Sidebar

24
po, zář

BLOGEE
Typography

Vysoká míra urbanizace současného světa vede k otázkám, jak rostoucí městskou populaci nasytit. Ve stávajícím systému jsou potraviny zpravidla produkovány ve venkovských oblastech, a to nejčastěji prostřednictvím monokultur nebo, v případě živočišné výroby, velkochovů. Vysoké hodnoty dodatkové energie a závislost konvenčního zemědělství na fosilních palivech jsou dále navyšovány nutností balení, transportu a uchovávání potravin.

Tato praxe má řadu negativních dopadů na životní prostředí (degradace půdy, znečištění ovzduší a vody, produkce skleníkových plynů ad.). Navíc podstatně zvyšuje zranitelnost měst, závislých na dodávkách zvenčí, což se ukazuje jako problematické zejména ve chvílích bezpečnostních, ekologických a ekonomických rizik a výkyvů. Městské zemědělství a samozásobitelství se v posledních letech stalo často diskutovanou alternativou, reflektující jak otázky potravinové bezpečnosti a ochrany přírody a klimatu, tak například i problematiku nízkopříjmových nebo sociálně vyloučených skupin. Zájem o původ a kvalitu potravin je na vzestupu také mezi samotnými spotřebiteli, jak dokládá nárůst rozmanitých alternativ konvenčních spotřebitelských řetězců (farmářské trhy, komunitou podporované zemědělství, komunitní zahrady apod.). Literatura z českého i zahraničního prostředí  tento vývoj částečně připisuje rostoucímu povědomí o stinných stránkách konvenčního potravinového systému a stále častějším kauzám týkajícím se zdravotní nezávadnosti a kvality potravin.

Mezi alternativy konvenční produkce potravin můžeme zařadit i samozásobitelství, které se v západních státech stává módou zejména pro obyvatele měst s vyšším vzděláním i příjmy, a jehož nově rostoucí popularitu symbolicky dokládá založení produkčních zahrad v Bílém domě i Buckinghamském paláci. Počet lidí, kteří si sami pěstují potraviny, však na Západě zřídkakdy překračuje 10 % pop.. Naproti tomu ve státech střední a východní Evropy se toto číslo pohybuje kolem 50 %  – konkrétně v České republice v roce 2010 pěstovalo potraviny 43 % domácností. Tento jev chápu jako reakci na nedostupnost či nedostatečnost potravin na trhu v relativně nedávné minulosti, čemuž odpovídá i u nás poměrně častý pohled na samozásobitelství jako na upadající tradici a přežitý zvyk z doby socialismu. Toto neatraktivní rámování přitom může fungovat jako svého druhu sebenaplňující se proroctví, zejména jsou-li na něm založena politická rozhodnutí. To je dobře patrné v případě v Česku stále rozšířených zahrádkářských kolonií, které se stávají předmětem veřejné diskuse zejména v souvislosti s jejich rušením. Kritici vnímají plochy zahrádkářských kolonií jako rezervy pro rozvoj městské zástavby a alternativu ke vzniku sídelní kaše za hranicemi města. Poukazují na jejich sociální i prostorovou nepřístupnost, považují je za přežité, neužitečné a zbytné. Zastánci zahrádek naopak argumentují přispěním kolonií k městské biodiverzitě, jejich dlouholetou tradicí a sociální funkcí zejména pro starší věkovou skupinu. 

MĚSTSKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ

Městské zemědělství (urban agriculture) lze definovat jako pěstování plodin a chov hospodářských zvířat na území měst nebo v jejich těsném sousedství (peri-urban agriculture). Nabývá rozličných podob a měřítek, od truhlíků se zeleninou na balkónech obytných domů, přes výsadbu ovocných stromů v městských parcích, zahrady soukromých sídel, komunitní zahrady a zahrádkářské kolonie, až po komerční farmy na území měst nebo sofistikované pěstitelské technologie nezávislé na světle a půdě. Mougeot ve své syntéze dosavadních definic městského zemědělství upozorňuje, že klíčovým faktorem, který odlišuje městské zemědělství od jeho venkovského protějšku, není ani tak umístění zemědělské výroby do měst, jako především její provázání s městským ekologickým a ekonomickým systémem. To se konkrétně projevuje jako využívání lidských a materiálových zdrojů městského původu a orientace primárně na urbánní trhy. Městské zemědělství je ovlivněno městskými podmínkami, jako je legislativa, soutěž o půdu, specifické tržní a cenové prostředí. Zároveň městské zemědělství svým fungováním životní podmínky ve městech spoluutváří, což se projevuje zejména v otázkách životního prostředí, zdraví obyvatel, chudoby a potravinové bezpečnosti (ibid., podrobněji viz dále).

Pokud je ucelená definice městského zemědělství poměrně nová, sama tato praxe existuje po tisíciletí. Produkce alespoň části potravin pro města přímo na jejich území byla běžná až do dob průmyslové revoluce, kdy městské zahrady a políčka musely ustoupit rychle se šířící zástavbě a nové technologie zároveň usnadnily dopravu potravin ze vzdálenějších míst. Proč bychom se měli městským zemědělstvím zabývat v současné době, respektive proč jej řada autorů v posledních desetiletích znovu objevuje? Hlavní důvody můžeme rozdělit do dvou vzájemně souvisejících tematických oblastí.

První oblast lze nazvat společenskou či demografickou a odvíjí se od fenoménu urbanizace. V roce 2008 dosáhlo lidstvo poprvé ve svých dějinách situace, kdy ve městech žilo více lidí, než na venkově. V roce 2007 žilo ve městech 72 % Evropanů a ještě o procento více Čechů. Navzdory mírným neoruralizačním tendencím na celosvětové úrovni jednoznačně převažuje směr migrace z venkova do měst. Městská sídla lákají venkovany větší nabídkou pracovních míst, dostupnějším vzděláním a zdravotní péčí, pestrým intelektuálním a kulturním vyžitím, snáze dostupnou politickou participací nebo vyšší rozmanitostí nabízeného zboží a tím i širší možností spotřebitelské volby. Ve městech se odehrává většina ekonomických aktivit států. Život zde zpravidla probíhá v člověkem vytvořeném prostředí, což mu propůjčuje étos nezávislosti na venkovských oblastech a přírodě. Tento dojem je však nebezpečnou iluzí. Většina povrchu planety zásobuje přírodními zdroji právě městská sídla. Města zabírají celosvětově jen 2 % pevniny, spotřebovávají ale 75 % přírodních zdrojů využívaných člověkem. 

Ve státech s nižším HDP vede urbanizace ke známým neblahým důsledkům – noví obyvatelé měst se namísto vysněného životního stylu potýkají s nezaměstnaností, nevyhovujícími podmínkami k bydlení, chudobou a sociálním vyloučením. Podobným problémům však v některých případech čelí také obyvatelé ekonomicky vyspělých zemí. Aktuálním příkladem jsou industriální města v USA, jejichž obyvatelé po ukončení průmyslové výroby obtížně hledají způsob obživy. Literatura popisuje fenomén tzv. potravinových pouští (food deserts), tedy oblastí s obtížnou dostupností zdravých potravin, zejména čerstvého ovoce a zeleniny. Obyvatelé takových míst musí za zdravějším nákupem buď daleko cestovat, nebo za něj zaplatí neúměrně drahé ceny. Podobná situace může krátkodobě snadno nastat v řadě dalších měst vinou výpadku zásobování (viz příklady v kapitole Městské zemědělství a potravinová soběstačnost). 

S tím souvisí druhá skupina důvodů, které činí z městského zemědělství relevantní téma. Jde o ekologické limity, na něž bude lidstvo v budoucnu pravděpodobně narážet stále častěji. Stávající potravinový systém je závislý na ropě a dalších fosilních zdrojích jak ve výrobě (průmyslově vyráběná hnojiva a pesticidy, zemědělské stroje), tak v distribuci (zpracovávání, přeprava, balení, chlazení) . Horší dostupnost a rostoucí ceny těchto stále vzácnějších zdrojů proto do budoucna znamenají také ohrožení stávajících dodavatelských řetězců a cenové fluktuace podobné potravinové krizi roku 2008. Globální změny klimatu a s nimi spojené extrémní klimatické jevy představují již nyní pro zemědělství výrazný problém. Kromě častějších přívalových dešťů, such a mimořádných teplot očekávají zemědělci v budoucnu také větší rozšíření stávajících a výskyt nových škůdců a chorob. Živelné katastrofy budou pravděpodobně stále častěji ničit úrodu i komplikovat dodávky potravin do sídel. Klimatické změny dále mohou uspíšit degradaci půdy, zejména větrnou a vodní erozí. Z tohoto vývoje lze usuzovat, že v budoucnu budeme muset hledat příležitosti k pěstování potravin i na méně obvyklých místech, jako jsou právě města. 

Z logiky věci vyplývá, že čím delší je cesta potravin od výrobce ke spotřebiteli, tím náchylnější je k nastíněným rizikům. Městské zemědělství v tomto smyslu spadá do širšího diskursu lokalizace výroby a spotřeby, a to jak v reflexi problémů současného uspořádání, tak v některých nabízených řešeních (viz kapitolu Environmentální přínosy městského zemědělství). Zaměřuje se přitom specificky na otázku potravin v městských sídlech. Podobně jako zastánci lokalizace neprosazují striktní omezení výroby a spotřeby na místní kontext, nemá ani městské zemědělství ambice stát se jedinou možnou cestou. V případech, kdy existuje smysluplná možnost vyrábět potraviny ve městech v blízkosti jejich spotřebitelů, však představuje hodnotnou složku zemědělského systému adaptovaného na současný a budoucí stav světa. Navzdory výše popsaným argumentům je zároveň třeba dodat, že městské zemědělství není nebo alespoň nemusí být pouhou reakcí na hrozbu zhoršené dostupnosti potravin – jak popíšu dále, v praxi vyrůstá z nejrůznějších motivací a přináší řadu přidaných hodnot.

Environmentální přínosy městského zemědělství

Jak již bylo řečeno, definice městského zemědělství je poměrně otevřená a zahrnuje velmi různorodé praxe. Ty však přesto sdílí společné charakteristiky, s nimiž se pojí podobné přínosy a rizika. Následující popis tedy neplatí pro všechny případy městského zemědělství, ale představuje jeho typické atributy.

Od konvenčního zemědělství venkovských oblastí se městské zemědělství odlišuje zejména svým měřítkem, pěstovanými plodinami, délkou spotřebitelského řetězce a mírou tržní orientace. Produkce, zpracovávání a případný prodej jsou si typicky blízké v čase i v místě, přičemž využívají husté městské infrastruktury. Velkou část městské zemědělské produkce spotřebují sami pěstitelé. Kromě samozásobitelství jsou časté nepeněžní způsoby směny a neformální pouliční prodej. Zemědělci dále využívají trhů nebo malých obchodů, v menší míře prodávají supermarketům a zprostředkovatelům. Produkční plochy jsou zpravidla malé vlivem silné konkurence ve využívání půdy. To ovlivňuje i výběr pěstovaných plodin – nejčastěji jde o ovoce a zeleninu s vysokou výnosností a nízkými nároky na plochu (oproti např. obilninám). Díky bezprostřední blízkosti spotřebitelů se městské zemědělství hodí pro pěstování rychle se kazících a obtížně skladovatelných plodin. 

Zemědělství ve městech může kromě produkce potravin plnit řadu dalších funkcí. Zelené plochy přispívají ke zlepšení životního prostředí zachycováním CO2, zmírňováním efektu městského tepelného ostrova, zadržováním dešťové vody, hluku a prachu. Při správném hospodaření chrání půdu před erozí a mohou být ideálním využitím pro záplavové oblasti nebo místa z jiných důvodů nevhodná pro zástavbu. Zemědělské plochy obhospodařované k přírodě šetrným způsobem zvyšují biodiverzitu a slouží v městském prostředí jako refugia pro organismy. Při systémovém přístupu může být městské zemědělství napojeno na zpracovávání organického odpadu nebo odpadních vod vzniklých na území města, což kromě ekologického přínosu uzavírání nutričních cyklů znamená také odlehčení odpadového hospodářství a s tím spojené finanční, materiálové a energetické úspory.

Tento potenciál však pro své plné využití vyžaduje koordinaci „shora“ a vstřícné legislativní podmínky. Podobně může být městské zemědělství integrováno do údržby městské zeleně a rekreačních ploch.

Produkce potravin ve městech představuje možné řešení některých problémů stávajícího potravinového systému nastíněných v předchozí kapitole. Mezi nejvýraznější přínosy patří snížení dopravních vzdáleností, které u vstupů ani výstupů zpravidla nepřekračují hranice města. Nižší dopravní vzdálenosti znamenají snížení emisí CO2, snížení znečištění ovzduší, jakož i snížení závislosti na fosilních palivech. Potraviny, které jsou kratší dobu na cestě, vyžadují méně energie na chlazení a zpracovávání, případně méně jiných opatření na zachování čerstvosti. To opět snižuje energetické a materiálové vstupy, a navíc usnadňuje přístup spotřebitelů k čerstvým, nezpracovaným potravinám. Zejména u samozásobitelů nebo zemědělců prodávajících v kratších a méně formálních spotřebitelských řetězcích do značné míry odpadá spotřeba obalových materiálů, kterou lze rovněž převést na materiálové a energetické úspory při jejich výrobě i likvidaci. 

Zemědělství ve městech nicméně čelí také některým specifickým environmentálním rizikům. V první řadě je to možnost kontaminace plodin vinou znečištěného vzduchu, vody nebo půdy. V městském prostředí je vyšší riziko znečištění těžkými kovy z industriálních zdrojů nebo dopravního provozu. Existuje však řada způsobů, jak kontaminaci potravin zabránit. Například těžké kovy v půdě lze imobilizovat přidáním vápna nebo hnoje, vysadit (nejedlé) rostliny, které těžké kovy absorbují, případně se zaměřit na plodiny, které jsou vůči kontaminaci odolnější. Alternativou je navezení čerstvé zeminy, která může být položená na původní podloží nebo využitá k pěstování v nádobách či pytlích. Lock a de Zeeuw popisují celou řadu dalších zdravotních rizik, která jsou však společná pro všechny zemědělské provozy bez ohledu na jejich umístění. Ačkoli je tedy riziko kontaminace často zmiňovanou námitkou odpůrců městského zemědělství, reálně nejsou tyto hrozby o tolik vyšší, než ve venkovském prostředí, které ostatně už dávno není přírodní idylou nezasaženou industriálním znečištěním. 

Samy zemědělské provozy mohou ale také ke znečištění přispět, například nevhodným užíváním pesticidů a hnojiv nebo emisemi metanu při koncentrovaném chovu zvířat. Městské zemědělství nelze automaticky považovat za prosté těchto negativ – stejně jako u běžných farem záleží na uplatněných metodách hospodaření. Jediným rozdílem, který vyplývá ze samotné podstaty městského zemědělství, je, že tyto praktiky probíhají blíže lidským sídlům a tedy více na očích obyvatel. Vzniká tak sociální kontrola, která může být v environmentálních otázkách přínosná (ačkoli v jiných případech vytváří na pěstitele zbytečný tlak, například co se týče požadavků na estetickou úpravu zemědělských ploch – viz kapitolu Současnost českých zahrádkářských osad). S tím souvisí možné nepřímé environmentální benefity, které podle Okvat a Zautry vyplývají z osvětové funkce městského zemědělství – pokud budou mít obyvatelé měst k produkci potravin blíže, mohou si snáze uvědomit její environmentální souvislosti a tím i dopady svých spotřebitelských rozhodnutí.

Městské zemědělství a potravinová soběstačnost

„Městské domácnosti, které se nějakým způsobem věnují zemědělství nebo zahrádkaření mají lepší a rozmanitější jídelníček […]. Tyto domácnosti ve většině případů požívají větší potravinové bezpečnosti než domácnosti, které do městského zemědělství nejsou zapojené.“ 

 „Soběstačnost v otázkách každodenních potravinových potřeb vyžaduje produkci potravin v urbanizovaných oblastech.“

 „Přispění městského zemědělství k potravinové bezpečnosti a zdravé výživě je pravděpodobně jeho nejdůležitější předností.“

Uvedené citace dokládají, že v zahraniční literatuře je městské zemědělství často spojováno s potravinovou bezpečností (food security), suverenitou (sovereignty) a soběstačností (self-sufficiency). 

Potravinová bezpečnost je stav, kdy mají všichni lidé za všech okolností „fyzický a ekonomický přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin pro pokrytí svých výživových potřeb a stravovacích preferencí tak, aby mohli vést aktivní a zdravý život.“ Pokud je potravinová bezpečnost cílem, potravinová suverenita představuje cestu k jeho dosažení. Je definovaná jako „právo národů na zdravou a kulturně přiměřenou stravu vyráběnou prostřednictvím ekologických a udržitelných metod a jejich právo definovat své vlastní potravinové a zemědělské systémy.“ 

Pojem potravinové suverenity tedy klade důraz na autonomii a aktivní roli spotřebitelů, respektive výrobců potravin, a jejich práva – na rozdíl od potravinové bezpečnosti, která je spíše popisem ideálního stavu, ale explicitně se nezabývá otázkou, jak k takovému stavu dospět a jak se na tomto procesu podílí oni „všichni lidé“. Potravinová suverenita se proto častěji objevuje ve slovníku iniciativ za práva drobných zemědělců.

Jde o „politický rámec podtrhující právo národů a jejich lidu na stanovení vlastních systémů produkce potravin (produkce, distribuce a spotřeba) bez závislosti na fluktuujících mezinárodních trzích.“ V tomto směru tedy potravinová suverenita úzce souvisí s potravinovou soběstačností. Kontrola potravinových systémů na národní či lokální úrovni přináší stabilitu a resilienci. Naopak závislost na globálních trzích znamená zranitelnost, jak dokládá příklad potravinové krize z roku 2008. Tehdy se vinou prudkého nárůstu cen paliv a dalších veskrze globálně-tržních vlivů zvýšily ceny potravin a pod hranici hladu spadlo 75 milionů lidí.

Ačkoli je potravinová suverenita nejčastěji skloňovaná v souvislosti se zeměmi globálního Jihu, pro ilustraci křehkosti stávajícího potravinového systému nemusíme chodit tak daleko. Proti vysokým cenám paliv, které zvedaly náklady na produkci potravin, protestovali v roce 2000 také britští farmáři. Zemědělskými vozidly zablokovali ropné rafinérie, čímž se jim podařilo ochromit infrastrukturu státu včetně dodávek potravin. „Uprostřed protestů na soukromých schůzkách zástupci největších britských supermarketů, které pokrývají kolem 80 % našich dodávek potravin, sdělili ministrům a státním úředníkům, že regály prodejen mohou být do tří dnů prázdné. Od anarchie nás prakticky dělilo devět jídel.“

O tom, že k anarchii není daleko, referovala i česká média – to když změna legislativy určující podmínky chovu slepic v roce 2012 v Česku způsobila zvýšení ceny vajec. „(Veliko)noční můra: Obchody bez vajec“, „Češi skupují vejce v Německu, varuje tamní tisk“, Slepičí šílenství! Kvůli levným nosnicím lidé nocovali ve frontě, doprava stála a zasahovala policie , hlásaly dramatické titulky. Oba příklady měly k vážnému ohrožení dostupnosti potravin daleko, dokládají ale, že potravinová soběstačnost je i strategickou a bezpečnostní otázkou. Možnost pokrýt potravinové potřeby daného území jeho vlastní zemědělskou produkcí je bohužel často v rozporu s principy volného trhu – to je také jedním z důvodů, proč potravinová soběstačnost České republiky od roku 1989 a dále po vstupu do Evropské unie klesá.

V nedávné historii se města k produkci vlastních potravin uchylovala v dobách nejrůznějších krizí. Známý je příklad Kuby, která po pádu Sovětského svazu přišla o přísun ropy, nebo tzv. victory gardens, jež za druhé světové války přispívaly k zásobování ve Velké Británii, USA a Kanadě. Produkční zahrady ale vznikly také ve válkou zdevastovaných městech Sierry Leone , uprchlických táborech v Etiopii, New Orleans po hurikánu Katrina nebo Lisabonu zchudlém ekonomickou krizí.

Rozmanitost těchto scénářů činí z městského zemědělství takřka univerzální strategii pro neklidnou budoucnost. Potenciál městského zemědělství pro vlastní zásobování se tak v posledních letech snaží posoudit i řada měst globálního Severu. MacRae et al. například zkoumají, za jakých okolností by mohlo Toronto pokrýt 10 % své spotřeby zeleniny. Na základě průměrné spotřeby, průměrné výnosnosti a dostupnosti vhodných pozemků konstatují, že město by kromě všech stávajících farem a pozemků určených k produkci potravin muselo využít také některé průmyslové zóny, zahrady, parky, pozemky vlastněné institucemi a část střešních ploch vhodných k zemědělské produkci. Tento cíl tedy není snadno dosažitelný, a to i bez přihlédnutí k otázce propojení produkce a distribuce. 

Podobně Grewal a Grewal  představují tři scénáře soběstačnosti města Cleveland v Ohiu v ovoci, zelenině, medu, vajíčkách a drůbeži. Zatímco MacRae et al. (2010) zakládají své výpočty na výnosech ekologického zemědělství, tito autoři počítají s variantami konvenčního, intenzívního a hydroponického pěstování. V nejmírnějším scénáři – využití 80 % všech volných ploch ve městě pro konvenční zemědělství – by Cleveland mohl pokrýt necelou čtvrtinu své spotřeby ovoce a zeleniny. Ke 100 % by se město přiblížilo jedině prostřednictvím hydroponického pěstování, pro které by kromě volných ploch muselo využít také 62 % všech průmyslových a komerčních střešních povrchů a malou část residenčních zahrad.

Dostatek prostoru je základním předpokladem městského zemědělství. Martellozzo et al. (2014) ve své studii 165 zemí uvádí, že pro pokrytí své aktuální spotřeby zeleniny by musela města věnovat zemědělství v průměru 30 % své plochy. K tomu, aby každému z obyvatel poskytla 300 g zeleniny denně (hodnota odvozená od průměrné spotřeby a doporučení FAO/WHO), by pak potřebovala 35 % rozlohy. Česká republika nicméně v této studii dopadla poměrně dobře – tuzemským městům by k naplnění obou cílů mělo stačit 10-25 % rozlohy. Stejného výsledku přitom dosáhlo méně než polovina zkoumaných států (74 ze 165), ve druhém scénáři počítajícím s vyšší spotřebou zeleniny dokonce méně než třetina. Studie pochopitelně nezohledňuje, zda spotřebitelé konzumují tytéž druhy zeleniny, které lze v dané oblasti pěstovat, ani jak velká plocha měst je reálně k zemědělským účelům využitelná. Oproti zemím s hustě obydlenými městy, kde potřebná plocha překročila celkovou rozlohu sídel, však z tohoto výsledku lze usuzovat, že městské zemědělství má v Česku potenciál přispět k potravinové soběstačnosti měst. 

ZAHRÁDKÁŘSKÉ KOLONIE

Jedním z rozšířených stereotypů o zahrádkářských koloniích je přesvědčení, že jsou specificky středoevropským fenoménem zrozeným z nedostatečné nabídky ovoce a zeleniny na trhu a chabých možností trávení volného času v době socialismu. Ačkoli bylo socialistické období i zmíněné faktory ve vývoji tohoto typu městského zemědělství významné, jeho historie je starší a přesahuje území bývalého východního bloku.

Počátky organizovaných zahrádkářských kolonií v Evropě sahají do poloviny devatenáctého století a souvisí s průmyslovou revolucí a masovým stěhováním venkovského obyvatelstva do měst. Práce na zahradě novopečeným továrním dělníkům pomáhala udržet kontakt s jejich venkovským původem, zlepšovala jejich zdraví a jídelníček, a sloužila i jako prevence sociálních nepokojů: „Obděláváním vlastní půdy se zahradníci měli začleňovat mezi členy občanské společnosti s nadějí, že unavený zahradník nebude mít uši nastražené na to, aby naslouchal revolučním myšlenkám utopického socialismu.“Zahrádkářské kolonie měly také částečně kompenzovat mnohdy nuzné a po hygienické stránce nevyhovující podmínky bydlení. V tomto směru souzní s konceptem zahradních měst a podobnými urbanistickými myšlenkami konce devatenáctého století.

Kromě Británie, pověstné kolébky industrializace, vznikaly zahrádkářské kolonie také ve Francii. Tamní katolická charita už od třicátých let devatenáctého století rozdávala zahrádky lidem v hmotné nouzi. Vedle tohoto křesťansko-osvícenského proudu se v Německu začal rozvíjet proud osvětově-modernistický. Lipský lékař Moritz Schreber propagoval zahrádky jako ideální ozdravný a výchovný prostředek pro městského člověka. Schreber je často považován za otce zahrádkářských kolonií, kterým se v němčině dodnes říká Schrebergarten. Právě německé zahrádky také inspirovaly vznik prvních osad v Česku.

Hmotná nouze byla jen jedním z důvodů vzniku zahrádkářských kolonií. Tento motiv se však v následujícím století stal klíčovým v celé Evropě, ať už v období Velké hospodářské krize nebo obou světových válek. Britské a následně i americké victory gardens coby státem podporovaná forma samozásobitelství a „resistence na domácí frontě“ jsou poměrně známé (viz kapitolu Městské zemědělství a potravinová soběstačnost), zahrádkaření se ale rozšířilo prakticky ve všech válkou zasažených státech. Podobný byl i poválečný vývoj, kdy popularita zahrádkářských kolonií v převážné části západní Evropy výrazně opadla – jednak vlivem postupného zvyšování ekonomického blahobytu a konce potravinové nouze, zároveň pak rekonstrukcí a dalším budováním měst, při němž osady ustoupily nové zástavbě. 

V posledních desetiletích nicméně obyvatelé západoevropských měst kouzlo zahradničení znovu objevují. Jejich zájem přitom vychází z částečně nových motivací – environmentálního uvědomění, zájmu o kvalitu a původ potravin, potřeby kontaktu s přírodním prostředím a snahy o vytváření soudržných komunit, které v anonymním městském prostředí mnohým chybí. Mění se také struktura uživatelů zahrádek, přibývá mladých a alternativně smýšlejících lidí. Stále častěji se o městském zahradničení mluví jako o přirozeném způsobu začlenění imigrantů, zdravotně postižených či jiných menšin do širší společnosti. Zahrádkářské kolonie jsou zároveň ve srovnání s minulostí otevřenější a častěji se angažují ve společenském dění i za vlastními ploty. 

Nová obliba zahradničení v mnoha zemích způsobuje, že zájemci musí na pronájem pozemku čekat i několik let. Zároveň ale v řadě západoevropských států pomohla prosadit legislativní podporu a ochranu zahrádkářských kolonií. Tlak expandující městské zástavby a tendence využít území osad k jiným účelům, které známe z českého prostředí, existují prakticky všude. Tam, kde jsou zahrádky chráněné zákonem, ale jejich uživatelé mohou těmto problémům lépe čelit a v případě zrušení kolonie mají jistotu náhradního pozemku. 

Nastíněná historie evropských kolonií je samozřejmě schematická a poněkud paušalizující. Kromě zjevně rozdílného vývoje zahrádkaření ve východní Evropě, který přiblížím v další kapitole, se situace zahrádkářských kolonií od výše popsaného liší například ve Španělsku a dalších státech jižní Evropy. U některých zemí data či alespoň obecný přehled o podobné praxi chybí. Popsaný západoevropský trend poválečného (tedy pokrizového) úpadku a následného znovuobjevení zahrádkaření ale může českým zahrádkářským koloniím nabídnout nadějnou paralelu – prožívá-li u nás zahradničení od roku 1989 útlum, je možná jen otázkou času, než se opět dočká své renesance.

Zahrádkářské kolonie u nás – prvních sto let

Do poloviny dvacátého století se vývoj zahrádkářských kolonií v Československu příliš nelišil od toho západoevropského. Jak již bylo řečeno, vzorem pro tuzemské osady se díky kulturní i geografické blízkosti staly německé Schrebergarten, důraz byl proto kladen zejména na ozdravnou a výchovnou funkci zahrad. Zároveň zde najdeme i silný sociální motiv, zahrádkářské osady se mnohdy prolínaly s nouzovými koloniemi pro chudé obyvatele měst – ať už to bylo tak, že zahrádkáři v chudších časech začali využívat chatky k trvalému bydlení, nebo obyvatelé nouzových kolonií začali spontánně pěstovat potraviny. Zahrádkaření tak již od počátku osciluje mezi dvěma hlavními funkcemi – subsistenční pro nejchudší vrstvu obyvatelstva a rekreační pro dělníky a střední třídu. 

První zahrádkářské kolonie u nás vznikly v devadesátých letech devatenáctého století v Praze. Nedlouho nato, v roce 1907 vznikla také první brněnská osada v Černých polích – dnes je na tomto místě park, který stále nese název Schreberovy zahrádky. Zahrádkařením se už v době jejich vzniku zabývala řada teoretiků. Jejich argumenty o přínosech kolonií a stížnosti na nedostatečnou vstřícnost místních úřadů se příliš neliší od těch dnešních. Uživatelé zahrádkářských kolonií se také už od počátku sdružovali do svazů a spolků. U nás vznikl nejprve v roce 1917 Svaz spolků pro zařizování a udržování rodinných a dělnických zahrádek a chov drobného hospodářského zvířectva v Rakousku, který následně prošel několika transformacemi. Český zahrádkářský svaz byl založen v roce 1957, v původním názvu Československý svaz zahrádkářů a ovocnářů.

Českým a moravským zahrádkářským koloniím se relativně dařilo i v dobách Protektorátu, ačkoli například právě zkoumané osady na Kraví hoře byly za války obsazené gestapem. Skutečný rozkvět zahrádkaření nicméně nastal v dobách socialismu, kdy výrazně přibylo kolonií i registrovaných členů zahrádkářského svazu. K tomuto vývoji přispěla další urbanizační vlna a stěhování venkovských obyvatel do stísněných panelákových bytů. Svou roli nepochybně sehrála i nedostatečná nebo nespolehlivá tržní nabídka. V Československu nebyly dodávky potravin tak problematické jako v jiných státech východního bloku. Tomu napovídají i zjištění pravděpodobně vůbec prvního sociologického výzkumu českých zahrádkářských kolonií realizovaného v roce 1975 v Brně – většina dotazovaných označila tuto aktivitu za koníčka, finanční motivace pro zahrádkaření naopak uvedla jen 2,5 % respondentů.

Za důležitou motivaci tehdejších zahrádkářů můžeme považovat hledání smysluplného a v rámci možností apolitického využití volného času. Lidé mnohdy nemuseli v zaměstnání odvádět nikterak vyčerpávající výkony a s pracovními úkoly se navíc často neztotožňovali. Práce na zahradě naopak přinášela pocit seberealizace spojený se sousedskou soutěživostí a komunitním životem, který v zahrádkářských koloniích na rozdíl od státem dozorovaných aktivit nebyl jen vyprázdněným heslem či přetvářkou. Vzhledem k povinnosti organizovat se do zájmových spolků a omezeným možnostem jiných způsobů trávení volného času se proto zejména v období normalizace rozvíjely nejen zahrádkářské kolonie, ale v o něco movitějších vrstvách i příbuzný fenomén chalupaření. Ačkoli získání pozemku nebo nemovitosti bylo do značné míry podmíněno vyhovujícím kádrovým profilem, zahrady se v té době staly místy autonomie uvnitř kolektivistické společnosti, ostrůvky svobody a úniku před všudypřítomnou politickou propagandou, shodují se sociologové a socioložky.

Rozmach zahrádkaření v dobách socialismu dokumentují statistiky Českého zahrádkářského svazu zachycené v dobové grafice. Navzdory popsané autonomii, kterou zahrádky poskytovaly na osobní úrovni, byly kolonie ČZS úzce propojené se zbytkem společnosti. Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech se tak činnost zahrádkářů více politizovala, přinejmenším na rétorické úrovni – Klouparová uvádí například akci „Ani jedna volební místnost bez květinové výzdoby“, poplatné režimu jsou pochopitelně i dobové věstníky ČZS. 

Zahrádky tedy zájmu politické garnitury neunikly, na druhou stranu ale ze strany státu dostávaly podporu. Československé zemědělství se orientovalo na velkovýrobu a obdělávání rozsáhlých scelených lánů po sovětském vzoru. Pozemky, které se pro tyto účely nehodily, poskytoval stát ČZS k dočasnému nebo trvalému užívání. Náklady na přívod vody, zbudování cest a vnější oplocení takto vzniklých zahrádkářských oblastí navíc hradilo město nebo stát. Tento způsob přerozdělování mnohdy vyvlastněné půdy po revoluci způsobil řadu sporů o vlastnictví a užívání pozemků.

Pro téma této práce je zajímavé, že zahrádkářské kolonie za socialismu částečně fungovaly jako skutečné zemědělské podniky uvnitř měst a podílely se na zásobování trhu. Vyhláška Ústřední správy nákupu zemědělských výrobků umožnila výkup ovoce a zeleniny od drobných pěstitelů za jednotně stanovené ceny. Nevykoupené výpěstky pak mohli zahrádkáři zpeněžit samostatně v přebytkových prodejnách. Zahrádkářské kolonie se proto profilovaly převážně produkčně, což dokládá i výstavba společných moštáren a podobných zařízení.

Věstník ČZS z roku 1980 pěstitele k tržní orientaci přímo vybízí: „Dále budeme plnit i úkoly pěstitelské, a to nejen pro samozásobení, ale zejména nedostatkové produkty vypěstujeme pro obohacení trhu a zásobení zpracovatelského průmyslu potřebnou surovinou,“. Ve stejném dokumentu najdeme konkrétní příklad takové spolupráce: 

„V roce 1976 na výzvu MZV k zlepšení zásobování trhu česnekem jsme vyhlásili akci ‚Každý člen 1 kg česneku do výkupu‘. Akce se setkala s plným pochopením členů svazu a hned v roce 1976 jsme na požadavek 300 t česneku dodali do výkupu 525 t, v roce 1977 již 747 t a v loňském roce 764 tun.“

Věstník dále uvádí roční výkup „5000 až 6000 vagónů ovoce a zeleniny“ (ibid.), objevuje se také zmínka o 66 222 tunách ovoce za rok 1979. Podobně konkrétní údaje o objemu dodávek jsou však spíše útržkovitými výjimkami. Navzdory nedostupnosti dat lze nicméně spolu s tehdejším předsedou ČZS konstatovat, že „produkce ovoce a zeleniny od zahrádkářů má v našem národním hospodářství stále svoje významné místo.“

Pokud socialismus zahrádkářským koloniím přál, po revoluci nastala opačná situace, jak opět dokládají počty členů ČZS i rozloha obhospodařované půdy. Tabulka 1 zachycuje, že změna režimu byla výrazným zlomem zejména pro druhý sledovaný indikátor. Některé zahrádkářské kolonie se náhle ocitly na pozemcích podléhajících restituci a musely řešit majetkoprávní spory. Úbytek členů byl oproti tomu pozvolnější. Před rokem 1989 využívali venkovští pěstitelé členství v ČZS k tomu, aby mohli svou úrodu oficiálně prodávat do výkupu (viz výše). Po revoluci, kdy tento důvod pozbyl relevance, ze svazu vystoupili. Jinde zahrádkáři usoudili, že jim členství v ČZS nepřináší žádné výhody, a zvolili pro svou osadu jinou právní formu (typicky jsou to samostatná občanská sdružení, od roku 2014 podle novely Občanského zákoníku zájmové spolky). Konečně mnohé osady skutečně zanikly, ať už z důvodu opuštění, odprodejem do soukromého vlastnictví a přeměnou na objekty trvalého či druhého bydlení, nebo změnou užití pozemků. Tlak na zábor půdy je zejména ve větších městech čím dál tím silnější a kolonie jsou bez legislativní ochrany vydané na pospas změnám územního plánu.  

Řada lidí po revoluci ztratila o zahrádku zájem v souvislosti se zvýšením standardu bydlení (rodinný domek se zahradou), novými možnostmi trávení volného času a dostupnějším cestováním. Ekonomický faktor, hrál-li kdy významnější roli, prakticky zmizel – ve srovnání s levnými, vždy dostupnými a standardizovaně kvalitními produkty obchodních řetězců se pěstování ovoce a zeleniny s nutností pronájmu pozemku a dalších investic jeví při konvenčním srovnání investic a výnosů finančně nerentabilní (komplexnější pohled na ekonomickou stránku zahrádkaření viz kapitolu Zahrádkářské kolonie jako (alternativní) ekonomický prostor). 

V roce 2013 bylo v České republice 5034,18 ha zahrádkářských kolonií. Literatura věnovaná v posledním desetiletí zahrádkářským koloniím zároveň zachycuje transformace probíhající uvnitř dosud zachovaných osad. Dochází ke dvěma druhům zásadních proměn. Zaprvé se autoři veskrze shodují, že samozásobitelská funkce ztrácí na důležitosti a je výrazněji doplňována funkcí rekreační a sociální. Tomu odpovídá i způsob využívání pozemků. Podíl zastavěných ploch se zvyšuje a že plochy rekreační a produkční si vyměňují pozici. Produkční funkce zahrádek stále hraje roli – nejčastějším způsobem hospodaření v zahrádkářských koloniích je kombinace užitkové a okrasné zahrady. K témuž závěru dochází i autoři případových studií pražských zahrádkářských kolonií, kteří navíc posun ve využívání zahrádek dávají do souvislosti s druhou změnou – generační.

Případové studie čtyř pražských zahrádkářských kolonií popisují pestrou věkovou skladbu jejich uživatelů. Připouští přitom, že nově příchozí a/nebo mladší zahrádkáři mají často o hospodaření na zahradě odlišné představy – ve srovnání se starousedlíky preferují rekreaci před pěstování potravin. V rámci komunity tak mohou vznikat určité podskupiny nebo i neshody. V souvislosti s generační obměnou zahrádkářů stojí za pozornost Graf 2 zachycující věkovou strukturu zahrádkářů v Německu v roce 2007. Je patrné, že většina zahrádkářů sice patří ke starší generaci, mezi nově příchozími jsou však výrazně zastoupeny mladší ročníky. To odpovídá současnému vývoji zahrádkářských kolonií v západní Evropě popsanému v kapitole Stručný historický exkurz Evropou. Budoucnost ukáže, zda jsou dnešní mladí zahrádkáři v Česku předzvěstí podobného trendu.

Současnost českých zahrádkářských osad

Po více než stoleté historii se české zahrádkářské osady v současnosti dostávají do situace, kterou není přehnané označit za zlomovou nebo dokonce krizovou, přinejmenším v souvislosti s výše popsaným úbytkem kolonií i zahrádkářů a převažující nepřízní autorit.  

„Zahrádkářské kolonie se nyní ruší téměř všude, především v největších českých městech – Praze a Brně. Dochází k zániku jedinečné městské subkultury, která má podle výzkumů hodnotu nejen pro obyvatele města, ale i pro samotné zahrádkáře. Na zániku kolonií můžeme pozorovat trendy současné společnosti, mezi které patří individualizace, návrat k samozásobitelství respektive pokusy o městské zemědělství, postupný zánik originální pospolitosti, ale také boj s developery, boj občané versus město v demokracii, ve které zatím stále ještě nejsme zvyklí aktivně se zapojovat do řešení problémů místa, ve kterém bydlíme.“ 

Změna politického uspořádání a transformace směrem k neoliberálnímu kapitalismu výrazně ovlivnila způsob, jakým obyvatelé bývalého východního bloku získávají potraviny a jak se k jídlu na kulturní úrovni vztahují. Do střední a východní Evropy proniká jak vzor fordistického potravinového systému, tak i odpor vůči němu. Zahrádkářské kolonie i samozásobitelství obecně patří mezi praktiky, které se ocitají v průsečíku dvou sfér ovlivňujících i dvacet let po pádu komunismu život v Česku a dalších státech – tradicí spojovaných (ať už důvodně či nikoli) se socialismem a moderních trendů přicházejících ze Západu. Tato dichotomie je pochopitelně zjednodušující, přesto se objevuje v odborných i politických diskusích, často se  zřejmými hodnotovými konotacemi. Snaha distancovat se od minulého režimu mnohdy vede k diskreditaci původně veskrze apolitických společensko-ekonomických praktik. 

Družstevnictví je jen jednou z praxí, které se v postsocialistických státech obtížně zbavují stigmatu minulého režimu. Podobné negativní konotace provázejí celou řadu aktivit a společenských uspořádání, mezi nimi rovněž samozásobitelství a zahrádkářské kolonie. Z minulosti přežívají neefektivní samozásobitelské způsoby obživy (vejce, drůbež, brambory, zelenina, ovoce), jež přispívají k relativně nízké kupní síle na vesnici.

Snaha bezvýhradně následovat západoevropskou rozvojovou trajektorii vede k tomu, že jsou přínosy samozásobitelství opomíjeny i v debatách o udržitelné produkci a spotřebě – jak vládní experti, tak environmentální organizace většinou podporují sice alternativní, ale víceméně tržní praktiky jako je bio či fair trade certifikace nebo různé formy zkrácených spotřebitelsko-dodavatelských řetězců. Samozásobitelství se v těchto diskusích navzdory své rozšířenosti objevuje zcela minimálně. Jedním z důvodů jsou přitom právě zmiňované negativní konotace z minulých dob. Zahrádkáři jsou tak do značné míry „neviditelní“ a do budoucna se počítá spíše s jejich vymizením než s jejich přispěním k udržitelným potravinovým systémům. Tento pohled jako sebenaplňující proroctví ovlivňuje politická rozhodnutí o zahrádkářských koloniích.

Převládající despekt či indiference vůči zahrádkářským koloniím je zarážející zejména v kontextu rostoucího zájmu české veřejnosti o původ a kvalitu potravin. Bio, sezónní a lokální potraviny, jakož i některé alternativní způsoby nákupu získávají v posledních letech popularitu u médií, politických zastupitelů i spotřebitelů. V rámci pěstování ovoce a zeleniny ve městech se jako nová alternativa objevují komunitní zahrady. Jejich rámování je přitom od tradičních zahrádkářských kolonií zásadně odlišné. Sami průkopníci komunitních zahrad mají dokonce v některých případech potřebu se od zahrádkářských kolonií distancovat:

Ve vnímání komunitních zahrad najdeme hodnoty jako modernita, mládí, otevřenost, komunita a v neposlední řadě příjemná prezentace a vizuálnost – což odpovídá západnímu pólu výše nastíněné západně-východní dichotomie. Se zahrádkářskými koloniemi se naopak spojuje již zmiňovaná zastaralost, přežitost, uzavřenost a neestetičnost (k posledním dvěma jmenovaným viz dále) – atributy nevábné socialistické minulosti. 

Komunitní zahrady se skutečně jeví jako atraktivní téma i pro česká média. Zprávy popisující nové tuzemské iniciativy hojně odkazují ke vzorům západoevropských měst, zřídkakdy ale vzpomenou na bohatou tradici českých zahrádkářů. Namátkou: 

Zdánlivě okrajovým problémem, který však může v postojích veřejnosti k zahrádkářským osadám sehrát významnou roli, je jejich vzhled.

„Architektura zahrádkářských chatiček není architekturou, je to soubor kratochvilných ohavností. To samotné prostředí sice má svou specifickou estetiku, ale není to obecná krása tohoto světa, je to spíše krása kutilská,“

Osady organizované v ČZS uživatelům stanovují základní zásady užívání pozemku, jako je např. maximální možná velikost nebo i umístění zahradního přístřešku. Mimo to je ale úprava chatky otázkou individuálního vkusu. Celkové vzezření zahrádkářských kolonií je proto přinejmenším pestré, nebo, v méně pozitivním tónu, nesourodé. K oné specifické estetice přispívá rovněž šetrnost mnohých zahrádkářů  a vynalézavá recyklace nejrůznějších materiálů, jejíž výsledky někteří pozorovatelé interpretují jako „chátrající boudy“, „haraburdí“ či dokonce „vředy obce“.Za vředy hyzdící tvář města zahrádkářské kolonie v minulosti označili i pražští zastupitelé, negativně jejich vzezření hodnotily také pracovnice brněnského Odboru pro územní plánování a rozvoj. Samostatnou kapitolou jsou pak skutečně chátrající a opuštěné zahrady. 

„Poněkud kontroverzním doprovodným prvkem zahrádek jsou stále ještě dosti hojné drobné skládky, většinou obsahující rozkládající se vegetační odpad (shnilé ovoce, tlející posečená tráva, vytrhaný plevel a jiné vegetační zbytky).“

Snaha o estetično se promítá do vnitřního řádu osad, který zpravidla vyžaduje upravenost zahrádek. Konkrétní kritéria se v různých koloniích liší, stejně jako důslednost při jejich vymáhání. Často zde však funguje kontrola spojená s upomínáním nedostatečně pečlivých zahradníků. Ta může být jedním ze zdrojů zmiňovaného stresu, který si se zahrádkářskými osadami asociují někteří členové komunitních zahrad. Je otázkou, zda tímto způsobem zahrádkáři brání vlastní estetické preference, nebo zda je snaha o úpravnost motivována také tlakem z vnějšku. Estetické argumenty každopádně figurují v jednáních o budoucnosti zahrádkových osad. Vizuální atraktivita navíc vyvolává kladné reakce médií a veřejnost.

Další častá výtka vůči zahrádkářským koloniím se týká jejich uzavřenosti. Studie firmy Ageris hodnotí, nakolik osady tvoří v terénu neprostupnou bariéru a upozorňuje, že by zahrádky neměly blokovat přístup k „rekreačním a atraktivním místům krajiny“. Prostupnost autoři studie považují za jednu z podmínek pro zachování osad. Oplocení, vymezující plochy kolonií jen pro vybranou skupinu lidí, bylo zahrádkářům vyčítáno už v době budování prvních osad. V posledních letech s argumenty územní bariéry a exkluzivity operuje například brněnský magistrát, který zahrádkáře vybízí k větší otevřenosti – kromě akcí pro veřejnost existují i návrhy na permanentní zpřístupnění cest vedoucích skrz kolonie. Otevření kolonií by jejich benefity rozšířilo mezi širší veřejnost. Zahrádkáři by ale ztratili soukromí, navíc by bylo nezbytné přijmout opatření na ochranu majetku – k nejčastějším krádežím dochází právě na okrajích kolonií, podél cest. V průzkumu názorů brněnské veřejnosti považovalo zahrádkářské kolonie za bariéru omezující pohyb ve městě 37 % dotazovaných. S tvrzením, že by kolonie měly ustoupit parkům a zeleni, kterou by mohli využívat všichni občané, souhlasilo 45 % respondentů. Že zahrádkářské kolonie slouží aktivitám několika málo lidí, kteří tak zabírají plochu, na níž mají nárok všichni obyvatelé města, si myslelo 41 % lidí.

Oba zmiňované problémy, tedy neestetičnost a exkluzivita zahrádkářských kolonií, se promítají do návrhů jiných využití těchto ploch. Časté jsou plány na přeměnu kolonií v park nebo jinou formu veřejné zeleně, která je veřejně přístupná a spíše odpovídá všeobecným estetickým představám. Parky jsou obecně dobře přijímaným způsobem využití prostoru. V brněnském průzkumu by v případě zrušení zahrádkářských kolonií se zbudováním parku souhlasilo 93 % dotazovaných. Jako další přijatelné varianty respondenti vybrali dětská hřiště (77 %) a sportoviště (72 %). Výrazně hůře dopadla výstavba domů i bytů, budování obchodních a zábavních center pak naprostá většina dotazovaných odmítla. 

Varianta parku částečně stírá environmentální argumenty pro zachování zahrádkářských kolonií – její zastánci nepopírají, že zelené plochy jsou pro město potřebné. Z hlediska městského ekosystému jsou obě možnosti srovnatelné, v obou případech jde o kultivovanou formu přírody. Dá se předpokládat, že zahrádkářské kolonie nabízí ve srovnání s parkem vyšší biodiverzitu a jsou útočištěm více druhů živočichů, konkrétní údaje v této oblasti ale chybí a nepochybně se budou lišit podle způsobů hospodaření na konkrétních místech. Podle některých názorů jsou v zahrádkářských osadách ekologicky nejhodnotnější extenzivně obhospodařované  nebo dokonce opuštěné pozemky. Ekologické přínosy ale mohou být v rozporu s estetickými požadavky, jak potvrzují mnohdy nepochopené snahy o využití prvků permakultury uvnitř kolonie, jakož i výše citovaný odsudek kompostů jako skládek hnijícího odpadu. 

Odlišné představy o funkcích městské zeleně leží  v jádru řady zahrádkářských sporů. Pro obhájce parků je klíčová přístupnost, jejich vize ideálního využívání zeleně zahrnuje především poklidné procházky v přírodním prostředí veřejného prostranství. Zahrádkáři naproti tomu oceňují také aktivní způsob odpočinku a v neposlední řadě soukromí a pocit vlastnictví . Právě silné emocionální vazby a mnohdy po generace budovaný vztah k místu zahrádkářské kolonie povyšují nad veřejnou zeleň. Sociální funkce, které autoři a autorky zabývající se zahrádkářskými koloniemi považují za zásadní (vzájemná pomoc a spolupráce, sdílená komunitní identita, seberealizace a další) nemohou parky plnit právě proto, že jsou „územím nikoho“ otevřeným vždy pro jiné příchozí. „Návštěvník parku si nikdy nemůže k místu vytvořit podobně hluboký vztah, neboť o něj sám nepečuje,“ shrnuje Valešová. Z praktického hlediska dále příznivci zahrádkářských kolonií argumentují tím, že budování a údržba parků jsou finančně náročné, zatímco v osadách o zeleň pečují zahrádkáři na vlastní náklady. V případě, že si ČZS pronajímá pozemky od města, pak dokonce přispívá do jeho rozpočtu. 

Pokud kritici zahrádkářským koloniím vyčítají nepřístupnost, uzavřené a navenek nepříliš komunikativní jsou často i komunity uvnitř osad. „Možná to nevíte, ale čeští zahrádkáři ze zahrádkářských kolonií jsou nedůvěřivé bytosti, podléhající vysokému stupni organizovanosti. Jsou odhodláni chránit těžce vydobytou úrodu meruněk vlastním tělem – před kýmkoli, včetně novinářů!“ stěžuje si ve svém článku reportérka Lidových novin. 

„Zatímco mezi zahrádkami uvnitř kolonie prakticky neexistují žádné fyzicky neprostupné bariéry (vymezení jednotlivých zahrádek vůči sobě navzájem je spíše symbolické – obvykle zvýrazněné pomocí liniově vysázené zeleně), vnitřní prostor kolonie je vůči vnějšímu prostředí doslova opevněn vysokým plotem, typicky nadstaveným ochranou z ostnatého drátu. Vstupní brány a branky jsou úzkostlivě zamykány. Z pozorování je zřejmé (např. z domácího oblečení, popřípadě z odhalených částí těla zahrádkářů, ale i dalších indikátorů), že vnitřní prostor zahrad je chápán jako intimní a bezpečný. Hranice kolektivní identity – my / oni (Bauman, 1996) – je konstruována mezi komunitou kolonie (my) a jejím okolím (oni).“ 

V některých koloniích se zahrádkáři svou podezřívavostí chrání před krádežemi majetku. V prvé řadě ale „defenzivní“ postoj zahrádkářů spojujme s pocitem nejistoty a ohrožení, který zakouší v souvislosti s budoucím osudem kolonií. To připouští i firma Ageris, jejíž mapování zahrádkářských lokalit pro brněnský magistrát v některých osadách zkomplikovala „nechuť ke komunikaci, patrně vyvolaná nevhodnou medializací návrhových ploch územního plánu“. Kromě praktického developerského tlaku zde hraje roli také tlak diskursivní – přesvědčení, že zahrádkářské kolonie do města nepatří, jehož prvky jsem nastínila výše. Zahrádkáři proto často volí strategii „sklopené hlavy“: „Žijí si uzavření za plotem a dodržují regule, nechtějí nikoho provokovat a zavdat příčinu ke zrušení.“ Současný společenský diskurs o zahrádkářských koloniích tak zpětně ovlivňuje způsob, jak osady vstupují (či nevstupují) do interakcí s vnějším světem, což vede k dalšímu umocňování negativních stereotypů. Nedůvěra a ostražitost zahrádkářů mimo jiné ovlivňuje i výzkum těchto komunit a jak sama rozvedu v kapitole Průběh sběru dat, přijetí výzkumu respondenty.

Nepřístupnost nicméně není společná všem koloniím ani zahrádkářům, vedle „defenzivy“ najdeme i konstruktivnější strategie komunikace s okolím.

Svou činnost se některé osady snaží pozitivně medializovat, ať už prostřednictvím vlastních webových stránek nebo příspěvků do místních periodik. Sebeprezentace zahrádkářských kolonií má nicméně značné rezervy, zejména pokud ji opět srovnáme s populárnějšími alternativními potravinovými sítěmi – komunitními zahradami nebo farmářskými trhy. Předsudky veřejnosti a politických činitelů, s nimiž zahrádkáři bojují, jsou navíc silně zakořeněné:

„Zahrádkaření je u nás často považováno za jakýsi relikt socialismu a právě toto stigma do jisté míry zabraňuje nahlédnout zahrádky v současné společnosti v novém světle.“ Moderní trendy jako lokální nebo bio potraviny, městské zahradničení a udržitelná produkce potravin obecně tak sice mohou být v zahrádkářských koloniích žitou realitou, jejich aktéři je však takto nekonceptualizují. Stávají se tak nositeli tzv. „tiché udržitelnosti“.

Zahrádkářské kolonie jako (alternativní) ekonomický prostor

V souvislosti s ekonomickými přínosy městského zemědělství zdůrazňuje RUAF Foundation zejména potenciál vzniku pracovních míst a finančních příjmů. Za důležitou považuje rovněž úlevu rodinnému rozpočtu zahrádkářů. První z těchto dvou variant, tedy pěstitelství jako zdroj finančních příjmů, byla v rámci zahrádkářských kolonií rozšířená před rokem 1989, kdy členové ČZS měli možnost dodávat své výpěstky do výkupu (viz kapitolu Zahrádkářské kolonie u nás – prvních sto let). V současné době je tato praxe spíše výjimečná. Poslední údaje o zahrádkářských prodejnách pochází z roku 2004, kdy bylo v České republice 23 takových zařízení. Ze 176 zahrádkářů v Brně v roce 2006 prodávala své výpěstky pouze 3 %. Případové studie z pražských zahrádkářských kolonií nezmiňují takovou praxi vůbec.

Samozásobitelství je v České republice relativně stejnoměrně rozšířené ve všech sociálních skupinách: z průměru lehce vyčnívají důchodci, u nichž podíl zahrádkářů činí 55,6 %, v ostatních skupinách včetně nezaměstnaných se samozásobitelství věnuje kolem 40 % lidí. Výrazné rozdíly nenajdeme ani při dělení samozásobitelů podle výše příjmů. Vyvrací se tak teze o zahrádkářích motivovaných hmotnou nouzí. Nejchudší vrstvy se v Česku samozásobitelství paradoxně věnují nejméně, což Jehlička et al. vysvětlují tak, že lidé s nízkými příjmy zpravidla nemají přístup k půdě na zahradách rodinných domů, u chat nebo v zahrádkářských koloniích. 

Rezervované názory nicméně v českém kontextu panují i v otázce druhého možného ekonomického přínosu samozásobitelství, tedy úspoře za nákup potravin. Z realizovaných výzkumů v první řadě vyplývá, že šetření peněz je pro samozásobitele spíše okrajovou motivací: 

„Pokud jde o motivaci samozásobení, pro 61 % domácností je zemědělská produkce ‚koníčkem‘, 26 % ji realizuje z ekonomických důvodů, zbylých 13 % uvedlo ‚jiné důvody‘, z nich mezi nejčastější odpovědi patřila produkce ekologicky nezávadných potravin, čerstvých potravin lepší chuti a kvality, ale také nutnost využití stávajících ploch či rodinná tradice, relaxace, výchova dětí apod.“ 

„Zahrádkářská ekonomika“ je značně specifická. Při pobytu v kolonii zahrádkáři mnohdy nerozlišují mezi prací a oddychem. Svou činnost tak odlišují od kapitalistického pojetí práce jako způsobu získávání finančních zdrojů. Dochází-li přitom na svůj pozemek denně či téměř denně, jak v Brně uvedlo 29 % zahrádkářů, mohou dosáhnout nezanedbatelné délky „pracovní doby“. Na straně investic tedy kromě peněz za nájem pozemku, nástroje a materiál najdeme výrazný vklad času a lidské práce. Čas je ale statkem, kterého mají například důchodci či matky s dětmi, skupiny výrazně zastoupené mezi uživateli zahrádkářských kolonií, relativní dostatek. Vynaložené práci mohou proto subjektivně přikládat nižší hodnotu, zejména pokud ji považují za příjemnou a smysluplnou. Na stranu výnosů je kromě (přinejmenším subjektivně kvalitnějších) potravin nutné připočíst radost z aktivního odpočinku ve zdravém prostředí, pocit seberealizace a další přínosy. Do složité „ekonomické bilance“ dále vstupuje celá síť spolupráce, sdílení, směn a darů, jejíž sociální význam nejspíše přesahuje potenciální finanční hodnotu. Časté sdílení úrody a práce lze vysvětlit altruismem, stigmatizací odpadu a plýtvání a implicitními normami nezištného chování a rovnostářství. Spolupráce mezi zahradníky napomáhá budování komunitní resilience.

Srovnání finanční náročnosti pěstování ovoce a zeleniny s jejich nákupem opomíjí řadu obtížně kvantifikovatelných aspektů obou způsobů získávání potravin – ať už to jsou negativní externality na straně konvenčního potravinového systému nebo pozitivní dopady, které přináší zahrádkářské kolonie svým uživatelům i širší veřejnosti. Porovnávat efektivitu samozásobitelství s jinými způsoby produkce potravin v úzkém tržním pohledu nemá smysl. Zahrádkaření se projevuje jako alternativní ekonomická praxe, v níž hrají významnou roli prvky neviditelné pro mainstreamovou ekonomii, a kde i obvyklé ekonomické statky nabývají odlišných hodnot. Do určité míry ho lze považovat za (potenciální) alternativu poskytující relativní nezávislost na trhu, v každém případě pak za aktivitu stojící mimo utilitaristické uvažování tržního konzumu.

Tichá udržitelnost zahrádkářských kolonií

„Tichá udržitelnost je definovaná praktikami, které přináší příznivé environmentální nebo sociální dopady, nevztahují se přímo ani nepřímo k tržním transakcím a nejsou svými aktéry reprezentované jako bezprostředně cílené na zlepšení životního prostředí nebo udržitelnosti.“ 

Dosavadní výzkumy dokazují, že čeští zahrádkáři ve své činnosti skutečně většinou nejsou motivováni ochranou životního prostředí nebo snahou o udržitelnost. Tato skutečnost je také další odlišností od komunitních zahrad, pro jejichž uživatele je společenská angažovanost a environmentální uvědomění klíčovou složkou zahrádkaření. Ve výzkumu se environmentální motivace umístila jako poslední z nabízených možností. K podobným závěrům dochází Přibylová ve svém výzkumu brněnských zahrádkářských osad:

„Chování zahrádkářů je totiž spíše ovlivňováno neinformovaností, neznalostí a vlastním komfortem než ohleduplností k životnímu prostředí. Pokud jsou nějaké ekologizační tendence patrné, nelze mluvit o cíleném a vědomém přístupu. […] Za ekologizačními tendencemi organizovaných zahrádkářů nestojí jejich sebereflexe ani promyšlené dopady jejich chování na životní prostředí či své vlastní zdraví. Ekologizační tendence jsou dány spíše zakořeněným jednáním než uvědomělými postoji a snahami.“ 

Autoři případových studií pražských zahrádkářských kolonií  shodně uvádějí, že v chování zahrádkářů lze pozorovat environmentálně příznivé prvky jako je recyklace materiálů, šetření vodou a energií a podobně.Tyto praktiky označují za dobrovolnou skromnost. Ani zde nicméně není cílem aktérů omezení negativních vlivů na životní prostředí. Motivuje je spíše zažitá šetrnost, případně (alespoň při pobytu na zahradě) přikládají větší váhu nemateriálním hodnotám. Vvětšina zahrádkářů patří spíše mezi „pestré“ než „zelené“ – ekologicky příznivé stránky jejich životního způsobu jsou nezamýšleným vedlejším důsledkem jejich hodnotových orientací. Významnou roli navíc v případě zahrádkářských kolonií hraje zvyk a sociální kontext. 

Původní „pestří“ nebyli sice ke svému životnímu způsobu primárně motivovaní ekologickým uvědoměním, přesto však měli živý a veskrze kladný vztah k přírodě a dobrý přehled o problémech životního prostředí. Závěry pražského výzkumu byly v tomto ohledu méně jednoznačné. Globální environmentální problémy zahrádkáři zpravidla nereflektují a ekologickými otázkami se zabývají pouze v případě, že se viditelně projevují v samotné zahradě nebo jejím bezprostředním okolí.

Mírně rozporuplná je i konceptualizace přírody. Prostor zahrádkářských kolonií jejich uživatelé zpravidla označují jako přírodní. Pobyt v přírodě vnímají jako důležitou hodnotu, přičemž jej staví do opozice vůči městskému prostředí. Oceňované prostředí zahrad je však často vysoce kontrolované a přeměněné. Z okolní „divočiny“ nevytvořené člověkem zahrádkáři oceňují volně žijící zvířata, která pro ně nepředstavují hrozbu – ježky, netopýry, obojživelníky, ptactvo nebo hmyz. Naproti tomu pro ty složky přírody, které zasahují do úpravnosti zahrádky nebo dokonce ničí úrodu, v koloniích není místo, jsou vnímané jako nepřátelé, proti nimž je třeba bojovat. Více partnerský přístup k přírodním procesům je spíše ojedinělý. Pokud tedy zahrádkáři deklarují kladný vztah k přírodě, je třeba se dotazovat, co se pod pojmem „příroda“ skrývá a nakolik se zahrádkářský pohled liší například od toho, co v přírodních lokalitách oceňují ekologové. 

První premisa tiché udržitelnosti je nicméně splněna – cílem zahrádkářů primárně není environmentální příznivost ani udržitelnost. Jak se ale jejich pojetí přírody a spíše malý zájem o ekologické problémy promítá do jejich jednání? Jsou zahrádkáři skutečně nositeli ekologické šetrnosti a udržitelnosti?

 V obecné rovině je vliv zahrádkářských kolonií na životní prostředí pozitivní a odpovídá environmentálním přínosům městského zemědělství popsaným v kapitole Environmentální přínosy městského zemědělství. Některé z těchto bodů (pohlcování CO2, vytváření příznivého lokálního mikroklimatu a refugií pro živočichy, zmírňování prašnosti a hluku ad.) mohou být při vhodném hospodaření společné všem zeleným plochám. Podstatnou výhodou zahrádek oproti parkové úpravě veřejných prostranství (viz kapitolu Současnost českých zahrádkářských osad) je z environmentálního hlediska zejména nízká náročnost na údržbu těchto ploch. Oproti parkům upravovaným nejčastěji pomocí techniky poháněné fosilními palivy jsou dílčí parcely zahrad obhospodařované v menším měřítku, čemuž odpovídají i užívané nástroje.Podle výzkumu Českého statistického úřadu obdělávala své pozemky v roce 2006 celá pětina českých samozásobitelů pouze pomocí ručních zařízení bez pohonu.

Kromě výše naznačeného rozdílu v biodiverzitě se dále v zahrádkářských koloniích dá předpokládat šetrnější hospodaření s vodou (užívání dešťové vody, skladba vegetačního pokryvu méně náročná na zálivku) a již několikrát zmiňované využívání organického odpadu směřující k uzavřenému cyklu živin. Některé z těchto rozdílů mezi zahrádkářskými osadami a parky je možné překlenout změnou způsobu údržby městské zeleně. Například park s větším zastoupením keřů sloužících jako úkryty pro živočichy, extenzivně obhospodařovanými a polodivokými částmi či dokonce ovocnými stromy a bylinkovou zahradou. 

Právě produkce potravin je ale oblastí, v níž parky po environmentální stránce nemohou zahrádkářským koloniím konkurovat. Zkrácení vzdálenosti mezi produkcí a spotřebou a s tím spojené energetické a materiálové úspory jsou jedním z hlavních environmentálních přínosů produkce potravin ve městech. Systém darů a směn navíc zajišťuje „efektivní alokaci“ veškeré produkce a předchází plýtvání potravinami. Výslednou bilanci ale zásadně ovlivňuje způsob, jakým se potraviny pěstují. V následujících odstavcích se konkrétněji zaměřím na užívání průmyslově vyráběných hnojiv a pesticidů jakožto emblematický indikátor (ne)ekologičnosti hospodaření.

Smith a Jehlička odvozují environmentální příznivost produkce potravin v domácnostech z motivací deklarovaných samozásobiteli. Velkou část jejich respondentů vede k zahrádkaření touha po čerstvých a zdravých potravinách. Vlastní výpěstky odlišují od produktů z konvenčních tržních řetězců, které s despektem spojují s užíváním „chemie“. Tuto vnímanou opozici potvrzují rovněž Hošková

Nedůvěra vůči průmyslově vyráběným chemickým přípravkům přitom nevyplývá tolik z ohledů na životní prostředí, jako spíše z péče o vlastní zdraví, zmiňovaná je také lepší chuť domácích potravin. Souvislosti tohoto pohledu můžeme hledat na jedné straně v hojně medializovaných kauzách spojených s kvalitou a bezpečnosti potravin dostupných na trhu, na straně druhé mezi řádky prosvítá pocit určité autenticity, „čistoty“ a „přírodnosti“ ovoce a zeleniny z vlastní zahrádky, který vychází z bezprostřední zkušenosti spotřebitele s jejich produkcí.

K představě domácích potravin jako zdravých a prakticky organických je nicméně třeba přistupovat obezřetně. Navzdory proklamovaným názorům vykazuje přístup zahrádkářů k „chemii“ podobné ambivalence jako výše popsaný vztah k přírodě – obě otázky spolu ostatně souvisí. Zahrádkáři sice kritizují užívání chemických přípravků v konvenčním zemědělství, většina z nich se ale příležitostnému užití průmyslově vyráběných hnojiv či pesticidů na zahradě nebrání a v zásadě jej nepovažuje za závadné. Své výpěstky hodnotí stejně bez ohledu na to, zda chemické přípravky použili nebo ne. 

Zajímavé je sledovat, jak o užívání průmyslových pesticidů a hnojiv hovoří sami zahrádkáři. Poměrně často zmiňují užívání chemických látek „jen když je to nutné“ . Zvyk a představa nezbytnosti alespoň příležitostné aplikace chemických prostředků se v některých případech projevuje bagatelizací nebo opomíjením této praxe: 

„[…] při otázce, zda pěstují rezistentní odrůdy ovocných stromů, respondent nevěděl, o co se jedná, bylo mu vysvětleno, že jsou odolné proti chorobám a nemusí se tím pádem používat postřiky, odpověděl, že jeho jabloně se musí ‚stříkat‘ a při přímé otázce o používání pesticidů respondent odpověděl negativně.“

 „Nepěstuji to, co by bez chemie nešlo pěstovat, nejezdím z paneláku z Prahy, abych šel do dalšího jedovatého prostředí… Nějaký ten Cererit použiju, ale to je běžné hnojivo, které se používá.“

Setkat se lze ale i s téměř omluvným přístupem: „[…] já když na zahrádce udělám dva postřiky jabloní, tak už si říkám, že jsem to přehnal, ale jablko z dovozu koupené v obchodě je většinou ,nakrmeno´ osmnácti až dvaceti postřiky.“Zahrádkáři se více či méně vědomě vyrovnávají s disonancí mezi kritikou užívání chemických přípravků v konvenčním zemědělství a zažitou, „nezbytnou“ aplikací „trošky“ podobných preparátů na vlastní úrodu: „Hnojení nakoupenými hnojivy sice přiznala menšina respondentů, nicméně se domnívám, že ve skutečnosti hnojí většina,“.

Výzkumy pochopitelně dokumentují také zahrádkáře, kteří se užívání jakýchkoli syntetických prostředků důsledně vyhýbají a na druhé straně ty, kteří si umělá hnojiva a pesticidy vyloženě pochvalují. Většina zahrádkářů se ale pohybuje v nejasné zóně mezi těmito extrémy. 

Užívání chemických látek samozřejmě neznamená celkovou „diskvalifikaci“ environmentálních přínosů samozásobitelství.


 

Rozhovor

Začnu takovými obecnými věcmi. Kolik je vám let?

V květnu mi bylo 44.

Kolik lidí bydlí s vámi v domácnosti?

Dva lidi, já jsem to tam i psala. Je to zelenina pro dva lidi.

A tu zahrádku užíváte taky společně, nebo se o to staráte sama?

Spíš se starám já, ale syn mi pomáhá takové ty těžší věci, porýt nebo něco těžšího přenést. Já po těch operacích už ty těžší věci nezvládnu jako rytí. To dělá výhradně on.

Jak to odsud máte daleko, když jdete z domova?

18 minut, stopla jsem si to. 18 minut do kopce a z kopce to je 15 minut, to je rychlejší.

Takže chodíte pěšky?

Chodím pěšky.

Co děláte jako povolání?

Teď jsem na Úřadě práce, ale dělala jsem psovoda, nočního hlídače. Hlídání objektů.

A původním vzděláním jste co?

Původním vzděláním jsem obráběčka kovů.

Jak dlouho už tady tu zahrádku máte?

Tady mám zahradu 3,5 roku. Předtím jsem byla 5 let na Bráfové, 7 let ve Slatině. Ale předtím jsme měli zahrádku ještě s rodiči, to mi bylo nějakých 12 let, když pořídili tu první zahrádku ve Slatině.

Takže se tomu věnujete celý život.

Celý život od mých 12 let do 44 vlastně bez přestávky. Tohle už je moje několikátá zahrada.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla zahradničit i sama, když už jste neměli tu rodinnou zahradu?

No chybělo mi to. Chyběl mi pobyt na čerstvém vzduchu a to rýpání v hlíně. Protože já jsem takový rodinný rýpač v hlíně. Vždycky, když se u nás měly přesazovat nějaké kytky, tak jsem to dělala já. Moje sestry k tomu neměly takový vztah, ty květiny je moc nezajímaly. Takže to zůstalo jenom u mě ta zahrada. Jsou tady kytky, nějaké ty kopretiny, denivky. Tady byla spousta narcisů, tulipány, to už je všechno pryč. Prostě se kochám nádherou těch květin a pobytem na čerstvém vzduchu.

Měnilo se třeba tohle nějak v průběhu času? Měla jste nějaké období, kdy by to bylo jinak?

Ne, ne. Já si spíš myslím, že jsem od malička měla hodně vřelý vztah k přírodě. Hlavně ty zvířata a květiny. Třeba i na dovolenou, někdo jezdí k moři a válí se u vody, ale u mě to vždycky bylo se psy, batohy a příroda. Můj život s tou přírodou hodně úzce souvisí. Květiny, zeleň…

Jak často se sem dostanete?

Jsou dny, co tady jsem každý den, a jsou dny, když třeba musím něco zařídit, tak dvakrát třikrát za týden se sem dostanu. Ale loni jsem tady byla vlastně dá se říct skoro pořád. 

A jdete sem třeba jenom na pár hodin nebo jenom zalít? Nebo tu spíš trávíte celý den?

No, když si vezmu jídlo pro sebe i pro psy, tak jsem tu byla třeba tři dny v kuse, pak jsem šla domů třeba jenom pro nějaké čisté oblečení, nějaké jídlo si koupit po cestě, a zase jsem šla třeba na dva dny. Je to různé, podle toho, co je potřeba dole zařídit, vyřídit poštu, nákupy nebo tak. Jsou určité situace, kdy tady nemůžu být nonstop.

Jak tady ten čas trávíte? Řekla byste, že je to spíš prací, nebo sem chodíte spíš odpočívat?

To je různé. Když je potřeba zalít rajčata, zaliju rajčata. Vařili jsme tady s kamarádem, povídali jsme si se sousedy… Prostě různě, no. Někdo se tady opaluje, já teda to sluníčko moc nemusím, ale většinou jsem tady třeba seděla na lavičce, na dece, a třeba jsem si četla, tak různě.

Takže to není tak, že byste sem fakt přišla makat, a pak šla zase domů.

Ne, to rozhodně ne. Tak tři čtvrtě času, co tu pobývám, je to spíš takové, že si povídáme se sousedy a čtu si časopis nebo knížku.

A co vás tu nejvíc baví?

Ty květiny.

Když byste vzala plochu té zahrady, jak velká část je podle vás určená na nějaké užitkové věci, jako ovoce, zelenina, bylinky, a jak velká část je ten zbytek?

Já si myslím, že se to nedá úplně přesně určit. Protože ten zbytek, zrovna tady ty lavičky jsou pod jabloněmi, i to, co je nad námi, je jedlé. Takže tak minimálně dvě třetiny jsou na zeleninu a ovoce a ten zbytek je na to sezení a na květiny. Minimálně dvě třetiny jsou ty užitkové věci, co se dají sníst.

Co všechno pěstujete?

Letos mám tři záhonky brambor, tady mám nějaké česneky, cibulky, jahody, červený a černý rybíz, maliny, tam je rebarbora, libeček, tady je ta bylinková zahrádka na ty čaje. Rajčata, papriky, celer. Tady mám vlastně ty jabloně, jednu meruňku, broskev, třešeň. Nějaké ozdobné kvítky tady jsou, tráva, šeříky. V truhlíkách květiny, tady vedle nás skalka, za námi pivoňky, to už je odkvetlé, to už se bude stříhat. Je tady toho vcelku dost. Hlavně ty rajčata a ty papriky, na to se každý rok těším. To si sem vezmu jenom krajíček chleba s máslem, utrhnu čerstvé rajče ze záhonku, papriku, a křoupu si k tomu papriku nebo čerstvé rajče. To má úplně jinou chuť než to, co je v potravinách. Tam je to takové bez chuti.

Máte ty věci spíš ze semínek, nebo kupujete sazeničky?

Já si sazeničky dělám sama na okně. Všechno. Kelímky od jogurtů, koupím si do toho substrát. Vždycky si tady vyberu nějakých pár zralých rajčat, nechám si vždycky na podzim semínka. Z toho rajčete si to vypaplám na papír, příští rok to zaseju a je to. To samé ty papriky ve fóliovníku. Semínka od paprik si nasuším a už koncem února to zaseju. Vždycky si ty sazeničky vypěstuju. Bývaly časy, co jsem mívala 18 druhů rajčat, ale už jsem to omezila tak na nějakých 7-8 druhů.

Takže se vlastně zásobíte úplně sama.

Zásobím se sama, dokonce jsem tady sazeničkami zásobila i okolí. Měla jsem tady v pařeništi ty kelímky a v tom bylo několik druhů rajčat.

Je to těžké, takhle z těch vlastních semínek to vypěstovat?

Ne, je to jednoduché. Stačí si nechat jedno přezrálé rajče, vytáhnout si z toho semínka někde na kus papíru si rozplesknout to rajče, nechat ta semínka uschnout. Na jaře to jenom odloupnu, dám to do těch kelímků a je to. Roste to samo. To stačí jenom zalívat. Nastrkat to do těch kelímků se substrátem a je to.

Používáte nějaké hnojivo?

O hnojiva se nestarám. Kamarád ve Slatině má králíky a slepice, takže odtamtud vozím králičí a slepičí hnůj. Tam mám tu kompostovou jámu, tam dávám třeba posekanou trávu nebo shrabané listí, prokládám to tím od těch králíků a slepic. Ono to tam prohnije a další rok to vyházím na záhonky, syn mi to zaryje a je to prostě jako hnojivo.

A nějaké postřiky proti škůdcům nebo něco takového používáte?

Postřiky proti škůdcům ne, jenom když je třeba nějaká plíseň na rajčatech, ta jediná řádí každý rok. Je potřeba trochu postřiku na ty rajčata dát proti plísni, jinak by ta rostlina odešla celá, rajčata by odpadla a shnila. Tam se objeví taková ta plíseň, co zničí celou rostlinu, takže to by se pak už nedalo zachránit.

Co si myslíte, že vyplyne z toho deníčku? 

Myslím, že tam toho vyplyne dost. Hodně lidí zeleninu nemusí, ale já jsem takový žrout zeleniny. Já moc maso nemusím, ale té zeleniny opravdu spotřebujeme snad vagón ročně. Jsme hodně na tu zeleň. Já když nemám k snídani a k večeři kus papriky, rajčete, nebo list z čínského zelí nebo aspoň pažitku na tvarohu, tak jsem z toho nešťastná. Já bych asi nemohla žít jenom z toho, že si na chleba dám kolečko salámu nebo šunky. Tak bych asi nemohla fungovat.

Máte pocit, že to, co tady vypěstujete, pokryje vaši spotřebu?

To ne. V létě, když jsou ty rajčata, tak to se třeba dva měsíce cpeme rajčaty a paprikami, ale je výhoda, že rajčata a papriky jsou v obchodě dá se říct celoročně. Takže ze záhonku je 2 měsíce v roce a zbylých asi 10 měsíců se musíme na domácí rajčata bohužel jenom těšit a musíme si kupovat to, co je v obchodě. Ale nemá to takovou chuť.

Nakolik tu úrodu rozdáváte?

Záleží na tom, kolik se urodí. Jsou horší roky, co třeba přijde krupobití, zbije nám třešně, meruňky, jablka, není z toho nic. A někdy jsem třeba měla hodně dobrý rok, co jsme měli z každého stromu dvě přepravky jablek. Rodičům jsem dala, se sousedem jsem vyměnila. Je to dva roky zpátky, co jsem z toho fóliovníku měla asi čtyři ty velké zelené přepravky paprik. Takže já jsem si nechala jednu, jednu jsem dala rodičům a dvě přepravky jsem tady ještě povyměňovala. Třeba tady soused měl nějakou brokolici, tak jsem vyměnila za brokolici, pažitku, libeček do polévky. Nějak jsme to poměnili, takové věci co já nemám, co on by chtěl, tak nějak.

Jaký myslíte, že bude letos rok? Jaká bude úroda?

Myslím, že kvůli tomu suchu špatná. Bude určitě špatná. Okurky jsme vůbec neseli, z toho by nic nebylo. Ty hrášky, saláty, ředkvičky, to je všechno, co je potřeba na jaře hodně zalévat. A toto jaro bylo extrémně suché. Takže to nevidím nijak valně. Jsou věci, kterým se třeba sucho líbí, co by v mokrém jaru nebo v mokrém létu shnily. Loni bylo zase mokré jaro, shnily všechny česneky, cibule. Letos jsou česneky a cibule pěkné. Co plodina, to originál. Někdo má rád slunko a teplo, někdo má rád vodu. Třeba ty ředkvičky a okurky, to by bez vody nešlo, takže okurky a ředkvičky jsem letos ani nedávala do země. To jsem si říkala, na Zelňáku koupím jednu tašku okurků, zavařím to a bude, že to nemá smysl pěstovat.

Ještě se zeptám obecně k té zahrádkářské osadě, co sem tak chodí za lidi?

Takoví, co hledají zeleň, protože bydlí za stěnami paneláků. Lidé, co nemají rodinné domky, sem myslím hodně chodí. Hledají tady ten klid, který nemáme v tom betonu a v tom asfaltu. Chybí jim zeleň. Ten park, to není ono. Aktivní odpočinek hledají. Takové nějaké courání po parku jim asi nesedí, stejně jako mně.

Jak tady lidé tráví čas? Říkáte aktivní odpočinek, takže asi i prací?

Asi tak stejně jak já, pozalévají, povykládají se sousedem, se sousedkou – tohle se mi letos nedaří, tohle mi sežraly mšice, minulý rok jsme měli, příští rok budeme mít… a tak, povídáme si. Taky asi tak polovinu nebo čtvrtinu času věnují práci, zalévání, okopávání. A zbytek času tady jsou třeba v létě s bazénkem, na dece, čtou si, opalují se. Jak kdy. Na jaře je hodně práce s rytím, se sázením, se setím, tak to na to není čas. Ale v létě si to lidé užívají, sluníčko, bazének.

Funguje tady kolem vás nějaká parta, bavíte se se sousedy?

Tady na této straně máme ty sousedské vztahy docela schopné. Tady na této straně nejsou lidé takoví, že by byli nějak uzavření nebo by se nějak odtahovali. Tady vycházíme slušně, tady na té straně. Já mám tady ze všech stran schopné sousedy. Tady dole se teda se mnou moc nebaví, ale tady soused pode mnou se baví, tady sousedka, taková stará paní s pánem, s tou si povídáme, když tam něco zaléváme, okopáváme. Tady sousedi nahoře, ti jsou také velmi schopní. S nimi se dá bavit úplně o všem.

Dělají se tu nějaké společné akce za celou osadu?

Dvakrát se tady dělal dětský den. Myslím si, že by bylo fajn, kdyby se to dělalo častěji, aby tu bylo i trochu jiné vyžití, než to sezení u bazénku a číst si časopis. Já za sebe si myslím, že by to lidi mohlo trochu stmelit, nějaké sedánky, kde by se sešlo víc lidí a i děti by se zapojily. Hodně by to posílilo ty vztahy. To říkám za sebe, nevím, co ostatní lidé. Někomu je to zase protivné, že by tady byla hudba a nějaké společné pečení buřtů a akce pro veřejnost, abychom se sblížili. Někteří jsou proti, chtějí tady mít klid a nelíbí se jim, že by tady řvaly děcka a dělal se táborák třeba pro 50 nebo i víc lidí, co by přišli. Myslím, že je to škoda, že se něco takového nedělá častěji.

Ještě na závěr se zeptám, co vidíte jako největší přínosy té kolonie?

Přínos… no, nevím, ohledně čeho to myslíte? 

Proč si myslíte, že by to tady mělo zůstat?

No už jenom to, že ne každý se dostane až za Brno, aby si té zeleně užil tam. Tady je výhoda v tom, že je to dá se říct v centru města, je to pár minut pěšky. Hodně lidí bydlí tady hned pod kopcem, mají to pár metrů, je to kousek. Než bych si sedla někam na šalinu nebo na autobus a jela někam za město do lesíka… už to není takové. Prostě sem přijdu, tady si můžu nafouknout ten bazének, můžu si vzít buřt, opéct si tady buřt. Což někde těsně za Brnem, tam bych si tak rozložila deku a přečetla časopis, ale buřt bych tam asi nedělala a s těmi kamarády bych si tam asi nepovykládala. Tady se lidé těší i na ty sousedy, že si povykládají. To je myslím to hlavní, že je to těsně nad bydlištěm, že sem můžu kdykoli přijít, v kteroukoli dobu. Nemusím si plánovat cestu na hodinu a půl, abych vyjela dopravou za Brno.