Sidebar

26
čt, dub

BLOGEE
Typography

„Pamatuji si, jaké to bylo, když jsem poprvé viděla zemřít pacienta. Sice jsem věděla, že při praxi na akutním příjmu se této zkušenosti nevyhnu, ale stejně jsem si připadala hrozně nepřipravená. Stála jsem u postele umírající pacientky a koukala“, píše zdravotní sestra Florence Bull ve své reflexi, která vyšla v Guardianu. Nabízíme vám český překlad článku.

 

Pořád křičela „chci domů, chci domů“ a já si připadala úplně bezmocná. Jediné, co jsem pro ni mohla udělat, bylo říct jí, že je v bezpečí a že já jsem tam s ní. Ale přemýšlela jsem, kde jsou její příbuzní? Budu já ten poslední člověk, kterého v životě uvidí?

Když se ženě začalo hůře dýchat – Cheyne-Stokesovo dýchání pro zdravotníky – vzala jsem ji za ruku a postavila se tak, aby na mne viděla. Snažila jsem se být jí co nejvíce oporou, jak jen člověk, kterého vidí prvně v životě, může být. Nejdříve zeslábly její výkřiky a postupně ustalo i dýchání. Z těla vyšel jakoby povzdech, když z plic unikl poslední vzduch. Potom jsem zůstala sama a měla jsem pocit, že se tělo hýbe, i když to nebyla pravda.

Když jsem poprvé viděla zemřít pacienta, pochybovala jsem, že můžu být dobrou sestrou.

Na to, jaké to je, být s někým, kdo právě umírá, mne nemohla připravit žádná výuka. Tahle první zkušenost mi odhalila skutečnost. Cítíte smutek z blížící se smrti a oplakáváte ztrátu někoho, koho jste ani neznali. Donutí vás to přemýšlet o své vlastní smrtelnosti. Pro laika je umírání neznámým územím. Něčím, čeho se obává a čemu nerozumí. Pro zdravotní sestru je umírání nekonečný učební proces. Když jsem se stala kvalifikovanou zdravotní sestrou, přibyla mi u umírání ještě jedna starost – komunikace s pozůstalými. Když jsem poprvé sdělovala tu špatnou zprávu, nezvládla jsem to dobře. Úmrtí bylo neočekávané a já si zase připadala nepřipravená. Nejdřív jsem nešťastnou rodinu odvedla k jejich milovanému zemřelému a pak jsem se omluvila, zaběhla za roh do kanceláře sekretářky a tam jsem se rozplakala.

Je možné, že moje emoce snížily moje profesionální schopnosti? Jak můžu být oporou pozůstalým, když nedokážu ovládnout ani svůj vlastní smutek? Začaly se mi vybavovat vzpomínky ze školy, když jsme probírali paliativní péči a péči o pozůstalé. Bez zkušeností však tehdy informace mnoho neznamenaly. Neochotně jsem opustila bezpečí kanceláře a vydala se znovu čelit svým obavám. Dopoledne jsem nějak překlepala, občas jsem zašla do místnosti s truchlící rodinou, abych zodpověděla jejich otázky a pokusila se – neúspěšně – je utěšit.

Nemohla jsem říct nic, co by umenšilo jejich bolest

Všechno znělo jako nacvičené fráze. Byl nějaký způsob, jak jim ukázat, že s nimi upřímně cítím a přitom zůstat profesionální? Když jsem je doprovázela k východu, podívala jsem se manželce zemřelého pacienta do očí, vzala ji za paži a řekla jsem: „Je mi to opravdu líto.“ S pláčem pokývala hlavou a odešla. Já se vrátila na oddělení a přemýšlela. Zvládnu další léta jako zdravotní sestra, když jediný způsob, jak se dokážu vyrovnat se smrtí, je truchlení?

Teď jsem ve své kariéře dál a pořád neznám odpověď. Možná ani nikdy nebudu. Naučila jsem se ale, že truchlení je přijatelné, protože vede k empatii. Vnímat bolest z pohledu pacienta nebo pozůstalého znamená, že city zůstávají spjaté s konkrétní situací. Můžu je při odchodu z nemocnice opustit. Odstup je pro přežití u zdravotní sestry zásadní – ale nepřichází sám od sebe.

Pracuji jako sestra teprve několik let a někdy se mi stává, že mne nějaká situace citově tak pohltí, že své emoce přestanu oddělovat. To se pak musím zastavit a připomenout si, že jsem sice zdravotní sestra, ale také lidská bytost.