Sidebar

18
ne, úno

BLOGEE
Typography

Článek především podrobně analyzuje jednotlivé důvody pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem a rozebírá právní úpravu vztahující se k přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci. 

Základním právním pramenem, který upravuje oblast rozhodčí řízení je zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále také „RozŘ“). Velmi výrazného zásahu se tento zákon dočkal v roce 2012, kdy byl novelizován zákonem č. 19/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále také „Euronovela“). Do té doby byla právní úprava rozhodčího řízení nedostatečná. Její nedokonalost se pak vůbec nejvýrazněji projevovala v těch rozhodčích řízeních, v nichž jednou ze stran byl spotřebitel. Již před novelizací však bylo možno v praxi pozorovat postupnou proměnu přístupu, který k této problematice zaujímaly obecné soudy. Provedená novelizace pak do značné míry pouze reflektovala postoj soudů, které se snažily svým rozhodováním odstraňovat nepřiměřenou tvrdost zákona o rozhodčím řízení ve vztahu ke spotřebitelům. Ač jistě nelze z předcházející podoby zákona usuzovat, že by záměrem zákonodárce bylo poškozovat spotřebitele, je třeba říci, že tito poškozováni byli. S ohledem na zásadní účinek, který má pro subjekty právního vztahu uzavření dohody a přesunu pravomoci k rozhodování případného (či již nastalého) sporu na rozhodce, je třeba, aby pokud už zákon pro tyto právní vztahy uzavření takovéto dohody připouští, zabezpečil spotřebiteli jako straně sporu výsadní postavení a uplatňoval vůči němu pravidla odlišná od pravidel vztahujících se na strany sporu nacházejících se v rovném postavení.

Před přijetím novely zákona o rozhodčím řízení v roce 2012 se po ostré mediální kritice stalo rozhodčí řízení pro spotřebitele téměř až symbolem nespravedlnosti. V České republice proběhlo několik mediálních kauz, ve kterých bylo rozhodčí řízení bez jakýchkoli ohledů zneužíváno v neprospěch spotřebitele. Účelem novelizace tedy bylo vrátit rozhodčímu řízení v očích veřejnosti ztracenou důvěryhodnost a posílit v něm postavení spotřebitele. Mnoho hlasů v této době volalo také po úplném zákazu konání rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech. Výsledný kompromis pak vychází více méně z modelu zavedeného v Německu, který klade důraz na ochranu spotřebitele.

Rozhodčí řízení navíc prošlo v České republice v poslední dekádě významným rozmachem. To se odrazilo i v množství judikatury obecných soudů zabývající se tímto způsobem rozhodování sporů. Ministerstvo spravedlnosti odhaduje, že v České republice je v rozhodčím řízení každoročně projednáváno až 100 tisíc sporů, z nichž většina jsou pak rozhodčí řízení konaná ve sporech ze spotřebitelských právních vztahů.  V souvislosti se stoupajícím počtem sporů řešených v rozhodčím řízení se ukazuje, že strany, které vždy dobrovolně přesouvají pravomoc k rozhodování případného sporu z určitého právního vztahu na rozhodce, často nemají povědomí o zásadních rozdílech mezi rozhodčím řízení a řízení před obecnými soudy. Přesto však rozhodčí řízení získává v mezinárodním i vnitrostátním prostředí stále větší podporu.

Článek si klade za cíl především rozebrat právní úpravu rozhodčího řízení v našem právním řádu ohledně právních nástrojů, kterými je možné napadnout rozhodnutí vydané v rozhodčím řízení, ve kterém byla porušena účinná právní úprava, ať už se jednalo o rozhodčí řízení ve sporu spotřebitelském či nikoli. Tyto právní nástroje považuji za zásadní, neboť k chybám a nesprávným postupům rozhodčích soudů bude v praxi docházet i nadále, stejně jako je tomu v případech soudů obecných. Nicméně státní soudnictví umožňuje stranám sporu se v těchto případech účinně bránit u dalších soudních instancí. V rozhodčím řízení však tato možnost zaručena obecně není. Existují zde ale specifické právní nástroje, které lze k tomuto účelu využít a domáhat se jimi svých práv. Z toho důvodu jsem si také zvolil tyto nástroje přezkumu rozhodčího nálezu za téma své diplomové práce, neboť mám za to, že na nich bude vždy stát, aby napravily pochybení, ke kterým bude v rámci rozhodčího řízení docházet více či méně i v budoucnu.

Rozhodčí řízení a přezkum rozhodčího nálezu

Obecně lze rozhodčí řízení vymezit jako uznávanou mimosoudní alternativu k řešení majetkových sporů, které by byl jinak příslušný řešit státní soud. Možnost strany předložit spor k řešení v rozhodčím řízení však není dána sama o sobě, ale je třeba, aby strany případného, nebo již aktuálního sporu, uzavřely rozhodčí smlouvu. Ta může být sjednána buď jako rozhodčí doložka, umožňující založit pravomoc rozhodce, či stálého rozhodčího soudu, k rozhodování sporů, které mohou v budoucnu potencionálně nastat, nebo jako smlouva o rozhodci, umožňující stejné ujednání pro již vzniklý spor. Taková smlouva musí být uzavřena v písemné formě.2

Zákon vyžaduje, aby osoby rozhodců splňovaly určité zákonné podmínky. Rozhodcem pak v zásadě může být každá zletilá a bezúhonná osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům. Pokud se jedná o rozhodování sporů, u nichž jedna ze stran je spotřebitelem, musí mít rozhodce navíc právnické vzdělání a být zapsán v seznamu rozhodců u Ministerstva spravedlnosti.3

Výsledkem rozhodčího řízení je pak v ideálním případě vydání rozhodčího nálezu, jakožto meritorního rozhodnutí, které je vydáváno v případě, kdy se rozhoduje ve věci samé. Rozhodčí nález je zpravidla konečným rozhodnutím, jímž se rozhoduje o všech nárocích, které žalobce v řízení uplatnil a je exekučním titulem, na jehož podkladě je možno podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí. Obecně pak jeho doručením rozhodčí řízení končí.4

Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů podrobně upravuje mj. i podmínky, které musí splňovat rozhodčí smlouva, rozhodčí soudy, osoby rozhodců, rozhodčí řízení i rozhodnutí v něm vydávaná.      

Stát tedy vymezil přesné požadavky, které musí být splněny, aby bylo možné rozhodovat o právech a povinnostech stran sporu v rozhodčím řízení. Stejně tak důsledně jsou pak stanoveny pravidla, týkající se podmínek, které musí rozhodčí řízení splňovat, aby rozhodnutí v něm vydané bylo možno pokládat za pravomocný exekuční titul, způsobilý vynucovat splnění v něm stanovené povinnosti prostřednictvím státního donucení. Protože stát tak prakticky připouští delegaci své jurisdikční pravomoci na soukromoprávní instituce oddělené od státu, měl by sám dohlédnout na to, aby tato pravomoc nebyla těmito institucemi zneužívána. Proto je rozhodování sporů mezi stranami v rozhodčím řízení podmíněno dobrovolností, která je zajišťována požadavkem dohody těchto stran vyjádřené ve formě rozhodčí smlouvy, která musí splňovat zákonné požadavky. V praxi však nezřídka dochází k porušování a obcházení zákonných požadavků nejen v oblasti sjednávání rozhodčí smlouvy, ale také ohledně podmínek a postupu v rozhodčím řízení. To platí zejména ve spotřebitelských sporech, v nichž jedna ze stran je v nepochybně slabším postavení. Tuto skutečnost vnímá i zákonodárce a již se projevila v podobě, jakou má po novelizaci provedené v roce 2012 současný RozŘ. Zásadními právními nástroji, umožňující straně, v jejíž neprospěch bylo rozhodnuto rozhodčí řízení, které nebylo rozhodováno v souladu s právní úpravou, přezkoumat vydané rozhodnutí, které by jinak bylo možno vykonat, jsou potom instituty přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle § 27 RozŘ a možnost z určitých důvodů podat návrh k obecnému soudu, aby rozhodčí nález zrušil podle § 31 RozŘ. Institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ pak v posledních letech výrazně posiluje své pole působnosti, a to nejen v návaznosti na provedenou spotřebitelskou novelizaci, ale také s ohledem na judikaturu obecných soudů, která dokonce již několik let před přijetím Euronovely tendovala k omezování praxe některých podnikatelů, využívajících rozhodčí řízení jako nástroj sloužící k zajišťování svého úspěchu v soudních sporech se spotřebitelem. Často za pomocí rozhodčích doložek naprosto odporujících účinné právní úpravě a neobjektivně rozhodujících osob rozhodců.

Zatímco přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle § 27, lze chápat jako řádný opravný prostředek proti některým rozhodnutím vydávaným v rozhodčím řízení, zejména rozhodčích nálezů, nelze institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ chápat jako řádný ani mimořádný opravný prostředek, ale pouze jako kontrolní funkci soudů tam, kde nebyly v rozhodčím řízení dodrženy základní procesní podmínky rozhodčího řízení. Nicméně i toto pravidlo bylo velmi výrazně prolomeno provedenou novelizací, když tato zavedla za splnění určitých podmínek možnost meritorního přezkumu rozhodčího nálezu. Tato změna je aktuálně hojně diskutovaným tématem v odborných kruzích, protože svou podstatou útočí na hlavní smysl a základní výhody rozhodčího řízení. 

Existence institutů podle § 27 a 31 RozŘ výrazně přispívá k tomu, aby byla v rozhodčím řízení zachována úroveň ochrany, které by se dostalo stranám i řízení před obecnými soudy. Tato ochrana však musí být vyvážená tak, aby byl rozhodčímu řízení zachován svůj smysl. To mimo jiné vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu konstatuje: „ Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, stát se nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnosti"  

Přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci

Institut přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci dle § 27 RozŘ je jedinou formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i z hlediska věcné správnosti rozhodčího nálezu. Skutečnost, že se v rozhodčím řízení důsledně uplatňuje zásada svobody a dobrovolnosti (autonomie vůle), se odráží mj. také v tom, že případná možnost přezkoumatelnosti rozhodčího nálezu nevyplývá automaticky ze zákona. Stejně tak, jak strany rozhodčí smlouvou dobrovolně zakládají pravomoc rozhodců k rozhodnutí případného sporu, si i v tomto případě mohou v rozhodčí smlouvě dobrovolně sjednat, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich přezkoumán jinými rozhodci. Bez takové dohody stran přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci požadovat nelze. To potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, který ve svém usnesení z roku 2012 zdůrazňuje, že není-li o přezkumu rozhodčího nálezu žádná dohoda, je rozhodnutí rozhodce nebo rozhodčího soudu konečné. 

Rozhodčí řízení je obecně pokládáno za řízení jednoinstanční, což je společně s jeho rychlostí a efektivností jeho hlavní výhodou a významným odlišovacím znakem oproti řízení soudnímu. Je pak pouze na vůli stran, zda si ze své vůle sjednají možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci. Pokud dojde k takové dohodě, musí být uvedena přímo v textu rozhodčí smlouvy. Pokud by však k jejímu uzavření došlo až po zahájení rozhodčího řízení, může být uzavřena formě dodatku k rozhodčí smlouvě. Z formálního hlediska vyžaduje RozŘ pro takovou dohodu písemnou formu.

Podle Olíka strany bez pochyby mohou svým ujednáním ovlivňovat i rozsah, v jakém může být rozhodčí nález jinými rozhodci přezkoumán. Mohou například vyloučit provádění nových důkazů, nebo se dohodnout na možnosti přezkoumat pouze některý z výroků původního rozhodčího nálezu.  Naproti tomu Bělohlávek ohledně této skutečnosti zaujímá mírně váhavý postoj, přičemž se však nakonec přiklání k názoru, že možnost takové modifikace zřejmě nelze vyloučit s ohledem na skutečnost, že zákon takový postup nikde neomezuje.  Rozhodčí nález však může být jinými rozhodci přezkoumán pouze na žádost některé ze stran.  Osobně mám za to, že v praxi může taková dohoda nepochybně obstát v případě nespotřebitelných vztahů. Jsem však přesvědčen, že pokud by taková dohoda byla uzavřena způsobem, který by znevýhodňoval spotřebitele v možnostech uplatnění jeho práv, mohlo by být vzhledem k dosavadnímu vývoji judikatury na takovou dohodu pohlíženo soudem jako na neplatnou. Na druhou stranu je silným argumentem, svědčícím pro možnost uzavření takové dohody, skutečnost, že soukromé právo klade po rekodifikaci velký důraz na zásadu autonomie vůle stran.

Do přezkumného řízení nemohou původní rozhodci nijak zasahovat. Zákon však neupravuje, zda bude rozhodovat jeden či více rozhodců a jejich počet se nemusí nutně shodovat s počtem rozhodců původních. Přednost vždy dostane smluvní úprava mezi stranami. Pokud se týče způsobu jmenování nebo určení rozhodců, uplatní se zásadně stejná pravidla, která byla aplikována v případě původního řízení. Nic také nebrání stranám v tom, aby se dohodly, že je možné znovu přezkoumat i rozhodčí nález vydaný v přezkumném řízení. V praxi se však taková dohoda uplatňuje jen velmi zřídka, neboť takový postup jde proti podstatě rozhodčího řízení a jeho výhodám, které má oproti řízení soudnímu - rychlosti a hospodárnosti. 

Přezkoumávat lze jen rozhodčí nález, nikoli usnesení rozhodců procesní povahy, ať už jsou vydávána během řízení nebo se jedná o usnesení podle § 23 písm. b) RozŘ. Pozor je třeba dát na případy, kdy se strany dohodnou, že k řešení jejich sporu bude příslušný některý ze stálých rozhodčích soudů ve smyslu § 13 RozŘ. Podle § 13 odst. 3 platí, že pokud si strany, k řešení jejichž sporu je příslušný stálý rozhodčí soud, nesjednaly něco jiného, podrobují se tak statutům a řádům tohoto stálého rozhodčího soudu. Strany v takovém případě nemohou smluvně modifikovat pravidla, která jsou součástí takového statutu nebo řádu, což pro ně může mít závažné následky například právě s ohledem na sjednání možnosti přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci, pokud je příslušným k řešení sporu stálý rozhodčí soud, jehož řád vůbec neumožňuje řízení o přezkumu rozhodčího nálezu podle § 27 RozŘ. Takovým soudem je například Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. 

Pro podání návrhu na přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci stanoví RozŘ 30 denní lhůtu, která počíná běžet dnem doručení rozhodčího nálezu té ze stran, která návrh podává. Tato lhůta je však dispozitivní a strany ji mohou svým ujednáním ve smlouvě modifikovat. V přezkumném řízení je pak možné přezkoumávat rozhodčí nález meritorně od jeho počátku až do konce. Je možné zajišťovat důkazy, provádět dokazování, nařizovat ústní jednání a provádět další potřebná opatření.

Rozhodčí nález může být potvrzen, změněn nebo zrušen společně se zastavením řízení pro nedostatek procesních podmínek řízení. Účelem přezkumného řízení je pak vydání rozhodčího nálezu, popřípadě usnesení, kterým je rozhodčí řízení ukončeno.  Okamžik ukončení rozhodčího řízení v případě, že proběhne přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci, nastává pak až vydáním rozhodnutí v rámci nezkumného řízení. Potvrzuje to i několik judikátů Nejvyššího soudu. Například ve svém usnesení ze dne 20. března 2008 Nejvyšší soud konstatuje, že: „Rozhodčí řízení končí vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v těch případech, kdy se nevydává rozhodčí nález, případně vydáním rozhodčího nálezu nebo usnesení v rámci přezkoumání jinými rozhodci ve smyslu §27 zákona 

V kontextu výše uvedeného je dále vhodné upozornit na skutečnosti, že strana sporu, která uspěla, by neměla podávat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí dříve, než uplyne lhůta pro podání žádosti o přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci, pokud je tento přezkum možný, ať už na základě smluvního ujednání stran, nebo pravidel stálého rozhodčího soudu. Ačkoli to zákon nikde výslovně nestanoví, má podání žádosti o přezkum rozhodčího nálezu suspenzivní (odkladný) účinek, neboť exekučním titulem může být dle § 28 odst. 1 a 2 RozŘ pouze pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález, který je opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti. Pokud by exekuční soud rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí již před uplynutím lhůty k podání žádosti o přezkum, a tento by nakonec byl ve lhůtě podán, měl by exekuční soud na návrh povinného výkon zastavit. V případě, že se o takové rozhodné skutečnosti soud dozví při své úřední činnosti, měl by toto řízení zastavit i ex offo. Lisse k uvedenému problému poznamenává, že těmto situacím mohou předejít rozhodci, kteří rozhodovali v původním řízení. Budou-li jednou ze stran požádáni o vyznačení doložky právní moci a vykonatelnosti nálezu, mohou si vyžádat stanovisko druhé strany, zda hodlá nebo nehodlá podat žádost o přezkum rozhodčího nálezu.  Bělohlávek se naopak těmito situacemi více nezabývá a pouze konstatuje, že pokud byla sjednána možnost přezkumu jinými rozhodci podle § 27 RozŘ, vyznačí se doložka právní moci až na případném přezkumném rozhodnutí, neskončí-li toto přezkumné řízení vydáním usnesení podle § 23 písm. b) RozŘ. 

Podle mého názoru by se měla tato situace řešit nejlépe legislativní cestou, která by ustanovení § 28 RozŘ upravila tak, aby bylo možné opatřit doložkou právní moci pouze rozhodnutí, u nějž buď možnost jeho přezkumu jinými rozhodci nebyla vůbec sjednána, nebo sjednána byla, ale lhůta k podání žádosti o přezkum již uplynula. Lze si všimnout, že ustanovení § 28 odst. 2 RozŘ se v principu shoduje s ustanovením § 159 zákon č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také „OSŘ“), podle kterého „Doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci‘. V občanském soudním řízení tak z tohoto důvodu nelze vyznačit doložku právní moc dříve, než rozsudek nabude právní moci. To stejné pak podle § 28 odst. 2 RozŘ platí pro rozhodčí nález, u kterého uplynula lhůta k podání žádosti o přezkum (případně nebyla vůbec sjednána). Přesto se však v rozhodčím řízení tento postup neuplatní, za čímž zřejmě stojí § 28 odst. 1 RozŘ, podle kterého „Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu musí být doručeno stranám a po doručení opatřeno doložkou o právní moci‘. Tuto zákonnou konstrukci považuji za nedokonalou, neboť právě ona umožňuje, aby docházelo k situaci, kdy je možno podat návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (rozhodčího nálezu), který ještě podle § 28 odst. 2 nenabyl právní moci. K dokonalosti této právní formulace by postačilo nahradit slovo „doručení‘ slovním spojením „nabytí právní moci‘. Zákonodárce zde totiž evidentně nebral v úvahu skutečnost, že i u rozhodčího nálezu nemusí okamžik doručení a okamžik nabytí právní moc časově splývat. V tomto případě by ale také bylo vhodné legislativně upravit, aby se tato podmínka pro vyznačení doložky právní moci na rozhodčím nálezu nevztahovala na případy, kdy by strany využily možnost modifikovat lhůtu pro podání žádosti o přezkum rozhodčího nálezu a sjednaly si ji delší než 30 dní. Jinak by taková situace mohla vést k absurdním situacím, kdy by nebylo možné podat návrh na výkon rozhodnutí i několik měsíců po vydání rozhodčího nálezu, proti kterému by nikdo žádost o přezkum nepodával. 

Zrušení rozhodčího nálezu obecnými soudy

Na rozdíl od předešlé kapitoly se zde nejedná o institut opravného prostředku jak řádného tak mimořádného. Vyplývá to už z judikatury Nejvyššího soudu, který se ve svém rozhodnutí již před několika lety formuloval tezi, že institut zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ nelze chápat jako řádný či mimořádný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Dále Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dodává, že formou opravného prostředku jak po stránce procesní, tak i z hlediska věcné správnosti rozhodčího nálezu může být jedině přezkum jinými rozhodci podle § 27 RozŘ. 

Od opravného prostředku se institut zrušení rozhodčího nálezu odlišuje svým účelem, kterým je umožnit soudní přezkum toho, zda byly v rozhodčím řízení splněny základní podmínky pro projednání a rozhodnutí věci před rozhodci a pro suspendaci ústavně zaručeného práva domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky. Účastníci sporu, kteří dobrovolně svěřují pravomoc rozhodnout o vzájemných právech a povinnostech rozhodčímu soudu, se však v žádném případě nevzdávají právní ochrany poskytované jejich právům. Rozhodčí řízení lze chápat pouze jako alternativní způsob řešení sporů, při kterém dochází k přesunu pravomoci k rozhodování na jiný orgán nalézající právo. Z toho důvodu podle názoru Nejvyššího soudu ani úprava, podle které se obecné soudy při řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemohou zabývat rozporem nálezu s hmotným právem, nepředstavuje rozpor s ústavním pořádkem. 

Obecný soud zde tedy plní ve vztahu k rozhodčímu řízení kontrolní funkci. Návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 a násl. RozŘ lze podat proti pravomocnému rozhodčímu nálezu dle § 23 písm. a) RozŘ, případně proti pravomocnému smíru vydanému ve formě rozhodčího nálezu dle § 24 odst. 2 RozŘ. V případě pravomocného smíru uzavřeného ve formě rozhodčího nálezu je však zásadně omezen okruh důvodů, pro které lze návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem podat, neboť z povahy věci jsou vyloučeny některé zrušovací důvody v ustanovení § 31 RozŘ, např. důvody uvedené v § 31 RozŘ písm. a) a b) a e). 19 Výjimečně pak může být tímto prostředkem napadeno i usnesení rozhodčího soudu.

V případě, že byla stranami dohodnuta možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci ve smyslu § 27 RozŘ a některá ze stran následně také o tento přezkum požádá, může být návrh na zrušení rozhodčího nálezu k obecnému soudu podán až poté, co je přezkumné řízení rozhodnuto. Důvody, pro které je možno návrh na zrušení rozhodčího nálezu podat, se pak mohou týkat řízení původního i přezkumného.20

Charakteristika řízení o zrušení rozhodčího nálezu

Z analýzy důvodů, pro které je možno podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem také vyplývá, že se postupem podle § 31 RozŘ zásadně nelze dovolávat meritorního přezkumu rozhodčího nálezu. Výjimku však v tomto ohledu přinesl zákon č. 19/2012 Sb. (Euronovela), který novelizoval zákon o rozhodčím řízení. Do uvedeného ustanovení tak byl včleněn nový zrušovací důvod, na jehož základě je možné přezkoumat rozhodčí nález meritorně. Podmínkou je aby se jednalo o spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy, který byl rozhodčím soudem přezkoumáván v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.    

Na tomto místě bych chtěl upozornit, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil možnost přezkoumávat podle § 31 RozŘ také rozhodnutí vydaná v rozhodčím řízení, kterými bylo rozhodčí řízení skončeno, i když jimi nebylo rozhodnuto ve věci samé. Věc, kterou Ústavní soud v tomto případě posuzoval, se týkala možnosti přezkumu usnesení o zastavení rozhodčího řízení pro nedostatek pravomoci. Soud v tomto případě rozhodčí řízení zastavil a rozhodl, že žalující strany nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1.000.000,- Kč ze svého a že každá strana nese vlastní výlohy s rozhodčím řízením spojené ze svého. Odvolací soud zamítl žalobu z toho důvodu, že jde o rozhodnutí procesní povahy, přičemž pouhé usnesení rozhodčího soudu nemůže zrušit. Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí připomněl, že obecný soud při svém rozhodování není absolutně vázán doslovným zněním zákona, ale pokud to vyžaduje účel zákona, může se od doslovného znění za splnění určitých podmínek odchýlit. 

Se závěrem Ústavního soudu souhlasím a domnívám se, že jde o typickou situaci, kde Ústavní soud musí v rámci své rozhodovací činnosti zasáhnout proti uplatňování přílišného právního formalismu obecnými soudy, tak aby bylo každému zajištěno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ačkoli se v případě předmětného usnesení nejedná o meritorní rozhodnutí, významně zasahuje do majetkové sféry účastníků sporu, a proto by tito měli mít možnost jej napadnout před obecnými soudy.

Aktivní legitimací k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu disponují hlavní účastníci původního řízení. Okruh účastníků v řízení o zrušení rozhodčího nálezu je pak stejný jako v předcházejícím rozhodčím řízení. Napadený rozhodčí nález musí být dle § 23 písm. a) RozŘ v právní moci. Proto také, jedná-li se o rozhodčí nález, který byl již přezkoumáván jinými rozhodci dle § 27 RozŘ, musí být žalobou napaden rozhodčí nález vydaný v přezkumném řízení. Rozhodčí nález je nutno napadat vždy pouze žalobou dle § 31 RozŘ. V praxi nezřídka se objevující kuriózní žalobní návrhy např. na určení neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) OSŘ., nebo neplatnosti či nicotnosti rozhodčího nálezu dle téhož ustanovení, jsou soudy odmítány. Stejně tak nelze žalovat na neplatnost rozhodčího nálezu, neboť se nejedná o právní jednání ve smyslu § 545 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále také OZ). Rozhodčí nález, jako akt aplikace práva, je totiž stejně jako soudní rozhodnutí exekučním titulem a veřejnou listinou ve smyslu § 134 OSŘ.

Napadán může být pouze rozhodčí nález vydaný na území České republiky. Ohledně výkonu cizích rozhodčích nálezů pak platí, že takový nález lze na území České republiky za splnění určitých podmínek vykonat, nicméně bránit se proti němu lze pouze prostřednictvím návrhu na odepření uznání nebo výkonu cizího rozhodčího nálezu dle § 39 RozŘ. Tato žaloba však nemá odkladný (suspenzivní) účinek, a je v zájmu toho, kdo se odepření uznání nebo výkonu domáhá, aby podal návrh na odklad výkonu rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2 RozŘ. Zrušení rozhodčího nálezu v tuzemsku však ještě neznamená nemožnost jeho výkonu v zahraničí. Návrh na odepření výkonu rozhodčího nálezu by musel být podložen rozporem s veřejným pořádkem v zemi, kde má k výkonu rozhodčího nálezu dojít. Tuto absenci exteritoriálního účinku zrušení rozhodčího nálezu ostatně stanoví i Evropská úmluva o mezinárodní obchodní arbitráži uveřejněná vyhláškou Ministerstva zahraničních věcí č. 176/1964 Sb. o Evropské úmluvě o obchodní arbitráži (dále také „EÚOA“) v čl. IX odst. 1. Dále ovšem EÚOA zakládá povinnost pro smluvní státy, aby odmítly uznat nález nebo vykonatelnost rozhodčího nálezu řídícího se touto Úmluvou, pokud byl zrušen ve státě, ve kterém byl vydán a podle jehož práva byl vydán, pro některý z taxativně vymezených důvodů. Těmito důvody jsou především skutečnosti vztahující se k základním podmínkám pro konání rozhodčího řízení, jedná se například o nezpůsobilost stran smlouvy k právnímu jednání. 

Objektivní prekluzivní lhůta pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu činí tři měsíce od jeho doručení té ze stran, která se jeho zrušení domáhá. Počátek běhu této lhůty tedy může být pro strany rozdílný, zejména za situace, kdy je nález doručován některé ze stran do zahraničí. Návrh lze podat i proti rozhodčímu nálezu, který ještě nenabyl právní moci. Tříměsíční lhůta je zákonnou lhůtou, u které nepřipadá v úvahu její posunutí nebo prominutí ve smyslu § 58 odst. 1 OSŘ. 

Osobně považuji tříměsíční prekluzivní lhůtu za příliš dlouhou. Délka této lhůty přímo nabízí položit otázku, zda se zákonodárce při jejím stanovení neinspiroval lhůtou k podání žaloby na obnovu řízení podle OSŘ. Žaloba na obnovu řízení podle OSŘ je však institutem, který není v praxi tak často využíván, jako návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ. Oba tyto instituty představují významný zásah do právní jistoty účastníků sporu, který již byl rozhodnut. Žaloba na zrušení rozhodčího nálezu však není v praxi výjimečně využívaný institut, neboť i podmínky, za kterých je možno ho využít, jsou nepochybně širší než u žaloby na obnovu řízení. Tato skutečnost by podle mého názoru měla být reflektována i délkou lhůty, ve které je možné takový návrh podat. Považoval bych tedy za účelné, aby v budoucnu došlo k jejímu zkrácení.

Pro úplnost lze doplnit, že ustanovení § 32 RozŘ má význam pouze pro posouzení včasnosti podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Podle judikatury Nejvyššího soudu nemůže toto ustanovení omezovat žalobce v dalším uplatňování jeho procesních práv. Je tedy zásadně možné v průběhu řízení doplňovat rozhodující skutečnosti i o další důvody pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem podle § 31 RozŘ. Omezení pro tato doplňování zde mohou představovat pouze procesně limitující ustanovení OSŘ, jako je například zásada koncentrace řízení dle § 118.  

I když nelze zákonnou tříměsíční prekluzivní lhůtu pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu jakkoli prodlužovat, umožňuje účinná právní úprava, aby strana pro některý z taxativně vymezených důvodů podala návrh na zastavení výkonu rozhodnutí i po jejím uplynutí. Těmito důvody podle § 35 odst. 1 RozŘ jsou, že:

a) rozhodčí nález je stižen některou vadou uvedenou v § 31 písm. a), d) nebo f).

b) jsou důvody pro zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve sporu ze spotřebitelské smlouvy podle § 31 písm. a) až f), h) nebo pokud jsou dány důvody podle § 31 písm. g) a rozhodčí nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu,

c) strana, která musí mít zákonného zástupce, nebyla v řízení takovým zástupcem zastoupena a její jednání nebylo ani dodatečně schváleno,

d) ten, kdo vystupoval v rozhodčím řízení jménem strany nebo jejího zákonného zástupce, nebyl k tomu zmocněn a jeho jednání nebylo ani dodatečně schváleno.

Pokud je takový návrh podán, je podle § 35 odst. 2 RozŘ exekuční soud povinen řízení o výkonu rozhodnutí přerušit a uložit povinnému, aby u příslušného soudu podal ve lhůtě 30 dnů návrh na zrušení rozhodčího nálezu. (Pokud by jej povinný v této lhůtě nepodal, bude soud ve vykonávacím řízení pokračovat). Z výše uvedeného vyplývá, že v taxativně vyjmenovaných případech v § 35 odst. 1 RozŘ je možné nerespektovat obecnou tříměsíční prekluzivní lhůtu, a návrh na zrušení rozhodčího nálezu podat i delší dobu poté, co tato lhůta již uplynula. 

Protože je lhůta podle § 32 odst. 1 RozŘ lhůtou procesněprávní, postačí, aby byl návrh na zrušení rozhodčího nálezu doručen soudu v poslední den jejího běhu.

Její běh se řídí pravidly stanovenými v OSŘ. To potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. 

Řízení o zrušení rozhodčího nálezu a zastavení výkonu rozhodnutí

Podle § 32 odst. 2 RozŘ nemá podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu automaticky odkladný účinek na jeho vykonatelnost. Je však možno o odklad vykonatelnosti obecný soud z určitých důvodů požádat. Zákon obsahuje dva důvody, pro které je možno žádat odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu.

Prvním důvodem je skutečnost, že výkonem rozhodčího nálezu hrozí závažná újma. Existenci této skutečnosti je třeba prokázat. Soud bude v tomto případě zkoumat povahu povinnosti, která byla rozhodčím nálezem povinnému uložena, a to s přihlédnutím k poměrům stran a důsledkům, které bude mít uložená povinnost. Zásadní je v tomto ohledu způsob, jakým lze vyložit hrozbu „ závažné újmy“. Obvykle se bude za závažnou újmu považovat majetkový rozměr. To však samo o sobě ještě neznamená, že rozhodčí nález odsuzující stranu k peněžitému plnění ve vysoké výši bude bez dalšího důvodem pro odklad jeho vykonatelnosti. Výše vymáhané částky však nepochybně může být velmi významným kritériem, ze kterého lze hrozbu závažné újmy usoudit.  Interpretací hrozby závažné újmy se zabýval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. listopadu 2014, kde uzavřel, že „za závažnou újmu je přitom třeba považovat konkrétní důsledek výkonu rozhodčího nálezu jako např. jeho závažný dopad na hospodářskou situaci povinného. Při odůvodnění hrozící závažné újmy není dostačující poukaz navrhovatele např. jen na výši částky, která by na něm mohla být vymáhána, nýbrž musí konkretizovat, jaká závažná újma mu neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí a z jakých konkrétních okolností takovou obavu vyvozuje (shodně např. Bělohlávek, A. J. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1167).

Druhým důvodem pro odklad vykonatelnosti je taková situace, kdy je možné z návrhu na odklad vykonatelnosti usuzovat, že je důvodný. Jedná se o nový důvod, který byl zakotven Euronovelou. V tomto případě se od obecného soudu očekává, že bude předběžně zkoumat, zda by v konkrétním případě mohly existovat důvody, pro které je možno rozhodčí nález zrušit. To ale neznamená, že by zde byl exekuční soud povinen provádět dokazování a vést řízení obdobné přezkumu rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ. Soud by se měl v tomto případě zaměřit pouze na posouzení návrhu na zrušení rozhodčího nálezu. Naproti tomu však i zde je třeba, aby byla druhá strana (oprávněný) vyzvána k vyjádření se k návrhu na odklad vykonatelnosti. Stejně tak by měl exekuční soud přihlédnout ke všem přiloženým přílohám (tedy v podstatě listinným důkazům), tak aby nebral v potaz pouze zkreslené tvrzení neodpovídající skutečnosti. Pokud takové přílohy k návrhu chybějí, měl by si je soud sám vyžádat. Z důvodové zprávy k zákonu, který tento institut zavedl, lze vyčíst, že jeho účelem je zabránit zjevným excesům. Jako příklad je uvedena situace, kdy byl vydán rozhodčí nález, aniž by byla uzavřena rozhodčí smlouva. 

Nově zavedený důvod pro odklad vykonatelnosti považuji za poměrně problematický, i když lze připustit, že v praxi může být pro soudy velmi užitečný. Otázkou však zůstává, zda budou obecné soudy respektovat účel tohoto ustanovení tak, jak je uveden v důvodové zprávě k novele. Proto považuj i v tomto ohledu za zásadní dobrou informovanost soudců o tomto institutu a jeho účelu. Pokud by se totiž soudy při interpretaci tohoto institutu a jeho aplikaci držely více či méně doslovné konstrukce zákona za použití jazykového či logického výkladu, mohlo by být pole jeho působnosti vykládáno velmi široce. To by mohlo v praxi přinášet oprávněným obtížnější vymahatelnost jejich nároků vůči povinným subjektům. Proto si myslím, že zákonodárce zde mohl zvolit užší definici, která by se opírala například o základní podmínky rozhodčího řízení. Posuzování návrhu na odklad vykonatelnosti pouze jako důvodného či nedůvodného může vést ke značné libovůli soudních orgánů.

V soudní praxi se už objevil spor, kde soud za situace, kdy bylo odloženo provedení exekuce podle § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), a byl zrušen exekuční příkaz o provedení exekuce prodejem podniku, neshledal existenci hrozby závažné újmy na straně žalobkyně a z toho důvodu odepřel aplikaci § 32 odst. 2 RozŘ. Nejvyšší soud však upozornil, že je třeba dát pozor na rozlišování mezi odkladem vykonatelnosti rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2 druhé věty zákona o rozhodčím řízení a odkladem provedení exekuce podle § 54 odst. 5 exekučního řádu. Jedná se o dva samostatné, na sobě nezávislé procesní instituty. Podmínky, které musí být splněny pro aplikaci těchto nástrojů, je třeba vždy posoudit samostatně. Vyplývá to z judikatury Nejvyššího soudu. 

Zastavení výkonu rozhodnutí ve spotřebitelských sporech

V případě, že je návrh na zrušení rozhodčího nálezu k obecnému soudu podán spotřebitelem, je soud podle § 32 odst. 3 povinen přezkoumávat, zda nejsou dány důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu z úřední povinnosti. O tom, zda je dán některý z takových důvodů musí soud rozhodnout v 7 denní lhůtě, během níž není možné rozhodčí nález vykonat. Stejně jako u odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu pro důvodnost návrhu, jedná se i zde o institut nově zavedený Euronovelou. Soud je povinen v 7 denní lhůtě zkoumat, zda jsou dány důvody pro odklad vykonatelnosti a pokud shledá, že některá z těchto podmínek je splněna, vydá příslušné rozhodnutí o odkladu. Rozhodčí nález však během této lhůty nemůže být vykonatelný, ať už soud dojde při svém posuzování k jakémukoli závěru.  To samo o sobě zakládá částečný suspenzivní (odkladný) účinek podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, pokud jej podá spotřebitel. Jedná se o pořádkovou sedmidenní lhůtu, jejíž porušení by mohlo založit odpovědnost státu za způsobenou škodu, podle příslušných právních předpisů.  Od podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu je pak až do uplynutí lhůty vykonatelnost rozhodčího nálezu ex lege suspendována. Pozor je však třeba dát na skutečnost, že vykonatelnost není bez dalšího suspendována od okamžiku právní moci nálezu do podání návrhu na jeho zrušení. Proto je pro spotřebitele důležité, aby návrh na jeho zrušení podal co nejdříve po jeho doručení a tím se vyhnul nežádoucímu výkonu rozhodnutí. 

Dále považuji za důležité upozornit na skutečnost, že stejně jako je tomu u jiných exekučních titulů, nepřísluší exekučnímu soudu ani v případě rozhodčích nálezů bez dalšího přezkoumávat, zda rozhodčí smlouva se spotřebitelem neobsahuje ujednání, které by bylo možno považovat za zneužívající klauzuli. (způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele). Exekuční soud tedy nemůže v řízení o zastavení exekuce přezkoumávat platnost rozhodčí doložky, pokud nebyla podána žaloba na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ. Vyjádřil se tak Nejvyšší soud. 

V souvislosti s tím je však třeba upozornit na další judikaturu, která v určitých případech připouští zastavení výkonu rozhodnutí z úřední povinnosti i bez podání žaloby podle § 31 RozŘ. Nejvyšší soud se ve svém usnesení vyjádřil způsobem, že „Nařízenou exekuci tedy lze zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (např. nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva)". Takový nedostatek pravomoci orgánu dovozuje soud v tomto případě ze skutečnosti, že rozhodce byl určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Tyto situace je třeba podle zmíněného judikátu odlišovat od situací, kdy rozhodčí smlouva uzavřena byla, ale neplatně. V těchto případech by pak obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. Dále soud dodává, že „Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení"

V souvislosti s výše uvedeným upozorňuji na současnou situaci v praxi, kdy dále probíhají výkony rozhodčích nálezů, u nichž spotřebitel jako povinný subjekt nepodává návrh na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Navzdory výše uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je tomu stejně i v těch případech, kdy byl rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Nezřídka můžeme v praxi narazit na situaci, kdy dále probíhající výkon rozhodnutí připravuje spotřebitele o majetek na základě exekučního titulu (rozhodčího nálezu), který byl vydán v rozporu právní úpravou týkající se ochrany spotřebitele v rozhodčím řízení. Z důvodu neznalosti a neinformovanosti mnoha spotřebitelů o současné situaci, směřující k posilování ochrany spotřebitele v rozhodčím řízení, však mnoho z nich dále přichází o svůj majetek zbytečně. Na tomto místě nelze než v jejich prospěch doporučit například některé vládní kroky za účelem mediální osvěty veřejnosti.  

Důvody pro zrušení rozhodčího nálezu soudem

Nedostatek arbitrability

Předpokladem pro projednání sporu v rozhodčím řízení je kromě existence platné rozhodčí smlouvy také skutečnost, že právo připouští projednání takového sporu v rozhodčím řízení - arbitrabilita sporu.

Arbitrabilita sporu patří mezi základní předpoklady pro konání rozhodčího řízení. Upravena je v § 1 a 2 RozŘ a její nedostatek je dle § 31 odst. 1 RozŘ jedním z důvodů, pro které lze u obecného soudu navrhovat zrušení rozhodčího nálezu. V tomto smyslu pak rozlišujeme arbitrabilitu objektivní, jako okruh otázek, které lze v rozhodčím řízení řešit a arbitrabilitu subjektivní, jako oprávnění subjektů uzavřít rozhodčí smlouvu. (někteří autoři však subjektivní arbitrabilitu vymezují jako okruh otázek, který si strany v rozhodčí smlouvě pro řešení v rozhodčím řízení vybraly). Úprava objektivní arbitrability se v jednotlivých státech často liší. Zejména potom u sporů vyplývajících ze spotřebitelských smluv, práv průmyslového vlastnictví, pracovněprávních a rodinněprávních vztahů a hospodářské soutěže. U těchto a podobných právních vztahů bývá arbitrabilita často vyloučena z důvodu veřejného zájmu na tom, aby stát zabezpečoval řešení těchto sporů nikoli prostřednictvím rozhodčích soudů, ale přímo.

Podmínka objektivní arbitrability bude podle české právní úpravy splněna v případě, že je platně sjednána rozhodčí smlouva mezi stranami sporu, jedná se o spor majetkového charakteru a o jeho předmětu je možné uzavřít smír, pokud by k jejich rozhodnutí byla jinak byla dána pravomoc soudu nebo případně jinému orgánu. Vyloučeny jsou spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a spory incidenční. 

Dále se budu zabývat jednotlivými podmínkami, které musí být splněny, aby se jednalo o objektivně arbitrabilní spor.

Pokud se týče pojmu spor mezi stranami rozhodčí smlouvy, dělí se civilní nalézací řízení již tradičně na řízení sporná a nesporná. Ohledně rozlišování těchto dvou typů řízení se nabízí hned několik teorií. Jedna z klasických teorií rozlišuje sporné řízení od nesporného na základě toho, zda rozhodnutí zakládá, mění či ruší (konstituuje) práva a povinnosti jmenovitě určených osob, či pouze deklaruje jejich existenci. Podle této teorie jsou ve sporných řízeních vydávána rozhodnutí deklaratorní, zatímco v nesporných konstitutivní. Ke své nedokonalosti však nebere v potaz problematiku konstitutivních rozhodnutí ve sporných řízeních. Z toho důvodu je v tomto ohledu přesnější teorie, podle které má sporné řízení funkci reparační (napravuje porušení práv), kdežto nesporné preventivní (působí proti vzniku sporů tím, že určí základ právních vztahů). Pokud však i přes vícero rozlišovacích kritérií dojde v praxi o některém řízení k pochybnostem, do které kategorie spadá, jsou téměř vždy vyřešeny legislativní cestou. (hlava V. část III. OSŘ) 

Skutečnost, že některé soudní řízení má povahu řízení nesporného, však sama o sobě ještě bez dalšího neznamená, že v něm nelze uzavřít smír (a tedy ani platně sjednat rozhodčí doložku). Pro arbitrabilitu věci je vždy určující povaha uplatňovaného nároku. Vyjádřil se tak Nejvyšší soud ve svém usnesení z roku 2013. 

V soudní praxi se však objevily i nejasnosti týkající se stran rozhodčí smlouvy. V roce 2014 rozhodoval Nejvyšší soud případ, ve kterém bylo třeba vyjasnit, jakým způsobem a za jakých podmínek, se dá rozhodčí doložka vztahovat také na spory mezi ručitelem hlavního dlužníka a věřitelem ze smlouvy. Nejvyšší soud vyslovil jasný názor, že spor mezi ručitelem a věřitelem hlavního dlužníka by mohl být projednáván v rozhodčím řízení pouze za situace, že by

věřitel i ručitel projevili vůli přenést pravomoc k rozhodování sporu mezi nimi do rozhodčího řízení. Museli by tak učinit prostřednictvím ručitelského prohlášení, rozhodčí doložky nebo i jiným způsobem. 

O rok dříve řešil Nejvyšší soud další, poměrně kuriózní spor vztahující se ke stranám rozhodčí smlouvy. Zde si žalobce u zájmového sdružení právnických osob CZ.NIC, jakožto správce doménových jmen „cz“, zaregistroval doménové jméno „suzuki.cz“, a to na základě Pravidel a postupů při registraci doménových jmen, vydaných tímto sdružením. Z těchto pravidel mimo jiné vyplývalo, že pokud se třetí osoba domnívá, že registrací určitého doménového jména byla dotčena její práva, může podat žalobu k obecnému soudu, nebo využít Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. V důsledku toho byl držitel doménového jména povinen podrobit se rozhodčímu řízení v podstatě na základě zmíněné rozhodčí veřejné nabídky. Nejvyšší soud se však ve svém rozsudku proti této praktice postavil a vyslovil názor, že tzv. veřejnou rozhodčí nabídku nelze považovat za smlouvu ve prospěch třetího dle § 50 občanského zákoníku.  Dále soud pokračuje, že i když není nutné, aby u takové smlouvy byla tato třetí osoba individuálně určena, musí být alespoň určitelná na základě objektivních skutečností. V tomto případě se však jedná o jednostranný neadresovaný právní úkon, ze kterého není možné třetí osobu jakkoli objektivně určit. Tímto postupem tedy nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy mezi držitelem doménového jména a touto třetí osobou. Takový spor tedy podmínku objektivní arbitrability nesplňuje. 

Definici toho, co je to majetkový spor v zákoně nenalezneme. Výklad tohoto pojmu je pak úkolem právní teorie, podle které je majetkovým sporem takový spor, jehož předmětem je majetek vyjádřitelný v majetkových hodnotách.

Odborná literatura a judikatura však souhlasně prohlašují, že předmět majetkového sporu je takový, který lze finančně ohodnotit. 

Otázka výkladu pojmu majetkový spor se stala předmětem posuzování také u dlouhodobě diskutované arbitrability pracovněprávních sporů. Datem 1. ledna 2007 nabyl účinnosti nový zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Do té doby účinná právní úprava obsahovala ustanovení, že spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem projednávají a rozhodují soudy. Toto ustanovení v praxi vylučovalo rozhodování rozhodců v pracovněprávních sporech. Nová právní úprava však podobné ustanovení již neobsahuje. Důsledky, které s sebou tato nová právní úprava přinesla, analyzoval A. J. Bělohlávek v článku uveřejněném v Bulletinu advokacie č. 9/2007. V tomto článku je poprvé nastíněna teze, že rozhodování pracovněprávních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem je možné za předpokladu, že se jedná o spor majetkový, tedy týkající se konkrétního majetkového plnění, především peněžitého. V úvahu tak přichází spory o dlužnou mzdu, náhradu mzdy, odstupné či o náhradu škody. Na druhou stranu statusové spory, jakým je například spor o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, jsou, jak to uvádí ve své publikaci Bělohlávek, z rozhodčího řízení vyloučeny.  Názory na arbitrabilitu sporů o určení neplatnosti skončení pracovního poměru však nejsou mezi odbornou veřejností zcela jednotné. Například Lisse se přiklání k možnosti takový spor před rozhodci projednat, když ve svém článku uveřejněném v časopise Obchodní právo uvádí, že „není možné abstrahovat od toho, že pracovněprávní spor je eo ipso spor majetkový, a to včetně sporu o neplatnost skončení pracovního poměru apod.“ 

Z výše uvedeného tedy vyplývá nedostatečnost stávající právní úpravy ohledně arbitrability pracovněprávních sporů. Přesto však v praxi stále častěji dochází ke sjednávání rozhodčích doložek v pracovních smlouvách managementu firem. Inspiraci pro legislativní řešení této otázky bychom se mohli pokusit najít v zahraničí. Jak se s arbitrabilitou pracovněprávních sporů vypořádaly některé sousední země, analyzuje Štefko ve svém článku z odborného čtvrtletníku Časopis pro právní vědu a praxi. Dochází k závěru, že v německém i rakouském právním řádu je možnost sjednání rozhodčí doložky v pracovněprávních sporech výrazně limitována. Uzavřeny mohou být pouze ve výjimečných případech. Například v rakouském právu je možno sjednat rozhodčí smlouvu pouze ohledně sporu, který již vznikl. Navzdory výše uvedenému obsahuje německý i rakouský právní řád podrobnou speciální úpravu takového rozhodčího řízení. 

Osobně mám za to, že spory vyplývající ze základních pracovněprávních vztahů, by v rozhodčím řízení být projednávány neměly. Jsem přesvědčen, že zaměstnanec se vůči zaměstnavateli zpravidla nachází ještě ve slabším postavení, než spotřebitel vůči podnikateli. Na rozdíl od spotřebitele však právní úprava zaměstnanci v rozhodčím řízení žádné zvláštní postavení nepřiznává. Je třeba si uvědomit, že zaměstnanec je na zaměstnavateli zpravidla materiálně závislý, přičemž tato závislost vyplývá právě z majetkových hodnot, od kterých RozŘ odvozuje arbitrabilitu sporů. Podle mého názoru by mělo být řešení těchto sporů vyhrazeno obecným soudům, tak jak tomu bylo do nabytí účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce.

Nejvyšší soud již několikrát potvrdil, že arbitrabilita sporu může být dána také u žalob určovacích. Ve svém usnesení ze dne 5. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4815/2008, vyslovil přesvědčení, že spor o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy může být za určitých okolností (v daném případě odměna žalobce při splnění účelu smlouvy) sporem majetkovým. 

Smír ve smyslu OSŘ lze prakticky uzavřít ve všech věcech, kde se účastníci vztahu nacházejí v typickém dvoustranném právním poměru, ve kterém mohou vlastními dispozitivními úkony upravovat vzájemná práva a povinnosti. Vyloučeno je ale uzavření smíru ve věcech, kde lze řízení zahájit i bez návrhu (§ 81 OSŘ.), ve věcech osobního stavu a ve věcech, ve kterých je zapotřebí konstitutivního soudního výroku, aby bylo dosaženo žádaného stavu, pokud zákon nepovoluje dohodu účastníků. 

Podle názoru Nejvyššího soudu je možné uzavřít smír též ve sporu ze smlouvy, kterou se převádí obchodní podíl společníka podle § 9 odst. 3 písm. g) OSŘ (ve znění do 31. prosince 2013). Soud připomíná, že jde o majetkový nárok, který není hmotněprávní úpravou nijak vyloučen z volné dispozice účastníků. Takový případ určitě nespadá mezi řízení, která lze zahájit i bez návrhu ve smyslu § 81 občanského soudního řádu a není zde ani rozhodováno o osobním stavu (statusových věcech obchodních společností). 

Nejvyšší soud se dále také ve svém rozsudku ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005 již dříve kladně vyjádřil ohledně možnosti uzavřít smír ve sporu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Stejně tak ve svém usnesení ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 476/2009 podpořil arbitrabilitu sporu o vyklizení nemovitosti, přičemž připomíná, že jde o spor vyplývající z občanskoprávních vztahů, u nějž není pochyb také o možnosti uzavření smíru.  Dále pak Nejvyšší soud ve svém loňském rozhodnutí prohlásil, že nemá pochybnosti o arbitrabilitě sporů o vrácení darů ve smyslu § 630 OZ.  Podle jeho názoru se jedná o spor, o jehož předmětu mohou strany uzavřít smír a lze tedy ohledně něj i platně uzavřít rozhodčí smlouvu podle § 2 odst. 2 RozŘ. 

Pravomoc rozhodce obecně nahrazuje v limitovaných případech pravomoc státního soudu k projednání a rozhodnutí sporu v případě, že strany v rozhodčí smlouvě pravomoc státního soudu k rozhodnutí jejich sporu vyloučily. Z toho vyplývá, že aby byla dána pravomoc rozhodce, musela by být, v případě že by k takovému vyloučení pravomoci soudu z vůle stran nedošlo, dána k rozhodnutí věci pravomoc státního soudu. V případě, že by ve věci nebyla obecně dána pravomoc soudu, ale jiného, typicky třeba správního orgánu, bylo by nutné takovou rozhodčí doložku považovat za nepřípustnou (nikoli však za neplatnou) a nezakládající pravomoc rozhodce věc projednat a rozhodnout. 

Pokud by k rozhodnutí sporu byla jinak dána pravomoc jiného orgánu než soudu, je ještě podle § 2 odst. 1 RozŘ nutné, aby arbitrabilitu sporu potvrzoval speciální zákon. Právě takový zákon byl přijat v roce 2012, kdy byl novelizován zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, čímž došlo k rozšíření působnosti zákona o rozhodčím řízení i na majetkové spory, které jsou v prvním stupni rozhodovány jiným orgánem veřejné moci, než je soud. V důsledku této novely je tak možné sjednat rozhodčí smlouvu také u sporů, které by jinak byl příslušný řešit Český telekomunikační úřad. 

Platnost rozhodčí smlouvy

Neplatnost rozhodčí doložky ve smyslu § 31 písm. b) RozŘ se fakticky vztahuje na tři skupiny zrušovacích důvodů. Do první skupiny spadají situace, kdy je rozhodčí smlouva neplatná z jiných důvodů, než je nedostatek arbitrability podle § 31 písm. a) RozŘ. Druhou skupinu představují situace, kdy dojde ke zrušení rozhodčí smlouvy. Do třetí skupiny můžeme zařadit rozhodčí smlouvy, které se nevztahují na dohodnutou věc. Někteří autoři řadí pod tento zrušovací důvod také překážku rei iudicatae a překážku litispendence.

V případě uplatňování zrušovacího důvodu ve smyslu § 31 písm. b) se nejčastěji setkáváme s případem jiného důvodu neplatnosti smlouvy, než je nedostatek arbitrability. Při posuzování neplatnosti rozhodčí smlouvy je třeba vycházet z hmotněprávních předpisů platných v době jejího uzavření. Současná právní úprava zavedla princip, podle kterého je právní jednání v pochybnostech třeba vykládat spíše jako platné, přičemž relativní neplatnosti se musí dovolávat sám ten, k jehož ochraně je zde stanovena. Jiným důvodem neplatnosti může být například nedostatečné zmocnění osoby, která rozhodčí smlouvu podepsala. Za absolutně neplatnou by pak podle § 580 a 588 OZ byla považována doložka, která by byla ve zjevném rozporu s dobrými mravy, nebo zavazovala k od počátku nemožnému plnění, anebo by odporovala zákonu a současně narušovala veřejný pořádek.54 Neplatná smlouva, ke které se rozhodčí doložka vztahuje, však ještě sama o sobě dle názoru Nejvyššího soudu55 nezakládá neplatnost rozhodčí doložky. Platnost rozhodčí smlouvy a smlouvy hlavní je nutno posuzovat vždy samostatně.

Ustanovení § 31 písm. b) se dále uplatní v případech, kdy strany uzavřou platnou rozhodčí smlouvu, kterou později platně zruší, nebo od které jedna ze stran později platně odstoupí.56      

Pokud se týče třetí skupiny zrušovacích důvodů, jak je popsáno výše, je o nich v této práci pojednáno v souvislosti s arbitrabilitou sporu podle § 31 písm. a), neboť se tyto případy kvalifikačně nacházejí někde na pomezí neplatnosti rozhodčí doložky a nedostatku arbitrability sporu, přičemž nedostatku arbitrability jsou tyto situace blíže. V těchto případech totiž podle mého názoru mezi stranami ohledně sporu z určitého právního vztahu vůbec nedošlo k dohodě o přesunu pravomoci k rozhodování věci na rozhodčí soud a proto je vhodné je podřadit pod zrušovací důvod podle § 31 písm. a).

Na rozdíl od zrušení rozhodčího nálezu z důvodu nedostatku objektivní arbitrability, kde soud rozhodne o zrušení rozhodčího nálezu z úřední povinnosti, dojde-li k závěru, že spor není arbitrabilní, bude v případě neplatnosti rozhodčí doložky zkoumat, zda byl navrhovatelem uplatňovaný důvod uplatňován dříve, než tento začal ve věci jednat. V případě, že se to navrhovateli nepodaří doložit, bude soud nucen návrh ve smyslu § 33 RozŘ zamítnout.

Při posuzování platnosti rozhodčí smlouvy je třeba vycházet z hmotněprávních předpisů. V této souvislosti je třeba poukázat na otázku platnosti právního úkonu, tak jak je pojímána podle současného občanského zákoníku. Ten na rozdíl od předcházející právní úpravy, která s nedostatkem vůle, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti spojovala absolutní neplatnost právního úkonu, vůbec jednání s takovými vadami nepovažuje za projev vůle. Rozlišuje tak právní jednání zdánlivá a neplatná. Z toho vyplývá, že bude-li rozhodčí smlouva postižena některou ze závažných vad, nebude se tedy ve smyslu OZ jednat o právní jednání neplatné, ale zdánlivé. Jde-li o zdánlivé právní jednání, bude se posuzovat, jako by k němu vůbec nedošlo. Nicméně oba tyto případy je třeba podřadit pod důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. b) RozŘ.

Bělohlávek ve své publikace v kontextu výše uvedeného ještě upozorňuje na nově zavedenou právní fikci existence právního jednání ex tunc, vyjasní-li si strany neurčitý nebo nesrozumitelný obsah dodatečně. Poznamenává, že pokud se tedy žalovaná strana pustí do projednávání sporu a nenamítne neplatnost rozhodčí smlouvy, neuplatní se fikce existence platné rozhodčí smlouvy jako před nabytím účinnosti OZ, ale dojde k dodatečnému vyjasnění obsahu právní skutečnosti a dodatečné konvalidaci takového právního jednání.  Takovou změnu však považuji za ryze teoretickou, neboť v praxi nebude mít žádný význam, zda došlo dodatečné konvalidaci právního jednání, nebo se uplatní fikce existence platné rozhodčí smlouvy. Sám autor uzavírá, že ke změně důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu v těchto případech nedojde. K tomu je vhodné ještě poznamenat, že na takové případy účinná právní úprava částečně pamatuje v ustanovení § 33 RozŘ, které prakticky zakládá v určitých případech konvalidaci právního jednání ex lege, když podmiňuje relevantnost námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy tím, že jej strana uplatní dříve, než začne jednat ve věci samé. To však neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv. (viz kapitola č. 4)

K nové soukromoprávní kodifikaci dále poznamenávám, že zdánlivé právní jednání je v podstatě právním jednáním, které bylo před rekodifikací považováno za nicotné.

Nic z výše uvedeného však nemění nic na skutečnosti, že jednou z podmínek projednání sporu v rozhodčím řízení je existence platné rozhodčí doložky. V tomto ohledu je třeba vycházet z judikatury Nejvyššího soudu, který se ve svém usnesení ze dne 31. srpna 2010 vyslovil způsobem, že naprostá pasivita žalovaného v rozhodčím řízení, který se neúčastní jednání, nenamítá neexistenci rozhodčí smlouvy a byl mu doručen rozhodčí nález, nepostačuje k tomu, aby bylo jeho jednání považováno za automatické podrobení pravomoci rozhodce. Takový následek může nastat pouze v případě aktivního chování žalovaného, který neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl nejpozději před tím, než začal jednat ve věci samé. Pokud se jedná o uzavření neplatné rozhodčí smlouvy, platí, že dochází k založení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, žalovaný však může podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. b) RozŘ. 

V souvislosti s uplatňováním námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy (popřípadě nezpůsobilosti rozhodce dle § 31 písm. c)) účastníkem před jednáním ve věci samé se Nejvyšší soud zabýval otázkou výkladu pojmu „jednání ve věci samé“.

V řešeném případě při zahajování ústního jednání předseda rozhodčího senátu sdělil stranám informace o složení rozhodčího senátu a dále přijal jejich sdělení ohledně námitek příslušnosti soudu. Zástupce žalovaného zde namítl nepříslušnost tohoto soudu, aniž by se přitom vyjadřoval k věcné podstatě sporu. Námitku neplatnosti rozhodčí doložky vznesl zástupce žalovaného až později. Nejvyšší soud ve svém rozsudku dovodil, že žalovaná strana vznesla námitku neplatnosti rozhodčí doložky včas, tj. před přednesem tvrzení týkajících se věci samé a není zde tedy dán důvod pro zamítnutí návrhu na zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí avizoval, že pojem „věc sama“ je potřeba vykládat jako předmět, pro který je řízení vedeno a nelze tak pod pojem „jednání ve věci samé“ zahrnovat řešení otázek procesního charakteru. Soud připomíná, že pokud zákon ukládá straně povinnost uplatnit námitku dříve, než začne jednat ve věci samé, nelze toto zaměňovat s povinností uplatnit ji před prvním úkonem ve věci, či před tím, než začne ve věci samé jednat rozhodce.  

Zde považuji za vhodné zmínit některé odlišnosti, které se uplatňují ve vztazích mezi spotřebitelem a podnikatelem. Předem poznamenávám, že níže uvedené závěry Nejvyššího soudu dostali po novelizaci zákona a rozhodčím řízení, účinné od 1. dubna 2012 svoji zákonnou podobu.

Ve svém rozsudku sp. zn. 23 Cdo 96/2013, ze dne 21. 2. 2014 Nejvyšší soud konstatoval, že „Ve spotřebitelských věcech dospěla judikatura Nejvyššího soudu k odlišnému závěru, a to že neplatnost rozhodčí doložky musí soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z úřední povinnosti posuzovat, tj. zabývat se jí, i pokud žalovaný v rozhodčím řízení námitku neplatnosti v prvním úkonu ve věci nevzneslPřezkum platnosti rozhodčí doložky soudem i bez návrhu je podle judikatury možný pouze ve sporu ze spotřebitelské smlouvy.

Pro jasnost a úplnost ještě doplním rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3896/2012 , kde Nejvyšší soud potvrzuje, že neplatnost rozhodčí smlouvy není na místě posuzovat z úřední povinnosti vždy, i když nebyla v rozhodčím řízení řádně uplatněna ve smyslu § 33 RozŘ, ale pouze pokud se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem. V ostatních vztazích, kde strany rozhodčí smlouvy vystupují ve vzájemně rovném postavení, takový postup není na místě.  

Při řízení o zrušení rozhodčího nálezu platí, že obecné soudy nejsou vázány důvody neplatnosti uplatňovanými v žalobě. Nejvyšší soud se v tomto ohledu jasně vyjádřil, že pokud je žalobcem v řízení před rozhodci a v řízení před soudem uplatněna námitka dle § 31 písm. b) RozŘ, není rozhodující, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil konkrétní důvody neplatnosti rozhodčí doložky, shledal-li tyto důvody neplatnosti soud odvolací. Soud v judikatuře připomíná, že neplatnost ve smyslu § 39 občanského zákoníku  je neplatností absolutní, kterou je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti na základě skutkového stavu věci, který již byl zjištěn. 

Námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy v rámci rozhodčího řízení je bezesporu účinným nástrojem na obranu strany, která své tvrzení může prokázat relevantními skutečnostmi. Tato teze je podpořena i faktem, že včas uplatněná námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy, má z hlediska § 33 RozŘ za následek, že se vztahuje i na jiné důvody neplatnosti rozhodčí smlouvy, než které byly v této námitce přímo popsány. 

Z výše uvedeného vyplývá, že námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy není vůbec třeba skutkově vymezovat, přičemž zcela postačí konstatování účastníka, že považuje rozhodčí smlouvu za neplatnou. Konkrétní důvody neplatnosti je pak možné namítat až v soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Vyplývá to z judikatury Nejvyššího soudu. Takový názor považuji za správný a věci prospěšný, neboť je třeba vycházet ze skutečnosti, že nemusí být ve schopnostech laické veřejnosti vždy správně kvalifikovat důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy, o které však nemusí být pochybnost. Pro naplnění principu právní jistoty zcela jistě postačí časové omezení pro uplatnění námitky neplatnosti.

V případě, že dojde k předložení sporu, u nějž je uzavřena rozhodčí doložka, k obecnému soudu, platí, že obecné soudy jsou povinny se z úřední povinnosti zabývat okolnostmi rozhodnými pro posouzení své pravomoci. Ústavní soud judikoval, že mají-li obecné soudy při rozhodování v soudním spise k dispozici rozhodčí doložku, která založila pravomoc rozhodčího soudu, je jejich povinností se jí zabývat. Tuto povinnost má při svém rozhodování i Nejvyšší soud, přičemž takovou doložku nelze považovat za nový důkaz či novou skutečnost dle § 241a odst. 4 OSŘ. V případě, že by se Nejvyšší soud nezabýval námitkou stěžovatelky o neplatnosti rozhodčí doložky, porušil by tím svoji ústavní povinnost poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky. Došlo by tak k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 

Nezpůsobilost rozhodce

Zákonná formulace § 31 písm. c) RozŘ vztahuje tento zrušovací důvod na případy, kdy se ve věci zúčastnil rozhodce, „který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem“.

Stejně jako při neplatnosti rozhodčí doložky, musí být i tento důvod v rozhodčím řízení uplatněn nejpozději před jednáním strany ve věci samé. V opačném případě soud dle § 33 RozŘ návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítne. Nicméně tuto podmínku je na rozdíl od předešlého zrušovacího důvodu podle § 31 písm. b) nutno vykládat v širším smyslu. Je totiž nutno pamatovat i na případy, kdy se jedna ze stran dozví o důvodu, pro který by byl rozhodce z rozhodčího řízení vyloučen, až později v průběhu řízení. V tomto případě pak nelze takovou námitku považovat za opožděnou, i když nebyla uplatněna před jednáním strany ve věci samé. Pokud ji strana učiní bezodkladně poté, co se o rozhodné skutečnosti dozví, je třeba ji pokládat za relevantní. 

Tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu nastává jednak v případě, že rozhodce nesplňuje zákonné požadavky uvedené v § 4 RozŘ, a dále v případě, že rozhodce nebyl pověřen rozhodováním ve věci. To se bude týkat případů, kdy nedošlo k jeho řádnému jmenování. Bělohlávek však ve své publikaci uvádí i další případ z praxe, kdy nezpůsobilost rozhodce spočívala ve skutečnosti, že daný rozhodce nebyl jmenován přímo pro konkrétní spor, o němž bylo rozhodnuto. V předmětném sporu totiž došlo ke změně žalobního petitu se souhlasem rozhodčího senátu z žaloby na určení na žalobu na plnění. Protistrana pak namítala, že pro tento spor by daného rozhodce nejmenovala a požadovala tak vyloučení vlastního, jí jmenovaného rozhodce. Se svým požadavkem byla v důsledku i úspěšná. 

Na tomto místě považuji za vhodné vymezit vzájemný vztah nezpůsobilosti rozhodce jako důvodu pro zrušení dle § 31 písm. c) RozŘ a neplatnosti rozhodčí smlouvy podle § 31 písm. b) RozŘ. Pokud důvod, pro který je možno podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu spočívá v nezpůsobilosti rozhodce, jehož způsob určení činí neplatnou celou rozhodčí smlouvu, je potřeba napadnout u obecného soudu konkrétní rozhodčí nález pro neplatnost rozhodčí doložky dle § 31 písm. b) RozŘ. Nezpůsobilost rozhodce dle § 31 písm. c) jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, lze vztáhnout spíše na případy, kdy je rozhodčí doložka sjednána platně, avšak chybný je další postup, jímž strany výběr složení rozhodčího fóra realizují, nebo zde existuje rozpor mezi doložkou a skutečností. Případy, které tedy na první pohled mohou působit jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu pro nezpůsobilost rozhodce, mohou spadat také pod neplatnost rozhodčí doložky. V návrhu podle § 31 RozŘ je pak vhodné uplatnit oba tyto zrušovací důvody.

Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Vrchního soudu v Praze, nelze se na základě § 31 písm. c) RozŘ dovolávat zrušení rozhodčího nálezu v případě podjatosti rozhodců. 

Pod § 31 RozŘ pak dále zařadíme i případy, kdy byla straně odňata možnost aktivně se účastnit určování rozhodce, nebo kdy byl rozhodce určen výlučně jednou ze stran. Základním kritériem pro posuzování, zda nedošlo k založení důvodu pro zrušení rozhodčího nálezu je zde fakt, zda strana dostala možnost ovlivnit složení rozhodčího fóra. Nezáleží přitom na skutečnosti, jestli ho mohla ovlivnit bezprostředně jmenováním rozhodce, nebo dohodou o tzv. appointing authority, kterou strany svou autonomii při konstituování rozhodčího fóra z vlastní vůle legitimně omezují a přesouvají výběr na stranu třetí.  

Z judikatury soudů však vyplývá, že pokud si strany určí k projednávání sporu rozhodčí právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem (tzv.rozhodčí centrum) zřízeným na základě zákona (§ 13 RozŘ), musí být osoba rozhodce stanovena jednoznačně uvedením konkrétního jména, popřípadě jednoznačným stanovením způsobu jejího určení. V tomto případě nepostačí pouhé zakotvení možností výběru rozhodce s odkazem na seznam rozhodců rozhodčího centra, jehož obsah se může od uzavírání rozhodčí doložky do okamžiku řešení sporu jakkoli proměnit. Takový postup by znemožňoval předvídatelný výběr osoby rozhodce. Tato vada má za následek neplatnost rozhodčí doložky jako takové a zakládá možnost domáhat se zrušení rozhodčího nálezu soudem pro neplatnost rozhodčí doložky ve smyslu § 31 písm. b) RozŘ.   U výše uvedeného pravidla, však musím poukázat na skutečnost, že tato judikatura jde fakticky proti smyslu zákona, tak jak byl s účinností od 1. dubna 2012 novelizován RozŘ. Tím byla do ustanovení § 7 RozŘ výslovně včleněna věta, že: „Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou třetí osobou“. O dva dny později však Ústavní soud svým nálezem toto ustanovení popřel.   

Z výše uvedeného by bylo možné usuzovat, že Ústavní soud pouze nestihl zaregistrovat novelizaci zákona o rozhodčím řízení. Judikatura se však tímto směrem ubírala dále a podpořil ji i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. července 2013, kde přijímá ve shodě s judikaturou Ústavního soudu závěr, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“

Dalším rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, ze dne 28. listopadu 2013 pak bylo rozhodnuto o absolutní neplatnosti rozhodčí doložky, přičemž Nejvyšší soud formuloval následující právní větu: „Rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc, jestliže rozhodčí nález nevydal rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona“. Tato formulace právní věty se jeví jako poněkud obecná a stručně odůvodněná a tudíž nevhodná, neboť může vést k chybné aplikaci takového pravidla i na jiné spory než spotřebitelské.73

V souvislosti s aktuálním postojem soudů k uplatňování institutu „appointing authority“ ve spotřebitelských sporech, dochází pak v praxi k také k hromadnému zastavování exekucí, probíhajících na podkladě z tohoto důvodu neplatných rozhodčích nálezů. Věřitelé se pak ocitají na počátku celého vymáhacího procesu, přičemž se často ocitají v situaci, kdy v mezidobí došlo k promlčení vymáhané pohledávky. V těchto případech je potom otázkou, zda uplatnění námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. V odborných kruzích panuje přesvědčení, že v takové situaci je skutečně třeba posoudit takovou námitku jako rozpornou s dobrými mravy. Judikatura obecných soudů však v tomto směru zatím není jednotná. Příkladem je rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 60 ICm 113/2013, ve kterém soud konstatuje, že rozpor s dobrými mravy by v těchto případech byl dán za pouze za situace, kdy by námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. Takovou situaci však podle soudu není možné dovozovat z okolností, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna.74    

Z jednosměrné judikatury posledních let pak nápadně vyčnívá nedávný rozsudek Nejvyššího soudu, ve kterém tento nečekaně podpořil platnost některých rozhodčích doložek. V posuzovaném případě ale rozhodčí smlouva výslovně uváděla seznam osmi konkrétně určených rozhodců, ze kterých byl každý oprávněn spor rozhodnout samostatně. Strana, podávající žalobu, pak byla oprávněna vybrat jednoho z těchto osmi taxativně vyjmenovaných rozhodců. Takovou konstrukci rozhodčí doložky označil Nejvyšší soud za souladnou s ustanovením § 7 odst. 1 RozŘ, přičemž dále konstatoval, že takové ujednání nemá povahu nepřiměřené a zneužívající klausule. 

Směr judikatury soudů, týkající se způsobu určení rozhodce, nepochybně směřuje k vyhrazení možnosti vydávat rozhodčí řády pouze pro stálé rozhodčí soudy. Vyplývá to i z faktu, že Nejvyšší soud v usnesení svém ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo/2010 považuje odkaz na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem za neplatný pro rozpor se zákonem dle § 39 občanského zákoníku (před 1. lednem 2014). Toto tvrzení podpořil i jiný senát Nejvyššího soudu svým usnesením ze dne 10. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 2123/2011.

Toto omezování vydávání řádů institucemi, které nejsou podle zákona stálými rozhodčími soudy, má nepochybně svoji logiku. Pokud totiž je možné, aby soukromá právnická osoba upravovala řízení, kde je rozhodováno o právech a povinnostech osob, pak je třeba, aby existovala alespoň jistá kontrola státu nad tím, kdo a jak toto může upravovat. Nicméně úpravu oblastí majících zásadní vliv na meritum věci, jako je například doručování, judikatura z působnosti rozhodčích řádů i u stálých rozhodčích soudů stejně vyloučila. Soudní praxe zde však zcela nepochybně ignoruje existenci principu „appointing authority“ v českém právu výslovně zavedeného novelizací. 

Nejvyšší soud se dokonce vyjádřil ve svém usnesení, že pokud byl rozhodčí nález vydán rozhodcem určeným právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak takový nález není ani způsobilým exekučním titulem, neboť byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky. V případě, že byl v takovém případě nařízen výkon rozhodnutí, je soud ex offo povinen takový výkon rozhodnutí v každém jeho stádiu zastavit. 

Podle některých kritických názorů objevujících se v odborných kruzích však tento přístup obecných soudů není v souladu s právními zásadami. Například Maxa a Petr ve svém aktuálním článku uveřejněném v časopise Právní rozhledy prohlašují, že převažující judikatura obecných soudů tímto svým přístupem výrazně zasahuje do zásady autonomie vůle stran a úzkostlivě a tvrdohlavě chrání spotřebitele. Autoři však doplňují, že jejich cílem není kritika převažující části judikatury ve vztahu k institutu „appointing authority“, ale upozornění na povinnost soudů zabývat se každým případem s ohledem na jeho konkrétní okolnosti a na to, že ne každá doložka odkazující pro účely výběru rozhodce na seznam vedený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, má být považována bez dalšího za neplatnou. 

Osobně se přikláním k převažujícímu názoru judikatury posledních let. Mám za to, že pokud se stát rozhodne umožnit soukromým subjektům rozhodovat o právech a povinnostech vyplývajících z právních vztahů, v nichž jedna ze stran má nepochybně slabší postavení, měl by alespoň zajistit, že tyto subjekty budou při svém rozhodování nezávislé a objektivní. Aby bylo zamezeno korupčnímu prostředí a klientelismu, je třeba činnost institucí mající pravomoc k rozhodování těchto sporů alespoň podrobit částečné kontrole ze strany státu. Praxe totiž ukázala, že mnohá rozhodčí centra nerespektují zákony a rozhodování sporů pojímají jako velmi výnosnou podnikatelskou činnost. V důsledku ekonomické závislosti rozhodců na rozhodování velkého množství sporů jednoho žalobce a vysokých poplatků, které rozhodci často za svoji činnost inkasují, pak lze více než pochybovat o naprosté objektivitě takového rozhodování. Například mediálně proslulá realitní společnost PROLUX Consulting Int, s.r.o. využívala k projednávání svých sporů Sdružení rozhodců, a.s., které si zpoplatňuje částkou 6.000,-Kč i podání žaloby u sporů, v nichž jde o částky v řádech několik desetitisíců korun. Společnosti PROLUX Consulting Int., s.r.o., byla 14. května 2012 Českou obchodní inspekcí udělena maximální pokuta ve výši 5.000.000,- Kč, když při kontrolách bylo prokázáno, že zástupci společnosti spotřebitele nepravdivě informovali o podmínkách uzavíraných smluv v rozporu se zákonem č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele. Dále bylo zjištěno, že společnost se těchto nekalých obchodních praktik dopouštěla soustavně a systematicky již od roku 2007.  Na jmenovanou realitní kancelář obdržela Policie České republiky více než 400 trestních oznámení. I přes tak hrubé porušování právních předpisů na ochranu spotřebitele byla však drtivá většina sporů této společnosti u jmenovaného rozhodčího soudu rozhodována v neprospěch spotřebitelů a byly vydávány pravomocné a vykonatelné rozhodčí nálezy, na jejichž základě proběhlo i mnoho exekucí. Nutno dodat, že některé z těchto exekucí nebyly dodnes zastaveny. Tento případ a jemu podobné zcela nepochybně velmi přispěly k tomu, jakým směrem se dnes ubírá judikatura i právní předpisy upravující rozhodčí řízení obecně. Jakkoli jsou v odborných kruzích slyšet názory o tom, že je v souladu se zásadou autonomie vůle stran, dohodnou-li se strany na tom, že rozhodce bude určen jimi zvolenou třetí osobou, je třeba oponovat, že zásada autonomie vůle stran je ve spotřebitelských vztazích porušována i v jiných oblastech, než je rozhodčí řízení. Tato skutečnost pramení z faktu, že spotřebitel se zpravidla na utváření smluvního vztahu nepodílí stejnou mírou jako podnikatel, ale pouze bez odborných znalostí přijímá či odmítá jím předložené nabídky.

Neusnesení většinou rozhodců

Tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem vyplývá z požadavků na rozhodčí nález uvedených v § 25 odst. 1 RozŘ. Uvedené ustanovení lze plně použít v případech senátního rozhodování. Na rozdíl od senátního rozhodování před obecným soudem zde není nutné vyhotovovat protokol z hlasování. Ustanovení právních předpisů o řízení před obecnými soudy zde tak nebude možné aplikovat. Písemné vyhotovení rozhodčího nálezu však musí být podepsáno alespoň většinou rozhodců. Pokud není v senátu rozhodnuto jednomyslně a jeden či více rozhodců je přehlasováno, nebrání absence podpisu těchto rozhodců na písemném vyhotovení nálezu jeho závaznosti. Rozhodce, který byl přehlasován, má právo vyjádřit svůj odchylný právní názor (dissenting opinion) a trvat na tom, aby tento byl součástí dokumentace archivované ve smyslu § 29 RozŘ.  

Zákon neukládá povinnost vyhotovit o hlasování písemný protokol. Jeho existence však může výrazně usnadnit prokazování skutečnosti, že byl rozhodčí nález usnesen většinou rozhodců. Pokud se protokol vyhotovuje, mělo by v něm být uvedeno, že hlasovali všichni rozhodci, zda a kolik rozhodců hlasovalo odchylně od většiny, případně by protokol mohl obsahovat i výše zmíněné odchylné stanovisko. Vyhotovení protokolu lze proto doporučit. Protokol musí být podepsán všemi členy rozhodčího senátu a přístup k němu má pouze předsednictvo Rozhodčího soudu. 

Žádný požadavek na kvalifikovaný podpis rozhodců zákon nestanoví. Tyto požadavky si však mohou stanovit stálé rozhodčí soudy samy, a často tak i činí prostřednictvím stanovení pravidel pro verifikaci podpisů jednotlivých rozhodců. Pokud písemné vyhotovení rozhodčího nálezu není podepsáno alespoň většinou rozhodců, tak jak je uvedeno v předchozím odstavci, není splněna jeho formální náležitost a lze se u obecného soudu domáhat jeho zrušení podle § 31 písm. d) RozŘ.

Nemožnost věc projednat

Z pohledu soudní praxe se jde o frekventovaně užívaný důvod pro zrušení rozhodčího nálezu. Společně s důvody uvedenými v § 31 pod písm. a) a b) je nejčastějším případem argumentace navrhovatele. V případě § 31 písm. e) se ale musí jednat o zásadní porušení procesních pravidel. Aby tento důvod byl pro soud relevantní, nepostačí pouhá argumentace navrhovatele, že o řízení nebyl informován. Aby navrhovatel prokázal, že mu nebyla dána možnost věc projednat, bude muset například doložit, že žaloba nebyla zaslána na adresu uvedenou v obchodním, či jiném veřejném rejstříku, na adresu bydliště či místa podnikání, nebo že nebyla zaslána vůbec. V pochybnostech je pak rozhodná adresa uvedená v rozhodčí doložce, nebo v hlavní smlouvě. Žádné ustanovení neukládá rozhodci povinnost zjišťovat či prověřovat doručovací adresu, a je tedy v zájmu navrhovatele, aby ji určil správně. V opačném případě se nesprávné doručení přičítá k tíži navrhovatele. Odlišný postup je však možný, když si strany v rozhodčí smlouvě nebo v průběhu řízení dohodnou jiný způsob komunikace dle § 19 odst. 1 RozŘ. Taková dohoda je pak pro soud závazná, není-li nemožná nebo nepoškozuje-li zjevně práva některé ze stran. V praxi najde tento institut využití zejména pro dohodu na komunikaci výhradně elektronickou cestou.  

Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 953/2009, ze dne 29. 6. 2010, však dohoda stran o tom, že spory budou řešeny dle písemných podkladů dle zásad spravedlnosti, nevylučuje ústnost řízení ve smyslu § 19 odst. 3 RozŘ. Nic na tom nezmění ani odkaz na přiměřené použití § 30 RozŘ. Vyloučení ústního řízení v tomto případě zakládá možnost podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) RozŘ. 

Poskytnutí možnosti věc projednat má svůj význam také v kontextu časovém. V tomto ohledu se bude jednat především o řízení s mezinárodním prvkem, kde je účastníkům doručováno do zahraničí. Zde je potřeba procesní lhůty individuálně přizpůsobovat i s ohledem na jazyk, ve kterém je doručováno. Je však třeba rozlišovat mezi jazykem řízení, ve kterém je věc projednávána a jazykem, kterým je strana informována o tom, že proti ní bylo zahájeno rozhodčí řízení. Právě toto informování strany může být s ohledem na jazyk relevantní při posuzování toho, zda byla straně poskytnuta možnost věc projednat. Rozhodci by měli procesní lhůty přizpůsobit právě tomu, aby účastníkům byla dána možnost věc před rozhodci projednat. 

Další skupinou okolností, které mohou straně znemožnit věc projednat ve smyslu § 31 písm. e) RozŘ jsou politické, dopravní, či další relevantní objektivní skutečnosti. Může se jednat například o neudělení víza, ač si strana o něj včas požádala, či okolnosti politického nebo bezpečnostního charakteru. Spočívají-li takové důvody na objektivních okolnostech, je na místě přijmout vhodná opatření. Takovým opatřením může být např. i projednání v jiném místě (zemi), než v místě řízení. Nelze vyloučit ani použití telekomunikačních prostředků, aby bylo stranám umožněno se projednání aktivně účastnit. 

Stejně jako rozsudek obecného soudu, musí i rozhodčí nález podle ustanovení § 25 odst. 2 RozŘ obsahovat odůvodnění. V tomto odůvodnění se rozhodčí soud musí, stejně jako obecné soudy (§ 30 RozŘ), vypořádat jak se všemi důkazy, které byly v řízení provedeny, tak se všemi důkazy, jejichž provedení nepřipustil. Skutečnost, že se rozhodci některým důkazním návrhem odmítli zabývat, nebo se jím zabývali nedostatečně, může být jedním z důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem dle § 31 písm. e). Zde je však třeba důrazně připomenout, že pokud se strany dohodnou, že nález nemusí odůvodnění obsahovat, tak jak to připouští § 25 odst. 2 RozŘ, je možnost uplatnění těchto důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu soudem ve smyslu § 31 písm. e) značně omezena.  

Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba zkoumat otázku, zda byla stranám dána možnost věc před rozhodci projednat, zkoumat nejen z formálního hlediska, ohledně dodržování procesních postupů, ale také z hlediska materiálního. Materiálním hlediskem zde má soud na mysli skutečnost, zda měly obě strany dostatečnou a rovnou možnost své procesní práva uplatnit. V souvislosti s případem, který Nejvyšší soud rozhodoval v roce 2012, vyslovil požadavek, že stranám musí být dána možnost nejen navrhnout důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení, ale musí mít i faktickou, reálnou možnost tyto důkazy provést. Nelze tedy považovat za poskytnutí plné příležitosti k uplatnění procesních práv situaci, kdy se strana o skutečnosti, že rozhodce jejímu návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem nevyhoví (zde s tvrzením, že si měla sama obstarat a předložit znalecký posudek), dozví až z rozhodčího nálezu, v situaci, kdy již není možné procesně reagovat. Tímto procesním postupem rozhodce je strana sporu z materiálního hlediska zbavena příležitosti předložit důkazy k prokázání svých tvrzení v rozporu s § 18 RozŘ. 

Nejvyšší soud již několikrát ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že neprovedení důkazů nevržených účastníkem řízení, nelze považovat za odnětí možnosti účastníka jednat před soudem, pokud soud ve smyslu § 157 odst. 2 OSŘ řádně odůvodní, proč takový důkaz neprovedl. Takto lze vykládat i ustanovení § 31 písm. e) RozŘ. Vyslovil se tak Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 11. září 2007, sp. zn. 32 Odo 366/2006. 

Podmínky pro uplatnění zrušovacího důvodu dle § 31 písm. e) jsou však jistě splněny v situaci, kdy se takto poškozená strana nedozvěděla o některém zásadním procesním úkonu strany druhé, nebo jí neodůvodněně byla poskytnuta například kratší lhůta k vyjádření než straně druhé. Stejně tak lze tento důvod jistě uplatnit v situaci, kdy v řízení vystupovala osoba, která k tomu nebyla zmocněna a jejíž jednání nebylo ani dodatečně schváleno. 

Plném nezadané a nemozne ci nedovolené

Ustanovení § 31 písm. f) v sobě zahrnuje dva důvody, pro které je možné podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Prvním důvodem je případ, kdy rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno. Druhým důvodem je pak skutečnost, kdy je požadováno plnění podle tuzemského práva nemožné či plnění nedovolené.

O plnění, které nebylo stranami žádáno, půjde v případech, kdy soudce rozhodoval „nad petit“ (ultra petitem) a v nálezu přisoudil více, než žádal žalobní petit. Tento případ je vcelku jasný a nepůsobí žádné výkladové nejasnosti. 

Druhý důvod, týkající se plnění nedovoleného, nebo plnění podle tuzemského práva nemožného, však působil v praxi jisté obtíže, zejména v rozhodovací praxi nižších soudů. Ty jej při své rozhodovací činnosti často nesprávně interpretovaly jako plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Docházelo pak k rušení rozhodčích nálezů týkajících se například právních vztahů ze smluv, u nichž byla nepřiměřená výše smluvní pokuty, nebo úroků z prodlení. Tím pak prakticky docházelo k meritornímu přezkumu rozhodčího nálezu a právního názoru rozhodce v něm vyjádřeného, což rozhodčím soudům obecně nepřísluší. Tuto praxi ukončil až Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, kde konstatoval, že pokud by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumával věcnou správnost, pozbyla by právní úprava rozhodčího řízení smyslu. Ve svém rozhodnutí dále uvedl, že není možné přezkoumávat jak skutkové, tak právní závěry uvedené v rozhodčím nálezu.  Po provedené novelizaci je však zjevný rozpor s dobrými mravy jeden z důvodů, pro který je možno podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu soudem, jde-li o spor vyplývající ze spotřebitelské smlouvy. Nově by tedy bylo možné věcnou správnost takového rozhodčího nálezu přezkoumat, pokud by se jednalo o spor se spotřebitelem.

V kontextu výše uvedených tezí je třeba připomenout, že k rozsahu přezkumu rozhodčího nálezu obecnými soudy je pojednáno již na začátku této kapitoly. Meritorní přezkum rozhodčího nálezu ve spotřebitelských sporech je zase rozebrán v kapitole následující.

K Nejvyššímu soudu dospěl také spor o to, zda je možné zrušit rozhodčí nález podle ustanovení § 31 písm. f) RozŘ v případě, že uložil jedné ze stran povinnost k plnění, které bylo zakázáno pravomocným usnesením soudu o nařízení předběžného opatření. Soud se zde vyslovil, že rozhodčí nález nemá povahu právního úkonu stran rozhodčího řízení a nelze zde dovozovat jeho neplatnost dle § 39 občanského zákoníku (před 1. lednem 2014). Jinými slovy se nejedná o projev vůle, kterým by některá ze stran nakládala s věcmi nebo právy, tak jak jí to zakazovalo předběžné opatření. 

Zrušovací důvody ve spotřebitelských věcech

V rámci novelizace RozŘ zákonem č. 19/2012 Sb. účinným od 1. dubna 2012 došlo k rozšíření důvodů, pro které může být rozhodčí nález obecným soudem zrušen. Tyto důvody jsou zformulovány v ustanovení § 31 písm. g) a h). Nově dávají spotřebiteli možnost dovolat se zrušení rozhodčího nálezu v případě, že je takový nález vydán v rozporu s právními předpisy na ochranu spotřebitele, nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy, nebo veřejným pořádkem (dle § 31 písm. g)), nebo pokud rozhodčí doložka neobsahuje zákonem požadované informace, popřípadě jsou tyto údaje nepřesné či nepravdivé.

Důvodová zpráva této novely uvádí, že primárním cílem novelizace bylo posílit ochranu spotřebitele v českém právním řádu a vylepšit všeobecnou pověst rozhodčího řízení jako alternativního způsobu pro řešení soukromoprávních sporů. Z této zprávy také vyplývá, že zákonodárce dokonce zvažoval absolutní zákaz řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení. Způsob, jakým u nás dosud byly tyto spory v rozhodčím řízení řešeny, byl v rozporu s evropským právem a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie. To se následně začalo odrážet i v judikatuře snahou vyhovět unijním požadavkům na zvýšenou ochranu spotřebitele v rozhodčím řízení. Odpovídá tomu i způsob, jakým se Nejvyšší soud postavil k aplikaci § 33 RozŘ, které podmiňuje možnost uplatnit zrušovací důvody dle § 31 písm. b) a c) RozŘ tím, že budou uplatněny již v rozhodčím řízení.

Nejvyšší soud judikoval, že v případě spotřebitele je nutno toto ustanovení interpretovat způsobem, že zůstal-li spotřebitel nečinný, nemůže soud zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu jen z toho důvodu, že spotřebitel tyto důvody namítat mohl a přesto je neuplatnil. Soud dále poznamenává, že Směrnice Rady č. 93/13/EHS o zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“) vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, tento nález zrušil v případě, že rozhodčí smlouva obsahuje zneužívající klauzuli. Není přitom relevantní, zda spotřebitel námitku neplatnosti uplatnil i v rozhodčím řízení, nebo pouze v rámci žaloby na neplatnost. 

Průlomovou novelu č. 19/2012, která byla nakonec přijata, lze ze zvažovaných alternativ považovat za kompromis. 

Právní předpisy na ochranu spotřebitele, dobré mravy a veřejný pořádek

Abychom mohli v rámci návrhu na zrušení rozhodčího nálezu obecnému soudu argumentovat ustanovením § 31 písm. g), musí být splněna alespoň jedna ze tří alternativních podmínek, které toto ustanovení taxativně vyjmenovává. Jsou jimi rozpor s právními předpisy na ochranu spotřebitele, zjevný rozpor s dobrými mravy a zjevný rozpor s veřejným pořádkem.

Abychom rozebrali první z uvedených alternativních podmínek, musíme se zaměřit na výklad pojmu „právní předpisy na ochranu spotřebitele“. Spotřebitelské smlouvy jsou v našem právním řádu upraveny zejména občanským zákoníkem a zákonem č. 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele. Většina ustanovení na ochranu spotřebitele je do českého práva převzata z unijní úpravy. Také z toho důvodu občanský zákoník do značné míry přebírá právní úpravu starého občanského zákoníku. Občanský zákoník dále implementuje novou směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/122/ES ze dne 14. ledna 2009 o ochraně spotřebitele ve vztahu k některým aspektům smluv o dočasném užívání ubytovacích zařízení, o dlouhodobých rekreačních produktech o dalším prodeji a výměně. Obecně však nový občanský zákoník oproti starému kodexu příliš změn ohledně postavení spotřebitele nepřináší. Spotřebitel je podle § 412 OZ „člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.“

Taková definice se shoduje s právem Evropské unie (dále také „EU“). Spotřebitelem může být tedy pouze osoba fyzická, tak jak to vyplývá i z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále také „SD EU“). Za podnikatele se ve vztahu ke spotřebiteli považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání (§ 420 OZ). Taková činnost se totiž vůči spotřebiteli může jevit jako podnikání, i když některý znak nutný pro podnikání chybí - například záměr soustavnosti či záměr dosažení zisku. 

S novou právní úpravou však výrazně posílil institut dobrých mravů i institut veřejného pořádku. Tyto instituty se prolínají celým občanským zákoníkem. Definici těchto pojmů bychom ovšem v občanském zákoníku hledali marně. V tomto ohledu je třeba vycházet ze soudní rozhodovací praxe.

Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 249/97 ze dne 26. února 1998 vymezuje dobré mravy jako „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu“. Nejvyšší soud pak ve své judikatuře dobré mravy definuje jako „souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních “. Uvádí to ve svém rozsudku sp. zn. 2 Cdo 473/96 ze dne 29. května 1997.

Při výkladu veřejného pořádku lze také nahlédnout až do prvorepublikové judikatury tehdejšího Nejvyššího správního soudu, kde tento ve svém rozhodnutí sp. zn. 17035/25 položil základní principy, které je třeba při vykládání tohoto pojmu uplatňovat. Za pozornost stojí především závěr, že „veřejný pokoj a řád, nejsou kategorie absolutní. Jsou to veličiny měnivé, jejichž obsah řídí se dočasnými sociálními, etickými, hospodářskými a zejména politickými poměry. Stavy, které za určitých poměrů a názorů vyhovují veřejnému řádu, jak si jej panující mínění představuje, stávají se změnou poměrů závadnými, poněvadž panující názor o tom, čeho žádá veřejný řád v těchto nových poměrech, se změnil". V novodobé judikatuře se k pojmu veřejného pořádku vyjadřuje Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 3 As 4/2010 ze dne 26. 7. 2011 když uvádí, že „při výkladu pojmů veřejný pořádek, resp. závažné narušení veřejného pořádku, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užitý‘.

Zajímavé poznatky ohledně rozporu s „veřejným pořádkem“ pak uvádí ve své publikaci Kyselovská97 Upozorňuje na skutečnost, že rozpor s veřejným pořádkem je obsažen i ve vzorovém zákonu UNCITRAL o mezinárodní obchodní arbitráži, který byl právě inspirací pro český RozŘ. Vzorový zákon UNCITRAL svým výčtem důvodů, pro které je možné zrušit rozhodčí nález, v podstatě následuje důvody uváděné v čl. X EÚOA a v čl. V Newyorské úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. Tento vzorový zákon uvádí rozpor s veřejným pořádkem společně s nedostatkem arbitrability sporu jako důvody, pro které je možno zrušit rozhodčí nález z úřední povinnosti. Kyselovská nápaditě uvádí, že novelizací RozŘ byl tento institut „vtažen“ do vnitrostátní právní úpravy rozhodčího řízení, a z toho důvodu je tedy možné očekávat, že budou české soudy při interpretaci tohoto pojmu vycházet z judikatury, týkající se rozhodčího řízení s mezinárodním prvkem. Jako příklad uvádí usnesení Ústavního soudu ze dne 10.    

Května 2010, které konstatuje: „Obecně lze však říci, že rozpor s veřejným pořádkem je shledáván tehdy, jestliže by přiznání účinků vykonatelnosti rozhodčího nálezu odporovalo základním právním principům ústavního a právního řádu, společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o porušení takového zájmu, na kterém je třeba zcela jednoznačně a v každém ohledu trvat. Rozpor s veřejným pořádkem se týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení; trvání na ochraně základních práv jednotlivce bezpochyby k takovým základním principům právního řádu v České republice náleží

V neposlední řadě je třeba se zde pokusit objasnit pojem „zjevný“. Tento pojem se v současnosti prolíná celým občanským zákoníkem. Už z toho lze usuzovat, že zcela jistě ani zde nejde o nahodilou formulaci, ale významný regulativ. Skutečnost, že se v kontextu současné soukromoprávní úpravy stal tento pojem velmi frekventovaným, logicky vede v odborných kruzích ke snaze jej podrobně objasnit. Občanský zákoník sám na několika místech užívá formulace „zjevný rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem“. Nejvýznamnější je v tomto ohledu § 588 OZ, který uvádí zjevný rozpor s dobrými mravy či veřejným pořádkem jako jednu ze skutečností, která vede k absolutní neplatnosti právního jednání.

Pulkrábek ve svém odborném článku, uveřejněném v časopise Právní rozhledy uvádí, že v kontextu veřejného pořádku a dobrých mravů lze pak zjevnost chápat, jako jasnost či evidentnost právního závěru, že je dán rozpor s pravidly velmi neurčitého charakteru. Subjekt, kterému se má tento rozpor jevit jako jasný, je pak soud při aplikaci práva. Vystihnout obsah pojmů jako jsou dobré mravy nebo veřejný pořádek je pro strany velmi obtížné. V konečném důsledku to budou právě soudy, které rozhodnou o tom, jaké právní závěry budou přijaty. Z toho plyne, že jde o posouzení velmi subjektivní povahy, v němž mají soudy značnou moc. Právě požadavek „jasnosti“ rozporu s dobrými mravy a veřejným pořádkem pak tyto nevýhody zmenšuje. Nesprávné by však bylo zaměňovat zjevnost rozporu a intenzitu rozporu, jakožto kvalitu s kvantitou, i když samozřejmě zjevnost rozporu v mnoha případech bude právě důsledkem velké intenzity. Zjevnost lze tedy chápat jako kvalitu poznání. 

Podle mého názoru zákonodárce včleněním tohoto zrušovacího důvodu záměrně ponechává určitou volnost soudním orgánům při aplikaci práva. Právě použitím pojmů se širokým rozptylem interpretace jako jsou „dobré mravy“ a „veřejný pořádek“ je soudům při aplikaci právních předpisů ponechána možnost rozhodovat ve větší míře dle svého uvážení tak, aby jim bylo umožněno využívat právo jako účinný nástroj pro dosažení spravedlnosti v souladu se základními právními principy. Zákonodárce si byl nepochybně vědom, že univerzálními kategoriemi pravidel může nejlépe pokrýt variabilitu situací, ke kterým může v budoucnu v praxi rozhodčího řízení ještě dojít.

Zrušovacím důvodem podle § 31 písm. g) RozŘ se budu dále zabývat v následující kapitole této práce, neboť jde o zásadní novinku pro praxi rozhodčího řízení, která umožňuje přezkoumávat rozhodčí nálezy vydané ve spotřebitelských sporech meritorně.

Nedodržení informační povinnosti vůči spotřebiteli

Nedodržení informační povinnosti, jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. h), představuje v podstatě sankci za porušení povinnosti řádně informovat spotřebitele o skutečnostech vymezených v § 3 odst. 5 RozŘ. Uplatní se v případě, že rozhodčí doložka uzavřená se spotřebitelem nesplňuje některé z tam uvedených náležitostí. Tento zrušovací důvod zahrnuje v podstatě tři alternativy, pro které je možné rozhodčí nález obecným soudem zrušit. První z nich je situace, kdy spotřebiteli požadované informace nebyly poskytnuty vůbec. Druhou je situace, kdy byly tyto informace záměrně poskytnuty jako neúplné, nepřesné nebo nepravdivé. Třetí alternativou je pak poskytnutí neúplných, nepřesných nebo nepravdivých informací v nezanedbatelném rozsahu, bez ohledu na existenci či neexistenci záměru. 

Tento zrušovací důvod vyvolává ve vztahu ke zrušovacímu důvodu podle § 31 písm. b) jistou duplicitu. V obou těchto případech totiž postrádáme jednu ze základních podmínek rozhodčího řízení - subjektivní arbitrabilitu. Nedodržení informační povinnosti je však nutné považovat za speciální úpravu ve vztahu k obecné úpravě podle § 31 písm. b) RozŘ. Absence některé ze zákonem požadovaných náležitostí vyžadovaných podle § 3 odst. 5 RozŘ je totiž zároveň stižena neplatností takové rozhodčí smlouvy. Argumentace zrušovacím důvodem dle § 31 písm. h) z důvodu absence náležitostí dle § 3 odst. 5 RozŘ však vylučuje použití zrušovacího důvodu dle § 31 písm. b) RozŘ. Nelze ale vyloučit ani situace, ve kterých budou naplněny oba výše citované zrušovací důvody, vzájemně vymezené právními a skutkovými odchylkami. 

V kontextu výše uvedeného je třeba ale vysvětlit důvodnost této speciální úpravy, tak jak se o ní vedly diskuze během procesu novelizace zákona a rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. Opodstatněnost této speciální úpravy vysvětluje nutnost striktního rozlišování rozhodčích smluv uzavíraných ve spotřebitelských vztazích a ve vztazích ostatních. Na důležitosti tomuto rozlišování přidala i rekodofikace civilního práva, která posiluje smluvní autonomii, stejně tak jako upřednostňuje relativní neplatnost před neplatností absolutní. Vysoká míra smluvní autonomie a posílení principu relativní neplatnosti je třeba uplatňovat ve vztahu k rozhodčí smlouvě obecně. Při aplikaci zrušovacího důvodu podle § 31 písm. h) je však potřeba uplatňovat odlišné principy, které jsou vlastní právní úpravě ochrany spotřebitele. 

Tímto zrušovacím důvodem se stejně jako předcházejícím budu dále zabývat v následující kapitole věnované změnám, které přináší novela zákona o rozhodčím řízení, neboť byl přijat v rámci této novely a výslovně se vztahuje k nedodržení informační povinnosti ke spotřebiteli podle § 3 odst. 5 RozŘ, která byla současně zakotvena také Euronovelou.

Obnova řízení podle OSŘ

Zrušovací důvod podle § 31 písm. i) dopadá na situace, u nichž dojde k naplnění podmínek, pro které je v občanském soudním řízení možno žádat o obnovu řízení podle § 228 a násl. OSŘ.

Předpokladem je existence skutečností, rozhodnutí nebo důkazů, které účastník bez své viny nemohl použít v řízení původním, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Musí se jednat o takové skutečnosti, které by bylo možné v řízení před rozhodci provést, ale o kterých strana nevěděla a vědět nemohla, ač existovaly již v době řízení. Musí se jednat o zcela nové okolnosti, které nevyšly v řízení najevo ani v souvislosti sjiž provedenými důkazy či tvrzeními stran.

Rozhodčí řízení je však typickým řízením, ve kterém je značně omezen, pokud už ne zcela vyloučen, prostor pro spekulace ohledně významu před rozhodci neprovedených důkazů na výsledek rozhodovaného sporu. Takové úvahy jsou totiž, jakožto projevy meritorního přezkumu, v řízení o zrušení rozhodčího nálezu obecně nepřípustné. Proto je třeba přistupovat k existenci nových důkazů, jakožto důvodu pro obnovu řízení, v kontextu rozhodčího řízení velmi restriktivně. Není tedy možné například připustit takové důkazy, o kterých strana v průběhu rozhodčího řízení věděla, i když je nemohla nalézt nebo k nim neměla přístup z jiných důvodů (v takovém případě by bylo třeba iniciovat postup dle § 20 odst. 20 RozŘ). 

Právní úprava obnovy řízení obsažená v RozŘ se ve vztahu k občanskému soudnímu řádu jeví jako přísnější. Podle § 32 odst. 1 RozŘ je nezbytné podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu do tří měsíců od jeho doručení té straně, která se jeho zrušení domáhá. Na druhé straně § 233 odst. 1 občanského soudního řádu určuje jako skutečnost, rozhodnou pro počátek běhu tříměsíční prekluzivní lhůty okamžik, kdy se účastník dozví o existenci důvodů pro obnovu řízení. V OSŘ je tedy prekluzivní lhůta stanovena i subjektivně, což je pro navrhovatele výhodnější, neboť její počátek závisí na jeho informovanosti o nových skutečnostech. Přesto, že je tato subjektivní lhůta kryta ještě objektivní prekluzivní tříletou lhůtou počínající běžet od okamžiku, kdy napadené rozhodnutí nabude právní moci, je pro navrhovatele výhodnější než tříměsíční lhůta od doručení rozhodčího nálezu ve smyslu RozŘ. 

Za skutečnost, pro kterou je možné povolit obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) OSŘ lze považovat rozhodnutí příslušného orgánu, které odchylným způsobem řeší předběžnou otázku, pokud byl soud při svém předcházejícím rozhodování vázán rozhodnutím jiného orgánu, nebo při svém dřívějším rozhodování vycházel z rozhodnutí již dříve vydaného příslušným orgánem (§ 135 odst. 2 OSŘ). Na druhou stranu možnost žádat v občanském soudním řízení obnovu, není založena rozhodnutím, které by nesplňovalo podmínky dle § 135 OSŘ, v němž navíc účastníky nejsou totožné strany a není zde tedy ani dána závaznost takového rozhodnutí podle § 159a OSŘ. Tyto závěry plynou z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 

Lze si představit situaci, kdy dojde k vydání rozhodčího nálezu v souvislosti se spácháním trestného činu. Uplatňování § 31 písm. i) RozŘ na takové případy je diskutabilní. Pokud by byl průběh rozhodčího řízení ovlivněn spácháním trestného činu, musel by být návrh na zrušení takového rozhodčího nálezu podán už při podezření na jeho spáchání, tak aby byla dodržena i subjektivní prekluzivní tříměsíční lhůta podle § 233 OSŘ. Pokud by bylo čekáno na vydání rozhodnutí v trestním řízení, musel by soud i tuto lhůtu považovat za uplynulou a návrh odmítnout. K tomu přistupuje také fakt, že pro podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu platí výlučně tříměsíční lhůta podle RozŘ. V případě dodržení tříměsíční lhůty dle RozŘ, by pak ale soud mohl řízení o zrušení rozhodčího nálezu přerušit až do případného rozhodnutí v trestní věci. Vzhledem ke skutečnosti, že trestní řízení může trvat i řadu let, je aplikace zrušovacího důvodu podle § 31 písm. i) v případě trestněprávních okolností přinejmenším problematická. V případě, že by došlo k vydání rozhodčího nálezu v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu rozhodce, nebylo by ani zde možné využít zrušovací důvod podle § 31 písm. i) RozŘ.  Na takový případ totiž dopadá úprava žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu.

V praxi rozhodčího řízení se však důvody pro obnovu řízení podle § 228 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ téměř neuplatňují. Tento zrušovací důvod je velmi sporný a v praxi téměř nemá využití. Česká republika se řadí mezi velmi úzkou skupinu zemí, která ho zakotvila ve svém právním řádu. 

Ochrana spotřebitele a Euronovela

V souvislosti s účinností Euronovely došlo k zavedení mnoha významných změn týkajících se rozhodčího řízení. Kromě zakotvení dvou nových důvodů, pro které je ve spotřebitelských sporech možné zrušit rozhodčí nález, došlo k celkovým změnám ohledně požadavků na rozhodčí řízení a rozhodčí smlouvy, u nichž je jednou ze stran spotřebitel. Za účelem ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany, tak zákonodárce u těchto typů smluvních vztahů právní úpravu zpřísnil. Euronovela reaguje zejména na potřeby Směrnice Rady č. 93/13/EHS (dále také „Směrnice“). Navzdory faktu, že rozhodčí řízení nepatří v rámci rozdělení pravomocí Evropské unie a členských státu mezi tzv. výlučné ani sdílené kompetence, má unijní úprava na rozhodčí řízení výrazný dopad právě prostřednictvím právní úpravy ochrany spotřebitele.

Směrnice se snaží o sbližování právních předpisů členských států. Rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda je konkrétní jednání možné posoudit jako zneužívající, je možnost jeho podřazení pod definici v čl. 3 odst. 1 Směrnice107, která zní“ „Smluvnípodmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele“ .

Nejvýznamnějším rozhodnutím SD EU ohledně rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech je rozhodnutí SD EU ve věci Elisa Maria Mostaza Claro versus Centro Movil Milenium SL. Mezi uvedenými stranami došlo ke sporu ze smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb. Žalující Španělská společnost podala na paní Mostaza Claro žalobu k rozhodčímu soudu. Spor byl rozhodnut     v neprospěch žalované, která ačkoli nenamítala nedostatek pravomoci rozhodce již v rozhodčím řízení, následně napadla rozhodčí nález u španělského soudu. SD EU byl tímto soudem požádán o výklad Směrnice. SD EU se ve svém rozhodnutí vyjádřil následujícím způsobem: „Směrnice Rady 93/13/ EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách [ zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčího dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost“ .  Naprosto zásadní význam má uvedené rozhodnutí na časové omezení možnosti vznést námitku nedostatku pravomoci rozhodce. Veškerá ustanovení vnitrostátních právních řádů, která by spotřebitele limitovala v uplatnění této námitky, jsou tak suspendována. Tento postoj se projevil i v rozhodovací praxi českých soudů a následně i v českém právním řádu výslovným vynětím spotřebitele z povinnosti uložené stranám v § 33 RozŘ.

Z demonstrativního výčtu zneužívajících klauzulí obsaženého v příloze Směrnice nás pak pro účely rozhodčího řízení budou zajímat pouze dvě. Těmi jsou:

  • neodvolatelný závazek spotřebitele, aby plnil podmínky, se kterými se nemohl seznámit před uzavřením smlouvy a
  • zbavení spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek,

zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahuji ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

Jelikož se jedná o výčet demonstrativní, nelze vyloučit další ujednání, která bude možné považovat za zneužívající klauzuli. Na druhou stranu, ani ujednání, které vyhovují výše uvedeným definicím, nemusí být vždy nutně zneužívající. V případě, že však dojde k užití některé z takových zneužívajících klauzuli, nesmí být takové ujednání podle čl. 6 odst. 1 Směrnice pro spotřebitele závazné.

Není však nutné, aby spotřebitel nejprve takovou zneužívající klauzuli nejprve úspěšně napadl. Z judikatury SD EU vyplývá, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán bez ohledu na skutečnost, zda se této nezávaznosti dovolává u soudu. SD EU se tak vyjádřil ve svém rozsudku ve věci Pannon GSM. Podle jeho názoru má vnitrostátní soud povinnost posoudit zneužívající charakter smluvních podmínek z úřední povinnosti za podmínek, že „ má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí“.       

Takovou ochranu však není třeba vztahovat i na případy, kdy je spotřebitel zcela nečinný a rozhodčí nález vůbec nenapadne. Ve věci Asturcomm SD EU zdůraznil, že nelze po vnitrostátních soudech požadovat, aby zastupovaly nečinnost spotřebitele.

Také Nejvyšší soud se nedávno zabýval právě otázkou nezávaznosti zneužívajících klauzulí ve spotřebitelských smlouvách v souvislosti s uplatňováním ustanovení § 33 RozŘ vůči spotřebitelům. Soud ve svém rozsudku zdůrazňuje úlohu obecných soudů při naplňování účelu a smyslu článku 6 odst. 1 Směrnice, když konstatuje, že obecné soudy „musí v situaci, kdy ve sporu mezi jednotlivci nemůže směrnice sama o sobě zakládat jednotlivci povinnosti, a není tudíž možno se jí jako takové vůči němu dovolávat, je při uplatňování vnitrostátního práva vnitrostátní soud, který má podat jeho výklad, povinen tak učinit v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu uvedené směrnice, aby dosáhl výsledku, který tato směrnice sleduje, a dosáhl tak souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU“.   

Z toho jednoznačně vyplývá povinnost vnitrostátních soudů, posuzujících žalobu na neplatnost rozhodčího nálezu, aby takový rozhodčí nález obsahující zneužívající klauzuli zrušily i v případě, že spotřebitel námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy neuplatnil již v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Uplatnění námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy z důvodu nepřiměřeného ujednání není navíc možné vnitrostátním právním řádem omezovat prekluzivní lhůtou. SD EU se tak vyjádřil ve věci Cofidis. V uvedeném sporu figuroval na straně spotřebitele francouzský občan, jehož úvěrová smlouva se společností Cofidis SA obsahovala nepřiměřenou smluvní podmínku. Francouzský právní řád však pro uplatnění námitky nepřiměřenosti (neplatnosti) smluvní podmínky stanovil dvouletou prekluzivní lhůtu. Po uplynutí této lhůty již nebylo možné, aby soud prohlásil takovou smluvní podmínku za nepřiměřenou a z toho důvodu za neplatnou. Evropský soudní dvůr dospěl k právnímu závěru, že takový postup by znamenal zbavení spotřebitele ochrany zaručené mu Směrnicí, neboť žalobce by tak mohl vyčkat do okamžiku, kdy prekluzivní lhůta uplyne a po té spotřebitele zbaveného ochrany Směrnice žalovat.775

Za pozornost stojí také skutečnost, že rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jsou upraveny také v občanském zákoníku. Ustanovení § 1814 písm. j) OZ je v podstatě převzato ze Směrnice. Z jeho formulace prakticky vyplývá zákaz dvou typů rozhodčích doložek. Těmi jsou rozhodčí doložky zbavující spotřebitele práva podat opravný prostředek nebo doložky nutící spotřebitele uplatňovat svoje práva výhradně u rozhodce, který není vázán právními předpisy, jejichž cílem je ochrana spotřebitele. Po provedené novelizaci zákona o rozhodčím řízení však tato úprava občanského zákoníku pozbývá smyslu. Úprava RozŘ zde totiž v podstatě představuje lex specialis, podrobněji rozvíjející obecný princip zakotvený v občanském zákoníku. Protože však RozŘ konání rozhodčí řízení ve spotřebitelských věcech výslovně umožňuje, nelze si ustanovení občanského zákoníku vykládat způsobem, že by dobrovolný přesun pravomoci k rozhodnutí věci na rozhodce ze strany spotřebitele byl v rozporu s účinnou právní úpravou. To ostatně potvrzuje také Soudní dvůr Evropské Unie ve svém výše uvedeném rozhodnutí ve věci Mostaza Claro z roku 2006, když poprvé výslovně připouští uzavírání rozhodčích doložek ve spotřebitelských věcech.    Případné rozpory občanského zákoníku a zákona a rozhodčím řízení je pak nutno vykládat ve prospěch RozŘ. Při interpretaci § 1814 písm. j) OZ je nutné zachovat soulad s evropskou praxí a považovat rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách za neplatné v případě, že zakládají rozpor s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhou práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele tak, jak je to uvedeno v čl. 3 odst. 1 Směrnice.

Zásadní změny po Euronovele č. 19/2012

Jednou z dalších zásadních změn, které tato novelizace přinesla, je požadavek, aby byly rozhodčí smlouvy se spotřebiteli uzavírány a podepisovány na samostatné listině oddělené od smlouvy hlavní. Nedodržení této povinnosti je sankcionováno neplatností rozhodčí smlouvy. Nelze tedy už rozhodčí doložky nenápadně podbízet spotřebitelům v rámci obchodních podmínek. 

V řadách odborné veřejnosti se však objevují pochybnosti o tom, jaký bude skutečný dopad této nově zavedené povinnosti na rovnováhu mezi spotřebitelem a podnikatelem. Lze předpokládat, že spotřebitel v praxi nebude odmítat uzavřít hlavní závazek pouze z důvodu, že je jeho uzavření podmíněno i uzavřením rozhodčí smlouvy. 

Došlo také ke zpřísnění kvalifikačních požadavků na osobu rozhodce, která rozhoduje spory ze spotřebitelských smluv. Takový rozhodce musí mít vysokoškolské vzdělání v oboru právo, musí být trestně bezúhonný a zapsaný ve zvláštním seznamu rozhodců vedeném Ministerstvem spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti zveřejňuje seznam těchto rozhodců na svých internetových stránkách.  Určité legislativní nečistoty ohledně požadavků, které jsou na takového rozhodce kladeny v § 35b odst. 1 písm. c) RozŘ (vysokoškolské vzdělání v oboru právo), si všímají Řezníček s Bělohlávkem ve svém článku.

Upozorňují, že takový požadavek je na rozdíl od požadavků podle § 35b odst. 1 písm. a) a b) RozŘ stanovený nad rámec § 4 RozŘ, přičemž z legislativní konstrukce § 4 RozŘ vyplývá, že všechny materiální požadavky, které musí rozhodce splňovat, musí být stanoveny právě § 4 RozŘ. Dodávají ale, že jde spíše o exces legislativně technický, než exces právní. 

Euronovela zákona o rozhodčím řízení stojí také za skutečností, že spotřebitel již není nucen namítat neplatnost rozhodčí doložky při svém prvním úkonu ve věci, neboť je z této povinnosti výslovně vyňat (§ 15 RozŘ) a může tak učinit kdykoli. Stejně tak je spotřebitel výslovně vyňat z povinnosti uložené stranám ustanovením § 33 RozŘ, namítnout zrušovací důvody dle § 31 písm. b) a

c) nejpozději, než začnou jednat ve věci samé. 

Novelizace se částečně dotkla také institutu podjatosti rozhodce v rozhodčím řízení a do jisté míry jej připodobnila tomuto institutu obsaženému v občanském soudním řádu. Pouze spotřebitelských sporů se pak týká nově zavedená informační povinnost rozhodce již před zahájením projednávání věci. Rozhodce v tomto případě musí stranám oznámit, jestli v posledních třech letech vydal, nebo se podílel na vydání rozhodčího nálezu, nebo zda je rozhodcem v dosud neskončeném rozhodčím řízení ve sporu, jehož účastníkem byla či je některá ze stran. Zavedení této povinnosti má svoje opodstatnění ve skutečnosti, že v praxi se taková situace jeví jako nejčastější příčina podjatosti. 

Určitou změnu přinesla Euronovela do rozhodčích řízení, ve kterých jde o vztah s mezinárodním prvkem. Dále platí, že spor je v tomto případě rozhodován podle práva, které si strany zvolily, avšak od nabytí účinnosti novely nesmí být volba práva v případě sporů ze spotřebitelských smluv spotřebiteli na újmu a nesmí znamenat snížení míry ochrany jeho práv podle zákona o rozhodčím řízení či jiných právních předpisů. Další novinkou je skutečnost, že rozhodčí nález vydaný ve spotřebitelském sporu musí vždy obsahovat odůvodnění a poučení o právu podat návrh na jeho zrušení. 

Velmi významnou změnou je pak povinnost soudů vždy z úřední povinnosti přezkoumávat podmínky a důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. a) až d) nebo h) RozŘ. Musí tak činit i ve fázi, kdy byl podán návrh na nucený výkon rozhodnutí. Strana, proti níž byl soudem nařízen výkon rozhodčího nálezu, může kdykoliv podat návrh na jeho zastavení i v případě, že jsou dány důvody pro jeho zrušení podle § 31 písm. a) až f), h) nebo g) a nález neobsahuje poučení o právu podat návrh na jeho zrušení soudu. Přesto, že prekluzivní tříměsíční lhůta pro podání takového návrhu zůstává obecně zachována, neuplatní se v případech, kdy byl rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a jsou zde dány zrušovací důvody podle § 31 písm. a) až

d) nebo h). 

Další změnou je výslovné zakotvení institutu „appointing authority“. Jak je však podrobněji pojednáno v předešlé kapitole této práce, je podle judikatury použití tohoto institutu ve spotřebitelských sporech vyloučeno.

Na závěr bych chtěl ještě upozornit, že Euronovela přinesla pro spotřebitelská rozhodčí řízení změny také ohledně zastavení výkonu rozhodčího nálezu a řízení po zrušení rozhodčího nálezu, které jsou však také popsány v jiných kapitolách této práce , a proto je zde nebudu rozebírat.

Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách

Změny u rozhodčí doložky

Platná rozhodčí smlouva musí být podle § 3 odst. 1 RozŘ pod sankcí neplatnosti uzavřena v písemné formě. Za písemnou formu se pak považuje její sjednání i telegrafickou formou, dálnopisem nebo elektronickými prostředky umožňujícími zachycení jejího obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. Tato právní úprava je velmi flexibilní. Jediným základním kritériem pro výběr elektronických prostředků, kterými je možno smlouvu uzavřít, je nezpochybnitelné určení indenty osoby. Nic tedy nebrání platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy prostřednictvím výměny e-mailů obsahujících nabídku a akceptaci i bez zaručeného podpisu, pokud žádná ze stran toto jednání nezpochybní. Na druhé straně však podmínka jednoznačného určení identity osoby splněna být nemusí v případě, že dojde k uzavření rozhodčí smlouvy prostřednictvím automatizovaného systému na webovém rozhraní (není-li použit elektronický podpis). 

Pro rozhodčí smlouvu uzavíranou ve spotřebitelských vztazích platí kromě obecných náležitostí, které musí splňovat každá rozhodčí doložka, ještě další požadavky. Jak již bylo řečeno v předchozím bodě této kapitoly, musí být po provedené novelizaci platná rozhodčí doložka ve spotřebitelských vztazích sjednána samostatně. Pokud by byla pojata jako součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, byla by neplatná.

Významnou novinkou, kterou přinesla Euronovela je také vysvětlovací povinnost, kterou má podnikatel vůči spotřebiteli. Nově vložené ustanovení § 3 odst. 4 RozŘ nutí podnikatele poskytnout spotřebiteli náležité vysvětlení takovým způsobem, aby spotřebitel byl schopen posoudit důsledky, které pro něj z rozhodčí smlouvy mohou vyplynout. Podnikatel tak musí učinit již s dostatečným předstihem před uzavřením rozhodčí doložky. Zákon nám dále ještě definuje náležité vysvětlení, jako vysvětlení všech následků rozhodčí doložky.

Jistou problematičnost lze v praxi očekávat ohledně rozsahu informací, které je podnikatel povinen spotřebiteli poskytnout. K tomu Bělohlávek uvádí ve svém komentáři, že by se mělo jednat především o tyto informace:

a) Rozhodčí řízení je řízením zpoplatněným, kde nepřichází v úvahu aplikace institutu osvobození od soudních poplatků apod.

b) Není li to stranami výslovně sjednáno, je rozhodnutí vydané rozhodci ve věci samé konečným rozhodnutím, které nepodléhá přezkumu jiných subjektů (jiných rozhodců) a jeho doručením nabývá právní moci a je přímo vykonatelným titulem.

c) Obecná nemožnost meritorního přezkumu rozhodčího nálezu.

d) Je možné ovlivnit složení rozhodčího fóra

e) Soukromoprávní charakter rozhodčího řízení znemožňuje užití donucovacích prostředků, zejména nemožnost přinutit svědka, znalce ani třetí osobu, která není účastníkem řízení, aby se dostavila, vypovídala, nebo poskytla jinou součinnost.

f) Rozhodčího řízení je na rozdíl od řízení před obecným soudem neveřej né.

g) Úprava procesních otázek v RozŘ pouze na základní úrovni a pouze přiměřená aplikace institutů aplikovatelných na řízení před soudy.

Z pohledu podnikatele lze pak považovat podceňování této povinnosti za velmi riskantní, neboť její nesplnění povede téměř vždy k zneplatnění rozhodčí smlouvy. Na předkladateli takového vysvětlení pak vždy bude důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda a jak toto náležité vysvětlení proběhlo. Dalším problémem aplikace ustanovení § 3 odst. 4 RozŘ pak může být výklad pojmu     „dostatečný předstih“, se kterým musí být spotřebiteli následky jeho jednání náležitě vysvětleny. Vzhledem ke skutečnosti, že délka této doby není přesně formulována, lze předpokládat, že takový časový úsek nebude vždy stejně dlouhý a bude vždy záviset na individuálních okolnostech konkrétního případu. Těmito okolnostmi pak budou zejména osobní schopnost spotřebitele správně pochopit obsah rozhodčí smlouvy a důsledky jejího uzavření. 

Osobně považuji zavedení povinnosti sjednávat ve spotřebitelských vztazích rozhodčí doložku samostatně za správný krok. Je tak nepochybně zabráněno situacím, kdy spotřebitel podpisem několikastranné hlavní smlouvy, ukrývající rozhodčí doložku sepsanou menším písmem někde ve svém rozsáhlém obsahu, nevědomě přesouvá pravomoc k rozhodování případného sporu na rozhodčí soud. Za zásadní z hlediska ochrany spotřebitele považuji totiž právě vědomost spotřebitele o tom, že rozhodčí doložku podepisuje. Přesto však nelze v praxi v naprosté většině případů očekávat, že tato povinnost odradí spotřebitele od uzavření hlavního závazku, který je uzavřením rozhodčí doložky podmíněn. Reálný význam však tato povinnost může mít v případech, kdy opatrný spotřebitel uzavírá například kupní smlouvu, jejímž předmětem je nemovitost mající významnou hodnotu. Jsem přesvědčen, že pak by jej ve specifických situacích rozhodčí doložka odradit mohla. Problematicky také působí zavedení tzv. vysvětlovací povinnosti podle § 3 odst. 4. Toto nové ustanovení se jeví velmi neprakticky a lze očekávat, že v budoucnu bude pro svou vágnost a neurčitost způsobovat značné obtíže. I když lze přibližně obsáhnout, jaké následky má pro spotřebitele rozhodčí doložka, stěží si lze představit úplný výčet těchto informací, neboť jejich rozsah je velmi široký. Zákonodárce zde možná při své ochranářské politice spotřebitele přijal až přehnaný „bianco šek“, který bude možno ze strany spotřebitele účinně zneužívat, či ho využívat jako nástroj pro účelové průtahy v řízení. Problematická je taky otázka, jak se bude individuálně posuzovat schopnost spotřebitele pochopit následky uzavření rozhodčí smlouvy, když není jasně stanoven časový úsek, který je možno pokládat za dostatečný předstih ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 RozŘ.

K výše uvedenému dále poznamenávám, že i když zákon pro takové vysvětlení nikde nestanoví povinně písemnou formu, z povahy věci lze pro opatrnost písemnou formu doporučit. V ideálním případě by ještě před uzavřením rozhodčí smlouvy mohlo být takové vysvětlení předloženo v písemné podobě k podpisu.

Lze však očekávat, že ani zavedení těchto povinností nebude mít výrazný vliv na rozhodování spotřebitele, zda rozhodčí smlouvu s podnikatelem uzavře či nikoli. Jak již bylo v této práci řečeno, spotřebitel zpravidla v této situaci nemá na výběr. Jak správně poznamenává Carbol, „jediným řešením, které by reálně vyrovnalo vyjednávači pozici spotřebitele a dodavatele při uzavírání rozhodčí smlouvy, by byla právní úprava, umožňující platné uzavření rozhodčí smlouvy se spotřebitelem až po vzniku sporu,“ 

Povinné náležitosti rozhodčí smlouvy

Rozmach rozhodčích doložek zneužívajícího charakteru vyvolal reakci vrcholných soudů. Judikatura postupně vymezila náležitosti, které musí rozhodčí doložka ve spotřebitelské smlouvě splňovat, aby mohla být považována za platnou. Tyto judikaturní závěry vyplývají právě z požadavků Směrnice 93/13/EHS.

Pro dosažení účelu směrnice bylo mj. třeba, aby bylo dosaženo transparentního a určitého způsobu určování rozhodce, není-li konkrétní rozhodce určen. Dále bylo také zapotřebí, aby rozhodčí řízení poskytovalo spotřebiteli ochranu srovnatelnou s řízením před soudem - zde se jedná zejména o ústnost řízení a možnost přezkumu jinými rozhodci podle § 27 RozŘ.

Nejvyšší soud se ve svém přelomovém usnesení sp. zn. 31 Cdo 1945/210, ze dne 11. května 2011 odchýlil od dříve vyjádřeného právního názoru vysloveného v usnesení téhož soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, podle něhož se strany mohou platně dohodnout, že vzniklé spory mezi nimi bude rozhodovat rozhodce zvolený žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromou právnickou osobou, jenž není stálým rozhodčím soudem podle § 13 RozŘ, a že rozhodčí řízení se bude řídit tímto subjektem vydanými pravidly.

Na doposud sjednané rozhodčí doložky, které poškozovaly spotřebitele, se začalo pohlížet jako na neplatné - to ostatně potvrzovala další judikatura. Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 a nález ÚS sp. zn. II. ÚS 3057/10, ze dne 5. října 2011. Cílem soudů bylo zamezit praxi podnikatelů vytvářejících si rozhodčí doložky ve svůj prospěch na úkor spotřebitele. Následně docházelo k tomu, že i doložky sjednané před průlomovým rozhodnutím ze dne 11. května 2011 byly hromadně prohlašovány za neplatné, což v důsledku vede k „retroaktivitě“ judikatury, pokud bychom připustili, že judikatura může působit i retroaktivně. Tuto úvahu však podporuje i fakt, že i Euronovela z roku 2012 se podle svých přechodných ustanovení uplatní toliko na rozhodčí doložky sjednané po nabytí její účinnosti dne 1. dubna 2012 a vylučuje tak sama svoji retroaktivitu. 

Povinné náležitosti rozhodčí smlouvy ve spotřebitelských vztazích, takjak je po Euronovele vyžaduje § 3 odst. 5 RozŘ jsou odráženy právě v nově vloženém zrušovacím důvodu podle § 31 písm. h), jak již bylo pojednáno v předchozí kapitole této práce. Nedodržení těchto požadavků je tedy důvodem pro podání návrhu na zrušení takového rozhodčího nálezu k obecnému soudu.

Podle § 3 odst. 5 RozŘ musí spotřebitelská rozhodčí smlouva „obsahovat také pravdivé, přesné a úplné informace o

a) rozhodci nebo o tom, že rozhoduje stálý rozhodčí soud,

b) způsobu zahájení a formě vedení rozhodčího řízení, 

odměně rozhodce a předpokládaných druzích nákladů, které mohou spotřebiteli vzniknout a o pravidlech pro jejich přiznání

d) místu konání rozhodčího řízení,

e) způsobu doručení rozhodčího nálezu spotřebiteli a

f) tom, že pravomocný rozhodčí nález je vykonatelný

Je však nutné upozornit také na skutečnost, že dle § 3 odst. 6 RozŘ se požadavky uvedené v § 3 odst. 5 RozŘ neuplatní v případech, kdy je sjednávána pravomoc k rozhodování sporu některého ze stálých rozhodčích soudů podle § 13 RozŘ, a rozhodčí doložka odkazuje na statuty a řády těchto soudů, jež jsou uveřejněny v Obchodním věstníku. Implicitní podmínkou pak je skutečnost, že tyto statuty a řády, na které je odkazováno, skutečně právě tyto otázky výslovně upravují. Pokud by některý některá informace dle § 3 odst. 5 RozŘ nebyla upravena, bylo by nezbytné pamatovat na ni v rozhodčí smlouvě i v těch případech, kdy je k rozhodnutí sporu sjednána pravomoc stálého rozhodčího soudu. 

Jak uvádí ve své publikaci Rozehnalová, dopadá tato úprava pouze na rozhodčí smlouvy uzavírané již před vznikem samotného sporu. Na situace, kdy je uzavírána smlouva o rozhodci na podkladě již vzniklého sporu, tato úprava nedopadá. Toto potvrzuje i samotná důvodová zpráva k Euronovele. Problematická pak bude aplikace § 3 odst. 5 RozŘ na případy ad hoc rozhodčího řízení. Nová úprava vyvolává nejasnosti ohledně toho, zda pro platnost rozhodčí doložky je třeba uvádět přímo jméno rozhodce, nebo postačí jeho ustanovení odkazem na tzv. „appointing authority“, popřípadě odkaz na rozhodčí řád, pravidla, atd. Není zde tedy jasně vyřešena vazba ustanoveními § 3 odst. 5 a § 7 

RozŘ. V úvahu pak připadá nalezení možného řešení za pomocí historického výkladu a nutné míry ochrany spotřebitele. 

Věcný přezkum rozhodčího nálezu

Možnost meritomího přezkumu rozhodčího nálezu nepřímo vyplývá z nově vloženého ustanovení § 31 písm. g) RozŘ, podle kterého je možno podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu z důvodu, že „rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem“. Tímto zrušovacím důvodem jsem se již zabýval v předešlé kapitole této práce, kde jsem se snažil objasnit pojmy „právní předpisy na ochranu spotřebitele‘, „dobré mravy"‘ a „veřejný pořádek‘.

Tato průlomová změna však částečně narušuje dva základní prvky rozhodčího řízení - rychlost a konečnost. Praktickým důsledkem takové změny je pak skutečnost, že se řízení ve spotřebitelských věcech, ve kterých účastníci platně uzavřou rozhodčí smlouvu, může stát řízením čtyřinstančním (za předpokladu že se strany dohodnou na možnosti přezkumu jinými rozhodci dle § 27 RozŘ). I když mohou soud obecný a odvolací provádět přezkum rozhodčího nálezu pouze v rozsahu vymezeném ustanoveními § 31 písm. g) a h), může dojít v řízení k obrovským průtahům. Vezmeme-li dále úvahu § 32 odst. 3 RozŘ, který ukládá obecným soudům povinnost ex offo zkoumat, jestli jsou dány důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, jehož zrušení se domáhá spotřebitel, je na místě uvažovat o tom, zda rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech po provedené novelizaci nepozbylo všech svých výhod, oproti soudnímu řízení před obecnými soudy. Janoušek se jako autor části kolektivní publikace staví k možnosti meritorního přezkumu rozhodčího nálezu velmi kriticky a poznamenává, že ač došlo k významnému posílení ochrany spotřebitele v rozhodčím řízení, bylo tak učiněno na úkor základních výhod a principů rozhodčího řízení, které pak ve spotřebitelských sporech postrádá smyslu. Dále uvádí, že takový stav zcela jistě neodpovídá ani záměrům Evropské unie, která upřednostňuje možnosti alternativních řešení spotřebitelských sporů.   

Podobně kriticky se k celé věci staví Lisse, když správně upozorňuje na diskutabilnost této změny zejména s ohledem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, kde tento ve svém usnesení konstatuje, že „ Měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení" 13 Lisse pokračuje, že i když lze z pohledu ochrany spotřebitele takovou změnu vítat, stává se z rozhodčího řízení jakási „před-instance“ soudního řízení před soudem prvního stupně, namísto rozhodčího soudu jako konečné rozhodovací instance, což v praxi povede k prodlužování délky trvání sporů. 

Svůj kritický postoj však Lisse mírní ve svém článku z 30. prosince 2014, kde uvádí, že ustanovení § 31 písm. g) RozŘ jistě nevyplývá pravomoc obecného soudu věcně přezkoumávat rozhodčí nález jako celek včetně všech rozhodcem zjištěných skutkových okolností a z nich plynoucí právní posouzení věci. Uvádí, že „přezkum soudu se zde omezuje pouze na zjištění, zda rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem. Pokud rozhodce tyto podmínky splnil a rozhodl spor i tak v neprospěch spotřebitele, není to důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu “

Dále ještě doplňuje, že oprávnění provádět tento „omezený věcný přezkum “ má pouze soud nalézací, nikoli však soud exekuční. 

O něco méně kriticky se k dané problematice vyjadřuje ve své publikaci také Bělohlávek, který uvádí, že i když tato úprava představuje jistý zásah do zákazu hmotněprávního přezkumu rozhodčích nálezů, přesto není dán prostor pro to, aby soud obecný soud projednával věc meritorně. Poznamenává, že nejde o úplný přezkum rozhodčího nálezu, jak je tomu v případě druhostupňového řízení před obecným soudem, neboť se jedná výlučně o možnost přezkumu dodržení základních požadavků na ochranu spotřebitele a základních právních principů, přičemž věcný přezkum je zde omezen pouze na věcné posouzení toho, zda nebyly porušeny minimální standardy v oblasti ochrany spotřebitele. Dále Bělohlávek podotýká, že se od soudů v těchto případech neočekává detailní projednávání průběhu rozhodčího řízení či jednotlivých dílčích závěrů, ke kterým rozhodci dospěli, ale pouze přezkum toho, co lze považovat za jakýsi pomyslný vrchol hodnocení.  Stejně tak pozitivnější postoj zaujímali Gaňo a Prudíková, ve své části kolektivní publikace kteří uvažují, že právo podat návrh na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. g) lze chápat jako mimořádný prostředek sloužící k odstranění zjevných nespravedlností. Toto své tvrzení však podkládají hlavním argumentem, že podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu soudu z tohoto důvodu nemá odkladný účinek. Poznamenávají však, že pokud by zde byl připuštěn automatický odkladný účinek, pozbylo by rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech smyslu.  Publikace byla ale vydána ještě před 17. lednem 2012, kdy definitivní podoba novely nabyla platnosti vyhlášením ve

Sbírce zákonů a mezinárodních smluv. Součástí této novely však nakonec je i nově vložené ustanovení § 32 odst. 3 RozŘ, které zakládá obecný soudům povinnost ex offo zkoumat, zda nejsou v konkrétním případě dány důvody pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, pokud se tohoto zrušení domáhá spotřebitel. I když tato povinnost soudů sama o sobě nezakládá automatický odklad vykonatelnosti, svoji podstatou se mu velmi blíží.

Nezbývá než vyčkat, jaký postoj zaujmou k nastalé situaci soudy ve své rozhodovací praxi. Do jaké míry provedená novelizace sníží efektivitu řešení spotřebitelských sporů v rozhodčím řízení, nám ukáže až směr, kterým se bude vyvíjet judikatura vrcholných soudních orgánů. Vzhledem k tomu, že Euronovela ve své druhé části v čl. II odst. 1 stanoví, že rozhodčí řízení zahájená již před nabytím její účinnosti se dokončí podle dosavadních právních předpisů, bude zřejmě ještě nějakou dobu trvat, než některé spory zahájené po nabytí její účinnosti dospějí například až k Nejvyššímu či Ústavnímu soudu. Pak bude zajímavé sledovat, jak se vrcholné soudní instituce s možností věcného přezkumu rozhodčích nálezů ve spotřebitelských sporech reálně vypořádají. Předpokládám, že jejich interpretace ustanovení § 31 písm. g) bude spíše restriktivní, zejména pokud se týče intencí, ve kterých mohou obecné soudy takové rozhodčí nálezy meritorně přezkoumávat. Pokud by tyto meze vykládali extenzivně, mohly by být zahlceny návrhy na zrušení rozhodčích nálezů vydaných ve spotřebitelských věcech a tvořily by pak u těchto sporů prakticky další instanci. I když tedy obecné soudy nemohou ovlivnit stávající legislativu, mohou se k ní svým výkladem postavit tak, aby alespoň zachovaly rozhodčímu řízení ve spotřebitelských sporech svůj smysl.

Přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci ve spotřebitelských sporech

Přezkumem rozhodčího nálezu jinými rozhodci podle § 27 RozŘ jsem se v obecné rovině v této práci již zabýval. Na tomto místě bych však chtěl rozebrat některé odchylky, které se uplatní pouze u přezkoumávání rozhodčího nálezu ve sporech, v nichž jednou ze stran je vždy spotřebitel. Ačkoli se jedná o hojně diskutovanou problematiku, k níž vrcholné soudní instance nezaujímají zcela jednotný postoj, nevyřešila ji ani Euronovela a její řešení je třeba stále hledat v judikatuře. Stejně jako tomu je v případě institutu „appointing authority“ (viz. 3.3.3), není ani v případě přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci odchylný judikaturní přístup k uplatňování tohoto institutu ve spotřebitelských vztazích reflektován zákonem.

Obecně platí, že rozhodčí řízení je řízením jednoinstančním. Je však možné, aby strany na základě vzájemné dohody umožnily provést na návrh některé z nich přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci. Z toho vyplývá, že není-li uzavřena taková dohoda, je rozhodnutí rozhodčího soudu vždy konečné. V posledních letech však s narůstajícím trendem zvyšování ochrany spotřebitele v rámci rozhodčího řízení, byl několikrát vyjádřen kladný názor vrcholných soudů na možnost přezkumu rozhodčího nálezu jinými rozhodci i tam, kde si to strany rozhodčí smlouvy výslovně nesjednaly, pokud je jednou z těchto stran spotřebitel.

Prvním z těchto rozhodnutí je nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2164/10 ze dne 1. listopadu 2011, ve kterém Ústavní soud uvedl náležitosti, které by měla splňovat rozhodčí doložka ve spotřebitelských vztazích. „Jde-li o ujednání v rámci spotřebitelské smlouvy, musí rozhodčí řízení obecně zaručovat procesní práva srovnatelná s řízením, které by bylo na místě v případě, kdy by se spotřebitel k ujednání ve spotřebitelské smlouvě nezavázal (ústnost, přímost jednání, odvolací instance, absence jiných překážek v uplatnění spotřebitelova práva), což však rozhodčí řízení za podmínek nastavených tak, jak je tomu v posuzovaném případě, rozhodně nezaručuje“ 14 Zde ústavní soud v podstatě vymezuje, co lze chápat pod procesními právy srovnatelnými s řízením před obecnými soudy. Mimo jiné řadí mezi tyto procesní práva i odvolací instanci, kterou jak již bylo rozebíráno v předchozí kapitole této práce, zcela jistě není možnost podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu obecnému soudu podle § 31  

RozŘ. K tomu Ústavní soud dodává, že spotřebitelská rozhodčí doložka bude z ústavněprávního hlediska přípustná, pokud budou „podmínky procesního charakteru účastníkům řízení garantovat rovné zacházení, což ve vztahu spotřebitel - podnikatel znamená zvýšenou ochranu slabší strany, tj. spotřebitele a že dohodnutá procesní pravidla budou garantovat spravedlivé řízení, včetně možností přezkoumání rozhodčího nálezu jinými rozhodci, jak to umožňuje platný zákon o rozhodčím řízení“.  Ústavní soud tak vyslovil zcela nový požadavek na spotřebitelské rozhodčí řízení, který doposud nebyl podložen ani právní úpravou, ani soudní judikaturou. Závěr Ústavního soudu je pak o to překvapivější, když několik měsíců před jeho vydáním v jiném nálezu potvrdil tvrzení, že rozhodčí řízení je zásadně řízením jednoinstančním. 

Závěry ústavního soudu začaly působit zmatek v rozhodovací praxi nižších soudů, z nichž některé vydávaly rozhodnutí, prohlašující za neplatné rozhodčí doložky ve spotřebitelských vztazích, které neumožňovaly přezkum rozhodčího nálezu jinými rozhodci.  Názory na takový postoj Ústavního soudu v odborných kruzích byly pochopitelně velmi kritické. Podle Bělohlávka nelze závěr Ústavního soudu o nutnosti dvoustupňového rozhodčího řízení ve spotřebitelských sporech přijmout už proto, že až po tom co se Ústavní soud v listopadu 2011 vyjádřil tímto převratným způsobem, došlo ke schválení Euronovely, která v oblasti spotřebitelských rozhodčích řízení po letech dohadů stanovila jednoznačná pravidla pro arbitrabilitu sporů, sjednávání rozhodčích doložek, projednávání sporů v rozhodčím řízení i následnou kontrolní funkci obecných soudů v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Nikde však nebyl zakotven princip dvojstupňovosti spotřebitelských rozhodčích řízení.  K dané problematice se pak vyjadřuje dále například Kos, který upozorňuje na skutečnost, že smysl závěru formulovaného Ústavním soudem spočívá ve snaze zajistit spotřebiteli určitý meritorní přezkum rozhodčího nálezu a očekává, že obecné soudy nebudou v praxi kumulovat aplikaci závěrů tohoto nálezu s novou právní úpravou (Euronovelou). Pak by totiž docházelo k situacím, kdy bude mít spotřebitel zajištěno právo na meritorní přezkum rozhodčího nálezu v rámci rozhodčího řízení a následně i ze strany obecného soudu.  Naproti tomu Hlaváč ve svém článku kritizuje spíše zákonodárce. Konstatuje, že tento opomněl využití institutu podle § 27 ve spotřebitelských sporech výslovně upravit v rámci Euronovely, v důsledku čehož není RozŘ v souladu s judikaturou Ústavního soudu. 

Nicméně Nejvyšší soud se k této problematice vyjádřil svým usnesením ze dne 26. března 2014, ve kterém potvrdil správnost postupu odvolacího soudu, který posoudil jako neplatnou spotřebitelskou rozhodčí doložku, která neumožňovala přezkoumávat rozhodčího nález podle § 27 RozŘ . Z tohoto důvodu také Olík ve své části kolektivní publikace, vydané v roce 2015, už doporučuje do rozhodčích smluv uzavíraných ve spotřebitelských věcech obsáhnout možnost takového přezkumu, alespoň do okamžiku, kdy bude tato otázka s konečnou platností vrcholnými soudními orgány vyjasněna. 

V kontrastu s výše uvedeným však nelze přehlédnout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2014, ve kterém se Nejvyšší soud opět vyjadřuje k této problematice, když uzavírá, že: „Zjudikatury ESLP a SDEU nevyplývá, že jednoinstančnost a písemnost rozhodčího řízení je bez dalšího v rozporu spožadavky na spravedlivý proces, nebo v rozporu se Směrnicí“. Dále uvádí, že je v těchto případech nutné zkoumat konkrétní skutkové okolnosti každého případu a s ohledem na ně potom vyhodnotit, zda tato podmínka v rozporu s požadavkem přiměřenosti a nastoluje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.  Z uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud se v tomto rozhodnutí zabývá nejen možností přezkumu nálezu jinými rozhodci, ale také vyloučením ústního jednání ve spotřebitelských sporech.

Tento judikát pak v odborném článku velmi zdařile rozebírá Pařízek, když poznamenává, že není zřejmé, zda měl soud na mysli skutkové okolnosti týkající se uzavírání rozhodčí doložky, nebo skutkové okolnosti týkající se vlastního průběhu řízení. V případě skutkových okolností týkajících se uzavírání rozhodčí doložky pak poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2014,  ze kterého vyplývá, že nemá-li spotřebitel možnost podílet se určitým způsobem na tvorbě obsahu rozhodčí doložky, pak nejsou splněny podmínky pro ochranu spotřebitele. Soudy musejí pečlivě zkoumat, zda taková ujednání nejsou v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o skutkové okolnosti týkající se vlastního průběhu řízení, bude jistě platná rozhodčí doložka bez sjednání možnosti přezkumu podle § 27 RozŘ, kde bude žalovaný zcela pasivní a věřitel bude žalovat částku, u níž by ani dle OSŘ nebylo přípustné odvolání. Takové individuální hodnocení však Pařízek správně dovádí k absurdním důsledkům, kdy by platnost rozhodčí doložky byla závislá na procesní aktivitě žalovaného a jeho postupu v rozhodčím řízení, což by zpochybnilo zásadu rovnosti účastníků řízení. Proto se autor nakonec přiklání k posuzování platnosti rozhodčí doložky jako smlouvy procesní podle skutkových okolností v době jejího uzavření, nikoli podle okolností v následném průběhu rozhodčího řízení. 

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tedy není v tomto ohledu zcela jednotná. Nad to lze při porovnání rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1616/2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 609/2014 konstatovat, že ani Nejvyšší soud sám o sobě nerozhoduje tuto problematiku jednotně, i když se nyní zdá, že své rozhodování ustálil ve prospěch možnosti absence sjednání možnosti přezkumu jinými rozhodci i ve spotřebitelských rozhodčích smlouvách (kromě uvedeného rozsudku také usnesení sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, ze dne 29. července 2014 a rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1354/2014, ze dne 24. září 2014). Nejvyšší soud se tím však stále odchyluje od názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 2164/10, ze dne 1. listopadu 2011. Nelze tak vyloučit, že Ústavní soud se k postoji Nejvyššího soudu k této problematice ještě podrobněji vyjádří a bude jeho přístup korigovat. Stejně tak různým způsobem se k této problematice staví i odborná veřejnost. Z dostupných odborných článků, které se tímto tématem zabývají, lze usoudit, že daná věc je z části také otázkou obecnější právní teorie. Někteří z autorů totiž při svém hodnocení situace vycházejí ze skutečnosti, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou právním předpisům nadřazeny a zákonodárce by je měl reflektovat v právních předpisech. Jiní autoři naopak vytýkají Ústavnímu soudu, že nerespektuje právní předpisy (novelu zákona o rozhodčím řízení). Osobně souhlasím s většinovým názorem, že Ústavní soud by měl v tomto případě ustanovení právních předpisů respektovat. Nejsem v zásadě proti, pokud Ústavní soud využívá své právní nástroje, aby tak zajistil soulad aplikace právních předpisů se základními právy zaručenými Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Nicméně v tomto případě narušil svým postojem smysl a účel rozhodčího řízení, v němž většina řešených sporů vyplývá právě ze spotřebitelských vztahů. 

Řízení po zrušení rozhodčího nálezu

Soud rozhoduje o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozsudkem. Proti němu je možné podat opravný prostředek podle OSŘ. Zákon o rozhodčím řízení dále stanoví postup, který se uplatní poté, co soud podle § 31 RozŘ rozhodčí nález zruší. Ten pak závisí na důvodech, pro které byl rozhodčí nález zrušen. Z žádného právního předpisu ale nelze dovodit, že by důvod, pro který byl rozhodčí nález zrušen, musel být výslovně uveden ve výroku rozhodnutí soudu, který o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu rozhodoval.

Obecně lze říci, že způsob, jakým bude dále postupováno, závisí na skutečnosti, zda byl rozhodčí nález zrušen z důvodu zakládajícího se na nedostatku subjektivní či objektivní arbitrability, či z důvodu jiného. O absenci objektivní či subjektivní arbitrability pak jde v případech, kdy je rozhodčí nález zrušen pro nedostatek (objektivní) arbitrability (§ 31 písm. a)), nebo neplatnosti rozhodčí smlouvy.152 Provedenou novelizací však byly do ustanovení § 34 odst. 1 včleněny také dva nové zrušovací důvody vyhrazené pro spotřebitelské vztahy podle § 31 písm. g) a h). Zatímco ustanovení § 31 písm. h) zde koncepčně zapadá, neboť v těchto případech je rozhodčí doložka neplatná a tedy daný spor nearbitrabilní, o ustanovení § 31 písm. g) můžeme usuzovat jeho systematické zařazení z požadavku, aby spotřebitelský spor, v němž byl spotřebitel krácen v rozhodčím řízení na svých právech, napříště projednal v jeho zájmu obecný soud, o jehož nestrannosti není pochyb. V obou případech však zůstává zachován účinek zahájení řízení podle § 14 RozŘ.

Zrušení rozhodčího nálezu podle § 34 odst. 1 RozŘ

Pokud je tedy rozhodčí nález zrušen pro některý z důvodů podle § 31 písm. a), b), g) nebo h) RozŘ, soud spor projedná a ve věci samé rozhodne pouze na   návrh některé ze stran. V těchto případech pokračuje obecný soud v projednávání merita a rozhoduje o nároku uplatňovaném v původní žalobě podávané k rozhodčímu soudu. Bělohlávek zde upozorňuje na skutečnost, že s ohledem na koncepci § 16 ve spojení s § 34 odst. 1, se zde však nejedná o pokračování rozhodčího řízení (tak jak to doslovně vyplývá z § 34 odst. 1), ale o nové řízení navazující na řízení o zrušení rozhodčího nálezu zahajované právě návrhem některé ze stran, který lze považovat za návrh analogický k obecnému návrhu na zahájení řízení podle OSŘ. Nic však nebrání tomu, aby účastník spojil tento návrh již s předcházejícím návrhem na zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 RozŘ. Jinak platí, že návrh musí být podán do 30 dnů od právní moci rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu. Věc již není možné projednat v rozhodčím řízení.153 Pokud má obecný soud v těchto případech pokračovat v rozhodování ve věci samé, rozumí se tím, že projednává žalobu podanou k rozhodčímu soudu stejně tak, jako kdyby byla podána přímo jemu. Bude se stejně jako v jiném řízení před obecným soudem zabývat otázkami své příslušnosti k projednávání věci, formálními či materiálními vadami rozhodčí žaloby, bude provádět přípravné jednání, dokazování a bude vhodně poučovat účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech. Nicméně je třeba připomenout, že soud bude svoji aktivitu vyvíjet pouze na návrh některé ze stran, aby spor meritorně projednal a rozhodl. Pokud budou obě strany pasivní, soud se věcí zabývat vůbec nebude.154 Uplatňuje se zde tedy striktně dispoziční zásada občanského práva procesního.

Bez ohledu na výše uvedené teze některých autorů, podle nichž nelze návrh podle § 34 odst. 1 považovat za návrh na pokračování rozhodčího řízení, ale je třeba ho vnímat jako návrh analogický k návrhu na zahájení řízení podle OSŘ, je třeba upozornit na nežádoucí skutečnost, že některé prvostupňové soudy     (pravděpodobně inspirující se v odborných publikacích) si tento návrh vysvětlují jako návrh na zahájení řízení se všemi účinky, které z něj vyplývají. Problémy pak mohou způsobovat situace, kdy je uhrazen žalovaný nárok v mezidobí po vydání a před zrušením rozhodčího nálezu.

Podle § 146 odst. 2 OSŘ je povinen hradit náklady řízení ten z účastníků, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Pokud pak soud považuje podání návrhu podle § 34 odst. 1 spojeného s návrhem na jeho zastavení z důvodu úhrady nároku za zahájení nového řízení, má tato skutečnost nežádoucí účinky pro otázku přiznání náhrady nákladů řízení. V případě, že soud po podání návrhu na pokračování v řízení spojeného s návrhem na jeho zastavení z důvodu úhrady nároku, považuje takový návrh za návrh k zahájení řízení nového, se všemi z toho vyplývajícími důsledky podle OSŘ, má tento zcela zásadní účinky pro přiznání náhrady nákladů řízení. K úhradě nákladů řízení je pak zavázán žalobce podávající návrh v době, kdy vymáhaný nárok již byl uhrazen, a proto byl návrh podán zcela nedůvodně. Takový postup by však žalobci upíral možnost po soudu bez znevýhodnění svého postavení požadovat pravomocné skončení vydáním rozhodnutí ve věci samé, pokud nemá zájem na tom, aby byla rozhodčí smlouva ponechána v platnosti. Pokud by byl za začátek řízení považován okamžik, kdy byla podána rozhodčí žaloba k rozhodčímu soudu, pak by bylo možné situaci posoudit správně tak, že řízení bylo zahájeno v době, kdy žalovaný nárok ještě nebyl uhrazen. Povinnost k náhradě nákladů řízení by pak nesl bezpochyby žalovaný. 

Z výše uvedeného problému vyplývá, že je třeba, aby se obecné soudy při výkladu ustanovení § 34 odst. 1 RozŘ, držely spíše doslovného jazykového výkladu a považovaly podání návrhu podle § 34 odst. 1 za návrh k pokračování řízení, i když tento návrh, jak popisují odborné publikace, má i některé prvky návrhu na zahájení řízení.

Zrušení rozhodčího nálezu podle § 34 odst. 2 RozŘ

V případě, že soud zruší rozhodčí nález z důvodu jiného, než je uveden v § 34 odst. 1, pokračuje se na návrh některé ze stran v novém projednání věci v rozhodčím řízení na základě rozhodčí smlouvy. Věc se znovu dostává do fáze před ukončením rozhodčího řízení. Dosavadní projednávání věci řízení před rozhodci se pak stává nicotným a je potřeba jej provést znovu. Zákon v tomto ohledu připouští, aby se nového projednávání účastnili i ti rozhodci, kteří rozhodovali v předchozím projednávání a jejichž rozhodčí nález byl zrušen. Pokud se strany nedohodnou jinak, určí se rozhodci způsobem, který je uveden v rozhodčí smlouvě. Pokud není takový postup možný (například jediný rozhodce ad hoc, jehož osoba byla důvodem zrušení rozhodčího nálezu), pak se bude postupovat podpůrně v souladu s RozŘ. Primárně však bude mít přednost dohoda stran. Ta může jako rozhodce určit i osoby, jejichž účast na předchozím projednávání byla důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. c) RozŘ. Některé výsledky předchozího projednávání sporu, však mohou strany považovat za závazné. Strany se s ohledem na již provedené dokazování v původním projednávání mohou dohodnout, že některá z prokázaných tvrzení jsou nesporná. Stejně jako v v případech podle § 34 odst. 1, je i zde v souladu se zásadou dispoziční vyžadován návrh některé ze stran. Bez něj k pokračování v řízení nedojde. 

Informační povinnost o zrušení rozhodčího nálezu vydaného ve spotřebitelském sporu

Pokud se jedná o nález vydané ve spotřebitelském sporu, kde v rozhodčím řízení vystupoval rozhodce zapsaný v seznamu vedeném ministerstvem, je soud povinen doručit stejnopis pravomocného rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu Ministerstvu spravedlnosti. Taková povinnost se pak bude týkat i rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu, pokud tato budou měnit rozhodnutí soudu prvního stupně. Zákon však pro tento postup nestanoví soudu žádnou lhůtu. Účelem tohoto Euronovelou nově zavedeného institutu, je zjevně usnadnit Ministerstvu spravedlnosti realizaci pravomoci podle § 40c RozŘ, tedy vyškrtnutí ze seznamu rozhodce, který závažně nebo opakovaně porušil povinnosti stanovené RozŘ. 

Podle Málka se lze vzhledem k zákonné formulaci § 34 odst. 3 domnívat, že tam kde ve spotřebitelském sporu nevystupoval rozhodce zapsaný v seznamu ministerstva, nebude tato povinnost dána.  Takový závěr je bez jakýchkoli pochyb zcela v souladu s jazykovým výkladem uvedeného ustanovení. Stejně tak Bělohlávek uvedenou povinnost vztahuje výlučně na případy, kdy byl zrušen rozhodčí nález vydaný ve spotřebitelském sporu a v rozhodčím řízení vystupoval rozhodce zapsaný v seznamu ministerstva.  Naproti tomu Lisse k předmětnému ustanovení uvádí, že taková formulace není zcela přesná, neboť vytváří dojem, že ministerstvo nemusí být informováno soudem za situace, kdy rozhodce, který spor rozhodoval, není v seznamu zapsán. K tomu doplňuje, že lze považovat za více než vhodné, aby soud, který tuto skutečnost zjistí, ministerstvo informoval, neboť by v tomto případě rovněž šlo o porušení zákona.  Postoj Lisseho lze samozřejmě s ohledem na aktuální tendence posilování ochrany spotřebitele podpořit, nicméně jak sám uvádí, lze takový postup považovat za vhodný a nikoli právně vynutitelný. Proto lze předpokládat, že v praxi se soudy, které jsou už tak dost zatíženy množstvím případů, nebudou dobrovolně zaměstnávat dalšími povinnostmi.

 

{jacomment on}