Sidebar

24
po, zář

BLOGEE
Typography

V dějinách antické filozofie můžeme pozorovat rozličné názory v otázce popisu podstaty světa a přírodních jevů. Mezi těmito rozličnými názory se nachází výklad tzv. atomistů, kteří náš svět popisovali čistě z hlediska mechanických vztahů a kauzality.

 

V jejich výkladu nechybí ani popis vesmíru, který se svou konstrukcí a uspořádáním, více než kterákoliv jiná antická představa, podobá dnešnímu obrazu vesmíru. Atomistická koncepce vesmíru (řecky τὸ πᾶν), stejně jako ta naše, obsahuje menší struktury, které atomisté označovali pojmem kosmos (κόσμος) a my je v dnešní době nazýváme galaxiemi. Jak se ukáže, tak to, co nazývali atomisté kosmem, byla všechna pozorovatelná tělesa na noční obloze, stejně jako my zařazujeme tato tělesa do naší galaxie. Jednotlivé kosmy (v atomistickém pojetí) i galaxie (v našem pojetí) jsou proměnlivé a podléhají vzniku a zániku. 

Výchozí zdroje

S atomisty, stejně jako s ostatními presókratiky, je spojen jeden zásadní problém, kterým je zlomkovitost dochovaných informací o jejich myšlenkách. U Leukippa a Démokrita nemáme k dispozici jejich díla v plném znění, nýbrž pouze zprostředkované úryvky v podobě zlomků, které nám zanechali jejich současníci. Z toho může vyplynout situace, kdy se budou informace o atomistech lišit či si dokonce protiřečit, v takovém případě je třeba klonit se k většinovému názoru nebo důvěryhodné autoritě (např. Aristotelés).

Kdo jsou atomisté?

Pokud se chceme zabývat otázkou atomistického univerza, bude vhodné určit, koho pod tento filozofický směr řadíme.

Za představitele staršího atomismu se považuje Leukippos (5. stol. př. n. l.), o jehož původu a životě se pouze spekuluje, a jeho žák Démokritos z Abdér (nar. kolem r. 460 př. n. l.), o kterém se nám dochovaly spíše anekdoty nevalné výpovědní hodnoty než faktografické údaje. I přes fakt, že o těchto antických myslitelích nemáme mnoho osobních dat a žádné z jejich děl se nám jakožto celek nedochovalo, máme stále k dispozici několik set zlomků, ze kterých je možné čerpat. Je dosti pravděpodobné, že jejich koncepce odpovídá na myšlenky elejské školy, v některých věcech navazuje a snaží se s nimi vyrovnat po svém a to především v postulování prázdna, které je pro elejskou školu nejsoucím, tedy neexistujícím. Vřazení prázdna do výkladu světa, ač se v daném kontextu mohlo jednat o téměř „kacířský“ krok, je poměrně elegantním způsobem jak vysvětlit pohyb, který eleaté popírali.

Zakladatelem a hlavním představitelem mladšího atomismu – epikúreismu – je Epikúros ze Samu (341-270 př. n. l.). U tohoto myslitele je třeba uvést, že jeho atomistická koncepce, ač má mnoho společného s myšlenkami starších atomistů, neměla nikdy za primární cíl popsat svět, ale pouze vysvětlit viditelné jevy a nastolit tak duševní klid, tedy její záměr je primárně etický. Epikúros, který se sice ke starším atomistům kladně nevyjadřuje a dokonce údajně popírá existenci Leukippa (viz DK 67 A2), v podstatné části pokračuje v myšlenkách starších atomistů, a navíc ve fyzikálním výkladu světa zavádí nové prvky, které mají pravděpodobně eliminovat námitky vedené proti jeho předchůdcům.

Příbuzné články

V následující kapitole se pokusím o jakousi syntézu těchto dvou příbuzných směrů. Pokud nastane rozpor mezi myšlenkami starších a mladších atomistů, upozorním na tuto skutečnost v poznámce či přímo v textu. Je třeba také poznamenat, že pokud se v textu bude vyskytovat slovo „atomisté“, pojem bude zahrnovat všechny tři myslitele, pokud bude třeba výrazně oddělit Leukippa a Démokrita od Epikúra, uvedu je jako „starší“ či „mladší“ atomisty.

Κόσμος a τὸ πᾶν

V této práci se budeme velmi často setkávat s pojmy kosmos a vesmír (řecky κόσμος a τὸ πᾶν). Vymezení významu těchto dvou pojmů je zásadní pro pochopení následujícího textu. Pro demonstraci použijeme následující zlomky:

V jednotlivostech je to takto: Tvrdí [Leukippos], že veškerenstvo (τὸ πᾶν) je bezmezné, jak už bylo řečeno. Z toho je však něco plné a něco prázdno, což [obojí] prohlašuje za prvky. Z těch jsou a do nich se zase rozkládají nesčíslné světy (κόσμος). 

(DK 67 A1.)

Démokritos říkal, že světů (κόσμος) je nekonečně mnoho a že se liší velikostí. V některých prý neexistuje Slunce ani Měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých je jich více. 

(DK 68 A40.)

A dále, vesmír (τὸ πᾶν) je nekonečný. […] Dále, je nekonečný počet světů (κόσμος), podobných tomuto našemu, i nepodobných. 

(DL X, 41 a 45.)

V případě, kdy u atomistů použijeme slovo vesmír (τὸ πᾶν), budeme mít na mysli univerzum, veškerenstvo či celek se všemi jeho částmi, jimiž jsou světy (κόσμος), ve kterých se dále nachází hvězdy, planety, Země atd. Přesně přeloženo je τὸ πᾶν všechno, co je.

U pojmu kosmos (κόσμος) musíme vycházet z atomistické terminologie a pojímat jej jakožto pouhou část vesmíru (τὸ πᾶν), nikoliv jako univerzální celek. S tímto pojmem se, oproti vesmíru, nakládá v dějinách antické filozofie mnohem různoroději a význam je u jednotlivých myslitelů a filozofických směrů, můžeme říct, pokaždé zcela jiný. Abychom již nyní nějakým způsobem zasadili pojem kosmos do kontextu moderního představy o vesmíru a usnadnili si tak práci, chápejme jej jako ekvivalent dnešního pojetí galaxie. Ekvivalence pojmů kosmos a galaxie spočívá v tom, že stejně jako atomisté pozorovali na noční obloze rozličné objekty, které zahrnuli v jeden kosmos, tak i my sledujeme tatáž tělesa, která spadají do naší galaxie. Pozorované objekty jsou víceméně stejné, neboť za 2500 let se hvězdná obloha razantně nezměnila, proto zde vzniká jasná paralela kosmos – galaxie. V rámci moderního pojetí můžeme nastínit jednoduchou definici: Galaxie je systém velkého počtu rozličných objektů (hvězd, hvězdokup, mezihvězdné hmoty a nezářivé hmoty), které se vzájemně přitahují gravitační silou a obíhají kolem středu tohoto systému. Srovnejme tuto moderní definici s Epikúrovou definicí kosmu:

Svět je jakási ohraničená část nebe, obsahující hvězdy, Zemi a vůbec všechny vnímatelné předměty, která zaujímá úsek nekonečna a končí se mezí buď řídkou nebo hustou, jejímž uvolněním by bylo uvedeno všechno v něm ve zmatek, jež se buď otáčí, nebo pevně stojí.

(DL X, 88.)

Epikúrova definice se od té naší v zásadě neliší, neboť v obou případech pracujeme s celkem tvořeným rozličnými objekty, které jsou s celkem určitým způsobem spjaté, u atomistů je to atomární blána či obal, v moderním pojetí jsou to gravitační pole jednotlivých těles, díky nimž drží galaxie pohromadě. I zde vidíme předesílanou paralelu kosmos – galaxie.

Výše uvedené zlomky nám tento popis víceméně dokládají, pokud totiž atomisté mluví o vesmíru, pojí se s ním vlastnosti jako bezmeznost či nekonečnost a slouží pouze jako „prostor“ pro nesčíslné světy (kosmy); o kosmech se dozvídáme jako o množině, jejíž členy se vzájemně liší.

Když máme nyní vyjasněny základní metodologické a terminologické záležitosti, je třeba představit koncepce, které konkurovaly atomistickému pojetí vesmíru. Pro budoucí srovnání pak bude mnohem zřejmější, že se atomistický obraz, mnohem více než kterýkoliv antický (a dokonce i středověký), podobá vesmírnému obrazu, s nímž pracuje moderní věda.

Odlišná pojetí vesmíru v antice

V této kapitole uvedu stručné charakteristiky pojetí vesmíru u nejdůležitějších „konkurentů“ starších i mladších atomistů. Toto krátké představení má za úkol demonstrovat, jak moc blízko byli vůči našemu pojetí vesmíru, oproti jiným antickým myslitelům, se svou koncepcí vesmíru atomisté. Současníky Leukippa a především Démokrita byli dva pravděpodobně nejvýznamnější myslitelé celé antiky – Platón (427 – 347 př. n. l.) a Aristotelés (384 – 322), každý z nich předkládá propracovanou koncepci vesmíru. Z Aristotelova vesmírného modelu navíc ve značné míře vycházel ještě i středověký svět, což opodstatnění této kapitoly nemálo zvyšuje. V případě Epikúra zde předkládám jako hlavního oponenta stoickou školu, která postupem času nabývala větší popularity nežli epikúreismus, avšak její kosmologický model měl pro budoucí dějinné etapy zanedbatelný význam.

Platón

V Platónově koncepci je vesmír pojímán jako harmonicky uspořádaný celek založený na číselných poměrech, jehož částmi nejsou nesčíslné světy, nýbrž pouze jednotlivá kosmická tělesa – hvězdy a planety, které jsou umístěny v samostatně pohyblivých sférách. Vesmírný celek má tvar koule, což je podle Platóna nejdokonalejší (božské) geometrické těleso. V něm jsou dále umístěny kružnice, z dnešního pohledu můžeme říct oběžné dráhy, a po každé obíhá jedna ze sedmi oběžnic – Měsíc, Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Země, jakožto nejstarší a nejdokonalejší objekt ve vesmíru, leží v jeho středu a pravděpodobně se kolem něj otáčí. Na okraji (obvodu) vesmíru leží sféra stálic, což jsou hvězdy, které obíhají synchronně. Všechna tato vesmírná tělesa mají kulovitý tvar, který je tvarem dokonalosti. Platón navíc jednotlivým stálicím přisuzuje božskou povahu.

Celá Platónova kosmologie je založena na představě, že byl vesmír zkonstruován démiúrgem, který se při jeho stavbě řídil podobou ideálního, nemateriálního, věčného živoka (živočicha) a snažil se vytvořit náš vesmír co nejlepší a nejpodobnější tomuto živoku. Vesmír je oduševnělým a rozumovým tělesem, kde duše funguje jakožto příčina samopohybu i jako příčina rozumu ve světě.

Co se týče elementárních částic, tak Platón vychází ze starší filozofické tradice a tvrdí, že vše je složeno ze čtyř živlů – ohně, vody, země a vzduchu. Smícháním elementů v různém poměru pak vznikají rozličná tělesa. Elementy lze dále rozdělit do miniaturních geometrických útvarů – x-stěnů – kde u každého elementu jsou částečky o jiném počtu stěn.

V obecnosti můžeme říct, že Platónova představa vychází ve více ohledech z dobových či předcházejících antických myšlenek (od Pýthagorejců pochází číselné poměry a harmonie a od Empedoklea čtyři živly) s tím rozdílem, že Platón navíc pracuje s ideální předlohou našeho vesmíru. Náš vesmír je ve skutečnosti nesrovnatelně větší, s nesrovnatelně větším počtem těles, stejně jako u vesmírné představy atomistů. Navíc ani v atomistické, ani v moderní koncepci není pro fungování vesmíru potřebná teleologická podstata či rozumový základ, vše funguje jednoduše kauzálně, na což by Platón z povahy jeho „oduševnělého“ systému nikdy nemohl přistoupit.

Aristotelés

U Aristotela se, podobně jako u Platóna, setkáváme s představou metafyzicky řízeného vesmíru. Vše, co se ve vesmíru odehrává, se tak děje za nějakým účelem, nikoliv z čistě kauzální příčiny, jak je tomu v dnešních či atomistických představách. Aby se jednotlivé účely neřetězily do nekonečna, zavádí Aristotelés prvotní příčinu i účel o sobě – prvního nehybného hybatele. Tento hybatel svou dokonalostí přitahuje všechno ostatní a způsobuje pohyb, sám je však nehybný, neboť by jím musel pohybovat jiný hybatel. Pro Aristotela je pohyb uskutečněním možnosti, avšak vše nemůže být v možnosti, neboť tyto možnosti neměl kdo uskutečnit, je tedy třeba, aby zde bylo něco, co není pohybováno – nepohnutý hybatel, který působí jakožto první příčina pohybu.

Vesmír se svou strukturou ve více aspektech podobá Platónově systému. Vesmírný prostor je konečný, má tedy hranice. Uprostřed se nachází Země, která je obklopena sférou vody, vzduchu a ohně. Již zde si můžeme říct, že Aristotelés, stejně jako Platón považuje za počátky čtyři elementy, Aristotelés k nim však přidává pátý – aithér. Aithér je postulát, který má vysvětlit kruhové pohyby na obloze, kruhový pohyb je tomuto elementu totiž přirozený. Pokud se však všechna tělesa ve vesmíru, mimo naši Zemi, pohybují kruhovým pohybem, musí se skládat z aithéru, to má za důsledek to, že je vesmír rozdělen na sféru sublunární (oheň, voda, země, vzduch) a supralunární (aithér).

Všechny planety, hvězdy i samotný vesmír mají tvar koule. Pořadí planet zůstává stejné jako u Platóna, tedy od Země následují: Měsíc, Slunce, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn. Všechny planety jsou unášeny složitým systémem aitherových sfér. Okraj vesmíru tvoří sféra stálic, která by měla teoreticky získávat pohyb od již zmíněného nehybného hybatele, a tím dávat do chodu i vnitřní sféry, tato oblast Aristotelovy koncepce však není jednoznačně jasná.

Je třeba dodat, že oproti Platónově koncepci, je Aristotelův vesmír nekonečný v čase, tedy věčný, takže zde nedochází ke vzniku či zániku nebeských těles či jiným kosmologickým změnám – jejich pohyb je stále stejný.

Aristotelův vesmírný koncept, ač se ve středověku setkal s velmi kladným ohlasem a byl dlouhou dobu oficiálním modelem, se v mnoha ohledech neshoduje s naším viděním vesmíru. Už jen holý fakt, že Aristotelés dělí svět na dvě fyzikálně rozdílné části (Zemi a nebe), je nepřekonatelnou bariérou. Taktéž časová nekonečnost vesmíru nemá v naší koncepci, podle teorie velkého třesku, místo. Prostorově jde o velmi malý vesmír, který opět nepočítá s více světy. 

Stoikové

Stoická škola byla založena Zénónem z Kitia (333 – 262 př. n. l.) zhruba ve stejné době, kdy vznikala škola epikúrejská. Epikúreismus a stoicismus se v mnoha ohledech liší, avšak oba směry mají společné to, že se jednak pokoušejí o svébytný výklad světa a jednak přebírají myšlenky od vícera starších myslitelů, i když otevírají i problémy nové.

Stoické pojetí vesmíru se oproti atomistům velmi odlišuje už jen základní architekturou. Pro stoiky jsou elementárními částicemi, stejně jako pro Platóna, čtyři elementy (voda, země, oheň, vzduch), jež jsou řízeny a uspořádány rozumovým principem – bohem. Vesmír je ve svém celku, oproti atomistům, konečný, ohraničený a má tvar koule, za jeho hranicí se nachází nehmotné prázdno. Ta část, která je běžně pozorovatelná naším okem, je pro ně de facto celým vesmírem. Počítají pouze s tím, že je zde nehybná, uprostřed ležící Země, oběžnice (planety naší soustavy společně s Měsícem a Sluncem) a stálice (všechny ostatní hvězdy), které se pohybují spolu s vnějším okrajem (hranicí). Vesmír má u stoiků počátek v čase a je zničitelný. Ke vzniku dochází, jak už bylo řečeno, rozumovým uspořádáním elementů skrze boha. K zániku dochází při tzv. velkém požáru, v němž se celý vesmír promění v oheň a později dochází k jeho opětovnému vzniku.

Jak vidíme, tak stoická koncepce vesmíru příliš neodpovídá pojetí našemu. Figuruje zde transcendentní princip rozumu či boha, který vesmír řídí. Stoický vesmír je oproti našemu i atomistickému pohledu velmi malý a nezahrnuje více, než pozorovatelnou oblohu.

U představených antických myslitelů či myšlenkových směrů nevidíme zásadní spojitost, která panuje mezi atomismem a naší vesmírným obrazem – paralela kosmos a galaxie. Jak jsme viděli, tak ani u jedné z představených koncepcí není vesmír pojímán jako celek strukturovaný do většího či nekonečného množství světů, pokaždé jde o jeden svět, který je buďto celým vesmírem (Platón a Aristotelés), nebo jediným existujícím ve vesmíru (stoikové).

Atomistická koncepce vesmíru

Jak již bylo předesláno, následující podkapitoly budou pokusem o syntézu myšlenek starších a mladších atomistů, abychom dostali ucelenější výklad atomistické kosmologie a kosmogonie (samozřejmě s ohledem na dané rozdíly a nesrovnalosti), a mohli jej tak efektivně využít při následující práci s kosmologií a kosmogonií moderní.

Atomy a prázdno

Než se zaměříme na samotný výklad atomistické kosmologie, musíme nejprve předložit fyzikální koncepci atomismu, která popisuje počátky, z nichž je vesmír složen spolu s jejich vlastnostmi. Ve výkladu tedy postupujeme od úrovně elementární (počátky vesmíru) k úrovni mnohonásobně komplexnější (jednotlivé kosmy, vesmírný celek a tělesa v něm umístěná).

Počátky všeho jsou atomy a prázdno […] Nic nevzniká z ničeho a nezaniká v nic. Atomy jsou neomezené co do velikosti a co do počtu, jsou unášeny ve vesmíru vířivým pohybem, a takto vytvářejí všechny složeniny […] Atomy jsou neporušitelné a neměnné pro svou tvrdost. 

(DK 68 A1.)

A podobně i Leukippův druh Démokritos z Abdér pokládal počátky za plno a prázdno; z nich nazýval prvé jsoucím, druhé nejsoucím. Neboť oni [Leukippos a Démokritos] podkládají jsoucnu atomy jako látku a ostatní věci vytvářejí z jejich rozdílů. A ty jsou tři: útvar, obrat a dotyk; to znamená: tvar, poloha a uspořádání. 

(DK 68 A38.)

Mluví pak Démokritos podobně jako Leukippos o prvcích, plném a prázdném; o plném říká, že je, a o prázdném, že není. Říkal také, že se jsoucna pohybují v prázdnu. 

(DK 68 A40/2.)

Leukippos a jeho druh Démokritos zase tvrdí, že prvky jsou plnost a prázdnota. Mluví o nich jako o jsoucnu a nejsoucnu: plnost a pevnost je totiž jsoucnem, zatímco prázdnota a řídké je nejsoucí. Proto také říkají, že jsoucno není o nic více jsoucí než nejsoucno a že prázdno není [o nic méně jsoucí] než těleso. 

(DK 67 A6.)

Za počátky jsou v atomismu považovány atomy a prázdno, z nichž je složen celý vesmír. Atomy jsou absolutně plná, fyzicky nedělitelná, neměnná a okem neviditelná3 tělíska, která se vzájemně liší tvarem a velikostí, co do počtu jsou nekonečná. Skládáním atomů k sobě vznikají větší tělesa, jejichž vlastnosti (kvality) jsou definovány kvantitativními rozdíly (uspořádání, poloha a tvar atomů). Prázdnu naopak náleží absolutní prostupnost a řídkost. Ve zlomcích se setkáváme s přízvisky „nejsoucí“ či „nic“, což může vyvolat dojem paradoxu, neboť by za počátek bylo pokládáno něco, co neexistuje (je nejsoucí), prázdno však u atomistů zcela jistě existuje, neboť jinak by nemohlo být počátkem, proto jde minimálně o terminologický problém.4 Prázdno je stejně jako atomy nekonečné kvantitativně, v případě prázdna však pracujme spíše s pojmy rozloha či rozsah (nikoliv množství), abychom nedošli k mylnému závěru, že prázdna je mnoho, prázdno je pouze prostorově neohraničené. Tento postulát je primárně cestou, jak vysvětlit pohyb a oddělit jednotlivá tělesa; předchůdci starších atomistů – eleaté prázdno zavrhovali, neboť by museli popřít základní axióm svého učení: jsoucno je a nejsoucno není. O pohybu mluví následující zlomky:

(1) Říkají, že je pohyb, poněvadž je prázdno, a tvrdí, že se místním pohybem pohybuje příroda. (2) Míní se [přírodou] přirozená, prvá a nedělitelná tělesa. Neboť ta nazývali démokritovci přírodou a říkali o nich, že se pohybují pro vlastní tíži prázdnem, jež jim ustupuje a neklade odpor, a že mění své místo; říkali o nich, že jsou metána na všechny strany. A přisuzují tento pohyb prvkům nejen jako první, nýbrž i jako jediný; ostatní pak pohyby připisují věcem složeným z prvků [atomů]. 

(DK 68 A58/1 a A58/2.)

Démokritos jmenoval dvě vlastnosti těles, velikost a tvar, Epikúros však k nim přidal i třetí, tíhu, neboť jak říká, je nutné, aby se tělesa pohybovala úderem tíhy. Démokritos uznával jako jediný druh pohybu atomů pohyb otřesem [odrazem]. 

(DK 68 A47.)

Neboť oni říkají [starší atomisté], že se atomy pohybují tak, že vzájemně na sebe narážejí a vzájemně se udeřují, neříkají však, odkud přirozeně vzniká onen pohyb. Neboť pohyb vznikající vzájemným narážením je násilný, nikoli přirozený, a násilný pohyb je pozdější než přirozený.

 (DK 67 A6.)

A dále, atomy mají nutně stejnou rychlost, když se pohybují prázdným prostorem, aniž na ně něco naráží. Neboť ani těžké se nebudou pohybovat rychleji než malé a lehké, nesetkají-li se ovšem s žádnou překážkou; ani malé rychleji než velké, třebaže mají všude cestu přiměřenou, nebude-li ani na ně nic narážet. Ani pohyb vzhůru nebo na stranu, způsobený nárazy, ani pohyb dolů, způsobený vlastní tíží, nebude rychlejší. Neboť pokud bude trvat ten i onen pohyb, potud se bude dít s rychlostí myšlenky, až narazí atom na překážku buď z vnějšku nebo vlastní tíží, působící proti síle nárazu. 

(DL X, 61-62.)

Pohyb atomů je možný díky prázdnému prostoru, kterým mohou atomy „proplout“ či se na daný bod v prázdnu přesunout, je však třeba také říci, jak tento pohyb vzniká. U starších atomistů se nesetkáváme s konkrétním názorem v otázce příčiny pohybu, atomy se sice pohybují kvůli vzájemnému odrazu, při němž se mohou také spojovat do molekulárních útvarů, to však neobjasňuje, jakým způsobem se k sobě atomy přiblížily, aby k nějakému odrazu vůbec došlo. U Epikúra se explicitně setkáváme jednak s tvrzením, že atomy jsou obdařeny tíží, která zapříčiňuje jejich „svislý“5 pád prázdnem, a jednak, že se všechny atomy pohybují prázdnem stejně rychle; starší atomisté však příčinu pohybu neobjasnili.6 Epikúros ale nekončí u přirozeného „svislého“ pádu, neboť by atomy padaly stejným směrem a nikdy by se nestřetly, z tohoto důvodů zavádí tzv. odchylku, která je zřejmě nejvíce pochybným postulátem jeho filozofie. Odchylka je náhodný akt, při němž se atom odchyluje ze své přirozené dráhy, a vzniká tak možnost kolize s jinými atomy, nic konkrétnějšího o ní však nevíme.

Pro následující výklad je podstatná především informace, že atomy jsou svým počtem a prázdno svou rozlohou nekonečné. U starších atomistů se nesetkáváme s vysvětlením, avšak u Epikúra se nám dostává argumentu: Pokud by byly atomy konečné počtem a prostor nekonečný, atomy by se rozptýlily v nekonečnu a vzájemně by neutvořily celky; v opačném případě by nebyl prostor pro umístění nekonečného počtu atomů. 

Stejně tak důležitý je princip pohybu: I když se nám nedostává jasná odpověď v otázce jeho přirozenosti, pro výklad vesmíru postačí až jeho důsledek, kterým je kolize atomů. Atomy vzájemně kolidují, spojují se a způsobují další pohyb. Uvedené informace by nám měly stačit k pochopení následujícího výkladu o struktuře, vzniku, zániku a planetárním uskupení ve vesmíru.

Struktura vesmíru

Démokritův zlomek A 40 asi nejlépe demonstruje podstatu struktury vesmíru u atomistů obecně, vycházejme tedy hlavně z něj:

Démokritos říkal, že světů (κόσμος) je nekonečně mnoho a že se liší velikostí. V některých prý neexistuje Slunce ani Měsíc, v některých jsou větší než u nás a v některých je jich více. Rozestupy mezi světy (κόσμος) jsou prý různé a někde je světů víc, zatímco jinde méně. Některé prý rostou, jiné jsou v rozkvětu a jiné chřadnou a někde vznikají a jinde zase mizí. Zanikají prý v důsledku vzájemných srážek. Některé světy jsou prý bez živočichů, bez rostlin a úplně bez vlhka. V našem světě nejdříve vznikla Země, před nebeskými tělesy. 

(DK 68 A40.)

[…] Podle Démokrita jsou světy (lat. mundus)7 nesčíslné a z nich jsou některé sobě navzájem nejen podobné, nýbrž všude dokonale a naprosto tak stejné, že není mezi nimi vůbec žádný rozdíl, a rovněž i tamější lidé.

(DK 68 A81.)

A Démokritovy světy (κόσμος) měnící se v jiné světy, které se skládají z týchž atomů, stávají se stejnými co do druhu, ne však co do počtu. 

(DK 68 A82.)

Lze si však představit, že je takových světů (κόσμος) nekonečné množství i že takový svět může vzniknout jak ve vesmíru8 (κόσμος) tak v mezisvětí, jak nazýváme vzdálenost mezi světy v prostoru obsahujícím mnoho prázdna, nikoli však ve velkém průzračném a úplně prázdném prostoru, jak někteří tvrdí.

(DL X, 88-89.)

Podle atomistů je vesmír (τὸ πᾶν) utvořen z nekonečného počtu světů (κόσμος), které nemají trvalou podstatu, podléhají tedy vzniku a zániku. Všechna tělesa, která se nachází ve vesmíru, jsou složena z atomů a odděluje je prázdno, každý kosmos je tedy utvořen z těles dělitelných na atomy. Ne každý kosmos obsahuje stejné množství těles (planet), někde můžeme nalézt slunce a měsíc, jinde ne. Patrně z důvodu absence jakéhokoliv metafyzického řádu,9 jsou od sebe jednotlivé světy (kosmy) vzdáleny nepravidelně, někde je jich více, jinde méně – tedy v nekonečném prostoru se nachází nekonečný počet světů rozdílného složení (s různým počtem atomů) o různém počtu a druhu těles. Epikúros navíc dodává, že světy nejsou jen separované celky obklopené čirým prázdnem, nýbrž i mezi nimi se nachází atomy, i když v menším množství, jde o tzv. mezisvětí.

V takovémto nekonečném univerzu musíme dojít k jednoznačnému závěru, že zde neexistuje žádný absolutní střed či směr, nýbrž vše je pouze zrelativizováno v rámci daného kosmu či menších útvarů. Nemůžeme tedy tvrdit, že kosmos je uprostřed vesmíru, jelikož vesmír je nekonečný a nemá střed, můžeme však tvrdit, že Země je uprostřed kosmu, protože ten nekonečný není. Vesmír jako celek podle atomistů jednoduše není centrický v žádném ohledu. Pro lepší představu si ukažme grafické znázornění atomistického univerza podle Démokritova zlomku A40. 

Jak jsme již viděli v úvodu, tak kosmos, a to konkrétně ten náš, je pro atomisty všechno to, co lze na obloze spatřit. Na obrázku výše by tedy šlo o všechno, co spadá či je udržováno atomárním obalem, který obklopuje a drží pohromadě náš kosmos. Další kosmy tedy nejsou běžným zrakem viditelné a atomisté k nim museli dojít, jak se ukáže v 6. kapitole, jedině rozumovými úvahami.

Vznik a zánik kosmů

V otázce vznikání a zanikání jednotlivých kosmů dostáváme u starších i mladších atomistů odpověď obdobného ražení:

(31) Světy (κόσμος) vznikají takto: Po oddělení se z bezmezna se mnoho tělísek rozmanitého tvaru snáší do velikého prázdna, a když se shluknou, vytvářejí jeden vír; v němž na sebe narážejí a všelijak se točí, přitom se od sebe rozlišují podobná k podobným. Když pak již pro své množství nemohou kroužit v rovnováze, ustupují jemná tělíska do vnější prázdnoty, jako by byla prosívána; zbývající pak setrvávají pospolu a navzájem se splétajíce běží pospolu a vytvářejí jakousi první soustavu podoby koule. (32) Ta od sebe odlučuje jakoby blánu, která v sobě obsahuje rozmanitá tělíska. Když takto víří dokola, stává se působením odstředivé síly vnější blána tenkou, protože díky styku s vírem spolu obíhají vždy sousední části. Tak vznikla i Země, ježto u sebe zůstávaly části, které byly zaneseny do středu. Ona obklopující jakási blána znovu narůstá přítokem vnějších tělísek - je unášená vírem, takže přibírá tělíska, kterých se dotkne.

(DK 67 A1/31 a A1/32.)

Leukippos a Démokritos obklopují svět (κόσμος) šatem a blánou, spletenou z háčkovitých atomů.

(DK 67 A23.)

Všechno se děje podle nutnosti; neboť příčinou vzniku všech věcí je vír, který [Démokritos] nazývá nutností. 

(DK 68 A33.)

Démokritos říká, že svět (κόσμος) hyne tím, že větší svět přemáhá menší. 

(DK 68 A84.)

Ti, kdo soudili, že světy (κόσμος) jsou co do počtu neomezené, jako stoupenci Anaximandrovi a Démokritovi a později i Epikúrovi, domnívali se o nich také, že do nekonečna vznikají a zanikají, tedy že stále dochází k vzniku jedněch světů a k zániku druhých.

Při vzniku kosmu figuruje jakožto jednotící prvek vír, vířivý pohyb či smršť, při kterém se na základě podobností jednotlivé atomy sdružují. Tento vír nemůžeme chápat jako působení elementu vzduchu, nýbrž jako jakousi hromadnou kolizi nahromaděných atomů, kdy mezi sebou atomy „víří“ a shlukují se. Těmito shluky vznikají pomyslné celky, jemnější či lehčí atomy (shluky atomů) jsou odstředivou silou tlačeny do vnějšího prostoru, zatímco těžší atomy zůstávají ve středu daného víru.10 Toto však podle Epikúra k vysvětlení vzniku kosmu nestačí:

A vznikne tak, že některá vhodná semena vyplynou z jednoho světa (κόσμος) nebo z mezisvětí nebo i z většího počtu jich a pomalu se skládají, rozčleňují a popřípadě přeskupují na jiné místo a zavlažuji se z vhodných zásob až do úplné dokonalosti a stálosti, pokud položené základy mohou něco přijímat. Neboť nestačí jen, aby v prázdném prostoru, v němž může svět povstat, vznikl z nutnosti shluk nebo vír atomů. 

(DL X, 89-90.)

Považuje vznik kosmu spíše za jakýsi zdokonalující či graduální proces atomů, který se nakonec ustálí. Můžeme říci, že Epikúrova varianta má méně „kolizní“ charakter, ale fyzikální podstatou je stejná. Navíc nelze technicky vzato mluvit o dokonalosti, neboť jde stále jen o shluk atomů v prázdném prostoru.

Důležitým a také zajímavým prvkem atomistické kosmologie je myšlenka, že každý kosmos se při svém vzniku obaluje blánou či vrstvou tvořenou z jemných atomů. Tato vrstva má u starších atomistů podobu koule, u mladších atomistů může nabýt v podstatě libovolného tvaru. Epikúros navíc vysvětluje, že tento obal drží tělesa daného kosmu v klidu či v ustáleném pohybu; pokud by se blána rozpadla, tělesa by tento řád ztratila.

Co se týče zániku kosmu, tak k němu dochází, podobně jako u těles, kolizí s jinými kosmy či atomárními celky. Při kolizi může samozřejmě dojít k rozpadu těles maximálně na úroveň atomů, neboť ty jsou, jak bylo uvedeno výše, nezničitelné.

Vysvětlení příčiny těchto jevů je stejně jako u příčiny pohybu velmi nejasné. Ve zlomcích se setkáváme se dvěma protichůdnými pojmy „nutnost“ a „náhoda“. S pojmem nutnost se setkáváme četněji, avšak nelze přesně určit, zdali jde o striktně mechanistickou kauzalitu či jinou zákonitost. Pokud bychom chtěli spekulovat o pojmu náhoda, mohlo by jít o čistě chaotický (předem neurčitelný) pohyb atomů napříč vesmírem bez vyššího (metafyzického) řádu.  

Země a planety

Nyní následuje pojednání o atomistické struktuře a podobě těles v našem kosmu, zde jsou rozdíly a nesrovnalosti asi nejmarkantnější, proto se pokusím, více než v předchozích pasážích, poukázat především na shody u starších a mladších atomistů. Tato podkapitola obecně nemá pro nadcházející srovnání velký význam, je zde spíše pro ucelenost výkladu.

  • (31) Slunce se pohybuje ve větším kruhu kolem Měsíce, zatímco Země zaujímá místo vířením kolem středu. Má podobu bubnu. […]
  • (32) Tak vznikla i Země, ježto u sebe zůstávaly části, které byly zaneseny do středu. […] Z nich některá [tělíska] svým splétáním vytvořila soustavu, nejprve vlhkou a bahnitou, když však vyschla a otáčela se s vírem vesmíru, tu se rozžhavila a nakonec vytvořila přirozenost hvězd.
  • (33) Kruh Slunce je zcela vnější, kruh Měsíce je Zemi nejblíže, kruhy ostatních hvězd jsou mezi nimi. Všechny hvězdy se rozpalují rychlostí svého pohybu. Slunce je však rozžhavováno také od hvězd, zato Měsíc dostává jen málo ohně. Slunce se zatmívá zřídka, avšak Měsíc ustavičně, protože jejich kruhy jsou nestejné.

(DK 67 A1.)

Anaximenés, Anaxagoras a Démokritos tvrdí, že příčinou její [tj. Země] nehybnosti je plochost: neboť neprotíná vzduch pod sebou, nýbrž zakrývá jej jako poklice, což je zjevně to, co plochá tělesa činí; ani větry jimi totiž nemohou pro jejich odpor snadno pohnout.

(DK 13 A20.)

V našem světě nejdříve vznikla Země, před nebeskými tělesy. Měsíc je dole, pak je Slunce, potom stálice.

(DK 68 A40.)

Démokritos se domnívá, že jsou nejprve stálice, za nimi oběžnice a po nich Slunce, Venuše a Měsíc.

(DK 68 A86.)

Také Démokritos [...] říká, že je více hvězd, které obíhají [tj. planety], ale neurčil ani jejich počet, ani jména, neboť nebyly ještě pochopeny dráhy pěti oběžnic. 

(DK 68 A92.)

Démokritos říká, že se Měsíc podobá Zemi pro jakýsi stín hor na něm, neboť má údolí a stráně. 

(DK 68 A90.)

Démokritos pokládá Mléčnou dráhu za společné záření mnoha malých, vedle sebe položených a pro hustotu vzájemně na sebe svítících hvězd. Jiní pak říkají, že Mléčná dráha je složena z velmi malých, hustě položených hvězd, které se nám zdají spojeny pro velkou vzdálenost od nebe k Zemi, jako by někdo něco posypal jemnou a hojnou solí.

(DK 68 A91.)

Jestliže uprostřed světa má spočívat země,

musí znenáhla hubnout a na váze ztrácet

a mimoto pod sebou mít ještě podstatu jinou,

jež od první chvíle je spojena s oblastmi vzduchu

vjedno a s nimi srostla, v ně vštípena žije.

 

Již v předchozí podkapitole bylo řečeno, že při vznikání kosmu se určitá skupina těžších atomů shlukuje uprostřed atomárního víru. Zde je již vhodné dodat, že pro náš kosmos je tento středový shluk Zemí. Země má v atomistickém pojetí poněkud specifickou podobu oproti ostatním planetám, neboť se jí jak u starších, tak i u mladších atomistů přisuzuje, v její „dokonalé“ podobě, obecně řečeno plochý tvar, bližší specifikace se však liší (tvar disku či bubnu). Máme pádný důvod se také domnívat, že plochost Země je příčinou jejího klidu oproti ostatním planetám, které se vlivem víření, jež se projevuje rotací kolem středu, pohybují.  Pro naši práci však bude stěžejní informace, že atomisté pokládají náš kosmos za geocentrický.

S jednotným výkladem o rozmístění planet či hvězd nastává téměř neřešitelný problém, jak vidíme u výše uvedených zlomků. Podle Leukippa je nejblíže Zemi Měsíc, poté ostatní planety a hvězdy, a až na vnějším kruhu je Slunce. Všechna tato tělesa obíhají v kruzích kolem Země a svým rychlým pohybem se zapalují (jen tak můžeme patrně podle atomistů vysvětlit jejich svit). Pokud vyjdeme z předpokladu, že Země, která je uprostřed, vykazuje malý či žádný pohyb a vzdálenější tělesa naopak vykazují pohyb větší a rychlejší, můžeme dojít k závěru, že čím dál je těleso od středu daného kosmu, tím rychleji se pohybuje; což by vysvětlilo žár a teplo, kterým na nás (oproti jiným planetám a hvězdám) působí Slunce. Ze zlomků Démokrita nemůžeme získat příliš směrodatných informací, jelikož se zlomek od zlomku podstatně liší. Jedinou shodnou distinkcí je rozdělení těles na oběžnice a stálice, kde oběžnice jsou tělesa se svým specifickým pohybem a stálice taková tělesa, která se pohybují synchronizovaně a stejnou rychlostí.

Za zajímavou prozřetelnost můžeme považovat Démokritův zlomek A91, v němž je za Mléčnou dráhu, která je lidským okem pozorovatelná pouze jako mlhovina či světelný oblak, považován shluk mnoha hvězd, které jsou špatně viditelné pro svou velkou vzdálenost od Země.

Tímto kapitola o atomistickém vesmíru končí a přejdeme k výkladu moderního pojetí, kde se konkrétně zaměříme na ty oblasti a hlediska moderního pojetí vesmíru, které jsem představil zde, musíme mít na paměti, že bude leccos zamlčeno, neboť, jak jsem již uváděl, nelze u atomistů nalézt všechny jednotlivosti, s nimiž dnes v kosmologii a kosmogonii pracujeme.

Moderní koncepce vesmíru

V tomto oddíle uvedu obecný výklad moderního pojetí vesmíru a jeho částí tak, aby svou strukturou i detailností informací co nejvíce odpovídal kapitole předcházející. Výklad samotný bude dosti obecný a předkládané informace se budou z velké většiny týkat shodných či dokonce identických principů s pojetím atomistickým. Čtenář tedy může očekávat, že ty principy, které se u atomistického a moderního pojetí vesmíru velmi podobají či dokonce shodují, budou, v oblasti moderního pojetí vesmíru, v této kapitole představeny. 

Vědecký obraz vesmíru před Hubblem

Až do první poloviny 20. stol. měla moderní věda za to, že okem i dalekohledy pozorovatelné objekty na obloze spadají do naší galaxie dnes zvané Mléčná dráha. Podle těchto představ byla navíc Mléčná dráha vším, co náš vesmír obsahuje, můžeme tedy říct, že Mléčná dráha byla považována za celý vesmír. Pro existenci dalších galaxií nebyl prozatím žádný empirický důkaz z důvodu nedostatečné technické a vědomostní vybavenosti.

Zlomový moment nastává až s objevem významného amerického astronoma Edwina Hubblea (1883-1953), který pomocí nejmodernější techniky a největších existujících teleskopů došel ke zjištění, že mlhoviny, které lze na obloze pozorovat, jsou, na základě záření, příliš vzdálené od naší Země, takže již nepatří do naší galaxie. Až s tímto objevem se teprve empiricky dokazuje, že galaxií je více, a že je vesmír mnohonásobně větší, než se původně předpokládalo.

Jelikož je tato práce primárně zaměřena na řecké atomisty, řekněme si alespoň stručně, jakou roli v dnešním pojetí vesmíru hrají elementární částice.

Za elementární částice či základní stavební kameny vesmíru jsou považovány: protony, neutrony a elektrony. Tyto částice jsou elementární v tom smyslu, že jsou nejmenším samostatně pozorovatelným tělesem ve vesmíru, i když některé z nich lze dále strukturovat do menších částí. Všechny tři elementární částice se působením vzájemných interakcí (slabé, silné a elektromagnetické) spojují v atomy, molekuly a všechna další větší tělesa. Každý atom (a následně i větší tělesa), který je z těchto subatomárních částic složen, získává své vlastnosti v závislosti na obsahu protonů ve svém jádře. Podle počtu protonů v jádře pak jednotlivé atomy dělíme na prvky.

Ke každé elementární částici by měla teoreticky existovat opačně nabitá antičástice a v případě, že se částice srazí z antičásticí, dochází k tzv. anihilaci, což je přeměna hmoty na její energii (záření), nikoliv však její zničení. V případě energie pak dochází k procesu tzv. materializace, kdy se energie přemění zpět na částice a antičástice. Můžeme tedy říct, že elementární (anti)částice jsou z hlediska hmoty buďto zachovatelné, tj. přeměnitelné na částice jiné; nebo dochází k jejich přeměně na nehmotné záření.

Celý vesmír, který se podle Hubbleova objevu dělí na galaxie, je tedy tvořen z elementárních částic, kde vlastnosti a charakter větších těles definuje právě množství těchto částic.

Galaxie

V této podkapitole si řekněme, co vlastně pojem galaxie znamená a odkud tento pojem pochází. Za galaxii považujeme soustavu hvězd a dalších těles, která se kolem nich seskupují či obíhají. Tímto způsobem vznikají sluneční soustavy, a když se takovéto soustavy gravitačně shlukují do soustav větších, vznikají galaxie, které se případně shlukují do galaktických kup a nadkup. Nejde o pouhé pomyslné celky, ale o skutečné, gravitačně spjaté, vesmírné struktury.

Slovo galaxie pochází z řeckého výrazu „κύκλος γαλακτικός“, což můžeme přeložit jako mléčný pás, kruh či dráhu (ve smyslu okruhu). S původním řeckým výrazem se setkáme i u Démokritova zlomku A91. Jak je patrné, tak název naší galaxie – Mléčné dráhy – byl přejat právě z tohoto řeckého termínu a slovo „γαλακτικός“ bylo použito pro obecné označení všech vesmírných struktur – galaxií. Tato etymologická vsuvka jasně ukazuje, že i pro pojmenování takového konceptu, jakými jsou moderní galaxie, saháme až k antickým pojmům. Jedná se tedy o pojem minimálně tak starý, jako řecký atomismus, avšak připisovat autorství samotnému Leukippovi či Démokritovi by bylo neoprávněné a spekulativní.

Struktura vesmíru

Jak jsme si řekli výše, tak vesmír je strukturován do galaxií, které se gravitačním působením dále shlukují do kup galaxií a ty utváří určité shluky – galaktické nadkupy -  které však již nejsou gravitačně vázány. Rozpoložení jednotlivých galaxií, kup a nadkup není nikterak pravidelné, při mapování vesmíru se došlo k tomu, že jsou jednotlivé celky rozmístěny ve vesmírném prostoru nerovnoměrně.

Podle dnešních informací je ve vesmíru více než 200 miliard galaxií. Edwin Hubble zavedl v roce 1925 klasifikaci typů galaxií podle jejich tvaru, mezi základní typy patří: eliptická galaxie, spirální galaxie a spirální galaxie s příčkou, později byla mezi ně připojena nepravidelná galaxie. Tato klasifikace ukazuje na rozdíly mezi jednotlivými galaxiemi a třídí je podle jejich architektury, nejedná se však o vývojové stupně galaxií, nýbrž pouze o vizuální distinkce.21 Pojďme si ukázat znázornění této kategorizace.

Jak vidíme, tak i galaxie daného typu se mohou lišit, což znamená, že se ve vesmíru nachází nepřeberné množství galaktických variací. Naše galaxie – Mléčná dráha – spadá pod spirální galaxie s příčkou, spirální charakter je příčinou toho, že lze za jasných nocí (mimo městem osvětlené oblasti) vidět její dvě překrývající se spirální ramena. Tato ramena se lidskému oku jeví jako světelný pás provázený mnoha hvězdami, z této podoby pak vychází její název, jelikož působí jako pás rozlitého mléka.

Hubble ve své době sice došel k zásadnímu zjištění, avšak kvalitnější snímky mnohých galaxií lidstvo získalo až s rozvojem kosmonautiky. V roce 1990 byl na oběžnou dráhu Země dopraven tzv. Hubbleův teleskop, který se stal klíčovým nástrojem pro mapování vesmírných objektů. Pomocí něj se povedlo získat snímky z hlubokého vesmíru a máme tak snímky mnoha galaxií, jedná se o tzv. Hubbleovo hluboké pole. Při pozdějším mapování do ještě větších hloubek vesmíru lidstvo získalo snímky tzv. Hubbleova ultra hlubokého pole. Pojďme se na toto pole podívat.

Většina světelných objektů, které na snímku vidíme, jsou různorodé galaxie. Všimněme si, jak nestejnorodé je jejich rozložení ve vesmírném prostoru a jaké rozličné barvy a tvary galaxií lze pozorovat. Pro pořízení takového snímku musel teleskop zaměřit velmi malou část vesmíru, aby mohl zkoumat takto vzdálenou oblast, čili se jedná o pouhý zlomek vesmírného prostoru a i v něm spatřujeme takový počet galaxií.

Shrňme tuto podkapitolu tvrzením, že vesmír obsahuje velké, pro dnešní vědu, nevyčíslitelné množství galaxií, které mají rozličný typologický charakter (viz Hubbleova klasifikace) a ve vesmírném prostoru jsou rozloženy nepravidelně. Tyto objevy jsou výsledkem vědeckého snažení, které zaznamenalo úspěch až ve 20. stol. a dnešní výzkum naše znalosti stále rozšiřuje, avšak pro zmapování celého vesmíru nejsme prozatím dostatečně vybaveni.

Vývoj vesmíru

Pokud jsme si ukázali, jak vypadá struktura vesmíru v jeho moderním pojetí, je třeba také poukázat na proměnlivost vesmírného celku a jeho částí. Pořád však budeme dbát spíše na obecný výklad bez objasňování subtilních informací. 

Moderní kosmologie pracuje s představou, že vesmír má svůj počátek v čase. Tento počátek označujeme termínem „velký třesk“. Má se za to, že při velkém třesku došlo k explozi „miniaturní“ gravitačně zhuštěně energie tzv. singularity, která by měla obsahovat dostatek materiálu pro celý náš vesmír. Při této explozi se začal vesmír rozpínat, čímž „vznikl“ časoprostor. Na počátku vesmíru prozatím existovaly pouze nejelementárnější částice, antičástice a fotony, které se postupně sestavily do mohutnějších celků. Toto utváření trvalo zhruba 200 milionů let, než se začaly objevovat velké hvězdné systémy - galaxie, o nichž jsme pojednali výše. Podle dnešních informací může galaxie obsahovat stamiliony až biliony hvězd, podle velikosti dané galaxie.

Pokud se zamyslíme nad tím, že se prostor zvětšuje v čase (případně se jeho objem mění), můžeme dojít k závěru, že samotný vesmír není nekonečný. Tato otázka však není prozatím vyřešena, neboť se s ní pojí rozličné problémy a především nelze zmapovat a určit celkový objem vesmíru.

Postupným rozpínáním vesmíru nastala situace, kdy hustota hmoty či konkrétně rozprostření větších pozorovatelných těles není příliš vysoké. Ve vesmíru jsou hvězdy a planety, které jsou pro nás gigantickými tělesy, avšak mezi nimi se nachází mnoho „nevyplněného“ prostoru. Dnešní věda počítá s tím, že pozorovatelná hmota zabírá pouze 5 % celkového obsahu vesmíru, dalších 25 % zaujímá tzv. temná či skrytá hmota a zbylých 70 % tzv. temná či skrytá energie. Vidíme tedy, že domněle nevyplněný prostor je přece jen, hypoteticky vzato, vyplněn. Temná hmota je hypotetickým postulátem, jenž má vysvětlit nadměrné gravitační působení např. v rámci galaxie, které nelze připsat obyčejné hmotě, musí se zde tedy nacházet další prvek (hmota), jehož gravitační působení bude odpovídat naměřeným hodnotám. Temná energie má oproti temné hmotě, která doplňuje chybějící gravitační pole a zabraňuje (vzdoruje) rozpínání galaxií, vysvětlit rozpínání vesmíru, je tedy v podstatě antigravitací. Temná energie by měla mít podle hypotéz homogenní rozložení skrze celý vesmír a působit na tělesa i prostor odpudivou silou.

Nejdůležitější informací je zde fakt, že vesmír má začátek v čase a není tedy věčným. Jeho vývoj se děje postupným rozpínáním prostoru, což má vliv na jednotlivé celky a tělesa v něm.

Vznik a zánik galaxií

S vysvětlením vývoje a vzniku galaxií se pojí mnoho nejasností a moderní věda nemá de facto jasnou odpověď na otázku vzniku galaxií. Jak jsme uvedli, tak vesmír se rozpínáním zvětšoval a stále se zvětšuje, což má za následek, mimo jiné, i strukturální proměny. Galaxie jako takové jsou z hlediska celkového staří vesmíru mladými celky, jelikož se dlouhou dobu po počátku vesmíru utvářely pouze atomární a molekulární celky, z nichž se již galaxie mohou utvořit. Na počátku vesmíru nebyly, krátce řečeno, dostačující podmínky ani materiál pro vznik galaxií či větších celků, navíc byla hmota i záření homogenně seskupena. V moderní kosmologii panovaly dva obecnější názory na vznik galaxií: model izotermní a model adiabatický. Podle izotermního modelu docházelo v dříve zcela homogenním (hmotou i zářením) vesmíru k fluktuacím hmoty, z níž se postupně gravitačním působením utvářely hvězdy, hvězdokupy a dále větší celky – galaxie, kupy a nadkupy galaxií. Podle adiabatického modelu docházelo k fluktuacím hmoty i záření, čímž se nejprve vyčlenily obrovské celky, které se postupně rozpadaly na kupy galaxií, až došlo k vyčlenění zárodků galaxií a později i hvězd a hvězdokup.

Jak vidíme, tak každý z modelů postupuje z jiné strany, izotermní postupuje od menších celků k větším a adiabatický opačně. Ani jeden model však není dostačující a vše komplikuje také postulování temné hmoty a energie. Závěrem je tedy to, že moderní věda sice nabízí určité modely galaktického vzniku, avšak žádný z nich zcela neodpovídá aktuální podobě galaxií a zkoumaným poznatkům.

Jelikož galaxie určitým způsobem vznikají, podléhají také změně a zániku. K jejich změně či zániku může jednoduše dojít tak, že se k sobě dvě či více galaxií gravitační silou přiblíží. V takovém případě dochází k prolnutí většího počtu gravitačních polí a jednotlivá tělesa mění své oběžné dráhy, vznikají nové celky a dokonce se více galaxií spojuje v jednu. Při spojování galaxií samozřejmě může dojít ke kolizím mezi jednotlivými tělesy, což má za následek rozpad planet, planetek a případně i hvězd. Kusy hmoty, které z těchto střetů zůstanou, pak slouží jakožto stavební materiál pro vznik nových těles.

Atomistické vs. moderní pojetí vesmíru

Po představení atomistické a naší koncepce vesmíru je načase srovnat tyto dvě představy a vyjasnit si, kde jsou základní shody a neshody, a v čem tedy spočívá zásadní podoba, která vedla k napsání této práce. Srovnání nám značně usnadní porovnání grafického znázornění atomistického univerza s Hubbleovým ultra hlubokým polem.

Nejprve si zopakujme, co na jednotlivých obrázcích vidíme. Na znázornění Démokritova zlomku A40 (vlevo) můžeme vidět rozličné světy (kosmy), které obsahují různý počet těles. Tyto světy jsou od sebe buďto zcela oddělené prázdnem, nebo dochází ke střetu jednotlivých kosmů, a tím k jejich zničení nebo případnému pohlcení (spojení). Tělesa uvnitř kosmů získávají svůj pohyb vířením kosmického celku, který je obalen atomární blánou. Co už vyobrazeno není, je skutečnost, že atomistické pojetí zavádí nekonečný prostor s nekonečným počtem kosmů a vše, co je, je složeno z atomů, které jsou od sebe odděleny prázdnem.

Na snímku Hubbleova ultra hlubokého pole (vpravo) pak vidíme rozličné světelné objekty, které jsou z větší části galaxiemi. Tyto galaxie jsou utvořeny z hvězdných soustav a liší se svým tvarem, tedy i vnitřním uspořádáním. Každá z galaxií je jednotným celkem spojeným gravitační silou. Gravitační působení má za následek i to, že se galaxie dále spojují v galaktické kupy a může mezi nimi docházet ke kolizím a spojování.

Vyzdvihněme teď ústřední společné prvky atomistické a moderní koncepce vesmíru. Atomistický kosmos je stejně jako moderní galaxie všechno to, co jsme schopni pozorovat běžným zrakem na noční obloze, jedná se o všechna tělesa, která jsme bez modernější techniky schopni vnímat. Atomistické i naše pojetí pracuje s myšlenkou, že kosmů či galaxií existuje velmi mnoho, v atomistickém pojetí nekonečný počet kosmů, v moderním pojetí tato hodnota není konečně stanovena, avšak počítá se minimálně se stovkami miliard galaxií. Každý kosmos i galaxie je svým uspořádáním jedinečná, v obecnějším měřítku se však některé vzájemně podobají, jiné jsou pak zcela odlišné. Tento moment je kromě obecné struktury dělící vesmír na kosmy či galaxie velmi důležitý. Atomistická koncepce však svou čistě mechanickou, můžeme říci i chaotickou, uspořádaností vede jednoznačně k těmto rozdílům mezi světy, a jelikož se pohybujeme v nekonečném prostoru s nekonečným počtem atomů, není nikterak podivné, že se kosmy mohou vzájemně podobat, dokonce být i identické. 

Určitou paralelu lze najít také z hlediska soudržnosti vesmírných struktur. Jak jsme řekli, tak galaxie je jednotným celkem, neboť se k sobě její tělesa vzájemně přitahují gravitační silou, u atomistů je tato skutečnost také, avšak místo gravitačního pole zde máme atomární obal, který drží vířící tělesa uvnitř kosmu.

Nezanedbatelným spojovníkem je také skutečnost, že atomistická i moderní koncepce pracuje s elementárními částicemi, které jsou základními stavebními díly větších těles. Atomistický postulát atomu sloužil jako východisko z nekonečného dělení hmoty, moderní věda ukázala, že v mikroskopickém světě skutečně nelze dělit hmotu do nekonečna. Naše atomy i menší subatomární částice jsou však dělitelné a z hlediska hmoty zničitelné (přeměnitelné na energii), což je u atomistických atomů fyzicky nemožné.

Jak jsme mohli vidět, tak na rozdíl od atomistických současníků, nepočítají ani atomisté ani naše moderní věda s jedinečnou úlohou Země, případně našeho kosmu či galaxie. Náš kosmos či galaxie vznikla jakožto jedna z mnoha, a z hlediska vesmírného celku nehraje výsadní roli ani polohou ani svou existencí. Teleologie, kterou můžeme vidět např. u Aristotela, se jednoduše ani v jedné ze srovnávaných koncepcí nenachází. Vesmír podléhá působení fyzikálních zákonů a lze jej „rozdělit“ na elementární částice, které interagují čistě mechanicky.

Podobně je tomu i se vznikem a zánikem vesmírných struktur. Kosmy i galaxie podléhají vznikání a zanikání. Jak jsme však viděli, vznik galaxií není stále objasněn, což zabraňuje bližšímu srovnání, neboť bychom spekulovali o moderní kosmologii, což není naším záměrem. O zániku vesmírných struktur můžeme říct, že je v obou případech zapříčiněn interakcí mezi jednotlivými strukturami a obecně jde vždy o určitý typ strukturální kolize, při níž se struktury buďto spojují nebo dochází k jejich rozpadu a z trosek se v budoucnu utváří struktury nové.

Obecně představy o vesmíru, které existovaly v antice a pokračovaly s jistými změnami do středověku a dále až k Hubbleovu objevu dalších galaxií, neměly strukturální rysy vesmíru tvořeného nezměrným množstvím galaxií. Této představě se nejvíce ze všech blíží právě atomistická koncepce, která se samozřejmě v mnoha aspektech od moderního pojetí liší, ve výše srovnávaných vyobrazeních vesmíru je však podobnost zcela patrná, jak jsme v této kapitole také ukázali.

Průzkum atomistických východisek a metodologie

Jelikož jsme v předchozích kapitolách ukázali, že atomistické pojetí vesmíru se ve významných ohledech shoduje a podobá pojetí modernímu, a navíc svou nadčasovostí vyniká nad jiné antické koncepce, je na čase pokusit se zodpovědět otázku: „Jak k tomuto vesmírnému systému atomisté dospěli?“ nebo jinak řečeno: „Co je k jejich závěrům dovedlo?“ 

Starší atomisté

Jak bylo v úvodu řečeno, tak atomistické myšlení s největší pravděpodobností vzniklo jakožto odpověď na elejskou školu, která tvrdila, že jsoucno je a nejsoucno není. Elejské jsoucno je jedno, plné a zcela neměnné. Díky homogenitě jsoucna vyvstává mnoho problémů a otázek pro smyslový svět. V takovémto zcela jednotném světě reálně neexistuje mnohost, kterou však smysly vnímáme. Navíc eleaté dochází k rozumovým paradoxům tzv. aporiím, které mimo jiné popírají pohyb na základě dělení daného úseku do nekonečně malých částí či na základě diskontinuity času a prostoru.

Toto jsou v hrubém náčrtu stanoviska, která hájila elejská škola. Uvedené myšlenky zcela evidentně odporují smyslovým zkušenostem, proto přichází atomisté se svou koncepcí, která má vyložit skutečnost v souladu se smyslovou evidencí. Jejich postulát atomů a prázdna je pro budoucí výklad nutné brát jako východisko z elejských aporií a smyslům neodpovídajících myšlenek. Atomistické počátky tedy považujme za účelový konstrukt vysvětlující vnímané jevy, jakými jsou např. pohyb či libovolná změna v přírodě.

Než se pustíme do domýšlení úvah o vesmírných celcích, je třeba si vyjasnit atomistickou epistemologii, která je dle mého soudu nezanedbatelným prvkem pro tento výklad. Uveďme si opět několik zlomků:

Mimoto prý se mnoha jiným živým bytostem totéž jeví zcela jinak než nám a ani jednotlivec pro sebe nemá o téže věci stejný dojem při vnímání. Není prý tedy zjevno, který z těch dojmů je pravdivý a který je mylný; neboť jeden prý není o nic více pravdivý než druhý, nýbrž spíše pravdivé jsou oba stejně. Proto zajisté Démokritos praví, že buď nic není pravdivého, anebo alespoň že nám to není zjevno. Vůbec však, poněvadž smyslové vnímání pokládali za myšlení a ono za změnu, je v jejich pojetí nutně pravdivé to, co se v smyslovém vnímání jeví.

(DK 68 A112.)

Démokritos zavrhuje někdy, co se jeví smyslům, a říká, že se z toho nic nejeví vpravdě, nýbrž jen v mínění, a že v jsoucnu je pravda jen to, že jsou atomy a prázdno. Praví totiž: „Dohodou je sladké, dohodou hořké, dohodou teplé, dohodou chladné, dohodou barva, ve skutečnosti jsou však jen atomy a prázdno.“

(DK 68 B9.)

Démokritos praví ve spise O podobách: „Člověk má poznávat podle tohoto pravidla, že je vzdálen od skutečnosti,“ a dále: „I tento důkaz zajisté ukazuje, že ve skutečnosti nic o ničem nevíme, ale nahodilé je mínění každého,“ a ještě: „Přece bude zřejmé, že je těžké poznávat, jaká je každá věc ve skutečnosti.“

(DK 68 B6-8.)

V Pravidlech říká, že je dvojí poznání, jedno skrze vjemy, druhé pak skrze myšlení. Z nich pak poznání skrze myšlení nazývá pravým a přisuzuje mu spolehlivost v rozsuzování pravdy, kdežto poznání skrze vjemy jmenuje temným a odnímá mu bezpečnost v rozeznání pravdivého. A říká doslovně: „Jsou dva druhy poznání, jedno pravé, druhé temné. A k temnému náleží toto všechno, zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Druhé je pravé, oddělené od prvního.“ Dále dává přednost pravému poznání a připojuje: „Kdykoliv temné poznání nemůže již hledět na něco menšího, ani je slyšet, ani čichat, ani chutnat, ani hmatem vnímat, nýbrž k jemnějšímu…“

(DK 68 B11.)

Z uvedených zlomků je patrné, že Démokritovo stanovisko je velmi blízké, ne-li shodné, s empirickým skepticismem. Smysly jsou zde degradovány na nespolehlivý zdroj poznání, který nám dává pouze subjektivní informace o objektivních pravdách. Poznání empirické je „temné“ a poznání rozumové by mělo vést k pravdě, pokud je to vůbec možné.31 Smyslově uchopitelná data nemají objektivně platnou výpovědní hodnotu, pravda se skrývá pouze v atomech a prázdnu – tyto počátky tedy musí vycházet z rozumové úvahy.

Jak ale bylo řečeno výše, tak postulát atomů a prázdna vyšel z obrany smyslové evidence, takže obecná podstata vnímaných jevů, musí vykazovat určitou pravdivost, např. pohyb musí existovat. Démokritovu epistemologickou skepsi budeme chápat jako skepsi vůči poznání jednotlivin, obecně vídané jevy by měly vykazovat správnost, avšak jejich jednotlivé kvalitativní posouzení už nelze spolehlivě provést.

Toto zhodnocení atomistického přístupu k poznání uvádím z toho důvodu, aby bylo patrné, jakým způsobem starší atomisté, a to zejména Démokritos, pracují se zkušeností a rozumem, což je zajisté důležité pro jakýkoliv filozofický výklad.

S odkazem na atomistickou epistemologii se teď přesměrujme k atomistickému pojetí vesmíru. Jak jsme ukázali, tak smyslový aparát není nikterak dokonalý a subtilnější záležitosti – atomy a prázdno – jsou výsledkem rozumových úvah, které objasňují obecný chod světa i celého vesmíru. Čtenáři by se mohlo zdát irelevantní využívat epistemologických zásad pro kosmologické postuláty, pokud však starší atomisté na těchto zásadách skutečně bazírovali, je jejich využití opodstatněné. Je nepochybné, že atomisté pozorovali téměř identickou noční oblohu, jakou můžeme pozorovat my (abstrahujeme-li od jakékoliv techniky). To znamená, že nemohli na obloze spatřit žádné nesčíslné světy, ale pouze hvězdy naší galaxie, případně rameno naší galaxie, o němž mluví výše uvedený Démokritův zlomek A91, které se oku jeví jakožto mlhovina, avšak ve skutečnosti jde o shluk hvězd a planet.  

Pokud takto chápal vidění oblohy a vzdálené kosmické objekty pro něj nebyly pouze tím, co prima facie vnímáme, tedy byly ve skutečnosti jiné, než se nám jeví, pak rozhodně mohla úvaha zajít dále. Objekty jen sotva viditelné či dokonce neviditelné, jelikož je pro svou vzdálenost již ani nemůžeme vidět, mohou existovat stejně dobře, jako věci zde viditelné. Naše smysly zkrátka nedostačují na tak velké vzdálenosti, použijeme tedy rozum, podobně jako při „odhalení“ atomů v mikroskopickém světě. Toto však možná vyvrací následující zlomek.

Proto nemá pravdu Démokritos, když míní, že by mravence bylo zřetelně vidět i na obloze, kdyby prostředí bylo prázdné.

(DK 68 A122.)

Máme uvedený zlomek chápat tak, že pokud by nám nepřekáželo ve vidění vzdálených a tedy velmi malých objektů prostředí před ním, což je v našem případě náš kosmos s jeho tělesy a atomárním obalem, pak by bylo možné vidět jiné kosmy? Pokud ano, pak atomistická úvaha nepojímá příliš vzdálené objekty za neviditelné, nýbrž za zřetelně viditelné malé objekty, které však překrývá náš kosmos, je tedy jakousi okem neprostupnou bariérou. Chybějící smyslová evidence nesčíslných světů tak, podle našich úvah, není pro atomisty překážkou, neboť si tuto chybějící evidenci racionálně obhajují.

Jediný doklad pro toto by se pravděpodobně skrýval v koherenci atomistického systému, který nemá účelově (Aristotelés) či harmonicky (Platón) vykonstruovaný svět. Pokud je svět redukovatelný pouze na atomy a prázdno a všechno ostatní podléhá vzniku a zániku čistě kauzálním působením, pak se nedá nikterak vyloučit, že světů je mnoho, dokonce i nekonečně. Tento výklad samozřejmě není v žádném směru nevyvratitelný, pokusme se tedy vydat směrem opačným – od atomů a prázdna k vesmíru.

Pokud existují atomy a prázdno, což je jediná atomistická „jistota“, pak se vše rozpadá na atomy a znovu spojuje ve větší celky. Tedy i Země spolu s okolními hvězdami se může kolizí rozpadnout na atomy či menší celky, tedy i celý svět se může kolizemi rozpadnout na různorodé celky. Z těchto celků pak mohou vznikat jiné různorodé celky, a pak zůstává otázkou, zdali se tak neděje i mimo rámec našeho světa? Celý náš svět není podle atomistické fyziky věčný, musel tedy vzniknout z „cizího“ materiálu, který je de facto z prostoru mimo náš svět, protože ten před svým vlastním vznikem pochopitelně neexistoval. Východisko se tedy nabízí takové, že zničitelnost všech složených struktur umožňuje vznik rozličných světů v libovolném uspořádání. Toto však vychází z premisy, že svět je nekonečný do rozlohy prázdna i do počtu atomů, i když je nutno přiznat, že v omezeném množství by šel vznik rozličných světů aplikovat i s omezenou rozlohou prázdna a konečným počtem atomů. Objasníme-li fundamentální premisy naší úvahy – nekonečnost prostoru a množství atomů – bude, zdá se, atomistická koncepce vesmíru vysvětlena.

S nekonečností prostoru se v rámci atomismu nepojí větší problémy, protože pokud přistoupíme na to, že všechno jsou jen atomy a prázdno, pak i prostor bude jen prázdno obsahující atomy. Pokud by měl být prostor konečný, musel by být nějakým způsobem omezen, atomistická fyzika však připouští jen složeniny atomů, které by mohly být onou mezí prostoru, atomy jsou však od sebe odděleny prázdnem (ze všech stran) a jak jsme řekli, tak prostor je de facto prázdno obsahující atomy, z čehož vyplývá, že i za „konečnou“ hranicí prostoru bude také prostor (prázdno), což konečnost prostoru vyvrací.

S nekonečným množstvím atomů již není vysvětlení tak jasné, mohli bychom buďto vyjít z nekonečností prostoru a ukázat, že musí být také skrze nekonečný prostor všude nějaké atomy, aby mohly vznikat větší celky a atomy konečné počtem se „nerozplynuly“ v nekonečném prostoru (což je argumentace Epikúra); nebo jako vysvětlení použít nekonečný počet tvarů atomů, kde rozličné tvary vysvětlují rozličné vlastnosti těles, zde bychom se ale daleko nedostali, neboť nekonečný počet tvarů vede k nekonečnému počtu atomů a obráceně, jedna nejasnost vysvětluje druhou – jde o argumentační kruh. Rozumnějším vysvětlením je tedy Epikúrova varianta.

V závěru úvahy si shrňme naše poznatky (domněnky). Za prvé se ukázalo, že atomy a prázdno jsou odpovědí na elejskou filozofii, která vyvracela pravdivost smyslové evidence. Za druhé jsme došli k úvaze, že epistemická skepse se týká spíše jednotlivin nežli obecného. Za třetí jsme se na základě epistemologických úvah pokusili domýšlet úvahu o struktuře vesmíru, a to od pozorování nebe a viditelných věcí, až po věci oku sice nepřístupné, avšak v rámci atomistické fyziky dozajista myslitelné. Za čtvrté se postup domýšlení změnil a vycházelo se od nekonečnosti počtu atomů a prázdného prostoru k větším celkům, jejichž zničitelnost a nestálost vede bez problému k nesčíslným světům, za předpokladu, že počítáme s nekonečným prostorem a čistě mechanistickým světem, jak se ukázalo, tak i nekonečný prostor má u mladších atomistů svou obhajitelnost, avšak nekonečný počet atomů je argumentačně kruhový nebo vysvětlitelný jen přes Epikúrův výklad. První dvě úvahy posloužily jako podklad pro třetí a čtvrtou úvahu, z nichž čtvrtá se mi osobně jeví jako mnohem přijatelnější nežli třetí.

Mladší atomisté

U epikúreismu nemůže úvaha postupovat stejně, a to především z důvodu, že epikúrejská epistemologie je poněkud svérázná a dochované texty mají větší rozsah a dokonce obsahují i konkrétní argumenty, což u starších atomistů není dochováno. 

Samotný princip atomů a prázdna není nikterak originálním prvkem. Epikúros sice vlastnosti atomů rozšířil (odchylka a minima), ale dále budeme předpokládat, že s počátky operuje na základě tradice starších atomistů, nikoliv na základě originálního filozofického projektu.

Nyní si ukažme, v čem spočívá svéráznost Epikúrovy epistemologie:

Nesmíme ani násilně vynucovat, co je nemožné, ani používat u všeho stejného způsobu zkoumání jako při úvahách o různých druzích života nebo o řešení ostatních otázek přírodovědeckých, jako např. že se vesmír skládá z těles a nehmatatelného jsoucna a že jeho základní prvky jsou atomy, a při všech takových otázkách, které připouštějí jen jediný výklad souhlasící s vnímanými jevy. Ale při úkazech na nebi tomu tak není; ty připouštějí jak několikerou příčinu svého vzniku, tak několikeré určení své podstaty, shodné se smyslovými vjemy. Neboť o podstatě přírody nesmíme vykládat podle svých lichých úsudků a pravidel, nýbrž jak to vyžadují vnímané jevy; náš život totiž nepotřebuje již nerozumu a lichého zdání, nýbrž abychom žili prosti duševního neklidu.

(DL X 86-87.)

Podobných podivných úkazů vidíme mnoho

a každý by chtěl naší vírou ve smysly otřást - 

marně, protože nejvíc je těch, co nás klamou

jen pro to, co přidáme sami, domnění ducha,

majíce za berný vjem, co nevnímal smysl.

Nic není těžší než rozeznat viděné věci

od nejistých, jež duch si přimyslí v mžiku.

[…]

Vždyť větší víra se musí přikládat tomu,

co nepravdu pravdou je schopno přemoci samo.

A potom, co víry je hodno více než smysly?

Všimněme si dvou zásadních věcí, epikúrejci oproti starším atomistům přikládají smyslům neomylnost v otázce poznání a je to kupodivu rozum, který spíše mate a uvádí nás do omylu; a jevy či poznatky jsou rozděleny do dvou skupin – buďto má daný jev pouze jedno pravdivé vysvětlení, nebo jej lze vysvětlit vícero způsoby, které však nesmí být v rozporu se smyslovou evidencí.

Epistemologie Epikúra je tedy vystavěna odlišně a klade primární důraz na smyslovou evidenci, která nám zjevuje pravdy o světě, což však neplatí o atomech a prázdnu, neboť ty nelze smyslově vnímat, vnímat můžeme pouze jejich působení na smyslový svět. Každé vysvětlení je pravdivé tehdy, když není v rozporu se smysly. To vede k tomu, že jednotlivá vysvětlení jednoho úkazů mají pokaždé stejnou pravdivost, pokud neodporují smyslům. U obecných či „základních“ pravd o přírodě – mezi něž patří koncepce atomů a prázdna – to však nemůže nastat a musí zde být pouze jedna příčina či princip. Na jakých myšlenkových pochodech jsou založeny atomy a prázdno, jsme již odpověděli výše, u Epikúra však máme vysvětlení i toho, proč jsou atomy nekonečné počtem a prázdno svou rozlohou – což je další „základní“ pravda.

A dále, vesmír je nekonečný. Neboť co je omezené, to má okraj; okraj však lze pozorovat pomocí něčeho jiného vedle něho; proto nemaje okraje, nemá konečnou mez; a protože nemá konečnou mez, je nekonečný a neomezený. A dále, vesmír je nekonečný nejen co do velikosti prázdného prostoru, nýbrž i co do množství těles. Neboť kdyby byl prázdný prostor nekonečný, ale tělesa omezená co do počtu, nikde by nesetrvávala, nýbrž by se pohybovala rozptýleně po nekonečném prázdném prostoru, nemajíce jiných těles, jež by je podpírala a svými nárazy zastavovala. A kdyby byl prázdný prostor ohraničený, neměla by tělesa při svém nekonečném počtu, kde by se umístila.

Toto vysvětlení je vystavěno na poněkud bizarní představě, že vesmír musí být nekonečný, neboť nemá žádný okraj. Pokud by okraj mělo, muselo by být něco jiného vedle něj, což však nepozorujeme, takže okraj nemá a tudíž je nekonečný. Jak je však možné říci, že nepozorujeme nic vedle vesmíru? Epikúros rozhodně nemohl být schopen svým zrakem zmapovat celý vesmír, případně se pokusit dostat mimo něj, aby o něm udělal tento závěr. Jediné východisko z tohoto problému spočívá, dle mého soudu, v tom, že Epikúros patrně pracoval s termínem vesmír, jakožto se sumou všeho, co je (τὸ πᾶν). Pokud je tedy vesmír suma všeho, co je, pak můžeme s jistotou říci, že není nic mimo něj, protože vesmír již obsahuje všechno a nemá hranici či okraj. Tato úvaha však není založena v žádném případě na smyslech, nýbrž na pojmovém uchopení slova „vesmír“ (τὸ πᾶν).

Když máme stanoven nekonečný prostor, stačí zde umístit atomy, ty však musí být svým počtem nekonečné, protože by se jinak rozprostřely v nekonečnu a nevznikly by tak větší celky, které však pozorujeme na obloze i na zemi. Tento krok se zdá neproblematický, protože neodporuje ani smyslové evidenci, ani již nastaveným podmínkám.

Poté už je proces výstavby nesčíslných světů taktéž neproblematický, neboť jej podporuje nekonečný prostor s nekonečným počtem atomů, kde dochází ke kolizím - věčnému vzniku a zániku.

Tuto část můžeme uzavřít tak, že Epikúrovo východisko pramení jednak z návaznosti na starší atomisty, od nichž pochází koncepce atomů a prázdna, a jednak z pojmového uchopení slova vesmír, který je vším, co jest. Epikúrejská epistemologie založená primárně na smyslové evidenci, je v „základních“ pravdách ne zcela uplatnitelná, jak se ukázalo, rozumové pravdy však musí nutně korespondovat se smyslovými jevy, jinak je jejich pravdivost neprokazatelná.