Sidebar

19
st, pro

BLOGEE
Typography

„Vícepráce“ jsou pojmem, který je nejčastěji skloňován v souvislosti se stavební činností. Širokou veřejností není tento pojem vnímán příliš kladně, zejména v souvislosti s realizací veřejných stavebních zakázek. Stavební projekty jsou z pohledu realizace jednou z nejnáročnějších činností, kdy konečný výsledek je ovlivněn množstvím faktorů.

 

Připravit a zrealizovat stavební projekt se proto často nepodaří v rozsahu původního záměru a za předem sjednanou cenu. V praxi se zabývám dozorováním pozemních staveb a s vícepracemi se setkávám ve značné míře. Pochopení právní úpravy této problematiky je pro mne tedy velmi důležité.

Jedním z hlavních cílů článku je zodpovězení otázek zda, a v jakých případech má zhotovitel právo na úhradu tzv. víceprací, zejména jedná-li se o plnění na základě původní smlouvy nebo dochází k plnění nad rámec původně sjednané smlouvy o dílo. S tím nevyhnutelně souvisí i otázka případného bezdůvodného obohacení ze strany objednatele. V souvislosti s úhradou dodatečných prací bych rád nastínil, jak se k této problematice staví soudní praxe.

Cena ve smlouvě o dílo v kontextu úhrady víceprací

Ve smlouvě o dílo se pozornost smluvních stran nejčastěji soustředí na dvě skutečnosti. Vedle vymezení předmětu díla je největší pozornost stran věnována určení ceny díla. Stávající právní úprava je v otázce určení ceny dispozitivní a nabízí smluvním stranám široké možnosti, jak cenu díla ve smlouvě určit. Zákon stanoví sjednání ceny ve smlouvě o dílo dohodou stran, ale umožňuje i platné uzavření smlouvy, aniž by se strany na ceně nebo způsobu jejího určení dohodly. V drtivé většině případů však smluvní strany využívají možností, které stanovují cenu ve smlouvě o dílo vzájemnou dohodou.

Post from RICOH THETA. #theta360 - Spherical Image - RICOH THETA

Odborná literatura nahlíží na cenu díla (stavebních projektů) ze dvou pohledů, které rozlišují mezi vlastní tvorbu ceny, a skutečnostmi určující stálost (neměnnost) ceny po dobu účinnosti smlouvy o dílo. „Pro základní odlišení druhů cen u výstavbových projektů mohou posloužit tato základní kritéria:

  1. spojená s ekonomickými vlivy (cena pevná nebo pohyblivá);
  2. související s konstrukcí ceny, tzn. především obsah ceny a způsob stanovení celkové ceny (cena položková – tzv. měřená zakázka, cena paušální a cena nákladová)“.

Výše uvedené druhy cen stavebních projektů budou v následujících podkapitolách konfrontovány s přístupy smluvních stran k určení a sjednání ceny díla. Stejně tak bude provedeno srovnání se současnou právní úpravou ceny díla, s ohledem na případný vznik víceprací.

Pevná cena

Ve smlouvě o dílo je poměrně časté sjednání ceny smluvními stranami pevnou cenou.

„Pevná cena se zpravidla určuje u zhotovení movitých věcí na zakázku nebo u díla s nehmotným výsledkem. Jedná se o případy, kdy je již v době uzavírání smlouvy zcela jasné, za jakou konkrétní částku bude zhotovitel dílo realizovat“.

I při realizaci stavebního projektu se lze s takto určenou cenou setkat, „přičemž je třeba dodat, že tento způsob určení je v praxi, především u provádění děl menšího rozsahu či náročnosti, nejobvyklejší“. Ve stavební praxi budou příkladem takového díla elementární práce, jako vyzdění příčky nebo montáž okenního parapetu.

V kontrastu s výše uvedeným, takto určenou cenu díla sjednávají smluvní strany i u složitých stavebních projektů (co do rozsahu nebo náročnosti), kdy jim výše konečných nákladů (nutných k dokončení díla) nemůže být v době kontraktace známa, zejména s ohledem na výskyt případných dodatečných prací. Důvod k takovému jednání smluvních stran shledávám v jejich pocitu větší právní jistoty. Pevná (fixní) cena znamená konkrétně vyjádřenou částku, za kterou bude dílo realizováno. Takto určenou cenu nelze změnit jednostranným jednáním zúčastněných stran, ale jejich vzájemnou dohodou, např. uzavřením písemného dodatku. Objednatel tak již dopředu zná cenu, kterou musí zhotoviteli po řádném dokončení díla uhradit a má jistotu, že bez jeho souhlasu nemůže zhotovitel tuto cenu jednostranně navýšit. Stejně tak i zhotovitel je dopředu srozuměn s cenou, kterou může po objednateli požadovat a to i v případě, že si řádné dokončení díla vyžádá menší úsilí nebo spotřebu materiálu, než předpokládal v době uzavření smlouvy (§ 2620 odst. 1 ObčZ). Toto ustanovení se ovšem nevztahuje na omezení rozsahu díla (změna dispozice).

„Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a neujednají-li důsledky pro výši ceny, zaplatí objednatel cenu upravenou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla“.

V tomto ustanovení spatřuji asi největší výhodu pro objednatele, protože mu zákon umožňuje (i v případě pevné ceny) uhradit nižší cenu díla, pokud k sjednání její výše se zhotovitelem nedojde. V opačném případě (rozšíření dispozice díla) však zhotovitel možnost svévolného navýšení ceny nemá a její změnu musí s objednatelem dohodnout. Tato disproporce v zákoně není, dle mého názoru, v zájmu smluvních stran. Pokud totiž k dosažení konsensu o ceně nedojde, může tato situace zhotovitele svádět k nežádoucím praktikám (dodání nižšího množství materiálu, odvedení horší kvality práce), které mají za účel kompenzovat jeho ztráty při vícepracích.

Ve smlouvách strany často používají formulace typu „cena díla je dohodnuta jako cena pevná, fixní, maximální, nejvýše přípustná atd.“, i když se vlastní tvorba ceny uskutečnila jiným způsobem, např. „odhadem“. V tomto spatřuji rozpor s názorem odborné literatury, která uvádí, že odhad nemůže být považován za cenu maximální a zároveň určitou nelogičnost s významem tohoto pojmu. Výše uvedené formulace stran jsou zřejmě inspirovány již zmíněnou právní jistotou a vyjadřují jejich vůli (zejména objednatele) výslednou cenu díla nenavyšovat.

Pokračování článku na webu Stavební dozor a technický dozor BRNO

Joomla SEF URLs by Artio