Sidebar

28
st, čen

Blogosféra
Typography

V roce 1932 vyšel jeden nejznámějších románů anglického antiutopického spisovatele Aldouse Huxleyho. Román, ve kterém je technologie na takové úrovni, že lidé předělávají k obrazu svému nejen přírodu, ale i člověka, je považován za první „klonovací“ román, který vznikl. Londýn v roce 2540 je místo, kde došlo k velkým pokrokům v reprodukční medicíně a lidé vyměňují své city a emoce za svou spokojenost. V knize nalezneme jak pojem eugenika, tedy vylepšování genetického fondu člověka, tak pojem klonování. A i přes to, že proces „bokanovskyzace“ má ke klonovacím způsobům poměrně daleko, je díky své myšlence stále za první „klonovací“ román považován.

 

Koncept překonání smrti najdeme i v moderních dílech. Dmitry Glukhovsky vydal v roce 2015 knihu jménem Budoucnost, ve které se technicky překonala smrt. Můžeme zmínit i knihu od Iry Levina, ve které se snaží nacisti pomocí genetických experimentů stvořit nového Adolfa Hitlera. Pokud zabrousíme do filmového průmyslu, otázka klonování je zmíněna např. ve slavné sérii Hvězdných válek, kde díky klonování staví Impérium svou armádu „stormtrooperů“.

Dlouhou dobu byla otázka klonování pouze nepředstavitelná fikce. To se změnilo v roce 1996. V tento rok, konkrétně 5. července, se profesoru Ianu Wilmutovi úspěšně podařilo ze somatické buňky dospělého jedince naklonovat savce. Tím savcem byla slavná ovce Dolly, která poté žila ještě sedm let a porodila šest zdravých jehňat. Jednalo se o přelomový okamžik u klonování zvířat. Dnes dochází k takovým pokusům ve větší míře a první klonovací úspěch má za sebou i Česká republika, jejíž vědkyni Heleně Fulkové se podařilo naklonovat myš. Objevují se i teorie, podle kterých by klonování mohlo zachraňovat ohrožené druhy.

Donedávna znalo lidstvo pouze jedinou možnost reprodukce. S rozvojem moderních technologií se tyto možnosti rozšiřují a způsobů, jak stvořit nového jedince, je více. Asistovaná reprodukce, surogační mateřství či klonování. Všechny tyto procedury provází rozsáhlá etická problematika. Klonování se od zbylých dvou ovšem v jedné věci liší. Jeho provádění, tedy alespoň to, jehož účelem je stvoření nového jedince, je zakázáno a sankcionováno.

V prvé řadě je třeba říci, že vědci operují se dvěma typy klonování. Reprodukční klonování, jehož účelem je stvoření nového jedince, a terapeutické klonování, které je vhodné k léčbě různých nemocí. S každým z těchto druhů se poté pojí jiné etické kontroverze a morální dilemata, na každé z nich je z hlediska kontextů, kterým se tato práce věnuje, nahlíženo jinak.

Abychom se v následujících řádcích mohli zabývat přípustností klonování a jeho vlivem na lidský život, musíme si nejprve vymezit, v čem hodnota lidského života tkví. K tomu použiji teorii filozofa Johna Harrise, který je známý pro svůj zájem o klonování. Jeho myšlenka je popsána Davidem Černým ve článku pro Časopis zdravotnického práva a bioetiky. Abychom mohli určit hodnotu života lidské osoby, musíme si nejprve pojem „lidská osoba“ vymezit.

John Harris rozumí osobou bytost „která je obdařena určitou minimální formou vědomí sebe sama a racionality, takže je schopna nahlížet na sebe jako na přetrvávající subjekt vědomí, vnímat sebe sama jako myslící subjekt situovaný v různých bodech prostoru a času“. Toto vymezení může překročit hranice lidského druhu. Pokud sestrojíme umělou inteligenci natolik vyvinutou, aby splňovala tuto definici, či pokud tuto schopnost nalezneme u zvířete, jedná se o osobu úplně stejně, jako v případě dospělého člověka. Druhým aspektem je to, co dělá tuto osobu hodnotnou. Kdybychom takovou otázku položili náhodně několika kolemjdoucím, pravděpodobně bychom dostali rozmanitou porci odpovědí. Každý člověk chápe hodnotu svého života v něčem jiném a je pro něho důležité a hodnotné něco jiného. John Harris popisuje hodnotu lidské osoby nikoliv na základě toho, čemu daná osoba hodnotu přikládá, nýbrž samotnému faktu toho, že daná osoba má kapacitu hodnotu svého života nějak vymezit. Můžeme tedy říci, že lidský život je hodnotný právě z toho důvodu, že ho jako jeho nositelé jsme schopni hodnotit a mít touhu v něm pokračovat. Harris dále tvrdí, že pokud jedinec svůj život jako hodnotný nevidí, je eticky stejně chybné nutit ho proti jeho vůli žít, jako nerespektování jeho práva na život.

Ačkoliv díky poslední větě můžeme jasně říci, jaký je názor Johna Harrise na eutanázii či asistovanou sebevraždu, já osobně v jeho vymezení lidského života a jeho hodnoty vidím i důvod, proč je doposud zakázáno, a dalo by se říci i odsuzováno, klonování lidských embryí. Pokud můžeme hodnotu lidské osoby poznat dle toho, že si sama uvědomuje svou hodnotu, dá se předpokládat, že si uvědomuje i kolísavost této hodnoty. Pokud nebude jedinec výsledkem vzájemných, veskrze náhodných sociálních interakcí, ale bude pouze produktem genetického inženýrství, je možné, že to jeho hodnotu v jeho, ale i v očích ostatních, sníží. Nezřídka kdy se setkáváme s tvrzením, že každý člověk je jiný, že v každém člověku je něco vznešeného, něco, čím se liší od ostatních. Ať už je toto tvrzení pravdivé nebo ne, stvoření nového, neodlišitelného jedince, by ho vyvrátilo. Lidská individualita by se stala něčím, co již není samozřejmé, a hodnota samotného, nahraditelného individua by se v jeho očích mohla proměnit. A ne pouze v jeho očích. Člověk, který si uvědomuje vlastní hodnotu, je s vysokou pravděpodobností schopen posuzovat, ať již na základě jakýchkoliv kritérií, i hodnotu ostatních. Jedním z etických problémů samotného klonování je tedy i jeho následná role
ve společnosti.

Embryo

Jedním z etických aspektů je hodnota lidské bytosti, individualita jedince, jeho nahraditelnost, postavení klonu ve společnosti. Druhým etickým aspektem je následné postavení samotného embrya. Máme právo rozhodovat o budoucnosti takového embrya, ze kterého by se mohla stát lidská bytost? Jaká je individuální identita lidského embrya? A v neposlední řadě, pokud se bavíme o lidském embryu, bavíme se o někom nebo o něčem?

Abych tedy sumarizoval hlavní problémy reprodukčního či terapeutického klonování, jednalo by se hlavně o právo na zásah do integrity jedince, o narušení jeho individuality a v druhé řadě o práva embryí. V následujících kapitolách bude vylíčeno několik stanovisek a pohledů.2 Biomedicínské hledisko Biomedicínský svět je takový svět, ve kterém jsou poznatky biomedicíny mnohdy považovány, nebo přinejmenším prezentovány, jako objektivní fakta. Závěry získané ze seriózního a uznávaného výzkumu se ve společnosti většinou považují za pravdivá, a pokud dochází k jejich vyvrácení, bývá to v závislosti na jiném výzkumu, který má biomedicínský ráz, ale přináší nové objevy. Biomedicína se zabývá převážně chemií či biologií a tím pádem se jedná o vědu, jejíž odvětví zaměřené na klonování se věnuje tomuto tématu široce. Samotné klonování je jedním z rysů pokroku v medicíně. Ještě předtím, než se začnu věnovat samotné problematice klonování, rád bych se v krátkosti zmínil o tomto pokroku. Ulrich Beck říká, že pokrok v medicíně způsobuje převrat ve společenských podmínkách života lidí, a to bez jejich souhlasu. Ať už se jedná o zmnohonásobení počtu obyvatel na planetě či změnu věkové struktury nebo o změnu postavení role otce. K tomu dochází se vzrůstajícím trendem „manželství bez otce“. Ženy mohou díky umělému oplodnění a i klonování přivést na svět dítě, které má pouze biologického, anonymního otce. Samotná regulace těchto postupů leží pouze v rukou politiků. Ti mají moc skrze zákony regulovat, co je pro vědce povoleno a co již ne. Samotná medicína žádný takový orgán nemá. „Z hlediska sociální struktury neexistuje v subpolitice medicíny žádný parlament, žádná exekutiva, kde by mohlo být rozhodnutí předběžně prozkoumáno s ohledem na jeho důsledky. Neexistuje ani žádné sociální centrum rozhodování, a tudíž nakonec ani žádné pevné ani pevně stanovitelné rozhodnutí“. Je poté na státu, jak tuto problematiku upraví. Jestli povolí oplodnění „in vitro“ pouze u manželských párů, jestli povolí potraty např. pouze u těhotenství způsobených znásilněním a také to, jak se postaví k otázce klonování. Otázka zásahů vlády a státu celkově bude popsána v kapitole, která se věnuje právnímu pohledu na otázku.

Jako klonování je všeobecně chápáno vytváření nového jedince, který je geneticky identický s jeho předlohou. Nově vzniklý jedinec a předloha jsou poté označovány jako klony. „Slovo klon je používáno v mnoha různých kontextech v biologickém výzkumu, ovšem v nejstriktnějším smyslu se jedná o přesnou genetickou kopii molekuly, buňky, rostliny nebo zvířete “. Samotné klonování probíhá tak, že se úplný genetický materiál přenese do prázdného, bezjaderného vajíčka. Vajíčko, které je zbaveno jádra se poté umístí k buňkám klonovaného člověka a dojde k aktivaci elektrickými impulsy. Tím se vajíčko a genetický materiál spojí a vytvoří se nové vajíčko s novým jádrem. Následně se vajíčko začne dělit a vytvářet embryo. Klonování lidí již v podstatě neexistují žádné technické překážky, ovšem jedná se o proceduru odmítanou a veskrze zakázanou. Důvodů je několik, rizikovost je příliš vysoká, existuje velká šance, že se klon narodí postižený, zasahuje se do lidské výjimečnosti a dochází k velkému ničení lidských embryí.

V kontextu klonování jsou zmiňovány dva druhy. Prvním z nich je reprodukční klonování, druhým je terapeutické klonování. Toto rozdělení není bezúčelné, jelikož u každého ze zmíněných druhů dochází k jiným procedurám a s každým se pojí jiné morální problémy, se kterými se musí vědci vypořádat.

Reprodukční klonování

Reprodukční klonování je druh klonování, jehož cílem je vznik nového jedince, který je geneticky totožný s jedincem původním. Provádí se tak, že se přenese jádro somatické buňky do vajíčka, které je jádra zbaveno, a vajíčko se následně umístí do dělohy. V děloze se poté vajíčko vyvíjí v embryo a v plod, a v případě úspěchu dojde ke vzniku nového jedince. Tento druh klonování je povolen a i úspěšně vyzkoušen u zvířat. V roce 1996 byla takto úspěšně naklonována ovce Dolly. Naklonovat se podařilo např. i myši, a je možné, že se díky klonování podaří zachránit např. ohrožené druhy zvířat před vyhynutím. Co se klonování lidí týče, je tato metoda zakázána a napříč společností ve většině zemí i striktně odmítána. Klonování lidí je odmítáno jak v kontextu náboženství, tak v rovině právní.

Existují však i argumenty, které jsou pro. Jedním z nich je tvrzení, že nikdo by neměl diktovat jedincům, jak chtějí přivést dítě na svět a nikdo by jim neměl upírat právo založit rodinu. Z principu lidské důstojnosti, jak jí popsal Immanuel Kant, vyplývá ovšem i kritika tohoto tvrzení. Z principu, který říká, že o individuu by se nemělo uvažovat jako o prostředku, dle obhájců této teorie vyplývá, že klonování, respektive embryo a následný klon, by nemělo být používán jako prostředek pro lidi, kteří chtějí zachovat vlastní pokrevní linii. Je to z toho důvodu, že touhu a právo být rodičem může zaplnit i adopce. Dle Kanta je touha založit rodinu a stát se rodičem společensky platná, odůvodněná. Ovšem, jak jsem již zmiňoval, adopce je možnost, kterou se této touhy dá dosáhnout. Rozmnožování vlastních genů se již jako společensky validní nejeví.

Co se výjimečnosti jedinců týče, je třeba poukázat na jeden z omylů, kterého se lidé dopouštějí v debatách o klonování. A to ten omyl, že klonování má za následek produkci identické kopie. Při klonování jsou identické pouze genotypy. Může se poté jednat o dva naprosto odlišné jedince. Tento omyl je spojen s genetickým determinismem – tedy s tím, že přiřazujeme genům větší váhu, než mají a tvrdíme, že jsou zodpovědné za veškeré aspekty lidského chování. Samotné klony by ovšem byly tak identické, jako jsou identická dvojčata. Jejich fyzické podobnosti by byly vysoké, nejednalo by se ovšem o identické osoby.

Další argument, který obhajuje klonování, je skrze genové inženýrství vytvořit lepšího člověka. Ať už se jedná o výkonnější sportovce, inteligentnější vědce či schopnější učitele. Tento argument bych popsal citátem spoluobjevitele struktury DNA, Jamese Watsona. Ten prohlásil nadcházející: „Nikdo nemá žaludek na to, aby to otevřeně řekl. Tak to řeknu já. Když budeme moct přidáním genů vytvořit lepšího člověka, tak proč bychom to neudělali?“ 

S rozvojem technologií, který by takovou proceduru umožnil, se pojí výraz Thorsteina Veblena, „technologický determinismus“. Veblen chápe vývoj lidstva jako adaptaci lidských institucí na prostředí, která probíhá s pomocí stále efektivnějších technologií. Za motor vývoje považuje rozpor mezi pokročilou technologií a opožďujícími se institucemi. Marshall McLuhan v závislosti na technologii tvrdí, že nejnebezpečnější stanovisko, které můžeme vůči technologii zaujmout, je předpoklad její neutrality. McLuhan říká, že abychom mohli užívat jakoukoli svoji technologickou extenzi, je nutné ji přijmout. Abychom mohli technologické předměty využívat, musíme jim sloužit jako Bohům či pseudonáboženstvím. „Indián se stal servomechanismem své kánoe, kovboj svého koně a úředník správní rady servomechanismem svých hodin“. Vyspělostí technologií a informací se zabývá i Francis Fukuyama. Ten tvrdí, že hierarchie (ať už mluvíme o hierarchiích politických či firemních) začaly mít potíže právě v době, kdy společnost zemí v různých částech světa přecházela od hospodářství, které spočívá na průmyslu, k hospodářství, které je založeno na vyspělých technologiích a informacích.

V závislosti na technologii vznikají na přelomu 80. a 90. let hnutí, která se zabývají změnami ve společnosti, které mají technologický charakter. Jedná se o neoluddismus (dystopická vize) a posthumanismus (utopická vize).

Neoluddismus se staví moderním technologiím na odpor, resp. usiluje o jejich nápravu. Chellis Glendinning, vycházející z hnutí dělníků, kterým stroje sebrali práci, vidí všechny technologie jako politické. Glendinning poté volá po odstranění technologií a jejich náhradu alternativními technologiemi. Usiluje zejména o odstranění těchto druhů technologií: nukleární a chemické technologie, genetické inženýrství, televize, elektromagnetické technologie a počítačové technologie [Glendinning 1990]. Její stanovisko je naprosto v rozporu se zmíněným citátem Jamese Watsona. Neoluddisté jsou odpůrci moderních technologií a v závislosti na tom i technologií, které jsou spojeny s klonováním.

Na druhé straně barikády stojí post humanisté. James Watson ve zmíněném citátu tvrdí, že souhlasí s vylepšováním člověka. Stejný názor zastávají i posthumanisté. Ti vnímají lidskou inteligenci jako omylnou a člověka nevidí jako nadřazenou bytost nad ostatními tvory. Zde můžeme nalézt rozpor s kapitolami, které budou řešeny dále a ve kterých člověk vystupuje jako jedinečná, posvátná bytost (především náboženství). Donna Haraway se ve své eseji věnuje pojmu kyborg, což je hybrid stroje a organismu, zjevující se tam, kde je překročena hranice mezi člověkem a zvířetem. Haraway pracuje s pojmem kyborga ve dvou ideologiích. Biologicko-deterministické a technologicko-deterministické. Kyborg zde vystupuje jako posthumánní bytost, která není reprezentována jen jednou identitou, a tím pádem může chápat svět z odlišných perspektiv. Kyborg není zbožný či nesní o organické rodině. Kyborg vystupuje jako lidská bytost propojena s nelidským organismem, ovšem svými ideály má blízko k problematice klonování. Stejně jako někteří vědci chtějí vylepšit lidskou bytost pomocí genetické procedury, posthumanisté chtějí dosáhnout lepší bytosti tím způsobem, že ji propojí s nelidským organismem. Samotná problematika klonování má blízko i k dalšímu hnutí, tzv. transhumanismu. Tato ideologie tvrdí, že nynější podoba člověka není jeho finální stránkou, nýbrž počáteční. I díky pomoci klonování je poté možné se k finální stránce přiblížit. Na klonování je zde nahlíženo jako na jeden z prostředků, díky kterým je možné zmírnit proces stárnutí a zlepšit schopnosti lidí. Do ideologie transhumanismu můžeme zařadit i Jamese Watsona, jehož přáním je právě takové vylepšení člověka.

Poslední argument obhajující klonování vyvěrá ze soutěživosti států, jejich ekonomické vyspělosti či velikosti a síly armády a schopností vojáků. Jedná se o argument, který odsuzuje zákazy klonovacích experimentů ve vyspělých státech z toho důvodu, že nikdy nemůžeme mít jistotu, že ostatní státy tyto experimenty neprovádějí. Pokud by se tato obava naplnila, mohlo by to vést ke zvýšení jak ekonomické, tak vojenské konkurence ostatních států a v extrémním případě i ke změně zažitého životního stylu.

Terapeutické klonování

„Terapeutické klonování může být definováno jako lékařské a vědecké aplikování klonovací technologie, které neústí v produkci geneticky identických plodů či dětí. Místo toho by buněčné kultury mohly být klonovány a využívány pro léčení lidských nemocí “. Klonované buňky mohou být využívány například na léčení Alzheimerovy či Parkinsonovy choroby, případně na transplantaci kůže lidí, u kterých došlo k vážným popáleninám. Terapeutické klonování probíhá v prvních fázích stejně jako to reprodukční. Rozdíl je v tom, že když pre-embryo vyprodukuje své kmenové buňky, vědci embryo likvidují. Kmenové buňky se poté mohou vyvinout v různé typy buněk (jsou univerzální) a poté mohou sloužit k náhradě buněk, které odumřely nebo které byly poškozeny. Zjednodušeně to znamená to, že vědci mohou pěstovat orgány pro transplantace či buňky, s jejichž pomocí je možné léčit degenerativní onemocnění. Hlavním problémem je již zmíněné zničení pre-embrya. Podle některých odpůrců se jedná o zničení lidské bytosti, která má právo na život. Vědci, zabývající se terapeutickým klonováním musí čelit podobným etickým dilematům jako např. vědci, kteří provádí potraty a podobné operaci, u nichž dochází k zániku embryí. Je potřeba zabývat se otázkou, kdy začíná život člověka, jaká práva má embryo či plod. Mluvíme o někom, nebo o něčem, když se zabýváme embryem?

Ačkoliv se jedná o otázku antropologickou, je k jejímu zodpovězení potřeba obrátit se na pomoc experimentálních empirických věd, především na biologii a embryologii. Ty nám skrze své pozorování a studie ukazují, že nový lidský organismus se postupně rozvíjí z jedné jediné buňky, které se říká zygota či jednobuněčné embryo. Zygota se po několika hodinách (rozmezí 12 – 15 hodin) rozděluje na další buňky. Životní cyklus nového organismu tedy začíná po oplození a jedná se o komplexní děj, jenž se skládá z několika částí. Pro účely této práce není potřeba zde vypisovat veškeré fáze, ale zájemce odkážu na knihu „Lidské embryo v perspektivě bioetiky“ od Davida Černého a kol.

Je ovšem třeba říci, že rozhodující etapou je šestá fáze, tedy ta, kdy dochází k fúzi cytoplazmy obou buněk a vzniká nový sjednocený celek, kterému říkáme zygota a který signalizuje přítomnost nového, originálního organismu, který nese jedinečnou a autonomní genetickou informaci.

Je tedy lidské embryo individuem? Giorgio Carbone říká ve svém článku, že ano. „Lidské embryo představuje plnohodnotného individuálního člena lidského druhu, od svého vzniku až do smrti je osobou obdařenou základními lidskými právy, a mělo by se proto k němu tak přistupovat“.

Giorgio Carbone své stanovisko obhajuje skrze „vyvrácení“ tří skupin argumentů.

První z těchto argumentů tvrdí, že lidské embryo je individuem od okamžiku, kdy ztrácí totipotentní schopnosti (tedy doba, kdy je zygota schopna plně rozvinout informace ve svém genomu a dát vzniknout diferencovaným buňkám organismu). Až poté zaniká možnost vzniku jednovaječných dvojčat a tím pádem až poté budeme moci říct, jestli vznikne jeden, nebo více jedinců. Carbone tvrdí, že jelikož vše probíhá pod centrální kontrolou, není nízká pravděpodobnost vzniku dvojčat důvodem, proč by již embryo nebylo v této době individuem. Centrální kontrola dle jeho výkladu znamená to, že se nejedná o pouhý shluk samostatných jednotek bez nadřazené organizace. 

Druhý argument tvrdí, že o embryu jako o individuu můžeme mluvit až v okamžiku, kdy začíná jeho implantace do děložní sliznice, a třetí argument tvrdí, že až poté, kdy můžeme detekovat mozkovou aktivitu. Co se implantace týče, je pravda, že se jedná o nutnou podmínku přežití a vývoje zárodku, dle Carboneho jde ovšem o proces, jehož aktérem je již existující bytost. Co se mozkové aktivity týče, není mezi jejím počátkem a koncem žádná podobnost či symetrie. 

Můžeme si všimnout, že mezi vědci tudíž nepanuje jednotný konsenzus o tom, kdy vzniká lidský život a kdy můžeme mluvit o embryu jako o individuu. S trochou nadsázky a kritiky můžeme říci, že vědci tvrdí to, co se jim hodí. Odpůrci klonování a podobného nakládání s embryi přiznávají embryu jedinečnost již od početí, zatímco jeho příznivci předkládají argumenty, proč tomu tak není. Různost těchto názorů popsal biolog Scott Gilbert, který ve své knize „Bioethics and New Embryology“ předkládá čtyři momenty, ve kterých pro vědce začíná nový lidský život. Prvním z nich je genetický pohled. Ten předpokládá, že lidský život začíná v momentě oplodnění, když je vytvořen vlastní genom. Embryologický pohled tvrdí, že lidský život začíná přibližně ve 14. dni těhotenství, kdy se z blastuly vyvine gastrula, tedy po proběhnutí tzv. gastrulace. V tomto období zaniká možnost, že se narodí dvojčata, až od této doby je tedy jistá jedinečnost budoucího jedince. Neurologický pohled datuje vznik lidského života někam mezi 24. a 27. týden těhotenství, do období, kdy je měřitelné EEG a dá se vypozorovat mozková aktivita. Poslední moment datuje vznik lidského života až po narození. V období, kdy jedinec již dokáže sám dýchat a přežije mimo matčino tělo. 

Bio-politika/Biomoc

Není to tak dlouho, co bylo právo rozhodovat o životě a smrti v rukou vládnoucí moci. Ať již přímo, kdy panovník mohl beztrestně rozhodovat o tom, jestli někomu vezme život, tak nepřímo, kdy panovník tuto moc neměl, ovšem v jeho kompetenci bylo právo vyhlásit válku a tím pádem žádat od poddaných, aby se této války v jeho jméně zúčastnili. „Aniž by přímo usiloval o jejich smrt, smí nasadit jejich život“. V dnešní době již tento přístup neplatí. Boje neprobíhají ve jménu panovníka, probíhají ve jménu všech. Ve státech, kde je povolen trest smrti, je zabíjení povoleno pouze v tom případě, že odsouzený člověk představuje nebezpečí pro druhé. A v neposlední řadě dochází ke zvýšení péče, jejímž účelem je vyhýbání se smrti. Moc nad životem následně Foucault představuje ve dvou různých formách: anatomo-politika lidského těla a bio-politika populace. Druhou zmíněnou následně definuje jako disciplínu, která se soustředí na „tělo-prostor“, na tělo prostoupené mechanikou živého a sloužící jako podklad biologických procesů: plodnosti, porodnosti a úmrtnosti, zdravotního stavu, délky trvání života, dlouhověkosti se všemi podmínkami, které na ni mohou mít vliv; jejich působení je vykonáváno celou sérií intervencí a regulativní kontroly – bio-politika populace“. Ta prosazuje moc, jejíž funkcí není zabíjet, ale naopak prosazovat život. 

Koncept bio-politiky je využíván napříč mnoha rozmanitými institucemi. Ať již armádou, rodinou či medicínou. Používá se k reflexi odlišných situací, ať již válka s terorismem po 11. září, tak biomedicínské a biotechnologické inovace (výzkum kmenových buněk, náhradní mateřství, mapování lidského genomu aj. a stává se v těchto debatách často interpretujícím nástrojem. Mezi tento okruh patří právě i otázka klonování.

Judit Sándor definuje bio-politiku jako „tvorbu politiky v oblastech řízení populace, lidské reprodukce a výzkumu v oblasti kmenových buněk“. Všímá si toho, že v oblastech jako jsou přátelství či mateřství, vztahy rodiče a dítěte apod., tedy v oblastech, které si zaslouží ochranu soukromí a vyvěrají z osobních rozhodnutí, je stále menší „právní respekt“. Politika se čím dál tím víc snaží tyto rozhodnutí ovlivnit a mít nad nimi kontrolu. 

Girogio Agamben odlišuje bio-politiku od ostatních forem moci použitím pojmu „bare life“ – forma existence redukovaná na biologické funkce – a politická existence, která tvarovala západní politickou historii od starověku. Dle jeho názoru byla moc vždy chápána a praktikována jako moc nad životem. Samotné klonování je jakýmsi ekvivalentem moci nad životem. Tím, že dokáže uměle přivést na svět nové jedince, tím, že dokáže vyléčit nemoci těch stávajících i tím, že je schopné prodloužit průměrnou délku života. Samotné klonování vystupuje jako pojem, který se tudíž pohybuje jak na straně biologie a biomedicíny, bez jejichž poznatků by nebylo možné, tak na straně politiky, která se snaží tuto problematiku regulovat. Dochází zde k ambivalenci v pojmu prosazování života. Na jednu stranu je klonování schopné stvořit nový život, na druhou stranu při něm dochází k postupům, které brání embryu stát se žijícím jedincem, ničí jeho naději se narodit.

Bioetika

V době, kdy tato disciplína vznikala, byl pojem bioetika vnímán jako „studium etických dimenzí medicíny a biologie“. Ovšem s postupem času se její věcný význam vyvíjel a dnes bioetiku chápeme jako odvětví aplikované etiky, která se zabývá otázkami lidského života v kontextu lékařské vědy či lékařské péče. Samotné slovo bioetika se skládá ze dvou částí. Jedná se o latinské slovo bios – což znamená život; a latinské slovo éthos – neboli etika, což znamená mravy. Zabývá se tedy problematickými otázkami, které jsou spojeny s celým životem, v podstatě po celou dobu jeho trvání. Bioetika se zjednodušeně řečeno zabývá veškerými problémy v biologii a medicíně, které potřebují posouzení z hlediska etiky.

Pro účely této kapitoly jsem se rozhodl pracovat s dvěma hlavními přístupy v oblasti bioetiky. Prvním z nich je utilitarismus (známý také jako konsekvencialismus). Utilitarismus je směr, který zavedl v 19. století Jeremy Bentham. Zaměřuje se na co největší blaho pro co největší počet lidí, jednoduše řečeno se řídí heslem „účel světí prostředky“. Samotný Jeremy Bentham poté pracuje s pojmy slasti a bolesti. „Příroda podrobila lidstvo nadvládě dvou svrchovaných vládců: bolesti a slasti. Jen oni ukazují, co bychom měli dělat, a určují, co uděláme“. Dalším významným utilitaristou je John Stuart Mill. Ten souhlasí se základním Benthamovým přístupem, tvrdí ovšem, že jsou vyšší a nižší formy slasti a tím pádem jsou některé více žádoucí než jiné. Problémem utilitarismu se zabývá i Michel Foucault v závislosti na teorii bio-politiky, která byla popsána výše. Dle Foucaulta je „utilitarismus technologií vlády, snažící se omezovat neomezené sklony státní rezony“. Druhým, který stojí v opozici je deontologismus. Ten vychází z učení Immanuela Kanta a jeho pojetí morálky a přiznává člověku jasná a nezcizitelná práva. Kant popsal základy morálky dvěma různými formulacemi, o kterých se domníval, že říkají to samé. První říká: „Jednej jedině ve shodě s maximou, o které si můžeš v tom samém okamžiku přát, aby se stala univerzálním zákonem“ a druhá říká: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek“. První formulace jednoduše řečeno tvrdí to, že nikdo by neměl jednat tak, jak by si nepřál, aby jednali druzí.

U problematiky klonování tedy dle tohoto principu není možné zničit embryo, jelikož i my jsme kdysi byli tímto embryem. Druhá formulace říká, že nikomu není povoleno používat sílu vůči jinému. Dle deontologické koncepce se toto pravidlo vztahuje jak na narozené tak na nenarozené. Deontologismus tedy nepreferuje blaho celé společnosti. Nahlíží na jedince jako na tvora, který je opatřen nezcizitelnými právy a do jehož integrity nesmí být zasahováno a určuje pravidla, dle kterých by se měla řídit naše morálka.

„Jednoduše řečeno se přístup konsekvencionalistů soustředí na následky. Jestliže bylo dosaženo morálně žádoucího cíle, může být o použitém postupu řečeno cokoliv. Deontologický přístup nahlíží na lidi jako na nosiče jistých, vrozených práv, které je chrání před zneužitím bez ohledu na zásluhy a užitečnost následného výsledku “.

Vznik bioetiky jako disciplíny je ovšem spojen s vytvořením teorie čtyř principů. Tuto koncepci představili ve své knize „Principles of Biomedical Ethics“ filozofové Tom Beauchamp a James Childress. Jedná se o principy „non-maleficence“, „beneficence“, „autonomy“ a „justice“. První dva z nich spadají pod učení utilitaristů, druhé dva pod učení deontologistů. V následujících kapitolách budou tyto principy popsány a aplikovány na problematiku klonování.

Nonmaleficence (neškození)

„Princip nonmaleficence, resp. neškození, nás zavazuje zdržet se jakýchkoliv aktivit, kterými bychom způsobili újmu druhým“. Opírá se o latinský princip „Primum non nocere“, který se dá volně přeložit jako „především neškodit“. Je spjatý s Hippokratovou přísahou. Vědec či lékař se zavazuje k tomu, že procedury, které zvolí, závisle na jeho schopnostech a úsudku, nikdy nepoužije k tomu, aby přivedl pacientovi zranění, nebo ho jakkoliv poškodil.

Beneficence (činění dobra)

Jedná se o princip, který rozšiřuje prvně zmíněný. Princip nonmaleficence nám ukládá, že nesmíme škodit a způsobovat újmu. Princip beneficence jde o kus dál, a dle něho nestačí pouze neškodit, je nutné i činit dobro. V zásadě činění dobra se již nejedná o samotného pacienta, ale o celkový přínos lékařské intervence. Ten musí převážit nad způsobenou újmou. Jedná se o porovnávání benefitů, rizik a nákladů, které jsou zapotřebí k nejlepším celkovým výsledkům.

Existují tendence propojit tyto dvě zásady v jednu. William Frankena rozděluje pojem beneficence na čtyři závazky.

1) „Člověk by neměl způsobit škodu či zlo
2) Člověk musí jednat tak, aby se škodě či zlu zabránilo
3) Člověk musí jednat tak, aby škoda či způsobeno zlo bylo odstraněno
4) Člověk by měl jednat tak, aby činil či podporoval dobro“ 


První z těchto zásad splňuje požadavky principu „nonmaleficence“, následné rozšíření je poté chápáno jako princip „beneficence“.

Autonomy

Princip respektování autonomie vyžaduje respekt k volbě a kompetenci jednotlivce. Lékař či vědec musí ctít individuální svobodu a volbu. Zákrokům, kterým se pacient podřizuje, musí dle svých možností rozumět a následně se rozhodovat dobrovolně. Je nutné, aby pacient znal jak pozitivní možnosti zákroku, tak jeho rizika.

Justice

Posledním ze čtyř principů bioetiky je spravedlnost. V medicíně a bioetice celkově je náročné hovořit o kritériu spravedlnosti, už z toho důvodu, že ne každý má možnosti dovolit si stejnou léčbu. Tyto možnosti vychází ze sociálního postavení, z finančních prostředků aj. Na základě principu spravedlnosti tedy dochází k distribuci výhod, rizik a nákladů, které v souvislosti s lékařským pokrokem vznikají, takovým způsobem, aby bylo nalezeno takové východisko, na které se dá nahlížet jako na nejvíce spravedlivé. 

Aplikace bioetických principů na problematiku klonování

Jak již bylo zmíněno výše, první dva principy jsou propojeny s učením utilitaristů. Utilitaristé pracují s pojmem tzv. “aproximativního užitku”. Jedná se o proporcionální poměřování individuální újmy a obecného dobra. Čím větší přínos pro obecné dobro, tím větší může být riziko způsobené újmy. Příkladem může být rizikový medicínský experiment, který ovšem nabízí možnost vylepšit budoucí léčbu. S principem „neškození“ se ovšem pojí i problematika toho, co samotné „neškození“ znamená. Jedná se pouze o fyzickou újmu, nebo i újmu ve společnosti, kterou může být např. prozrazení citlivých osobních informací.

Co se samotného klonování týče, mohou být jeho eventuální výsledky medicínsky velmi významné. Zmíněné léčení nemocí a následné prodloužení průměrné délky života, možnost pro neplodné páry přivést na svět dítě, které ponese jejich genetickou informaci, případně i zdokonalení a vylepšení člověka. Samotná otázka neškození je poté závislá na problému individuality embrya a na problému rizika, které je spojeno s klonovacími experimenty. Resp. na tom, jak velká je, příp. by byla úspěšnost klonování a jak velké následky by zanechal tento experiment, kdyby se nepodařil. Na porovnání této problematiky se používá termín „přípustné riziko“, který bude popsán v sekci věnující se právu.

Princip „činění dobra“ má k principu „neškození“ velmi blízko. Je zapotřebí, aby při klonovacím experimentu byl jasný potenciální užitek pro budoucnost. O klonování by vůbec nemohla být vedena řeč, pokud by neslibovalo pokrok v medicíně, záchranu ohrožených druhů či vymýcení různých nemocí.

Autonomie a spravedlnost jsou poté principy, kde se neporovnává případný přínos pro lidstvo. V tomto pojetí je člověk nedotknutelné individuum, které má právo determinovat svůj vlastní osud. Jedinci by tedy vždy mělo být sděleno, o co u zákroku jde, jaká jsou rizika, jaké jsou výhody a nevýhody. Pacient by měl být se vším detailně seznámen a až poté se rozhodnout, doktor by tedy neměl říkat, ať mu pacient slepě věří a poslechne ho, jelikož on je zde odborníkem. Princip spravedlnosti je poté takový princip, kdy ke všem pacientům je přistupováno stejně, bez ohledu na rozdíly mezi nimi, ať jsou jakéhokoliv rázu. 

Význam bioetiky pro sociologii

V rámci bioetiky jsme si vymezili doposud dva hlavní proudy a čtyři principy, kterými je definována. V této kapitole se podíváme na to, čím je samotná bioetika významná pro sociologii. Charles Bosk říká, že sociologové se více než o samotnou bioetiku zajímají o její implikace. A to ve třech dimenzích. „Ideologie bioetiky“, „profesionalizace bioetiky“ a „důvody pro její přijetí nemocnicemi a výzkumnými zařízeními“. 

Bioetika jako ideologie

„Ačkoliv Beauchamp a Childress nahlíželi na jejich čtyři principy jako na rovné, existuje stále sílící hledisko, které nahlíží na princip autonomie jako na prvotřídní, nadřazený princip “. Výsledkem toho bylo, že se autonomie pacientů a autonomie medicíny vzájemně podporovaly proti nárokům spravedlnosti a komunity. V závislosti na tom vzniká tzv. „managed care“ neboli řízená péče, která omezuje autonomii jak pacientů, tak lékařů. „Managed care“ je takový systém, kdy pacienti souhlasí s navštěvováním pouze určitých lékařů a nemocnic a náklady na léčbu jsou poté monitorovány. V závislosti na tom je poté dosaženo stavu, kdy pacient ani lékař nedostanou vždy takovou péči, jakou si zvolí. Je to z toho důvodu, že je sledováno, aby rozhodnutí lékařů zajistilo pouze nezbytné výdaje. Tato řízená péče byla zavedena z toho důvodu, aby došlo ke snížení nákladů na léčbu a aby se zvýšila její kvalita. Výsledkem by mělo být to, aby si bohatí a chudí mohli dovolit stejnou léčbu (nebo alespoň takovou, která se svou kvalitou přibližuje).

Profesionalizace bioetiky

Zde je pozorováno, jak se z bioetiky, rozmanitého, interdisciplinárního hnutí stala profesionální zálibou, které vědci obětovávají svůj čas a stávají se v ní experti. Alison Pilnick tuto proměnu vysvětluje za pomocí dvou termínu. Certifikace a udělování licence. Zjednodušeně jde o to, že došlo k certifikaci, tedy k tomu, že některým lidem bylo povoleno udělat speciální požadavek na to, aby byl někdo kompetentní v daném oboru. Následně došlo k udělování licencí, které potvrdili, že jejich držitelé mohou působit v daném oboru. V podstatě se jedná o zprofesionalizování jako v mnoha dalších oborech. 

Přijetí bioetiky nemocnicemi a výzkumnými zařízeními

Aby se nějaké odvětví mohlo zprofesionalizovat, nestačí pouze to, že se objeví nabídka. Nestačí to, že vzniknou tréninková centra, graduální programy apod. Stejně tak důležitá je i existence poptávky. V této kapitole se budu zabývat tím, proč by zdravotnická zařízení vyžadovala služby bioetiků. Arthur Caplan, hlava „Divize lékařské etiky“ prohlásil, že bioetika se stala náhradním řešením opravdových problémů v medicíně ve spojených státech. „Bioetika, zavedená jako instituce může zmírnit či odklonit obavy, které se týkají nedostatku zodpovědnosti za provedené postupy u žen, etnických, kulturních, sociálních či sexuálních menšin “

Zde je ovšem potřeba, aby na bioetiky bylo nahlíženo jako na správné lidi, jedině tak mohou potvrdit morální čistotu zdravotnických organizací a lékařských profesí. Bioetika má samozřejmě v medicíně více využití. Zajímavá právě její schopnost očistit zdravotnické organizace, které mohou čelit různým problémům. Zabývá se dále diskriminací lidí (je možné nepřijmout člověka do práce, pokud u něj byla nalezena zvýšená možnost vzniku rakoviny?), diskriminací spojenou s genetikou a mnoha dalšími věci, které zde z podstaty a rozsahu práce již nemám prostor dále vymezovat a detailněji popisovat.

Náboženské hledisko

Stanovisko církve je odmítavé vůči potratům, vůči eutanázii a je příhodné si myslet, že v otázce klonování, jenž má ke zmíněným příkladům poměrně blízko, to nebude jinak. A ačkoliv se současný papež, František I., vymezuje zvýšenou mírou tolerance pro mnoho odvětví, dá se předpokládat, že negativní stanovisko církve se v tomto případě nezmění. V této kapitole vymezím problematické aspekty tak, jak jsou vymezeny nejvyššími orgány v církvích.

Časopis Time se touto otázkou zabýval. Na otázku, jestli je klonování lidských bytostí proti Boží vůli, odpovědělo 47 procent respondentů, že ano, a pouze 19 procent, že ne. V Christianity Today vyšel úvodník, jehož název zní „Stop cloning around“ což by se dalo volně přeložit jako „Zastavte klonování“. V podtitulku bylo poté napsáno, že lidé nejsou ovce, což je odkaz na prvního úspěšně naklonovaného savce. Tím savcem je ovce Dolly, jejíž úspěšné naklonování bylo potvrzeno 23. února 1997 a jejím „duchovním otcem“ je britský embryolog Ian Wilmut. Ve výše zmíněném článku je popsáno několik důvodů, proč by mělo být toto klonování zakázané. V prvé řadě je zde zmíněno, že před úspěšným naklonováním Dolly proběhlo 277 neúspěšných pokusů, a to v případě lidského jedince není přípustné. Dalším z problémů je samotné rodičovství. Kdo bude rodič takto vzniklého individua? Bude to člověk, z jehož genetického kódu jedinec vznikl? Bude to vědec, který se o vznik klonu zasloužil? V závislosti na těchto otázkách vzniká především ten problém, že není jasné, kdo by měl případnému klonu věnovat lásku a péči, kterou každý jedinec v životě potřebuje. Dalším problémem je to, že takto vzniklé dítě je vyňato z kontextu manželství
a zodpovědného rodičovství. Dítě se poté stane prostým produktem.

Proti klonování vystoupila i úmluva jižních baptistů s rezolucí „Against Human Cloning“, tedy „Proti klonování lidských bytostí“. Ovšem ne všichni teologové zastávají tento negativní názor. „Na Boha může být nahlíženo tak, že pokračuje ve svém díle skrze lidské působení“. To je názor, který sdělilo médiím centrum pro teologii a přírodní vědy. Na práci vědeckých pracovníků v tomto případě tedy nemusí být nahlíženo tím způsobem, že si hrají na Boha či že podvádí „Matku přírodu“ a mění její ustanovený řád. Na jejich činnost můžeme stejně tak pohlížet jako na Boží záměr, který je pouze prováděn skrze práci výzkumníků. Častým názorem je to, že klonování by mělo být zakázáno, jelikož je v rozporu s tím, jak Bůh zamýšlel, aby svět fungoval. Bůh řekl ne, a tak i my musíme ctít jeho rozhodnutí a říct taktéž ne. Otázkou ovšem je, jestli je to pravda a jestli Bůh opravdu řekl ne. 

Stanovisko římskokatolické církve vycházející z Bible a z encyklik Jana Pavla II. a Benedikta XVI

Stejně jako u právního hlediska, i zde si kromě otázky hraní si na Boha můžeme vyložit tři problematické aspekty. Prvním z nich je lidská individualita a integrita. Tedy to, jestli je přípustné, abychom snižovali hodnotu jedince a ničili tím jeho unikátnost. Otázkou v tomto případě zůstává, jestli je lidská výjimečnost skutečně determinována jeho genetickým kódem, anebo jestli se utváří až výchovou, prostřednictvím referenčních skupin a zkušenostmi. Dvojčata jsou v podstatě přirozeným klonem, ovšem o výjimečnosti hodnoty života každého z nich, se nepochybuje. Je možné setkat se s názorem, že každý člověk má svou unikátní duši. Je zpochybňováno, zda-li by takovou duši měl i klon, ovšem tato unikátnost není zpochybňována u dvojčat. Druhou otázkou je právo a zásah do života jednotlivce. V tomto kontextu je to tudíž problematika s tím, kdy vlastně lidský život začíná a kdy končí. Případně kdy je hoden ochrany. Posledním z nich jsou pak práva samotného klonu. Nakládání s klonem v případě nespokojenosti s ním, jeho postavení v rodině i ve společnosti.

Herbert Spencer ve svém díle představuje koncepci, podle které máme jako společnost dvě náboženství. Náboženství lásky a náboženství nepřátelství, altruismus a egoismus. Ačkoliv se na první pohled jedná o dva protichůdné směry, jejich existence je na sobě závislá. Pouze plně egoistický člověk může nezištně přijímat vše, co mu altruistická osoba nabízí. Obě tato náboženství jsou přizpůsobena společenským požadavkům. Společnost jednak vyžaduje její sebezachování vůči vnějším nepřátelům, jednak vzájemnou součinnost mezi spoluobčany.

I přes nutnost jak altruistického, tak egoistického chování, jsme od mládí vychovávání tak, abychom egoismus altruismu zcela podřídili. To je výsledkem křesťanského a dalších náboženství. Stejně jako cesta Ježíše byla plna sebeobětování, i my bychom měli přijmout a vyznávat víru bezpodmínečně altruistickou. Z toho vyplývá i stanovisko církve ohledně ochrany lidského života a ohledně zákazu zákroků, které by se ho mohly dotknout v jakékoliv formě, tím pádem i klonování. Ochrana člověka je v Bibli ukotvena již v první knize, Genesis. Zde se v prvé řadě píše, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. V devátém verši je poté psáno, že za lidský život bude volán k odpovědnosti každý jeho bratr. „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka“. Ochrana lidského života je zde tedy dána zjevně a sáhnutí na cizí lidský život znamená dle Bible protivení se Boží vůli.

Otázkou zde ovšem zůstává, kdy můžeme mluvit o lidském životě. Jan Pavel II. ve své encyklice Evangelium Vitae tvrdí, že „život člověka je posvátný a dobrý od samotného jeho počátku až do naprostého konce a každá lidská bytost má právo, aby toto své základní dobro chápala jako něco, co musí být s nejvyšším úsilím ochraňováno“. Jan Pavel II. v této encyklice přirovnává potraty a eutanázii ke vraždám všeho druhu a odsuzuje vše, co porušuje nedotknutelnost lidské osoby. Je zde kritizována věda, která schvalováním těchto procesů dle slov Jana Pavla II. ztrácí svou tvář a Jan Pavel se znepokojuje nad „zánikem tolika lidských životů, ať už dosud nenarozených nebo slabých a bezmocných, ale stejně tak to, že samo svědomí člověka je do té míry zasaženo široce rozvolněnými mezemi jednání, že stále hůře a obtížněji chápe rozdíl mezi dobrem a zlem v těch věcech, které se dotýkají základního dobra lidského života“ Z celé encykliky vyplývá, že stanovisko Jana Pavla II. vůči klonování bude odmítavé, ačkoliv se o něm samotném nezmiňuje. Tento závěr se dá vyvozovat z jeho postojů vůči zákrokům podobného charakteru. Jan Pavel II. neodsuzuje pouze potraty či eutanázii, odsuzuje např. i antikoncepci a dá se vyčíst, že tím pádem odsuzuje vše, co má jakýkoliv negativní dopad na lidský život, ať již narozený či nenarozený. Do stejné kategorie spadá i samotné klonování, jelikož při něm dochází ke zničení pre-embrya, kterému je dle názoru odpůrců již považováno za lidskou bytost, která má právo na život.

Rád bych v této kapitole zmínil i instrukce dalšího z papežů, konkrétně Benedikta XVI. Ten ve svých instrukcích Donum vitae říká, že „lidskou bytost je nutno respektovat jako osobu již od prvního okamžiku její existence“. Benedikt zde také píše, že „žádný rozumný biolog či lékař si nemůže v důsledku své vědecké kompetence osobovat právo na rozhodování o zrodu a dalším osudu lidí“. Ačkoliv jsou tyto instrukce již staršího data a v době jejich vzniku nebylo klonování nikterak reálným a probíraným tématem, i z nich se dá předpokládat stanovisko Benedikta XVI. k tomuto tématu. A to ve shodě s Janem Pavlem II. Klonování se dá považovat jako rozhodování o zrodu a dalším osudu lidí, a tím pádem se jedná o něco, co by nemělo být přípustné. Ačkoliv zde tedy nemůžeme přesně vyčíst, jaký je pohled církve na to, jestli zacházení s lidským embryem či pre-embryem můžeme již považovat za nedovolenou manipulaci s lidským životem, dá se to vyvozovat z jejich pohledu na podobné lékařské zákroky a lékařská opatření. Zajímavý je i fakt, že tyto instrukce mají pasáže, kde medicínské části převládají nad těmi náboženskými a kde církev se stanovisky vědy souhlasí. A to například v třetí části, kde se řeší otázka terapeutických zásahů na lidském zárodku.

Jiné náboženské tradice

Jak je popsáno výše, křesťanství má k otázce klonování negativní postoj, vesměs jakékoliv pokusy s ním spojené bere jako hříšné. Co se týče ostatních náboženských tradic, které budou v této kapitole popsány, je jejich postoj veskrze podobný, ačkoliv k odůvodnění se staví z jiných pozic. Náboženství, kterými se bude tato kapitola zabývat, jsou hinduismus a budhismus, judaismus, islám a sekta nazvaná raëliáni. Prvními pěti se bude kapitola zabývat jednoduše proto, že se jedná o náboženství, která jsou ve světě nejrozšířenější a nejznámější. Část o raëliánech je zde zařazena z toho důvodu, že má svým postojem a svými názory k otázce klonování velmi blízko.

Začneme s hinduismem a budhismem. Pro popsání jejich odmítavého postoje vůči klonování je potřeba zmínit pojem reinkarnace. Reinkarnace neboli posmrtné převtělování duší, je pojem, ve kterých vyznavači těchto náboženství věří. „Podle nich prochází po smrti člověka duše očistou od hříchů, jež nebožtík spáchal za svého pozemského života“. Po konci očištění se duše vrátí na svět v jiné podobě, která je určena dle toho, jak žil jedinec svůj přechozí život. Vytvoření klonu by tento proces významně narušil. Je to z toho důvodu, že ačkoliv by jedinec již zemřel a jeho duše by měla započít cestu k očištění a následnému převtělení se do jiné podoby, jeho klon by byl ještě stále naživu. „Jedno tělo by sice zemřelo, jiné by stále ještě žilo“. Z tohoto důvodu by tedy proces následného očištění již nebyl možný.

Co se týče vyznavačů judaismu, jejich postoj ke klonování je velmi zajímavý. U rabínů se můžeme setkat s jistým vzorcem chování, který je závislý na fázi technologického pokroku. Když se například začínalo s transplantacemi srdce, byla tato procedura označována za dvojitou vraždu. Zavražděni jsou v tomto případě jak ten, komu bylo srdce odebráno, tak ten, kdo byl jeho příjemcem. Ovšem se zvýšením úspěšnosti těchto procedur se postupně měnil i postoj rabínů, kteří se dnes proti transplantaci srdce nijak zásadně nevymezují. Podobný postoj se dá vysledovat u klonování. Můžeme zde tedy vysledovat jistou toleranci. To, co ovšem vidí rabíni jako problematickou složku, není potenciální hrozba narušení lidské důstojnosti. Problémem je riziko u těchto procedur a také postavení klonu v rodině a následně ve společnosti. Jelikož příslušnost k rodině se v židovské víře dědí po otci, problematickou otázkou je to, kdo je vlastně otcem klonu a jak k němu přistupovat, tedy to, jaké bude mít postavení v rodině. 

Muslimové otázku klonování jednoznačně odmítají. Je to z toho důvodu, že klonování lidí by jedinečnost člověka při nejmenším zpochybnilo. A jelikož dle Koránu Bůh sice stvořil na počátku muže a ženu, následně se přičinil o to, aby svět byl různorodý a každý člověk jedinečný. Jelikož klon tedy danou jedinečnost zpochybňuje, jsou tyto praktiky zapovězeny.

Na závěr bude v této kapitole popsána nikterak významná sekta, zvaná raëliáni. Je zde zařazena právě proto, že víra této sekty má k tématu klonování velmi blízko. Tato sekta tvrdí, že lidé jsou potomky mimozemšťanů a mohou klonováním dosáhnout nesmrtelnosti. Tito mimozemšťané se zasloužili o život na zemi, který ovšem vznikl uměle, prostřednictvím klonování, před pětadvaceti tisíci lety a lidské rasy jsou pouze výsledkem soutěživosti vědců. Tvrdí též, že prvním lidským klonem je Ježíš Kristus, což děla z klonování „posvátnou věc“
a také to, že každý člověk má právo svobodně rozhodnout, jakým způsobem přivede dítě na svět. 

Klonování a rodina

Stanovisko křesťanské církve, které bylo v této kapitole popsáno, vyvěrá z několika věcí. První z nich vychází ze stanovisek papežů, které jsou v jisté míře interpretací Bible a křesťanské morálky. Tyto aspekty jsou analyzovány výše. Druhým problémem je postavení klonu ve společnosti a převážně v rodině. V případě klonu je nejasné, kdo je vlastně jeho rodičem (lékař, který ho přivedl na svět či člověk, z jehož genetické informace byl klon stvořen), je nejasné, kdo jsou jeho sourozenci. Z právního hlediska by tato nejasnost vedla k problémům v dědickém řízení či problémům možnosti či nemožnosti uzavřít sňatek. V této kapitole bude na problém rodiny nahlíženo z pohledu sociologie rodiny.

V úloze rodiny došlo v průběhu vývoje k mnoha změnám. Snížil se ekonomický význam role otce, stejně tak jeho autorita i práva. V době antického Říma disponoval otec veškerým majetkem a měl právo i na život svých dětí. Dnes má právo na majetek každý člen rodiny a dosažením plnoletosti ztrácí dítě na otci právní závislost a stává se plně autonomním právním subjektem. S vynálezem antikoncepce je možné regulovat rodičovství, což bylo do té doby možné pouze infanticidou, celibátem či dobrovolnou pohlavní abstinencí. Stejně tak, jak je možné regulovat rodičovství antikoncepcí, je možné ho regulovat i skrze klonování. Rozdíl je v tom, že antikoncepce se snaží rodičovství oddalovat, zatímco klonování je prostředkem pro bezdětné páry, aby měli dítě nesoucí jejich genetickou informaci. Samotné klonování by též mohlo být nástrojem pro změnu věkové struktury ve společnosti. Co se přechodu k rodičovství týče, poukazuje Alice Rossiová ve své eseji „Transition to parenthood“ na čtyři vlastnosti přechodu k rodičovství.

První z nich je kulturní tlak na převzetí role matky. Mateřství je zde chápáno jako ženský ekvivalent k mužské roli živitele, skrze které žena nabyde svůj status. Ženě, které by v mateřství bránily překážky např. zdravotního původu, by klonování mohlo pomoci se tohoto tlaku zbavit. Stejný účinek by měla i adopce. Klonování poté slouží pouze jako nástroj k uspokojení touhy mít dítě, které má stejnou genetickou informaci a stejné rysy. Druhou vlastností přechodu k rodičovství je jeho počátek, resp. početí dítěte, které ovšem nemusí být vždy otázkou volby. V dnešní společnosti bývá běžné, že nevěsta se vdává již těhotná Samotné manželství je poté otázkou volby, ovšem volby závislé na počátku těhotenství. Třetí vlastností je tzv. „nerevokovatelnost“. Je to nemožnost zbavení se role rodiče, s výjimkou ojedinělých případů, kdy je dítě dáno k adopci. Můžeme mít exmanžela, můžeme změnit zaměstnání či školu, ovšem nemůžeme se stát „ex-rodičem“. Poslední vlastností je absence určité přípravné periody. 

Samotné klonování má vliv na tyto vlastnosti přechodu jistý vliv. V prvním případě může pomoci matkám naplnit svou roli a zároveň uspokojit své touhy po „vlastním dítěti“. Nemůže k němu dojít neplánovaně. Problémem je jeho „revokovatelnost“. S tím je spojena otázka, jestli by měl klon stejná práva jako člověk, narozený běžným způsobem, či jestli by se na něj hledělo jako na něco uměle vytvořeného, tím pádem opatřeného omezenými právy. V druhém případě by to mohlo vést k možnosti se klonu v případě nespokojenosti zbavit a mohlo by dojít k narušení celého principu, na kterém je rodina postavena.

Dalším problémem je socializace klonu, především poté problematika vztahů, které si může vytvořit k tzv. významným, ale i zobecněným druhým. Jedním z hlavních významných druhých jsou rodiče, příp. sourozenci. Pokud není jasně vyřešena otázka, kdo tito lidé jsou, a pokud s klonem nebude zacházeno jako s adekvátním členem rodiny, bude to mít vliv na roli, kterou následně převezme. Význam nukleární rodiny, tedy takové, jež se skládá z otce, matky a jejich dětí ve svém díle vyzdvihuje i Talcott Parsons. Ta dle něj produkovala lidskou osobnost v procesu socializace dětí. Pro socializaci dítěte je důležité, aby se na rodinu mohlo spolehnout a následně do ní investovat všechny své emoční zdroje. Výchova dětí je následně dle něj spojena s rolí matkou, zatímco role otce je její financování. Nejasnost postavení naklonovaného člověka by v určitých případech mohlo vést ke změně její vnitřní struktury.

Joomla SEF URLs by Artio