do ní není nijak zasahováno. Nejedná se tedy dle mého názoru o tvůrčí proces a naskenovaná předloha sama o sobě autorským dílem není.

Připodobnit předlohu k jiným dílům není jednoduché. Z výše uvedených příkladů by se předloha mohla nejvíce blížit architektonickým plánům, kdy zde existuje podobnost v postupu, jakým se vytváří cílový předmět - tedy na základě plánu je poté vytvořen fyzický objekt. Určitě se nebude jednat o počítačový program, jelikož je předloha pouze grafickým vyjádřením a sama o sobě nic neovládá. Fotografie by připadala v úvahu v souvislosti se skenováním, ale vzhledem k tomu, že pouhé naskenování objektu postrádá jakoukoliv tvůrčí činnost, nelze tyto případy dle mého názoru srovnávat.

Mám za to, že vzhledem k povaze předlohy ji nelze dostatečně srovnat se současnými autorskými díly, i když částečně můžeme vycházet z úpravy architektonických děl. Obecně bychom ji mohli zařadit do jiných děl výtvarných. Pravděpodobně tedy bude nutné u každé předlohy zkoumat zvlášť, zda splňuje charakter díla. To je dáno tím, že autor předlohy mohl vynaložit více či méně úsilí při její tvorbě, která nemusela být vždy tvůrčí činností, což je jedna ze základních podmínek autorskoprávní ochrany. Obecně si ale myslím, že předlohy jsou schopné podléhat autorskoprávní ochraně už jen díky základním pojmovým znakům. Ad absurdum, díla (předlohy) autorů využívající 3D tisk, a která jsou jejich vlastním výtvorem, by neměla ochranu v podobě autorských práv, a tak by je každý mohl volně kopírovat a nešlo by zde např. ani žádat o odstranění předloh z webových serverů.

Zbraně a 3D tisk

Tematicky se toto téma soustředí na problematiku menších palných zbraní. Prozatím byly na výrobu zbraní potřeba znalosti a schopnosti, které ne každý jednotlivec měl, ale to se může změnit. Ačkoli technologie ještě není tak daleko, aby tiskárna vytiskla kompletně funkční zbraň, už nyní se nadšencům daří tisknout více či méně úspěšné a funkční celky.

V našem prostředí není kontrola zbraní tak žhavým tématem jako například ve Spojených státech amerických, kde se tomuto tématu i 3D tisku zbraní věnuje mnohem větší pozornost. V České republice i v EU se na rozdíl od USA, poměrně důsledně zbraně regulují. Jen pro porovnání se počet zbraní v USA (legálních i nelegálních) uvádí v počtu 270.000.000 až 310.000.000, v EU je to 80.000.000 registrovaných zbraní a v České republice pak 1.600.000 zbrání (legálně i nelegálně držených). Jde o ohromný rozdíl a je zřejmé, že USA jasně v počtu zbraní dominuje. Evropa se ubírá směrem větší regulace a snaží se snížit mezi obyvatelstvem počet zbraní. Už v roce 2013, tehdejší komisařka pro vnitřní záležitosti Malmstromová, ve své tiskové zprávě z 21. října, volala po větší regulaci a zmiňuje se dokonce o 3D tisku zbraní.

Problém tisku zbraní tkví samozřejmě v jejich výrobě a šíření, obě tyto aktivity jsou většinou běžnému občanovi zakázané. Zbraně lze samozřejmě vyrobit i dnes, ale aby se jednalo o funkční, bezpečné výrobky, není to až tak jednoduché a jsou k tomu potřeba nástroje a schopnosti, kterými ne každý disponuje. 3D tisk zbraní může otevřít možnost dosáhnout na zbraň velkému množství lidí, kteří by k tomu neměli schopnosti a vybavení, což je hlavním důvodem obav. Díky možnosti vytvářet zbraně na 3D tiskárně budou jistě disponovat nejen vyšší kvalitou, ale z internetu může být stažen i funkční design, který může být v případě potřeby vytvářen a upravován tam, kde existuje tiskárna. Tím, že je 3D tisk novou technologií, kterou ne každý zná, může bohužel část jejich nesporných předností zůstat skryta pod vrstvou neoprávněných předsudků a domněnek. Ani policisté nemusejí vědět, co konkrétně hledat, a pokud se v technologii nevyznají, neporadí si s konkrétním případem. Totéž platí pro státní zástupce.

Technologie tisku zbraní

Technologie 3D tisku byly již popsány v úvodu práce. Tato část práce je věnována podrobněji konkrétnímu využití technologie pří výrobě zbraní. Tiskárny zatím nedokáží vytisknout kompletně připravenou, fungující zbraň. Veškeré pokusy byly založeny na tisku jednotlivých součástek, které se poté musely ručně skládat. Nyní se využívá víceméně dvou metod tisku:

  • tisk klasických součástek již existujících zbraní
  • výroba zcela tištěných zbraní.

Ad 1)

Jedním z průkopníků takto tištěných zbraní byla za tímto účelem vytvořená organizace Defense Distributed, jejímž cílem je bránit lidská a občanská práva na nošení zbraní, zaručená Ústavou a potvrzené soudy USA a spolupracovat na produkci, zveřejnění a šíření informací týkající se digitální výroby zbraní. Organizace vytvořila na 3D tiskárně zásobník ke zbrani AK-47, nebo, což je mnohem zajímavější, tělo („lower receiver“) útočné pušky AR-15. Problémem je, že právě toto tělo, které obsahuje základní funkční prvky zbraně jako spoušť, nebo drží zásobník, je v USA kontrolovanou částí zbraně, na které je vyryto sériové číslo. Zbytek zbraně je volně dostupný ke koupi (tedy alespoň ve státě, kde sídlí organizace). Pokud si tedy někdo takto vytiskne tělo zbraně, zbytek si může volně nakoupit a zbraň si sestavit sám dohromady. První testování těla nedopadlo úspěšně - po několika ranách se rozpadlo. Při dalším pokusu o 9 měsíců později, zbraň s vytištěným tělem dokázala vystřelit bez problémů 600 ran. Skupina dále vytvořila na 3D tiskárně velkokapacitní zásobníky, když se měla zákonem omezovat jejich velikost. Vytisknout bude určitě možné i jiné součástky, které mohou být regulovány. Může se jednat třeba o tlumiče, nebo náhražky znehodnocených součástek, a tím tak znovu uvést do provozu znehodnocené zbraně.

Ad 2)

Co se týče výroby zcela tištěných zbraní, hovoříme převážně o zbraních jednoduchého designu z plastů, většinou na jeden náboj. Jsou nepřesné a mohou být nebezpečné uživatelům, jelikož materiál není dělaný na to, aby vydržel výstřel kulky. Vzniklo několik modelů, které by se daly do této kategorie zařadit např.: pistol jménem Liberator (rok výroby 2013) vytvořena výše uvedenou organizací Defense Distributed, nebo o něco mladší puška Grizzly. Tato zbraň byla poškozena hned po prvním výstřelu, ale druhá verze již zvládla několik výstřelů bez poškození.

Důležitou součástí, bez které jsou vytištěné zbraní neškodné, je samozřejmě střelivo. Tvůrci těchto improvizovaných zbraní využívali klasické náboje. To se ukázalo také jako jeden z problémů vytištěných zbraní. Nejsou schopné dostatečně vydržet námahu, kterou klasické náboje vytvářejí na tělo zbraně. Jiným problémem může být samotná dostupnost střeliva, kdy může být různými způsoby omezen prodej nábojů. Pokud si nelze obstarat náboje, je nám zbraň k ničemu. Na druhou stranu výhodou tištěných zbraní je možnost jejich přizpůsobení typu nábojů, který máme k dispozici, vytisknutím nové hlavně. Existují už projekty, které si kladou za cíl tyto problémy vyřešit. Vznikly tak náboje, které jsou vyrobeny speciálně pro vytištěné zbraně. Podstata spočívá v tom, že sama nábojnice absorbuje tlak vytvořený výstřelem a šetří tak tělo zbraně.

Nejvhodnějším způsobem výroby zbraní by byl určitě tisk za pomoci kovů, které mají potřebné vlastnosti, aby vydržely námahu při střelbě. Jak bylo řečeno 3D tisk kovů je mnohem méně dostupný a také daleko nákladnější. Problém spočívá v drahých průmyslových tiskárnách, které stojí podstatně více než mnohem rozšířenější technologie tisku z polymerů.

Pro představu nejlevnější již sestavenou tiskárnu, s technologií FDM, lze na českém trhu pořídit za Kč 17.990. Cenu tiskáren v České republice, schopných pracovat s kovem, jsem bohužel nezjistil, ale cena takových tiskáren jde řádově do stovek tisíc dolarů. Zbraň vytištěná z kovu sice vznikla, ale za účasti profesionálních techniků a průmyslové tiskárny. Vytištění součástek trvalo stovky hodin a cena se vyšplhala na $ 10.000. Naproti tomu výše uvedené zbraně vyráběné amatéry vznikaly za použití levných materiálů. Ukázalo se, že nejpoužívanější a běžně dostupný polymer ABS, v kombinaci s tiskárnami běžně dostupnými na trhu, které nejsou až tak drahé, k takové výrobě stačí. Například vylepšená verze pistole Liberator byla vytištěna na tiskárně za $ 1725. Jak se technologie posunuje dále, je jisté, že se i tisk zbraní bude více rozvíjet. Pevnější materiály a kvalitnější tisk povedou i k lepším zbraním. Například v úvodní kapitole práce zmiňovaná tiskárna, která využívá uhlíkových vláken, může učinit tištěné zbraně mnohem kvalitnější a použitelnější.

Regulace zbraní

OSN a zbraně

OSN probíhá několik aktivit, které jsou namířeny proti šíření a výrobě zbraní, převážně na obchod se zbraněmi. Odzbrojováním se zabývá Úřad OSN pro otázky odzbrojení, do něhož spadají i malé palné zbraně, a u kterých existuje předpoklad zhotovení na 3D tiskárně.

V prvé řadě se jedná o program z roku 2001: Akční program k prevenci, potírání a vymýcení nezákonného obchodu s ručními palnými a lehkými zbraněmi ve všech jeho aspektech. Jedná se o politický, právně nezávazný program, jehož součástí je i snaha o potírání nedovolené výroby zbraní Další snahou programu je značkování a sledování zbraní a jejich součástek, jako účinný boj proti nedovolenému obchodu se zbraněmi. Program vydal v roce 2012 analýzu „A Decade of Implementing the United Nations Programme of Action on Small Arms and Light Weapons,“ ve které 3D tisk zbraní nezmiňuje.

V roce 2001 vznikl také „Protokol proti nedovolené výrobě a obchodu se střelnými zbraněmi,“ který vešel v činnost 3. června 2005. Zde už máme konkrétní závazný dokument zabývající se výrobou a šířením střelných zbraní. Je zde i přímo definice nedovolené výroby zbraní: je to výroba zbrání (i)z ilegálně obstaraných součástek, (ii)bez povolení nebo licence příslušných orgánů, (iii)bez označení zbraní pří výrobě v souladu článkem 8 Protokolu. Článek 5 obsahuje závazek kriminalizace takovéto aktivity. Dále je v textu uvedeno několik dalších povinností států, jako je povinné označování vyrobených zbraní, nebo konfiskace nelegálně vyrobených zbraní. Česká republika Protokol ratifikovala nedávno, a to v roce 2013 a jsme jím tedy vázáni.

Kontrola zbraní na úrovni EU

Evropská unie bere kontrolu zbraní poměrně vážně. V EU jsou sjednoceny minimální požadavky na kontrolu zbraní dvěma směrnicemi. Je to směrnice z roku 1994 a nová z roku 2008. Důležitější druhá směrnice prakticky vychází z výše již výše uvedeného Protokolu o nedovolené výrobě a distribuci střelných zbraní. Zajímavým institutem je povinnost států zavést informační systém, do kterého budou zavedeny veškeré zbraně v působnosti směrnice. Ze směrnice pak musí vycházet národní úpravy a tím pádem i české právní úprava reflektuje tyto skutečnosti.

Spojené státy americké a zbraně

Podíváme-li se na množství zbraní v oběhu v USA, jedná se o velmi vysoké číslo. Úprava držení zbraní ve Spojených státech je obecně liberálnější než v Evropě, což je dáno historickými důvody. Kontrola zbraní se liší stát od státu, kdy někde může být držení zbraní upraveno podobně jako v Evropě. Jiné státy na druhou stranu jsou extrémně liberální. Není tedy divu, že 3D tisk zbraní přichází právě z této oblasti a také zde vyvolává takovou debatu.

Základem pro právní úpravu v USA je 2. dodatek americké Ústavy, který zaručuje právo držet a nosit zbraň. S tím souvisí i právo každého vyrobit si zbraně. Ve Spojených státech je tedy legální si vyrobit zbraň, pokud je určena pro osobní použití. Důležitými federálními zákony v souvislosti s 3D tiskem jsou „The Gun Control Act of 1968“, který definuje tělo zbraně, pro účely regulace jako zbraň samotnou a tato část musí být povinně při výrobě označena sériovým číslem. Toto se vztahuje pouze na výrobce s licencí. Právě tuto část zbraně vyrábí 3D tiskem například lidé z organizace Defense Distributed, aby obešli zákony na kontrolu zbraní. Dalším důležitým předpisem je „The Undetectable Firearms Act of 1988“, který zavedl povinnost, aby každá zbraň obsahovala určité množství kovu, tak aby byla zjistitelná detektorem kovů nebo rentgenem, což se vztahuje i na celoplastové zbraně ze 3D tiskáren. Nákup střeliva je v USA upraven také velmi liberálně, kdy ve federálním zákoně jsou pouze vyjmenovány osoby, kterým nesmí být prodána. Regulace je samozřejmě mnohem rozsáhlejší  , ale toto jsou základní předpisy, které ovlivňují 3D tisk.

Právní úprava České republiky

ČR nenajdeme ústavní zakotvení práva na nošení zbraně tak, jak je tomu například v ústavě USA. Základním právním pramenem českého práva, co se týče zbraní, je zákon ze dne 8. března 2002 č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Tento zákon se zabývá jak výrobou, tak šířením a držením zbraní.

prvé řadě je nutné vymezit pojem zbraň, abychom věděli, co všechno vztáhnout pod působnost zákona, a zda nám zbraně vytištěné na 3D tiskárně spadají pod veškerá omezení obsažená v našem právním řádu. Zákon přímo definici jako takovou ve svých ustanoveních neobsahuje. Podíváme-li se ovšem do přílohy k zákonu, jsou zde obsaženy druhy zbraní a jejich definice. Zde již najdeme, co to je střelná zbraň, palná zbraň a jiné. Střelná zbraň je „zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie při výstřelu, zkonstruovaná pro požadovaný účinek na definovanou vzdálenost.“ 113 Palná zbraň je „střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění chemické energie. “114 Další důležitou částí přílohy je, co to jsou hlavní části zbraně, a to z důvodu možnosti tisku jen jednotlivých součástek a budoucího právního hodnocení tisku součástek. Jedná se o „hlaveň, vložná hlaveň, vložná nábojová komora, rám, válec revolveru, pouzdro závěru nebo tělo a závěr. “

Zbraně jsou podle zákona rozděleny na 4 kategorie: kategorie A - D. Ve skupině A jsou zbraně běžné veřejnosti, až na výjimky, nedostupné, kategorie B jsou zbraně, které lze nabývat do vlastnictví a držet a nosit jen na základě povolení. Zbraně kategorie C podléhají ohlášení a nakonec zbraně kategorie D může nabývat a držet fyzická osoba starší 18 let způsobilá k právním úkonům (zákon stále používá starou terminologii).

Záleží tedy na konkrétní zbrani a jejích vlastnostech, do které kategorie spadá. Zajímavá je zde kategorie D, kam patří různé méně výkonné zbraně, ke kterým není nutné žádné povolení ani ohlášení. Jedná se o různé plynové zbraně (představme si klasickou „vzduchovku“), zbraně typu flobert s nízkou energií střely a jiné zbraně, které zákonodárce nepovažoval za dostatečně nebezpečné, aby u nich byla potřeba přísnější regulace.

Problémem je, že tisk zbraně na 3D tiskárně, je v podstatě výroba a i například zbraně kategorie D, nelze jen tak vyrábět. Zákon o zbraních sice vyloženě nezakazuje domácí výrobu zbraně jako takové, ale podrobuje ji licenci, jedná se tedy o implicitní zákaz. K obdržení licenci k výrobě zbraní, je potřeba disponovat živnostenským oprávněním. Výroba zbraní spadá pod koncesovanou živnost podle živnostenského zákona. Bez které nelze zbraně ani vyrábět, ale ani vyvíjet. Zbraně na rozdíl od USA, lze vyrábět pouze jako podnikatel a není zde možnost, jak si vyrobit doma zbraň kategorizovanou v zákoně. Zákon o zbraních neustanovuje sankce za porušení těchto ustanovení, ale to proto, že nejspíše počítá se sankcemi dle trestního zákoníku.

Stejně jako jsou omezeny zbraně, je u nás limitován i nákup střeliva. Na munici se vztahují podobná pravidla jako na zbraně a nelze si ji tak jednoduše obstarat bez zbrojního průkazu.

Trestní zákoník ve své zvláštní části obsahuje jeden paragraf vztahující se k tisku zbraní, a to §279 Nedovolené ozbrojování. Ustanovení paragrafu jsou propojená se zákonem o zbraních. Podle odstavce 1 je trestná jakákoli činnost, jejímž výsledkem je bez povolení vyrobená zbraň. Nemusí se jednat ani o kompletně funkční zbraň, ale jen o hlavní části nebo díly, nebo také zakázaný doplněk zbraně. Odstavec 2 pak postihuje uvedení znehodnocené zbraně do střelbyschopného stavu. Sankcí za takovéto protiprávní chování je trest odnětí svobody až na 2 léta nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

V kapitole o šíření a tvorbě předloh se hovořilo o poskytovatelích služeb, jakými jsou např.: poskytovatelé internetového připojení, provozovatelé webových stránek, do nichž lze ukládat vlastní obsah, nebo například i vyhledávače. Všichni výše jmenovaní spadají i do problematiky tisku zbraní. Jsou důležitou a nezbytnou součástí ekosystému 3D tisku, zajišťují totiž propojení společnosti a bez těchto subjektů by se nedaly sdílet informace a tedy ani předlohy. Bez vyhledávačů by bylo mnohem těžší hledaný obsah nalézt. V této souvislosti je bude možná nutné nějakým způsobem zapojit do procesů týkajících se 3D tisku zbraní, kdy těmto poskytovatelům služeb mohou vzniknout určité povinnosti, například kontrola obsahu, nebo odpovědnost v souvislosti se šířením předloh po internetu. Zákon, který upravuje problematiku, je ale k těmto poskytovatelům služeb poměrně vstřícný a nemyslím si, že by problémy s odpovědností poskytovatelů služeb byly příliš časté.

Liberator

Liberator („Osvoboditel“) je první konkrétní zbraní, jež byla vyrobena na 3D tiskárně, a proto si zaslouží více pozornosti.

Pistol byla vytvořena již zmiňovanou americkou neziskovou organizací Defense Distributed, kde je hlavním představitelem Cody Wilson. Jednalo se o kompletně vytištěnou zbraň z 16 dílů, které byly následně složeny dohromady. 216 mm dlouhá zbraň, na jednu ránu, je kompletně vyrobená z plastu na 3D tiskárně. Nevyrobenými součástkami na 3D tiskárně jsou pouze špendlík, který se používá jako úderník, kus kovu, sloužící k detekci zbraně, aby bylo vyhověno zákonu, a náboj, v tomto případě se jednalo o náboj ráže .380, což odpovídá ráži 9mm. Původní zbraň vydržela jeden výstřel a poté se musela vyměnit hlaveň. Někteří kritici zbraně poukazovali na to, že zbraň byla vytištěna na profesionální tiskárně a lidé z Defense Distributed měli zkušenosti a schopnosti vyrobit kvalitní produkt, který při výstřelu nevybouchne v ruce. Tato kritika se později ukázala jako lichá. Plány zbraně byly vloženy na internet a odtud si je stáhlo více než 100.000 lidí za 2 dny, než byla předloha stažena na žádost státu. Ovšem i když byla původní předloha stažena, z internetu nezmizela. Při množství stažení to jinak ani nešlo a i nyní je možné si předlohu zbraně stáhnout například ze známého serveru PirateBay, která má sekci přímo pro 3D tisk. Zveřejněných plánů se ihned chopili další uživatelé, netrvalo dlouho a objevily se nové repliky zbraně. Tentokrát vyrobené na běžně dostupné tiskárně za $1,725 Lulzbot A0- 101. Na videu bylo ze zbraně vystřeleno celkem 9x, po osmém výstřelu byla sice vyměněna hlaveň, celkově ale zbraň vypadala neporušeně. Výroba stála $25 a zbraň byla vytištěna za 48 hodin.

Velmi zajímavé je časové období, ve kterém se pohybujeme. Počátek firmy Defense Distributed sahá, jak uvádí na svých webových stránkách, do léta 2012. V prosinci 2012 začala společnost pracovat na prototypech těla pro pušku AR-15. V lednu byl vytvořen zásobník k AR-15 v březnu již bylo zhotoveno funkční tělo pušky. V květnu poté spatřil světlo světa Liberator. To vše tedy se zvládlo ani ne za rok. Technologie se tedy posouvá velmi rychle kupředu, rozhodně rychleji, než může být stát schopen reagovat.

Po zveřejnění návodu na výrobu této zbraně došlo nejen na internetu hned k několika incidentům. Jak už bylo řečeno, zbraň byla na žádost státu stažena z internetu. Zrušena byla i webová stránka hostující soubory Defcad.org, kterou založili lidé patřící do okruhu kolem Defense Distributed a jež byla určena k volnému sdílení předloh zbraní a jejich součástí. Stažení požadovalo v dopise Ministerstvo zahraničí Spojených států amerických, a to z důvodu přezkoumání, zda je vše v pořádku v souvislosti s pravidly USA o mezinárodním obchodu se zbraněmi (International Traffic in Arms Regulations - ITAR), kdy ministerstvo citovalo zákaz exportu zbraní ze země. Dále se udál incident, kdy byla zbraň pronesena do izraelského zákonodárného shromáždění „Knesset“ a novinář se s ní dostal do těsné blízkosti premiéra Netanyahu. V Japonsku byl zadržen a nedávno dokonce odsouzen na 2 roky odnětí svobody muž, který vyrobil několik 3D vytištěných zbraní. Další incident se odehrál v Británii, kde policie zabavila 3D tiskárnu a součástky, ale sama policie přiznala, že si nejsou jistí, jestli zabavili součástky ke zbrani a ve svém prohlášení upozorňují na hrozbu 3D tisku zbraní.

Na základě výše uvedených faktických informací se v případě 3D tisku zbraní už nepohybujeme v hypotetické rovině, ale stát zde čelí skutečným problémům, které se mohou z ojedinělých incidentů rozrůstat dál. Ovšem i přes veškerý posun mají 3D tištěné zbraně stále své slabiny, jejich výroba je stále nákladná a komplikovaná. Prozatím určitě nejde o nejlepší volbu pro výrobu domácí zbraně. Možnost vyrobit si zbraň vlastnoručně doma zde byla a stále je. Pořídit si zbraň nelegálně bude také nejspíše lehčí a možná i levnější. I přesto všechno ale musíme brát v úvahu, že zde již máme vytištěné funkční zbraně, které zvládne vytisknout prakticky každý se 3D tiskárnou a nepotřebuje žádné speciální znalosti. Problémy se již začínají objevovat a určitě jen tak nezmizí, spíše jich bude přibývat, protože se technologie neustále vyvíjí a pokračuje rychle vpřed.

Kvalifikace tisku a předlohy

Hlavní problém 3D tisku zbraní je ten, zda se jedná o nedovolené ozbrojování dle trestního zákoníku, a zda je tedy taková aktivita trestná. Jak už bylo řečeno, úprava nedovoleného ozbrojování je obsažena v §279 trestního zákoníku. Jako u každého trestného činu, je zde potřeba se zabývat trestní odpovědností. Je nutné posoudit, zda vytištění zbraně vykazuje znaky, které jsou součástí jednotlivých stránek trestného činu. Při řešení je nutné se zabývat jak formální stránkou trestného činu, tak i materiální, jelikož je zákon postaven na formálně materiálním pojetí trestného činu a zásadě subsidiarity trestní represe.

Nedovolené ozbrojování je trestný čin, nacházející se v hlavě sedmé zvláštní části trestního zákoníku v trestných činech obecně nebezpečných. Jedná se o přečin, za který je v základní skutkové podstatě možné uložit mimo jiné trest odnětí svobody až na 2 léta. Objektem tohoto trestného činu je ochrana společnosti před ohrožením v podobě nedovoleného držení, výroby zbraní, či jejich součástí. Zbraně jsou nebezpečné nejen samy od sebe, ale i vzhledem k dalším nebezpečným trestným činům, které se s nimi pojí (například ozbrojené loupeže, teroristické útoky a další), proto je zde zájem na jejich kontrole a omezení šíření. Ustanovení zákona je propojeno se zákonem o zbraních. Objektivní stránkou trestného čin je jednání v rozporu s pravidly, která jsou obsažena v zákoně o zbraních, a která byla již výše popsána v podkapitole o české právní úpravě. Následkem takového protiprávního jednání (výroba, držení zbraní) je ohrožení společnosti nedovoleným šířením nebezpečných předmětů, tedy zbraní. Nedovoleným vyrobením zbraně je ohrožena bezpečnost společnosti, tedy objekt chráněný trestním právem, což je příčinná souvislost nezbytná k tomu, aby šlo jednání posoudit jako trestný čin. Další složkou trestného činu je subjektivní stránka, kdy u trestného činu nedovoleného ozbrojování je potřeba úmysl. Toto jsou základní východiska, s kterými je nutné pracovat dále, abychom kvalifikovali tisk zbraní.

V první řadě je nutné se podívat na to, zda je tištěná zbraň, v našem případě Liberator, vůbec zbraní podle zákona. Jak už bylo řečeno, zákon o zbraních obsahuje v příloze definice zbraní a dělí je na kategorie A-D, od nejpřísněji kontrolovaných po volně prodejné zbraně kategorie D. Liberator je zbraň z plastu o délce 216 mm na jeden náboj, kdy ke střelbě byl použit náboj ráže .380, který má centrální zápal. Zbraň spadá pod definici střelné a palné zbraně obsaženou v příloze zákona. Jedná se o zbraň, jež ke své funkci používá uvolnění energie při výstřelu. Díky použití nábojů se střelným prachem je funkce odvozena od uvolnění chemické energie. Dále je nutné ji zařadit do některé z daných kategorií. V případě výše uvedené konstrukce, rozměrů a použitého střeliva se může jednat o zbraň kategorie B nebo dokonce o zbraň kategorie A, a to z toho důvodu, že je zbraň vyrobena z plastu a nemusí být odhalena rentgenem a detektorem kovů. Proto také původní tvůrci přidávali ke zbrani kus kovu, aby se dala detekovat. Z výše uvedeného vyplývá, že vytištěná zbraň typu Liberator, je kontrolovanou zbraní podle zákona a podléhá tedy stejným pravidlům jako zbraně klasické.

Dále je nutné se zabývat samotným tiskem a předlohou. Myslím si, že je nesporné, že tisk na 3D tiskárně, tedy fyzické vytváření předlohy, se dá označit za výrobu. Není rozdíl mezi tím, pokud někdo k výrobě zbraně použije 3D tiskárnu nebo soustruh, jedná se o činnost spadající do působnosti normy trestního zákoníku. Větší problém může nastat při snaze zařadit z pohledu trestního práva vytvoření předlohy zbraně, nebo dokonce jen její držení, popřípadě stažení či šíření na internetu.

Jelikož se zákon o zbraních zmiňuje o vývoji a výrobě zbraní, je nutné vyřešit, zda modelování zbraně v 3D programu na počítači nezařadit spíše pod pojem vývoj. Zákon nám však přímo neříká, co je to vývoj, a co je konkrétně výroba. Definici pojmu experimentální vývoj lze nalézt v zákoně č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje. Je zde uvedena definice pojmu experimentální vývoj: „získávání, spojování, formování a používání stávajících vědeckých, technologických, obchodních a jiných příslušných poznatků a dovedností pro návrh nových nebo podstatně zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb (dále jen "vývoj").“ Vytváření předlohy bychom tak díky této definici nejspíše mohli pod pojem vývoj zařadit, a to proto, že tvorbou předlohy získáme návrh nového fyzického výrobku v digitální podobě a fyzickou podobu mu následně dodá tiskárna. Tvorba předlohy tedy nebude dle mého názoru sankcionována. Nejen proto, že ji považuji za vývoj spíše než za výrobu, ale i kvůli samotné dikci trestního zákoníku, kdy je v §279 konkrétně uveden pojem střelná zbraň. Předloha dle mého názoru nesplňuje definici střelné zbraně uvedenou v příloze zákona o zbraních. Chybí nám tedy důležitý znak trestného činu, bez kterého takové jednání nelze hodnotit jako protiprávní. Nemůže se ani jednat o přípravu dle §20 trestního zákoníku, protože trestný čin nedovoleného ozbrojování není zvlášť závažný zločin dle §14 odst. 3 a ani ve skutkové podstatě příprava není uvedena. Dle mého názoru se nebude jednat ani o pokus trestného činu podle §21 trestního zákoníku. Samotná tvorba předlohy nemusí bezprostředně směřovat k dokonání trestného činu, tedy výrobě zbraně. Pokusem by byl až samotný tisk součástek zbraně, které slouží k jejímu vytvoření. Jelikož ani zákon o zbraních neuvádí žádné následky za vývoj zbraní bez licence, nebude vytváření předlohy sankcionováno.

To se dle mého názoru nemusí vztahovat na poskytování předloh dalším lidem, tedy jejich šíření přes internet. Jak bylo řečeno výše, vytištění zbraně je trestné a předloha je prostředkem k tisku. Je-li na internet nahrána předloha zbraně, kterou si posléze někdo stáhne a vytiskne, může tím spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování. Takže i když samotné vytvoření předlohy být trestné nemusí, jejím zveřejněním se tvůrce vystavuje nebezpečí, že bude i tak odpovědný za nedovolené ozbrojování jako účastník, a to konkrétně pomocník. Toto jednání je třeba posoudit samostatně. Je zde několik znaků, které je nutné splnit, aby se jednalo o pomocníka. Funguje zde princip akcesority účastenství, tedy odpovědnost pomocníka souvisí s odpovědností pachatele. Dalším znakem je úmysl, kdy postačuje úmysl nepřímý.

Po formální stránce je tedy tisk zbraní na tiskárně trestným činem. Český trestní zákoník operuje ovšem i s materiální stránkou trestného činu vyjádřenou zásadou subsidiarity trestní represe. Trestný čin musí být společensky škodlivý a nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, což je v tomto konkrétním případě zákon o zbraních, který také obsahuje sankce za nedovolené nakládání se zbraněmi. Jak už bylo řečeno, objektem nedovoleného ozbrojování, je ochrana společnosti jako celku před nebezpečným šířením zbraní. Zbraně jsou nebezpečné nejen samy od sebe, ale pojí se s nimi i další kriminalita. Mám za to, že tisk zbraní, navíc takových, které nemusí být jednoduše odhalitelné, dostatečně naplňuje společenskou škodlivost, aby se jednalo o přečin dle trestního zákoníku a ne pouze o přestupek dle zákona o zbraních.

Kdyby tedy lidé z Defense Distributed operovali v České republice, nejen že by byli trestně odpovědní za vytištění zbraně, ale nejspíše i za rozšíření předlohy. Úmyslně vytvořili zbraně a jejich části, ze kterých úspěšně stříleli, navíc poskytli prostředky (předlohy) dalším, kteří jejich činnost mohli zopakovat a také tak učinili. Předlohy poskytovali přímo za tím účelem, jak sami uvádějí, aby si i ostatní mohli zbraň vytisknout. Dle českého práva tedy pomáhali jiným spáchat trestný čin. Situace s novinářem, který pronesl zbraň, do izraelského parlamentu je komplikovanější. V tomto případě sice novinář nevystřelil a ani zde nebyl úmysl zbraň použít (navíc zbraň nebyla funkční), ale stále se jednalo o výrobu zbraně, minimálně její hlavní části. Muž z Japonska by také byl pravděpodobně trestně stíhán. Zbraně prokazatelně vyrobil a navíc ne jen jednu. Další uvedený případ byl z Británie, kde byla zabavena tiskárna a vytištěné součástky. Jak uvedli sami policisté, nebyli si jisti, zda se skutečně jednalo o součástky na výrobu zbraní. Tento případ proto nelze konkrétně hodnotit.

Záleží také na tom, jak se k problematice postaví praxe. Bude záležet na úhlu pohledu, jak se zachová státní zástupce či soudce, který bude mít daný případ na starosti. Policie a státní zástupci mohou zvolit represivnější přístup a považovat vytvoření předlohy, její držení či její obstarání za trestný čin a aktivně proti takovým aktivitám bojovat. Soudce může zvolit smírnější cestu.

Budoucnost a regulace

Pokud by v souvislosti s 3D tiskem vznikla potřeba nějakým způsobem regulatorně zasáhnout, je nutné mít na paměti, že se jedná o novou technologii, která se rapidně rozvíjí a v žádném případě by nebylo prospěšné kvůli jednomu teoreticky závadnému využití těžce okleštit technologii, a klást tak překážky budoucímu rozvoji. Otázkou zůstává, zda je v našem prostředí vůbec nutné přijímat nové zákony, nebo upravovat stávající.

Vzhledem k současné regulaci zbraní to možná ani nutné nebude a stačí naplno využít instituty, které nám právní řád nabízí, Prospěšné by možná bylo zvýšit právní jistotu při tvorbě, držení a šíření předloh. Každopádně pokud by bylo nutné přistoupit ke změně zákonů, je nutné mít na paměti právě povahu technologie a pokusit se nalézt řešení, které by bylo dostatečně účinné a zároveň by nebránilo rozmachu a rozvoji technologie. Je nutné pochopit technologii a její souvislosti v širším pojetí, a nesnažit se pouze nalézt jen správné řešení z čistě právního pohledu. To by také nebylo rozumné, a to jen kvůli jednomu závadnému a problematickému využití technologie.

Je nutné se podívat, jak vypadá struktura, systém článků oblasti 3D tisku zbraní. Máme zde uživatele, a výrobce tiskáren, poskytovatele služeb, stát a různé další subjekty, které by mohly mít zájem na regulaci 3D tisku. Pak zde máme tiskárny, materiály a předlohy. U 3D tisku zbraní je základem uživatel tiskárny, který si musel tiskárnu nějakým způsobem obstarat - buď si ji koupil, s čímž nám souvisí výrobci tiskáren, nebo tiskárnu vyrobil za pomoc jiné tiskárny. K fungování tiskárny je potřeba materiál a předlohu, kterou si lze vytvořit, nebo stáhnout na internetu, což je oblast poskytovatelů služeb informační společnosti. Pak je tu stát, který má zájem na tom omezovat škodlivé chování a další subjekty, které mají více či méně legitimní zájmy na regulaci tisku a mohou se pokusit využít tisku zbraní jako zastrašujícího případu k omezení možností 3D tisku. Výše uvedené je nutné brát v úvahu, bavíme-li se o snaze regulovat tisk.

Dále je nutné počítat s tím, že nelze použít jakékoli řešení bez důsledného zvážení všech argumentů. Ty mohou být technologické, tedy ochrana technologie před jejím omezováním, což by mohlo způsobit nepředvídatelné škody pro celou oblast 3D tisku. Bezpečnostní argument může spočívat v ochraně veřejnosti před škodlivým jednáním. A nakonec je nutné uvést právní argumenty v regulaci technologie. Je nutné zařídit dodržování práva, ale zároveň regulace nesmí právu odporovat. Vybrané řešení například musí projít ústavním zkoumáním, zda neporušuje Listinu základních práv a svobod. Konkrétně se může jednat o čl. 11 a právo vlastnit majetek, čl. 15 a svoboda myšlení, vědeckého bádání a umělecké tvorby, nebo článek 17 Listiny a ochrana svobody projevu, práva na informace a nepřístupnost cenzury.

Regulace tiskáren

Zavést regulaci tiskáren jen kvůli tisku zbraní, je určitě nejhorším možným řešením. Bylo by samozřejmě možné zavést úplný zákaz tiskáren pro domácí použití. Ale takovéto řešení má několik „vad na kráse“. Za prvé jsou tiskárny už mezi lidmi rozšířené a v případě projektu RepRap mohou tisknout další tiskárny. Nelze tedy centrálně kontrolovat jejich distribuci. To je celkově problém s 3D tiskem, jak je uvedeno v úvodní části. Vynucení takového zákazu by bylo problematické nejen nyní, ale později při větším rozšíření tiskáren, už prakticky nemožné. Dále samozřejmě takový zákaz by šel přímo proti budoucím možnostem technologie a proti inovaci, kterou přináší. Podobně je na tom povolení k prodeji jen určité skupině výrobců a zákaz tiskáren, které nejsou koupeny od oficiálního výrobce. Navíc si myslím, že by takové řešení bylo proti čl. 11 Listiny - právu vlastnit majetek, kdy úplné znemožnění vlastnictví tiskárny přes toto právo neprojde. Dále podíváme-li se na to, jaké inovace a možnosti v umění technologie přináší, úplný zákaz by neobstál ani proti čl. 15 Listiny.

Řešením by mohlo být také zavedení povolení k provozu tiskárny. Zde opět ale narážíme na problém, že u tiskáren nefunguje centralizovaný prodej jako doposud. Taková regulace by tedy nemusela mít žádaný účinek a je i trochu nesmyslná. Otázkou je, jak by takové povolení vypadalo. Spotřebitel, jenž by měl zájem o koupi tiskárny k soukromému použití, by musel jít na úřad vyplnit formulář a čekat na schválení. Musela by existovat určitá kritéria jako důvodnost žádosti - k čemu by byla tiskárna využívána atd. Problémem by byla kontrola, zda majitel tiskárny s licencí dodržuje pravidla. Celkově by takový institut nejspíše nesplnil očekávání.

Dalším nejméně invazivním nástrojem spojeným se samotnou tiskárnou by mohlo být zavedení identifikačních znaků, vlastních pro každou tiskárnu, které by byly zavedeny při tisku do samotného produktu, a tak by šlo dohledat výrobce. Podobná technologie existuje u laserových tiskáren, které na papír umisťují skryté značky, čímž lze rozeznat, jaká tiskárna daný papír vytiskla. Použití takového institutu je také problematické, vzhledem k množství technologií a materiálu.

Regulace materiálu

Z výše uvedených důvodů vyplývá, že regulace samotné tiskárny by byla problematická. Jednou z dalších možností, jak zamezit šíření zbraní, je regulace materiálu. Opět se může jednat o úplný zákaz prodeje materiálu, nebo omezení jeho dostupnosti, jako je tomu například u léků s pseudoefedrinem. Existuje ale velké množství materiálů, ze kterých lze tisknout. Zbraň Liberator byla navíc vytištěna z běžně dostupného polymeru. Úplný zákaz materiálu, nebo značné omezení prodeje, by opět uškodilo technologii jako takové, kdy kvůli okrajovému problému, by byly postihnuty legální a prospěšné oblasti technologie.

Regulace předloh

Lépe by mohlo fungovat nějakým způsobem omezit předlohy. Už nyní existuje několik způsobů. Jak již bylo uvedeno výš, bylo by vhodné, i vzhledem k právní jistotě, přesně vymezit, zda mohou být předlohy tvořeny, drženy či šířeny. Nejlépe tedy, že by se předlohy zbraní zakázaly tak, jak je to například s dětskou pornografií. Už jen toto opatření by mohlo mnohé odradit a neškodí až tak moc rozvoji technologie. Dalším způsobem by bylo zavedení filtrů, které by hledaly závadné předlohy podle určitých ukazatelů a následně by na ně buď upozorňovaly tak, jak je to dnes běžné u autorského práva, nebo by je blokovaly, což by se dalo využít nejen u 3D tiskových předloh. Takové řešení by mohlo být označeno za zbytečnou a nezákonnou cenzuru internetu a vyvstává také otázka „zneužitelnosti“ takové regulace k jiným účelům a její vynucení.

S filtry souvisí i případná povinnost do předloh zakomponovat určité poznávací znaky, markry, díky kterým by byly snadno rozpoznatelná pro automatizované softwary, či tiskárny. Další možností by mohlo být využití podobných institutů jako v autorském právu. Provideři by byli po výzvě povinni odstraňovat závadné předlohy, nebo by je byli nuceni sami vyhledávat a odstraňovat, což už se dnes děje, kdy společnost MakerBot ze svého serveru Thingiverse dobrovolně stáhla předlohy zbraní. Mohly by se do tiskáren zavést omezení typu technologií DRM, které by hlídaly, aby se netiskly určité typy předloh. Takový přístup se už dokonce i objevil, i když se jedná o dobrovolnou iniciativu výrobce. Aby měla taková ochrana účinek, musela by být zavedena do všech tiskáren a opět by se dala zneužít k výraznému omezení technologie

Regulace střeliva

Toto ochranné opatření v českém právním řádu už funguje a není zde potřeba nic nového vymýšlet. Střelivo je prodejné pouze na zbrojní průkaz a je tak značně limitována možnost jeho dostupnost.

Autoregulace

Zajímavým fenoménem, který se objevil v souvislosti s tiskem zbraní, je snaha soukromých subjektů, fungujících v ekosystému 3D tisku, s tímto využitím bojovat za pomoci vlastních prostředků. Defense Distributed a její představitel Cody Wilson měli od počátku svých aktivit problémy s tím, že s nimi firmy odmítaly spolupracovat. Výrobce tiskáren společnost Stratasys Cody Wilsonovi zabavila tiskárnu, kterou mu pronajala, poté co se dozvěděla, že na ní mají být tištěny zbraně. Webová stránka komunitního financování Indiegogo zrušila projekt Defense Distributed, který se snažil vybrat peníze na vytištěnou zbraň. O tiskárně MarkOne, která využívá uhlíkových vláken, již byla řeč. Výrobci této tiskárny ji Cody Wilsonovi odmítli prodat s tím, že jejich obchodní podmínky zakazují tiskárnu využívat k 3D tisku zbraní. Cody Wilson poté veřejně nabídl $15000 tomu, kdo mu tiskárnu dodá, a to s komentářem, že si tiskárnu obstará, postaví s ní zbraň a ujistí se, aby všichni věděli, že k tomu využil tiskárnu MarkOne. Dalším případem vlastní iniciativy společnosti se odehrálo v souvislosti s nejnovějším počinem Defense Distributed - „The Ghost Gunner“. Jedná se o kompaktní obráběcí zařízení určené k výrobě těla pušky AR-15. Defense Distributed toto zařízení vyvinula a prodává ho za $1500. Přepravní společnosti FeDex a UPS ovšem odmítly výrobek přepravovat, a ten se tak k zájemcům nemusí dostat. Ohledně dobrovolného zavádění DRM do tiskáren a odstraňování závadných předloh ze svých serverů, již zde bylo také psáno a je zřejmé, že není vždy nutné zavádět regulaci autoritativně. Otázkou je, jak daleko mohou společnosti zajít.

Před závěrem

3D tisk zbraní není dle mého názoru takovým problémem, jak je někdy prezentováno, protože technologie zdaleka ještě není tak dokonalá, zkrátka perfektní. Zbraně mohou být více nebezpečné jejich uživatelům než ostatním lidem. Co se týče tisku zbraní a jejího právního rámce, mám za to, že je dostatečně upravena. Je jasné, že tisk zbraně je výrobou zbraně spadající pod ustanovení trestního zákoníku. Digitální předloha má trochu více nejasné postavení, ale domnívám se, že uvedená argumentace obstojí.

Dle mého názoru není tedy prozatím zavedení zvláštní regulace, z důvodu obav z 3D tisku, vůbec nutné. Hlavním důvodem jsou už existující mechanismy, a hlavně omezení prodeje střeliva spolu s možnostmi technologie. Pokud není dostupné střelivo, je vytištěná zbraň k ničemu. Navíc se jedná, i přes nesporné výhody, stále o finančně nákladnou a složitou technologii. Určitě je existuje větší šance se potkat se zbraní, kterou si někdo vyrobil doma na koleni, nebo ji koupil nelegálně, než se zbraní vytištěnou. Pokud by opravdu bylo potřeba zavést nějaká opatření, měly by se v prvé řadě vytvořit sankce za výrobu a poskytování předloh zbraní. I když se možná v takovém stavu nacházíme i dnes, což si ale nemyslím, jasně daná pravidla pomohou k právní jistotě subjektů a mohou odradit případné zájemce o zkoušení této technologie. Dále by se měla zavést povinnost poskytovatelů služeb odstraňovat ze svých serverů takové předlohy. Tyto instituty by mohly přinést nějaké výsledky. Úplná kontrola tohoto fenoménu ale nebude, dle mého názoru, nikdy možná.

Závěr

3D tisk se rychle rozvíjí a postupem času si nachází cestu do čím dál více oborů, které s radostí přijímají výhody, které jim technologie přináší. Jak bylo v práci uvedeno, existuje mnoho oblastí, kde je 3D tisk vítaným pomocníkem, ale také kde vytváří problémy. 3D tisk už vstoupil na scénu a hned tak z ní nezmizí. Věřím, že se 3D tisk bude dál rychle rozvíjet, a doufám, že vyplní i některé předpovědi např.: masivní rozšiřování tiskáren do domácností.

 

{jacomment on}