Sidebar

17
út, čec

BLOGEE
Typography

Terorismus je aktivitou, kdy se jedinec nebo člen větší organizace, která klade důraz na teroristické akce, snaží prostřednictvím takového útoku dosáhnout určité společenské změny. Terorismus jako prostředek změny režimu, státního zřízení, či jiných společenských změn je třeba nejprve charakterizovat prostřednictvím určité škály definic, které vycházejí z různých vědních disciplín a týkají se politologie, sociologie, práva apod.

 Jednu z možných definic terorismu společnosti poskytuje Velký slovník naučný, který definuje terorismus jako: „metodu zastrašování politických odpůrců hrozbou a použitím násilí. Smyslem nastolení teroru je vytvořit extrémní psychický nátlak na jednotlivce i skupiny obyvatelstva“. Nicméně v souvislosti s tímto druhem násilných aktů můžeme spojovat i jinou definici, jako příklad politologické definice by mohlo být uvedeno následující: „Terorismus je politicky motivovaná násilná kriminalita (obzvláště vražda, únosy, braní rukojmí) s revolučním, popřípadě extremistickým pozadím motivu“.

Je-li tato úvodní část věnována charakteristice terorismu jako takového,  je důležité uvést, že výše uvedený pojem má svůj původ v latinském slovu terrere, což v překladu do českého jazyka odpovídá významu strašný nebo hrozný. V roce 1980 byla v USA definována zřejmě jedna z prvních definic terorismu, jež se stala výchozím standardem pro posuzování a hodnocení teroristických činů. Zní: „terorismus je propočítané násilí nebo hrozby násilím, obvykle zaměřené proti nezúčastněným osobám s cílem vyvolat strach, jehož prostřednictvím jsou dosahovány politické, náboženské nebo ideologické cíle. Terorismus zahrnuje i kriminální zločiny, jež jsou ve své podstatě symbolické a jsou cestou k dosažení jiných cílů, než na které je kriminální čin zaměřen.

Je nutné uvést i pohled na chápání terorismu tzv. z druhé strany, tedy jak terorismus chápou sami teroristé. Carlos Maringhella, který se honosil přezdívkou otec městského terorismu, definoval terorismus jako akci. Ve své knize „Stručná příručka městské guerilly“ napsal: „Akce městské guerilly musí být provedena s velkým krveprolitím, klidně a rozhodně. Útoky musí být bezohledné a propočítané tak, aby měly co možná největší dopad na společnost“. 

Závěrem úvodní charakteristiky pojmu terorismus bych se ještě zastavil u knihy, která je věnována přímo problematice světového terorismu od starověku až po útok na USA v roce 2001, kde se mimo jiné píše, že terorismus lze definovat jako výběrové nebo plošné používání násilí za účelem dosažení politických změn prostřednictvím působení strachu. Terorismus často využívají skupiny rádoby revolucionářů. Tato forma se nazývá agitační teror. Formu donucovacího teroru uplatňují vlády, ochotné použít jakýchkoliv prostředků na ochranu své moci před politickými protivníky. Samotný pojem teror se poprvé objevil v souvislosti se všeobecným stavem strachu ve společnosti, který byl patrný za francouzské buržoazní revoluce (1789 – 1794). Tento byl záměrně vytvořen z politických důvodů. Týkal se především období „vlády teroru“ z let 1793 – 1794. 

Vlády termínem terorismus mimo jiné rády označují jakékoliv násilné metody, které využívá politická opozice. Ve všech společnostech vždy existovaly úzké vazby mezi vládou a opozicí. Povaha vlády určuje povahu opozice. Ve státech, kde nejsou volby, a svoboda slova je omezena, se opozice často uchyluje k násilí. K násilí rovněž inklinují menšiny, které se cítí být vyloučeny ze společnosti.

Druhy terorismu

Při seznámení s jednotlivými formami teroristických aktivit jsem vycházel z Encyklopedie světového terorismu. Zde jsem nalezl mnoho zajímavých odkazů na jednotlivé druhy teroristických aktivit. Pokud je pozornost této části práce zaměřena na pojem terorismus a jeho charakteristiku, je třeba se důkladněji zaměřit i na možné druhy specifických teroristických aktů, které můžeme do této skupiny zařadit. Důležité je uvědomit si, že terorismus má mnoho podob a některé z nich zde přiblížím.

 V souvislosti s terorismem hovoříme o únosech letadel s cílem získat nějaký profit, nájemné vraždy představitelů státní moci jednotlivých států, bombové útoky, sebevražedné útoky apod. Z jiného pohledu dělíme terorismus podle toho, na co je zaměřen, zdali kupříkladu na oblast nacionální, náboženskou atd. Jednou z nejznámějších aktivit, jež velmi úzce s terorismem souvisí, jsou únosy leteckých dopravních prostředků. V této souvislosti je možno zmínit mnoho teroristických útoků, jejichž cílem se stali pasažéři některých ze světových leteckých společností a jejichž prostřednictvím se teroristé snažili získat určitý profit nejen pro sebe, ale především pro osoby, které se v různých zemích nacházely ve vězení. Osvobození těchto aktivistů bývá také jedním z hlavních požadavků, který teroristé při vyjednávání o jejich propuštění na svobodu požadují. Propuštění pak spojují s recipročním propuštěním zadržovaných osob, které tvoří pasažéři získaného leteckého dopravního prostředku. Jeden z nejznámějších teroristických útoků, který souvisí s únosem letadla je útok na WTO v USA dne 11. 9. 2001. Jeho hlavním cílem se však nestalo vyjednávání o rukojmích, nýbrž útok na samou podstatu Spojených států Amerických, kde v budovách WTO v New Yorku a budově Pentagonu spatřovali teroristé symboly moci jedné z posledních supervelmocí. Z následného vyšetřování tohoto útoku pak vyšlo najevo, že osoby, které tento čin provedly, byly příslušníky teroristické organizace Al-Kaidá, kterou v roce 1981 založil dnes nejhledanější terorista na světě Usama Bin Ladin. 

Dalším příkladem podobného činu, jenž souvisí s leteckou dopravou, byla událost, ke které došlo v roce 1989 u skotského města Lockerbee, kde došlo ke zřícení letadla a ke smrti několika stovek osob. Dne 21. 12. 1988 došlo ke zřícení dopravního letadla společnosti PanAm (let 103), na jehož palubě explodovala bomba. Při tomto útoku zahynulo 270 lidí. Čin byl jakousi odvetou za americké bombardování Lýbijských měst v roce 1986. Existuje řada teorií, které považují za viníky atentátu Lidovou frontu pro osvobození Palestiny – Hlavní velení, či skupinu Abú Nidala. Nicméně v roce 2002 poskytla Lýbie rodinám pozůstalých finanční kompenzaci.

Z tohoto útoku byla obviněna Lýbie, která se pak na dlouhou dobu dostala pod embargo ostatních světových mocností a až v poslední době jsou opětovně obnovovány diplomatické styky s touto zemí v čele s vůdcem Muamarem Kadáffím. Těmto jednáním předcházela mimo jiné i omluva za provedený čin, stejně tak jako náhrada škody pro pozůstalé obětí této tragédie. 

S teroristickými útoky, kdy dojde k obsazení leteckého prostředku během přepravy osob, souvisí i další teroristická aktivita, a tou je braní rukojmí. Ne vždy je totiž úmyslem členů teroristické skupiny spáchat útok pomocí dopravního letadla a obětovat tak nejen své životy, ale i životy pasažérů. I zde bývá mnohdy hlavním záměrem teroristů přimět cizí stát k vydání osob, jež na svém území zadržuje pro podezření s napomáhání členům teroristické organizace, pro jejich vyznání, případně jinou činnost, která by mohla směřovat k dalším útokům proti integritě daného státu. 

Velmi zajímavým druhem teroristických aktivit je poměrně nový druh těchto činností, a tím je ekoterorismus. Jde o útoky, které mají vzrůstající tendenci zejména v posledních letech a jejichž cílem je například boj proti testování farmakologických přípravků na zvířatech, boj proti těžbě nerostných surovin apod. Bohužel ne vždy si tito aktivisté uvědomují, že testování na zvířatech je procesem, který v současné době pomáhá léčit závažná lidská onemocnění. Jde o výsledek práce vědců, jenž tyto preparáty testovali na různých živočišných druzích. Je patrné, že ne vždy šlo pouze o akty, které narušovaly nějaký úctyhodný výzkumný projekt. Mnohdy se jednalo i o banální výrobu kosmetických přípravků, ke kterým se zvířata využívala. 

Pokud bychom blíže zaměřili pozornost na samotné aktivisty, jež se uchylují k páchání činů v rámci ekoterorismu, lze říci, že tyto osoby se rekrutují spíše z levicového spektra současné společnosti a z různých organizací, kdy mezi nejznámější patří organizace Země především.


 


 

 

Dalším typem teroristických aktivit jsou bombové útoky. Důvodů, proč teroristé preferují použití výbušných systémů, je řada. Použití výbušniny je velmi levné a organizace útoku nevyžaduje žádná mimořádná opatření a znalosti. Výbuch vždy vyvolá intenzivní zájem sdělovacích prostředků, a tak zajistí dostatečnou publicitu s minimálními riziky pro pachatele. Tento typ útoků má mnohem větší dopad na psychiku veřejnosti než například únos a zadržení rukojmí. Pro jeho použití mluví, z hlediska teroristů, relativně snadná dostupnost výbušnin. Mohou si je opatřit krádeží nebo nákupem, případně si je vyrobit ze snadno přístupných komponentů. Jeden z nejznámějších útoků tohoto typu provedli v roce 1986 japonští teroristé narušením ekonomického summitu v Tokiu. Konference k ekonomickým otázkám se zúčastnily hlavy států z celého světa, včetně tehdejšího prezidenta USA Ronalda Reagana. Bezpečnostní opatření byla na extrémně vysoké úrovni jak v samotném objektu, kde byla jednání vedena, tak v jeho širokém okolí. Teroristická skupina Japonská rudá armáda nebyla schopna bezpečnostní systém překonat, a proto odpálila rakety ze vzdálenosti téměř dvou kilometrů. Přestože rakety nezasáhly cíl, byl útok teroristy hodnocen jako úspěšný. Vyvolal obrovský rozruch v celosvětovém měřítku a zpochybnil pohostinnost japonské vlády.

Dalším typem útoků je například odpálení nálože s extrémně nebezpečným plynem, který se pak dostane do ventilačních zařízení a způsobuje vážné zdravotní komplikace u všech jedinců, kteří s tímto plynem přichází do styku. Útok nervovým plynem sarinem v tokijském metru dne 20. 3. 1995, při němž zahynulo 12 lidí a tisíce byly přiotráveny, rázem „proslavil“ japonskou sektu Óm šinrikjó. 

Jejím zakladatelem je SHOKO ASAHARA, který se brzy po absolvování školy pro slabozraké začal plně věnovat náboženské činnosti - vyučoval jógu a praktikoval léčitelství. V roce 1979 založil první náboženskou společnost, kterou po zážitku „pravého poznání“ v Himálaji roku 1986 přejmenoval na Óm šinrikjó (Učení pravdy AUM). Učením se sekta hlásí k buddhismu, je ale patrný i značný vliv hinduismu. Je zřejmý i z názvu, v němž je slabika óm, která má vyjadřovat podstatu všech zvuků a která je současně kryptogramem tří hlavních hinduistických bohů - Brahmy (A), Višnua (U) a Šivy (M). Sekta je organizována přísně hierarchicky a poslušnost je zajišťována tvrdými tresty (kobky, hladovka, aplikace neznámých tekutin do žil apod.). Na vrcholu pyramidy je sám ASAHARA. Podmínkou vstupu do sekty je život v komunitě, přerušení veškerých styků s okolním světem, odevzdání veškerého majetku a podrobné přiznání o celém předchozím životě. V Japonsku se sekta neobvykle rychle rozrostla na 10 tisíc členů (mezi nimiž je řada vzdělaných lidí) a založila i čtyři významné zahraniční pobočky - v New Yorku, Bonnu, Moskvě a na Srí Lance. Vytvořila i vlastní politickou stranu, Stranu pravdy. Ve volbách však neuspěla. Sekta nakoupila množství pozemků a vystavěla desítky objektů, v nichž se vyrábějí a skladují chemické prostředky. Je možné, že sarinový útok v metru měl vyprovokovat světovou válku, po níž by přišel konec světa. Tím se údajně mělo vyplnit ASAHAROVO proroctví.

Nacionální terorismus 

Při dělení terorismu je nutné zdůraznit důvody, které vedou členy různých organizací k teroristickým útokům a k vyvolávání strachu, hrůzy a chaosu mezi lidmi. Jedním z prvních druhů teroristických aktivit je nacionální terorismus. Jak ze samotného názvu vyplývá, jedná se o aktivity, jejichž cílem je určitá separaceod většího územně správního celku, tedy odtržení od mocnosti, která má danou oblast ve sféře svého vlivu, a kdy členové teroristické organizace se snaží o vznik nezávislého teritoria. Mezi jednu z nejznámějších organizací, kterou bychom mohli zařadit mezi teroristické, je španělská organizace ETA (Baskicko a jeho svoboda). Tato se již několik desítek let snaží o odtržení Baskicka od Španělska a o vytvoření samostatného státu Basků1. Skupiny, které využívají tohoto druhu terorismu, se snaží prostřednictvím vyvolání paniky svrhnout dosavadní vládnoucí elitu a nahradit ji novým typem vlády. Tato bude, jak jsem již předznamenal, zcela nezávislá na vyšším územně správním celku, v jehož sféře vlivu se daná oblast nalézá. Kroměteroristické organizace ETA by se z evropských organizací, které soustřeďují svoji činnost do oblasti nacionálního terorismu, dala uvést například organizace IRA (Irská republikánská armáda). Její snahou je odtržení Irska od Velké Británie.

Revoluční terorismus

Dalším ze základních druhů terorismu je revoluční forma terorismu. Do této kategorie obvykle řadíme různá hnutí, kdy tato mají kořeny v určitých ideologiích,ať už jsou zaměřeny levicově či pravicově. Patří sem například  marxistické levicové proudy. Pokud hovoříme o revolučním terorismu, pak tento druh si klade za cíl totální destrukci stávajícího politického systému země a jeho nahrazení novým, kdy do čela se dostává skupina revolucionářů, která se následně snaží potlačit své politické odpůrce a opozici. Prostředky, které pro tuto činnost využívají, mohou být kupříkladu fyzické likvidace, internace v různých „pracovních“ táborech apod. Problémy, které ve společnosti vyvstávají a mohou vést až k revolučnímu teroru, se týkají především určitých sociálně patologických jevů a „nemocí“ společnosti.

Do této kategorie může patřit nezaměstnanost a s ní spojený fenomén chudoby, rasová diskriminace, sexuální diskriminace aj.. Na tomto místě je možno přijmout názor, že k těmto aktivitám inklinují spíše osoby z levé strany společenského spektra až ke krajní levici. Tyto skupiny svoje jednání většinou opodstatňují tím, že jejich boj je veden za zlepšení kvality společnosti, zlepšení podmínek života ve společnosti a revoluční teror je právě metodou, jak patřičných změn ve společnosti dosáhnout. Příkladem hnutí, které se hlásí k revolučnímu terorismu, byla činnost Rudých Brigád, jež vyvíjela činnost na území Itálie. Jejím nejznámějším činem byl únos křesťansko demokratického politika jménem Aldo Moro. Tento byl unesen dne 16. března 1978 z Říma právě příslušníky levicové organizace Rudé Brigády.

Aldo Moro do politiky vstoupil ihned po II. světové válce jako poslanec Křesťanskodemokratické strany. Patřil ke stálicím politické scény. Na přelomu 50. a 60. let se dostal do čela křesťanských demokratů jako generální tajemník strany a zastával rovněž množství vládních funkcí. Od roku 1955 byl několikanásobným ministrem nejrůznějších odvětví včetně zahraničí a vnitra. V období 1963 – 1968 a 1974-76 byl italským ministerským předsedou. V 70. letech se Aldo Moro, podílel na vytvoření předpokladů tzv. historického kompromisu (Compromesso Storico). Řešení politické, a z ní vyplývající i hospodářské krize, měl přinést pakt solidarity mezi Komunistickou stranou Itálie (PCI), v jejímž čele stál tehdy Enrico Berlinguer a Morovými křesťanskými demokraty (DC). Nejen v Itálii, ale i v zahraničí nebyl však leckdo spokojen s tím, jak se Aldo Moro dává dohromady s komunisty. Samotný únos proběhl podle scénáře tehdejších brutálních teroristických akcí. Krátce po deváté hodině ranní, na křižovatce Via Fari, vjel do jeho cesty jiný automobil.

Z bílého Fiatu bezprostředně vyskočili muži se samopaly. Další ozbrojenci přiběhli z chodníku. Teroristé postříleli pět Morových osobních strážců a jeho samého odvlekli dalším přistaveným vozem. Ke zločinu se přihlásily extrémně levicové Rudé brigády (Brigate Rosse), které vznesly řadu požadavků. Předně požadovaly propuštění svého zadrženého vůdce Renata Curcia, který čekal ve vazbě na soudní proces a také dalších soudruhů. Vyžadovaly i vydání vládního prohlášení. Téměř dva měsíce byl Aldo Moro držen v domě na Via Gradoli, přičemž policie měla o místě jeho uvěznění zprávy. Na nejvyšších místech se zvažovalo, zda by se podmínky teroristů přece jen neměly přijmout, ale nakonec bylo řečeno jasné NE. Dokonce ještě před nálezem jeho těla zveřejnily deníky zprávu o jeho smrti. Teroristé měli být varováni, že na jejich hru stát nepřistoupí a veřejnost tak byla pomalu připravena na nejhorší. Alda Mora na nejhorší nikdo nepřipravil. Aldo Moro byl vězněn celých 55 dnů, než bylo v centru Říma nalezeno jeho mrtvé tělo.

Extremismus krajní pravice

Při základním dělení teroristických aktivit je následujícím druhem výše uvedené jednání osob, které přináleží k pravicově orientovaným hnutím. Jak již z názvu vyplývá, jde o extremismus. Extremismus je určitý politický postoj, který na běžné právo - levé politické stupnici zaujímá krajní pozici. K tomuto pojmu se dále vztahuje pojem radikalismus, jehož definice nám říká, že je to směr, teorie či hnutí, usilující o zásadní, nekompromisní, často až extrémní řešení problémů. Lze rozlišit hnutí, která jsou radikální buď svým cílem, potom hovoříme o tzv. teoretickém radikalismu. Může jít také o hnutí, která jsou radikální svými prostředky, a potom hovoříme o tzv. praktickém radikalismu. Radikalismus bývá také často specifikován jako určitý soubor radikálních názorů či smýšlení. Vždy se jedná o určitý druh osob nebo skupin osob, které se nějakým způsobem odchylují od tradičních názorů a postojů současné společnosti. Mezi nejznámější projevy extremismu patří rasismus, terorismus a jeho specifické formy, nacionalismus, šovinismus a jiné formy diskriminace ať už skupiny obyvatelstva, či národnostních menšin. 

Příslušníci krajní pravice jsou většinou osoby, které se ideově orientují na myšlenky a odkaz III. říše a ideologii, která si kladla v prvé řadě za cíl rasovou čistotu, očištění společnosti od negativních jevů, které jsou pro ni typické. V dnešní době bychom k těmto tématům mohli zařadit problémy s drogami, kriminalitou etnických skupin apod. Příznivci těchto krajně pravicových hnutí se většinou rekrutují z řad mladé generace, a pokud bychom se zabývali organizacemi, jež se ideově hlásí k extrémní pravici, tak i na území České republiky bychom se mohli s těmito organizacemi setkat, i když jejich činnost je ve značné míře eliminována činností orgánů činných v trestním řízení. Nelze však říci, že by na našem území neexistovaly a nevyvíjely svoji činnost. Opak je pravdou, a jako příklad takového hnutí uvádím - Národní odpor a hnutí Skinheads, byť nelze jednoznačně tvrdit, že všichni příslušníci těchto hnutí jsou extrémně pravicoví. Existuje, případně existovala celá řada odnoží, která měla své vlastní ideové zaměření. Nicméně lze připustit názor, že část z těchto hnutí se po jejich zániku etablovala do výše uvedeného Národního odporu. V souvislosti s hnutím Skinheads je třeba věnovat velkou pozornost různým akcím, které si kladou za cíl, kromě otevřené nenávisti vůči např. etnickým menšinám na našem území, i nábor nových jedinců, pro které mohou představovat určitý řád, jež jim ve společnosti chybí. Ze světových extrémně krajně pravicových organizací by bylo možno uvést např. hnutí Ku-klux-klan, působící na území USA.

Extremismus krajní levice

Pokud ve své práci zmiňuji problematiku extrémně pravicových uskupení, je neméně důležité upřít pozornost i na druhou stranu názorového spektra, která se váže k extrémně levicovým uskupením. 

Radikální levice představuje vnitřně značně heterogenní skupinu ideologií, vycházejících zejména z myšlenky osvobození jednotlivce. Tato představa je založena především na Rousseauově teorii „ušlechtilého divocha“, která tvrdí, že člověk se rodí dobrý a kazí ho až společnost. Z tohoto základu vyrůstají dvě významně odlišné teorie, marxismus a anarchismus. Obě pokládají člověka za dobrého a stávající společnost za špatnou, obě usilují o jeho osvobození, avšak každý jiným způsobem. 

Marxismus – leninismus sází na cestu revoluce, vedené stranou profesionálních revolucionářů, jejichž role je významná v přechodném období, během něhož budou stávající ekonomické a společenské vazby zlikvidovány. Komunistická, respektive marxisticko – leninská cesta již byla ve společnosti vyzkoušena a vedla pouze k větší nesvobodě.

Anarchismus naproti tomu odmítá jakoukoliv autoritu, státní moc a právní řád a hlásá neomezenou svobodu jednotlivce. Název je odvozen z řeckého slova anarchia, vyjadřujícího představu společenského uspořádání bez jakéhokoliv systému a organizace. Základním principem této představy je maximální individuální svoboda bez nutnosti podřizovat se normám, konvencím a zákonům. Tvrdě odmítá jakékoliv mocenské zásahy a tlaky, ovlivňující chování individua. Poprvé se prvky anarchistického myšlení výrazně projevily již v průběhu Velké francouzské revoluce. Za kolébku anarchismu je považováno Rusko, rodiště snad nejproslulejšího anarchisty 19. století Michaila Bakunina. Dnešní anarchistické hnutí není jednotné a obsahuje mnoho různých politických a filozofických proudů: od „klasického“ anarchismu až po radikální skupiny feministického hnutí v USA. Teroristické akty anarchistů jsou obvykle činy idealistických skupin a jednotlivců. Teroristické akce politických teroristů jsou vždy součástí širší politické koncepce a nezřídka jsou podporovány některými státy. Z historického hlediska lze anarchistické hnutí pokládat za výchozí platformu moderního politického terorismu.

Jednoúčelové teroristické skupiny

Činnost těchto organizací bývá zaměřena pouze proti jednomu společenskému problému, který se ve společnosti vyskytuje a tyto skupiny díky svým akcím se snaží daný problém eliminovat, nebo na něj upozornit a vyvolat tak diskusi o jeho napravení. Jde vlastně o přesvědčení těchto skupin o jedinečnosti daného problému, který v případě, že by nebyl řešen, by mohl způsobit vážné problémy celému světua právě to jsou základní předpoklady pro jednání jednoúčelových teroristických skupin. Pokud bychom hovořili o násilných akcích těchto skupin, tak je možno tvrdit, že tyto skupiny se uchylují k násilí až poté, kdy podle jejich vlastního přesvědčení vyčerpali všechny možné opravné prostředky, které šlo nenásilnou cestou využít. Následně těmto skupinám nezbývá jiná možnost, než se pokusit formou násilného aktu upozornit opětovně na daný problém. Akce vyvolá ve společnosti takovou odezvu, že společnost bude nucena problém vyřešit, neboť v tomto případě by sloužil daný problém jako jakési rukojmí zájmů celé společnosti.

Obecně lze následně připustit fakt, že teroristické činy bychom mohli rozdělit i na ty, při kterých je za cíl útoku vybrána vnitřní suverenita daného státu – vnitřní terorismus, nebo na ty, které jsou namířeny proti více státům, proti organizacím, jež vyvíjejí svoji činnost v rámci mezinárodního práva. V tomto případě hovoříme o teroristických aktivitách na mezinárodní úrovni – mezinárodní terorismus. 

Vnitrostátní a mezinárodní terorismus

Příkladem vnitrostátního terorismu může být uvedeno rasistické hnutí  Ku-klux-klan (KKK). Činnost této organizace na území USA je v dnešní době mnohem menší, než tomu bylo v druhé polovině minulého století. Existuje celá řada případů fyzické likvidace aktivistů, kteří se snažili o zavedení rovnosti mezi lidmi, především v jižních státech USA, kde měl KKK velmi silnou podporu. 

Jako další příklad vnitrostátního terorismu je možno uvést útoku na budovu FBI v Oklahoma City roku 1996, kdy tento čin spáchal Timothy McVay a byl za něj odsouzen k trestu smrti, který byl v loňském roce vykonán. 

V případě mezinárodního terorismu jde o činnosti, jež přesahují hranice jedné země.  Tyto teroristické akty ohrožují integritu více zemí a snaží se o narušení mnohdy velmi křehké rovnováhy mezi státy, ať už kvůli územním sporům, nebo jak je v poslední době velmi patrné, narušení jakési náboženské rovnováhy mezi světadíly. Mezinárodní terorismus má mnohdy přesah do jiných zemí také z jiných důvodů, než by byl přímo fyzický útok na jiný stát. Může se jednat například o územní podporu státu v tom, že na jeho územní jsou budovány základny pro výcvik teroristických jednotek. Jednou ze zemí, která je v současné době považována za tu, jež aktivně pomáhá příslušníkům různých teroristických skupin, které se specializují na problematiku mezinárodního terorismu, je Irán. Tento podporuje vznik výcvikových táborů i na území jiných států, např. Súdán, či jiné africké země, kde tyto teroristické skupiny zdokonalují své příslušníky k páchání teroristických činů nejenom v zemích Blízkého východu ve vztahu ke státu Izrael, ale i v jiných evropských, či zaoceánských zemích.

Státní a nestátní terorismus

V tomto případě jde o velmi specifické dělení. Jedná se o aktivity, kdy dochází k zastrašování obyvatelstva ze strany státních orgánů. Zastrašování pak následně vede k vytvoření jisté totality na daném území. Příkladem státního teroru je bývalé SSSR, a to v době, kdy na tomto území uplatňoval svoji moc J.V.Stalin, který používal taktiku zastrašování především vůči svým vlastním územím. Mezi nejznámější zrůdnosti patří vyvolání hladomoru na Ukrajině v první polovině dvacátého století. 

Na druhou stranu nestátní terorismus se pomocí svých aktivit snaží o rozvrácení či případnou destabilizaci systému na území jiného státu, tedy k tomu, aby pomocí činnosti různých teroristických buněk a jednotlivců dokázal natolik narušit systém vlády na určitém území, aby v případě následného poskytnutí pomoci se tento stát stal trvale závislým na tom státu, který pomoc poskytuje. K formám, jak podporovat nestátní terorismus, by zcela jistě patřilo sponzorství, a to nejen disidentů, kteří na určitém území žijí, ale i sponzoringem v oblasti zbraní a bojové techniky, oblasti výcviku finančních prostředků, zpravodajské činnosti apod. 

Městský a venkovský terorismus

Byť se toto dělení může zdát trochu bizardní, je třeba rozdělit teroristické aktivity na ty, jež probíhají v městských aglomeracích a na ty, které probíhají ve venkovských oblastech. Ze znalostí daného prostředí vyplývá, že v městském prostředí je daleko větší anonymita dané skupiny a možnost odhalení její činnosti je mnohem menší. 

Anonymita ve venkovském prostředí je výrazně nižší, protože pohyb obyvatelstva na tomto území je poměrně menší a možnost odhalení se tak pro teroristické skupiny zvyšuje. I když i venkovské prostředí může do jisté míry poskytovat značnou míru anonymity, zvláště v případech, kdy činnost se na venkově pouze logisticky organizuje. Samotný útok je pak veden v jiné oblasti. Nicméně je zde třeba zdůraznit určitý prvek odhalení, jež spočívá ve větším pohybu neznámých osob, automobilů a větší všímavosti obyvatel. 

Náboženský terorismus

Náboženství a terorismus mají dlouhou společnou historii. Konec božího práva monarchů na vládu nad národy, marxistická ideologie a hnutí jako anarchismus dovršily přehození „výhybky“ terorismu na světskou kolej. 

V současné době se kyvadlo terorismu přehupuje zpět na náboženské motivy páchání teroristických aktů. I když v posledních letech náboženský terorismus narůstá, známe dnes méně než 15 teroristických skupin, které mají převážně náboženskou motivaci. Mnoho současných teroristických hnutí má sice náboženské pozadí, ale převažují u nich aspekty nacionalistické nebo separatistické. Motivace náboženských teroristů je různá. Násilí je pro ně povinnost, kterou vykonávají z příkazu nějaké specifické teologické víry. Náboženský extremismus obsahuje prvek božího přikázání, který u světského terorismu chybí. 

Rozdíl mezi náboženským a světským terorismem spočívá také v „publiku“, na které jsou zaměřeny jejich aktivity. Světští teroristé se pokoušejí svými činy oslovit lidi, kteří s nimi sympatizují, členy komunit, jež podle svého tvrzení ochraňují, nebo nespravedlnostmi trápené lidi, za něž se cítí oprávněni promlouvat. Naproti tomu náboženští teroristé se angažují v boji, který považují za „totální válku“. To jim umožňuje provozovat násilí bez omezení a každý, kdo není členem jejich náboženství, může být považován za legitimní terč.

Náboženští teroristé obvykle usilují o prospěch pouze pro příslušníky svého náboženského proudu. Šíření „dobra“ je nezajímá. Světští teroristé považují násilí převážně za způsob jednání potřebný k dosažení cíle. Naproti tomu náboženští teroristé spatřují díky prvku božího vnuknutí ve své motivaci cíl již v samotném násilí. Náboženské autority, ať již jde o ajatolláhy, mulláhy, rabíny, kněze, pastory nebo reverendy, mohou vysvětlovat Písmo svaté tak, že náboženství ospravedlňuje akty násilí.

Náboženští a světští teroristé mohou mít velmi odlišné vnímání sebe sama a svých činů. Zatímco světští teroristé mohou považovat násilí za způsob jak zlepšit existující systém, náboženští teroristé vidí sami sebe mimo systém, který podle nich nestojí za záchranu. Proto usilují o rozsáhlé změny. 

Tento pocit odcizení umožňuje náboženským teroristům používat daleko ničivější násilí proti daleko většímu počtu lidí. Náboženští extremisté také považují lidi mimo jejich komunitu za podřadné. Náboženské extremistické skupiny v současnosti představují odlišné a potenciálně daleko vražednější nebezpečí, než tradiční terorismus.

Závěrem lze tato tvrzení doplnit statistickým údajem.  Od roku 1982 spáchali šíitští muslimové 8% všech teroristických aktů. V současnosti jsou odpovědní za 30% všech úmrtí, ke kterým při útocích teroristů došlo.        

Dějiny terorismu

V souvislosti s problematikou terorismu a jeho existence je třeba zcela jednoznačně provést i určitý historický exkurs do dávných dob, kdy dochází k určitému druhu chování a jednání skupin, jež nesou znaky teroristických útoků. Vzhledem k tomu, že tento jev neexistoval nikdy zcela izolovaně, je důležité rozdělit vývoj teroristických aktivit do několika základních kategorií. Proto jsem se rozhodl, že v rámci členění terorismu ho  budu popisovat v určitých historických souvislostech, které se týkají starověkých, středověkých a novověkých dějin. Pro lepší orientaci jsou tato vývojová období rozdělena od 1. století do 14. století, od 14. století do století 18.. Závěr patří problematice vývoje teroristických aktivit od konce 19. století. 

Historie terorismu 1. století – 14. století AD

V souvislosti s historií teroristických aktivit nás nejprve zajímá epocha pozdního starověku a středověku v jeho rané a následně vrcholné fázi. Nejrannější organizací, která vykazovala určité aspekty moderních teroristických organizací, byli judejší Zealoti. Pro příslušníky Římské říše byli známí jako „sicarii“, neboli muži dýky. Jejich hlavní náplní byla podzemní kampaň určitých teroristických útoků proti římským okupačním silám a také proti Židům, kteří se rozhodli kolaborovat s Římany. Motivem jejich činnosti byla nekompromisní víra. Podle jejich názoru nemohli zůstat věrni určitému diktátu Judaismu, pokud žili jako příslušníci Římské říše. Pokud jde o organizaci Zealotů, tak lze říci, že byli potlačeni a uzavřeli se v pevnosti Násada.  Zde byli obléháni. Následně se rozhodli ke spáchání masové sebevraždy.

Druhou, poměrně známou organizací, která v historii vykazovala určité znaky teroristické organizace, byli Assasíni. Ta již měla znaky dnešních teroristických organizací. Odtržené frakce příslušníků šiítské větve Islámu, nazvaná jako Nizari Islamis. Do své taktiky zakomponovala například úkladné vraždy nepřátelských vůdců. Jejich vůdce Hasan-I Sabah založil tento kult v horách severního Iránu. Taktikou bylo posílání osamělých vražedných atentátníků, aby zabíjeli nepřátelské vůdce. Tyto osoby čekala vedle jejich vlastní oběti taktika být zabit nebo zajat. Cílem bylo vyvolat v nepřátelích hrůzu z kroků, ke kterým jsou příslušníci Assasínů až ochotni zajít, aby dokázali eliminovat své nepřátele.

I když obě tyto „skupiny“, tedy jak příslušníci Zealotů, tak Assasíni, operovaly v dávných časech, jsou jejich činy významné i v dnešních dobách. Zaprvé jako předchůdci moderního terorismu v aspektech motivace, organizace, zacílení jejich útoků a samotných útoků. Za druhé, ačkoliv nakonec byly obě tyto skupiny poraženy, tak skutečnost, že jsou zapamatovány a známy ještě po stovkách let poté, demonstruje hloubku psychologického útoku, kterou svým jednáním byly schopny způsobit

Terorismus od 14. století do 18. století – počátky

Od konce 13. století do 18. století teror a barbarství byly hojně používané metody především ve válečných konfliktech. Klíčové plány pro vznik teroristických aktivit v této době chyběly. Do vzniku moderních státních útvarů, po vestfálském náboženském míru v roce 1648, začal existovat ústřední orgán a soudržná společnost, kterou se terorismus snažil ovlivnit jen stěží. Komunikace nebyla v té době kontrolována a příčiny, jež by mohly vést k inspiraci k terorismu, jako je například náboženský rozkol, povstání, etnické konflikty, obvykle vedly k otevřenému válečnému konfliktu. 

V období, kdy království a knížectví začínají být samostatnými státními útvary, nasazovali dostatečné prostředky k prosazení své vlastní autority a potlačení aktivit, jakými by kupříkladu mohl být i terorismus.

Pojem „terorismus“ či „terorista“ byl poprvé použit během Francouzské revoluce (1789-1794). Užívání slova terorismus se může datovat od roku 1795, v odkazu na Vládu teroru, která byla iniciována revoluční vládou. Zástupci Výboru lidové bezpečnosti a Národního shromáždění zahájili politiku teroru. Francouzská revoluce je zde uvedena jako určitý příklad pro budoucí státní útvary, jak je možno utiskovat své vlastní obyvatele. To také inspirovalo k reakci monarchisty a další odpůrce revoluce k používání teroristických taktik, jakými mohou být vraždy a zastrašování v odporu vůči revoluci samotné. 

Francouzská buržoazní revoluce začala v roce 1789, i když lze konstatovat, že nespokojenost obyvatelstva byla v tamní společnosti patrná již dlouho před jejím začátkem. Poklesla výroba, zvýšila se nezaměstnanost, a to právě v době, kdy Francie zažívala katastrofální neúrodu, která zapříčinila prudký vzestup cen základních životních potřeb, zejména obilovin. K této mohutné hospodářské krizi se přidala následně i krize sociální, kdy na jedné straně byli ti, kteří se obohatili na vzrůstajících cenách potravin a na druhé ti ostatní.

Jako stěžejní děj dalších revolučních událostí bylo datum 14. července 1789, kdy byla dobyta Bastila, věznice, která symbolizovala tehdejší režim. Společnost v Paříži byla již notně radikalizována a dne 13. července 1789 vtrhl lid do Invalidovny, kde se zmocnil zbraní. Tyto byly následně použity při útoku na Bastilu.

Významným mezníkem v životě celé společnosti pak byly události kolem přijetí Deklarace práv člověka a občana, ve které byla proklamována svoboda slova, shromažďování, vyznání, ale i třeba právo na soukromé vlastnictví.

V souvislosti s terorismem je nutno uvést období Velkého teroru, které je spojeno s jakobínskou diktaturou a lze jej vymezit letopočty 1793 – 1794. Pojem terorismus úzce souvisí s obdobím Termidorské reakce, a to po roce 1794, kdy například v roce 1795 byla na pomoc proti revolučním masám sanculotů povolána armáda.

Jako zajímavý příklad jednak pro podpoření tvrzení, že se ve Francii nepopravovalo pouze pomocí gilotiny a také proto, že i v dávné minulosti existovali jedinci, kteří prováděli útoky na hlavy států apod. může sloužit příběh francouzského sluhy, který se jmenoval Robert Francois Damiens. Tento muž zaútočil 5. ledna 1757 na krále Ludvíka XV. v zámku ve Versailles, a to kapesním nožem, právě když král vystupoval z kočáru a chtěl se odebrat do Trianonu. Vzhledem k tomu, že byla zima, tak ránu ztlumil králův teplý oděv a několik kožichů, které měl na sobě. Damiens byl zadržen hned na místě.  Následně Damiense převezli z Versailles do vězení Conciergerie v Paříži, kde byl zavřen v úzké cele. Vězení hlídalo sto mužů ve zbrani, protože se věřilo, že šlo o rozsáhlé spiknutí. Damiens byl vyslýchán právem útrpným, aby označil své komplice. Neudělal to, a i přes strašné mučení stále jen opakoval: „Nechtěl jsem krále zabít, jinak by se mi to bylo povedlo. Chtěl jsem jen, aby se ho dotkl prst Boží a aby udělal ve svých státech pořádek a aby zavládl klid“. Přestože měl žaludek roztažený nesmírným množstvím vody, které do něj lili, paže rozervané řezáním, kotníky rozdrcené španělskými botami, hruď a celý trup spálené žhavým železem, tvrdil stále totéž a nic jiného už neřekl. Abych nepopisoval samotný průběh popravy zbývá doplnit, že Damiens byl trhán koňmi – tento trest byl znám jako trest Brunhildin – a dle dochovaných materiálů šlo o velmi brutální popravu. 

Čtvrcení zmizelo spolu s dalšími tresty starého režimu za revoluce (1789 – 1794). Od té doby se již provinilci poznají pouze podle černé kápě, kterou jim přetáhnou přes hlavu, než je o ni připraví již zmíněná gilotina.

Nástup moderní éry terorismu od 19. století

Od konce 19. století radikální politické teorie a zlepšení ve zbraňových technologiích vedlo k vytvoření určitých malých skupin revolucionářů, kteří skutečně začali útočit na jednotlivé státy. 

Anarchisté, kteří se hlásili k víře v „propagování činem“, se proslavili některými pozoruhodnými úspěchy, jako například zavražděním hlavy státu v Rusku, ve Francii, ve Španělsku, v Itálii a i dokonce v USA. Jakákoliv absence zaštiťující organizace a odmítnutí spolupracovat s ostatními sociálními hnutími v politickém úsilí, učinilo z anarchistů neúčinný nástroj určitého politického hnutí. 

V kontrastu s anarchismem byl komunismus jakýmsi ideologickým základem pro politický terorismus. Mnohem většího významu pak získává na počátku 20. století, především po roku 1917 v Rusku a pozdějším vzniku Sovětského svazu a nástupu k moci J. V. Stalina. 

Dalším trendem, který se začíná objevovat koncem 19. století, byl také rostoucí vliv nacionalismu po celém světě, v němž bylo spojeno právo národa na sebeurčení a politický stav. Začíná se zdůrazňovat právo na národní identitu, a to především u národů, které byly podmaněny nebo kolonizovány. Známým nacionalistickým konfliktem, který probíhá již řadu desítek let, je konflikt v Irsku, irských nacionalistů. Nacionalismus, stejně jako komunismus, začíná být stále větší ideologickou silou ve století dvacátém.

Jan Charvát ve své publikaci „Současný politický extremismus a radikalismus“ definuje nacionalismus jako ideologii, která je základem většiny směrů krajní pravice, ale dá se říci, že významně ovlivnil i krajní levici. Sám o sobě nemusí být ani extrémní, ani radikální, avšak vnáší do politické praxe prvky, které je snadné zneužít. Moderní nacionalismus vychází z představy, že lidstvo je přirozeně rozděleno do jednotlivých národů, které mají svoji vlastní specifickou povahu. Přirozené uspořádání společnosti proto vychází z jednotlivých národů, jež jsou definovány na základě národních jazyků, národní kultury a národního území. Z této představy následně logicky vyrůstá přesvědčení, že ústředním bodem politické organizace má být národ, respektive národní stát. Cílem nacionalistů je tedy dosáhnout stavu, v kterém územní hranice splývají s hranicemi etnickými, jazykovými a kulturními. O tom, jak tyto hranice přesně definovat, však nepanuje shoda. V minulosti bylo toto přesvědčení mnohokrát zneužito jako záminka k agresi. Mezi nejčastější charakteristiky národa patří společný jazyk, kultura, dějiny a území, které jeho členové trvale obývají. Někdy se také připojuje náboženství. Myšlenky nacionalismu byly do hloubky rozpracovány zejména tam, kde byl nacionalismus politickým tmelem, který umožňoval sjednocení na politickém základu. Jako příklad mohou sloužit Německo (sjednocení tzv. shora) a Itálie (sjednocení tzv. zdola), tedy země, které byly historicky spíše volným sdružením samostatných politických celků. 

„Teroristická skupina, která může sloužit jako určitý model pro to, co mělo přijít, byla Russian Narodnya Volya (Peoples Will). Od moderních teroristů se tyto bojůvky lišily v některých ohledech. Například v tom, že v ojedinělých by někdy byly ochotny zastavit i útok, jež by mohl ohrozit jiné osoby, než je zamýšlený cíl. V tomto období můžeme poprvé spatřit mnoho ze zvláštností terorismu, jako je kupříkladu konspirační činnost, případně vznik teroristických buněk, netrpělivost a neschopnost pro daný úkol organizovat ty složky, který tvrdí, že mají zájem na provedení úkolu apod. Dále jsou zde patrny tendence zvýšit úroveň násilí jako určitého tlaku na ty skupiny obyvatel, které tvoří danou společenskou skupinu.“

Dějiny a vývoj islámu 

Již od dávných časů se lidé žijící na tomto světě zaobírali různými myšlenkami, které si kladly za cíl odpovědět na otázky, proč na tomto světě vlastně jsme, kam směřujeme, co je našim cílem, případně co by jím mělo být. Stejně tak, jako tomu bylo v minulosti. Jde o témata, která budou lidstvo provázet celou jeho existencí na planetě Zemi. Vzhledem k tomu, že člověk má tendenci neustále zjišťovat nepoznané a hledat odpovědi na položené otázky, tyto věci jej trápily natolik, že se během své vlastní existence snažil a vlastně stále snaží najít na ně odpovědi.

Postupem času, tak, jak šel historický vývoj, mnoho nepoznaného se podařilo objasnit pomocí různých vědních disciplín. Tyto se koncipovaly během staletí lidské existence a v poslední době se stále více rozšiřují o nové poznatky. Bohužel na některé otázky nelze najít odpověď za pomoci vědy. Zde je právě místo pro vznik náboženské kultury, která může pomoci člověku překlenout propast, jež vzniká hledáním odpovědí na výše uvedené otázky. Je to prostor pro vznik náboženských kultur.

Bylo by zcela neuvážené tvrdit, že náboženství jedné skupiny je lepší, či tolerantnější než náboženství jiné. Mnohdy se náboženské proudy spojovaly s krutostí, lstivostí a brutalitou. Domnívám se, že ve své podstatě jde o vesměs tolerantní proudy lidských myšlenek a tužeb. V této souvislosti lze také užít společenský bonmot, který se ve vztahu k náboženským proudům v historii objevuje, a to ten, že největší chybou náboženství bylo, že se spojilo s lidmi.

Islám a jeho historie

Slova Islám pochází z arabského „salam“, jenž má vedle prvotního významu „mír“ také odvozený význam „odevzdání se“. Je to tedy mír, jehož člověk dosahuje odevzdáním svého života Bohu. Stoupenci islámu se nazývají muslimové.

Evropané mají tendenci chápat islám jako jeden celek, který se nemění ani v čase, ani v prostoru. Překvapuje je a nezřídka i děsí realita muslimského světa, připomínající jakousi mlhovinu bez jasných geografických kontur a nejistého obsahu. Je to realita zároveň blízká i vzdálená, která je v těchto geografických podmínkách známa buď velmi málo, nebo špatně chápána. 

Výzkumy veřejného mínění v souvislosti s problematikou islámu upozorňují na fakt, že islám a násilí, islám a terorismus se staly v poslední době synonymy. Velmi často můžeme být také svědky toho, že se islámské náboženství pokládá za návod k despotickému politickému režimu. Širokou veřejností jsou zde chápáni jak věřící, ať jsou to muslimové pravidelně docházející do mešit a modliteben či nikoliv, ať jsou to tradicionalisté, důslední modernisté, umírnění aktivisté ochotní vést dialog anebo nesmiřitelní fanatici. V mnoha případech se rovněž zapomíná na fakt, že všichni muslimové nejsou Arabové a že všichni Arabové nejsou muslimy. V souhrnu je muslimů více než miliarda, zatímco počet Arabů se odhaduje na 200 milionů. Z nich pak 10 – 12 procent jsou křesťané.

Se vznikem tohoto náboženského proudu je spojeno jméno Muhammada.

Na rozdíl od křesťanské věrouky nefiguruje u zrodu islámu Muhammad, ale přímo Bůh. V Bibli je psáno, cituji: „Na počátku Bůh…“ S tímto úvodním tvrzením korán souhlasí s Biblí, avšak na rozdíl od křesťanů používá označení „Alláh“, které znamená Bůh. To tedy znamená, že muslimové na rozdíl od křesťanů nechápou Muhammada jako Boží tělo, tak jako je tomu v případě Ježíše Krista. Bůh je pouze jeden a toto utvrzení se mnohokrát v modlitbách muslimů objevuje v podobě zvolání „Není boha kromě Boha!“.

Pokud bychom hovořili o historických faktorech, které měly podíl na vzniku tohoto náboženského proudu, je třeba znovu zdůraznit fakt, že tento vznik je spojen se jménem proroka Muhammada. Podle muslimů vládla ve světě, do něhož se Muhammad narodil, nevědomost. Život v podmínkách pouště nebyl nikdy klidný. Nedostatek hmotných statků vedl k obecnému rozšíření lupičství, které bylo v Muhammadově době považováno za důkaz mužství. Převládající náboženství, které lze nejlépe charakterizovat jako animistický polyteizmus, tomu nemohlo nijak zabránit. Tato doba si proto žádala osvoboditele. Ten se narodil ve vládnoucím mekkánském kmeni Kurajšovců asi roku 570 n. l., a byl nazván Muhammad, „vysoce velebený“. Ještě v dětství mu zemřeli oba jeho rodiče.  Ujal se ho strýc a s láskou vychoval. Když dospěl, začal se věnovat karavannímu obchodu a ve věku dvaceti pěti let vstoupil do služeb zámožné vdovy Chadídži. V uvedené době, která byla prodchnuta vírou v nadpřirozeno, a kdy i u nejobyčejnějšího světce byly zázraky přijímány jako něco zcela běžného, Muhammad odmítl využívat lidské lehkověrnosti. Zdůrazňoval, že Bůh ho neposlal, aby dělal zázraky. Je-li někomu zapotřebí znamení, pak ať je tedy nehledá u Muhammada, ale u Boha, a k tomu stačí pouze otevřít oči zázrakům přírody. Korán byl jediným zázrakem, kterého se Muhammad dovolával. Nemohl přijmout naturalistickou hypotézu, že on sám svými vlastními silami by mohl zplodit takovou pravdu. Reakce na jeho poselství byla, až na drobné výjimky, prudce nepřátelská. Důvody tohoto odporu lze shrnout takto: „neústupný monoteismus ohrožoval polyteistickou víru a s ní veliký finanční přínos, jenž proudil od poutníků do Mekky s jejími 360 svatyněmi (po jedné na každý den lunárního roku); morální požadavky jeho učení volaly po skoncování s prostopášností, které se lidé oddávali; sociální obsah kritizoval nespravedlivý společenský řád.“

Poněvadž toto učení neodpovídalo ani vkusu, ani privilegiím vládců Mekky, rozhodli se tito je zmařit. Zprvu vedli svůj útok skrze výsměch, když se však ukázal jako neúčinný, přešli k výhrůžkám a nakonec k otevřenému pronásledování. Bez výsledku: persekuce pouze zocelila vůli nového proroka a jeho přívrženců. Uprostřed nejvážnější krize svého působení byl Muhammad nečekaně navštíven delegací předních občanů města Jathrib, ležícího 280 mil severně od Mekky. Prostřednictvím poutníků a jiných návštěvníků tam Muhammadovo učení získalo silnou podporu. Jathrib, kterým zmítaly vnitřní spory, potřeboval silného a nestranného vůdce. Muhammad se zdál být vhodným mužem. Když se mu dostalo od vyslanců přísahy, že budou uctívat pouze Alláha a dodržovat předpisy islámu, Muhammad pověření přijal. Mekkánští vůdcové, když se doslechli o jeho zamýšleném odchodu, dělali vše možné, aby mu zabránili.  Muhammad však se svým druhem unikli jejich stráži a vydali se do Jathribu. Mekkánci je zuřivě pronásledovali, ale oběma se podařilo dosáhnout cíle. Bylo to roku 622 n. l. Tato emigrace, arabsky hidžra, je muslimy považována za přelom ve světových dějinách a od jejího data se také počítá muslimský kalendář. Jathrib se brzy stalo známým pod jménem Madinat al-Nabi, Město Prorokovo, a pak zkráceně jako Medína „Město“.

Muslimové cítí k Muhammadovi směs obdivu, úcty a lásky, nikdy nezmiňují jeho jméno, aniž by nedodali „budiž požehnání a pokoj s ním“. Přesto jej nikdy nesměšují s pozemským ohniskem své víry. Toto místo je vyhrazeno pouze islámskému svatému textu – koránu.

Korán

Korán se skládá z kapitol, které se dále dělí do veršů, jichž je více než 6200 (podle odlišných čtení mezi 6211 až 6236). S výjimkou první súry „Otvíratelky“ se súry řadí podle sestupné délky, nikoliv podle časového sledu jednotlivých částí zjevení. 

„Korán má 114 kapitol neboli súr. Každá je rozdělena do menších útvarů, veršů, tzv. ájí. Kniha začíná vstupní súrou zvanou Al-Fátuha, dále jsou súry uspořádány podle délky. První je nejdelší. Korán pokrývá mnoho témat, zprvu se soustřeďuje na jedinečnost Boha, další súry pojednávají o společenských otázkách, jako je rodina, sňatek a právo“. 

Obecně platí, že delší súry pocházejí z období Muhammadova působení v Medíně po roce 622 a nazývají se „medinské“. Svým pojetím jsou více právnickými texty a oficiálními deklaracemi než texty výlučně náboženské povahy. Souvisí to s tím, že Muhammad byl v té době již nejen náboženská, ale navíc i veřejná osobnost s povinností řídit a usměrňovat chování a jednání tvořící se obce. Naopak „mekkské“ súry, které pocházejí z let před hidžrou, nesou stopu nesnadného zápasu o uznání nové víry. Jsou kratší, údernější, proklínají odpůrce a nevěřící, varují před hněvem božím a hrozí peklem. Řada súr opakuje biblická témata, Marii jako Ježíšovu matku a Ježíše jako jednoho z velkých proroků, který konal zázraky. Popírá se však jeho božství a odmítá se základní křesťanské dogma o Ježíši jako synu božím. Přívlastek božský náleží pouze a jenom koránu, který je v důsledku toho vysoce uctíván. Mimoto je také ovšem teologickým souhrnem, osvětlujícím věrouku, zákoníkem a návodem, jak žít v duchu islámu ctnostně a morálně.

„Ke koránu lze dodat, že je pro muslimy verbálním vtělením Alláha, avšak čtenáři, jenž vyznáním nepatří k poměrně početné muslimské obci, jsou při čtení koránu kladeny do cesty mnohé překážky. Korán bývá mnohdy označován za nejnamáhavější čtení, s jakým je možno se setkat. Jak si vysvětlit tento rozpor mezi koránem, jak je čten zevnitř a zvenku tradice? Výchozím klíčem je jazyk, kterého korán užívá. Žádný jiný jazyk není nejspíš schopen působit tolik na lidské city jako arabština. Jazyk není jedinou překážkou, kterou nám korán klade, také svým obsahem se liší od jiných náboženských textů. Na rozdíl od upanišad6 není například výslovně metafyzický. Zaměříme-li se příkladně pouze na bibli, můžeme říci, že zatímco obsah Staréh a Nového zákona je přímo historický a nepřímo doktrinální, obsah koránu je přímo doktrinální a nepřímo historický. Možná by šlo koránu vytknout jeho neprůhlednost pro cizince, avšak je třeba si v této souvislosti uvědomit, že rovněž muslimům dělají cizí Písma potíže. Co se týče Starého a Nového zákona, muslimové jsou rozčarováni tím, že nemají formu přímé Boží promluvy a že pouze zpravují o průběhu událostí. V koránu Bůh mluví v první osobě, popisuje sám sebe a seznamuje se svými zákony. Muslimové proto tíhnou k tomu, považovat každou jednotlivou větu svaté knihy za zvláštní zjevení a chápou sama slova, ba i jejich zvuky, jako prostředky Boží milosti“. 

Z výše uvedeného textu je tedy zcela jasně zřejmé, že korán má daleko blíže k lidem právě v tom, že skrze korán mluví Bůh přímo k lidem, a nejedná se tedy jen o jakýsi výčet, či popis událostí, ke kterým mělo kdysi dojít. Pokud je člověk osloven přímo, je vždy jeho reakce intenzivnější, citlivější a proto je možno se domnívat, že určitá vznětlivost muslimů vůči takovým činům, jako je například pálení knihy koránu, bývá způsobena i tím, že skrze korán promlouvá přímo Bůh. Tedy nikoliv, že Bůh promlouvá skrze prostředníka, ale hovoří přímo k věřícím, přímo k muslimům.

 U muslimů vyvolává akt pálení koránu nepřátelskost vůči druhé straně a může být určitým impulsem pro jednání a činy, které jsou často znázorňovány ve sdělovacích prostředcích. Pokud jedinec na televizní obrazovce vidí pálení vlajky třeba USA, je mnohdy pohoršen, neboť na našem území, tedy na území České republiky, by tento čin byl zřejmě hodnocen jako přečin. Avšak pokud tomuto jednání předchází urážlivé výroky na adresu islámu či koránu, může být někdy reakce arabského světa, byť pro nás jakkoliv neadekvátní, opodstatněná a zřejmě nemá nic s nějakým náboženským fanatismem, tak jak je to často právě médii prezentováno. Například k takovým jednáním došlo v době, kdy se v médiích objevila karikatura proroka Muhammada s turbanem, v němž je hořící dynamit. Následně došlo k velkým protestním akcím muslimského světa, včetně pálení vlajky Dánska, neboť karikatura měla původce na tomto území.

Sunnité a Šiíté

Nejednotnost výkladu božích zákonů má i své mocenské, politické příčiny. Prakticky vzápětí po Muhammadově smrti začíná dodnes neukončená bitva o nástupnické právo být zástupcem Proroka na zemi. 

Převážná část Muhammadových nejbližších se v roce 632 shodla na jmenování nejschopnějšího ze svého středu – Abu Bekra. To vyvolalo odpor těch, kteří titul žádali pro Aliho ibn Aliho Táliba, jenž byl Muhammadovým zetěm. Jeho přívrženci se postupem let začali nazývat „šiít Ali“ – Aliho skupina. Tak dochází k rozdělení muslimů na tábor sunnitský a šíitský, na právo sunnitské a šíitské, přičemž k sunnitům se hlásí většina islámského světa.

Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá ve způsobu, jímž je podle nich odhalována boží vůle. Sunnitští muslimové (tvoří okolo 90-ti procent všech muslimů) považují za zásadní názorovou shodu společenství, které bylo podnětem k vydání Prorokovy Sunny. Šíitští muslimové naproti tomu soudí, že to bylo na podnět učitelů (imámů). Imámové byli potomci Alího, synovce a později adoptivního syna Prorokova, jenž ovládal tajné učení a zvláštní výklady, předané přímo samotným Muhammadem. Dodnes se zachovaly tři hlavní skupiny šíitů. 

Jsou jimi Zajdové z Jemenu, uznávající stále pokračující dynastii imámů. Druhou velkou skupinou jsou pak Šiíté dvanácti imámů, kteří převažují v Iránu, a věří, že dynastie skončila s dvanáctým imámem. Šiíté „sedmi imámů“ nebo také ismaelité z Indie a východní Afriky jsou následovníky Agy Chána a věří, že dynastie skončila sedmým imámem. Jak šiíté dvanácti, tak sedmi imámů očekávají příchod „skrytého imáma“, známého jako Mahdí. Zároveň, protože nevěří v princip názorové shody, jejich vůdčí ideologové – mudžahídové – jsou považováni za mluvčí „skrytého imáma“ a dostává se jim proto obrovské autority jak náboženské, tak v právní a dokonce i v politické oblasti. Tento jev je zřetelný například v činnosti muláhů a ajatoláhů v současném Iránu. (Mnozí z nich se vyhlašují za potomky Alího). Mudžahídové nepřikládají váhu starým muslimským zákoníkům, ale vrací se přímo k hlavním zásadám Koránu, Sunny a Hadíthu. To je také vysvětlení jejich fundamentalismu.

Vztah evropských zemí k Islámu

V souvislosti s určitou hrozbou, kterou mnohdy velmi uměle vytvářejí média, je nutné upozornit na další skutečnosti, které hrají důležitou úlohu při chápání islámu nejen jako náboženství, ale i chápání jednání, kterými se přívrženci tohoto hnutí prezentují. Jde o vztah samotných evropských zemí k problematice muslimů na jejich území. Jedná o okolnosti, které velmi často slouží jako určitý základ pro vznik nevraživosti a nepokojů ve vztahu k muslimským obyvatelům evropských zemí. 

Problém pro mnohé jedince žijící v evropských zemích spočívá v tom, že jim připadá, že existuje jakési dvojí chápání v jednání muslimů. Příkladem může být skutečnost, že pokud dánský karikaturista namaluje proroka Mohammada s turbanem na hlavě, v něm hořící dynamit, stává se z dané věci velký problém pro všechny muslimy na východ od Evropy. I v evropských městech se zvedne vlna protestů, jejichž projevem je i kupříkladu pálení vlajek evropských zemí (na tomto místě Dánska) apod. Pravdou na druhou stranu zůstává, že evropské země jsou v přijímání muslimů mnohem benevolentnější, než je tomu v opačném případě.

Můžeme hovořit o stavbě muslimských modliteben, kurzům vyučujícím islámskou věrouku atd. Je nutné přiznat, že i v muslimském světě existuje řada kostelů i křesťanských komunit a kupříkladu „v Africe jsou dnes křesťané početnější než muslimové“, např. křesťanský kostel na okraji města El Goléa, centrum Alžíru, Kostel Pany Marie, náležící koptské církvi – největší křesťanská církev v Egyptě – Káhira, křesťanský kostel Soorp Sarkis – Teherán – Irán atd., V dnešní době je jejich existence velmi problematická, a to vzhledem k projevům, které jsou vyvolávány jistou hysterií vůči všemu muslimskému. Tato pak hraničí až s absolutním nepochopením muslimského učení a příkladně sdělovací prostředky této „strategii nepochopení“ ještě napomáhají, neboť poukazují pouze na některé aspekty muslimského života. 

Taktéž kniha Korán bývá velkým zdrojem nepochopení ze strany evropské společnosti, protože není dostatečně a kvalifikovaně interpretována a toto nepochopení a špatná interpretace může vyvolávat dojem, že na svých stranách nabádá k nenávisti a k boji vůči jiným náboženským proudům. 

Dokonce existují i takové názorové proudy, které prezentuje například holandský pravicový politik Geert Wilders a další nacionalističtí politici v Evropě, kteří navrhují zákaz samotného islámu a kriminalizaci svaté knihy islámu, Korán.

Je zarážející, že politikové z Evropy jsou schopni navrhnout pro náboženské vyznání, které patří zcela jednoznačně mezi základní lidské svobody, postavení mimo zákon. V citovaném materiálu se navíc uvádí, že strana kolem Geerta Wilderse se stala v posledních volbách třetí nejsilnější politickou veličinou na území Holandska.

Dalším příkladem toho, jak někteří evropští politici přistupují k řešení muslimských problémů na svém území, může sloužit příklad Francie. Ta se střetává s muslimským světem prostřednictvím přistěhovalců, především z Afriky – Alžírsko, jež bylo francouzskou kolonií ještě v 2. polovině minulého století. Co se týče asimilace přistěhovalců ve Francii, tak tento asimilační model stojí na jednostranném procesu rychlé a „jednoduché“ adaptace imigranta do nové společnosti. Očekává se, že za rychlé umožnění získání občanství, práv a povinností majoritní populace imigrant zaplatí ztrátou svého mateřského jazyka, svých specifických kulturních a sociálních rysů, což má vést k rychlé asimilaci do majoritní společnosti. 

Výše uvedený asimilační model pak tedy souvisí i se stavem, který ve Francii započal v 90. letech minulého století sekularizací státního školství a dále vede k vyhlášení určité „otevřené války“ nošení hlavních muslimských symbolů u muslimských žen, a to tradičního muslimského šátku, které lze rozdělit do čtyř základních kategorií. Na veřejných prostranstvích byla zakázána pouze burka. 

Čtyři základní typy závojů muslimských žen jsou:

  1. Burka – závoj, který kryje celé tělo, včetně oblasti hlavy a má pouze síťku přes oči.
  2. Nikáb – kryje stejně jako burka celé tělo, avšak oproti předchozímu typu má úzkou štěrbinu pro oči.
  3. Čádor – kryje tělo a ponechává oblast obličeje nezakrytou.
  4. Hidžáb – kryje pouze vlasy a krk.

Právě vztah k muslimskému odívání žen byl v loňském roce velmi sledovaným tématem, především ve Francii, která zakázala nošení burek na veřejných místech. V americkém měsíčníku TIME se můžeme dočíst, že Francie veřejně prohlásila nošení burek na území Francie jako nežádoucí. Prezident Sarkozy vyjádřil názor, že chce tento způsob oděvu u muslimek zakázat, neboť je znakem „podřízenosti“ muslimské ženy. Pro návrh na zákaz nošení burek se vyjádřila i francouzská vláda a nakonec bylo nošení tohoto oděvu zakázáno.

Již dříve přijala Francie kontroverzní rozhodnutí v oblasti náboženství, neboť v roce 2004 byly na školách zakázány náboženské symboly. V oznámení  Sarkozyho rozhodnutí mluvčí vlády Luc Chatel k této věci uvedl -  nošení burek bylo zavržením a odmítnutím francouzských hodnot a rovněž násilím proti ženské důstojnosti.

Je zajímavé, že společnost je ve Francii k tomuto tématu rozdělena, přičemž 57% toto rozhodnutí podporuje, ostatní nikoliv. Horší však je, že každý jedinec, který otevřeně nesnáší plný závoj, tedy burku, jako dehumanizující a utiskující, říká, že oficiální zákaz bude spíše kontraproduktivní záležitostí, protože povede ke stále vyšší rozmrzelosti samotných Muslimů žijících ve Francii. Je možno ještě doplnit, že na území Francie bylo 2 000 žen, které nosily burku či nikáb, přičemž obyvatel Francie je kolem 65 milionů. V části tohoto materiálu je rovněž uveden vztah ostatních zemí k nošení tradičního muslimského, ženského oděvu, kdy například v Holandsku v roce 2006 návrh na zákaz burky nebyl přijat, v Dánsku strana DPP (Danish People´s Party) se staví pro přijetí zákazu nošení burky, dále například v Belgii parlamentní výbor se staví za zákaz nošení burky. Na druhou stranu kupříkladu ve Velké Británii neexistuje žádný zákon proti nošení burky, avšak školy na tomto území mohou rozhodnout o zákazu jejich nošení na půdě školských zařízení. V Itálii existují malá města, která disponují lokálními zákony, jenž nošení burky zakazují.

Pro muslimské věřící přikazuje Korán nošení jejich tradičních oděvů. K danému je nutné uvést část textu z knihy Korán. „ Řekni věřícím, aby cudně klopili zrak a střežili svá pohlaví – a to je pro ně čistší, vždyť Bůh dobře je zpraven o všem, co konají. A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám anebo těm, jimž vládne jejich pravice, nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají. A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení“. (Korán, Súra 24, verš 30-31, s. 559). Zahalování muslimských žen má nejen náboženský podtext, ale také se týká zcela světských záležitostí. Na internetovém portále, věnovaném muslimským ženám, je pohled na zahalování spojován i se sexuálním obtěžováním, neboť v některých zemích je postavení ženy na nižší úrovni, než například některého zvířete. Jako příklad uvádím jednání mužů v arabských zemích, kam jezdí evropští turisté na dovolenou. V zemích, jako jsou Egypt a Tunis je v současné době velkým problémem jistý druh sexuálního obtěžování, který je spojen s dotyky, těsným kontaktem apod. Tím, že žena zahaluje svoji tvář, tak vlastně chrání sama sebe před pohledy a dalšími možnými kroky arabských mužů. Jaký způsob si pro své zahalení zvolí, je pouze na ní.

Další příklad určité změny vztahu k etnickým skupinám, tedy v tomto případě vůči muslimům, je zaznamenán v Německu, kde kancléřka Angela Merkelová vystoupila s projevem, v němž uvádí, že teorie multikulturalismu na území Německa jednoznačně selhala. Imigranti, kteří do země přicházejí, budou povinni učit se německy. K tomuto vyzval i přední muslimský duchovní vůdce v Turecku, který tímto podpořil slova kancléřky o tom, že je třeba, aby se přistěhovalci vzdělávali v německém jazyce. Podle Merkelové nemá Německo přistěhovalcům pouze pomáhat, ale také je vést, což se v minulosti nedělo. "Bez schopnosti mluvit německy nemůže integrace v Německu fungovat," řekla Merkelová na konferenci mladých křesťanských demokratů v Postupimi. V Německu se s postupem času a růstem počtu přistěhovalců začínají komplikovat vztahy především s příslušníky islámských komunit. Počet muslimů v Německu se v současnosti odhaduje na čtyři milióny.

Teroristické aktivity ve jménu Alláha 

Je důležité připomenout fakt, že po 11. září 2001 došlo až k určitému paranoidnímu chování některých zemí na evropském kontinentě, a to především ve vztahu k mezinárodnímu terorismu. Tato obava byla vyvolána jednak činností USA, které velmi tvrdě začaly omezovat některé okolnosti, související s leteckou dopravou. V této době probíhá všeobecný hon na různé teroristické skupiny, které působily po celém světě, případně se tyto skupiny v médiích prezentovaly jako ty, které jsou napojeny na asi nejznámější teroristickou organizaci současnosti Al-Kaidá. Pokud bych se vrátil k letecké dopravě, některá omezení můžeme na letištích zažívat každý den. Už jenom skutečnost, že do letadla nelze vzít více jak 1 ml tekutiny je skutečností, která právě souvisí s teroristickým útokem z 11. září 2001 a všeobecným strachem, který po něm nastal. V současné době se dá tvrdit, že v USA po tomto datu se projevil určitý „hon“ na muslimy. Podobný přístup bylo možno pozorovat po napadení Pearl Harbru Japonskem v prosinci 194112. I tehdy se všichni obyvatelé v USA, kteří se byť jen zdánlivě podobali Japoncům, stali podezřelými a byli umisťováni do specializovaných internačních táborů. 

I dnes je možno v zemích USA pozorovat, že mezi běžnými lidmi panuje určitý strach z osob hlásících se k islámu. Lze však zcela jednoznačně konstatovat, že v současné době již není tento strach tak velký, jako tomu bylo bezprostředně po 11. září 2001. Nicméně vraťme se zpět na evropský kontinent. 

Teroristické aktivity ve Velké Británii

Při psaní článku jsem se setkal se slovem „Londonistán“. Jedná se o novinářský termín, který se objevil v 90. letech minulého století. Tento specifický termín naznačuje, že se město Londýn stalo významným působištěm nejrůznějších radikálně islamistických skupin, z nichž řada pochází z Blízkého východu. V Londýně se skutečně našlo v druhé polovině 90. let v domovech muslimů z celého světa (hlavně z Pákistánu a Indie) mnoho písemností s radikálními texty. Z nich lze však pouze malou část zařadit mezi radikální islamisty. 

Londýnská policie začala postupně tvrději zakročovat proti šiřitelům náboženské nesnášenlivosti a po 11. září 2001 byla zatčena řada islamistických vůdců, z nichž nejznámější byl Abú Hamza Al-Masrí z mešity Finsbury Park. Dne 7. července 2005 pak došlo v této metropoli k velkému teroristickému útoku, který měli na svědomí islamističtí radikálové s vazbami na Al-Káidu. I později se podařilo britské policii zhatit několik připravovaných bombových útoků, přičemž ten největší se připravoval na leteckou přepravu z Velké Británie do USA v srpnu 2006 v rámci operace „Bojinka“. 

Jednalo se o nevydařený pokus bombového útoku na letadla několika leteckých společností, a to v průběhu ledna 1995. Během této operace mělo dojít i k útoku na papeže Jana Pavla II. při jeho návštěvě Filipín. I přesto je stále Londýn jedním z nejexponovanějších míst na Západě, kde hrozí nebezpečí teroristických útoků ze strany islámských radikálů.

V souvislosti s výše uvedeným je třeba se zeptat, proč tomu tak je? Jedním z důležitých faktorů, který hraje velmi důležitou roli v tom, že útoky mnohdy směřují proti Velké Británii, lze spatřovat ve faktu, že tato evropská země bývá označována jako „bratr“ – tedy největší spojenec USA v boji proti terorismu. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že Velká Británie využívá pro boj proti terorismu značný kontingent svých vojsk, která působí v nejvíce exponovaných částech světa, kam je zaměřen hlavní tlak bojů proti teroristickým skupinám. Ať už hovoříme o dislokaci v Afghánistánu, Iráku apod. Právě v tomto bratrském spojení lze postihnout jeden z klíčových faktorů, který udává směr působení teroristických skupin. 

V současné době je ve Velké Británii obžalováno celkem 9 mužů z přípravy teroristického útoku na symboly Londýna, mezi něž patří i Big Ben – hodinová věž Westminsterského paláce. Kromě této věže byla na seznamu teroristických cílů i další místa v této evropské metropoli (Londýnské oko, Westminsterské opatství, londýnská burza apod.). Při protiteroristické operaci našli policisté také návody na výrobu trubkových bomb a letáky propagující terorismus. Muži původem z Bangladéše, žijící ve Walesu a v Anglii byli obviněni ze spiknutí a plánování teroristických útoků. Bombový útok se chystali provést v období Vánoc roku 2010.

V jednom z  měsíčníků Time, který se věnoval problematice mezinárodního terorismu, pocházejícího především ze zemí jako je kupříkladu Pákistán, se objevuje teroristická skupina LeT – (Lashkar-e-Taiba). Tato však nezaznamenala takové úspěchy, jako například Hizballáh, jenž zaútočil proti americkým cílům v Libanonu 1980, případně teroristický bombový útok Al-Káidy na dva zahraniční konzuláty USA v Africe v roce 1998. Na druhou stranu je důležité konstatovat, že tato teroristická skupina v poslední dekádě minulého století vyvíjela činnost především v zemích jako Velká Británie či Francie, kde se snažila získávat dobrovolníky pro džihád proti západním spojencům a jejich silám. V tomto spojení lze také uvést, že právě teroristé, kteří provedli bombový útok na metro v Londýně v roce 2005, byli trénováni LeT a taktéž při vyšetřování přišli britští vyšetřovatelé na to, že tato skupina byla napojena na další teroristické jednotky, které na území Velké Británie působí. 

Teroristický útok ve Španělsku

Další evropskou metropolí, která je v posledních deseti letech spojována s velmi vážnými teroristickými útoky, je Španělsko. Jde o zemi, která má s problematikou terorismu velmi bohaté zkušenosti, především díky organizaci ETA (Euskadi ta askatasuna). Nyní je třeba se opět vrátit k teroristickému útoku, který má velmi těsnou vazbu na organizaci Al-Kaidá, i když přesněji řečeno na její odnož pod názvem Marocká islámská bojová skupina. 

V souvislosti s jakýmkoliv teroristickým útokem je důležité si připomenout, co je vlastně hlavní náplní teroristické aktivity. Jde o vyvolání paniky, strachu, snaha narušit integritu daného státního útvaru, společnosti apod. 

Zejména teroristický útok v Madridu roku 2004 měl za cíl způsobit rozkol evropské společnosti a do jejího fungování vnést chaos, který povede k destrukci evropské společnosti, jež je považována mnohými islamistickými radikály za poměrně dekadentní a tedy tu, jež si nezaslouží dále existovat. I v útoku na madridském hlavním nádraží Atocha tomu nebylo jinak. Španělsko, stejně jako předtím Velká Británie, se aktivně angažovalo ve válce proti terorismu, která byla vyhlášena USA po napadení WTO v New Yorku teroristy. Je tedy zřejmé, že důvod, proč došlo k teroristickému útoku, byl spatřován v aktivitě španělských vojsk v zemích, o kterých již byla řeč u problematiky Velké Británie. Tedy, jestliže se pomocí bombového útoku podaří přesvědčit španělskou vládu, aby stáhla svoje jednotky z jejich východních dislokací, bude to znamenat ohromný úspěch pro teroristickou skupinu a také fakt, že její vlastní prestiž stoupne v očích islámské veřejnosti.

Nejkrvavější zásah teroristů ve Španělsku se v madridských ulicích udál před devátou hodinou 11. března roku 2004. Při výbuchu čtyř náloží v soupravách příměstských vlaků zemřelo 191 lidí a další téměř dva tisíce lidí byly zraněny. I když pravicová španělská vláda nejprve hovořila o baskických separatistech jako autorech atentátu, záhy se ukázalo, že akci provedli maročtí islámští radikálové napojení na teroristickou organizaci Al-Káida. Většina přímých autorů atentátu zahynula o tři týdny později, když policie vypátrala a obklíčila jejich konspirační byt.

Po několikahodinovém obléhání  sami spáchali hromadnou sebevraždu za použití výbušnin. Mezi mrtvými byl i hlavní organizátor teroristických útoků Sarhan bin Abdal Madžíd Fakhet, přezdívaný Tunisan. Islamisty spojené s útoky zatýkala policie v průběhu celého roku. Poslední trojici zadržela v polovině prosince. Jen tři dny po atentátech se konaly parlamentní volby, které vyhrála do té doby opoziční socialistická strana a španělská politika se prudce změnila. Nový premiér José Luís Rodríguez Zapatero prosadil okamžité stažení španělských vojáků z Iráku a na rozdíl od svého předchůdce José Maríi Aznara podpořil přijetí evropské ústavy.

Občané evropských zemí si během vlny solidarity s oběťmi madridských útoků uvědomili svoji zranitelnost. Zároveň se také více zkoumal vztah Evropanů a v Evropě žijících muslimů. V politické rovině byl následkem útoků summit EU na konci března, kde unie přijala společnou koncepci boje včetně klauzule o vzájemné pomoci členských zemí v případě útoku a zřídila úřad protiteroristického koordinátora. Již od začátku roku 2004 platil společný eurozatykač, který měl být prvním velkým nástrojem unie v boji proti terorismu.Jestliže bychom se měli blíže podívat na organizaci, která stála za provedením tohoto bombového útoku, lze říci, že touto organizací byla Marocká islámská bojová skupinu (MICG – Moroccan Islamic Combatant Group). Tato velmi úzce spolupracuje s organizací Al-Káida a kromě toho udržuje i vazby na jiné teroristické organizace, které působí na africkém kontinentě. Mimo útoku na madridském hlavním nádraží Atocha, je dílem MICG i sebevražedný útok v Casablance, při němž přišlo o život 45 osob. Šlo o teroristický čin, který byl spáchán v roce 2003, kdy v marockém městě došlo k sérii několika velkých explozí, a to před restaurací „Kruh izraelské komunity“. 

Džihád – svatá válka

Termínu džihád je nutné věnovat naši pozornost již proto, že jeho využívání soudobými radikálními skupinami v islámském světě je zcela běžné a na západě nahání hrůzu mnohému člověku, který nekriticky sleduje svět jen skrze senzacechtivé sdělovací prostředky. 

Na jedné straně s džihádem (zcela v rozporu s nařízeními islámského práva) svévolně nakládají nezpůsobilí političtí aktivisté, kteří tak ve jménu „správného“ islámu znevažují zásady a odkaz klasického i moderního nonformního proudu islámského náboženství. Na druhé straně s tímto pojmem jako s magickým zaklínadlem manipulují západní sdělovací prostředky a politici, kteří o islámu často nevědí téměř nic. 

Klasické pojetí džihádu předpokládá také aktivní šíření islámu, třeba i silou. Klasické islámské právo v tom nepřipouští pochybnosti. V tomto smyslu většina nashabů – islámských právních škol – džihád za pilíř víry nepovažuje. Liberální či modernističtí učenci vyzdvihují některé prorocké tradice, které pod pojmem džihád míní.  Především bezchybné a vroucí plnění stanovených náboženských a etických povinností. 

Džihád se dá dále rozdělit na dvě základní větve, a to na Velký a Malý džihád.

  • Velký džihád považuje islám jako každé úsilí, jež krotí nižší smysly. Například odbourat egoistické způsoby chování, neuzavírat žádné ilegitimní sexuální vztahy, neporušovat zákony, přemoci výbuchy zuřivosti, hněv a nenávist, nelhat, říkat jen to nejlepší, neužívat žádné omamné prostředky a chovat se dobře ke svému životnímu partnerovi. 
  • Malý džihád. Zde je nutno podotknout, že se stal přikázáním, teprve když byl prorok Mohammad a jeho druzi v Medíně napadeni. Kdo z něho ovšem odvozuje, že tento malý džihád znamená šíření islámu ozbrojenou mocí, přehlíží všechny verše koránu. V těchto se vysvětluje, že svoboda vyznání a svědomí musí být garantována v islámském vládním systému .

Následně uvádím několik citací z Koránu, na nichž lze demonstrovat určitou obavu, kterou islám jako náboženství pro Evropany představuje. Existuje celá řada odborníků z řad muslimů, kteří tvrdí, že je důležité chápat všechny verše v kontextu a nevytrhovat je z něj.1  

„ Pane náš, Ty věru shromáždíš lidi v den, o němž pochyby není; a Bůh zajisté slib svůj nezruší. V ten den nebudou nevěřícím majetky ani děti jejich proti Bohu nic platny a stanou se palivem pro oheň pekelný. Osud jejich bude jako osud rodu Faraónova a těch, kdož před nimi byli a kteří znamení Naše za lež prohlásili; Bůh je uchvátil za hříchy jejich a Bůh strašný je ve svém trestání. Rci těm, kdož neuvěřili“ „Budete přemoženi a do pekla zahnáni – a jak hnusné to bude místo odpočinku!“ (Súra 3, verš 7-10 – Korán).

„Náboženstvím jediným u Boha jest věru islám. Ti, jímž dáno bylo Písmo, se dostali do sporu teprve tehdy, když přišlo k nim vědění, následkem vzájemné řevnivosti. A kdo nevěří ve znamení Boží, zjistí, že Bůh věru je rychlý v účtování“ (Súra 3, verš 17 – Korán).

„Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný“ (Súra 3, verš 27 – Korán).

„ Bojujte proti těm z národa písma, kteří nevěří v Alláha a v soudný den a kteří nepokládají za zakázané, co Alláh a Jeho vyslanec označili za nedovolené, a kteří nenásledují pravé vyznání, než odvedou z volných kusů poplatek a přiznají svou porážku“ (Súra 9, verše 1,4-6, 13-15, 29 – Korán).

Používají-li extremisté citované verše pro svou propagandu a tvrdí-li, že korán dovolil vést válku proti těm, kteří nejsou muslimy, jen proto, že jsou nevěřící ve smyslu, že neuznávají Muhammada jako proroka, je to naprosto nepřípustné. Výklad tohoto druhu, který v prvé řadě slouží k tomu, ospravedlňovat násilí pod rouškou víry, je svévolný a chybný. Lze jej uskutečnit, když člověk ideologicky pokřiví smysl verše a vytrhne jej z historického a rozumového kontextu. Takový způsob čtení veršů slouží pouze k náboženskému zastírání nenávisti a agrese.

Ta sleduje jen příliš často v první řadě cíl mobilizovat nevzdělané masy ve jménu Svatého písma. Přičemž stojí v absolutním protikladu ke všemu, co je podle výkladu koránu stále znovu uváděno jako podmínka a předpoklad pro džihád.

Ve skutečnosti disponují islámští zástupci násilí a nátlaku ve jménu víry zpravidla jen nepatrnou znalostí koránu. Místo toho právě vytrhávají verše z kontextů celého koránu a využívají je pro svůj vlastní účel. Nejsou znalí v pravidlech islámského učení, tedy interpretaci koránu, jako je u ulamů. V jednotlivostech se přitom opírají o verše koránu, jež nehledě k jejich historickému základu interpretují. To znamená, že se neohlížejí ani na situaci, pro niž byly zjeveny, ani na implikace k ní spočívající nebo požadavky z ní vyplývající. Například nutnost hájit sebe samého nebo svobodu vyznání. Tyto verše dávají smysl jen tehdy, pokud jsou viděny v celkovém kontextu, tak jak je pochopil prorok Mohammad a proměnil ve skutek. Korán může být pochopen a interpretován jen tehdy, nevytrhává-li člověk jeho verše z celkového kontextu.

Pokud dojde někde na světě k bombovému útoku, jenž byl dílem sebevražedného atentátníka, ptá se mnoho lidí na to, jak je možné, že jsou tyto osoby zfanatizovány natolik, aby byly schopny provést takový čin. Mnohdy jsou do těchto útoků zapojeni děti a mládež, kteří snadno podléhají charismatickému učení některého z radikálních islamistů, kteří tímto způsobem děti a mládež zneužívají. I v koránu je možno najít pasáže, které svým způsobem ospravedlňují takový čin a snaží se poukázat na fakt, že žádná oběť ve jménu Alláha není marná, i když se jedná o mladý život, který byl zhatěn pro uzurpování moci malé či větší teroristické skupiny. K tomuto tématu korán cituje:

„ A věru, ať již zemřete, anebo budete zabiti, u Boha shromážděni budete! A nepokládej ty, kdož na stezce Boží byli zabiti, za mrtvé! Naopak, oni jsou živí a u Pána svého odměnu svou užívají a radují se z toho, co Bůh jim z přízně Své uštědřil, a radují se, že ti, kteří je následují, avšak dosud se k nim nepřipojili, nemusí se ničeho obávat a nebudou zarmouceni. A těm, kdož se vystěhovali a byli z domovů svých vyhnáni a na cestě Mé strádali a bojovali a byli přitom zabiti, těm věru vymažu špatné činy jejich a uvedu je do zahrad, pod nimiž řeky tečou“. (Súra 3, verš 152… 163-164… 194 – Korán). 

Prozápadní mínění o islámském náboženství, zemích a institucích zůstává otázka svaté války ústřední, protože je úzce spjata s obviněními z fanatismu, jež islámu kladou za vinu dnešní Američané a Evropané. Od 19. století do poloviny 20. století byla otázka muslimské svaté války obecně považována za koloniální jev a za fenomén jen málo významný. V Evropě a v severní Americe došlo k pochopitelným zmatkům, týkajícím se islámských „teroristických“ hnutí, spjatých se svatou válkou, jejichž akce se prezentují, jako by vždy útočila proti „Západu“. Největší, téměř obsesivní obavy se týkají tzv. „islámské internacionály“, která exportuje svatou válku z jedné části světa do druhé. Financuje a podporuje ji mimo země, které ji podněcují. V praktickém smyslu lze obvinit z podpory islámského terorismu čtyři země, přičemž nejčastěji bývá jmenován porevoluční Írán, jehož zahraniční politika je do jisté míry spjata se šířením ideologie islámské svaté války. Vývoz nikoliv islámského terorismu, ale islámu a jeho sociálních podpůrných mechanismů a také, velmi zřídka, terorismu, se pojí s jednou z hlavních ekonomických a politických anomálií Středního východu a severní Afriky: s existencí velkých ropných příjmů, jež plynou státům, které, s výjimkou Íránu, jsou méně politicky a sociálně rozvinuté než mnoho těch, které ovlivňují a ovládají. V islámském kontextu sahá tento vliv nejenom přes celý Střední východ až do Asie, ale také do muslimských komunit usedlých v západních zemích. 

Otázka islámského terorismu se také zabývá otázkou lidských práv. Statisticky vzato trpí porušováním lidských práv ze strany islámských teroristů pouze pár občanů evropských nebo severoamerických zemí, počet se však zvýší, pokud přičteme izraelské občany.

“ Z morálního hlediska počet nehraje roli: veškeré porušování lidských práv musíme bez výhrad odmítnout bez ohledu na to, která vláda nebo organizace se ho dopouští. Nic neomluví bezohledné vraždění nevinných civilistů z jakkoli vznešené příčiny a bez ohledu na údajné provokace, jež je vyvolaly“.  

 Islám – hrozba terorismu

Jde v první řadě o mladé lidi, kteří jsou ve svém radikálním smýšlení nejtvrdší a nejvíc těmto myšlenkám nakloněni. Z nich se potom stávají živé bomby, jež jsou důvodem celosvětové obavy z možných teroristických útoků. Zvláště když použijí jiných lidí k dosažení svých „zvrácených“ cílů. Avšak zvrácených pouze v našich očích, neboť jejich čin pro nás zůstává navždy nepochopen. Hrozba teroristických útoků pak děsí svět především po události z 11.9.2001, o které jsem již hovořil. Tento teroristický útok na New York a Washington lze bez nadsázky považovat za mezník v boji proti celosvětové síti teroristických organizací. 

Mnoho osob, především v našich zeměpisných šířkách, si často klade otázku, zdali je opravdu islám hrozbou pro demokratické společnosti, a to především kvůli hrozícím obavám z teroristických útoků, ať už jde o jednání sebevražedného atentátníka, či o promyšlený čin, jenž nestál život strůjce útoku, ale šlo pouze o značný počet obětí. K takovým činům si vybírají teroristé nejenom rušná místa, ale především způsob provedení. Tyto činy nezpůsobují strach pouze v prozápadních zemích, ale i v zemích, kde je praktikován islám. Je tedy otázkou, zdali je opravdu islám hrozbou pouze západním demokraciím nebo celému světu.

Ze strany západních společností může jít o určitou neznalost islámské věrouky, kdy především sdělovací prostředky umí velmi efektivně rozdmýchat pochyby o existenci muslimských komunit v různých zemích, především s ohledem na možné napojení na „armádu duchů“, kterou představuje organizace Al-Káidá nebo jiné podobné. 

Důvod obav z islámu

V souvislosti s tématem této práce je stále zřetelněji potřeba poukázat na skutečnost, která souvisí s pronikáním islámu v celosvětovém měřítku a také zdůvodnit, proč je často západní svět viděn osobami z islámských zemí jako svět „Satana“. Často je západní civilizace přirovnávána k dekadentnímu společenství, neboť je u ní patrný jasný odklon od náboženských či jiných tradic, ať už kulturních, nacionálních apod.. Zatímco mnoha osobám na našem území zůstává v současnosti otázka státní příslušnosti, otázka vlastenectví a národní hrdosti cizí, právě v islámských zemích je tomu naopak. 

Jisté vysvětlení, proč tomu tak v poslední době v islámských zemích je, můžeme zachytit v knize Islám, (Křikavová, Mendel, Dudák, 2002), kde je popsán opětovný příklon k tradicím, které v tomto prostředí s islámem úzce souvisí. Ve většině zemí islámského světa se v boji za politickou nezávislost (časově spadající do 20. století, zejména do období po 2. světové válce) dostávají k moci skupiny, které usilovaly o hospodářské, politické a společenské reformy shora za asistence státu. V rámci společenských přeměn se rovněž upravovala a měnila komunikace náboženských institucí a státu. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že integrační proces mnoha v současné době islámských států je spojen s dekolonizací a s rozpadem koloniální soustavy, včetně vzniku samostatných a suverénních států.

Politická moc ovládla veřejnou scénu a islám vytlačovala na společenský okraj. Ústavy nově vznikajících nezávislých muslimských států sice zpravidla deklarovaly, že islám je státním náboženstvím a hlavou státu musí být muslim. Tendence ke státnímu dohledu nad náboženstvím byla však zřejmá a citelná. Novodobé státy, vznikající v novodobém světě, se k islámu hlásily více méně formálně. K monopolu nad všemi nástroji politické moci a dohledem nad množícími se sektory národní ekonomiky si jako úkol přidaly i ochranu a zajišťování veřejného blaha, což bylo dříve výsostnou doménou náboženských institucí. Režimy národních států se islámu nezřekly otevřeně. Do své ideologické výbavy přijaly většinou islámský reformismus v jeho umírněných variantách, ve kterých šlo spíše o smír než o konflikt s moderním světem. Ve vztahu k islámu zaujali, zjednodušeně řečeno, postoj těch, kteří chtěli islám modernizovat. Nacionalismus, i když povrchní a heslovitý, byl řadě nových vůdců muslimského světa bližší než islámské tradicionalistické a konzervativní vzory.

V 70. letech 20. století se v muslimských zemích sekularizovaný nacionalismus prosadil nejvýrazněji (Egypt, Sýrie, Jemen, Alžírsko, Súdán). Zde se začala mladá generace muslimů obracet k tradicím a k islámu.

Mladí muslimové se vraceli k islámu, aby znovu objevili svoji vlastní identitu a zároveň dali najevo, že nehodlají slepě přijímat západní hodnoty a životní styl. Nepochybně usilovali vyjádřit tímto chováním a jednáním jasný postoj, který svou společenskou šíří postupně získal politickou váhu a mířil proti oficiálnímu kurzu národních režimů. V důrazu na vlastní muslimskou identitu byla obsažena kritika těch politických sil a vládců, kteří lhostejně přihlíželi pronikání západního životního stylu do muslimského světa. Tímto přispívali ke znehodnocování domácích tradic. Názorový přesun od reformistických postojů k tradicionalismu, stejně jako rostoucí nechuť k západním společenským vzorům a kulturním hodnotám, má svou příčinu nejen v náboženství, kultuře a tradicích islámu. Lze ji vysvětlit i řadou sociálních a ekonomických procesů, kterým byly vystaveny společnosti muslimských zemí ve 2. polovině 20. století. Jedním z těchto procesů a jevů byla a je prudce se rozmáhající urbanizace.

K oživení islámu, na společenské a politické scéně muslimského světa, nepřispěly pouze pologramotné a ekonomicky slabé vrstvy městského obyvatelstva, většinou venkovského původu. Výzvy k reislamizaci společnosti nalezly živnou půdu také na univerzitách, jejichž studenti a pedagogický sbor z velké části pocházejí ze středních vrstev. Je zde na místě připomenout, že muslimská populace za posledních 50 let soustavně mládla. Mladí lidé do 20 let věku tvoří dnes 65% veškeré populace muslimských zemí. Přitom právě mladí jsou nejcitlivější na nejrůznější projevy společenské nespravedlnosti a jsou náchylní přijímat radikální a rázná řešení. Není divu, že novodobí islámští tradicionalisté nabízející, jak se zbavit společenského zla návratem ke koránu, nalézali v tomto prostředí vnímavé posluchače. 

Pohnutky teroristických skupin

V souvislosti s teroristickými činy jednotlivých skupin, které se na tento druh činnosti zaměřují, je důležité upozornit především na pohnutky, které vedou k těmto činům. Musí tedy existovat alespoň několik základních faktorů, které mohou být spouštěcím mechanismem pro toto jednání. Důvody, proč se teroristé uchylují k těmto činům lze rozdělit do několika základních oblastí. Vždy je třeba si uvědomit základní strategii teroristického útoku a tou je: „Cílem terorismu je terorizovat“. Vyvolání chaosu a všeobecné paniky mezi lidmi bývá tou nejlepší spouštěcí reakcí při snaze o dosažení kýženého výsledku, a to strachu, beznaděje či destabilizace stávajícího systému. 

Docent Mareš ve své knize „Terorismus v ČR“ uvádí, že terorismus je zapříčiněn řadou faktorů. Nalézt jednoznačné a univerzální příčiny se zatím nepodařilo. Nicméně lze vymezit alespoň tři základní úrovně, ve kterých se vytvářejí předpoklady k terorismu, a v jejich rámci lze identifikovat některé důležité atributy. Jedná se o:

  • mikroúroveň (individuální) – na této úrovni se řada odborníků snažila vytvořit „psychologický model teroristy“, avšak většinou byla neúspěšná. Je velmi obtížné, a snad i nemožné, nalézt charakteristiky obecně platné pro teroristy všech variant a vysvětlit, proč pouze část lidí s určitými charakteristikami se k terorismu přiklání a jiná ne. Snad lze hovořit o určitých osobnostních předpokladech k agresivnímu jednání, ale jejich příčiny nelze jednoznačně určit.
  • mezoúroveň (skupinovou) – skupinová úroveň byla doposud zkoumána především u některých subverzivních teroristických skupin. V subverzivním terorismu ovlivňuje skupina teroristické jednání především vnitřní radikalizace prostřednictvím utvrzování se o vlastní hodnotě, domluveným selektivním vnímáním a dynamikou sebezáchovy.
  • makroúroveň (společenskou) – celospolečenská úroveň (ať už na národní nebo supranacionální úrovni) determinuje vznik terorismu především existencí zásadních společenských konfliktů a (ne) efektivitou zprostředkování určitých zájmů.

Pohnutky, které vedou k teroristickým aktivitám, mnohdy souvisí s různými společenskými ukazateli, jako jsou ekonomika, náboženství, existenční problémy společnosti apod.. Teroristická aktivita často bývá podněcována upozorněním na skutečnost, že dané zemi se nedostává důležité materiální pomoci, kterou pak odesílatelé této pomoci upírají danému regionu. Je zvláštní, že na jednu stranu země Blízkého východu neustále žádají o materiální a finanční pomoc, a to nejen pro skupiny znevýhodněných osob, ale v podstatě pro fungování celé společnosti, na druhou stranu však obratem kritizují a napadají mocnosti západního světa s tím, že jejich společnost je dekadentní, odklání se od víry, vše podřizuje materiální hodnotám apod..  I v islámských zemích se projevovaly snahy po reformách, jež by se podobaly západnímu standardu. Proto se studenti začali opětovně přiklánět k islámu a jeho kořenům, protože v těchto reformách viděli právě ztrátu vlastní identity apod.. 

Živnou půdou pro určitý nábor rekrutů do těchto organizací je nejen pohled na západní země a USA jako na velkého „Satana“, ale i jistá společenská a kulturní nevzdělanost. Je zajímavé, že jednou z povinností každého muslima je soustavné studium svaté knihy Koránu. Na druhou stranu se však najde množství těch, kteří dokáží vytrhnout určitý obsah z kontextu a použít jej jako určitý příkaz k jednání. Tento způsob společenské fabulace může vyvolat v posluchačích klamný dojem, že je třeba opravdu použít sily v šíření islámu v oblasti nevěřících. S tímto šířením je spojeno slovo džihád. Přitom tyto osoby zapomínají na skutečnost, že slovo džihád je jedním z nejdůležitějších pojmů islámu. Znamená to především úsilí modlit se, konat dobro, potírat zlo v sobě samém i přicházející zvenčí. Pro muslimy existují čtyři základní způsoby plnění této svaté povinnosti – džihád srdcem, rukou, jazykem, a teprve poté džihád mečem. Pro vysvětlení jde o prohlubování zbožnosti, o charitu, šíření pravdy a vedení války za účelem šíření islámu a boje proti bezvěrcům a muslimským oportunistům.

Sebevražedný útočník

„Zatímco mladí muslimové touží umírat, mladí Američané touží žít!“

Usáma Bin Ládin

Jak je možné, že existuje společenská skupina lidí, která dokáže uvažovat v intencích sebevražedného jednání. Při hledání smyslu, který by mohl alespoň částečně poukázat na důvody, které vedou k těmto činům, jsem nalezl knihu „Krev na meči džihádu“. Tato mi poskytla alespoň rámcový obraz toho, co je jednou z motivací k sebevražedným teroristickým činům. Důležitou roli při „rekrutování“ nových jedinců, kteří jsou ochotni tento druh útoku provést, mne právě z uvedené knihy zaujala pasáž, jež se týká okolností, které vedly k znáborování daného jednice. „Přišli za mnou, řekli, že když se stanu mučedníkem, budou mi odpuštěny všechny hříchy a zlé skutky, dostanu se já i moji nejbližší do ráje, kde si budu moci vzít za manželky dvaasedmdesát žen. A že se tam setkám s islámskými proroky. Slíbili mi šest tisíc dolarů pro moji rodinu, když po úspěšném výbuchu zahynu. Uvěřil jsem jim.“ 

Pokud jde o výběr, tak je dále třeba říci, že tento je prováděn pomocí losu a jedinci, kteří jsou „obdarováni“ touto možností jsou následně podrobeni určitému náboženskému „školení“, kde je jim do hlavy vštěpováno, jak se mají chovat a také, co je vlastně jejich cílem a smyslem. Skutečnost, že mohou vstoupit do nebe a být tam po boku jejich imámů je pro mnohé velmi lákavou představou. Dále je jim vštěpováno, že pokud je Alláh bude chtít přijmout za mučedníka, dovolí jim odpálit nálož na svém těle. V případě, že by toho nebyli hodni, k explozi nedojde. 

V učení koránu není nikde zmínka o tom, že by toto učení schvalovalo terorismus. Naopak ten, kdo jako terorista zabíjí, je nepřítelem koránu. Korán je však učení velmi přizpůsobivé. Muslim nesmí útočit na neútočícího člověka a sám smí zabít jen v sebeobraně. Arabové si to ale přizpůsobili a tvrdí, že velký „Satan“ USA a jeho pomocník Izrael jsou agresivní útočníci, kteří je ohrožují svojí ekonomickou silou, bombardují je svými televizními programy, západní kulturou apod. A to jsou všechno důvody, proč musí všechny tyto ďábly zabíjet.

Domnívám se, že obava z islámského terorismu je spojena především s faktem, že mezi útočníky existuje někdy až fanatická snaha o uskutečnění teroristického útoku a skutečnostem, že teroristé jsou ochotni obětovat i svůj vlastní život. Tato realita působí velmi silně na naši psychiku. Byť nám může připadat zcela absurdní obětovat svoji vlastní existenci za nějakou takovou věc, jako je tomu u islámských sebevražedných útočníků (boj proti USA, Izraeli, pálení vlajek, šíření islámu silou apod.). V těchto zemích bývají na sebevražedné útočníky velmi hrdí a existují i školní instituce, které oslavují své studenty jako sebevražedné útočníky.

Mám za to, že celý problém souvisí s možností vzdělávání, byť je povinností každého muslima, aby se celý svůj pozemský život vzdělával v citacích Koránu, stále více se zdokonaloval ve znalosti této knihy. Nikde v Koránu se nepíše o nějakém otevřeném boji proti nevěřícím a navíc je třeba chápat Korán vždy v určitých, i historických souvislostech. Důležité je nevytrhovat některé pasáže a nesprávně je interpretovat. Na druhou stranu je nepochopitelné, že někdo dokáže zneužívat těchto nedostatků a přispívat ke snaze mladých lidí, aby se sami stávali mučedníky. Je tedy jednoznačně třeba, aby se společnost v zemích muslimského náboženství nejenom více vzdělávala. Snažila se i o určitý širší rozhled v různých společenských vědách. Neznalost světa jako celku může být důvodem, proč jsou mladí lidé tak silně manipulovatelní a ovlivnitelní. Skutečnost, že jsou ve svých reakcích radikálnější, je sice důležitou okolností jejich mládí, na druhou stranu však nelze tohoto jevu zneužívat. Nechci také tvrdit, že společnost v muslimských zemích je nevzdělaná a zaostalá, nicméně jak jsem již uvedl, určitý stupeň nevzdělanosti může hrát při náboru nových členů velmi významnou úlohu.

Pohled na samotné sebevražedné atentátníky je zajímavý, protože není ve všech muslimských zemích stejný. Například sebevražedný útočník z pohledu Iránců představuje doslovnou „inteligentní bombu", a nijak zvlášť se neliší od klasického vojáka ve válce, který se během útoku na kulometné hnízdo nepřítele řítí vstříc jisté smrti. Írán sebevražedné atentátníky bere jako součást svého vojenského arzenálu, jako zbraně s taktickým vojenským účelem. 

Oproti tomu sunnité využívají sebevražedné atentátníky pouze pro dosažení nejasného cíle „oslabení nepřítele". Zatímco sunnité nedokážou definovat konkrétní cíle mučednictví, šiíté toho schopni jsou. Mnozí Američané se mylně domnívají, že všichni muslimové nenávidí Západ. Nejenom politiku západních zemí, ale také západní kulturu a lidi ze Západu osobně. To je však pravda pouze částečně. Ano, malou část muslimů skutečně pohání slepá nenávist a touha Západ zničit. Většina muslimů si však pouze přeje, aby je Západ nechal na pokoji. Džihád, svatá válka proti Západu, je nezajímá. 

Příkladem tzv. „očisty" Afghánistánu došlo v lednu 2008 k atentátu. K tomuto činu došlo  v hale pěti hvězdičkového hotelu Serena v Kábulu. Sebevražedný atentátník doprovázený dvěma komplici vyzbrojenými automatickými puškami a granáty se odpálil a zabil osm lidi, včetně Afghánců - věřících muslimů. K útoku se přihlásilo hnutí Tálibán. Tato organizace zároveň pohrozila zahájením útoků na restaurace, navštěvované státními příslušníky západních zemí. Tálibánu bylo úplně jedno, že restaurace v Kábulu slouží civilním pracovníkům, kteří se podílejí na rekonstrukci země, nikoliv vojákům z jednotek NATO. Tálibánce zajímalo pouze to, že tyto restaurace jsou symbolem západu. Plánovaný terč útoku na hotel Serena, norský ministr zahraničních věcí, nepředstavoval vojenský cíl. Tím nebyli ani lidé, kteří zemřeli v hotelové hale. Jednalo se o obyčejné lidi, kteří se Afgáncům snažili pomáhat. Útok na hotel Serena proto neměl žádný praktický cíl, šlo pouze o krveprolití ve jménu pomýlené ideje „očisty" Afghánistánu. 

Také k útoku dne 11. září 2001 byla motivací pouze slepá nenávist vůči Západu. Útoky nesledovaly žádný vojenský cíl. Část muslimských duchovních jeho zničení ospravedlňovala tvrzením, že oběti z 11. září platili daně, čímž podporovali armádu vraždící muslimy. Takový argument nemůže obstát v žádné racionální diskusi. 

Ekonomické důvody terorismu – příčiny a důsledky

Jaké jsou ekonomické příčiny terorismu? Jde především o rozdíl mezi prosperitou Západu a různými stupni chudoby islámského světa. Radikální muslimové mají ve věci jasno: „Vykořisťují nás křižáci, sionisté a jejich přisluhovači v našich zemích, pojďme je všechny pobít, až to uděláme, Alláh se nám odvděčí věčným mírem a hojností.“ Zhruba takto lze zjednodušeně formulovat bezprostřední příčinu frustrace, která vede až k terorismu. Tento názor sdílí s islámskými radikály i část levicové západní veřejnosti. Teze, že chudoba třetího světa je způsobena vykořisťováním ze strany Západu, je stále živá. Odtud vede přímá cesta k tvrzení „za terorismus si Amerika může sama kvůli svému sobectví.“ 

Skutečnou příčinu hledejme jinde. V naší západní civilizaci nikdo nepochybuje, že motorem prosperity je vzdělání, zejména přírodovědné a technické obory. Ekonomie a finanční trhy pak dodávají tomuto motoru palivo v podobě financí. Moderní ekonomie také dokáže minimalizovat riziko velkých krizí, které byly běžné ještě v první polovině 20. století. Příčinou nebývalé západní prosperity je tedy propojení intelektuálního a finančního kapitálu.  Arabsko-islámské civilizaci tento motor chybí. Před tisíci lety byla nejvyspělejší na světě. Dnes jsou její intelektuální výkony slabé. Z arabského středověku pocházejí slova jako algebra, algoritmus, chemie a alkohol. Ekonom Arthur Laffer uvádí, že již ve 12. století znali arabští učenci některé principy veřejných financí, které se na Západě uplatnily až ve 20. století. Navzdory své bohaté historii dnes arabský svět připomíná intelektuální poušť. Jen samotný Izrael dokáže ročně vyprodukovat více vědeckých a odborných článků než všechny ostatní státy Středního východu.

Miliardový islámský svět se může pochlubit jen jedinou Nobelovou cenou za fyziku, kterou získal doktor Abdus Salam v roce 1979 za příspěvek k jednotné teorii pole. Jeho příběh vypovídá o mnohém. Díky britskému stipendiu vystudoval univerzitu v Cambridge. Ve zralém věku věnoval velké úsilí rozvoji vzdělání ve třetím světě. Jeho rodný Pákistán se mu „odvděčil“ urážkami a zastrašováním. Proč? Doktor Salam patřil k sektě ahmadíjovců, která je „pravověrnými“ muslimy považována za kacířskou. Ahmadíjovci již od svého vzniku odmítali ozbrojený džihád proti Západu. To je významný rozdíl. V průběhu historie islámu byl džihád převážně chápán jako ozbrojený konflikt, který smí být dočasně přerušen jen z taktických důvodů. Není zřejmě náhoda, že právě příslušník této výjimečně tolerantní muslimské sekty dosáhl nejvyššího vědeckého ocenění. 

Ekonomické důvody hrají v možném schvalování a ospravedlňování teroristických útoků velkou roli. Je třeba zmínit ekonomické sankce, které jsou proti zemím, kde dochází k výcviku teroristů, případně režimy v těchto zemích teroristy podporují apod., možno použít. Z ekonomických sankcí můžeme zmínit například embargo na dovoz materiálu do země, případně jeho vývoz, omezení dodávek důležitých surovin apod. Tato omezení jsou pak ze strany radikálních islamistů chápána jako možná záminka k napadení, protože pokud například Korán hovoří o skutečnosti, že každý muslim musí být vychován i k určitému altruismu a část svého výdělku věnovat na charitativní činnost, tak právě znemožnění pomoci ze strany vyspělejších zemí může vést ke vzniku negativního chování a jednání vůči těmto zemím.

Důvodem může být například jejich snaha o „vyhladovění“ místních obyvatel. Alespoň takto je možno vykládat ekonomické sankce, které mohou a mnohdy i mají velký vliv na celý region dané země. Jako příklad může posloužit uvalení ekonomických sankcí na stát Lýbie, a to po teroristickém útoku, ke kterému došlo v roce 1989 (Lockerbee – teroristický útok na letadlo společnosti PanAm – viz. výše). 

Profit z takového jednání mají v těchto destinacích právě radikální islamistická hnutí, která na základě výše uvedených faktů apelují na mladé jedince s tím, že teroristický útok poukáže na špatné jednání ze strany západních mocností a ospravedlní tak samotný teroristický akt.

Islamistické teroristické organizace

Vzhledem k tomu, že moje bakalářská práce se týká problematiky terorismu, tedy toho, pocházejícího z islámských zemí, je důležité věnovat alespoň částečnou pozornost i radikálním hnutím a organizacím, které na těchto územích působí a jež používají prostředků terorismu k prosazování svých vlastních zájmů. Existuje celá řada takových hnutí, organizací, frakcí apod.. Já jsem vybral ty, o kterých se nejvíce mluví, a které jsou také známé široké veřejnosti. První z nich bude organizace Al-Káida, dále Fatah, Hizballáh a Islámský džihád.

Al-Káida

Al-Káida (arabsky základna) je militantní islámská organizace, jejímž cílem je zřízení chalífátů, tj. čistě muslimských států na Arabském poloostrově a v dalších zemích Blízkého a Středního Východu. Za největšího nepřítele považuje USA, Izrael a další západní země, proti kterým uplatňuje teroristické metody boje (přihlásila se k útoku na newyorské mrakodrapy WTC a Pentagon 11. září 2001). V jejím čele stojí saúdskoarabský multimilionář Usáma bin Muhammad bin Ládin. Kořeny teroristické sítě Al-Káida sahají do první poloviny 80. let 20. století, kdy se v Afghánistánu začal formovat odpor proti sovětské okupaci, organizovaný arabskými mudžáhidy, kteří se těšili podpoře USA. Al-Káida je velmi promyšleně a efektivně organizovaná. Základními jednotkami ve struktuře sítě jsou tříčlenné buňky, operující takřka po celém světě. Jejich členové znají navzájem sami sebe a svého velitele. Velitelé stojící nad nimi jsou v kontaktu vždy pouze se třemi buňkami. Tento systém pokračuje až k samotným špičkám sítě. Do takto koncipované struktury lze jen velmi obtížně proniknout. Když už se podaří odhalit a dopadnout člena Al-Káidy, většinou může prozradit jen kolegy z buňky a přímého velitele. Není-li dopaden velitel, další stopy mizí. Tento systém se v praxi osvědčil, o čemž svědčí i relativně malá úspěšnost lovu na špičky velení Al-Káidy. Ke komunikaci používají členové Al-Káidy moderní technologie, domlouvají se i prostřednictvím internetu v zašifrovaných zprávách, jež lze jen stěží rozkódovat. Teror je metodou boje, kterou členové Al-Káidy považují za naprosto přijatelnou. V rámci svého úsilí o prosazení islámského práva šarí’a si ideologicky ospravedlňují zabíjení bezvěrců i muslimů vlažných ve víře. Opírají se přitom o svou interpretaci díla islámského myslitele Sajjída Kutba, egyptského novináře a vůdčí osobnost Muslimského bratrstva.

Al-Káida používá jako standardní způsob útoku sebevražedný atentát. Podobně jako v případě palestinských radikálů je i zde útočník náležitě ideologicky zpracován, takže mu nečiní potíže obětovat svůj život v zájmu islámské otázky a stát se mučedníkem, který má zaručen vstup do ráje. Organizaci Al-Káida je připisována řada teroristických útoků po celém světě. Jedním z prvních atentátů, který má mít na svědomí, jsou bombové útoky na americké vojenské objekty v Saúdské Arábii v letech 1995 a 1996, při nichž zemřela zhruba desítka lidí. V roce 1998 se organizace přihlásila k útokům na americké ambasády v keňském Nairobi a v Dar es-Salaamu v Tanzanii. Obětí tehdy byly celkem dvě stovky, 5000 lidí bylo zraněno.              

Další útok podnikli členové Al-Káidy na americký torpédoborec USS Cole v jemenském přístavu Aden v roce 2000. Atentátníci najeli na loď ve člunu plném výbušnin, kromě nich zahynulo 17 amerických námořníků. Bezpochyby největším teroristickým aktem novodobých dějin byl útok unesenými dopravními letadly na USA 11. září 2001. Devatenácti útočníkům, kteří byli napojeni na Al-Káidu, se podařilo nad Spojenými státy unést čtyři velká dopravní letadla společností American Airlines a United Airlines. Útoky z 11. září 2001 si vyžádaly celkem 3000 životů lidí z 90 zemí světa a pro USA, které nejsou zvyklé být vojensky napadány na svém vlastním území, jsou dodnes traumatickou zkušeností (http:// Fiala, L. Novinky.cz. Al-Káida). 

Hizballáh

Hizballáh (někdy též Hezbollah, Hizbu´lláh, Hizb Alláh) znamená v překladu Strana Boží. Hizballáh je šíitská militantní a politická organizace (působí také jako politická strana v Libanonu), která je některými státy považována za teroristickou organizaci, a to kvůli teroristickým útokům, jež páchá. Tato skupina je na seznamu teroristických organizací USA. Vznik Hizballáhu se obvykle datuje do roku 1982. Vznikla především s cílem bojovat proti izraelské vojenské invazi do Libanonu v letech 1982-1990, i když neméně důležitým důvodem byla snaha Íránu o šíření idejí islámské revoluce, k čemuž došlo ještě před izraelskou vojenskou invazí.

Hizballáh je šíitská organizace a jako ideální uspořádání vidí Íránskou islámskou republiku. Vychází z názorů zejména Ajatolláha Chomejního a z jeho islámské revoluce z roku 1979. Usiluje o vytvoření islámského státu v Libanonu, a to právě po vzoru Íránu. Hlavním cílem i nadále zůstává zničení Izraele a v tomto směru se nezaměřuje pouze na izraelskou armádu, ale také na izraelské civilní cíle.

Činnost Hizballáhu by se dala rozdělit do několika etap, a to na období libanonské války (1982-1990), druhým obdobím jsou roky 1990-2000, jež se nesou ve znamení teroristických útoků, především proti státu Izrael a na období po roce 2000, kdy Hizballáh pokračoval v boji nejen proti Izraeli, ale i proti samotné jiholibanonské armádě. 

Po zavraždění velitele jiholibanonské armády ovládl Hizballáh celou oblast a Izrael se rozhodl jižní Libanon vyklidit. Stáhl se do hranic stanovených OSN. OSN toto stažení potvrdila jako úplné. Hizballáh si našel novou záminku - tzv., oblast Shebba Farms, která ale podle mezinárodního práva Libanonu nepatřila a byla součástí Golanských výšin, tedy území Sýrie. I přes fakt, že Izrael vyklidil oblast v jižním Libanonu, Hizballáh pokračuje v útocích na sever Izraele i v útocích proti izraelským jednotkám. Zde došlo i k několika únosům civilistů a vojáků, z nichž většina se do Izraele již nikdy nevrátila. 

"Hizballáh nikdy nepřijme existenci Izraele."

                                               (Hassan Nasrallah, TV Al-Manar, 7. 5. 1998)

"Neexistuje žádný život, žádná koexistence s Izraelem; je jen jeden slogan: Smrt Izraeli."

                                                         (Hassan Nasrallah, TV Al-Manar, 26. 4. 1999)

V roce 2004 přijala OSN rezoluci č. 1559, podle které měli Libanon opustit všechny zahraniční vojenské složky (Sýrie) a mělo dojít k odzbrojení militantních organizací (zde šlo zejména o Hizballáh). I přes následné urgence ze strany OSN vláda Libanonu odzbrojení Hizballáhu neprovedla a Hizballáh nadále zůstává hlavně militantní organizací, i když jeho politické křídlo pozvolna získává větší a větší moc na libanonské politické scéně. Hizballáh má své militantní a politické křídlo (toto dělení funguje spíše jako jakási zástěrka navenek, žádné zásadní oddělení tu ve skutečnosti není). 

Hizballáh má nezanedbatelný mediální vliv. Provozuje televizní stanici Al-Manar (Maják), rozhlasovou stanici Al-Nour (Světlo) a vydává měsíčník Qubth Ut Alla (měsíčník militantního křídla). Televizní stanice Al-Manar vysílá v arabštině, angličtině, francouzštině a hebrejštině. V Libanonu a dalších arabských státech patří k vysoce sledovaným. Část pořadů má jasnou antisemitskou, případně anti-izraelskou náplň. Je patrné, že i Hizballáh využívá k propagandě svých myšlenek sdělovací prostředky, neboť díky nim je možné lépe působit na široké masy veřejnosti a stejně jako Hamás je programová náplň namířena především na děti a mládež. 

V současnosti je nejvyšším (a nejčastěji jmenovaným) představitelem Hizballáhu Hassan Nasrallah. Nasrallah byl původně vojenským velitelem, ale po čase se více soustředil na náboženskou roli. Studoval šíitské islámské učení v největších centrech v Íránu a Iráku. Pravděpodobně využil kontakty s Ajatolláhem Chomejním, které ho vynesly do čela Hizballáhu. Nerozpakoval se použít teroristické metody k upevnění své pozice a striktně vyžadoval v Libanonu teokracii. Když se mu otevřela cesta k reálné politické moci, byl ochoten tuto myšlenku na čas odložit na druhou kolej.  

Za největší podporovatele Hizballáhu se považuje Írán a Sýrie. Írán svým způsobem vedl vznik Hizballáhu jako další způsob šíření idejí íránské islámské revoluce. První vycvičení bojovníci byli dodáni právě z Íránu. V současnosti poskytuje Írán podporu jak na poli politickém a diplomatickém, tak i na poli vojenském, a to zejména výcvikem bojovníků, dodávkou zbraní, výbušnin a nemalou finanční podporou. Finanční podpora se odhaduje zhruba na 100 milionů dolarů ročně. Sýrie podle vlastních slov Hizballáh podporuje politicky, diplomaticky a logisticky. Jinou podporu přiznat nechce, i když zpravodajské služby o podpoře ze strany Sýrie informace mají. Sýrie fakticky (stejně jako Írán) využívá Hizballáh již roky k boji přes tzv. prostředníka k napadání Izraele.

Hlavní oblastí, ve které Hizballáh působí, je Libanon - konkrétně jih Libanonu, předměstí Bejrútu a oblast Bekaa, které jsou tradičně šíitskými oblastmi. Kromě toho jsou buňky Hizballáhu rozmístěny i v Evropě, Africe, Severní Americe, Jižní Americe a Asii. Počet stoupenců Hizballáhu se odhaduje do tisíců, počet aktivních bojovníků v Libanonu na stovky. Celkový počet bojovníků Hizballáhu je zhruba 25 000.

Fatah

Fatah, nebo také Al-Fatah – arabsky znamená též vítězství. Jméno Fatah je také akronym pro Harakat Tahrir el Wataniyeha Filistiniyeh – (čteno pozpátku) – palestinské osvobozenecké hnutí. Jeho sloganem je „revoluce až do vítězství“. Jde o radikální hnutí, které bylo založeno v Kuvajtu oficiálně v roce 1965 (uvádí se též neformální založení od 1957). Jeho hlavní náplní je zničení státu Izrael a nahrazení ho sekulárním demokratickým státem. Fatah byl založen Jásirem Arafatem, Abú Džihádem, Mahmoudem Abbasem, Khalidem al-Hassanem a dalšími palestinskými uprchlíky. 

Zatímco výše uvedený zdroj uvádí jako oficiální letopočet založení rok 1965, tak například Marek Čejka ve své publikaci „ Encyklopedie blízkovýchodního terorismu“ jako rok založení uvádí letopočet 1959. 

Zpočátku působila organizace Fatah mimo strukturu Organizace pro Osvobození Palestiny (OOP)15, ale od roku 1968 se k ní Fatah připojil a brzy se stal nejvýznamnější organizací v jejím rámci. Členové Fatahu se rekrutovali z velmi širokého spektra palestinských obyvatel – od umírněných islamistů, přes palestinské křesťany až následně po sekulární Palestince. Fatah bývá také někdy nepřesně označován jako ozbrojené křídlo právě OOP. Politici Fatahu se stali důležitými aktéry izraelsko – palestinského mírového procesu v posledním desetiletí minulého století. Fatah se stal taktéž nejvýznamnější součástí politiky Palestinské autonomie, když v prvních palestinských volbách získal absolutní většinu křesel v palestinském parlamentu. Pro Fatah se stal klíčovým rok 2004, kdy zemřel Jásir Arafat a vyostřily se konflikty uvnitř Fatahu. Konflikt vznikl také mezi hnutím Fatah a Hamás.

V lednu 2006 byl Fatah poražen Hamásem v demokratických volbách. V následujících měsících vzájemné konflikty mezi hnutími přerostly v ozbrojený konflikt s prvky občanské války. Bylo sice uzavřeno několik příměří a došlo i k sestavení Vlády národní jednoty, avšak ta se rozpadla poté, co na začátku léta 2007 vypukly vůbec nejtěžší boje mezi Fatahem a Hamásem. Ty vyvrcholily převzetím moci Hamásem v pásmu Gazy, na což reagoval prezident Fatahu (Mahmoud Abbás) rozpuštěním vlády a vytvořením nové exekutivy bez Hamásu. Ovšem ten tyto kroky neuznal a v Palestině nastalo jakési dvojvládí, kdy pásmo Gazy se dostalo pod úplnou kontrolu Hamásu, zatímco na Západním břehu se podařilo udržet dominanci Fatahu. 

Fatahu od roku 1960 poskytoval výcvik široké škále evropských, asijských, středněvýchodních a afrických teroristických a povstaleckých skupin. Rovněž sám provedl a organizoval velký počet teroristických útoků v západní Evropě a na Středním východě. V této době byla organizace podporována zejména Saudskou Arábií a Kuvajtem (ke krátkému přerušení podpory došlo v průběhu války v Zálivu, v níž Arafat vyjádřil souhlas s postojem Iráku). Podporu, zejména zbraně a výcvik, dostával Fatah z bývalého SSSR a socialistických států východní Evropy. Mezi dodavatele zbraní patřila i Čína a KLDR. Situace se změnila koncem 80. let, kdy se Arafat od terorismu veřejně distancoval, což vytvořilo základy blízkovýchodního mírového procesu 

K organizační struktuře Fatahu lze říci, že tato má tripartitní strukturu, přičemž to jsou:

  1. Generální shromáždění – vládní orgán, který se teoreticky schází každých 5 let, ale v posledních pěti sezónách se nesešel (naposledy 8. srpna 1989). Skládá se ze členů regionálních výborů, vojenských sil, lidových sil a z revolučního výboru Fatahu. Na posledním shromáždění bylo 1200 členů. 
  2. Revoluční výbor Fatahu – rozhoduje v případě, že Generální shromáždění nezasedá.
  3. Ústřední výbor – tento výbor jedná podle principu kolektivního vedení. Členové jsou převážně vybíráni na základě tajného hlasování z Generálního shromáždění. Revoluční výbor může nominovat 3 další členy dvoutřetinovou většinou a další z okupovaných území.

Pokud jsem hovořil o skutečnosti, že se Fatah účastnil i některých teroristických akcí v evropských zemích, tak jednou z nejznámějších akcí byl úder Černého září, a to v roce 1972 na olympijských hrách v Mnichově.

Organizace „Černé září“ byla pobočkou, přesněji řečeno teroristickou buňkou Fatahu, tvořenou těmi, kteří po rozbití palestinských sil v Jordánsku, z něhož nová organizace odvodila své jméno, za účinnou taktiku považovali ozbrojené útoky a nikoliv diplomacii. Hlavní postavou organizace Černé září byl Abú Ijád, Arafatův náměstek a Alí Hasan Salameh. V roce 1972 obsadili čtyři palestinští teroristé ze skupiny Černé září Boeing 707 společnosti Sabena na letišti Lod v Tel Avivu. Izraelské autority předstíraly, že chtějí vyhovět požadavkům únosců, kteří požadovali propuštění 317 Palestinců, vězněných v Izraeli.

Pak zaútočila izraelská elitní protiteroristická jednotka Sajaret Matkal. Její příslušníci pronikli do letadla, zabili nebo zadrželi všechny teroristy a osvobodili 89 cestujících. Jednalo se o první úspěšné nasazení týmu na osvobozování rukojmích v historii únosů letadel. Již výše jsem uvedl, že asi nejvýraznější akcí organizace Černé září byl útok na olympijských hrách v roce 1972. Jedná se o nejznámější incident s braním rukojmích. Osmi teroristům se podařilo zmocnit jedenácti izraelských sportovců v olympijské vesnici. Teroristé požadovali propuštění více než 200 kolegů z izraelských věznic. Když izraelská vláda odmítla, pokusila se německá policie osvobodit rukojmí násilím. Akce skončila tragédií, která stála životy všech rukojmích (11 izraelských sportovců), jednoho policisty a čtyř teroristů.

Islámský džihád

Jedná se o jednu z egyptských islámských extremistických skupin, vyvíjejících aktivitu od konce 70. let. V současnosti je rozdělena do dvou frakcí. První je zbytkem původního Džihádu, druhá, jež sama sebe nazývá „Předvoj vítězství“ nebo Nová skupina Džihádu. Cílem obou frakcí je svržení vlády prezidenta Mubaraka a přeměna Egypta v islámských stát.

Džihád se specializuje na ozbrojené útoky proti vysoce postaveným egyptským úředníkům. Skupina je odpovědná za řadu teroristických útoků, mezi něž patří například atentát na prezidenta Sadata v roce 1981, pokus o zavraždění egyptského ministerského předsedy v roce 1993 atd. Útoky jsou prováděny velmi bezohledně a jsou při nich často zraněny nebo zabity desítky nevinných lidí. Dalšími cíly teroristických útoků jsou příslušníci egyptského bezpečnostního personálu, křesťanští poutníci a západní turisté.

Právě útoky na zahraniční turisty jsou pro egyptskou ekonomiku mnohdy velkou ranou a často trvá řadu měsíců než dojde k obnovení zničených území a jejich opětovné navštěvování turisty. Útoky na turisty jsou vedeny v turisticky exponovaných oblastech, jako je např. pobřeží Rudého moře (např. útok na Sherm al-Sheik), oblast pyramid, údolí králů apod. 

Pokud jde o egyptského prezidenta, tak Husní Mubarak působil v čele Egypta již od roku 1981. Během téměř tří dekád jeho vlády panovala v zemi relativní stabilita a ekonomický růst, díky čemuž mu procházely jeho autokratické postoje. V roce 2011 však lid dal masivními protesty najevo, že je načase ukončit trvání výjimečného stavu. Po téměř třítýdenních nepokojích Mubarak v únoru 2011 rezignoval. 

Mubarak se narodil 4. května 1928 ve vesnici nedaleko Káhiry. Vystudoval vojenskou akademii a koncem 50. let patřil ke skupině důstojníků, kteří byli vyslání do tehdejšího Sovětského svazu. V 70. letech pak zastával funkce náměstka ministra obrany, velitele letectva a později i viceprezidenta. Od roku 1981, kdy se stal prezidentem, obhájil tento post čtyřikrát. Teprve v roce 2005 při prezidentských volbách smělo nastoupit více kandidátů (do té doby byl volen v referendu).

Od Mubaraka to bylo gesto, které mělo navodit atmosféru demokracie. Jeho největší rivalové, islámští fundamentalisté, však nebyli k volbám připuštěni. Do úřadu nastoupil Mubarak v říjnu 1981, týden poté, co islámští radikálové spáchali atentát na jeho předchůdce Anvara Sadata. Mubarak, který tenkrát seděl po jeho pravici, unikl jen o vlásek. Od té doby se vyhnul minimálně dalším šesti neúspěšným pokusům o atentát. 

Polovojenský vůdce pokračoval po nástupu do funkce ve šlépějích svého předchůdce. Jako první vůdce arabského státu uzavřel mír s Izraelem, což mu vyneslo podporu Spojených států. Od nich pak každoročně dostával finanční pomoc. Stejně tak se podílel na potírání bujícího terorismu a na ekonomických reformách. Sám o sobě mluví jako o spojenci Západu a ohání se snahou o demokratizaci Egypta. Ten se mu podařilo dostat z mezinárodní izolace (http:// Lang, V. Novinky.cz. Husní Mubarak).

V době jeho vlády je jednalo o velmi strategického partnera USA, a to především vzhledem tomu, že Egypt kontroloval bezpečný průplav ze Středozemního moře Suezským průplavem do Rudého moře a dále do Indického oceánu. V současné době již Mubarak rezignoval na svoji prezidentskou funkci a předal moc do rukou armády.

Oprávněnost terorismu   

Asi největším problémem v současné době je možnost sebevražedných útoků. Zde se nebezpečí dostává do zcela jiné dimenze. Znamená totiž, že teroristé si pro svoji činnost stále méně vybírají strategické, či vojenské cíle, ale používají terorismu k tomu, aby vyvolali v napadené společnosti jednak chaos a taktéž vyvolali určitý tlak, který povede k naplnění jejich činnosti. Znamenalo by to tedy, že teroristé sami nebudou vznášet požadavky, ale veřejné mínění bude usilovat o to, aby došlo například ke stažení jednotek z určitých území, omezení zahraniční politiky ve smyslu nevměšování se do jiného státu apod. Obava z teroristických útoků se tedy přesouvá do ulic plných lidí. To je jeden ze základních faktorů, proč se dnešní společnost stále více obává hrozeb teroristických útoků. 

Rozumnému myšlení se též zcela jistě vymyká představa, že jde o čin dítěte, či mladého jedince, který bezesporu povede k jeho vlastní likvidaci. To je představa, která je v našich zeměpisných šířkách v podstatě nepochopitelná, nicméně v mnoha publikacích (např. kniha Roberta Baera, „Jak naložit s ďáblem: Íránská velmoc na vzestupu“), kterou napsal autor, jenž dlouhou dobu působil ve struktuře CIA na Blízkém východě, je přípustná. V ní popisuje, jak jsou mnohdy rodiče hrdí na fakt, že se jejich vlastní potomek rozhodl pro provedení sebevražedného útoku. Některé školy v dané oblasti jsou hodnoceny podle toho, kolik sebevražedných bojovníků právě od nich pochází. To jsou skutečnosti, jež osobně ani já, ani nikdo z mého okolí nedovede pochopit. Dá se předpokládat, že ani nikdo v evropské společnosti, či USA  nechápe takové jednání. A právě v tom tkví jeho nebezpečnost. Stejně jako v dalším faktoru, že tento druh „bojovníků“ je do značné míry tvrdě podněcován a indoktrinován, aby věřil tomu, že právě velký „Satan“ (USA) je viníkem všech problémů, které se v jeho společnosti vyskytují. Mladí lidé jsou vždy ve svých názorech radikální nejvíce, jsou výbornou půdou pro rekrutování k sebevražedným útokům. Samozřejmě, že zde hrají roli i další faktory. Já osobně se domnívám, že problém velmi nízké vzdělanosti dané společnosti patří k těm nejzávažnějším. 

Oprávněnost důvodů k sebevražedným teroristickým útokům proto může pochopit pouze ta společnost, která je ochotna posílat své vlastní děti na jistou smrt. S problematikou terorismu jistě souvisí i fakt, zda se díky těmto aktivitám povede vyřešit nějaký problém. I na tomto místě se domnívám, že násilí ve společnosti nic nevyřeší. Když například zasedli k mírovým rozhovorům představitelé na Blízkém východě, v rámci mírového procesu uskutečnili mnohem více, než pokud by rozhodovaly pouze zbraně. V každé společnosti, tu blízkovýchodní nevyjímaje, se najdou skupiny, které mají za cíl jedinou věc a tou je právě násilí. Terorismus lze však v některých případech pochopit jako akt zoufalství. Některé národy již vyčerpaly všechny možnosti nenásilných způsobů řešení, které proces na čas pouze přibrzdily jako například v Palestině. Po určité době opět dochází k utlačování a vytěsňování z vlastních území. Díky těmto zoufalým činům pak jejich aktéři věří ve zviditelnění v celosvětovém měřítku prostřednictvím masmédií a doufají, že se konečně někdo začne zabývat problémy, které je sužují a jež nejsou schopni sami vyřešit.

Závěr 

Při zamyšlení nad možným tvrzením, že v islámu lze spatřovat prvky, které vedou k teroristickým  útokům, je nutné uvést, že tento názor převládá u většiny obyvatel západního světa. Základ terorismu v islámských zemích nelze spatřovat přímo v náboženských důvodech. Tyto se stávají pouze nástrojem k zoufalým a hrdinským činům ve smyslu islámského práva „oko za oko, zub za zub“. Náboženství tyto činy tedy v očích věřících spíše pouze ospravedlňuje. Dalšími důvody jsou slabá ekonomika a nevzdělanost širokých mas. Na základě těchto tří argumentů pak z jedince vyrůstá díky jeho nevědomosti člověk, který je mnohdy schopen obětovat vlastní život, a to ve jménu „Alláha“.

V muslimských zemích po vydařeném teroristickém útoku můžeme vidět davy jásajících osob, které oslavují své hrdiny. Takto pojaté reportáže ve sdělovacích prostředních pak vyvolávají ostrý nesouhlas západních civilizací, a vedou je tak k nesnášenlivosti vůči muslimské kultuře. Fakt, že jedinec je schopen obětovat svůj vlastní život, se stává pro běžného, průměrného člověka v jiné zemi než muslimské, nepochopitelným. 

Každá společnost má své duchovní vůdce, každá společnost má také své vlastní ideály, kulturu apod. Avšak v každé společnosti s těmito „komoditami“ zacházejí lidé a právě přes jakýsi lidský filtr se přesypává celá historie lidské společnosti.

To, že ne vždy jsou vůdci přátelsky nakloněni jiným kulturám, jinému náboženství  vede ke vzniku určitých tendencí, jež mohou vyústit až k otevřené nenávisti vůči všemu ostatnímu, vůči jinému náboženství, jiné civilizaci. To je případ i jisté manipulace veřejným míněním a taktéž prosazování teroristických myšlenek do povědomí dnešních lidí. Otázkou tedy zůstává, zdali je islám zdrojem terorismu či nikoliv? Dle mého názoru není samotný islám zdrojem terorismu. V koránu je mnoho odkazů na silové jednání proti nevěřícím, ovšem to je třeba chápat v širších souvislostech a nevytrhovat jej z kontextu. To je právě snahou oněch vůdců, kteří se snaží zničit jinou společnost a tvrdí, že je to z příkazu obsaženém v koránu. I média dnes mnohdy takto referují a existují i veřejná vystoupení jednotlivců, jež tvrdí, že korán by měl být zakázán jako kniha, která nabádá k násilí. Bez hlubší znalosti samotného náboženství, kultury a historie dané civilizace, bez určitých souvislostí by nebylo možné jakékoliv vědění, tedy i vědění o koránu a islámu jako takovém. Chci – li něco pochopit, měl bych to poznat a nespoléhat se pouze na vyjádření jiných.

Závěrem je důležité říci, že jakékoliv náboženství v rukou „šílenců“ může vést k jednání, při kterém umírají lidé. My bychom se měli snažit pochopit kulturu spojenou s islámem, ale i oni by měli mít určitou snahu o reciproční činnost. Tedy jde o snahu vzájemného poznání mentality národa, jeho kultury, tradic, náboženství a společenských norem charakteristických pro daný národ a na základě těchto poznání přizpůsobit vzájemné vztahy a komunikaci. 

Pokud tento proces nebude oboustranný, nezbude nám nic jiného než vynakládat stále větší finanční prostředky na zajištění integrity státu, vlastní bezpečnosti a boje proti terorismu. Nelze vše řešit pouze násilím. Situaci je možno řešit pouze mírovou cestou. Do budoucna je zejména na politických představitelích, jak budou s možným mírovým procesem v souvislosti s ohrožení společnosti zacházet a jaký bude jeho výsledek. 

Zatím se domnívám, že konec těmto problémům je v nedohlednu. Přesto by se v mírových snahách nemělo ustávat.