Sidebar

13
st, pro

BLOGEE
Typography

Dnes se podíváme na fenoménem takzvaných „designer babies“. Cambridgeský slovník definuje tento termín jako: „dítě, jehož geny byly vybrány jeho rodiči a doktory, aby mělo určité specifické charakteristiky.“ Podle takové definice jsou děti na míru mnohem starším fenoménem než by se mohlo zdát. Genetická selekce probíhá i u primitivnějších organismů než člověka. U něj se ale postupně přesunula z podvědomého výběru k vědomému.

 

Vývoj reprodukčních technologií představuje rozšiřující se kontinuum možností vybrat si vlastnosti dítěte. Kromě partnera si je možné zvolit načasování, ale postupně s čím dál větší přesností zajistit i konkrétní vlastnosti potomka. Je nějaká hranice, která by se v tomto trendu neměla překročit? Rodiče mohou velké množství vlastností ovlivnit i výchovou. Měla by se učinit hranice u manipulace genomu? Tím by se uzavřela možnost pro léčbu mnoha nemocí. Ale povolení pouhé léčby nevytváří jasnou hranici. V konečném důsledku by nemělo být důležité, zda je změna genová nebo negenová, ale jaký má na dítě vliv.

Současné metody

S novými reprodukčními technikami a vylepšováním těch starých se zvyšuje nejenom úspěšnost získání dítěte, ale i pravděpodobnost dosažení takových vlastností, jaké chtějí rodiče. V následujících podkapitolách prozkoumám způsoby získávání dětí, které se již běžně používají. Začnu s takzvaně přirozenou reprodukcí, přičemž se zmíním o způsobu, jakým se vyvinula a jaké má dopady na současného člověka. Pak budou představeny metody asistované reprodukce a prenatální diagnostika. U každého tématu krátce popíši techniku, historii, eticky problematická místa a způsoby, jakými lze zvýšit pravděpodobnost dosažení u potomka určitých vlastností. Následné představení výše vyjmenovaných technik je míněno pouze jako popis, který bude dostatečný k následnému etickému zhodnocení. Jsem si vědom, že se jedná o velmi obsáhlé téma a každé by případně vystačilo na celou diplomovou práci, pro potřeby této práce ale není nutné zkoumat problematiku hlouběji.

Přirozená reprodukce

Přirozenou reprodukcí je míněno plození dětí pohlavním stykem mezi dvěma lidmi opačného pohlaví, tak jak probíhalo u člověka a jeho předků po miliony let. Nový jedinec vzniká spojením samčí a samičí gamety a každá z nich se podílí polovinou na jeho vzniklé genetické informaci. Přestože z pochopitelných důvodů nevyvolává takové negativní ohlasy jako metody následující, zařadím ho ve svojí práci jako výchozí lidské reprodukce a budu se na něj odkazovat v pozdějších kapitolách. Přirozené lidské rozmnožování je pohlavní a do stejné kategorie spadají i všechny dosud povolené techniky asistované reprodukce, výjimkou by v tomto ohledu bylo klonování.

Pohlavní rozmnožování je z pohledu vývoje života na zemi celkem nedávným jevem, přesto je nyní mezi všemi organismy nejrozšířenějším způsobem produkce potomstva. Zůstává záhadou, proč se zrovna tento způsob stal tak rozšířeným, když se vezmou v potaz nevýhody, které s sebou přináší. V první řadě je to oproti nepohlavní reprodukci ztráta genetické kombinace, která se v daném prostředí osvědčila. Další je nezbytnost přítomnosti přibližně poloviny jedinců samčího pohlaví, kteří spotřebovávají důležité zdroje, bez toho aniž by sami rozšiřovali počty daného druhu. V neposlední řadě je pak nevýhodou snadný přenos nejrůznějších parazitů.
Mezi přednosti tohoto typu reprodukce patří na jedné straně vznik nových výhodných genetických kombinací, na straně druhé je to efektivní způsob, jak se zbavit kombinací nefunkčních. Cílem všech druhů organismů je přežití jejich potomstva. Pokud se prostředí příliš nemění, je samozřejmě výhodnější zanechat si osvědčenou genovou konstituci. Dříve nebo později však v prostředí změna nastane. Vytvářením stále originální genetické skladby se stává daný druh flexibilnějším vůči takovým změnám a je schopen se přizpůsobovat novému prostředí.

Pokud naopak dojde k poškození nějakého důležitého genu, je organismus schopný se ho u některých jedinců v dalších generacích zbavit. Většina tvorů má ve svojí genetické informaci vždy po dvou kopiích z každého genu, a umožňuje tak organismu fungovat i v případě mutace, způsobující defekt u jednoho z genů. Pokud si vezmeme modelový případ, ve kterém se rozmnožují dva jedinci, každý se stejným poškozeným genem, jejich potomci následně zdědí od každého z rodičů jednu polovinu genetické informace. Poškozený gen může mládě získat třemi způsoby: buď ho získá od otce, od matky, nebo od obou. Pokud nastane třetí možnost a jedná se o životně důležitý gen, jedinec brzy zahyne. Čtvrtou možností pak je, že získá nepoškozenou variantu od obou, v takovém případě je daná genetická linie zachráněná a může pokračovat v množení. Podle mnohých ale ani takovéto výhody nestačí k vysvětlení tak výrazného rozšíření pohlavního rozmnožování.

Pokud by byla tvorba nových kombinací genů následkem náhody, byla by již dávno zvítězila reprodukce nepohlavní. V úplných počátcích pohlavního rozmnožování nepochybně nahodilá byla, ale později si mnohé živočišné druhy vyvinuly mechanismy, které zajišťují, že si jedinci vybírají k reprodukci partnera s určitými prospěšnými znaky. Často je tato vybíravost soustředěná velkou částí do jednoho pohlaví. Většinou se jedná o charakteristiky prozrazující fyzickou sílu, dobrou tělesnou kondici nebo schopnost získávat důležité zdroje. Nezřídka jde o kombinaci všech. Na výběru vhodných vlastností partnera závisí přežití druhu, proto se jedná o vlastnost, která je ve všech živočiších hluboce zakořeněná.

Lidé v tomto směru nejsou výjimkou a i u nich si jednotlivci vybírají partnery podle specifických charakteristik. U žen jsou preferovány znaky spojené se sexuální přitažlivostí, která ve většině případů pozitivně koreluje se znaky plodnosti a nepřítomností nemocí. Muži jsou ceněni, pokud jsou biologicky zdatní, což současně znamená kvalitní genetickou výbavu, sexuálně přitažliví a ochotni investovat čas a energii do péče o potomstvo.

U mnoha živočichů, včetně člověka, se vyvinula také schopnost vybírat takového partnera, který bude vhodný nejen podle obecného standardu druhu, ale i vhodnou kombinací do páru s konkrétním genetickým kódem. Jako příklad je nožné uvést dovednost zvolit si takového partnera, který bude mít jiný typ imunitního systému, než má sám hledající jedinec. Spojením dvou rozdílných vznikají nové kombinace a tím větší šance na vytvoření potomků, z nichž alespoň některý bude schopnější lépe odolávat nemocem a schopný přenést dále genetickou informaci.

Existuje ještě jeden mechanismus, který nám byl donedávna skrytý a jehož pomocí se rodiče podílejí na vlastnostech potomstva. Předávaná genetická informace se rozděluje na genotyp a fenotyp. Genotyp je skladbou genů a fenotyp rozhoduje o tom, jaké geny pak ve skutečnosti projeví. Na projev genů u potomka může mít vliv prostředí, ve kterém rodič vyrůstal a dokonce i způsob jeho života. Tímto fenoménem se zabývá mladý obor, k jehož rozšíření došlo teprve nedávno: epigenetika. Většina studií byla zatím provedena na nižších živočiších, většinou myších. Mechanismy, které tyto změny způsobují, jsou přítomné i u člověka, proto se dá očekávat, že se fenomén bude v určitých případech týkat i lidí. U člověka byly zatím provedeny jen nečetné studie, které mimo jiné prokázány efekty ovlivnění více generací potomstva v případě delších období hladovění určité populace.

Jak je vidět, lidé spolu s jejich vzdálenými předky, se snažili ovlivnit vlastnosti svého potomstva mnohem dříve, než přišly na scénu technologie asistované reprodukce a ještě před tím, než si člověk začal klást etické otázky. V následujících kapitolách bude nastíněno, jaké mohou nové modifikace reprodukčního procesu nabízet další nástroje k naplnění těchto hluboce zakořeněných cílů.

Tím není míněno, že by snaha o výběr charakteristik dětí byla vedena pouze podvědomě. Některé příklady jasně ukazují, že lidé u potomků vědomě vybírají i vlastnosti, které pro dané dítě nebudou představovat žádnou výhodou nebo takové, které by rozhodně v přírodních podmínkách nepřispívaly přežití jedince.

Asistovaná reprodukce

Za techniky asistované reprodukce se považují ty, které umožňují zplození dítěte metodami jinými než je pohlavní styk mezi mužem a ženou. Patří mezi ně umělé oplodnění (AI), in vitro fertilizace (IVF) a dvě následující související technologie jako je přenos gamet do vejcovodu (GIFT), přenos zygot do vejcovodu (ZIFT), injekce spermie do cytoplasmy vajíčka (ICSI) a preimplantační genetická diagnostika (PGD). V případě nutnosti je možné poskytnutí služeb jiné strany, jako je použití dárcovských gamet nebo náhradní mateřství. Další podkapitoly se budou podrobněji zabývat těmi technikami, které jsou pro téma práce nejrelevantnější.

Odhaduje se, že asi 15% párů, které se o to ve světě pokusí, není schopno otěhotnět. Zmíněné číslo se bude s největší pravděpodobností nadále zvyšovat. Mezi rozšířené příčiny neplodnosti totiž patří zvyšování věku potencionálních matek při pokusech o početí prvního dítěte, způsobené požadavky vzdělání a práce, znečištění životního prostředí. Dalšími důvody jsou špatná zdravotnická péče, nebezpečné nelegální potraty a některé sexuálně přenosné nemoci.

K rozšíření technik asistované reprodukce přispívá obecně rozšířená představa o vlastních dětech jako důležité a přirozené součásti života. Některými je dokonce odnošení dítěte vnímáno jako cíl, bez jehož dosažení zůstává ženský život nenaplněný. Proto došlo k velkému rozšíření metod, které dosažení tohoto výsledku umožňují. Jejich vývoj byl natolik úspěšný, že nyní umožňují otěhotnět i ženám v pokročilém stáří, což vyvolává otázky o budoucnosti takového dítěte. Nynější stav technologií rovněž umožňuje odnosit dítě i ženám po mozkové smrti nebo zplodit potomka mrtvým mužům, jimž se odeberou spermie.

Vývoj a aplikace metod asistované reprodukce jsou kritizovány kvůli dalšímu rozšiřování už tak nekontrolovatelně rostoucí populace. Možným řešením by mohla být adopce. Lidé ale preferují vlastní, geneticky příbuzné potomstvo. Navíc je nedostatek zdravých dětí v raném věku, který je pro adopci nejvhodnější. U starších dětí je problematičtější výchova a zařazení do rodiny. Zdá se přitom nespravedlivé, aby řešení přelidnění nerovnoměrně zatěžovalo neplodné, zatímco ostatní mohou mít potomků, kolik se jim zlíbí. Další námitka kritizuje financování výzkumu a použití asistované reprodukce ve světě, kde někteří lidé nedosáhnou ani na základní zdravotnickou péči. Většina metod, což se týká obzvlášť těch nejdražších, je ale hrazena pacienty. Přitom není vůbec jisté, kam by byly jejich zdroje jinak investovány. V neposlední řadě by mohlo zvyšování závislosti na lékařské pomoci v této oblasti vést k diskriminaci některých skupin lidí.

Umělé oplodnění

Název znamená záměrné zavedení spermatu do dělohy nebo děložního hrdla způsobem jiným než pohlavním stykem za účelem dosažení těhotenství. Tato technika je vhodná pro heterosexuální páry, které trpí ze strany muže neplodností. Dále pro lesbické páry a ženy postrádající partnera. Často se používá i v případě, kdy je z mužovy strany vysoká pravděpodobnost přenesení nějaké genetické nemoci. Jedná se o nejstarší a nejjednodušší dostupnou metodu asistované reprodukce. Pokud není neplodnost na straně partnera, je možné provést ji i bez lékařské asistence.

Poprvé byla úspěšně použita při rozmnožování psů již v osmnáctém století italským vědcem Lazzaro Spallanzanim. Použití u lidských pacientů proběhlo několik let později Skotským doktorem Johnem Huntem. Ten techniku doporučil páru, jenž nebyl schopen otěhotnět na základě fyzické abnormality u muže, která mu neumožňovala provést oplodnění přirozenou cestou. Dítě se narodilo, nebylo ale dostatečně prokázáno, že opravdu vzniklo důsledkem použití této techniky. Lépe zdokumentovaný případ, který se oficiálně považuje za první použití tohoto procesu, provedl filadelfský profesor medicíny William Pancoast v roce 1884.

Její jednoduchost tuto techniku předurčila k rozsáhlému použití. Jenom ve Spojených státech amerických se těchto lékařských zákroků ročně provede asi 170 000 s úspěšností kolem 12% při každém pokusu. Ta se samozřejmě s věkem snižuje. Některé ženy z různých důvodů nevyužijí lékařské pomoci, ať už je to kvůli ceně, nedostupnosti zákroku svobodným ženám a lesbickým párům v některých zemích, nebo nepříjemnému prostředí nemocnice. Proto některé ženy vyhledají jako dárce někoho známého, případně si spermie koupí třeba na internetu a zákrok provedou samy. O četnosti takového použití nejsou ze zřejmých důvodů přesné záznamy. Zmíněný postup dále představuje riziko přenosu genetických vad, protože osoba dárce není nijak zdravotně prověřená.

Dohody ohledně dárcovství od známých jsou většinou pouze ústní a tak můžou nastat neshody ohledně přístupu genetického otce k narozeným dětem. Mnoho případů pak končí u soudu. Ale ani AID oficiální cestou není bez problémů. Dochází k tomu, že po rozvodu bývalí manželé odmítají platit alimenty s odvoláním na fakt, že nejsou skutečnými otci daného dítěte. Někdy dokonce tvrdí, že dítě je výsledkem cizoložství. V určitých státech se dokonce AID za cizoložství pořád považuje.

Umělé oplodnění je také první metoda, která oddělila reprodukci od sexu, což je námitka, která je pokládána i u ostatních metod umělé reprodukce. Podle zastánců tohoto názoru je to problematické ze dvou důvodů. První verze této námitky vnímá AID (AIH) jako odklon od přirozeného chodu věcí, přičemž často chybí odůvodnění morální nadřazenosti přirozeného stavu. Druhá verze je vedena z náboženských pozic. Taková kritika ale irelevantní pro všechny, kdo v boha nevěří, navíc ne všechna náboženství tento názor sdílí.

Při použití AID, má potencionální matka možnost vybrat si, čí genetický materiál k tomu použije. Dárci jsou anonymní a v České republice se od nich vyžaduje kromě dobrého zdravotního stavu a absence genetických chorob i alespoň středoškolské vzdělání. Takový požadavek se ještě nejeví jako příliš problematický. Může ale docházet i ke striktnějším. Příkladem může být kryobanka ve Spojených státech amerických, která si svoje dárce, jimž následně platí až 900 dolarů měsíčně, pečlivě vybírá podle přísných kritérií. Vyhledává je jen na nejprestižnějších univerzitách, a přesto z nich akceptuje jen 3% zájemců. Ideální uchazeč je alespoň šest stop vysoký, má hnědé oči, blonďaté vlasy a „ďolíčky“. Katalog dárců obsahuje podrobný popis fyzických vlastností a zaměření studia, dokonce je možné získat i zhodnocení povahy a charakteru. Pro zájemce o AID u této kliniky je s tím samozřejmě spojena i odpovídající cena. Její provozovatel přitom odmítá, že by jeho cílem bylo vytváření dokonalých dětí. Jeho zájmem je pouze vyhovět poptávce, a pokud by si ta žádala dárce bez dokončeného středoškolského vzdělání, s radostí by takové poskytl.

Jiný americký projekt již ale měl přesně výše zmíněné zájmy. Jednalo se o neziskovou kryobanku, jež byla založena v roce 1980 Robertem Grahamem, který chtěl vylepšit genetickou skladbu lidstva. Snažil se získat dárce spermatu mezi osobnostmi oceněnými Nobelovou cenou a zvýšit tak množství vědecky nadaných dětí v populaci. Vybraná skupina však o roli dárců nestála, iniciátor se tak musel spokojit s nadějnými mladými vědci. Projekt nebyl úspěšný a po necelých dvaceti letech fungování byl ukončen.

Ať už byly příčiny zavedení obou zařízení jakékoliv, ve výsledku by obě způsobovaly ovlivnění vlastností budoucích populací. Takovou manipulaci mnozí považují za eugenické praktiky. Otázkám, týkajících se eugeniky, se budu věnovat v třetí části práce.

In vitro fertilizace

IVF, známé také pod pojmem oplození ve zkumavce, je proces, ve kterém se vajíčko oplodní mimo tělo ženy. Jedná se o metodu, která se používá, pokud dojde k zablokování nebo narušení vejcovodu.Přitom se jedná o proces mnohem komplikovanější a náročnější, než jaké představy vyvolává jednoduchý název. Kvůli zvýšení pravděpodobnosti úspěšného otěhotnění se při každém pokusu extrahuje více vajíček. K tomu je potřeba hormonální stimulace, která vyvolá zrání hned několika najednou. Nejdříve se vaječníkům zamezí produkovat vajíčka, aby bylo možné kontrolovat čas ovulace. Další dávka hormonů pak způsobí vyloučení několika vajíček najednou a poslední dávka léků zapříčiní jejich „uzrání“. Ty se následně z vaječníků extrahují a uloží do speciálního roztoku.

Následuje další dávka léčiv, která připraví dělohu k těhotenství. Získaná vajíčka se následně smíchají se spermiemi manžela nebo dárce a umístí se do podmínek napodobujících prostředí matčino tělo. Po oplození se vajíčko jednou za 24 hodin rozdělí a zdvojí tak svůj počet buněk. Když dosáhnou počtu kolem osmi buněk, jednotlivá embrya se prozkoumají. Dojde k výběru těch, jejichž buňky jsou podobně velké a symetrické. Jedno až dvě z nich se vpraví do dělohy, kam by za normálních okolností u zdravé matky sama docestovalo. Dál už není nutné do procesu lékařsky zasahovat. Úspěšnost zákroku při každém pokusu se na rozdíl od těch prvních značně zvýšila, z původních 12% na nynějších asi 28%.

Prvním dítětem, narozeným s použitím této metody byla Louisa Brownová, která spatřila světlo světa v Anglii v roce 1978. Za úspěšným léčebným postupem, předcházejícím jejímu porodu stáli doktoři Patrick Steptoe a Robert Edwards. Nejednalo se o první použití této techniky, ale bylo to první uplatnění, které bylo korunováno úspěchem narození dítěte. Období kolem jejího narození provázely záplavy mediálních zpráv na téma „děti ze zkumavky“. Mnoho lidí očekávalo, že bude plod obsahovat těžké deformace, způsobené časem stráveným mimo dělohu v počátečních fázích vývoje. Další si představovali, že dítě bude odvrženo společností, považováno za občana druhé kategorie a diskriminováno. Realita byla nakonec mnohem střízlivější. Od té doby se pomocí této metody narodilo více než pět milionů dětí.

Použití IVF není bez rizika, Zatím není úplně jasné, zda se jím zvyšuje četnost porodních defektů, ale určitě zvyšuje pravděpodobnost vícečetného a mimoděložního těhotenství, která přinášejí komplikace spojené s riziky pro matku. Může také dojít k poraněním při extrakci vajíček. Dalším negativem je vysoká cena zákroku, tu ale bude možné v dohledné době snížit v řádu desítek procent. Kromě finanční zátěže se často dostavuje i zátěž emocionální, obzvláště při opakovaně neúspěšných pokusech.

IVF umožňuje zvýšit pravděpodobnost úspěšného výběru vlastností u dětí, protože kromě darovaných spermií dovoluje i použití darovaných vajíček. V případě starších žen je využití dárcovských vajíček nutné, aby bylo dosaženo přijatelné potencionální úspěšnosti těhotenství. Selekce rodiči žádaných charakteristik je samozřejmě možná, pouze pokud jsou známé vlastnosti dárců. I s vajíčky je možné v některých zemích obchodovat. Protože je proces jejich získávání mnohem náročnější a nebezpečnější než extrakce gamet mužských, je s nimi spojena i vyšší prodejní cena. Ta s žádanými vlastnostmi mají hodnotu počítanou v desítkách tisíc dolarů. Takové postupy vyvolávají stejné otázky ohledně eugeniky jako AI. Úspěšnost při výběru požadovaných charakteristik se může navýšit při použití PGD.

Další problém, který při IVF vyvstává, je spojen s takzvanými nadbytečnými embryi, která vznikají, když se z těch životaschopných potřebná implantují a některá zůstanou nevyužita. Problematická je taková situace obzvlášť pro zastánce názoru že život začíná při početí.

Preimplantační genetická diagnostika

PGD je metoda, která umožňuje rozlišit některé vlastnosti embrya a na jejich základě rozhodnout o jeho implantaci. Nejedná se o jeden ze způsobů asistované reprodukce, protože ale těsně následuje IVF, nachází se ve stejné kapitole. Při použití IVF se zpočátku vybírala pouze ta embrya, jejichž buňky se správně dělily. Nedlouho na to se zjistilo, že při přítomnosti několika zdravých zárodků bude možné provést další testy a na jejich základě zvolit ten nejvhodnější. Tuto metodu využívají nejčastěji rodiče, kteří jsou nositeli nemoci, která představuje vysokou pravděpodobnost přenosu na dítě. Jedná se vlastně o zdokonalenou techniku IVF a celý proces se od ní až do kroku výběru embrya nijak neliší. Po třech dnech od oplodnění se ze zárodků vyloučí ty evidentně defektní. Z každého ze zbývajících se odebere jedna nebo dvě buňky. Nejdříve se naruší bílkovinný obal, buď mechanicky, naleptáním kyselinou nebo vypálením laserem. Následně se zvláštní pipetou vyberou potřebné buňky a u těch se prověří, zda zárodek nenese zvýšenou pravděpodobnost výskytu onemocnění. Embryo se pak uloží do živného roztoku a dál proces pokračuje jako IVF. Při úspěšné manipulaci se zárodek dál nerušeně dělí a procedura nesnižuje úspěšnost narození dítěte.

První úspěšné pokusy na zvířecích modelech byly provedeny již v šedesátých letech minulého století. Edwardsovi a Gardnerovi se podařilo úspěšně určit pohlaví u králičích embryí. Použití na lidech bylo provedeno na začátku devadesátých let při výběru mezi zárodky s předpokládaným výskytem cystické fibrózy.

Nyní je možné testovat embrya před implantací na přítomnost asi 2% z 15000 genetických poruch, které mohou dítě postihnout. Je možné zjistit například přítomnost svalové dystrofie, již zmíněné cystické fibrózy nebo Huntingtonovy choroby. Dále se dá testovat na zvýšenou pravděpodobnost srdečních chorob, některých typů rakoviny, diabetu a Alzheimerovy choroby. V případě nemocí, které se projevují jen u jednoho z pohlaví, stačí místo diagnózy pouze určit a pohlaví zárodku.

Dosud je ve většině rozvinutých zemí povoleno u embryí určených k implantaci zjišťovat pouze přítomnost těžkých genetických poruch. Přitom se nezdá být úplně jednoduché odpovědět na otázku, proč bychom neměli dítěti poskytnout tu nejlepší genetickou konstituci. Obzvláště z toho důvodu, že rozdíl mezi těžkou a lehkou genetickou poruchou je silně závislý na míře pokroku v medicíně v dané době. Diabetes prvního typu byl v minulosti smrtelnou chorobou, protože nebyly známy jeho příčiny a nebyly dostupné umělé zdroje inzulinu. Přitom nynější stav medicínských znalostí umožňuje člověku s takovou nemocí žít nepříliš omezený aktivní život.

Nezdá se ale správné, aby byla korektnost nějakého zákroku založena na míře poznatků v daném čase a vyvíjela se. Proponenti takového zákazu obvykle argumentují tím, že nelze povolit výběr zaměřený na méně problematické poruchy nebo přímo neutrální znaky. Povolení by se podle nich mohlo zvrhnout v eugenické praktiky, ke kterým docházelo v nacistickém Německu. Strach z výběru souboru specifických vlastností je zatím neoprávněný. Je to způsobeno nedostatečným množstvím testovaných embryí při každém z cyklů IVF. Příčinou je příliš malý počet vajíček, jež je možné najednou extrahovat a kultivovat v zárodky. Jedná se ale pouze o dočasnou nesnáz a v budoucnu by bylo možné zvýšit počet vajíček například naklonováním kožních buněk pacientky. Tím by bylo umožněno skutečně určit a volit kromě predispozice k určitým nemocem například inteligenci, typ osobnosti, míru sebeovládání, paměť a jiné. Šlo by ze spektra vlastností, které jsou částečně nebo úplně geneticky ovlivněné vybrat v podstatě jakoukoliv.

PGD umožňuje potencionálním rodičům nejenom zamezit výskytu genetických onemocnění u budoucích dětí. V některých případech lze s její pomocí zásadně ovlivnit život již narozených potomků. U těch, kteří trpí některou z těžkých genetických chorob, jakými jsou například Fanconiho anémie nebo talasemie. K vyléčení potřebují vhodného dárce tkáně. Toho je těžké najít a často se to vůbec nepodaří. Možné řešení v takovém případě představuje narození dalšího dítě. Protože se jedná o příbuzného, je vyšší šance, že bude mít potřebnou genetickou informaci. Pokud se použije PGD, násobně se zvýší pravděpodobnost shody buněk a tím i následného vyléčení. Někteří to považují za revoluční krok kupředu v boji proti zákeřným chorobám. Jiní vidí stejnou metodu jako nepřípustnou, protože ono druhé, „záchranné dítě“ vzniká jako léčebný prostředek pro první.

Při PGD se v mnoha případech eliminují zárodky s predispozicí k nemocem a postižením. To si mohou skupiny lidí, kteří takovou konkrétní vadou nebo chorobou trpí, vyložit jako explicitní tvrzení o snížené hodnotě jejich života. Dalším s tím spojená skutečnost, kterou mohou lidé s postižením vnímat jako problém, je zmenšování jejich komunit a tím i omezená možnost prosazování vlastních zájmů.

Námitky, týkající se postižení a eugeniky, budu řešit v třetí kapitole. Dosavadní technologie v nich nepředstavují tak radikální změny. Specifickým problémem při PGD a IVF je utváření embryí, která by se v případě implantace mohla dál vyvíjet. Záležitost těchto zárodků se budu zabývat v následujícím textu.
Stejně jako při IVF vzniká otázka ohledně zbylých embryí. Všechny nelze implantovat a to nejenom proto, že budou častěji obsahovat defekty, kvůli kterým byly v první řadě eliminovány. Samozřejmě je omezením i počet možných příjemců. Ať už se pak se zbývajícími embryi naloží jakýmkoliv jiným způsobem než implantací, každý znamená ukončení jejich existence.

Poněkud neintuitivní závěr nabízí Mark Walker, jež tvrdí, že je pro embrya PGD benefitem. A to i přes zmíněnou ukončenou existenci. Činí tak v myšlenkovém experimentu, ve kterém přirovnává zárodky určené k PGD ke skupině pasažérů padajícího letadla. Tito cestující se nacházejí v rapidně klesajícím aeroplánu, který se v nejbližších několika minutách zřítí. Jedinou možností, jak se zachránit, je použití jednoho z několika padáků. Těch je v letadle dost, příhodně dokonce stejně jako cestujících. Problém spočívá v tom, že z padáků funguje jen jeden, přitom nikdo neví, o jaký se jedná. Racionálním rozhodnutím pro každého cestujícího ale stejně bude použít padák s malou šancí na záchranu než zvolit jistou smrt. Navíc by se asi nedalo usoudit, že pasažérům, kteří si vyberou vadné padáky, bylo poskytnutím této možnosti ublíženo.

Je potřeba si uvědomit, že zárodky vznikají jen kvůli jednomu konkrétnímu cyklu PGD a jinak by neměly žádnou šanci na existenci. V myšlenkovém experimentu se vyskytují cestující jako analogie k embryím. Nabídnutí záchrany v podobě padáku je ekvivalentní s vytvořením zárodků k proceduře PGD, která představuje jedinou možnost budoucího života. Možné otevření padáku je přirovnáno k pravděpodobnosti být vybraným embryem. V obou případech má každý z účastníků malou možnost na blíže nespecifikovaně prodlouženou existenci, které ale dosáhne jenom největší šťastlivec. Pokud čtenář souhlasí s platností těchto analogií, měl by souhlasit i se závěrem, který zní, že při provedení PGD nedochází k ublížení zárodkům.

V neposlední řadě je nutné poznamenat, že dnes již známým faktem o takzvaně přirozeném rozmnožování je následující skutečnost. Na každého narozeného jedince připadá asi 5 spontánně potracených zárodků v různém stádiu vývoje. Přitom při výběru embryí k PGD běžně nedochází k výběru z mnohem většího počtu zárodků. Z předchozí argumentace se zdá, že při PGD k ublížení embryí nedochází.

Prenatální diagnostika

Je pravda, že PGD patří, již podle názvu, mezi jednu z metod prenatální diagnostiky. Následující kapitola by se měla zabývat těmi technikami, které přicházejí na řadu po implantaci embrya. Stejně jako PGD se jedná o testování na přítomnost nemocí, postižení nebo případně i jiných znaků. Rozděluje se na prenatální screening a prenatální diagnostiku. První spočívá jen v určení procentuální pravděpodobnosti výskytu zkoumané nemoci u vyšetřovaného jedince. Prenatální diagnostika už potvrzuje přítomnost daného stavu. Cílem je zjistit přítomnost defektů a chromozomových abnormalit, jakými jsou například Downův syndrom, spina bifida, rozštěp, Tay-sachsova choroba, srpkovitá anémie, talasémie, cystická fibróza nebo svalová dystrofie. Kromě těchto znaků je možné zjistit i pohlaví dítěte. Provádí se hlavně u pacientek, které překročily 35. rok a mají tak zvýšenou pravděpodobnost výskytu zmíněných abnormalit. Další příčiny zvýšeného rizika představuje rodinná historie některých onemocnění, vícečetné těhotenství, abnormality v předešlých dětech a předchozí samovolný potrat nebo narození mrtvého dítěte.

Mezi nejčastější metody, používané při diagnostice a screeningu, patří například ultrazvuk a amniocentéza. Ultrazvuk slouží k zobrazení vnitřních tělních struktur, jako jsou šlachy, svaly, klouby, žíly a vnitřní orgány. Na základě jejich nepravidelné stavby se následně provede diagnóza. Jedná se o neinvazivní techniku. Amniocentéza je metoda, která spočívá v zavedení jehly do dělohy a odběru plodové vody. Z té lze následně určit pohlaví dítěte a různé chromozomální aberace, z těch se nejčastěji plod vyšetřuje na přítomnost Downova syndromu. Invazivní techniky, jako je amniocentéza, jsou pro pacientky nepříjemné a lehce zvyšují pravděpodobnost nechtěné ztráty těhotenství. Proto se nejčastěji nejdříve provede scrrening a až při zvýšené pravděpodobnosti výskytu se přikročí k diagnóze.

Diagnostika a screening se provádí ze tří hlavních důvodů. Slouží k určení příhodného času na provedení operace, která daný nedostatek napraví. V případě, že nelze danou vadu napravit, je možné provést ukončení těhotenství. V neposlední řadě umožnuje rodičům, kteří nesouhlasí s interrupcí, aby se psychologicky a finančně připravili na dítě s nemocí nebo postižením.

Ultrazvuk se začal používat už v 60. letech, ale většího rozšíření se dočkal až v letech 80. Pokusy s odběry plodové vody jsou více než sto let staré, ale první diagnostika byla provedena až v 50. letech minulého století. Šlo o určení pohlaví pomocí inaktivního X chromozomu, který se vyskytuje v ženských somatických buňkách. Revoluční bylo zavedení screeningového MSAFP testu. Tím se z vzorku krve dá určit zvýšená pravděpodobnost přítomnosti většiny abnormalit, které lze testovat. Jednalo se o první plošně zavedený test na přítomnost genetických defektů u plodu. Začaly se testovat všechny matky bez ohledu na zvýšené podezření výskytu abnormalit. Přesnější diagnostiku tak musí postoupit jen pacientky s pozitivními výsledky screeningu. Tím se omezila nutnost častého provádění invazivních technik, jakými je například amniocenteze.

Problémy z etického hlediska se z části překrývají s těmi u PGD. Jako je postoj k lidem s postiženími a kluzký svah ke znovuzavedení eugenických praktik. Příčinou je, že ve většině případů jediným způsobem, jak dané nemoci či postižení předejít, je interrupce. Leon Kass to nazývá: „Léčbou eliminací pacienta.“
Přerušení těhotenství je pro matky fyzicky a psychicky náročné. Obzvlášť v případech, kdy je dítě nedaleko od narození a výsledkem zdlouhavých, složitých a případně i finančně náročných pokusů o otěhotnění. Rodiče se navíc v některých případech mohou při diagnóze dozvědět informaci, kterou sami znát nechtěli. Tou může být například zjištění přítomnosti genu například pro Huntingtonovu chorobu. Pro rodiče to znamená, že u nich samotných daná choroba v budoucnosti propukne, což může silně ovlivnit jejich životy.

Další komplikaci může představovat poradenství po provedení testů. To má být nedirektivní, ale v některých případech mohou být rodiče konzultujícím lékařem přímo nebo nepřímo tlačeni k zákroku, pro který by se sami jinak nerozhodli.

Prenatální diagnostika pozdějších vývojových stádií následovaná interrupcí nabízí potencionálním rodičům další nástroj k zabránění výskytu některých nežádoucích charakteristik. Zatím ale neumožňuje zjistit přítomnost neutrálních znaků. I kdyby k tomu došlo, nejspíš by nedocházelo k jejich výběru, protože jedinou metodou, jak jim zabránit je interrupce, fyzicky zatěžuje matku a psychicky celou rodinu. U většiny vlastností se to rodičům nevyplatí. Výjimkou může být určení pohlaví ve společnostech, kde jsou ženy považovány za méněcenné. To se přes přísné zákazy v některých zemích děje. Blíže se problematice výběru pohlaví bude věnovat poslední kapitola.

Nové metody

Kromě výše popsaných se vyvíjejí techniky nové. Jsou to klonování a různé metody genetické manipulace. Obě by dovedly rozšířit možnosti rodičů při ovlivnění vlastností potomků. A až na výjimky v genové terapii nebyly zatím zkoušeny na lidech a jsou pro tyto účely zakázané. Pro mnoho lidí představa použití takových technik, obzvláště klonování, přímo znechucuje. Je ale potřeba zjistit, jaký je původ takových obav a racionálně zhodnotit klady a zápory každé metody. Z klonování se budu věnovat pouze tomu relevantnímu cíli práce, reprodukčnímu. To sice v budoucnosti nabízí potencionálním rodičům určité rozšíření možnosti, ale bude trvat velmi dlouho, než se jich dosáhne. Zpočátku by mohlo pomoci lidem, kteří chtějí mít geneticky spřízněného potomka, ale nemají partnera nebo u nich selhaly metody asistované reprodukce. Později by se dal vytvořit registr dárců, ze kterého by se daly vybírat genomy se specifickými vlastnostmi. K tomu je ale ještě daleko, protože testování klonování na zvířatech se potýká s velkou mírou neúspěchu. Z jen velmi malého procenta klonovaných buněk se podaří vytvořit a porodit mládě. Navíc se u těch, kteří úspěšně přijdou na svět, často vyskytují různé genetické poruchy. Proto je zatím klonování člověka v nedohlednu. Genetická manipulace představuje v rámci dostupnosti v čase pro lidi mnohem lepší vyhlídky. A zatímco klonování dokáže genom pouze zkopírovat, nabízí genetické inženýrství po svém úplném zdokonalení opravu jakékoliv vady.

Klonování

Slovo pochází z řeckého „klone“, což znamená větvička. Původně se tak nazýval proces řízkování, kdy se z mateřské rostliny uřízne proutek, který je dále kultivován v novou rostlinu. Nyní se už název nevztahuje jen na rostliny a označuje proces, při kterém se z jednoho organismu vytvoří další, s identickou genetickou informaci. To lze provést dvěma způsoby.

Tím prvním je štěpení embryí, které se provádí v momentě, kdy je zárodek tvořen 6 až 8 buňkami. Embryo se rozdělí na dvě části. Pokud se postup podaří, může z každé z nich vyrůst samostatný jedinec. Je to podobný proces, jakým samovolně vznikají jednovaječná dvojčata. Takto namnožená embrya by se dala využít pro takzvané terapeutické klonování. Při tom se z embrya extrahují buňky, které jsou v rané fázi vývoje. V tomto stavu jsou ještě pluripotentní, což znamená, že se jsou schopny diferencovat v jakoukoliv tkáň. To by mohlo mít využití například při tvorbě orgánů k transplantaci. Eliminovalo by se použití imunosupresiv a hrozba nepřijetí orgánu příjemcem.

Druhý způsob umožňuje replikovat i dospělé organismy. Nejčastěji se k tomu používá metoda přenosu jader somatických buněk (SCNT). Zjednodušeně se dá popsat následovně. Nejdříve se od dárce odebere vajíčko. Z toho se odstraní jádro. Od jedince, kterého je cílem naklonovat, se odebere jakákoliv somatická buňka, například kožní. Následně se z dané somatické buňky vyjme jádro, které se vloží do bezjaderného vajíčka. Nakonec se vzniklý útvar elektricky stimuluje. Tím se buňka uvede do stavu, který normálně nadchází po oplodnění vajíčka a začne se dělit. Postupně se vyvine v embryo, které lze implantovat jako při IVF. To už se podařilo s mnoha druhy zvířat. Ve všech státech, jejichž legislativa se tímto tématem zabývá, je klonování za účelem vytvoření lidského jedince zakázané.

První úspěšné pokusy s klonováním jednodušší technikou štěpení embryí byly provedeny u nižších živočichů již kolem počátku minulého století. Na konci třicátých let se pak podařilo naklonovat žáby metodou přenosu jader. Pro veřejnost bylo v této oblasti nejviditelnějším krokem úspěšná reprodukce dospělého savce pomocí techniky SCNT. Světoznámá Dolly se narodila v roce 1996. Ian Wilmut ji naklonoval ze somatické buňky vemene šestileté ovce. Zprávy o jejím narození vyvolaly v médiích i v oblasti bioetiky zvýšený zájem o klonování. V mnoha zemích bylo následně klonování za účelem vytvoření lidského jedince zakázáno. Od té doby se podařilo naklonovat 19 dalších druhů savců. Získání mláďat primátů touto metodou bylo zatím neúspěšné. V roce 2001 byla vytvořena metodou SCNT první lidská embrya, která byla schopná dělení. Přestože se již několik vědců chlubilo, že se jim podařilo klonováním vytvořit lidské dítě, nikdo podobné zprávy zatím nepodložil náležitou evidencí.

Proti klonování existují dva druhy námitek. Ty první se týkají nebezpečnosti, se kterou se tato metoda reprodukce dosud potýká. Zatímco druhý typ by byl relevantní, i kdyby se danou techniku podařilo vylepšit na určitou únosnou míru bezpečnosti.

První klonované jehně bylo jediným úspěchem z 277 počátečních vajíček. Jen 29 se jich vyvinulo do stádia embrya a bylo implantováno. Výsledkem byla jedna zdravá ovečka, Dolly. Její zdraví ale netrvalo dlouho. Ve čtyřech letech jí byla zjištěna artróza. O dva roky později se u ní vyvinulo nádorové onemocnění plic a byla utracena. Šestiletý život byl jen polovinou doby, jaké se může průměrná ovce v zajetí těšit. Mnoho lidí nabylo přesvědčení, že po svojí „matce“ nezdědila jenom genetický materiál, ale i věk. Tuto hypotézu se zdál potvrzovat i nález, který u Dolly v jednom roce objevil zkrácené telomery. Pozdější výzkumy vyvrátily, že by vzniklá onemocnění byla způsobena předčasným stárnutím.

Faktem ale pořád zůstává, že se klonování u zvířat stále potýká s nízkým procentem úspěchu. Narozená mláďata bývají často abnormálně velká, což komplikuje porod. Kromě toho vysoké procento z nich trpí vrozenými defekty, nejčastěji plic, a nezřídka umírají hned po narození. Různé vady se pak mohou objevit i později ve vývoji. Pokud by se úspěšnost nějak skokově nezlepšila, těžko by se dalo povolení klonování lidí přijmout. Snad nikdo přitom seriózně netvrdí, že by se klonování lidí mělo povolit i za cenu velmi pravděpodobného neúspěchu. Někteří experti v oboru se dokonce domnívají, že tato technika nikdy nebude k lidské reprodukci použitelná. Pokud by ale dosáhla srovnatelné, nebo přímo lepší úspěšnosti než přirozené rozmnožování, nedala by se tato kritika použít.

Druhý typ námitek je spojen s odlišnostmi, které se netýkají obav o fyzické zdraví budoucího jedince. Většina jich je založena na hororových scénářích, které pocházejí z filmů nebo knih. Jsou mezi nimi hrozby jako vytvoření armád zabijáků. Nejznámějším zdrojem katastrofických vizí následků klonování je v tomto případě kniha Aldouse Huxleyho, Brave New World. Nejrelevantnější námitka se zdá být v otázce osobní identity. Ta ale předpokládá genetický determinismus, o kterém se ví, že není pravdivý. Existují navíc dvojvaječná dvojčata, která sdílí stejnou genetickou informaci. Nejednalo by se tudíž v této oblasti o precedent. Z důvodu nízké úspěšnosti nebude klonování v nejbližší době použitelné a už vůbec ne nějak široce rozšířené. Jak je navíc uvedeno výše, nenabízí nic, co by nedokázala genová manipulace. Ta je v pokroku použitelnosti na člověka mnohem dále.

Genová terapie

Genová terapie je proces léčení nebo prevence vzniku nemoci přidáním genetického materiálu, který napraví chybějící nebo omezené genetické funkce. Toho lze dosáhnout pomocí široké škály nejrůznějších metod. Existují dva základní způsoby: virové a nevirové.

Viry se nedokáží samy replikovat. K rozmnožení používají buňky cizích organismů, které napadnou a pozmění tak, aby vytvářely kopie parazitického viru. Některé aplikují svůj genom pouze do cytoplasmy hostitele a nevstupují do hostitelské buňky. Jiné procházejí buněčnou membránou zamaskované za proteinové molekuly. Rozšíření infekce pak probíhá tak, že kopie viru napadají postupně nové a nové buňky těla hostitelského organismu, které jsou také následně pozměněny k replikaci viru. Tohoto mechanismu se chopili vědci. Za genetickou informaci viru se dosadí část genomu, kterou je potřeba v rámci terapie do buňky přenést. Stejně jako vir se pak určená sekvence rozšíří mezi hostitelské buňky a vyléčí pacienta.

Druhým způsobem jsou nevirové metody. Ty oproti virovým technikám umožňují produkci v masovějším měřítku a představují nižší riziko negativní imunitní reakce. Nejsou ale tak efektivní v přenosu nukleové kyseliny do buněk. Představují širokou skupinu metod. Patří mezi ně například přímá injekce genetického materiálu do tkáně, elektropolace, sonoporace, magnetofekce nebo biobalistika.

Nejnovějším dostupným nástrojem změny genomu je metoda CRISPR. Jedná se dosud nejefektivnější způsob, jak editovat genom. Mnohem přesněji a efektivněji než u všech předchozích. Je založen na přirozeně se vyskytujícím mechanismu obrany bakterijních buněk. Vědci zjistili, že se v buňkách nachází opakující se sekvence DNA, která obsahuje kopie genetické informace některých virů, jimiž jsou bakterie často napadány. Pomocí CRISPR sekvence rozezná buňka nebezpečný virus. Druhou složkou imunitního systému je skupina Cas proteinů, které následně rozštěpí DNA útočícího viru.

Použití metody CRISPR k editaci genomu objevila Jenifer Dounda v roce 2012. Podařilo se jí tento proces ovládnout a s jeho pomocí dělat v genetické informaci velmi přesné změny. Než se vpraví CRISPR do buňky, je nutno nastavit RNA. Musí kopírovat poškozenou část genetické informace v buňce, již je potřeba opravit. Po vniknutí do buňky navede RNA Cas protein na poškozené místo. Cas protein pak vystřihne vybranou část podobně, jako to původně dělá, když chrání bakterii před útokem viru. Zacílená buňka následně poškozené místo spraví. Tím je možné část genomu ubrat. Ke vpravení určité sekvence genomu do buňky se používá o něco složitější metoda. Při té se po nastřižení nabídne zacílené buňce část genomu, kterou může poškozené místo nahradit. Tak je možné v buňce provádět jakékoliv změny genomu.
Za primitivní formu genové terapie by se daly považovat už určité formy očkování. V padesátých letech minulého století se začaly používat vakcíny, které obsahovaly oslabené viry. V roce 1972 vyšel Theodoru Friedmannovi a Richardu Roblinovi v časopise Science článek Gene therapy for human genetic disease?, ve kterém se objevila myšlenka léčby přímou aplikací genomu do nemocných buněk. Následný vývoj byl velmi rychlý. V osmdesátých letech byly provedeny první pokusy na zvířatech. O necelých dvacet let od prvního uvedení tohoto nápadu již proběhl pokus na lidském subjektu. Bylo to v roce 1990, kdy William Anderson použil genovou terapii u čtyřleté holčičky, která trpěla těžkým oslabením imunitního systému. Léčba byla úspěšná, ale uzdravení bylo pouze přechodné. Výraznou ranou pro výzkum v této oblasti byla smrt Jesseho Gelsingera, který zemřel v roce 1999 následkem aplikace genové terapie. Na dlouhou dobu se pak financování a vývoj v této oblasti zpomalily. Od té doby ale již výzkum znovu pokročil a proběhlo mnoho úspěšných pokusů na lidech k léčbě nejrůznějších chorob. Nejnověji bylo v některých zemích, například ve Spojeném království, povoleno provádět genetické úpravy embryí. V čem je taková změna revoluční, pokud již byly na dospělých prováděny nejrůznější terapie?

Změna spočívá v tom, že dosud se testovaly pouze terapie somatických buněk, zatímco pokud by se změny provedly na embryích, došlo by k takzvané germinální manipulaci. Somatická genová manipulace se od germinální liší tím, že nezasahuje pohlavní buňky. Proto se nepřenese do pacientova potomstva, pokud by se po zákroku rozhodl mít děti. Taková forma manipulace s geny není eticky příliš problematická. Dala by se srovnat například s transplantací orgánu. Pohybuje se v hranicích tradiční medicíny a jen napravuje v těle nějaký deficit. To by se týkalo například i genové terapie tkání plodu.

Somatická terapie je zatím velmi nákladná a často je ji třeba opakovat. Germinální změny by znamenaly, že se s danou chorobou nebudou muset potýkat potomci pacienta. Pokud je v pořádku nemoc léčit, proč by mělo být špatné zamezit jí u budoucích generací? Kdyby se například nalezl úspěšný způsob, jak zamezit vzniku nemoci jako je Huntingtonova choroba pomocí germinální manipulace, když ještě nebude dostupná léčba somatická. Pokud by se nositelka genů této nemoci rozhodovala mít děti, zdálo by se kruté nenechat jí provést manipulaci embryí a odstranit tak potenciál přenosu na potomky.

Podle mnohých vytváří germinální genová terapie nové etické otázky. Hlavně proto, že ovlivní budoucí generace, které k ní nesvolily. Současný stav nám ale umožňuje rozhodovat o léčbě vlastních dětí, které jsou příliš mladé na to, aby podaly informovaný souhlas. Navíc můžeme činit rozhodnutí o jejich výživě. A nejen to. Matky si mohou vybrat, zda budou v těhotenství jíst pestrou stravu, pít alkohol, kouřit nebo požívat jiné drogy. Takové faktory mají neskutečný vliv na děti a následně na jejich potomky. Navíc rozhodnutí nepovolit germinální genovou terapii bude znamenat ovlivnění budoucích generací geneticky přenosnými chorobami, které by se jinak mohly vymýtit. To by se také dalo považovat za negativní ovlivnění budoucích generací.

Je navíc pravděpodobné, že použití somatické genové terapie povede následně i ke germinální. Není jednoduché udržet léčebné viry od buněk reprodukčních. Například v již zmíněném případě Jesseho Gelsingera se při posmrtném vyšetření našly testované viry i v jeho varlatech. Dá se předpokládat, že se jednou někomu, ať už záměrně nebo nehodou, dostanou pozměněné buňky do reprodukčních orgánů. Pokud se o takové změně okolí dozví až potom, co bude daná osoba mít děti, nebude již možné pokrok dál zadržovat. Na základě takového precedentu bude nutno povolit volbu mít děti i ostatním s pozměněnými reprodukčními buňkami.

Genová terapie může potencionálně pozměnit jakoukoliv vlastnost, která je daná geneticky. A to do jakékoliv míry. Proto se vytvořila distinkce mezi terapií a enhancementem. Představa je taková, že zatímco terapie daného člověka léčí, enhancement ho vylepšuje. Co ale je zdraví? Světová zdravotnická organisace ho definuje jako „stav plné fyzické, duševní a sociální pohody“. Kdo by ale řekl, že se v takovém stavu zrovna nyní nachází? Mnoho lidí zřejmě ne. Další pokusy definovat zdraví ho ztotožňují s funkcemi typickými pro druh nebo s normálním fungováním druhu. Tato definice je možná dobrá ke klasifikaci někoho, kdo zjevně trpí chorobou, ale u mnoha případů je takové určení nejasné.

Zdá se, že podle ní může být stejný zákrok být pro jednoho jedince terapií a pro druhého enhancementem. Budeme-li například hodnotit případ dvou dětí. Obě jsou v porovnání se svými vrstevníky menší. Jedno má nadprůměrně vysoké rodiče a jeho stav je způsoben nedostatkem růstového hormonu. Druhé žádným takovým deficitem netrpí, protože jsou jeho rodiče oba přirozeně malí. Prvnímu dítěti se v rámci terapie aplikuje umělý růstový hormon. U druhého se žádná léčba neprovede, protože by se již jednalo o enhancement. Oba by přitom aplikací hormonu získali stejné výhody.

Pokud je správné provádět pouze zásahy, které navrací funkce typické pro jedince daného druhu, co je potom očkování? Vakcinace poskytuje takové zlepšení imunity, jakým náš druh nikdy nedisponoval. A neléčí žádnou zrovna přítomnou nemoc. Není jednoduché vytvořit definici léčby, která bude obsahovat očkování, aniž by se do ní jen ad hoc přidalo.

Podobný problém se týká léčení nemocí ve stáří. Pro náš druh je velmi typické na takové choroby umírat. Léčba nemocí, které se ve stáří vyskytují je zároveň enhancement. Proto se zdá, že rozdělení na terapii a vylepšování nic neřeší. Na lékařské ošetření by bylo lepší pohlížet jako na metodu zvýšení nebo zamezení snížení blahobytu jedince. Původní rozdělení staví jedince, který kvalitnější genom zdědil, do nezasloužené výhody. Zamezuje dosáhnout ostatním stejných vlastností, kterými jiní přirozeně disponují.

Děti na míru

Je špatné toužit po tom, aby se nám děti narodily co nejzdravější? Je špatné doufat, aby dítě netrpělo žádným postižením? Takové přání se zdá být plně v pořádku. Co bychom si naopak pomysleli o někom, kdo by si pro svoje děti přál nějaké zdravotní postižení? Nebo by doufal v cokoliv jiného, co by je v životě omazovalo. Podobné přání se nezdá být morálně v pořádku.

Nyní si představme situaci, ve které si někdo přeje mít zdravé dítě. V tomto třetím případě už jsou dostupné metody jak toho dosáhnout, ale rodič se je nerozhodne použít. Takového rodiče bychom s největší pravděpodobností považovali za nedbalého a požadovali dobré vysvětlení, proč se tak zachoval. Některým z důvodů by mohla být přílišná cena nebo morální problematičnost takových metod. Pokud by ale neskýtaly žádnou podobnou komplikaci, co by to o takovém člověku vypovídalo? Asi by se nedal označit za starostlivého rodiče.

Přesto se nyní fráze „děti na míru“ používá v negativním kontextu. Co když je ale jedinou možnou alternativou genetická loterie přírody? Pokud by záměrný výběr znamenal poskytnout dítěti větší šanci na lepší život, musí existovat dobrý důvod, proč se mu vyhnout. Některé znaky jsou pro život jedince neutrální. Sem patří například pohlaví. Nedá se říci, že by v dnešní společnosti bylo lepší být mužem nebo ženou. Jiné vlastnosti jsou pro dítě očividně omezující, například sklony k alkoholismu. Místo plošného omezení veškeré manipulace atributů dítěte je potřeba zhodnotit, jaký vliv by mohly jednotlivé změny mít.

Rodiče cítí povinnost zajistit dítěti co nejlepší život pomocí péče nebo vzdělání. Výběr genomu je pak jen dalším nástrojem, jak takovou budoucnost potomkovi zajistit. V následující kapitole budou zhodnoceny nejčastější argumenty, které jsou proti výběru vlastností dětí namítány. Budou rozděleny do dvou skupin: první téma problematizují z pohledu společnosti, druhé z pohledu dítěte. Nejedná se o žádnou ostrou hranici, protože jedinec je vždy zároveň i členem společnosti a ta je složená z jednotlivých individuí.

Společnost

Stará a nová eugenika

Žádný způsob, který se snaží ovlivnit vlastnosti narozených dětí, se nevyhne nařčení z eugeniky. Proč takové srovnání vyžaduje pozornost? Slovo eugenika, ani myšlenka za ním nejsou samy o sobě nijak hrozivé. Pochází z řeckých slov „eu“ a „ghenos“. Dohromady to znamená dobrý původ. Cílem eugeniky je dosažení kvalitní genetické konstituce obyvatelstva. Představa to není špatná. Horší už byly metody, jakými se takových cílů v minulosti dosahovalo.
Za iniciátora základních myšlenek eugeniky se považuje Platón. Ten ve svojí Ústavě navrhuje státem řízený program, který by strážcům obce přiděloval nejlepší ženy za účelem dosažení co nejkvalitnějšího potomstva. Počátek moderní eugeniky je na konci 19. století. Francise Galtona napadlo, jak by se dala lidská populace vylepšit. Použil k tomu myšlenky svého bratrance. Tím nebyl nikdo jiný než slavný Charles Darwin. Ušlechtilého cíle se mělo dosáhnout využitím teorie přirozeného výběru a mendelovské genetiky. V minulosti k tomu sloužily dva způsoby. Omezení počtu dětí u jedinců, kteří byli považování za nevyhovující a naopak podpora rozšiřování „kvalitních“ rodin.

K uplatnění této teorie došlo na začátku 20. století. V USA například docházelo k nedobrovolným sterilizacím nevyhovujících jedinců. Na státních výstavách tam pak byly oceňovány nejlepší rodiny. Ze Spojených států se eugenické praktiky přesunuly do téměř celé Evropy. Nejhrůznějších rozměrů toto hnutí nabralo v nacistickém Německu. Nucené sterilizace se prováděly v masovém měřítku. Hitler se dokonce ze začátku těšil ze strany Amerických eugenických společností velkému obdivu. Německo ale používalo drastičtější prostředky. Postupně stát začal různě „nevyhovující“ zbavovat i života. Do kategorie nežádoucích se následně přesunuly celé národy a výsledné oběti šly do milionů. Kromě negativní eugeniky byla v nacistickém Německu prováděna i eugenika pozitivní. Jednalo se o program Lebensborn. Ten zahrnoval výběr „rasově čistých“ sirotků k adopci. Dále se těšily podpoře árijské ženy, jejichž děti byly výsledkem vztahu s členy SS. Stát se tak snažil zvýšit počty jedinců považovaných za geneticky nadřazené.

Přes všechny svoje hrůzy byly všechny eugenické programy v dosažení svých ideálů velice neefektivní. Například ke snížení mentálních retardací by došlo o 10% až za zhruba 550 let. Dnes navíc víme, že mnoho nemocí se v populaci vyskytuje v recesivní podobě. To znamená, že k projevení dojde jen při přenosu zároveň z otce i matky. Většina lidí si nějakou takovou skrytou nemoc nese. Proto by se v rámci efektivity muselo omezení rodičovství aplikovat na mnohem širší vrstvu obyvatelstva.
Evoluce vynesla člověka na místo, kde se dnes nachází. Její mechanismus nám ale nyní již nevyhovuje. Náhodné změny, které vedly k vytvoření lidského těla ve vší jeho komplexnosti, jsou zároveň původcem všemožným nemocem, deformacím a postižením. Málokdo je ochoten smířit se s tím, že by se jeho dítě s nějakým takovým omezením mělo potýkat. Stará eugenika vyžaduje přinejmenším omezování osobních svobod a navíc žádný z těchto problémů efektivně neřeší. Cíle jako zdravá genetická konstituce vlastních dětí a budoucích generací přesto stojí za to následovat. Pokud se naskytnou lepší a efektivnější prostředky, jak toho dosáhnout.

Někteří současní filosofové, například Nicholas Agar, Julien Savulescu nebo Allen Buchanan, hlásají novou, liberální eugeniku. Jejím cílem by bylo učinit jedince budoucnosti zdravé, ale bez odpudivých postupů, jaké používaly státy v minulosti. Prosazují používání metod jako PGD nebo genetických úprav budoucích dětí. Zatímco stará autoritativní eugenika se snažila vytvořit jedince podle jedné předlohy, nová eugenika ponechává roli státu neutrální. Problém státních programů minulosti byl ten, že neúměrně zatěžovaly slabé a chudé. Pokud budou benefity a nevýhody sdíleny rovnoměrněji, není třeba se takových praktik obávat. V centru zájmu bude jedinec, na kterého nebude ze strany státu vyvíjen žádný tlak. Umožní rodičům ovlivnit genom dítěte v jeho největší prospěch. Ale i taková forma eugeniky se zdá mnohým nepřijatelná. Tvrdí, že povede k velmi podobným nebo dokonce stejným důsledkům, k jakým vedla v minulosti.

Jedna z námitek se týká ideálního vzoru daného společností, podle něhož by se měla konstituce dětí řídit. Zastánci liberální eugeniky tvrdí, že nový přístup nebude rodičům diktovat, jak má jejich dítě vypadat. Ale i konsekvencialistické teorie, které jsou zaměřené na blaho budoucího dítěte, se v tomto případě mohou dostat do problémů. Ve výsledku by mohly dojít jen k jedné předloze, podle níž by se měli všechny děti formovat. Robert Sparrow tvrdí, že nelze lidský život hodnotit podle tak úzkých kritérií, jakými je spokojenost nebo blaženost. V takovém případě by v každém prostředí byl z jakýchkoliv dvou daných genomů pro dítě jeden téměř vždy lepší. Pokud se bude zdát, že tomu tak není, je to jen nedostatkem znalostí. Taková pozice ale předpokládá nejenom velmi úzkou definici správného života, ale i dokonalou znalost, jak toho nejlépe dosáhnout. Pokud takový stav někdy nastane, je zatím velmi daleko.

Zatím ale lze s určitou jistotou určit, které vlastnosti jedinci poskytnou nejlepší šanci na kvalitní život. Patřila by mezi ně například sebekontrola, vysoká inteligence nebo nepřítomnost jakýchkoliv fyzických omezení. Takže by současný výběr stále ponechával velký prostor pro diverzitu. Nezdá se rozumné omezovat nynější jedince kvůli nepravděpodobné možnosti, která nemusí vůbec nastat.

Další argument spočívá v nátlaku. Rodiče sice nebudou ze začátku tlačeni k tomu, aby nějak ovlivňovali genom svých potomků. Pokud se ale tyto metody povolí, budou je rodiče nuceni používat, protože bez nich by byly jejich děti znevýhodněné. To ale nemusí být problém. Analogicky by se dalo argumentovat proti vývoji jakýchkoliv jiných technologií. Lze si představit podobné argumenty například proti zavedení psaného slova. Po jeho rozšíření zůstali skutečně mnozí v nevýhodě. To ale neznamená, že by ho bývalo, bylo dobré v začátcích zakázat. Nyní máme dokonce státem ovládaný systém, který dětem toto vylepšení nutí nehledě na přání rodičů. A lidé, kteří nedokážou číst, jsou skutečně znevýhodněni. To ale není důvod, proč zakázat čtení.

Poslední argument spočívá v rozšíření moci státu. Pokud dojde k povolení takového programu, určitě někdy nastane případ, kdy se někteří rodiče budou snažit vytvořit jedince, který bude nějak defektní. Například nějakou nemoc. V takovém případě má stát dvě možnosti, buď vytvoření takového jedince povolí, nebo zakáže. Obě možnosti se zdají nepřijatelné. V prvním případě stát dovolil vzniku osoby, jejíž život bude silně narušený rozhodnutím jeho rodičů. V druhém případě ale vzniká precedent, ve kterém stát ovlivňuje genom obyvatel. Takový program může jednoduše sklouznout zpět ke starým eugenickým praktikám.

V rámci zájmů jedince by ale měl fungovat program, který ho ochrání před nerozumnými rodiči. Pokud by si rodiče vybrali nějakou vlastnost, která by ho očividně poškozovala, bylo by rozumné jim v tom zabránit. Podobný mechanismus již funguje v rámci výchovy dětí. Existují sociální pracovníci, kteří kontrolují správnou výchovou dětí. I takový mechanismus by se mohl zvrhnout ve společnost, ve kterém stát masově odebírá lidem děti a vychovává je sám. Taková možnost je ale velmi nepravděpodobná a v rámci zájmu dětí systém sociálních pracovníků zachováváme.

Vztah ke zdravotně postiženým

K eliminaci zárodků a plodů s postižením nyní běžně dochází, jak bylo zmíněno již v první kapitole. Mnoho problémů je spjato s metodami, jimiž se toho dosahuje. Pokud by ale bylo možné napravit hendikep jedince jednoduchou změnou genetické konstituce před narozením, stále by to bylo pro mnohé nepřijatelné. Proti aplikaci takových technologií se ve vztahu s postiženími vyskytují tři nejčastější námitky. První tvrdí, že život s postižením sám o sobě nestojí za žití méně než ten zdravý. Druhá spočívá v tom, že zamezení výskytu nějaké poruchy u dítěte se rovná explicitnímu prohlášení o méněcennosti všech žijících lidí s takovou poruchou. Třetí poukazuje na negativní následky snížení počtů lidí s postižením.

V první řadě je potřeba si pojem postižení definovat. Nejčastěji se zdravotní postižení definuje jako stav, který nějak omezuje fungování jedince. Přitom se vychází ze srovnání s vlastnostmi, které jsou pro druh typické. Takové připodobnění ale není příliš přesné, protože vyžaduje určení normálního fungování druhu. John Harris se této problematice vyhýbá. Definuje postižení jako stav, ve kterém má člověk silnou racionální preferenci se nenacházet a přináší nějakou újmu.

Obhájci práv postižených tvrdí, že lidé se zdravotním postižením vedou často spokojený život. Pořád jsou ale mezi nimi a zdravými velké mezery. Výzkumy ukazují, že je tomu tak hlavně v oblastech zaměstnanosti, vzdělání, platu, sociálního zapojení a spokojenosti se životem. Často je namítáno, že za většinou omezení stojí přístup společnosti. Je sice pravda, že určité změny by se ještě daly uskutečnit, pro mnohé by ale žádná změna neznamenala možnosti ekvivalentní se zdravými. U těžších hendikepů může okolí pomoci jen do určité míry. Jedním z mnoha příkladů může být výrazně zkrácená očekávaná naděje dožití u některých postižení. Pokud pro danou chorobu neexistuje účinná léčba, nemůže společnost v tomto ohledu jedinci nijak pomoci.

Ale i kdyby byla veškerá omezení a ústrky způsobovány pouze okolím, pořád by to znamenalo, že je pro dítě lepší, aby se narodilo co nejzdravější. Nedá se očekávat, že by se v nejbližších době situace zlepšila natolik, aby pro jedince skutečně nebyl rozdíl mezi tím, zda se narodí postižený, nebo ne. Budoucnost nelze nijak přesně předpovídat, je ale potřeba řídit se nyní dostupnými znalostmi a rozhodovat se na základě pravděpodobnosti.

Koneckonců ani genetická vylepšení nemusí vždy přinášet výhody. Rodiče nemohou předpovídat vliv pozměněných vlastností na všechny situace, ve kterých se potomek bude nacházet. Dobrá paměť nemusí být vždy požehnáním. Pokud se člověku například stále vybavují nepříjemné vzpomínky. Ani dobré zdraví nemá stejnou hodnotu ve dvou různých životních kontextech. Rodiče nakonec vůbec neví, zda by se v kontextu života konkrétního dítěte nemohlo lehké postižení ukázat jako výhoda. To samozřejmě vědět nemohou. Stejně tak ani nelze dopředu zjistit, zda by podobný účinek nemělo i těžké postižení. Výsledkem by ale neměl být úsudek, že by bylo vhodné takové postižení na potomka záměrně uvést nebo, pokud to je možné, nezabránit vzniku, takového hendikepu. Podobně se nedá předpovídat, zda by v konečném důsledku nemělo pozitivní vliv týrání dítěte. Může se stát, že se následkem toho v budoucnu stane slavným, když o svých nepříjemných zkušenostech z mládí bude zpívat nebo napíše knihu. To ale neznamená, že bychom měli svoje děti týrat.

Nyní ke druhé námitce, takzvanému expresivistickému argumentu. Podle ní nelze preferovat pro sebe a svoje potomky určitý stav a zároveň nevynášet soud o podřadnosti lidí, kteří se v takovém stavu nacházejí. Podle silnější verze tohoto principu by platila následující ekvivalence. Zavedení genetického screeningu pro Downův syndrom by se rovnalo prohlášení, že všichni lidé s takovým postižením nejsou hodni života.

Preferenčnímu hodnocení některých stavů lidského těla se nelze vyhnout. Je na něm založena celá medicína. Pokud by určité způsoby fungování organismu nebyly hodnoceny jako lepší, nebylo by možné nikoho léčit. Peter Singer to ukazuje na následujícím myšlenkovém experimentu. Člověk se stane účastníkem dopravní nehody. Následkem toho má zlomené obě nohy. Je odvezen do nemocnice, kde má podstoupit operaci, která mu schopnost chodit navrátí. Cestou na operační sál míjí paraplegika na vozíčku a ten mu řekne: „Právě jsi učinil soud o tom, že můj život je méně hodnotný než ten tvůj. Proč bys jinak nechtěl strávit zbytek života na vozíčku?“ Pacient se po nehodě skutečně musel rozhodnout, jaká ze dvou možností je lepší. Učinil preferenci pro možnost chodit. To ale zároveň nijak nevyjadřuje jeho vztah k paraplegikům jako skupině. Ať už si o nich sám myslí cokoliv.

Postižení by se v tomto případě dalo srovnat ještě s jiným omezením, kterému se často rodiče snaží vyhnout. Někdo odkládá rodičovství na později, až bude mít na výchovu potomků víc času a peněz. Předpokládá přitom, že vyrůstat v bohatší rodině je lepší než vyrůstat v chudší. Peníze samozřejmě všechno nevyřeší a takový předpoklad se v daném konkrétním případě nemusí vyplnit. Neznamená to ale, že by takový člověk svými preferencemi nějak projevoval odpor ke všem chudým. Vyjadřuje pouze, že chce mít potomky, kteří budou mít lepší šanci na úspěšný život. Stejně tak není nic špatného na výběru zdravého dítěte z přesvědčení, že tak bude potomek šťastnější.

Ani pokus o nalezení léku na rakovinu se nerovná pokusu o vyhlazení všech lidí s rakovinou. Cílem takového výzkumu je omezit výskyt nemoci, která omezuje blaho lidí, kteří jí trpí.

Poslední námitka spočívá v obavě o snížení počtů lidí s postižením. To by mohlo mít za následek omezení možností hendikepovaných jedinců prosazovat svoje zájmy. Vedlo by to pak u postižených ke snížené kvalitě života. Zdá se ale vůči budoucím generacím nespravedlivé, aby se zachovávala početnost hendikepovaných novorozenců jen kvůli takovému zájmu.

Zastánce této třetí námitky se nutně musí domnívat, že jsou zájmy postižených prosazovány v přímé úměře k početnosti hendikepovaných. Nedá se ale předpokládat, že se míra jejich politického vlivu nyní nachází v ideálním stavu. Zároveň jsou aktivisté práv postižených přesvědčeni, že je v pořádku tento stav zachovat i za cenu toho, že se nebude zabraňovat vzniku hendikepů u nově narozených.

Způsobit postižení je mnohem jednodušší než ho vyléčit. Hendikepy by se daly uměle rozšiřovat i při nynějším stavu výzkumu. Přitom není morální rozdíl, zda nějaké ublížení způsobíme, nebo ho necháme vzniknout, pokud tomu bylo možné zabránit. Míra schopnosti postižených prosazovat zájmy se nyní nenachází v ideálním stavu, to tvrdí sami zastánci této námitky. Dále se domnívají, že změna stavu v neprospěch hendikepovaných by byla špatná. Navíc považují za účinný nástroj ovládání takového stavu manipulaci s počty postižených. Pokud se ale nenacházíme v ideálním stavu schopnosti hendikepovaných prosazovat jejich zájmy a zhoršení nepřipadá v úvahu, museli bychom dojít k závěru, že by se měla postižení uměle vytvářet. Pak by měli hendikepovaní větší šanci prosadit svoje zájmy. Největší vliv by samozřejmě měli ve společnosti, kde by všichni trpěli nějakým hendikepem. Pokud nám nejsou lhostejné zájmy jedinců s postiženími, měli bychom podle zastánce této třetí námitky, záměrně zajistit všem svým dětem nějaký hendikep. Takový závěr je ale nepřijatelný.

K prosazení zájmů postižených jedinců přitom není potřeba zachovávat určité množství dětí narozených s hendikepem. Pokud by bylo umožněno vyléčit postižení před narozením, nemuselo by to pro všechny hendikepované znamenat snížený standard života. Menší počty postižených by umožňovaly poskytnout každému hendikepovanému jedinci větší množství potřebných přístrojů a zdrojů obecně. V konečném důsledku by se tak jejich život mohl dokonce zlepšit.

Rovnost ve společnosti

Přijetí technologií genetické manipulace je problematické ještě z jednoho důvodu. Při zavedení na trh se u nich dá očekávat vysoká cena. Budou si je tak moci dovolit pouze majetní. Společnost to může rozdělit na bohaté s kvalitním genomem a chudé se špatným. Mezi nemajetnými zůstanou rozšířené dědičné choroby a budou náchylnější i k ostatním onemocněním. Často se takový stav srovnává s filmem Gattaca. V něm je společnost rozdělená do dvou kast. První skupina se narodila s vylepšeným genomem, zatímco druhá přirozenou cestou. Lepší druhy práce jsou dostupné jen těm s certifikátem pozměnění genomu.

Taková námitka je založená na třech předpokladech. Zaprvé tvrdí, že nerovnosti vzniklé změnou genomu představují speciální druh nerovností. Dalším předpokladem je preference rovnosti přede všemi alternativami. Poslední domněnka je založená na tom, že tyto technologie budou trvale dostupné jen bohatým.

V situaci, která se velmi podobá té výše nastíněné, se již nacházíme. Velké množství žádaných pracovních pozic je dosažitelných jen pro ty, kteří mají určitý certifikát o způsobilosti. Jako příklad lze uvést vysokoškolský diplom. Jeho získání rozhodně není dostupné každému. Obzvlášť co se týče prestižních univerzit. Nejlepší soukromé vysoké školy vyžadují vynaložení značných finančních prostředků, což jsou schopni si dovolit jen ti nejmajetnější. A z etického hlediska není rozdíl mezi tím, jak nevýhoda vznikla. Obě nerovnosti jsou pro člověka stejně omezující. Nedalo by se tvrdit, že je horší být omezován geneticky než nějak jinak. Je pravda, že genom po narození zatím měnit nelze, ale i sociální rozdíly představují pro některé skupiny obyvatelstva nepřekonatelnou bariéru.

Mnoho průzkumů navíc dokazuje, že na zdraví a prosperitu jedince nemá největší vliv genetická skladba, ale sociální faktory. Rozhodující je přístup k cenově dostupnému bydlení, kvalitnímu jídlu, vzdělání a dopravě. V neposlední radě je to snížení míry vystavení trestné činnosti. Matky z rozvojových zemí bývají často podvyživené, což se projevuje i na prenatálním vývoji dítěte. Podvýživa doprovázená parazity, je často následuje celý život a způsobuje omezení jejich fyzického a psychického vývoje. Mají nižší IQ, kratší životy a vyšší riziko vzniku duševních chorob. Rozdíly mezi obyvateli bohatých zemí a zemí rozvojových jsou obrovské. Techniky genetické manipulace ve skutečnosti možná nikdy nevytvoří tak velké rozdíly, jaké jsou nyní způsobeny genetickými a sociálními vlivy. To neznamená, že úpravy genomu nejsou problematické, pouze nepředstavují morálně nové problémy.

Nerovnost samotná nemusí představovat problém. Nejmenší rozdíly jsou ve skupinách s nejméně statky. V rozvinutých společnostech je pak rozdílů mnohem více. Odpůrci genové manipulace tvrdí, že bychom tuto technologii neměli povolit vůbec, nebo teprve až k ní budou mít přístup všichni. Takový přístup by ale bylo nutné aplikovat i na všechny ostatní technologie, jako je čtení, zemědělství, očkování, počítače a internet. Nebo by proponenti museli ukázat, v čem se takové technologie od genové manipulace liší. Tento podivný přístup by vyžadoval jakoukoliv novou technologii zastavit v místě vzniku a zamezovat jejímu rozšíření, dokud nebude dostupná všem. Takový přístup k nejnovějším technologiím v historii nikdy dlouho nefungoval. O to složitější ho bude aplikovat dnes, v době bezprecedentního rozšíření informačních technologií.

Takový přístup k novým technologiím je na víc morálně zavrženíhodný. Zamezuje miliónům lidí přístup k něčemu potencionálně velmi hodnotnému po desítky let a možná navždy. Na nevhodnost aplikace takového principu lze poukázat následujícím příkladem. Dvojčata mají obě rakovinu. Každé z nich trpí jiným druhem této nemoci. Jednoho z nich lze vyléčit, zatímco druhého ne. Princip rovnosti za každou cenu by vyžadoval, aby nebyla provedena žádná léčba, dokud nebude možné vyléčit oba. Takový závěr ale nelze přijmout. Podobně jako se transplantace ledvin neprovádějí pouze v případě, že jsou orgány dostupné pro všechny zájemce.

Technologie, které působí dočasnou nerovnost, mohou v budoucnu být benefitem pro všechny. Jako se to stalo v minulosti s mobilními telefony, ledničkami, nebo výše zmíněným očkováním. Investice do vývoje ve všech případech po nedlouhé době postupně zpřístupnila tyto vynálezy i méně majetným. Nedá se očekávat, že by v případě genetické manipulace byla situace jiná. Bohatí budou mít vždy přístup k lepším technologiím. Situace se nevyřeší zastavením vývoje. Tím by došlo i k prevenci následného rozšíření užitečných vynálezů mezi ostatní.

Nové technologie mohou potencionálně zhoršit nerovnost. Zároveň je možné že dojde k vyrovnání nezasloužených nerovností. Podobně jako se to stalo s očkováním, které vyrovnává rozdíly v různém nastavení imunity jednotlivých jedinců. V tomto konkrétním případě navíc nikdo rozšířením této technologie neztrácí. Pokud budou geneticky upravení jedinci méně náchylní k nejrůznějším chorobám, budou čerpat méně ze zdravotného pojištění. Rozdíl může následně financovat ty s horší genetickou konstitucí.

Technologie genetické manipulace, jako každá jiná užitečná technologie představuje riziko zhoršení dosavadní nespravedlnosti. Alespoň v na krátkou dobu. Toto riziko se zatím vyplatilo u předchozích vynálezů. A nedá se předpokládat, že se genetická manipulace bude lišit od ostatních technologií. Důležité je, aby tyto technologie nezůstaly v rukou bohatých, čehož lze docílit například pomocí státních dotací. Určité riziko zvýšení nerovnosti ve společnosti nepředstavuje dostatečný důvod ve jménu spravedlnosti zakázat genetickou manipulaci genomu.

Dítě

Komodifikace

Námitky z komodifikace se často vyskytují v debatách týkajících se reprodukčních technik. Jedná se o obavu, že se z lidských rozmnožovacích buněk jejich prodejem stávají jen komodity trhu. Podobně může být pohlíženo na ženy, které se za peníze nabízejí k náhradnímu mateřství. O komodifikaci lidí jako předmětů trhu se nejnověji mluví v souvislosti s obchodem uprchlických kvót mezi státy Evropské Unie. Obavou je, že platba za určité služby nebo činnosti, se kterými tradičně nešlo obchodovat, je nemorální. Podle mnohých se tím negativně mění vztah k takovým službám a činnostem, případně lidem, jež jsou jejich objektem. Zastánci zmíněné teze tvrdí, že takové znehodnocení je nevratné. Podle nich by některé věci neměly být předměty trhu. Těmto námitkám pak neuniknou ani techniky, jež se snaží poskytnout rodičům dítě na míru. Trh je samozřejmě v mnoha případech užitečným nástrojem k efektivní výměně zboží, to nikdo nepopírá. Jak se ale budou rodiče pohlížet na potomka, za nějž na klinice zaplatili, aby bylo podle jejich představ? Stanou se konzumenty, jejichž cílem bude dokonalé dítě?

V první řadě je potřeba zjistit, zda by se z procesu peníze nedaly odstranit. Pokud vztah k dětem kazí placení za jejich vlastnosti, pak by s odstraněním financí měla zmizet i komodifikace. Problém by se dal vyřešit, pokud by se jednalo o položku, která by byla hrazená zdravotním pojištěním rodičů. Ti by již za dítě neplatili a snad by ho přestali vnímat jako komoditu. Zároveň by se tím snížil počet nemocných, protože s největší pravděpodobností by bylo primárním předmětem výběru zdraví. V konečném důsledku by pak třeba bylo možné redukovat i cenu pojistného. Nebo by mohl takový program financovat stát. Pak by snad rodiče přestali vnímat děti jako investici.

Pokud by se ale přesto nešlo platbám za tyto služby vyhnout, potřebovali by zastánci námitky z komodifikace odpovědět na následující otázku. V čem se liší následující dvě situace. V první někdo zaplatí za porod svého potomka v nemocnici, aby se vyhnul komplikacím porodu doma. Chce se vyhnout rizikům, která by mohla mít za následek postižení nebo smrt potomka. V druhém případě někdo zaplatí klinice, aby upravila jeho dítě tak, aby bylo zdravé. Pokud proběhla komodifikace v druhém případě, neproběhla již v tom prvním?

Nyní se konečně budu zabývat otázkou, jaké problémy jsou s komodifikací v případě dětí spojeny.. Podle zastánců této námitky se přirozený vztah rodiče a dítěte změní ve vztah investora ke komoditě. Jako investor pak bude rodič počítat s návratem investic. Podle Katariny Lee dochází ke dvěma základním problémům. Narostou očekávání rodičů a zvýší se tlak na děti. Se zlepšenou genetickou konstitucí potomků vzrostou i očekávání rodičů. S velkým očekáváním pak v případě neúspěchu přijde i velké zklamání. To bude dvojnásobné. Nejenom z neúspěchu dítěte, ale i z nenaplněné investice.

Taková námitka proti výběru vlastností u dítěte je podmíněna tím, že podobná situace nemůže nastat již nyní. Takový předpoklad je ale mylný. Nezdá se, že by v rámci vztahu rodiče a dítěte existoval nějaký podstatný rozdíl mezi následujícími dvěma způsoby zajištění kvalitních kognitivních schopností u jedince. Prvnímu dítěti je zaplaceno studium na prestižní škole. Druhému dítěti se taková vlastnost zajistí příznivým genomem, který za peníze vytvoří specializované pracoviště. V obou případech dochází k navýšení nějaké kognitivní schopnosti jedince. Ani v jednom z nich se rodiče nevyhnou zaplacení poměrně vysoké sumy peněz. Oba příklady navíc skýtají možnost neúspěchu. Nezdá se přitom, že by jeden z neúspěchů představoval pro rodiče menší zklamání. Pokud tomu tak je, pak se nejedná o nový problém.

Druhá námitka spočívá ve zvýšení psychologického tlaku na dítě. Pokud si rodiče za určité dispozice zaplatili, dá se očekávat, že budou potomka nutit je rozvíjet. Takové úsilí může být nepřiměřené. Kvality přirozeně vzniklých dětí jsou neočekávané a proto i víc ceněné. Rodiče je budou kultivovat, ale nevzniknou přehnaná očekávání. Jakýkoliv úspěch pak bude ceněný, pokud se dítě dostatečně snažilo. Lee zde tvrdí, že existuje zásadní rozdíl mezi přirozeně počatými dětmi a těmi vybranými. Podle ní potomka v prvním případě rodiče nebudou dál nutit, když uvidí, že vyvinul maximální úsilí. V druhém případě pak takového rozlišení nebudou schopni. Znovu se jedná o falešnou distinkci. Existuje mechanismus, kterým lze u dítěte odhadnout míru vynaloženého úsilí. Ten je ale založen na zhodnocení výkonu podle předchozího pozorování dítěte, ne na evaluaci jeho genomu. Pokud tomu tak je, nemělo by dojít k žádné změně v rodiči požadovaném úsilí. V neposlední řadě je možné, že dítě s předem vybranými vlastnostmi bude spokojenější. Rodiče ho nebudou tlačit do činností, pro které nemá vlohy. Bude se zabývat činnostmi, pro které má dispozice. Je pravděpodobnější, že ho takové aktivity budou zajímat. Lidé, kteří mají tendence vyžadovat po svých potomcích příliš, to budou dělat nehledě na genetickou konstituci dítěte.

Princip předběžné opatrnosti a zhodnocení rizik

Jednou z námitek, která se tradičně objevuje při pokusu zavést novou technologii, je princip předběžné opatrnosti. Její formulace je většinou podobná této: „Nikdy by se nemělo přistoupit k použití nové technologie, pokud je možné, že povede k rozsáhlým nebo nevratným negativním důsledkům.“ Je to námitka, která působí přesvědčivě, protože objektivní zhodnocení rizika je velmi obtížné. Lidé totiž trpí nejrůznějšími předsudky. Mají například tendenci hodnotit jako nebezpečnější činnosti, které jsou příčinami méně frekventovaných, ale rozsáhlejších katastrof. Příkladem může být srovnání rizik u nukleárních a uhelných elektráren. Další předpojatostí je negativní zaujetí v hodnocení změn současného stavu.

Když se zvažuje přijetí určitých nových opatření, měly by se nejhorší možné výsledky porovnat s těmi nejlepšími, zvážit oba scénáře a na základě toho vybrat. Do takové rovnice by se měly započítat i rizika současného stavu. Princip předběžné opatrnosti ale vůbec nehodnotí nové technologie z hlediska benefitů. Jako příklad lze uvést zhodnocení dvou různých opatření. První je potencionálně velmi prospěšné, ale nelze vyloučit, že nezpůsobí rozsáhlé nebo nevratné negativní důsledky. Druhé může způsobit jen nicotné změny k lepšímu. I u něj je potenciál značných nenapravitelných negativních výsledků. Pokud by se obě technologie hodnotily podle principu předběžné opatrnosti, bylo by je obě nutné zavrhnout. Proto tento princip není vhodný k hodnocení nových technologií.

V případě genetických technologií přitom není lidstvo ve stavu úplné nevědomosti. Existuje široká škála experimentů se zvířaty člověku geneticky velmi podobnými. Zatím hlavně s myšmi. Zároveň věda disponuje bohatými a rostoucími znalostmi o funkci jednotlivých lidských genů. Toho se dosahuje pozorováním jedinců, kteří daným genem přirozeně disponují, nebo ho postrádají. V mnoha případech lze již výsledky změn poměrně přesně odhadnout. To neznamená, že již existuje dostatečné množství znalostí k objektivnímu zvážení rizik a benefitů. Objem znalostí se ale každým dnem zvětšuje. Až to bude možné, mělo by se k takovému zhodnocení přistoupit.

Další problém principu předběžné opatrnosti spočívá v tom, že je příliš náročný. Neexistuje žádný test, který by vyloučil všechna možná rizika. Je to kritérium, které nelze splnit. Při zavedení takového principu by nebylo možné přijmout žádnou novou technologii. Kdyby se v minulosti aplikoval například na rizika vývoje počítačů, mobilních telefonů nebo výše zmíněné nukleární energie, nebylo by nyní možné užívat jejich benefitů. Stejně tak by se musel zastavit veškerý medicínský výzkum. Nové léky a způsoby ošetření se nejdříve zkoušejí na zvířatech, následně ale musí přijít test na lidech. Nikdy přitom není možné vyloučit nezvratné negativní důsledky. To ale není důvod k zastavení testování všech nových léků.

Podobná situace by pak vznikala v pediatrické praxi, kdy by se nemohly testovat žádné nové léčebné prostředky. Jediný rozdíl mezi oběma případy je, že dítě se nemůže rozhodnout. Rodiče ale běžně zvažují rizika za děti, protože musí. Ať už proto, že potomek nemůže situaci rozumět nebo proto, že se ještě nenarodil. Každý den za něj tak rozhodují, jak nebezpečných situací se bude účastnit.

Rodič například vozí děti v autě, což může mít za následek jejich smrt nebo doživotní ochrnutí. Jaké horší následky mohou mít genetické změny?
Pokud mohou rodiče v takových případech rozhodovat o bezpečnosti dítěte, měli by být kompetentní i ke zhodnocení rizik genové manipulace. Budou-li dostatečně informováni. Ze začátku bude riziko největší, proto by zpočátku měli využít genetickou manipulaci jen ti, pro které může znamenat největší benefity, například těžce postižení. Pro mnohé jedince by mohla taková terapie představovat větší benefity než několikaleté využití auta. Až by se riziko snížilo, bylo by vhodné danou technologii použít k selekci méně prospěšných vlastností.

Právo na otevřenou budoucnost

Joel Feinberg rozděluje dětská práva na dvě skupiny. První spočívají v závislosti dítěte na okolí. Sem patří například právo na jídlo, přístřeší a bezpečí. Druhou skupinu tvoří práva svěřená. Ta zatím dítě uplatňovat nemůže, ale musí pro něj být rodičem opatrována na čas, kdy se stane dospělým. Za čin, který by narušil taková svěřená práva, se počítá jakýkoliv zásah, který by dítěti do budoucna uzavřel některá význačná rozhodnutí. Patří sem všechna důležitá práva, která předpokládáme u dospělých. Cílem je aby si dítě vybralo náboženství, povolání a životní styl podle vlastních sklonů, hodnot a vloh.

Někteří filosofové se domnívají, že k omezení takových práv by mohlo docházet častěji, pokud se rodiče budou moci podílet na výběru vlastností potomka. Mohli by zvolit takovou kombinaci, která by dítěti ponechávala pouze velmi úzký výběr životní dráhy. To se týká například predispozic k určitému sportu. Takové dítě by se následně nacházelo pod větším tlakem rodičů, kteří by ho nutili trénovat a soutěžit pouze v předem vybraném sportu.

Mnoho schopností ale kromě genů vyžaduje i spolupráci jejich nositele a výběr genomu automaticky neznamená kooperaci modifikovaného dítěte. Popírat to znamená věřit v genetický determinismus, který neplatí. Dítě se může samo rozhodnout necvičit. V případě rozhodnutí nespolupracovat dojde ke ztrátě efektu genetických modifikací, jakkoli velké množství prostředků do nich rodiče investovali. Rodič může potomka do sportu donutit. Samotný fakt, že si zvolil dítě geneticky ovlivnit, ale nečiní možnost vzepřít se neproveditelnou.

Jak popisuje Michael Sandel ve své knize The Case against Perfection, mnoho rodičů již nyní svoji péči přehání. Když se již od velmi útlého věku snaží, aby dítě uspělo v nějakém sportu. Specializace pouze na jednu aktivitu a nepřiměřeně zatěžující trénink mají za následek mnohem častější úrazy. Šestnáctiletí nadhazovači v baseballu tak podstupují operace, které dříve potřebovali jen profesionální hráči u konce s kariérou.

Na takovém případě je vidět, že rodiče jsou schopni dítě ovládat i bez zásahu do genomu. Otázka je, zda se v případě povolení genetických změn fenomén přehnaného rodičovství ještě rozšíří. Ve skutečnosti by mohli rodiče správným výběrem otevřenou budoucnost dítěti ještě rozšířit.

Navíc není jasné, jak moc otevřená budoucnost je pro dítě nejlepší. Claudia Mills například tvrdí, že zachování otevřené budoucnosti pro dítě není ani možné, ani žádoucí. Samotná existence širokého množství možností není hodnotná. Jedna otevřená možnost nutně znamená jinou uzavřenou. Není možné ponechat všechny možnosti otevřené. Pokud se například rodič rozhoduje, jakých aktivit se bude dítě účastnit. Každý týden je možné naplnit jen určitým množstvím hodin. Pokud se dítě nebude v určité aktivitě zdokonalovat, uzavře mu to možnost dosáhnout v ní patřičného zdokonalení a následného úspěchu. Při zkoušení co největšího množství aktivit se mu žádnou nepodaří dostatečně ovládnout.

Náboženská indoktrinace má na dítě nesmírný vliv i v pozdějším věku. Ať už pozitivní, či negativní. Účinek může být daleko větší než manipulace genomem. Pokud je povoleno učit dítě od útlého věku náboženství, měla by být umožněna i genetická manipulace.

Výběr konkrétní vlastnosti

Poslední kapitola se bude zabývat využití výběru konkrétní vlastnosti v praxi. Jako příklad bude použito pohlaví, které lze s poměrně velkou pravděpodobností zajistit. V mnoha zemích je ale výběr povolen pouze v případě, že se tak zamezí nějaké dědičné chorobě, která je na dané pohlaví vázaná. Několik málo zemí, jako například Spojené státy Americké, již výběr pohlaví dítěte povolují bez ohledu na přítomnost dědičné choroby. V následující kapitole budou zhodnocena možná rizika, která se k takovému povolení váží. Na jejím konci bude zváženo, zda je nutné, aby zákaz výběru v České republice pokračoval.

Pohlaví

Lidstvo odedávna zajímala příčina vzniku jednotlivých pohlaví. Již někteří předsokratikové se zabývali touto otázkou. Empedoklés se například domníval, že rozdělení vzniká působením chladu a tepla. Existovala ještě druhá skupina představ, jejíž zastánci vidí příčinu ve stranách. Podle Parmenidovy teorie je pohlaví dáno umístění zárodku v děloze. Pokud se uchytí na pravé straně, bude mužem, když na levé, ženou. Anaxagoras si myslel, že jsou za pohlaví dítěte zodpovědní muži. Samce plodí z pravého varlete a samice z levého. Ve středověku kdy byl rozšířený názor, že jsou za pohlaví potomka zodpovědné ženy.

Ve většině společností byly po velkou část historie jak rodiny, tak ty největší správní celky ovládány přednostně muži. V rámci zachování rodové linie proto bylo pro panovníky důležité zplodit syna. Známým příkladem peripetií při snaze získání mužského potomka byl anglický král Jindřich VIII. Tudor. Ten se dvou ze svých manželek zbavil, protože se domníval, že nejsou schopny zplodit mužského potomka. Snaha získat přednostně chlapce dala vznik nejrůznějším lidovým metodám k dosažení požadovaného výsledku. Některé spočívaly v načasování početí ve vztahu k ovulaci, jiné doporučovaly řídit se fázemi měsíce.

Dnes je již známo, že narození chlapce nebo dívky zapříčiňuje muž. Každá lidská buňka se skládá ze 46 chromozomů. Dvacet dva párů jich je stejných u muže i ženy, určující je dvacátý třetí pár. Pohlavní buňky jsou haploidní, tzn., obsahují pouze jednu polovinu genetické informace. Lidská vajíčka existují pouze s pohlavním chromozomem X. Spermie na druhou stranu mohou nést buď chromozom X, nebo Y. Spojením vajíčka a spermie pak vznikne kompletní genom, přičemž kombinace XX zajišťuje ženu a kombinace XY muže.

Nyní jsou dostupné metody, které jsou schopné s vysokou pravděpodobností zajistit pohlaví potomka. To je možné buď před početím, nebo po něm. Jedna z prvně jmenovaných technik spočívá v třídění spermií. Chromozom Y je o něco kratší. Spermie, která ho nese, obsahuje trochu méně genetické informace než spermie s chromozomem X. Existují přístroje, které je dokážou na základě těchto odlišností roztřídit. Tato metoda je velmi spolehlivá, dosahuje více než 99% úspěšnosti.

Metody používané po početí jsou například dříve zmiňované PGD, amniocenteze nebo ultrazvuk. Jsou také velmi spolehlivé. Navíc jde o vyšetření, která se běžně provádějí a pohlaví dítěte se získá jako vedlejší informace. Nemusí se tedy provádět žádné další testy.

Ve většině zemí je pohlaví potomka dovoleno rodičům vybrat pouze na základě snížení pravděpodobnosti výskytu určitých nemocí. Proč by to ale bylo zakázané v nynějším západním demokratickém světě, kde již není představa o inherentní podřadnosti žen nijak rozšířená? Většina lidí se nijak nepohoršuje nad tím, když ženy vykonávají jakoukoliv tradičně mužskou roli nebo povolání. Pro mnoho lidí ale povolení výběru pohlaví z nemedicínských důvodů představuje ve vývoji společnosti krok zpět. Vidí ho jako explicitní prohlášení o genderové nerovnosti. Když není žádné z pohlaví inherentně lepší, jaký by mohl mít někdo důvod vybírat si? V této kapitole se pokusím prozkoumat, jaké problémy by pro dítě nebo společnost mohly nastat. Zmíním nejrozšířenější námitky a budu argumentovat ve prospěch této metody manipulace vlastností dítěte.

Jak by mohl výběr pohlaví ublížit vzniklému dítěti? V první řadě by mohlo dojít k poškození některou z metod selekce. Tento argument jsem již řešil v předchozí kapitole. Není to problém výběru pohlaví. Jedná se o nedokonalost jednotlivých technik. Jejich bezpečnost samozřejmě musí dosahovat určité únosné míry. Pokud by nebyla dosažena, neměl by se výběr povolit.

Další argument vychází z Kantovy etiky. Spočívá v tom, že s jedinci by mělo být zacházeno jako s cíli a ne jako s prostředky. Podle této námitky rodiče výběrem pohlaví používají dítě k naplnění svých tužeb a nezachází s dítětem jako s osobou. Je ale nepravděpodobné, že by děti byly vybírány pouze kvůli pohlaví. Pokud by přece k něčemu takovému došlo, nedá se očekávat, že by s nimi bylo zacházeno natolik špatně, aby jim to způsobilo nějakou újmu. Pokud rodiče k jeho získání vynaložili dodatečné úsilí, budou se k dítěti chovat spíše lépe. Nedá se navíc vyloučit, že budou děti rozhodnutí rodičů o výběru vnímat pozitivně.
V neposlední řadě by mohlo nastat zklamání rodičů, pokud si zaplatí chlapce a narodí se dívka. Mohli by se pak k dítěti špatně chovat. V tom případě je ale vzniklé zklamání následkem přehnaných očekáváním rodičů. Na začátku by měli být informováni, že výběr pohlaví zajišťuje jen určitou pravděpodobnost. Jejich situace by se navíc dala přirovnat ke stavu, který může vzniknout přirozeně i v současnosti. Když má například některý pár pět dcer. U dalšího dítěte rodiče očekávají, že budou mít syna a je to i vysoce pravděpodobné. Pokud se jim pak znovu narodí dívka, budou možná zklamaní. To ale neznamená, že dítěti neposkytnou stejnou péči a lásku jako ostatním.

Jaké problémy by mohlo povolení výběru pohlaví znamenat pro společnost? V tomto případě se nabízí srovnání s některými asijskými zeměmi. Například v Číně je nyní poměř pohlaví zhruba 120:100 ve prospěch mužů. Podobná situace je v Indii nebo Pákistánu. Průměrný světový poměr pohlaví při narození je přitom pouze 105:100 ve prospěch chlapců. Ve výše zmíněných zemích jsou však dívky považovány za méněcenné. V Číně jsou tradičně staří lidé zaopatřováni svými mužskými potomky. Rodiče si tak vychováním muže pojišťují důchodový věk. V Indii zase dívky potřebují velmi vysoká věna na to, aby se mohly vdát. Nezajistit dceře ženicha je pro otce vnímáno jako selhání. Následkem těchto okolností není o dítě ženského pohlaví z hlediska rodičů zájem. V obou zmíněných kulturách dívky často jako děti trpí zanedbanou péčí. Nezřídka jsou potracovány nebo zabíjeny ihned po narození. Potraty za účelem eliminace plodu jen proto, že by se narodil jako holčička, jsou v daných zemích zakázány. Přes omezení se dál provádějí.

Přílišné vychýlení poměru pohlaví by mohlo znamenat velké změny ve společnosti. Dá se předpokládat, že mnoho mužů nebude schopných najít si partnerku. Výsledkem by mohlo být narušení sociálních a rodinných struktur, v neposlední řadě pak nárůst násilí k ženám. Pořád z toho ale není jasné, že by se v těchto asijských zemích mělo použití nejmodernějších metod výběru pohlaví zakázat. Například technika třídění spermií je mnohem přijatelnější, když je alternativou potrat nebo zabití dítěte. Další snížení počtu žen by mohlo znamenat zlepšení jejich postavení ve společnosti. S největší pravděpodobností by taková změna poměru pohlaví vedla i ke zpomalenému růstu populace.

Jak by výběrem pohlaví utrpělo postavení žen v západní společnosti? Podle některých je povolení takových opatření sexistické. Pokud si ale někdo například vybere partnera určitého náboženství nebo rasy, neznamená to automaticky vyjádření negativního postoje k jiným rasám a vyznáním. Analogicky preference rodičů pro chlapce automaticky neznamená vyjádření o podřadnosti dívek. Pokud by za potřebou vybrat si pohlaví dítěte stál negativní postoj k dívkám, bylo by složité vysvětlit následující trend. Ve Spojených státech amerických jsou techniky jako třídění spermií legální. Tyto metody vyhledávají nejčastěji rodiny, které mají jednoho potomka a chtějí, aby další byl opačného pohlaví. Poměr zájmu je téměř vyrovnaný, jen mírně vychýlený ve prospěch dívek. Pokud by výběr byl skutečně produktem přesvědčení o genderové nerovnosti, těžko by se dal takový trend vysvětlit. Kdo by investoval do procesu výběru dítě, aby si zajistil pohlaví, jež je podle něj podřadnější? Někdo přesto může namítnout, že lidé, kteří takové úsilí podstupují, nemusí nutně věřit v podřadnost žen. Iniciativa rodičů může podle nich být způsobena zavedenými představami, které jsou defektní. Existují obavy, že takoví rodiče budou vybrané dítě více postrkovat do rolí, které jsou s jednotlivými pohlavími tradičně asociovány. Taková obava je však mylná. Zajisté není málo lidí, jež jsou přesvědčeni o tom, že si dívky mají přednostně hrát s kočárky a učit se vařit. Zákaz či povolení zajištění pohlaví dítěte s tím ale nic nenadělá. Není pravděpodobné, že by s dítětem vzniklým výběrem zacházeli jinak. Zažité představy je velmi těžké změnit. Možným řešením by v takovém případě bylo úsilí o změnu názoru občanů, například vzděláním.

Podle výše provedené argumentace není žádná z uvedených námitek přesvědčivá. Rozhodně ne natolik, aby se kvůli ní omezovala svoboda rodičů. V zemi, jakou je například Česká republika, navíc zákon nezakazuje výběr pohlaví při adopci. Pokud se rodiče rozhodnou o získání dítěte touto cestou, je běžnou praxí, že si sami zvolí, zda chtějí chlapce, či dívku. V rámci konsistence by proto bylo vhodné buď výběr u obou praktik povolit, nebo u obou zakázat. Nejrelevantnějším rozdílem mezi nimi je fakt, že se při adopci rozdělují již narozené děti, zatímco manipulace pohlaví potencionálních dětí my mohla narušit jeho poměr. Česká republika se ale nachází v jiném kulturním kontextu než země, které se s takovým problémem potýkají. Proto se nedá očekávat, že by podobné potíže nastaly. Pokud by přesto přetrvávaly obavy, je možné výběr povolit pouze k „vybalancování“ poměru pohlaví v rodině. Rodinám, v nichž se vyskytují pouze chlapci, by mohlo být povoleno zajistit si jako další dítě dívku a obráceně.


Závěr

Článek ukazuje, jak se zvolna zlepšují postupy, kterými lze dosáhnout požadovaných vlastností potomků. Bude jimi možné docílit zdravějšího dítěte s nadějí na spokojenější život. Největší nadějí do budoucna nyní představují genové terapie. Jedná se o nástroj, který má potenciál vymýtit všechny genetické choroby. Pokud by se germinální genová terapie spojila se screeningovými metodami, mohla by násobně snížit možnost výskytu takových chorob. Nebyla by natolik problematická, jako například screening následovaný potratem, protože by mohla uzdravit daného konkrétního jedince. Mohlo by jednou provždy dojít k eliminaci genové loterie při vzniku nového jedince.

Žádná z předložených námitek není dostatečná k zamezení manipulace genomu lidstva. Nejlepší strategií by bylo metody jako například CRISPR nebo jiné formy genové terapie poskytnout zdarma k zajištění zdravého dítěte všem, jak rychle to jen bude možné. Tím by se mohlo předejít i komodifikaci dětí, které se někteří obávají. Stát by měl na vybírané vlastnosti dohlížet, ale zasahovat jen v případech, kdy hrozí přímé ohrožení jedince nebo společnosti. Mělo by se zajistit, aby zbylí lidé, kteří se následně náhodou narodí s nějakým postižením, byli dostatečně zaopatřeni a nediskriminováni.

Pokud je výsledný cíl natolik žádoucí, bylo by možné k jeho dosažení podstoupit i nějaká rizika. Zatím však není žádná z metod germinální genové terapie připravená na pokusy na lidech. Až se ale provede dostatečné množství pokusů na zvířatech a lidských embryích, pak je bude vhodné přijmout. V poslední kapitole se poukazuje na zbytečnost zákazu nemedicínské volby pohlaví. Argumenty, jež jsou proti němu vznášeny, jsou buď nedostatečné, nebo se nevztahují na středoevropskou kulturu.

Joomla SEF URLs by Artio