Sidebar

21
po, srp

Blogosféra
Typography

Jaké je postavení těla, zdraví a nemoci a jakým způsobem jsou tyto fenomény vnímány v dnešní době, pro kterou se ustálilo označení doba postmoderní ? Odpověď na tuto otázku můžeme nalézt například u polského filosofa a sociologa Zigmunta Baumana, který nazývá člověka dnešní doby ve vztahu k tělu sběračem prožitků.

Kartesiánský pohled

Jedním z nejvýznamnějších okamžiků pro utváření pojetí těla v dnešní době je 17. století, kdy žil a působil francouzský filosof  a matematik René Descartes. Jedním z jeho nejvýraznějších a nejdůležitějších počinů bylo ,,přísné rozdělení duše a těla a [to, že] přišel s myšlenkou, že tělo je stroj, jemuž můžeme dokonale porozumět na základě uspořádání a fungování jeho částí.“ Tato idea na několik staletí udala tón evropskému smýšlení a výrazně se podepsala na utváření mnohých filosofických, vědeckých či náboženských postojů moderní společnosti. 

Zde již zmiňovaný Bryan Turner shrnuje působení Descardových myšlenek v oblasti vnímání těla takto: “tělo vnímal pouze jako stroj, jenž je řízen příkazy duše a tím redukoval medicínu na mechaniku.“ 

Socioložka Mildred Blaxter, která se též zabývá vlivem Descartesova myšlení a z něj následně vzniklého kartesianismu na pojetí těla, upozorňuje na skutečnost, že kartesiánské paradigma se více či méně podepsalo téměř na všech aktivitách moderní evropské společnosti a právě jednou z nejvíce zasažených oblastí byla medicína, což se například projevilo v teorii o vzniku onemocnění, jenž vznikala v době, „kdy badatelé jako Pasteur a Koch svými pracemi v 19. století ukázali, že konkrétní onemocnění mohou být do těla vnesena určitými mikroorganismy.“ 

Tato teorie neboli biomedicínský model nemoci, v níž se výrazně odráží kartesiánské paradigma, se zakládá na přesvědčení o tom, že „nemoc je nezávislá na pacientovi (…) [a že] doktor může sledovat skrze nemocného jedince jeho onemocnění.“ 

Blaxter také definuje tři základní principy tohoto modelu, jimiž je

  1. idea, že všechny nemoci jsou zapříčiněny teoreticky identifikovatelnými zprostředkovately, jako jsou viry, bakterie a parazité. (…) Takový princip sleduje pouze zprostředkovatele nemoci a opomíjí hostitele a možnosti biologické adaptace. (…)
  2. druhým principem je (….) idea, že každá nemoc má své vlastní charakteristiky, které jsou univerzální všude mezi lidmi. (…)
  3. třetím principem je (…), že každá nemoc je chápaná jako odchylka od normality.

Kritika biomedicínského modelu a kartesianismu

Od druhé poloviny 20. století se ale jak v laických, tak  i ve vědeckých kruzích začaly stále častěji objevovat námitky proti všepronikajícímu kartesiánskému paradigmatu. Bryan Turner tuto změnu vysvětluje tím, že

„krizi projektu moderní doby lze porozumět v termínech přechodu k postindustriální neboli postfordistické neboli samozřejmě také postmoderní době. Tyto změny jsou doprovázeny rostoucí kritikou naivních a zjednodušujících předpokladů racionalistického kartesianismu jako dominantní ideologie asketického kapitalismu.“

Přestože biomedicínský model v době svého vzniku zaznamenal velký ohlas a vliv a jeho působení se v medicíně zachovalo až do dnešních dnů, s postupem časů „bylo ovšem zjištěno, že psychologické faktory způsobují mnoho nemocí a mnoho, zdali ne všechna onemocnění mají psychosomatické prvky. (…) Toto je ale pouze rozpracování biomedicínského modelu než jeho fundamentální přepracování.“

Proto se jako reakce na přílišný redukcionismus plynoucí z kartesiánského postoje v medicíně objevuje na scéně koncept holismu. Základem tohoto nového postoje je představa, která 

„vidí živé organizmy jako jednotné celky, jejichž jednotlivé části jsou ve vzájemné interakci (nikoli celky jako pouhé souhrny částí). Porucha v jedné části je poruchou celého systému.“

Onemocnění je proto vnímáno jako důsledek disharmonie, která se viditelným způsobem projeví ve fyzickém těle. Tato nerovnováha stojí podle principů holismu na počátku každého vzniklého onemocnění a každého způsobeného úrazu.

Fritjof Capra

Jedním z hlavních představitelů a propagátorů, kterým se následně inspirovalo mnoho dalších osobností a směrů, byl fyzik Fritjof Capra, za jehož základní díla lze považovat knihy Tao fyziky a Bod obratu. V této knize se Capra kriticky věnuje jednotlivým oblastem lidské společnosti a lidského konání a předkládá svoji vlastní vizi společnosti založené na holistických principech. Důležité pro tuto studii a pro pochopení holistické kritiky a revize medicíny je skutečnost, že Capra se též intenzivně věnuje kritice aktuálního stavu medicíny. Capra je přesvědčen, že

„Lékařská věda se sama omezuje, pokud sleduje karteziánský přístup ve snaze porozumět biologickým mechanismům poranění v rámci jednotlivých částí těla. Tyto mechanismy se zde totiž zkoumají z pohledu buněčné a molekulární biologie, přičemž vliv nebiologických faktorů na biologické procesy zůstává mimo. Z velkého množství jevů, které ovlivňují zdraví, se biomedicínský přístup zabývá pouze několika málo fyziologickými aspekty."

Je důležité zmínit, neboť to je jedním z typických znaků mnoha holistických pohledů na zdraví a nemoc, že Capra se ve své kritice, ale i revizi, soudobé medicíny odkazuje na starobylé civilizace (např. šamanismus, Hippokratova medicína nebo klasická čínská medicína) a jejich pojímání těla, zdraví a nemoci a to, jak s nimi zacházejí v kontrastu s chováním naší společnosti.

„V neliterárních kulturách po celém světě je původ nemoci a proces léčení spojován se silami patřícími spirituálnímu světu. Ve shodě s tím pojetím vyvinuly tyto kultury mnoho léčitelských rituálů a praktik. (…) Universální šamanský pohled na lidské bytosti jako na nedílné součásti systému, jenž podléhá nějakému řádu, je naprosto v souladu s moderním systémovým pohledem na přírodu a s chápáním nemoci jako důsledku disharmonie a nerovnováhy a bude pravděpodobně hrát v novém holistickém přístupu ústřední roli. Takový přístup bude muset přesáhnout studium biologických mechanismů a po vzoru šamanismu bude muset nalézt příčiny nemocí ve vlivech okolí, v psychologických modelech a v sociálních vztazích.“ 

Zdravotní péče se bude zakládat na znovunabytí a udržování dynamické rovnováhy jedinců, rodin a širších sociálních skupin. Bude předpokládat společnost lidí, kteří s pomocí terapeutů převezmou odpovědnost za své osobní i sociální zdraví. Tento druh zdravotní péče se nemůže pouze ,poskytovat’ či ,dodávat’ — musí se praktikovat. Mimo to bude důležité brát v úvahu též vzájemnou závislost našeho individuálního zdraví a sociálních i ekologických systémů, v nichž se nacházíme. (…) Budoucí systém zdravotní péče bude v první řadě spočívat na úplném, účinném a dobře integrovaném systému preventivní péče.

Psychosomatika

Jako příklad využití holistického přístupu v praxi lze uvést například psychosomatiku, která se svojí filosofií a teorií odvolává na dynamickou psychologii a jejíž principy lze shrnout do přesvědčení, že „u člověka vlastně nikdy neonemocní primárně jen duše, duch nebo tělo; vždy ochoří celá ,bio-psycho-sociální jednotka člověk’, i když se přitom do popředí dostanou jednotlivé aspekty.“ 

Psychosomatický přístup tak přistupuje k onemocnění ne jenom jako k problému na úrovni materiální, ale jako k procesu odehrávajícímu se i na úrovni psychické, sociální a duchovní. Fyzické onemocnění potom představuje problém, který má původ například v psychické stránce jedince, přičemž tento problém je již tak nesnesitelný v této oblasti, že se začíná manifestovat i na úrovni tělesné (tento proces může probíhat i opačným směrem). Lze tedy říci, že „mnoho našich tělesných a psychických chorob vzniká, když se a protože se na delší dobu odmlčíme a nerealizujeme náš život v řeči a ve vztazích. O čem není možno mluvit, tím se musí onemocnět!“ 

Psychosomatičtí terapeuté vidí nemoc také často jako symbol a jednotlivá onemocnění potom objasňují symbolickou cestou: „vysoký tlak svědčí o tom, že jsme ,pod tlakem’. Astma zase, že máme doma nebo v práci ,dusno‘.

Přestože problematika psychosomatiky nespadá přímo do oboru religionistiky a zmiňuji se zde o ní především proto, že na tento přístup bude velmi často odkazováno v interview s respondenty a proto je vhodné, domnívám se, s tímto tématem se stručně seznámit, může být pro religionistiku zajímavá skutečnost, že právě psychosomatický přístup je také často spojován s metodami a směry, které už do okruhu zájmu religionistiky spadají, např. jóga, reiki nebo shiatsu. 

Změna paradigmatu v medicíně

Domnívám se, že na základě výše uvedených modelů vnímání těla, zdraví a nemoci je důležité zde zmínit téma paradigmatu a jeho změny. Vzhledem k tomu, že nedisponuji hlubšími znalostmi z oboru medicíny a její historie a tak stejně ani znalostmi z oboru filosofie vědy, nedovoluji si zde vyjadřovat jakákoliv přesvědčení či jakékoliv domněnky na téma změny paradigmatu v medicíně, ale pouze bych toto téma ráda stručně objasnila a pokusila se jej zasadit do kontextu výše popsaných změn odehrávajících se na poli medicíny.

Koncept změn paradigmatu a vědeckých revolucí představil ve své knize Struktura vědeckých revolucí americký filosof a historik vědy Thomas S. Kuhn. Přestože vystudoval fyziku, už během svého studia se Kuhn intenzivně zajímal o historii vědy, přičemž své klíčové myšlenky, které následně významně ovlivnily filosofii vědy, zformuloval v již zmíněné knize Struktura vědeckých revolucí.

Kuhn v této knize objasňuje to, že věda funguje na tzv. paradigmatech, což jsou modely problémů a modely jejich řešení. Podle Kuhna určité paradigma je po určitou dobu vědeckou společností určitého vědního oboru (či více oborů) všeobecně přijímané a uznávané a věda se tak zaměřuje na řešení problémů nastolených tímto paradigmatem, přičemž paradigma zároveň i udává, jak tyto problémy řešit a jakého druhu by měly být výsledky řešených problémů. Tento stav Kuhn nazývá normální vědou.

Čas od času se ovšem stane, že například v průběhu řešení standardních problémů v normální vědě se vyskytne tzv. anomálie, kterou nelze objasnit pojmy aktuálního paradigmatu. Pokud se počet těchto anomálií začne zvětšovat a zjištěná fakta nelze přizpůsobit danému paradigmatu, dochází ke krizi ve vědě a následně k vědecké revoluci. Příčinou takové revoluce je to, že dosavadní vědecké výsledky jsou radikálně přehodnoceny a vědecké bádání se začne na základě nových zjištění ubírat jiným směrem, což následně vede i ke vzniku nového paradigmatu a k nové normální vědě.

V souvislosti se vzrůstající oblibou a úspěšností psychosomatiky a nejrůznějších metod alternativní medicíny, které ať už otevřeně či nevědomě vycházejí z principů psychosomatiky a holistického přístupu, se můžeme ptát, zda se neukazuje, že v konvenční medicíně „něco není v pořádku, nebo že se věc [vzestup metod alternativní medicíny a psychosomatiky] vztahuje k působení něčeho, co již předtím nebylo v pořádku.“ A dále se také můžeme ptát, zda nedochází k procesu „uvědomění anomálie [které] otevírá časový úsek, v němž dochází k přizpůsobování pojmových kategorií a který trvá, dokud se to, co bylo původně anomální, nestane něčím očekávaným.“ 

Navíc si asi v průběhu následující části textu, která nás seznámí s informacemi získanými z interview se zúčastněnými respondenty vzpomeneme v souvislosti s popisem současné konvenční medicíny na Kuhnova slova: „stav oboru (…) lze právem popsat jako narůstající krizi. Vzniku nových teorií, který vyžaduje rozsáhlou destrukci paradigmatu a velký posun v problémech a v technikách normální vědy, zpravidla předchází mezi odborníky období nejistoty. Můžeme říci, že tuto nejistotu vytváří neustálé selhávání snahy nalézt patřičné řešení hádanek normální vědy. Selhávání existujících pravidel je předehrou hledání pravidel nových.“

Příčiny a změny vedoucí k současné podobě alternativní medicíny

Předešlá kapitola nám stručně objasnila probíhající změnu paradigmatu, jenž vede ke změnám ve vnímání lidského těla a jeho léčení. A nyní se podívejme na změny, které se v posledních staletích a desetiletích odehrály a umožnily, aby k této proměně paradigmatu došlo a aby lidé do své péče o tělo a do léčby nemocí (což je běžně v euro-americké společnosti nynější doby považováno za ryze sekulární činnosti) zařadili mnohé praktiky pocházející z náboženských tradic mimoevropských civilizací nebo vytvořili synkretické postupy léčby a aby tyto činnosti propojili s duchovní sférou svého života.

Jako příklad tohoto jevu si zde uveďme reiki. Reiki rozhodně nelze chápat jako sekulární léčebnou metodu, neboť při léčbě určité nemoci za pomoci reiki léčitel i pacient tento akt vnímají a prožívají více či méně duchovně. Dalším významným rysem reiki je to, že tato metoda představuje synkretickou směs mnoha náboženských tradic (např. odkazy na Nový zákon, čakrový systém nebo staroegyptské náboženství). Je také pro ni charakteristické, že její příznivci jsou decentralizováni a vzhledem k tomu, že reiki nevychází z jedné konkrétní tradice, upozorňují na to, že léčit a přijímat léčbu reiki může kdokoliv bez ohledu na jeho víru a vyznání.

Vypráznění času a prostoru

Jednou z velmi významných událostí, která přispěla k formování modernity a jejíž efekt se ještě víc prohloubil v době postmoderní a svým působením také významně přispěl k dnešní podobě komplexu směrů a přístupů, který nazýváme alternativní medicínou, je proces vyvázání času a prostoru.

Jeden z nejvýznamnějších teoretiků modernity a globalizace Antony Giddens objasňuje, že primárním dějem v tomto procesu bylo vyprázdnění času a jeho oddělení od místa, k čemuž došlo v souvislosti s rozšířením a masovým používáním hodin. Přestože všechny předmoderní civilizace používaly také různé metody měření času. Ale toto měření času bylo neodmyslitelně spjaté s místem. Giddens předpokládá, že „nikdo nemohl určit denní dobu bez odkazu k dalším sociálně-prostorovým ukazatelům: ,kdy’ bylo téměř vždy spojeno s ,kde’ nebo ztotožněno s pravidelnými přírodními úkazy.“  

Ovšem vynálezem mechanických hodin, jejichž užívání se s postupem času masově rozšířilo, byl zahájen proces oddělení času od místa. „Hodiny vyjadřovaly jednotný rozměr ,prázdného času‘, kvantifikovaný způsobem, který umožnil přesné označení ,zón’ dne (například ,pracovního dne’).“

Čas byl ovšem stále spojen s prostorem a to až do chvíle, kdy „se jednotnost měření času mechanickými hodinami dostala do souladu s jednotností v sociální organizaci času.“ Tyto změny se vyznačují dvěma hlavními aspekty. Tím prvním je celosvětová standardizace kalendáře a druhým aspektem je standardizace času mezi oblastmi. Tento proces byl prioritní příčinou následného vyprázdnění prostoru, které lze také chápat jako oddělení prostoru od místa. Jak zdůrazňuje Giddens: „Je důležité zdůraznit rozdíl mezi těmito dvěma pojmy, protože jsou často používány více méně jako synonyma. ,Místo’ lze nejlépe vyjádřit pomocí představy místního dějiště, které odkazuje k fyzickému rámci sociální činnosti v její geografické situovanosti.“

Gidens také dále objasňuje průběh postupného oddělení prostoru od místa a následné důsledky tohoto procesu.

„V předmoderních společnostech se místo a prostor z velké části shodují, neboť prostorové dimenze sociálního života jsou pro většinu obyvatelstva a ve většině ohledů určovány ,přítomností’ - místními aktivitami. Vzestup modernity stále více a více odtrhuje prostor od místa, a to tím, že podporuje vztahy mezi ,nepřítomnými’ druhými, kteří jsou místně vzdáleni od situací bezprostřední interakce. V podmínkách modernity se místo stává v rostoucí míře fantasmagorickým: to znamená, že místa dění jsou zcela prostoupena a formována sociálními vlivy, které jsou od nich značně vzdáleny. To, co strukturuje místo dění, není to, co je přítomno na scéně; ,viditelná forma’ místa dění ukrývá vzdálené vztahy, které určují jeho povahu.“

A právě tento znak oddělení prostoru od místa, pro nějž je příznačné, že jsou stále více rozšířenější „vztahy mezi ,nepřítomnými’ druhými, kteří jsou místně vzdáleni od situací bezprostřední interakce,“  lze považovat za další prvek přispívající k utváření a formování současných podob alternativní medicíny.

Díky moderním technologiím (především internet) není tak například problémem spojit se s léčitelem z druhého konce světa. Ale tak stejně se příznivci určité léčitelské praktiky či směru mohou setkávat v kyberprostoru a tak sdílet své zkušenosti a názory, i když je od sebe dělí větší či menší vzdálenosti, čemuž v posledních letech velmi silně napomáhají nejrůznější sociální sítě, diskuzní fóra a komunikátory (např. ICQ, Skype, atd.). Díky skutečnosti, že je možná interakce s tzv. nepřítomnými druhými, dochází v jednotlivých směrech alternativní medicíny k neustálé výměně informací a jejich stoupenci a příznivci se nemusejí omezovat pouze na zdroje informací a osoby dostupné v jejich okolí, ale mohou čerpat informace a komunikovat se sobě blízkými po celém světě.

Expertní systémy

Ještě jeden zajímavý koncept přínosný pro lepší porozumění výsledkům z dále uvedeného výzkumu nám nabízí práce Antony Giddense, který upozorňuje na existenci tzv. expertních systémů, což jsou podle jeho slov „realizované technické systémy nebo odborné expertizy, jež organizují velké oblasti fyzického a sociálního prostředí, ve kterém dnes žijeme. Většina laiků se radí s ,odborníky’ - právníky, architekty, lékaři atd. - jen občas a nepravidelně. Avšak systémy, do kterých je vědění expertů integrováno, ovlivňují mnoho aspektů toho, co činíme nepřetržitě.“ 

Giddens také poznamenává, že všeobecná víra lidí v to, že vše (a hlavně to, čemu nerozumí speciálně vzdělaný člověk) funguje (a fungovat bude) tak jak má se nevztahuje přímo na osoby, jež jsou součástí expertních systémů, ale spíše se vztahuje k hodnověrnosti expertního vědění.

Za jeden z takových expertních systémů můžeme také považovat konvenční medicínu. Přičemž je nutné si uvědomit, že v tomto případě se jedná již o tak rozsáhlý a složitý systém, kterému (v medicíně nevzdělaný člověk) nemá šanci porozumět a proto mu nezbývá nic jiného než důvěřovat odborníkům. Neboli jak objasňuje Giddens: „Důvěra laika v expertní systémy nezávisí ani tak na plném proniknutí do těchto procesů, ani na schopnostech zvládnutí toho vědění, které tyto systémy plodí. Důvěra je nevyhnutelně součástí ,víry’.“  Ovšem nejedná se zde o víru tzv. slepou, ale spíše o víru založenou na pragmatismu a zkušenosti, že konkrétní expertní systémy fungovaly, fungují a fungovat budou tak, jak se to od nich očekává.

Otázkou, která se bude v různých podobách  objevovat i v informacích získaných v průběhu výzkumu je, zda důvěra v  rozsáhlý a silný expertní systém, kterým je konvenční medicína,  v současné době nepolevuje. Poměrně velká obliba alternativní medicíny v posledních dekádách může být mimo jiné také způsobena právě zmenšující se důvěrou v tento expertní systém.

Privatizace náboženství

Z výše řečeného tedy vyplývá, že mnohé metody alternativní medicíny (jako například již uvedené reiki nebo například ájurvéda, krystaloterapie, tradiční čínská medicína, atd.) mají kromě léčebné funkce i funkci duchovní, přičemž tyto dva aspekty od sebe často nelze oddělit, neboť jedna funkce je ze své podstaty nutně závislá na funkci druhé.

Mnoho směrů alternativní medicíny tak můžeme označit za určitou formu religiozity, přičemž je ale nutné si uvědomit, tak jak poznamenává David Václavík ve své knize Náboženství a česká moderní společnost, že je vhodné rozlišovat

„mezi dvěma základními dimenzemi současné religiozity - tradiční religiozitou, svázanou s náboženskými institucemi typu církve a alternativní religiozitou, která se odehrává mimo tradiční náboženské struktury a má často charakter privatizované, individualizované a synkretické zbožnosti.“

A právě do druhé dimenze současné religiozity lze umístit i mnohé směry alternativní medicíny, neboť i pro ně je typický charakter privatizované, individualizované a synkretické zbožnosti odehrávající se mimo oficiální náboženské struktury.

Ale k tomu, aby se v euro-americké společnosti mohla takováto zbožnost objevit a bezproblémově provozovat, bylo nutné, aby se odehrál proces nazývaný privatizace náboženství.

Procesem privatizace náboženství se zabýval jeden z nejznámějších sociologů náboženství ve dvacátém století Thomas Luckman, který rozděluje všechny společnosti na jednoduché a komplexní, přičemž jednoduché společnosti se vyznačují tím, že v nich ještě nedošlo k institucionální specializaci náboženství a náboženský svět se zatím výrazně neodlišuje od okolní společnosti, neboť náboženství prostupuje celou touto společností. Zato v komplexních společnostech se již vytváří vrstva náboženských specialistů, kteří kontrolují náboženské chování všech členů dané společnosti. Proto se v takové společnosti také začíná vytvářet standardizace posvátného kosmu prostřednictvím jasně vymezené doktríny. Z této charakteristiky komplexní společnosti je tak jasné, že právě zde se vytvořila církevní religiozita.

Podle míry sociální diferenciace a podle míry institucionální specializace náboženství Luckman rozlišuje v historii tři základní formy religiozity:

  1. forma - rozptýlení náboženských funkcí po celé sociální struktuře, vyskytovala se ve všech archaických společnostech;
  2. forma - určitá diferenciace náboženských funkcí, které ale byly propojeny s jinými (např. politickými) institucemi, vznikla po neolitické revoluci v civilizacích městských států a raných říší (např. starověký Egypt);
  3. forma - výrazná institucionální specializace náboženství, monopolizace náboženské funkce prostřednictvím speciální náboženské instituce, náboženství se viditelně oddělilo od ostatních sociálních institucí, středověké kořeny v raně moderních společnostech Západu (kolonizací se tato forma rozšířila do Severní Ameriky a jiných částí světa).

Touto formou ale vývoj podle Luckmana nekončí, neboť se začíná utvářet čtvrtá forma religiozity. Tato forma vzniká jako reakce na institucionální specializaci náboženství a také na politické, ekonomické a sociální změny v současné společnosti. Tento proces vznikání nové formy religiozity Luckman nazývá privatizací náboženství.

Pro privatizaci náboženství je „příznačné velké množství různorodých aktérů zapojených do sociálního konstruování různých druhů transcendence, přičemž základním strukturním procesem privatizace náboženství je v tomto ohledu demonopolizace náboženského trhu.“

Tento proces lze považovat i za významný moment pro formování současné podoby fenoménu zvaného alternativní medicína, neboť v případě většiny směrů alternativní medicíny provozovaných v euro-americké společnosti, které obsahují i duchovní rozměr, se nejedná o žádnou formu institualizované religiozity. Zájemce si může vybírat z nespočtu praktik, metod a směrů a libovolně je kombinovat, přičemž jeho jednání nelegitimizuje ani nekontroluje žádná oficiální náboženská instituce. Duchovní rozměr alternativní medicíny je tak religiozitou, která je čistě individuální a soukromou záležitostí každého zúčastněného jedince.

Pluralismus

Luckmanův spolupracovník a spoluautor knihy Sociální konstrukce reality Peter Berger, poukazuje na demonopolizaci náboženského života a na rozšiřující se pluralismus, což znamená to, že „každý jedinec, který je konfrontován s kulturní pluralitou tak, že se tato stává jeho součástí, chápe odlišné kultury nikoli jako něco nepatřičného, ale jako alternativní možnosti volby, které vystihuje slovní obrat ,náboženské preference’.“ 

Tím dochází k tomu, že tradiční církve jsou nuceny začít vnímat členství svých členů jako možnost volby a ne jako samozřejmost. Náboženské tradice se tak stávají objekty, ze kterých si na základě vlastní volby a vlastního uvážení potencionální členové vybírají.

„Pluralitní situace je proto situací tržní, v níž se náboženské instituce stávají tržními subjekty a náboženské tradice spotřebním zbožím.” 

Kromě Petera Bergera se sociokulturními změnami náboženství v současném světě zabývali například sociologové Clark Roof, Jackson Carroll a David Rozen, kteří sestavili pět znaků  současného náboženského života. Těmito znaky jsou:

  1. znak - důraz na individuální volbu, tj. jednotlivec si vybírá podle vlastního rozhodnutí náboženskou víru (nebo víry nebo určité jejich aspekty), náboženské praktiky a morální normy;
  2. znak -  míšení kódů, tj. užívání různých prvků z různých náboženských tradic;
  3. znak - diferenciace mezi příznivci nových náboženských hnutí a proudu New Age a příznivci tradičních náboženských církví;
  4. znak - valorizace zažívané náboženské zkušenosti a transformace osobnosti;
  5. znak - indiference k náboženským organizacím a jejích hierarchiím.

Vidíme tedy, že soudobé formování podob alternativní medicíny je také utvářeno převládajícím pluralitním ovzduším v dnešní společnosti, kdy lidé vnímají jiné kultury a jejich dílčí prvky jako alternativu a tuto alternativní volbu využívají i v léčení svých nemocí. Mohou si tak vybrat z pestřejší nabídky než je pouze to, co nabízí nemocnice a klasičtí lékaři. Jedinec tak utváří podobu a styl svého léčení z široké nabídky nejrůznějších více či méně léčebných praktik pocházejících ze všech koutů světa. Takový proces nakonec ve výsledku vede k synkretismu, neboli k tomu, že vše, co lze nazvat alternativní medicínou je jedním velkým prolnutím a promícháním nejrůznějších kulturních vlivů a směrů. Toto prolnutí vzniklo právě z pluralitního ovzduší dnešní společnosti a z toho, že každý jedinec má příležitost vybrat si takříkajíc od každého trochu a sestavit si z toho vlastní podobu léčby, u které velmi často už ani nelze identifikovat, zda vychází z té či oné kultury.

Spirituální revoluce

Z výše uvedeného je zřejmé, že nelze mluvit v souvislosti se současnou euro-americkou společností o tom, že by došlo nebo docházelo k sekularizaci (ve smyslu vymizení náboženství ze společnosti), neboť se ukazuje, že náboženství z euro-americké společnosti nevymizelo, jak před ještě poměrně nedávným časem předpokládaly sekularizační teorie, ale na místo toho se podoba dnešní religiozity proměnila, k čemuž přispěly i výše popsané procesy (jako je privatizace náboženství či pluralitní společnost).

Tyto změny popisuje i Paul Heelas v úvodu své knihy The Spiritual Revolution, kde se právě problematikou probíhajících změn v současné religiozitě detailně zabývá.

„Výzkum za výzkumem ukazuje, že stále stoupající počet osob se nyní raději označuje za ,spirituální’ než ,náboženské’. Termíny jako spiritualita, holismus, New Age, mysl a tělo a duše, jóga, feng shui, čchi a čakry se staly v široké veřejnosti mnohem běžnějšími než tradiční křesťanský slovník.“ 

A právě Paul Heelas společně s Lindou Woodhead provedli v letech 2000 až 2002 velmi rozsáhlý sociologický průzkum v anglickém městečku Kendal, z něhož vyplývá, že skutečně dochází ke změnám v současné religiozitě. Tyto změny jsou podmíněny „novým pojetím Já (Self). V tomto novém pojetí je Já centrem, z něhož jako kruhy na vodě emanují jak v teoretické, tak praktické rovině další úrovně života - vztahový život, humanitární život, eko-život a kosmický život. (…) Jde o posun či přechod od života žitého v termínech vnějších nebo ,objektivních’ rolí, povinností a závazků k životu, který je založen na subjektivních zkušenostech.“  

Důležité je vědět, že charakteristickým znakem původního stylu života, který Heellas a Woodhead označují slovním spojením „život jako“, je konformita k autoritě a orientace na vnější sociální role, zato současný způsob života, který označují jako „subjektivní život“, se vztahuje k vnitřní hloubce jedince.

Heelas na základě těchto změn vedoucích k vzniku nového módu žití, tj. subjektivní život, předpokládá i vznik nového módu náboženského žití a prožívání. Zatímco první mód, který nazývá náboženství je spojen s životem jako, druhý nově vznikající styl religiozity označuje pojmem spiritualita.

Tato spiritualita v Heelasově pojetí se zakládá na zdůrazňování vnitřních zdrojů jedince a na realitu pohlíží holistickou optikou. 

Podle Heelase tato nová forma religiozity, jíž nejlépe vystihuje označení osobní spiritualita, se vyznačuje tím, že „osobnímu životu dává sakrální význam “ a že „se soustřeďuje především na kultivaci osobního života“.

Na základě výše zmíněného a také na základě výsledku z výzkumu provedeného v městečku Kendal se Paul Heelas a Linda Woodhead domnívají, že v současné době dochází k tzv. spirituální revoluci. Toto slovní spojení označuje proces, kdy, přestože i nadále bude převládat forma religiozity, kterou Heelas nazývá náboženstvím a která je spojená s institucemi jako je církev či denominace, obliba a rozšířenost osobní spirituality stále poroste. Proto Heelas předpokládá, že v průběhu následujících čtyř až pěti dekád se bude proměňovat poměr náboženství a osobní spirituality ve prospěch právě druhého uvedeného typu religiozity.

V souvislosti s konceptem spirituální revoluce je důležité si uvědomit, že mnoho metod (jejichž dobrým příkladem a zástupcem je zde již zmiňované reiki) řazených do alternativní medicíny představuje více či méně součást stylu religiozity označované jako osobní spiritualita. Domnívám se proto, že je důležité o těchto metodách uvažovat v širších souvislostech a vnímat je jako jeden z produktů současné postmoderní doby, jejíž součástí je mimo jiné právě i spirituální revoluce. Této problematice se ovšem bude věnovat konkrétněji část tohoto textu věnovaná analýze provedeného výzkumu, kde bude možno sledovat i několik příkladů spirituálního rozsahu alternativní medicíny a její proměny v průběhu nedávných časů i s výhledem do budoucnosti.

Český klub skeptiků Sysifos

Je předvídatelné, že výše popsané změny najdou ve společnosti i kritické odezvy. Jednou z těchto reakcí je i hnutí vědeckého skepticismu. Jeho první organizovaná podoba vznikla v USA v roce 1976 pod názvem Committee for skeptical inquiry - CSI (Výbor pro skeptické zkoumání), přičemž cílem této organizace bylo (a stále je) vědecky analyzovat pseudovědecké názory a tzv. nadpřirozené jevy. Toto hnutí se z USA začalo postupně šířit i do dalších zemí (především evropských), kde vznikaly společnosti analogické k CSI.

V České republice vznikl v roce 1995 Český klub skeptiků Sysifos, jehož cílem je „vědecká analýza sporných a tzv. nadpřirozených jevů a názorů.“Členové tohoto klubu své cíle shrnují do slov: „Snažíme se bránit šíření pseudovědeckých, paranormálních názorů a neověřených nebo klamavých postupů a přístrojů. Za významné považujeme poskytování informací a pomoc občanům v ochraně před takovými výrobky a před neúčinnými nebo nebezpečnými metodami alternativní medicíny.“

Do aktivit členů Českého klubu skeptiků patří například pořádání přednášek, vystupování v médiích a každoroční předávání ceny Bludný kámen, přičemž všechny tyto aktivity se zaměřují především na témata jako je například „astrologie, keltománie, numerologie, tzv. ufologie, téma mimozemšťanů, proutkaření, poltergeisti, posmrtný život, kryptozoologie, pseudohistorie, zázraky, kreacionismus. (…) Důležitým tématem je tzv. alternativní, resp. nekonvenční medicína, jejíž šíření je vážnou hrozbou pro zdraví občanů. Nejvýznamnějšími směry v této sféře jsou homeopatie, clusterová medicína, akupunktura, biotronika, chiropraxe a desítky dalších, často kuriózních metod.“

Významnými členy v oblasti kritiky alternativní medicíny jsou prof. MUDr. Jiří Heřt, DrSc. (který je například autorem knih Akupunktura: Mýty a realita nebo Homeopatie, Clusterová a anthroposofická medicína) a prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, CSc. (který je jedním ze zakladatelů brněnské pobočky Českého klubu skeptiků a jejím několikaletým předsedou).

Reiki

Jak už bylo zmíněno, reiki jsem si pro tuto studii a jako kritérium pro výběr lékařů praktikující metody alternativní medicíny vybrala z toho důvodu, že se zabývá léčbou fyzické i duchovní stránky jedince, protože je velmi často prezentováno jako léčebná metoda, protože představuje nově vzniklou a synkretickou metodu léčby a protože je mezi českou veřejností poměrně hojně rozšířené.

Reiki označuje metodu práce s tzv. vesmírnou energií, která proudí dlaněmi zasvěceného a přikládáním dlaní na určitá místa na lidském těle (tato místa se podle praktikujících shodují s polohou čaker a meridiánových drah) je energie předávaná sobě samému a nebo druhé osobě. 

Podle všech učení reiki musí být člověk zasvěcen mistrem reiki a až po té může začít pracovat s vesmírnou energií (jinak totiž člověk předává pouze svoji osobní energii, kterou může sobě i ošetřovanému ublížit). Vzhledem k tomu, že reiki je velmi rozvolněná a necentralizovaná metoda, počet stupňů zasvěcení se v jednotlivých směrech liší, přičemž nejnižší počet jsou tři zasvěcení (I. stupeň – zasvěcení do práce s energií, II. stupeň – zasílání energie prostorem a časem, III. stupeň – mistrovský, kdy zasvěcený může začít zasvěcovat).

Příznivci reiki často zdůrazňují, že vesmírnou energií předávanou přikládáním rukou léčil například Ježíš nebo Buddha. Moderní kořeny reiki údajně ale spadají až do doby na konci 19. století, kdy japonský křesťanský mnich Mikao Usui znovu objevil princip předávání vesmírné energie.

V současné době existuje velké množství rozličných směrů reiki (např. Tibetské reiki, Egyptské reiki, Karunaki reiki, Diamantové reiki, Rainbow reiki, atd.), které se od sebe liší například již zmíněným počtem zasvěcení, užitím a pojetím energie nebo v podmínkách kladených na dosažení mistrovského stupně.

Myslím, že pro tuto studii není podstatné se věnovat detailně doktríně reiki (už jenom proto, že se její jednotlivé body mohou lišit v závislosti na konkrétním směru nebo mistrovi), ale raději se podívejme, jak je v učení reiki vnímaná nemoc.

Přístup reiki k nemoci lze označit za holistický, neboť nemoc jeho příznivci nevidí jenom jako fyzickou záležitost, ale spíše jako odraz duševního a duchovního stavu jedince na fyzické úrovni. Následující citace také ukazuje, že názor na vznik nemocí se v reiki nijak výrazně neodlišuje od dalších směrů alternativní medicíny vycházejících z holismu a psychosomatického přístupu:

„Určité zdravotní potíže mohou vyplývat z určitých příčin v mysli (…). Například na ramenou nosíváme těžká břemena a tak potíže s rameny mohou souviset s tím, že na nás spočívá příliš velká váha odpovědnosti a nebo, že svou odpovědnost nezvládáme. Nebo si vezměme krk. Krk máme velmi ohebný,  což nám umožňuje rozhlížet se na různé strany. Potíže s krkem tedy mohou mít příčinu ve strnulém myšlení a nebo v tom, že se příliš snadno poddáváme jiným.“

I další text zabývající se příčinami a léčbou fyzických obtíží přikládá vzniku nemocí podobné příčiny:

„Každá situace je DOKONALÁ, ačkoliv to v bezprostřední blízkosti pro nás zrovna tak vůbec v danou chvíli nevypadá. Když si později uvědomíme souvislosti, budeme zřejmě hodně překvapeni, jak dlouho a co se nám stále opakuje a my si toho nevšímáme a tak nás potkávají stále znovu a znovu ty samé věci, ty samé nemoci, potlačované emoce proniknou do našeho fyzického těla a to se bouří a bolí a bolí.”

V textu, z něhož je vybrána tato citace lze také dobře sledovat jev, který je pro příznivce reiki velmi charakteristický a který v následující části studie také najdeme u všech čtyř respondentů ze skupiny alternativních lékařů. Tímto jevem je propojování metody reiki s dalšími směry a postupy alternativní léčby a tzv. Ezoteriky (např. Aromaterapie, Bachovy květinové essence, práce s kyvadlem, čínská tradiční medicína, ájurvéda, krystaloterapie, atd., atd.). V případě tohoto textu je zmíněna numerologie, ale z webových stránek, na kterých je text uveřejněn, lze odvodit, že se autorka zabývá také prací s kameny, kartami nebo anděly.

“Je dobrá doba na změny, s 21. století zmizela jednička století 1900-1999 a nastolila vládu nyní dvojka a ta změní nejen tebe, ale i celé národy, lidi si začnou uvědomovat, že egoistický směr čísla jedna už jim není vlastní, dvojka přeje pocitům a citům a proto se svět začíná s 21. stoletím měnit.”  

Jak už bylo zmíněno, reiki je velmi rozmanitá metoda bez pevné doktríny a proto lze nalézt i různé názory a vyjádření vztahující se k nemoci, zdraví a tělu. Domnívám se ale, že výše uvedené citace vystihují nejčastěji vyjadřované postoje na toto téma.


  1. Jaký je Váš vztah k metodám alternativní medicíny? 
  2. Proč si myslíte, že lidé navštěvují léčitele a lékaře pracující s alternativní medicínou?
  3. Může alternativní medicína ublížit nebo naopak pomoci?
  4. Jaké jsou Vaše osobní zkušenosti s alternativní medicínou či s pacienty, kteří využívají těchto postupů?
  5. Co si myslíte o současné konvenční medicíně?
  6. Co si myslíte o tom, když lékař ve své práci využívá metod alternativní medicíny? (Tato otázka platila především pro neangažované lékaře a skeptické lékaře.)
  7. Jaký je Váš názor na Český klub skeptiků Sysifos? (Tato otázka platila především pro běžné neangažované a alternativní lékaře.)
  8. Jak na Váš alternativní postoj pohlížejí kolegové? (Otázka platila především pro alternativní lékaře.)
  9. Máte pacienty, kteří využívají metod alternativní medicíny? (Otázka platila pro neangažované a skeptické lékaře.)

Alternativní lékaři smiley

MUDr. Adam Bekasina

MUDr. Bekasina před pár lety dokončil studium psychiatrie na lékařské fakultě a nyní působí jako lékař v jednom brněnském zdravotnickém zařízení. Již během studia nebyl spokojený se stavem klasické medicíny a s jejím odmítáním alternativních přístupů k léčbě. Přestože reiki byl první směr alternativní medicíny, o který se začal zajímat (již během studií na gymnáziu) nepoužívá jej (a ani jiné alternativní léčebné metody) ve své lékařské praxi a to z toho důvodu, že se v těchto metodách necítí ještě natolik zdatný, aby je mohl zapojit do své léčby a navíc je přesvědčen, že by to způsobilo nelibost jeho nadřízených a tyto metody nejsou, domnívá se a ze zkušenosti usuzuje, v jeho oboru příliš oblíbené. Po své atestaci by ale rád opustil velká státní nemocniční zařízení a rád by své znalosti z klasické medicíny propojil s alternativními metodami.

Kromě reiki se MUDr. Bekasina věnuje také například Silvově metodě nebo rodinným konstelacím, přičemž jeho zájem o tyto metody započal již na gymnáziu a celé vysokoškolské studium i svá pracovní léta se snaží věnovat svému duchovnímu rozvoji.

MUDr. Bedřiška Čápová

MUDr. Čápová je přibližně pět let po dokončení studia psychiatrie, ale již více před rokem opustila své místo v jedné z brněnských nemocnic, protože nebyla spokojená se stavem, který v konvenční medicíně panuje a začala spolupracovat s neziskovou organizací Konopí je lék. 

Její zájem o náboženské a spirituální směry probudila na začátku vysokoškolského studia její spolubydlící, která se věnovala meditacím, regresní terapii a dalším metodám. Kromě toho se ale o nejrůznější alternativní směry již zajímala její matka, kterou MUDr. Čápová nazývá duchovní hledačkou. 

S reiki, jak sama říká, chtěla MUDr. Čápová pracovat již dlouho, ale nikdy nenašla mistra, u kterého by chtěla absolvovat zasvěcení, až před několika měsíci se do reiki nechala zasvětit jednou brněnskou mistryní a nyní se MUDr. Čápová seznamuje s reiki a ráda by s jeho pomocí pomáhala klientům své poradny.

MUDr. Cecílie Datlíková

MUDr. Datlíková pracuje jako soukromá zubní lékařka a svoji práci obohacuje o poznatky z tradiční čínské medicíny a dalších alternativních léčebných metod. Svým pacientům se, podle jejich slov, snaží ukazovat, že jejich potíže (včetně problémů se zuby) se neodehrávají jenom na fyzické úrovni, ale mají také duchovní rozměr. Od začátku roku 2011 ve své ordinaci jednou za měsíc pořádá přednášky na téma tradiční čínské medicíny. Kromě toho také pracuje například s metodou nazývanou Spiritual Response Terapy, s reiki a s metodou RUŠ. V prostorech, kde má svoji zubní ordinaci, má také ještě místnost, kde se těmto alternativním metodám (společně se svým životním partnerem) věnuje hlouběji a mezi její klienty patří spíše než její pacienti ze zubní ordinace lidé, kteří o tento druh léčby mají skutečný zájem a nepatří mezi tzv. reálné lidi.

S reiki by ráda pracovala i v rámci své zubařské praxe, ale vzhledem k tomu, že to je příliš časově náročná metoda, nemá pro tento typ ošetření momentálně vyhovující časové možnosti, ale nevylučuje, že například za dvacet let, až nebude mít tolik pacientů, se reiki bude věnovat i v rámci zubní ordinace.

MUDr. Datlíková se o alternativní metody léčby začala zajímat přibližně před dvaceti lety, kdy se její roční dítě potýkalo se zdravotními potížemi a proto navštívila se svojí dcerou léčitelku, které se tyto problémy podařilo vyřešit. A jak sama říká: To byl možná takový můj největší popud, jak se tady těm věcem věnovat. (…) Postupně se mi naplňovaly ty všelijaké představy. Na vlastní zkušenosti jsem si zkoušela stravu, která mi vyhovuje a prošla jsem různými přístupy.

MUDr. David Hohol

Nyní má MUDr. Hohol soukromou ordinaci, ve které se věnuje, jak on sám říká, komplementární medicíně, což je dle jeho vyjádření spojení klasické medicíny a alternativních metod léčení. 

MUDr. Hohol zdůrazňuje, že on uznává metody klasické medicíny a vyžaduje po svých pacientech, aby dodržovali nařízení klasických lékařů. Za pomoci alternativních metod se snaží řešit problémy, na které klasická medicína nestačí. MUDr. Hohol využívá například krystaloterapii, iridologii, homeopatii, akupunkturu, fytoterapii nebo léčí za pomoci energie. 

Říká, že léčitelské schopnosti zdědil po mamince a vždy se snažil prostřednictvím těchto schopností pomáhat lidem, ale za komunismu, kdy byla odhalena jeho léčitelská činnost,  z toho důvodu musel emigrovat a po roce 1989 musel vystudovat klasickou medicínu. Těsně po revoluci jsem se vrátil, ale byly s tím velké problémy. Opět po mně ten systém šel a nezbývalo nic jiného, než že jsem vystudoval medicínu.


Skeptičtí lékaři frown

doc. MUDr. Emil Chřástal, CSc.

Doc. Chřástal působí na katedře jednoho nelékařského oboru na fakultě medicíny. Během rozhovoru se ukázalo, že přímo členem spolku Sysifos nebyl, ale s jeho členy často diskutoval na nejrůznější témata a to někdy ve shodě a někdy v rozporu a z toho důvodu se také nestal členem klubu skeptiků, neboť, jak sám říká, faktem je, že ta původní myšlenka Sysifa je asi dobrá, ale že se to v některých momentech trochu zvrhlo až do takovýho, bych řekl, až sektářství. Kdy, si myslím, se prostě vylévá dítě i se špinavou vodou z vaničky (…) A další věc, která se mně jako na Sysifovi nelíbí je, že to vysloveně je taková sešlost bejvalejch marxistů a někdy i dost militantních křesťanů. A jaksi tímto prismatem potom se odvíjejí i některé jejich názory.

Interview s doc. Chřástalem se odehrávalo především na rovině alternativní medicíny všeobecně a alternativních metod spadajících do oblasti jeho vědeckého zájmu. Postoj doc. Chřástala k metodám alternativní medicíny byl spíše neutrální než skeptický, kdy zdůrazňoval skutečnost, že problematická může být jak alternativní, tak i konvenční medicína, přičemž poukazoval na krizi, která dle jeho názoru, v konvenční medicíně právě probíhá.

MUDr. Františka Jeřábková, CSc.

MUDr. Jeřábková působí na jednom z teoretických pracovišť lékařské fakultě a zároveň je členem  klubu skeptiků. 

Postoj MUDr. Jeřábkové k alternativní medicíně není také striktně odmítavý, ale spíše tento druh léčby považuje za placebo, přičemž ale upozorňuje na negativní stránky nejrůznějších metod alternativní medicíny a činnost klubu skeptiků vidí jako snahu uchránit pacienty před nebezpečími, která mohou z těchto alternativních metod plynout.

prof. RNDr. Gustav Kalous, CSc.

prof. Kalous je velmi významným a aktivním členem klubu Sysifos a navíc vyučuje a působí na lékařské fakultě a to konkrétně jako vedoucí jednoho z teoretických ústavů této fakulty.

Prof. Kalous má k metodám alternativní medicíny dosti skeptický postoj a svůj počátek skeptického zájmu o tuto oblast popisuje tak, že definitivním úhozem(?) byla taková knížečka, kterou jsem dostal do ruky, kterou jsem si přečetl. A ta knížečka vyšla někdy v roce devadesát tři a jmenuje se Čerstvé ovocné a zeleninové šťávy od nějakého údajně pana doktora Wolkra ze Spojených států (…) a tady v této knížce, která byla přeložena lékařkou ňákou doktorkou Žižkovou, která se tím pádem nějak podílela na rozšíření toho textu, mě zaujal takový slovníček různých hesel lékařských, které měly být informacemi vlastně pro pacienty, pro lidi, kteří trpí nějakými neduhy a měli se léčit tím, že přejdou na čerstvou stravu. No a když jsem tady našel takové výroky typu třeba rakovina [následuje citace hesla rakovina ze zmíněné knihy]. Je tam řada jiných podobných hesel třeba včetně AIDS a já nevím čeho. Tak to mě poměrně dost rozčílilo  s ohledem na neuznávání platnosti mého vzdělání. Tak to byl takový konkrétní impuls. A jinak jsem k tomu dospíval samozřejmě delší dobu. Dřív jsem taky lesčemu věřil a zejména z oblasti toho, čemu se u nás říká psychotronika. Ale pak jsem to postupně opouštěl.

prof. MUDr. Hugo Moták, CSc.

Prof. Moták patří mezi přední české onkology a jak známo, onkologie nemá příliš v lásce alternativní léčbu. 

A jak poznamenává i prof. Moták, i on nemá moc rád metody alternativní medicíny, ale naučil se být k těmto metodám otevřený, nezakazovat je svým pacientům a tolerovat to, že se k těmto metodám jeho pacienti často uchylují. Já, protože dělám čtyřicet dva let onkologii,  a protože ta onkologie a ty nádory jsou opředeny takovým jakýmsi mýtem, že to je strašná nemoc, tak já se samozřejmě celých těch čtyřicet dva let setkávám s pacienty, kteří se pro sebe snaží udělat úplně všechno. To znamená, že ne jenom tu klasickou medicínu, ale ještě se pro sebe snaží hledat něco navíc. Na začátku, když jsem byl mladý lékař, tak já jsem se tomu relativně bránil, protože já jsem byl vlastně vychovaný v tom, že člověk má praktikovat tu medicínu založenou na důkazech. Ale postupně jsem pochopil, že když to těm pacientům budu zakazovat,  a nebo jim to budu nějakým způsobem zošklivovat,  tak oni se k tomu stejně uchýlí, ale já nebudu mít ty informace. A někdy se může dokonce stát, že ten pacient bude poškozenej, protože tam může dojít k nějakýmu střetu těch věcí,  a nebo dokonce k tomu, že ten pacient by odešel do té alternativní medicíny a tu klasickou medicínu by nechtěl. A to mi trvalo řadu let, asi tak šest let, než jsem tak jako uzrál. 

Nutno ale podotknout, že i podle slov prof. Motáka, je tento jeho otevřený postoj k alternativní medicíně mezi onkology menšinový a většina onkologů má k alternativní medicíně odmítavý názor, což podle něj také není dobře.


Neangažovaní lékaři cool

MUDr. Ivana Ledňáčková

MUDr. Ledňáčková má k metodám alternativní medicíny spíše kladný postoj a v rámci konvenční medicíny nesouhlasila především s neustálým předepisováním léků a s odstupem od pacienta. Přesto ale ani její postoj k reiki nebyl úplně nekritický: No a konkrétne ku reiki, ja mám pocit, že tu to robí skoro každý. (...) Myslím si, ak to niekto robí, mal by to byť človek proste vyrovnaný, zdravý (...). A mám pocit, že veľa ľudí to robí, lebo majú pocit, že už absolvovali, ja neviem ktorý kurz a ktoré zasvätenie a ktoré neviem čo a vôbec nepozerajú na to, že oni majú viac nevyriešených problémov, že sú stále v strese, že majú proste chaos vo vlastnom živote

MUDr. Jan Ostříž

Jak sám říká, jeho vztah k alternativním metodám se před nedávnou dobou proměnil: Nemám žádnej vyhraněnej pól. Dřív možná jsem ho měl vyhraněnější, co se týkalo toho, že jsem tomu nevěřil. (…) Ale setkal jsem se s kolegem, tedy jako s lékařem, který byl u mě jako na stážích. A tam jsem zjistil, že jsou opravdu jako jedinci, kteří mají možná určité schopnosti, co jako ostatní populace tak jako běžně nemá. Zřejmě se nebude jednat o nějakou nadpřirozenou záležitost. (…) Jsem se stal na určitou dobu jeho pacientem a bylo mně velmi rychle pomoženo. (…) Kolega mně pomohl během několika minut. Takže jsem usoudil, že opravdu někdo má to nadání.

MUDr. Ostříž také poznamenává, že mezi svými pacienty má i poměrně početnou skupinu pacientů, kteří metod alternativní medicíny využívají (většinou se podle MUDr. Ostříže jedná o onkologické pacienty) a tyto své pacienty rozhodně od těchto metod neodrazuje, ale upozorňuje je na možná rizika, která by se mohla vyskytnout.

prof. MUDr. Karel Pěnice, CSc.

Prof. Pěnice je majitelem a ředitelem kliniky zabývající se reprodukční medicínou. Prof. Pěnice zastává názor, že všechno je byznys a tak stejně i konvenční i alternativní medicína jsou byznys, ale on se přiklání k medicíně založené na faktech. Přesto ale nebrání svým pacientkám využívat i alternativní metody a pokud nejsou v rozporu s medicínou založenou na faktech, tak se jim i v tomto směru snaží vyjít vstříc a to především z toho důvodu, že vše je byznys a tak v rámci zachování si klientely je důležité se snažit maximálně vycházet vstříc. Já jsem třeba připravoval léčebný protokol pacientce, která přinesla od… Třeba podle hvězd, měla namyšlený,  že tehdy a tehdy, když to bude všechno probíhat, tak že to je ideální konstelace. Tak jsme to připravili tak, aby to v té ideální konstelaci proběhlo.

MUDr. Lenka Racková

MUDr. Lenka Racková pracuje jako rehabilitační lékařka. MUDr. Racková se domnívá, že právě obor rehabilitace je alternativním metodám asi ze všech medicínských oborů nejvíce nakloněn a někdy se s těmito metodami už i překrývá. V rámci rehabilitace totiž, podle MUDr. Rackové, dochází i k léčení prostřednictvím doteku (např. u masáží). Proto se ani nebrání myšlence, že úspěšná léčba pacienta se může odvíjet i od energie, kterou fyzioterapeut pacientovi během léčby předává (popřípadě pacient z fyzioterapeuta energii odsává). A tak stejně jako některé alternativní metody (např. homeopatie) se v rehabilitaci ordinují léčebné procedury na základě intuitivního odhadu toho, na co konkrétní pacient zareaguje pozitivně, neboť každému pacientovi může pomoci jiná rehabilitační metoda.

MUDr. Racková proto i sama poznamenává, že má k alternativní medicíně spíše kladný vztah a sama by si ráda udělala kurz akupunktury, který již před rokem 1989 započala, ale z důvodu ukončení kurzu, vzdělání v akupunktuře nemá kompletní.


Alternativní lékaři

Vznik, příčina a definice nemocí

Všichni oslovení alternativní lékaři uváděli shodný názor na to, jak a proč vznikají všechny nemoci. Tyto názory lze shrnout tak, že onemocnění nevzniká na úrovni fyzické, ale vzniká mnohem hlouběji a to někde na úrovni nevědomí či duše. Podívejme se, jak konkrétně formulovali tyto názory jednotlivý respondenti.

Já to mám nastavený jako tak, já dřív, když někoho nebo mě něco bolelo, tak jsem to dělal přes reiki. To bylo v první řadě, že jsem se snažil věnovat tu energii na tu bolest. Potom jsem tak nějak začal tu energii věnovat na to na tu příčinu tý bolesti, která může být někde v psychice třeba, jako změnit ty postoje, což málo kdy samozřejmě okamžitě pomohlo. To bylo většinou na delší trať. No a potom jsem se snažil klást důraz… [rozhovor přerušen telefonátem]. Jo, že jsem se, že jsem se snažil toho člověka do toho trochu zatáhnout, aby to šlo, aby ta příčina té bolesti, aby šla nějak přes to jeho vědomí. (…) Nějak v poslední době mám takovej pocit, že když pracujete s tělem, tak je to sice dobrý. Ale není to to, není to ta příčina.  A s tím tělem můžete pracovat na tý úrovni tý alternativní medicíny, i na tý klasický úrovni. (…) Ale ta příčina bývá většinou v tý psychice. Čili je potřeba jít přes tu psychiku, aby si ten člověk uvědomil ten problém a tam se to uvolnilo a to tělo se potom vyléčí samo.

Mně připadá, že vlastně, když jako se začnu bavit o zdraví, tak že to jako ruku v ruce velmi úzce souvisí s nějakým tím spirituálním poznáním.

Každej jsme jiný, každej máme jiné životní zkušenosti, od dětství máme v sobě hromadu všelijakých zážitků buď pozitivních nebo negativních a z toho všeho může být vlastně člověk ovlivněnej do hloubky psychiky a to zase může způsobovat výsledky na fyzickém těle. (…) Já bych byla úplně nejradši, kdyby bylo možné, aby tady spolu pracovali lékaři s těmi léčiteli, kteří jsou tak vyciťovací, že jsou schopni třeba vidět, ještě dávno před tím, než se nemoc projeví na fyzickém těle, tak to vidí v auře nebo prostě v tom energetickém těle kolem fyzického těla, protože se dají dopředu odhadnout  někdy měsíce aji léta blokády, které můžou způsobit  nemoci na fyzickém těle  a daly by se odstranit úplně jiným způsobem a jiným přístupem.

Je schopnost v rukou cítit energii člověka nebo vidět jeho auru, což je můj případ. Cítit, kde ten problém je. A ten problém je většinou hodně hluboko a není možno ho pojmenovat jako nemoc. 

Z výše uvedených úryvků lze tedy vysledovat, že lékaři pracující s alternativními metodami pohlížejí na příčiny vedoucí ke vzniku onemocnění jiným způsobem, než jak se předpokládá, že lékař na vznik nemoci bude pohlížet.

Nelze zde ale ani mluvit o psychosomatickém přístupu, neboť ten pohlíží na nemoc jako důsledek nebo příčinu psychických obtíží. Ale zde citovaní lékaři za příčinu nemocí považují nerovnováhu či blok ještě na jiné úrovni, než je úroveň psychická. Tuto úroveň nazývají například aurou, nevědomím či spirituální úrovní. V souvislosti s tímto je snad důležité poukázat právě na tuto nekonzistenci, zde konkrétně demonstrovanou při definici povahy nemoci. Tato nekonzistence je doprovodným jevem, domnívám se, zde již popsaného pluralismu, kdy si z nepřeberného množství alternativních metod léčby lékař vybírá právě ty metody, které jemu vyhovují a se kterými se rozhodne pracovat, přičemž si tak vytváří své osobní portfolio léčebných metod, přístupů a názorů. Působení pluralitního ovzduší postmoderní doby tak u alternativních lékařů lze sledovat ne jenom v pojetí vzniku onemocnění a v definici nemoci, ale ve všech léčebných činnostech a ve veškerém uvažování na toto téma.

Nesdílení

Dalším momentem, ve kterém se všichni alternativní lékaři shodovali, bylo zažívání pocitu nutnosti určitého skrývání svých alternativních postojů či popřípadě nepřijetí a odmítnutí okolím z důvodu jejich odlišných názorů a činností. Jak už zde bylo uvedeno, například MUDr. Bekasina mluvil o tom, že se domnívá, že by jeho alternativní metody nebyly přijaty primářkou oddělení, na kterém pracuje nebo MUDr. Hohol vysvětluje svoji emigraci i své studium medicíny jako důsledek nepřátelského postoje systému k jeho léčitelským schopnostem.

Já prostě, když vidím, jak ten člověk na tom zhruba je, tak se o tom s ním nebavím prostě. Já se nepouštím do konfliktů. Prostě on má svoji víru, já mám zase svoji víru. (…) Hlavně na tý medicíně, tam prostě samozřejmě drtivá většina lidí je proti tomu [pozn. Proti alternativním přístupům] a neuznává to. (…) Kolegové tak jako nějak tušili, jo, teda když jako budu mluvit o tom studiu, že jsem tak jako nějak alternativní, ale oni to pokládali za blbosti, nepokládali to za něco, o čem má jako smysl se bavit, spíš jako kam půjdou do hospody a podobně. Takže tam čili asi tak nějak. S učitelama tam jako absolutně vůbec žádnej jako kontakt. Vím, že tam je na tý škole, na tý fakultě, že tam je ten spolek Sysifos. Nějak jeden profesor se v tom hrozně angažoval. (…) A jako netroufnu si tu alternativu sem míchat do toho [pozn. Do své práce v nemocnici]. (…) Já ji [pozn. Primářku oddělení, na kterém momentálně pracuje] zase tak neznám, ale už jenom podle toho jak se chová, bych si na to [pozn. Na zapojení alternativních přístupů] asi netroufl.

Třeba před ostatníma medikama, před ostatníma kolegama, jsem to buď nezmiňovala a nebo když jsem se o tom bavila, tak jsem to jako říkala otevřenějc, jaký mám jako zaměření nebo jaký mám jako spády. A je pravda, že mnoho lidí tomu nerozumělo. Nebo mě jako kdyby… Různě reagovali, mi různě vysvětlovali, proč si to tak jako já nemám myslet. (…) Ale pak v dalším zaměstnání, když jsem pracovala v ***, tak tam už jsem byla taková jako otrkaná víc. A hlavně jsem… Já jsem třeba hodně používala tarot k nějakýmu sebereflexi. Nebo něco takovýho… Takže jsem hodně vykládala tarot těm svým kolegům. (…) Takže to [pozn. Vykládání tarotu] mělo ten efekt, že jsem… Sice se mi ti lidi třeba smáli nebo to třeba komentovali takovým jako způsobem, jako že jsem blázen nebo tak něco. Ale pak viděli, že to [pozn. Vykládání tarotu] jako něco do sebe má. 

Kdo slyší a chce slyšet, tak prostě se aj zeptá. Kdo to úplně pomine tu informaci a nevšimne si jí, tak s tím člověkem to nerozebírám, protože tím pádem mu nebudu věnovat můj čas a energii na to, abych to rozvíjela. (…) No, abych řekla pravdu, já o tom moc nemluvím. [pozn. Odpověď na otázku, jak na její alternativní přístup reagují kolegové lékaři] (…) Takže tak… Jsou lidi, jak říkáte v tom Sysifosu… Takže jsou prostě lidi, kteří jako vůbec nemíní poslouchat tady tyto věci. Třeba, když se někdo začne smát, že ho pobavím, tak už prostě přestanu, úplně přepnu na jiné téma a mluvím o něčem jiném.

Já jsem se s tím [pozn. S léčitelskými schopnostmi] narodil a věděl jsem, že to budu dělat. Jenomže, taky jsem si za to strašně moc trpěl. Protože jsem třeba viděl věci, který jsem jako dítě by se nemělo říkat, já jsem je říkal a tak jsem za to byl trestán. Ve škole jsem měl dost velký problémy s tím. Až potom jsem pochopil, že se musím s tím naučit žít, tak jsem se s tím naučil žít. 

Z výše uvedeného je dobře vidět, že respondenti často hovoří o střetávání se s neporozuměním ve svém profesním životě, k čemuž, jak lze také sledovat výše, využívají různé metody zvládání.

Kritika léčitelů – chvála komplementárních lékařů

To, že se u alternativních lékařů setkáme s větší či menší kritikou konvenční medicíny je samozřejmé a domnívám se, že tento aspekt zde není nutno detailněji popisovat. Důležitější snad je to, že ještě více kritických slov alternativní lékaři směřovali k tzv. léčitelům (tj. lidé bez lékařského titulu, kteří komerčně léčí s pomocí alternativních metod). Všichni alternativní lékaři se totiž shodovali na tom, že stav současné konvenční medicíny není uspokojivý a že dříve nebo později dojde k tomu, že i konvenční medicína bude muset z různých důvodů (např. poptávka pacientů; poznání, že současný stav je neunosný, atd.) přehodnotit svůj přístup k alternativním metodám léčby a že začne k pacientovi přistupovat více holistickým přístupem. 

Tak stejně, jako neuspokojivý stav současné konvenční medicíny, vidí jako další problém alternativní lékaři i práci léčitelů a to z toho důvodu, že tito lidé postrádají znalosti nabyté prostřednictvím studia medicíny a že mohou napáchat více škody než užitku, čímž následně kazí dobré jméno všem alternativním přístupům k léčbě. Z toho důvodu jsou všichni z oslovených alternativních lékařů přesvědčeni, že jediná cesta, jak vyřešit současnou krizi v konvenční medicíně není ani tak snaha rozšířit alternativní metody léčby mezi širokou veřejnost, jako spíše snaha o spojení alternativních metod léčby s konvenční medicínou a to, že podoba většinové medicíny bude v budoucnu vypadat tak, jak oni ji ve své praxi provozují (a nebo jak to mají v plánu).

Podívejme se nyní, co konkrétně k této problematice říkají zúčastnění alternativní lékaři:

Já si myslím, že doktoři to dělají dobře. Všichni to dělají dobře, ale doktoři prostě uspokojujou poptávku – taková jaká je. Pokud by devadesát procent lidí říkalo, vím, že problem je někde jinde, na nějaký jiný úrovni,chci to řešit na jiný úrovni, tak by bylo potřeba změnit i ten systém. Ale drtivou většinu lidí to prostě nezajímá. (…) Myslím si, že i v tý psychiatrii, ta revoluce musí teprv přijít. Jako se říká, že za posledních sto let udělala psychiatrie obrovskej skok dopředu a no, myslím si, že jako ne. Jakože pořád… No, jakože pořád léčíme ten hardware – jako to tělo, to co se léčilo před sto lety. (…) Myslím si, že součástí tý změny bude i nějak trošku pohled na spiritualitu jinej. (…) Teď se to [pozn. Alternativní a konvenční medicine] budu snažit nějak spojovat dohromady. J: Takže jako v tom vydíte možnost spojit ty dvě cesty? B:Určitě. To si myslím, že je tak jediná cesta do budoucna celkově pro tu společnost. Protože jinak na tom budou vydělávat víceméně ty farmaceutický firmy a zdravotnictví bude jeden velkej byznys.

Už na škole jsem vnímala, že to, jak se tam zachází s člověkem, je ne úplně funkční způsob. (…) Ten přístup, takovej ten, že jako člověk – pacient má spíš číslo diagnózy než – spíš číslo a diagnózu, než že by to byl nějakej jako konkrétní – bytost pro ty doktory. Tak už to mně tehdy jako tak trochu vadilo. (..) A třeba mně taky vadil takový ten přístup ke smrti, kterej jako… Tak jak je to v medicíně postavený, jako že se o ní moc nemluví, že se jí vyhýbají doktoři. (…) Takovej ten mechanickej pohled na věc, kdy se prostě dá pilulka na něco co trápí. Ta pilulka sice pomůže, ale vlastně… Co jsem zažila, tak všechny pilulky jako způsobily nějaký další jiný potíže. (…) Já i sama osobně jsem se setkala se spoustou různých léčitelů a právě jsem zkoušela spousty těch alternativních metod sama na sobě, na takovým svým léčebným procesu. A mnohokrát jsem se zklamala. Akorát jsem si říkala, tak to děkuju pěkně. Člověk za to dá dva tisíce a nebo já nevím jaký strašný peníze a člověk nad ním jenom zamává rukou. (…) Já jsem se teď dostala do pozice, kde si říkám: fajn, už mnoho lidí, kteří jsou nemocní si ověří, že jenom ten racionální materialistickej přístup nefunguje. A tyhle ti lidi, to bude ten dav – a že to bude dav, to je jasný – tak tenhle ten dav lidí vlastně teda hledá a nalézá jiný metody. Takže já pevně doufám… Zároveň to souvisí s nějakým procesem transformace – nevím, jestli jste zaregistrovala nebo nezaregistrovala, že se jako by něco děje něco takovýho jako v uvozovkách prostě přeměna transformace – tak i v souvislosti s tímhle procesem se vlastně stane to, že si lidi budou uvědomovat to, že ne jenom ta racionální věc, ne jenom ta matérie je jakoby základem bytí. (…) nějakej inženýr se snaží prostě někomu léčit rakovinu, což teda… Taky bych tomu věnovala nějakou energii, aby se to tak nedělo.

Ale zároveň mám taky pocit, že poslední asi rok dva se to začíná otevírat, že mnohem mnohem víc lidí je otevřených tady těm věcem  a mnohem mnohem víc lidí aji se jim věnuje – taky absolvovali různé kurzy, takové různé zkušenosti a vidím, že... (…) Vím určitě, že třeba v Číně, v Indii a tady v těchto krajinách jsou kliniky reálné, které stojí na jednom  místě a sto metrů dál stojí klinika přírodní, která vlastně spolupracuje s tou reálnou klinikou a všichni jsou si otevření. (…) Já bych byla úplně nejradši, kdyby tady byly bylo možné, aby spolupracovali lékaři s těmi léčiteli. (..) Když si chce svoje zdraví vzít na zodpovědnost a jde za léčitelem, tak proč mu to někdo vyčítá, když ten člověk za tím léčitelem chtěl jít. Pak když se náhodou zklamal, tak se mohl zklamat ze dvou důvodů, jo. Buď si ten léčitel na léčitele hraje, což bohužel jsou taky takoví lidi, ale já si myslím, že nikdy není náhoda, ke komu se člověk dostane – to je jedna věc.

Alternativní medicína vlastně neexistuje. To je pojem, který je… Je v pojmech lidí, že si myslí, že zajdou někam k nějakému léčiteli, který jim pomůže. Ve vší úctě k nim, ale musím říct, že to je dneska jen pro odvážné a vůbec bych nedoporučoval chodit na alternativní medicínu, protože… . I když ti lidé mají určité schopnosti – třeba takové ty magnetizační, osteopatické, to by prosím ještě žádná chyba nebyla, ale mezi nima je spousta takových dobrodruhů, kteří si myslí, že něčemu rozumí a pacientovi spíš ublíží. (…) A pokud chceme použít nějaké  jiné metody než medicínské, tak by to mělo být v rámci v rámci spolupráce – to znamená, že by to už neměla být alternativní medicína, nýbrž taková komplementární medicína. A to už je o něčem jiným. To už dělají lidé vzdělaní a lidé, kteří třeba i vzešli z takzvané tý peiorativní alternativní medicíny třeba jako například já a naprosto se od toho distancuji, protože to jsou buďto podvodníci a nebo lidé, kteří… Kteří nezažili jakousi vnitřní skromnost a vnitřní takovou pokoru. To jsou lidé, kteří ze sebe dělají polobohy a nebo ze sebe dělají něco zvláštního. (…) Já si myslím, že ta komplementace by měla být symbolem  nebo nebo hudbou budoucnosti. Pokud někdo stojí na druhé bariéře a řekne, že to je blbost, že to je něco… Tak je to stejně stejně stejně nezodpovědný a nevzdělaný člověk jako ten, co je na té druhé straně bariéry – prostě ignorant, který vůbec nepoznal, že že svět je úplně něco jinýho než jenom to za těmi zdmi laboratoří. (…) Myslím si, že to je už už minulost a… V zahraničí to už je úplně stará minulost. To jenom tady u nás a to jsou jenom nějací skaláci, kteří ještě nepochopili, kam ten svět jde. (…) Neřek bych, že to je špatné. J: Že se ta situace zlepšuje… H: Čím dál víc se zlepšuje, ale bohužel to kazí takoví ti podvodníci.

Skeptičtí lékaři

Skrytá hrozba alternativní medicíny

Už u alternativních lékařů bylo možno vysledovat názor, že špatné zacházení s metodami alternativní medicíny může pacienta poškodit. Přesto ale respondenti ze skupiny skeptických lékařů tyto názory intenzivněji a častěji akcentují a tímto svým přesvědčením i někteří z nich objasňují svoji činnost zaměřenou proti alternativní medicíně, přičemž právě jako obavy z poškození zdraví pacienta či podvodu na pacientovi plyne jejich averze vůči těmto metodám.

Snad je ještě důležité zmínit to, že skeptičtí lékaři mluví o tom, že některé alternativní metody a činnosti některých léčitelů nemusejí být přímo nebezpečné, ale zároveň i podotýkají, že jsou přesvědčeni o tom, že tyto metody nemohou účinně fungovat.

Tak stejně je zajímavé i sledovat formy, jakými oslovení respondenti o léčitelých či o lékařích pracujících s alternativními metodami hovoří. Lze se tak setkat se slovními spojeními jako například  šílenej alternativec či s větami já je taky nemám rád [pozn. Alternativní metody].

Podívejme se proto nyní na konkrétní citace z uskutečněných interview, ve kterých je dobře viditelný osobní postoj skeptických lékařů k metodám alternativní medicíny:

Na druhý straně ale u některých [pozn. U některých onkologických případů] může skutečně dojít třeba k prodlení, kdy se výrazným způsobem zhorší prognóza pro další jaksi průběh toho onemocnění. (..) Ale zase pochopitelně je to problém páč, když to bude nějakej šílenej alternativec, tak může toho pacienta zlikvidovat nějakejma naprosto ptákovinama.

Hlavně v tom takovým porevolučním období se začala ta alternativní medicína hodně rozvíjet a samozřejmě ne všichni, kteří prostě se začali zabývat tou alternativní medicínou, tak byli poctiví a dělají to proto, že chtějí pomáhat svým pacientům, ale viděli v tom především možnost nějakých zisků z toho důvodu, že to bylo tady něco nového. (…) Jako samozřejmě zase akupunkturu dělá spousta lidí, kteří tomu vůbec nerozumí a jenom říkají, že dělají akupunkturu. (…) A proto říkám, úplně něco jiného je podle mě homeopatika. Protože jestli ta účinná látka je tam rozředěná na nula nula nic, tak nemůžeme opravdu mluvit o léčebné metodě. Je to zase to, že ten člověk věří tomu, že ty homeopatika fungují, věří, že můžou mít takové a takové účinky, že opravdu může jenom to stopové množství  v tom organismu vyvolat nějakou reakci  nebo odpověď, která je podobná tomu, jak by odpovědělo na terapeutickou dávku toho léku ale… Tam já homeopaty prostě neuznávám. (…) Špatný přístup je pouze jenom v tom případě, kdy ti léčitelé odmítají ty postupy založené na důkazech a prostě nutí toho pacienta, aby se léčil jen tím alternativním způsobem.

Takovej rozruch mezi skeptiky a případně i mezi lékaři, jako jsou třeba onkologové, tyhle ty metody vyvolávají v podstatě v jediném případě, takže stojí za to se v něčem angažovat a to je tehdy, když ten léčitel zapovídá tomu svému pacientovi tu nealternativní léčbu, čímž ho může ohrožovat třeba na životě. (…) Ale když se objeví na scéně léčitel  a řekne: „ne , to [pozn. Nádor varlete, o kterém bylo v necitované části rozhovoru řečeno, že je velmi dobře léčitelný] budeme léčit nějakým naším způsobem,“ ten nádor prograduje, žádné že by se ztratil, nic takového nebylo popsáno, pokud vím, a potom už je pozdě. (..) Může to být lékař, který se zabývá docela normální v uvozovkách vědeckou medicínou, čili léčí tak jak má a některým pacientům, u kterých tuší, že jsou tady k tomu citliví, jsou sentibilní, tak řekně: „ a tak si k tomu ještě dělejte ten bylinkový čaj třeba a zkuste si představovat třeba, jak odebíráte tu energii z toho špatného místa, kde Vás to bolí a přesouváte ji někam jinam. Tím se nemůže nic pokazit. Tady je… Jako prosím… Proč by ne… Kdyby to začal vykládat mně, tak bych mu asi řek: „víte dobře, ale já… Mně to asi moc pomoct nemůže.. Ale fajn…“

A proto prostě, když někdo se chce uchýlit k alternativní medicíně, tak to spolu vždycky probereme a já jim říkám, že to záleží jenom na nich a vždycky jim říkám takové dvě věci, že bych byl rád, kdyby to nešlo proti té klasické medicíně. Aby třeba na úkor té alternativní medicíny neodmítali třeba něco z té klasické  a zadruhé teda jim vždycky říkám: „a nedávejte do toho moc peněz“. (…) Většinou je to určitě byznys – ale ne všichni. Někteří tomu velmi věří a jsou idealisti a tak dále. Ale většinou je to byznys. (…) Je to [pozn. To, že někteří lidé platí tisíce za alternativní medicínu] jejich volba. Já si o tom myslím svý. Já si myslím, že jsou pitomí takoví lidi. Ale to jim neříkám.

Z výše uvedených citací vidíme, že i přestože každý respondent ze skupiny skeptických lékařů disponoval jinou mírou averze (či náklonnosti) k metodám alternativní medicíny, shodují se všichni čtyři respondenti v přesvědčení, že tyto alternativní metody nefungují a že jejich využívání může být příčinou více či méně vážného zanedbání pacientova zdravotního stavu, což následně takovému pacientovi může přivodit i smrt.

V této souvislosti je možná ještě zajímavé zmínit to, že i když jedním z důvodů odstupu k metodám alternativní léčby je obava, že dojde k zanedbání zdravotního stavu pacienta, což může následně vést i k trvalému poškození zdraví nebo i k smrti a to právě z důvodu aplikace neúčiných alternativních metod, jeden z oslovených respondentů poukazoval na skutečnost, že k takovému zanedbání někdy dochází i v rámci konvenční medicíny:

Jezdil jsem taky s hygienou, což bylo zajímavý… Jezdil jsem jeden tejden s deratizótarama, kde jsme probírali tady Bohunice. Tenkrát ještě – myslím stál už monoblok – ale ještě tak nějak to nebylo dostavěný a tam jsme prolízali ty suterény a tam bylo prostě nasypano varfalínu – to je takovej modrofialovej prášek a… Prostě potkani v tom měli vyběhaný cestičky a už byli prostě zvyklí. Zato tam akutně řešili nějaký dva pracovníky, kteří se při neopatrné manipulaci s varfalínem otrávili k smrti. Takže tam se taky něco prošvihlo, protože nikomu nedošlo, že ten krvácivej stav je prostě z předávkování.

Jak už bylo naznačeno, respondenti z této skupiny se tak shodují s respondenty ze skupiny alternativních lékařů v tom, že v některých případech mohou alternativní metody zhoršit zdravotní stav pacienta. Rozdíl je ovšem v tom, že zatímco skeptičtí lékaři jsou přesvědčeni, že k takovým problémům může dojít na základě toho, že pacient, který potřebuje medicínské ošetření a léčbu využívá nefunkčních postupů, alternativní lékaři jsou toho názoru, že tyto zdravotní problémy nastanou v tom případě, kdy nemocný navštívil špatného léčitele, jehož metody buďto byly skutečně nefunkční a nebo takový léčitel mohl pacientovi přitížit například svoji špatnou energií nebo tím, že s danou metodou neuměl správně pracovat. 

A zde je zároveň vidět i další aspekt, který postoj skeptických lékařů, jenž je na první pohled snad i shodný, zásadně odlišuje od postoje alternativních lékařů. Tímto aspektem je skutečnost, že všichni respondenti ze skupiny skeptických lékařů byli přesvědčeni o tom, že žádná z alternativních metod nefunguje a naopak respondenti ze skupiny alternativních lékařů byli přesvědčeni o tom, že jenom některé metody nefungují a to spíše z důvodů spirituálních a ne z důvodů medicínských.

Placebo 

I když v předešlé kapitole bylo řečeno, že skeptičtí lékaři nevěří na účinnost metod alternativní medicíny, je nutné zdůraznit, že je tu jedna vyjímka, kdy tito respondenti přiznávají alternativním metodám pozitivní účinky. 

Tito lékaři se totiž shodují v názoru, že alternativní metody působí na zdraví pacientů pouze svým placebo efektem, což ale není způsobeno samotnou podstatou a principy těchto metod, ale je to čistě psychická záležitost samotného pacienta. Zároveň ale také přiznávají, že už mnohé studie ukázaly, že placebo efekt lze nalézt i v konvenční medicíně a že  v obou dvou případech (jak v konvenční, tak i v alternativní medicíně) je tento efekt způsoben hlavně tím, jak je taková metoda či lék pacientovi představen a nakolik pacient věří v účinnost této metody či léků. 

Zároveň ale tito lékaři připouštějí, že určité alternativní metody (např. homeopatika či aromaterapie) působí na pacientovu psychiku pozitivně neboť přístup léčitelů či terapeutů využívajících těchto metod je k pacientovi více holistický a věnuje pacientovi více času, než si může dovolit konvenční lékař. 

Je tady i ta stránka estetická – u tý aromaterapie. Jo, že si ten byt provoníte, že to nesmrdí nějakou zatuchlinou, formalínem z nábytku a já nevím čím vším ještě. A i to, řekněme, hraje roli na pohodu, spokojenost, příjemný zažívání a tak dále. Což je více méně také důležité z hlediska prevence některých chorob.

Ale zase na druhé straně my víme, že co se týče léčení na základě medicíny založené na důkazech, takže tam kdybychom si udělali takový nějaký sloupcový graf, tak vidíme, že ty vlastní přístroje, to vědecky podložené, čím toho člověka léčíme, tam hraje roli jenom nějakými dvaceti procenty, že. K tomu, aby se ten člověk… Samozřejmě zase záleží na tom, jaká je to nemoc, že. (…) Ale je zase další celá řada nemocí, kde – a to víme samozřejmě – velmi důležitou roli hraje psychika toho člověka a že právě to vlídné slovo toho lékaře, ten přístup toho lékaře a to všechno dohromady potom má vliv, kromě tedy toho nějakého skutečného medicínského postupu, popřípadě použití nějakých medicínských přístrojů, tak to potom má vliv na to celkové uzdravení. Takže pokud ti alternativní lékaři dělají něco, čemu sami věří, nezneužívají to v tom smyslu, že za to chtějí od těch pacientů nějaké horentní sumy a navíc jsou prostě ochotni s tím pacientem rozprávět a vlastně na základě úpravy té jeho psychiky, že se sklidní, věří tomu lékaři alternativnímu, že mu pomůže. Tak už tady toto samo velice může přispět k vyléčení té nemoci

To není pravda – ty výsledky, které jsou prezentovány o účinnosti těch metod – té specifické účinnosti, protože ona taky existuje placebová účinnost (…) Medicína si za to do jisté míry může sama tím, že se odlidštila, tím, že se nepořádně stará o ty pacienty, že jim nedovede poskytnout ten placebový efekt. (…) Ale když k tomu lékaři budete chovat důvěru [řeč přerušena velkým hlukem, na nahrávce proto není srozumitelných několik slov] tak Vám zabere velmi pravděpodobně. A tady těhle magických účinků, tomu se tak oficiálně říká,  nedovede ta takzvaná školská nebo oficiální nebo vědecká medicína dobře využívat z mnoha různých důvodů [řeč přerušena velkým hlukem, na nahrávce proto není srozumitelných několik slov] považuje za důležitější napsat vědecký článek než se zabývat pacientem.

J: Ale že Vy byste se setkal někdy s alternativní medicínou, která by třeba pacientovi nějak pomohla, ať už na té fyzické nebo psychické… M: Určitě ano – po stránce psychické. Určitě. Já myslím, že každá… Já myslím, že každá, když se provádí, že pacientovi, kterej to chce, svým způsobem psychicky pomáhá. A pokud ho současně nepoškozuje, jako třeba ta hladovka, tak s tím nemám nemám žádnej problém. (…) Opravdu jsem viděl opakovaně a relativně často, že se výrazně změnil jeho psychický stav. Jo a dokonce i spolupráce na klasické léčbě – díky alternativní medicíně.

Vidíme tedy, že i skeptičtí lékaři jsou ochotni přiznat alternativním metodám určité účinné schopnosti, ale na rozdíl od alternativních lékařů vidí za možnými účinky těchto metod pouze psychiku pacienta a ne spirituální, nadpřirozené či současnou medicínou neuchopitelné příčiny.

Medicína založená na důkazech a absence důkazů v alternativních metodách

Otázkou může být, proč skeptičtí lékaři zásadně odmítají připustit, že by alternativní metody mohly disponovat více či méně účinnými schopnostmi (pomineme-li placebo efekt, který ovšem vychází z psychiky samotného pacienta a ne z určité alternativní metody). Odpověď na tuto otázku lze snadno nalézt ve výpovědích všech skeptických lékařů. Ti totiž vždy svůj odstup vůči metodám alternativní medicíny vysvětlují tím, že tyto metody nepatří do medicíny založené na důkazech (tj. konvenční medicína), neboť účinky těchto metod nejsou podloženy žádnými vědeckými důkazy, protože žádné vědecké studie nepotvrdily účinné schopnosti těchto metod a proto o těchto metodách nelze uvažovat v rámci euro-americké konvenční medicíny, která podle slov respondentů musí vycházet z vědecky potvrzených důkazů. 

Lékaři z této skupiny jsou zároveň přesvědčeni, že není vhodné při léčbě využívat těch metod, které nebyly vědecky ověřeny. V tomto bodě se postoj skeptických lékařů odlišuje od postoje alternativních lékařů v tom, že pro alternativní lékaře důkazy získané na základě vědeckých studií a výzkumů nebyly důležité, neboť pro ně byly zásadní buďto výsledky, které se svými metodami léčby zaznamenávali a nebo jejich víra v tyto metody, která byla zároveň spojená s odlišným pohledem na lidské tělo a člověka. V jejich případě byl totiž tento pohled spíše duchovní než vědecký.

Já si myslím, že je řada poctivých lidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že ty jejich různé metody jsou pozitivní pro ty jejich pacienty s tím že… Bohužel ale opravdu o těchto metodách neexistují žádné vědecky podložitelné důkazy, že to tak funguje. (…) U té akupunktury – tam nemůžeme to jednoduše smést ze stolu a říct na to nejsou vědecké důkazy, to nefunguje. Protože víme, že to fungovalo ve staré Číně.

Žádnej skeptik Vám neřekne, že léčivé rostliny neléčí, protože jich je spousta takovejch co léčí. Může být třeba méně výhodné je používat než některé jiné preparáty, protože třeba nevíte, kolik té účiné látky je zrovna v té šarži, kterou jste si koupila té léčivky. U té továrny to máte nějak zaručeno ten obsah třeba. (…) Spousta léků se dobývá z rostlin. Dokonce jsou velmi účinné a některé jsou dokonce tak účinné, že Vás mohou zabít, že jo. Když si vezmete tři bobule rulíku zlomocného tak Vás může v momentě zabít.

A víte, jak se pozná člověk, kterej dělá alternativní medicínu – třeba lékař nebo nelékař – od člověka, kterej dělá tu klasickou medicínu? Víte, čím se pozná? Je to strašně jednoduchý a je to jenom jedna věc. Víte to? J: Ne. Nebo… M: Ten, kdo dělá alternativní, Vám o tom nedá nikdy písemný záznam, jo. Protože jinak můžou být nejrůznější niance, ale ten, kdo dělá alternativní medicínu, nikdy Vám nedá žádný písemný záznam. To je jediný rozlišovací věc. (…) Já myslím, že většina onkologů řekne pacientovi: „to je blbost, to nikdy nedělejte“ a pacient se s nima o tom už nikdy nebaví. J: A dělá si to potajmu… M: Ano, přesně tak.

Z citací tedy zřetelně vyplývá, že skeptičtí lékaři se obávají určité nekontrolovatelnosti a netransparentnosti, ke které může dojít při léčbě alternativními metodami. Zároveň ale může vyvstat i otázka, zda i u skeptických lékařů není odvolávání se na vědecké důkazy také založené na přesvědčení bez ověřitelných důkazů (tj. na víře, i když to není víra spirituální), což je dobře zřetelné na přesvědčení, že akupunktura účinně fungovala ve staré Číně.

Přestože skupina skeptických lékařů zahrnovala čtyři respondenty, úmyslně jsou v této podkapitole uvedeny pouze tři citace a to z toho důvodu, že jeden ze zúčastněných respondentů se o důkazech a faktech zmiňoval v trochu jiné souvislosti, která ovšem stojí za zmínku:

Byly tam různé kontraverze na různá témata, kde byla určitá tendence popírat empirii a to je podle mě vždycky špatně, protože empirická zkušenost pokud je… Pokud je řekněme… [rozhovor přerušen klepáním na dveře] Čili prostě pokud je empirický fakt nějak jako dobře udělaný, tak by se měl v podstatě respektovat. Čili nemělo by být to, k čemu mají někteří tendenci a to bohužel i v tom Sysifovi. A jako odporují-li fakta nějaké ideologické koncepci, pak je třeba je potlačit.

Na základě této citace je dobré si možná povšimnout, že lékař, který přitom ani nepatří mezi alternativní lékaře a zároveň se i v minulosti zapojil do určitých aktivit klubu skeptiků, se zmiňuje o potlačování empirických fakt v rámci klubu skeptiků. Důležitější ovšem je, že takováto citace není ve shodě s citacemi oslovených dvou členů klubu skeptiků, kteří v uskutečněných interview zdůrazňovali nutnost lpění na vědeckých faktech a postupech. 

Rozhodnutí, zda některá z těchto protichůdných citací je pravdivější nebo důvěryhodnější samozřejmě není v kompetenci tohoto textu. Přesto ale jsem považovala za důležité tento rozpor zmínit, neboť úkolem výzkumu tohoto typu by mělo být i poukazování na skutečnost, že vše v probírané problematice nemusí být černobílé.

Neangažovaní lékaři

Náklonost k alternativám aneb  možná i někde něco je

Přestože neangažovaní lékaři představovali poměrně různorodou skupinů respondentů, neboť tito respondenti se nevyznačovali žádným společným znakem, který by je do této skupiny zařazoval, je možné i u nich nalézt momenty, v nichž se jejich názory shodovaly. Těmito momenty byla především jejich náklonnost k alternativním metodám v medicíně, přičemž tato jejich náklonnost se pohybovala na škále od názoru „snažím se pacientům vycházet vstříc“ až po absolvování kurzů některých alternativních metod.

Dalším zajímavým momentem bylo to, že všichni čtyři respondenti se více či méně zmiňovali o tom, že jsou přesvědčeni, že na světě jsou určité věci (síly, energie, nehmotný vesmír, atd.), které v současné době překračují hranice našeho poznání a právě na těchto principech mohou některé alternativní metody fungovat, i když současná věda je dosud nedokázala rozpoznat. Asi není ani potřeba zdůrazňovat, že tento postoj se v případě žádného z respondentů ze skupiny skeptických lékařů nevyskytoval, zato byl nedílnou součástí výpovědí všech alternativních lékařů.

Alternatívne je to len preto alternatívne, že je to mimo to školstvo klasickej medicíny, hej. Proste, ja neviem, v tej tradičnej čínskej alebo indíckej medicíne, tam je to bežné. Tá ich medicína nie je o nič horšia. Veľakrát naozaj tu to celé je o liekoch a aby k sebe nejak pasovali a to je všetko. A toho človeka nijak nevidí. (...) Akože človek nie je iba nejaká fyzická schránka, hej. Proste, že má aj tie ďalšie telá všetky, ktoré spolu súvisia a musia byť spolu v rovnováhe. To je, aby to všetko fungovalo. To je moja životná filozofia. (...) Ak je proste lekár, ktorý má napríklad [dentúrů ?] prax a vidí, že naozaj niektoré také tie iné metódy pomáhajú, vidí výsledok, že tí ľudia sa zlepšujú, tak ako myslím si, že musí potom už nejak pripustiť, že môže fungovať aj niečo iné než ako práve to jeho.

Opravdu jsou jedinci, kteří mají možná určité schopnosti, co jako jiná populace tak běžně nemá. Zřejmě se asi nebude jednat o nějakou nadpřirozenou samozřejmě záležitost, ale zatím věda není zdaleka tak daleko, aby dokázala všechno vysvětlit, že. (…) Zvláště cenný je tadý to je, pokud tady tuto schopnost má samotný lékař. Ten tam může vopravdu objektivně věci… (…) Kombinace akupunktury a tady jako toho energetického, eventuélně v kombinaci s nějakou masáží reflexní a to přinese velmi rychlý a delší úlevu, než kdyby ten člověk byl léčen medikamentózně a nějakými dalšími jinými fyzikálními nebo chemickými metodami. (…) Ve vesmíru vůbec nic nelze vyloučit, protože jako co víme? Co víme? Nevíme prapočátek, jo. Prapočátek nevíme a tudíž nemůžeme vůbec nic vyloučit. Teoreticky může být úplně všecko. Prakticky – těžko říct, jo – v  tomto systému. Ale vesmír je tak  jako nepoznatelném v podstatě, že. (…) Základní princip je dualistický, že. Jestli je nějaký dualistický vesmír, který teda nevnímáme. Který je třeba… Toto je vesmír, který vnímáme fyzikálními faktory  jako je hmota, prostor, čas, ano. Ale může být klidně vesmír k tomu dualistický metafyzický, že. Takže… Co víme? Nelze ani tuto eventualitu vyloučit. (…) My se zabýváme hlavně tím fyzikálním vesmírem, jako jo – poznávání fyzikálního vesmíru. Ten metafyzický je  nám zatím jako prostě nepřístupný, se dá říct.

Jako prostě pokud je ten pacient nastavenej… Teda v té naší branži léčby neplodnosti takoví jsou, není jich moc, ale jsou, nastaveni na nějakou alternativu takovou paramedicínskou třeba dokonce, tak se tomu samozřejmě nikdy nebráním, protože ta psychika může prostě ovlivnit to dění nějak… Prostě jako nejsme schopni vysvětlit naší racionální medicínou… A prostě to tak nějak zakomponujem do té naší léčby. Faktem je, že je mnoho věcí mezi nebem a zemí, který prostě fungují. Současná věda nebo současnej pohled na tu evidence based medicíně to nedovede vysvětlit, ale přesto to prostě funguje. 

Myslím, že pozitivní postoj [pozn. K alternativní medicíně]… Určitě bych to… Jako netvářila bych se negativně k tomu to vyzkoušet. Z praxe i vím, že pacienti, kteří to vyzkoušeli, tak že jim to pomohlo. Nedokážu říct zase, jakým stylem, protože je i placebo účinek léčení. Ať je to jakýkoliv přístup léčení tak, pokud tomu pacientovi pomůže tak potom je to pro něj určitě pozitivní. (…) Sama bych si chtěla kurz akupunktury udělat. (..) Mezi naše léčebné metody patří vlastně i stimulace takových bodů [pozn. Reflexních bodů] nebo stimulace suchou jehlou, kdy mi vlastně vyhmatáváme hmatem, máme určitý vjem z toho svalu a pak ten bod zase dráždíme a taky se přesně neví, co dráždíme a víme akorát, že toho pacienta zlepšíme. (..) To reiki… To jsem se právě bála nebo… I mě jedna pani říkala, ať si na sebe dávám pozor, že jsem hodně otevřená a že bych jako o hodně energie mohla přijít. Takže z toho, že jako vím, že, když se člověk nějak nechrání, takže by mu to mohlo i uškodit.

Přestože dva z respondentů se zmínili o potencionálním nebezpečí, které může nastat, když začne alternativními metodami léčit laik bez lékařského vzdělání, je zajímavé, že postoj k alternativním metodám léčení se u všech zúčastněných neangažovaných lékařů více blížil k názorům alternativních lékařů než skeptických lékařů. A tak stejně zajímavé je i to, že neangažovaní lékaři také připouštěli a nebo minimálně neodmítali myšlenku, že účinky některých alternativních metod mohou mít i jiný zdroj než jenom placebo efekt.

V souvislosti s tímto zjištěním tak může vyvstat otázka, zda navzdory vědeckým základům a vědeckým postupům medicíny není mezi lékaři přítomna i víra v něco vědou nepoznatelného a přesto účinného.

Všichni lékaři

Krize v medicíně

I přes někdy poměrně odlišné názory zúčastněných respondentů se ukázalo, že v jednom bodě se shodují všichni lékaři, ať už ze skupiny alternativních, skeptických či neangažovaných lékařů. 

Všichni oslovení respondenti se totiž shodovali na tom, že v současné době se konvenční medicína v České republice nenachází ve stavu, který by byl uspokojivý. Problémem, podle vyjádření respondentů je především vzdálení se pacientovi, redukce pacienta na číslo a diagnózu, nedostačující čas pro práci s pacientem, přílišné spoléhání se na dokonalost lékařských přístrojů a techniky a především absence komunikace s pacientem.

Mnozí z lékařů také viděli v této krizi důvod popularity některých alternativních metod mezi pacienty a s tím klesající důvěru vkládanou v konvenční lékaře. 

Vzhledem k tomu, že, ač je tato problematika velmi zajímavá, není ústředním tématem této práce, nebudu zde uvádět vyjádření všech zúčastněných respondentů a to také z toho důvodu, že většina lékařů se ve svých názorech na problémy současné medicíny shodovala. Uvedu zde proto pouze jenom několik citací, které nejlépe vystihují pohled všech oslovených lékařů na zmiňovanou krizi. Zároveň ale dodržím pravidlo, že prostor bude dán členům všech tří skupin a to v rovnocenném poměru.

Zrovna v medicíně, jako konkrétně v nemocnicích, v tý lékařský jako… V tomto oboru je to o tom, že ti doktoři nemají moc čas, potřebujou vyrobit papíry a takový jako nesmysly, takže tam to velice často sklouzne k tomu, že se to prostě… Že se hlavně práškuje. 

Hodněkrát jsem se setkala s kolegy ze všeobecné medicíny, kteří se cítí být pány tvorstva, což teda je velice smutné, ale jako pár jsem jich potkala. A takový člověk nebude nikdy otevřený tomu, že existuje nějaký jiný způsob.

Mám takový pocit, že medicína do určité míry zdegenerovala a že chápe pacienta jako soubor výsledků laboratorních vyšetření. A léčbu chápe jako soubor metod, kterými ty laboratorní výsledky dá do cajku, jo. Což pochopitelně mi znemožňuje pacienta vidět jako celek… Já teda taky na to ne… Teda normální doktor na to nemá čas. Já mám za manželku obvodní doktorku  a ona má šedesát pacientů za den a přitom oficiální ordinační doba je šest hodin. (..) Což je myslím si problém ten, že medicína dřív měla větší prvek takového toho – řekl bych umění, jo. A degradovala na určitý řekněme bezduchý řemeslo. A to si myslím, že je vývoj spíš negativní, protože pochopitelně po řemeslníkovi můžete chtít spoustu věcí a na spoustu věcí půjdete za umělcem, jo.

Myslím si, že medicína je v těžké krizi a pokud se s tím opravdu nezačne něco seriózně dělat, tak všechny ty poznatky, které dneska máme, ty dokonalé přístroje, ty možnosti vyšetření a na základě toho potom stanovování diagnóz v čas dokud se dá choroba léčit, tak pokud se nespraví ten systém, který teď v tom zdravotnictví funguje, tak to bude všechno k ničemu a ta medicína u nás bude prostě hodně špatná. J: A v… F: Je to hlavně – já si myslím, že z té medicíny se udělal takový jako obor, že ti lékaři si začínají o sobě myslet, že jsou něco víc než ostatní zaměstnanci – ostatní skupiny obyvatelstva. (…) Zase tady vidím jeden velký problém, že došlo příliš k roztříštění té medicíny na jednotlivé specializace  a každý ten lékař je odborníkem prostě jenom na část toho lidského těla a přestože v té části těla může dělat téměř zázraky díky těm přístrojům, lékům a tomu všemu, co má k dispozici, tak ti lékaři strácí schopnost nějak se dívat na toho člověka jako celek.

Velkou chybou je, že schází celostní přístup jako, jo. Celostní přístup schází, že… A je to způsobený takovým jako trošku odosobněním a odlidštěním té medicíny, že… Kolegové někteří toho pacienta neberou jako osobnost ale jako ten případ, jako diagnózu, jo. A to není správný přístup, protože člověka musíme vnímat ve své komplexnosti.

Česká medicína má jeden velikánskej nešvar, velikánskej dluh, velikánskej neduh a to je to, že ti lékaři nejsou zvyklí ani učení komunikovat s pacientem. (…) Ale hlavně nikdo je nikdy ani na fakultě, ani v pozdějším věku, ani nikdo z těch jejich učitelů v praxi nevedl k tomu, že to jediný, co skutečně ten pacient je schopen posoudit je to, jak se s ním jedná, jak se s ním mluví, jestli musí čekat, jestli tam je čistota a tak dále. (…) Ta psychika tam hraje obrovskou roli  a já si myslím, že čeští nebo ta moderní medicína nebo ti moderní lékaři nebo moderní evidence based medicíne a lékaři trošičku teda tady v Čechách podceňují ten kontakt, komunikace s tím pacientem. Ne si myslím, to jsu přesvědčenej, to tak prostě je. Doktoři nejsou vůbec zvyklí komunikovat a nejsou ani schopni komunikovat. 

I ostatní respondenti, jejichž vyjádření nejsou v této podkapitole citována, hovoří o stejných problémech současné medicíny. Proto může na základě těchto citací vyvstat otázka, zda citovaná slova nepopisují příčiny možného procesu ztráty důvěry v jeden z expertních systémů, tak jak je popisuje Antony Giddens, přičemž obliba alternativních metod léčby mezi širokou veřejností a využívání těchto metod některými z lékařů nejsou příznaky tohoto procesu.

A tak stejně se můžeme ptát, zda reflexe slabých míst medicíny samotnými lékaři a jejich větší či menší náklonnost k alternativám v medicíně nejsou příznakem změny paradigmatu v konvenční medicíně.

Na tyto otázky si ovšem neodvažuji odpovědět, neboť filosofie vědy ani současný stav medicíny nejsou mými obory. Přesto se ale domnívám, že poznatky z tohoto výzkumu mohou být příspěvkem i pro tyto disciplíny.

 

 

 

{jacomment on}