Sidebar

13
st, pro

BLOGEE
Typography

Současná doba je v mnoha ohledech velmi odlišná od dob předchozích. Jejími charakteristickými rysy jsou především neustálý spěch, nedostatek času, růst individualismu jedince a s ním souvisejícího individualismu vlastnictví, problém se zařazením jedince do společnosti apod. Z hlediska našeho spotřebitelského chování můžeme dnešní dobu charakterizovat jako dobu konzumentarismu a nadměrné spotřeby neboli hyperspotřeby.

Pojem hyperspotřeba lze definovat jako „stav, kdy je naše spotřeba vyšší, než je životní prostředí schopno unést.“ Konzumentarismus označuje „nezdravý vztah ke spotřebě, kdy naplňujeme své emoční a sociální potřeby nakupováním a kdy definujeme a projevujeme svou osobnost skrze věci, které vlastníme.“ Pojmy konzumentarismus a hyperspotřeba jsou vzájemně ve velmi úzké souvislosti a lze je označit za hlavní principy ekonomiky, která je založena na nadměrné spotřebě. Lidé si z mnoha různých důvodů zvykli neustále nakupovat nové a nové věci, bez ohledu na to, zda si je mohou z finančního hlediska dovolit. Mnohdy jsou tyto předměty použity pouze jednorázově nebo zůstávají zcela nevyužity.

Takovéto předměty pak tvoří tzv. nevyužitou kapacitu. Příkladem může být kupříkladu elektrická vrtačka, která je od svého zakoupení uživatelem, po dobu celé své životnosti, použita v průměru pouhých třináct minut. I navzdory tomuto vědecky dokázanému zjištění, má ve svém vlastnictví vrtačku skoro každá průměrná domácnost. Dalším příkladem nevyužité kapacity může být také automobil, který je údajně využíván pouze osm procent času a po zbytek je auto odstaveno na parkovišti či v garáži.

Ekonomika založená na nadměrné spotřebě, která bývá některými odborníky označována za jednoho z původců světové ekonomické krize, se začala rozvíjet v průběhu 20. století. V této době došlo v souvislosti s individualizací vlastnictví k silnému potlačení sdílení, půjčování, bartrovánř, směny a pronájmu, které byly do té doby pro člověka přirozenou součástí každodenního života a posilovaly vazby člověka v sociálních vztazích. Někteří odborníci se však vyslovují, že je nyní ekonomika založená na nadměrné spotřebě pomalu nahrazována ekonomikou spoluspotřebitelství (collaborative economy), která se k tradičním zvyklostem, jako jsou půjčování věcí, směna dovedností, bartrování apod., navrací. Ekonomika spoluspotřebitelství je charakterizována především prostřednictvím ideje sdílené spotřeby, kterou prvně definovala jedna z mnoha autorů tohoto konceptu - Rachel Botsman.

Rachel Botsman ve své knize s názvem Whaťs Mine Is Yours: The Rise of Collaborative Consumption, která vyšla v roce 2010, definovala sdílenou spotřebu jako „způsob ekonomického uspořádání, ve kterém účastníci sdílejí přístup k výrobkům nebo službám, spíše než individulitu vlastnictví“. Termín sdílená spotřeba je však již o něco starší. Poprvé byl tento termín použit v roce 1978, a to v knize Community Structure and Collaborative Consumption: a routine activity approach, kterou společně vytvořili Marcus Felson a Joe L. Spaeth. Kniha pojednávala o car-sharingu, neboli sdílení automobilů a získala již ve své době mnoho pozitivních ohlasů.

Vzhledem k tomu, že se v České republice idea spoluspotřebitelství prosazuje stále více, je jistě užitečné, tuto ideu přiblížit. Jedná se o myšlenku, která se snaží v lidech odbourat tendence ponechávat si svůj zakoupený majetek či své schopnosti a nabyté zkušenosti pouze pro sebe. Idea sdílené spotřeby se rozvíjí společně s rozvojem informačních a komunikačních technologií (dále jen ICT) a především s rozvojem webu 2.0. Současnou izolovanost člověka v běžných sociálních vztazích při face-to-face komunikaci totiž z části odstraňuje komunikace virtuální. Nyní žijeme v globální vesnici a můžeme tedy napodobovat výměny, které byly od nepaměti pro člověka přirozené, a to za pomoci virtuálního prostředí. Tyto výměny a půjčování navíc mohou být díky ICT uskutečňovány v takovém rozsahu, jaký nebyl nikdy v historii proveditelný.

V internetovém prostředí dnes vzniká velmi mnoho platforem, které sdílení, ať už věcí, dovedností či nápadů, podporují. V některých zahraničních zemích se také díky těmto platformám stalo sdílení (znovu) součástí každodenního života. Tyto platformy podporují především komunitní sdílení, a to kupříkladu ve firmách, městech, mezi profesními obory, zájmovými skupinami, sousedskými společenstvími atd. Globální sdílení není už tak častým jevem, neboť je problematické uskutečňovat dohodnutá sdílení na větší geografické vzdálenosti, ale i takovéto platformy existují.

Symbolem ideje sdílené spotřeby by však, dle Rachel Botsmanové a ostatních zastánců sdílení, měly být právě komunity. Botsmanová tvrdí, že sdílení by mělo mít na rozvoj a posilování komunit velmi silně pozitivní vliv. Rozvoj komunit považují někteří odborníci za největší benefit rozvoje sdílené spotřeby. Ostatní výhody sdílení však považují za neméně důležité. Patří mezi ně kupříkladu úspora financí, úspora času, zvyšování úrovně lidských kompetencí, získávání nových kontaktů, prohlubovaní stávajících mezilidských vztahů a pozitivní vliv na životní prostředí.

Ekonomika spoluspotřebitelství a knihovnictví

Co se týče vymezení vztahu ekonomiky spoluspotřebitelství a oboru informačních studií a knihovnictví, lze tyto dvě oblasti označit za poměrně blízké. Knihovnictví uznává a dodržuje některé velmi podobné zásady jako ekonomika spoluspotřebitelství. Stejně tak jako knihovníci prosazují nárok na rovný přístup k informacím pro všechny, tak také ekonomika spoluspotřebitelství podporuje sdílení různých druhů hodnot, jako jsou věci, dovednosti, nápady a informace mezi lidmi takovým způsobem, aby byly tyto hodnoty přístupné pro všechny skupiny obyvatel, včetně osob s nízkými finančními prostředky. Internetové platformy na podporu ekonomiky sdílení, stejně jako komunity, v rámci kterých dochází ke sdílení v reálném světě, vlastní fondy sdílených předmětů a ostatních hodnot, ke kterým mají členové komunity přístup. Tyto předměty jsou obvykle určitým způsobem organizovány. Místy, kde je organizace, a to především organizace informací, rovněž nezbytně důležitá, jsou právě knihovny. Dochází zde k organizování knihovních fondů, které jsou zpřístupňovány široké veřejnosti.

zonky-ban-ilustr-500x500-01.jpg

Jednou z důležitých funkcí knihoven je také jejich komunitní role, kdy knihovny plní funkci center pro setkávání a sdružování lidí. Stejně tak myšlenka ekonomiky spoluspotřebitelství je založena na sdružování osob a tvorbu komunit, a to ať už sousedských nebo kupříkladu komunit fungujících prostřednictvím internetu.

Informační ekologie

Jak již bylo v úvodu zmíněno, praktická část této práce se bude věnovat analýze vybraných platforem na podporu sdílení z hlediska některých aspektů, které řeší informační ekologie, proto si základy myšlenky informační ekologie na tomto místě ve zkratce přiblížíme.

Procesy, které probíhají v rámci sdílení, jsou z velké části aplikovatelné na oblast informační ekologie, která je poměrně novým myšlenkovým směrem, který vznikl s rozvojem informační společnosti a informačních technologií.

Tento myšlenkový směr se zaměřuje na informační prostředí. Snaží se zkoumat toto prostředí jako komplexní systém, a to se zahrnutím všech možných komponent, jako jsou lidé, technologie, informace, metody, hodnoty atd. a vzájemné vazby mezi těmito komponentami. Z pohledu informační ekologie není tak podstatná technologie, ale spíše člověk, aktivity, které v tomto prostředí vykonává a také hodnoty, které uznává. 

Název informační ekologie je metaforou, která vychází z předpokladu, že se informační prostředí podobá přírodním ekosystémům, u kterých je nezbytné udržovat „čistotu“ stejně tak, jako je důležité udržovat „čisté“ také informační prostředí. Prvně byla informační ekologie vymezena Rafaelem Capurrem, který tento pojem po prvé použil v roce 1989, a to při příležitosti konání Mezinárodního semináře NORDRIFO v Dánské Kodani. Capurrovo pojetí je spojeno s jeho představou třídimenzionální roviny informační ekologie: sociální, historické a lingvistické. Capurro považuje informační ekologii předně za prostředek harmonizace vztahu: člověk a technologie. Vnímá ji však také jako způsob ochrany, uchování a posílení sociální povahy informace. Italský filosof Luciano Floridi chápal informační ekologii spíše jako nové odvětví informační etiky, ve kterém se pracovalo s daty, informacemi, komunikací a znalostmi. V informační ekologii tedy viděl způsob, jak řešit některé etické problémy, jako kupříkladu digitální propast (digital divide) apod. Floridi považoval za nezbytné bojovat proti jakémukoliv neetickému zničení a znehodnocování informací, či uzavření infosféry, což by mělo, dle jeho názoru, za následek informační entropii, kterou je zapotřebí z infosféry bezpodmínečně odstraňovat. Za důležité tedy považuje, aby se v rámci informační ekologie dodržoval rovný přístup ke kvalitním, neznehodnoceným informacím.

Dalším pojetím informační ekologie je způsob jakým ji vnímají výše zmínění vědci Thomas Davenport a Laurence Prusak. Tato dvojice sleduje informační ekologii z pohledu informačního managementu. Pohlížejí na tuto myšlenkovou oblast holisticky a chápou ji jako „vědu o znalostech a řízení celého prostředí, v němž se prolínají vztahy mezi lidmi, procesy, podpůrnými strukturami a dalšími elementy informačního prostředí společnosti.“

V České republice se informační ekologií zabýval kupříkladu Jiří Peterka, který o informační ekologii hovořil ve svém příspěvku s názvem Informační ekologie v prostředí internetu na konferenci Inforum v roce 1999. Ten mimo jiné popsal cíle, kterými by se měli informační ekologové zabývat. Považuje za důležité, aby byl obsah informací na internetu kvalitní, přehledný, přímočarý a jednoduchý. Obsah by měl být také personalizovaný, což znamená, že by měla každá osoba dostat takové informace, jaké požaduje. Za nezbytné považuje také regulovat agresivitu producentů informací, kteří často konzumentům vnucují informace, které příjemci informací nepožadují. Nutností je také bojovat proti nevhodnému obsahu, jako je kupříkladu pornografie, propagace drog a násilí, což by mělo být činěno například pomocí filtračních nástrojů, kterých je v současnosti k dispozici dostatek. V neposlední řadě je také důležité bojovat za ochranu osobních údajů a celkovou ochranu osobnosti v internetovém prostředí. Peterka však zdůrazňuje, že poslední bod je v rozporu s potřebou vyšší personalizace služeb.

Vymezení ekonomiky spoluspotřebitelství a jejích podoblastí

Ekonomika spoluspotřebitelství (Collaborative economy)

Ekonomika spoluspotřebitelství (Collaborative economy) je velmi široká oblast, do které spadá několik dílčích komponent, z nichž nejpropracovanější je část sdílené spotřeby, na kterou bych se v této práci zaměříme nejpodrobněji. Rachel Botsman popsala ekonomiku spoluspotřebitelství jako ekonomiku postavenou na distribuovaných sítích, které jsou tvořeny jednotlivci a komunitami. Tento typ ekonomiky založené na spolupráci lze označit za protiklad k centralizované institucionalizované ekonomice. Kolaborativní ekonomika se skládá ze čtyř komponent, mezi které patří produkce, spotřeba, finance a vzdělávání.

Produkce spočívá v navrhování, výrobě a distribuci zboží (vynálezy apod.) prostřednictvím sítí založených na spolupráci. Zahraničním příkladem internetové platformy, která podporuje kreativní produkci prostřednictvím online komunity, může být kupříkladu společnost Quirky, která poskytuje zázemí pro online komunitu vědců, vynálezců a ostatních kreativců. Ti předkládají ostatním členům komunity nápad na svůj výrobek a poté se hlasuje o tom, které nápady se budou dále podporovat. Ty nejlepší nápady pak budou podpořeny financemi na pokrytí nákladů na jejich realizaci, výrobu a distribuci.34 Českým příkladem takovéto platformy je kupříkladu web s názvem Kreativcisobě, který funguje na bázi crowdfundingu, o kterém si blíže povíme v jedné z následujících kapitol věnované právě crowdfundingu.

Spotřeba je založena na maximálním využití majetku (hmotného i nehmotného), a to prostřednictvím modelů, které napomáhají účinně přerozdělovat majetek prostřednictvím sdíleného přístupu. Rachel Botsman uvádí jako příklad platformy podporující tento způsob sdílení přístupu k majetku, společnost Airbnp. Společnost Airbnp byla založena v roce 2008 v San Franciscu v Kalifornii, ale má svou pobočku také v České republice. Jedná se o platformu, která je zázemím pro osoby, které mají zájem u sebe někoho ubytovat či mají v úmyslu cestovat a ubytovat se u někoho ze zaregistrované online komunity, a to po celém světě. V této kapitole však princip této platformy nebudeme rozepisovat konkrétněji, neboť se principu, na kterém tato platforma funguje, budeme blíže zabývat v jedné z následujících kapitol s názvem Sdílené ubytování (couchsurfing).

Finance, jako další z klíčových komponent, na které se oblast kolaborativní ekonomiky zaměřuje, jsou spravovány takovým způsobem, aby docházelo k decentralizaci financování. K tomu napomáhají nové modely, jako je person-to-person banking (bankovnictví z osoby na osobu) nebo crowd-driven investment model (davem řízený investiční model). Tento způsob bankovnictví je založen především na půjčkách, které jsou poskytovány soukromými osobami. Person-to-person banking je provozován kupříkladu pod záštitou společnosti ZopaAl, která propojuje osoby, které mají zájem o půjčku s lidmi, kteří jsou schopni půjčky poskytnout. Jedná se tedy o jistý typ bankovního systému, který ovšem funguje bez jakékoliv banky.

Vzdělávání je v kontextu ekonomiky spoluspotřebitelství zamýšleno především jako vzájemné vzdělávání osob mezi sebou. Velmi zajímavým příkladem vzdělávacího projektu je web Coursera, kde je online vyučováno velké množství různých druhů kurzů, které jsou na velmi vysoké úrovni, neboť se jedná o kurzy, které by jinak probíhaly pouze na nejprestižnějších univerzitách. Takto k nim má však zdarma přístup kdokoliv a toto kvalitní vzdělávání již není pouze pro privilegované vrstvy. Výuky se zde účastní kupříkladu University of Manchester, Princeton university, Yale university, University of Tokyo a mnoho dalších.

Sdílená spotřeba (collaborative consumption)

Typy sdílení

Oblast sdílené spotřeby pokrývá široké pole lidských činností. Většina z nás se nějakým způsobem na sdílení již podílela, ať už nákupem na webu aukro.cz nebo společnou jízdou s kolegou do zaměstnání. Autorka konceptu sdílené spotřeby Rachel Botsman se pokusila činnosti spojené s oblastí sdílené spotřeby rozdělit do tří kategorií, které si popíšeme v následujících podkapitolách.

Product service systems: Jedná se o systém sdílení hmotných věcí, které člověk nemusí vlastnit, může si je však kdykoliv zapůjčit, a to buďto od soukromé osoby nebo firmy, která nabízí pronájem této věci. Příkladem může být již zmíněná vrtačka, kterou si může domácnost zapůjčit na týden, den či třeba hodinu. Jako příklad si uvedeme firmu Zilok (Velká Británie, USA), která pronajímá různé typy věcí, jako je nářadí, elektronika apod Dalším příkladem je společnost Zipcar, která má k dispozici velké množství automobilů k zapůjčení.

Redistribution markets: Tento systém je založen na přerozdělování zboží. Osoba vlastnící hmotnou věc, kterou již nadále nepotřebuje, může tuto věc poskytnout někomu dalšímu, a to buďto zcela zdarma (Freecycle), za finanční odměnu (Ebay) či výměnou za jiné zboží (Swapp Tree) Příkladem může být také společnost ThreedUp, která nakupuje ženské a dětské oblečení, o které již jeho majitelé neměli zájem. Poté toto oblečení znovu prodává na internetu za mnohem výhodnější ceny. Díky tomuto systému tak není nutné nakupovat nové zboží, ale je možné získat zboží použité, a to obvykle za výhodnější cenu. Tento systém slouží jako určitý druh recyklace produktů, neboť nepotřebné věci neputují do popelnic a kontejnerů, pouze mění majitele.V České republice je nejznámějším příkladem společnost Aukro, která bude v této práci podrobněji popsána později a organizace Nevyhazujto, která se snaží směřovat své uživatele k přenechávání nepotřebných věcí za minimální cenu nebo zcela bezplatně.

Collaboration lifestyle: Jedná se o systém založený na sdílení převážně nehmotného majetku, jako jsou dovednosti, čas, prostor, peníze apod. Tento druh sdílení je z velké části založen na lokální, často sousedské úrovni. Lidé mezi sebou sdílejí pracovní prostory, zahrady, parkovací místa, vypomáhají si v domácnosti, vzájemně si hlídají děti či domácí mazlíčky apod. Příkladem platforem, které tento typ sdílení podporují, jsou Airbnp.com a Match.com, které podporuje sdílené cestování.54

Způsoby sdílení z hlediska aktérů

Person-to-person (peer-to-peer, P2P) je způsob sdílení, kdy jednotlivci sdílené produkty vlastní a sdílejí je přímo mezi sebou navzájem. Věci si předávají nebo půjčují buďto bez jakéhokoliv prostředníka nebo pomocí internetových služeb. Příklady internetových platforem, které tento způsob sdílení podporují, jsou v zahraničí kupříkladu Airbnp, TaskRabiř a v České republice Aukro.cz nebo web Sdílení.knihovna studentského projektu Sharebrary, který vznikl na půdě Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Tato platforma slouží jako podpora sdílení věcí, nápadů a kompetencí mezi studenty knihovnictví na Masarykově univerzitě a knihovníky, kteří patří do sdružení Sex (Sekce EXperimentálního knihovnictví).

Business-to-consumer: Dalším způsobem sdílení je varianta business-to-consumer (B2C). V tomto případě instituce vlastní produkty, které dále poskytuje svým zákazníkům, a zároveň zabezpečuje pohodlné transakce těchto produktů mezi uživateli. Příkladem zahraniční instituce, která poskytuje zákazníkům svůj majetek je kupříkladu poměrně dobře známa organizace s názvem Zipcar, která vlastní velké množství automobilů a její pobočky jsou rozmístěny takřka po celém území Spojených států amerických. Uživatelé si mohou za výhodné ceny tyto vozy pronajímat na libovolně dlouhý čas.

Business-to-business: Velmi zajímavým způsobem sdílení je sdílení typu business-to- business (B2B). Jedná se o řešení, které umožňuje podnikům odemknout přístup ke svému nevyužívanému majetku, jako je například prostor, a zpeněžit jej.62 Internetová platforma, která podporuje tento způsob sdílení je kupříkladu platforma s názvem Liquidspace, kde společnosti mohou sdílet své nevyužité pracovní prostory, jako jsou kupříkladu kanceláře, konferenční prostory, či pracovní stoly. Tato platforma funguje pouze jako prostředník výměny, která se již dále odehrává mezi samotnými firmami.

Ekonomika sdílení (sharing economy)

Ekonomika spoluspotřebitelství je oblasti sdílené spotřeby spíše nadřazena. Opačným případem je oblast ekonomiky sdílení (sharing economy). I přesto, že jsou tyto dva výrazy velmi podobné, a tudíž snadno zaměnitelné, každý se vztahuje k něčemu zcela jinému a oblast ekonomiky sdílení je sdílené spotřebě oblastí podřazenou.

Ekonomika sdílení je tedy nedílnou součástí oblasti sdílené spotřeby, a lze ji popsat jako ekonomický model, který je založen na sdílení nedostatečně nebo zcela nevyužívaných hodnot, jako jsou věci, dovednosti či kupříkladu prostor, a to buďto zcela zdarma nebo za finanční odměnu. Do této oblasti spadá pouze sdílení, a to buďto peer-to peer nebo business- to-peer, na rozdíl od oblasti sdílené spotřeby, která je založena také na jiných činnostech, jako je kupříkladu prodej, přenechávání nepotřebných věcí jiným lidem apod.

Peer economy

Peer economy je založena na sdílení typu peer-to-peer, které jsme si již blíže popsali v jedné z následujících kapitol, věnujících se jednotlivým aktérům sdílení. Jedná se tedy o tržiště, kde dochází ke sdílení mezi dvěma a více osobami. Všechno toto sdílení je založeno na vzájemné důvěře. Jak jsme si již uvedli, můžeme zde zařadit internetové platformy jako Airbnp, TaskRabbif a další. Peer economy je v současnosti velmi hojně využívána především ve Spojených státech amerických. Evropa v současnosti, ve využívání a vřazení peer economy do každodenního života občanů, za Spojenými státy značně pokulhává.

zonky-vcelari-728x90-1467106658.jpg

Základní principy ekonomiky spoluspotřebitelství

Nevyužívaná hodnota je zbytečná hodnota

Tato zásada se vztahuje k již zmíněnému faktu, že lidé některé své věci, kompetence a podobně prakticky nevyužívají. Za nevyužitou hodnotu je zde považován čas. Jako příklad věcí, které bývají nevyužívány, jsme si v úvodu uvedli vrtačku a automobil, může se však jednat prakticky o cokoliv.

Vezmeme-li však v potaz právě případ nevyužitých automobilů, zjistíme, že kupříkladu ve Spojených státech amerických existovalo v roce 2012 více než dvě stě padesát milionů automobilů, které více než devadesát procent času své existence zůstávaly v nečinnosti. Provozní náklady průměrného amerického auta činí šest tisíc pět set dolarů, což činí na celé Spojené státy více než jeden a půl trilionu dolarů roční spotřeby. Studie ukázaly, že při sdílení jednoho automobilu (car-sharing) může být nahrazeno až třináct vozů, což by pomohlo ušetřit obrovské množství kapitálu.

Mnoho osob disponuje také značně nevyužitou kapacitou svého času, který mohou využívat k rozvoji svých schopností a věnovat je někomu jinému, a tím se stát prospěšnými. Mohou tak pomoci někomu, kdo jejich pomoc potřebuje. Čas, který tyto osoby mohou věnovat pomoci někomu dalšímu, ale neučiní tak, nazval Clay Shirky ve své studii jako „wasted time“ (ztracený čas)

Přístup namísto vlastnictví

Jedním z nejpodstatnějších principů ekonomiky spoluspotřebitelství je princip přístupu namísto vlastnictví. Myšlenka sdílené ekonomiky se v lidech snaží odbourat tendence věci vlastnit, stačí mít k nim přístup pouze po určitou potřebnou dobu.

Vznik a šíření tohoto přístupu bývá připisován především podnikatelce Lise Gansky, která je autorkou knihy s názvem „The Mesh: Why the Future of Business is Sharing“(Mesh: Proč je sdílení budoucností podnikání) V současnosti vzniká stále více společností, které tvoří platformy pro pronajímání prakticky čehokoliv pouze na určitou dobu. Tvoří tak značnou konkurenci pro firmy, které se zabývají pouze prodejem. Přístup k hodnotám však nemusí být vytvářen pouze společnostmi směrem k zákazníkům, může být vytvářen také v komunitách (sousedské, pracovní apod.), ve kterých jednotlivci společně sdílejí přístup k věcem, dovednostem či čemukoliv jinému. Příkladem internetové platformy, která poskytuje svým zákazníkům přístup ke svému majetku je společnost Zipcar, která pronajímá automobily.

Důvěra

Koncept ekonomiky spoluspotřebitelství by mohl jen velmi stěží fungovat bez důvěry, a to především bez důvěry mezi cizími lidmi (často v prostředí internetu), neboť v prostředí face-to-face komunit, jako jsou komunity sousedské apod., se vytváří důvěra postupem času v rámci setkávání s ostatními členy komunity.

V prostředí internetu je zapotřebí vytvářet systémy, které podporují vytváření důvěry mezi cizinci, jako jsou reputační systémy apod. 

Příklady v ekonomice spoluspotřebitelství

Sdílet, půjčovat, vyměňovat atd. lze jak věci, tak i nehmotné statky, jako jsou lidské schopnosti, či ideje. Na platformách, které sdílení a ostatní činnosti spojené se ekonomikou spoluspotřebitelství podporují, je možno sdílet různými způsoby. Většinou se tento způsob odvíjí od samotného založení případné platformy. Věci lze nabízet buďto za úplatu, výměnou (za služby, čas, jiné věci apod.) nebo zcela zdarma.

Sdílení automobilů (car-sharing)

Sdílení automobilů (car-sharing) lze zjednodušeně definovat jako užívání automobilu více lidmi. Využívá se především v situacích, kdy se z důvodu nízké frekvence potřeby využívání tohoto automobilu, nevyplatí platit povinné ručení a opravy pouze jedním uživatelem. Výraz car-sharing bývá zaměňován s výrazem car-pooling, což je ale sdílení jedné konkrétní jízdy, který si přiblížíme v další kapitole.

Sdílení automobilů bývá často provozováno ve formě oficiálního nebo neoficiálního občanského sdružení osob, které se tak stávají spoluvlastníky jednoho či více vozidel. Může se však také jednat o veřejnou půjčovnu automobilů.83 Často je takováto veřejná půjčovna provozována pomocí internetové platformy, která vystavuje nabízená auta, či poptávky po vozidlech. Některé internetové platformy poskytují dokonce právní ošetření samotných výpůjček (Sharujeme.cz) .

Vznik car-sharingu je spojen s obdobím 80. let 20. století, kdy se začal provozovat v Evropě (především Rakousko, Švýcarsko, Německo a Nizozemí). Spojuje v sobě výhody jak individuální, tak také veřejné dopravy. Jednou z nejdůležitějších výhod sdílení automobilů z pohledu uživatele, je především úspora investičních financí. Car-sharing je užitečný také jako forma snižování nároků na veřejné prostory, a to snížením počtu parkovacích míst.

Zapůjčené vozy také bývají využívány mnohem efektivněji, nežli vlastní auta, což přispívá nárůstu veřejné dopravy a jízdních kol. Takovýto nárůst je velmi prospěšný především pro životní prostředí. Za nevýhody car-sharingu jsou považovány nutnost předem pečlivě naplánovat jízdu či použití určité velikosti a typu automobilu, riziko nedostupnosti vhodného automobilu v požadovanou dobu a problém s delším časem chůze či jízdy k vypůjčenému autu, než k individuálně vlastněnému vozidlu, které bývá většinou parkováno poblíž domu majitele.

Jak jsme již výše uvedli, má car-sharing mnoho podob. Rozpětí je opravdu velmi široké a to od neoficiálního sdílení jednoho auta několika přáteli a s ním spojenými náklady na péči a údržbu, až po podobu profesionální komerční společnosti, která vlastní technologické zázemí a zřizuje formální smlouvy se svými klienty. Tyto různé podoby sdílení automobilů vykazují některé společné znaky, jako je existence organizované skupiny účastníků car-sharingu, jedno či více sdílených vozidel, užití automobilu rezervováno v předstihu, výpůjčky na kratší časové úseky, decentralizovaná síť míst k parkování (obvykle poblíž domů členů skupiny) a přestupních uzlů.

Spolujízda (car-pooling)

Se sdílením automobilů velmi úzce souvisí spolujízda neboli car-pooling. Jedná se o sdílení aktu jízdy, která bývá uskutečňována prostřednictvím automobilu. Tento způsob dopravy bývá označován, společně s car-sharingem, za nadějný způsob udržitelného způsobu dopravy. Nejedná se tedy o sdílení automobilu, ale jízdy automobilem. Jde o dostačené naplnění automobilu pro konkrétní jízdu, a tím snížení nákladu za cestovné na jednotlivce. Cestující se obvykle o náklady na cestu dělí. Od nepaměti je tato forma dopravy využívána kupříkladu při dojíždění kolegů do zaměstnání a při podobných příležitostech. V současnosti se však díky internetu může car-pooling rozvíjet v zcela jiném měřítku. Díky internetovým platformám mohou řidiči na internetu vystavovat trasy, které hodlají v určitý čas absolvovat a zájemci o místo v autě se mohou ke spolujízdě přihlašovat.

Sdílení jízdních kol (bike-sharing)

Jízdní kola lze sdílet, stejně jako automobily a ostatní věci, v úzké skupince přátel. V této kapitole se však zaměříme na specializované organizace, které bike-sharing provozují na profesionální úrovni, neboť se sdílení jízdních kol mezi přáteli řídí podobnými pravidly jako sdílení ostatních předmětů. Nejprve bych se ráda zaměřila na stručnou historii bike- sharingu, která nám pomůže přiblížit systém výpůjček tak, jak funguje v současnosti.

Bike-sharing zažívá svůj rozkvět nyní - na počátku jednadvacátého století, své kořeny má však již ve druhé polovině století dvacátého. Poprvé se sdílení jízdních kol objevilo v Evropě v roce 1965. Tehdy bylo zavedeno v nizozemském Amsterodamu sdílení bílých jízdních kol. Jednalo se o systém první generace bike-sharingu, kdy město pořídilo několik jízdních kol městského typu a dalo je k dispozici zcela zdarma ve veřejném prostoru. Podobný systém byl pak zaveden také ve Francii a v Anglii. Toto sdílení se však potýkalo s každodenními krádežemi a vandalismem a z tohoto důvodu neměl tento způsob půjčování kol dlouhého trvání.

Reakcí na nedostatky tohoto systému byl pak systém druhé generace, který byl zaveden v dánské Kodani roku 1979. Jednalo se o jízdní kola, která byla také k dispozici ve veřejném prostoru, byla však dostupná pouze po vhození mince. Kola mohla být využívána pouze ve vyhrazených prostorách Kodaně pod hrozbou pokuty, kterou udělovala městská policie. I zde však docházelo k častému vandalismu a krádežím kol. V roce 1996 byl pak v anglickém Portmouthu zaveden systém půjčování jízdních kol třetí generace.96

Bike-sharing se rozšiřuje, jako velmi populární způsob dopravy, takřka po celém světě. Tento způsob dopravy je značně podporován také Evropskou unií, která se snaží sdílení jízdních kol prosazovat především ve větších evropských městech. V roce 2007 tak vznikl kupříkladu projekt „OBIS - Optimising Bike Sharing in European Cities“, kterého se účastní devět zemí Evropské unie.

Příkladem úspěšného zavádění bike-sharingu může být Lyon, Barcelona, Mnichov a Paříž, kde je v současnosti využíváno tisíce nabízených jízdních kol. Francie a Španělsko mají základny pro sdílení kol skoro v každém větším městě, neboť je zde bike-sharing obecně velmi dobře přijímán. V zemích východní a střední Evropy se však bike-sharing do měst dostává značně pomaleji. Rychlost zavádění bike-sharingu většinou závisí na způsobu a síle národní podpory této dopravy. Nejedná se o jednoduchý proces, neboť jeho zavádění do měst je spojeno s mnoha aspekty, jako je cyklistická infrastruktura, dopravní výchova občanů, marketing apod. 

V České republice se již objevilo také několik bike-sharingových projektů. V Praze se v současnosti rozvíjí několik na sobě nezávislých projektů (Praha 4, Karlín). V Brně vznikl projekt Brno na kole, kola k zapůjčení jsou však k dispozici také v Karlových Varech, Hradci Králové a několika dalších českých městech.100 Velmi zajímavým projektem je počin Českých drah, které jízdní kola zapůjčují na některých místech republiky jako doplnění svých služeb.

Sdílené ubytování (couchsurfing)

Sdílet lze také prostor, a to kupříkladu ve podobě ubytování. Do České republiky již několik let proniká, především ze západních zemí, nový způsob ubytovávání turistů a ostatních osob majících o ubytování zájem. Majitelé volných bytů, pokojů či dokonce postelí nabízejí na internetu ubytování většinou vymezené po určitou dobu, a to buďto zcela zdarma, za protislužbu nebo levněji, nežli by tomu bylo při ubytování v hotelech a ostatních podobných ubytovacích zařízeních.

Myšlenka couchsurfingu vznikla v roce 2003 a za jejího otce je považován Američan Casey Fenton, který stál při zrodu projektu s názvem Couchsurfing. Projekt Couchsurfing, který je v současnosti největší internetovou platformou pro bezplatné ubytování byl oficiálně spuštěn 1. ledna 2004. Jedná se o rozsáhlou sociální síť, která pomáhá propojovat osoby, které ubytování nabízejí s osobami, které jej shánějí.

Vzhledem k tomu, že je tato síť globální a v současné době (rok 2014) je do ní zapojeno okolo sedmi milionů uživatelů z více než sta tisíc měst po celém světě, je zde výběr volných „pohovek“ k přespání opravdu široký. Uživatelé tedy výrazně šetří náklady na cestování, pokud tuto službu využívají.

Platforma couchsurfing.org se stará o bezpečnost svých klientů v mnoha směrech. Veškerá komunikace je zde z tohoto důvodu archivována, při vytvoření profilu je zde vyžadována verifikace uživatele a stejně jako u ostatních podobných služeb je důvěra na této platformě podporována reputačním systémem. Na velmi podobném principu funguje také platforma Airbnp, o které jsme se zmínili v jedné z úvodních kapitol. Jak jsme již uvedli, jedná se o společnost, která vznikla v kalifornském San Franciscu, pobočku však v současné době má také u nás, v České republice. Zajímavostí této platformy je její důraz na ubytovací prostory na velmi netradičních místech, jako je ubytování na stromech, lodích, v eskymáckém iglú atd.

Sdílené bydlení (co-housing)

Nyní se zaměříme na poměrně nový model bydlení, který nese název co-housing Termín co-housing pochází z anglického jazyka a lze jej přeložit jako sousedské bydlení. Tento koncept lze vymezit jako „vědomě budované sousedské společenství, které klade důraz na hlouběji prožívané mezilidské vztahy a současně zachovává a podporuje osobní nezávislost jedince.“

Bydlení v rámci co-housingu sdružuje jak společenské, tak soukromé prostory. Každý obyvatel co-housingu (př. jednotlivec, rodina, pár) má tedy svou vlastní privátní bytovou jednotku, která bývá obvykle plně vybavena. Všem jsou k dispozici zároveň společenské prostory, které umožňují blízká setkávání se zbytkem komunity.

Společenské prostory mohou zahrnovat společnou kuchyni, jídelnu, bazén, hřiště, posezení, prádelnu, sušárnu, televizní místnost, hernu pro děti, tělocvičnu apod. Architektura co-housingových prostor tedy podporuje sdružování sousedské komunity a sdílení aktivit, což je hlavním cílem a smyslem tohoto způsobu bydlení. Odborníci spatřují výhody co- housingového bydlení především v rovině ekologické, ekonomické a sociální.

Poprvé byl co-housingový projekt realizován v Dánsku v roce 1972. Podnětem pro vznik tohoto projektu bylo dvacet sedm rodin, které nebyly spokojeny a narůstající mírou anonymity způsobené stylem, kterým byly rozděleny předměstské bytové komplexy. Tento projekt zahrnoval všechny prvky co-housingu tak, jak co-housing vypadá v současnosti. Důležitým prvkem zde navíc bylo úplné vyloučení automobilů z areálu bydlení. Automobilům byly vyhrazeny prostory venku, poblíž areálu.

Výměna knih (book-swapping)

Book-swapping lze popsat jako výměnu knih mezi dvěma a více osobami. Výměnu knih lze praktikovat, stejně jako výměnu ostatních předmětů, mezi přáteli, sousedy, kolegy v práci, či prostřednictvím internetu.

Existuje nepřeberné množství způsobů, jakými mezi sebou lidé knihy vyměňují. Stává se tak kupříkladu v rámci různých společenských akcí. Častými organizátory těchto akcí bývají knihovny. Obvykle je setkání zájemců o směnu naplánováno na určitý čas, kdy se zájemci setkají ve společenských prostorách a každý s sebou přináší minimálně jednu knihu, kterou přenechá jinému účastníku akce a sám odchází s knihou, kterou mu daroval účastník jiný. Dalším způsobem, jak knihy lidé mezi sebou směnují, představuje ponechání knihy na libovolném místě ve veřejném prostoru (lavička v parku, tramvaj apod.) tak, aby si ji mohl kterýkoli zájemce vzít.

V České republice se stává book-swapping častým zdrojem zábavy, čemuž napomáhá z velké části internet, na kterém vzniklo několik book-swappingových platforem. Jednou z nejznámějších českých platforem je Knihotoč, na kterém lze mimo jiné, sledovat, kde se právě nacházejí knihy, které uživatel zanechal ve veřejném prostranství a mapovat tak jejich cestu po republice, případně po světě. Další zajímavou platformou je Bibero, které uživateli nabízí katalog knih a uživatelů, kteří dané knihy vlastní. Na Facebooku vznikla stránka s názvem Book-swap, kde uživatelé mohou vystavovat knihy, které by chtěli někomu zapůjčit či darovat.

Výměna oblečení (clothes swapping)

Projekty na výměnu oblečení, které byly prvně realizovány již v druhé polovině 90. let 20. století ve Spojených státech amerických, jsou ve světě sdílení také velmi oblíbené. Oblečení bývá sdíleno či vyměňováno rovněž různými způsoby. V současné době se stala velmi populární výměna oblečení prostřednictvím internetu. Výměna na internetu může probíhat různě. Příkladem jak takováto směna probíhá, může být zahraniční platforma Threadswap, na které lze nepotřebné oblečení darovat ostatním uživatelům, kteří za obdržený oděv poté udělují dárci kredity, za které si pak dárce může vybírat oblečení od dalších uživatelů platformy.

Česká platforma Votočvohoz pro změnu podporuje prodej a nákup oblečení mezi uživateli. Na tomto webu tedy uživatelé vystavují své prodejní nabídky, které obvykle obsahují fotografie a informace o prodávaném oděvu (cena, velikost, materiál apod.). Dalším zajímavým internetovým projektem podporujícím výměnu oblečení je projekt Výměna oblečení, který má dokonce charitativní podtext. K výměnám či sdílení oblečení však samozřejmě nedochází pouze prostřednictvím internetu. Směny bývají uskutečňovány kupříkladu také v rámci akcí, jako jsou různé večírky (clothes swapparty) apod. Ty obvykle probíhají tak, že účastníci této akce s sebou přinesou oblečení, které mají v úmyslu vyměnit s ostatními účastníky. Z těchto akcí tak obvykle každý účastník odchází s novým kusem oděvu. V některých zemích jsou velmi populární akce, kdy se setkávají těhotné ženy a vyměňují si mezi sebou těhotenské oblečení.

Crowdfunding

Crowdfunding můžeme zařadit do oblasti financí ekonomiky spoluspotřebitelství. Crowdfunding představuje získávání financí na realizaci určitého projektu, a to obvykle pomocí veřejné sbírky. Často se tyto veřejné sbírky odehrávají v internetovém prostředí, ve kterém je poměrně snadné tyto sbírky jak medializovat, tak také technicky ošetřit takovým způsobem, aby se dalo co nejlépe eliminovat riziko podvodu spojené se zneužitím vybraných financí.

zonky-vcelari-500x500-1467106658.jpg

Veřejná sbírka bývá tedy, jak již bylo výše zmíněno, organizována pro účely financování projektu, to však není pravidlem, neboť se sbírky organizují také pro organizace či jednotlivce. Často pořádají veřejné sbírky umělci, oběti přírodních a jiných katastrof, politické strany, apod. Dárcovství financí může být podmíněno buďto pouze altruizmem dárce nebo může být pod příslibem nějaké protislužby, kterou může být kupříkladu poděkování v titulcích na konci filmu v případě sponzorství natočení filmu apod.

Jednou z crowdfundingových webových platforem, která funguje v České republice je platforma s názvem kreativcisobě.cz, kde je možné vystavit nápad, který by chtěl jedinec realizovat, ale nemá na jeho realizaci potřebné finance. Ostatní mohou jeho nápad sponzorovat a požadovat za dárcovství určité benefity. Tvůrci stránek také garantují vrácení financí nazpět, pokud se peníze vyberou, ale nápad přesto nebude realizován. Velmi podobným principem funguje také webová platforma Hithit.cz nebo Nakopni.me.

Crowdsourcing

Do oblasti ekonomiky spoluspotřebitelství lze rovněž zařadit relativně nový pojem crowdsourcing. Také Rachel Botsman jej ve své knize What's mine is Yours několikrát zmiňuje. Termín crowdsourcing je složeninou pojmů crowd a outsourcing. Tento termín můžeme chápat jako „outsourcing davům“ Pro snadnější porozumění pojmu crowdsourcing považujeme za užitečné na tomto místě definovat také termín outsorcing. Outsourcing můžeme definovat jako „smluvní vztah, který má za úkol přenesení odpovědnosti za určitou část funkční oblasti na externí zdroje. “

Crowdsourcing označuje nový obchodní model, který především prostřednictvím internetu, využívá kreativity zapojených jednotlivců, kteří se společně podílejí na tvorbě nějakého projektu nebo společně řeší různé druhy problémů. Jedná se o způsob dělby práce, kdy zadavatel předkládá ostatním uživatelům na webu výzvu k předkládání návrhů, a ti pak společně pracují na zadaném úkolu. Tento Termín byl poprvé použit roku 2006 Jeffem Howem v článku s názvem The Rise of Crowdsourcing, který vyšel v odborném časopise Wired Magazine Jeff Howe definoval termín crowdsourcing jako „akt přenesení úkolu (outsourcing), který bývá tradičně prováděn určeným zástupcem (zpravidla zaměstnavatelem), nedefinované, obecně široké skupině lidí formou otevřené výzvy.

Jiná definice říká, že crowdsourcing je „Centrálně organizovaná činnost, která vede k dosažení přesně definovaných cílů, a to s využitím většího množství zainteresovaných osob z řad zákazníků nebo sympatizantů, pocházejících z cílových skupin pole naší působnosti.”

Crowdsourcing může probíhat různými způsoby. Podle cíle, kterého má být v rámci jeho realizace dosaženo, crowdsourcing dělíme na: idea crowdsourcing, solution crowdsourcing a crowdsourcing v rámci krizové komunikace. Idea crowdsourcing, jak již název napovídá, je výzva k předkládání jednotlivých nápadů, ať již na vzhled nového firemního loga či kupříkladu design webových stránek společnosti.

Solution crowdsourcing je velice podobný předchozímu typu, jedná se však o způsob, jak získat dílčí informace, které mohou dále pomoci nalézt řešení určitého problému. Může se jednat kupříkladu o výzvu ke spolupráci komunity při řešení dalšího směru firmy, jako jsou různé zlepšovací návrhy apod. Posledním typem je tzv. crowdsourcing v rámci krizové komunikace, který je jednou z verzí solution crowdsourcingu. Zde se jedná o zapojení zákazníků do řešení krizových situací, neboť se předpokládá, že jsou zákazníci krizí společnosti také alespoň částečně zasaženi, a tudíž by bylo vhodné, aby se sami podíleli na řešení.

Příkladů situací, kde crowdfunding zdárně funguje, je nespočet. Jedním z typických příkladů je vývoj svobodného softwaru, kdy komunita na webu společně navrhuje systém (Linux, Apache atd.) a řeší společně jeho nedostatky a problémy. Dalším příkladem jsou společnosti, jako Google, Amazon či Ebay, které metody crowdfundingu využívají ve značné míře. Společnost Ebay dokonce před časem založila tzv. community court, který napomáhal k řešení sporů uvnitř komunity.

zonky-joga-728x90-1467106591.jpg

Blíže si community court popíšeme v kapitole s názvem Bariéry ve sdílení. Posledním příkladem crowdfundingu, který si v této kapitole uvedeme, jsou internetové „encyklopedie“, které jsou tvořeny samotnými uživateli (Wikipedia, Intellipedia atd.).

Časové banky (Time banking)

Časové banky jsou obecně považovány za jednu z nejzajímavějších myšlenek v oblasti sdílené spotřeby. Časové bankovnictví je koncept vzájemné výměny služeb, ve kterém jsou používány časové jednotky jako prostředek směny. Čas je zde tedy v roli měny. Časové bankovnictví je uskutečňováno obvykle za pomocí internetu, na kterém existuje nepřeberné množství platforem, které časové bankovnictví podporují. Internet není však v žádném případě pro chod časových bank nezbytností.

Časové banky vznikají také v sousedských a jiných komunitách. Nyní si blíže popíšeme princip, na kterém časové banky fungují.Vzhledem k tomu, že časové banky fungující prostřednictvím internetu jsou nejtypičtějším příkladem, popíšeme si jejich princip na následujícím příkladu.

Uživatel s vytvořeným profilem na internetové platformě podporující časové bankovnictví nabízí služby jako je tvorba webových stránek, úklid domácnosti, hlídání dětí, oprava auta apod. V podstatě je možno nabízet jakoukoliv činnost. Pokud jeho služeb využije jiná osoba, přidělí mu později do jeho časové banky na platformě určité hodiny (případně minuty), které touto prací strávil. Tyto hodiny, jakožto jednotku směny, pak uživatel střádá ve své časové bance a později si za ně může „koupit“ jiné služby nabízené ostatními uživateli platformy. Vzhledem k tomu, že někteří lidé často pomoc potřebují a nejsou schopni zároveň pomoci někomu jinému, či v opačném případě existují lidé, které těší ostatním pomáhat, ale sami příliš pomoci nepotřebují, je možné v časové bance být také v minusových hodnotách či převádět své hodiny na jiné osoby. Myšlenka časových bank vznikla ve Spojených státech amerických a odtud se rozšířila takřka po celém světě. Prostředek směny - čas je zde nazýván time dollar. Velice populární je tento způsob výměny služeb ve Velké Británii, kde je prostředek směny nazýván time credit. Stejně jako v komunitách reálných, tak v internetových, získávají účastníci postupně důvěru, nové sociální kontakty, získávají nové dovednosti, prohlubují dovednosti staré a předávají dovednosti zbytku komunity. Systém časových bank je v komunitách velmi často používán pro zpevňování komunitních vazeb a budování sociálního kapitálu.

V České republice v současné době funguje internetová platforma s názvem Časová banka Praha Nalezneme zde však také některé projekty, které podporují komunitní filantropii v podobě časových bank na lokální úrovni, a to kupříkladu Časová banka vBorovanech, jejímž úkolem je ověřit metodu časových bank v podmínkách České republiky. Poměrně dobře propracovaný systém internetové časové banky můžeme nalézt u našich sousedů, na Slovensku. Funguje zde Časová banka.sk, která je slovenskými občany poměrně hojně využívána.

Sdílené pracovní prostory (collaborative workspaces)

K oblasti ekonomiky spoluspotřebitelství patří také sdílení pracovních prostor (collaborative workspaces), se kterým je úzce spjat tzv. coworking. Termín coworking lze do češtiny přeložit jako „spolupráce“.

Coworking lze popsat jako sdílení pracovních prostor sloužících jako prostředí pro nezávislé profesionály (freelancery) a ostatní pracovníky, kteří zde nezávisle na sobě mohou vykonávat svou práci. Pracovníci zde sdílejí myšlenky, prostor a vytvářejí tak komunitu, ve které následně spolupracují.

Coworkingové prostory jsou vytvářeny za účelem socializace nezávislých profesionálů, neboť mnoho z nich si nemůže dovolit platit náklady za vlastní kancelářské prostory, a zároveň jim často nevyhovuje pracovat v samotě svého domova. Právě z tohoto důvodu začaly vznikat první coworkingové kanceláře. První z nich byla vytvořena v americkém San Francisku v roce 2005 a odtud se coworkingové prostory velmi rychle rozšířily do celého světa. V současné době jich po celém světě můžeme nalézt více než dva tisíce a jejich počet neustále velmi rychle narůstá.

Také v České republice existuje několik coworkingových prostor. V Brně před několika lety vzniklo Cowo Brno, které je typickou sdílenou kanceláří nabízející výhodné podmínky pronájmu pro zájemce o práci ve sdílené kanceláři. Další brněnskou organizací je Coworking centrum které je určeno pro matky na mateřské dovolené, které mají zájem při mateřské dovolené podnikat. Hlavním cílem tohoto centra je pomoc matkám ve sladění rodinného a pracovního života. Dalšími coworkingovými centry v České republice jsou kupříkladu Desk room, Impact hub Praha a Locus Workspace.

Sdílené vzdělávání

 Jednou ze součástí ekonomiky spoluspotřebitelství je také sdílené vzdělávání nebo také sdílené učení V rámci sdíleného vzdělávání dochází k učení dvou nebo více jednotlivců mezi sebou. Jedná se obvykle opeer-to-peer učení ve smyslu učení se jeden od druhého. Ke sdílenému učení může docházet v různých kombinacích. Učení může být pouze jednosměrné nebo vzájemné a může probíhat mezi dvěma jedinci, v malých skupinkách nebo dokonce v rámci rozsáhlé komunity. Může probíhat jak v rámci face-to-face setkání, tak také ve virtuálním prostředí. Existuje nespočet způsobů, jak ke sdílenému vzdělávání dochází, a to kupříkladu ve formě prezentací, kurzů, přednášek atd.

Lidé se mohou vzájemně učit ve svých sousedských komunitách, pracovních kolektivech, komunitách na internetu apod. Vzájemně se mohou naučit prakticky cokoliv, ať už cizí jazyky, opravu vodovodního kohoutku, práci na počítači či nové styly líčení.

Velmi zajímavý projekt věnující se sdílenému vzdělávání vznikl také v České republice. Tento projekt nese název Naučmese a jeho cílem je podporovat právě vzájemné učení. Web této platformy hlásá, že: „kdokoli může naučit kohokoli cokoli.“ To znamená, že nezáleží na vzdělání ani na předmětu učení. Každý si může na tomto webu založit a propagovat svůj vlastní výukový kurz, který může být libovolně zaměřen.

Další příklady

Existuje nepřeberné množství toho, co mezi sebou lidé sdílejí. V podstatě se může jednat o jakoukoli věc nebo službu. Vzhledem k rozsahu této práce, není možné se zde zabývat podrobně všemi příklady. Proto v této kapitole pouze nastíníme další možnosti, které ekonomika spoluspotřebitelství nabízí. Velmi zajímavým příkladem sdílení je tzv. community supported agriculture, což můžeme do českého jazyka přeložit jako komunitou podporované zemědělství. Jedná se o způsob, jak s ostatními členy komunity sdílet své zemědělské plodiny. Jednou z knih, která se tomuto tématu věnuje je kniha autorů Elizabeth Henderson a Robyna Van Ena s názvem Sharing the harvest: a citizen's guide to Community Supported Agriculture.

Existuje také nepřeberné množství webů, které sdílené zemědělství podporují. Jedním z příkladů je kupříkladu web Shared harvest CSA, který vznikl ve Velké Británii.

Populárním příkladem je také sdílení jídla, kdy střídavě někdo z komunity vaří a poté ostatní obdaruje svým kulinářským výtvorem. Sdílení jídla je však realizovatelné pouze na místní úrovni (př. sousedské, pracovní komunity). I toto sdílení však podporují mnohé internetové platformy. Jednou z nejznámějších je web s názvem Share your meal, který vznikl v Nizozemí.

Sdílet lze také prostory, jako jsou zahrady, dvorky, hřiště, bazény, kůlny, nářaďovny, garáže, nevyužité pokoje apod. Ve Spojených státech amerických je také velmi často využíváno sdílené hlídání dětí a domácích mazlíčků. Kdy se členové komunity buďto dělí o náklady za pronajatou službu, nebo si své ratolesti a domácí mazlíčky hlídají vzájemně.


 

Roviny sdílení

Právní

Právní stránka oblasti sdílení je velmi důležitým aspektem, který v žádném případě není dobré opomíjet. Nejčastěji je nutno právní stránku řešit v případě sdílení ve formě výpůjčky. V menších sdílejících komunitách, jako jsou rodiny, sousedé, blízcí přátelé či kupříkladu kolegové ze zaměstnání, většinou není obvyklé sdílení věcí právně ošetřovat, neboť jsou tyto komunity obvykle založeny na přirozené důvěře. V těchto případech obvykle postačuje ústní dohoda o navrácení věci v určité lhůtě.

Existuje však mnoho situací, kdy je vhodnější při sdílení formou výpůjčky sepsat smlouvu o výpůjčce. Náležitosti této smlouvy se řídí občanským zákoníkem. Věci výpůjčky se do konce roku 2013 řídil zákon č. 40/1964 Sb., z nějž byly důležité především § 659 až § 662. Od roku 2014 však platí nová verze občanského zákoníku, ve které došlo k některým změnám. Záležitosti výpůjček se však změny téměř nedotkly. Nyní se tedy výpůjčkám věnuje zákon č. 89/2012 Sb. Nejdůležitější ustavení zákona o výpůjčkách si v této práci, pro lepší představu, přiblížíme. Zákon ukládá práva a povinnosti osobám, které jsou účastníci aktu výpůjčky, a to osobě, která dává povolení věc užívat (půjčitel) a osobě, která dostává povolení k užití věci (vypůjčitel).

Dle zákona je půjčující povinen předat vypůjčujícímu věc ve stavu způsobilém k užívání. Nesmí v žádném případě zatajit žádné vážnější nedostatky věci, které by mohly vést k celkovému poškození věci, či ohrožení vypůjčitele na jeho zdraví. Vypůjčitel je povinen vypůjčený předmět chránit před poškozením, zničením, ztrátou a navrátit věc nejpozději v den, kdy končí předem smluvená doba výpůjčky. Vypůjčitel je zároveň zodpovědný za škodu, která by na věci vznikla jakýmkoli porušením jeho povinnosti, neodpovídá však za běžné opotřebení. Další povinností vypůjčitele je užívat vypůjčenou věc pouze pro své vlastní potřeby, a to pouze k činnostem, které jsou předem určeny půjčitelem. V žádném případě vypůjčitel není oprávněn, bez svolení půjčujícího, věc pronajímat nebo půjčovat třetím osobám. V průběhu výpůjčky má půjčující právo kontrolovat stav půjčené věci a vypůjčitel má povinnost mu kontrolu umožnit. Půjčitel má zároveň právo ukončit dobu výpůjčky a dožadovat se navrácení věci ještě před stanovenou dobou navrácení, a to v případě, že vypůjčitel nevyužívá věc řádným způsobem, anebo ji využívá v rozporu s původním účelem zapůjčení.

V případě, že dojde k poškození zapůjčené věci vypůjčitelem, je vypujčitel povinen nahradit škodu v plné výši, která se obvykle stanovuje na skutečnou cenu věci v době poškození, od které se odpočítává běžné opotřebení této věci.

Ekologická

Nyní se zaměříme na to, jak oblast sdílené spotřeby souvisí s životním prostředím. Světová populace by měla v roce 2025 dosáhnout počtu osmi miliard osob žijících na této planetě. Čína, Indie, USA, země západní Evropy a ostatní velké země se neustále rozrůstají a neustále se zvyšují jejich nároky na množství zdrojů. V případě, že by každý člověk na této planetě žil stejným způsobem jako průměrný Američan, lidstvo by potřebovalo minimálně pět planet stejných jako naše Země, aby bylo možno udržet přijatelné životní prostředí pro všechny. V současnosti jsou si již spotřebitelé víceméně vědomi, jakým způsobem se jejich chování odráží na stavu naší planety, a proto stále více dodržují chování šetrné k životnímu prostředí. Vyšší míra zodpovědnosti spotřebitelů se projevuje především v recyklování odpadů, snaze o snižování spotřeby energie a vody apod. Spotřebitelé spatřují určité naděje na zlepšení také ve sdílené spotřebě, neboť se většina odborníků shoduje na tom, že by sdílená spotřeba, jako forma ekologicky zodpovědného chování vůči naší planetě, mohla napomoci konceptu trvale udržitelného života na planetě Zemi.

Pravděpodobně jedním z nejlepších příkladů jak sdílená spotřeba může napomoci životnímu prostředí, je car-sharing. Dle různých studií, napomáhá car-sharing šetřit životní prostředí v několika směrech. Majitelé automobilů mají tendence svá auta využívat co nejvíce, aby se pořizovací náklady, náklady na údržbu a ostatní platby (pojištění apod.) rozpočítaly na co největší počet najetých kilometrů. Tendence využívat své auto co nejčastěji tedy velmi často ovlivňují volby majitelů v tom, jaký způsob dopravy použijí. Účastník car- sharingu naproti tomu počítá se skutečnými náklady za kilometr, a tudíž se tak rozhoduje mezi různými variantami cesty mnohem svobodněji. Reálně tak tedy častěji volí cestu veřejnou dopravou. Automobil, který je vlastněn, případně užíván, pouze jedním majitelem, je skutečně užíván průměrně pouze jednu hodinu denně.

Užívá-li jedno auto více osob, dokáže takový vůz nahradit pět až šest osobních či služebních automobilů, což může několikanásobně snížit nároky na parkovací plochy. Takováto místa pak mohou být využita jiným způsobem, a to kupříkladu jako místa odpočinku či prostory pro výsadbu stromové zeleně. Car-sharing by mohl napomoci také zlepšení ovzduší, neboť účastníci car-sharingu mnohem častěji volí variantu cesty jízdou na kole nebo pěšky. Značnou úlevou pro životní prostředí je také situace, kdy jede stejným směrem namísto pěti osob v pěti automobilech, těchto pět osob vozem společným.

Výzkumy ve Švýcarsku ukázaly, že bývalí majitelé automobilů, kteří se začali podílet na car-sharingu, snížili spotřebu energie v kontextu dopravy na polovinu. Snížení počtu automobilů na silnicích samozřejmě souvisí také se snížením hlukové zátěže a počtu dopravních nehod. Důležitým aspektem je také fakt, že zlepšení využití automobilu po dobu celé jeho životnosti snižuje rovněž zátěž životního prostředí, která je spojena s výrobou a likvidací automobilů.

Sociální

Jedním z významných aspektů, na který je možno na koncept ekonomiky spoluspotřebitelství nahlížet, je aspekt sociální, který hraje ve světě sdílení důležitou roli. Jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé sdílejí je buďto seznámení se s novými lidmi či prohloubení vztahu mezi stávajícími přáteli a známými (sousedé, kolegové v zaměstnání apod.). V rámci sdílení tak vznikají tzv. sdílející komunity, které mají svá vlastní specifika.

Mezi časté sdílející komunity patří komunity sousedské. Dle některých výzkumů, sdílející sousedské komunity napomáhají k upevňování sousedského soužití. Není výjimkou, že se sousedé žijící celá léta vedle sebe, seznámili až při zakládání sdílející komunity.

Abychom lépe pochopili souvislost oblasti sdílené spotřeby a komunit, přiblížíme si nejprve komunity obecně. Pojem komunita pochází z latinského communitas, které lze do češtiny přeložit jako společenství. V tradičním pojetí byly komunity vnímány jako společenství, které bylo bezprostředně vázáno na určité místo.

Tradiční komunity byly tedy prostorově vymezeny a většinou byly propojeny v příbuzenských vztazích. Tyto komunity byly z větší části schopny uspokojovat potřeby svých členů z vlastních zdrojů. Nyní je však pojem komunita vnímán odlišným způsobem. Dle Gusfelda již moderní komunita nemusí být nutně vázána na určité místo, ale může být tvořena bez vztahu ke konkrétní lokaci. Takováto komunita může být tvořena kupříkladu zájmy (např. náboženské komunity). Komunity, které sdružují osoby se společnými zájmy, se nazývají community of interest. Ty jsou stejně jako tzv. community of practise typické především pro virtuální prostředí.

Moderní komunity, mezi které patří také komunity sdílející, v současné době stále častěji vznikají právě ve virtuálním prostředí. Tyto komunity se nazývají online komunity. V odborné literatuře lze nalézt velké množství definic online komunit. Rheingold kupříkladu popsal online komunitu jako skupinu lidí, kteří diskutují na určité téma prostřednictvím počítače s internetem, a to po delší dobu s podílem emocionální účasti, kteří tak vytvářejí mezi sebou interpersonální vztahy (cit. volně dle Matzat) Armstrong a Hagel popisují online komunitu jako jakýkoliv prostor, který byl vytvořen prostřednictvím počítače, jenž umožňuje mezilidskou komunikaci dvou a více uživatelů, a jeho obsah je zároveň vytvářen samotnými členy komunity (cit. volně dle Matzat) Sdílení prostřednictvím internetu může, dle některých odborníků, vyvolat posun hodnot v komunitě, neboť internet vytváří velmi specifické participativní prostředí. Sdílením na internetu dochází mimo jiné ke sdílení znalostí mezi kulturami a dochází tak k produkci kolektivní znalosti. Sdílející komunity fungující v prostředí internetu jsou závislé především na neustálém budování vazeb v komunitě avzájemné důvěře mezi cizinci, kterou je potřeba různými způsoby posilovat.Posilováním vztahů a budování komunit se zabývá oblast s názvem Komunitní informatika. Tu můžeme popsat jako oblast, která využívá „aplikování informačních a komunikačních technologií (ICT) pro podporu procesů v komunitě a dosažení cílů komunity“ (překlad autorky). Téma důvěry v komunitě si podrobněji rozebereme v kapitole Bariéry ve sdílení.

Technologické zázemí

Internetové platformy podporující sdílenou spotřebu jsou založeny na peer-to-peer (P2P) počítačových sítích. Per-to-peer sítě jsou sítě typu klient-klient, kdy spolu komunikují přímo jednotliví uživatelé (klienti) těchto sítí. Opačným případem jsou sítě typu klient-server, ve kterých klient komunikuje s daným centrálním serverem, prostřednictvím kterého pak může také komunikovat s ostatními klienty.

Internet, mobilní telefony, bezdrátové sítě a GPS jsou technologie, které jsou základem pro rozvoj peer-to-peer platforem, na kterých je založeno také sdílení prostřednictvím internetu. Tyto technologie určují směr, jakým se dynamika sdílení bude nadále ubírat. Stále používanější technologií se stávají smarthphonové aplikace, neboť se pak sdílení stává pro uživatele mnohem atraktivnější svou flexibilností a pohodlím služeb, kdy je možno spolupracovat a sdílet v jakémkoli reálném čase, a to bez ohledu na umístění uživatele. Příkladem může být služba webu carpooling.com, která uživateli může zobrazit kupříkladu všechny řidiče v okruhu několika kilometrů, kteří mají ve svém automobilu dětské sedačky. Aplikace také může propojovat například řidiče nabízející carpooling s přáteli uživatele na sociální síti Facebook a uživatel tak může sledovat reference svých přátel týkající se daného řidiče.

Tyto nové technologie zároveň zjednodušily redistribuci zboží, která dříve nebyla v takové míře v žádném případě možná. Na internetu existuje vysoká pravděpodobnost, že majitel věci, kterou má v úmyslu darovat či sdílet, najde osobu, která bude mít o tuto věc zájem, což v reálném životě není zdaleka tak vysoce pravděpodobné, neboť se lidé setkávají jen v omezeném okruhu ostatních osob. Sdílení přes internet tedy výrazně zvyšuje možnost setkat se s různými osobami, které mají své specifické potřeby. S rozvojem moderních technologií se také stalo v mnoha případech výhodnější a rychlejší vypůjčit si vrtačku prostřednictvím internetové platformy podporující sdílení, nežli nákup vrtačky nové, a dále se také stalo výhodnější darovat sedačku na webu podporujícím sdílení, nežli ji odvážet na skládku.

Nová média neustále přinášejí další výzvy. Botsmanová a Rogers zdůrazňují, že sdílení by mělo být především pohodlné, bezpečné a efektivní z hlediska nákladu, aby se stalo pro spotřebitele opravdu atraktivní alternativou. Problematika bezpečnosti sdílení na internetu, která z velké části závisí na důvěře mezi členy komunity, však zůstává nadále nedořešena. Existuje mnoho slibných mechanismů, které bezpečnost z velké častí ošetřují, mnoho záležitostí je však nutné zlepšit.

Bariéry ve sdílení

Z výzkumu agentury CampbellMithun vyplynulo, že ačkoliv mají lidé vůči sdílení různé obavy a bariéry, a to především ve spojení se sdílením s neznámými lidmi, tou nej silnější a nej častější bariérou je nedostatek důvěry v ostatní osoby, která jim výrazně brání se sdílením začít.

Třicet procent účastníků výzkumu vyjádřilo obavy ze zničení či ukradení jejich věcí, dvaceti procent vyjádřilo obecnou nedůvěru k neznámým lidem a čtrnáct procent dotázaných mělo problém se strachem ze ztráty soukromí.

Nyní si ve zkratce uvedeme a popíšeme některé mechanismy, které jsou užívány, (především pří sdílení v prostředí internetu), aby se obavy z rizik, které sdílení přináší, co nejvíce eliminovaly.

Reputační systémy

K posílení důvěry mezi neznámými osobami v prostředí internetu slouží, mimo jiné, reputační systémy. Pro snazší porozumění problematice reputačních systémů, si nejprve definujeme význam pojmu reputace. Pojem reputace182 má mnoho různorodých definic, z nichž si zde uvedeme jednu, která je poměrně často užívána. Tato základní definice popisuje pojem reputace jako „to, co je obecně známo o povaze či postoji osoby nebo věci. “ Aby tedy byla posílena důvěra vzájemně interagujících osob v prostředí internetu, byly na mnoha webových stránkách vytvořeny reputační systémy.

Reputační systémy lze definovat jako systémy, které „shromažďují, šíří a propojují informace o chování účastníků v minulosti.“ Jedná se tedy o mechanismy, které shromaždují informace pro hodnocení výrobků, služeb, jednotlivců či společností. Tyto informace jsou obvykle agregovány z přidělených hodnocení (zpětná vazba) ostatních uživatelů komunity, kteří tento výrobek či službu nějakých způsobem využili a měli možnost jej otestovat, popřípadě měli možnost interagovat s hodnoceným uživatelem. Reputace každého uživatele (příp. služby, výrobku apod.) je agregována na základě určitých algoritmů a zveřejněna na webové platformě, aby měl každý další uživatel, na základě této reputace, možnost zhodnotit a rozhodnout se, zda bude s uživatelem dále interagovat. Reputační systémy tedy v zásadě slouží jako predikce budoucího chování uživatele.

Důvěra je zde založena na počtu pozitivních a negativních ohlasů a také na celkovém počtu hodnocení, neboť v případě, že byl někdo hodnocen celkově pouze dvakrát, nemůže mít jeho hodnocení stejnou váhu jako u osoba, která byla hodnocena stokrát. Hodnocení zde probíhá různými způsoby. Některé platformy používají možnost slovního ohodnocení, jiné hodnocení bodové, existují také weby, kde se hodnotí formou grafických ikon. Velmi oblíbeným způsobem je především jednoduché hodnocení ve formě přidělování pozitivní, negativní případně také neutrální zkušenosti.

Typickým příkladem posledního popsaného systému je webová platforma, která podporuje prodej zboží mezi uživateli navzájem - Ebay.com, kde se uživatelé po každé provedené transakci hodnotí buďto pozitivně, negativně nebo neutrálně. Toto hodnocení může být také doplněno komentářem. Příkladem pozitivního komentáře může být „Transakce proběhla v pořádku“ či „Bylo mi potěšením obchodovat s touto příjemnou osobou“ Příkladem negativního komentáře může být sdělení „Věc jsem zaplatil, ale dosud jsem ji neobdržel“ či „Spatná komunikace“. Neutrální komentáře si často stěžují kupříkladu na pozdní dodání (případně zaplacení) či nedostatečnou komunikaci ze strany prodejce (případně kupujícího).

Reputační systémy využívají různé algoritmy pro výpočet celkového reputačního skóre jednotek. EBay kupříkladu přiděluje pozitivním, negativním případně neutrálním hodnocením

Záštita společností

Některé internetové platformy nabízejí také ochranu svých uživatelů. Většinou se jedná o platformy, které podporují vzájemný prodej mezi svými uživateli, jako je kupříkladu globální internetová aukční síň EBay.com nebo české Aukro.cz Velmi dobrým příkladem, jak ochrana uživatelů funguje je právě webový gigant EBay.com, který je, mimo jiné, díky svému propracovanému systému ochrany prodejců, ale především kupujících, velice uživatelsky oblíben. O jeho úspěšnosti mimo jiné svědčí jeho roční obrat, který se pohybuje okolo devíti miliard dolarů, počet zaměstnanců přesáhl 15000 osob a počet uživatelů na celém světě se pohybuje okolo čísla devadesát pět milionů aktivních uživatelů této platformy. Ochrana kupujících je na rozdíl od ochrany prodejců na EBay.com propracována mnohem detailněji, neboť se kupující obecně potýká s mnohem vyšším rizikem nežli prodávající. Nejprve se zaměříme na to, jak vypadá ochrana prodejce. Pro potřeby této práce není nutné se tímto tématem zabývat příliš podrobně, proto si toto téma popíšeme pouze velmi stručně. Ochrana prodejce spočívá pouze v několika drobných opatřeních, která jsou však poměrně účinná. Pokud kupující od prodejce zakoupí prodávaný předmět, který následně nezaplatí, může prodejce požádat společnost EBay o navrácení poplatku, který prodejce společnosti platí za každý prodaný předmět. Dále je jeho právem udělit kupujícímu negativní komentář, který je pro kupujícího nepříjemným a závažným stigmatem, které obvykle vede k následnému odmítnutí interakce s tímto uživatelem ze strany uživatelů ostatních (viz předešlá kapitola s názvem Reputační systémy).

Rovněž téma ochrany kupujícího si nastíníme pouze velmi stručně. Důležitým ochranným prvkem kupujícího je možnost udělení negativního komentáře, stejně jako v předešlém případě. Hlavní ochrana kupujícího však spočívá ve faktu, že společnost EBay za provedené transakce kupujícímu ručí v plné míře. To znamená, že pokud kupující od prodejce zakoupí předmět, který také zaplatí a předmět do stanovené lhůty neobdrží či obdrží předmět, který neodpovídá popisu, může se na společnost EBay obrátit a požadovat navrácení celé částky, kterou kupující prodejci zaplatil, a to včetně poštovného. Společnost EBay dále peníze vymáhá po prodejci.

Pro zajímavost si zde uvedeme další ze zajímavých způsobů, jak se společnost EBay rozhodla řešit některé spory. Rozhodla se pro tyto účely využít metodu crowdsourcingu, kterou jsme si popsali v jedné z předchozích kapitol, a to takovým způsobem, že společnost vytvořila tzv. Community court, který sloužil jako soud uvnitř komunity uživatelů. Cílem Community court bylo využívat registrované uživatele platformy jako porotce, kteří měli hodnotit, do jaké míry byla udělená hodnocení, v podobě negativních komentářů, spravedlivá. Community court se však nakonec příliš neosvědčil a v současnosti již prakticky není využíván.

Ověřování identity uživatelů

Na úvod této podkapitoly si pro přiblížení tématu definujeme hlavní pojem, a tím je termín ověření neboli verifikace. Pojem verifikace pochází z latinského „verum facere“, což v překladu znamená „činit pravdivým “. Dle knihy Jana Sokola s názvem „Malá filosofie člověka: Slovník filosofických pojmů“ je verifikace „ověřování, postup, při němž se ověřuje pravdivost výroku nebo teorie, a to buď přímo pozorováním (experimentem), anebo nepřímo (logickou dedukcí). 

Internetové platformy podporující ekonomiku spoluspotřebitelství řeší ověřování identity uživatele při přihlášení do systému na různé úrovni. Některé ji prakticky neřeší. Ostatní platformy, jako je kupříkladu česko-polská internetová aukční síň Aukro.cz, požadují verifikaci nových uživatelů různými způsoby. Jako příklad, jak může verifikace uživatele probíhat, si uvedeme způsob, jakým verifikaci nastavil právě web Aukro.cz.

V rámci přihlášení nového uživatele na platformu Aukro dochází pouze k ověření tohoto uživatele e-mailem. Uživatel, který byl verifikován pouze tímto způsobem, však může na Aukru pouze nakupovat. Pro uživatele, kteří mají zájem na tomto webu také prodávat je proces verifikace poněkud složitější. Prodejce musí zažádat o aktivaci svého prodejního účtu a poté očekává dopis, ve kterém obdrží aktivační kód, pomocí něhož pak uživatel dokončuje aktivaci svého účtu. Toto ověření se užívá z důvodu zjištění, zda je uvedená adresa uživatele - prodejce platná.