Sidebar

19
čt, říj

BLOGEE
Typography

První zimní den roku 2014 a jakoby na me kýchlo samo peklo. Tedy přinejmenším to, které vnímáme v rámci našeho historicky kulturního pojetí. Utrácet drahocenný čas v posteli s chřipkou. Nikdo není doma a horečka mi nepřidává na pocitu, že mi bude zítra lépe. Zase ty deprese.

 

Nemohu číst a tak konzumuji ten nesmyslně hluboký prožitek vycházející z ploché obrazovky. Naše zpravodajství, zejména pak komerční hýří pozitivem, chce se mi zvracet. Tolik do sebe zahleděné pavlačovské a maloměšťácké zpravodajství, plochý obsah.  

Ten první zimní den roku 2014 se však něco přihodilo. Něco, co ve mne zlomilo pouta a popustilo tak dlouho zadržované emoce. Je to období, kdy jsem se vyjadřoval textem do šuplíku, protože jsem neměl potřebu se prezentovat navenek. 

Musela to být nemoc, která mne donutila si něco prožít? Nedívám se na televizi, nesnáším jí. Je to vnucená pasivní zábava pro hlupáky a kdybych mohl, neměl bych jí. Švihnul bych s ní o zeď a měl radost. Bohužel moje děti ještě k tomuto poznání nedospěli, takže jim nemohu vzít to k čemu třeba jednou dojdou sami. 

Měsíce se člověk vyhýbá těm hlupákům na obrazovce a těm přednáškoám o prioritách života. Pět minut změní v člověku vnímání světa nikoli zprávou, která by mohla zapadnout, ale propojením s těmi pouty o kterých mnozí neví. Pět minut způsobil týdenní zápřah myšlenek a zaujetí jedním jediným tématem. Takovou soustředěnost jsem nikdy nezažil. Jako by někdo ze sakra výšky Olympu vysypal hromadu lidského hnoje na hladinu klidného rybníčku plného vlídných myšlenek a běžných starostí. 

Já nemám obavu z toho, že někdo tento článek bude číst, že jej přečte a pochopí. Blog pro mne není prezentací myšlenek, ale osobní zápisník. Způsob vypořádání se s životem. Básníci se vypořádavají verši, komici smíchem, hlupáci podvody a já psaním. 

Od doby co neskonale chválím svoji karmu a zejména okamžik, kdy jsem se s ní setkal poprvé mi umí přichystat a to čím dál častěji nejen kouzelné okamžiky plné štěstí, ale i cestu, kudy by nejraději abych se vydal. Ukázala mi psaní, když bylo nejhůř a ukázala mi jak rozdávat štěstí, když je nejlépe. Kolikrát jsem se k tomuto textu vrátil, kolikrát jej přepracoval, otočil na ruby, přeškrtal, smazal? Jak dlouho jsem musel hledat slova a věty? Štěstí, že inkoustu neubývá.

První zimní den v roce 2014 jednojaký soud odsoudil matku kdysi sedmiměsíční holčičky k deseti letům žaláře. Chování matky bylo prozřetelností zaznamenáno a u soudu prezentováno zveřejněním nahrávky, kterou pořídil zoufalý otec malé holčičky.

Kdo nikdy nedržel sedmiměsíční holčičku v ruce, nemůže mít stejný prožitek. Baruška mi roste před očima a je to několik měsíců, co jsem jí držel jako čerstvé miminko v náručí a pociťoval nekončící lásku a odpovědnost. 

Tak pronikavé volání sedmiměsíčnho batolete o pomoc. Jen jediná hodina jí zachránila od smrti z rukou její krkavčí matky, která měla jen potřebu se za strasti svého života pomstít otci dítěte tím nejkrutějším způsobem co snad lidstvo dokáže vymyslet. Z rukou "maminky" se jí dostalo násilí a mučení, jehož následky si holčička ponese i do dalších životů. Tak pronikavý a usedavý pláč dítěte, které umí jen jediné a to pláčem přivolat maminku. Ze všech svých sil a srdce prosilo svojí maminku, která jí bila do hlavičky o milost. Její malinký andělíček strážníček nestíhal pojmout tu krutou bestialitu podobnou strážcům SS z koncentračních táborů a volal o pomoc na všechny strany.

Nebyl na ní připraven a když to viděl, musel zákonitě omdlít. Jak tupý šíp do srdce mne tato událost zasáhla. Je září roku 2017 a text musí ven, jinak se vzpomínky nezbavím a nevypořádám se s ní. Ležel někde ve skříni na jedné "nepojmenované" hromádce ke zpracování. 

Jsem sice chlap a jak se všude píše, tak chlapi nepláčí. Vypořádat s tímto zážitkem se nešlo jinak a oslovit psychiatra se mi ještě nechtělo. Vypořádat se mi se vzpomínkou nakonec pomohla tzv. šťastná myšlenka-vzpomínka a vnitřní slib, že nikdy svoje děti neuhodím. Nesnížil jsem se k tomu ani v době největšího sporu, nejsem můj bratr, který bije svoje děti hlava nehlava.

Nemohu zabránit a není to ani v lidských silách, aby se to opakovalo. Svět je plný násilí a to zejména vůči bezbranným a malým dětem, které jsou plné jen lásky a důvěry, přinejmenším do doby, než dostanou občanský průkaz a odpovědnost za své životy. 

Domnívá se však vážený čtenář, že házím vinu na matku? Nikoli a především. Vina je i především společnost, která ji formovala do podoby, která před ní nepostavila zábrany se podobnému činu dopustit. Vina je konzumní společnost, rychlost doby, absence morálních vzorů a televize, rodiče a peníze. 

Trest si sebou ponese matka, krátký destiletý trest v prostředí, kde lišky nedávají dobrou noc, společně se svým svědomím. Jaký trest si však zaslouží společnost? Je trestem pro společnost, že musí zkousnout podobné životní cesty jednotlivců a umět se s tím vypořádat? Proč naše humanitní civilizace povýšila hodnotu peněz nad hodnotu malého dětského života? Kvůli tomu, že je lidský život penězmi nevyčíslitelný? Alibismus společnosti ve které chceme žít? 

Náš systím lidský život již dávno ocenil. Právě tím jak hodnotí ekonomické trestné činy (podvody, krádeže, zpronevěry, lichvu...). Proč se upustilo od trestu smrti? 6e k ničemu nevedl? Domníváme se snad, že sériové vrahy a matky, které škrtí své děti převychováme, resocializujeme tím, že jim za mřížemi nastavíme koleje a zrcadlo? Miliony investované do separace parazitů společnosti, místo milionů investovaných do činností, které parazity nevytváří? Zapomíná se na oběti, pozůstalé.

Krátce po revoluci tu řádila zvěř se jménem Stodolovi. Dnešní generace se tomu směje, je to pro ní hluboká historie. Manželé Stodolovi se však jako sérioví vrazi do porevoluční euforie, kdy už trest smrti nehrozil zapsali nesmazatelnými vrypy do pažby kriminalistiky hodně hluboko. Sérioví bestiální vrazi bez kapky soucitu a zájmu. Společnost za ně nese plnou odpovědnost a za jejich chování se o ně do smrti postarala. Aby se o ně nepostarala skutečná spravedlnost msty pozůstalých, ochránila bestie vysokou zdí, mřížemi, ostnatými dráty a dala jim ochranku. Nikoli, že by se naše společnost bála, že by utekli, ale naopak. Že by se k nim dostal někdo, kdo trest vnímá skutečně tak, jak by měl nastat. Manželé S. jsou spokojeni, vykrmováni s dostatkem prožitků. Koná společnost stejnou péči o pozůstalé? Starost o jejich potřeby skončila rozsudkem. Oprátka, to jsou veškeré investiční náklady, které by měla společnost věnovat matce, která chtěla zabít svoji sedmiměsíční holčičku. Na oprátku by si měla matka vydělat svojí prací, třeba lepením pytlíků, protože bych si klidně celou várku koupil a daroval sběratelům psích hovínek. 

Dokud nebudou trestány i okolnosti vedoucí jedince ke spáchání takových skutků, tak se bude historie opakovat a opakovat a nikdy se lidská civilizace nepovznese do lepších rovin společného soužití. Přešlapujeme na místě břitkého humanismu, kdy nejsme schopni přijmout skutečnou odpovědnost za člověka a jeho chování. V dobách nedávno minulých nás alespoň mohla hřát myšlenka existence druhé spravedlnosti. Tedy té, jak ji vnímali spoluvězni. Podobný typ násilí vůči dítěti se tam neodpouští a náhodné smrtelné nehody se dlouho nevyšetřovaly. Moderní forma resocializace a vězeňství však vězňům tuto druhou spravedlnost upírá ad absurdum. Podobné příšery jsou separovány a ještě více střeženy nejen před sebou samými.

Úzkostlivá péče o bestie a sexuální devinaty, kteří se nebránili ukájit svoje životní útrapy na dětech je zrcadlem naší společnosti. To nač se bojíme do zrcadla podívat, je to co nás zničí 

 

 

 

 

 

 

Joomla SEF URLs by Artio