Sidebar

26
čt, dub

BLOGEE
Typography

Současná typologie militantních skupin je značně obtížná. Ozbrojené, separatistické a protistátní skupiny a organizace, jsou často nesprávně nazývány. Politickéa zpravodajské komentáře kolem dění v Turecku se smrskli na pouhé papouškování aktuálních událostí, zatím se však nikdo neodhodlalpoodkrýt hromádku hnoje a podívat se, co pod tou hromádkou smrdí. Turecko se v novodobé historii s převraty setkalo několikrát. 

Nelze se divit neschopnosti politiků definovat problém jasně a zřetelně. Jejich znalosti totiž začínají a končí znalostmi doporučenými jejich stranickým sekretariátem. U novinářů se tomu ani nedivím, novináři vymřeli. Dnes jsou nahrazeni jen překladateli se znalostí minimálně jednoho světového jazyka a schopností co nejrychleji přeložit zahraniční zdroje. 

V Turecku se děje něco zvláštního, jenže ono se to dalo předpokládat. Stačí se podívat jen několik málo okamžiků zpátky a do zatáčky. 

Šedí vlci

Organizace Šedých vlků, která je též známa pod tureckým názvem Úlku Ocaklari je tureckou nacionalistickou organizací a ozbrojeným křídlem Strany národního hnutí. Organizace vykazuje mimo jiné znaky krajní pravice, především neofašismu, nacionalismu, antikomunismu a například i panturkismu. Šedí vlci údajně patří mezi jednu z největších a nejznámějších teroristických skupin, ale jejich aktivita je poměrně omezená a nemá výrazný celosvětový dopad. Jedná se o panturkistickou polovojenskou organizaci, která má více než 1 000 000 následovníků a to především na Blízkém východě, ve střední Asii a Sin-ťiangu. 

„Šedí vlci byli založeni na začátku 70. let 20. století plukovníkem Alparslanem Türkeşem, jako mládežnická organizace turecké politické strany MHP“, která jako taková vznikla v roce 1969, přejmenováním z Republikánského vesnického národního hnutí. Jak již bylo výše zmíněno, Sedí vlci byli a jsou považováni za její ozbrojené, polovojenské křídlo. Někteří novináři a akademici je považují spíše za teroristickou skupinu a to především díky útokům, které byly prováděny členy Šedých vlků v minulých letech na různých místech po celém světě.

Po svém založení, byli Šedí vlci využíváni, jako nacionalistická ozbrojená síla a to během politických násilností. Největší politicky motivované násilí se v Turecku odehrávalo v 70. letech 20. století a trvalo až do roku 1980. Proti sobě zde stály dvě hlavní strany. Nacionálně radikální pravicové skupiny, zastoupené především Šedými vlky a na straně druhé levicové radikální skupiny. V těchto letech zažívali Šedí vlci největší vzestup, ale ten byl ovšem zastaven vojenským pučem v roce 1980. Tento puč na tři roky přerušil jejich oficiální činnost .

Šedí vlci se ale zapojovali i do jiných konfliktů mimo Turecko. Jejich aktivita je známá například během války o Náhorní Karabach na straně Azerbájdžánu a ve válce v Čečensku na straně Čečenských povstalců. Známé jsou i jejich útoky proti Arménům, Kypřanům, Řekům a Kurdům zastupovaných Kurdskou stranou pracujících. Ve skutečnosti, jsou to ale samotní Turci, kteří jsou a byli nejvíce postiženi činností Šedých vlků. Během jejich největší aktivity v 70. letech, Šedí vlci zavraždili stovky významných osobností veřejného života, odborových aktivistů, právníků, obhájců lidských práv, novinářů a studentů. Turecký národ tím přišel o řadu schopných občanů. 

Šedí vlci měli již krátce po svém vzniku tisíce členů, kteří byli tvořeni především „mladými tureckými muži, nejčastěji studenty, nebo mladými přistěhovalci z venkova, kteří mířili do velkých měst, jako jsou Istanbul, nebo Ankara.“ Šedí vlci byli a stále jsou, také aktivní i v různých sektorech ekonomiky nebo školství, s určitou nadsázkou se dá říci, že prostupovali celou tureckou společností a všude zapouštěli své „kořeny“. Někdy díky své disciplinovanosti a provázanosti se společností, bývají přirovnáváni k nacistické organizaci SS nebo SA.


 

Politické násilí v letech 1970-1980

Během politicky motivovaného násilí, které probíhalo v Turecku v letech 1970-1980 bylo, podle turecké vlády, Šedými vlky zavražděno na 600 levicových aktivistů, novinářů, studentů a odborářů. Ovšem podle levicových představitelů jsou obětí tisíce.  Některé zdroje hovoří o tom, že Šedí vlci spáchali až 5 000 vražd.  Například jen v letech 1976-1980 se členové Šedých vlků měli dopustit údajně „694 vražd.“

Hlavní vlnu ozbrojených útoků zahájili Šedí vlci v roce 1970, kdy jejich ozbrojení příslušníci rozpoutali vlnu bombových útoků a střelby, která zabila tisíce lidí. Jejich oběti tvořili především veřejní činitelé, novináři, právníci, organizátoři práce, sociální demokraté, komunističtí a liberální aktivisté a etničtí Kurdové, ale jejich útoky se nevyhýbaly ani intelektuálům a studentům vysokých škol. Toto násilí bylo zastaveno v roce 1980, kdy došlo v Turecku k vojenskému převratu. Armáda svůj čin obhajovala snahou o opětovné obnovení pořádku po „pravicových teroristických“ aktivitách.

Mezi nejznámější útoky provedené Šedými vlky v Turecku patří masakr Alavistů v Mara§u a dále pak masakr na istanbulském náměstí Taksim.


 

Historické kořeny Šedých vlků

Historické kořeny Šedých vlků jsou spjaty již se sdružením Mladoturci, které vzniklo na přelomu 19. a 20. století, v době postupného rozpadu Osmanské říše. Cílem Mladoturků byla snaha o udržení všech turkických národů, které se rozpadem Osmanské říše osamostatnily. 

Mladoturci se také podíleli na boji proti Arménům, který vyvrcholil Arménskou genocidou, a následně svůj boj zaměřili proti Kurdům. V roce 1923 se rozpadla Osmanská říše a vznikla daleko menší Turecká republika. V této nově vzniklé Turecké republice se začaly výrazně projevovat etnické konflikty, a to mezi většinovými etnickými Turky na straně jedné a Kurdy a Armény na straně druhé. Nepřátelství se začalo také objevovat mezi nacionalistickými Turky a levicově smýšlejícími Turky. V této chvíli začalo v Turecku opět nabývat na intenzitě panturkické hnutí, které se hlásilo k odkazům svých předků. Nacionalistické panturkické hnutí se ostře vymezovalo proti komunismu a i proti Sovětskému svazu. Během druhé světové války příslušníci toho hnutí sympatizovali s nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Byla jim sympatická myšlenka čistoty a nadřazenosti rasy, jelikož oni sami se považovali za něco podobně nadřazeného. Z těchto důvodů byla také v Turecku s nadšením přijata informace o napadení Sovětského svazu nacistickým Německem.

Po druhé světové válce, začaly Spojené státy americké projevovat o území Turecka zvýšený zájem, a to především kvůli jeho strategické poloze. Turecko bylo svou polohou dobrou výchozí základnou pro operace na Kavkaze, nebo na Blízkém východě. Za pomoci investic a podpory ze strany Spojených států, vybudovalo Turecko jednu z největších světových armád a druhou největší armádu mezi členskými státy NATO, hned po Spojených státech. Hlavního spojence zde našly Spojené státy právě mezi nacionalistickým panturkickým hnutím, z kterého později vzešli i Šedí vlci. 


Panturkismus

Panturkistické učení, ve své nejextrémnější povaze říká, že celá euroasijská pevnina od Maďarska, přes Norsko na severu, až po Japonsko a Koreu na východě, byla v minulosti známá jako jedna říše pod názvem Turania. S touto teorií konkrétně přišlo maďarské panturkické hnutí . Některé teorie také tvrdí, že starořecká, sumerská, nebo i etruská kultura pochází od Turků. Někteří příznivci panturkismu považují za zemi svého původu Aljašku a za své předky považují severoamerické indiány.

Panturkická ideologie má hodně podobného s pangermánským rasismem a nacismem, jejich filozofie mají hodně společného. Stejně jako nacisté během druhé světové války, tak i stoupenci panturkismu mají svou představu o vlastní „Třetí říši”, nebo o svém životním prostoru, jako měli němečtí nacisté svůj Lebensraum. Turečtí Šedí vlci se dnes dají pravděpodobně považovat za jednu z nejaktivnějších panturkistických organizací, která dnes existuje.


 

Původ názvu

Šedí vlci nesou svůj název na počest vlčice Aseny, o které vypráví legenda o Šedém vlku. Tento příběh vypráví o vzniku tureckého národa. Děj se odehrává v Číně, kde je Turkická vesnice napadena čínskými vojáky. Masakr přežije pouze malý chlapec, který uprchne a je následně zachráněn vlčicí Asenou. Vlčice odnesla dítě do mytické doliny Ergenekon a vychovala ho zde. Následně s chlapcem počne deset synů - napůl vlků a napůl lidí, kteří se stanou základem tureckého národa. Z toho pochází deset tureckých národů. Členky Šedých vlků se nazývají podle vlčice - Asena. Šedý vlk se tak stal mytickým symbolem turecké mytologie. Vlk také symbolizuje čest.

Znakem Šedých vlků jsou tři půlměsíce, vyjící vlk s hlavou vztyčenou k půlměsíci a také jejich pozdrav, který je nápadně podobný nacistickému pozdravu. Tento vlčí pozdrav někteří sympatizanti Šedých vlků používají na různých veřejných shromážděních a událostech, jako jsou třeba fotbalová utkání.


 

Susurluk skandál

Tak zvaný Susurluk skandál, výrazně rozpohyboval prostředím vysoké turecké politiky a pomohl částečně rozkrýt vazby vysokých tureckých politiků s mafií a Šedými vlky. Dne 3. listopadu 1996 se u městečka Susurluk , které se nachází zhruba 100 kilometrů jihozápadně od Istanbulu, odehrála vážná dopravní nehoda, při které tmavý mercedes narazil do nákladního vozu. Na této nehodě, by samo o sobě nebylo nic zvláštního, kdyby v tomto autě společně necestovali Huseyin Kocadag, Abdullah Catli a jeho přítelkyně Gonca Us a Sedat Bucak. První tři jmenovaní při nehodě zahynuli a Sedat Bucak vyvázl z nehody „pouze“ se zraněním. Huseyin Kocadag byl vrchní policejní úředník, který velel proti teroristické jednotce turecké armády. Abdullah Catli byl v minulosti vůdce Šedých vlků a v době nehody byl na útěku před policií, protože byl obviněný z vraždy a z obchodování s drogami. Gonca Us, partnerka Abdullaha Catliho, byla bývalou tureckou královnou krásy a byla také zapojena do obchodu s drogami. Sedat Bucak byl turecký politik, člen vládní strany DYP Tansu Čillerové a také kurdský bojovník, jehož milice podporované tureckou vládou, vedly boj proti kurdským separatistům. 

Původně se turecká státní správa snažila tvrdit, že turecká policie převážela dva zadržené zločince, Catliho a Goncu Us, ale důkazy zajištěné na místě nehody ukázaly něco odlišného. Catli cestoval se zvláštním diplomatickým pověřením turecké vlády, nalezly se u něho zbraně, falešné doklady a drogy. Následně se také ukázalo, že Catli byl policejním spolupracovníkem.

V návaznosti na tuto událost turecký ministr vnitra rezignoval a několik vysoce postavených tureckých policejních úředníků bylo postaveno mimo službu. Místopředseda turecké vlády Tansu Ciller byl obviněn z obstrukcí při vyšetřování „nekalých“ praktik, mezi tureckým státem a jeho bezpečnostními sbory.

Celá událost se stala více znepokojující, když vyšly na veřejnost informace, že Catli byl vůdcem organizace Šedí vlci. Šlo o propojení vysoké turecké politiky s organizací Šedých vlků a organizovaným zločinem a o skutečnost, že vláda a bezpečnostní složky nechávaly Šedé vlky a podobné organizace beztrestně působit.

Historie

Hlavními milníky této „novodobé“ historie jsou vojenské převraty. Od roku 1960 do současnosti proběhly v zemi celkově čtyři vojenské převraty. A to v letech 1960, 1971, 1980 a 1997 a neúspěšný v roce 2016. 

Dne 27. května 1960 dochází v Turecku k prvnímu vojenskému převratu v jeho novodobé historii. Vláda demokratů v čele s předsedou Menderesem byla svržena 32 armádními důstojníky. V počátcích puče patřil mezi jeho nejvýraznější postavy Arparslan T.. Ten patřil do radikálního křídla pučistů, byl osobním tajemníkem jejich vůdce generála Cemala Gursela a inicioval čistky v armádě a na univerzitách. Snaha radikálů o ovládnutí kulturního života vedla k tomu, že se proti radikálnímu křídlu, v jejímž čele stál Turke§, postavil zbytek pučistů i se samotným generálem Cemalem Gurselem, který stál v čele celého vojenského převratu, a 14 radikálů bylo neutralizováno. 

Celkově měl ovšem puč pokrokový charakter. Jeho představitelé se snažili pokračovat v Ataturkových reformách, prosazovali sociálnědemokratické reformy namísto populismu, konzervatismu a klientelismu, a opět se do centra zájmu dostalo město. Nová vláda také změnila ústavu, která teď poskytovala lidem větší politické svobody. Byl vytvořen nový nezávislý ústavní soud a také byla garantována svoboda soudnictví, tisku a vysokého školství. Byl také zrušen zákaz politické činnosti.

V 60. letech začalo v zemi docházet k výrazným aktivitám ze strany levicových aktivistů, kteří se shromažďovali především v okolí tureckých univerzit. Začaly vznikat marxistické, maoistické a jiné, více či méně radikální skupiny, které chtěly v Turecku uskutečnit socialistickou revoluci. Nejednalo se ovšem o nic výjimečného. Podobné levicové aktivity se odehrávaly po celém světě a v Turecku se tedy nejednalo o žádnou zvláštnost.

Na druhé straně začaly také vznikat nacionalistické a pravicové proislámské strany a uskupení, které vytvářely protipól levici. Pravděpodobně nejznámější postavou nacionalistického hnutí se stal Alparslan Türkeş, který byl v roce 1965 zvolen předsedou Republikánské vesnické národní strany. Po čistkách Alparslan Türkeş z této strany zformoval militantní a hierarchickou organizaci s nacionalistickým programem. Program se mimo jiné vyznačoval nacionalismem, panturkismem a antikomunismem, jakož i návratem ke kemalismu z 30. let 20. století. Po změně názvu strany na Stranu národní akce, se Alparslan Türkeş změnil ze zastánce sekularismu na stoupence islámu jako národního dědictví. 

70. letech vznik specifický druh arménského terorismu, který si vybíral za své oběti turecké diplomaty , turisty a cestovní kanceláře, které se nacházely v různých částech světa. Většinu útoků měla na svědomí Arménská tajná armáda pro osvobození Arménie , která tímto chtěla donutit tureckou vládu k převzetí odpovědnosti za arménskou genocidu z roku 1915, k zaplacení reparací a k tomu, aby se vzdala části svého území, na základě Sévreské smlouvy ve prospěch Arménie.

V roce 1971, kdy vláda nedokázala ukončit politické násilí v ulicích, zasáhla již podruhé armáda. Tento zásah měl za následek demisi premiéra a vedl k omezení některých občanských práv, kterými byly například svoboda tisku, nebo zrušení nezávislosti vysokého školství. Se zásahem armády byla spojena i masivní zatýkací kampaň proti údajným pachatelům a účastníkům politicky motivovaného násilí. Zatčeno bylo několik tisíc lidí, někteří ze zatčených byli údajně i mučeni. Ovšem tato zatýkací kampaň se dotýkala především levice. Došlo sice k zatčení několika pravicových aktivistů a k rozpuštění některých stran, ale to vše bylo pouze kvůli tomu, aby nikdo nemohl říci, že celá akce míří jen proti levici. Pravicoví aktivisté nebyli většinou vůbec obviněni a své strany mohli brzy obnovit a například strany Alparslana Türkeşe se represe nedotkly vůbec.

V červenci roku 1974 kyperská národní garda, která byla podporována řeckou vojenskou juntou, svrhla kyperskou vládu a vyhlásila sjednocení s Řeckem. Turecká vláda žádala garanty smlouvy o Kypru, z roku 1960, o zásah, ti však odmítli, a tak se turecká vláda rozhodla jednat sama. Během operace Attila se na Kypru vylodila turecká armáda a v srpnu téhož roku obsadila asi 40% územní rozlohy ostrova. Ostrov byl rozdělen tzv. Zelenou linií na dvě části. V roce 1983 pak byla jednostranně vyhlášena Severokyperská turecká republika, jejíž existenci uznalo prozatím pouze Turecko. 

V roce 1978 vedla celá situace k vytvoření Strany kurdských pracujících , která usilovala o vytvoření nezávislého socialistického kurdského státu. V roce 1984 PKK oficiálně vyhlásila Turecku otevřenou válku.

Na konci 80. let se začala situace v Turecku stávat nepřehlednou. Politické násilí nešlo zastavit a různé skupiny ovládaly celé části města. Například v černomořském přístavu Fatsa vyhlásil levicový primátor nezávislou sovětskou republiku. Celou situaci se opět pokusila vyřešit armáda vojenským pučem. Armáda ostře zakročila proti „teroristům“, ovšem její prioritou byl zákrok proti levici, jelikož pravicová ideologie islámsko-turecké syntézy byla armádě více než sympatická.


Counter-Guerilla

Činnost Šedých vlků je také úzce spojena s činností turecké ilegální a paramilitantní skupiny Counter-Guerilla, která vznikla z iniciativy Spojených států amerických a NATO, za podpory tureckých tajných služeb. Tyto dvě skupiny spojuje také postava Alparslana Türkeşe, který stál u založení Counter-Guerilly, a který je také považován za jednoho z nejvýraznějších představitelů politické strany MHP, jejíž ozbrojené křídlo tvoří právě Šedí vlci.

Counter-Guerilla, byla antikomunistickou iniciativou ze strany Spojených států amerických a NATO. Měla za cíl vycvičit na území Turecka partyzánské oddíly, které měly bránit Turecko v případě invaze Sovětského svazu, nebo některého z jeho satelitů, do země. Spojené státy se snažily pomocí Counter-Guerilly podněcovat protisovětské nálady mezi tureckou menšinou uvnitř Sovětského svazu. Counter-Guerilla byla součástí širší operace Severoatlantické aliance, která měla za cíl připravit v západní Evropě ozbrojený odpor proti případné invazi Sovětského svazu, respektive Varšavské smlouvy. 

zonky-joga-500x500-1467106591.jpg

Spojené státy americké se prostřednictvím CIA a Velká Británie prostřednictvím MI6, respektive SIS, rozhodly, že vzhledem k narůstajícímu nebezpeční ze strany Sovětského svazu je nutné vybudovat tajnou síť vycvičených a ozbrojených paramilitantních organizací. Cílem těchto organizací by bylo čelit případné sovětské invazi do západní Evropy. Tyto skupiny, by se aktivovaly v případě, kdyby došlo k obsazení jejich země Sovětským svazem, nebo některým z jeho spojenců. Tyto skupiny nazývané podle svého účelu stay-behind, měly v případě nepřátelské invaze provádět partyzánské akce. Měly přes sebe nechat přejít frontovou linii a zůstat na svém území, které by již v tu chvíli prakticky padlo do rukou nepřítele a zde měly provádět sabotáže, přepady, vraždy, únosy a podobně, tedy cokoliv, co by mohlo jakýmkoliv způsobem narušit nepřátelský postup. Ve chvíli „aktivace“ se ze skupin měly stát partyzánské/guerillové jednotky. 

Pokud by k vojenskému konfliktu nedošlo, plánovalo se jejich využití pro útoky proti možným odpůrcům Spojených států, nebo levicovým skupinám, aktivistům a podobně, případnou další možností bylo využití těchto skupin k fingovaným útokům, které by byly na oko provedeny levicovými skupinami, případně agenty Sovětského svazu a podobně. Tím by došlo k upevnění pozice Spojených států a NATO a nárůstu nepřátelství vůči Sovětskému svazu a jeho satelitům. Vzhledem k tomu, že k přímému vojenskému konfliktu nedošlo, byly tyto skupiny využívány především ke dvěma výše zmíněným úkolům.

Takovéto podobné skupiny, byly organizovány ve většině západoevropských států, jak v členských státech , tak i v nečlenských státech NATO, a také v Turecku a Řecku. Hlavním problémem bylo, že tyto skupiny často vznikaly bez vědomí vlád daných zemí, nebo o tom byla informována pouze některá ministerstva, ministři nebo tajné služby. Zbraně, kterými byly skupiny vyzbrojovány, pak byly také často využívány k trestné činnosti. To také vypovídá o charakteru těchto skupin, které se skládaly především z různých ultrapravicových a polovojenských seskupení.

Nejznámější skupinou, podle které se také nazývá celá organizace paramilitantních skupin, nebo spíše operace, která vedla k jejich vzniku, je neoficiálně nazvaná italská Gladio. Gladio byla pravděpodobně nejaktivnější skupinou, byla také jako první odhalena , což mělo za následek rozsáhlé vyšetřování, které napomohlo k odhalení dalších podobných skupin v jiných státech. Tyto skupiny byly poté nejčastěji shledány jako ilegální, ohrožující nejen demokracii, ale i samotné národní vlády, a byly tedy zakázány a následně rozpuštěny. 

Dalo by se tedy říci, že Šedí vlci spadají do podobné skupiny jako Counter-Guerilla. Minimálně se jedná o ozbrojenou skupinu, které byla zaměřena silně anti-levicově a anti- komunisticky. Jak už u takových skupin bývá běžné, jejich činnosti se značně prolínaly, což názorně demonstruje postava Abdullaha Catliho, který byl tureckým vládním agentem, nájemným vrahem pro Counter-Guerillu a během sedmdesátých let i vůdcem Šedých vlků. 


Osobnosti spojené s Šedými vlky

Abdullah Catli

Abdullah Catli je hned po Alparslanu Turke§ovi nejvýraznější postavou Šedých vlků, a proto si v následující části stručně představíme jeho život.

Abdullah Catli začínal jako člen pouličního gangu. Později se přidal k Šedým vlkům, kde se poměrně rychle vypracoval na jejich vůdce, kterým se stal v roce 1978. V tento stejný rok byl také Catli obviněn ze sedmi vražd odborových aktivistů a byl nucen se stáhnout mimo veřejný život.

Pravděpodobně z dob působení v pouličních gangech, měl vybudovány úzké kontakty s tureckým drogovým podsvětím. Drogové gangy tak začaly využívat členy Šedých vlků, jako své kurýry a také na ochranu při převozu drog přes turecké území. Tato vazba „byla odhalena italským soudcem Carlem Palermem”, který při vyšetřování pašování drog odhalil vazby mezi Šedými vlky a obchodníky s drogami, kteří pašovali drogy z Blízkého východu přes Bulharsko, Turecko, Itálii až do Spojených států, a to vše výměnou za zbraně, které putovaly zpět na Blízký východ. Abdullah Catli se také nepřímo podílel na atentátu na papeže Jana Pavla II., který 13. května 1981 spáchal člen Šedých vlků Mehmed Ali Agca. Při soudním procesu s Agcou, Catli vystupoval jako svědek a vypověděl, že dal Agcovi pistoli, se kterou on následně provedl svůj neúspěšný atentát. Catli údajně s Agcou spolupracoval daleko více, v minulosti mu pomáhal například uprchnout z vězení, kde byl Agca uvězněn za vraždu novináře a také mu pomohl obstarat falešné doklady a řídil jeho pohyb ve střední Evropě, před útokem na papeže. 

Později byl Catli uvězněn za obchodování s drogami, a to ve Francii a Švýcarsku. V roce 1990 se mu podařilo uprchnout ze švýcarského vězení a vrátil se zpět do Turecka, kde se zapojil po boku Counter-Guerilly do bojů proti Kurdským separatistům. Abdullah Catli zemřel 3. listopadu 1996, během nehody u městečka Susurluk.

Alaatin Cakici

Příkladem spojení Šedých vlků a kriminálního prostředí je postava jejich dalšího vůdce - Alaatina Cakiciho. Ten byl vůdcem Šedých vlků od roku 1980, a zároveň byl i notoricky známým mafiánským bossem. Alaatin Cakici byl jedním z lidí, kteří byli pověřeni vedením speciálních operací proti arménské skupině ASALA.

Cakici byl obviněn z nejméně 41 vražd, které měl provést během politicky motivovaného násilí, ještě před vojenským převratem v roce 1980. V jeho trestním rejstříku se dá nalézt, ale i obvinění z podvodů a vydírání. V létě roku 1998 byl Cakici zatčen v Nice ve Francii. Hned po svém zatčení francouzské policii tvrdil, že má spojení na turecké tajné služby a je chráněn vysoce postavenými politiky. Později byl z francouzského vězení za nejasných okolností propuštěn. Nyní žije na svobodě v Turecku a stále se hlásí k Šedým vlkům. Případ Alaatina Cakiciho opět nepřímo poukazuje na propojení paramilitantních skupin, jako jsou Šedí vlci se zločineckým podsvětím a tureckou státní správou.

Milliyetgi Hareket Partisi 

Milliyetfi Hareket Partisi je dnes oficiální tureckou politickou stranou, přestože je její program ultranacionální, etnocentrický a vylučuje všechny, jen ne Turky. Jejich cílem je vytvoření tureckého superstrátu, který by nesl název Turan a rozkládal by se na území Malé Asie, Číny a Ruska. MHP se také ostře vymezuje proti kurdské PKK a jakýmkoliv ústupkům v jejich prospěch ze strany Turecké vlády. PKK narušuje jejich představu o velkém Turecku, ale i přes tuto skutečnost mají podporovatele i mezi Kurdy.

MHP za svou existenci několikrát změnila svůj název. Od roku 1945 se jmenovala Národní rozvojová strana, již v roce 1946 změnila název na Demokratickou stranu a v roce 1948 na Národní stranu, která fungovala do roku 1953, kdy byla zakázána. V roce 1954 vznikla z bývalých členů Národní strany nová Republikánská národní strana. Ta byla v roce 1958 opět přejmenována, a to na Národní republikánskou rolnickou stranu, kvůli spojení s Tureckou rolnickou stranou. V roce 1969 došlo k poslednímu výraznému přejmenování, a to na NMP. Tento název nese strana až do dnešní doby. Strana má za sebou tedy poměrně dlouhou historii, která byla narušena pouze v letech 1980-1983, kdy byla strana po vojenském převratu zakázána.Největší vzestup strana zaznamenala pod vedením plukovníka Alparslana Turke§e, který jí pomohl vytvořit pevné sociální a ideologické základy. Ideologie byla založena především na kombinaci silného nacionalismu a antikomunismu, společně se silným důrazem na intervenční hospodářskou politiku a využívání mládežnických organizací jako milicí.  Voliči MHP se skládali/jí především z mladých nacionalisticky smýšlejících lidí pocházejících z venkova. MHP nebyla nikdy vyloženě silnou stranou, ale vyznačovala se relativně stabilní voličskou základnou. Procentuální zisky hlasů v parlamentních volbách se pohybovaly od jednotek procent v začátcích strany, po 23% v roce 1999. V posledních letech se volební zisky strany pohybují okolo 10% hlasů. Což z MHP dělá stabilní stranu tureckého politického systému. MHP se podílela na vládě Bulenta Ecevita v letech 1999-2002. „V roce 2005, MHP zorganizovala v Ankaře velkou demonstraci proti členství Turecka v EU. Této demonstrace se zúčastnilo asi 50 000 lidí“.

V letech 1975-1977 začala MHP postupně zakládat ve Spolkové republice Německo své vlastní organizace. Jednalo se například o Klub Idealistů, nebo Velký Klub Idealistů a kopie stejných organizací v Turecku. Zásluhu na tom měl především Alparslan Turke§ a jeho historicky dobré vztahy s Německem a německou CSU. 


 

Akce Šedých vlků

 Je pravdou, že dnes již Šedí vlci neútočí v takovém rozsahu a s takovou intenzitou jako za jejich největšího rozkvětu v letech 1970-1980, ale jejich nepřátelé zůstávají stále stejní.

Šedí vlci se celosvětově „proslavili“ ve chvíli, kdy se jeden z jejich členů Mehmed Ali Agca pokusil 13. května 1981 zavraždit papeže Jana Pavla II. na náměstí svatého Petra ve Vatikánu. Nelze jednoznačně určit zda Agca jednal jako člen Šedých vlků. Po útoku se objevila řada různých možností, kdo za útokem stojí. Spekulovalo se, že za útokem stála KGB, ale i například CIA. Sám Agca mnohokrát změnil svou výpověď ve vztahu k tomu, kdo ho na tento atentát najal. Pravděpodobně je, ale jedinou spojitostí mezi atentátem a Šedými vlky pouze fakt, že Mehmed Ali Agca byl jejich členem.

K úvodu několik čísel, v roce 1978 zemřelo při „pogromu“ proti Aláwitům v Mara§u více než 100 lidí, ve městě Meleti asi 8 lidí a v Corumu v roce 1980 asi 57 lidí. V letech 1968-1971 bylo zabito 23 studentů, 8 rolníků, učitel a 3 úředníci hlásící se k Turecké straně pracujících. V sedmdesátých letech byly eskadry smrti Alparslana Turke§e považovány za jednu z nejlépe organizovaných militantních organizací v celém Turecku. Do všech těchto událostí byli určitým způsobem zapojeni i Šedí vlci.

Dne 27. listopadu 1996 turecký poslanec za stranu True Path Party Sedat Bucak odhalil informace, že turecké polovojenské organizace jsou odpovědné za žhářské útoky na řeckých ostrovech. Tyto útoky se zde pravidelně opakovaly každé léto. Sedat Bucak z těchto útoků obvinil Šedé vlky, konkrétně jejich vůdce Abdullaha Chatliho. Samotná řecká vláda z těchto útoků nepřímo obviňovala tureckou vládu, která prý tyto polovojenské organizace podporuje.  Toto nařčení řecké vlády nemusí být úplně nereálné, pokud připustíme možné spojení a spolupráci Counter-Guerilly, Šedých vlků a i samotného tureckého politického systému.

Ve stejnou dobu, kdy Sedat Bucak obviňoval Šedé vlky, provládní turecký deník „Yeni Safak“ publikoval článek, který nesl provokativní název „Spálili jsme Rhodos“. Kvůli postavě Mehmeta Aliho Agca, který byl členem Šedých vlků, je organizace spojována i s atentátem na papeže Jana Pavla II. Po pádu Sovětského svazu, jak již bylo zmíněno, se členové Šedých vlků účastnili například bojů o Náhorní Karabach, nebo války v Čečensku. V návaznosti na tuto jejich činnost, byla organizace v roce 1995 zakázána v Azerbajdžánu a v roce 2005 zakázána v Kazachstánu.  V tuto chvíli také Šedí vlci i v čele se svým duchovním vůdcem Alpaslanem Turke§em „ucítili“ novou příležitost pro vznik Velkoturecké říše. Alpaslan Turke§ tak například v roce 1992 navštívil své „bratry“ v Ázerbájdžánu a podpořil kandidaturu sympatizanta Šedých vlků Abulfexe Elcibeyho na post prezidenta země.

Po rozpadu Sovětského svazu, také Šedí vlci začali zřizovat výcvikové tábory, které se nacházely především ve střední Asii a byly budovány pro mládež z turkických jazykových skupin, včetně ujgurské jazykové skupiny. Šedí vlci působili také na Kypru, zde byli také obviněni z vraždy novináře Kutlu Adaliho, který působil v turecké části Kypru a kritizoval ve svých článcích tureckou politiku ve vztahu ke Kypru. Šedí vlci zde také například napadli 11. srpna 1996 neozbrojené demonstranty. 

Po turecké invazi na Kypr v roce 1974, hráli Šedí vlci významnou roli v radikalizaci sporu s řeckými Kypřany a aktivně se zapojili do násilí na ostrově. V listopadu roku 2013 propukl boj mezi členy Šedých vlků a kurdskými studenty z Blízkovýchodní university v Severní Nikósii. Tento střet měl za následek zatčení 23 osob.


 

Masakr na náměstí Taksim

Mezi jednu z nejznámějších akcí Šedých vlků patří masakr na náměstí Taksim. Masakr na istanbulském náměstí Taksim se odehrál dne 1. května 1977, tedy na Svátek práce. Shromáždění, které se na náměstí událo, pořádala Konfederace revolučních dělnických odborových svazů Turecka, za spoluúčasti Dělnické strany Turecka, Socialistické dělnické strany Turecka, ilegální Komunistické strany Turecka, nebo maoistického bloku. Údajně se v tento den sešlo na náměstí 500 000 účastníků shromáždění, a to se někteří lidé na náměstí ani nedostali. Když bylo shromáždění zhruba v polovině, spustili do davu z okolních budov palbu neznámí ozbrojenci. V nastalé panice byli někteří lidé ušlapáni. Situaci zkomplikoval také zásah policie, která kvůli střelbě vstoupila na náměstí, ale v nastalé panice skončila řada účastníků shromáždění pod koly jejich vozidel a obrněných transportérů. Údajně byly i některé „únikové“ cesty z náměstí zataraseny vozidly, aby se lidé nemohli dostat ven.

Údaje o počtu obětí se liší, jejich počet se pohybuje mezi „34-42 mrtvými a 126-220 zraněnými“ (Today's Zaman 2015). Ovšem obětí střelby měly být podle informací pouze 4 osoby, ostatní zemřeli na následky ušlapání v davu a pod koly policejních vozidel. Existují také teorie, že policie přímo, nebo nepřímo spolupracovala se střelci a její vstup na náměstí ve chvíli začínající paniky, byl předem naplánován. Ozbrojené složky, by tedy měly nést svůj podíl viny na obětech.

Podobné střety se odehrály na náměstí Taksim i v minulosti, ovšem žádný z nich nebyl tak krvavý. Po tomto incidentu byly na dlouhou dobu podobné akce na náměstí Taksim zakázány a dokonce byl v roce 1979 Svátek práce odstraněn ze seznamu oficiálních tureckých svátků a zpět byl navrácen až v roce 2009. Dnes je během státních svátků a některých zvláštních příležitostí náměstí uzavřeno, aby se právě předešlo případným nepokojům.


 

Masakr ve městě Kahramanmaras

Dalším významným útokem, který je přisuzován Šedým vlkům, je masakr Alavitů ve městě Kahramanmaras, nacházející se poblíž syrských hranic na jihu Turecka, z prosince 1978. Zde došlo k zabití asi 100 levicových Alavistických aktivistů. Nepokoje ve městě trvaly od 19. do 26. prosince. Vše začalo, když neznámý útočník vhodil bombu do kina, které bylo navštěvováno převážně pravicově smýšlejícím obyvatelstvem města, druhý den byla na oplátku napadena kavárna, ve které se scházeli levicoví aktivisté. Vše vyvrcholilo 23. prosince, kdy se incidenty změnily v masovou záležitost. Skupiny agresorů útočily na Alavistické domy a obchody. Zničeny byly kanceláře odborového svazu, svazu učitelů, republikánské lidové strany a další. Výsledkem masakru bylo minimálně 100 mrtvých, i když každá strana udávala jiná čísla, a zničení desítek domů, bytů a obchodů. Turecká vláda v návaznosti na tuto událost vyhlásila v zemi stanné právo. 


 

Další aktivity Šedých vlků v Turecku

Začátkem roku 2004 Šedí vlci zabránili promítání filmu Ararat, který pojednává o Arménské genocidě. Dne 9. listopadu 2010 byl Hasan §im§ek, student a člen Šedých vlků, zabit během nepokojů mezi kurdskými a tureckými nacionalistickými studenty na Kutahya Dumlupinar univerzity. V září roku 2011 provedla turecká policie v Ankaře sérii razií proti Šedým vlkům. Bylo zadrženo 36 osob a nalezeno velké množství zbraní, které měly být použity na útok proti kurdské Demokratické straně regionů. V říjnu roku 2014 se například členové Šedých vlků zapojili do smrtelných střetů, během kurdských demonstrací , které se odehrávaly po celém Turecku.

„Během prvních třech nocí těchto nepokojů, kdy se v desítkách měst po celém jihovýchodním Turecku, stejně jako v Istanbulu a hlavním městě Ankaře odehrávaly boje mezi kurdskými demonstranty, pořádkovou policií a tureckými ultranacionalistickými skupinami zemřelo více než 30 lidí a více než 1000 lidí bylo zatčeno. Poprvé po letech vstoupili turečtí vojáci do ulic kurdských měst Diyarbakir, Mardin, Van a Batman, kde byly vyhlášeny zákazy vycházení.“ 


 

Aktivita v Čínské lidové republice / Ujgurové

Čínské lidové republice aktivitu ve vztahu k Šedým vlkům vykonává ujgurské etnikum. Ujgurové je panturkické etnikum, vyznávající sunnitský islám a obývající především území čínské provincie Sin-ťiang. Provincie Sin-ťiang, která je největší čínskou provincií, se nachází na severozápadě Čínské lidové republiky. Tvoří hraniční provinci hned s několika státy, Mongolskem, Ruskem, Kazachstánem, Kyrgystánem, Tádžikistánem, Afghánistánem a Pákistánem, již jen pro tuto její „nárazníkovou“ polohu, je pro čínskou vládu nesmírně důležitá. 

Samostatný ujgurský stát zde v novodobé historii existoval pouze v letech 1944-1947 a nesl název Východní Turkestán . Po ukončení občanské války v Číně v roce 1949 k ní bylo toto území připojeno. Přes slibovanou autonomii, zůstala provincie naprosto podřízena čínské vládě. Ve této chvíli zde začala vznikat řada menších na sobě nezávislých skupin, požadující ch opětovnou nezávislost a znovuustavení státu Východní Turkestán. Konflikt zde má dvě roviny, náboženskou a etnickou.

Funguje zde řada různých skupin, které ve svém boji využívají především vojenských prostředků. Tyto skupiny jsou často velmi odlišné ve svých cílech, ale i v prostředcích, jakými se jich snaží dosáhnout. Ujgurové „se málokdy uchylují ke skutečnému terorismu, tedy k zabíjení nevinných lidí za účelem politického gesta, nebo tlaku na vládu. To, co čínská vláda nazývá terorismem, jsou obvykle útoky ujgurských civilistů na vládní úřady či policejní kontrolní stanoviště, nebo vyhrocené spory mezi Ujgury a bezpečnostními orgány či úředníky, rozhodně nejde o terorismus v pravém slova smyslu.“

Mezi hlavní odbojové skupiny patří například Islámské hnutí Východního Turkestánu, Ujgurská osvobozenecká fronta, Nezávislé hnutí Východního Turkestánu, nebo Revoluční fronta spojených národů Východního Turkestánu a podobně. S řadou těchto skupin spolupracují i Šedí vlci.

V boji proti Ujgurským separatistickým tendencím, pomohl čínské vládě teroristický útok ze dne 11. září 2001 a s tím spojená válka proti terorismu. V tuto chvíli začal převládat názor, že separatismus, boj za svobodu a terorismus mají hodně společného a čínská vláda tedy začala separatistické tendence Ujgurů považovat za terorismus. Začala také více omezovat náboženskou svobodu muslimů v provincii Sin-ťiang, což mělo za následek vystupňování odporu ujgurských skupin proti Číňanům. V létě roku 2002 spáchala například organizace ETIM atentát na čínského konzula na velvyslanectví v kyrgyzském Biškeku. 

Největší eskalace násilí proběhla v oblasti pravděpodobně okolo roku 2009. Nejhoršími střety se staly červencové události, kdy se Ujgurové střetli s čínskými pořádkovými silami, a během konfliktu zemřelo podle oficiálních čínských údajů 197 lidí - Ujgurů i Chanů - a dalších cca 1600 bylo zraněno. Ujgurové tvrdí, že čísla mrtvých jsou, především na Ujgurské straně, ještě vyšší. Toto násilí mělo vést až k povstání, které mělo vyústit nezávislostí Ujgurské oblasti. To se ovšem nepodařilo, ale snahy o vytvoření nezávislého území v tomto regionu přetrvávají dodnes. A je více než pravděpodobné, že v tom stále hrají určitou roli Šedí vlci.

Po uklidnění největších nepokojů malé ozbrojené skupinky Ujgurů, pokračovaly dále v útocích na čínské objekty. Nadále pokračuje také ozbrojený boj některých militantních skupin. Například v červenci roku 2012 zabili ujgurští ozbrojenci 14 lidí při útoku na policejní stanici. V celkových počtech útoků i v počtech obětí se různí autoři liší, hodnověrná čísla neexistují, nicméně autoři uvádí stovky až tisíce ozbrojených útoků pouze organizací ETIM.

Šedí vlci pomáhali Ujgurům konkrétně v boji s čínskou vládou, pomocí školení a poskytování materiální pomoci, například ujgurskému Hnutí pro nezávislý východní Turkenstán. Sympatizanti hnutí Šedých vlků mají velký vliv na obchod s drogami právě v provincii Sin-ťiang. 


 

Spolková republika Německo

Evropě působí Šedí vlci nejvýrazněji ve Spolkové republice Německo, kde žije významná turecká menšina. Z tohoto důvodu bude v následující kapitole představena jejich činnost a útoky v této zemi.

V 70. a 80. letech se v Německu a obecně v celé Evropě název Šedí vlci vžil pro nacionalistické Turky. Dnes jsou tito lidé aktivní v mnoha institucích, jakými jsou například různé poradní orgány pro uprchlíky, mají také hodně blízko k německé politické straně CDU.

Ve Spolkové republice Německo v minulosti vznikaly „turecké komunity“, „idealistické kluby“, nebo pouhá „turecká kulturní sdružení“. Ve všech takovýchto organizacích, které měly za cíl sdružovat turecké přistěhovalce, se sdružovali členové Šedých vlků, kteří zde hledali nové členy a podporovatele. Dnes, jako nejvlivnější organizace tohoto druhu ve Spolkové republice Německo, působí Federace tureckých demokratických a idealistických klubů v Evropě (ADUTDF), nebo Německá turecká federace (ATF).

Dnes plyne největší riziko pravděpodobně ze strany mladých Turků, kteří při surfování po internetu objevují nacionalistické a ideologické weby. Zde se jim Šedí vlci i pomocí moderních prvků, jako jsou například hip hopové hudební klipy, pokoušejí představit svou ideologii, dostat je na svou stranu a probudit v nich nenávist proti Kurdům, Arménům, Řekům, Židům, ale i homosexuálům a křesťanům. 

Jeden z prvních útoků Šedých vlků v Německu se odehrál v západním Berlíně 5. ledna 1980. Při tomto útoku byl zavražděn kurdský učitel a odborář Celattin Kesim. V roce 1984 v berlínské čtvrti Kreuzberg proběhl útok, při kterém byl kriticky zraněn turecko-kurdský student práv Seyran Ates. 

V březnu 2013 se v německém Hannoveru udál ozbrojený útok, kdy skupina tureckých mužů pobodala na ulici kurdského mladíka. Podle německých bezpečnostních orgánů mají tento útok na svědomí Šedí vlci. 

V posledních letech došlo v Německu k nejméně 15 útokům proti Kurdům a kurdským organizacím, které jsou připisovány Šedým vlkům. Neobvyklé nejsou ani odvetné útoky z kurdské strany. V únoru a březnu 2007 proběhla v německých městech Bottrop, Dortmund, Hagen a Kolín nad Rýnem série žhářských útoků, které byly směřovány proti tureckým klubům, bankám, cestovním kancelářím a obchodům.

Turci své útoky ospravedlňují tím, že Kurdové financují pomocí peněz, které v Německu vydělají PKK, která vraždí nevinné Turky. Proto je jejich povinností, proti nim nějakým způsobem zasáhnout. Například Omer Guney zavraždil tři příslušníky PKK v lednu 2013 v Paříži.

Šedí vlci jsou ve Spolkové republice Německo obviňováni ze vzniku paralelní společnosti a jsou viděni jako hlavní překážka k integraci turecké populace v Turecku.

Dne 19 října 2014 se Motocyklový Klub Rocker "Turcos MC", který se z velké části skládá z příznivců Šedých vlků, vydal na pochod po hlavním městě Bavorska. Přestože účast na pochodu nebyla taková, jak si původně organizátoři slibovali, jednalo se o otevřenou propagaci tureckých nacionalistických myšlenek. Po celé délce cesty stáli podporovatelé Šedých vlků, kteří měli ruce ve „vlčím“ pozdravu a provolávali hesla jako Kemal Ataturk, nebo Šťastný je ten kdo si říká Turek. 

Nejdůležitější tureckou organizací, která v Německu slučuje členy Šedých vlků a turecké přistěhovalce obecně, je Turk Federace, která má „v současné době po celé zemi asi 160 členských organizací se 7000 členy.” 

Turk Federace ovšem popírá jakékoliv přímé spojení s tureckými Šedými vlky, nebo i s tureckou MHP. Nicméně ale například ve svém měsíčníku pravidelně uveřejňuje články, které chválí politiku MHP a v neposlední řadě démonizuje ideologii levicových a kurdských organizací v Turecku a Německu. Německé bezpečností orgány považují Turk Federaci za velké nebezpečí a to zejména z hlediska tureckého nacionalismu. 

Šedí vlci a jejich stoupenci se pravidelně schází, poslední největší setkání se uskutečnilo 26. dubna 2015 v Konig Pilsener Aréně v Oberhausenu na západě Německa. Podle předběžných odhadů se tohoto setkání zúčastnilo na 10 000 stoupenců Šedých vlků. Na toto setkání dorazil z Turecka osobně i předseda MHP, který setkání využil v rámci předvolební kampaně před parlamentními volbami, které se v Turecku uskuteční 7. června. 

Podobně jako v Německu tak i v Rakousku existují turecké organizace, ve kterých se sdružují přívrženci Šedých vlků. Mezi takové patří například Avusturya Turk Federace.

V Německu také Šedí vlci překvapivě spolupracují s neonacisty. Ve své podstatě se jedná o spolupráci mezi německými a tureckými fašisty, která zde má dlouhou tradici, jejíž začátky lze datovat do počátků druhé světové války. Obě tyto skupiny mají společnou ideologii a také nepřátele, kterými jsou Židé a homosexuálové. Odlišují se především vztahem k Islámu, který je pochopitelně u Šedých vlků kladný, a obecnou měrou tolerance ve společnosti. Členové Šedých vlků se často úspěšně politicky a občansky angažují v různých regionálních uskupeních a spolcích, což jim je na rozdíl od německých neonacistů a neofašistů tolerováno.

Podle Neues Deutschland jsou od roku 2013 Šedí vlci největší krajně pravicovou organizací v Německu. Minimální počet jejich členů se odhaduje na 10 000. Tito lidé se aktivně podílí na útocích a střetech s německými Kurdy. Jen samotná Turk Federace má sama o sobě 7000 aktivních členů, pro srovnání, neonacistická Národně demokratická strana70 má „pouze“ 5000 členů.

Předpokládá se, že střety mezi Šedými vlky a Kurdy jsou v Německu daleko častější, než je veřejně známo. Problémem je, že není možné jednoznačně přiřadit jednotlivé útoky, žhářství a spáchané škody na majetku Kurdů a tureckých levicových institucí k Šedým vlkům.


 

Paramilitarismus, Milice, Guerilla, Terorismus

Definovat všechny výše zmíněné pojmy, které jsou v této práci využity, je značně problematické. To, co všechny tyto pojmy spojuje, je právě jejich nesnadná a nejednoznačná definice, která je způsobena vysokým počtem jejich alternativ. U terorismu je tento problém největší, protože se jedná o aktuální globální hrozbu, která zasahuje prakticky celý svět. Z tohoto důvodu disponuje většina světových států, státních orgánů a institucí a mezinárodních organizací vlastními definicemi terorismu.

Na stranu druhou pojmy jako paramilitarismus, guerilla, nebo milice nejsou v současnosti tolik rozšířené, jako je tomu u terorismu a z tohoto důvodu neexistuje tak vysoký počet definic, a ty které existují, pocházejí především z akademické sféry. Dnes jsou tyto pojmy také často milně zahrnovány pod pojem terorismus.

Pravdou je, že ve své podstatě mají tyto jednotlivé termíny hodně společného a navzájem se propojují. Guerilla a milice, stejně jako paramilitární jednotky, mohou využívat teroristických metod. Teroristické skupiny často fungují například na principu paramilitaristické skupin a podobně. Jihoamerické ozbrojené skupiny , které bojují proti vládám, často nosí uniformy, jsou vojensky organizovány a nosí i viditelně rozlišovací znaky, které značí jejich příslušnost, což jsou znaky guerilly/partyzánů, a přesto jsou označovány jako teroristické skupiny. To je pravděpodobně způsobeno tím, že se nevyhýbají používání například bombových útoků, které jsou často znakem teroristických skupin. 

Pro pojmy paramilitarismus, guerilla a milice bude využito zejména definic vycházejících z akademického prostředí. Naopak u terorismu bude využito především vlastních právních definic jednotlivých států, které mají s činností Šedých vlků vlastní zkušenosti. Nejvhodnější by ovšem bylo, kdyby pro všechny pojmy mohlo být využito definic jednotlivých zainteresovaných států, jelikož je zde možnost, že by různé státy mohly mít odlišné definice, i když třeba jen mírně, což by mělo následně vliv na vnímání Šedých vlků. Bohužel na rozdíl od terorismu, pojmy, jako jsou paramilitarismus, milice a guerilla, nemají ukotvení v zákonech, a je tedy nezbytné využít akademických definic. Akademické definice se mezi sebou mohou také často lišit, ale větší prostor pro zkreslení by mohl vzniknout ve státních definicích, jelikož každý stát může pravděpodobněji jednotlivé pojmy definovat trochu jinak, například podle vlastní historické zkušenosti. 


 

Paramilitarismus

Paramilitarismus je stejně jako například guerilla problematicky definovatelný pojem. Paramilitarismus tvoří určité synonymum pro milici , stejně jako guerilla pro partyzány. Celkově, je ale paramilitarismus široký pojem, který ve své podstatě pod sebe může zahrnovat jak teroristy, tak i guerillu. 

Pojem paramilitarismus je odvozen od slova paramilitární, což je spojení slova para a militární. V tomto případě se dá nepřesně „para“ vyložit jako polo, správný překlad z latiny je vedle, či po straně a militární se dá nahradit slovem vojenský. Z toho tedy vychází slovo polovojenský, nebo stojící vedle vojenského. Z toho tedy vyplývá, že se jedná o polovojenské skupiny, které mohou stát i vedle armády, ve smyslu jejího doplnění. Paramilitární skupiny bývají často dávány do spojitosti s pravicovými skupinami. 

Paramilitární síly mohou být definované jako uniformované skupiny, obvykle ozbrojené, které nejsou ani čistě vojenské ani policejní, a které mohou sloužit jak státu, tak bojovat proti němu. Také mohou, nebo nemusí být doplňkem ozbrojených sil pro válečný stav. Tato definice je ovšem příliš obecná a ve své podstatě nic neříkající.

Paramilitární síly jsou polovojenské ozbrojené jednotky, které jsou často zapojeny i do oficiálních struktur státu. Pernica (2007) například mezi paramilitární jednotky řadí státní bezpečnostní složky, jako policii, nebo četnictvo. Mezi paramilitární jednotky, nebo skupiny se dají také podle názoru autora zařadit Lidové milice, Íránské revoluční gardy, nebo Hizballáh, ale i nacistické SS, SA a Freikorps za Výmarské republiky a další. Podle některých definic se dá pod pojem paramilitární jednotky zařadit i policie, nebo některé její složky. Jako paramilitární skupina bývá nazýván také ukrajinský Pravý sektor, nebo Batalion Azov, který se aktivně účastní současného ukrajinského konfliktu.

Podle Mezinárodního výboru červeného kříže a jeho zvykového humanitárního práva, které se věnuje začleňování paramilitárních a polovojenských sil do oficiálních ozbrojených sil země, považuje například Spolková republika Německo za paramilitární jednotky policii, nebo pohraniční stráž. 

Paramilitární organizační formy (sbory) mohou mít charakter státní a nestátní. Jejich hlavními znaky jsou vojenské či bojovnické sebepojetí, zaměření na bezpečnost pomocí bojových a militárně-pořádkových činností, jasné vyčlenění vůči jiným bezpečnostním složkám či samostatnost organizace, hierarchická struktura, nošení uniforem, omezená palebná síla a spíše „lehký typ síly“, přítomnost politických hodnot a autority. Paramilitarismus může zahrnovat jak činnosti obranné a vojenské, tak i činnosti typu pořádkového a policejního. Paramilitarismus označuje ty organizace, jež nejsou přímo součástí ozbrojených sil, a které mají prvek občanské dobrovolnosti. Pojem „paramilitární“ pak, ale nelze aplikovat například na české Aktivní zálohy, nebo americkou Národní gardu, tyto organizace jsou plně „militární“ a jsou integrální součástí obranného systému státu, který je zřizuje . Paramilitární organizace jsou maximálně principem občanské dobrovolnosti. Za paramilitární naopak lze označit soukromé, nevládní či veřejnoprávní organizace s některými militárními znaky (činnost, organizace, uniforma, výzbroj a výstroj), například Sokol. 

Na českém území se o vznik paramilitaristických jednotek pokoušela Dělnická strana, její pokusy, se ale nesetkaly s výraznějším úspěchem. Paramilitární jednotky mohou také působit ilegálně. Někteří autoři označují jako paramilitární „i organizace, které mají hierarchickou strukturu inspirovanou z armády“ z českého prostředí by se sem tedy dal zařadit například i Sokol, Pionýr, nebo Junák svaz skautů a skautek. 

Pojem paramilitární je často využíván pro označení velké škály aktérů, ale naproti tomu, někteří autoři používají tento pojem velice omezeně a často ho vztahují pouze na skupiny, které potlačují ty, které chápou jako narušitele státu a morálního řádu. Paramilitární jednotky tedy není snadné jednoduše vymezit, protože zahrnují celou škálu skupin od Íránských revolučních gard a libanonského Hizballáhu až po policii a Sokol. Podle názoru autora, tedy stojí na pomezí mezi regulérní armádou a guerillou, nebo teroristy.

Paramilitarismus se dá dělit podle míry závislosti na státu a míry jeho loajality ke státu. Toto dělení vytvořil Andrew Scobell a Brad Hammitt. Paramilitární jednotky se dají dále dělit, podle území kde působí, proti komu vedou boj, zda jsou demokratické, nebo nedemokratické, nebo podle toho, zda jsou motivovány ideologicky, politicky nebo nábožensky. Mohou také plnit legitimní obrannou roli, nebo se hlásí k obraně společnosti, či státu jako celku, ale svou agresí ohrožují práva jiných skupin, anebo vystupují zcela protispolečensky a protistátně.

Toto dělení není ovšem pro potřeby této práce důležité, k jeho využití by došlo pouze za předpokladu, že by byli Šedí vlci definování jako paramilitární organizace a chtěli bychom tuto definici dále konkretizovat.

Pro potřeby této práce, budou paramilitaristické, jinak řečeno polovojenské jednotky, zde definovány, podle využitých definic, jako především uniformované, nebo jinak výrazně označené jednotky, které mohou spolupracovat i s vládou. Vyznačují se omezenou silou, čímž se liší od regulérní armády, přítomností politických hodnot a samostatnou organizací. Paramilitární skupiny bývají také zahrnuty do oficiálních struktur státu, jako ozbrojené složky, mezi které patří například policie, celníci a podobně.


 

Milice

Vojsko vytvořené z občanů, kteří vykonávají vojenskou službu, ale nikoli jako svou profesi, Polovojenské jednotky, které jsou organizovány na základě příslušnosti k politické straně, nebo třídě, Jednotky osvobozeneckých ozbrojených sil, Policejní sbory, Neaktivní složky pravidelných ozbrojených sil, jako jsou zálohy, nebo rezervy. 

Milice působí například v Rakousku, kde jsou milicionáři muži a ženy, kteří prodělali základní vojenský výcvik, nebo službu v ozbrojených silách a stále tvoří nedílnou součást obranného systému. Rakouské Milice by měly být jistou obdobou českých Aktivních záloh. 

Za milici by se tedy pravděpodobně měla považovat armáda nebo jiná bojová síla, která se skládá z neprofesionálních bojovníků a většinou se mobilizuje ve chvíli ohrožení.

Milice mohou plnit legitimní obranou roli, nebo se mohou hlásit k obraně společnosti, či státu jako celku, ale také mohou svou aktivitou ohrožovat práva jiných skupin, anebo mohou vystupovat zcela protispolečensky a protistátně.

Za milici je například označováno nigerijské hnutí Boko Haram. Z důvodu nedostatečné síly nigerijské armády, která nedokáže Boko Haram porazit, vznikají ve městech a na venkově lokální milice. Tyto milice vznikají z běžných občanů, většinou nedostatečně vybavených, v některých případech doplněných o místní policisty a mají za cíl ochranu vlastního území před silnějším agresorem. Tyto milice dokonale naplňují definice milice, které jsou využity v této práci. 

Dále se také za milice, podle zde využitých definic dají považovat v současnosti aktivní šíitské milice, které operují v Iráku proti hnutí Islámský stát, nebo v Jemenu, kde šíitské milice bojují proti současné vládě. Šíitské milice jsou dokonalým příkladem pro milici jako takovou. Ve většině případů se mobilizují ve chvíli nebezpečí a vznikají tak pro ochranu svého území anebo svých zájmů na dobu nezbytně nutnou. V tomto případě vznikají nej častěji na místech, kde nedokáže národní vláda dostatečně uplatnit svou sílu a lidé se zde musí bránit sami. Vznikají také v opačné situaci, a to ve chvíli, kdy vláda některé etnické, náboženské, nebo společenské skupiny utlačuje, napadá, nebo jinak omezuje jejich práva. V tuto chvíli vznikají defenzivní milice, které mají za cíl ochranu své komunity, ale mohou také přejít do ofenzívy a pokusit se svrhnout vládu, jako se tomu například momentálně děje v Jemenu.

Pojmy jako jsou milice, paramilitární jednotky, síly civilní obrany, nepravidelné síly, eskadry smrti a další, jsou jednoduše zaměnitelné, a často jim chybí jednoznačné definice. Milici tak definujme dočasné vojsko vytvořené z běžných občanů, bez vojenských zkušeností. Milice též mohou být i neaktivní složkou armády. Ve své podstatě by se mělo jednat o neprofesionální vojáky/bojovníky, kteří se mobilizují ve chvíli ohrožení a to nej častěji státu, někdy se může jednat i o ohrožení vesnice, nebo města.


 

Guerilla

„Guerilla je často používána jako synonymum k partyzánskému boji a naopak. Někteří autoři považují guerillu za spíše ofenzivní druh boje a partyzánskou válku spíše za defenzivní. Každopádně oba tyto typy se vyznačují rozptýleným bojem, který je veden relativně malými jednotkami proti silnějšímu nepříteli.”

Další je definice, tedy již více obecná, protože vychází z Ženevské úmluvy o zacházení s válečnými zajatci a definuje, na jaké osoby se může vztahovat status válečného zajatce. Týká se to tedy i partyzánů. Charakteristické znaky jsou tyto:

„mají v čele osobu, která je zodpovědná za své podřízené - mají pevný rozeznávací znak, který je viditelný na dálku - nosí otevřeně zbraň - šetří se při svých úkonech zákonů a obyčejů války” 

Guerilla je tedy defenzivní způsob boje, kdy malé jednotky bojují proti silnějšímu nepříteli. Guerilla se též vyznačuje dodržováním vojenských obyčejů, vztahem k půdě, na které bojuje, politickou angažovaností, používaním uniformy a podobně.


 

Terorismus

Terorismus je v současné době značně široký pojem, z toho vyplývá i jeden z hlavních problémů této práce, kterým je zvolení vhodné definice terorismus. Dnes disponuje každý stát, státní instituce , nebo významnější národní i mezinárodní organizace vlastní definicí terorismu, která reflektuje jejich referenční objekt a proto se často jednotlivé definice liší. Tyto byť často malé rozdíly značně komplikují zvolení jedné univerzální definice .

Bohužel Organizace spojených národů, jako významná nadnárodní organizace, jej íž členy je většina světových států nedisponuje vlastní definicí terorismu. Tato absence je způsobena právě tím, že jejími členy je tak velké množství států, kteří se nedovedou mezi sebou shodnout.

Z tohoto důvodu je tedy nutné si pro potřeby této práce vytvořit „vlastní“ definici pomocí několika jiných definic, které mezi sebou srovnáme a tak získáme jednu „univerzální“ definici, která bude využita pro potřeby této práce. Zde se ale objevuje další problém, kterým je zvolení dostatečného počtu definic a vybrání vhodných definic, které budou mezi sebou srovnávány. Zastoupeny by měly být definice hlavních světových mocností tedy Spojených států amerických a Ruské federace, dále mezinárodních organizací Evropské unie a Severoatlantické aliance a v neposlední řadě i zemí, kterých se činnost Šedých vlků dotýká, nebo v minulosti dotýkala. Mezi tyto země se řadí Turecká republika, Čínská lidová republika, Ázerbájdžánská republika, Arménská republika a Spolková republika Německo.

Body, ve kterých se jednotlivé definice protnou, budou považovány za klíčové, ve snaze k definování Šedých vlků jako teroristické organizace.

Nejčastěji je terorismus definován jako: „Terorismus je plánované, promyšlené a politicky motivované násilí, zaměřené proti nezúčastněným osobám, sloužící k dosažení vytčených cílů.”

Definice terorismu dle EU

Definice terorismu podle Rady EU z 27. 12. 2001 zní:

„Teroristický skutek je zde chápán jako množina vyjmenovaných činů, které mohou svou podstatou nebo kontextem, vážně ohrozit chod konkrétního státu nebo mezinárodní organizace. V rámci vnitrostátních právních řádů se jedná o skutky, které byly spáchány s úmyslem:

  • vážně zastrašit obyvatelstvo
  • nenáležitě přimět vládu nebo mezinárodní organizaci ke konání či nekonání konkrétních kroků
  • vážně destabilizovat či zničit základní politické, ústavní, hospodářské nebo sociální struktury země nebo mezinárodní organizace, a to:
  1. útokem na lidské životy, který může zapříčinit smrt; o útoky na psychickou integritu osob; o únosy nebo braním rukojmí;
  2. zapříčiněním rozsáhlých destrukcí vládních nebo veřejných zařízení, dopravních systémů, infrastrukturních zařízení, pevných platforem na kontinentálním šelfu, veřejných míst nebo soukromého vlastnictví, ohrožující lidské životy nebo mající za následek vážné ekonomické ztráty; o obsazením letadel, lodí nebo jiných prostředků veřejné dopravy nebo dopravy zboží;
  3.  výrobou, držením, obstaráváním, přepravou, dodáváním nebo používáním zbraní nebo výbušnin jaderné, chemické nebo biologické povahy, stejně jako práce na výzkumu nebo vývoji těchto zbraní;
  4. pouštěním těchto nebezpečných látek do volného oběhu, zakládáním požárů, výbuchů nebo zapříčiňováním povodní, jejichž průběh ohrožuje lidské životy; o přerušováním nebo přerušením dodávek vody, elektřiny nebo jiných základních zdrojů, což může rovněž ohrozit lidské životy; o výhružkami spácháním těchto skutků, zmíněných výše;” 

Definice terorismu dle NATO

Hlavním milníkem NATO v boji proti terorismu je Strategická koncepce aliance z roku 1999, kde dochází k označení terorismu jako jednoho z rizik, které ovlivňuje bezpečnost států NATO. První protiteroristická operace NATO proběhla v říjnu 2001 a nesla název Eagle Assist a proběhla v návaznosti na teroristické útoky z 11. září 2011. 

Za terorismus je podle definice NATO považováno jakékoliv „protiprávní použití síly, nebo násilí, nebo hrozba jeho použití proti jednotlivcům, nebo majetku, ve snaze donutit, nebo zastrašit vlády, či společnosti s cílem dosáhnout politických, náboženských, nebo ideologických cílů.”

Definice terorismu dle Spojených států amerických

Definice, která vznikla v 80. letech minulého století v režii CIA, zní: „Terorismus je hrozba, nebo použití násilí pro politické účely jednotlivci nebo skupinami osob, které tak jednají v zájmu, nebo proti zájmu současné politické reprezentace, jejich cílem je úder, nebo zastrašení větší skupiny, než přímý cíl, proti kterému je násilí vedeno.” oddíle 2656f (d) hlavy 22 sbírky zákonů Spojených států amerických je terorismus definován jako: „záměrné politicky motivované násilí páchané na nevojenských cílech podnárodními skupinami, nebo tajnými agenty. Za mezinárodní terorismus je považován útok na obyvatele nebo území více než jednoho státu.” 

Pojmem teroristická skupina, se rozumí „jakákoliv skupina činná v teroristické činnosti, nebo která má významné podskupiny, které provádějí mezinárodní terorismus.” V oddíle 2331 hlavy 18 sbírky zákonů Spojených států Amerických z roku 2012, jsou za mezinárodní terorismus považovány násilné činy, nebo ohrožení lidského života, které porušuje trestní zákony Spojených států, nebo jiných států. Jejich cílem je zastrašení civilního obyvatelstva, nebo ovlivnění politiky a chování vlády. Mezinárodní terorismus se odehrává jak na území Spojených států tak i mimo. Domácím terorismem se rozumí činnost při, která je ohrožen lidský život a jsou zároveň porušeny trestněprávní předpisy Spojených států, nebo jiného státu a jehož cílem je zastrašení civilního obyvatelstva, nebo ovlivnění a chování vlády. Toto vše se odehrává výhradně na území Spojených států. 

Ministerstvo obrany Spojených států definuje terorismus jako „Protiprávní použití násilí, nebo hrozby násilím, často motivováno náboženským, politickým, nebo jiným ideologickým přesvědčením. Jejich cílem je vyvolat strach a donutit vlády a společnost k přijetí jejich cílů, které jsou obvykle politické.” 

Definice terorismu dle Ruské federace

První článek trestního zákona Ruské federace obsahuje od roku 1994 právní odpovědnost za teroristické činy. V minulosti Sovětský svaz ani Rusko nepostihovali teroristické činy. V roce 1994 tedy tato odpovědnost přibila a společně s ní se objevuje i definice terorismu, která zní: za teroristický skutek je možné považovat „explozi, žhářství, nebo jiné akty, které ohrožují životy lidí, mohou způsobit rozsáhlé škody na majetku, nebo mohou mít jiné společensky rozsáhlé následky a pokud byly spáchány za účelem narušení veřejné bezpečnosti, nebo narušení rozhodnutí státních, nebo jiných orgánů.” 

zonky-ban-ilustr-500x500-02.jpg

Od roku 1996 je v Ruské federaci používán nový trestní zákoník, který ovšem již definici terorismu neobsahuje. V roce 1998 byl přijat federální zákon o boji proti terorismu, který poskytl širokou definici terorismu. Tento zákon byl přijat na základě vývoje situace v Čečensku a vytvořil hlavní právní pilíř ruského protiteroristického boje. 

Tato definice definuje terorismus jako: násilí, nebo hrozbu násilí proti jednotlivcům, nebo organizacím, zničení, poškození, nebo hrozba poškození nemovitostí a jiného hmotného majetku, jako jsou například ztráty na životech, rozsáhlé ničení majetku, nebo jiné společensky rozsáhlé následky. Kdy jsou tyto činy prováděny se záměrem narušení veřejné bezpečnosti, zastrašení obyvatelstva, nebo ovlivnění přijímání rozhodnutí státními, nebo jinými orgány s cílem získat výhodu. Za terorismus jsou zde považovány atentáty proti státníkům a osobnostem veřejného života provedené s cílem ukončit jejich činnost, nebo z důvodu pomsty za jejich předešlou činnost. Dále je sem zahrnuto násilí, nebo hrozba jeho použití na představitele cizích států, nebo členů mezinárodních organizací, které využívají mezinárodní ochrany, ale i útoky na budovy a automobily, které používají osoby požívající mezinárodní ochrany a to pokud jsou tyto útoky prováděny s cílem vyprovokovat vojenský konflikt, nebo narušit mezinárodní vztahy. 

V roce 2006 byl tento zákon nahrazen jiným federálním zákonem Protiopatření proti terorismu, kde je tento pojem definován o poznání stručněji. Definice terorismu zde tedy zní: „Terorismus je násilná ideologie, která se snaží ovlivnit přijetí rozhodnutí orgánů veřejné moci, místní samosprávy, nebo mezinárodních organizací.” To je často spojeno se zastrašováním obyvatelstva, nebo jinými násilnými protiprávními akcemi.

Definice terorismu dle Turecké republiky

Turecký protiteroristický zákon definuje podle článku 1 terorismus jako: „Jakýkoliv trestný čin provedený jednou nebo více osobami, které patří do organizace jejíž cílem je změna atributů republiky, jak je uvedeno v ústavě, politického, právního, sociálního, sekulárního a hospodářského systému, poškození nedělitelné jednoty státu vzhledem k jeho území a národu, ohrožení existence Tureckého státu a oslabení, poškození, nebo uchopení státní moci, což bude mít za následek eliminaci základních práv a svobod, poškození vnitřní a vnější bezpečnosti státu, veřejného pořádku, nebo celkového blaha země.” (Legislationline 2015a)

Pachatel teroristického útoku je definován v článku 2, jako „každá osoba, která, je členem organizace/organizací vytvořených k dosažení cílů uvedených v článku 1... spáchá-li čin v souvislosti s podporou těchto cílů, nebo i ten, kdo přestože není přímo pachatelem trestného činu, ale je členem organizace, tak je definován jako terorista. Osoby, které nejsou členy teroristické organizace, ale které se dopouštějí trestného činu v jejím jménu, se rovněž považují za pachatelů teroristických útoků a musí být stejně potrestány.” (Legislationline 2015a)

Definice terorismu dle Čínské lidové republiky

Návrh zákona o boji proti terorismu Čínské lidové republiky definuje v článku 104 terorismus jako: „jakékoliv myšlení, řeči, nebo aktivity, které, prostřednictvím násilí, sabotáží, nebo pomocí jejich hrozby, mají za cíl vytvořit sociální paniku, ovlivnit tvorbu vnitrostátních politik, vytvořit etnickou nenávist, rozvrátit státní moc, nebo rozdělit stát.

Za teroristické aktivity je považována (a) propagace, pobízení, nebo podněcování terorismu; nebo (b) vytvoření, vedení, nebo činnost v teroristické organizaci; nebo (c) organizování, plánování, nebo provádění teroristických akcí; nebo (d) podpora, pomoc, nebo napomáhání teroristické organizaci nebo jednotlivci prostřednictvím poskytování informací, finančních prostředků, materiálů, vybavení, technologií nebo zázemí; nebo (e) další teroristická činnost.

Dále, článek 104 také definuje teroristickou organizaci. Teroristická organizace vykazuje znaky relativně stabilní zločinecké skupiny s nejméně třemi členy a je zřízena za účelem provádění teroristických aktivit. Terorista je buď členem teroristické organizace, nebo osoba, která provádí teroristické aktivity.”

Definice terorismu dle Arménské republiky

Teroristický čin definuje článek 5 Proti teroristickému zákonu Arménské republiky jako: „přímé spáchání činu teroristické povahy prostřednictvím bombového útoku, žhářství, dále pomocí použití, nebo hrozbou použití jaderných zbraní, radioaktivních, chemických, biologických, výbušných, toxických, virových, nebo jedovatých látek. Zničení, zajištění, nebo poškození dopravních prostředků, nebo jiných objektů. Útoky proti jakémukoliv státu, nebo veřejnému činiteli, zástupci národní, etnické, náboženské či jiné sociální skupině. Způsobení ohrožení života, zdraví, nebo majetku jakékoliv osoby prostřednictvím braní rukojmích, únosů. Vytváření podmínek podporujících technogenních nehod a katastrof, nebo způsobení reálných hrozeb takového nebezpečí, šíření těchto hrozeb, a to jakýmikoliv prostředky, lidské oběti, významné škody na majetku a jiné akty, z nichž vyplývají nebezpečné důsledky pro veřejnost”.

Již přímo teroristickými aktivitami je myšlena podle článku 6: „organizace, příprava a realizace teroristického činu, podněcování násilí proti fyzickým osobám a organizacím, ničení hmotných předmětů pro teroristické účely, formování ilegálních ozbrojených jednotek, nebo kriminálních skupin pro páchání teroristických činů. Dále účast na takovémto činu, nábor, vyzbrojování, nebo výcvik teroristů, financování, nebo jakákoliv jiná pomoc teroristické organizaci, nebo skupině”.


 

Znaky Šedých vlků

Šedí vlci se vyznačují několika znaky, podle kterých by se měli dát zařadit do vhodné militantní skupiny.

Organizace Šedých vlků se vyznačuje především svou politickou angažovaností, což dokládá i jejich příslušnost k politické straně MHP a především nezpochybnitelná účast na politickém násilí v Turecku v 70. letech. Dalším jejich znakem je forma vedení ozbrojených útoků. Ty jsou ve většině případů vedeny osobně a na krátkou vzdálenost. Jak bylo uvedeno v kapitole Akce Šedých vlků, útoky jsou často vedeny pomocí bodných zbraní, krátkých střelných zbrani, nebo přímým fyzickým kontaktem. Výjimku tvoří zapalování stohů na řeckých ostrovech, z kterých byl obviněn Abdullah Catli, nebo ostřelování demonstrantů na istanbulském náměstí Taksim, během prvomájového shromáždění tureckých levicových hnutí a stran v roce 1977.

Dalším znakem je spolupráce s organizovaným zločinem. Tato spolupráce se projevovala jak během Studené války, kdy Šedí vlci společně s Counter-Guerillou prodávali zbraně, které jim dodávalo NATO pro případný boj se Sovětským svazem na Blízký východ a výměnou za ně získávali drogy, které putovaly do západní Evropy a Spojených států. Další spojení s organizovaným zločinem se odehrává ve spolupráci s etnikem Ujgurů, kdy Šedí vlci zajišťují část trasy při obchodu s drogami, které putují z Asie a opět míří do západní Evropy a Spojených států.

Dalším znakem Šedých vlků je vysoká míra nacionalismu, hraničící až s neofašismem, což se vyznačuje především nenávistí k menšinám, jiným náboženstvím, nebo politickým odpůrcům.

Jako rozlišovací znaky používají příslušníci a sympatizanti Šedých vlků pozdrav a symbol vlka a tří půlměsíců. Oblečení, vlajky a transparenty s těmito znaky jsou nej častěji vidět na různých demonstracích a shromážděních, kterých se tito lidé účastní. Na druhou stranu, Šedí vlci nepoužívají žádné jednotné uniformy, které by je odlišovali od ostatních a oni by tak upozorňovali sami na sebe. Jako to například bývá u různých jiných skupin. Cíle útoků Šedých vlků nejsou naprosto jednoznačné, jejich útoky se především zaměřují proti jejich politickým odpůrcům  a občanům zemí a zemím, které považují za své „konkurenty, nebo spíše překážky“ v dosažení vzniku nezávislého celo turkického státu.

Na jednu stranu bojují proti politickým odpůrcům a na stranu druhou bojují proti teritoriálním sokům. Ovšem efektivní boj dovedou vést pouze proti politickým odpůrcům, útoky na jiné státy jsou spíše demonstrativního charakteru a výrazně nedokážou zastrašit ani jejich obyvatele ani jejich vlády. Jak již bylo zmíněno výše, Šedí vlci se zúčastnili i bojů v Čečensku, o Náhorní Karabach, nebo tureckých ofenzív proti PKK. Ve všech těchto konfliktech hráli Šedí vlci pouze dílčí roli a doplňovali regulérní armády anebo v případě Čečenska povstalecké síly.


 

Šedí vlci jako militantní skupina

Šedí vlci, jako teroristická organizace 

Jak již bylo dříve v práci zmíněno hlavním posláním teroristických organizací je šíření strachu a s tím spojeného dosažení svých cílů. Teroristé tedy zastrašují, aby tak dosáhli svých cílů. To se ovšem o Šedých vlcích říct nedá. Ne, že by se Šedí vlci nesnažili vyvolat mezi svými nepřáteli strach, ale to není jejich hlavním cílem.

Ve své podstatě se v současnosti, ale i v minulosti všechny armády, povstalci, bojovníci za svobodu, partyzáni a další jiní ozbrojenci snažili mezi svými protivníky a nepřáteli vyvolat pocit strachu ze své síly a moci a donutit je tak ke kapitulaci, nebo alespoň k příměří. Je logické, že se jeden protivník snaží toho druhého zastrašit, ale ne každá zastrašování se dá považovat za znak terorismu. Vždy ale záleží i na dalších aspektech a znacích. Podle dostupných informací Šedí vlci páchali útoky, které měly za cíl přímé eliminování cílů, nebo se jednalo pouze o manifestaci síly.

Definice terorismu podle sbírky zákonů Spojených států amerických definuje terorismus jako „záměrné politicky motivované násilí páchané na nevojenských cílech podnárodními skupinami, nebo tajnými agenty.” Tato definice terorismu vystihuje činnost Šedých vlků, kdy oni záměrně provádějí jak politicky motivované násilí, tak se dají považovat i za podnárodní skupinu.

Podle dostupných informací nepoužívají Šedí vlci ani bombové útoky, což je jeden z typických znaků teroristické činnosti. Na druhou stranu především v Německu a západní Evropě obecně, nejsou neobvyklé žhářské útoky, které jsou nejčastěji zaměřeni proti Kurdům a jejich obchodům. Žhářství jako projev terorismu definuje například arménská, nebo ruská definice terorismu.

Podle některých definic, jako je třeba ta, která je obsažena v ruském federálním zákonu o boji proti terorismu, se dají za terorismus považovat i atentáty proti státníkům a osobnostem veřejného života. V tomto směru by se tedy za teroristický čin, mohl dát považovat i atentát na papeže Jana Pavla II. z roku 1981. Zde, ale panují nejasnosti o tom, kdo stál v pozadí za tímto atentátem. Podle dostupných informací, tento atentát nebyl nápadem Šedých vlků, ale některých, pravděpodobně východoevropských tajných služeb, které měli zájem na odstranění papeže.

Je tedy nepravděpodobné, že by podle použitých definic, tedy kromě definice ze Spojených států amerických, bylo možné Šedé vlky považovat za teroristickou skupinu. Jistě spolu mohou mít řadu věcí podobných, ale za teroristickou organizaci se podle vybraných kritérií pravděpodobně řadit nedají.

Jistou výjimku zde mohou tvořit čínští Ujgurové, ti v boji proti čínské nadvládě využívají i teroristických útoků/metod, jejichž cílem je zastrašit čínskou vládu a získat tak nezávislost, nebo alespoň částečnou autonomii. Ovšem Ujgurové většinou útočí na budovy místních úřadů, nebo na represivní složky, útoky proti civilnímu obyvatelstvu se zde vyskytují výjimečně.


 

Šedí vlci jako paramilitaristická organizace

Definice paramilitarismus, hovoří mimo jiné o skupinách, které slouží potřebám státu. Tuto část definice, Šedí vlci částečně splňují. Šedí vlci slouží potřebám turecké parlamentní strany a v mnoha situacích, které jsou v této práci popsány, sloužili nepřímo potřebám státu a to především v obdobích, kdy v zemi vládla armáda. O Šedých vlcích se nedá říct, že by sloužili potřebám státu, ale často krát sloužili a slouží potřebám vládnoucího režimu.

Za paramilitární lze označit soukromé nevládní či veřejnoprávní organizace (mimo ozbrojené síly státu) s některými militárními znaky (činnost, organizace, vojenské či bojovnické sebe pojetí, uniforma, dobrovolnost, výzbroj, politické hodnoty, výstroj a podobně).

Paramilitaristické organizace mají vojenské či bojovnické sebe pojetí. Členové Šedých vlků absolvují vojenský výcvik, který zdůrazňuje jejich vojenské a bojovnické sebe pojetí. Na základě jejich účasti na bojových operacích proti PKK, nebo v konfliktu v Čečensku a o Náhorní Karabach předpokládáme, že Šedí vlci skutečně disponují jistou vojenskou silou a i vojenským výcvikem.

Na aktivní participaci v paramilitantních skupinách nelze nikoho nutit násilím, což se také slučuje s Šedými vlky, jelikož tato organizace je založena na dobrovolném členství. Šedí vlci jsou také samostatně organizováni s jistou vlastní hierarchií a vedením, což dokládají profily jejích vůdců.

Dalším bodem, který definuje paramilitantní skupiny, je jejich politická motivovanost. Běžně jsou paramilitantní skupiny považovány za pravicová uskupení a guerilly za levicová. Vzhledem k tomu, že Šedí vlci jsou výrazně pravicové uskupení, tak tento bod splňují. U Šedých vlků je vysoká míra politické angažovanosti, která se vyznačuje výrazným nepřátelstvím vůči politické levici.

Paramilitantní skupiny často nosí uniformy, nebo jiné výrazně rozlišovací znaky. U Šedých vlků tomu přímo tak není. Šedí vlci disponují vlastními znaky, jako je vyjící vlky, nebo tři půlměsíce, ale tyto symboly používají během různých průvodů, demonstrací a manifestací. Je sice pravdou, že i takovéto původně nenásilné události mohou přejít v násilí, a v tu chvíli budou Šedí vlci jednoduše identifikovatelní podle výše zmíněných znaků. Toto jsou, ale spíše výjimečné události, pokud Šedí vlci provádějí plánované útoky, nebo se účastní vojenských operací, tak je více než pravděpodobné, že takto označeni nebudou.


 

Šedí vlci jako guerilla

Jedním ze znaků guerilly je dodržování vojenských obyčejů a také používaní uniformy, nebo jasných rozlišovacích znaků, podle kterých se dají jednoduše identifikovat.

Vzhledem k tomu, že až na pár výjimek se Šedí vlci neúčastnili vojenských konfliktů, tak se nedá jednoznačně potvrdit ani vyvrátit dodržování vojenských zvyklostí. Je ale pravděpodobné, že se ani v první ani v druhé válce v Čečensku ani na jedné straně výrazně válečná pravidla nedodržovala. Na druhou stranu není blíže známo konkrétní zapojení a úkoly Šedých vlků ve válce v Čečensku a ani ve válce o Náhorní Karabach, takže se nedá říct, jestli nosili otevřeně zbraň, nebo uniformu. Protože tyto konflikty byly spíše separatistického charakteru a v určitých chvílích by se dalo hovořit i o občanské válce, kterou doprovázely čistky a vraždění civilního obyvatelstva je pravděpodobné, že obyčeje války dodržovány nebyly.

Guerilla působí více jako vojenská organizace, s vůdčí osobou, která je zodpovědná za své podřízené, s veřejným nošením zbraně, s jasnými rozlišovacími znaky. Šedí vlci se také nedají považovat za skupinu s defenzivním způsobem boje. Podle ozbrojených a násilných akcí, které jsou výše popisovány, jsou často iniciátory právě Šedí vlci.

Vedení boje proti silnějšímu nepříteli je sporné. Pokud budeme hodnotit boj proti politickým odpůrcům na území Turecka, nebo Německa, či jiných zemí, bude se jednat o boj stejných velkých aktérů. Když bude hodnotit zapojení Šedých vlků v boji proti PKK, nebo jejich zapojení v Čečenské válce, nebo o Náhorní Karabach, tak v tuto chvíli již Šedí vlci stojí proti silnějšímu aktérovi, ale je třeba vzít v úvahu, že v takovýchto bojích nebojují Šedí vlci sami, ale jsou součástí a spolupracují buď s čečenskými povstalci, tureckou armádou v boji proti PKK, nebo ázerbájdžánskou armádou. Těmto znakům spíše odpovídá turecká Counter- Guerilla, která příznačně nese slovo guerilla i v názvu.

Šedí vlci mají s guerillou společnou především politickou angažovanost a s tím svázanou radikalitu nepřátelství, což se projevuje především v nepřátelství k levicovým aktivistům, odborářům a politické levice obecně. Jistým způsobem mají Šedí vlci s guerillou společnou i iregularitu, tedy nepravidelnost jednotek, a mobilitu, Šedí vlci se účastní akcí a operací po celém Turecku a i v zahraničí.

Podle využitých definic, se Šedí vlci nedají definovat jako guerilla. Existuje zde několik společných bodů s guerillou, ale stále převažují body, ve kterých se vzájemně neslučují.


 

Šedí vlci jako milice

Milici definujeme především, jako vojsko dočasně vytvořené z běžných občanů, které má většinou za cíl ochranu území. Milice nemusí být vždy využity jen pro obranu, ale dá se využít i v ofenzivní činnosti. Šedí vlci netvoří dočasnou armádu, přesto že v některých chvílích může vzniknout něco jako "dočasná armáda", během různých nepokojů a demonstrací. To se, ale nedá považovat za milici. Za milici by se teoreticky dali Šedí vlci považovat v případě politických nepokojů v 70. letech v Turecku, kdy vedli určitým způsobem organizovaný boj proti levicovým aktivistům. Za milici by se mohli také považovat během svého zapojení v konfliktech v Čečensku, nebo o Náhorní Karabach. V tomto případě, ale nemůžeme hovořit o defenzivním, ale o ofenzivním způsobu boje. Také se jedná o boj mimo vlastní území, primárně za zájmy jiného státu, i když se společnou ideologií.

Šedí vlci se tedy nedají ve své činnosti považovat za milici, jednou výjimkou by mohlo být zapojení jejich členů v protiteroristických operacích turecké armády proti PKK. Na těchto operacích podle dostupných informací Šedí vlci spolupracují s tureckou armádou v případě, že by skutečně Šedí vlci vytvořili dočasnou ozbrojenou skupinu určenou pro boj proti PKK, tak by se tato skupina mohla dát teoreticky považovat za milici. Pokud by tomu tak bylo, tak by se jednalo pouze o část Šedých vlků a o zlomek jejich operací a toto označení by se tedy nedalo vztahovat na celou organizaci. Existují vhodnější příklady milicí, jako například Šíitské milice na Blízkém východě, nebo různé milice, které vznikají v Africe, jako reakce na násilí a občanské války.

 

Šedí vlci částečně naplňují charakteristiku všech vyjmenovaných skupin, tedy guerilly, milicí, teroristických i paramilitantních organizací. Na základě této stručné definice bychom se jednoznačně měli u Šedých vlků klonit k označení paramilitarismus.


 

Závěrem

Šedí vlci mají nejvíce společného s paramilitarismem a měli by se tedy považovat za paramilitantní skupinu. Šedí vlci mají nejméně společného s terorismem, jehož hlavním znakem je vyvolání atmosféry strachu. Ne, že by se Šedí vlci nesnažili mezi svými nepřáteli vyvolat strach, ale nevyvolávají takový strach, jako je tomu u teroristů. Liší se i metodami boje, Šedí vlci využívají k boji především útoky střelnými, nebo bodnými zbraněmi na krátkou vzdálenost, ale žádné bombové a sebevražedné útoky. Podle ruské a arménské definice terorismu mezi teroristické praktiky patří i žhářství, nebo atentáty. Těchto praktik Šedí vlci příležitostně využívají, ale to nestačí na to, aby se dali považovat za teroristickou skupinu. Podle využitých definic v této práci se Šedí vlci nedají považovat za teroristickou organizaci, ale příležitostně využívají jejich metod. To ovšem není nic neobvyklého, celá řada různých militantních skupin využívá teroristických praktik a často jsou kvůli tomu chybně označovány jako teroristé. V některých situacích může docházet k využívání teroristických praktik nebo strategií i konvenčními armádami. V řadě případů se jedná o využití „teroristické strategie“ jako doplňku jiných bojových činností.

Šedí vlci mají nejvíce společných znaků s paramilitarismem. Šedí vlci jsou organizací s vojenským a bojovnickým sebepojetím, kteří absolvují vojenský výcvik a jsou, jak je zřejmé z jejich útoků, vyzbrojeni především lehkými zbraněmi. Jako organizace jsou politicky motivováni, což potvrzuje několik faktů. Šedí vlci vznikli jako ozbrojené hnutí politické strany MHP, idea jejich hnutí je založena na ideologii panturkismu a cíle jejich útoků jsou jednoznačně politicky motivovány. Disponují dobrovolným členstvím a jistou hierarchií, a to minimálně ve svém velení. Jediným znakem, který Šedí vlci nesplňují je nošení uniforem, nebo jasných identifikačních znaků. Jak již bylo zmíněno v předchozích částech, Šedí vlci disponují vlastními znaky, ty ovšem využívají především na různých demonstracích a podobných událostech. Není ale nutné, aby Šedí vlci splňovali všechny body zde využitých definic. Velice složitě, pokud by to bylo vůbec možné, by se hledala skupina, která by byla 100% paramilitantní, stejně jako 100% teroristická a podobně. V tomto případě je důležité, že se Šedí vlci s paramilitarismem slučují ve většině předkládaných bodů.

Guerilla se vyznačuje dodržováním vojenských obyčej ů a stejně jako paramilitární skupiny - nošením uniforem a jasných rozlišovacích znaků. V této, řekněme již základní definici, se od Šedých vlků liší. Jak již bylo řečeno, Šedí vlci nepoužívají uniformy a pravděpodobně ani výrazné rozlišovací znaky. Dalším bodem je veřejné nošení zbraní, podle informací, které vycházejí z této práce, Šedí vlci nenosí zbraně otevřeně, jelikož nejsou milicí ani regulérní armádou. Typickým znakem guerilly je také defenzivní způsob boje, což opět neodpovídá činnosti Šedých vlků, jejich aktivita budí dojem spíše ofenzivní činnosti, kdy sami útočí proti svým nepřátelům. Některé jejich útoky jsou jistě defenzivního charakteru, ale jsou prováděny ofenzivní činností. Guerilla také často vede boj proti silnějšímu nepříteli, jako  tomu mělo být u Counter-Guerilly. Šedí vlci vedou svůj boj s relativně stejně velkými nepřáteli, výjimkou je jejich zapojení ve válce v Čečensku a ve válce o Náhorní Karabach. To je ovšem výjimečná situace, kdy Šedí vlci byli součástí větší armády a nevedli tedy svůj boj osamoceně. Z těchto výše zmíněných důvodů se Šedí vlci nedají považovat za guerillu, přestože některé charakteristiky mají shodné.

Milice je vojsko, které je dočasně vytvořené z běžných občanů na ochranu svého území. Šedí vlci nejsou dočasně vytvořené vojsko vytvořené na ochranu. Šedí vlci vznikli před více než 50 lety, což jen dokazuje, že nebyli vytvořeni dočasně. Prvotním impulzem bylo jejich využití při politicky motivovaném násilí v letech 1970-1980, ale jistě nikdo neočekával, že budou poté zrušeni a rozpuštěni. Turecko v minulosti bylo a jistým způsobem stále bude nestabilní zemí, z jedné strany ohrožovanou Kurdy a z druhé nestabilními státy jako je Irák, Írán, nebo Sýrie. Určitou nestabilitu zde může působit i střet islámského náboženství se sekularismem, nebo střet demokraticky smýšlejících obyvatel s autoritativní vládou. Ve všech těchto situacích, díky jistému spojení s vládou, vládními strananami a tureckým systémem obecně, budou moci být Šedí vlci využiti. Šedí vlci jsou tedy stálým ozbrojeným křídlem politické strany MHP. Milice vznikají na ochranu svého území před vnějším nepřítelem. Hlavním cílem Šedých vlků není ochrana území, ale spíše zájmů a ideologie. Kdyby Šedí vlci nevznikli, tak by to jistě neohrozilo tureckou pravici ani ideologii panturkismu. Pravice, by měla samozřejmě o jednoho zastánce méně, ale nikoho by to výrazně neohrozilo. Zatímco, kdyby například nevznikly milice, které bojují proti Boko Haram, mohlo by to mít pro obyvatele té dané oblasti velké následky. Politicky motivované nepokoje, kvůli kterým ve své podstatě Šedí vlci vznikli, si vybíraly své oběti primárně mezi výraznými osobnostmi, politiky, novináři, odboráři, studentskými vůdci a podobně, ale jejich cíly nebyli primárně běžní lidé. V určitých situacích mohlo dojít i k útokům proti běžnému obyvatelstvu, ale to rozhodně nebylo primárním cílem.

Útoky Šedých vlků se dají spíše považovat za kriminální aktivitu, za vraždy a ublížení na zdraví, ne za ochranu a obranu. Je jistě pravdou, že v některých chvílích mohly být jejich útoky obranné anebo v případě boj ů v Čečensku a ve válce o Náhorní Karabach i na ochranu jiného národa, v boji za vznik celo tureckého státu. Samozřejmě, že každý aktér vnímá své zapojení do konfliktu jinak, je ovlivněn příslušností k etnickým skupinám, náboženským skupinám, politickým skupinám a podobně a od toho se odvíjí i jeho přesvědčení. Proto jsou jistě členové Šedých vlků přesvědčeni, že dělají dobrou věc, když bojují proti svým nepřátelům a je možné, že v některých situacích je jejich boj oprávněný, protože jim jde skutečně o jejich vlastní život nebo majetek. Pokud ale srovnáme Šedé vlky a například milice, které bojují proti Boko Haram v Nigérii, nebo kurdské a šíitské milice, které vedou boj v Iráku a Sýrii proti Islámskému státu, zjistíme, že tyto milice vedou boj proti skutečnému nepříteli, který ohrožuje jejich bezpečnost a jejich zemi.

Takovémuto problému Šedí vlci čelit nemusí. Šedí vlci mají samozřejmě své nepřátele, kam patří Kurdové, PKK a turecká levice, ale ti nepředstavují takové nebezpečí jako třeba již výše zmíněný Islámský stát, nebo nigerijský Boko Haram. U Šedých vlků se tedy nedá hovořit o vyloženě ochraně území ani obyvatelstva, spíše se jedná o eliminaci nepřátel, za které považují levici a Kurdy, představované PKK. Okolností, která Šedým vlkům kazí jejich pověst, je jejich napojení na organizovaný zločin, především na obchod s drogami. Šedí vlci zajišťují plynulost dopravy přes území Turecka a Balkánského poloostrova. Je pravdou, že napojení na organizovaný zločin, není u militantních skupin ničím výjimečným, díky této spolupráci mohou financovat svůj ozbrojený boj a získávat také finance na nákup zbraní a různého vybavení. Často jsou napojeni na obchod s drogami, který vynáší vysoké zisky a na území, které tyto militantní skupiny ovládají, mají ideální prostředí pro pěstování a výrobu drog a na provádění dalších ilegálních aktivit. Z těchto výše zmíněných důvodů se Šedí vlci nedají považovat za guerillu, přestože některé charakteristiky mají shodné.