Sidebar

23
po, říj

BLOGEE
Typography

Nejpozději jednou za čtyři roky se naše země ocitne před volbami a téměř všechny politické strany se předhánějí v ukázkách své vlastní politické kredibility. Ulice a schránky se zaplňují sliby o omezení růstu korupce v zemi, plní se zárukami o odstavení korupčníků z politického života a dalšími různorodými volebními lákadly. 

Česká republika se však navzdory těmto opakovaným slibům čím dál tím více stává zemí, kde slovo korupce není kdejakým výjimečným jevem. Z korupce se v posledních letech stal naléhavý problém, který prostupuje takřka všemi součástmi běžného a politického života. Je proto velmi smutné, že návrhy a plány směřující k potlačení korupce slýcháme z úst politických činitelů nej častěji pouze v politických debatách - mnohdy výhradně v období několika týdnů před volbami.

Přesto, dojde-li k veřejnému průzkumu nebo k odbornému dotazníku, ve kterém jsou respondenti tázání na jednoduchou otázku - co je největším problémem naší země, dostane se tazateli téměř vždy stejné odpovědi: velká míra korupce. Obyvatelstvo České republiky má totiž s korupcí dlouholetou zkušenost a jen s těží lze nalézt někoho, kdo by nedokázal vyjmenovat alespoň jeden korupční skandál. Není tomu tak dávno, co bylo možné okusit zkušenost související s přeměnou společnosti ze socialistického zřízení. Tento proces zároveň ukázal, že není možné realizovat význačné změny bez toho, aniž by došlo k proměně vládních zvyků. K těm však v značné míře nedošlo a proto v polistopadové historii země nelze najít takové období regulérně zvolené vlády, které by nebylo zasaženo tlakem zájmových skupin. Odbory, domácí monopoly, polostátní podniky závislé na státních dotacích a zakázkách, exportéři či zemědělci - ti všichni minimálně jednou využili svého vlivu na politické rozhodování.

Přes tuto historickou zkušenost je naše obyvatelstvo neustále přesvědčováno a chlácholeno sliby o nových pořádcích, o potlačení lobujících skupin a o důkladném postižení těch, kteří páchají korupci. Snaha politiků tak mnohdy připomíná marný Don Quijotovský boj, který sice čas od času odstraní jednu z příčin korupčního jednání, jiné však ponechává bujet bez povšimnutí.

Lze se tedy korupci úspěšně bránit? To je otázka, která se zde nabízí. Pochopení aspektu korupce, je totiž základním cílem k úspěšnému boji proti ní. Proto je také nutné porozumět korupci jako takové, odhalit nákladné vztahy mezi politickou sférou a podnikatelským prostředím a legislativně zabránit v investování zájmových skupin vlastní ochrany.

KORUPCE

Aby bylo možné co nejlépe porozumět této práci, je nutné si definovat nej základnější slovo - a to korupci. Základní definicí korupce je „zneužití moci, postu či pravomoci v politice a veřejné správy pro dosažení nezaslouženého soukromého zisku (...)” načež pohled Nadačního fondu proti korupci dodává: “(,..)a jde o nejhorší formu krádeže. Krádeže, která se stala společensky přijatelným zločinem bez rizika” 1 nicméně existuje ještě několik dalších definicí, které jsou přímo spjaty s oblastmi, kterých se korupce přímo týká.

Příčiny a vznik korupce

Sociální definice korupce

Rozsah nezákonných aktivit ve společnosti je velmi variabilní a v posledních dvacetipěti letech dochází k postupnému nárůstu vlivu a prosazování osobních zájmů osob a soukromých společností. Toto nežádoucí ovlivňování se dále přelévá do soukromého sektoru a výkonu vládních institucí, které pak ovlivňují stávající struktury společnosti. Celá společnost bývá posléze (přímo nebo nepřímo) ovlivněna korupčním jednáním. Náklady nerovnosti ve strukturách společnosti pak odnáší obyvatelstvo - převážně daňový poplatník, jehož veřejný zájem byl ohrožen a znevážen. Dle sociologa Habermase existují dva druhy korupce, které obcházejí zákony a systémové právo. Jedná se o korupci, která je založena na vztahu k penězům, neboli peněžní korupce, která nabývá převážně formy převodu peněz, a korupce, která je spjata s výkonem - ta dosahuje rozličných forem nepřímé delegace moci (byrokratická korupce).

Výše uvedený přístup rozdělení korupce dále rozvedl sociolog Heidenheimer, který typologii korupce rozšířil o tři typy dle oblastí, ve kterých dochází ke korupčnímu jednání, případně podle místa které působce korupce poškozuje. Jedná se o tyto tři skupiny:

korupce na veřejných úřadech

tržně orientovaná korupce

korupce, která postihuje veřejný zájem

Typ korupce, která pochází z činnosti na veřejných úřadech, zahrnuje nelegitimní jednání osob, kterým byla poskytnuta veřejná moc nebo plní svěřené úřední povinnosti. Je založena na principu, kdy veřejní činitelé (převážně státní úředníci) zneužijí svou veřejnou moc k obohacení se za účelem získání peněžitého nebo nepeněžitého soukromého zisku. Předpokládá se, že jedinci, kteří se účastní na tomto typu korupce, musí zastávat takového postavení, ve kterém mají značný přehled a znalosti o svém pracovišti a mohou tak pracovat značně nezávisle. Hlavním cílem takového úředníka je poté maximalizace svého zisku, který souvisí s výkonem jeho postu, v rámci jehož výkonu disponuje neveřejnými informacemi o situaci na trhu a poptávce společnosti. To vede k situaci, ve které úředníci začínají využívat rozličných, mnohdy velmi sofistikovaných, korupčních nástrojů, které využijí pro maximalizaci svého zisku z profese.

Příčiny a faktory vzniku korupce

Ve společnosti dochází ke korupci převážně tehdy, kdy jedinec získá vlivného a mocenského postavení. Jedním z příkladů může být privilegovanost úředníka ve vztahu k měnovým záležitostem, přístupu k utajovaným informacím či k navrhovaným legislativním změnám. Dále o úřednické korupci hovoříme tehdy, kdy úředník zastává takového postavení, ve kterém může upřednostnit jeden ze zájmů, z čehož mu může být poskytnuta odměna. Takovéto situace bezpochyby narušují a poškozují veřejné zájmy, ty pak nemohou být naplněny tím nejlepším způsobem a projevují se převážně v neefektivnosti využití veřejných prostředků a statků. Velmi často dochází ke korupci v případech, kdy oprávněné osoby mají nebývale blízký vztah k poskytovatelům služeb nebo pokud oprávněná osoba zastává monopolního postavení.  Výše zmíněný monopol je v obecné rovině chápán ve vztahu ke službám a k poskytování zboží, kdy jedinec využívá svou pravomoc ke své vlastní výdělečné činnosti.

V této souvislosti je nutné zopakovat, že vztah korupce má obvykle spojitost ve vztahu k přerozdělování veřejných statků. Korupční jednání mající za následek odčerpávání statků mnohdy vede ke ztěžování národních politik, což se projevilo i v rámci řešení hospodářské krize, která postihla řadu zemí, které ve snaze o zlepšení vnitřní ekonomické situace směřovaly k veřejným úsporám. Odhalené případy výše uvedeného typu pak často vnáší světlo na velmi úzký vztah mezi vládou a některými vlivnými jedinci/podniky.  Pokud na této úrovni dojde k velice blízkému spojení, vzniká tak velmi mnoho prostoru a příležitostí pro rozšíření korupce, ne-li přímo k prorůstání korupce do veřejné sféry.

Pravděpodobně nejzávažnějším typem korupce je institucionální případně legislativní korupční jednání, které postihuje nej širší oblast politického a sociálního života. K této korupci dochází v situacích, kdy určité okruhy mají schopnost ovlivnit legislativní proces a převést jej ve svůj osobní prospěch. V této souvislosti se také velmi často hovoří o vlivu lobbujících skupin, které mají tendence a motivaci k ovlivňování zákonodárců, které ve svém důsledku mohou vést k finanční škodě nemalého rozsahu nebo k ohrožení demokratických procesů. Odhalení legislativní korupce není však vždy snadné a jednoznačné, neboť toto chování mnohdy velmi úzce souvisí s chováním, které je součástí standardního politického života a jako takové bývá společensky přijatelné. Je nutno proto rozlišovat a vnímat nepatrný rozdíl mezi politikou samotnou a zneužitím pravomoci v případech, kdy politické instituce selžou či v případech, kdy je zjištěna chybějící pravomoc. Na základě výsledků výzkumu organizace Transparency International bylo zjištěno, že úroveň korupce je vyšší právě v těch zemích, kde je autorita orgánu vlády vyšší.

Dále bylo poukázáno na obvyklý jev, kdy následkem vyšší byrokracie dochází k závislosti na vládní politice a upřednostňování korupční aktivity a korupčního chování. Výzkumem bylo zjištěno, že mnohé národy, jejichž byrokratický aparát není rozsáhlý a zároveň více investují do společné (státní) ekonomiky mívají zpravidla také vyšší úroveň korupce. Nicméně tato kauzalita nelze aplikovat plošně na všechny země, existují totiž výjimky, kterými jsou severské země Evropy, které i přes vysokou úroveň státních výdajů netrpí takřka žádnou úrovní korupce. Předpokládá se proto, že tento faktor nepřímo souvisí i se sociální strukturou obyvatelstva, historií a zakořeněnou tradicí.

Základní principy demokracie

Definice demokracie

Demokracie a demokratická práva současně se vztahem ke společnosti mají zásadní význam v rámci studia oboru sociologie práva, potažmo ke vztahu ke korupci a obecné definici demokratického státu. Demokracie by měla být v souladu s ekonomicko- politickými právy a měla by zajišťovat nejvyšší míru sociální a kulturní volnosti. Tyto principy by měla zachovávat a podporovat takovým způsobem, aby došlo k jejich zlepšení a to nejen v rámci sociálně-právní politiky státu. Politikou tak rozumíme vztah mezi vládnoucí vrstvou a občany daného státu, jinými slovy mezi těmi, co vládnou a těmi, kteří jsou vládnoucí politikou ovládáni. Jak uvádí vnitřní definice slova demokracie - demakratos, slova pocházejícího z řečtiny s významem dema (lidé) a kratos (vláda), jedná se výslovný odkaz principu na vztah řízení státu - neboli vládu lidu. Korupce je proto považována za jedno z hlavních rizik pro bezpečnost státu a potažmo ohrožení demokracie.

Princip demokracie v ČR

Principy demokracie v České republice jsou shrnuty v čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky, který je zároveň základním článkem. Tento článek deklaruje legitimitu moci a zároveň svrchovanost lidu jakožto základní princip demokratické dělby moci ve státu. Všichni občané jsou chápáni jako zdroj veškeré státní moci a jako celek jsou ústavodárným subjektem a to bez jakýchkoliv rozdílů a diskriminace. Nikdo tak nemůže být zbaven práva účastnit se svých občanských a politických práv z důvodů politických, rasových, majetkových nebo jiných.14 Proto nelze na našem území přijmout takový zákon, aniž by nebyl protiústavní, pokud by omezoval v část občanů ve výkonu jeho práv. Ústava    rovněž garantuje další podstatný rys demokratické společnosti a to volnou soutěž politických stran. Je totiž takřka nemožné, aby došlo k přímému výkonu moci (státní moc vykonávaná přímo lidem), byl proto zvolen princip výkonu moci pomocí reprezentativní demokracie, kdy zastupitelským sborem lidu je parlament. Pro případný výkon přímé moci v čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR byly zakotveny práva na referendum a jiné formy přímé demokracie. Ustanovení čl. 5 Ústavy tak zakotvuje ve společnosti politický pluralismus a navazuje na zásadu obsaženou ve čl. 2 - „Lid je zdrojem veškeré státní moci“. Politické strany jsou tak prostředkem zabezpečující tento princip a svrchovanost občanů je od toho následně odvozena a k jeho prospěchu uskutečňována. Vůle lidu bývá vyjádřena ve volbách s ohledem na respektování ochrany menšiny a jiných obsahových principů dle čl. 6 Ústavy. Demokracii v našem státě tak nelze redukovat výhradně na rozhodování většiny.

Demokracie z pohledu evropského práva

Od roku 2004 je Česká republika zároveň součástí nadnárodního celku Evropské unie a ta prosazuje požadavek, aby členské, případně kandidátské země byly demokratické a dodržovaly a prosazovaly hodnoty demokracie. Tento požadavek je považován zároveň za jeden z hlavních pilířů existence EU a zároveň je stanoven ve článku I-1 a I-2 Úředního věstníku Evropské unie. Do dnešní doby je součástí Evropské unie 27 různých typů demokracií a všechny z nich jsou i přes různé odlišnosti akceptovatelné. Na půdě Unie se v minulosti uvažovalo o zavedené univerzální definice demokracie, ale ta nebyla doposavad shledána, neboť je značně obtížné stanovit jednu definici demokracie pro všech 27 členských států. Zároveň s tímto problémem vyvstaly i argumenty, které prohlašovaly, že požadavek na unifikovanou definici není nezbytně nutný a proto stačí akceptovat výhradně obecné prvky demokratického zřízení. Demokratickou společností v Evropské unii se tak chápe alespoň minimální demokratický standart, kterým je konání spravedlivých a svobodných voleb a respektování základních lidských práv.

Definice demokracie pohledem OSN

Valné shromáždění Organizace spojených národů na rozdíl od Evropské unie je založena na definici toho, jaké prvky musí demokratické zřízení obsahovat: "(...) základní prvky demokracie patří dodržování lidských práv a základních svobod, mimo jiné, svoboda sdružování a pokojného shromažďování, projevu a přesvědčení, právo podílet se na vedení veřejných záležitostí přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. Právo volit a být volen v pravidelných svobodných voleb na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním zabezpečujícím svobodu vůle lidu. Stejně jako pluralitní systém politických stran a organizace, respektování právního státu, dělby moci, nezávislosti soudnictví, transparentnost a odpovědnost ve veřejné správě, a svobodné, nezávislé a pluralitní média" Touto definicí je zároveň shrnuta podstata toho, co je pro demokracii důležité a zároveň specifikuje oblasti, které korupce svou činností v demokratickém státu podrývá a následně tak brání v rozvoji demokratické společnosti. 

KORUPCE V ČESKÉ REPUBLICE

Podle výzkumů veřejného mínění korupci považuje za nejvážnější problém 95% dotázaných občanů. Dle průzkumu Sociologického ústavu Akademie věd je 44% občanů přesvědčeno, že do úplatků a korupce je zapojena většina veřejných činitelů a dalších 30% je přesvědčeno, že se ho dopouštějí všichni veřejní činitelé - tedy politici a úředníci státní správy a samosprávy. Prostým součtem tak bylo zjištěno, že 65% občanů neboli dvě třetiny obyvatelstva považují stát za otevřeně zkorumpovaný a na korupci de facto postavený. Tato statistika, která by sama o sobě hovořila za vše, dále poukazuje na to, jsou-li data pravdivá a neexistuje-li žádný protiargument proti tomu, respektive nebyl-li proveden žádný jiný průzkum, že je pochopitelně nevyhnutelné, aby se tato statistika o přesvědčení občanů nevyhnutelně odrazila na stavu demokracie a státní bezpečnosti, které je těsně navázáno na politické prostředí.

Malá korupce

Není na místě zmiňovat veškeré formy takzvané malé korupce, se kterou se pravděpodobně většina obyvatelstva potkala, neboť nemá přímý vliv na bezpečnostní a nakonec ani na politické prostředí. Sama o sobě totiž není schopna jej ovlivnit či nějakým způsobem ohrozit. Uplácení lidí ve státní správě lahvemi vína či bonboniérami, uplácení dopravních policistů v případě dopravního přestupku, uplácení ošetřujícího lékaře pro získání lepší zdravotní péče jsou sice jevy, o kterých lze hovořit dlouho, které jsou ve společnosti zakořeněné po desetiletí a možná i ještě déle, ale nejsou to jevy, které by měly přímý vliv na bezpečnostní, potažmo demokratické prostředí v České republice. Z pohledu morálky nelze však rozlišování mezi malou a velkou korupcí tolerovat. Tolerance drobných korupčních činů může ve společnosti analogicky vést k toleranci drobných trestných činů a v dlouhodobém horizontu tak vést k negativní změně vnímání morálních hodnot.

Velká korupce

To, co však bezpečnostní prostředí ohrožuje, respektive dokáže ohrozit i vlastní fungování státu se projevuje v menší míře a označujeme ji pojmem velká (politická) korupce. Tento typ korupce je spojen s jednáním politických špiček a dalších významných představitelů. Největším rizikem bezpečnosti státu je především takzvaný State capture, což je jev, kdy de facto dochází u vybrané skupiny lidí, nebo vybranými soukromými subjekty k ovládnutí legislativního procesu v daném státě. Je to stav, ke kterému jsme v České republice dospěli před několika lety.

Pod velkou korupcí si lze dále představit velmi časté zneužívání veřejné moci, které se projevuje například při udělování veřejných zakázek, dále klientelismus neboli obsazování přátel, respektive příbuzných do funkcí, kteří posléze pomohou ovládat některou část státní správy nebo součást veřejné moci. V rámci trestního práva by se dalo hovořit o zpronevěře veřejných zdroj ů, kterých byla naše země svědkem například při privatizačních procesech, machinacích při přidělování monopolních licencí a podobně.

Pojmu State capture, jak bylo zmíněno výše, rozumíme stavu ovládnutí legislativního procesu soukromými subjekty. Jedná se převážně o záměrné využívání, respektive zneužívání veřejné moci, ovlivňování voleb a s tím spojené neprůhledné financování volebních kampaní a nelegální financování politických stran, dále je zde možné zahrnout všechny typy korupce soudní moci, snahu o získání kontroly nad veřejnými institucemi, získání veřejného prospěchu, politické vydírání a v neposlední řadě i korupci medií. Příkladem mohou být kauzy, které byly zveřejněny v několika minulých měsících a letech a díky kterým získáváme obraz společnosti ve které žijeme.

Výtečným příkladem korupce je již výše zmiňované neprůhledné financování politických stran. Před každým volebním obdobím bývá takřka celá republika “olepena” značným množstvím rozličných poutačů s nepřeberným objemem politických sdělení. Pohledem na vnitřní audity politických stran je posléze možné zjistit, kolik která politická strana investovala do své volební kampaně. Přestože by audity měly zajistit transparentnost vynaložených finančních prostředků, mnohdy bývá médii zjištěno, že vynaložené prostředky by nemohly takto rozsáhlé a tím pádem i velmi finančně nákladné kampaně   pokrýt. Až úsměvné se tak může jevit vysvětlení některých představitelů politických stran, obhajujících se tím, že pokud by záměrně skrývali jakákoli nelegální financování, tak by je nezávislá kontrola musela najít v jejich výročních zprávách.

Velmi závažným fenoménem State Capture poslední doby je korupce médií. Média, jsou často označovaná jako sedmá velmoc popřípadě jako čtvrtá moc (v návaznosti na systém moci zákonodárné, výkonné a soudní) a vyjadřovat jejich moc a vliv ve společnosti. V dokonalé demokratické společnosti by měla média být základem nezávislosti a zprostředkovatelem a ukazatel ovlivňeníem společenských problémů. Ve světle korupce jsou však média velmi často využívána k propagaci zájmů korupčních skupin. Nelze paušálně tvrdit, že zkorumpovanou skupinou jsou jednotliví redaktoři, kteří píší, ale problémovou oblastí je možnost ovlivňování redaktorů politicky činnými majiteli medií, respektive ovlivnění majitelů médií pomocí finančního vydírání. V této souvislosti se může jednat například o výhrůžky směřující k omezení financování, případně o hrozbu stažení reklamních kampaní z tištěných či audiovizuálních médií, na kterých jsou mnohá z nich existenčně závislá. Ve vlastním zájmu zachování konkurenceschopnosti média tak může být jednoduše ovlivněna jeho nezávislost.

Příklady prokázaných korupčních afér

Kauza dopravního podniku hlavního města Prahy byla jednou z nejobsáhlejších a nejdiskutovanějších afér v českém prostředí, započala předraženým tiskem a distribucí jízdních dokladů, pokračovala zavedením neefektivního bezpečnostního systému, uzavřením nevýhodné smlouvy na pronájem reklamních ploch, končíce nejdiskutovanějším projektem elektronické jízdenky OpenCard. V rámci tohoto případu je prvé řadě si třeba uvědomit skutečnost, že dopravní podnik je organizací, která je zřízena magistrátem hlavního města a její roční rozpočet dosahuje výše přesahující 14 miliard korun. Jen z prostředků města získává přímé dotace ve výši cca 6 miliard. Na základě propočtů Nadačního fondu proti korupci při zachování nejstřízlivějších odhadů byla tak ročně z rozpočtu dopravního podniku odčerpána částka ve výši jedné miliardy korun, která se následně dostala do “korupčních rukou” a nebyla tak využita na to, co by využít měla. 

Případ zmařené státní investice do českých energetických závodů na modernizaci elektrárny Prunéřov byl zároveň spjat s nelegální těžbou v oblasti Tušimice. Vyšetřováním bylo zjištěno, že ze státního rozpočtu bylo použito 25 miliard korun na modernizaci elektrárny, u které existoval předpoklad, že její před-rekonstrukční stav byl pouhých sedm let před koncem životnosti.  Po modernizaci se navíc zjistilo, že v nejbližším období nebude bez prolomení těžebních limitů možné dostatečně zásobovat elektrárnu uhlím z jejího nejbližšího okolí a je tak ohrožen její následný provoz.

Machinace při veřejné soutěži na systém vyplácení sociálních dávek vypsaný ministerstvem práce a sociálních věci byl na základě šetření Nejvyššího kontrolního úřadu předražen o pětinásobek a to i díky tomu, že nebyla vypsána řádná veřejná soutěž na zavedení nového informačního systému. Na základě vyšetřování, po několikanásobném výpadku systému, byl tehdejší náměstek Vladimír Šiška obviněn a vazebně stíhán, neboť se pokusil v rámci výběrového řízení nabídnout proti-kompenzaci firmě, která jeho zásluhou byla ze systému vyplácení sociálních dávek vyřazena. Díky problémům v informačním systému vznikla tak státu nejen škoda ve výši 2 miliard korun, které již byly vynaloženy, ale i nový požadavek MPSV na vznik nového systému v hodnotě 1,5 miliardy korun. 

Vzorovým příkladem korupční kauzy, která byla šetřena policií ČR a státním zastupitelstvím a přímo souvisí s bezpečností státu, je vhodné zmínit kauzy, které mají dlouholetou vazbu na resort ministerstva obrany. Jedná se nákupy dopravních letadel

Casa, obrněných transportérů Pandur, úplatky při pronájmu stíhacích letounů Gripen, modernizace tanků T72, nevýhodná výměna letounů MiG 29 za vrtulníky Sokol a neprůhledné výběrové řízení na štábní informační systém. S netransparentním financováním a zadáváním projektů se ministerstvo obrany potýkalo již od 90. let minulého století a v některých ohledech způsobilo téměř zneschopnění funkce armády a ohrozit národní bezpečnost. Jen v případě plánovaného nákupu obrněných transportérů Pandur za vlády tehdej šího ministra obrany Tvrdíka došlo k neúměrnému předražení zakázky. Zakázka na vozidla od samého začátku provázela netransparentní jednání a zadání zakázky. Nejprve bylo objednáno 440 kusů vozidel, jehož počet takřka trojnásobně převyšoval požadavky motostřeleckého vojska. Na základě tohoto zjištění a za účelem úspor byl počet objednávaných vozidel snížen na 200, přičemž armádě České republiky byl nakonec dodán počet 107 kusů vozidel, u kterých navíc narostla jednotková cena natolik, že stály stejně tolik, co mělo stát původních 200 kusů. Úspory tak zaznamenány nebyly a celý případ je vyšetřován do dnešní doby.

Mimo případy finanční korupce jako byla kauza Davida Ratha, Czechinvestu Miroslava Křížka, pochybných výběrových řízení Českých drah, ČEZu, Správy železniční a dopravní cesty na našem území došlo ke sporným udělováním vysokoškolských titulů politikům, zastupitelům a příslušníkům bezpečnostních sborů nejen ze strany právnické fakulty v Plzni. Vzhledem k možnosti, že byly přiznány tituly lidem, kteří je dosáhli korupčním jednáním a kteří se podílejí na výkonu veřejné moci, lze usuzovat, že zároveň může docházet i k ovlivnění vnitřní bezpečnosti země a demokratických principů s ohledem na jejich případnou neodbornost.

Závěry vlivu korupčního jednání

Bohužel jak již bylo nastíněno výše, pouze velmi malá část korupčního jednání se do dnešní doby dočkala svého vyřešení, a skutečnost, že se tak děje může vést ke třem závěrům vlivu korupčního jednání:

V České republice dosud neexistuje odpovídající legislativa, která by dokázala postihovat korupční jednání odpovídajícím způsobem. Tento bod platil zhruba do poloviny 90. let, kdy se poprvé začala tvořit legislativa. Do této doby se daly odvolávat a omlouvat nejkřiklavější případy interpretací, že legislativa na tyto případy nepamatovala. V dnešní době, zdá se, již nemůže tento argument obstát.

Policie, případně orgány činné v trestním řízení nedosahují natolik odborné výše, aby byly schopné trestně právně postihnout všechny kauzy, které ve své podstatě s korupcí jsou spojeny. Je nepochybné, že finanční podvodníci, bankovní makléři a lidé, kteří jsou zapleteni do korupce, budou vždy o krok dále před orgány činnými v trestním řízení. Dalo by se snad využít analogie s dopingem ve sportu - ti, kteří doping užívají nebo jej zdokonalují, jsou vždy byť o malý krok před těmi, kteří doping odhalují. V rámci korupce je to velmi podobné. Jsou vynalézány stále nové systémy a způsoby, jak obejít zákon, respektive jak “zakamuflovat” tok peněz, který je ze státního rozpočtu vyváděn. Tento bod je možno brát v potaz s ohledem na procento neobjasněných kauz, které je neúměrně vysoké. Dle vlastního názoru, se však nepřikláním k tomu, že by neodbornost přímo vysvětlovala vysoké procento neobjasněnosti.

Skutečnost, že v době transformace ekonomiky devadesátých let došlo k vytvoření vysoce nestandardního prostředí - tj. došlo ke vzniku systému, který úzkým vrstvám privilegovaných lidí zaručuje faktickou nedotknutelnost skrze napojení na politiku a veřejnou moc. Z pocitu beztrestnosti tak může pramenit přesvědčení těchto skupin osob, že mohou na státu těžit majetkových benefitů, neboť jen málo z nich bylo v minulosti řádně a spravedlivě potrestáno.

Audit Evropské komise

Kritiku českého politického a sociálního prostředí přinesly auditní zprávy Evropské komise, které vynesly na světlo alarmující závěry. Nejenže je České republice vytýkáno, že na jednotlivých ministerstvech nefungují kontrolní mechanismy - nej častěji byla zmiňována ministerstva dopravy a financí, ale bylo zároveň vysloveno podezření, že minimálně ze strany ministerstva financí jsou předkládané výroční zprávy záměrně zkreslovány. Zarážející na tom je, že tyto závěry auditních zpráv byť byly do České republiky na příslušná ministerstva oficiálně doručeny, tak především ministerstvo financí se pokusilo po dlouhou dobu závěry Evropské komise tajit. 

Jak je tedy možné, že stav korupce v České republice dospěl do současné podoby, kdy jsou v podstatě splněny veškeré parametry definic korupce, velké korupce, definice State Capture a kdo nese za tento stav odpovědnost? Odpověď na tuto otázku může přinést letmý pohled do historie politického vývoje spojeného s postupným prorůstáním systému korupce.

HISTORIE KORUPCE NA NAŠEM ÚZEMÍ

Pojem korupce bývá často skloňováno převážně s případy posledních let. Je však nutné si uvědomit, že korupce není nešvarem posledních pětadvaceti let existence novodobého demokratického státu. Rozvoj korupce a klientelismu byl na našem území započat již mnohem dříve a nesouvisí pouze s dědictvím normalizace. V následujícím textu bude věnována pozornost problematice vývoje korupce na našem území od vzniku samostatného Československého státu.

Korupce v období tzv. První republiky

V současné době je velmi oblíbené srovnávání stavu země s takzvanou První republikou, která se ze zachovaných dobových filmových snímků jeví jako ráj demokracie. Nicméně nelze toto období příliš idealizovat. Již na počátku Československé existence došlo nadměrným státním intervencím měnící převážně majetkové poměry v zemi. Jednalo se například o znárodnění spojů, konfiskace majetků církve a šlechty a jejího následného přerozdělování. Tato doba je ale také spojena s vytvořením mocenského aparátu, který dohlížel na kontrolu cen. Vyčísleno ekonomicky - veřejné zakázky převyšovaly objem zakázek volného trhu. Nemůže být proto překvapením, že takovéto markantní společenské změny doprovázely i korupční skandály. Asi nejznámějším skandálem té doby se stala tzv. alkoholová aféra odhalená v roce 1923. Do této aféry byl zapleten velmi vlivný politik - tehdy třetí nejmocnější muž v zemi - předseda Senátu Karel Prášek, který byl taktéž spoluzakladatelem Agrární strany. Odhalilo se, že došlo ke ztrátě 22 milionů korun z ním spravovaného dispozičního fondu a tyto finance byly z velké části byly převedeny do České strany národně socialistické jakožto úplatek za to, že se zdrží protestů proti zvýšení cen alkoholu. Z korupčního jednání však byl obviněn pouze národní socialista Tučný, který na nátlak presidenta Masaryka resignoval. Nikdo jiný pak již obviněn nebyl. 

Opačným příkladem, kde naopak došlo k obvinění velké skupiny osob, byl skandál ze stejného období, který se týkal zásobování ministerstva obrany nekvalitním palivem. Škody se pohybovaly v milionových částkách a to i díky ztrátám, ke kterým došlo z důvodů několika leteckých neštěstí, způsobených právě tímto nekvalitním palivem. Díky mediálnímu vyšetřování byly zveřejněny důkazy, které směřovaly k následnému obvinění několika úředníků zodpovědných za přidělování státních zakázek a chemických inspektorů, kteří kontrolovali kvalitu leteckého paliva. Všichni byli obvinění z úplatkářství.

Avšak ani klientelismus nebyl v období první republiky výjimkou. Uhelná aféra z poloviny dvacátých let, která byla rozklíčována teprve v roce 1931, odhalila napojení rodinných příslušníků ministra drah Jiřího Stříbrného. Ten měl na starost zásobování železnic uhlím. Využil tehdejší stávky horníků z let 1923 a za velikou provizi zprostředkovanou jeho bratrem vydával české uhlí za dovážené anglické. Rozdíl z ceny mezi dražším anglickým a českým uhlím následně putoval do rozpočtu jeho vlastní strany a jemu samotnému. 

Za zmínku také stojí skutečnost, že již v této době se připravovala první protikorupční kampaň vedená Antonínem Švehlou. Jeho hlavními body byla reforma volebního systému, zákon o střetu zájmů, pomocí kterého by se ministrům nedovolovala účast ve firmách pracujících na státních zakázkách. Dále byl Švehlou představen plán na redukci státních úředníků a zeštíhlení státního aparátu. Přes veškerou snahu sice nikdy nedošlo k úplnému vymýcení korupce, zároveň ale nezpůsobovala přímé ohrožení státu nebo politického systému země.

Situace po druhé světové válce

Rozklad prvorepublikového státu a důsledky zničující druhé světové války vytvořily příznivé podmínky pro vytvoření režimu, který směřoval ke státnímu socialismu. Již poválečné znárodnění 96% československého průmyslu dekrety Edvarda Beneše vedlo k přeměně dobových pořádků a jiných zavedených institucí.  Vítězný únor roku 1948 jako novum posvětil takřka neomezenou moc elitám, což vedlo k deklaraci vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, která byla následně formulována v Ústavě z roku 1960. Padesátá léta dvacátého století ale nejprve přinesla utopistické začátky reálného socialismu. Peníze se v potřebách člověka posouvaly až na druhé místo a to za hodnoty kolektivního života a výdobytky společné práce konané za účelem vytvoření spravedlivé společnosti. Korupce, byť i drobná, byla důsledně potlačována a byla považována za pozůstatek buržoazního režimu, jenž musí být vymýcen.

Tato strategie se zároveň opírala i o nedemokratické způsoby jejího naplňování. Nově nastolená elitářská koncepce blaha nemohla akceptovat opravdové demokratické procesy ve společnosti a tak se mnohdy uchylovala k násilnému vynucování pořádků. Teprve až měnová reforma v roce 1953 vytvořila první významnou nedůvěru v režim a připravila živnou půdu pro vznik korupce a klientelismu. Iracionalita centrálně plánované ekonomiky vytvořila neoficiální ekonomiku a exkluzivita politických pozic oslabila závazek elit k organizačním cílům komunistické vize, kterou úspěšně nahradila cílem, který by mohl být shrnut prosaickým poselstvím: základem je zůstat co nejdéle u moci. Individualismus se tak čím dál tím více dostával do popředí a následné vnitřní uspořádání strany tak bylo stále více udržováno klientelisticky.

Na počátku 60. let byla stranická protekce ve společnosti velmi znatelná, což vedlo k prvním otevřeným kritikám režimu. Společně s odmítnutím stalinismu za dob vlády Chruščova v Sovětském svazu, došlo v Československu k posílení politické pluralizace a rozšíření funkční korupce - obecně rozšířené formě doplňkových plateb v sektoru služeb, klientským nabídkám a výměnám, v neposlední řadě vedoucí k růstu černého trhu. Za účelem zachování politických zvyklostí vládnoucí elita byla ochotna přistoupit k rozšíření ekonomické autonomie, které vyústilo k reformnímu úsilí československých komunistů a veřejnosti.

Intervence vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem v roce 1968 vedla k “obnovení pořádku”, takzvané normalizaci. Skupiny komunistických elit obávajících se změn pořádků před normalizačního vývoje vedla k zachování svých zájmů prostředky donucování a politickou korupci. Ta měla nejprve za následek vyloučení přibližně půl milionů nedůvěryhodných členů z KSČ, poté se aplikovala na společnost jako celek. Ve straně tak zůstali převážně ti, kteří zastávali příslušné ekonomické vazby či privilegia, oproti těm, které pojily výlučně politické ideje. Umlčování disentu, persekuce a zneužívání politických cílů pro ovládání ekonomiky projevilo sílu totalitní moci. Politická korupce a klientelismus se tak staly hlavními principy zavedeného systému. O možnostech vysokoškolského studia, výjezdních doložek do zahraničí, získání různých druhů povolení rozhodoval převážně úřední aparát s ohledem na politickou loajalitu a občanskou poslušnost. Politická korupce se stala výlučnou součástí systému a mnohdy nebylo možné ji rozlišit jako korupci. Společně s politickou korupcí vzkvétala také funkční korupce, která vyústila v jedinou korupční aféru v socialistickém Československu. Kauza Babinský, nazývána po obchodním řediteli průmyslového kombinátu sídlícího v Slovenské socialistické republice, vedla k jeho odsouzení na necelých patnáct let trestu odnětí svobody z důvodů rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Vyšetřování případu tak poskytlo svědectví o funkčnosti korupce v socialismu. Pomocí Babinského konexí, se dle vyjádření obviněných, dostalo podniku za jeden rok tolik prostředků, díky kterým mohlo být postaveno několik budov a mohla být započata výstavba obchodního domu. To by dle jejich vyjádření a za jiných okolností nebylo možné. Spolu sním tak bylo obviněno 26 veřejných činitelů.

Další svědectví o rozšíření funkční korupce konce 80. let minulého století byl výzkum a analýza provedená pražským Ekonomickým ústavem.44 Tento průzkum ukázal, že 75% dotazovaných poskytlo úplatek v obchodě a necelých 50% ve zdravotnictví a službách. Z výše uvedeného se dá soudit, že společnost byla nepřímo otevřená poskytování úplatků takřka ve všech sférách života a z toho následně usuzovat, že celková hodnota všech úplatků byla značně vysoká.

Vývoj korupce v polistopadové éře

Ekonomická krize socialistického státu spojená s Gorbačovovo odstraněním sovětské záštity nad východním blokem vedla ke znovuobrození demokratického zřízení země a započala transformaci ekonomiky. Prvotní nadšení ze změny režimu roku 1989, vidiny světlých zítřků a spravedlivé společnosti bez politické korupce zanedlouho vystřídalo náhlé rozdělení země a pomalé vystřízlivění z očekávání bezkorupční společnosti, které se v posledních letech mediálně objasňuje.

První vládu let 1992-96 tvořila koalice ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA jehož předsedou byl Václav Klaus. Legislativa této doby byla velmi děravá a docházelo tak k značným pochybením při výkonu státní moci, což se projevilo převážně při privatizaci Ta se tak stala jedinečnou příležitostí a symbolem politické korupce, přestože přímých důkazů o korupci v privatizaci bylo objasněno jen velmi malé množství. Přesto se v tomto období zveřejnilo několik málo důkazů, které se vztahují přímo k účinnosti kontrolních mechanizmů a neprůhlednosti celého procesu, které tak nakonec vedly k odstoupení Klausovy vlády. Další neméně významnou korupční kauzou bylo vymáhání zahraničního státního dluhu.

V této souvislosti docházelo k nekorektním přidělováním plných mocí převážně soukromým společnostem za účelem získání dluhů ze zemí, jako byly Ruská federace, Indie, Libye nebo Sýrie. Tyto státy sice dlužily České republice značné obnosy peněz, avšak v zásadě se takřka nikdy nezadařilo tyto pohledávky z velké části vymoci.

Další kauzy tohoto období, byly dle osobního názoru až na některé zcela flagrantní - jednalo se například o zakládání bank politicky spřízněnými skupinami, nedostatečná kontrola při přidělování bankovních licencí, nedostatečná regulace a dohled na bankovním sektorem, který postihovaly krachy bank a kampeliček atd. Mnohé příčiny těchto afér a z nich vyplývající důsledky byly způsobeny v té době nedostatečnou legislativou. Zpětně vzato by v takovýchto případech bylo v dnešní době možné kohokoliv trestně-právně postihnout.

Takzvaná druhá vláda Václava Klause vznikla po volbách roku 1996 na základě koalice ODS, KDU-ČSL a ODA. Tato vláda ve dvousetčlenném parlamentu měla 99 poslanců, tudíž menšinu. Vláda fungovala na toleranci tehdy ještě Československé strany sociálně demokratické a přetrvala tak až do 2. ledna 1998, kdy na základě vnitřní krize ODS opustila koalici KDU-ČSL a ODA. Krize ODS souvisela s neprůhledným financováním strany a zmítala se na vzájemných politických třenicích.46 Přicházely první signály poukazující na financování strany mrtvými dárci a držbu netransparentních účtů v zahraničí. O této skutečnosti veřejně referoval tehdy rozvinuvší ministr zahraničí a místopředseda ODS Josef Zieleniec: “Zjistilo se, že někdo zřejmě léta udržoval tajné konto, na kterém bylo téměř 200 milionů korun. Chtěl jsem, aby se tato věc vyšetřila, ale protože vedení, zejména Václav Klaus, se k ničemu neměli, odstoupil jsem,".

Médiím se následně podařilo získat informaci odhalující podnikatele Milana Štejbra, jehož financování bylo zahaleno smyšlenými dárci. Zároveň se poukazovalo na podíl Štejbra při privatizaci Třineckých železáren. ODS tuto informaci následně potvrdila a odpovědnost na sebe převzal výkonný místopředseda Libor Novák, který byl později stíhán za daňové úniky. Soud jej však zprostil obžaloby.

Po demisi této vlády na přibližně půl roku vládla zemi vláda Josefa Tošovského, který byl tehdejším guvernérem České národní banky.

Vláda nastupující v období po první úřednické vládě zastávala svůj úřad od roku 1998 do roku 2002. Vítěznou stranou voleb se stala ČSSD, která stejně tak jako v předchozím období sestavila menšinovou vládu. Vláda premiéra Miloše Zemana se opírala o vlastních 74 mandátů s podporou opoziční smlouvy s ODS. Opoziční smlouva dle mnoha názorů byla právě tím zlomovým bodem, který pravděpodobně umožnil vznik systému, tak jak jej známe dnes.

V zásadě došlo k rozdělení postů, především došlo k rozdělení míst obou předsedů komor Parlamentu ČR a obsazení míst vedoucích kontrolních orgánů ve prospěch opoziční strany. Toto rozdělení, které si ODS dala jako podmínku k rozdělení určitých míst ve státní správě a státních podnicích, bylo základem vzniku korupčního systému. V této době však ještě nedošlo k posunutí do té úrovně, kdy by opoziční smlouvou byly zasaženy orgány činné v trestném řízení - nebyla zasažena policie, státní zastupitelství a v žádném případě ani justice.    

Za vlády ČSSD respektive koalice s KDU-ČSL a US-DEU v letech 2002 až 2005 došlo k prvním případům ovlivňování policie a orgánů činných v trestním řízení. K této situaci dochází převážně za vlády ministerského předsedy Stanislava Grosse, který před touto funkcí dva roky působil na pozici ministra vnitra. Vyjma aféry s neregulérním studiem práv na pražské právnické fakultě a podvodným udělováním titulů na plzeňské právnické fakultě došlo ke kritice ministerského předsedy Grosse v případě nejasného zdroje financování nákladného bytu v Praze, současně se zřízením několika policejních týmů, které byly přímo podřízeny jeho osobě.

Došlo tak k situaci, kdy policie a především státní zastupitelství začínají dobrovolně konat v souladu s přáním vybraných politiků, převážně těch, kteří jsou aktuálně u moci. V případě politiků, kteří měli být postiženi trestním řízením, docházelo k ovlivňování vyšetřovatelů ze strany státního zastupitelství nebo byl vytvářen politický nátlak na policii, což ve výsledku vedlo minimálně k nestandardně benevolentnímu přístupu.

V roce 2006 se k moci dostává ODS v koalici s KDU-ČSL a SZ - vláda Mirka Topolánka, která byla z pohledu mnohých sociologů “dobou temna” a takřka totálního propojení politiky, policie a soudní moci se zapojením soukromého sektoru. Situace dospěla do takového stádia, kdy některé subjekty se nijak výrazně netajily svým zapojením do ovlivňování veřejné moci. Mezi výčet politických afér napojených na korupci tohoto období lze jmenovat Kubiceho správu, Opencard, kauzu Justiční mafie a Toskánskou kauzu. Důsledkem těchto kooperací byla trestně právní nepostižitelnost úzké “elitní skupiny lidí”, neboť docházelo k zametání korupčních kauz ze strany vrchních státních zastupitelství v Praze a Olomouci. Stav v České republice dospěl až do mnohdy extrémního stavu, kdy na exekutivní a soudní posty byly postupně dosazováni takoví úředníci, kteří byli 100% loajální vládě a politikům.

Vzhledem k dané situaci, začala se plně projevovat absence zákona o státní službě. Náměstkovská místa na ministerstvech, byť se jednalo o pozůstatek opoziční smlouvy, byly dovedeny ke korupční dokonalosti zavedením politických postů.

V posledním období, tj. v období let 2019-2014 se k moci dostaly celkem čtyři vlády, z nichž byly dvě úřednické - vláda Jana Fischera a vláda Jiřího Rusnoka, které nebyla vyslovena důvěra. Přesto nej častěji zmiňovanou vládou se stala vláda Petra Nečase, která  vzešla z voleb roku 2010.

V tomto relativně krátkém období vlád došlo zároveň k odhalení největšího počtu korupčních afér, z nichž je možné kupříkladu jmenovat: předražené zakázky Martina Bartáka, kauza Drobil, kauza ABL, kauza ProMoPro, kauza financování Věcí veřejných, kauza ROP Severozápad, kauza odposlechů Béma s Janouškem, Kauza Nagyová, nákup letounů Casa a v neposlední řadě i velmi kritizovaná amnestie presidenta Václava Klause, která ukončila řadu závažných kauz z oblasti hospodářské kriminality a korupce. Již jen z výčtu výše uvedených afér je patrné, že korupční systém zasáhl takřka veškerá odvětví státní moci s využitím všech dostupných prostředků. Není proto divu, že v roce 2012 nevládní agentura Transparency International snížila České republice rating v rámci "žebříčku korupce".

Česká republika v tomto hodnocení významně zaostala za západními zeměmi, neboť obsadila až 57. místo ze 174 hodnocených zemí. Lepšího hodnocení dosáhly i tradičně problematické země jako jsou Rwanda, Gruzie či Botswana.

Na druhou stranu bylo zřejmé, že vláda Petra Nečase, přes všechny vyvstalé aféry se rozhodně v rámci potlačování korupce "snažila" mnohem více než vlády minulé - zdárnými příklady pozitivních kroků v tomto období můžou být zdařilý návrh regulace lobbingu, vytvoření nové právní úpravy na ochranu oznamovatelů a reforma státních zastupitelství. Podrobnější principy současné strategie vlády týkající se řešení korupce bude nastíněna v následující kapitole.

ŘEŠENÍ PROBLEMATIKY KORUPCE

Odhaduje se, že celosvětově celkové náklady korupce stojí přibližně jeden bilion amerických dolarů ročně jen v přímé linii - tj. ta částka, která byla zaplacena výhradně na úplatky. V případě České republiky došlo v roce 2010 (v roce, kdy byly státní výdaje nejvyšší) k výdajům na veřejné zakázky v celkové hodnotě 593 miliard korun a dle modelu Světové banky a odhadu organizace Transparency International zároveň došlo ke korupčnímu jednání ve výši přibližně 0,6% z celkové výše tržeb, které podniky vyplatili úředníkům, kteří zakázky přidělovali.  

Existuje mnoho důvodů, proč lidé či podniky dávají úplatky, ve výsledku se však dá říct, že je tato skutečnost velmi lákavá pro velký počet osob. Zároveň je však nutné podotknout, že případná regulace a kontrola ze strany práva je velmi složitá a mnohdy se nesetkává s tíženým výsledkem. Jednou z příčin bujení korupce je i fakt, že i mnozí státní úředníci rozhodující o veřejných zakázkách nejsou za svou mnohdy vyčerpávající práci dostatečně odměňování a tak vzrůstá jejich ochota přijímat úplatky jen pro to, aby vylepšili svou finanční situaci. Zároveň je i mnoho lidí, kteří korupci využívají pro svůj soukromý prospěch a zisk.

Nelze tak jednoznačně říci, že by korupce byla problémem výhradně sociálně slabých vrstev, ale je nepochybné, že postihuje všechny úrovně společnosti. V globálním pohledu lze dokonce nalézt určité společenské kultury, pro které je korupce etická či víceméně společensky akceptovatelná, proto tak neexistuje zaručený a osvědčený lék, který se v jedné zemi osvědčil a mohl by tak být aplikovatelný globálně, přestože široké spektrum lidské společnosti ji považuje za protiprávní.

Korupce je zároveň dlouhou dobu považována za velmi problematickou převážně u rozvojových států a to z důvodu, že vlivem na sociální nerovnost přímo postihuje nejslabší sociální vrstvy a brání v ekonomicko-sociálnímu rozvoji. V Evropských zemích začíná korupce jako taková být významným společenským problémem od konce 90. let minulého století, kdy ve větší míře začala prorůstat do veřejného sektoru. Sama rada Evropské unie považuje korupci za jeden z největších problémů všech 27 členských států, neboť korupce nepřímo postihuje demokracii uvnitř unie.  I z tohoto důvodu vzrůstá snaha o zlepšení právních norem a podpoření ekonomických, kulturních a etických aspektů, které mohou pomoci v boji s korupcí.

Postihy za korupční jednání

Dne 1. ledna 2010 nabyl nový trestní zákoník, zákon č. 40/2009 Sb. účinnosti. Stejně jako trestní právo, tak i tento zákoník nezná pojem “korupce”. Přesto zákoník postihuje ty skutkové stavy, které jsou přímou asociací korupčního jednání - jedná se především o pojmy uvedené v hlavě X. oddílu 3 trestního zákoníku. Tato hlava označuje skupinu skutkových podstat trestných činů pod paragrafy 331 až 334 postihující trestné činy úplatkářství. Konkrétně se jedná o skutkové podstaty trestných činů Přijetí úplatku (§ 331 tr. zákoníku), Podplácení (§ 332 tr. zákoníku) a Nepřímé úplatkářství (§ 333 tr. zákoníku).

Zákoník dále postihuje trestné činy úředních osob a to konkrétně Zneužití pravomoci úřední osoby (329 tr. zákoníku) a Maření úkolu úřední osoby z nedbalosti (§ 330 tr. zákoníku). Pokud se korupce dopouští úřední osoba, lze očekávat, že zde bude souběh skutkových podstat.

Trestní odpovědnost za úplatkářství a úplatek

Tyto zákonné pojmy jsou velmi často chápány nebo přímo považovány za synonyma korupce, nutno však opětovně poznamenat, že slovo "korupce" není doposavad právním pojmem trestního práva a tak nelze nalézt zákonnou definici tohoto pojmu. Z tohoto důvodu jsou nejdůležitějšími ustanoveními postihující korupci právě trestné činy uvedené v hlavě X. 3. oddílu trestního zákoníku.

Definice úplatku je obsažena v § 334 odst. 1 TZ., kdy stanoví, že úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Trestní zákoník výše uvedeným definoval podstatu úplatného jednání. A podplácení je trestné v takových případech, kdy k němu dochází v souvislosti s podnikáním či obstarání si věci obecného zájmu. Pokud je úplatek přijímán úřední osobou, jedná se vždy o závažnější trestní jednání a zákon pro tyto účely považuje za úřední osoby například poslance, soudce, prezidenta, státního zástupce, policisty či jakékoliv jiné osoby zastávající funkci v jakémkoliv orgánu veřejné moci. V této souvislosti je vhodné podotknout, že úplatek nemusí vysloveně nabývat peněžních či materiálních hodnot, může se tak například jednat o poskytnutí neveřejné informace nebo poskytnutí protislužby.

Trestní zákoník dále stanovuje trest ve výši čtyř let odnětí svobody nebo zákazem činnosti v případě, jestliže si někdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek.  V případě, že by někdo sám za výše uvedených okolností úplatek žádal, bude potrestán odnětím svobody v minimální délce trvání šest měsíců a maximálně až pět let. Vyššího trestu lze dosáhnout v případě, že by došlo k jednání, ze kterého by plynul prospěch velkého rozsahu, či dopustila by se takovéhoto jednání úřední osoba.

Jestliže někdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.    Z výše uvedeného dále vyplývá, že již pouhý příslib úplatku naplnil skutkovou podstatu podplácení a tudíž je chápán jako trestný čin. Opět platí, že trest bude přísnější v případech, kdy bude shledáno uplácení úřední osoby případně dojde/mohlo by dojít k značné škodě. 61

Zákoník nově definuje i podplácení nepřímou formou, neboli nepřímé úplatkářství. To je definováno jako žádost nebo přijetí úplatku za to, že bude jednající osoba svým vlivem nebo prostřednictvím jiného působit na výkon pravomoci úřední osoby, nebo za to, že tak již učinil.

Potrestán bude i ten, kdo ze stejného důvodu jinému poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Praktickým příkladem by mohl být příslib jedné osoby druhé, že ji za jistou protislužbu či finanční odměnu zajistí "hladký průběh" záležitosti u úřední osoby.

V neposlední řade trestní zákoník pamatuje i na situace, kdy nedojde k oznámení trestného činu úplatkářství a to až třemi léty odnětí svobody. Tento trest může dopadnout i na osoby, které se hodnověrně dozvěděly o spáchání trestného činu podplácení či úplatku jinou osobou. Taková osoba má povinnost tento trestný čin oznámit bezodkladně státnímu zástupci či policejnímu orgánu. Oznamovací povinnost však nespadá na případy, kdy by mohlo dojít k uvedení nebezpečí smrti, ublížení na zdraví nebo trestního stíhání oznamovatele či osoby blízké. Za zmínku stojí i fakt, že tuto povinnost nemá rovněž advokát nebo jeho zaměstnanec či duchovní správce, pokud se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti se zpovědním tajemstvím. 

Protikorupční strategie vlády CR

V roce 1999 se vláda České republiky zavázala k přijetí komplexní protikorupční strategie.Avšak do dnešní doby došlo pouze k omezenému pokroku v boji proti korupci, načež byla Česká republika ze strany Evropské komise kritizována C. Přestože programy strategie jsou dlouhodobě součástí vládních návrhů, jejich přijetí bylo v rámci programu velmi omezené a tak většina opatření, které byly ve strategii obsaženy nebyly přijaty. Jedinou výjimkou bylo přijetí změny pravidel pro poslaneckou imunitu v roce 2013. 

Dalším neméně významným prvkem strategie boje proti korupci je spolupráce vlády s občanskými a nevládními organizacemi s cílem vytvoření standardů prevence a specifikací pro určování rizik, především v poslední době velmi palčivé oblasti zadávání veřejných zakázek. Veřejné instituce tak díky pomoci nevládních organizací a výzkumných subjektů kolektivně shromažďují data nejen o vnímání korupce, ale i o zkušenostech s ní. Mnohé z nevládních organizací, jako je například Transparency International si daly za úkol vytvořit protikorupční platformy společně s navrhováním změn právních předpisů. Dále jsou nevládními organizacemi poskytovány školení s cílem rozšířit veřejné povědomí o boji proti korupčnímu j ednání.

Z pohledu právního rámce je současná úprava trestního zákoníku do velké míry v souladu s Trestněprávní úpravou Rady Evropy o korupci.  Členství České republiky ve Skupině států proti korupci (GRECO), působící v rámci Rady Evropy, je zdárným příkladem snahy o sdílení vědomostí o rozsahu a novodobých metodách korupce. Tato skupina také České republice doporučení, aby do trestního zákoníku byla přidána, popřípadě změněna ustanovení o nepřímém úplatkářství a postihů v případě domnělého vlivu. Na základě těchto doporučení na byl ministerstvem spravedlnosti vypracován návrh na změnu ustanovení o nepřímém úplatkářství. Nicméně proces přijímání tohoto návrhu byl pozastaven. 

V neposlední řadě Česká republika ratifikovala Úmluvu Organizace spojených národů o korupci ihned poté, co bylo vyřešeno několik problémů týkající se postihů právnických osob v souvislosti s trestnými činy. 

Koordinaci boje proti korupci je ve svém institucionálním rámci věnuje Vládní výbor, přičemž korupční jednání a finanční kriminalitu vyšetřuje zvláštní útvar Policie České republiky. Z pohledu nejsilněj ších institucí, dle metodiky organizace Transparency International vydané ve studii národní integrity, jsou považovány Nejvyšší kontrolní úřad a veřejný ochránce práv. V souvislosti s korupcí je nutné zdůraznit, že přestože ombudsman nemá pravomoc zabývat se korupčním jednáním, pravidelně vydává doporučení a poskytuje vzor, jak lze transparentně postupovat. Díky přičinění a roli Nejvyššího kontrolního úřadu je v oblasti antikorupční politiky poukazováno na nedostatky v postupu zadávání veřejných zakázek, nicméně snahy o posílení jeho pravomocí v oblasti korupce nepřinesly doposavad kýžené výsledky. 

Aktuální program protikorupčních strategií

Největší podíl na boji proti korupci a formování protikorupčních strategií má Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. S korupcí dále souvisí další útvary, zabývající se odhalováním korupčních činností a v neposlední řadě i Rada vlády pro koordinaci boje s korupcí. Z předcházejících zpráv a přehledů protikorupčních strategií je stále aktuální požadavek na vytvoření specializovaného protikorupčního úřadu, který doposavad nebyl představen. S ohledem na nový návrh zákona o státním zastupitelství se zřízení výše jmenovaného úřadu pravděpodobně připravuje.

Primárním cílem vlády v rámci boje s korupcí je příprava protikorupčního balíčku, který si klade za cíl zkvalitnění vymahatelnosti práva a eliminace korupčních potenciálů ve státní správě. S tímto cílem si vláda klade za cíl zkvalitnění spolupráce složek veřejné správy a posílení prevence. Nezbytným krokem v boji s korupcí je transparentní zveřejňování zpráv a zprůhlednění procesů a postihů za trestné činy. Vláda si je vědoma rozsáhlostí korupce, která je velmi často propojena s dalšími projevy a formami trestné činnosti, proto si bere za cíl získání důvěry občanů ve státní instituce. Primárním cílem tak je zpřehlednění fungování státních institucí tak, aby nemohly být korupcí postiženy a tím pádem nedošlo k destabilizaci bezpečnosti státu, potažmo ztrátu důvěry občana ve fungování státních institucí. Proto mezi aktuálně hlavními směry protikorupční politiky je zahrnuta profesionalizace veřejné správy, transparentní a ekonomické nakládání s veřejným majetkem, posilování protikorupčního klimatu a protikorupčních nástroj ů zvyšování transparentnosti financování příslušných resortů a politických stran. Z výše uvedených směrů následně vychází tyto prioritní úkoly, které by měly být naplněny do roku 2015: 

  • Zákon o úřednících - protikorupčním efektem je jasné vymezení základních povinností úředníka, odpolitizování veřejné správy, snížení rizika korumpovatelnosti úředníků a zaměstnanců veřejné správy.
  • Zákon o střetu zájmů - protikorupčním efektem je zvýšení transparentnosti majetkových poměrů veřejných funkcionářů.
  • Zákon o svobodném přístupu k informacím - protikorupčním efektem je rychlejší a snadnější přístup veřejnosti k informacím, zvýšení veřejné kontroly nad rozhodováním orgánů veřejné moci, usnadnění identifikace případů vyvolávajících podezření na korupci, kdy majetkové poměry úředníků a zaměstnanců veřejné správy jsou ve zjevném nepoměru k jejich platům.
  • Rozkrývání konečných vlastníků - protikorupčním efektem je zprůhlednění právních vztahů, ve kterých na jedné straně je orgán veřejné moci a na druhé straně soukromoprávní subjekt ucházející se o veřejnou zakázku.
  • Ochrana oznamovatelů - protikorupčním efektem je zvýšená ochrana osob, které oznamují trestnou činnost.
  • Finanční kontrola a audit - protikorupčním efektem je zvýšená vymahatelnost práva při plnění zákona o finanční kontrole ve veřejné správě, zkvalitnění kontroly finančního řízení (managementu), zkvalitnění řídící kontroly, zkvalitnění interního auditu a zajištění úplné funkční nezávislosti interního auditu.
  • Vlastnická politika státu - protikorupčním efektem je znemožnění realizace zakázek, projektů a záměrů spojených s korupčním jednáním a nepřiměřeně vysokými riziky korupce ze strany státních podniků a společností vlastněných státem.
  • Strategie a metodika veřejného nakupování - protikorupčním efektem je zprůhlednění nakládání s veřejnými prostředky, včetně jejich předvídatelné alokace.
  • Zákon o státním zastupitelství - protikorupčním efektem je vyšší nezávislost a odpovědnost státních zástupců v trestních věcech.
  • Protikorupční program - protikorupčním efektem je systematické analyzování stavu korupce v ČR. 
  • Liberálně- ekonomický pohled na způsob řešení korupce

Pokud se firma na dokonale konkurenčním trhu rozhodne pro korupci, vždy to pro ni znamená náklad, kterým si zároveň snižuje svojí ziskovost, případně efektivnost. Z mikroekonomické definice dokonalé konkurence pak taková firma dospěje do stádia, kdy jako neefektivní bude z trhu vyloučena.

S podobným typem "korupce" se můžeme setkat například v maloobchodní síti, kdy některé řetězce vyžadují za zalistování produktu do svého sortimentu jistý neoficiální poplatek. Na této poměrně běžné praktice lze jednoduše ukázat základní znaky korupce z pohledu ekonomické teorie.

Pro úplnost této analýzy je nutné se na danou situaci podívat z praktického hlediska. Firma, která chce zvýšit prodej svých produktů, vyhledává právě supermarkety jakožto spolehlivého distribučního kanálu. Tyto potravinářské řetězce díky širokému zastoupení na trhu a výši tržeb mají možnost využít lepší vyjednávací pozice a logicky ji využívají k usměrňování nákupních cen. Podobně jako jsou slevové - letákové akce produktem marketingu, stejně tak je promyšlené i umístění zboží v regálech. Pravidla jsou rozličná a zahrnují například průběžné přemisťování položek v obchodním době či důmyslné rozmísťování regálů a prodejních košů. Nejdůležitějším faktorem marketingu však je umístění zboží tak, aby bylo co nejlépe zákazníkovi viditelné. Čím má zákazník zboží blíže k očím, tím se lépe prodává. Je proto pochopitelné, že i pro supermarket má takové místo svou přidanou hodnotu a je ochoten takové místo prodat dráže, nežli místo na samém spodku prodejního regálu.

Ve stejné souvislosti je nutné si uvědomit, že většina potravinářských řetězců nabízí základní produkty pod svou vlastní privátní značkou. Je tak pochopitelné, že bude využívat dané umístění sama pro sebe.

Na druhou stranu je potravinářský řetězec ochoten dané místo nabídnout a vyjednávat o umístění s majitelem firmy, která má zájem prodávat své zboží v daném supermarketu. Není jisté, kdo bude více profitovat na přidané hodnotě z lepší pozice v supermarketu - výsledek totiž závisí na faktoru, jak moc úspěch dodavatele na supermarketu závisí, jinými slovy, zda-li dokáže daný supermarket prodat jeho zboží větší skupině zákazníků než jiný distribuční kanál. Pokud by se jednalo o nově distribuovaný druh zboží, je pro distributora přítomnost jeho značky na dobré pozici v supermarketu klíčová, proto bude ochoten za dané místo si připlatit a uzavře tak s obchodním řetězcem dohodu. Je zcela evidentní, že se nejedná o korupční jednání, neboť obě strany na dané transakci profitují a zároveň obě strany s transakcí souhlasili.

V praxi však nejsou ceny za dané pozice v regálu předem dány. Obchodní řetězce proto zaměstnávají manažery, kteří nabídku "dobrých pozic" delegují a stanovují na ni ceny. Je evidentní, že bude rozdílná cena za stejné místo v supermarketu stojícího v menší obci oproti ceně v supermarketu nacházejícího se v centru rušného města. Výše ceny tak závisí výhradně na manažerovi prodejny a jeho schopnostem prodat dané místo a dodavatel se stále může rozhodnout mezi dodáním zboží do centra města či na okraj menší obce.

Může však nastat situace, kdy supermarket povede špatný (záměrně není využito slova korupční) manažer. Takovýto manažer by se mohl rozhodnout, že dané místo dodavateli prodá, platbu za toto místo přijme, ale neodvede ji majiteli distribuční sítě. Na první pohled se jedná o korupci, avšak je nutné si uvědomit, že se v takovémto případě jednalo o krádež - manažer způsobil škodu zaměstnavateli a jeví se zcela stejně, jako kdyby si ve večerních hodinách odnášel z prodejny zboží bez zaplacení.

Pokud bychom hledali řešení na výše uvedenou situaci, museli bychom si postavit otázku z pohledu státní moci: pomůžou majiteli distribuční sítě státem vytvořené zákony či regulace postihující korupci? Případně nevládní organizace s doporučeními týkající se protikorupčních metod? Odpovědí pravděpodobně bude, že nepomohou.

Majitele distribuční sítě budou pravděpodobně zajímat jiná řešení:

  • o je v zemi, ve které působí jasná právní úprava pracovních vztahů? Je zde poskytnuta ochrana zaměstnavatele? Jsou stanovena pravidla vymahatelnosti škody?
  • o jak zdokonalit kontrolní mechanismy vlastní organizace? o jak zjistit průhledné tržní mechanismy soutěžení na nabízené pozice?

Tak jak je uvedeno v úvodu, společnosti, které se dopouštějí korupce, případně společnosti, které nedokáží kontrolovat své náklady, se stanou obětí konkurenčního boje a budou z trhu vyloučeny. Stát nemůže zasahovat do jednání špatného manažera dříve, než se proti němu neobrátí majitel supermarketu. Není proto úkolem státní politiky vysílat na kontroly policisty, kteří by náhodně hlídali špatné manažery a nepoškozovali tak vlastnická práva majitelů.

Korupce je krádeží a v dokonale tržním prostředí se jedná o porušení vlastnických práv, trh svými vlastními mechanismy se s takovým problémem dokáže sám vypořádat a to jen na základě dobře fungujícího právního prostředí. Výše uvedené se dá také aplikovat na stát, který může být v případu znázorněn jako špatný manažer, jehož zaměstnavateli jsou občané. V případě, že stát započne s vypisováním zespod nekontrolovatelných výběrových řízení, zasáhne do auto selekčního mechanismu tržního prostředí - na daném regulovaném trhu přežijí jen ti, kteří mají největší schopnost uplácet.

ZÁVĚR

Mnohé se změnilo od dob transformace - Československá republika již není jednotným státním útvarem a Česká republika se stala součástí mocenských celků, které bylo před pětadvaceti lety považovány za nepřátelské. Přesto do dnešní doby je stále mnoho lidí přesvědčeno o tom, že způsoby vykonávání byrokracie se od dob socialismu prakticky vůbec nezměnily. Doby, kdy se úplatky předávaly automaticky, jsou naštěstí pryč. V dnešní době však, zdá se, nabyly zcela jiných rozměrů. Vedoucí státní úředníky a komunistické byrokraty nahradily soukromé společnosti, mnohdy ve vlastnictví vlivných majitelů, které se ucházejí o veřejné zakázky.

Změna politického prostředí ukázala potřebu vytvoření nových pravidel a způsobů jejich vymáhání. Tento fakt plně prokázala ne příliš povedená transformace české ekonomiky. Problémem naší země tak zůstává, že k výrazným změnám vymáhání a pravidel dochází velmi pomalu, mnohdy neefektivně. Není proto divu, že mnohé společnosti či zainteresované osoby této situace využívá a parazituje tak na společnosti. Nebude asi překvapením, že z výsledků měření poskytnuté nevládní organizací Transparency International týkající se vnímání korupce lze zjistit, že za dobu posledních dvaceti let nedošlo takřka k žádné výrazné změně. Přestože požíváme různá období krize a prosperity, korupce byrokracie, potažmo úředníků, je vnímána stále stejně - stejně negativně.

Může se tak zdát velmi frustrující, když si uvědomíme, jak obratně se dokázal soukromý sektor přizpůsobit tak rozsáhlé politické a transformační změně a jak obratně na této změně profituje. Neméně frustrující je i pohled na to, jak naopak velmi málo dokáže vláda zabránit korupčním jevům. Na druhou stranu zcela jistě dokáže potěšit, když soukromý sektor využije služeb nevládních organizací a požádá o pomoc ve vzdělání za účelem omezení vlivu korupce ve vlastních řadách. Toto byť mírné pozitivum je zároveň velmi smutným mementem toho, jak vláda není schopná vlastní transformace, pokud to není přáním firem či domácností.

{jacomment on}