Sidebar

13
st, pro

BLOGEE
Typography

Fenomén bezdomovectví a jeho aktéři se každým rokem dostávají více a více do popředí zájmu. Zájmu sociálních vědců, zájmu médií, zájmu široké veřejnosti. Ač na ně každá z těchto skupin pohlíží jinak a jejich ohnisko zájmu je odlišné, je bezdomovectví často diskutovaným tématem. Zpravidla je o tomto fenoménu psáno jako o sociálním problému, který sužuje naši Zemi.

Koncept identity

Řada autorů pracujících s „identitou“ se shodne na tvrzení, že koncept identity je problematický a komplexní. Pojem identity je nejednoznačný a příliš rozpolcený. S čím se ale sociální vědci pravděpodobně ztotožní, je názor, že naše identita vlastně odhaluje odpověď na otázku, kdo a čím jsme a zároveň nejsme.

Osobní a sociální identita

Identita se nejčastěji vymezuje na dvě podoblasti – identitu osobní a identitu sociální.

„Pojem osobní identity se (...) opírá o předpoklad, že určitou osobu lze odlišit od všech ostatních.“

Pokud se jedinec vnímá odděleně a odlišně od ostatních, provádí na sobě kategorizaci sebe sama a řídí se vlastními cíli, nikoli cíli skupiny. O cíle skupiny se jedná v případě sociální identity. Sociální identitu definujeme jako:

„aspekt sebepojmu jedince odvozený od poznání svého členství v sociální skupině spolu s hodnotou a emocionálním významem spojeným s tímto členstvím.“

Sociální identity chápeme jako specifický typ identit, které typifikují osoby tak, že je vztahují ke kolektivitám. Sociální identita je tedy diskurz, který spojuje určitou sociální skupinu a jehož členové cítí pocit přináležitosti k té dané skupině, v tomto případě pocit přináležitosti k bezdomovecké populaci. Přináležitost k jedné skupině, tedy přijetí sociální identity té dané skupiny, však značí odmítat sounáležitost s jinou sociální skupinou.

Pokud jedince charakterizují rysy identity jedné skupiny, logicky zřejmě bude odmítat rysy té druhé. Osobní identita rozhodně není v protikladu s identitou sociální. Sociální identity konstruují mozaiku sebe-identity (tedy osobní identity). Jedinec by se měl svým způsobem odpoutat od osobní identity (ne však ztratit ji) a aktivovat sociální identitu v rámci procesu otevření se společnosti, sdílení znaků. 

Bydlení jako nejdůležitější statek

Obě zmíněné formy identity lze konstruovat skrze bydlení. Pomocí obydlí se lze seberealizovat, sebeutvářet, ale také se lze skrze něj zařadit v rámci sociální kategorie. Obydlí může totiž mnoho prozradit nejen o jedincově soukromém já, ale také o jeho postavení na sociálním žebříčku.

Koncept bydlení je nejčastěji uchopován jako „forma uspokojení jedné ze základních životních potřeb lidí.“ Jedná se o statek, který zajišťuje jedinci nejen přístřeší, ale v rámci toho pocit bezpečí. Obydlí umožňuje ochranu před nepříznivými přírodními podmínkami a ochranu soukromí. Takový pohled na téma bydlení se však v dnešní postmoderní době poněkud transformoval a v sociologickém kontextu je tak nyní chápán také jako souhrn kulturních hodnot, které jedinec uznává a které vyjadřuje prostřednictvím svého obydlí. 

Bydlení lze jistým způsobem považovat za nejdůležitější společenský statek. Dům, nebo i byt, jsou nejnákladnější a přitom nejnezbytnější ‚investicí‘, kterou si musí nové domácnosti během života pořídit. Význam tohoto statku je tak zásadní, jelikož v rámci bydlení lidé mohou uspokojit další ze svých základních potřeb (spánek, reprodukce, strava...).

Domov – potřeba a pocit

S bydlením je úzce spjat pojem domova, jen je pojímán subjektivněji. Koncept domova zpravidla zahrnuje dvě podmínky. Za prvé bývá chápán skrze potřebu fyzického prostoru. Domov je tak spojen s konkrétním místem – bytem, domem, svým specifickým způsobem také se studentskými kolejemi či karavanem, a pokud bychom na téma domova pohlíželi ze širšího hlediska, lze za takové místo považovat též sousedství, obec či zemi, ve které žijeme. 

Za druhé, domov je spojován s pocitem přináležitosti. Tento pocit prohlubuje přítomnost druhých (nejčastěji rodiny či přátel), s kterými každodenně sdílíme konkrétní místo. Sdílíme „referenční rámce jednání, interpretace a emoce.“

Vedle fyzického prostoru se tak domov stává i prostorem emocionálním a centrálním prostorem zakotvenosti osobní identity. U pojmu „domova“ nejde jen o objekt, ale o způsob jeho užití k tvorbě domova. Jinými slovy, domov lze chápat jako místo, které nám zajišťuje jak střechu nad hlavou tak pocit, že pod tuto střechu skutečně patříme. Obě složky jsou na sobě totiž závislé a navzájem se doplňují. „Materiální stránka je závislá na tom, co domov představuje, a představy jsou ovlivněny fyzickou podobou domova.“ Zajišťuje-li domov obě z výše uvedených složek, lze tedy dle těchto autorek předpokládat, že domov funguje správným způsobem a nabízí svým obyvatelům to, co se očekává. Například Vašát ale tento pohled na koncept domova považuje za příliš normativní a proto na místo pojmu domova používá k pojmenování stejné představy koncept „konvenční domov“. 

Domov – nefungující instituce

Existuje nemálo případů, při kterých je některá složka potřebná k fungování domova oslabena či není přítomna vůbec. Jednou z variant, co domov představuje, je nezávislost a soukromí. Taková vize však může být různými okolnostmi nabourána. Atmosféru domova může chápat jako narušenou například handicapovaná osoba, která byt či dům obývá. K takovým jedincům často dochází zdravotnický personál, který atmosféru dokáže narušit a domov mění na veřejný prostor. Navíc vzhledem ke svému postižení jedinci často nemohou být samostatní, a tak se z domova, který může být chápán jako místo nezávislosti, může stát naopak místo, kde jsou handicapovaní odkázáni na pomoc a péči druhých, což evokuje závislost na druhých.

Je to však pouze jeden z pohledů na obdobné situace. Takové situace mohou být interpretovány i zcela jinak. Třeba naopak fakt, že k těmto jedincům dochází zdravotníci a další školený personál, znamená uchování soukromí a atmosféry domova. Důvodem jsou jasně dané role, které jednotliví účastníci hrají. Lékař je ošetřujícím, handicapovaný ošetřovaným. Pokud by totiž roli ošetřujícího převzal některý z rodinných příslušníků, který dotváří pocit domova, narušily by se zavedené rolové vztahy a taktéž atmosféra domova.

Jednou z možností, jako co je domov chápán, je prostor, který je osvobozen od strachu a úzkosti, jenže „může být místem násilí a zneužívání stejně tak, jako místem komfortu a bezpečí.“ Domácí násilí (ve většině případů páchané na ženách) je další z příkladů, kdy domov přestává být domovem. Pocity nejistoty, každodenní stres a obavy (často i o svůj život) přece nemohou zajišťovat „domáckou“ atmosféru. Oběti se tak v určitém množství případů rozhodnou, že opustit domov (který už beztak představuje pouze funkci přístřeší, než cokoli jiného) bude schůdnější varianta. Každá oběť však nemá možnost alternativního přístřeší, a tak není zcela výjimečné, že se tito jedinci stávají lidmi bez domova.


Nový Prostor dává možnost pracovat všem,
kteří pracovat chtějí a mohou,
ale jinde příležitost nenašli.
Pomáháme preventivně osobám,
které se mohou dostat do tíživé životní situace.
Realizujeme sociálně prospěšné projekty.


 

A právě bezdomovectví je další případ, kdy domov jako instituce přestal fungovat či nikdy ani nefungoval.

Do konce 80. let 20. století v rámci Československa neexistoval pojem, který by popisoval fenomén bezdomovectví. Důležité je zde však slovo „oficiálně“. Skutečnosti připomínající proces bezdomovectví se zde oficiálně nevyskytovaly stejně tak jako nezaměstnanost. Za komunistické vlády měl každý právo, ale zároveň povinnost pracovat a taktéž tomu bylo v oblasti bydlení – každému muselo být zajištěno patřičné ubytování.

Bezdomovectví i nezaměstnanost tu ovšem byly i tak, jen dobře skryté. Poté, co se fenomén bezdomovectví odkryl veřejnosti, se začal spojovat a dodnes většinou stále spojuje spíše s velkými městy. Ne, že by se v menších městech lidé bez domova nevyskytovali, jen se o ně nejeví takový veřejný zájem. Lze to vypozorovat i dle množství výzkumů, které byly provedeny – není překvapením, že nejčastějšími lokalitami jsou Praha, Plzeň a další větší města. 

„Bezdomovectví lze chápat jako syndrom komplexního sociálního selhání, které se projevuje neschopností akceptovat a zvládat běžné společenské požadavky,“

také jako

„společenský jev, kterému předcházejí jednání a procesy vedoucí ke ztrátě zázemí, životních jistot a ke společenskému vyloučení.“

Obě z definic jsou jistě platné, a přesto každá fenomén bezdomovectví popisuje trochu jinak. Pojem bezdomovectví tedy očividně není zcela jednoznačný - zdá se, že každá definice je nepřesná a neúplná a jediné, co by mohlo pomoci, je spojení těch nejzdařilejších definic v jednu, aby žádný důležitý aspekt nebyl opomenut.

Relativně obsáhlou definici nabízí FEANTSA v rámci typologie ETHOS, která zapojuje fyzický, sociální i právní aspekt bezdomovectví, a tak není divu, že myšlenky této organizace jsou velice často citovány a považovány za velice přínosné. Co definování pojmu bezdomovectví může ještě pomoci, je nezapomenout na fakt, že mezi bezdomovce nepatří pouze ti, kteří jsou rozpoznatelní na první pohled. Takový popis by seděl pouze na skupinu lidí bez domova, která je tzv. zjevná. Existují však také další typy bezdomovectví – skryté a potenciální. 

Mezi zjevnou bezdomoveckou populaci patří ti jedinci, kteří nejčastěji obývají parky, nádraží, vyhledávají pomoc v azylových domech či charitativních organizacích – jsou tedy nejviditelnější. Nicméně daleko výraznější skupinu co do počtu jedinců tvoří kategorie bezdomovců skrytých.

„Skupina skrytých bezdomovců jsou ti lidé bez přístřeší, kteří se z nějakého jen jim známého důvodu neobracejí na veřejné nebo charitativní služby, aby nalezli nocleh.“

Využívají opuštěných domů, sklepů, vysloužilých automobilů. Každé jejich útočiště je však pouze dočasné, takže velice často mění lokalitu. Počet jedinců majících zkušenost se skrytým bezdomovectvím je ještě o to větší, jelikož statistiky nezahrnují osoby, které využívají pomoc přátel a příbuzných a přechodně přespávají u nich.

Do poslední, třetí kategorie, tedy do kategorie potenciálních bezdomovců, patří jedinci, kteří jsou bezdomovectvím zatím pouze ohroženi. Může to být ale jen otázka času, kdy se z možnosti stane skutečnost. Prvotním náznakem bývají nuzné životní podmínky, nedostatečné bydlení, špatné rodinné zázemí, nezaměstnanost aj.

Z těchto vět vyplývá, že stačí poměrně málo a v ohrožení a v následném stavu bezdomovectví se může ocitnout velice brzo spousta z nás a daleko snáze již také (kromě nižších vrstev) i příslušníci střední vrstvy.

Kupříkladu ztráta zaměstnání, neprodloužení nájemní smlouvy nebo smrt partnera či jiného blízkého rodinného příslušníka dokáže jedincům změnit a ztrpčit život natolik, že možnost, že je tyto životní tragédie připraví o střechu nad hlavou, není až tak nereálná.

Problematika pojmenování aktérů

Pojmenování jedinců, kteří nakonec tíze osudu podlehnou a dostanou se do životní situace, ve které mají zkušenost s procesem bezdomovectví, je ve své podstatě velice složité. Jak je pojmenovat správně? Lze si pro účely odborné práce vystačit s nejčastěji používaným konceptem bezdomovce? Je pojmenování bezdomovce dostatečně relevantní? Není pojmem přehnaně pejorativním?

Zajímavou otázkou je, jaký by to mělo z hlediska vnímání veřejnosti dopad, pokud by se tento pojem nahradil pojmem jiným. Stále by představy lidí o těchto jedincích byly stejné, jako v případě pojmenování bezdomovce a bezdomovectví? Nelze tvrdit, že by to znamenalo sto osmdesáti stupňový obrat v postojích členů většinové společnosti k bezdomovecké populaci, ale možná by bylo použití jiných méně pejorativních alternativ názvů bezdomovec a bezdomovectví z tohoto hlediska vhodnější.

Autoři věnující se tématu „ztráty střechy nad hlavou“ ve většině případů termín bezdomovec pro označení jedince mající se ztrátou domova zkušenost používají.. Tento pojem jistě skýtá určité výhody. Předností termínu je, že se jedná o výstižný, jednoslovný název, který je veřejnosti velmi dobře známý. Nevýhody pojmu však výhody předčí v závažnosti. Jak už bylo naznačeno, tento termín je nevhodný především kvůli svému negativnímu podtextu.

Jedinci jsou na základě pojmenování „ocejchováni“, jsou deklasováni, označeni za „znečištěné“ a za ty, kteří tak znečišťují veřejný prostor a vlastně i celou společnost.

„S tímto stigmatizujícím předobrazem jsou bezdomovci při hledání vlastní sebeúcty a identity neustále konfrontováni.“

Bezdomovci jsou totiž společně s feťáky a cikány nenáviděnými skupinami osob číslo jedna, dva a tři, lze je nazývat tzv. distančními kategoriemi, které jsou proti většinové společnosti ostře vymezeny. A tuto skutečnost právě velmi podporují ona stigmatizující pojmenování.

Jaké alternativy tedy zvolit, aby co nejpřesněji popisovaly aktéry, které popisovat zamýšlíme, ale abychom se vyhnuli nechtěné hanlivosti pojmu? V časech minulých byl pojem bezdomovec v českém prostředí chápán jako jedinec bez státního občanství a právní terminologie se této definice drží dodnes. Nicméně takto dominantní společnost bezdomovce vůbec nechápe a pro obecné pojetí tato definice není vhodná. „V zákoně o sociálních službách (...) jsou pak tzv. bezdomovci označováni jako osoby bez přístřeší a osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení.“

Z definice, tak jak ji uvádí zákon o sociálních službách lze jasněji pochopit, co bychom pod pojmem bezdomovec měli hledat, a tak jsou nám de facto nabídnuty alternativy pojmenování na místo pejorativního termínu „bezdomovec“. Nicméně ani tato pojmenování nejsou zcela uspokojivá, jelikož opomíjí jistý fakt. Označení „osoba bez přístřeší“ totiž poukazuje pouze na ztrátu či nenabytí určitého fyzického místa, a proto toto pojmenování vymezuje pouze část aktérů. Navíc většinová společnost tento termín špatně přijímá.

Vysvětlení pojmu bezdomovec jako „osoby v nepříznivé sociální situaci spojené se ztrátou bydlení“ na rozdíl od osoby bez přístřeší alespoň poukazuje na určitou tíživou chvíli, která problém bezdomovectví mohla započít. Nicméně je zřejmě logické se domnívat, že se do popředí zájmu takové pojmenování nedostane a dominantní společnost se o bezdomovcích nebude vyjadřovat jako o „osobách v nepříznivých sociálních situacích spojených se ztrátou bydlení“. Nepatrně přívětivějším opisem slova bezdomovec může být chápáno označení „člověk či osoba bez domova“, v konečném důsledku to však pravděpodobně žádný pozitivní vliv mít nebude.

Na kritiku pojmu bezdomovce upozorňuje Petr Vašát, který nabízí opis „lidé bez konvenčního domova“. Autoři do kategorie bezdomovců zařazují i takové jedince, kteří k bydlení využívají určité prostory, jež nicméně neodpovídají ani minimálnímu standardu. I přesto však tito aktéři mohou takové místo považovat za domov, avšak dle Vašáta se samozřejmě nejedná o domov konvenční.

Vašát se pojmu „tzv. bezdomovce“ vyhýbá a raději ho zařazuje do širší kategorie třídy nejchudších, která dále zahrnuje „i narkomany a některé chudé aktéry, které všechny spojuje absence konvenčního domova na jedné straně a orientace sociálních praxí na venkovní prostředí na straně druhé.“

Jak už bylo zmíněno výše, i přes uvedené důvody je pojem bezdomovec hojně používaný, jelikož je natolik zažitý (a to jak mezi laiky, tak i mezi odborníky). V této práci bude tedy opomenuta pejorativnost, určitá nejednoznačnost a nejasnost tohoto termínu, který bude používán společně s ostatními opisy.

Typický bezdomovec

O střechu nad hlavou přicházejí a na ulici se ocitají nejrůznější lidé. Nelze tvrdit, že pouze určitá kategorie lidí je nejohroženější. Bezdomovci mají různé dosažené stupně vzdělání, před životem na ulici patřili do různých sociálních kategorií, taktéž jejich rodinný stav je odlišný. Přesto existují charakteristické rysy, které u většiny převládají a ukazují typické atributy těchto jedinců.

Typickým bezdomovcem je muž, svobodný či rozvedený, který dosáhl nízkého stupně vzdělání, nejčastěji učňovského vzdělání bez maturity. Zpravidla bývá nezaměstnaný a je mu mezi 40 a 50 lety. Tato fakta uvádí Český statistický úřad ze SLDB 2011.

Je však nutné upozornit, že tyto informace poskytli lidé bez domova, kteří využívají služeb azylových domů, domů na půli cesty a dalších sociálních zařízení. Nelze je tak vztáhnout na celou bezdomoveckou populaci.

Většinová společnost vidí typické bezdomovce zpravidla jako ty, kteří postávají či posedávají na veřejných místech – nádražích, parcích či před supermarkety, popíjejí levné víno a občas se některý z nich odváží mezi „normální“ občany a vyžebrá pár drobných. Ne, že by tento pohled byl zcela scestný, ostatně taková zkušenost je ve velkých městech na denním pořádku, nicméně je poněkud zkreslený. Takoví bezdomovci jsou totiž považováni za typické, jelikož jsou, jak už jsem uvedla výše, nejviditelnější.

Příčiny bezdomovectví

Ke vzniku stavu bezdomovectví vede nespočet různých cest. Některé varianty jsou popsané již výše, v pasáži, kde zmiňuji potenciální bezdomovectví. Důvody, které zapříčiní, že se jedinec stane bezdomovcem, lze rozdělit do dvou skupin. Zpravidla rozlišujeme příčiny objektivní a subjektivní. Mezi objektivní příčiny řadíme takové, které jsou ovlivnitelné státem.

Za takové důvody lze považovat například vysokou míru nezaměstnanosti, fungování sociálního systému státu, s kterým souvisí například finanční nedostupnost bydlení či nedostatečné možnosti sociálního bydlení, systém vzdělávání apod. Zásadní a problematickou skupinou objektivních příčin jsou tzv. institucionální příčiny. Zahrnují životní situace, kdy mladí lidé opouštějí dětské domovy a jsou „vhozeni“ do moře, či spíše do neznámého a (zdá se) nepřátelského oceánu, ve kterém se jim většinou nedostává žádné speciální a nadstandardní péče, naopak jsou nuceni zvládnout žít dospělý, svobodný život.

Podobným problémem může být propuštění z různých ústavů a léčeben či vězeňských zařízení.

Pro řadu jedinců tento moment znamená začátek „života na ulici.“ Pokud totiž jedinec před hospitalizací či uvězněním měl nedostatečné či žádné zázemí, ani střechu nad hlavou, možnost bezdomovectví je v takovém případě velmi reálná. Kategorii objektivních příčin, které způsobují stav bezdomovectví, lze také nazvat pojmy strukturální či vnější příčiny.

Druhou kategorií příčin jsou tzv. subjektivní či vnitřní příčiny, které na rozdíl od objektivních ovlivňuje (ve většině případů) sám jedinec. Mezi takové patří kupříkladu nezaměstnanost, kterou si aktér zapříčiní vlastní vinou. Tím může být myšleno například jednoduše nechuť pracovat, ztráta zaměstnání z důvodu porušování pracovní kázně či nemožnost sehnat práci kvůli sociální neschopnosti. Dalšími důvody může být nízké platové ohodnocení, zadluženost apod. Tyto příčiny lze zahrnout do kategorie materiálních příčin. Do druhé skupiny, skupiny vztahových podmínek příčin patří rodinné problémy. Rozpad manželství, smrt partnera či absence rodinného zázemí, například z důvodu přítomnosti domácího násilí, jsou konkrétními příklady. A konečně třetí kategorií subjektivních příčin je taková, jež zahrnuje osobnostní problémy jedince. Jimi mohou být závislost na návykových látkách, trauma z dětství, fyzické či psychické onemocnění a mnoho dalších alternativ. Velice časté bývá, že se jedinec na ulici dostane spojením hned několika nepříznivých životních událostí, a tak důvodem nebývá pouze jedna, ale kombinace více příčin. 

Řešení bezdomovectví – nástroje sociální politiky

Důvody, kvůli kterým se z jedinců stávají bezdomovci, jsou určitě důležité z hlediska toho, na jaké oblasti se v případě řešení a prevence bezdomovectví zaměřit. A jelikož počet případů bezdomovectví stále stoupá, je nasnadě se tímto fenoménem zabývat a pokusit se situaci skutečně řešit a eliminovat počet těch, kteří jsou okolnostmi přiměni přijmout bezdomoveckou identitu za svou. Případy zpětné reintegrace bezdomovců do společnosti jsou možné a existují, je jich však stále málo.

EET(b)

K úspěšné změně situace a zvýšení počtu jedinců, kteří získají zpět „své místo ve společnosti“ by mohl napomoci určitý souhrnný projekt, který by se zabýval proměnou bytové politiky, systémem oddlužení a dalšími nezbytnými body a jenž by tak zajistil co nejkomplexnější služby pro co nejvíce osob mající zkušenost se ztrátou obydlí. Aby totiž jedinec bez přístřeší „přešel na druhý břeh“, byl zbaven statusu bezdomovce a přestal být jedincem na okraji společnosti, nestačí mu zajistit dostatečné obydlí. To je jen jedna z nutných podmínek zajišťující úspěch zpětné integrace jedince. 

Slibný krok v této problematice učinilo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky v srpnu roku 2013. Projekt, který vypracovalo, nabízí návrh, jak komplexně a efektivně vyřešit bezdomovectví. Značná část této práce je věnována i prevenci tohoto fenoménu, jelikož čím méně jedinců se bezdomovci stane, tím méně jich bude potřebovat pomoc při řešení, jak se z této nepříznivé situace dostat a jak se vrátit do „normálního“ života. Při snaze řešit bezdomovectví a tedy redukovat počet případů je třeba zaměřit se na čtyři důležité oblasti – přístup k bydlení, sociální služby, zdravotní péče a oblast informovanosti a zapojení veřejnosti a médií. Jednotlivá témata jsou samozřejmě prostupná, jelikož se navzájem ovlivňují a jsou na sobě závislá.

Mimo tento výčet lze ještě zmínit jednu oblast, kterou je získání zaměstnání.

„Cílem všech politik vedoucích k řešení bezdomovectví je udržení nebo nalezení bydlení, nikoliv přístřeší či ubytování.“

Aby byl tento cíl uskutečněn je však zpravidla nutné využít pomoci sociálních služeb. Tato pomoc může mimo jiné spočívat v možnosti dočasného přespávání v noclehárnách a jiných alternativních obydlích, ve výměně darovaného šatstva či v radě sociálního pracovníka. Také mohou, což je z hlediska vyřešení bezdomovectví velice důležité, vést k pomoci získat zpět konvenční bydlení. V České republice však prozatím natolik komplexní služby chybí.

„Současný systém práce s bezdomovci v ČR představuje tzv. vícestupňový model sociálního začleňování bezdomovců“,

který spočívá v tom, že se jedinec s pomocí sociálních služeb postupně „zvedá ode dna“ a zlepšuje svou životní situaci. Tento model však postrádá efektivitu, jelikož nenabízí formu sociálního či nájemního bydlení pro potřebné jedince, kteří tak zůstávají ve spleti azylových domů a domů na půli cesty.

„V ČR dosud chybí centrální vymezení pojmu sociálního bydlení, stejně jako výraznější státní podpora zaměřená na tento segment bydlení.“

Doplnění tohoto nedostatku, které MPSV plánuje, lze považovat za nezbytné a velice přínosné. Programů zabývajících se sociálním bydlením existuje totiž jen nepatrné množství v rámci jednotlivých obcí. Co však je v České republice, stejně jako v jiných rozvinutých zemích, nástrojem podpory v oblasti bydlení a co tedy může v tíživých životních situacích některým jedincům pomoci, je příspěvek na bydlení či doplatek na bydlení. Zdaleka ne každý však splňuje podmínky pro získání těchto podpor.

Daleko snazší sehnat konvenční bydlení je v případě, že jedinec chodí do zaměstnání a má tak trvalý příjem. Díky tomu si nejenom snáze může bydlení najít, ale také si ho snáze udrží. Velice častým problémem je však existence dluhů jedinců. To samozřejmě může vést k demotivaci hledání práce i bydlení, jelikož bezdomovec ví, že i když půjde pracovat, mnoho peněz mu po exekučních srážkách beztak nezůstane: pouze příjem ve výši životního minima.

Řešením takové situace by mohlo být oddlužení. Jedinec v takovém případě může požádat o osobní bankrot, který ho zbaví povinnosti splatit některé nesplacené pohledávky. K oddlužení může dojít dvěma způsoby – pomocí splátkového kalendáře či zpeněžením majetku. Pokud je uzavřen splátkový kalendář, dlužník musí v následujících pěti letech věřitelům splatit alespoň 30% dluhů. Jedinec však musí být zadlužen jen do té míry, aby byl skutečně schopen za pět let požadovaných 30% dluhů zaplatit.

Takový způsob řešení je pro bezdomovce schůdnější než exekuce, jelikož může dluhy splácet delší časový úsek a tedy měsíčně nižší částky.

Dalším mechanismem, který může napomoci při snaze řešit bezdomovectví, je zlepšení přístupu ke zdravotní péči. Úspěch by mohl být z části zajištěn, pokud lékaři budou mít garanci, že jim ošetření a léčení bezdomovců bude proplaceno pojišťovnami. Komplikace totiž nastávají, jestliže jedinci nemají průkazy totožnosti a zdravotníci si tak nemohou ověřit, že si jedinec platí zdravotní pojištění nebo mu ho hradí stát. Dalším dílčím úspěchem by bylo posílení zdravotnického personálu v terénu, což by mělo za následek větší možnost brzkého vyléčení a docházelo by tak k redukci počtu vážnějších zdravotních stavů bezdomovců a navíc by to také snížilo náklady na zdravotní péči. 

Velkým problémem celého tématu bezdomovectví v České republice je nedostatečná informovanost veřejnosti o tomto tématu a případná spolupráce s bezdomoveckou populací. Velice by pomohlo, kdyby bylo k dispozici větší množství výzkumů, a v rámci nich jsme získali dostatek relevantních dat, která by poukázala na problematiku bezdomovectví a odhalila, že existuje mnoho perspektiv tohoto fenoménu a společnost by tak díky získaným informacím mohla mít podrobnější vhled do situace. Informovanost je pro možné řešení bezdomovectví a především pro prevenci zcela zásadní. Pokud totiž jedinci budou znát rizika, je daleko větší pravděpodobnost, že svou tíživou životní situaci zvládnou oproti těm, kteří kvůli nedostatku poznatků snáze selžou. 

Konstrukce bezdomovecké identity

Jak již bylo na stránkách této práce zmíněno, jedinci, kteří mají zkušenost s fenoménem bezdomovectví, se vyskytují v České republice, v dalších státech Evropy, i na ostatních kontinentech – této problematiky není ušetřen žádný stát. I přes možné způsoby řešení této situace, bezdomovecká populace je (a zřejmě nadále bude) součástí společnosti. Avšak v rámci společnosti tato kategorie bohužel nemá dobré postavení – nepatří totiž tak docela do dominantní společnosti, ale je spíše v její opozici.

Společnost tyto jedince sice produkuje, ale okamžitě se od nich distancuje. Tento fakt tak potvrzuje, že mezi většinovou a bezdomoveckou populací existují diference – v jednání, v chování, v komunikaci, ve způsobu života. Lidé bez střechy nad hlavou se tak odlišují svou novou identitou bezdomovce.

„Přechod z prostředí dominantní kultury do prostředí bezdomovců je velmi dobrou ukázkou (...) výměny (případně inovace) užívaných rámců a s tím související změny vlastního sebepojetí.“

Z hlediska sociologie Pierra Bourdieho, dochází v rámci takového přechodu k přeměně habitu. Tato sada vlastností, která podléhá společenským podmínkám, se v okamžiku, kdy se jedinec ocitá v nové společenské situaci (přichází o přístřeší), transformuje.

Aspekty formující identitu

„Dle našich společenských hodnot život bezdomovce není tím životem, je spíše absencí života, obdobím prázdna a temna.“

Obdobím, ve kterém dochází k zásadní proměně jedincova způsobu života, k proměně chápání sebe sama, ale taktéž nastává odlišné chápání těchto jedinců ze strany veřejnosti. Jinými slovy, může dojít pomocí různých mechanismů k transformaci sociální identity těchto osob. Existuje celá řada aspektů, která tuto změnu utváří. Tyto aspekty jsou navzájem propojené, přítomnost jednoho vlastně znamená utváření dalšího a společným působením těchto faktorů se z osob bez střechy nad hlavou stávají zcela jiní, noví lidé.

Sociální, kulturní a ekonomický kapitál

Naše společnost je „prostor silových vztahů mezi různými druhy kapitálu.“ Každý jedinec těmito druhy kapitálu disponuje, tedy disponuje určitými hodnotami ve formě kapitálu. Kapitál lze chápat jako soubor hodnot, jejichž objem určuje naši pozici v sociálním poli/sociálním prostoru. Nejčastěji jsou zmiňovány a mnoha autory používány tři formy kapitálu - kapitál sociální, kulturní a ekonomický.

Taktéž jedinci bez střechy nad hlavou mají k dispozici určitý objem různých druhů kapitálu. Od dominantní společnosti se však výrazně odlišují co do množství i intenzity využívání. Tak jako oni sami i jejich kapitály projdou fatální proměnou během procesu, kdy se z jedinců stávají bezdomovci. Během jejich bezdomoveckého období se jim totiž zpřetrhávají původní rodinné, přátelské a jiné sociální vazby, přicházejí o finanční a jiné materiální jistoty a taktéž ztrácejí kulturní hodnoty, které za svůj předešlý život nabyli.

Jedinci bez střechy nad hlavou postrádají dostatek materiálních prostředků. Takoví jedinci přicházejí o svůj ekonomický kapitál, tedy o ekonomické zdroje, jejichž množství určuje postavení každého z nás v rámci sociální hierarchie.

Důvody pro úbytek ekonomického kapitálu mohou mít objektivní či subjektivní podobu. Mezi objektivní lze řadit míru nezaměstnanosti a tedy nedostatek pracovních míst, změnu či nefunkčnost systému státu. Za subjektivní lze považovat nahromaděné dluhy, ztrátu práce vlastním přičiněním a s tím spojenou ztrátu trvalého příjmu. Nedostatek ekonomického kapitálu výrazným způsobem ovlivní jedincovu pozici v sociální struktuře. Množství bezdomovcova ekonomického kapitálu se totiž zpravidla omezuje na částku, která je „vydělána“ žebráním, klečením či krádežemi, ale která je velice rychle utrácena.

Méně časté je disponování financí získaných v rámci dávek (pokud je bezdomovec veden na úřadu práce) či pokud má na něj jedinec nárok, disponuje financemi z důchodu. Jejich nuzným majetkem je často jen několik igelitových tašek, které, ať už je v nich cokoli, pravděpodobně velkou hodnotu nemají. Dalším možným výdělkem jsou (a tedy vidinu potenciálního ekonomického kapitálu zajišťují) sběrné suroviny, které někteří lidé bez střechy nad hlavou prodávají. 

„Hilton je krom jiného zdrojem sběrných surovin, a tudíž i peněz. Všechno, co je železné, může být potenciálně zpeněženo.“ 

Taktéž kulturní kapitál bezdomovců projde transformací. „Na ulici“ v kruhu bezdomovecké populace totiž není zcela podstatné, zda má jedinec vystudované učiliště či v minulosti dosáhl vysokoškolského vzdělání. Na úplné dno se totiž očividně mohou dostat jak lidé vzdělaní a s bohatým kulturním kapitálem, tak ti vzdělaní méně. Není však pravdou, že by jedincům předešlé vzdělání vůbec v ničem nepomáhalo. Lze předpokládat, že například vysokoškolák bude mít přeci jen větší šanci například při jednání s úřady, vyřizováním dokumentů apod. I tak lze ale očekávat, že pod mostem své znalosti pravděpodobně obtížněji zužitkuje, a tak se může stát, že o svůj v minulosti nabytý kulturní kapitál postupně začne přicházet. Na druhé straně se lze domnívat, že vzdělanější jedinci budou proti takovému stavu ostřeji bojovat a snažit se dát svému životu větší smysl. Na takové jedince a jejich případy upozorňuje reportáž České televize, která odhaluje vysokoškolské bezdomovce, kteří se znovu kulturně zapojují do společnosti například v rámci divadla divaDNO, jako pomocník sociálních služeb či jako doučovatelka českého jazyka. 

Nedostatečný kulturní kapitál se často projevuje též v komunikaci, ve smyslu verbální obratnosti. Bezdomovci mají totiž obecně vzhledem ke svému způsobu života poměrně malou slovní zásobu, která jim na druhou stranu právě k jejich způsobu života bez problému stačí. Jedincovo postavení v sociálním prostoru ovlivňuje kombinace ekonomického a kulturního kapitálu. Má-li osoba dostatečně bohaté oba typy kapitálu, jeho pozice na společenském žebříčku je výborná. Bezdomovci však jsou přesně opačnými případy, a tak jejich pozice ve společnosti je tím jasně určena.

Další formou kapitálu, která projde transformací, je sociální kapitál. Pod tímto pojmem se skrývá „souhrn sociálních kontaktů, kterých může jedinec využít ke svému prospěchu hmotnému nebo nehmotnému.“ Autoři, kteří se tomuto konceptu věnují, se však neshodnou v odpovědích na otázky, komu sociální kapitál patří a zda ho lze chápat v rámci individualistického či kolektivního pojetí. Sociálním kapitálem mohou disponovat pouze vyšší vrstvy, a tedy z jeho hlediska tak jedinci bezdomovecké populace vůbec žádný sociální kapitál nabytý nemají.

Sociální kapitál je jeden z možných mechanismů, jak se ubránit před sociálními riziky, tvrdí Keller. (Keller 2009) Jenže jak se má jedinec bez přístřeší tímto způsobem bránit před nástrahami společnosti, když svým příchodem „na ulici“ o většinu zdrojů sociálního kapitálu přichází? Množství sociálního kapitálu závisí na intenzitě a množství sociálních vztahů a vazeb. Bezdomovcův sociální kapitál tak ztrácí nebo spíše pozměňuje význam v jeho životě, jelikož již není účastníkem tolika sociálních interakcí, a když už tak častěji interaguje v rámci bezdomovecké populace.

Jak tedy z výše uvedeného vyplývá, osoba bez střechy nad hlavou zpravidla ztrácí na ulici zdroje všech forem kapitálu. Zjednodušeně řečeno, přichází o finance, přichází o možnosti využít nabyté vědomosti, čímž je de facto ztrácí, i o užitečné kontakty.

Problém sociální exkluze

Výše zmíněné a další atributy konstruující bezdomoveckou identitu více a více vylučují jedince ze společnosti a to v každé oblasti a staví je na opačný břeh od většiny. „Tato hrozba“...vyloučení...„znamená mnohem více než jen obyčejnou nerovnost. Jde o nerovnost natolik velkou, že podlamuje zbytky pocitu bezpečí, narušuje stimulující sociální kontakty se sociálním okolím a přináší vážný problém s vlastní identitou.“

„Vyloučení v nich může vyvolat procesy hledání vlastní identity a odstup od širší společnosti na základě preferencí vlastních hodnot, obnovování identity v nevyzpytatelném, destruovaném a odcizeném (...) světě.“ 

Pojem sociální exkluze je z obecného hlediska chápán jako izolace určité sociální skupiny většinovou společností, která přináší nemožnost zapojit se do aktivit této dominantní společnosti. Koncept exkluze se vyznačuje svou multidimenzionalitou.

Jinými slovy, sociální exkluze může prostupovat každou oblastí lidského života, tedy jedinec může být z každé této oblasti vyloučen. Jednotlivé dimenze tohoto pojmu se samozřejmě vzájemně doplňují a ovlivňují. Neexistuje jednotná typologie forem sociálního vyloučení, s níž by souhlasili všichni autoři pracující s tímto pojmem, avšak základní typy exkluze obsahují všechny. Za ty základní jsou zpravidla považovány ekonomická exkluze, politická exkluze či sociální exkluze v užším slova smyslu. Někteří autoři však také vyzdvihují důležitost kulturního či symbolického vyloučení. 

„Placená práce je dnes zdrojem nejen živobytí, ale i statusu, identity a sebevědomí člověka“

a proto je ekonomická exkluze obrovským problémem v lidském životě, zvláště pak v životě bezdomovců. Toto vyloučení spočívá v omezeném, ale častěji zcela uzavřeném přístupu na trh práce, jde tedy o tzv. marginalizaci na trhu práce. Jedincům jsou odepřeny možnosti nalezení zaměstnání, a proto je velmi častým důsledkem rozšiřující se nezaměstnanost.

Indikátory ekonomické exkluze jsou ale také částečné pracovní úvazky, které asociují nižší výdělky a tedy relativní možnost hrozby vyloučení. Ohroženi tedy nejsou pouze jedinci, kteří nepracují, ale také ti, kteří zaměstnání mají, ale jejich příjem není dostatečně velký na to, aby je ochránil.

I přesto, že většina jedinců bez přístřeší zaměstnání nemá, ti, kteří ho mají, na tom zpravidla nejsou z hlediska ekonomické exkluze o mnoho lépe. Častým problémem bezdomovců, který byl již v této práci zmíněný, je totiž množství dluhů, které za svůj život nahromadili buď oni sami či jejich rodinní příslušníci.

Mnoho jedinců proto práci ani nehledá, jelikož by jim, v případě, že by pracovali legálně a měli řádnou pracovní smlouvu, značná část příjmu byla odebrána na uhrazení dluhů. Tato demotivující situace, kdy ani zaměstnání není cestou ke zlepšení životní situace, jen ještě podpoří jejich ekonomické vyloučení. Jistým řešením, i když nelegálním, je pak „práce na černo“, jež jedincům zajišťuje příjem, jehož část jim však nebude stržena, jelikož kompetentní státní orgány o jeho existenci nebudou informovány. 

Být vyčleněn z většiny také znamená mít odepřena práva a povinnosti platné pro danou společnost. V takovém případě jsou jedinci exkludováni politicky. I takovým vyloučením je opět ohrožena a ve většině případů již postihnuta bezdomovecká populace. Jedincům bez střechy nad hlavou jsou upřena občanská, politická a v některých případech i základní lidská práva.

Izolace od takových práv může spočívat v nemožnosti se jakkoli podílet na politických procesech, politicky se angažovat, například volit, sdružovat se v rámci organizací, hnutí apod. Jedinci tak přicházejí o možnost zasáhnout do politického dění společnosti a jakkoli ho ovlivnit. Jedním z důvodů, proč bezdomovci nemohou volit, je například ztráta dokladů totožnosti, které jsou při volbách nezbytné. Jinou z příčin může být fakt, že bezdomovci často nepobývají tam, kde by měli volit a jejich finanční situace jim neumožní se na dané místo dopravit. Pravděpodobně nejčastější příčinou vyloučení bezdomovců z politického dění je však jejich vlastní nezájem.

Bezdomovci ve spoustě případů o politickou situaci, o aktivity s ní spojené, jako jsou členství v různých asociacích či účast u voleb, zájem neprojevují, a tak se de facto sami staví na okraj společnosti.

Dominantní společnost jedince bez střechy nad hlavou vylučuje také na symbolické rovině. V takovém případě se nejedná o exkluzi v pravém slova smyslu, tedy ve smyslu reálného vylučování, jeho význam je však stejně tak velký. Tato exkluze se vyznačuje odmítavým chováním ze strany veřejnosti. Bezdomovci jsou považováni za opovrženíhodné, a takový postoj také mnoho členů dominantní společnosti zaujímá.

„Bezdomovectví představuje extrémní formu sociálního vyloučení.“

Jedinci jsou totiž zpravidla vyloučeni ze všech zmíněných sfér lidského života a dochází tak k jejich absolutnímu a tedy extrémnímu vyčlenění z veřejnosti.

Proces stigmatizace

„Když se před námi objeví cizí osoba, první dojem z ní nám pravděpodobně postačí k tomu, abychom předvídali její kategorii a atributy, její sociální identitu.“ Pokud takovou osobu kategorizujeme jako bezdomovce, není ničím překvapivým, ani výjimečným, jaký postoj k ní pravděpodobně zaujmeme. Většina členů dominantní společnosti se totiž vůči bezdomovcům chová odtažitě.

Veřejnost se jednoduše chce vůči takovým jedincům vymezit a určit jasné hranice mezi ní a jimi, tedy mezi lidmi „normálními“ a stigmatizovanými. Goffman takovými jedinci obecně myslí ty, kteří se odlišují určitým identifikačním znakem, buď tělesným či sociálním, jenž je vylučuje z většinové společnosti. Jejich stigma, tedy silně diskreditující atribut, který je diferencuje, je vlastně takovým „cejchem“, jenž ukazuje jejich selhání, jejich nedostatky. (Goffman 2003) Z informací výše tak vyplývá, že procesem stigmatizace rozumíme činnost většinové „normální“ společnosti, která některým svým členům přisoudí negativní společenské atributy, aby bylo zřetelné, členy jaké skupiny („normální“ či stigmatizované) jsou.

Nemusí nutně znamenat, že když je člověk za bezdomovce považován, že se jím on sám skutečně cítí být. Jedinci, kteří jsou na ulici relativně krátkou dobu, často věří, že je tato situace pouze přechodná, a proto si identitu bezdomovce nezvnitřní a stigmatizaci většinové společnosti tak odmítají. Zpravidla totiž dříve člověka jako bezdomovce vnímá většinová společnost, než se tak vnímá sám.

Nicméně je zřejmé, že po určité době jedincům bez přístřeší jejich bezdomovecké stigma promění jejich sebepojetí, stejně jako jejich sociální identitu a dostanou se tak za hranici, kdy bezdomoveckou identitu přijmou za svou vlastní. Takový průběh lze nazvat tzv. sebenaplňujícím se proroctvím.

Jo Phelan se svými kolegy ve společném výzkumu téma stigmatizace bezdomovců uvádí, jak už název napovídá, především ve spojitosti s chudými jedinci. Autoři se zabývají otázkou, proč jsou veřejností více stigmatizováni bezdomovci než ostatní chudí lidé, které často od bezdomovců odlišuje „pouze“ fakt, že mají, kde bydlet. Odpověď výzkumníků vlastně není až tak moc překvapivá. Jedinci bez střechy nad hlavou jsou dominantní společnosti více „na očích“.

Činnosti, které jsou považovány za soukromé (např. mytí, spánek) totiž bezdomovci, vzhledem k tomu, že jejich „domov“ zajišťuje veřejný prostor, vykonávají právě zde.

Navíc dalšími důvody jsou praktiky, které se obecně bezdomovcům připisují, jako je užívání drog či holdování alkoholu.

Toto vše samozřejmě přispívá ke zvýšené míře stigmatizace bezdomovců ze strany veřejnosti. Phelan dále upozorňuje, že zásadním problémem a tedy výrazným až ničivým stigmatem by bylo spojení „cejchu“ bezdomovce a navíc duševně chorého. 

Proměna rolí

Znalost zásad jednotlivých rolí, které ve svém životě každý z nás hraje, je součástí společné zásoby vědění, která by měla být známa každému členovi společnosti nebo alespoň těm, kteří mohou eventuálně takové role ve svém životě hrát.

"Když se herec chopí ustálené společenské role, obvykle zjistí, že pro ni již byla ustavena konkrétní fasáda“

tedy jinými slovy každá z rolí obsahuje určité charakteristické rysy jednání a chování, která se od aktérů očekávají, což poukazuje na fakt, že jedinci jednají tolika rozličnými způsoby, kolik rolí připisují za vlastní. Bezdomovci mají však v tomto ohledu vzhledem ke své sociální izolaci zpravidla omezenější množství sociálních rolí a tedy se dostávají do méně odlišných sociálních interakcí. V takové situaci je otázka o procesu identitních změn nasnadě.

U jedinců bez střechy nad hlavou dochází zpravidla k proměnám rolí a s tím spojených změnám identity z několika oblastí. Samozřejmá je oblast rodinných vztahů a tedy transformace rolí, které jsou v rámci rodiny a příbuzných hrány. Mnoho autorů označuje absenci rodinných vazeb a vztahů či jejich výrazné ochabnutí za jeden z ukazatelů bezdomovectví. Je to faktor, dle kterého jsou popisováni jedinci bez střechy nad hlavou již v první polovině 20. století a taktéž i nadále.

S jejich ztrátou tak rázem mizí i role, které si v rámci sociálních interakcí se svými blízkými připisovali. Bezdomovec tak zpravidla přichází o možnost být nadále aktérem v představení, které s ním doposud hrála jeho rodina. Přestává tak hrát role rodiče, manžela či potomka, jelikož jím de facto skutečně přestává být, nesplňuje nadále tento druh typizace, který od něj společnost v rámci jeho rolí očekává.

Jedincům se taktéž proměňují role v oblasti pracovní. Buď takové role prakticky zaniknou, v případě, že bezdomovec nepracuje nebo se výrazně promění. Jak již bylo zmiňováno výše v této práci, existuje několik variant, jak se jedinec „na ulici“ postaví k možnosti pracovat, zda bude či nebude mít snahu, potřebu hledat si zaměstnání a pokud ano, jakým způsobem. Pouze zanedbatelná část pracujících bezdomovců pracuje legálně, značnější část je zaměstnána nelegálním způsobem. V obou případech však jedinci nadále hrají své pracovní role, téměř s minimálními rozdíly oproti období, kdy ještě měli střechu nad hlavou. I v takovém případě je bezdomovec nadále součástí divadelního představení v rámci svého zaměstnání.

Výrazněji se promění pracovní role bezdomovců v případě, že si nevydělávají konvenčním způsobem. Takovým způsobem může být již výše zmíněné klečení, žebrání či krádeže. Jedinci neztotožňující se s bezdomoveckou identitou pravděpodobně budou toho názoru, že takové způsoby výdělků nejsou přijatelné - role, které při takových situacích bezdomovci hrají, zřejmě nejsou chápány stejně jako pracovní role prodavače, lékaře či zedníka. Nemusí tomu však tak být z pohledu jedinců bez střechy nad hlavou.

„Je to vlastně něco jak práce, když to tak vezmeš, taky prostě musíš jednou vstát a jít a ptát se prostě, jo?“ 

Možná není náhodou, že osoba v původním slova smyslu, znamená maska. To potvrzuje názor, že celý život, každý moment jsme součástí hry, jsme herci v této hře a hrajeme své role. Abychom mohli o rolích mluvit a hrát je, je třeba tak činit v kontextu objektivované zásoby vědění, jenž je pro určitý kolektiv společná a tudíž všichni členi této společnosti vědí, jak definované chování a jednání se od nich očekává.

Masku, pod níž splňujeme úkoly, které v rámci role máme, Park považuje za pravdivější a reálnější já jedince. S tímto tvrzením můžeme, ale taktéž nemusíme souhlasit. Souhlasit s ním lze, pokud je obecenstvo, tedy okolní svět dostatečně přesvědčen o výkonu jedince a tedy jeho roli věří. Nelze s ním naopak souhlasit v případě, že jedinec není zcela přesvědčivý a okolí jeho hru a jeho projev nebere vážně. Takové případy jistě existují a zřejmě také i v bezdomovecké populaci. Jedinci bez střechy nad hlavou mohou nedostatečně hrát svou novou bezdomoveckou roli, jelikož se stále neztotožnili s bezdomoveckou identitou a nechávají si tak možná zadní vrátka pro případ, že by se situace obrátila a oni se znovu vrátili ke svým původním rolím. Důležitým ukazatelem takových momentů je doba strávená na ulici.

Bezdomovecká identita – otázka času a genderu

Jak již bylo v textu práce několikrát zmíněno, na utváření jedincovy identity má také vliv doba, jakou jedinec stráví bez střechy nad hlavou. Pro někoho je tato zkušenost krátkodobou záležitostí, pro jiného naopak situací značné části jeho života. Mezi jedinci se zkušeností bezdomovectví lze ale také naleznout takové, kteří se na ulici vrací. Takové osoby tak balancují mezi „normálním“ životem a obdobími, v nichž opakovaně ztrácejí bydlení a stávají se znovu a znovu bezdomovci. 

Bezdomovectví jako trvalý stav

Existuje nezanedbatelné množství jedinců, kteří jsou na ulici značnou část svého života. Dle kategorizace podle doby trvání bezdomovectví se jedná o tzv. dlouhodobé bezdomovectví, v rámci něhož má jedinec absenci střechy nad hlavou více než 5-7 let.

Takoví jedinci bývají zpravidla již plně ztotožněni se svou bezdomoveckou rolí, jelikož jsou na okraji společnosti už velmi dlouhou dobu.

U takových osob, které se již adaptovaly na svůj nový venkovní život, „lze vystopovat sadu definovatelných praktik a vzorců chování, které se“...jim...„po delší době na ulici stávají s postupem času stále více vlastními.“

Jedinci žijící na ulici mají totiž, v případě, že si chtějí udržet svou sebeúctu dvě varianty. Buď se snažit co nejrychleji se z ulice dostat, vrátit se zpět do „normálního“ života a moci si tak zachovat svou původní identitu nebo se naopak identifikovat s bezdomoveckou populací a tedy přijmout nové vzorce chování a techniky odlišné od činností zbytku společnosti.

Takové chování však samozřejmě značí jisté problémy – tyto praktiky totiž jejich vykonavatelům prohlubují stigmatizaci ze strany okolní společnosti, jedinci ztrácejí společenské návyky a to vše vede ke snížení pravděpodobnosti, že se jedinci bez střechy nad hlavou reintegrují do této společnosti zpět.

Dlouhodobí bezdomovci, tedy ti, kteří zpravidla přijímají bezdomoveckou identitu za svou vlastní, se dle Osbornova výzkumu vyznačují několika znaky, z nichž některé byly již zmíněny. Tito jedinci méně než ostatní využívají pomoci sociálních služeb, nemají takovou snahu dostat se z ulice, mají vyšší sebeúctu a mají více přátel mezi bezdomovci. 

Dalo by se očekávat, že „náchylnější“ k dlouhodobému bezdomovectví budou více jedinci, kteří se na ulici dostali z institucionálních příčin. Tím je myšleno například bezdomovectví jedinců, kteří vyrůstali v dětských domovech, byli ve výkonu trestu či byli kvůli svému fyzickému či psychickému zdraví dlouhodoběji hospitalizováni.

Pokud tito lidé po opuštění těchto institucí nemají potřebné zázemí a podporu blízkých, jsou v ohrožení dlouhodobého bezdomovectví, jelikož ztratili nejen domov, ale také ztratili (či je ani nenabyli) návyky, které od nich společnost vyžaduje. Svou dlouhodobou izolací od skutečného života tak nyní nedokážou plnit společenské normy. Tito lidé nejsou připraveni na samostatný život, a tak se velmi často stávají lidmi bez domova, kteří skutečně těžko nacházejí cestu k „normálnímu“ životu. 

I přesto, že je pro jedince bezdomovectví dlouhodobou a v určitých případech trvalou zkušeností a i přesto, že tedy pravděpodobně plně přijali svou bezdomoveckou roli, ve většině případů to neznamená, že by s tímto stavem byli spokojeni a byli snad na ulici dobrovolně, spíše jen rezignují na změnu. Aby takový život zvládali, velice často unikají od reality užíváním drog či v hojnějším případě konzumací alkoholu. Dle Mertona díky takovým aktivitám však tito jedinci přestávají být lidmi společnosti, jsou už pouze jen lidmi ze společnosti. Zatímco bezdomovcům tak užívání omamných látek pomáhá zvládnout tíživou životní situaci, dle Mertonových slov nadále prohlubují svou exkluzi a oddalují se tak zbytku společnosti. 

Bezdomovectví jako epizoda

Na rozdíl od jedinců, kteří podlehli bezdomoveckému způsobu života a jejich situace je chápána jako trvalý stav, pro řadu osob je bezdomovectví naopak pouze epizodou v jejich životě. Takoví jedinci jsou na ulici zpravidla maximálně 1-2 roky a jedná se tak z hlediska doby trvání o bezdomovectví krátkodobé.

Tito lidé zpravidla odmítají přijmout bezdomoveckou identitu za svou vlastní a nadále se identifikují se svým předešlým „normálním“ životem.

Možností, jak si na ulici udržet svou sebeúctu, v případě že se jedinci nehodlají s nastalou situací smířit a s tímto způsobem života ztotožnit, je aktivní snaha tuto životní epizodu rychle opustit  a budování jedincovy identity v kategoriích, které jsou typické pro jeho minulý život. Pro větší šanci k úspěchu musí tito epizodní bezdomovci svou současnost vnímat jako dočasné, přechodné období, v němž se tedy i nadále budou řídit institucionalizovanými prostředky většinové společnosti.

Aktivní snahou, jak se dostat z ulice, pro tyto jedince může znamenat častější využívání pomoci sociálních služeb, intenzivnější hledání zaměstnání či izolování se od bezdomovecké populace. Poslední bod je však často velice obtížné dodržet. Jak zmiňuje jeden z bezdomoveckých respondentů, bylo útěchou, když mu v době, kdy se ocitl na „ulici“, „zkušený“ bezdomovecký pár nabídl pomoc a útočiště.

Tito zasvěcení lidé, postiženi stejným stigmatem, totiž nejlépe dokážou pochopit, jak se respondent cítil.

Problém však nastal v okamžiku, kdy zkušení jedinci začali nového bezdomovce „konfrontovat s novým způsobem života, který byl v rozporu s hodnotami a normami, na nichž zakládal svou sebeúctu.“ Jelikož se nadále cítil být součástí společnosti, odmítal vykonávat činnosti, které by ho vyloučily na její okraj a připsaly mu identitu skutečného bezdomovce.

Bezdomovectví se u ohrožených jedinců může objevovat také opakovaně. Je to vlastně určitá kombinace dlouhodobého a krátkodobého bezdomovectví. Někteří jedinci se totiž na ulici v nepravidelných epizodách vracejí a dlouhodobě tak balancují mezi běžným životem a obdobími strávenými na ulici bez střechy nad hlavou. Příčinami takové situace mohou být nestálé zaměstnání, finanční negramotnost (neschopnost správně hospodařit s penězi) či gamblerství.

 EET(b): Musíme si pomáhat

Být bezdomovcem

Cesta „ven“

Jak je z výše uvedeného zřejmé, s úspěšnou reintegrací bezdomovců úzce souvisí doba strávená mimo konveční bydlení. Zpravidla platí, že čím kratší je tato doba, tím jednodušší je vrátit se do „normálního“ života a naopak, čím déle se jedinci na ulici nacházejí, tím obtížnější je jejich cesta „ven“. 

Pokud se bezdomovec nachází před bodem návratu, je vidina možné reintegrace poměrně reálná. Jedinec se totiž ještě neztotožnil s pozicí, kterou společnost a také zbylá bezdomovecká populace očekávají, že zaujme. Brána k cestě ven se dle této vize symbolicky uzavírá v okamžiku, kdy jedinec přijímá bezdomoveckou identitu a s ní spojenou roli, jež se očekává, že bude hrát. Tato osoba bez střechy nad hlavou tak překročila onu hranici, onen bod návratu a značně si tím zkomplikovala budoucí možnosti na změnu života. Avšak poté, co zjistí, že i tento způsob života je žitelný, i přesto že rozhodně ne ideální, snahy o zpětnou reintegraci, tedy o nalezení oné cesty „ven“ mohou být méně časté či spíše ojedinělé.

Otázka genderu

V rámci tématu bezdomovectví a konstrukce nové identity je nezbytné zdůraznit důležitost genderových aspektů. Není totiž pravdou, že bezdomovecká identita je utvářena u mužů i u žen postihnutých ztrátou domova dle stejných trajektorií. Na tento fakt poukazují mnohé rozdíly, které mezi „ženským a mužským“ bezdomovectví lze vypozorovat.

Odlišnosti se nám odhalují například v případě hledání příčin bezdomovectví. I přesto, že obecně můžeme u mužů i žen naleznout podobné důvody, kvůli kterým se bezdomovci a bezdomovkyně ocitají „na ulici“ bez střechy nad hlavou, lze zmínit i některé příčiny specifické pro ženy. Patří mezi ně například chudoba způsobená obecně nižšími mzdami či domácí násilí, které ženy donutí opustit svá obydlí. 

Ať už se zde ocitly z jakéhokoli důvodu, žen je na ulici v poměru s muži podstatně méně. Je velice obtížné dopracovat se ke skutečnému číslu, nicméně statistiky a sčítání zpravidla uvádějí, že žen bezdomovkyň je zhruba 15-27% ze všech bezdomovců. Důvodů takového výrazného rozdílu může být hned několik. Lze očekávat, že ženám ohroženým bezdomovectvím ve více případech někdo podá pomocnou ruku – ať už to bude partner, rodina či známí. Ženy si také častěji než muži o takovou pomoc řeknou. Muži chtějí oproti ženám více poukázat na svou samostatnost a požádat o pomoc či ji přijmout se ostýchají. 

I přesto, že mezi bezdomovci skutečně určité procento žen je, na veřejnosti jsou spíše neviditelné, veřejný prostor okupují nenápadněji než muži, před veřejností se schovávají. Důležitým důvodem je strach před nocováním přímo na ulici. Bezdomovkyně se totiž obávají násilí či sexuálních útoků, které jim hrozí samozřejmě více než jejich mužským „kolegům.“ Další příčinou schovávání je fakt, že bezdomovectví pro ženy představuje vyšší míru stigmatu. Veřejnost na takové ženy totiž hledí ještě s větším despektem než v případě mužů. Je pro ně obtížnější se se svou novou situací smířit a pociťují hlubší stud.

Dle výše zmíněného je zřejmé, že situace mužů a žen na ulici skutečně není stejná. U žen lze očekávat větší pravděpodobnost toho, že o přístřeší kvůli pomoci jiných vůbec nepřijdou a otázku přijetí bezdomovecké identity tak vůbec nebudou muset řešit. Na druhou stranu, pokud se však na ulici dostanou, mohou očekávat ještě těžší podmínky, než ulice a veřejný prostor připravily pro muže.

 

Joomla SEF URLs by Artio