Sidebar

28
st, čen

Blogosféra
Typography

„Vícepráce“ jsou pojmem, který je nejčastěji skloňován v souvislosti se stavební činností. Širokou veřejností není tento pojem vnímán příliš kladně, zejména v souvislosti s realizací veřejných stavebních zakázek. Stavební projekty jsou z pohledu realizace jednou z nejnáročnějších činností, kdy konečný výsledek je ovlivněn množstvím faktorů.

 

Připravit a zrealizovat stavební projekt se proto často nepodaří v rozsahu původního záměru a za předem sjednanou cenu. V praxi se zabývám dozorováním pozemních staveb a s vícepracemi se setkávám ve značné míře. Pochopení právní úpravy této problematiky je pro mne tedy velmi důležité.

Jedním z hlavních cílů článku je zodpovězení otázek zda, a v jakých případech má zhotovitel právo na úhradu tzv. víceprací, zejména jedná-li se o plnění na základě původní smlouvy nebo dochází k plnění nad rámec původně sjednané smlouvy o dílo. S tím nevyhnutelně souvisí i otázka případného bezdůvodného obohacení ze strany objednatele. V souvislosti s úhradou dodatečných prací bych rád nastínil, jak se k této problematice staví soudní praxe.

Cena ve smlouvě o dílo v kontextu úhrady víceprací

Ve smlouvě o dílo se pozornost smluvních stran nejčastěji soustředí na dvě skutečnosti. Vedle vymezení předmětu díla je největší pozornost stran věnována určení ceny díla. Stávající právní úprava je v otázce určení ceny dispozitivní a nabízí smluvním stranám široké možnosti, jak cenu díla ve smlouvě určit. Zákon stanoví sjednání ceny ve smlouvě o dílo dohodou stran, ale umožňuje i platné uzavření smlouvy, aniž by se strany na ceně nebo způsobu jejího určení dohodly. V drtivé většině případů však smluvní strany využívají možností, které stanovují cenu ve smlouvě o dílo vzájemnou dohodou.

Odborná literatura nahlíží na cenu díla (stavebních projektů) ze dvou pohledů, které rozlišují mezi vlastní tvorbu ceny, a skutečnostmi určující stálost (neměnnost) ceny po dobu účinnosti smlouvy o dílo. „Pro základní odlišení druhů cen u výstavbových projektů mohou posloužit tato základní kritéria:

  1. spojená s ekonomickými vlivy (cena pevná nebo pohyblivá);
  2. související s konstrukcí ceny, tzn. především obsah ceny a způsob stanovení celkové ceny (cena položková – tzv. měřená zakázka, cena paušální a cena nákladová)“.

Výše uvedené druhy cen stavebních projektů budou v následujících podkapitolách konfrontovány s přístupy smluvních stran k určení a sjednání ceny díla. Stejně tak bude provedeno srovnání se současnou právní úpravou ceny díla, s ohledem na případný vznik víceprací.

Pevná cena

Ve smlouvě o dílo je poměrně časté sjednání ceny smluvními stranami pevnou cenou.

„Pevná cena se zpravidla určuje u zhotovení movitých věcí na zakázku nebo u díla s nehmotným výsledkem. Jedná se o případy, kdy je již v době uzavírání smlouvy zcela jasné, za jakou konkrétní částku bude zhotovitel dílo realizovat“.

I při realizaci stavebního projektu se lze s takto určenou cenou setkat, „přičemž je třeba dodat, že tento způsob určení je v praxi, především u provádění děl menšího rozsahu či náročnosti, nejobvyklejší“. Ve stavební praxi budou příkladem takového díla elementární práce, jako vyzdění příčky nebo montáž okenního parapetu.

V kontrastu s výše uvedeným, takto určenou cenu díla sjednávají smluvní strany i u složitých stavebních projektů (co do rozsahu nebo náročnosti), kdy jim výše konečných nákladů (nutných k dokončení díla) nemůže být v době kontraktace známa, zejména s ohledem na výskyt případných dodatečných prací. Důvod k takovému jednání smluvních stran shledávám v jejich pocitu větší právní jistoty. Pevná (fixní) cena znamená konkrétně vyjádřenou částku, za kterou bude dílo realizováno. Takto určenou cenu nelze změnit jednostranným jednáním zúčastněných stran, ale jejich vzájemnou dohodou, např. uzavřením písemného dodatku. Objednatel tak již dopředu zná cenu, kterou musí zhotoviteli po řádném dokončení díla uhradit a má jistotu, že bez jeho souhlasu nemůže zhotovitel tuto cenu jednostranně navýšit. Stejně tak i zhotovitel je dopředu srozuměn s cenou, kterou může po objednateli požadovat a to i v případě, že si řádné dokončení díla vyžádá menší úsilí nebo spotřebu materiálu, než předpokládal v době uzavření smlouvy (§ 2620 odst. 1 ObčZ). Toto ustanovení se ovšem nevztahuje na omezení rozsahu díla (změna dispozice).

„Dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na omezení rozsahu díla a neujednají-li důsledky pro výši ceny, zaplatí objednatel cenu upravenou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným prováděním díla“.

V tomto ustanovení spatřuji asi největší výhodu pro objednatele, protože mu zákon umožňuje (i v případě pevné ceny) uhradit nižší cenu díla, pokud k sjednání její výše se zhotovitelem nedojde. V opačném případě (rozšíření dispozice díla) však zhotovitel možnost svévolného navýšení ceny nemá a její změnu musí s objednatelem dohodnout. Tato disproporce v zákoně není, dle mého názoru, v zájmu smluvních stran. Pokud totiž k dosažení konsensu o ceně nedojde, může tato situace zhotovitele svádět k nežádoucím praktikám (dodání nižšího množství materiálu, odvedení horší kvality práce), které mají za účel kompenzovat jeho ztráty při vícepracích.

Ve smlouvách strany často používají formulace typu „cena díla je dohodnuta jako cena pevná, fixní, maximální, nejvýše přípustná atd.“, i když se vlastní tvorba ceny uskutečnila jiným způsobem, např. „odhadem“. V tomto spatřuji rozpor s názorem odborné literatury, která uvádí, že odhad nemůže být považován za cenu maximální a zároveň určitou nelogičnost s významem tohoto pojmu. Výše uvedené formulace stran jsou zřejmě inspirovány již zmíněnou právní jistotou a vyjadřují jejich vůli (zejména objednatele) výslednou cenu díla nenavyšovat.

Při srovnání pojmů pevná částka (v právní úpravě smlouvy o dílo) a pevná cena (druhy cen výstavbových projektů) lze dojít k závěru, že se jejich význam liší. Pevná cena vyjadřuje její stálost vůči ekonomickým vlivům, protože „se na rozdíl od ceny pohyblivé po dobu účinnosti smlouvy v důsledku ekonomických vlivů nemění. Za ekonomické vlivy se obecně považují především inflace, deflace, depreciace, devalvace, změny kurzů, úrokových sazeb, vývoje ekonomického cyklu a změny cen vstupů. Pohyblivá cena na uvedené ekonomické vlivy (nebo jen některé z nich) reaguje“. Pevná částka v zákonné úpravě spíše utvrzuje (v kontextu s ostatními ujednáními) její neměnnost vůči snahám smluvních stran (zejména zhotovitele) dodatečně navyšovat cenu, což bylo zřejmě úmyslem zákonodárce.

Stanovení ceny rozpočtem

Další variantou určení ceny díla, kterou zákon smluvním stranám umožňuje, je stanovení ceny pomocí rozpočtu, který je součástí smlouvy. V praxi se jedná o nejpoužívanější způsob určení ceny ve stavebních projektech. Jednotlivé položky v rozpočtu jsou vyjádřeny množstevně, měrnou jednotkou a cenou za tuto měrnou jednotku. Např. v rozpočtu uvedená položka výkopové práce je v předpokládaném rozsahu 100 m3, měrnou jednotkou je m3 a cena 10 Kč/m3. Vlastní tvorba ceny probíhá tak, že objednatel předloží zhotoviteli výkaz výměr, jako součást projektové dokumentace, kterou si nechal zpracovat. „Výkaz výměr vymezuje množství požadovaných prací, konstrukcí, dodávek a služeb potřebných ke zhotovení stavby s uvedením postupu výpočtu a s odkazem na příslušnou část výkresové dokumentace“. Tyto položky výkazu obsahují v ideálním případě konkrétní popis prací a co nejpreciznější výpočet množství v měrných jednotkách. Zhotovitel na základě své kalkulace doplní k jednotlivým položkám cenu.

Tento způsob určení ceny (její konstrukce) nejvíce koresponduje s termínem položková cena (měřená zakázka) uvedeným v úvodu kapitoly, protože „při využití metody této tzv. měřené zakázky dochází k určení celkové ceny měřením skutečně provedených prací“. Tak tomu ovšem není, dle současné právní úpravy, u rozpočtu se zaručenou úplností (viz dále). Současná právní úprava rozlišuje několik variant rozpočtu, které se od sebe liší zejména v nárocích smluvních stran, jež mohou uplatnit při vzniku dodatečných prací a jejich úhradě.

Rozpočet se zaručenou úplností

Tato varianta rozpočtu je v oblibě zejména na straně objednatele, který se takto určenou cenu díla snaží prosadit do smlouvy ze stejných důvodů, jako pevnou cenu, protože zhotoviteli v podstatě znemožňuje nárok na úhradu víceprací bez předchozího dosažení dohody (viz dále). Tímto způsobem určená cena ovšem klade zvýšené nároky na obě smluvní strany. U objednatele se jedná především o odpovědnost za kvalitně zpracovaný výkaz výměr a projektovou dokumentaci, pokud je jejich zadavatelem, což je v tuzemské stavební praxi nejčastější případ. Na straně zhotovitele jsou kladeny nároky zejména na jeho odbornost (profesionalitu) při vlastní kalkulaci ceny.

Zhotovitel by měl na základě svých zkušeností určité změny při realizaci díla předpokládat, odhadnout jejich vliv na vlastní náklady a toto riziko (změny) promítnout do ceny. Například zhotovitel kalkuluje ve výkazu výměr položku výkopové práce určenou v m3. Už při tvorbě ceny by jako profesionál měl počítat s výskytem podzemních inženýrských sítí, které mohou podstatně ovlivnit jeho úsilí a náročnost realizace této položky. I když předpokládaný objem výkopových prací zůstane zachován, existence infrastruktury zvýší jeho náklady na provedení prací.

V těchto případech (stejně jako u pevné ceny) nemá zhotovitel automaticky nárok na zvýšení ceny díla, ale musí dojít k dohodě s objednatelem. Ve stejné situaci se zhotovitel ocitne, pokud bude skutečný rozsah prací vyšší než uvedený ve výkazu výměr nebo některou položku výkaz nebude obsahovat.

„Byla-li zaručena úplnost rozpočtu, nemůže zhotovitel díla požadovat zvýšení ceny za dílo, objeví-li se potřeba dalších prací k dokončení díla“.

Zaručenou úplnost rozpočtu nestanovuje pouze sjednání této skutečnosti smluvními stranami ve smlouvě, ale i konkludentní jednání stran. Jestliže tedy smluvní strany sjednají určení ceny podle rozpočtu, aniž je ve smlouvě uvedeno další, zákon předpokládá (vyvratitelná domněnka), že se jedná o variantu rozpočtu se zaručenou úplností.

Jedinou možnost (mimo dohody stran), kdy má zhotovitel nárok na úhradu případných dodatečných prací, v případě určení ceny dle rozpočtu se zaručenou úplností, nabízí § 2620 odst. 2 ObčZ. Pokud nastane

„zcela mimořádná nepředvídatelná okolnost, která dokončení díla podstatně ztěžuje, může soud podle svého uvážení rozhodnout o spravedlivém zvýšení ceny za dílo, anebo o zrušení smlouvy a o tom, jak se strany vypořádají“.

Takovou okolností může být např. živelná pohroma. Zmíněné se ovšem nevztahuje na situace, kdy na sebe jedna ze stran převzala riziko, že taková okolnost nenastane. Stejnou možnost případné úhrady víceprací má zhotovitel i v případech, kdy uzavře smlouvu o dílo s určením ceny podle rozpočtů uvedených níže.

Z výše uvedených druhů cen výstavbových projektů vyplývá, že v případě ceny sjednané rozpočtem (položková cena), dochází k určení celkové ceny měřením skutečně provedených prací. Toto tvrzení je ovšem v kontrastu (u rozpočtu se zaručenou úplností) s ustanoveními zákona, protože celková cena díla je v tomto případě určena již při kontraktaci, což není podle mého názoru logické. Pokud by zhotovitel nárokoval případné dodatečné práce (jejich úhradu), musí dojít ke konsensu s objednatelem. V tomto má cena stanovená rozpočtem stejné dopady na zhotovitele jako cena pevná.

Rozpočet s nezaručenou úplností a nezávazný rozpočet

Rozpočet s nezaručenou úplností (stejně jako nezávazný rozpočet) je příkladem rozpočtu daného s výhradou. Skutečnost, že cena je stanovena na základě rozpočtu s výhradou, musí být ve smlouvě o dílo stranami přímo uvedena (např. formulací „cena díla je určena na základě rozpočtu s výhradou neúplnosti položek uvedených ve výkazu výměr“) nebo musí jinak vyplývat z vlastního textu smlouvy. Pro smluvní strany představují tyto varianty určité ulehčení v případech, kdy by po nich nebylo spravedlivé požadovat „záruku“ za úplnost položek ve výkazu výměr (v případě neúplného rozpočtu) nebo za výši jednotkové ceny (v případě nezávazného rozpočtu). V případě vzniku víceprací má zhotovitel (u obou variant) právo na úhradu, jak vyplývá z § 2622 odst. 1 ObčZ, ale tento nárok mu nevznikne, pokud „neoznámí nutnost překročení rozpočtované částky a výši požadovaného zvýšení ceny bez zbytečného odkladu poté, kdy se při provádění díla ukázala jeho nevyhnutelnost“.

Objednatel může naproti tomu odstoupit od smlouvy (také bez zbytečného odkladu), jestliže zhotovitel požaduje navýšení původní ceny o více než 10 % (§ 2622 odst. 3 ObčZ). Tato možnost nemusí být pro objednatele stavebního projektu vždy výhodná, protože nutnost provedení dodatečných prací pro dokončení díla nezanikne, pouze se přenese na jiného zhotovitele. Změna zhotovitele pak může znamenat další navýšení nákladů spojených např. s přerušením stavby, předáním staveniště, zabezpečením stavby do předání, logistikou atd. Ve výše uvedeném ustanovení zákonodárce použil nejednoznačnou formulaci „bez zbytečného odkladu“. Smluvní strany by si tento termín měly stanovit (konkrétním údajem) nebo definovat ve smlouvě samy, z důvodu předcházení pozdějším sporům.

Určení ceny stavebních projektů podle rozpočtu s nezaručenou úplností smluvní strany využívají v menší míře (především v důsledku neochoty objednatele), než v doposud uvedených možnostech určení ceny díla. Smluvní strany většinou používají tohoto způsobu ve stavebních projektech, kde je předmětem díla rekonstrukce. V těchto situacích není často zřejmé, v jakém stavu se nachází rekonstruovaný objekt a uvedené položky v tomto rozpočtu (a jejich množství) jsou tak jen předpokládány. Obdobná situace však nastává i při provádění nového díla. Ani zde strany nemohou znát konečný rozsah některých prací, byť bude jejich předpoklad nepochybně přesnější, protože se s některými aspekty díla mohou dopředu seznámit.

Při srovnání právní úpravy rozpočtu s nezaručenou úplností s konstrukcí položkové ceny výstavbových projektů je zřejmé, že v otázce určení celkové ceny díla mají některé shodné rysy (konečná cena je určena měřením skutečně vykonaných prací). Ovšem některá ustanovení zákona jsou, dle mého názoru, nedostatečná (v rozporu s potřebami stavby při vzniku víceprací) a zbytečně zatěžují smluvní strany. Například povinnosti zhotovitele oznamovat překročení rozpočtované částky a požadovaného zvýšení ceny bezodkladně poté, co tuto situaci zjistil, není u některých položek reálná, protože skutečnost (a tím i cena) bude zřejmá, až po provedení prací. V případech, kdy je na stavbě určen správce stavby nebo technický dozor zůstává otázkou, proč by měl vůbec tyto skutečnosti oznamovat. Osoby, které vystupující na straně objednatele, by se měly se zhotovitelem podílet na měření, určení konečné ceny a tím i na určení výše ceny víceprací.

Druhým případem určení ceny rozpočtem s výhradou je nezávazný rozpočet. Na rozdíl od rozpočtu s nezaručenou úplností se v tomto případě nemění množství jednotlivých položek, ale jejich jednotková cena. Např. cena některých stavebních materiálů může po dobu účinnosti smlouvy o dílo značně kolísat. Možností je reagovat na tuto situaci ujednáním ve smlouvě, že se zhotovitel tzv. předzásobí tímto materiálem v době kontraktace, za ceny, které jsou aktuální v daném období. To ovšem klade zvýšené nároky na skladové kapacity zhotovitele a tím i na jeho náklady. U některých materiálů však vytvoření skladových zásob není možné. Například cena ropy má zásadní vliv na cenu asfaltobetonových směsí. Požadovat po zhotoviteli, aby se dostatečně „předzásobil“ tímto materiálem není reálné, protože uvedená směs se musí zabudovat vždy do stanovené doby po výrobě. Smluvní strany si však mohou určit, že rozpočet není nezávazný jako celek, ale pouze některé jeho nejrizikovější položky.

Současná právní úprava nezávazného rozpočtu je schopna evokovat (v souvislosti s konstrukcí ceny) skutečnost, že její konstrukce je kombinací ceny položkové (měřené zakázky) a nákladové. Zatímco rozpočet je typickým příkladem měřené zakázky, v jeho souvislosti zmiňuje ustanovení § 2622 odst. 1 ObčZ větné spojení „účelně vynaložené náklady“. Obdobně tohoto spojení používá odborná literatura u konstrukce nákladové ceny. „V rámci metody nákladové ceny (cost plus) získává zhotovitel od objednatele platbu za řádně vynaložené náklady a přirážku za režii a zisk“. Z povahy této ceny vyplývá, že není třeba znát (mimo nákladů) skutečné množství jednotlivých položek, ale výši této přirážky. Množství položky uvedené v nezávazném rozpočtu by tak nemělo obsahovat měřické údaje (m, m2) a jejich konkrétní výši, ale musí být určeno jako soubor prací (komplet). V praxi by mohlo docházet k situacím, kdy objednatel bude kontrolovat řádně vynaložené náklady a srovnávat je se skutečným množstvím.

Stanovení ceny odhadem

Ve stavebních projektech se jedná spíše o ojedinělý způsob určení ceny díla, který smluvní strany často nevyužívají. Důvodem je především skutečnost, že takto sjednaná cena nevychází z konkrétních, měřitelných podkladů a následné kalkulace, ale ze subjektivního předpokladu tvůrce (odhadce) ceny. Nevýhodu stanovení ceny odhadem spatřuji pro objednatele především v tom, že tento odhad nemusí mít povahu definitivní ceny díla, což naznačuje i odborná literatura. „Dohodnou-li si podle nové úpravy strany cenu díla tzv. odhadem, jde o závazné ujednání o ceně. Z povahy způsobu určení její výše však vyplývá, že nemůže být považována za cenu maximální“. Naopak výhodu objednatele může být snadnější kontrola zhotovitele, protože odpadá nutnost měřit provedené práce.

Z těchto důvodů lze stanovení ceny odhadem předpokládat u stavebních zakázek malého rozsahu, ale těžko si lze představit, že na základě takto určené ceny bude sjednána smlouva o dílo velkých stavebních projektů. V praxi se může jednat o případ, kdy objednatel požaduje provézt výkopové práce pro základové pasy rodinného domu. Zhotovitel pak na základě svých zkušeností cenu stanoví podle předpokládané kubatury výkopů, kterou je jeho stroj schopen vytěžit za odhadovanou dobu.

Vlastní konstrukce této ceny odpovídá ceně paušální. U této ceny „objednatel zhotoviteli uhradí předem sjednanou částku, přičemž se neměří skutečně vykonané práce, ale paušální částka se splácí např. podle platebního kalendáře nebo ke dni dokončení předem určených etap (dosažení milníků) a někdy až po úplném dokončení projektu“. V tomto se konstrukce této ceny liší od ceny položkové, kdy naopak k měření skutečně vykonaných prací dochází. Pokud smluvní strany sjednají cenu díla odhadem, měly by počítat s rizikem výskytu víceprací. Zhotovitel by toto riziko měl promítnout do nabídkové ceny a objednatel posoudit, zda je tato cena reálná.

Stávající právní úprava stanoví smluvním stranám, jak mohou postupovat pří překročení ceny odhadem (tedy víceprací).

„Zjistí-li zhotovitel po uzavření smlouvy, že cenu určenou odhadem bude třeba podstatně překročit, oznámí to objednateli bez zbytečného odkladu s odůvodněným určením nové ceny; neučiní-li to bez zbytečného odkladu poté, co potřebu zvýšení ceny zjistil, anebo zjistit měl a mohl, nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně. Objednatel může od smlouvy odstoupit; poměrnou část původně určené ceny zhotoviteli zaplatí, má-li z částečného plnění zhotovitele prospěch. Neodstoupí-li objednatel od smlouvy bez zbytečného odkladu po doručení oznámení o vyšší ceně, platí, že se zvýšením ceny souhlasí“.

Pro termín podstatné překročení ceny neexistuje ovšem přesná definice. U stavebních projektů bude nutné posuzovat tuto hranici individuálně, v závislosti na konkrétním případě. Odborná literatura uvádí, že se jedná o překročení původní ceny v rozmezí 10-20 %.

Výkladem pojmu podstatný rozdíl v ceně se zabývala i judikatura, která dospěla k názoru, že „jako podstatné překročení ceny, jež byla uzavřena odhadem, se v praxi soudů považuje vyšší překročení ceny než o 20 %“. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu se sice nevztahovalo na překročení ceny určené odhadem ve smlouvě o dílo (řešilo cenu nemovitosti), přesto se domnívám, že je možné ho použít i pro výše uvedený případ.

Cena díla není určena

Tato varianta je uvedena pouze pro úplnost, jako možnost, kterou stranám zákon umožňuje, ale ve stavební praxi se téměř nevyskytuje.

„Jedná se o případ, kdy smluvní strany mají vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla. Takto určená cena se označuje jako tzv. cena obvyklá “.

K tomuto je však třeba uvézt rozhodnutí Nejvyššího soudu, dle kterého se o takto projevenou vůli

„nejedná v případě, kdy si strany ve smlouvě sjednají, že dohodu o ceně, resp. způsobu jejího určení uzavřou dodatečně, například formou dodatku ke smlouvě “.

Nesjednání ceny nebo způsobu jejího určení ve smlouvě o dílo považuji pro obě smluvní strany za velmi rizikové z mnoha důvodů (např. nepředvídatelnost konečných nákladů, absence konstrukce ceny). Z mého pohledu si tuto situaci snad lze představit v případě dlouhodobějších kontraktů mezi stranami, které si na základě dlouholetých, kladných zkušeností důvěřují, a kdy předmětem smlouvy o dílo jsou obdobné stavební projekty, např. typizované rodinné domy. Samozřejmě i v těchto případech nelze zaručit, že se představy obou stran o ceně nebudou zřetelně lišit. Nemusí se jednat jen o cenu jako takovou, objednatel v důsledku provedení méně kvalitní práce může být ochoten zaplatit nižší cenu, než s jakou by souhlasil při bezvadném plnění zhotovitele. Z pohledu vzniku dodatečných prací nelze, ani ve výše uvedeném příkladu předpokládat, že si práce nevyžádají vyšší úsilí nebo spotřebu materiálu (např. z důvodu rozdílných geologických poměrů na stavbě), i když se jedná o totožný předmět plnění. V těchto situacích potom dochází k vyhroceným vztahům a následným sporům mezi stranami.

Stávající právní úprava na možné spory smluvních stran pamatuje a v případech, kdy je smlouva o dílo uzavřena bez určení ceny, stanoví následující. „Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek “. V praxi to podle mého názoru znamená jedinou možnost, a to ve zmíněných případech určit cenu díla (a následně cenu případných víceprací) znaleckým posudkem.

Z výše uvedeného je zřejmé, že uzavřená smlouva bez určení ceny nebo cena určená odhadem nejsou pro smluvní strany výhodná řešení, a proto tyto způsoby určení ceny stavebních projektů stranám nedoporučuji. Důvod shledávám (v případě neurčení ceny) především v neznalosti, alespoň orientačních nákladů nutných k dokončení díla. V případě odhadu jsou tyto náklady sice známy, ale zůstává otázkou, jak přesné tyto náklady jsou a jaké položky (množství, materiál, rizika vzniku víceprací) do jejich výše tvůrce odhadu zahrnul.

Zákonnou úpravu ceny určené na základě rozpočtu se zaručenou úplností a pevné ceny považuji za příliš rigidní, chránící především zájmy objednatele. Dále v nich spatřuji nesoulad s tradičními způsoby určení ceny výstavbových projektů, jak je uvádí odborná literatura. Pokud již bude zhotovitel s těmito variantami určení ceny ve smlouvě souhlasit, doporučuji mu zahrnout riziko výskytu víceprací do položek při jejich kalkulaci. V tomto však spatřuji příčinu, proč i tyto varianty nemusí být pro objednatele optimální. V případě více soutěžitelů, ze kterých by měl objednatel vybrat nejvýhodnější nabídku, je složité posoudit, v jaké míře je toto riziko v ceně položek zastoupeno a jak cenu původní položky navyšuje.

Z tohoto pohledu se jeví jako optimální určovat cenu díla na základě rozpočtů s výhradou. Tyto varianty určení ceny dostatečně chrání objednatele před neúměrným navyšováním ceny ze strany zhotovitele a současně poskytují zhotoviteli možnost požadovat úhradu prací do rozpočtu nezahrnutých. Může tak kalkulovat v reálných cenách, bez zohlednění rizika výskytu víceprací, což je i v zájmu objednatele. Ovšem hranice překročení ceny díla, která dává objednateli možnost odstoupit od smlouvy (u rozpočtu s výhradou), je podle mého názoru příliš nízká vzhledem k tomu, že se tohoto rozpočtu využívá zejména při rekonstrukcích, kde skutečný stav předmětu díla je pouze předpokládán. Osobně bych navrhoval zvýšit tuto hranici alespoň na 20 %, obdobně, jak se k této hranici staví judikatura u ceny stanovené odhadem.

Smluvním stranám bych doporučil, aby se na stávající úpravu ceny díla nespoléhaly a určily si ve smlouvě vlastní mechanismus konstrukce ceny. Tuto konstrukci ceny ovšem musí strany dodržovat a zároveň musí respektovat její charakter. Jestliže je cena určena jako paušální (na základě paušalizovaného výkazu výměr), nemohou měřit skutečně vykonané množství jednotlivých položek pro účely určení celkové ceny. Stejně tak nedává smysl měřenou zakázku zároveň sjednat jako pevnou cenu, protože celková cena díla bude určena měřením skutečně provedených prací.

Vícepráce

Přestože je pojem vícepráce ve stavební činnosti hojně používán, s jeho definicí se ve stávající právní úpravě nesetkáme. Podle některých odborných zdrojů tento pojem neznala ani prvorepubliková literatura a v našich podmínkách se objevil (v souvislosti se stavební činností) až v období po druhé světové válce. Stavební praxe si tak v současnosti musí vystačit se svým vlastním výkladem tohoto pojmu. V zásadě ale nic nebrání tomu, aby si smluvní strany ve smlouvě o dílo určily, které dodatečné práce, a za jakých podmínek budou za vícepráce považovat a význam pojmu si tak definovaly samy. K tomu ovšem musí stanovit přesné vymezení předmětu díla ve smlouvě.

Dílo může být definováno dvěma způsoby, parametry nebo funkcí. Dílo určené svými parametry je podrobně specifikováno, zejména jednotlivými položkami, které obsahují podrobný popis prací, počty, výměry, materiály atd. Dílo určené funkcí je definováno svým účelem. Tento rozdíl může být patrný na příkladu stavby komunikace, která může být určena položkami ve výkazu výměr nebo např. jako komunikace kategorie I. třídy, která musí splňovat stavebními normami předepsané náležitosti (odolnost konstrukce proti určitému zatížení, šířkové poměry, navrhovanou max. bezpečnou rychlost, bezpečnostní prvky).

Druhy víceprací

Při realizaci stavebních projektů se nejčastěji setkáváme s dvěma základními druhy dodatečných prací. Prvním jsou vícepráce nutné k dosažení původního záměru, tedy k provedení původního předmětu smlouvy o dílo. Provedením těchto dodatečných prací nedochází ke změně předmětu díla, tzn., jeho dispozice zůstává zachována. Rozdíl může nastat v použití odlišných materiálů, které původní projektová dokumentace (podklad pro sjednání ceny) neobsahovala nebo v dodatečných pracích, bez kterých by původní dílo nebylo možno řádně provézt. V případě materiálních změn tak tomu bude např. při stavbě komunikace, kde její parametry sice budou podle původní projektové dokumentace, ale z důvodu jiné (než projektem předpokládané) únosnosti podloží bude nutné zaměnit původně zamýšlené materiály do konstrukce za jiné. Další možností by bylo navýšení konstrukčních vrstev, což lze v tomto případě podřadit pod dodatečné práce nutné k dokončení díla. Uvedené změny však nebudou vícepracemi, pokud byl předmět díla definován svým účelem. Právě tyto dodatečné práce jsou nejčastějším důvodem sporů mezi smluvními stranami, pokud si ve smlouvě nedostatečně definovaly předmět díla, protože objednatel v těchto případech často argumentuje tím, že došlo k plnění na základě původní smlouvy.

Druhým případem jsou vícepráce rozšiřující původní předmět díla. Na rozdíl od prvního případu, realizace těchto prací není nutná k dosažení původního cíle, ale mění se původní rozsah díla. Ve výše uvedeném příkladu stavby komunikace by tak došlo např. k jejímu rozšíření z důvodu dodatečné výstavby odbočovacích pruhů, které původní projektová dokumentace neobsahovala a nebyly ani součástí rozpočtu (v případě měřené zakázky u díla určeného specifikací). Tyto vícepráce vznikají zejména z podnětu objednatele, jenž však často využívá přítomnosti zhotovitele na staveništi k realizaci prací, které souvisejí s původním předmětem díla jen zdánlivě.

Vznik víceprací

Příčiny vzniku víceprací jsou různé. Při realizaci, zejména rozsáhlých stavebních projektů, nelze předpokládat, že se původní předmět díla podaří uskutečnit za předem určenou cenu a v původně předpokládaném rozsahu. Důvodů pro vznik dodatečných prací je několik. Stavební projekty jsou svojí náročností a délkou realizace jednou z nejnáročnějších lidských činností. Mnohdy uplyne mezi přípravou projektové dokumentace, uzavřením smlouvy a předáním díla i několik let. V tomto období může docházet ke změnám (např. právní úpravy), které mohou způsobit, že už nebude stávající projektová dokumentace původním záměrům vyhovovat a bude potřeba ji upravit. Zejména v době, kdy dochází k postupnému sbližování tuzemských stavebních norem s normami Evropské Unie. Tyto změny jsou pak příčinou navýšení původně předpokládaných nákladů. Smluvní strany by tak měly se vznikem víceprací počítat a ve smlouvě dohodnout mechanismus, podle kterého budou mezi ně rizika vzniku víceprací rozdělena, s ohledem na jejich úhradu.

Jednání objednatele

Objednatel, jako zadavatel stavebního projektu, může s předmětem díla volně disponovat za předpokladu, že splní všechny podmínky a povinnosti, které mu uloží orgány státní správy při vydání stavebního povolení. Svůj původní záměr tak může, po vzájemné dohodě se zhotovitelem, podle svých aktuálních potřeb rozšiřovat, měnit nebo upravovat. V úvahu přichází i situace, kdy může být tato vzájemná dohoda učiněna již v původní smlouvě. „Objednatelé taková ustanovení vyžadují. Zhotovitel by totiž mohl při jakékoli změně díla odmítnout její provedení s tím, že k tomu není povinen“. Důvodů k těmto změnám může mít objednatel několik, zejména jsou to ekonomické, estetické, funkční a ekologické vlivy. V případě veřejného zadavatele to může být např. tlak veřejnosti nebo různé politické zájmy.

Vedle těchto vlivů spatřuji vznik víceprací na straně objednatele i v případech neúplně zpracované projektové dokumentace, za předpokladu, že si ji objednatel u projektanta nechá zpracovat. Tento případ je v tuzemské stavební praxi nejvíc rozšířen, ale lze se setkat i s případy, kdy je objednatelem projektové dokumentace zhotovitel (např. u veřejného zadavatele tzv. PPP projekty) nebo je zhotovitel zároveň autorem projektu (např. zhotovitel typizovaného rodinného domu). V těchto případech příčina vzniku dodatečných prací přechází na stranu zhotovitele.

Jednání zhotovitele

Změna předmětu díla a vznik víceprací může nastat i z iniciativy zhotovitele. Jedná se o případy, kdy „zhotovitel na základě svých odborných zkušeností považuje jejich provedení za nezbytné k řádnému dokončení díla“. Dále v případech, kdy zhotovitel disponuje novými technologiemi, které sice mohou mít za následek zvýšení nákladů stavby, ale na druhé straně šetří čas a jsou kvalitnější. Může se zdát, že jde o klasický případ, kdy zhotovitel původní položku rozpočtu záměrně podhodnotil z důvodu získání zakázky a nyní předkládá objednateli změnu této položky, aby tuto ztrátu vykompenzoval. Realita ale může být taková, že jeho návrh na změnu představuje pro objednatele přínos v podobě např. kvalitnější konstrukce, jak je uvedeno na příkladu stavby obchodního centra. Zhotovitel navrhne jiné konstrukční řešení střechy, které lépe odolává zatížení sněhem a jeho případné využití významně zkracuje délku realizace stavby. Důvodem pro přijetí návrhu zhotovitele objednatelem bude především větší bezpečnost návštěvníků a možnost dřívějšího spuštění provozu, která mu nahradí možné zvýšené náklady.

Otázkou zůstává, zda je nutné v tomto případě uzavřít změnu smlouvy, v souvislosti se stávající právní úpravou ceny díla. Pokud by byl původní předmět díla (střecha obchodního centra) určen účelem a konečné náklady se nezvýší (nebo zvýší u rozpočtu s výhradou do 10 %, u odhadu do 20 %), není třeba smlouvu měnit. V ostatních případech zvýšení ceny díla a jeho určení specifikací, změnu smlouvy (např. dodatkem) zhotoviteli doporučuji.

Dalším případem, při kterém vznikají vícepráce jednáním zhotovitele, jsou jeho chybná rozhodnutí nebo opomenutí při realizaci díla. V těchto případech samozřejmě nárok na úhradu dodatečných prací nemá, ovšem v praxi může činit potíže tato pochybení zhotoviteli prokázat. Např. při realizaci výkopových prací dojde k sesuvu hrany výkopu. Zhotovitel může tvrdit, že se tak stalo z důvodu rozdílné třídy soudržnosti zeminy, kterou projekt nepředpokládal. Ve skutečnosti zhotovitel nedodržel technologický postup a bezpečnost práce, protože v nedostatečné vzdálenosti za hranou výkopu pojížděl mechanizací nebo skládkoval vytěženou zeminu.

Nepředvídatelné skutečnosti

Nepředvídatelné skutečnosti jsou zejména události, jejichž vznik nemohou smluvní strany svým jednáním žádným způsobem ovlivnit. Typickým příkladem jsou živelné pohromy. Podle mého názoru se ovšem nejedná o případ, kdy událost, která nastala při realizaci díla, mohla být předpokládána. Například zhotovitel, který provádí stavební práce na vodním toku, by měl předpokládat, že může dojít k navýšení jeho nákladů v důsledku zvýšení hladiny toku a následného zaplavení staveniště. Tuto skutečnost by měl zohlednit při tvorbě ceny ve smlouvě o dílo. Naopak, některé skutečnosti zhotovitel i přes svou profesionalitu předpokládat nemůže. Ty se objevují zejména při rekonstrukcích a při realizaci prací ukrytých pod povrchem. Složité geologické poměry, které se mohou projevit i přes důkladný geologický průzkum nebo výskyt archeologického naleziště jsou jedny z nich.

Mezi nepředvídatelné skutečnosti lze zařadit i situace, kdy původní smlouva předpokládala použití určitého materiálu nebo konkrétního výrobku, ale tyto výrobky už nemohou být při realizaci použity a musí být nahrazeny jinými. V případě materiálu k tomu dochází např. u změny hygienických norem, kterým již původně předpokládaný materiál nevyhovuje. U konkrétních výrobků může docházet k situacím, kdy nejsou k dispozici z důvodů ukončení výroby daného producenta nebo jeho likvidace. Tyto případy jsou však ojedinělé a dochází k nim zejména v situacích, kdy je mezi kontraktací a vlastní realizací stavby delší časové období.

Jednání orgánů veřejné správy

Posledním důvodem vzniku dodatečných prací je jednání orgánů veřejné správy. Ty již v přípravné fázi projektu vznášejí své požadavky a připomínky k předmětu díla, s ohledem na současné (stavební, technické, hygienické aj.) normy. Zpracovatel projektové dokumentace musí tyto námitky zapracovat z důvodu vydání stavebního povolení. Může se stát, že i během vlastní realizace orgány veřejné správy požadují změnu před dokončením díla a provedením změny mohou podmiňovat vydání kolaudačního souhlasu, jak může ilustrovat následující příklad. Zhotovitel provádí stavbu komunikace podle původního schváleného projektu. Před dokončením stavby je vznesen „požadavek“ orgánu na záměnu materiálu vodorovného dopravního značení z barevného provedení, na plast. Tato změna je zdůvodněna větší bezpečností uživatelů komunikace a delší trvanlivostí plastové verze a zároveň je jejím provedením podmíněno vydání kladného kolaudačního stanoviska.

V těchto případech podle mého názoru nese riziko vzniku víceprací zadavatel projektu (většinou objednatel díla). Ten se pak může bránit stížností na nesprávný postup úřadu podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Naopak v případech, kdy stavební úřad nařídí na stavbě nutné zabezpečovací práce nebo nezbytné úpravy s ohledem na bezpečnost práce, nese riziko vzniku víceprací zhotovitel.

Smluvním stranám doporučuji, aby se snažily případný vznik víceprací co nejvíce eliminovat tím, že budou věnovat pozornost co nejpřesněji definování předmětu díla (např. použité materiály, množství, dispozice). To se týká především případů, kdy jsou předmětem jednoduché stavební práce nebo dodávky. U větších stavebních projektů doporučuji stranám ve smlouvě uvádět, na základě jaké (konkrétní) projektové dokumentace se bude předmět díla realizovat.

Zadavatel projektu (nejčastěji objednatel) mnohdy z důvodu snížení svých nákladů nechává zpracovat často neúplnou dokumentaci. Není výjimkou, že dokumentace určená pro stavební povolení slouží současně k vlastní realizaci díla a nahrazuje tak dokumentaci pro provedení stavby. Tato dokumentace ovšem není tak důkladně zpracována (např. nemusí obsahovat podrobné výkresy, detaily, výpisy výrobků) a neobsahuje ani podrobný výkaz výměr, který je stěžejní pro kalkulaci ceny.

Dále bych stranám doporučil, aby již ve vlastní smlouvě popsaly mechanismus, na jehož základě budou vícepráce specifikovat a zároveň určí, kdo nese riziko vzniku. Z pohledu odborné literatury „dodatečné náklady hradí ta strana, na jejichž základě dodatečné náklady vznikly. Dodatečné náklady tedy může nést jak zhotovitel, tak objednatel. Podle mezinárodní uznávané praxe nese zhotovitel obecně ta rizika, která je schopen ovládat nebo rozumně pojistit. Ostatní rizika projektu nese objednatel jako „iniciátor a vlastník projektu“ a jako subjekt, který bude z díla po jeho dokončení benefitovat“.

Rovněž doporučuji stranám zakotvit některá ujednání ve smlouvě, např. formulace chránící zhotovitele: „Smluvní strany se dohodly, že za vícepráce budou považovat dodatečné práce a dodávky, které neobsahoval původní výkaz výměr, vznikly z důvodu neúplné projektové dokumentace atd.“ nebo naopak objednatele: „ Za vícepráce se nepovažují dodatečné práce, vzniklé v důsledku porušení norem bezpečnosti práce zhotovitelem“. Tyto formulace najdou ve smlouvě uplatnění zejména v případech, kdy je předmět díla určen specifikací a způsobem určení ceny je měřená zakázka (v tuzemské stavební praxi se jedná o nejčastější případy). Pokud je však předmět díla určen účelem, zadavatelem projektové dokumentace je zhotovitel a jeho cena je stanovena jako paušální (nebo nákladová), ztrácí podobné formulace význam, protože již vlastní konstrukce ceny a vymezení předmětu díla určuje, na čí straně riziko víceprací vzniklo.

Úhrada víceprací z pohledu soudní praxe

Během realizace stavebních projektů nedochází mezi stranami k větším neshodám při zjištění nutnosti provézt vícepráce. Situace se začíná komplikovat, když vyvstane otázka úhrady těchto dodatečných prací. Důvody jsou zřejmé. Zatímco smluvní strany věnují značnou pozornost kontraktaci smlouvy, především vymezení předmětu díla a jeho ceny, při sjednávání případných víceprací u vlastní realizace díla postupují již méně formálně a obezřetně. Na straně objednatele je zřejmý zájem, aby zhotovitel provedl stavbu co nejrychleji a ve sjednaném termínu. Případný vznik víceprací tyto snahy narušuje časovou prodlevou, nutnou k dodatečnému ocenění těchto prací. Následně může docházet k přerušení výstavby do dosažení vzájemné shody o vícepracích.

Za situace, kdy zhotovitel oznámí nutnost (nebo možnost) provedení dodatečných prací, tak ve většině případů probíhá jejich odsouhlasení objednatelem přímo na staveništi ústně, v lepším případě zápisem do stavebního deníku. Tento postup sjednání ovšem s sebou nese riziko pro zhotovitele, že mu dohodnuté vícepráce nebudou nakonec uhrazeny. Hlavní příčinu spatřuji v absenci konkrétně určené ceny takto sjednaných dodatečných prací. Většinou při těchto jednáních dojde ke shodě ohledně nutnosti provézt tyto práce, ale k vlastnímu určení ceny dochází až následně, z výše popsaného důvodu. Zhotovitel pak předkládá soupis víceprací objednateli mnohdy na konci realizace stavby společně se závěrečnou fakturou, v dobré víře, že jej objednatel dodatečně podepíše a tyto práce mu budou následně uhrazeny. Realita je ale často taková, že objednatel odmítá dodatečně tyto práce uznat s odvoláním na skutečnost, že k řádnému sjednání víceprací a zejména k jejich konkrétní částce nedošlo.

Plnění na základě původní smlouvy

Vzájemné závazky smluvních stran vyplývají ze smlouvy o dílo. Plnění těchto závazků na základě původní (nezměněné) smlouvy může nastat v několika případech. Prvním případem je ideální stav, kdy smluvní strany změnu smlouvy nepožadují, protože její původní verze zahrnovala všechny aspekty jejich vztahu. Současně byly předmět díla a zároveň jeho cena určeny takovým způsobem, který zamezil vzniku víceprací (i méněprací), a tím nárokům na jejich dodatečnou úhradu nebo provedení. Při vlastní realizaci nedošlo k žádným nepředvídatelným událostem (ani skutečnostem), a pokud ano, smlouva s jejich výskytem počítala a obsahovala mechanismus, který upravoval postupy smluvních stran a ty jej důsledně dodržovaly.

Již na první pohled je zřejmé, že jen přiblížit se k tomuto ideálnímu stavu je pro smlouvy o dílo ve stavební praxi těžké, ne-li nereálné. Mnohem častější je případ, kdy k výše uvedenému ideálnímu stavu nedochází, ale smluvní strany změnu smlouvy nepožadují a dodatečné nároky neuplatňují, ať už z důvodu jejich zanedbatelné výše nebo jejich vzájemného započtení. Je zřejmé, že se při realizaci díla vyskytují vedle víceprací i méněpráce. Smluvní strany si tak mohou dohodnout mimo smlouvu vzájemné započtení těchto položek a případně požadovat jen výsledný rozdíl ve vzájemném plnění. Tato praxe ovšem není možná v situacích, kdy je dílo zadáno veřejným zadavatelem v režimu zákona č. 137/2006 Sb. o veřejných zakázkách. Podle tohoto zákona lze do určení předpokládané ceny dodatečných prací započítat pouze jejich hodnotu, kterou není možné snižovat odpočtem méněprací.

Posledním případem je situace, kdy sice smluvní strany změnu smlouvy požadují, ale způsob nebo náležitosti kontraktace změny jsou nevyhovující. Nedostatky při uzavírání změny smlouvy lze spatřit především v nesplnění povinnosti ukládané zákonem (např. neoznámení překročení původní částky bezodkladně) nebo v nedodržení formálních náležitostí změny smlouvy (podrobněji viz následující podkapitola). Tyto nedostatky způsobují neplatnost změny a mají za následek plnění smluvních stran podle původní smlouvy.

Pokud tedy dojde při realizaci stavby ke vzniku dodatečných prací, je důležité (zejména pro zhotovitele), aby strany uzavřely změnu smlouvy. „Ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na rozšíření díla nebo jeho kvalitativní změně“. Tato dohoda mezi smluvními stranami může být realizována různými formami. Vedle písemného dodatku ke smlouvě existují i jiné, méně formální způsoby změny smlouvy, jako například zápisy z kontrolních dnů, zápisy do stavebního deníku nebo změnové listy. Platná právní úprava umožňuje uzavírat změnu smlouvy i ústně. Všechny zmíněné změny původní smlouvy by však měly obsahovat podstatné náležitosti, především vymezení předmětu díla a jeho cenu. V případech, kdy se tak nestane, ztrácí zhotovitel nárok na úhradu víceprací a nemá nárok ani na plnění z titulu bezdůvodného obohacení, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu. „ Plnění z titulu víceprací beze změny uzavřené smlouvy o dílo není bezdůvodným obohacením objednatele na úkor zhotovitele, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací“.

U předmětu díla bych rád zmínil skutečnost, že v případě vzniku dodatečných prací má na jejich úhradu zásadní vliv posouzení, zda se jedná o práce:

a) nutné k provedení původního předmětu díla
b) rozšiřující předmět díla (jeho rozsah)
c) překračující rámec předmětu plnění

Výše uvedený judikát se vztahuje na úhradu víceprací uvedených v prvních dvou případech, na rozdíl od třetího případu, kdy zhotovitel může požadovat plnění z titulu bezdůvodného obohacení, za předpokladu, že „získané plnění bylo poskytnuto mimo rámec dohodnutého předmětu plnění a sjednané ceny díla, tj. jako jiné dílo“. Význam pojmů uvedených v bodech b) a c) nemusí být pro smluvní strany zcela zřejmý.

„Posouzení otázky, kde leží hranice mezi plněním poskytnutým sice nad sjednaný rozsah díla, ale stále na základě smlouvy o dílo (a nárok na vydání bezdůvodného obohacení tak nepřichází v úvahu), a plněním poskytnutým mimo rámec předmětu plnění (s možností uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení), tak v praxi činí potíže“.

V praxi bude důležité posoudit zejména podmínky věcné, místní a časové souvislosti mezi těmito dodatečnými pracemi a sjednaným předmětem díla. Dle mého názoru musí být tyto podmínky splněny kumulativně a pak lze „dospět k závěru, že k tomu, aby mohlo být nesjednané, avšak realizované plnění posouzeno jako bezdůvodné obohacení, je nutné, aby se jednalo o plnění, které není neoddělitelně spjaté s plněním původním, tedy aby plnění realizované na základě původní smlouvy mohlo plnohodnotně existovat i bez nového nesjednaného plnění a naopak“.

Jako vysvětlení může posloužit příklad z praxe. Strany uzavřely smlouvu na provedení střechy rodinného domu na základě rozpočtu, který obsahoval položku plechová střešní krytina. Během realizace inicioval objednatel záměnu původní střešní krytiny za betonovou (dražší) a zároveň dodatečné provedení téže střešní krytiny i na jeho garáži. K uzavření změny smlouvy došlo ústně, bez určení nové ceny. Po dokončení prací objednatel odmítl uhradit rozdíl mezi původní a novou krytinou, z důvodu nekvalitně provedené práce zhotovitelem. Zatímco v případě změny střešní krytiny na rodinném domě zhotovitel na úhradu víceprací nárok nemá (těžko před soudem prokáže změnu ceny), v případě krytiny na garáži může uplatňovat nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany objednatele, protože zde chybí věcná souvislost s původně sjednaným předmětem díla. Za této situace došlo k uzavření nové smlouvy o dílo bez určení ceny a zhotovitel má nárok na cenu obvyklou. V případném sporu výši ceny určí soud, na základě znaleckého posudku.

Další podstatnou náležitostí změny smlouvy je cena díla nebo alespoň způsob jejího určení. Obdobně, jako v případě změny předmětu díla, je i při změně ceny nezbytná předchozí dohoda smluvních stran. Pokud ke změně ceny nedojde, uplatní se i zde plnění na základě původní smlouvy a „objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě)“. Za dostatečný způsob určení ceny lze podle mého názoru považovat případ, kdy si strany při změně smlouvy ujednají pouze cenu za měrnou jednotku. Výsledná cena dodatečných prací bude následně určena skutečně provedeným rozsahem. Rovněž pro nároky z bezdůvodného obohacení se uplatní stejné postupy, jako v případě změny předmětu díla.

Plnění na základě dodatku ke smlouvě

Nejčastějším způsobem, jak si smluvní strany sjednávají změnu smlouvy o dílo, a podle mého názoru i nejbezpečnějším, je písemný dodatek ke smlouvě. Tento způsob změny smlouvy lze označit při vzniku víceprací za jediný spolehlivý prostředek změny. V situacích, kdy dodatek obsahuje všechny podstatné náležitosti, se případné spory stran omezují na minimum.

Vedle podstatných náležitostí musí strany ovšem dodržet i formální stránku dodatku. Nejčastěji se ve smlouvě o dílo objevuje formulace typu „tato smlouva může být měněna nebo doplňována pouze písemnými dodatky“. Jestliže si strany tuto podmínku dohodly, musí být tato forma dodržena. Jiná forma změny (jako např. ústní) je při případném soudním sporu ze strany soudů posuzována tak, že k změně smlouvy nedošlo a smluvní strany tedy plní na základě původní smlouvy. Jak vyplývá ze stanoviska K. Hornochové, k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008. „Tato otázka je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena jednotně. Pakliže (strany) dohodu neuzavřely v písemné formě, ač si nutnost písemné změny původní smlouvy samy sjednaly, je zcela namístě dospět k závěru, že se jedná o neplatnou změnu a na poskytnuté vícepráce hledět jako na plnění poskytnuté podle nezměněné smlouvy o dílo“.

Na tomto místě bych rád podotkl, že tato ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se zabývala převážně spory ze smluv o dílo, sjednaných do 31. prosince 2013, za účinnosti dnes již zrušeného obchodního zákoníku. Tento kodex upravoval obchodní závazkové vztahy mezi smluvními stranami, kde alespoň na straně zhotovitele figurovali profesionální subjekty. Samozřejmě i tehdy účinné právní předpisy umožňovaly, aby si strany sjednaly změnu smlouvy méně formálními způsoby a nebyly tak nuceny využít kogentní ustanovení § 272 odst. 2 obchodního zákoníku. Jestliže však do smlouvy výše uvedené ustanovení aplikovaly, judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že k platné změně smlouvy je třeba písemné formy.

K obdobnému závěru lze dojít i podle současné právní úpravy, která stanoví následující vyvratitelnou domněnku. „Dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena“. Z tohoto ustanovení tedy lze dovodit, že „pokud nebude prokázán opak, strany nechtěly být vázány, a smlouva nebo dohoda o změně tedy nevznikla“.

V kontrastu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu bych rád upozornil na názor části odborné veřejnosti, že „i přes případné výslovné ujednání smluvních stran, podle kterého lze smlouvu o dílo měnit pouze písemně formou dodatků, je v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, přípustné měnit smlouvu i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána relativní neplatnost takové změny. Ústavní soud v uvedeném nálezu konstatoval, že "nedostatek náležitostí právního úkonu, které si smluvní strany vymínily, není tak zásadní překážkou pro to, aby z tohoto důvodu byla jejich shodná vůle od počátku negována". Na základě výše uvedeného tedy přichází v úvahu i situace, kdy by k platné změně smlouvy o dílo mohlo dojít i jinou než písemnou formou (např. ústní nebo ev. i konkludentní), i kdyby písemná forma byla smlouvou výslovně vyžadována“.

Výše uvedený nález Ústavního soudu by mohl pro zhotovitele znamenat možnost prokázání změny smlouvy i v případech, kdy dodatek v písemné formě (podepsaný objednatelem) nepředloží. Současně klade nároky i na objednatele, aby byl nucen při vzniku víceprací aktivně spolupracovat se zhotovitelem a nespoléhal se jen na svou nečinnost při uzavírání dodatku. „Jestliže si tedy objednatel a zhotovitel dohodli provedení víceprací ústně, musí objednatel vůči zhotoviteli nejdříve namítnout, že je tato dohoda neplatná kvůli tomu, že nebyla uzavřena písemně (tj. pro nedostatek formy dohodnuté ve smlouvě). Dokud to objednatel nenamítne, i ústní dohoda o provedení víceprací zůstane platná. V praxi může být taková námitka provedená např. dopisem prokazatelně doručeným zhotoviteli“. Ovšem i tato alternativa může zhotoviteli zajistit pouze platné sjednání provedení dodatečných prací, nikoliv jejich úhradu, protože dohodnutou změnu ceny díla bude těžko prokazovat.

Neméně důležitou náležitostí smlouvy je identifikace osob, které jsou za jednotlivé strany oprávněny smlouvu o dílo měnit a uzavírat dodatky. Pokud původní smlouvu uzavřely subjekty, kde na straně objednatele i zhotovitele vystupuje fyzická osoba, nečiní to ve většině případů obtíže. Změnu smlouvy uzavírají tytéž osoby. Samozřejmě za předpokladu, že si v původní smlouvě neujednaly, změnu smlouvy i jinou osobou, nebo změnu nečiní osoba, která je jinak zmocněna (např. na základě plné moci). Poněkud nepřehlednější je situace v případech, kdy smluvními stranami jsou právnické osoby, což je při stavebních projektech, zejména na straně zhotovitele, běžné.

U větších stavebních projektů jsou často ve smlouvě uvedeny dva okruhy osob. Prvním jsou osoby oprávněné jednat ve věcech smluvních, druhým osoby oprávněné jednat ve věcech technických. V prvním případě se jedná zejména o statutární orgány stavebních společností na straně zhotovitele. Na straně objednatele je samozřejmě okruh osob, které uzavírají (a mění) smlouvy širší, od fyzických osob, statutárních orgánů právnických osob až po představitele samosprávy. Ve věcech technických je za zhotovitele oprávněna jednat konkrétní osoba, běžně stavbyvedoucí, u objednatele pak nejčastěji technický dozor nebo správce stavby.

Toto rozdělení osob ve smlouvě však neznamená skutečnost, že za právnické osoby nemůže jednat i osoba jiná. Osoby zmocněné zastupovat právnické osoby ze zákona, nemohou být smlouvou automaticky vyloučeny, protože toto ustanovení zákona je podle judikatury „kogentní a jeho aplikaci nelze, ať již smluvně nebo jednostranným právním úkonem, vyloučit ani omezit“.

Výše uvedené rozdělení oprávněných osob se jeví jako optimální řešení, které zamezuje při vzniku víceprací nejasnostem, kdo je oprávněn tyto dodatečné práce schvalovat a tím měnit původní smlouvu. Potíž spatřuji ve skutečnosti, že sídlo statutárního orgánu zhotovitele se ne vždy nachází ve stejném místě, jako sídlo objednatele díla a zároveň místo stavby. Jestliže při realizaci díla vyvstane nutnost uzavřít dodatek smlouvy z důvodu vzniku víceprací, je v zájmu obou smluvních stran tak učinit co nejrychleji. Objednatel má zájem na co možná nejkratším termínu dokončení díla (zvláště je-li dodržení termínu dokončení díla podmínkou vyplacení dotací). Stejně tak i zhotoviteli může činit přerušení stavby do doby uzavření dodatku komplikace, pokud není možné v původních pracích pokračovat bez provedení víceprací (zvýšené logistické náklady na převedení pracovníků nebo náklady na zajištění staveniště).

V dnešní době elektronických komunikací je jistě možné uzavřít písemný dodatek smlouvy na dálku, s použitím elektronického podpisu, ale tuto možnost asi nebudou využívat menší stavební společnosti nebo objednatel-fyzická osoba. Tyto subjekty použijí spíše tradiční zaběhlé postupy. V těchto případech se však uzavření změny smlouvy protahuje do doby kontraktace oprávněnými zástupci stran, což může trvat v řádech dnů. Z tohoto důvodu na stavbách dochází k méně formálnímu ujednání, kdy smluvní strany zastupují osoby, které se zde nachází téměř nepřetržitě, zejména stavbyvedoucí a technický dozor. Vlastní změny zaznamenávají nejčastěji do stavebního deníku nebo v případě pravidelných kontrolních dnů pořizují zápisy v domnění, že tento způsob změny smlouvy a předmětu plnění je dostačující, což ovšem u osob, které nejsou oprávněny strany zastupovat ve věcech smluvních, není vždy pravda. K obdobným pochybením dochází, jestliže jedna strana spoléhá na zákonné zmocnění osoby protistrany, jak je uvedeno na následujícím příkladu stavby rodinného domu.

Při realizaci zakázky, na které se podílely dvě stavební společnosti, které byly vůči sobě v subdodavatelském postavení, došlo z podnětu investora stavby ke změně díla, spočívající v záměně původní podlahové krytiny v obývacím pokoji (plovoucí podlaha) za dlažbu. Stavbyvedoucí generálního dodavatele stavby oslovil stavbyvedoucího svého subdodavatele, který měl na základě smlouvy provádět veškeré podlahové práce a již prováděl pokládku dlažby v koupelně a technických místnostech domu.

Původní smlouva o dílo, uzavřená jednateli obou společností, umožňovala změnu předmětu díla i zápisem do stavebního deníku, za předpokladu dostatečně určené ceny těchto víceprací. Protože již původní rozpočet, který byl součástí smlouvy, obsahoval položku pokládka dlažby v jednotkové ceně/m2, sjednali oba stavbyvedoucí změnu zápisem v deníku s použitím této konkrétní ceny. Při konečné fakturaci generální dodavatel stavby (objednatel) odmítl takto sjednané práce subdodavateli proplatit s odůvodněním, že nesouhlasí s jednotkovou cenou uvedenou ve stavebním deníku (z důvodu nižší náročnosti pokládky větších ploch dlažby) a současně jeho stavbyvedoucí nebyl oprávněn uzavírat a měnit smlouvy. Zhotovitel namítal, že stavbyvedoucí objednatele byl zmocněn ze zákona, protože „kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“. V současné platné právní úpravě by zhotovitel argumentoval zřejmě ustanovením § 166 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. Podobnými soudními spory se v minulosti zabývala rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

„Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 274/2004, popř. v usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1419/2005 dospěl k závěru, že při činnosti stavbyvedoucího obvykle dochází k uzavření smluv potřebných k realizaci díla. V uvedených rozhodnutích se jednalo o sjednání smluv o provedení zemních a výkopových prací, popř. o uzavření přepravních smluv a vždy se jednalo o smlouvy, jimiž se zajišťovaly práce potřebné k realizaci díla zhotovitelem “.

Lze nabýt dojmu, že v příkladu realizace dlažby se jedná o obdobný případ, na který se vztahují výše uvedené judikáty a zhotovitel (v našem případě subdodavatel) by se na ně mohl odvolávat. Rozdílná je ovšem situace ve skutečnosti, že se nejedná o smlouvu, která je potřebná k realizaci díla generálním dodavatelem. Zhotovitelem je totiž v tomto případě subdodavatel. „Z uvedeného je patrné, že předmětné judikáty se v dané situaci nemohou uplatnit pro posouzení rozsahu jednání stavbyvedoucího, neboť v dané věci se nejedená o právní úkon stavbyvedoucího, jímž by zajišťoval provedení potřebných prací či výkonů pro realizaci stavby (obvykle drobných prací či výkonů), ale zde jde o posouzení toho, zda je obvyklé, aby stavbyvedoucí byl v rámci pověření touto činností oprávněn měnit smlouvu o dílo, tj. rozsah předmětu plnění“. U výše uvedeného příkladu je zřejmé, že stavbyvedoucí generálního dodavatele (objednatele) původní smlouvu neuzavíral, nebyl k tomu ani oprávněn a objednatel tedy plní na základě nezměněné smlouvy.

Ostatní náležitosti dodatku smlouvy (předmět díla a jeho cena) jsou popsány v předcházející podkapitole. Rovněž i otázka případného bezdůvodného obohacení ze strany objednatele je v případech nedodržení formálních náležitostí dodatku soudní praxí řešena obdobně.

Z výše uvedené judikatury vyplývá skutečnost, že pokud neuzavřou smluvní strany změnu smlouvy, která obsahuje veškeré náležitosti a je učiněna sjednanou formou, je objednatel povinen plnit na základě smlouvy původní, i když se na provedení víceprací ve skutečnosti se zhotovitelem dohodl. Osobně se mi tato rozhodovací praxe nejeví jako vhodné řešení soudních sporů, protože rozhodnutí ve značné míře nezkoumají skutečnou vůli smluvních stran uzavřít změnu, ale zaměřují se hlavně na její formální stránku, což je nepochybně snadnější. Jistě se dá v těchto případech argumentovat ochranou objednatele, aby mu nebyly dodatečné práce zhotovitelem tzv. vnuceny, ovšem provedení dodatečných prací požaduje ve většině případů objednatel.

Je nepochybné, že obezřetný zhotovitel bude trvat na sjednání nové ceny díla (nebo způsobu jejího určení) ve změně smlouvy, ale samotná kontraktace změny předpokládá jistý čas, kterého se stranám mnohdy nedostává. I provedení víceprací logicky může vyžadovat prodloužení původního termínu, ovšem tuto změnu objednatel často není ochoten akceptovat. Ve snaze neprodlužovat tyto termíny zhotovitel provádí vícepráce ihned po domluvě s objednatelem, bez stanovení ceny. Současná právní úprava (i judikatura) však tyto okolnosti většinou nezohledňuje a nárok na zvýšenou cenu přiznává v případech jejího určení a vzájemné dohody. Při případném sporu by mohla (dle mého názoru) přicházet v úvahu situace, kdy bude cena dodatečných prací určena na základě znaleckého posudku, který porovná původní předmět díla se skutečností a rozdíl stanoví v běžných cenách (např. podle cenové soustavy ÚRS pro oceňování stavební produkce).

S ohledem na výše uvedené, smluvním stranám doporučuji přiložit ke smlouvě, jako nedílnou součást, vzor formuláře (změnového listu), který bude obsahovat veškeré náležitosti, jako předtištěné rubriky pro identifikaci stavby a subjektů, podpisy oprávněných osob, datum, popis víceprací, rozsah s měrnými jednotkami, důvod vzniku, jednotkovou cenu atd. Tyto změnové listy budou poté k dispozici na stavbě, kde se při vzniku víceprací jednotlivé rubriky pouze vyplní a opatří signaturou osob trvale zde přítomných.

V situacích, kdy bude s uzavřením změny objednatel v prodlení, doporučuji zhotoviteli zvážit (v závislosti na hodnotě víceprací) realizaci dodatečných prací nebo přerušení výstavby do dosažení konsensu.

Závěr

Společným cílem smluvních stran výstavbových projektů je řádné dokončení díla ve sjednaném termínu, v odpovídající kvalitě a s efektivně vynaloženými prostředky (u zhotovitele s přihlédnutím k dosažení zisku a zajištění maximální bezpečnosti práce). Jedním z prostředků, jež může napomoci k dosažení tohoto cíle, je vyvážená smlouva, která rovnoměrně rozděluje povinnosti a nároky mezi obě strany a současně umožňuje dynamicky reagovat na podněty, související s realizací díla.

Z pochopitelných důvodů však mají strany snahu zakotvit do smlouvy jimi preferovaný způsob určení ceny díla a zároveň přesunout rizika spojená s výstavbou na protistranu. Je zřejmé, že zhotoviteli budou spíše vyhovovat varianty, které mu umožní automaticky zvýšit cenu prací, jež sice byly provedeny, ale zatím nebyly objednatelem schváleny. Naopak objednatel bude prosazovat varianty určení ceny díla, které omezují (nebo znemožňují) možnost zhotovitele tuto cenu jednostranně navyšovat a současně na něj přenáší rizika spojená se vznikem víceprací.

Ovšem důsledné prosazování těchto variant do smlouvy může mít i pro objednatele nepříznivé následky, jako nekvalitně nebo pozdě provedené dílo a někdy i fatální následky, v podobě nedokončení díla. Zhotovitel je totiž v těchto případech motivován snahou, co nejvíce snížit své ztráty vzniklé v důsledku dodatečných prací, jejichž úhrada záleží z větší části na objednatelově ochotě. V neposlední řadě vedou nerovnoměrně rozdělené povinnosti a nároky ve smlouvě k napjatým vztahům a případným sporům.

 

Joomla SEF URLs by Artio