Sidebar

13
st, pro

BLOGEE
Typography

Peníze hrají důležitou roli v životě každého člověka. Jsou základním prostředkem směny za zboží a služby. Jsou také zúčtovací jednotkou, kterou lze ohodnotit práci odvedenou člověkem. Každý z nás stráví většinu svého života právě jejich vyděláváním. Chodíme do práce a za odvedenou činnost dostáváme finanční ohodnocení formou mzdy. Výše mzdy závisí na mnoha faktorech – pracovní pozice, schopnosti a dovednosti, společnost nebo území, na kterém pracujeme.

 

Za získané peníze zpravidla pořizujeme základní statky a služby, které jsou potřebné k přežití nebo tvoří samozřejmost dnešní doby - bydlení, energie, potraviny, obuv a oděvy. Výše mzdy je odlišná a v současné moderní společnosti tvoří obrovské rozdíly. Díky těmto rozdílům vznikají ve společnosti různé vrstvy obyvatelstva, které mají zcela odlišnou životní úroveň. Proto se u jednotlivých vrstev liší výdaje na základní potřeby. Pokud nebudeme brát v potaz ty nejchudší vrstvy, většině jednotlivců nebo domácností v České republice zůstane po uhrazení pravidelných výdajů nějaký peněžní přebytek. Tento peněžní přebytek může být ihned spotřebován nebo odložen pro použití v budoucnu. Spotřebován za statky a služby dle libovolných preferencí nebo odložen pro nenadálé situace, pro financování budoucích potřeb nebo pro splnění různých, finančně náročných snů. Pokud se rozhodneme pro oddálení spotřeby, je velmi nutné pečlivě zvážit, jak s těmito finančními prostředky naložíme. A právě v tom vězí problém českého obyvatelstva. Finanční prostředky jsou v čase znehodnocovány inflací, přesto jich na běžných účtech českých bank (které poskytují žádné nebo minimální zhodnocení) leží obrovské množství. Absence finančního plánování vede k neefektivnímu využívání volně dostupných prostředků. Přitom při vhodné finanční strategii je možné tyto prostředky nejen ochránit, ale i zhodnotit a dosáhnout vytyčených finančních plánů.

Způsobů, jak zhodnotit volné finanční prostředky je hned několik. Prvním z nich je spoření. Finanční trh v České republice nabízí hned několik možností spoření, z nichž nejpopulárnější je stavební spoření. Je to jistota v nejistých vodách finančních trhů. Především díky státním příspěvkům nabízí solidní zhodnocení při poměrně nízkém riziku. Druhou možností je investování. 

Naší cílovou skupinou budou drobní investoři. Tuto skupinu charakterizují jednotlivci nebo domácnosti, kteří jsou ekonomicky aktivní, mají stabilní příjmy a z těchto příjmů jim vzniká přebytek, nebo mají ušetřenou určitou částku volně dostupných finančních prostředků. Důležitým předpokladem bude také to, že drobní investoři se investováním neživí.

Proč investovat

Investování znamená to, že se vzdáváme určité části finanční prostředků za účelem jejich budoucího zhodnocení. Za finanční prostředky nakupujeme aktiva, s jejichž držbou je spojen potenciální zisk nebo ztráta. Proto v případě investování pracujeme s nejistotou. Jistou formou investice může být i spoření. Rozdíl je však v tom, že při spoření je výše výnosů pevně dána.

Odpověď na otázku proč investovat se zdá být jasná – z důvodu získání vyšší budoucí hodnoty našich peněz. Ano, z části tomu tak je. Investování může být prostředkem ke splnění řady finančních cílů. Druhým důvodem, proč investovat, je inflace.

Inflace

Inflací rozumíme růst cenové hladiny v čase. Měření je prováděno na základě změn indexu spotřebitelských cen. Tento index je složen z reprezentativních výrobků a služeb, jejichž váha je dána právě mírou jejich spotřeby. Opakem inflace je deflace.

Pojem inflace sahá hluboko do historie. Mezi zdárný příklad patří panovníci, kteří neodolali touze vytvářet nové bohatství tím, že razili mince s menším obsahem cenných kovů. Jejich touha po vyšším bohatství pak znamenala různé obchodní sankce ze strany jiných národů. Ve 20. století se inflace stala politickým nástroje. Tlak jednotlivých vlád donutil centrální banky k tisknutí nových peněz za účelem platby státního dluhu (například během válek) nebo kvůli podpoře hospodářského růstu. V současné době je sledování a ovlivňování inflace jedním ze základních cílů České národní banky.

Inflace je největším nepřítelem a zároveň největší motivací investora. Warren Buffet, jeden z nejlepších investorů na světě, uvádí, že během jeho 84 let dlouhého života ztratil dolar 90% své hodnoty. Inflace patří mezi hlavní důvody, proč investovat. Neinvestovat a nechat peníze ležet jen tak ladem znamená to, že přicházíme o jejich částečnou hodnotu. Z toho plyne, že jednou z největších investičních chyb je neinvestovat. 

Výše uvedená tabulka ukazuje průměrnou roční inflaci v České republice a sousedních zemích od roku 1993 a 2010. Za posledních 17 let se v České republice každoročně znehodnotili peníze o více než 4,5%, ve Slovenské republice o více než 6%. Inflace dosahovala vysokých hodnot zejména kvůli historickým událostem (rozpad Československa, hospodářská krize 2008). Za posledních pět se inflace ustálila na nízkých hodnotách a kopíruje trend vyspělých zemí. Centrální banky se snaží inflaci držet na stabilní úrovni. Nikde však není psáno, co se stane v budoucnu. Pokud se podíváme na historickou inflaci ekonomicky stabilnějšího Rakouska a Německa, obě země si drží dlouhodobě inflaci kolem 2%, resp. 1,5%.

Investiční trojúhelník

Investiční trojúhelník je syntézou tří vlastností, které ovlivňují investici. Patří sem riziko, výnos a likvidita. Riziko je míra nejistoty, s jakou může investice dospět ke ztrátě. Výnos je to, co z investice inkasujeme a likviditou rozumíme schopnost aktiva překlápět se do likvidnějších forem. Investiční trojúhelník je základem pro každé investiční rozhodování. Vlastnosti každé investice se pohybují v tomto trojúhelníku. Investice, která by měla vysoký výnos a likviditu při minimálním riziku, neexistuje. Investoři proto hledají takové investice, které vyhoví jejich individuálním požadavkům.

Výnos

Investice přinášení dva druhy výnosů. Důchodový výnos plyne z pravidelných příjmů z investice. Příkladem je měsíční nájem z nemovitosti, kuponový výnos u dluhopisů nebo dividendy u některých akcií. Kapitálový výnos plyne ze změny ceny při prodeji aktiva. Počítá se jako rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou. Míra výnosu je rozdělována na nominální a reálnou. Nominální míra výnosu není očištěna o inflaci, reálná ano. Pro určení reálné míry výnosu nám může pomoci Fisherova rovnice.

i = ir + ii + ir x ii

  • i ... je nominální úroková sazba
    ir ... je reálná úroková sazba
    ii ... míra inflace

Součin ir x ii je často kvůli nízkým hodnotám vynecháván. Vztah mezi nominální a reálnou úrokovou mírou je pak uváděn jako:

ir = i - ii

V praxi tento vzorec znamená to, že pokud investujeme kapitál s ročním výnosem 5% a výše inflace bude 3%, reálně získáme 2%. Pokud však bude inflace 7%, budeme mít reálně o 2% méně.

Výnos z investice podléhá zdanění dle 586/1992 Sb. Zákona o daních z příjmu. Patří sem příjmy dle §8 - příjmy z kapitálové majetku, §9 – příjmy z nájmu a § 10 – ostatní příjmy (příjmy z prodeje cenných papírů). Pro všechny tyto příjmy platí srážková daň ve výši 15%, avšak liší se způsobem zdanění. Některé výnosy jsou však od daně osvobozeny. V České republice platí tzv. daňový test. Cenné papíry, které jsou drženy déle než tři roku, jsou od daně z příjmu osvobozeny. Dále jsou osvobozeny příjmy z prodeje cenných papírů do výše 100 tis. Kč.

Vztah výnosů a rizika

Vztah výnosů a rizika jde spolu ruka v ruce. Každý investiční nástroj se na trhu chová jinak a výkyvy jeho hodnoty jsou ovlivňovány v různé míře. V zásadě platí dvě důležité zákonitosti:

  • Čím vyšší výnos požadujeme, tím vyšší riziko musíme podstoupit
  • Podstoupení vyššího rizika automaticky neznamená zisk vyšších výnosů

Druhy investičního rizika

Jak již jsme výše zmínili, tím, že investujeme volně dostupné finanční prostředky do investičních nástrojů, podstupujeme určitou míru nejistoty. Investováním můžeme nejenom získat, ale také ztratit. V extrémních případech hrozí i celá ztráta investice. Při investování do různých investičních instrumentů se setkáváme s různými druhy rizika:

  • Riziko změn tržní úrokové míry (úrokových sazeb) – jedná se o riziko, které může být způsobeno budoucí pohybem tržní úrokových měr. Ovlivňují téměř všechny druhy obchodovatelných finančních instrumentů. Toto riziko je možné považovat za součást tržního rizika. Není diverzifikovatelné.
  • Riziko inflační – potenciální růst cenové hladiny může mít na finanční investice negativní dopad, zejména na jejich reálný výnos. S růstem inflace sice rostou i nominální míry výnosu u většiny finančních instrumentů (především u akcií a dluhopisů s variabilním výnosem), nicméně jejich reálné vyjádření výnosu může být nízké nebo záporné. Inflační riziko je součástí tržního rizika a není diverzifikovatelné.
  • Riziko událostí – nepříznivé a nečekané zprávy mohou ovlivnit tržní ceny cenných papírů. Tyto události jsou posuzovány účastníky trhu v závislosti na investiční psychologii. Riziko událostí je součástí tržního rizika. Není diverzifikovatelné.
  • Kreditní riziko (riziko insolvence, resp. případného úpadku emitenta) – jedná se o riziko, že emitent nebude schopen dostát svých závazků. Vztahuje se vždy ke konkrétním cenným papírům, tudíž lze diverzifikovat. Nejčastěji bývá spojeno s cennými papíry korporací.
  • Riziko ztráty likvidity předmětného investičního instrumentu – jedná se o riziko dočasné nebo trvalé ztráty možnosti přeměnit investiční instrument na peněžní hotovost. Může být buď jedinečné, diverzifikovatelné (kdy je riziko spojeno s konkrétním cenným papírem) nebo tržní, bez možnosti diverzifikace (dáno charakterem trhu, zpravidla se jedná o méně kvalitní trhy).
  • Riziko měnové – je charakteristické pro investiční instrumenty denominované v jiné než domácí měně. Změny kurzů cizí měny mohou negativně ovlivnit reálný výnos z investice. Měnové riziko spadá pod tržní riziko, je nediverzifikovatelné, ale je možné jej do určité míry předvídat a zajistit se proti němu.
  • Riziko právní – jedná se o riziko, kdy nejsou plněny podmínky uzavřené smlouvy a nelze je vymoci ani právním způsobem. Právní riziko se týká především méně vyspělých finančních trhů. Patří do rizik tržních, je tedy nediverzifikovatelné. Je možné se mu částečně vyhnout umístěním investice mimo rizikové trhy.
  • Riziko operační – riziko lidských pochybení, výpadků informačních systémů a přenosových systémů. Jedná se o tržní riziko, nediverzifikovatelné.
  • Riziko vlastností – jedná se o specifické rizikové vlastnosti, které mohou být zakotvené v uzavřených smlouvách nebo v emisních podmínkách a mohou být zneužity vůči investorovi. Riziko vlastností je vázáno na konkrétní cenné papíry, proto je toto riziko diverzifikovatelné.
    Politické riziko - patřilo ve 20. století k velice závažným problémům pro investory. Patří sem války, revoluce, znárodňování majetku, korupce a také inflace. V důsledku těchto událostí může na postižených trzích docházet k obrovským výkyvům. Zdárným příkladem je hyperinflace, která postihla Německo po první světové válce. Následkem bylo znehodnocení vkladů a dluhopisů na nulu. Politické riziko bylo nejvýznamnějším důvodem ztrát na kapitálových trzích ve 20. století. Proto je důležité toto riziko dobře zvažovat a investovat do politicky spolehlivých zemí.

Pro měření rizika investice se využívá rozptylu a směrodatné odchylky výnosů. V investičním prostředí je znám pojem volatilita výnosů, což je směrodatná odchylka změn výnosů za určité období.

Diverzifikace

Diverzifikací rozumíme rozdělení portfolia do různých investičních nástrojů a investičních tříd. Účelem diverzifikace je snížení rizika rozložením investice mezi různá aktiva, jejichž výnosy jsou navzájem co nejméně závislé.

Závislost výnosů jednotlivých aktiv nebo jejich tříd je možné vyjádřit pomocí korelace a korelační matice. Korelace může nabývat hodnot od -1 do 1. Hodnota -1 znamená, že existuje opačná závislost výnosů. Hodnota 0 znamená nezávislost výnosů a hodnota 1 absolutní závislost výnosů. Platí, že čím více bude výnos jednotlivých aktiv nezávislý, tím vyšší bude efekt diverzifikace. 

Existuje i druhý způsob diverzifikace. Jedná se o diverzifikaci v čase neboli průměrování nákladů. Spočívá v rozložení investice do pravidelných intervalů. V podstatě jde o investování na principu spoření, kdy jsou aktiva nakupována pravidelně bez ohledu na vývoj trhu. Celkové riziko portfolia je tak omezeno. Při tomto přístupu je nutné investovat disciplinovaně. Problematické období přicházejí v dobách, kdy se zdá, že trh se řítí do pekel, nebo v dobách, kdy trh zdánlivě vrcholí. Nevýhodou může být růst transakčních nákladu z důvodu častějšího investování.

Investování v České republice

Poslední měření finanční gramotnosti v České republice, které proběhlo v roce 2015, ukázalo, že způsob zacházení s financemi je u nás v žalostném stavu. Ukázalo se, že 85% národa stále spoléhá na státní důchod a tomu odpovídá i způsob, jakým se na stáří zajišťují. Pouze 3% lidí v roce 2015 nakoupilo investiční produkty a 19% aktivně pracujících lidí vůbec nespořilo. Zbytek využíval ke spoření buďto běžný účet, spořicí účet a stavební spoření, nebo spořil doma v hotovosti.

Spořicí produkty často nabízejí pouze nízké nominální výnosy pohybující se kolem 1%. U stavebního spoření zvyšuje výnos státní příspěvek. Pokud vezmeme v potaz inflaci, která peníze znehodnocuje (jak jsme se přesvědčili výše), mohou reálné výnosy ze spořicích produktů být záporné. Spořícím produktům a spoření jako takovému nenahrává ani fakt, že se v České republice zvyšuje rok pro odchod do důchodu a snižuje plánovaný příjem pro budoucí důchodce. S odchodem do důchodu se tak může rapidně snížit životní úroveň. To znamená, že spoření pro zajištění stáří není ten nejvhodnější produkt.

44,3% úspor českých domácností je uloženo v netermínovaných vkladech a od roku 2010 vykázal tento trend růst necelých 7%. Oproti tomu, pouze 11,1% prostředků je vloženo v různých investičních fondech. Nárůst 4% od roku 2010 může být sice uspokojující, nicméně většina úspor českých domácností je stále uložena v relativně bezpečných a málo výnosných produktech.

Co se týče struktury aktiv domácností, Česká republika je ve srovnání například s Německem stále pozadu. Německé obyvatelstvo drží peníze v hotovosti a vkladech o 20% méně než obyvatelstvo české. Němci více investují a využívají penzijních produktů.

Důvodů pro konzervativní postoj Čechů k investování může být hned několik. Jedním z nich může být kuponová privatizace na začátku 90. let a s ní spojené tunelování investiční fondů. V průběhu 90. let se ztratila přibližně čtvrtina majetku, kteří lidé nechali v investičních fondech (to představovalo přibližně 50 mld. Kč). Dalším důvodem mohou být špatné zkušenosti s některými finančními poradci. Důvodem může být také historická obliba spořicích produktů. Vysoká úroková sazba a státní podpora motivovala české občany k využívání spoření. Jedním z důvodů mohou být také divoká bankovní léta, především v letech 1996 – 2000. Tehdy se do problémů dostali i dvě velké banky – Česká spořitelna a Komerční banka.

Přechod od teorie k praxi

Investiční instrumenty slouží k přeměně hotovosti na různá aktiva. Tyto nástroje se rozdělují na dvě základní skupiny, které mají své charakteristické znaky.

Reálné instrumenty

Mezi reálné investiční nástroje patří veškeré hmotné předměty, které investoři nakupují za účelem uložení nebo zhodnocení finančních prostředků. Jejich charakteristickým rysem je hmotná podoba. Do této kategorie můžeme zařadit drahé kovy, umělecké předměty, sbírky známek apod. Pod reálné investice spadají i investice do nemovitostí. Reálné investice jsou charakteristické vysokými pořizovacími náklady, nízkou likviditou a v některých případech nezbytně nutnou znalostí oboru, do kterého investor vkládá své prostředky. Většinou přinášejí kapitálový výnos, v některých případech (nemovitosti) lze získat i pravidelný důchodový výnos.

Finanční instrumenty

Finanční instrumenty jsou mnohem větší skupinou než reálné. Nejrozšířenějším zástupcem této skupiny jsou cenné papíry. Dále sem patří finanční deriváty, strukturované produkty apod. Většina finančních nástrojů má velice likvidní formu, jelikož jsou na trzích snadno dostupné. Investoři většinou realizují kapitálové výnosy nebo ztráty. Některé finanční nástroje zajišťují také výnos důchodový. Mezi ně patří například některé akciové tituly, které vyplácejí pravidelné dividendy nebo dluhopisy s kuponem.


Investování v praxi

Postup investování v praxi se dá rozvrhnout do čtyř na sebe navazujících kroků, které jsou vhodné pro většinu investorů, jak institucionálních tak i soukromých:

  1. Stanovení finanční cílů – volba cíle a investičního horizontu. Nutnost zvážit omezující faktory.
  2. Výběr investiční strategie – volba investiční strategie dle určeného cíle na základě požadovaného výnosu, výše přijatelného rizika a potřebné likvidity. Výběr investiční strategie je zcela zásadní a ovlivňuje budoucí chování portfolia.
  3. Naplnění investiční strategie – výběr investičních instrumentů dle zvolené investiční strategie.
  4. Uskutečnění investiční strategie – realizace zvoleného plánu. Důležité je držet se strategie a měnit pouze v nutných případech.

Investiční strategie

Investiční strategie je soubor pravidel, chování, procesů a metod, na jejichž základě je možné efektivně zvolit investiční instrumenty. Volba strategie závisí na očekávaném výnosu a míře rizika, které je investor schopen akceptovat. Při určování investiční strategie je nutno pracovat s faktory investičního trojúhelníku (viz. kapitola 2.3). Volba investiční strategie je zcela individuální záležitost. Před tím, než si investor zvolí svou strategii, musí pečlivě zvážit, zdali pro něj bude vhodná. Neexistuje žádná nejlepší univerzální strategie, která by vyhovovala každému investorovi.

Investiční strategii můžeme dle přístupu k riziku a očekáváným výnosům rozdělit do tří kategorií:

  1. Konzervativní – ochrana před znehodnocením majetku inflací a časem
  2. Vyvážená – střednědobý až dlouhodobý růst investice, přiměřené riziko
  3. Dynamická (agresivní) – co nejvyšší růst hodnoty investice v dlouhém období, vysoké riziko

Investiční strategie je do značné míry ovlivněna investičním horizontem. Obecně platí, že čím je delší horizont pro splnění investičního cíle, tím rizikovější strategii můžeme zvolit. Jakmile se doba k ukončení investice zkracuje, tím je vhodnější aktiva rozdělit do méně rizikových produktů. Dle času, který k investování máme, dělíme investiční horizont na:

  1. Dlouhodobý horizont (15 let a více) – obecně se doporučuje investovat agresivně. Rizikové investice mají v tomto horizontu dostatek času ke vzpamatování a mohou se dostat na původní nebo vyšší hodnotu. Převažovat by měla akciová složka.
  2. Střednědobý horizont (5 až 15 let) – doporučuje se více pracovat s rizikem a brát ohled na to, aby případná ztráta neohrozila finance především pro penzijní věk. I pro střednědobý horizont je vhodné využívat akciové složky.
  3. Krátkodobý horizont (do 5 let) – riziko by v krátkém období mělo vstupovat do popředí. Je třeba zvažovat, jaký dopad by mohly mít investice do rizikových instrumentů. Pokud by došlo k nepříznivým událostem, nemusely by rizikové investice mít dostatek času na vzpamatování.

Analýza investičních možností pro jednotlivce a domácnosti

Fondy peněžního trhu a spořicí účty

Běžné a spořicí účty

Vklady vedené na běžných účtech spadají pod investiční bankovní produkty. Jsou nejrozšířenějším bankovním produktem, který je předpokladem pro využívání dalších bankovních služeb. Jeho účelem je krátkodobé uložení volných peněžních prostředků a zajištění bezhotovostního styku. Vzhledem k tomu, že peníze na těchto účtech jsou neomezeně k dispozici, jsou zpravidla úročeny velmi nízkou sazbou. Jednotlivci a domácnosti tyto účty využívají zejména pro platbu svých závazků a uložení hotovosti, kterou potřebují mít dostupnou.

Spořicí účty dnes mají své místo vedle běžných účtů. Banky je často nabízejí jako doplňkový produkt k běžnému účtu, na kterém mohou lidé uchovávat své finanční prostředky. U některých bank je možné jej využívat stejně jako běžný účet. Oba účty mají podobné vlastnosti. Vysoká likvidita, zanedbatelné riziko, avšak spořicí účty mají zpravidla vyšší úrok než účty běžné. Oba druhy účtů mají společnou vlastnost, a to sice zákonné pojištění vkladů až do výše 100 tis. EUR.

Běžné účty jsou nejrozšířenějším bankovním produktem vůbec. Výnosnost běžných účtů není základním parametrem pro jeho výběr. Hlavní roli hrají poplatky za služby v rámci běžných účtů a možnost získání doplňkových produktů. Běžné účty jsou nabízeny i některými družstevními záložnami.

Termínované vklady

Vkladové (depozitní) účty spadají stejně jako vklady na běžných účtech pod investiční bankovní produkty. Jejich hlavním znakem je to, že s uloženými prostředky nelze po určitou, smluvně dohodnutou dobu, nakládat. Díky tomu banky tyto vklady úročí vyšším úrokem. Čím delší období je, tím je zpravidla nabízen vyšší úrok. Pokud klient vybere vklad dříve, je penalizován vysokými smluvními poplatky. Termínované vklady se rozdělují na vklady s pevně sjednaným termínem (nelze bez poplatků vypovědět) a vklady s dohodnutou výpovědní lhůtou (peníze jsou k dispozici po určité době po vypovězení smlouvy). Výhodou termínovaných vkladů je zákonné pojištění vkladů až do výše 100 tis. EUR.

Fondy peněžního trhu

Peněžní fondy patří mezi konzervativní investice. Velká část majetku je investována do krátkodobých obligací, cenných papírů peněžního trhu, pokladničních poukázek a termínovaných vkladů. Charakteristickým rysem je doba splatnosti cenných papírů, která nepřesahuje zpravidla jeden rok. Fondy peněžního trhu mají nízké riziko a jsou vhodné ke krátkodobé ochraně kapitálu. Výnosy přibližně odpovídají inflaci a platí pro ně zákonem daná pravidla zdanění. Pokud od nákupu podílových listů neuplynou tři roky a částka prodaných listů je vyšší než 100 tisíc korun, daní se výnos sazbou 15%. Peněžní fondy mohou být i alternativou ke spořicím účtům nebo přechodem do investic s delším časovým horizontem.

Dluhopisy

Dluhopis je dlužnický cenný papír, kde emitent získá dočasný kapitál výměnou za platbu úroků majiteli dluhopisu. Dluhopisy se emitují na určitou dobu životnosti, na jejímž konci musí emitent splatit dlužnou částku (neboli jmenovitou hodnotu dluhopisu). Dobou životnosti dluhopisu rozumíme dobu splatnosti. Ta se může pohybovat od několik měsíců až po několik desítek let. Během této doby inkasuje majitel dohodnuté kuponové platby v pravidelných smluvených intervalech. Emitovat dluhopisy mohou stát, banky, firmy nebo územně samosprávné celky. Stát a ČNB mohou emitovat libovolně, ostatní subjekty musí splňovat emisní podmínky a následně projít schvalovacím procesem regulatorního orgánu.

Základním rozdělením dluhopisů je členění dle doby splatnosti. Rozdělují se následovně:

  • Krátkodobé dluhopisy – doba splatnosti do jednoho roku. Patří mezi ně státní pokladniční poukázky, pokladniční poukázky centrální banky, depozitní certifikáty a směnky. Obchodují se zpravidla na peněžním trhu.
  • Dlouhodobé dluhopisy (obligace) – doba splatnosti delší než jeden rok. Jsou obchodovány na kapitálových trzích.

Existuje mnoho druhů dlouhodobých dluhopisů a možností členění. Jedním z nejdůležitějších rozdělení je na základě výnosů plynoucích z jejich držby:

  • Kuponové obligace – nejrozšířenější druh obligací. Majitel má nárok na pravidelné kuponové platby v předem stanovených, pravidelných termínech. Kuponové obligace se dále člení dle vlastností kuponových plateb, z nichž nejdůležitější jsou:
  • Obligace s fixní úrokovou sazbou – kuponové platby jsou pevně stanoveny na základě úrokové sazby, která je po celou dobu neměnná. Nejrozšířenější druh kuponové obligace
  • Obligace s variabilní úrokovou sazbou – výše kuponové platby je vázána na referenční sazbu (zpravidla některá mezibankovní sazba) a obohacena o individuální prémii, která závisí na bonitě emitenta.
  • Bezkuponové obligace (zero coupon bonds, diskontované obligace) – Tyto obligace jsou emitovány jako diskontované a výnos je dán na základě rozdílu nominální hodnoty a diskontované hodnoty. Držitel dluhopisu nedostává žádné kuponové platby.

Důležitým členěním, které zohledňuje riziko nesplacení dluhopisu, je rozdělení dle druhu emitenta. V závislosti na pořadí dle obecně „nejrizikovějších“ emitentů po „nejvěrohodnější“ emitenty se obligace dělí na podnikové (korporační) obligace, bankovní obligace, komunální obligace a státní obligace.

Pro posouzení kreditního rizika se používá rating dluhopisů. Rating ohodnocuje danou emisi dluhopisu dle schopnosti subjektu dostát svým závazkům včas a v plné výši. Rating krátkodobých dluhopisů hodnotí zejména na základě likvidity a závislosti dlužníka na krátkodobých zdrojích. Rating dlouhodobých dluhopisů je postaven na firemních, odvětvových a makroekonomických faktorech. Ratingové agentury se opírají o veřejně dostupné informace, interní materiály poskytnuté hodnocenou firmou a také o vlastní studie a databáze. Výsledkem ratingu je udělení známky. Základní rozdělení ratingových známek je na dluhopisy investičního stupně a dluhopisy spekulativního stupně. Podrobnější členění a jejich vysvětlení uvádí například Veselá v knize Investice na kapitálových trzích.

Dluhopisy jsou obsaženy v produktech, jako jsou doplňkové penzijní spoření, stavební spoření nebo kapitálové a důchodové životní pojištění. Přímou investici do státních nebo korporátních dluhopisu umožňují bankovní i nebankovní subjekty nebo burzy cenných papírů.

Pro drobného investora jsou vhodnou formou investice do dluhopisů dluhopisové fondy. Tyto fondy obsahují zpravidla celé spektrum dluhových cenných papírů. Diverzifikací pak obecně klesá kolísavost hodnoty celého portfolia fondu. Další výhodou fondu je profesionální správce, úspory z rozsahu a jsou nákladově výhodnější v případě pravidelných investic.

Akcie

Akcie jsou cenné papíry, které přinášejí majiteli podíl na majetku společnosti. Jsou nejrozšířenějším nástrojem kapitálových trhů. S držbou akciových titulů jsou spojena určitá práva dle druhu akcie. Nejpodstatnějším právem je podíl na zisku společnosti, který je vyplácen formou dividend (avšak v některých případech není povinností společnosti dividendy vyplácet).

Existují dva základní druhy akcií:

Akcie kmenové – s kmenovými akciemi se pojí tři základní práva. Právo účastnit se valných hromad s hlasovacím právem, právo na odpovídající podíl ze zisku a právo na podíl na likvidačním zůstatku majetku akciové společnosti. Vlastnictví přináší i rizika, které jsou spojené se zisky podniku. Ty jsou obecně nejisté a společnost může i zbankrotovat. Kmenové akcie jsou zpravidla časově neohraničené stejně jako jejich splatnost.

Akcie prioritní – kombinují standardní vlastnosti kmenových akcií s některými vlastnostmi obligací. Většinou se jedná o akcie bez hlasovacího práva. Na místo toho poskytují některé prioritní akcie majitelům výhodu v podobě dividendy na základě pevně stanovené procentuální částky nebo na základě referenční úrokové sazby. Na tyto dividendy mají držitelé nárok bez ohledu na hospodářský výsledek firmy. Zároveň mají nárok na přednostní výplatu dividend a na přednostní plnění závazků v případě likvidace. Akciové společností získají emisí prioritních akcií kapitál bez rozředění hlasovacích práv.

Všechny akcie se nechovají stejně, proto je můžeme na základě vztahu akciového rizika a výnosnosti klasifikovat dle několika způsobů:

Dle sektoru – při klasifikaci dle sektoru se uvažuje, že společnosti ze stejného sektoru reagují podobně na změnu vnějších podmínek. Tato metoda klasifikace má slabost v tom, že neuvažuje individuální náklady a výnosy podniků v daném sektoru. Je vhodná spíše pro zjednodušené praktické úvahy.

Dle chování cen akcií – dále klasifikujeme na:

  • Růstové akcie – předpoklad dlouhodobého stabilního růstu, výborné výnosové možnosti ve srovnání s podobnými akciemi.
  • Defenzivní akcie – v dobách všeobecného tržního poklesu vykazují lepší výsledky než trh, patří sem například akcie firem vyrábějících základní spotřební zboží.
  • Cyklické akcie – v dobách všeobecného tržního růstu vykazují lepší výsledky než trh, v dobách všeobecného poklesu mají horší výnosy než trh. Patří sem nejčastěji akcie stavebních společností a společností napojených na stavebnictví.
  • Spekulační akcie – vysoká pravděpodobnost nízkých výnosů nebo ztrát, nízká pravděpodobnost vysokých výnosů, příkladem jsou podniky zabývající se hledáním ropných ložisek
  • Prvotřídní akci (blue chips) – akci prvotřídních společností. Jsou drahé, mají nízkou výnosnost. Jsou to velké a důvěryhodné společnosti, které v dlouhém období vykazují růst, zisk a dividendy.

Akcie lze také dělit na základě regionů, ve kterých jsou akci obchodované. Členíme je tak na dvě hlavní kategorie:

Vyspělé (rozvinuté) trhy – trhy, na kterých je akciový trh rozvinutý a funguje dlouhodobě. Zpravidla jsou to trhy likvidní, existují na nich jasná pravidla a funguje na nich účinný dohled. U těchto regionů není zpravidla prostor pro divoký růst, na druhou stranu mají v dlouhodobém horizontu menší riziko propadů.

Rozvíjející se trhy (emerging markets) – relativně mladé trhy, které přešly na kapitalismus a tržní ekonomiku teprve nedávno. Často jsou to země, kde jsou nedostatečná pravidla pro obchodování, chudší obyvatelstvo, vyšší korupce a závislost na malém množství sektorů. Zpravidla mají vyšší potenciál výnosů, avšak za cenu vyšší volatility a vyššího rizika.

Akcie lze nakupovat několik způsoby. Jednotlivé akciové tituly jsou obchodovány na burzách cenných papírů. V České republice to umožňují dvě burzy – Burza cenných papíru Praha, a.s. a RM-SYSTÉM, česká burza cenných papírů a.s. Mezi světové burzy patří například americká New York Stock Exchange, londýnská London Stock Exchange nebo tokijská burza Tokyo Stock Exchange. Investice do jednotlivých akcií vyžaduje znalost společnosti, segmentu odvětví a trhu. Pro drobného investora jsou snadno dostupné zejména české akcie. Vhodnější investicí však mohou být akciové fondy, které jsou zpravidla diverzifikované a v některých případech umožňují snadněji získat akcie i z jiných částí světa, jejichž samostatná koupě by mohla být nákladná a těžce dostupná. Další možností investice do akcií jsou indexové ETFs nebo indexové certifikáty.

Akciové fondy v České republice by podle metodiky Asociace pro kapitálový trh měly investovat nejméně 80% majetku fondu do akcií. Fondy, které investují méně než 80% do akcií, se nazývají smíšené. Akciové fondy můžeme dělit dle regionů, sektorů, z hlediska tržní kapitalizace nebo dle investiční strategie. Pokud je akciový fond zaměřen na nějaký region, sektor či jinak, měl by investovat minimálně 80% akcií do tohoto zaměření.

Další zajímavou možností akciových investic jsou realitní akciové fondy. Ty investují převážně do akcií realitních společností (REITs) nebo akcií developerů a stavebních firem. REITs, neboli Real Estate Investment Trusts, jsou akciové společnosti, které investují a spravují komerční a bytové nemovitosti. Jsou obchodovány na hlavních burzách a mají podobu uzavřeného fondu. REITs vznikly v roce 1960 ve Spojených státech amerických a s postupem času se našly své místo i v Evropě. Jejich vývoj probíhal především v USA a získaly své místo jako moderní nástroj v oblasti akciových investic. REITs jsou populární především právě v USA a ve Velké Británii. Českou obdobou jsou akciové fondy zaměřené na akcie realitních společností.

Komodity

Komodity jsou homogenní produkty, které se mohou obchodovat za jednotnou cenu na globálních trzích. Tyto produkty jsou jednotné hodnoty a kvality a jsou vyráběny nebo dodávány ve velkém množství různými výrobci, popř. dodavateli. Komoditami rozumíme různé suroviny a zemědělské produkty, které jsou obchodovány na vymezených, komoditních trzích.

Komodity se nejčastěji rozdělují do čtyř skupin:

  1. Zemědělské komodity (kakao, káva, cukr, pšenice, bavlna, apod.)
  2. Drahé kovy (zlato, stříbro, platina, paladium)
  3. Základní kovy (měď, hliník, olovo, apod.)
  4. Energetické komodity (ropa, topný olej, benzín, zemní plyn)

Svým charakterem spadá většina druhů komodit mezi reálná aktiva. Komodity je však možné obchodovat i bez jejich fyzické přítomnosti. K tomu slouží instrumenty, které mají komodity jako podkladové aktivum. Drahé kovy jsou díky svým výjimečným vlastnostem řazeny historicky spíše mezi finanční instrumenty než mezi reálné. Pro omezený rozsah práce si přiblížíme pouze kategorii drahých kovů, konkrétně zlato a stříbro.

Drahé kovy

Drahé kovy jsou nejobchodovanější skupinou komodit. Jsou specifické tím, že jde o vzácné kovy. Tyto kovy jsou množstevně omezené a nelze je vytvářet v libovolném množství. Díky tomu odolávají inflaci. Drahé kovy nepřinášejí jejich majiteli žádný pravidelný výnos. Výnosem je tak pouze rozdíl v prodejní a nákupní ceně. Obchodování s těmito kovy probíhá buďto ve fyzické podobě nebo za pomoci instrumentů, kde jsou drahé kovy jako podkladové aktivum. Mezi ně patří investiční a podílové fondy nebo termínové derivátové instrumenty či různé druhy strukturovaných produktů.

Zlato

Zlato je chápáno jako symbol bohatství. Od 7. století před naším letopočtem plnilo funkci měnového kovu až do roku 1971. Tehdy byla dokončena demonetizace zlata a dolar přestal být vázán na zlato. Zlato ztratilo měnový význam, ale stále zůstalo jako nositel a uchovatel hodnoty. V současné době je výrobní surovinou například pro elektrotechnický průmysl nebo klenotnictví, součást devizových rezerv a také investiční předmět.

Investice do zlata může mít dvě formy:

  • Přímá (fyzická) forma – jde o investice do zlatých prutů (cihel) nebo mincí. Investice do zlatých cihel probíhá buď jako promptní nebo termínový obchod. Promptní obchod spočívá ve fyzickém dodání zlata. Termínové obchody mají svá specifika, jedná se především o nákup zlata s garantovaným zpětným odkupem (zlaté swapy), financování těžby zlata (zlaté půjčky) nebo prodejem dosud nevytěženého zlata (forwardové prodeje).
  • Nepřímá forma – patří sem investice do papírového zlata (zlaté opce, futures, waranty), akcie zlatých dolů (nebo firem těžící zlato), zlaté dluhopisy (dluhopisy, jejichž kuponové platby a jmenovitá hodnota je vázána na zlato) a investiční fondy se zaměřením na zlato.

Stříbro

Stříbro je druhým nejznámějším vzácným kovem hned po zlatu. V minulosti plnilo funkci platidla stejně jako zlato, avšak v menší míře. V současné době se používá v průmyslu a slouží jako předmět investování. Investice do stříbra má, stejně jako do zlata, dvě formy. Fyzicky lze investovat do stříbrných prutů a mincí. Nepřímou formou jsou potom investice do papírového stříbra (opce, waranty, futures).

Vývoj cen zlata a stříbra

Vývoj cen zlata a stříbra za posledních 20 let znázorňuje graf č. 8. Zlato dosáhlo září roku 2011 na své historické maximum. Oproti roku 1996 téměř mělo téměř pětinásobnou hodnotu. Do té doby byli investoři přesvědčeni, že zlato je výbornou investicí, která je pravidelně zhodnocována. V prosinci roku 2015 byla hodnota zlata o přibližně 40% níže. Stříbro tento trend kopíruje. Oba kovy se nevyhnuli ani hospodářské krizi v roce 2008.

 

Komodity obecně mají trend dlouhodobého růstu, který je navázán na peněžní zásobu, avšak podléhají střednědobým výkyvům, které závisí na mnoha okolnostech a složitě se analyzují. Komodity mívají i tendenci vytvářet bubliny.

Výhody komoditních investic

Investice do komodit s sebou přináší určité výhody. Mezi ně patří především pojistka proti inflaci. Komodity jsou vázány na reálná aktiva, jejichž zásoby jsou omezeny. Další výhodou je to, že do portfolia přinášejí prvek diverzifikace.

Z hlediska drobného investora je fyzická investice do většiny komodit téměř vyloučenou věcí, s výjimkou zlata a stříbra. Investice do ostatních komodit je možná například formou nákupu podílových listů komoditních fondů, pomocí ETFs nebo investováním do akcií sektorově zaměřených na komodity. Tyto akcie jsou sice navázány na vývoj komodit, ale spadají pod investiční třídu akcií.

Fyzické zlato je možné nakoupit například v kamenných prodejnách nebo v e-shopu společnosti AuPortal. Nabízí jak zlaté slitky a mince, tak i jejich stříbrnou verzi. U prodeje fyzického zlata a stříbra se účtuje tzv. premium. To je procentuální přirážka k aktuální světové ceně zlata a stříbra, kterou si účtují všichni obchodníci s cennými kovy. 

Nejnižší hodnota premia je u slitků s největší váhou. Naopak u nižších vah jsou výnosy obchodníků nejvyšší. Premium u stříbra je pak několikanásobně vyšší než u zlata. Výkupní ceny drahých kovů odpovídají přibližně tržní ceně zlata.

 

Všechny srovnávané komoditní fondy prodělali v posledních pěti letech poměrně výrazné ztráty. Stejný trend platí i z dlouhodobého hlediska. Ani jeden ze srovnávaných fondů nedosahuje kladných čísel od svého založení. ČSOB Komoditní fond je jediný bankovní komoditní fond zařazený do srovnání. Zaměřuje se především na komodity z oblasti energie, průmyslových kovů a drahých kovů. Do zemědělských komodit neinvestuje. Fond také investuje minimálně 50% svého majetku do dluhopisů a dluhových nástrojů. Jeho výnos od založení v roce 2008 je -14,16%. Vstupní poplatek činí 3%, manažerský 2%. Výstupní poplatek 1% + dalších 5%, pokud je investice prodána do 1 měsíce od nákupu. Generali Fond komoditní byl založen v průběhu roku 2011. Od založení je jeho výkonnost -13,1% ročně. Fond investuje do cenných papírů a derivátů vázaných na komodity. Převážnou část portfolia tvoří komoditní fondy, celkem 66%. Zbytek portfolia je rozdělen mezi derivátové nástroje konkrétních komodit, z nichž největší zástupci jsou platina, průmyslové kovy a zemědělské plodiny. Vstupní poplatek činí 2,5% - 4% dle výše investice, manažerský 2,3% a výstupní je nulový. Poslední z fondů je Pioneer Funds Commodity Alpha, který je jako jediný ze srovnávaných denominován v EUR. Z výše uvedených fondů vykazuje nejlepší výkonnost, historicky od založení -5,58% ročně. Fond investuje především do soft komodit (13% z celého portfolia tvoří cukr), průmyslových kovů, ropy, vzácných kovů a obilovin. Ty tvoří dohromady 87% portfolia. Vstupní poplatek se pohybuje v závislosti na výši investice od 2,75% až po 3,75%. Manažerský poplatek činí 1,25%, výstupní poplatek je nulový.

Nemovitosti

Investicí do nemovitosti získává investor reálné aktivum, které mu zpravidla přináší pravidelný výnos z pronájmu nemovitosti (vyjma stavebních pozemků). Nemovitost jako taková má charakterové vlastnosti, mezi něž patří jedinečnost, nepřenosnost a nepřemístitelnost, nízká likvidita, vysoká životnost a zpravidla vysoká hodnota (cena). Investice do nemovitosti je považována za seriózní alternativu k investicím do cenných papírů.

V České republice lze investovat do několika různých druhů nemovitostí:

  1. Bytové jednotky – vhodné byty jsou do velikosti 2+1, protože malé byty se pronajímají snadněji než velké. Obecně je doporučeno kupovat byty v oblastech s dobrou situací na trhu práce.
  2. Rodinné domy – pronájem rodinného domu je stejně složitý, jako u velkého bytu.
  3. Činžovní (bytové) domy – některé činžovní domy mohou obsahovat i kancelářské prostory, které lze také pronajímat. Výhodou činžovních domů je koncentrace více bytů na jednom místě, nevýhodou jsou náklady na údržbu celé nemovitosti.
  4. Stavební parcely – stavební pozemky nepřinášejí žádný příjem z nájmu.
    Kancelářské prostory

Hodnota nemovitostí je ovlivňována především její lokalitou. Tržní indexy nám sice nabídnou průměrné hodnoty napříč republikou, avšak ceny bytů v Praze a ve Vsetíně se budou rozhodně lišit. Hodnotu nemovitostí také ovlivňuje lokální nabídka a poptávka. Čím vyšší bude poptávka po bydlení, tím vyšší budou tržní ceny nemovitostí v dané lokalitě. Nemovitosti jsou investicí nákladnou a dlouhodobou. Obchodování s nemovitostmi je poplatkově náročné. Investice do nemovitostí vyžaduje určitou znalost oboru, proto zde rady expertů mají daleko větší váhu než v případě například cenných papírů. Každá nemovitost i lokalita je svým způsobem unikátní, proto každá důvěrná informace hraje roli.

pegas

Nemovitosti spolu nesou i specifická rizika. Investici může ohrozit výpadek nájemníka, který může být i dlouhodobý. Vzhledem k tomu, že s údržbou nemovitosti jsou spojeny určité náklady, bude neobsazená jednotka generovat ztrátu. Dalším rizikem je propad ceny nemovitosti. Ten může být způsoben trhem nebo lokální změnou. Typickou situací může být odhalení závady, se kterou je spojena nutná a nákladná rekonstrukce.

Investovat do nemovitostí lze v podstatě dvěma způsobu. Prvním z nich je nákup konkrétní nemovitosti. Z hlediska drobného investora se tento způsob jeví jako velmi nákladný, avšak není vyloučen. Pro drobného investora jsou vhodné malé byty popř. jednotlivé kanceláře. Velké byty nebo rodinné domy se obecně hůře pronajímají. Fyzické nemovitosti mají většinou nízkou likviditu a vysoké transakční poplatky.

Jako příklad investice do nemovitosti jsem vybral koupě nájemního bytu v Brně na základě nabídky serveru sreality.cz. Byt má dispozici 1+kk, 33m2 a nachází se přibližně 1 km od hranice historického centra Brna. Cena bytu je 1,635 mil. Kč. V bytě budou provedeny drobné úpravy v hodnotě 50 tis. Kč. Celková pořizovací cena bytu bude tedy 1,685 mil. Kč. Průměrná cena pronájmu v Brně je 216 Kč za m2, což v našem případě činí 7 128 Kč. Porovnáme celkem tři varianty s průměrným, podprůměrným a nadprůměrným nájmem. Pojištění nemovitosti činí 1 591 Kč ročně, daň z nemovitosti 672 Kč ročně, odpad 670 Kč. Předpokládáme, že investor bude celou částku hradit z vlastních prostředků.

Roční výnos pohybuje mezi 3,65% až 5,56% v závislosti na nastavení výše nájemného. Do výdajů nebyly započítány náklady na energie a fond oprav, které hradí nájemce. Na daň byl uplatněn zákonem povolený paušální výdaj ve výši 30%. Výnosy jiných nemovitostí z jiných lokalit se mohou výrazně lišit. Nemovitost by bylo možné financovat i výhodným hypotečním úvěrem.

Druhou možností je využití nemovitostních fondů, které jsou zpravidla likvidní a diverzifikované. Nemovitostní fondy nakupují a spravují kvalitní nemovitosti, které se dají dobře pronajmout. Většinou se jedná o kancelářské a administrativní budovy, logistická centra nebo obchodní centra. Určitou část mohou tvořit také rezidentní objekty. Fondy mohou investovat maximálně 20% majetku fondu do jedné nemovitosti. Pro zajištění likvidity mohou fondy držet až 20% v nástrojích peněžního trhu a dluhopisech.

V České republice je pouze několik málo fondů zaměřených na nemovitostní investice. Největším nemovitostním fondem je ČS Nemovitostní fond od REICO investiční společnosti České spořitelny. Jeho majetek dosahuje téměř 12,5 mld. Kč. V posledních sedmi letech dosahoval poměrně stabilních výnosů kolem 3% ročně. Od založení v roce 2007 je jeho roční výnos 1,08%. To je ovlivněno zejména přeceněním hodnoty podílového listu v roce 2009, kdy jeho hodnota spadla ze dne na den o 14%. Portfolio je tvořeno především komerčními budovami se sídlem v Praze. Poplatky fondu jsou relativně nízké, vstupní činí 1,5%, výstupní 0% a manažerský 1,75%.

Druhým nemovitostním fondem je Conseq fond nemovitostních fondů. Jak již název napovídá, jeho investiční portfolio je tvořeno jinými nemovitostními fondy. Největší část nemovitostí směřuje do vyspělých států západní a střední Evropy a především do komerčních budov. V posledních osmi letech byla jeho výkonnost jako na houpačce. Od roku 2010 dosahoval záporných výnosů s vyvrcholením v roce 2012, kdy se hodnota fondu propadla o 36%. V roce 2014 pak hodnota vzrostla o téměř 28%. Celková výkonnost od založení fondu v roce 2006 je -3,16%. Výše vstupního poplatku je 3,5%, manažerský poplatek činí 1% a fond si neúčtuje výstupní poplatek.

Třetím z nemovitostních fondů je WMS Fond realita. Majetek fondu dosahuje hodnoty necelých 934 mil. Kč. Fond byl založen v roce 2009 a od té doby průměrně vynášel 4,81% ročně. Portfolio fondu je zaměřeno převážně na komerční nemovitosti nacházející se v České republice. Vstupní poplatek činí 2%, výstupní poplatek 0% - 3% dle dohodnutých podmínek a manažerský poplatek 2,5%. Zvláštností oproti ostatním srovnávaným fondům je výkonnostní poplatek. Jeho výše je 50% ze zisku na 6% výnosu fondu. Tato situace se však v historii fondu zatím neudála.

Čtvrtým a neméně podstatným fondem je například fond, který zaštiťuje společnost Pegas Real Development s.r.o., TK Invest s.r.o. a SBD Brno s.r.o.. Při délce investice o minimálním vkladu 50.000,- Kč na dobu 6 let garantuje výnos 5% ročně s možností vyplácení výnosu 2x ročně. 


Alternativní produkty

Stavební spoření

Stavební spoření je finanční produkt, který slouží k pravidelnému ukládání peněz. Navzdory tomu, že již nenabízí tak vysoké výnosy a vysokou státní podporu, jako v minulých letech, stále patří stále mezi nejoblíbenější finanční produkty v České republice. A to především díky státní podpoře. V současné době je státní příspěvek stanoven na 10% v maximální výši 2 000 Kč na osobu. Úrokové sazby se pohybují kolem 1%. Spolu s maximálním státní příspěvkem se pak nominální výnos stavebního spoření pohybuje mezi 3 – 3,5%.

Vklady do stavebního spoření jsou ze zákona pojištěny do výše 100 000 EUR. Proto patří mezi velmi bezpečné nástroje se zanedbatelným rizikem. Nominální výnos ze spoření je dopředu znám. Z časového hlediska je stavební spoření dlouhodobým produktem. Minimální délka spoření je totiž stanovena na 6 let. Během tohoto období lze peníze získat pouze za cenu ztráty veškeré, dosud připsané státní podpory. Zisk stavebních spořitelen je tvořen poskytnutými úvěry a investováním do dluhopisů (převážně se jedná o státní dluhopisy).

Doplňkové penzijní spoření

Doplňkové penzijní spoření je dlouhodobý finanční produkt pro spoření na důchod se stáním příspěvkem. Je třetím pilířem pro zajištění příjmů v důchodovém věku. Do konce roku 2012 bylo známé pod názvem penzijní připojištění. Na začátku roku 2013 se penzijní připojištění uzavřelo a prostředky byly převedeny do transformovaných fondů. Tyto fondy zdědily vlastnosti penzijního připojištění a nelze do nich již nově vstupovat. Od roku 2013 je možné vstoupit pouze do účastnických fondů doplňkového penzijního spoření. Přechod z transformovaných do účastnických fondů je umožněn.

Výhodou nových účastnických fondů je možnost volby různých strategií. V praxi to funguje tak, že každá společnost nabízí jeden povinný konzervativní fond a k tomu další vyvážené a dynamické fondy.

Účastníkem může být fyzická osoba starší 18 let. Minimální částka pro spoření je 100 Kč. Hlavní výhodou je státní příspěvek, jehož výše je znázorněna v tabulce č. 10. Další výhodou je daňová úleva. Ta může být maximálně ve výši 12 000 Kč za rok a platí pouze pro částku vloženou nad 12 000 Kč ročně. Do doplňkového penzijního spoření může přispívat i zaměstnavatel, pro které plynou z těchto příspěvků daňová zvýhodnění. Peníze z doplňkového penzijního spoření mohu být vyplaceny při dosažení věku o 5 let nižšího než je věk stanovený pro starobní penzi. Zároveň musí účastník spořit alespoň 60 měsíců. Peníze mohou být vyplaceny jednorázově nebo jako měsíční výplata po určitou dobu, minimálně však po dobu tří let. Doplňkové penzijní spoření patří mezi dlouhodobé produkty s velmi nízkou likviditou.

Investiční a kapitálové životní pojištění

Investiční a kapitálové životní pojištění patří mezi smíšené životní pojištění. Jejich společnou charakteristikou je, že zahrnují jak pojištění pro případ smrti, tak pojištění pro případ dožití. Toto pojištění se může nazývat i „rezervotvorné pojištění“ (pojišťovna tvoří zvláštní finanční rezervu na každou pojistnou smlouvu). Pojištění obsahují složku pojistnou a složku spořicí. Pojistná složka slouží ke krytí rizik, spořicí složka k tvorbě rezervy. Rozdíl v kapitálovém a investičním životním pojištění je pak ve způsobu zhodnocování spořicí složky. Zatímco u kapitálového je garantován minimální výnos a s vloženými prostředky nelze manipulovat, u investičního životního pojištění není žádná garance výnosu, avšak klient může přizpůsobit svou investiční strategii dle jeho potřeb. Zde je nutno podotknout, že výběr investičních strategií je v ČR velmi omezen. Životní pojištění se řadí mezi dlouhodobé produkty.

Výhodou životních pojištění je možnost odečítat si ze základu daně můžete odečítat zaplacené pojistné až do výše 12 000 Kč ročně. Naopak nevýhodou je, že výnosy ze životního pojištění podléhají zdanění ve výši 15%, což u jiných investičních nástrojů v určitých případech neplatí (při držení aktiva déle jak 3 roky a prodeji do výše 100 tisíc korun).

Ostatní reálná aktiva

Mezi ostatní reálná aktiva řadíme umělecká díla (např. obrazy, sochy), starožitnosti, diamanty, barevné kameny, sbírky známek apod. Investování do těchto reálných aktiv vyžaduje především odbornou znalost. Na trhu se mohou pohybovat různé falsifikáty, kvůli kterým je možné snadno o investici přijít. Reálná aktiva přinášejí do portfolia prvek diverzifikace, jsou velmi dobrý zajištěním proti inflaci a politickému riziku, sběratelské předměty mohou přinést i osobní užitek. Naopak nevýhodou jsou vysoké transakční náklady, nízká likvidita a absence důchodového výnosu.

P2P půjčky

Peer to peer půjčka je netradiční forma mimobankovní půjčky s možností zhodnocení prostředků pro investory. V Česku i zahraničí existují platformy, které slouží pro střet poptávky a nabídky po půjčkách. Ale bez přítomnosti banky. Lidé mohou půjčovat lidem s tím, že jejich půjčku spravuje administrátor platformy.

P2P půjčky fungují tak, že proti sobě stojí dvě skupiny lidí. Jedni, kteří chtějí půjčit a druzí, kteří chtějí investovat. Mezi nimi stojí platforma, která zajišťuje tuto službu za poplatek nižší než u bankovních společností. Poplatky jsou zcela transparentní.

Platformy pro tento typ půjček fungují na bázi aukce. Potenciální dlužníci zadávají své požadavky ohledně výše půjčky, maximálního úroku a vyplňují informace ohledně své bonity. Správce platformy následně ověřuje jejich pravdivost. V případě schválení přistupují potencionální věřitelé, kteří si z daných požadavků vybírají vhodnou investiční příležitost dle požadovaných parametrů. Jednu půjčku může obsloužit i více věřitelů.

Výhodou pro investory je zpravidla vyšší úrok než v případě jiných investičních instrumentů. Na opačné straně stojí kreditní riziko, kdy dlužník nebude splácet svou půjčku. Vymáhání následně zajišťuje administrátor. Kreditní riziko lze snížit pečlivým výběrem dlužníků a také diverzifikací. Do půjček lze totiž investovat i menší objem peněz. Investice do půjček má zároveň i omezenou likviditu, neboť půjčky jsou uzavírány vždy na určité období. To může být od několika měsíců až po několik let.

P2P půjčky v České republice

V České republice funguje hned několik zprostředkovatelů P2P půjček. Liší se zejména v způsobu, jakým probíhá aukce a jak se ověřují žadatelé o půjčku. Blíže se podíváme na dva z nich – na společnosti Bankerat a Benefi.

Bankerat a.s.

Bankerat byl založen v roce 2010 jako jedna z prvních platforem pro peer-to-peer půjčky v České republice. Jejich systém funguje na bázi aukce a platforma spravuje půjčku od jejího počátku až po její splacení. V případě nesplacení částky dlužníkem organizuje i vymáhání nesplacené částky. Poplatek za zprostředkování služby platí věřitel. Jeho výše je 1% ročně z nesplacené částky půjčky, tj. částka, která na počátku každého jednoletého období zbývá zaplatit dlužníkem.

Systém půjček je rozdělen dle jejich rizikovosti. Nejméně rizikové jsou půjčky s označením A, u kterých žadatelé o půjčku dokládají své příjmy a výpisy z bankovního a nebankovního registru. Naopak nejrizikovější jsou s označením D, kde žadatel nemusí dokládat žádné dokumenty. Zvláštním typem půjčky je typ N, kdy žadatel dává do zástavy nemovitost. Investoři mohou do jednotlivých případů vložit libovolnou výši peněz, stejně jako žadatelé, kteří mohou žádat o libovolnou výši prostředků a libovolnou úrokovou sazbu (v limitech dle rizikovosti půjčky). Jeden investor tak může poskytnout prostředky na celou půjčku.

Dle statistik společnosti Bankerat byly zpracovány od října 2010 půjčky v objemu 750 mil. Kč s průměrným úrokem 39% ročně. V současné době je podáno celkem 176 žádostí o půjčku ve výši 8,7 mil. Kč.

Benefi a.s.

Druhou českou platformou pro peer-to-peer půjčky je Benefi, která byla založena teprve v roce 2014. Stejně jako Bankerat, i Benefi funguje na principu aukce. Zásadní rozdíl však spočívá v tom, kolik peněž může investor vložit do jedné půjčky a také v tom, jak je určována úroková sazba. Maximální možnou investicí do jedné půjčky je 20% z její výše.

Benefi hodnotí žádosti ratingem od A – F (A nejlepší, F nejhorší) na základě všech informací od klienta. Úroková sazba půjčky se pak odvíjí právě od jejího ratingu, požadované výše úvěru, splatnosti, apod. Benefi uvádí i doplňující ukazatel DTI, což je poměr všech měsíčních splátek k čistému příjmu klienta. U každého žadatele je prověřena adresa, příjmy, platné doklady totožnosti a přítomnost v bankovních a nebankovních registrech. Díky důslednému prověřování je schváleno a vpuštěno do aukce pouze 3% žádostí.

Benefi účtuje za své administrační služby poplatky jak věřitelům, tak i dlužníkům. Věřitelé platí poplatky ze zisku ve výši 25%. Dlužník platí poplatek 1% - 3% z celkové výše půjčky (včetně úroků). Vymáhání pohledávek zajišťuje administrátor. Průměrný čistý výnos je dle uváděných informací na webu Benefi 12,63%.

PRESTITO

ZONKY

P2P půjčky v zahraničí

Peer-to-peer půjčky jsou v zahraničí mnohem rozšířenější než v České republice. Mezi první platformy patří britská Zopa.com, která vznikla v roce 2005. Od svého založení zprostředkovala půjčky v hodnotě přes 1,87 mld. liber. V současné době je průměrný výnos mezi 3% – 6,5% v závislosti na zvoleném produktu. Poplatek se pohybuje od 0% – 1%. V roce 2009 vznikla v USA platforma Lending Club a během svého sedmiletého působení dosáhla objemu půjček v hodnotě přes 22 mld. dolarů. Investorům nabízí solidní výnos 5,12% - 7,78%. Poplatek hradí dlužník a jeho výše se pohybuje od 1% do 6%. Nevýhodou obou platforem je to, že neumožňují vstup investorům z jiných než z domácích zemí. To umožňuje například estonská Bondora. Vznikla v roce 2009 a její objem poskytnutých úvěrů do současnosti je 74 mil. euro. Průměrný výnos investice uvádí ve výši 15,9% ročně. Poplatky hradí dlužník. Výše poplatků není veřejně dostupná. Bondora má zároveň i sekundární trh, na kterém je možné obchodovat s jednotlivými investicemi.

Investiční doporučení pro jednotlivce a domácnosti

Pro formulování investičních doporučení rozdělíme investory na tři typy dle jejich priorit a požadavků:

  • Konzervativní investor – prioritou je nízké riziko, vysoká likvidita. Cílem je překonání inflace.
  • Neutrální investor – prioritou je střední růst hodnoty investice, střední až vysoká likvidita, nízké až střední riziko
  • Agresivní investor – prioritou je vysoký výnos v dlouhém období, žádné preference v likviditě nebo riziku

Dalším důležitým předpokladem bude investiční horizont. Horizont bude rozdělen na krátké období (méně než 1 rok), střední období (3 až 5 let) a dlouhé období (více než 5 let). 

Moderním a zajímavým produktem mohou být peer-to-peer půjčky. Zaujaly mě především potenciální výnosy v krátkém období, které dosahují vyšší úrovně než u jiných krátkodobých nástrojů. Zahraniční platformy jsou mnohem rozšířenější, mají vyšší objemy půjček a působí na trhu déle než ty české. Díky tomu mají mnohem více zkušeností a nabízejí střízlivější výnosy než platformy domácí. Bohužel, většina zahraničních zprostředkovatelů je určena pouze pro občany svých zemí. 

V samotném procesu investování vnímám jako nejdůležitější krok tvorbu investiční strategie, která determinuje budoucí chování celého portfolia. Zejména výběr investičních tříd a jejich poměrové rozdělení by mělo být středem zájmu investora. Dodržování zvolené strategie je druhým klíčovým krokem. Časté změny v portfoliu vedou k vyšším nákladům investování. Navíc, pokud je investováno v rámci dlouhodobého horizontu do rizikovějších nástrojů, je nutné nechat tyto investice pracovat.

Finanční trh je dynamický, vyvíjí se a neustále mění, proto není snadné vytvořit analýzu s neomezenou časovou platností. Samotná problematika investování je velmi rozsáhlá. Tato práce formuluje alespoň základní poznatky, proto věřím, že může být určitým vodítkem potenciálnímu investorovi ke snadnějšímu rozhodování, jak investovat své prostředky.

 

 

Joomla SEF URLs by Artio